Délský potápěč

Jedním z důvodů, kterým se argumentuje ve prospěch výstavby amerického radaru, je nutnost pohledu do budoucna a obrana před potenciálními hrozbami, zvyšujícími svůj účinek technikou globalizovaného světa, nebezpečnými režimy, nebo tzv. „rough states“, jejich představitelé jsou nevyzpytatelní a je potřeba v jejich případě vždy počítat s horším. Jakkoli je tato logika kostrbatá, v tuto chvíli na ní přistupme.

Politika Spojených států je již několik měsíců silně průhledná a jejich představitelé se koneckonců své záměry nijak nesnaží skrývat, a pokud, tak velice neumně. Výrazem „rough states“ se dnes víceméně myslí Írán, stát, který Spojeným státům (a také Izraeli) leží v žaludku zejména díky svému jadernému programu, pomocí kterého se údajně snaží získat atomovou bombu.

Neokonzervativní publicisté a bitevní tamboři proti všemu a všem, kdo si ve světě dovolí ukázat ultimativním požadavkům nového světového řádu prostředníček, bubnují na poplach, ale nikdy nám nevysvětlili, proč chápat jinak jaderný program Íránu, než jaderný program USA, Izraele, Francie, nebo kohokoli jiného.

Oč více se bát, že jaderný program zneužije k výrobě atomové zbraně Írán a ne třeba kdokoli jiný? Protože v Íránu nevládne demokracie západního typu, protože jsou Íránci „jiní“, či protože to kdosi prostě řekl? Historie ukazuje, že Írán ve své novodobé historii nikoho nenapadl, ani neválčil. Výjimkou je íránsko-irácká válka, kde byl Írán napadeným a kde byl agresor (Irák) podporován Spojenými státy. Zprávy IAAE navíc několikrát jasně potvrdily nezávadnost íránského jaderného programu. Je důvod nechat si věšet bulíky na nos ohledně „íránského nebezpečí“ od představitelů státu, který je agresorem sám, navíc v situaci, kdy podobná argumentace válku v minulosti již jednou ospravedlnila a ukázala se jako naprosto lživou?

Írán jistě není „ideální“. Avšak použít vágního označení „není ideální“ je jistě pořád lepší, než mesiášská rétorika ospravedlňující humanitární intervence, agrese, podpořené chatrnými důkazy, nebo vytrestání „zlého státu“ za to, že si dovoluje obchodovat s ropou v eurech. Z hlediska „západní společnosti“ mají určité výtky vůči Íránu, či jeho kritika smysl. Ale dělat z nich normu, respektive vztahovat je k normám západních zemí? Co považují Spojené státy za vrchol pokroku, to může být naopak pro běžného Íránce věc naprosto nehodnotná a hodná opovržení.

Mezinárodní politika by se měla především snažit o vztahy mezi státy a najití modu vivendi při respektování vzájemných kulturních, i systémově-politických rozdílností, ne na základě rozdílností konfrontovat, nebo se snažit prosazovat vlastní model jediné pravdy, či univerzální mocenské hegemonie.

Vše však spíše nasvědčuje tomu, že hrozby o „nebezpečném Íránu“ budou skutečně naplněny. Pokud neustálým stupňováním tlaku dojde k eskalaci a následnému ozbrojenému konfliktu (který bude mít pravděpodobně podobu amerického leteckého úderu), lze s největší pravděpodobností očekávat íránskou odvetnou akci. Ta by skutečně mohla spočívat v takovém typu protiakce, která by přítomnost plánované americké radarové a protiraketové základny ospravedlňovala. Půjde však o záměnu příčiny za důsledek a to je možná právě ona nota, na kterou současná americká zahraničně-mocenská politika hraje.

Neměli bychom si tuto hru nechat vnutit.

Pokud stát stupňuje svoje zákonná represivní opatření proti vlastním občanům, nemluví to o jeho síle, ale naopak o jeho slabosti. Tam, kde občané v alarmující míře postrádají morální vědomí o vlastní povinnosti dodržovat zákony, tam stát přestává být mocí, která slouží lidem a v souladu s jejich vůlí jim zajišťuje ochranu a bezpečí. V takovém státě zákon zjevně není výrazem spravedlnosti a její vymahatelnosti.

Stát, který represivní mocí zasahuje do soukromí občanů a nařizuje jim, jak se mají chovat a co jsou povinni činit ve vztahu k vlastní rodině a ke svým potomkům, takový stát navíc přestal občana vnímat jako svéprávnou bytost odpovědnou za svoji vlastní existenci, přivlastňuje si jeho i jeho rodinu a zachází s ním logicky jako s otrokem.

Často se mluví o tom, že současná rodinná politika státu rodinu nechrání, ale naopak ji cíleně rozvrací. Nutno přiznat, že takové kritické hlasy jsou zcela oprávněné. Je třeba si uvědomit, že rodina není místem, kde má být naplněna pouze potřeba láskyplného soužití a uspokojování sexuálních žádostí muže a ženy jako od přírody předurčených partnerů. Rodina má význam především existenční a jako taková vždy byla základem státu. Prakticky to znamená, že rodinná pospolitost má zajišťovat všem jejím členům existenční zázemí, jaké si nedokáže obstarat samotný jedinec a to především v dopadu k vlastním dětem. Rodinná pospolitost proto představuje vzájemnou existenční závislost a každý zásah státu, který se snaží učinit jedince v rodině nezávislým na svém bližním, tuto rodinu rozbíjí.

Typickým zásahem, který má výše zmíněný dopad, je zákonem stanovená vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost rozvedeného otce vůči zbytku rodiny není nic jiného, než argument existenční nezávislosti ze strany matky. Takový argument nutně dělá z otce pouze státem garantovaný finanční zdroj, přičemž donucovací role státu vůči otci vydělávat a platit na svoje ztracené děti výživné má charakter ryzího zotročování. Nelze přece žádnému členu rodiny dát takový nástroj do ruky, jímž může beztrestně eliminovat a vypudit z rodinné pospolitosti druhého člena s tím, že zůstane zachován jeho existenční vklad do rodiny v podobě alimentů a přitom tento vyhnanec bude vyřazen ze všech oprávněných nároků a očekávání, jaké mu má rodina přinášet.

Vyživovací povinnost takovým nástrojem je, a jde o zbraň namířenou jednoznačně proti otcům, když matka je považována za tu stranu rodičovské dvojice, která má bližší a přírodou daný vztah k dítěti. Fakt, že matka je od narození vlastního dítěte přírodou obdařena spontánní láskou k němu a otec si podobný vztah teprve buduje s postupným dorůstáním novorozence v lidsky jednající bytost, nuže takový fakt neznamená, že otec má menší význam pro rozvoj a výchovu dítěte než matka. Pravý opak je pravdou a každý zákonodárce, kterému leží na srdci celistvá rodina, nemůže proto otce vystavovat riziku vyřazení z rodiny tím, že z něho předem udělá trubce povinného pouze vyživovací povinností bez jakýchkoliv práv a zajištění jeho plnohodnotné role v rodině. Rozum nám zde velí, že zákonné podmínky by měly být takové, aby otci skýtaly dostatek prostoru a jistoty uplatnit se v rodině ve své tradiční otcovské úloze. Matce potom musejí maximálně ztížit možnost otce z rodiny vyloučit, jinými slovy: zákon by neměl vyvracet existenční závislost matky na otci tím, že z něho udělá povinného živitele i bez toho, aniž by s ním matka počítala jako s plnohodnotným otcem rodiny.

