Délský potápěč

Autor v díle tematicky rozvíjí stejnou základní myšlenkovou linii jako v Pojmu politična. Ústředními body zůstává problematika politického prostoru, legalita a legitimita, mezinárodní vztahy a otázka přirozenosti a nepřirozenosti. Na tomto pozadí popisuje autor vývoj partyzánského hnutí od jeho počátků ve španělské partyzánské válce proti Napoleonovi až do moderní doby, analyzuje Clausewitzovy úvahy o partyzánství, zabývá se vlivem, jenž měly na vývoj partyzánského hnutí Lenin, Mao Ce-tung, Stalin, Che Guevara, Castro aj., a zdůrazňuje, že jedním ze základních znaků partyzána je vždy jeho politická angažovanost. Přeložil O. Vochoč. (Oikoymenh.cz)

Objednávat můžete ZDE.

Dnešní liberalismus staví rozmanitost a toleranci nade vše – jenže rozmanitostí a tolerancí myslí něco jiného, než co tato slova vždy znamenala. Jeho rozmanitost teď očerňuje a vylučuje obyčejné lidi, jeho tolerance potřebuje zvláštní newspeak, kvóty a povinný trénink ve správných názorech a postojích. Z liberálních totemů a tabu přitom není zřejmé, zda umožňují lidem žít podle jejich přání. Zákazy, malé i velké, se násobí. Zvenčí tato pravidla vypadají svévolně: zbožnost je zakázána, poučení o používání kondomu je nutnost; kouření a nošení kožichů je ohavnost, potraty a homosexualita základní práva.

Mnoho těchto podivností se dá vysvětlit poukazem na to, co dnešní liberálové chápají slovem tolerance. “Tolerance” se tradičně pojí s činy, tj. vyjadřuje svobodu lidí v jejich konání. Dnešní liberálové ji chápou jako požadavek na stejnou úctu. Tyto významy jsou přitom diametrálně rozdílné. Z politického pohledu tradiční význam odpovídá konzervatismu, zatímco ten nový vyžaduje vším prostupující úřední kontrolu společenského života. Vláda, která vezme myšlenku nové tolerance za svou, musí zároveň popírat toleranci v jejím významu původním, protože musí kontrolovat postoje lidí k sobě navzájem – a toho nelze dosáhnout jinými než krutými a despotickými prostředky.

Tento rozdíl můžeme lépe pochopit, porovnáme-li liberální stát, vyznávající význam původní, se státem upřednostňujícím význam nový. Liberální stát je vůči svým občanům zcela tolerantní, víc se touto otázkou nezabývá. Můžete dělat cokoli, nesmíte jen přestoupit předem známá a jasná pravidla. Takový stát nerozlišuje mezi tolerantním a netolerantním životem – rozlišovat začne, až když netolerance získá podobu fyzického násilí či porušení vlastnických práv. Ve skutečnosti takový stát může být netolerance plný. Např. takový stát je krutý vůči některým slabostem, neboť nemá systém sociální péče – a takový stav se nejspíše projeví v krutých společenských postojích.

Naproti tomu multikulturní sociální stát, prosazovaný dnešními liberály, prosazuje sociální toleranci ve smyslu rovné úcty. Za tím účelem musí být netolerantní vůči spoustě názorů a postojů, které přitom a priori ostatním neubližují. Např. zákony proti diskriminaci netolerují způsoby života označované jako “rasistické”, “sexistické” či třeba “protihomosexuální”. Nutí lidi, aby se stýkali s jinými i proti své vůli, odpírají lidem právo zvolit si, s kým budou pracovat a žít. Navíc, protože sexuální rozdíly a náboženská a etnická soudržnost prostupují a ovlivňují životy všech společností, je vlastně multikulturní stát netolerantní vůči všem, a ve jménu tolerance se snaží všechny změnit silou. Moderní tolerance znamená, že nikdo, až na pár ideologů, nemůže žít podle svého.

