Vedení FIFA v noci ze čtvrtka na pátek téměř jednomyslně odhlasovalo plán, který by měl zásadně omezit přístup cizích hráčů do domácích fotbalových soutěží. Jedná se o tzv. zásadu 6+5, podle které by každý tým měl zahajovat zápas alespoň s 6 národními fotbalisty. Prezident světové fotbalové federace Sepp Blatter ve prospěch plánu 6+5 argumentuje tím, že mnohé kluby kvůli fotbalové migraci ztratily svoji identitu: “Postupem let ztratily těmito nákupy nejprve lokální, regionální a nakonec i národní identitu”, říká Blatter doslova.

Fotbal jako masový konzum

Autor: Radim Lhoták

Sešli jsme se, abychom pohovořili o základních a nezodpovězených otázkách dnešní doby: Je současný svět západních liberálních demokracií výsledkem zákonitého vývoje od zaostalých tradičních společenství k dokonalejší společenské formaci? Je vědecké poznání a technologický pokrok v podmínkách volné soutěže cestou k rozvoji člověka a k lepšímu životu všech lidí? Hovořit spolu budou filozof a zástupce České asociace transhumanistů.

Read the full story

Netuším, kde pan František Valeš vzal svůj titul, ale téměř každý absolvent alespoň devíti tříd základní školy ví, co je to presumpce neviny. Alespoň je tak vidět, jak si Heilcom (jak Helsinský výbor příznačně nazýváme) představuje lidská práva a svobodu slova – podle hesla „Vaše práva končí tam, kde to určíme my“. Což je velmi smutné s ohledem na nepochybně pozitivní aktivity, které Helsinský výbor vykonává v oblasti dětí či seniorů.

Spuštění vašeho projektu provázel silný šum na mediální scéně, mimo jiné vůči vám vystoupilo hned několik zástupců různých lidskoprávních sdružení a různých spolků „hlídačů demokracie“, kteří si ovšem demokracii představují jinak, než my dva (doufám) – tj. volnou soutěž názorů bez cenzury a zákazů. Jak dnes „protikampaň“, zaměřenou vůči „CHCETE JE?“ ohodnotil, ozvaly se pověstné „potrefené husy“?

CHJ: Tak z našeho pohledu kampaň splnila to, co jsme od ní očekávali – a sice vyvolat diskusi na téma „negativa imigrace ze třetích zemí“. Pojali jsme to poněkud provokativním způsobem, ale v zemi, kde je nejčtenějším periodikem bulvární deník, to byla jediná možnost, jak naším projektem oslovit široké vrstvy občanů. Ony zmiňované „potrefené husy“ se samozřejmě ozvaly – jmenovat mohu pana Marcela Wintera z Česko-vietmanské společnosti, jehož aktivity vůči vietnamským občanům nejsou tak nezištné, jak jsme poukázali v článku na www.chceteje.cz a Helcom (Český Helsinský výbor), jež prostřednictvím pana Mgr. Františka Valeše škemral u našeho webhostera, aby náš web znepřístupnil s odkazem na Zák. č. 480/2004 Sb. a § 260 TZ. Netuším, kde pan František Valeš vzal svůj titul, ale téměř každý absolvent alespoň devíti tříd základní školy ví, co je to presumpce neviny. Alespoň je tak vidět, jak si Heilcom (jak Helsinský výbor příznačně nazýváme) představuje lidská práva a svobodu slova – podle hesla „Vaše práva končí tam, kde to určíme my“. Což je velmi smutné s ohledem na nepochybně pozitivní aktivity, které Helsinský výbor vykonává v oblasti dětí či seniorů.

Osobně jsem se setkal s názory lidí, kteří, ačkoli jsou mimo jakékoli spektrum názorů, řekněme „silně vlasteneckých“, přesto považují „CHCETE JE?“ za vtipnou odpověď na projekt „CHCETE HO?“ Důvěrná otázka: nemyslíš si, zda náhodou váš projekt nepřeskočil ve statistice návštěvnosti onu bezduchou a nic neříkající, jistě však extrémně drahou aktivitu Člověka v tísni? Bylo by to příznačné – bohatě dotovaná kampaň „proti neonacistům“ (uboze zpracovaná a ve výsledku mířící mimo) se míjí účinkem, zatímco parodie na ní sklízí úspěch…

CHJ: Nepochybuji o tom, že náš projekt je ve svém dopadu na zvolenou cílovou skupinu, s ohledem na mediální citaci a například návštěvnost webu rozhodně úspěšnější než trapnost, kterou vyprodukoval Helcom a Člověk v tísni na webu chceteho.cz. A to neberu v potaz vynaložené finanční prostředky. Aby nedošlo k nějakému nedorozumění – hned na začátku upozorňuji, že nechováme sebemenší sympatie k neonacistům, avšak zveličovat nebezpečí těch pár stovek individuí, kampaní za miliony považujeme za naprosto nesmyslné. Opět odkážu na web www.chceteje.cz, kde je naše vyjádření k této trapnosti. Navíc způsob zpracování kampaně vede k dojmu, že její autoři nejspíš žádného neonacistu posledních 10 let neviděli. S oblibou tvrdím, že ta jejich kampaň je na stejné úrovni jako když by nás panna poučovala o sexu…

Média, kdoví proč, si vzala do hlavy, že projekt „CHCETE JE?“ je produktem Národní strany. Pokud vím, nikdo z vás členem NS, ani jiné strany není, dokonce jste mimo jakékoli aktivistické „pronárodní“ spektrum, alespoň co vím. Jaký je Tvůj osobní názor na aktivity různých „konzervativně-národoveckých“, „pronárodních“ atp. skupin a organizací v ČR?

