Délský potápěč

Vážení čtenáři, v souvislosti s neutuchajícími debatami nad dozvuky letní rusko-gruzínské války a nělterými mediálními strašáky poslední doby (jedním z takových bylo “senzační odhalení” působnosti ruských agentů na území ČR), jsme pro vás připravili překlad eseje, která střízlivě hodnotí současné postavení Ruské federace a odpovídá na otázku, co vlastně Rusko chce. Autorem je Ted Galen Carpenter z amerického think-tanku Cato Institute a článek vyšel v minulém čísle časopisu The American Conservative. Ano, správně, americký časopis a americký analytik hodnotí Rusko a jeho postavení střízlivě a nesnaží se v něm vidět “hrozbu pro demokratický svět”. Tím dokazuje, že situace není dvou, či jednobarevná – jak se snaží dokázat ideologičtí pisálci ve službách NWO.

Moskva nechce být světovým hegemonem, touží pouze udržet si lokální vliv, říká Ted Galen Carpenter z Cato Institute v USA.

Ruská vojenská intervence v Gruzii vyprovokovala bouři negativních ohlasů napříč euroatlantickým táborem. Na mnoho Američanů a patrně hlavně na prskající úředníky Bushovy administrativy zapůsobila reakce Moskvy pravděpodobně jako studená sprcha. Analytici a experti na mezinárodní politiku okamžitě začali spekulovat o motivech Kremlu a hledat souvislosti v událostech, které tomu předcházely.

Rusofobní kruhy mají jasno: znovuzrozená Říše zla se dala na pochod. Vycházejí z toho, že Moskva oprášila staré praktiky, které v minulosti užila například v roce 1956 v Maďarsku, nebo v roce 1968 v Československu. Někteří jdou ještě dále a užívají otřepaných frází, které dnešnímu Rusku a jeho politice přisuzují analogii s chováním Německa ve třicátých letech. Ruská reakce nemá ve skutečnosti mnoho dočinění s vleklými teritoriálními spory mezi Gruzií a odštěpeneckými regiony v Jižní Osetii a Abcházii. Jde o to, že Rusko nemůže trpět rozšiřování vlivu „demokratických“, prozápadních vlád, podporovaných Spojenými státy ve svém bezprostředním sousedství. Američtí jestřábi navíc varují: pokud jejich spojenci ze Severoatlantické Aliance neodsoudí ruskou agresi v Gruzie Ukrajina a baltské republiky budou dalším cílem.

Onen argument o tom, že Rusko je zlomyslnou expanzivní mocností, je dnes nejčastějším jevem, vyskytujícím se při debatách nad těmito problémy napříč politickým spektrem. Perspektivy listu Washington Post a mnoha dalších sympatizantů Demokratické strany, jako je Madeleine Albright a Zbigniew Brzezinski, však nejsou opodstatněné, na rozdíl od vizí neokonzervativců typu Williama Kristola, nebo Roberta Kagana – ustanoveného kandidáta za Republikány do případných prezidentských služeb Johna McCaina.

Navzdory všem alarmujícím zvěstem a snahám vrátit se k myšlení studené války je to spíše Rusko, jehož strategické cíle se ukazují skromné, v širším smyslu omezené na oblasti, bezprostředně s Ruskou federací sousedící. Akce Moskvy jsou ve skutečnosti více defenzivního, než ofenzivního charakteru – opožděná a dlouho zvažovaná reakce na nemotornou, arogantní politiku, kterou NATO a Spojené Státy sledují už více než desetiletí, je toho ostatně důkazem.

Jedním z klíčových aspektů gruzínského konfliktu je to, že ruská pozice v Abcházii a Jižní Osetii přece není nic nového. Tamější regiony s moskevskou finanční podporou dosáhly politické autonomie de facto, mimo jiné také díky porážce gruzínských ozbrojených sil v období těsně po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Ruské mírové jednotky zde zahájily své působení nikoli za vlády „agenta“ Putina, ale v době prezidentování prozápadního Jelcina!

Politika Moskvy ukazuje, že zahrnuje etnické, bezpečností a hospodářské faktory. Již od počátku 90. let byly vztahy mezi Kremlem a novou gruzínskou vládou problematické. Pro ruské vůdce bylo jistě lákavé zužitkovat tlaky mezi Tbilisi a etnickými skupinami v Abcházii a Jižní Osetii s cílem oslabit náhle se vynořivší nepřátelský stát. Také to byl v té době snadný cíl, neboť zmíněné tenze byly vnitřní realitou tamějších území již po generace. A vskutku, zahrnutí Abcházie a Jižní Oseti pod svrchovanost Gruzie, byl výsledek svévolné vyhlášky sovětské vlády po taktovkou Josefa Stalina (podobné rozhodnutí ostatně Moskva učinila také pod Nikitou Chruščovem, když zahrnula Rusy obývaný Krym pod samosprávu ukrajinských sovětů – což je další tikající časová bomba). Drtivá většina Abcházců a Jihoosetinců zkrátka nikdy nebude chtít žít pod vládou Tbilisi.

Gruzínské periodické pokusy o znovuzískání svrchovanosti nad zmíněnými regiony vytvořily tlaky a nestabilitu na jižní kavkazské hranici Ruské federace – tedy v oblasti, kde se kříží několik mocenských a geopolitických zájmů.

Ruské vůdce zvláště znepokojuje vyhlídka uvržení Kavkazu do víru nepokojů a konfliktů, a to ve světle doutnajícího konfliktu na jejich vlastním území – v Čečensku. Moskva varovala oba gruzínské prezidenty – Saakašviliho i jeho předchůdce Ševarnadzeho, aby nenarušovali status quo. Když dal Saakašvili rozkaz bombardovat jihoosetinské hlavní město Cchinvali na začátku srpna, ruské síly byly připravené – a nepochybně nedočkavé – udělit Tbilisi tvrdou lekci.