Ideálně by “nová tolerance” měla považovat všechny lidské postoje za stejně dobré. To ale není možné, protože některé postoje jsou netolerantní, některé až agresivní. Tedy jen postoje, slučitelné navzájem, mohou být považovány za sobě rovné. Pokud si dva postoje odporují, např. dobrovolná separace etnika a všeobecná jednota, moderní liberální stát musí jeden z nich zvolit na úkor druhého. A protože dnešní liberalismus odmítá liberální standard, uznávající vše, co nepřekročí hranici násilí a úcty k majetku, postoje, které stát uzná za tolerantní, nejsou ty, které nejméně zasahují do přání lidí. Z tohoto pohledu by totiž etničtí separatisté zvítězili, což se jistě nestalo. Místo toho je aplikováno pevnější kritérium.

Liberální kritérium vypadá asi tak, že způsob života je tolerantní jen tehdy, pokud uznává všechny lidi za stejně dobré, a cokoli co člověk má rád za pro něj dobré. Tato definice “tolerance” je zřejmě nutná pro pochopení toho, proč liberálové používají právě toto slovo. Z tohoto pohledu jsou všechny způsoby života stejně hodnotné, protože všichni lidé, a tedy i jejich postoje, jsou si rovny; říci, že některý způsob života je lepší, prostě znamená, že lidé takto žijící jsou lepší než ostatní, a jako takový je tento názor projevem netolerance, neboť to co lidé říkají, právě utváří společenské prostředí. Jakožto kritérium pro přijatelnost způsobu života tato definice vyžaduje cosi, co by se normálně označilo za netoleranci. Ukazuje se, že být tolerantní znamená vyznávat velmi specifickou a podivnou morální teorii, podle které jsou všichni lidé objektivně stejně dobří, leč ostatní věci se hodnotí jen subjektivně. Všichni, kdo zastávají morální teorie, které uznávají objektivní hodnoty, např. všichni zastánci tradičních náboženství, jsou dle definice “netolerantní”.

Ale pokud liberalismus toleruje jen jednu morální teorii – o které by se přitom dalo velmi pochybovat -, jak se vlastně liší od teokratických systémů, které historicky považuje za netolerantní? Nezdá se být více tolerantní, být cvičen v dogmatech a sofismatech všeobecné snášenlivosti, než v dogmatech církve. Netolerance politického systému závisí méně na náboženství, o to více však na svých cílech, na oddanosti touze dosíci je, a na síle a rozmanitosti překážek na cestě k nim. Liberálové jsou často přímí v tom, co chtějí dokázat, vysoce oddáni svým ideálům a plně vědomi síly podnětů, zvyků a institucí, které jim stojí v cestě. Jak od nich čekat toleranci v jejím původním významu? Sbor právníků na občanské právo sotva bude mít více trpělivosti, než sbor teologů. Spíše jí bude mít méně, protože jeho členové kladou větší důraz na to, že právě ti, kdo vládnou, mění svět.

Stále více a více moderní tolerance ničí tu starou. Moderní liberální stát již není ničím omezen, jen tím, že se nesmí od liberalismu odklonit, což neznamená nic jiného, než že je ovládán politickou elitou. Respekt k názorům lidí již není závažný princip. Takový výsledek je paradoxní: liberalismus začal obavami o míchání základních morálních otázek s politikou a touhou omezit vládu a učinit ji zodpovědnou vůči lidem. Skončil jako systém, který se o takové věci vůbec nestará.

Vyšlo v Národní myšlence.

Svatováclavská tradice představuje v českých dějinách pozoruhodný prvek. Svatý Václav je vnímán jako velká postava národních dějin katolíky, protestanty, stejně jako ateisty. Nadto můžeme v historickém vývoji českých zemí vysledovat zajímavý jev, kdy je svatováclavská legenda přisvojována v historii téměř všemi vládami, či režimy, které si jí vykládají mnohdy značně odlišně, než jak činili „vykladači“ předešlí.

