Délský potápěč

Motto: „Křesťanství odejde ze scény. Zmizí a přestane mít smysl. Nemusím v tomto ohledu podávat žádné argumenty. Mám pravdu a ta se ukáže jako správná. Jsme dnes populárnější než Ježíš.

Když ve své době jeden z nejpopulárnějších lidí planety, hlasatel volné lásky a zvěstovatel nového světa, který jsme si měli představit bez pekla, válek a států, pronesl svá památná slova, patrně netušil, jak správně vystihl situaci, jak kouzlem nechtěného potvrdil to, co se naplno mělo projevit o několik let později. Popkultura natolik ovládla společnost, že začala být zahrnována poctami, které do té doby náležely pouze strnulým atributům starého zkostnatělého světa, který „revolucionáři“ šedesátých let nenáviděli a přáli si jej obrátit v prach.

Gramsciho pravda

Kulturní revoluci, která v šedesátých letech postihla Západ, zapříčinily v zásadě dva faktory. Prvním bylo nepochopení reality většinou konzervativních elit, které se domnívaly, že stěžejní nebezpečí pro evropskou civilizaci a Spojené státy představuje komunismus a operacím proti němu věnovali většinu času. Bohužel pro ně nepostřehli, že už v té době se hlavní fronta ideologického boje přesouvala jinam. Ve chvíli, kdy Lennon pronesl větu o slávě své hudební kapely, která je známější než Bůh, musel zaznívat smích z hrobu italského komunisty Antonia Gramsciho. Potvrdila se jeho předpověď, která zněla: „pokud italští komunisté ovládnou kulturní, metapolitickou scénu, dokáží si i na nepřátelských pravicových a centristických politicích vynutit změnu jazyka, hesel a v důsledku společenského a politického systému.“ Jak Gramsci předpověděl, tak se stalo. Na jeho slova navázala známá frankfurtská škola, kulturní a květinové revoluce šedesátých let a od té doby jsme svědky konstantní převahy liberální levice v ideologické rovině a nečekaného sukcesu marxistických a rovnostářských myšlenek a jejich zakořenění v myslích lidí.

Kolikrát jsme narazili na situaci, kdy nemalé procento lidí hlásá názory vpravdě marxistické, či jak vystřižené z evangelia Antonia Gramsciho, nebo frankfurtské školy, zatímco nemůže být ani řeč o ideologickém smýšlení konkrétního člověka? Jak je taková indoktrinace možná?
Odpověď zní překvapivě jednoduše: kdo ovládá kulturu, ovládá myšlení. Liberální levice a post-marxisté se od konce druhé světové války usilovně věnovali činnosti jak na poli politickém, na poli kulturním a ideovém. Zůstal za nimi obrovský kus práce, jehož hlavní plody sklízí konzervativní pravice od devadesátých let a zároveň sama cítí v této oblasti značný deficit. Pod kontrolou rovnostářů, hlasatelů politické korektnosti, levicově liberálních intelektuálů a „kulturních kritiků“ jsou nejenom média, ale rozličné oblasti kultury: zejména film (samostatnou kapitolu by vydal rozbor tvorby Hollywoodu), ale také hudba, literární kritika a další rozličné oblasti kultury, které samy o sobě přímý dopad na politiku, či společenský diskurs nemají, ale samy o sobě tvoří střípky mozaiky, jejichž výsledná podoba je z valné většiny totožná s výsledným obrazem současného západního světa, respektive toto, jak je nám vykládán a vykreslován.

Kulturní vzorce

Stejně jako malý člověk pochytí značnou část svého pozdějšího chování ve své mladém věku od svého bezprostředního okolí, chová se a jedná i lidská pospolitost do značné míry na základě toho, jaké kulturní vzorce pochytí od tvůrců „vlastní kultury“. Od konce druhé světové války se liberální levice dovedla chopit naší kultury a jejím prostřednictvím diktuje odpovědi, ale také samotné kladení otázek. Jak napsal Pat Buchanan ve své knize Smrt západu, ovládá kosmologický aparát.