Ekonomická důležitost regionu jde ruku v ruce setnickými a bezpečnostní zájmy. Ve Spojených státech se vedou spekulace o tom, že ruský nátlak na Gruzii je součástí mocenského spiknutí s cílem získat kontrolu nad ropovodem, vedoucím z ázerbájdžánského Baku do turkestánského přístavu Ceyhan a protínajícím právě skrze gruzínské území nedaleko Tbilisi. Teze o snaze po mocenské kontrole nad ropovodem je tedy jasná. Nicméně je zde malá pochybnost – skutečně chce Rusko získat více politické kontroly oproti obrovskému bohatství, pocházejícímu z kaspické oblasti? Chce ztratit roli arbitra výměnou za pozici pedantského dohlížitele? Ropovod Baku-Ceyhan je však nepochybnou součástí celé politické mozaiky.

Motivy Ruska se však opravdu ukazují daleko více obranné, než ofenzivní – Rusko zkrátka má zájem na tom, být protiváhou vzrůstající ekonomické přítomnosti Západu v této oblasti.

Ruská akce v Gruzii se příliš neliší od typického amerického postoje v jejich těsném sousedství. Několik týdnů před počátečním náporem hlavních bojů v Jižní Osetii ministryně zahraničí Condoleezza Rice tvrdila, že pojetí „sfér vlivu“ v mezinárodně-politických vztazích bylo dávno překonáno. Tento argument nebyl ani naivní, ani farizejský. Naopak, chování Washingtonu v Západním Hampshiru jen potvrzuje, že vládní úředníci nejsou opuštěni v jejich myšlence o „amerických sférách vlivu“.

Od druhé světové války Spojené státy vpadly a okupovaly Dominikánskou republiku, Grenadu, Panamu, a Haiti. Washington aranžoval množství úspěšných úderů proti vládám Guatemaly a pokusil se o to samé vůči režimu Fidela Astra na Kubě a sandinistické vládě v Nikaragui. Americkým vůdcům ovšem napomínání Ruska za akce vůči malým, je ohrožujícím sousedům ani ve světle vlastní minulosti, či současnosti problém nedělá.

Moskva je také se vzrůstající intenzitou rozzuřena tím, jak Západ neustále přezírá ruské politické preference – samozřejmě, srdeční ruské zájmy – v Evropě. Snaha Spojených států a jejich spojenců byla zřejmá už v roce 1990 a následných letech, a sice ve formě úsilí o expanzi NATO přistoupením Polska, Maďarska a České republiky. Spojené státy tímto porušily slib, který byl dán Kremlu ve chvíli, kdy Michail Gorbačov souhlasil se znovusjednocením Německa a členstvím Německa v NATO. Ministr zahraničí USA James Barker tehdy ujistil ruskou vládu, že Aliance se nebude na západ od Německa rozšiřovat. Kdo tedy porušuje dohody?

Nespokojeny s provokací, kterou byl vstup středoevropských států do NATO, zasadily se v roce 2004 Spojené státy o přistoupení Lotyšska, Estonska a Litvy, čili států, jejichž území byla kdysi integrální součástí SSSR. Tato expanze NATO navíc není pouhou manifestací pohrdání ruskými zájmy. Souvisí též s politikou „Západu“ na Balkáně, tradičního geopolitického klíče. V roce 1995 síly NATO intervenovaly v bosensko-srbské občanské válce s cílem podlomit Srby, tradiční ruské spojence. Následně v roce 1999, Spojené státy a jejich spojenci bombardovaly Jugoslávii s cílem vyrvat Kosovo. To všechno nelegálně, v rozporu s mezinárodním právem, proti rozhodnutí RB OSN a proti ruskému vetu.

Ačkoli ruští političtí vůdci zuřili díky, neměli v té době jinou možnost, než tuto hořkou pilulku spolknout. Ruská federace byla tehdy příliš oslabená, jak její ekonomika, tak ozbrojené síly byly zmítány značným chaosem. Ale situace se změnila. Jako vedoucí vývozce ropy a zemního plynu, Rusko enormně zbohatlo na výdělcích z těchto komodit díky velkému boomu cen. S ropou za cenu 110 dolarů za barel – připomeňme, že na začátku tohoto roku se cena pohybovala kolem 145 dolarů za barel – se Ruská federace ocitla v zásadně odlišné vyjednávací pozici, než byla v polovině a na začátku 90. let, kdy se cena ropy pohybovala někde v rozmezí 10 až 20 dolarů za barel. Od té doby Kreml renovuje a modernizuje svou infrastrukturu, hospodářství, i armádu.

Dnešní Rusko je mnohem silnější než bylo v roce 1990 a Moskva začala někdejší políčky vracet. První „odvetu“jsme mohli vidět tento už o rok dříve, když Kreml varoval NATO před záměrem povolit členství Gruzii a Ukrajině, což by mohlo být bráno z pohledu Moskvy jako jasná provokace.. Prudkost reakce Moskvy ostatně byla jedním z důvodů, který vedl Francii, Německo a další klíčové země EU k tomu, že se postavily nátlaku americké lobby.

Washington přese všechno dělá ve své politice vůči Rusku hluchoněmého. Jako přídavek kampaně za připojení Ukrajiny a Gruzie do NATO, Bushova administrativa vytvořila plán na rozšíření tzv. protiraketové obrany v Polsku a České republice a považuje to za svou vysokou prioritu. V odpověď Rusko varovalo Varšavu a Prahu, že v případě realizace amerického plánu zaměří své rakety na oba dva státy.