Od Vratislava II. po dnešek

Legenda o svatém Václavu a z ní vycházející tradice, tak pochopitelně sloužila jako jakýsi jednotící prvek v období vrcholného středověku, hlásili se k ní imperiální a katoličtí Lucemburkové, stejně jako husité, ožila za Jagellonců, hrála stěžejní úlohu v rekatolizačních plánech období Habsburské monarchie, ale stejně tak byla důležitá pro národní obrozence ( i když zejména v souvislosti s česko-německými státoprávními boji 2. poloviny 19. století byla opouštěna pro Václavovu domnělou zradu a „němectví“).

Důležitým mezníkem ve vnímání svatováclavské tradice bylo samozřejmě milénium v roce 1929. V tento rok byla symbolicky dokončena stavba katedrály sv. Víta. Symbolických 10 let trvání nové republiky bylo završeno mohutnými oslavami. Na druhou stranu, období, které přišlo o několik let později, představovalo jednu z nejtemnějších období pro tento kult. Svatý Václav se stal symbolem kolaborace (v souvislosti častým, mylně vykládaným placením tributu říšskému králi Jindřichu Ptáčníkovi), svatováclavská orlice se stala „vyznamenáním pro kolaboranty“ a ve výčtu bychom neměli zapomenout ani na epizodní kapitolu připravované (ale nikdy nesestavené a do akce nevyslané) jednotky českých „SS-dobrovolníků“, pro kterou Emanuel Moravec neměl připravený jiný název, než „Svatováclavská legie“.

Nemá cenu zde rozebírat tisíckrát omílaný tribut, 120 volů a 150 hřiven stříbra, či bratrovraždu. Zajímavější bude zaměřit se na zhodnocení pramenné základny a pokusit se svatováclavskou legendu analyzovat z pohledu dnešního stavu historické vědy.

Nedostatek pramenů

Svatováclavská tradice je tradicí v tom pravém slova smyslu – nemáme dostatek „objektivních“ důkazů, kterými bychom Václavův život a skutky, tak jak se o nich obvykle mluví dokázali jinak, než ústním předáváním, ohledem na často nepřesné legendy a nebo respektovali „tradiční pohled“. Vyjma saského kronikáře Widukinda z Corvey se nedá hovořit o ucelenější pramenné základně té doby. Náboženské legendy jsou často rubě zkreslující, nadto sepisované s odstupem několika (nejstarší byly napsané v 70. letech 10. století) let a co je nejhlavnější – na náboženskou objednávku.

Za dostatečný pramen tak nelze ani považovat Kosmu, který, jak známo, psal často spíše přání svá, či svých přemyslovských pánů, než věci „tak, jak se staly“. Moderní historiografie tak často vyslovila mnohé pochybnosti o tom, zda postava sv. Václava je vůbec reálná. Za nejradikálnější názor lze v tomto ohledu považovat Záviše Kalandru, který existenci sv. Václava tak, jak o něm hovoří legendy odmítl a vyslovil teorii, že se jedná o bájný odraz legendárního pohanského knížete.

Patrně nejstřízlivější pohled v současné době nabízí práce a Dušana Třeštíka. Třeštík vylučuje možnost, že by Václav byl smyšlenou postavou, tvrdí však, že většina zidealizovaných představ o životě tohoto fenomenálního knížete je až výsledkem pozdější mytizace, než odrazem reálné skutečnosti. Jinými slovy, existovala postava knížete Václava, ale její dnešní obraz je až výsledkem pozdějšího působení legend. Skutečná historie knížete Václava se ztrácí v mlhách.

Zapomenutý Boleslav?

Zajímavé je, že svatý Václav dokázal svým pozdějším významem překrýt svého bratra Boleslava (nezývaného Ukrutný), jehož činy můžeme považovat za vskutku státnické. To Boleslav I. zahájil mohutný rozvoj a také expanzi českého knížectví. Dokázal eliminovat partikulární snahy místních knížat a zahájil expanzi do Polska a dokonce na Rus.

Nepochybně, že v duchu středověkých legend byla postava knížete-bratrovraha vnímána negativně. Otázkou zůstává, jak Václav vůbec zemřel, respektive, došlo-li na konflikt mezi bratry, jaká byla Boleslavova úloha. Opět nesmíme zapomínat, že jediná „pramenná“ základna, která nám o Václavově smrti vypráví, jsou legendy.

Není pochyb, že mezi Václavem a Boleslavem byly spory. Existují však různé pohledy na to, zda šlo či nešlo o otázky náboženství. Časté interpretace poukazují na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství ve svém knížectví. Tyto skutečnosti mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě.

Jiná výklad klade důraz spíše na otázku vnitřního uspořádání českého státu a na Václavův poměru k Sasku. Při srovnání vlády Václava a Boleslava je patrná odlišnost jejich koncepcí. Pokud Václav vojensky porazil některého z ostatních českých knížat, jeho území neobsadil a spokojil se s formálním slibem závislosti, která často nebyla po odchodu knížecí družiny realizována. Boleslav si přál pevně ovládnout celé Čechy, zbavit ostatní knížata vlády a dosadit na jejich území knížecí správce, kteří by vybírali od zdejšího obyvatelstva daně. Za tyto prostředky by pak bylo možné vybudovat vojsko a zbavit se poplatné závislosti na Sasku. To vše Boleslav I. uskutečnil v době své vlády.

Podle teorie, kterou zastával historik Dušan Třeštík, mohlo být motivem vraždy i nedorozumění. Mladšího Boleslava, který měl s bratrem spory, rozhněvala povýšenost, se kterou ho kníže oslovil. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který se nestačil ukrýt v kostele, kam prchal, mylně považovali za někoho jiného a zabili jej. Ve světle této teorie se ovšem nabízí otázka, zda to, že muž, který povalil jejich pána, je Václav, někteří z družiníků skutečně nevěděli, nebo „nevěděli“. Z historie známe několik případů, kdy krok příliš aktivního služebníka, nebo člena družiny bez vůle pána pohnul dějinami. Vzpomeňme kupříkladu na chybu v překladu pobočníků Friedricha Barbarossy, kteří v textu papeže záměrně přeložili slovo „beneficium“ jako „léno“ (špatný výklad) a nikoli „dobrodiní“ (správný výklad), čímž docílili Friedrichova rozlícení (výklad textu z pohledu Barbarossy: papež daruje císaři Říši v léno) a následného rozpoutání nového kola papežsko-císařských válek.

Ať je skutečnost ohledně Václavovy osoby jakákoli, je jisté, že svatováclavská tradice měla nepopiratelný vliv na vývoj české státnosti. Pod svatováclavským praporem bojovaly české voje po staletí. Ani dnes nás svatováclavská tradice neopouští. Myslbekova socha legendárního knížete neodmyslitelně zdobí čelo Václavského náměstí, kde funguje jako symbol jednoty národa především v těžkých dobách (vyloučíme-li „shromáždění lidu“ během tzv. „krize v České televizi“ a koneckonců svatováclavské poutě každoročně lákají stovky a tisíce věřících. Sečteno a podtrženo, svatováclavská tradice je tradicí pro české země vysoce pozitivní a stmelující. Bez ohledu na spory historiků o co nejpřesnější výklad historie představuje významný státoprávní, národní a především kulturní prvek.

Doporučená literatura:

Kalandra, Záviš: České pohanství I, II, III

Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů

Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců

2.mája tohto roku parodovala v Berlíne skupinka žiakov a študentov protestné formy hnutia 68-károv, aby rušila jeden ľavičiarsky kongres o dedičstve 60-tych rokov. Rozostavali transparenty, megafónom požadovali zrušenie kongresu, zaútočili na prednáškovú sieň a rozhadzovali letáky. Film o tejto 1. KSA si na internete pozrelo viac ako 15 000 ľudí. (www.ungebeten.de)

Päť dôvodov hovorí pre pokračovanie v takýchto akciách, ktoré sa medzitým nazvali KSA:

1. Presvedčivo a nechaoticky prevedené akcie v konzervatívnom duchu skutočne rušia protivníka. Zneisťujú ho v jeho istote a znepojujú ho aj dodatočne, pretože nevie, kedy môže rátať s ďalšou akciou.

2. Konzervatívec a pravičiar, ktorý je autentický a nie anonymný a ukáže odvahu k akcii, verbuje pre svoju vec spôsobom nedosiahnuteľným publicistikou: sú to svojské charaktery, ktoré sa dajú získať práve verejným priznaním svojho postoja, autenticitou a neústupnosťou: „Naša nádej spočíva v mladých ľuďoch čo trpia zvýšenou teplotou“, povedal Ernst Jünger, čo platí stále.

3. Vždy, keď niekto niečo robí s rozhodnosťou, uisťuje sám seba a zároveň chápe, že už zanechať stopu niečo znamená, čo značí: žiť svoj život a nebyť žitý iným. Politické umenie provokácie umožňuje aktérovi pociťovať svoje ja a zároveň koncentrovať svoje sily. Je to opojný a zároveň liečivý pocit, pretože doteraz mohol len reagovať alebo rezignovať.

4. Dlhoročná obranná pozícia nás skrotila. Čo potrebujeme, je ofenzívny duch a nezakríknutosť. Obidve vyžaruje človek, ktorý robí krok vpred pri pohľade súpera. Útok značí zvrchovanosť, aj keď len počas akcie. Je to elektrizujúce, keď priaznivec hnutia pritlačeného k stene aspoň pár hodín, alebo aj celý deň je pánom situácie. To dáva politickému životu ostrý eruptívny zmysel.

5. Hocijaké akcie nasledujúcich mesiacov môžu – ešte stále na obrazy či na akcie chudobnej pravicovej scéne – zaobstarávať príbehy na rozprávanie a obrazy na stálu reprodukciu, v ktorých sa „JA“ provokatéra znásobí na „MY“ pozorovateľov.

Z týchto piatich dôvodov môžeme odvodiť naše úlohy do budúcnosti: nová pravica musí vyvinúť konzervatívne pravicové formy akcie, čo nie je jednoduché, pretože predchodcov bolo málo a sotva nejaké vydarené príklady. Sila výrazu a vyžarovanie bude závislé na sile a schopnosti vyjadrenia sa zúčastnených, na ich autenticite a na ich osobnosti.

Götz Kubitschek
Sezession 25, 2008

Zdroj: Prop.sk

Původně měla svatováclavská hymna tři pětiřádkové slohy neumělých, sdružených rýmů, ukončené refrénem „Kyrie eleison“. Obsahem byla prostá modlitba k sv. Václavu, vévodovi české země, aby orodoval za své poddané u Boha i sv. Ducha a pomohl jim do krásného, nebeského dvorstva, kde věčně plane jasný oheň sv. Ducha, zde na světě pak aby chránil své ctitele, smiloval se nad nimi, utěšil smutné a všecko zlé odehnal. Dobu vzniku této písně kladla stará tradice do 14. století. braniborské (1278 – 1283).

Martin Kuthen připisoval svatováclavskou píseň pražskému arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic, Hájek arcibiskupovi Janu Očkovi z Vlašimě; Bohuslav Balbín obě tyto domněnky kombinoval: Arnošt prý píseň složil, Očko rozšířil. Svatováclavský chorál je však mnohem starší. Beneš Krabice z Weitmile nazývá naši píseň r. 1368 „cantis ab olim cantari consueta“. Strofická stavba, jazyková stránka i dost bohatě zvlněná melodie této písně ukazují na 13. stol. Konečně úpěnlivá prosba v písni „utěš smutné – otžeň vše zlé“ svědčí o době pohnuté, a tou neklamně mohla býti léta neblahé správy.

Někdy na rozhraní 14. a 15. věku přibásněny byly dvě strofy nové: „Ty jsi dědic české země“ a „Maria, matko žádoucí“. V zápise o rukopise litoměřickém z konce 15. stol. se uvádějí opět nové strofy, mezi nimi sloha, obsahující invokaci k českým světcům. V té době zaznívá už svatováclavská píseň u nás při každé důležité události státní a národní – i při volbě Ferdinanda Habsburského ve svatováclavské kapli r. 1526. Kostelní písní stal se svatováclavský chorál teprve r. 1406, kdy pražská synoda povolila zpívati čtyři staré písně duchovní: Hospodine pomiluj ny, Svatý Václave, Buoh všemohúcí a Jezu Kriste, ščedrý kněže.

Největšího rozšíření doznala svatováclavská píseň v době pobělohorské tiskem. Barok byl vůbec všestranější v propagaci slávy domácích našich svatých než gotika. Tehdy byli vzýváni čeští světci, v prvé řadě sv. Václav, jako ochráncové a pomocníci ohrožené národnosti, a hymna svatováclavská zněla tenkrát nejednou jako bojovná, ba revoluční píseň utiskovaných Čechů. V 18. stol. se ustálila svatováclavská píseň do dnešní formy o počtu osmi sloh. Avšak pro sklonek 18. stol. a první polovici 19. stol. máme dosvědčený zajímavý variant. Místo prosby „Utěš smutné – otžeň vše zlé“ bývalo zpíváno „zažeň Němce – cizozemce“. Kdy vznikl tento výkřik zoufalství a rozhořčení, nedá se, tuším, přesně zjistit. Vydral se z úst, úzkostí se chvějících o osud národa, ohroženého germanisující cizotou, pravděpodobně za časů „dobrého“ císaře Josefa II. Jistě chápeme, co znamenala svatováclavská píseň v minulém století za zápasů státoprávních, národních i sociálních, a máme v živé paměti, jak působila tato staroslavná píseň mocného účinku za světové války a pak ve dnech nekonečné radosti nad dosažením státní samostatnosti.

Svatováclavský chorál obsahuje myšlenky věčně živé a takových hodnot, že plně odpovídají reálným požadavkům přítomnosti. Nelze tudíž nelitovati s Otakarem Březinou, jak nám to tu posledně pověděl básník Jakub Deml, že se nestala hymna svatováclavská, vznešená, věky posvěcená, státní hymnou osvobozeného národa.

Vyšlo v Národní myšlence.

Budování shora vyústilo ve snahu přijmout nejprve evropskou ústavu a poté dnešní Lisabonskou smlouvu. Avšak evropské národy (které jsou pilířem Evropy a Evropské unie!) byly z tohoto procesu tvoření prakticky vyloučeny. Byl například někdy diskutován problém „evropské“ ústavní moci? Nebyl. Přitom je evidentní, že na bázi integrované, nebo i federalizované Evropy není možné jednoduše převzít podobu ústavní moci národního státu a uměle ji implantovat na kolos, kterým je Evropská unie a který vlastně nemá ani pořádně jasno, zda, nebo jakým typem státu bude.

Potřebujeme evropskou integraci?

Integrace Evropy je dnes nesporně určujícím vektorem evropského dění a hodnotou dějinného vývoje. Jakkoli existuje obecný zájem, kterým evropská integrace jistě je, její obsah je předmětem nesčetných sporů mezi mnoha výklady a jejího popisování v naprosto rozdílných rovinách myšlení. Typickým případem je Lisabonská smlouva. Snad žádná institucionální změna, reforma, či vnitřní proměna Evropské unie, nebyla poznamenána tolika rozdílnými výklady, postoji a nejasnostmi. Otázka nemůže být položena pouze ANO nebo NE, ve finálním rozhodnutí na toto „dilema“ pochopitelně dojde, nicméně je potřeba situaci zhodnotit z několika úhlů.