Z uvedených úvah myslím jasně vyplývá, že zákonem stanovená vyživovací povinnost rodiče bez závislosti na uchování celistvé rodiny je tím represivním prvkem, který rodiny rozbíjí. Státem vymáhaná vyživovací povinnost by měla vyplývat pouze ze smlouvy mezi rozvedenými manžely, v níž budou upraveny otázky opatrovnictví a existenční otázky dětí tak, jak odpovídá vůli obou rodičů. Pokud se jeden z rodičů zaváže k alimentům s tím, že přenechává dítě ve výlučné péči druhého rodiče, nelze proti tomu nic namítat a takový závazek je správné v budoucnosti vymáhat, pokud není dodržován. Je ale tak těžké ponechat poměry mezi rodiči a dětmi po rozpadu manželství na samotných rodičích? Je snad těžké dát přednost dohodě, při níž například oba rodiče usilují o svěření dítěte do vlastní péče, aby se o děti starali oba rodiče ve střídavé péči, nebo aby dítě zůstalo u jednoho z rodičů bez nároku na výživné z druhé strany, přičemž přednost má ten z rodičů, kdo k tomu má lepší hmotné předpoklady? Copak je nepřijatelné tak jednoduché zákonné pravidlo, že zákonem stanovená pravomoc soudu vyměřit výživné bude platit pouze tam, kde nikdo z rodičů nemá zájem se o dítě postarat sám ani se s partnerem dohodnout, takže soud je nucen určit opatrovníka a druhé straně vyměřit alimenty? Copak je takový problém stanovit podmínky vyživovací povinnosti takové, aby nikdo z rodičů na ni po rozvodu neměl nárok automaticky a nemohl s ní předem počítat ve svých zchytralých a sobeckých kalkulech?

Argument, že se jedná o blaho dítěte, nikoliv o blaho pečujícího rodiče, zde neobstojí. Jde o naprosto pokrytecký morální imperativ, jímž se zvýhodňují matky proti otcům, přičemž ve svém výsledku dítěti škodí, protože rozbíjí celistvou rodinu, která jediná je v zájmu dítěte. Nebýt zákonem dané a na ničem nezávislé vyživovací povinnosti, bylo by méně rozvodů, více smířlivých matek ochotných učinit kompromis ve prospěch vlastních dětí, více funkčních rodin a méně otroků bojujících s justicí o uhájení důstojné existence, na něž stát musí vynakládat nemalé prostředky, aby je k jejich otrockému údělu donutil.

Je opravdu těžké uvěřit dobré vůli zákonodárců, když v čase přípravy nových zákonů v oblasti soukromého práva namísto toho, aby hledali cesty, jak omezit totalitní status quo vyživovací povinnosti z dob komunistické legislativy, stupňují sankce a represivní nástroje za účelem vymáhání dlužných alimentů, jejichž mravní i spravedlivý soud, na základě něhož byly vyměřeny, je často více než sporný. Pro koho a z jakého mravního příkazu má být vyživovací povinnost očistcem?

Občanská hnutí a nejrůznější kampaně jsou tak správným krokem proti vládě a politickému systému jako takovému, který nerespektuje hlas těch, na kterých zákládá svou legitimitu. Je však potřeba bojovat jinými prostředky než současná vláda, která odmítá jakoukoliv kritiku ze strany odpůrců pod argumentem, že veřejnost je “pomýlená” a nerozumí problematice. V tomto a jiném případě je potřeba bojovat argumenty, ne osočováním druhé strany z “hlouposti” a “nerozumu.”

Nedávno proběhla českým tiskem zpráva, že americká ministryně zahraničních věcí Condoleezza Riceová je naneštěstí zaneprázdněná a přijede tak podepsat smlouvu o americkém radaru namísto plánovaného května až v průběhu června. To pochopitelně dává četným skupinám jeho odpůrců do žil novou krev a tak jsme v poslední době mohli zaregistrovat jisté Humanistické hnutí s trefnou “deštníkovou” kampaní “Nechci radar”, nebo všudypřítomné Greenpeace, jehož dvacet členů před časem “rozbilo tábor ve vojenském prostoru v Brdech, kde by měl v budoucnu stát americký radar”.

Bylo by dobré se zamyslet jak takové občanské aktivity vnímáme. Z pohledu těchto aktivistů je situace, zdá se, tragická. Ačkoliv je 68% českých občanů názorově proti radaru, jsou jejich kampaně vnímány českou veřejností značně negativně. Samo slovo aktivista se zdá mít v české kotlině jistou pachuť něčeho vymykajícího se z normy – něčeho nad čím běžný občan sledující ve večerních zprávách šoty těchto “aktivistů” snad zakroutí hlavou a pomyslí na “naivní levicovou mládež,” ječící Kateřiny, nebo zelené aktivisty blokující čas od času naše jižní hranice v jejich úporném boji proti nukleárnímu nepříteli.

Ano, je pravda že oprávněně považujeme velké množství těchto hnutí a občanských sdružení za “fanatická”, jelikož chápeme jejich názory jako příliš jednoduché, vytržené z kontextu, neschopné chápat širší hledisko, nebo otevřít debatu o daném tématu na rozdíl od pouhé snahy bleskově šokovat českého občana.

Na druhé straně – je v naší době skutečně prostor pro takový střet názorů skrze diskuzi, nebo jsme v podstatě nuceni shrnout naše snažení, osobní boj za jistý cíl, do bleskurychlého sledu obrazů a prohlášení, které se dostanou skrze síto novinářů a reportérů ke čtenáři-divákovi? Vybízí současné politické klima, zkratkovitost mediálních reportáží, omezený čas na reprodukci myšlenek k občanovy-čtenáři-posluchači k úpadků argumentů a vzestupu lehce zapamatovatelných obrazů a prohlášení?

Součásná praxe občansých spolků nenaznačuje nic jiného. Jedním příkladem za všechny může být nedávná kampaň jistého sdružení, poněkud pompézně nazývajícího se “Člověk v tísní”, jež dokázalo v jediném spotu zaměřenému proti “neonacismu” projevit snad veškeré chyby dnešní doby. Divákovi je tak prezentován jasný obraz na kterém je pestrými barvami namalován výjev dobra a zla. “Nácek” je zde zjednodušen do role naivního, hloupého lidského zvířátka, které umí opakovat pouze “vlast”, “vůdce”, a tak podobně. Závěr je “jasný” – dobrý, hodný, světu otevřený liberál (“člověk v tísni”), stojí proti “vlně nerozumu” v podobě znovu přemnožených nacistů.

Podobné boje “dobra” a “zla” jsou však mnohem častější, snad všudypřítomné. Havel argumentující pro americký radar, protože Spojené státy jsou spojenci, “dobro,” které stálo proti “sovětskému zlu” před Sametovou revolucí. Rakouští Greenpeace (“ochránci přírody”), versus “atomoví Češi” (zosobnění kazisvětů). Boj tzv. českých “bolševiků” proti “odSSákům”. Není snad potřeba rozebírat dále.

Zásadní problém této moralizace politických bojů (a nejenom těch, v západní politické a společenské kultuře vůbec) je neschopnost debaty, argumentu, politického sporu, který by se neuchýlil k individuální morálce jednotlivých stran, ale debatoval – skutečně debatoval nad daným předmětem sporu.

Je v Česku silná podpora bývalé komunistické straně? Ano. Co to však znamená? Jaké postřehy lidí za jejich podporou stojí? Co vadí voličům Národní strany na současné politické situaci? Proč tolik “environmentalistů” bojuje za čistější životní prostředí – jsou to snad noví totalitarianisté jak se nám snaží hbitě nabídnout Václav Klaus?

Jakákoliv diskuze s druhou stranou se stává nemožnou, pokud ji předem odsoudíme jako bláhovou nebo pomýlenou. Diskuze je názorový střet oponentů, kteří jsou si rovni. Do té doby než se občanská hnutí – média – politikové – naučí diskutovat a ne pouze vrhat morální poučky, bude veřený život stagnovat a diskuze bude nemožná.

Občanská hnutí a nejrůznější kampaně jsou tak správným krokem proti vládě a politickému systému jako takovému, který nerespektuje hlas těch, na kterých zákládá svou legitimitu. Je však potřeba bojovat jinými prostředky než současná vláda, která odmítá jakoukoliv kritiku ze strany odpůrců pod argumentem, že veřejnost je “pomýlená” a nerozumí problematice. V tomto a jiném případě je potřeba bojovat argumenty, ne osočováním druhé strany z “hlouposti” a “nerozumu.”

