Categorized | Filosofie

Urs Heftrich: Nietzsche v Čechách, část 2

Časové úvahy: kritika Nietzscheho

Z množství výtek vznášených vůči Nietzschovi se jedna osvědčila jako obzvlášť životaschopná: výtka „rozporuplnosti“.[19] Muselo uplynout celé století od uveřejnění jeho prvotiny, než universitní filosofie uznala, že právě „protikladnost“ jeho myšlení prokazuje jeho vážnost.[20] Vzhledem k tomu, jak si výpovědi v jeho díle odporují, není překvapením, že toto dílo mohlo sloužit jako ukazatel nejrozličnějším duchovním směrům.[21] Toto bohatství možných způsobů recepce vyjádřil v jedné básni o Nietzschovi výrazným obrazem J. S. Machar:


Dědictvím zbylo po něm moře písku,
v němž zlatých zrn se na tisíce válí,
a zlatachtivci z blízka jdou i z dáli –
sta mozkům žít lze dobře z toho zisku.
[22]

Protože tu nelze představit zevrubně všechny rozdílné pohledy na Nietzscheho, pokusíme se alespoň některé z nich jakoby promítnout přes sebe navzájem. Co přitom vyvstane jako společný obrys, nechť platí cum grano salis typické pro český obraz Nietzscheho na přelomu století.[23]

Že autor Antikrista nemohl počítat s přílišnými sympatiemi ze strany církve, je nabíledni. Roku 1896 představil Nietzscheho katolickému čtenářstvu Alois Prus v Novém životě: nikoli jako myslitele, nýbrž jako básníka, jenž zapěl píseň písní novodobého individualismu a ustavil kodex novodobé mystiky.[24] Proti rozumu chce prý rozpoutat pudy člověka a změnit jej tak nejprve v nečlověka a nakonec v nadčlověka – tam lze však dospět jen v představě, zkrátka, v šílenství.

Karel Dostál-Lutinov, jeden z vůdců Katolické Moderny, Nietzscheho proklel ve verších. „Modlitbu Nadčlověka“ uvozují jako motto ďáblova slova z Matouše 4,9; „Toto všecko dám tobě, jestliže padna budeš se mi klaněti.“[25] Nadčlověk se tu odkrývá doslova jako Antikrist, který chce svrhnout Boha z jeho trůnu a nastolit tisíciletou antiříši (coby čtenář Nietzscheho nemá však Dostál-Lutinov zjevně nejnovější informace: zpráva o smrti toho, jenž má být svržen, mu zřejmě unikla):

Děkuji tobě, Bože,
že jsi mne povýšil,
však moji krutou žízeň
jsi zcela neztišil

Po lesku, moci, slávě
nesmírný je můj hlad –
já nad veškerým tvorem
chci, musím panovat!

Mně nestačí jen těla,
dej také duše sem,
a dej mi celou říši –
mně nestačí má zem!

A dej mi jejich kroky
a jejich každý hled
a dechnutí jich každé –
ó Bože, dej mi svět!

A dej mi tisíc roků –
most bude vystaven
a na hvězdách co vládce
já budu pozdraven!

Nesmírná je má žízeň,
nesmírný je můj hlad –
ó Bože, prosím, ustup
a nech mne panovat.

Nestav se mezi trůn můj
u oddaný můj lid –
buď ty jen pouhou bájí
a mne nech Bohem být!

Chytřeji reagoval na muže, který si dal od „staré ženky“ poradit, aby k ženám nikdy nechodil bez biče (4/86), tehdejší feminismus. Juliana Lancová mu prostě vzala bič z ruky – jakožto nástroj otrocké morálky, jím samým opovrhované: „Ale ženy naučily se zatím od Nietzschea příliš věřiti ve všemohoucnost a oprávněnost svých žádostí a pudů, než aby byly ochotny obětovati je nyní jakémukoliv mravnímu přikázu.[26] Konstatovala, že právě Zarathustrův útok na každý vnější imperativ „Tys povinen!“ se stal základnou moderního emancipačního hnutí.