Kapitola politiky Washingtonu na Balkáně je ukázkou fatální ignorace a odmítaní jakýchkoli námitek Moskvy. V únoru tohoto roku obešly USA a vedoucí státy Evropské unie RB OSN a uznaly nezávislost Kosova. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov varoval, že krok takovéhoto typu vytváří nebezpečný mezinárodní precedent, který povzbudí odštěpenecká hnutí na celém světě. Amerika, řekl Lavrov, otevřela Pandořinu skřínku. Osud tomu asi chtěl, nicméně Lavrov v té době také poznamenal, že kosovský precedent by mohl být aplikován i v Jižní Osetii a Abcházii.

Částečně je ruská akce v Gruzii významná také z toho důvodu, že oplácí Západu jeho flagrantnímu nerespektování byť jen základních ruských národních zájmů a ignoraci státu quo ohledně ruské sféry vlivu. Ukazuje se, že Moskvě jde dnes o dvě věci: výsadní postavení ve vlastním regionu a dohodu se Spojenými státy a NATO, která bude Rusko respektovat jako seriózní sílu a mocnost. Použitím síly v Gruzii Rusko ukázalo, že v krajním případě je ochotno výše zmíněné body zdůraznit surovou, ale efektivní cestou. Verbální podpora Bushovy administrativy Saakašvilimu prokázala, že skutečný zájem Spojených států „hájit gruzínskou demokracii“ postrádá reálný podklad, možnosti a zdroje. Moskva demonstrovala, že je schopna donutit amerického spojence k poslušnosti a reakce Washingtonu se ukázala jako naprosto impotentní. Odpověď NATO a EU až na pár jedovatých komentářů reflektovala realitu. Pro všechna verbální hromobití těchto organizací je však typické, že jsou si vědomy své závislosti na Rusku kvůli dodávkám energetických surovin (nehledě na další potřeby) a nemají zájem na nepřátelských vztazích s Moskvou.

Gruzínská epizoda podtrhla a zdůraznila omezené možnosti Washingtonu a také (doufejme) vyslala varovný signál vůči intervencionistické psychóze v americké zahraniční politice. Realita je taková, že Spojené státy jsou schopné ochránit zranitelné a napadnutelné spojence v ruském sousedství – pakliže ovšem Washington touží po tom, riskovat vojenskou konfrontaci s možnými nukleárními důsledky. Zbývá také, aby si tuto realitu uvědomily baltské státy.

Rusko však musí být současně velmi opatrné, neboť přílišné riskování by se mu mohlo vymknout z rukou. Varování přišlo konci srpna letošního roku, kdy Moskva hledala potvrzení pro svou akci uvnitř Šanghajského paktu (společenství Ruska, Číny a středoasijských republik), jehož je členem. Samozřejmě, že Šanghajská spolupráce vyjádřila nutnost respektovat teritoriální integritu států. To ostatně nemohlo být pro Moskvu žádným překvapením. Mnoho středoasijských republik má své vlastní problémy s odštěpeneckými hnutími a nepřejí si rozšiřování problémů ve stylu Kosova a Jižní Oseti na svá území. Navíc je jasné, že se Čína vždy vehementně postaví proti separatismu, a to přirozeně v souvislosti s vlastními problémy v Tibetu, provincii Xinjiang a na Taiwanu. Summit Šanghajské spolupráce byl testem vztahů mezi Moskvou a Pekingem – a Rusko ztratilo.

Výsledek ilustruje limity sil Moskvy. Rusko je schopno zdrženlivé politiky ve své sféře vlivu a zčásti snad i mimo hlavní „perimetr“, ale nemá sílu k rekonstrukci Sovětského impéria –jeho síla s postavením, které mělo během studené války nesrovnatelné. Američtí zahraničně-političtí „opinion-makeři“ by své katastrofické vize a panikářství měli krotit. Chování Moskvy v Gruzii se mohlo zdát brutální, nicméně nijak nepřevyšovalo obvyklou míru užití síly k umravnění nepokojného (z hlediska mocnosti) souseda. Nejsou zde žádné důvěryhodné důkazy, které by ukazovaly na to, že Moskva má expanzionistické tendence. A i když Rusko užilo síly, nemá nedostatek moci k tomu aby docílilo razance, jako v dobách minulých. Rusko není Sovětský svaz a současně není ani ekvivalentem nacistického Německa. Tvůrci americké zahraniční politiky potřebují spolknout hořké sousto, akceptovat Rusko a jeho návrat na pozici velmoci a uvědomit si, že Wahinghton tato fakta nemůže dlouho ignorovat a už vůbec ne šlapat po ruských zájmech.

Čím dříve si to uvědomí, tím lépe.

Ted Galen Carpenter je víceprezidnetem Centra pro výzkum obranné a zahraniční politiky v Cato Institute, autorem osmi knih o mezinárodních vztazích – jmenovitě například: “Smart Power: Toward a Prudent Foreign Policy for America.”

The monumental events following the fall of the Berlin Wall (November 9, 1989) and the formal dissolution of the Soviet Union (December 25, 1991) brought about a radically new geopolitical order. They meant not only the end of the bipolar world and the partition of Europe as a result of the Yalta and Postdam agreements, but also the exhaustion of a turbulent cycle more than 70 years old, which defined a century of unprecedented violence. The end of this terrible period does not mean the “end of history” or the disappearance of force in relations between states. It does imply, however, a redefinition of those geopolitical relations leading to a more general evolution of thought and custom.

What is developing in social and political relations — especially at the international level — is a trans-modern Weltanschauung which approaches problems of state and society very differently from the way they have been dealt with in the 20th century. One of the characteristics of this new Weltanschauung is the rediscovery of values linked to “ethnic” identity (understood primarily in a cultural as opposed to a biological sense).

A New Trans-Modern International System

These new developments have been described as “a civilization of international politics.”[l] While this characterization conceals questionable utopian features, it corresponds to actual international developments:

1. The growing abrogation of the traditional principle of international law concerning unlimited sovereignty within state borders. Specifically, there is a tendency by the international community to exercise a kind of stewardship to safeguard human rights.