Za prvé, jedním z problémů a neduhů, který bývá současné EU, potažmo evropské integraci nejčastěji vytýkán, je postupné rozpouštění jednotlivých národních identit v „evropském tavicím kotli“. Zároveň si ovšem uvědomujeme nutnost podstatných reforem a to nejen institucionálních, které Evropská unie zkrátka potřebuje. Nachází se v paradoxní situaci. Nemá jasno o vlastní budoucnosti, ale čistě technologicky se snaží transformovat do takové podoby, o které existuje pochybnost, že bude skutečně postavena na legitimním základě. Evropská unie dnes představuje luxusní automobil, který má vynikající karoserii a tónovaná skla, ale uvnitř sestává ze mixu součástek, které ne vždy fungují tak, jak by si jeho architekti přáli.

Dnes, na začátku 21. století již neuspějí názory, volající po rozpuštění EU, popřípadě apely, usilující o návrat před Maastricht. Přes všechny neduhy je potřeba vzít evropskou integraci jako současný dějinný okamžik, který do jisté míry odráží určité procesy současné globalizace. Před tyto procesy se nelze vrátit. Lze ovšem měnit jejich obsah.

„Lisabon“ je technokratický projekt

Návrh Lisabonské smlouvy, coby nového institucionálního rámce EU, v zásadě od krachu tzv. „euroústavy“ nezměnil svůj cíl, kterým je větší akceschopnost EU, její posílení na mezinárodní scéně a v neposlední řadě také zjednodušení nepřehledného byrokratického aparátu Unie.

Rád bych přešel tradiční komentář negativ, či pozitiv návrhu Lisabonské smlouvy, mezi nejčastější na jedné straně patří dramatické rozšíření oblastí, ve kterých se v Radě bude uplatňovat hlasování tzv. kvalifikovanou většinou, harmonizace trestních zákoníků, ústící v harmonizaci některých trestů, či velice diskutabilní založení funkce „ministra zahraničních věcí EU“, na straně druhé poprvé institucionalizovaná možnost výstupu člena z Unie, či posílení úlohy národních parlamentů při zpětném dohlížení na dodržování principu subsidiarity.

Je na místě se domnívat, že Lisabonská smlouva je krokem a dokumentem špatným. Problém ovšem není v tom, že se jedná o dokument, který má stručně, jasně a věcně, shrnout základní hodnoty a základní právo Unie, nýbrž v rámci, do kterého je zasazen.

Dnešní Evropa není Evropou 19. století a proto nelze prizmatem této doby pohlížet na dnešek, či reflektovat pojmy jako národní, či etnická identita v kategoriích romantického nacionalismu. Ztráta a vykořeňování národů není důsledkem evropské integrace jako takové, nýbrž určitých procesů globalizace, které přetvářejí, či se snaží přetvořit svět na jeden homogenní trh. Dvacáté století, které je, doufejme, již navždy za námi, přineslo mocenský úpadek Evropy. Dvě světové války a čtyřicetileté bipolární rozdělení světa způsobilo nové přerozdělení světa, ve kterém Evropa ztratila svůj zásadní význam. Porovnejme mocenskou politiku evropských států v 18. století, Svatou ligu století 19. a dnešek, kdy Evropa plní pouze úlohu zajištěného týlu amerikanismu a odrazového můstku do Eurasie. Pokud chceme plně zhodnotit a analyzovat dopady Lisabonské smlouvy, měli bychom vyjít z těchto dvou klíčových problémů.

Schizma ekonomismu a politiky

Architekti evropské integrace udělali tu chybu, když prosazovali ekonomickou integraci jako první krok. Místo, abychom se snažili posílit politické a kulturní vazby Evropy, začali jsme se orientovat pouze na propojení finančních trhů a doufali, že „evropské ekonomické občanství“ se jednoho dne mávnutím kouzelného proutku promění v občanství politické. Evropa se začala budovat shora – bez jakékoliv demokratické legitimity – technokraty a funkcionalisty z Evropské komise.