CHJ: Národní strana je mediálně viditelný a vděčný subjekt a patrně jako první dala na svůj web odkaz a informace o našem projektu. To nejspíš média vedla k tomu, že chceteje.cz je projektem Národní strany. Co se týká dalších „konzervativně-národoveckých“ skupin a organizací – je těžké se v nich vůbec orientovat, natož k nim zaujmout objektivní postoj. Na první pohled jsou plné slov a žádných činů, plné negativismu… Každopádně je nutné říct, že co je v naší zemi považováno za archaismus nebo radikalismus, je v mnoha vyspělých demokraciích naprosto normální – vlastenectví, patriotismus, pozitivní vztah k vlastní k zemi. Od těchto hodnot se odráží obyčejná lidská poctivost, ochota pomáhat druhým a naopak odpor k nepravostem. A věřte – že jako autoři projektu chceteje.cz – máme srovnání: hodně cestujeme po celém světě (pracovně i soukromě), máme nadhled a nenecháme si vnutit postoje všech těch lidskoprávních aktivistů, kteří v životě neopustili své státem dotované kanceláře.

Nejsem jistě sám, kdo poslední dobou pozoruje jeden velmi znepokojivý jev. Řada organizací, které jsem považoval za autentické hlasatele vlasteneckých myšlenek, dnes participuje na aktivitách neonacistů. Mám na mysli všechny ty různé autonomní nacionalisty, národní korporativismy atd. Dělnická strana, která se kdysi účastnila tzv. „pronárodní pětky“ iniciované Národní stranou, se dnes netají kooperací s neonacisty a umožňuje jim dokonce kandidovat. Asi nemá smysl, vyptávat se po Tvém názoru na nacisty, nicméně zkus v pár větách formulovat, proč se před neonacisty mít na pozoru a proč by se zejména mládež měla takových skupin, byť se mnohým jejich názory mohou zdát zprvu sympatické, vyvarovat…

CHJ: Uf teď jsi mě trochu zaskočil… netušil jsem, že v rámci rozhovoru budu dělat osvětu určenou pro teenagery :-) …ale vážně: nacismus je ideologie zrůdná a nebezpečná stejně jako komunismus. Jen měřítka nenávisti jsou rozdílná. Nacismus upřednostňuje práva masy nad právem jednotlivce, likviduje vše pozitivní, včetně hospodářství. A co je podstatné – nacismus je ideologie protinárodní, protičeská. Proto bych neváhal všechny ty „Národní odpory“ a podobné zvratky nazvat kolaboranty a vlastizrádci. Špiní památku všech čestných lidí této země, kteří svůj život položili v boji s nacismem. A hlavně – každý, kdo nabízí jednoduchá řešení problémů, by měl být podezřelý – jednoduchá řešení složitých problémů neexistují. Cestou, jak ochránit mladé lidi před sympatiemi k nacistům je vzdělávání – nikoli však prostřednictvím irelevantních trapností tvůrců kampaně chceteho.cz pánů Budaře či Eichlera (mimochodem bývalého neonacisty).

Jak osobně nahlížíš na stav mediální a politické svobody v Česku? Nebylo by lepší tzv. „extremistické spolky“ nechat veřejně prezentovat své názory, aby tak byly, lidově řečeno, na očích a zasahovat proti nim jen v případě jejich násilné činnosti nebo pokusu o ní? Jak vnímáš sílící trend využívání obušku „extremismu“ a „fašismu“ proti většině názorů, které se odmítají řídit médii šířenou mainstreamovou mentalitou nemyslícího a nekritického stáda?

Tady se pohybujeme na trochu tenkém ledě – osobně a to zdůrazňuji, že mluvím pouze za sebe a nikoli za ostatní z projektu CHCETEJE.cz, jsem pro úplnou kriminalizaci všech nacistických a komunistických myšlenek. Tyto dvě ideologie zničily po celém světě stovky milionů životů, desítky zemí přivedly k hospodářskému krachu a bídě. Například v USA platí téměř neomezená svoboda slova, my v ČR však na rozdíl od USA máme zkušenost jak s nacismem, tak i s komunismem. Naši demokracii je nutné bránit proti těm, kteří ji chtějí zničit. Uvědomuji si však nebezpečí ostrakizace nepohodlných názorů prostřednictvím antinacistických resp. antikomunistických zákonů. Nejsem právník, abych to dokázal plně posoudit, je to opravdu složitý problém.
Co se týká pomyslného obušku „extremismu“ a „fašismu“ proti nekorektním názorům, nevnímám to jako silný problém – myslím, že je to trochu generační otázka a otázka času. V nové generaci Čechů vidím velkou naději. Dnešní maturanti jsou intelektuálně mnohem dále, než jsme byli my. Nenechají si jednoduše podsouvat názory z médií, od všech těch našeptávačů v rolích novinářů jakou jsou Pavel Eichler (bývalý nacista) nebo Martin Komárek (bývalý svazák), kteří mění názory a životní hodnoty podle momentální situace. Nekonzumují tupě TV publicistiku, umí si udělat vlastní názor a zároveň ho i obhájit. Jsem v tomto optimista do budoucna. Do té doby budeme muset vydržet útoky hlídačů politické korektnosti, kteří nás budou chtít dostat za mříže pokaždé, když našimi názory vybočíme z mantinelů politické korektnosti…

Vraťme se nyní k obsahu kampaně „CHCETE JE?“. Řadu kritiků pohoršily úvodní ironizující profily, inzerující potenciální imigranty a zdůrazňující jejich „přednosti“. Kromě senegalského muslima a dvou Asiatek jste ovšem také „obsadili“ Rusa – jmenovitě „vysiluje z čečenské války“. Není varování před Rusy tak trochu podkopáním celé kampaně? Chápu, že spoustě lidí v ČR vadí to, co se děje například v Karlových Varech, ale dávat do jedné řady příslušníky země, patřící k evropskému civilizačnímu okruhu a nelegální imigranty z třetího světa. . .?