Soud pozitivistické universitní filosofie o Nietzschovi zformulovali vedle Masaryka jeho kolegové Josef Mikš a František Krejčí. Roku 1897 načrtl Mikš v Osvětě Nietzschúv „Obraz kulturní a psychologický“.[27] Že půjde o obraz hrubě zkreslený, dává tušit již autorovo upozornění, že „s tímto Nietzschem, ničitelem nejlepších, nejsvětějších našich statků kulturních, hodláme zápasiti na stránkách následujících.“[28] Až k takovému patosu se cítil Mikš oprávněn. Vždyť viděl Nietzschův „ideál člověka v plavé zvěři (blonde Bestie), která se kdysi proháněla germánskými lesy nelítostné ničíc vše, co se příčilo jejím chtíčům a dravým pudům“: „Pročež pryč s rozumem […], pryč s člověkem – vraťme se k zvířeti.“

František Krejčí obohatil v roce 1900 Českou mysl o několik „Volných listů o nynější filosofii“. Nietzschemu – jenž měl mystiky za „ťulpasy“ (5/19) – je věnována kapitola .,Mysticism II“.[29] Jeho mysticismus se má prozrazovat v tom, že filosofické nedostatky kašíruje uměleckým nadáním – t.j. konkrétně v rozporu mezi myšlenkami nadčlovéka a věčného návratu téhož. Že se obé tyto myšlenky vzájemně doplňují,[30] nechápe Krejčí tím spíše, že nadčlověka pojímá darwinisticky. Nepodezřívá sice Nietzscheho osobně z velkoněmeckých ambic, pasuje ho však – předjímaje Masaryka“[31] – na „nejněmečtějšího ze všech filosofů“:

Avšak to hrdé sebevědomí zmohutnělého národa, které na rozdíl od jiných rovněž mocných národů bezohledně dává pocítiti slabším svou převahu, v Nietzschově morálce pánů došlo filosofického výrazu a Zarathustrovo: Seid hart – buďte tvrdi, napsali na prapor svůj představitelé Germanie po celém světě.[32]

A konečné i učitelé bylí roku 1900 nekrologem Paedagogických rozhledů poučení o tom. za kým by raději neměli truchlit. Rozumný vychovatel sice Nietzscheho nezavrhne úplně, praví se tam, „celkem ale morálka Nietschova [sic] činí na nás dojem morálky Mommsenovskébo Němce a […] vyvstávají také představy moderního Hunství“[33] Mommsen byl v Čechách pověstný výrokem, „že Němci mají Čechům přerážet tvrdé lebky“.[34]

Co odstrašovalo státem zaopatřené pedagogy, přicházelo právě vhod anarchistům: revoluční potenciál Nietzschových spisů. Stanislav Kostka Neumann oslavoval roku 1897, hned v prvním čísle svého anarchistického časopisu Nový kult, „velikého přehodnocovatele Friedricha Nietzscheho“.[35] S oblibou citoval slovo: „co nejméně státu“ (2/308).[36] Přitahovalo ho to, co Masaryka odpuzovalo: Nietzschův „krajní individualism“. Později, s odstupem dvou desetiletí, viděl toto zúžení Nietzscheho na jediné poselství kriticky. Litoval, že tehdy „širší veřejnost poznala z díla Nietzschova […] toliko ‚nadčlověka‘ “ a ohrazoval se proti „slovanské frázi o filosofu germánské tvrdosti“. Tím pregnantně vystihl Nietzschův obraz z přelomu století. Je zjevně třeba představit si tento obraz v podobě jakéhosi triptychu: střední část ukazuje – v napůl mystickém, napůl diabolickém plápolu iracionálna – nadčlověka, levé křídlo odpoutané individuum, pravé pruskou uniformu.