2. Efforts to constitute a “new world order” based on the consensus of all the subjects of international relations, all having their own intrinsically “democratic” legitimacy. The US seems to have relatively clear ideas about the configuration of a “new world order.” It is unlikely that these ideas, which presuppose the retention and strengthening of American hegemony, will be appreciated by the Europeans and the Japanese. It is clear, however, that the disintegration of the old bipolar order will have to be followed by a new system of international relations.

3. The use of collective military force (within the framework of the UN, EC or CSCE) for peace-keeping. The fact that European political elites have proven pathetically unequal to the task in the former Yugoslavia does not rule out the need for military intervention in various situations to prevent violations of human rights and contain violence.

4. The displacement of the narrow concept of national security — the legacy of 18th and 19th century power politics — infavor of collective defense or, rather, collective security (since it is inconceivable that today any state other than the US could meet its security requirements by itself or within the context of a system of traditional alliances).

5. Finally, the gradual shift of sovereignty from national states to supra-national organizations, and an attendant acceptance of limitations of a contractual nature on the exercise of sovereignty.

During the last few years there has been a transformation of the international community from a Hobbesian array of entities permanently on a war-footing to a “society” of states sharing some principles and seeking, even if very gradually, to impose normative behavioral standards. Although the dissolution of a 40-year old order creates more problems than it solves and is a slow and difficult process, it now seems irreversible. This is because it is a process determined not by endogenous causes of the international system but by a more general and pervasive evolution that could be designated as the shift to the trans-modern age.[2]

This trans-modern age does not recognize social and political dogma –great collective objectives based on mythical-symbolic foundations (“the fatherland” or “the proletariat”) and focused on limited areas of human experience related to individual behavior: well-being, hedonistic concerns and, more generally, the tree development of the individual personality. It involves things which in various ways are crucial precisely because they are the presuppositions of pressing individual concerns, i.e., ecological awareness, the needs of the weak, the rejection of imperialism and belligerent attitudes, the overbearing desire for “good administration” and more direct political participation. This explains, among other things, the explosive electoral growth of the Northern League in Italy.

The Threat of a Universal Standardization

The other side of this coin is the absolute emptiness of “postmodernity” and the dissolution of monadic states armed against each other. This process goes hand in hand, not only with a growing internationalization of the economy but with the globalization of culture (in turn generated by a growing interpenetration of axiological constellations). The result is the often denounced threat[3] of the global adoption of the prevailing cultural model — the American model, which is hegemonic to the extent that it emanates from the richest society and the most prosperous economy.[4] This adoption translates into a “cosmopolitan” homogeneity in Spengler’s sense: empty, false and superficial.[5] To use an abused but vivid metaphor, it translates into a “global EuroDisney,” i.e., the triumph of that abstract ahistorical universalism roofed in the Enlightenment.[6]

The result is a world reduced to an immense market unified by the flow of goods, services and capital. It is culturally standardized because it is permeated by a global informational network that is a product of the hegemonic Anglo-Saxon culture industry, and it transmits with enormous symbolic impact the values of a consumer society. Politically, it is structured hierarchically with the US at the head always ready to brandish Theodore Roosevelt’s famous big stick.

Ethnic Differences as Sources of Identity

The shift towards trans-modernity constitutes an irreversible historical process of the same magnitude as industrialization (which it mirrors, to the extent that the main characteristic of trans-modernity on the socio-economic level is the centrality of services based on information). The opposite can be said of the subjugation of the entire planet to a post-modem ideology that sees the economy as the foundation of the human condition, and differences or cultural specifities as minor and bizarre deviations from a global social “normality.” These differences and specificities, however, constitute the most powerful obstacle to the diffusion of the universalist and economistic ideology, and to the transformation of the world in its image.

Cultural specificity is ethnic in character and must be approached in the context of an organized opposition to universal standardization. Here the anthropological and biological component of ethnicity is secondary, because it is irrelevant in social interactions. What is important is something else: the sense of ethnic belonging, i.e., an ethnic identification generated by a specific system of cultural production, cemented by a common language among the members of an ethnic group.[7] What is important about the ethnic dimension within the context of the contemporary global society is its ability to provide a “source of identity” — a mechanism of identification based primarily on cultural and linguistic belonging, and only secondarily on a “blood-community.” In other words, ethnic belonging is the ultimate form of generalized interpersonal solidarity and therefore the utmost instance of the “communitarian” and organic type of link described by Ferdinand Tonnies.[8]

The rooting of the individual within a “communitarian” environment characterized by strong linguistic and cultural ties represents the most effective antidote to the atomization and “anomie” typical of societies that Tonnies and Durkheim classified as “mechanistic” and which today could be called post-modern: unified at a global, artificial level because grounded in a sell-producing society, directed from the center of production of culture and information. In this global society the individual is increasingly alone. He is lost in the immensity of the social environment and exposed to an uninterrupted flow of information — usually the product of other information. He is becoming less and less able to determine his own destiny and remains manipulated by those who hold the supreme power: the circulation of information.

The communitarian bonds peculiar to ethnic belonging are radically opposed to all these aspects of the globalized society. The experience of ethnicity reestablishes the individual at the center of a network of direct and immediate social relations — immediate as the community of culture, tradition and language. It allows the recovery of contact with reality, beyond the mediating veil of self-perpetuating global information. It minimizes the influence of extraneous decisional powers to the ethnic communion and therefore allows for a more substantial participation by the single individual in processes of collective will formation.

Consequently, the so-called ethnic revival, the reappropriation by various ethnic groups of their own identity, the reevaluation of the “roots” of people and communities (i.e., the distinctive traits of their specific cultures), constitutes the most powerful weapon against global levelling — the obliteration of differences, the depersonalizing fusion typical of “the melting pot” of global society. It is a powerful weapon against the universalist ideology of post-modernity, mythologized by the followers of so-called “weak thought.”