Zdroj: blog autora

Americký film Súkromná vojna pána Wilsona (s pôvodným názvom Vojna Charlieho Wilsona – Charlie Wilson’s War), ktorý mal premiéru v USA 10. 12. 2007 a na Slovensku 14. 2. 2008, vyvoláva napriek vysokej profesionalite všetkých tvorivých a realizačných zložiek nápadné žánrové rozpaky, očividnú hodnotovú bezradnosť, intenzívnu myšlienkovú neistotu a zreteľný duchovný relativizmus, ako aj celý rad vážnych etických problémov a podstatných politických otázok, ktoré zrejme ešte dlho ostanú nezodpovedané.

Akoby Ameriku naozaj charakterizoval povestný výrok, ktorý sa pripisuje Marilyn Monroe: „Ako mám vedieť, čo si myslím, kým som nepočula, čo som povedala“. V prípade súčasnej rozhodujúcej superveľmoci sa dá uvedené krédo parafrázovať: „Ako máme vedieť, čo sme urobili, kým sme nepocítili dôsledky svojho konania“. Pre USA vždy bolo typické konať v zmysle strieľať, skôr ako o čomkoľvek diskutovať. Potvrdzuje to charakteristická anekdota, podľa ktorej americký policajt každého najprv zastrelí, a potom sa ho spýta, čo sa stalo. Lenže od dôb dobývania divokého západu prostredníctvom koltov a pušiek Spojené štáty dospeli do štádia vedenia vojen hypermodernými zbraňami kdekoľvek na svete. Na spomínanú činnosť vlastne zúžili celé svoje pôsobenie na medzinárodnej scéne. Smutné konštatovanie je aj pointou filmu, o ktorom je reč.

Texaský kongresman Charlie Wilson vie rozličnými vnútropolitickými i zahraničnopolitickými šikovnými ťahmi získať miliardu dolárov na vyzbrojenie a vycvičenie mudžahedínov v Afganistane v rámci ich odporu proti sovietskej invázii, ale po stiahnutí sovietskych vojsk nie je schopný získať milión dolárov na povojnovú obnovu ťažko skúšanej krajiny, konkrétne na vybudovanie škôl.

Na príprave filmového diela, ktoré vzniklo podľa skutočnej udalosti, sa podieľal tím legendárnych hollywoodskych tvorcov pod vedením fenomenálneho režiséra Mikea Nicholsa. Brilantný scenár pochádza z pera Aarona Sorkina, ktorý spracoval explozívnu knižnú publikáciu prominentného novinára Georgea Crilea (III). Medzi kľúčové zložky patrí skvelá kamera Stephana Goldblatta a pôsobivá hudba Jamesa Newtona Howarda. V hlavnej úlohe Charlieho Wilsona Tom Hanks suverénne rozohráva široký výrazový register v rozmanitých i kontrastných charakterotvorných polohách. Charizmatickým zjavom a osobným pôvabom obohacuje plastický herecký výkon Julia Roberts v postave Joanne Herring – panovačnej milionárky, chlipnej katolíčky a zanietenej antikomunistky. Svojrázny Philip Seymour Hoffman sa presvedčivo zmocňuje roly inteligentného, ale vulgárneho dôstojníka CIA gréckeho pôvodu Gusta Avrakotosa.

Americká produkcia film definuje ako životopisnú drámu, slovenská distribúcia ho propaguje ako komédiu. V skutočnosti ide o žánrový mix, v ktorom sa spájajú rôznorodé motívy od vojnovej tragédie až po odľahčenú, duchaplnú i frivolnú konverzačnú veselohru. Výsledným tvarom je dielo najmä oneskorenou mobilizačnou protiruskou agitkou.

Dielo explicitne konštatuje víťazstvo USA, ktoré v studenej vojne porazili ZSSR. Dnes sa to tak javí a interpretuje, ale v roku 1989 sa to prezentovalo a vysvetľovalo ako víťazstvo zdravého rozumu a obojstranné ukončenie studenej vojny. Až neskôr sa ukázalo, že ustúpenie v chladnom mocenskom súperení bolo jednostranné – zo strany bývalého východného bloku. Uvedené historické udalosti boli spojené s ilúziou, že Rusko zbavené sovietskeho modelu socializmu (totalitného režimu) budú Spojené štáty automaticky akceptovať ako rovnocenného demokratického partnera.
Možno práve pokus o obnovenie veľmocenského postavenia Ruska v súčasnosti motivuje vznik podobných diel, akým je film Súkromná vojna pána Wilsona, v ktorom sa opakovane hlavní hrdinovia tešia, že budú zabíjať Rusákov a neskôr prejavujú radosť z toho, že ich zabíjajú (citáty z dialógov).

Odhliadnuc od umeleckej fikcie inšpirovanej realitou v tomto smere dielo cieľavedome prekračuje hranice podnecovania národnostnej nenávisti. Tento aspekt čiernej propagandy sa prejavuje aj vo vykresľovaní zločinov Sovietskej armády, ktorá podľa filmu systematicky masakrovala civilné obyvateľstvo, sadisticky poľovala na bezbranných obyvateľov, zákerne mrzačila deti atď. To je už na úrovni vyvolávania hystérie proti neskôr zavraždenému rumunskému prezidentovi Ceausescuovi prostredníctvom televízneho vysielania, v ktorom sa mŕtvoly z márnice po pitve predstavovali ako umučené obete komunistického režimu.

Pozoruhodným momentom diela je ústredná postava kongresmana, ktorého tajné služby výnimočne vyznamenajú ako jediného civilistu za zásluhy vo vedení tajnej vojny proti Sovietskemu zväzu. Jeho životné a politické triky sa zakladajú na dôvtipnom driblovaní medzi vplyvnými židovskými sponzormi a početnými černošskými voličmi, ktorých sa naučil zvážať do volebných miestností a po ceste im vysvetliť, koho nemajú voliť. Tento druh úspešného človeka (rozumej Američana) je dosť zúfalým obrazom demokracie amerického typu.

Hoci niektorým divákom môže byť sympatické, že vychýrený sukničkár bojuje proti komunizmu ako proti bezbožnému režimu, kým sám príležitostne spáva s katolíckou milionárkou, ako aj so svojimi asistentkami (vo svojom tíme zamestnáva len vzhľadné mladé ženy, pretože – ako sám vraví – písať na stroji sa môže naučiť, ale nemôže sa naučiť, aby mu narástli prsia).

Účelové protiruské spojenectvá, v ktorých Charlie Wilson koordinoval aj tajné aktivity Izraela a jeho úhlavných islamských nepriateľov, vyústili do súčasnej globálnej bezpečnostnej krízy. USA dnes vedú v Afganistane i na celom svete vojnu proti teroristických sieťam, ktoré sami vyzbrojili a vycvičili.

Převzato ze stránek Prop.sk

George Soros (vl. jménem Schwartz, nar. 1930 v Maďarsku) je americký finanční spekulant židovského původu. V 17 letech emigroval z Maďarska do Velké Británie, kde vystudoval prestižní London School of Economics. V roce 1956 se přesouvá do Spojených států, kde zákládá první ze svých fondů Quantum Fund. Proslul svými spekulacemi s italskou lirou a britskou librou, které přispěly k devalvaci těchto měn a k hospodářským krizím v Itálii a Velké Británii. Je rovněž znám svojí filantropickou činností, kdy pod pláštíkem dobročinnosti podporuje za pomoci svých nadací (Soros Foundations Network) destabilizaci režimů, které nejsou nakloněny Spojeným států (např. “barevné revoluce” v Gruzii, Ukrajině apod.).

Sorosova kniha “Směnka na demokracii”, kterou vydalo nakladatelství Prostor v roce 1991 (ISBN 80-85190-11-7) přibližuje problematiku “otevřených” a “uzavřených” společností a manipulací s nimi, jeho vlastními slovy. Jde o velice zajímavou, netradičně upřímně a otevřeně napsanou zpověď jednoho z nejvlivnějších finančních spekulantů a “techniků moci” dneška – obzvláště ve srovnání s publikací “Rusko a súčasný svet” Gennadije Zjuganova.