Ještě jsi zapomněl na profil libanonských sebevražedných atentátníků… no co se týká Rusů – samozřejmě stejně jako u jiných imigrantů zobrazených na defaultní stránce našeho webu nijak nepaušalizujeme, pouze ukazujeme konkrétní lidi. Přestože i já znám slušné a bezproblémové Rusy, je nutné říci, že v mnoha případech v Rusku končí to, čemu Ty říkáš „evropský civilizační okruh“ za hranicemi Moskvy a Petrohradu. Ruskojazyčné gangy patří v Evropě mezi ty nejbrutálnější kriminálníky a zejména ruské vnímání hodnoty lidského života je na jiné úrovni, než u nás. Navíc jaksi většinou nepochopili, že již nejsme žádný jejich satelit, na který mají automaticky právo… a rád bych upozornil, že v profilu Rusa na našem webu není ani slovo o čečenské válce.

Jaké máte s „CHCETE JE?“ plány do budoucna? Plánujete další projekty, popř. nějaké happeningy a veřejné akce?

V této chvíli čekáme, jak dopadne šetření policie ohledně trestních oznámení podaných na náš server. Jakékoli odhalování našich plánů tak považuji nejen za předčasné, ale především za netaktické. Každopádně děkujeme všem občanům, kteří nás podporují, nabízejí pomoc a finanční dary. V případě potřeby rádi pomoc přijmeme. Do skončení vyšetřování bude nadále aktualizován server www.chceteje.cz , někteří z nás se však chtějí věnovat novému projektu souvisejícímu se situací v Kosovu.

Na závěr se vždy sluší ponechat poslední slovo tázanému. Takže Tě poprosím o pár slov na závěr pro čtenáře a přeji mnoho zdaru!

Díky za prostor. Chci jen všem čtenářům, kteří se dostali až k závěru tohoto rozhovoru říct jediné: myslete vlastní hlavou, dělejte si vlastní úsudek. Nebojte se mluvit o nepopulárních tématech, nenechte se svázat politickou korektností. Autocenzura a strach mluvit o věcech, které nás trápí je nejlepší cestou totality. A to nesmíme připustit.

Kdysi před dávnými lety, když jsem chodil do Obecné školy chlapecké v tehdejším Německém Brodě jsme se učili v hodinách zeměpisu, že Evropa je asijský poloostrov. Dlouho to znělo z hlediska geopolitického i jiných „civilizačních” přístupů dosti úsměvně. Dnes však mnohým úsměv na tváři jaksi tuhne. Myslím, že při pohledu na Asii k tomu není důvod. Proto tato má úvaha. K jinému závěru bych ale došel, pokud se díváme jen sami na sebe a na naše dosavadní jistiny, ke kterým se jaksi staromilsky upínáme.

Takže nejprve k Asii samé. Příliš jsme si zvykli se na ni dívat, ani ne tak s nadhledem, jako spíše z výše. Ocenili jsme jen Japonce a přehlédli jejich minulost i ambice. Občas vzpomeneme Koreu jako historický symbol žhavosti studené války a jsme rádi, že Vietnam ač s potížemi, se stává součástí dávné historie. Neopakujme však známá fakta i když názory mohou být rozličné. Jsme v dnešní dynamické a rychle se měnící době. Nejde jen o celkový progres a hospodářský růst dokumentovaný nám laikům úchvatnou architekturou.

Mění se sama asijská společnost. Pro někoho snad stále ještě pomalu, ale předně po svém. Navíc se vymyká naším daným stereotypům. Třeba Čína je pro nás již těžko zařaditelná a to z jakéhokoliv pohledu. I ta rudá vlajka je symbolem a znamením obsahu jen pro lidi, kteří nemají k disposici fakta o reálném životě a nebo nemohou vyskočit ze své omezenosti a rozšířit si nutný rozsah vnímání. Ale i Indie se vydala na cestu ne ghándíovským solením své budoucnosti. Svoboda či raději nezávislost se pojí s váhou země a pozor – i mocí. Viděl jsem v té zemi tolik bídy a špíny, že jsem byl přesvědčen, že „do smrti nebudu mít klid”. Ani to není pravda.

Vraťme se trochu ke geopolitice. Korea a Vietnam je historie, boje na Ussuri mezi Čínou a Sovětským svazem již nikdo nevzpomene. Proběhlé války (celkem tři) mezi dnes již jadernými mocnostmi Indií a Pákistánem jsou v současné době mimo realitu. Obě země se staly na sobě vzájemně závislými spojenci. Stálo by samozřejmě dobře vědět, jak se to mohlo stát. Bohužel nebylo to výsledkem skutečného snažení americké diplomacie v podstatě od jejich oddělení, ale světe div se, kredit musíme dát dnešnímu, jak rádi označujeme, již jedinému „darebáckému” státu – Iránu.