Furthermore, it the rediscovery of the ethnic dimension means bringing the individual back in the center of social relations (as the actor of richer interpersonal relations, the subject interacting with a reality in fieri, and as the “citizen” actively involved in the decision-making process of his own community), how can it be denied that he is in step with the tendency of trans-modernity to center all aspects of reality around individual experience and to minimize, if not suppress, external conditioning? The specific line of development of a trans-modern approach can be seen as constituted precisely by the rediscovery of ethnicity: the “ethnic” — and therefore federalist and autonomist –revolution as a global alternative to the crisis of the old order and to the threat of a new “post-modern” order that would obliterate all differences.

The Ethnic Revolution and the Shift to Trans-Modernity

Thanks to the resources they distribute, contemporary systems stimulate in individuals and groups the need for self-realization, communication and appropriation of the meaning of action, but they also expose them to fragmentation and conformity.[9] Traditional solidarity, ethnic identification and the particularism of language and culture can satisfy the needs of individuals and groups to assert their own difference in a context characterized by strongly impersonal social relations governed by the logic of organizations. Primary belonging and “birthplace” are brought into play in opposition to mass culture. Ethnic identity offers individuals and groups considerable certainty in an uncertain world. If territory is added to ethnicity, together they constitute the deepest dimensions of human experience. Birthplace not only has the power of tradition on its side, it counts on an even deeper bond in which biology and history combine. This is why the combination of ethnicity and territory has the explosive power to mobilize the innermost energies. While the other criteria of belonging weaken and recede, ethnic solidarity answers a need for a primarily symbolic identity. It provides roofs that have all the consistency of language, culture, and ancient history. The innovative component of national-ethnic identity has a peculiarly cultural character because the ethnic-territorial appeal challenges complex society concerning fundamental questions such as the direction of change as well as the production of identity and meaning.

Rooted in a heritage of relations and social symbols, difference addresses the whole of society about one of its radical dilemmas: how to save the meaning of human actions and the richness of diversity in a global context. Traditional language opposes the aseptic functionality of technological language and the newspeak of informatic language and advertisement. It articulates the many facets of human experience, the various nuances that have been sedimented in the deepest layers of human culture. The loss of this wealth is the loss of humanity as such. To this extent, national-ethnic movements speak for everyone –fortunately, still in their own language.

A broad survey of the different approaches to the problem of ethnicity has recently concluded that the classical view, according to which ethnicity is nothing but a “residual phenomenon in the transition from tradition to modernity” and is therefore destined to succumb to the inexorable advance of “secularization,” is wrong and should be abandoned. On the contrary, “divisions, political mobilization and broad forms of social organization predicated on ethnic bases are not a residual phenomenon but will continue to have an important role in processes of collective mobilization and in systems of action. Their importance in industrialized society will increase. They must be considered as constitutive elements of these societies.”[10] Thus it is necessary to start thinking in terms of ethno-territorial pluralism. It is illogical to go from the state, the nation and the “people” to the individual and to say that the ethnic communities within them do not count. It is unfair to accept or assume status and rights for states, nations and “peoples,” and refuse them to historically-grounded ethnic communities.[11]

The goal must be to preserve, redefine and empower concrete and visible reference points — ethnic formations as sources of symbolic identity and of a strong sense of belonging — between the individual and the vast “uniform” expanse of global society.

Ethnic Groups and Abstract Jacobinism

The term “ethnic group” is used here to designate certain biological, linguistic, cultural and territorial realities in order to avoid the word “nation” — a concept vitiated by terminological ambiguities. These ambiguities are a result of the fact that during the 19th and 20th centuries bourgeois ideologies have abusively applied the label of nation (which could be regarded as a synonym for “ethnic group” since the etymology refers simply to birthplace) to something other than the single ethnic group or nation. The nation of the Jacobins, the romanticists and finally the nationalists refers to the majoritarian ethnic group, or the hegemonic one which, through military power, conquers, dominates and often assimilates other ethnic groups. This was not just the case in France, but also in Spain, where for centuries what passed as Spanish (i.e., Castilian) was actually Galician, Catalan or even Basque.

Things are more complex, but it is sufficient to point out that ethnic groups here mean communities founded primarily on cultural, linguistic and territorial ties — the culture of Bretons and not the one which, emanating over the centuries from the Ile de France, became hegemonic in Bretagne; the language spoken in Barcelona, not the one still imposed by law as recently as 15 years ago; the territory of the island called Ireland, not the two distinct sections in which it is still divided today.

In some cases, of course, an ethnic group may indeed correspond to a nation in the 19th century Jacobin sense (such as, e.g., Portugal and Denmark). One must, however, keep in mind that the relation between an ethnic group and the nation, and therefore the relation between an ethnic group and the unitary nation-state, is not obvious. not only can a state be multiethnic (e.g., Switzerland), but it can be so without admitting it (as in the case of France which, until very recently, did not even recognize the diversity of Corsica[12]), or admit it without drawing any consequences (as in the case of the United Kingdom, which does not deny the existence of a distinct Scottish and Welsh ethnic group, but would never dream of granting them any kind of autonomy).

Federalism, Regionalism and Independence

The rediscovery of a sense of ethnic belonging that reflects the individual’s need for identity in today’s atomized society is the first and most important step in contraposing the culture of differences and specificities to the universalistic and standardizing ideology of post-modernity (exemplified by the ubiquity of American audiovisual production). But where and how does the rediscovered and revitalized (or simply preserved) ethnic dimension fit in relations between states, nations and peoples? What place should ethnic groups occupy in the context of the new inter-state order that sooner or later will have to be built on the ruins of the old one?