Continue Reading

Gennadij Andrejevič Zjuganov (1944), předseda Komunistické strany Ruské federace podává v knize “Rusko a současný svět” (Россия и современный мир, 1995) výklad názorů na situaci v Rusku především během let 1985-1995.

Ačkoli s mnoha jeho názory a závěry redakce Délského potápěče zásadně nesouhlasí, považuje tuto knihu za brilantní studii, zejména v popisu procesu tzv. “demokratizace” bývalého Sovětského svazu, který šel mnohem dále, než jen za změnu politického zřízení, nýbrž ohrožoval samotnou podstatu ruské státnosti, kultury i národa.

Knihu přinášíme v nezkrácené formě, v původním slovenském překladu Ing. Josefa Čorného, CSc., jak ho vydalo nakladatelství NVK International v roce 1996 (ISBN 80-85727-45-5).

“Dnes môžeme s istotou povedať, že myšlienky liberalismu na území Ruska utrpeli priam zdrvujúcu porážku a zároveň doviedli Rusko do nevídaných pohrôm, tragédií a vo viacerých regiónoch jednoducho do zjevnej genocídy, násilia a vojen.” Gennadij Zjuganov

Continue Reading

Celá teorie politické korektnosti je postavena na pokrytectví. To, co její zastánci považují za korektní, to korektní je. Cokoliv, co neodpovídá jejich předsudkům, označují jako nekorektní. Je to jejich dětinská reakce na svět dospělých.

Co je to vlastně ‘politická korektnost’? Je to pošetilý a nebezpečný myšlenkový a jazykový kód, který ohrožuje svobodu projevu a intelektuální zvědavost všech studentů a učitelů na školách středních a vyšších stupňů po celé zemi – omezuje svobodné myšlení namísto aby ho podporoval.

Kdo přišel s ‘politickou korektností’? Kupodivu to byli profesoři motivováni krédem, že “vše je relativní”.

Původní a současní dodavatelé “politické korektnosti” nejenže tvrdí, že neexistuje Pravda (s velkým P), ale jdou dokonce tak daleko, že říkají, že neexistují ani menší pravdy. Argumentuje se tvrzením, že “Neexistuje jediná ‘správná’ odpověď; existují pouze různé odpovědi.” Tito lidé oslavují diferenciaci namísto individuálních snah jednotlivce o dokonalost.

Projevy ‘politické korektnosti’ můžeme zaznamenat na všech úrovních vzdělání, ve všech třídách po celé Americe – od základních škol až po špičkové univerzity. Objevíme je například v tvrzení učitelky malé Julie rodičům, že úmyslně neopravuje gramatické chyby v Juliině psaném projevu, protože nechce zranit její sebedůvěru, a protože celebruje různé způsoby, které dítě zvolí ke svému vyjadřování. (Pochopitelně, nejde o žádnou volbu vyjadřování, ale to bychom se dotkli jiného důležitého tématu, které bude lépe ponechat na jindy.)

Stále častěji jsou studenti vedeni k tomu, že na jakoukoliv otázku neexistuje správná odpověď. Učí je, že namísto jediné existují pouze různé odpovědi. A protože je nutno celebrovat rozdílnost, je nutno se vystříhat jakékoliv snahy po opravách.

Tak. Právě napsané tvoří základ definice ‘politické korektnosti’ a vzdělávacího hnutí, kterého je nerozbornou součástí. Zakazuje studentům trvat na správnosti odpovědí na určité otázky, např. po významu některých básníků. V novinách New Yorker v článku “Děti v nás” nedávno Kurt Andersen napsal: “Neučíme děti, aby dospěly. Odmítáme je naučit, jak se potýkat s břemeny, následky a odměnami za jejich soudnost a soutěživost. Co vlastně říkáme našim milým dětem o jejich nechutných čmáranicích, o hloupých nápadech a o nesmyslných příbězích? Že jsou prostě stejně kvalitní jako práce jiných dětí – ani horší ani lepší. Tyhle názory si pak sebou děti odnášejí do dospělého života ve formě hyper empatie, ve které Maya Angelou je stavěna na roveň paní Marianne Williamson (První je americkou černošskou básnířkou, nar. 1928, vyhrála nedávno cenu za americkou poezii. Hojně propagována učiteli. Druhá je současnou americkou spisovatelkou a filozofkou. Poznámka vydavatele.)”

Andersenova pozorování jsou, bohužel, správná. A je to ještě horší. Lidé, kteří po celé zemi administrují kód ‘politické korektnosti’, jsou ještě o stupeň dále: stát se hyper-empatickými v jednom znamená být selektivně ne-emaptický v druhém. Je správné říct malým dětem, že všechny jejich kresby prsty jsou fajn. Stimuluje se tím jejich energie a sebedůvěra. Ale děti potřebují jednoho dne vyrůst. Říci jim o deset let později, že jejich slohová práce je stejně dobrá jako práce ostatních, znamená uvěznit je ve světě, ve kterém při konečné analýze je všechno jedno, protože v něm neexistují rozdíly.

Na jedné straně apoštolové ‘politické korektnosti’ celebrují rozdílnost, na druhé straně ničí a odstraňují celou velkou skupinu důležitých rozdílností. Způsob, jakým nazírají na věc, je takový, že někteří lidé nemohou být hodnoceni podle svých schopností, protože by to zranilo jejich pocity. Mimo zákon postavili např. tvrzení, že Shakespeare je lepším básníkem než Maya Angelou. “Takové tvrzení,” říkají, “je politicky nekorektní. Není fair je porovnávat a navíc je to irelevantní.” Namísto toho porovnávají sociální závažnost. “Byli jsme učeni,” říkají (ve skutečnosti používají výrazů indoktrinování nebo vbudování), “myslet si, že Shakespeare je lepší. Ale dnes docházíme k poznání, že takové tvrzení není politicky správné.” A jdou ještě dále. Shakespearovy hry nejsou podle nich skvělým literárním uměním, ale jsou produktem utlačovatelské kultury, tudíž politicky nekorektní. (Pamatujete si na dialog Wericha s Horníčkem za období hluboké totality, kdy Weich říká: “Shakespeare byl, je veliký básník. A to je také to jediné, co dnes můžete svobodně říct na obou stranách této nemocné planety bez obavy, že vás budou považovat za někoho, kdo přichází odtamtud. Dejte si! Zkuste, jaké to je říct pravdu bez bázně a hany.” Horníček: “Mohu, ano? Tak tedy Shakespeare byl – alespoň jak říká on – veliký básník.” A Werich kontruje: “Dojal jste mě, že jste zůstal Čech.” Co by asi Werich říkal dnešní době, kdy už ani tato elementární pravda se nesmí vyslovit nahlas. Poznámka vydavatele)

Tato myšlenka je pochopitelně vadná. Možná vás napadne, že je logicky inkonzistentní, ve skutečnosti jde o případ intelektuální nepočestnosti. Jak mohou lidé, kteří na jedné straně tvrdí, že neexistuje správná odpověď, na druhé straně tvrdit, že existuje druh názorů a odpovědí, které jsou z hlediska politiky správné?

Zastánci kódu označeného jako ‘politická korektnost’ by nejraději měli obojí.

Celá teorie politické korektnosti je postavena na pokrytectví. To, co její zastánci považují za korektní, to korektní je. Cokoliv, co neodpovídá jejich předsudkům, označují jako nekorektní. Je to jejich dětinská reakce na svět dospělých. Jak napsal pan Andersen ve výše zmíněném článku Děti v nás: “Zastánci PO učí své děti nebýt dospělými ve světě, který je – nicméně – z větší části zaplněn dospělými. Dospělí svůj svět dokážou zvládnout. Pokusí se zjistit fakta, na jejich základě udělat porovnání o kvalitě něčeho, ať už půjde o porovnání dvou automobilů nebo dvou zájemců o práci. V druhém případě první logická otázka bude: Kdo z těch dvou zná více a kdo bude schopen se naučit více v krátkém čase?”