Řada dohod hospodářských, finančních, investičních o vzájemné spolupráci, včetně výstavby plynovodu protínající tyto země, byly uzavřeny s Iránem pod patronací Šanghajské organizace spolupráce.

Ta se však neomezuje jenom na ekonomickou stránku. Do svých aktivit zahrnuje i otázky bezpečnostní. Je to boj proti tzv. „třem zlům” extremismu, separatismu a terorismu.
Naše média o Šanghajské organizaci spolupráce v podstatě neinformují. Při navyklém zjednodušeném myšlení se snaží posunout celou věc do roviny možné konfrontace či soupeření. Prostě hledání nepřítele na trochu širším fóru než je naše lustrování. Je to nebezpečný přístup, navíc daleko od znalosti věci a reality perspektivního vývoje. Vraťme se tedy k samotné organizaci.

Podmínky vzniku jsou zcela přirozené a plně odrážely geopolitický vývoj poslední doby. Bipolární svět zanikl a námi vnímaná unipolarita, dle které se USA měly stát jedinou supervelmocí s globální kapacitou, se jaksi nerealizovala. Byla to jen prázdná teorie k naší osobní správné identifikaci a našemu přimknutí se k mocnějšímu. Svět byl a zůstal i ve svých potřebách, problémech ale i své schopnosti, k jejich řešení multipolární. Je příliš rozmanitý. Nedává prostor při správě světa pro jednoho. Je pro všechny. Jednotící nutnost není totiž v naší moci a vojenské síle, ale ve vědomí odpovědností a řešení svých problémů – ve své slabosti.

Proto se snažíme mít fungující univerzální organizaci jakou je OSN i jednotná pravidla svého chování jako je systém mezinárodně právní. Není však vše ideální a proto pro podporu a řešení svých problémů jsou vytvářeny regionální organizace.

Šanghajská organizace spolupráce byla založena v roce 2001, ale první přípravy vedoucí k ustavení tohoto seskupení byly předloženy již v roce 1996 na konferenci v Šanghaji. Členy se staly Čína, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán. Statut přidruženého člena má Mongolsko, Indie, Pákistán a Irán. Poslední dva, zvláště pak Irán, uvažují o plném členství.

V Šanghaji bylo ustaveno organizační středisko, prozatím jen sekretariát, víceméně s technickou funkcí. Organizace však zvažuje vytvoření pevnější struktury stálého útvaru, který by byl schopen řídit činnost. Dosud nejsou ustaveny jiné orgány pro řízení zcela nutné. Ty mají být přizpůsobeny rozsahu a obsahu poslání organizace. Vše je ve vývoji, organizace se pravděpodobně bude otvírat jiným členům či pozorovatelům a tím i upevňovat svoji nutnou strukturu.

Základními zásadami organizace je plné respektování ustanovení Charty OSN a dodržování mezinárodního práva. Zásady jistě bohulibé a dokonce nyní aktuální a to hlavně pro jisté tendence kupodivu západních zemí, a to včetně našeho ministerstva zahraničních věcí, že pokud OSN není schopno řešit některé problémy, je nutno postupovat i mimo jeho organizaci. Příklady uskutečňování tohoto přístupu nemusím, ani nechci uvádět.

Ale i mezinárodní právo samotné je zpochybňováno oživováním nových teorií, že vlastně nositelem suverenity by neměl být stát, jak dáno již od Vestfálské smlouvy po ukončení třicetileté války v roce 1648, ale každý jednotlivec na základě úvahy, že vlastně lidé jsou nositeli svých „lidských práv” a ta jsou univerzální a jako taková by se měla chránit, samozřejmě bez zřetele na hraniční omezení. Nakolik je tato teorie oprávněna a zda nemá sloužit jen k zastření jistého mocenského interesu, to ponechám k samostatné úvaze každého. Avšak s tím, že i naše stará dobrá Evropa kdysi kolonizovala svět pod vznešeným heslem šíření civilizace a vyspělé kultury.

Cíle Šanghajské organizace jsou soustředěny do oblasti politické a hospodářské spolupráce, bezpečnosti a hlavně v boji proti terorismu, proti extremismu a fundamentalismu a odmítnutí jakéhokoliv separatismu. V zájmu pravdy je třeba uvést, že se dnes již nejedná pouze o záměr, ale dochází v oblasti bezpečnosti ke společným vojenským cvičením, propojováním zbraňových systémů.

Ale mnohem vlivnější a politicky významnější je spolupráce ekonomická . Do této kategorie spadá již zmiňovaný plynovod z Iránu do Indie přes Pákistán, ropovod z Ruska do Indie a plánované jsou další investice s využitím technické i finanční kooperace. Pod dojmem výše uvedených fakt upozorňuji na základní změnu vztahu Indie a Pákistánu. Obě země se staly vzájemně na sobě závislé díky kooperovaným dodávkám ropy z Iránu.

Organizace má však i značný mezinárodně politický význam. Rozšiřuje své kontakty na přední země Latinské Ameriky, kde je pro spolupráci po jistých politických změnách příznivá atmosféra. Přebírá ale i jinou funkci a charakteristiku. A to důležitou roli, kterou kdysi mělo hnutí neangažovaných států, ostatně dnes opět v nové organizační struktuře jak se ustanovila na svém summitu v Havaně, kde se zúčastnilo okolo sto státních delegací a skoro sedmdesát hlav států.

