Svatováclavská tradice představuje v českých dějinách pozoruhodný prvek. Svatý Václav je vnímán jako velká postava národních dějin katolíky, protestanty, stejně jako ateisty. Nadto můžeme v historickém vývoji českých zemí vysledovat zajímavý jev, kdy je svatováclavská legenda přisvojována v historii téměř všemi vládami, či režimy, které si jí vykládají mnohdy značně odlišně, než jak činili „vykladači“ předešlí.
Od Vratislava II. po dnešek
Legenda o svatém Václavu a z ní vycházející tradice, tak pochopitelně sloužila jako jakýsi jednotící prvek v období vrcholného středověku, hlásili se k ní imperiální a katoličtí Lucemburkové, stejně jako husité, ožila za Jagellonců, hrála stěžejní úlohu v rekatolizačních plánech období Habsburské monarchie, ale stejně tak byla důležitá pro národní obrozence ( i když zejména v souvislosti s česko-německými státoprávními boji 2. poloviny 19. století byla opouštěna pro Václavovu domnělou zradu a „němectví“).
Důležitým mezníkem ve vnímání svatováclavské tradice bylo samozřejmě milénium v roce 1929. V tento rok byla symbolicky dokončena stavba katedrály sv. Víta. Symbolických 10 let trvání nové republiky bylo završeno mohutnými oslavami. Na druhou stranu, období, které přišlo o několik let později, představovalo jednu z nejtemnějších období pro tento kult. Svatý Václav se stal symbolem kolaborace (v souvislosti častým, mylně vykládaným placením tributu říšskému králi Jindřichu Ptáčníkovi), svatováclavská orlice se stala „vyznamenáním pro kolaboranty“ a ve výčtu bychom neměli zapomenout ani na epizodní kapitolu připravované (ale nikdy nesestavené a do akce nevyslané) jednotky českých „SS-dobrovolníků“, pro kterou Emanuel Moravec neměl připravený jiný název, než „Svatováclavská legie“.
Nemá cenu zde rozebírat tisíckrát omílaný tribut, 120 volů a 150 hřiven stříbra, či bratrovraždu. Zajímavější bude zaměřit se na zhodnocení pramenné základny a pokusit se svatováclavskou legendu analyzovat z pohledu dnešního stavu historické vědy.
Nedostatek pramenů
Svatováclavská tradice je tradicí v tom pravém slova smyslu – nemáme dostatek „objektivních“ důkazů, kterými bychom Václavův život a skutky, tak jak se o nich obvykle mluví dokázali jinak, než ústním předáváním, ohledem na často nepřesné legendy a nebo respektovali „tradiční pohled“. Vyjma saského kronikáře Widukinda z Corvey se nedá hovořit o ucelenější pramenné základně té doby. Náboženské legendy jsou často rubě zkreslující, nadto sepisované s odstupem několika (nejstarší byly napsané v 70. letech 10. století) let a co je nejhlavnější – na náboženskou objednávku.
Za dostatečný pramen tak nelze ani považovat Kosmu, který, jak známo, psal často spíše přání svá, či svých přemyslovských pánů, než věci „tak, jak se staly“. Moderní historiografie tak často vyslovila mnohé pochybnosti o tom, zda postava sv. Václava je vůbec reálná. Za nejradikálnější názor lze v tomto ohledu považovat Záviše Kalandru, který existenci sv. Václava tak, jak o něm hovoří legendy odmítl a vyslovil teorii, že se jedná o bájný odraz legendárního pohanského knížete.
Patrně nejstřízlivější pohled v současné době nabízí práce a Dušana Třeštíka. Třeštík vylučuje možnost, že by Václav byl smyšlenou postavou, tvrdí však, že většina zidealizovaných představ o životě tohoto fenomenálního knížete je až výsledkem pozdější mytizace, než odrazem reálné skutečnosti. Jinými slovy, existovala postava knížete Václava, ale její dnešní obraz je až výsledkem pozdějšího působení legend. Skutečná historie knížete Václava se ztrácí v mlhách.