The preservation of ethnic identity does not necessarily mean self-determination. It does not mean the uncontrolled proliferation of state entities predicated on mono-ethnic bases so as to turn the entire planet into an immense patchwork of small states, more or less ethnically “pure” and protected by external barriers and reciprocal defenses. This would not be a world society, global in dimensions and objectives but richly articulated with a flourishing of different experiences and particularities. Rather, it would be a bad replica of the 19th century system of nation-states, suspicious of each other and ready to go to war whenever border disputes arise.

Every ethnic group has to occupy its place in the community of peoples — the place which history, geography and the dynamics of inter-cultural relations has reserved for it. More concretely, there are (and they are the most numerous) ethnic groups that constitute historically and culturally the hegemonic core (i.e., the nation in the Jacobin sense) of a “national unitary state” whose 19th century model still prevails.

French ethnic groups (Bretons, Flemish, Alsatians, Provencals) and Italian ones (Sardinians, Northerners belonging to the Italo-Gallic dialec, Ligurians, Piedmontese, Lombards, Northerners belonging to the Venetian group with Friulan — South Tyrollans being something entirely different) clearly can only be located within the state to which they actually belong, whose structure has to be transformed in a federalist direction in order to allow each of them to preserve their cultural and linguistic characteristics (which, among other things, translates into a contribution to the cultural wealth and diversity of “French people,” “Italian people” etc.).

Within the context of the existing unitary states, federalism is the most advisable solution for the protection and development of ethnic specificities. It is a matter of a development particularly suitable for Italy, where the aquisition of a common language (obtained probably at the price of a substantial cultural impoverishment) cannot hide the significant differences among the various ethnic components of the “Italian Nation.” These are the result of the thousands of years that preceded the hasty centralist unification modeled on the the French experience. However, while an openly federalist proposal is always preferable in the abstract, it is clear that in countries such as France — with a multi-secular centralizing tradition — it does not have any chance of being considered for many generations to come. There, the proper model must be different and less ambitious: it will be a matter of regionalism — a concept much more advanced than the actual division of the “Hexagon” in regions predicated merely on administrative decentralization. It will require an effort to make regions coincide with actual cultural and historical realities. There has recently been a proposal from groups extraneous to Savoyard autonomist groups to reunite the two departments of Savoy as an autonomous region which would reconstitute the territorial unity that lasted until 1860. It would also involve a transfer of power to the regions, no less important than that enjoyed by the Italian regions with special status.

A third and still different situation: ethnic groups that, because of anthropological, cultural and linguistic characteristics profoundly different from those of the hegemonic nation of which they historically have been a part, and because of the strength of their roofs in a given territory, can and must legitimately aim toward some form of self-government within a continuum that ranges from being part of a federal state (renouncing sovereignty only in foreign policy and security) to a confederation of sovereign states, to pure and simple independence. The Scots and the Basques belong in this category (in the same way that Slovenians, Croats and Slovaks have opted for total independence). As in the case of France, a note of caution is in order here. Since independence is highly unlikely, the defense and development of ethnic identity should be entrusted to less extreme means — a hypothetical federal status for the Basque region, a semi-federal regional autonomy for Scotland (the devolution conservative governments stubbornly oppose).

There is yet another typology: trans-frontier cooperation among ethnic entities within the context of federal or at least regionalized states. It is a matter of relegating to local self-government, based on partial federal sovereignty or regional autonomy, further power to regulate matters through norms generated by “trans-frontier” agreements with federal states or regions belonging to other sovereign subjects.[13] At issue are those matters with trans-frontier relevance, i.e., major infrastructures, particularly in transportation, the environment, the exploitation of water resources, etc. Such an institutional framework is already provided by the “European General Covenant Convention,” signed in Madrid May 21, 1980 dealing with trans-frontier or territorial collectivities and authorities promoted by the Council of Europe.[14]

The European Federation as a Common House of European Peoples

For Europeans the only institutional framework within which the recovery of ethnic belonging can take place is a federal one. The present evolution towards such an order undoubtedly will not produce immediate results because of considerable internal opposition. Yet this evolution ultimately will overcome (probably well into the 21 st century) all obstacles because only a broad continental aggregation with enormous economic, financial and cultural resources will be able in the future to compete successfully with other poles of world politics, such as the Pacific Rim and North America.

The future European federation will be founded on the principle of subsidiarity and will have to delegate not only to “nation-states,” but also and above all to regional authorities, the necessary power to protect the ethnic identity of the various groups of European citizens. Within this framework a specific representation of single ethnic or regional subdivisions (including cases in which the regions have merely administrative objectives) will find a place next to the parliamentary organ elected by means of representative, direct and universal suffrage of all citizens without distinction (today’s European parliament). The Committee of Regions projected by the Maastricht Treaty will lead to a real “Senate of the Regions of Europe” designated by parliaments, assemblies and councils of all the ethno-regional identities existing within EC member states.

* Originally published in Diorama Letterario No. 171 (Sept. 1993), pp.1-8. Translated by Franco Sacchi.

Notes:

1. Hanns W. Maull, “Zivilmacht Bundesrepublik Deutchland. Vierzehn Thesen fur eine neue deutsche Aussenpolitik,” in Europa-Archiv, No. 10 (1992), p. 269ff.
2. Here “trans-modern” refers to the predicament resulting from the collapse of “modernity” (based on Enlightenment bourgeois values, all industrial economy and political and economic liberalism); while “post-modern” designates those social and cultural phenomena that are the end product of “modern civilization” and not part of its overcoming. On “post-modernity” as the mere dissolution of modernity, see Gianfranco Morra, ll Quarto uomo. Postmodernita o Crisi della Modernita (Rome: Armando, 1992), p. 22:
3. See Serge Latouche, L’Occidentalizzazione del Mondo. Sagaio sul Significato, la Portata e i Limiti dell’Uniformazione Planetaria (Turin: Bollart Boringhieri, 1992).
4. On symptoms of US cultural, economic and social decline, see Roberto Menotti, “I1 Dibattito sul ‘Declino Americano’,” in Politica Internazionale, Nos. 1-2 (1992) p. 115 ff.
5. See Oswald Spengler, ll Tramonto dell’Occidente (Milan: Longanesi, 1981), p. 922.
6. See Carlo Gambescia, “Comunitarismo contro Universalismo. Per una Critica del Paradigma Occidentale della Modernizzazione,” in Trasgressioni, No. 14 (January-April 1992), p. 22ff.
7. Although somewhat dated, Anthony Smith’s definition of”ethnic community,” originally formulated in 1981, remains useful. See ll Revival Etnico (Bologna: 11 Mulino, 1984) p. 114.: “A social group whose members share a sense of common origins, claim an historical past, and a common and distinctive destiny, possess one or more peculiar attributes, and perceive a sense of collective unity and solidarity.” Naturally, one of the “primordial” bonds for the formation of a sense of ethnic community is language. On “ethno-politics,” see James Kellas, Nazionalismi ed Ernie (Bologna: I1 Mulino, 1993).
8. Recall the distinction between community and society outlined at the beginning of the second chapter of his famous work: “The theory of society moves from the construction of a group of men who, as in the community, live and dwell peacefully one next to other, no longer essentially bound, but separated. They are separated despite all the bonds. In the community they remain bound despite all the separations.” See Ferdinand Tonnies, Comunita e Societal (Milan: Comunita, 1963), p. 83.
9. Paraphrased from Alberto Melucci and Mario Dani, Nazioni senza Stato. I Movimenti Etnico-Nazionali in Occidente (Milan: Feltrinelli, 1992) p. 184-96. The two authors have grasped with remarkable lucidity the liberating essence of the ethnic revival.
10. Daniele Petrosino, Stati Nazioni Elnie. ll Pluralismo Etnico e Nazionale nella Teoria Sociologica Contemporanea (Milan 1991), pp. 19 and 173.
11. V. Van Dyke, “The Individual, the State, and the Ethnic Communities in Political Theory,” in World Politics, Vol. XXIX (1977), p. 369. Cited in Petrasino, op. cit., p. 203.
12. France still officially rejects the concept of”Corsican people within the context of the French people.” See the decision of the Conseil Constitutionel n. 91-290 DC of May 9, 1991, that struck down as unconstitutional Article 1 of a bill on Corsican autouomy (now law n. 91-428, May 13, 1991), which used this designation. See Edmond Jouve, Relations lnternationales (Paris 1992) p. 170 ff.
13. It is quite normal that confederate states maintain “sovereign” powers even in matters of international relations, as in the case of the Swiss Cantons, according to Article 9 of the federal constitution.
14. With regard to the cultural roofs of the political and institutional concept of “trans-frontier cooperation,” an obvious case is that of the Western Alps. It is appropriate to quote here an academic with no “separatist” sympathies, who was also a member of the Italian Parliament for the Italian Republican Party: “The long common vicissitudes which brought together Piedmont and Savoy demonstrates that the real Europe, the one of the people, can be created. A Europe beyond treaties and parliaments, which would become a meeting place in mutual dignity and freedom for all the small homelands of the West, which the national states have coerced with considerable violence.” See Luigi Firpo, Genre di Piemonte (Milan 1993), p. 8.

[Telos, Fall93, Issue 97]

Jedna z posledních Fukuyamových prací, After the Neocons, s podtitulem America at the Crossroads je totiž ostrou kritikou neokonzervativců, politického křídla, či snad lobby, v zásadě však intelektuálního hnutí, které má na současnou americkou zahraniční politiku nezpochybnitelný vliv. Je tak vlastně i symbolickým autorovým epitafem nad vlastní minulostí, neboť sám sebe po dlouhý čas mezi neokonzervativce počítal. Co a proč Fukuyamu v tomto ohledu vedlo k přehodnocení svých dřívějších stanovisek, vypráví ve více než 200 stránkové knize, jejíž český překlad však zatím chybí.

Cyklické vs. lineární dějiny

Pro hrubou orientaci v problematice nebude od věci připomenout základní politicko-filosofický rámec, ve kterém se pohybujeme. „Konec dějin“, stejně jako „After the Neocons“ jsou sice obsahově odlišné publikace, každá míří jiným směrem, přesto u nich můžeme vysledovat jisté souřadné znaky. Obě, i když s odlišnými závěry, vychází z přesvědčení o univerzální platnosti liberální demokracie a „přirozené“ tendence světa k liberální demokracii směřovat.

Takové přesvědčení vychází z lineárního pojetí dějin. Na rozdíl od starověkých Řeků, které nikdy nenapadlo, že by dějiny mohly skončit jinak, než zásahem zvnějšku, bohy, a jejich pojetí času bylo cyklické (vyjma antiky se s cyklickým pojetím dějin můžeme setkat například u Niccola Machiavelliho, nebo německého „kulturního pesimisty“ Oswalda Spenglera), představuje lineární koncepce času dědictví monoteistického myšlení a v sekularizované podobě se objevilo v osvícenství, aby se dnes v jedné z nejaktuálnějších variací projevilo ve filosofii neokonzervativců. Fukuyamův „Konec dějin“ byl ostatně takovým manifestem vítězství liberální demokracie, splněním plánu a tedy opravdovým koncem dějin. Manifestem ovšem až nezdravě optimistickým.