Situace se samozřejmě stát od státu liší (nesrovnatelná je například filmová scéna USA v porovnání s ČR), ale při bližším prozkoumání můžeme vysledovat celou škálu „nových hodnot“, které nám jsou skrze důmyslná kulturní díla z dílen kulturní revoluce podsouvány a sugerovány. Je to lhostejnost k vlastní zemi, utilitarismus (maskovaný jako kosmopolitismus a vyjádření éry globálního člověka), oslava sexuální jinakosti, jako hodnoty o sobě, označování slavné éry vlastní země jako věku netolerantní despocie a kritika tradičního uspořádání rodiny, jako pohlavního vykořisťování.

Kultura je mocná zbraň a proto lepší než sto přednášek Marksové-Tominové, či Susan Sontagové, je natočit film Zkrocená hora, stavějící sexuální styk mezi dvěma muži na piedestal našich společenských estetických hodnot, či GI Jane, ukazující Demi Mooreovou jako bezkonkurenčně lepšího příslušníka námořní pěchoty, než stovky jejích mužských kolegů.
Filmové kulturní vzorce dále matou a vytvářejí v myslích mladých lidí nepravdivý obraz skutečnosti. Jsou-li totiž naši mladí lidé od mládí konfrontování s mládežnickými seriály nevalné hodnoty, jejichž děje se jen hemží stejně mladými lidmi odlišných kultur a národností, jejichž největší starostí je společná párty každý víkend a intriky vůči královně plesu, přestávají kriticky myslet a nejsou následně schopni realisticky hodnotit situaci a uvědomit si, že vytváření multikulturní společnosti okolo nás také může přinášet problémy.

Hudební idoly dnešní mládeže jsou kapely, opěvující užívání drog, zabíjení policistů (např. Rage Against the Machine a jejich texty na podporu Mumia Abu Jamala), hip hop gangsta kapely, vysmívající se zákonům, adorujícím pouliční gangy a jejich činnost, či k uzoufání směšné a primitivní popové star, jejichž sláva je postavená na dvou věcech: buď na dědictví bohatých rodičů, či prarodičů, nebo účasti v soutěži, jejímž cílem je týdny se nechat sledovat v uzavřeném prostoru miliony diváků u televizních obrazovek. Takové jsou dnešní kulturní idoly. U filmu a hudby však zůstávat přirozeně nemusíme. Zvěstovatelem kulturně-korozivní vlny moderního světa se velice často stává i architektura. Kdo si někdy prošel například centrum anglického Liverpoolu a viděl ohyzdné a nevkusné skosené skleněné kancelářské budovy, stojící vedle anglikánských katedrál a radnic, vybudovaných v impozantním imperiálním slohu, jistě ví, o čem mluvím. Samozřejmě se nabízí paralely s Kaplického slavným blobem, který je, doufejme, minulostí. Nemá však cenu staromilsky nadávat a hořekovat nad ztrátou mravů a vkusu. Post-moderna jen dotáhla procesy, nastartované kulturní revolucí, započaté Gramscim, do absurdna. Lepší je si položit otázku, udělala konzervativní pravice pro obrat v kulturní válce něco zásadního? Nabídla alternativu?

Proti kontrakultuře

Podnětné návrhy přináší zajímavý text amerických politických myslitelů Paula M. Weyricha a Williama S. Lynda s názvem „Manifest příštího konzervatismu“ (Manifest „The Next Conservatism“ zveřejněný v The American Conservative č. 3/2007, česky vyšlo v Národní myšlence 42/2008, překlad Dr. Ladislav Bátora). V něm autoři kritizují ústup konzervativců z pole ideologie a kultury a nabízejí retrokulturu, jako „novou konzervativní taktiku“. Není možné zde zmíněný text rozebírat, dle mého osobního názoru obsahuje myšlenky jak podnětné, tak sporné, klíčový je důraz, kteří oba autoři kladou na kulturu a její místo v (meta)politické činnosti a jednání.

Kultura je podle obou autorů ze strany pravice dlouho opomíjeným pojmem. A jistě se s autory shodneme, když se odvážíme tvrdit, že bude-li někdy v budoucnu chtít konzervativní pravice zavelet ke „kontrarevoluci“, či prostěji ke svržení model falešného rovnostářství, multikulturalismu, nadvlády korektního myšlení v politickém myšlení a médiích a oikofobie, bude potřeba, aby provedla systematickou dekonstrukci pokrokářských mýtů a opětovně si podmanila kulturní pole.

