Nadcházející prezidentské volby ve Spojených státech se právem považují za podstatný pilíř otázky budoucího směřování a vývoje americké zahraniční politiky. Obecně se očekává, že volby vystaví jakýsi definitivní účet, závěrečný šek, ve kterém budou sečteny a podtrženy některé stěžejní aspekty americké politiky vůči zahraničí v poslední době.
Výsledné zúčtování se překvapivě nebude týkat pouze výhradně Iráku, který se stal v poslední době již značně stereotypním tématem. Hovoří se o něm neustále, počítají se dosavadní výdaje, padlí vojáci a mrtví civilisté, uvažuje a polemizuje se pomalu na všech mediálních frontách nad klady a zápory spojenecké invaze a nepřímo a nechtěně se tak vytváří dojem, jako by se směřování americké zahraniční politiky, které se v současnosti dostalo na jisté scestí, do budoucna mělo soustředit primárně na oblast předního východu.
Není to tak úplně pravda. Irák, palčivý problém dneška, který s největší jistotou zůstane velice ožehavým problémem ještě nějakou dobu, bude hrát samozřejmě i nadále roli jistého prubířského kamene, ale bez ohledu na to, zda se ve finále Američanům podaří Irák (alespoň zčásti, protože zcela se to nikdy nepovede) stabilizovat, či nikoli, jejich pozornost se v nejbližších letech soustředí primárně na oblast střední Asie, Kavkazu, střední a východní Evropy, potažmo oblast přední Indie a Pákistánu, což hrozí geopolitickým střetem mezi Spojenými státy, Ruskem a Čínou.
Přední američtí publicisté, kteří delší dobu vytrvale kritizují americké intervence v zahraničí poukazem jednak na jejich extrémně negativní vliv na národní ekonomiku a na samotnou nesmyslnost snahy „vyvážet demokracii” do okolního světa, zůstávají v očekávání nadcházejících prezidentských voleb silně skeptičtí. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy pravicová média vytrvale napadají pravicové kandidáty, patřící k tzv. neokonzervativcům více, než kandidáty levicové.
Není se čemu divit, američtí izolacionisté po prohraných republikánských volbách do Kongresu a za všeobecné deziluze z Bushovy politiky, vycítili možnou změnu poměrů a vsadili na koně jménem Ron Paul. Ten ale prohrál a nastupující prezidentský kandidát za GOP John McCain je naprostým popřením jejich vizí.
Známý publicista a autor bestselleru Smrt Západu Patrick Buchanan ve své poslední knize s názvem „Den zúčtování”, hovoří o „konci Pax Americana” a kritizuje snahy obkličovat Rusko uměle dosazovanými proamerickými režimy. Justin Raymondo, hlava projektu Antiwar (založeného v roce 1999 na protest proti Clintonově intervenci v Jugoslávii), jde ještě dále a obviňuje „mccainisty” ze snahy rozpoutat novou studenou válku. Jsou varování před novou studenou válkou způsobenou „demokratickým imperialismem” podloženy reálnými záležitostmi, nebo se jedná o politickou paranoiu?
Je potřeba se vrátit k úvodní myšlence. Americká zahraniční a mocenská politika je sice v současné době zainteresovaná v Iráku, snaží se vyřešit problém stability místní demokratické vlády a eliminovat povstalecké milice (což zejména po nástupu generála Petreause do funkce vrchního velitele amerických vojsk v Iráku doznalo výrazných výsledků), koutkem oka ovšem pošilhává po Persii a oblasti středního východu a Kavkazu, kde se očekává, že právě tyto oblasti budou v nadcházejících desetiletích hrát stěžejní geopolitickou úlohu.
Nelze si ovšem nevšimnout role, jakou v posledních měsících začíná v americké zahraniční politice hrát opět ruská karta. A rétorika mnohých architektů současné americké zahraniční politiky není vůbec kladná. Byť mnohé náznaky z nedávného summitu NATO v Bukurešti a setkání v Soči mohly budit zdání opaku, nelze se zbavit pocitu jisté pachuti ze vzájemných rusko-amerických vztahů a doba, kdy prezident Bush prohlásil, že při pohledu do Putinových očí viděl „hlubokého ducha” a Vladimíra Putina nazval přítelem, je patrně nenávratně pryč.
Magazín Antiwar.com, který vytrvale kritizuje republikánského kandidáta Johna McCaina a například jej otevřeně obviňuje z „militaristické mentality”, nedávno komentoval McCainovu návštěvu Abcházie a varoval v té souvislosti před možným zatažením Spojených států do širokého teritoriálního sporu na Kavkaze. McCainovi je vytýkána jeho silná protiruská rétorika a zejména slova, že „Rusům nedovolí, aby ovládali jakékoli pozice uvnitř gruzínského teritoria.” Tato slova zní zejména v souvislosti s kosovskou krizí velice zajímavě a dostávají tak zcela nový rozměr.