Zastánci PO před těmito fakty zavřou oči. Jsou to nepoučitelní aktivisté, kteří věří, že nikdo nic nemůže vědět, a jediná věc ještě pošetilejší než věřit, že fakta existují – je pokoušet se je zjistit. V té nejkrajnější úrovni dokonce věří, že realita sama neexistuje. Máme, říkají, pouze subjektivní vjemy existence něčeho, sbírku kulturních, politických preferencí a předsudků. Všechny systémy estetických soudů, jako všechny systémy morálky, tvrdí dále, jsou pouze rozdílné. Někdo se může rozhodnout pro určitou variantu, (tj. uplatňovat svůj předsudek), nebo celebrovat rozdílnost (jako tzv. multikulturalismus).

Dojde-li na jejich politické zájmy, přisvojují si zastánci PO právo určovat, co je dobré a co ne. Ale ve skutečnosti nemohou určit jakákoliv kritéria korektnosti – brání jim v tom jejich vlastní víra v relativitu. Všechny malůvky prsty jsou konec konců stejné – s výjimkou těch, které malovalo dítě matky, jež vynáší soud. V závěru vlastně dělají to, že vynášejí soud, co si myslí, že bude z politického hlediska správné.

Jak se jim daří zdůvodnit takovou duplicitu?

Odpovědí je, že nikdy neprosazují ani nebrání ‘korektnost’ svých vlastních soudů a že k tomu nepoužívají ani žádné důvody. Pouze podrobují zdrcující kritice ‘nekorektnost’ jiných. S oblibou kritizují dobrosrdečné lidi, kteří se snaží o co nejčestnější a nejvěrnější estetické soudy například tím, že vysloví názor, že Shakespeare je lepším básníkem než Maya Angelou.

Uvědomme si prosím znovu, že Shakespeare skutečně je nejlepší básník všech dob, který kdy tvořil v anglickém jazyce. Není ostudou, nemůže-li se s ním jiný porovnat. Ale zastánci PO neradi vidí stát Shakespeara na vrcholu. Nazývají ho jen dalším mrtvým bílým evropským mužem. (Možná jste tu frázi už slyšeli. Anebo její akronym DWEM – dead white european male.) Vypadá to, jakoby jeho smrt byla argumentem proti němu samotnému. Ve skutečnosti jeho neexistence nám připomíná chmurný fakt – naši smrtelnost – která nás všechny spojuje. Jde-li o smrt, jsme si opravdu rovni.

Zastánci PO ovšem vidí rozdíly jen tam, kde je vidět chtějí – pochopitelně. A v honbě za uskutečněním svého předsudku způsobují potíže v našich životech. Tím, že poukáží na rozdíly, vytvoří mezi studenty – kteří by jinak spolu mohli vyjít docela dobře -, hranice. Rozdělí je do řad podle etnického původu a přinutí je mezi sebou bojovat boj, který by studenti sami nebojovali. Podaří se jim to díky tvrzení, že Shakespearova poezie je utlačující. To pronesou namísto toho, aby studenty povzbudili v jejich snaze učit se z této poezie a vychutnávat ji.

Ve školách, kde ještě o Shakespearovi hovoří, pracují zastánci PO jak mohou nejusilovněji na tom, aby snížili básníkův význam v historii, v anglickém jazyce a v lidské mysli. Ty, kteří Shakespeara chválí namísto aby ho pohřbili, vidí prismatem své politické korektnosti. Ve všech třídách po celé zemi nazývají tyto dobromyslné studenty politicky polarizovanými jmény. A ve společnosti, kde dominuje kód ‘politické korektnosti’, pak taková označkování s dotyčnými zůstávají po dlouhou dobu.

Dovolit si říci, že Shakespeare je lepší básník než T.S. Eliot, znamená v dnešní době vynést estetický soud – a ještě k tomu pravdivý. I sám Eliot by to uznal, kdyby se ho na to někdo ptal. Tvrdit cokoliv jiného by bylo absurdní. Ale bojovníci za PO nepovažují takové tvrzení za čestný estetický soud, ale za projev rasismu. Podle diktátu PO je ovšem povoleno oslavovat Mayu Angelou a potvrdit její vyšší úroveň. Je povolováno – ba podpořeno – říci, že je dnes cennější a relevantnější číst Mayu Angelou, než Shakespeara.

Zde dostává forma pokrytectví politické korektnosti svou nejextrémnější podobu. V konečné analýze bojovníci za politickou korektnost vůbec nepřipustí jakýkoliv jiný názor. Je-li odhaleno, že jejich práva vynášet soudy jsou pokrytectvím – což jsou -, reagují agresivně. Tito lidé celebrují rozdílnost, ale nedovolí ostatním rozdílně (jinak než oni sami) myslet. A nedovolí to říci nahlas. Jdou dokonce tak daleko, že ani nepřipustí, aby milovníci Shakespeara mohli Shakespeara veřejně a v míru vyznávat.

Dnes vidí ‘politická korektnost’ vše periskopem rozdělení na rasy, třídy a pohlaví. A každý, kdo odmítne chápat svět touto – často velmi nenávistnou lupou -, je označkován stejně nenávistnou značkou. Shakespeare je misogyn (= nepřítel žen), říkají. Nepřistupuje k ženám s dostatečnou úctou. Zcela přitom ignorují skvělé ženské charaktery jeho her, počínaje např. Rosalindou a konče Cordelií. Ignorování jasných faktů, že Shakespearovy ženské postavy morálně a intelektuálně převyšují své mužské protějšky, totiž vyhovuje jejich širším politickým ambicím.

Zastánci politické korektnosti vyžadují, aby lidé viděli jisté věci jistým pohledem. Jsou stejně dogmatičtí jako náboženští fanatikové a často více krvelační a méně povznášející.

‘Politická korektnost’ je silnou formou cenzury. Je všeprostupující anti-intelektuální forma kontroly myšlení, je ošklivou formou rasismu, pokryteckou formou absolutismu.

Je na čase, abychom my všichni konečně viděli, čím ‘politická korektnost’ skutečně je.

A je na čase, abychom si současně uvědomili, komu a jaké škody způsobuje. Ubližuje nejvíce právě těm, kteří – ač dávno dosáhli rozumového věku -, jsou vedeni k chápání světa dospělých jako by to byla třída kreslení v mateřské školce. Třída, kde se všem dostane za jejich výtvory stejné pochvaly bez ohledu na kvalitu kreseb. Což je pochopitelně nesmysl. V životě byli vždy někteří lidé v určitých věcech lepší než jiní. Někdy proto, že se snažili více než ostatní. Dobrým příkladem je Michael Jordan. Ví, že vrozený talent nestačí. Jedině usilovná snaha, neustálé cvičení a vůle vedou k vítězství. Ano, ubližuje to nejvíce našim mladým lidem.

‘Politická korektnost’ není legrační módou, která by z amerických tříd brzy sama zmizela. Momentálně se musíme smířit s tím, že tady zůstane. Stojí za ni učitelé s definitivou a mocní úředníci. Zdá se, že veřejné mínění začíná chápat PO jako něco úsměvného, lehkého. PO je ale silný výsledek plánování mnoha let.

‘Politická korektnost’ tady zůstane velmi dlouhou dobu. Je dobré s tím počítat.

Ačkoliv bojovníci za PO ji oslavují jako seznam objektivních věcí, které člověk nemá říkat, ve skutečnosti je PO subjektivní seznam sepsaný několika za účelem ovládání mnoha – seznam věcí, které si musíme myslet a podle nich jednat. Osekává právo každého jednotlivého studenta utvořit si vlastní názor. Nutí k nebezpečnému pohledu na svět – v barvách pouze černé a bílé, namísto celé škály šedých tónů.

V anglickém originále byl článek pod názvem Why ‘Political Correctness’ Cannot Be Correct uveřejněn na serveru Argos na jaře 1998.

Převzato s dovolením ze serveru Zvědavec, zde článek vyšel 7.1. 2003.