[19] Srv. Kaufmann. op. cit., str. 13-19.
[20] Srv. Wolfgang Müller-Lauter: Nietzsche. Seine Philosophie der Gegensätze und die Gegensätze seiner Philosophie. Berlin, New York 1971 a: Pavel Kouba: Nietzsche. Filosofická interpretace. Praha 1995.
[21] Srv. k tomu Josef Zumr: Ladislav Klímas Revolte gegen die Absurdität der Welt, in: Perspektiven der Philosophie. Neues Jahrhuch 18, 1992. str. 217, a Radana Matoušová: Filozofie, jež chtěla být zřením (Friedrich Nietzsche a česká kultura), in: Tvar 3, 1992, č. 16, str. 6.
[22] J. S. Machar, Fr. Nietzsche. in: Macharovy spisy XXI (Svědomím věků VIlI: Krůčky dějin [psáno 1917-1926]), Praha, 3. vyd. 1938, str. 152.
[23] První, povrchní přehled o Nietzschovi v českých časopisech podává Peter Drews: Die slawische Avantgarde und der Westen. Die Programme der russischen, polnischen und tschechischen literarischen Avantgarde und ihr europäischer Kontext. München 1983, str. 112-118.
[24] Alois Prus: Bedřich Nietzsche, in: Nový život I, 1896, str. 131-135.
[25] Karel Dostál-Lutinov: Modlitba Nadčlověka, in: Nový Život 8, 1903, str. 127.
[26] Juliana Lancová: Nietzsche a ženy. Volná úvaha. in: Ženský obzor 7, 1907-1908. str. 5 n. a 34-36. Citát ze str. 36.
[27] Vojtěch Kalina [= Josef Mikš]: Bedřich Vilém Nietzsche. Obraz, kulturní a psychologický, in: Osvěta 1897, str. 397-413, dále 502-511, 594-603, 796-806, 870-886. Následující citát je ze str. 511.
[28] Mikš Nietzschemu mimo jiné vyčítá: nepřítomnost systému a teorie poznání [!], pohrdání rozumem a vědou, chorobnost, dekadenci- slepou [!] víru v osud. absolutízaci Já [!]. bezuzdné [!] oddání se moci a chtíči, darwinsky nemilosrdné nadčlověčenství. Následující citáty jsou ze str. 873.
[29] František Krejčí: Volně listy o nynější filosofii. Mysticism II – Bedřich Nietzsche, in: Česká mysl 1, 1900, str. 401-416. Třebaže se Krejčí Nietzschem zabýval „sine ira et studio“ (Měšťan, op. cit., str. 49) – jeho obraz Nietzscheho svědčí jen o jeho naprosté poplatnosti době.
[30] Právě to je dnes pokládáno za klíč k Nietzschově filosofii: srv. Kaufmann, op. cit., str. 359-389 a Müller-Lauter, op. cit., str. 135-188.
[31] Podobně je tomu v článku Stirner a Nietzsche. který Stirnera srovnává s kometou, jež se vrátila v postavě Nietzscheho. Autor článku ovšem připouští, že Stirner nemusel být Nietzschovým vzorem (Fr. Nábělek: Stirner a Nietzsche, in: Hlídka 17, 1900, str. 646-649, dále 717-720, 775-783 – zde: str. 717 a 719).
[32] F. Krejčí, op. cit., str. 416. Pozornost si zaslouží, že Krejčího vztah k Nietzschovj vůbec nebyl nepřátelský; ve své knize O filosofii přítomnosti Krejčí Nietzscheho počítá – vedle Spencera a Tolstého – k největším filosofům naší doby (O filosofii přítomnosti, Praha 1904). Krejčího klišé použil později jako nástroj při obraně proti Němcům Jan Zahradníček. Ve své básni „Na citát z Nietzscheho“ z listopadu 1942 proměnil citát ze Zarathustry (To přikázání lásky Vám, bratři, dávám: Buďte tvrdi) v refrénovitě se vracející apel na slovanské bratry: „To přikázáni lásky, bratři, v srdci mějte, / ó buďte tvrdi, tvrdi, šetřit neumějte“ (Jan Zahradniček: Dílo II, Praha 1992, str. 114 n.).
[33] J. Van ŽIebský: Bedřich Nietzsche, in: Paedagogické rozhledy 14, 1901, str. 14-26. S tímto článkem polemizovali F. Krejčí in: Česká mysl 2, 1901, str. 227 a S. K. Neumann in: Nový kult 4, 1901, č 6. str. 190.
[34] T.G. Masaryk: Nová Evropa, op. cit., str. 42. Nietzsche – který by nejraději dal Bismarcka „zastřelit“ — platil „Vlastí“ dokonce za „Bismarcka v oboru filosofie“ (Vlast 16,1899-1900, str.87; srv. Nietzschův dopis Metě von Salis ze 3. 1. 1889).
[35] S.K. Neumann: Náš list, in: Nový kult 1, 1897, č. 1, str. 18
[36] S.K. Neumann: Nur den Naturgesetzen unterten [orig. německy], in: Nový kult 2, 1898, č. 2, str. 47; týž: Socialism a anarchism, in: Moravský kraj 12, 1907, č. 41, str. 1; týž: Co nejméně státu, in: Moravský kraj 12, 1907, č. 100, str. 2 n.

Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív