Délský potápěč

Faktem je, že Evropská unie se v institucionální krizi nachází. Nepřijetí Lisabonské smlouvy může tuto krizi na určitou, byť přechodnou dobu možná prohloubit, ale jinak na ni nebude mít zásadnější vliv. Evropská integrace je dnes holým faktem, s jehož ontologickou podstatou nehnou ani její odpůrci, ani jedinci, kteří v ní spatřují jen světlé zítřky.

Problémem současné Evropy je, že se určitými mechanismy sice pokouší adekvátně odpovídat na výzvy globalizace a nutnosti kontinentálně-civilizační spolupráce ve snaze obstát vůči nově se konstituujícím kontinentálním blokům okolního světa, ale bere si příliš velké sousto najednou a stejně tak nemá příliš jasno ohledně své budoucnosti.

Ví, že chce jít dál, ale není si jistá jak. Neví, jestli být „Festung Europa“, nebo zda přijmout Turecko, a tím logicky v budoucnu otevřít dveře i Gruzii, Izraeli nebo Arménii. Bude to potom ještě stále Evropská unie? Neví, zda se chce stát soběstačným hráčem na mezinárodním poli s dobrými vztahy jak se západem, tak s východem, nebo bude jakýmsi předsunutým stanovištěm Spojených států. Čelí odcizení obyvatel Evropy, ale místo toho, aby v reakci na to poukázala na přihlášení se ke skutečným evropským hodnotám formou zdůraznění role přímé demokracie, dává přednost konstruktivistickým řešením. Nesouhlas s předloženým a nikterak šířeji diskutovaným projektem Lisabonské smlouvy považuje za nepochopení skvělé budoucnosti a vyjadřuje ústy svých vrcholných představitelů pohoršení, či úvahy typu, „bude se muset zjistit, proč Irové hlasovali tak, jak hlasovali“.

Euroskeptici mluví o konci národního státu. Zásadní ale je, že ani případné přijetí Lisabonské smlouvy by národní stát nikterak neomezilo, nezrušilo, nezničilo. Národní stát už dnes de facto neexistuje. Během posledních dvaceti let prošel tento fenomén takovými změnami, že jeho esenciální podstata se vytratila a jako takový pozbyl smyslu. To, co se dnes národním státem, respektive jeho obranou nazývá, spíše vyjadřuje přání jeho obránců, než konstatování reálné situace či fungování jeho mechanismu.

Klasická definice národního státu tuto entitu definuje následujícím způsobem: národní stát je typ státu, který spočívá v teritoriálním splynutí státu jakožto geografické a politické jednotky a národa coby nositele jednotky kulturní a etnické. Národ je přitom považován za klíčovou jednotku, která státu poskytuje suverenitu nad daným územím. Pak je ale třeba si položit následující otázku: je národní stát s to obstát v neustále se rozrůstajícím a globalizujícím světě, kde je faktická moc generována nikoli lidem, ale spíše diktátem globálních subjektů, finančních společností a netransparentních skupin?

Rostoucí hospodářská síla USA a bezkonkurenční vliv této světové velmoci na globální politiku byly pro někdejší architekty Evropského společenství inspirací ke konstituování ES. Mnoho kritiků postupující integrace, kteří vidí budoucnost v národním státě, se ve své argumentaci zase odvolává na ekonomickou integraci – že právě u ní by se mělo zůstat a nepostupovat dál. Netuší ale, že spadli do pasti. Bylo to totiž právě sjednocení evropského trhu, co zpřetrhalo všechny zbývající vazby, které činily národní stát národním státem, a definitivně tak odpovědělo na otázku, zda je romantická podoba národního státu z devatenáctého století nadále skutečným a funkčním výrazem uchování původních národních zájmů. Odpověď byla negativní.