Zapomenutý Boleslav?
Zajímavé je, že svatý Václav dokázal svým pozdějším významem překrýt svého bratra Boleslava (nezývaného Ukrutný), jehož činy můžeme považovat za vskutku státnické. To Boleslav I. zahájil mohutný rozvoj a také expanzi českého knížectví. Dokázal eliminovat partikulární snahy místních knížat a zahájil expanzi do Polska a dokonce na Rus.
Nepochybně, že v duchu středověkých legend byla postava knížete-bratrovraha vnímána negativně. Otázkou zůstává, jak Václav vůbec zemřel, respektive, došlo-li na konflikt mezi bratry, jaká byla Boleslavova úloha. Opět nesmíme zapomínat, že jediná „pramenná“ základna, která nám o Václavově smrti vypráví, jsou legendy.
Není pochyb, že mezi Václavem a Boleslavem byly spory. Existují však různé pohledy na to, zda šlo či nešlo o otázky náboženství. Časté interpretace poukazují na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství ve svém knížectví. Tyto skutečnosti mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě.
Jiná výklad klade důraz spíše na otázku vnitřního uspořádání českého státu a na Václavův poměru k Sasku. Při srovnání vlády Václava a Boleslava je patrná odlišnost jejich koncepcí. Pokud Václav vojensky porazil některého z ostatních českých knížat, jeho území neobsadil a spokojil se s formálním slibem závislosti, která často nebyla po odchodu knížecí družiny realizována. Boleslav si přál pevně ovládnout celé Čechy, zbavit ostatní knížata vlády a dosadit na jejich území knížecí správce, kteří by vybírali od zdejšího obyvatelstva daně. Za tyto prostředky by pak bylo možné vybudovat vojsko a zbavit se poplatné závislosti na Sasku. To vše Boleslav I. uskutečnil v době své vlády.
Podle teorie, kterou zastával historik Dušan Třeštík, mohlo být motivem vraždy i nedorozumění. Mladšího Boleslava, který měl s bratrem spory, rozhněvala povýšenost, se kterou ho kníže oslovil. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který se nestačil ukrýt v kostele, kam prchal, mylně považovali za někoho jiného a zabili jej. Ve světle této teorie se ovšem nabízí otázka, zda to, že muž, který povalil jejich pána, je Václav, někteří z družiníků skutečně nevěděli, nebo „nevěděli“. Z historie známe několik případů, kdy krok příliš aktivního služebníka, nebo člena družiny bez vůle pána pohnul dějinami. Vzpomeňme kupříkladu na chybu v překladu pobočníků Friedricha Barbarossy, kteří v textu papeže záměrně přeložili slovo „beneficium“ jako „léno“ (špatný výklad) a nikoli „dobrodiní“ (správný výklad), čímž docílili Friedrichova rozlícení (výklad textu z pohledu Barbarossy: papež daruje císaři Říši v léno) a následného rozpoutání nového kola papežsko-císařských válek.
Ať je skutečnost ohledně Václavovy osoby jakákoli, je jisté, že svatováclavská tradice měla nepopiratelný vliv na vývoj české státnosti. Pod svatováclavským praporem bojovaly české voje po staletí. Ani dnes nás svatováclavská tradice neopouští. Myslbekova socha legendárního knížete neodmyslitelně zdobí čelo Václavského náměstí, kde funguje jako symbol jednoty národa především v těžkých dobách (vyloučíme-li „shromáždění lidu“ během tzv. „krize v České televizi“ a koneckonců svatováclavské poutě každoročně lákají stovky a tisíce věřících. Sečteno a podtrženo, svatováclavská tradice je tradicí pro české země vysoce pozitivní a stmelující. Bez ohledu na spory historiků o co nejpřesnější výklad historie představuje významný státoprávní, národní a především kulturní prvek.
Doporučená literatura:
Kalandra, Záviš: České pohanství I, II, III