Nejde ani tak o to, vytvořit angažované umění, jako pochopit nutnost využít kulturu ve vlastní prospěch a kulturní vzorce levicově-liberální revoluce nahradit vzorci naší civilizaci přátelskými. Ne vlastní kulturní hegemonie a vyvrácení kultury, kterou označíme za „barbarskou“, či levicovou, to by samo o sobě bylo barbarství, ale obrození ducha Západu v jeho novém pojetí.
Nová kultura, tedy „politická“ snaha pravice zdůrazněním estetických a uměleckých hodnot podpořit tento obrodný proces, rozhodně nesmí jít cestou výše zmíněného angažovaného umění. Bylo by největší chybou, kdyby se literáti a hudebníci stali hlásnou troubou politických stran. Spíše bude lepší, když se politické strany a hnutí stanou zaštiťujícím agregátorem rozličných intelektuálních, regionálních, politických a také kulturních a uměleckých snah. Jinými slovy, kulturní projekty „konzervativní revoluce“ by neměly jednat na popud stranických vedení, ale tvořit mravenčí a fragmentární práci odspodu. Politické strany, neformálně stojící na vrcholu této pomyslné hierarchie by na svá bedra měly vzít finální politický výstup, nicméně bez intelektuálních think-tanků, stejně jako„kulturního undergroundu se neobejdou, neboť není moci politické, bez moci kulturní.

Co dělat?

Ze začátku podpořit stávající kulturní projekty, které se sice nevěnují přímému politickému boji, ale zaměřují se práci s mládeží, pořádají výlety na slavná místa historie vlastní země, besedy s pamětníky a filmové projekce zlatého fondu hodnotné kultury. Konzervativní politické síly by se minimálně na svých regionálních úrovních měly soustředit na užší spolupráci s takovými projekty. V Čechách je představuje například Vlastenecký klub.

I když je značně iluzorní v dohledné době doufat ve vytvoření jakéhosi filmového studia, do budoucna je s filmem (zejména v souvislosti s neustálým vývojem elektronických nosičů) nutno počítat. Když ne vlastní produkce, tak výbornou cestou je pořádání kulturních besed a promítacích dnů, kde se dají připomínat zásadní počiny. Kinematografické fondy jsou obrovské, jen většinu zapomenutého bohatství lidem připomenout.

Nesmíme zapomínat ani na hudbu. Nepodceňujme přitom moderní styly a jistě bychom nejednali správně, kdyby naše kulturní snaha měla spočívat ve staromilském odsouzení módních trendů v hudbě a snaze vnutit společnosti návrat k Bachovým fugám. Ty samy představují sice úžasné dílo, ale proč se nechopit také popkultury? Připomeňme, že v Čechách se nachází značné množství zajímavých interpretů, jejichž tvorbu můžeme označit za hodnotovou, nebo identitní. A nemluvím samozřejmě o podivných subkulturních formacích, ani o fašizujícím Rocku proti komunismu. Daniel Landa, například, se svého času pokoušel stavět do role nového Kryla, otázka je, zda jeho multi-angažovanost všude možně nebyla věci spíše na škodu. Zajímavým českým folkovým interpretem současnosti je například křesťanský bard Tomáš Hamet. Bohužel zde zatím chybí silná neoklasicistní a neofolková scéna, v západní (ale také východní!) Evropě se dnes slibně rozvíjející – hudebnící si pohrávají z rozličnými anticko-křesťanskými melodiemi, fanfárami, ale také elektronikou. Výsledkem jsou projekty, z nichž stručně zmiňme například anglicko-holandskou skupinu H.E.R.R. (album Winter of Constantinople, věnované obráncům srdce Byzantské říše před seldžuckými Turky v ruce 1453), německé Sagittarius (čerpající z odkazů německo-rakouského romantismu), francouzskou kapelou Kaiserbund, která šla překvapivou cestou spojení techno estetiky a kontrarevolučního odkazu, či italské Rose Rovine e Amanti, opěvující tradici antického, i křesťanského Říma.