Příznivé vztahy se snaží navázat s touto organizací i země ASEANu jako celek i jednotlivě. Mimo ve své snaze o spolupráci nezůstává ani Japonsko a Jižní Korea. Je to pochopitelné. Jedná se organizaci po OSN s největší univerzalitou, s obrovským geografickým rozsahem i lidským potenciálem. Navíc deklarované cíle mají pozitivní charakter a je možno se s nimi snadno ztotožnit.

Zůstává nám k zodpovězení ještě jedna, ale velmi závažná otázka – vztah k USA. Úvodem jsem popíral teorii ( u nás velmi propagovanou a převládající) o unipolárním postavení USA . Nikdy tomu tak nebylo. Motivaci našich politiků jsem se snažil charakterizovat. Není však z hlediska vytváření globálního bezpečnostního prostředí tak podstatná.

Chybou však bylo, že i mnozí představitelé současné americké administrativy se postavili do role vítězů a svému výjimečnému postavení ve světě uvěřili. Tento přístup neobrážel skutečný stav světa a Ameriku čeká nutná změna. Změna na základě vlastního přehodnocení podkladových faktů. Stylizování Šanghajské organizace spolupráce jako programového oponenta USA, a nebo přímo rivala i když svými důsledky se tak může jevit v podmínkách amerického nepochopení nutné spolupráce není oprávněná.

Uveďme pouze jediný příklad – již zmiňovaný Irán. Nic nebránilo tomu, aby USA využily svých tradičních vztahů s Indií a Pákistánem a v jistém stádiu jednání nevstoupily do smlouvy o plynovod – technicky i investičně. Bylo by to možné nebo alespoň pravděpodobné. Plnila by se tak i další funkce. Hledání novou formou řešení problému Iránu jinými než násilnými prostředky. Nakonec máme příklad při postupné normalizaci vztahů se Severní Koreou.

Je třeba si uvědomit, že i v tak složité situaci v jakém se nacházíme vzhledem k problémům, které musí řešit společnost globálně, je nutno hledat prostor pro spolupráci a vytvářet pro ni podmínky. Změnit přístup k Šanghajské organizaci v tomto kontextu je nyní rozhodující.

Není to asi tak snadné, když si uvědomíme současné zneužívání násilností mladíků vyšlých z tibetských klášterů i přípravy na olympijské hry v Pekingu. Politická motivace těchto aktivit právě v dnešní době je k nepochopení, ale jednoznačně kontraproduktivní ve snaze narušit podmínky zcela nutné spolupráce při řešení problémů. A buďme upřímní sami k sobě: Právě těch, které stojí zvláště před Amerikou.

Ano dnešní Šanghaj je i Amerika, stejně tak, jak jsem již uvedl, Evropa je Asií. To je o globální odpovědnosti.

Příspěvek M. Polreicha byl odvysílán také Českým rozhlasem 6 .

Zdroj: Res Publica

Nadcházející prezidentské volby ve Spojených státech se právem považují za podstatný pilíř otázky budoucího směřování a vývoje americké zahraniční politiky. Obecně se očekává, že volby vystaví jakýsi definitivní účet, závěrečný šek, ve kterém budou sečteny a podtrženy některé stěžejní aspekty americké politiky vůči zahraničí v poslední době.

Výsledné zúčtování se překvapivě nebude týkat pouze výhradně Iráku, který se stal v poslední době již značně stereotypním tématem. Hovoří se o něm neustále, počítají se dosavadní výdaje, padlí vojáci a mrtví civilisté, uvažuje a polemizuje se pomalu na všech mediálních frontách nad klady a zápory spojenecké invaze a nepřímo a nechtěně se tak vytváří dojem, jako by se směřování americké zahraniční politiky, které se v současnosti dostalo na jisté scestí, do budoucna mělo soustředit primárně na oblast předního východu.

Není to tak úplně pravda. Irák, palčivý problém dneška, který s největší jistotou zůstane velice ožehavým problémem ještě nějakou dobu, bude hrát samozřejmě i nadále roli jistého prubířského kamene, ale bez ohledu na to, zda se ve finále Američanům podaří Irák (alespoň zčásti, protože zcela se to nikdy nepovede) stabilizovat, či nikoli, jejich pozornost se v nejbližších letech soustředí primárně na oblast střední Asie, Kavkazu, střední a východní Evropy, potažmo oblast přední Indie a Pákistánu, což hrozí geopolitickým střetem mezi Spojenými státy, Ruskem a Čínou.

Přední američtí publicisté, kteří delší dobu vytrvale kritizují americké intervence v zahraničí poukazem jednak na jejich extrémně negativní vliv na národní ekonomiku a na samotnou nesmyslnost snahy „vyvážet demokracii” do okolního světa, zůstávají v očekávání nadcházejících prezidentských voleb silně skeptičtí. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy pravicová média vytrvale napadají pravicové kandidáty, patřící k tzv. neokonzervativcům více, než kandidáty levicové.

Není se čemu divit, američtí izolacionisté po prohraných republikánských volbách do Kongresu a za všeobecné deziluze z Bushovy politiky, vycítili možnou změnu poměrů a vsadili na koně jménem Ron Paul. Ten ale prohrál a nastupující prezidentský kandidát za GOP John McCain je naprostým popřením jejich vizí.

Známý publicista a autor bestselleru Smrt Západu Patrick Buchanan ve své poslední knize s názvem „Den zúčtování”, hovoří o „konci Pax Americana” a kritizuje snahy obkličovat Rusko uměle dosazovanými proamerickými režimy. Justin Raymondo, hlava projektu Antiwar (založeného v roce 1999 na protest proti Clintonově intervenci v Jugoslávii), jde ještě dále a obviňuje „mccainisty” ze snahy rozpoutat novou studenou válku. Jsou varování před novou studenou válkou způsobenou „demokratickým imperialismem” podloženy reálnými záležitostmi, nebo se jedná o politickou paranoiu?

Je potřeba se vrátit k úvodní myšlence. Americká zahraniční a mocenská politika je sice v současné době zainteresovaná v Iráku, snaží se vyřešit problém stability místní demokratické vlády a eliminovat povstalecké milice (což zejména po nástupu generála Petreause do funkce vrchního velitele amerických vojsk v Iráku doznalo výrazných výsledků), koutkem oka ovšem pošilhává po Persii a oblasti středního východu a Kavkazu, kde se očekává, že právě tyto oblasti budou v nadcházejících desetiletích hrát stěžejní geopolitickou úlohu.

Nelze si ovšem nevšimnout role, jakou v posledních měsících začíná v americké zahraniční politice hrát opět ruská karta. A rétorika mnohých architektů současné americké zahraniční politiky není vůbec kladná. Byť mnohé náznaky z nedávného summitu NATO v Bukurešti a setkání v Soči mohly budit zdání opaku, nelze se zbavit pocitu jisté pachuti ze vzájemných rusko-amerických vztahů a doba, kdy prezident Bush prohlásil, že při pohledu do Putinových očí viděl „hlubokého ducha” a Vladimíra Putina nazval přítelem, je patrně nenávratně pryč.

Magazín Antiwar.com, který vytrvale kritizuje republikánského kandidáta Johna McCaina a například jej otevřeně obviňuje z „militaristické mentality”, nedávno komentoval McCainovu návštěvu Abcházie a varoval v té souvislosti před možným zatažením Spojených států do širokého teritoriálního sporu na Kavkaze. McCainovi je vytýkána jeho silná protiruská rétorika a zejména slova, že „Rusům nedovolí, aby ovládali jakékoli pozice uvnitř gruzínského teritoria.” Tato slova zní zejména v souvislosti s kosovskou krizí velice zajímavě a dostávají tak zcela nový rozměr.

Přestože kosovskou nezávislost uznala většina evropských států, stále zde zůstávají rozporuplné pocity například z oné deklarace č. 1244 RB OSN z roku 1999, která je dle výkladu některých znalců mezinárodního práva v přímém rozporu s tím, jak byla kosovská nezávislost vyhlášena. A jak bylo několikrát zmíněno, Kosovo hrozí precedentem, kdy může na tom samém základě dožadovat stejného práva na sebeurčení a uznání mezinárodním společenstvím celá řada území a – shodou okolností – mezi ně patří i například Jižní Osetie, nebo Abcházie. Hodlá-li tedy americká politika na jedné straně podporovat nezávislost Kosova poukazem právě na právo sebeurčení národů a zároveň otevřeně odmítat separatistické tendence v Abcházii (McCainovo prohlášení), nelze očekávat nic jiného, než že zmíněný krok bude ze strany Ruské federace vnímán negativně.

Ledy se očividně prolomily a události nabraly jistého spádu. Bývalý prezident Putin ještě v posledních měsících ve svém úřadu prohlásil, že Rusko podpoří a uzná samostatnost Abcházie a Jižní Osetie. To je po několikaletém statu quo, kdy se Rusko v této otázce drželo relativně zpátky, významný a závažný krok. Odpověď na americkou podporu nezávislosti Kosova, pokračující snahy o vybudování raketových a radarových základen, nehledě na zhoršení v americko-íránských vztazích a opět stále častějších spekulace o chystaném americkém „rychlém a tvrdém” leteckém úderu proti Íránu s cílem „vrátit jaderný výzkum o několik let zpět”, v tom nelze nevidět.

Je otázkou, kde a jak nalézt míru, pro kterou považovat americkou politiku „světového četníka” za hájení vlastních přímých zájmů, popřípadě „západních hodnot”, či jako doplnění bezpečnostního svazku atlantického obranného paktu a kdy již za nátlakové vměšování se do cizích záležitostí s cílem posílit vlastní hegemonii. Lze potom dát za pravdu spíše Patricku Buchananovi, který neokonzervativní politiku hnutí typu NED (National Endowment for Democracy) považuje za nepřímou pokračovatelku Trockého permanentní revoluce, nebo Randy Schunemanovi, přednímu McCainovu poradci pro zahraničně-politické otázky, který podporuje „obklíčení Ruska” Severoatlantickou aliancí a podporu demokratickému hnutí na předním východě?

Je na místě zdůraznit fakt, že k částečnému obratu v americké zahraniční politice může dojít snáze na základě vnitřních problémů, než jako výsledkem nátlaku a sporu mezi neokonzervativci a „izolacionisty”. Koneckonců, více zřejmě ukáží již nadcházející prezidentské volby. V každém případě k zásadnímu přehození výhybky rozhodně nedojde. Spojené státy zdaleka neopustí Brzezinského strategii, formulovanou v osmdesátých letech. Nelze tedy čekat výrazné ústupky vůči Rusku, ani Íránu.

Na druhou stranu není do budoucna pravděpodobně vyloučen zejména v otázce střední Evropy nový a silně pragmatický „Brest-Litevsk”, tedy přistoupení na americké radary ve střední Evropě ze strany Ruska výměnou právě například za „vzdání se” Kavkazu ze strany USA, stejně jako možné (byť pouze výhradně strategické) částečné a dočasné usmíření mezi Íránem a Spojenými státy s cílem omezit vzrůstající Saúdskou Arábii. Ta je sice v současnosti americkým spojencem, nicméně důkazy v poslední době čím dál více poukazují na fakt, že nejvíce finančních prostředků pro islamistické teroristické skupiny a irácké guerilly pochází právě odtud. Mimo to jsou Arabové s Peršany odvěkými nepřáteli.