Budování shora vyústilo ve snahu přijmout nejprve evropskou ústavu a poté dnešní Lisabonskou smlouvu. Avšak evropské národy (které jsou pilířem Evropy a Evropské unie!) byly z tohoto procesu tvoření prakticky vyloučeny. Byl například někdy diskutován problém „evropské“ ústavní moci? Nebyl. Přitom je evidentní, že na bázi integrované, nebo i federalizované Evropy není možné jednoduše převzít podobu ústavní moci národního státu a uměle ji implantovat na kolos, kterým je Evropská unie a který vlastně nemá ani pořádně jasno, zda, nebo jakým typem státu bude.

Čistě technokratické a ekonomické pojetí integrované Evropy tak dnes dospělo k tomu, že zde máme propojené trhy a silná průmyslová a finanční lobby v bruselských institucích. Ta logicky vyvíjí tlak na ještě rychlejší transformaci směrem k politické integraci, protože vyhovují jejich zájmům spíše, než dlouhé diskuse nad tím, kam vůbec Evropa má směřovat. Politika v Evropské unii se tak stává objektem a působištěm zájmů čistě ekonomisticky uvažujících hospodářských kartelů a vzdaluje se tak svému původnímu záměru – aby si Evropané, jako celek, „zdola“ budovali integrovanou Evropu.

Chceme mít z Evropy autonomní mocnost, nebo pouze propojený trh s homogenizovaným právem, fungující jako nárazový přívěšek EU? Chceme sebou nechat manipulovat třetí stranou, bombardovat evropská města a podílet se na válečných dobrodružstvích Spojených států ve světě? Chceme se nechat vmanipulovat do nové studené války s Ruskem a přitom trpět trojského koně v podobě Kosova, či přijmout do svých řad Turecko? Kde má vůbec Evropská unie hranice?

Na tyto a mnohé další otázky je nejprve potřeba odpovědět, než se vůbec pustíme do něčeho, jako je Lisabonská smlouva, která by de facto fungovala jako „evropská ústava“. Je potřeba vědět, zda dáme přednost realpolitice, nebo politickému mesianismu. Nemůžeme například shora přijmout dokument, který bude deklarovat „pomoc ostatním členům EU v případě napadení“, když není jasné, kde EU skončí. Nebo snad chceme být postaveni před hotovou věc, kdy naši vojáci budou muset rukovat do boje na obranu Albánie, Kosova, nebo jednou třeba Izraele? Musí být jasně řečeno, kde jsou zájmy Evropy dnes, ale kde by také (čistě teoreticky myšleno) mohly být za pár let. Buduje se zde institucionální a právní rámec, ale počet jeho subjektů je do budoucna otevřen. To je myslím, podstatná věc, která stojí za úvahu.

Lisabonská smlouva samozřejmě ztělesňuje mnohé dobré věci, ale více převažují negativa. Předně však její problém spočívá ve zmíněném šití horkou jehlou – budování shora, bez účasti evropského dému. Ztělesňuje tak přes všechny možné perspektivy, které se nabízejí k diskusi, neblahý trend, který proces evropské integrace postihl. Je potřeba nikoli návratu před Maastricht, nýbrž návratu k budování zdola, návratu k celoevropské diskusi nad klíčovými otázkami a jasné preference politických otázek před ekonomickými. Její odmítnutí je tak vlastně testem „evropské demokracie“. Čistě teoreticky a z hlediska současného práva ztrácí její další prosazování smysl. Kompromisně by měl být přijat stručný dokument, který by současný stav EU reflektoval a poskytl dostatečný prostor k debatě. Evropská unie se nachází ve zlomovém mezidobí a to, jak se evropské elity zachovají v souvislosti s v podstatě odmítnutou Lisabonskou smlouvou smysl, bude pro budoucnost klíčové.