Kulturní práce je mravenčí práce, její plody se sklízejí za relativně dlouhou dobu. Pokud ovšem konzervativní pravice prodělá jakousi vnitřní obrodu, pochopí, že ekonomika není a nemůže být jediným determinantem vlastní politické činnosti, povede cesta pro „konzervativní revoluci“ v jednom ze svých směrů i přes kulturu. Neboť jak nás učil Gramsci, ovládneme-li kulturní scénu, vynutíme si na nepřátelských politicích změnu jazyka, hesel a v důsledku celého společensko-politického systému.

Vyšlo v srpnovém čísle časopisu 51pro.

Vše skončilo jak se dalo očekávat: Rusové během několika dnů zlikvidovali gruzínskou armádu a vstoupili do Gruzie, kde jsou dodnes (a kde nejspíš zůstanou výhledově dlouho, ne-li vůbec), ignorovali, či tlumočili si po svém část dohody již podepsali a nový, relativně, zdálo se umírněný, ruský prezident Medveděv s klidem smetl ze stolu všechna varování západních spojenců (USA, EU, NATO), ba i našich, českých stratégů Schwarzenberga a Sobotky (ČSSD), poukázal, že se nemá čeho bát a že my potřebujeme Rusko víc, než ono nás.

Nejhorší na tom je, že má pravdu.

Jsme totiž mimo jiné závislí na ruské ropě a plynu. I ten relativně malý, čerstvě postavený ropovod, vedoucí kaspickou ropu přes Gruzínsko do tureckého přečerpávacího přístavu Ceyhan je nyní na dosah Rusů. Jiný energovod, jenž Rusům a západní, zdůrazňuji západní, Evropě, především Německu buduje bývalý spolkový kancléř Schröder po dně Baltiku činí Evropu ještě závislejší na svém, nyní pravděpodobně na delší dobu „nespojenci”. Do Česka (a na Slovensko) vede ropovod Družba, kterým – dohoda, nedohoda – teče jednou víc a jindy míň. Rychlé náhrady se shánějí těžko.

Hrozba muslimského fundamentalismu a z něj vyrůstajícího teroru, zájmy USA, EU i NATO na mocensky rozkolísaném Středním východě, v Afghánistánu, Pákistánu i v bývalých sovětských republikách, nyní součástech ‚Společenství nezávislých států‘, činí situaci tzv. západního světa dost beznadějnou, tím spíš, že i z geografického hlediska jde spíš o sféru ruského, než západního vlivu. I rostoucí nestabilita v této části světa, kde popularita vzdálených Spojených států je blízko bodu mrazu, je spíše příznivá Rusům, s nimiž zdejší země nemají vážné konflikty.

Navíc, jednota západního světa, jakkoli usilovně předstíraná, je zcela zřejmě pochybná. To je přirozené – relativně svobodné a nezávislé země je těžké seřadit do zákrytu, pokud nejsou zcela přesvědčeny, že to je v zájmu jejich vlastního přežití. Ve skutečnosti je pravdou opak. Ale i kdyby taková jednota existovala, sotva by z ní vyplývala nějaká vážná hrozba mocenského zásahu v kavkazské oblasti. Zásah NATO je nepředstavitelný – sotva by měl nejmenší šanci.

Malé přirovnání: Představme si, že by například vojska venezuelského prezidenta Chavéze, podporující kolumbijské drogové mafie a protivládní revolucionáře, vstoupila na půdu Kolumbie, věrného spojence USA. Kolumbie by je s americkou podporou zahnala a přitom obsadila část venezuelského území. Rusové, spojenci Venezuely by vyzvali USA a Kolumbii aby obnovily starý pořádek. Co by asi Rusové mohli dělat, kdyby je USA a Kolumbie ignorovali? A to zcela pomíjím fakt, že v Latinské Americe by asi Rusko a Chavéz našli více sympatii, než najdou USA a Evropa v Asii. Bohužel.

Truchlivou situaci západního světa, jehož jsme součástí, podtrhuje fakt, že v něm na obzoru není jediný opravdu státník s rozhledem a citem pro mezinárodní politiku. Skutečnost, že vše se odehrává v situaci kdy na čele USA je silácký nepolitik Bush jenž se ještě v době, kdy je ochromen končícím obdobím svého prezidentování snaží ukázat, že dovede měnit svět, zatímco jeho země se chystá vybrat si jeho nástupce (a bez ohledu koho si vyberou Američané, pro ně, pro Evropu i pro svět to bude ulehčení), kdy Evropě vládne exhibicionista Sarkozy (a po něm přijde miniexhibicionista Topolánek se svou partou), Británie je bezmocná a německá paní doktorka Merkelová slibuje Saakašvilimu členství v NATO, ale tiše podporuje podnikání svého předchůdce Schrödera s Ruskem, tudíž má jaksi má svázané ruce, nás sotva může zbavit starostí.