Od roku 1923, kdy vychází Duchovně dějinná situace dnešního parlamentarismu [13] (dále jen Parlamentarismus), můžeme také vysledovat zřetelný, byť ne úplný obrat Schmitta spíše než od myšlenky politické teologie od církve jako takové. (Někteří autoři nacházejí i zde biografickou souvislost: Schmittův rozvod, který tehdy znamenal exkomunikaci.)

Důležitější je ale nový subjekt, získávající Schmittovu přízeň: národní hnutí. Podstatou další tvorby až do roku 1932 je však popis historického rozvoje a později sebezničení liberální ústavy. V Parlamentarismu zbavuje iluze Výmarskou republiku tím, že konstatuje ztrátu klasických principů “diskuse” a “veřejnosti”. Parlamentarismus podle Schmitta stojí a padá s vírou, že veřejná diskuse stanovuje politickou vůli, která se pak realizuje v rozhodnutí příslušných orgánů. V masové demokracii se ale už nic takového neděje, lid je dobrý pouze na aklamaci, ve které se stejně vyjadřuje podle sympatií a antipatií, přátelství a nepřátelství. Spojení demokracie a parlamentarismu nemusí být jediné historicky nutné, uzavírá Schmitt.

Následující Schmittova hlavní díla z oblasti státního práva Učení o ústavě,[14] Strážce ústavy[15] a Legalita a legitimita[16] diagnostikují rozklad Výmarské republiky jako následek obratu od ústavy moderního občansko-právního typu k “hospodářskému a správnímu státu” průmyslové společnosti. Tento obrat je velkou otázkou, na které ztroskotala nejen Výmarská republika, ale i samotný Schmitt.

Všem třem knihám je společné rozlišení mezi demokracií a liberalismem a kritika liberálních součástí moderní ústavy, jejíž výchozím bodem je nacionalistický koncept demokracie. Protiklad liberalismu a demokracie rozvíjí především Učení o ústavě, které nicméně dodnes ovlivňuje chápání státního práva. Ve Strážci ústavy Schmitt popisuje, dovolme si malou parafrázi, “strukturní proměnu německého stranictví” od liberálního honoračního systému ke stranickému státu současnosti. Tento proces chápe jako rezignaci na původní ideje parlamentní reprezentace. Domnívá se, že strany se ve Výmarské republice za pomoci poměrného volebního systému organizačně a ideologicky upevňují jako mocenské skupiny, které své stranické zájmy staví nad obecné blaho. Neuskutečňuje se tedy už transformace od stranické vůle ke státní vůli. Strany jsou konkurenční podniky se světonázorovými nároky, které stát ekonomicky vykořisťují a národ ideologicky rozštěpují.

V mnohém dosud napsaném, můžeme číst radikalizované názory Maxe Webera,[17] dokonce i řešení je zde podobné, neboť Schmitt dává před popsanou situací přednost alternativě říšského prezidenta s rozsáhlými pravomocemi coby strážce ústavy a státní jednoty.

Ukázkovou kritikou liberalismu je Legalita a legitimita ukazující nedostatky ústavy, která je hodnotově neutrální i sama k sobě, k otázce svého dalšího přetrvání. Schmitt varuje Výmarskou republiku před uskutečněním “legální revoluce”, tedy před možností, že strany nepřátelské ústavnímu zřízení obdrží legální cestou moc, politické protivníky vyloučí a “dveře legality” za sebou zabouchnou.

Jestliže bylo úvodem napsáno, že Schmitta byli nuceni akceptovat i jeho protivníci včetně těch liberálních, je už nad slunce jasné proč. Je smutnou ironií osudu, že v tehdejší krizi hrály podobné plány jako Schmittův, byť ve skutečnosti snad chtěly zabránit předání moci nacistům, do ruky právě jim, neboť ti využili prezidiálního systému a získali moc, aniž by v Reichstagu měli kdy nějakou většinu.
Ještě dříve, než budeme Schmitta následovat do jeho nacistického období, krátká odbočka. Kvůli zachování myšlenkové linie nebyla zmíněna jestliže ne nejslavnější, pak nejdiskutovanější Schmittova práce vůbec: Pojem politična[18], která vyšla v roce 1928 (knižně o čtyři roky později). Obsahem se částečně vymyká z dosud popsaného, dokonce v jistém bodě (ale nijak zásadně) nabourává i Schmittův etatismus: politično podle tohoto spisu předchází státu. Jeho základem je diference přítel – nepřítel, tedy my – oni, kde “nepřítel” se stává nepřítelem už z toho faktu, že je jiný, cizí a rozlišení proto vůbec nemusí mít co dělat s osobní animozitou (dokládá rozlišením inimicus-hostis u Římanů). Podle Schmitta má navíc tato dichotomie pro nás povahu neuniknutelnosti: můžeme ji modifikovat: estetika – krásný a ošklivý, ekonomie – výhodný a nevýhodný atd., ale ne ji zrušit. O neúspěšné odpolitizování politična se pokouší svým převodem do kategorií ekonomie i liberalismus.

Podrobněji tuto argumentaci rozvádí Epocha neutralizací a odpolitizování[19] (1929, knižně 1932), ve které Schmitt popisuje novověkou “neutralizaci” politična v linii teologie – metafyzika – morálka – ekonomie – technika, kdy ovšem každý stupeň odpolitizování podle jeho soudu v sobě zahrnuje současně skrytou repolitizaci.

Dostáváme se k nejožehavějšímu tématu: Carl Schmitt a nacismus. O jeho ztotožnění se s nacionálním socialismem nemůže být pochyb. Stačí uvést smutně proslulé články Vůdce ochraňuje právo,[20] který můžeme číst jako pokus o ospravedlnění vraždy E. Röhma, Ústava svobody,[21] pojednávající o norimberských zákonech, nebo Německá právní věda v boji proti židovskému duchu,[22] kde název mluví za všechno. Přes tuto neoddiskutovatelnou kompromitaci musíme u Schmitta diferencovat mezi ohlasy nacistické frazeologie a pouhým zostřením a radikalizací staré polemiky, mezi afirmací nového systému a oslněním vlastními pojmy. Jak bylo dosud ukázáno, Schmittovo státoprávní dílo má svou jednotu v důsledném rozlišování liberalismu a demokracie. Zde bude asi také důvod přijetí třetí říše a to dokonce bez zásadnějšího narušení konsekvence dosavadních pojmů. Jestli to byla také konsekvence myšlení, to je nevyčerpatelným námětem sekundární schmittovské literatury, kdy jak už to bývá, zaujetí pozice nakonec spíše vypovídá o samotném autorovi více než o Schmittovi. Na jedné straně musíme brát v potaz fakt, že Schmitt se, jak už bylo řečeno, vědomě ztotožňuje s nacistickou mocí, elegantně pozmění či doplní svůj slovník, takže nakonec může s klidem přivítat i nejhorší přízrak své parlamentní kritiky – totální stranickou vládu. Zatímco dříve polemizoval proti voleným stranám Výmaru jako prostředku mezi lidem a státem, vítá nyní totalitární stát jedné strany. Oproti änonymní” stranické moci stran Výmarské republiky klade spolu s “vůdcovstvím” důraz také na ösobní” charakter této moci. Na druhé straně – a pokud mohu, sám bych se k tomuto mínění přiklonil – jestliže budeme nezaujatě číst jeho knihy do roku 1932, uvidíme, že mezi kritikou parlamentu a liberalismu na straně jedné a nacismem na straně druhé je pořádný kus cesty a nebýt nacistického převratu v roce 1933, Schmitt by ho patrně nikdy neušel.

Tomuto názoru dali paradoxně za pravdu sami nacisté. V prosinci 1936, kdy už se režim cítil upevněný a neměl zapotřebí podporu takových “přeběhlíků”, tiskový orgán SS Das Schwarze Korps Schmitta velmi ostře napadl: za jeho přátelské vztahy k Židům (tady je ovšem třeba podotknout, že v tomto bodě byl ke Schmittovi dosti nespravedlivý), ale především za obsah Legality a legitimity, která se otevřeně zabývala možností zakázat politické síly nepřátelské ústavě a nikdo tehdy nepochyboval, že si má dosadit Německou komunistickou stranu a NSDAP.[23] Aby nedošlo k mýlce: v roce 1936 už nešlo o akademickou polemiku, další cesta ze stránek Das Schwarze Korps vedla obvykle na gestapo a Schmitt si mohl gratulovat, že pouze upadl v nemilost a ztratil většinu ze svých četných akademických a méně četných státních funkcí.