Národní stát, zdá se, už není schopen plnit své základní funkce. Je příliš velký, aby řešil malé problémy, a příliš malý, aby řešil problémy velké. Tuto jeho nemohoucnost nejlépe ilustrují dvě charakteristické tendence na mezinárodní scéně, ačkoli nemusejí být ve všech zemích identické (a v některých se dokonce zatím nevyskytují vůbec).

První je evidentní rozpad jednotlivých národních států jako celků vzešlých z absolutistických monarchií a revolučního jakobinismu. V mnoha evropských státech, které se v průběhu 18. a 19. století složitě konstituovaly a sjednocovaly (někdy po vůli obyvatelstva, někdy proti), představují odštěpenecké snahy témata, která zásadním způsobem hýbou tamějším politickým děním.

Charakteristická je Itálie – průmyslový sever země zcela logicky nevidí důvod, proč doplácet na společný „národní“ stát všech obyvatel Apeninského poloostrova. Belgie, tento podivný hybridní celek, by už dávno neexistovala, kdyby se podařilo ku spokojenosti Vlámů a Valonů vyřešit spor o Brusel, jehož status je o to pikantnější, že je „hlavním městem“ Evropy. Rozpad, nebo výrazné posílení regionálních institucí je však otázkou času. Němci sice bouřlivě oslavili pád Berlínské zdi, ale západní část země nikdy nepřijala část východní zcela za svou, nebo výstižněji – drtivá většina bavorského obyvatelstva je hrdá na svůj „zvláštní“ status. A pokud německou národnost neodmítá rovnou a priori, alespoň se v prvé řadě považuje za „Bavory“. Španělsko – dění ohledně Basků a Katalánců je obehraná písnička, u Francie vzpomeňme na Korsiku a Bretaň. Nemusíme se však omezovat jen na západ Evropy – viz odštěpenecké snahy Krymu a východní Ukrajiny, kteréžto oblasti tíhnou spíše k Rusku než ke Kyjevu. Zmínit můžeme koneckonců i Kosovo, byť tento případ se na stejnou úroveň s výše zmíněnými postavit nedá – především proto, že šlo (a jde) o proces umělý (podporovaný USA s ohledem na jejich zájmy), nikoli přirozený.

Druhou tendencí je vytváření autocentrických bloků, které agregují moc jednotlivých národních celků do kontinentálního globálního supercelku, schopného obstát v dravé mezinárodní konkurenci a lépe čelit kulturním nebezpečím a vojenským hrozbám. Každý takový blok je přitom jen neformálním subjektem než snahou o vytvoření jakýchkoli umělých impérií. Svět se extrémně zrychlil, propojil a na mezinárodní a geopolitické scéně již není možné uvažovat jen v intencích partikulárních zájmů nespočetného množství jednotlivých nacionalismů.

Jeden blok kolem sebe nepochybně koncentruje Čína, v horizontu několika desítek let dojde s vysokou pravděpodobností k nástupu „vůdčí síly“ Afriky. I Jižní Amerika je na dobré cestě stát se významným globálním hráčem. A Spojené státy přes euroatlantické deklarace o vzájemné pomoci a spolupráci často hrají především svou vlastní kartu – za vlastní zájmy.

Evropa je povolána k tomu, aby vybudováním podobného společenství čelila nejenom novým hrozbám, ale především zmíněné konkurenci. V takovém ovzduší není pro tradiční instituci národního státu příliš místa. Lokálním problémům a problémům samosprávy, infrastruktury, nebo služeb, bude propříště lepší čelit co největší decentralizací (což samozřejmě nutně neznamená uměle posilovat „separatistické“ snahy tam, kde obyvatelstvo za svou primární identitu stále v zásadě považuje občanství národního státu – např. Morava). Problémy obranného charakteru, vnější bezpečnosti a do jisté míry i záležitosti finanční a vědecké bude naopak nadále taktické (nebo spíše strategicky nutné) postoupit v souladu s principem subsidiarity na instituce vyšší, evropské.

Otázka, která pak logicky vyvstane, je příznačná: evropská federace, nebo konfederace? Nebo lépe: potřebuje Unie dokument, kterým by shrnula a definovala své základní principy a institucionální základy? Nepochybně ano, ale tím odpověď nekončí. Současná evropská integrace, a návrh Lisabonské smlouvy zvláště, byla založena na centralistické tradici, která veškerou moc konstruktivisticky a teokraticky soustřeďovala na jediné úrovni. Pro ty, kdo si od evropské integrace slibují definitivní odpoutání se od destruktivního působení jednotlivých nacionalismů, nemůže být taková podoba Unie očekávaným krokem vpřed, neboť centralistická Evropa je jen vytvoření nacionalismu nového – sice většího, ale založeného na stejné, revolučně-jakobínské tradici.

Evropa se jistě musí přebudovat. Nemělo by se tak ovšem dít na základě umělém, diktovaném shora, proti vůli „evropského lidu“ a za absence široké diskuse o zásadních institucionálních otázkách (jakou je například Lisabonská smlouva). Základ nové Evropy, o které architekti integrace a Lisabonské smlouvy mluví, by měl spočívat v pluralitě jednotlivých identit, jež by byly mírněny a vyvažovány identitou společnou. Je proto na místě zdůraznit, že v případě nepřijetí Lisabonské smlouvy nejde o zásadní událost, která by Evropu paralyzovala, protože už teď je jasné, že nějaký funkční celoevropský institucionální rámec v brzké době přijat bude. Důležité je, že se nepodařilo prosadit dokument, o kterém i spousta vrcholných politiků prohlásila, že jej nečetla, proti vůli občanů. Pro Evropany se nic podstatného nemění, samotné irské „ne“ samo o sobě zanikne v moři aktuálních a významnějších událostí. Přesto je naděje, že se stane na první pohled nepatrným, ale pro budoucnost o to zásadnějším okamžikem.

Řízení procesu evropské integrace se tak možná vrátí z bruselských kuloárů a podivných mezinárodních setkání zpět do rukou obyvatel Evropy. V tom je irské „ne“ velkou nadějí.

Vyšlo v Revue politika 6-7/2008.

Žádná sebelepší myšlenka „pro lidstvo a o lidstvu“ není zcela imunní vůči svému zneužití, nebo využití ve vlastní prospěch. Takový osud potkal jak Fukuyamův „konec dějin“ tak Huntingtonův „střet civilizací“. Problém není v postojích obou autorů, ani v jejich politické filosofii. Problém se objevuje vždy jen tehdy, když autor začne z kolektivního „my“ odvozovat politický, nebo morální princip a když se mezi univerzální argumenty a své sympatie začne klást rovnítko.

Fukuyamovy teze o zodpovězení všech zásadních otázek a liberální demokracii, ke které celý svět neodvratně směřuje, až příliš připomínají staré křesťanské dogmatické učení o nastolení božího království, byť sám Fukuyama své názory v poslední době jistým způsobem revidoval. Je to přesně ten typ moderního myšlení, které sice odvrhlo Boha, ale nezbavilo se potřeby hledat transcendentní vysvětlení světa. Sekularizovaná víra v liberální demokracii zde nahrazuje křesťanství, přitom se pohybuje ve stále stejném monoteistickém hodnotovém rámci.

Samuel Huntington, který postuloval „střet civilizací“, byl dlouhou dobu (a nutno zde zdůraznit, že stále je) vykládán jako protiváha Fukuyamovi. V mnohém se však ukazuje opak. Huntington sice postavil vizi střetu civilizací proti teoriím Francise Fukuyamy, který do budoucna očekával již jen dílčí konflikty a globální problémy technického charakteru, ale svými závěry vzbudil silné podezření, že svou filosofii zamýšlí jako ospravedlnění západní, americké převahy ve světě. Huntington si evidentně spletl úlohu politologa a politického poradce. Když vedle sebe postavíme rozpornost civilizací (například ortodoxně slovanské, asijské, či latinskoamerické vůči západní) a tezi o konci dějin, vidíme, že můžeme nalézt více styčných bodů, než rozporností.

Oba dva, jak Fukuyama, tak Huntington, si osobují právo hovořit za západní civilizaci, odvozují z její existence ospravedlnění pro její hegemonii ve světě a oba dva jsou v podstatě dědici univerzalistického myšlení, které nedokáže svět popsat jinak, než jako nesmiřitelný boj navzájem se vylučujících antagonismů. Černé a bílé, Západu a Východu, demokracie a autokracie a v konečném důsledku vlastně „dobra“ a „zla“.

Přitom dnešní situaci, lépe než cokoli jiného vysvětluje názor o boji mezi „džihádem“ a „McWorldem“, který hlásá americký politolog Benjamin Barber. Barber se pozastavuje nad vzrůstajícím fundamentalismem řady muslimů a říká, že teroristické útoky nelze vysvětlovat „nenávistí k západnímu světu“, nýbrž spíše jako reakci na snahu o hegemonii McWorldu – globalistické snahy vztáhnout současný západní konzumní způsob života a liberální demokracii na celý svět.

Hovoříme-li o „západní civilizaci“, měli bychom si uvědomit, že neexistuje její univerzální podoba. Západ dneška se podstatně liší od Západu 19. století a obrovský rozdíl je mezi dneškem a například Západem 11. století. Nakonec už samotný pojem „civilizace“ je problematický. Jinak řečeno, Západ nemusí být vždy „civilizací“, pokud přistoupíme na typologii Oswalda Spenglera o civilizacích, coby nejvyspělejší, nejvyšší, konečné, ale ve finále také úpadkové formě kultury. Opusťme však politicko-filosofickou diskusi. Dnes vidíme, že západní civilizaci více než kdy jindy charakterizuje nadvláda ekonomického náboženství, konzumerismus, ztráta kritického myšlení, degradace politiky a absence jakékoli transcendentní podstaty. Nemůžeme jednoduše zařadit zpětný chod, nemusíme však tuto civilizaci považovat za vlastní a můžeme se pokoušet o její reformu vlastním návratem k vitálním principům a opravdové kultuře.

V dnešní době pro nás není největším nebezpečím islám sám o sobě a už vůbec ne pravoslavná kultura. Existuje zde „západní civilizace“ a vedle ní řada dalších civilizací. Naše civilizace je možná nadřazená v Evropě, ale nikdo nemá právo nadřazovat například principy liberální demokracie a globálního kapitalismu (nebo islámu) celému světu. Je také na místě položit si otázku, zda současná podoba západní civilizace je to, za co bychom měli být ochotni například položit život. Hrozí zde totiž nebezpečí, že by celý západní svět mohl být zatažen do globálního scénáře války džihádu s McWorldem. A volba, nadneseně řečeno, mezi pojídáním BicMacu při sledování The Moment of Truth a každodenním svoláváním imáma k motlitbě, je volbou mezi bahnem a kaluží.

Evropa jako kontinent se od konce druhé světové války stále nedokázala vzpamatovat ze šoku, který jí šest let nejšílenějšího válečného běsnění v dějinách způsobilo. Výsledkem je tápání a neschopnost vlastní emancipace. Dnes jsme konfrontováni na jedné straně s džihádem, vyprovokovaným řadou faktorů (mezi nimiž hraje podstatnou úlohu katastrofální zahraniční politika USA na předním východě v posledních letech) a McWorldem na straně druhé, který usiluje o globální proměnu světa na jeden homogenní trh. Jsme postaveni před zdánlivě omezený výběr pouze mezi džihádem a McWorldem. Evropané by však měli udělat ve svém zájmu něco naprosto jiného. Měli by bojovat všemi prostředky s islámským terorismem, ale zároveň být přestat solidární s civilizací McWorldu a říci, že není nutně jejich. Jinými slovy, odmítnout džihád bez toho, aby se stali nástrojem McWorldu.