Krátce po skončení kavkazské ‚miniválky‘ jsem napsal, že jde o první splátku za Kosovo. Dnes, poté, co Rusko uznalo nezávislost Jižního Osetie a Abcházie – a ústy svého prezidenta zdůraznilo, že tyto dvě, donedávna gruzínské, provincie už nikdy součástí Gruzie nebudou – jsme obdrželi několik splátek dalších a nikdo neví kolik nás jich ještě čeká.

Tak to chodí, když se bezohledně ignoruje mezinárodní právo.

Převzato ze stránek Res Publica.

This transition is characterised among others things especially by migration of people from countryside to city assuring thus their separation from soil – from the experience of natural life. People, instead of experiencing what the real life is – are now separated from it in cities, leading to abstract, from real experience separated ideas and thinking.

The use of the word ‘Faustian’ when describing the Western culture Spengler explained by pointing out a parallel between the tragic figure of Faust and the Western world. Just as Faust sold his soul to the devil to gain greater power, the Western man sold his soul to technics.

It might be now quite easy to see what Spengler had in mind. We rely so much on our technological miracles that we tend to forgot that we would not be able to live without them. This is neither good, neither bad, it is the way things currently are. However, it would be foolish to describe ourselves solely as Nature’s creatures. To ‘return to Nature,’ to ‘live in harmony with it’ as perhaps Rousseau would have is an impossible nonsense, Spengler argues. With the first sparks of fire made by Man, he desires to control the unleashed power, not merely to look at it with awe. The inspiration with Nietzsche is at this point obvious.

The difference between Goethe’s Faust and the Faustian man is thus only one, Spengler said, for the destiny for the latter offers no way to ‘redemption’. Spengler gives just as Julius Evola after him a parallel to a Roman centurion – the Faustian man can face the coming twilight with courage and determination and make his end spectacular, but these are all options left. The optimism must be condemned as weakness to face the inevitable.

Finally, it must be left to the reader to consider for himself whether our civilization truly faces any decline or whether the only remaining option is just to try to hold to the fading banner. What cannot be denied however is that Spengler’s writings give us a certain feeling of melancholy and we can easily imagine Spengler writing before the dusk of the First World War, predicting a tragedy which would wipe away all the things past and leave the Western man with a bleak vision of his inevitable destiny.

Except this eight hundred pages long two volume edition of Decline of the West, other Spengler’s works for instance include Man & Technics or Prussianism and Socialism, which are perhaps more accesible to the first time reader thanks to their shorter length.

Originally passed from Faustian Europe.

Nepochybně jde také o ukázku, že americká politika může být ovlivňována nejen domácími zájmy a americkými firmami. Kandidáta na amerického prezidenta si zřejmě může koupit kdokoliv. Stačí k tomu milión dolarů. A potom věřte americkým politikům.

Převzato ze serveru Res publica.

Nepočítal s hněvem a odhodláním ruského medvěda.

Americké obviňování Ruska z agrese duní prázdnotou. Gruzie ten boj začala, Rusko jej dokončilo. Ti, kteří zahájí válku, nerozhodují o tom, jak a kdy skončí.

Ruská reakce byla „disproporční“ a „příliš tvrdá“, kvílí Bush.

Pravda. Ale nedovolili jsme my sami Izraeli bombardovat Libanon 35 dnů jako odvetu za pohraniční půtku, při které zahynulo několik izraelských vojáků a dva byli zajati? Nebylo to mnohonásobně „disproporční“?

Rusko provedlo invazi do suverénní země, láteří Bush. Ale nebombardovaly Spojené státy Srbsko po 78 dnů a neprovedly invazi, aby jej přinutily vzdát se provincie Kosova, na které mělo Srbsko mnohem větší historický nárok než Gruzie na Abcházii či Jižní Osetii, které obě preferují Moskvu před Tbilisim?

Není západní pokrytectví šokující?

Když se Sovětský svaz rozpadl do 15 národů, oslavovali jsme. Když se Slovinsko, Chorvatsko, Makedonie, Bosna, Černá Hora a Kosovo odtrhly od Srbska, jásali jsme. Proč tedy to rozhořčení, když se dvě provincie s etnicky jiným obyvatelstvem odtrhly od Gruzie a bojovaly za svou samostatnost?

Jsou secese a rozdělení národů chválitelné pouze když jsou v zájmu neokonzervatiovců, z níž mnozí nerozumně testují ruskou trpělivost?

To, že Putin využil příležitosti Saakašviliho provokativního a hloupého kousku, aby naordinoval dvojitou dávku trestu, je nevyvratitelné. Ale není ruská zloba pochopitelná? Roky otírá Západ Rusku o nos jeho prohru Studené války a jedná s ním jako s Výmarskou republikou.

Když Rusko stáhlo svou Rudou armádu z Evropy, zavřelo své základny na Kubě, rozložilo svou zločinnou říši, dovolilo 15 státům odtržení od Sovětského svazu a hledalo přátelství a společenství se Spojenými státy, co jsme udělali?

Americká chátra si hrála do ruky s Darebáckými Zloději z Moskvy (v originále Muscovite Scalawags) ve snaze vyrabovat ruský národ. Porušili jsme slib daný Gorbačovovi, nastěhovali jsme naši vojenskou alianci do Východní Evropy, pak dokonce až před ruský práh. Šest bývalých členů Varšavského paktu a tři bývalé sovětské republiky jsou nyní členy NATO.

Bush, Cheney a McCain tlačí na přijetí Ukrajiny a Gruzie. To by vyžadovalo, aby Spojené státy vstoupily do války s Ruskem kvůli Stalinovu rodnému městu, a kdo má suverenitu nad Krymským poloostrovem a Sevastopolem, tradičním domovem ruské flotily Černého moře.

Od kdy se tyto oblasti staly životním zájmem USA zdůvodňujícím válku s Ruskem?

Spojené státy unilaterálně anulovaly smlouvu o raketách dlouhého doletu, protože naše technologie byla lepší, pak plánovaly umístit protiraketovou obranu do Polska a České republiky jako obranu před íránskými raketami, ačkoliv Írán nemá ani rakety ani jaderné zbraně. A ruská protinabídka spolupracovat společně na protiraketovém štítu umístěném v Ázerbájdžánu byla smetena se stolu.

Postavili jsme ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan z Ázerbájdžánu přes Gruzii do Turecka, abychom odsekli Rusko. Pak jsme pomohli odstranit režim nakloněný Moskvě formou našich „demokratických revolucí“ na Ukrajině a v Gruzii a pokusili jsme se to zopakovat v Bělorusku.

Američané mají mnohé dobré vlastnosti. Ale schopnost vidět se kriticky tak, jak nás vnímají ostatní, mezi ně nepatří.

Představme si svět, který nikdy nepoznal Ronalda Reagana, kde se Evropa odmítla podílet se na Studené válce poté, co Moskva instalovala své SS-20 na východ od Labe. A představme si Evropu, která vystoupila z NATO, řekla nám, ať jdeme domů a stala se slouhou Moskvy.

Jak bychom reagovali, kdyby Moskva přivedla Evropu do Varšavského paktu, zřídila vojenské základny v Mexiku a Panamě, umístila protiraketový radar a rakety na Kubě a spojila se s Čínou k vybudování ropovodu, který by dopravoval ropu z Mexika a Venezuely do přístavů v Pacifiku, odkud by je dopravovaly lodi do Asie? A kdyby nás odsekly? Kdyby armády v Latinské Americe trénovali poradci a odborníci z Ruska a Číny způsobem, jakým to děláme my v bývalých republikách Sovětského svazu, jak bychom reagovali? Hleděli bychom na to s přihlouplým výrazem ve tváři?

Desítky roků někteří z nás varují před pošetilostí šlapat Rusům na nohy a vysmívat se jim do ksichtu. Kuřata demokratického imperialismu se nyní vrátila domů na hřad – v Tbilisi.

Článek Blowback From Bear-Baiting vyšel na serveru informationclearinghouse.info 15. srpna. Překlad editor.

Převzato ze stránek Zvědavec.