Zatracení však zůstalo dlouho jednostranné: první známky Schmittova odstupu od nacismu můžeme najít až v roce 1942, označení tohoto období za omyl jsme se nedočkali vůbec. Tím se Schmitt nejnápadněji liší od Heideggera, jejichž pozice, pojmy a cesty jinak vykazují podivuhodnou shodu.[24] Carl Schmitt byl po válce v souvislosti s norimberským procesem zatčen, ale jelikož jeho kolaborace nespadala pod žádný z bodů obžaloby, byl vzápětí propuštěn. Svého vyšetřovatele ujišťoval, že pouze “stanovoval diagnózu”. Jeho nacistické období mu každopádně přineslo čestná označení poněkud jiného druhu než ta, uvedená úvodem: od “korunního právníka třetí říše” až po “pasáka moci”. On sám si svou vinu nikdy plně nepřiznal. V poválečných úvahách vysvětluje jako nejhorší válečné zločiny Norimberk a Hirošimu, proti nimž se mu jeví vina nacistického Německa druhotná. Hitlera chápe jako “vykonavatele” anglosaských představ z devatenáctého století: “Hitler je nejděsivějším výsledkem německé anglofilie.”[25] Nerozpakuje se příklon k nacismu ospravedlňovat mimo jiné i svým antisemitismem, který se u něj místy stává už paranoickým. Přesto všechno si musel připustit, že nacismus patrně nebyl onou politickou odpovědí na obrat k průmyslové společnosti, kterou v něm – a jak známo nejen on – chtěl vidět. Své tehdejší postavení přirovnal při jiné příležitosti (ostatně poznámkami o sobě nikdy nešetřil) k hrdinovi jedné novely Hermana Melvilla, který je považován návštěvníkem pirátské lodi za jejího kapitána, byť ve skutečnosti je už dávno rukojmím posádky.[26]

Schmittova tvorba v prvním období vzápětí po nástupu Hitlera se nevyznačovala pouze ideologií a myšlenkovou sterilitou, jak by mohly napovídat tři prve uvedené tituly; ovšem srovnávat jeho období bezprostředně před a bezprostředně po roce 1933 je jako srovnávat oheň a strusku.

Poté, co byl v roce 1936 politicky odstaven, otevřela se Schmittovi další sféra: začal se zabývat problematikou státu, jeho suverenity a mezinárodních vztahů. O rok později vychází článek Stát jako mechanismus u Hobbese a Descarta, kde odlišuje jejich (anglické a francouzské) názory na stát od Hegelova (německého) pojmu organické totality, kterou by zřejmě rád viděl v nacismu.

Zajímavost nelze upřít jeho krátké studii Obrat k diskriminujícímu pojmu války[27] z roku 1938. Zde kriticky popisuje konsekvence üniverzalistického” ženevského mezinárodního systému pro klasické válečné právo. Konstatuje zničení možnosti skutečné neutrality stejně jako totalizaci vedení války ve jménu moderních politických idejí a ideologií spravedlnosti, které si nárokují univerzální platnost pro celé lidstvo. Z nepřítele už se nedělá nepřítel, ale darebák. A jak je možné zůstat neutrální vůči darebákovi? Pacifistický zákaz války, pokračuje Schmitt, neumožňuje politický prafenomén války odstranit, nýbrž působí spíše jako brutalizující prvek. Svaté války ve jménu moderní univerzální spravedlnosti jsou ideologické kořeny “totální války”, která vyznačuje naši přítomnost. Z obratu k diskriminujícímu pojmu války činí odpovědným prezidenta Wilsona. Podle tohoto Schmittova spisu, bude poražený příští války označen vítězem za zločince. Vysvětlovat Schmittovi, že se to pak skutečně stalo z jiných důvodů, by bylo zbytečné, stejně jako připomínat to pro naši potřebu.

V několika menších statích se Schmitt zabýval také teorií “velmocenského prostoru”. Svět si takto rozdělil do zájmových sfér vedoucích mocností s právem uplatňovat svůj řád a s nárokem na zákaz intervencí cizích mocností ve “svém” prostoru. Podtext tehdejších německých ambicí ve střední Evropě je čitelný až příliš lehce.

Důležitost by oproti tomu málokdo upíral dalšímu dílu z tohoto období, Leviathan ve státovědě Thomase Hobbese[28]. Schmitt zde líčí osud novověkého suverénního státu na pozadí pozvolné absorpce tohoto státu jeho vlastním aparátem. Jako stál Hobbes na jeho počátku, rozhodl se nyní Schmitt vyplnit suverénnímu státu úmrtní oznámení. Hlavní podíl na odumírání státu, na jeho jak píše “zestrojovění”, připisuje trojici židovských myslitelů,[29] kterou tvoří B. Spinoza, M. Mendelssohn a F. J. Stahl. V jeho výkladu první chybu učinil už Hobbes, když oddělil vnitřní víru od vnějšího náboženského vyznání. Přesto Hobbes, stojící na počátku moderny, předpokládal hrozivou možnost autonomie subjektu a snad proti ní našel prostředek. Ten mu z ruky vyrazili zmínění tři myslitelé, kteří rozšířili svobodu víry v moderní svobodu myšlení.

Až do roku 1942 komentuje Schmitt válečné dění apologeticky, mezník přichází s knihou Pevnina a moře.[30] Jak se změnil Schmittův pohled, změnil se i slovník. Podtitul Vyprávěno mé dceři Animě naznačuje maximální zjednodušení, jakým je zde podán problém. Tím je opět velmocenské uspořádání novověku, založené podle tohoto líčení na rovnováze námořní mocnosti Anglie a mocností kontinentálních. Ovšem vývojem obou typů mocností a zásluhou vědy a techniky, která zpochybnila dosavadní hranice prostoru, došlo k porušení rovnováhy. Schmitt vykládá válku mezi námořní mocností Anglií a vedoucí kontinentální mocností Německem jako existenční boj ve smyslu potvrzení vlastní existenční formy. Metaforu pak dovádí do konce, když označuje válku ve vzduchu jako střetnutí dvou prvků, při kterém prší oheň z nebe – apokalyptický jazyk není náhodný.

Nomos země,[31] patrně nejzásadnější dílo jeho pozdního období, tvoří závěr teorie velmocenského prostoru. Schmitt se zde zabývá souvislostmi vymezení práva a prostoru, jejichž členění vždy odpovídá způsob vedení války. Sleduje uspořádání prostoru až do období novověké globalizace. Výstižné shrnutí této problematiky najdeme v následující knize, Glosáriu: “cuius economia, eius regio ["koho hospodářství, toho vláda"; parafráze hlavní myšlenky augsburského míru, "Cuius regio, eius religio" ("Koho vláda, toho náboženství") - pozn. DP]. To je nový nomos země. To už není žádný nomos.”[32]

Už v Pojmu politična ukazoval Schmitt nevyhnutelnost členění přítel-nepřítel. I kdyby vznikl celosvětový stát, stejně v něm politično nezanikne, zničila by ho občanská válka. V případě, že ne, nešlo by už o stát, ale o celosvětové společenství produkce a konzumu. To se také nakonec stalo – tak zní pozice, kterou Schmitt zaujímal v závěru svého života. Schmittovo státoprávní dílo diagnostikovalo odehrávající se změnu k průmyslové společnosti převážně negativně jako rozpad moderní občansko-právní ústavy stejně jako politických forem státu a říše. Od roku 1942, kdy načrtl rozpad politické formy říše, se viděl v apokalyptické pozici člověka, který očekává konec dějin. Jeho pozdní práce jsou jen vyvozením radikálních důsledků: Stát jako s konkrétní dějinnou epochou spojený pojem došel ke svému konci. Teze o konci epochy státnosti mluví o konci politiky ve smyslu konce každé možnosti skutečného rozhodnutí o způsobu a formě politické jednoty a existence. Schmitt nezveřejnil žádnou obsáhlou diagnózu poválečného období. Jeho apokalyptické pozorování válečného dění to jednoduše vylučuje.