Přestože kosovskou nezávislost uznala většina evropských států, stále zde zůstávají rozporuplné pocity například z oné deklarace č. 1244 RB OSN z roku 1999, která je dle výkladu některých znalců mezinárodního práva v přímém rozporu s tím, jak byla kosovská nezávislost vyhlášena. A jak bylo několikrát zmíněno, Kosovo hrozí precedentem, kdy může na tom samém základě dožadovat stejného práva na sebeurčení a uznání mezinárodním společenstvím celá řada území a – shodou okolností – mezi ně patří i například Jižní Osetie, nebo Abcházie. Hodlá-li tedy americká politika na jedné straně podporovat nezávislost Kosova poukazem právě na právo sebeurčení národů a zároveň otevřeně odmítat separatistické tendence v Abcházii (McCainovo prohlášení), nelze očekávat nic jiného, než že zmíněný krok bude ze strany Ruské federace vnímán negativně.
Ledy se očividně prolomily a události nabraly jistého spádu. Bývalý prezident Putin ještě v posledních měsících ve svém úřadu prohlásil, že Rusko podpoří a uzná samostatnost Abcházie a Jižní Osetie. To je po několikaletém statu quo, kdy se Rusko v této otázce drželo relativně zpátky, významný a závažný krok. Odpověď na americkou podporu nezávislosti Kosova, pokračující snahy o vybudování raketových a radarových základen, nehledě na zhoršení v americko-íránských vztazích a opět stále častějších spekulace o chystaném americkém „rychlém a tvrdém” leteckém úderu proti Íránu s cílem „vrátit jaderný výzkum o několik let zpět”, v tom nelze nevidět.
Je otázkou, kde a jak nalézt míru, pro kterou považovat americkou politiku „světového četníka” za hájení vlastních přímých zájmů, popřípadě „západních hodnot”, či jako doplnění bezpečnostního svazku atlantického obranného paktu a kdy již za nátlakové vměšování se do cizích záležitostí s cílem posílit vlastní hegemonii. Lze potom dát za pravdu spíše Patricku Buchananovi, který neokonzervativní politiku hnutí typu NED (National Endowment for Democracy) považuje za nepřímou pokračovatelku Trockého permanentní revoluce, nebo Randy Schunemanovi, přednímu McCainovu poradci pro zahraničně-politické otázky, který podporuje „obklíčení Ruska” Severoatlantickou aliancí a podporu demokratickému hnutí na předním východě?
Je na místě zdůraznit fakt, že k částečnému obratu v americké zahraniční politice může dojít snáze na základě vnitřních problémů, než jako výsledkem nátlaku a sporu mezi neokonzervativci a „izolacionisty”. Koneckonců, více zřejmě ukáží již nadcházející prezidentské volby. V každém případě k zásadnímu přehození výhybky rozhodně nedojde. Spojené státy zdaleka neopustí Brzezinského strategii, formulovanou v osmdesátých letech. Nelze tedy čekat výrazné ústupky vůči Rusku, ani Íránu.
Na druhou stranu není do budoucna pravděpodobně vyloučen zejména v otázce střední Evropy nový a silně pragmatický „Brest-Litevsk”, tedy přistoupení na americké radary ve střední Evropě ze strany Ruska výměnou právě například za „vzdání se” Kavkazu ze strany USA, stejně jako možné (byť pouze výhradně strategické) částečné a dočasné usmíření mezi Íránem a Spojenými státy s cílem omezit vzrůstající Saúdskou Arábii. Ta je sice v současnosti americkým spojencem, nicméně důkazy v poslední době čím dál více poukazují na fakt, že nejvíce finančních prostředků pro islamistické teroristické skupiny a irácké guerilly pochází právě odtud. Mimo to jsou Arabové s Peršany odvěkými nepřáteli.
Nová studená válka tedy nehrozí v případě, že Spojené státy budou pokračovat byť s malými změnami ve své současné politice. Stejně mylná jsou varování v případě „vzrůstajícího ruského imperialismu.” Nelze však opětovné „oživení duchů” vyloučit v případě, že se zmíněné strany (a to platí především pro USA) budou chovat, jakoby studená válka byla. Jejímu znovuobnovení lze zabránit nejlépe právě opuštěním zastaralé bipolární rétoriky a realistickým pochopením současného rozložení sil ve světě, který se stává čím dál tím více multipolárním a univerzálním.
Vyšlo v Revue politika 4/2008