Nová studená válka tedy nehrozí v případě, že Spojené státy budou pokračovat byť s malými změnami ve své současné politice. Stejně mylná jsou varování v případě „vzrůstajícího ruského imperialismu.” Nelze však opětovné „oživení duchů” vyloučit v případě, že se zmíněné strany (a to platí především pro USA) budou chovat, jakoby studená válka byla. Jejímu znovuobnovení lze zabránit nejlépe právě opuštěním zastaralé bipolární rétoriky a realistickým pochopením současného rozložení sil ve světě, který se stává čím dál tím více multipolárním a univerzálním.

Vyšlo v Revue politika 4/2008

Česká vláda dnes na návrh ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberka fakticky uznala tzv. nezávislost Kosova, když souhlasila s navázáním diplomatických styků. Završila tak český podíl na znásilnění Srbska, tolik podobný osudu Československa 1938.

Dnešní den – 21. května roku 2008 – potvrzuje, že léta končící na osmičky přinášejí pro naší republiku a pro český národ často osudové události.

Dnešní den a rok 2008 znamená pro český národ DEN HANBY, DEN ŠPINAVOSTI, protože je spojen s pošlapáním naší cti i suverenity, když jsme uznali jako samostatný stát quasi-republiku Kosovo, když jsme tím zneuctili OSN a její rezoluce, když jsme odhodili bratrské vztahy se srbským národem, když jsme se dobrovolně přihlásili do stavu poslušných vazalů a zůstali hluší k informacím o novopečené quasi-republice.

Vláda, která toto krajně zákeřně provedla, přes odpor veřejnosti i zvolených představitelů národa včetně prezidenta, si nezaslouží, aby nám dále vládla. To není otázka jedné nebo druhé politické strany, je to otázka národní cti.

Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc.
Ostrava, 21. května 2008

Prohlášení MUDr. Dolečka bylo převzato ze stránek Res Publica a redakce Délského potápěče se k němu připojuje.

Další prohlášení serveru Res Publica ke dni hanby a zrady spáchané zkorumpovanou, protinárodní a protievropskou vládou si můžete přečíst zde – Hanebné rozhodnutí hanebné vlády.

V České republice je protiruská fobie posílena tím, že hraje jeden z klíčových argumentů pro-radarové lobby. Dokonce nejsou výjimkou takové názory, které otevřeně uznávají výstavbu amerického radaru jako taktický a strategický nesmysl (pokud by ten měl „chránit“ svobodný svět před nebezpečnými režimy středního východu) a podporují jej právě jen proto, „abychom se definitivně vymanili z vlivu Ruska“.

Pro-radarová klika v Česku musela zaplesat, když jistý redaktor MF Dnes poodhalil roušku „tajemství ideového původu“ iniciativy Ne Základnám. V jakémsi bezvýznamném ideologickém plátku české radikální levice nelezl rozhovor jednoho z předních představitelů antiradaristů, Jiřího Májíčka (který je mimochodem členem organizace Socialistická solidarita), který se v rozhovoru s jistým v Česku žijícím sympatizantem Hizballáhu rozplýval nad porážkou Izraele v nedávném konfliktu.

V krásné literatuře by se napsalo; „bác ho“, teď je všechno jasné a šmytec. Kdoví proč toto „překvapivé zjištění“ přispělo nejenom k jistému posílení do té doby velmi chabého argumentačního arzenálu radaristů, ale také k nepochopitelnému získání na jistotě, že protiradarové aktivity jsou financovány Ruskem. A opravdu. S články a „jasnými zjištěními“ o ruských penězích, potajmu strkaných po balících do kapes „hrstky bezvýznamných křiklounů“ jakoby se najednou roztrhl pytel.

Jen těžko se mi ovšem hledá souvislost mezi Májíčkem a jeho sympatiemi k Palestincům, odporem k vybudování americké radarové základny jako faktu a Ruskem, které vše korunuje, posílá sem špiony, financuje rozvratnické aktivity a usiluje o získání nadvlády nad světem. Rusové zkrátka přicházejí a spas se kdo můžeš! Nebýt Karla Pacnera a jeho „špionologie“, už bych se bál, že nastává nový hon na čarodějnice, tentokrát na baťušky.

Na druhou stranu nemusí být přinejmenším od atmosféry honu na čarodějnice příliš daleko. Českou politickou a mediální scénu, nebo alespoň její nemalé část postihl nebezpečný nešvar, ne náhodou založený na reminiscentu, kterého jsme se před dvěma desítkami let rádi zbavovali – reminiscentu „studenoválečnického“ myšlení – na Rusko je nahlíženo jako na agresora, zaostalou, málem barbarskou zemi. Pomalu nad vším, co pochází z Moskvy se ohrnuje nos, vše protiruské se naopak vítá.

Rusko pomalu může na všechno – brání sebeurčení národů a snaží se podkopat směřování kontinentu vstříc „evropské demokracii“ podporou „srbského šovinismu“ (ale podpora gruzínského šovinismu ze strany USA nevadí, protože je protiruská), zavírá podnikatele a brání tak svobodnému rozvoji neoliberální ekonomiky (to, že podobně jako se Putin zachoval k Chodorkovskému, se kdysi zachovala i vláda USA vůči Marthe Stewart) a brání demokratickému rozvoji svého okolí, čímž je myšlena „slavná“ oranžová revoluce, která Ukrajinu naopak ještě více destabilizovala a mnozí její představitelé si výhodně namastili kapsyuv.