Jeho pozdní dílo se z valné části omezilo na komentování a připomínkování dosavadních prací (známé pořekadlo öpakování matka filosofů” tak nakonec touto formou dostihlo i Schmitta), případně vydávání memoárové literatury. Čestnou výjimkou vybočující z řady jsou jeho úvahy o proměně novověké tragédie (v divadelním smyslu) Hamlet nebo Hekuba z roku 1956. Pozorný čtenář má však už dávno jasno: skutečně tragický hrdina novověku zbývá pouze jeden: Carl Schmitt. Ten nyní nezúčastněně popisuje realizaci obávané jednoty světa. Studenou válku interpretuje v jádru ne jako konfrontaci dvou odlišných politických systémů, nýbrž jako boj dvou v principu stejných mocí o rozdělení zdrojů Země. Ideologické rozdíly považuje v posledku za sebeklam, ve skutečnosti jsou jak Západ tak Východ postaveny na tom samém mýtu techniky. Marxismus chápe jako dvojče liberalismu, jde o dvě strany mince “ekonomického myšlení”.

Pozoruhodným zamyšlením nad povahou moci v této době je Rozhovor o moci,[33] kde najdeme i jakousi Schmittovu zpověď na toto téma. Za pozornost stojí ještě i kniha z roku 1963 nazvaná Teorie partyzána.[34] Schmitt vkládá naděje na politický odpor vůči jednotné světové ekonomicko-technické civilizaci do jednotlivých “partyzánů moderny”, dosaďme si v konkrétním případě partyzány národně osvobozeneckého hnutí třetího světa. V partyzánovi vidí posledního zástupce “nebezpečí” a “rizika” politična, obává se ovšem, že bojovník národního odporu bude ve “světově politických souvislostech” nahrazen revolučním partyzánským hnutím. Partyzán, který je posledním, kdo skutečně ještě bojuje o svou zemi, je kromě nebezpečí, že bude vytlačen revolučním hnutím, které jako takové je internacionální, vystaven také hrozbě postupující techniky, která ho může smést “jako psa z autostrády”.

Teorie partyzána je ojedinělým zábleskem možné a krajně nepravděpodobné naděje. Schmitt se jinak důsledně drží svých tezí o konci státu, možnosti politického jednání, dodejme za něj, že tím i dějin jako takových. Svatá Helena, žádná Elba, mohlo by znít motto jeho posledních let.

Ve většině textu jsem nechával stranou hodnocení, předpokládám v tomto “suverenitu” čtenáře. Závěrem proto jen několik stručných poznámek:

• Všimněme si Schmittovy metody konstruování pojmů a pojmových dvojic: je u něj obecným pravidlem, že má větší zalíbení ve výjimce než normě. Je to, jako bychom vykládali manželství z rozvodu, napsal o tom Dolf Sternberger.
• Podobnou výtku můžeme uplatnit i u jeho pojmu politična: politika pochází totiž z polis, nikoliv polemos.
• Inspirativní dodnes zůstává jeho kritika parlamentarismu a liberalismu. Nemůžeme si ale nevšimnout, že Schmitt – v duchu nejlepších tradic německého politického myšlení – dělá z napjatého vztahu systémový protiklad.
• Může být koneckonců reálné, že demokratická tvorba vůle a zákonodárství dnes pokulhává za společenskou dynamikou a zákonodárce ztratil utvářecí moc nad společností. Ale je omylem, chtít problém řešit přesunutím této moci z parlamentárního systému ke správnímu státu průmyslové společnosti. Ani on dnes nemůže být “vedoucím systémem” (Gehlen) průmyslové společnosti, neboť rovněž pokulhává za technickou realizací.
• Podnětná zůstává dodnes Schmittova politická teologie, pokud ji chápeme
(a on sám to ve své poslední knize Politická teologie II[35] potvrdil) i jako kritiku sekularizovaných náboženství.
• Stranou pozornosti by neměla zůstat ani jeho teorie zániku suverenity státu: pro Schmitta, stojícího na straně Leviathana, je svoboda jedince v současnosti více ohrožena partikulárními zájmy a lokálními mocenskými ambicemi uvnitř státu než státem samotným.
• Když si očistíme jeho velmocenskou teorii od dobového nánosu, nemůžeme si nevšimnout, že války v posledních desetiletích mají skutečně zpravidla jím předpovězený “policejní” charakter; raději už ani nechci připomínat “diskriminující” pojem války (nezmíním se proto o něm ani jediným slovem).

Článek Pavla Lukeše: Carl Schmitt byl převzat ze Sborníku prací filosofické fakulty Masarykovy univerzity z roku 1999.

===

[13] Schmitt, C., Die geistgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus. Mnichov 1923.
[14] Schmitt, C., Die Verfassungslehre. Mnichov 1928.
[15] Schmitt, C., Der Hüter der Verfassung. Mnichov 1931.
[16] Schmitt, C., Legalität und Legitimität. Mnichov 1932.
[17] Weber, M., Politika jako povolání, in: Výbor z díla. Praha 1969.
[18] Schmitt, C., Der Begriff des Politischen. Mnichov 1932.
[19] Schmitt, C., Die Epochen der Neutralisierungen und Entpolitisierungen. Mnichov 1932.
[20] Schmitt, C., Der Führer schützt das Recht, in: Positionen und Begriffe im Kampf mit Weimar – Genf – Versailles 1923-39, s. 199-203.
[21] Schmitt, C., Die Verfassung der Freiheit, in: Deutschen Juristen-Zeitung 40, s.1133-1135.
[22] Schmitt, C., Die deutsche Rechtswissenschaft im Kampf gegen den jüdischen Geist, in: Deutschen Juristen-Zeitung 41, s. 1193-1199.
[23] K NSDAP se Schmitt vyjádřil naprosto zřetelně například v článku Mißbrauch der Legitimität otištěném 19.7.1932 v Tägliche Rundschau.
[24] Více k tomu Posavec, Z., Carl Schmitt und Martin Heidegger, in: Zur philosophischen Aktualität Martin Heideggers. Frankfurt 1990.
[25] Schmitt, C., Glossarium. Aufzeichnungen der Jahre 1947-1951. Berlín 1954, s. 176
[26] Tuto metaforu postavení intelektuála v masové společnosti zajímavým způsobem promýšlí Sava Kličković v úvaze Benito Cerena – Ein moderner Mythos. Vyšlo ve sborníku Forsthoff, E.: Epirrhosis. Festgabe für Carl Schmitt zum 80. Geburtstag. Berlín 1968.
[27] Schmitt, C., Die Wendung zum diskriminierenden Kriegsbegriff. Mnichov 1938.
[28] Schmitt, C., Der Leviathan in der Staatslehre von Thomas Hobbes. Hamburk 1938.
[29] Už opravdu poslední poznámka na nešťasné téma Schmittova antisemitismu: můžeme docela obstojně sledovat proces personalizace jeho myšlení: Nejprve to byl Hans Kelsen, později Walter Rathenau (ztělesnění “ekonomického myšlení”), v Leviathanu především Spinoza.
[30] Schmitt, C., Land und Meer. Lipsko 1942.
[31] Schmitt, C., Der Nomos der Erde. Kolín n/R 1950.
[32] Schmitt, C., Glossarium. Aufzeichnungen der Jahre 1947-1951. Berlin 1954, s. 175.
[33] Schmitt, C., Gespräch über Macht. Pfullingen 1954.
[34] Schmitt, C., Theorie des Partisanen. Berlín 1963.
[35] Schmitt, C., Politische Theologie II. Berlín 1970.

Fáze II – Subjektivní analýza a syntéza