Vůči uměle vytvářené hrozbě Ruska se jako protiváha staví Spojené státy, které se ale v tom, co Rusku vytýkají, nechovají jinak a možná ještě hůře. Do sfér ruského zájmu Moskva zatím nevyslala jediného vojáka. Američané mají základny na všech kontinentech a velká koncentrace jich je „překvapivě“ ve státech, obklopujících Rusko.

Putinovi nebyl nikdy prokázán podíl na vraždě Litviněnka, natož novinářky Politkovské, přitom je obviňován z ďábelských nedemokratických snah a záměrů likvidovat svobodomyslnou opozici. Existence jasně nedemokratického, až diktátorského gruzínského režimu proamerického Saakašviliho, který opoziční činovníky nechá zbít pořádkovými jednotkami, je ovšem v pořádku.

Vytrvale jsme zásobování traktáty o nesvobodě ruského mediálního a politického prostředí. Prostředí jisté není ideální. Ovšem co si pod slovem ideální představit? Rusko nelze poměřovat pohledem západoevropského liberálně-demokratického státu a nikde není psáno, že pouze liberální demokracie západoevropského střihu je svobodný systém, mající naději na to, být za svobodný uznán také „mezinárodním společenstvím“. Řeči o skryté totalitě se míjejí s realitou.

V Rusku existují svobodné a regulérní volby, kterých se účastní hned několik stran. Drtivá podpora Putina nebo jemu nakloněných politických stran je fakt, je upřímná, nevynucená a všechno, jen ne zfalšovaná. Pouze „mezinárodní společenství“ se s tím odmítá smířit. Zatčení miláčka Gary Kasparova na demonstraci, rozpuštěné kvůli nepokojům (načež je šachový guru za pár hodin propuštěn), vyvolává obrovské pozdvižení a pobouření „demokratické veřejnosti“. Škoda, že podobná pozornost není věnována i zákonům typu Patriot Act, nebo Violent Radicalization and Homegrown Terrorism Prevention Act, vzešlých z lůna „země svobody.“

České prostředí nezůstává studenoválečnické rétoriky bohužel ušetřeno. Ostře protiruská argumentace, někdy až hraničící s apriorním vymezováním se, přesně kopíruje onu známou bipolární rétoriku, dnes ovšem s opačnými znaménky. Do současného Ruska si mnozí jedinci a různé skupiny zjevně promítají svou frustraci z neschopnosti a nemožnosti zacílit jakékoli mezinárodní směřování k jedinému světlému bodu, ignorují fakt, že bipolární svět dospěl ke svému rozkladu je potřeba hledat nové, multi- polární cesty zahraniční politiky.

V České republice je protiruská fobie posílena tím, že hraje jeden z klíčových argumentů pro-radarové lobby. Dokonce nejsou výjimkou takové názory, které otevřeně uznávají výstavbu amerického radaru jako taktický a strategický nesmysl (pokud by ten měl „chránit“ svobodný svět před nebezpečnými režimy středního východu) a podporují jej právě jen proto, „abychom se definitivně vymanili z vlivu Ruska“. To je ovšem silně smutné, protože (přistoupíme-li na neoliberální žargon) náklady převyšují zisky.

Prosazení amerického radaru přes dvou třetinový odpor české veřejnosti a tím arogantním stylem, který předvádí česká vláda, sice povede k tomu, že budeme mít slibně nakročeno k tomu, stát se po Polsku dalším „odloučeným pracovištěm“ vlády USA, nicméně markantním způsobem posílí především komunisty, kteří se už dnes profilují na marasmem zanesené politické scéně jako vhodná alternativa pro frustrované voliče a typická strana protestu.

Komunisté mají nyní naději na velmi pozitivní volební výsledek, který za dobu existence České republiky nepamatují. A paradoxně budou moci poděkovat svým odvěkým imperiálním nepřátelům. To vše jen pro to, aby třída radaristů a bojovníků „za lepší zítřky“, která si z mrtvoly radikálního antikomunismu a vyvolávání duchů studené války udělala smysl života a politického bytí, cítila zadostiučinění, že to Rusům konečně natřela.

Otázka dnes nestojí, zda s Rusy, nebo s Američany. To je reminiscent zkostnatělého bipolárního myšlení, jehož znovuoživování představuje fundamentální problém. Podobná otázka dnes nemůže být položena, protože samotná podstata globalizujícího se světa vylučuje, aby jakákoliv forma realistické politiky ignorovala souseda vlastního geografického prostoru a politicky se vůči němu vymezovala, pokud s ním není v jasném konfliktu. To se očividně neděje, ale paradoxně se dělá vše pro to, aby k tomu došlo. Rusko potřebujeme a nemůžeme jej ignorovat. V opačném případě hrozí geopolitický konflikt, který nebude vinou „ruského militarismu“, ale „ruský militarismus“ bude logickým důsledkem oživení mrtvoly studené války.

Nesmyslné strašení ruskými tanky ničemu nepomůže. Buď se Evropa vyrovná s faktickou existencí multipolárního světa a pochopí unikátní možnost vzájemných korektních vztahů s Ruskem, nebo dá přednost studenoválečnické atlantické rétorice a antagonistickému vymezování se za třetí stranu. Pak ale sama ztratí.