11. září donutilo řadu lidí přehodnotit své dosavadní silně nadšenecké postoje o „definitivním vítězství Západu“. Takový postoj byl příliš naivní, koneckonců, už Benjamin Barber, jiný významný americký politolog, profesor Univerzity státu Maryland v rozsáhlé diskusi na téma „konec dějin“ (česky Mohou dějiny skončit?, in: Velké otázky historie, Praha 2005) varoval, že zjevný klid (kterým období po pádu komunismu jistě bylo) obvykle zakrývá dialektické nahromadění sil, kolem křehkých tektonických desek dějin, které pravděpodobně jednoho dne povolí a nastane nové sociální zemětřesení. A tím byl a je vzestup islámského fanatismu, stejně jako mezinárodního terorismu. Nicméně způsob odpovědi, ke které se Amerika, pod značným vlivem neokonzervativců, jakožto „vlajková loď“ Západu po 11. září rozhodla, tedy vojenské intervence ve světě s cílem posílit demokracii, evidentně sklízí neúspěch. Fukuyama tento „export“ ve své knize After the Neocons podrobil zdrcující kritice.

„Už nemohu podporovat neokonzervatismus“

Tato ústřední věta Fukuyamovy knihy v zásadě shrnuje i ústřední myšlenku celého díla. Fukuyamův rozchod s neokonzervatismem by ovšem bylo nepřesné chápat jako obrat o 180 stupňů a přechod na pomyslnou druhou stranu barikády. Jeho rozchod s neokonzervatismem není odmítnutím jeho myšlení jako takového, jako spíše ostrá kritika prostředků, kterými se své cíle snaží prosazovat. V čem se tedy Francis Fukuymama „změnil“?

„Neokonzervativci vytvořili mylný dojem, že všechny autoritativní režimy jsou jen kolosy na hliněných nohou a rozpadnou se, když se do nich zvnějšku jen jemně strčí. Proto Bushova vláda neměla žádný plán, jak neutralizovat poválečné povstání v Iráku“, říká Fukuyama ve své knize a v podstatě tak shrnuje některé podstatné problémy, které s sebou americká intervence v Iráku přinesla.

Zajímavé je, že tento kritika názoru o podceňování autoritativních a totalitních režimů coby kolosů na hliněných nohou zaznívá dokonce i z tábora myslitelů neokonzervativním kruhům minimálně blízkým. Naposledy tak učinil známý český ekonomický a politický analytik Pavel Robejšek v textu Přežijí demokracie své vítězství?(Mladá fronta Dnes, 6. září 2008, příloha Kavárna, s. 5-6.), kde výstižně upozorňuje na fakt, že se dnes pomyslný „souboj“ mocností odehrává na poli soupeření liberálně-demokratických a autoritativních zemí, přičemž autoritativní režimy využívají (a úspěšně) výdobytků svobodné tržní ekonomiky proti liberálním demokraciím.

Fukuyama je ovšem opatrný k narušení stávajícího statu quo. Na jednu stranu hlásá krach prostředků neokonzervativní politiky, na druhou ovšem upozorňuje na fakt, že současné úplné stažení amerických vojsk například z Iráku by způsobilo fatální selhání, neboť „naše moc a náš vliv byly dosud nesmírně důležité pro udržování otevřeného a stále demokratičtějšího pořádku na světě“. Navíc by úplné stažení spojeneckých vojsk z Iráku dnes znamenalo „morální prohru“ Spojených států. Podle Fukuyamy je hrozba, způsobená neúspěchem neokonzervativní politiky dvojí. V každém případě je krachem současné americké zahraničně-politické koncepce, v souvislosti s tím ovšem Fukuyama vidí hrozbu hluboké deziluze americké společnosti z politiky z neokonzervativců, která by mohla vést až k posílení prvků izolacionismu v americké zahraniční politice. Fukuyama nabízí řešení a vidí naději v návratu k wilsoniánskému realismu.

Kritika benevolentní hegemonie

Teorie tzv. benevolentní hegemonie předpokládá, že mocenský hegemon má automaticky dobré úmysly a zároveň, že je dostatečně kompetentní. Doba, kdy ovšem Spojené státy představovaly jeden pól, vymezující se vůči druhému, antagonistickému pólu, je však minulostí a Fukuyama správně poukazuje na fakt, že situace, kdy Washington jedná a až posléze se snaží hledat u svých spojenců a okolního světa legitimitu pro ospravedlnění svých kroků, odpovídá realitě studené války a ne dnešku.

Tento postoj již nelze aplikovat jak v mezinárodních vztazích, tak v rámci boje proti terorismu. Fukuyama zde odmítá řešení „globálního terorismu“ zbraněmi. Doporučuje spíše bojovat o srdce a myšlení muslimů, než střílet na předním východě. V tomto bodě s ním zásadně souhlasím a též se domnívám, že to byla právě americká intervence v Iráku, která probudila spící teroristické buňky, či zavdala důvod ke spojení často znepřátelených sil vůči třetímu – vůči Velkému satanovi USA.

Pozitivum naopak vidí ve světě, založeném na bázi multilaterálních vazeb. Dobře analyzuje současnou situaci a říká, že v dnešní době neexistuje dostatečně efektní mezinárodní instituce, které by mohly poskytnout dobrou legitimitu jakési kolektivní akci proti globálnímu terorismu. Mělo by se tedy ustoupit od ad hoc koalic „vyvolených“ proti „zlým státům“ a spíše hledat legitimní podporu v boji proti terorismu napříč celým světem.

Je skeptický k přecenění faktoru vyvážení demokracie a modernizace Předního východu. Upozorňuje na fakt, že McDonaldy a internet neznamenají automaticky přijetí „konzumního řádu“ a odvržení zpátečnického náboženského fundamentalismu, ale že to je naopak ztráta vlastní totožnosti, ze které radikální islamismus vzniká.

Francis Fukuyama, bezpochyby významná osobnost současného politického myšlení, nám ve své nové knize předkládá jedno velmi důležité poselství. Ačkoli víceméně zůstává na pozicích lineárního chápání dějin a v jistém smyslu i vnímání „liberální demokracie“ jako určité světové dějinné nutnosti, je jeho kritika některých aspektů neokonzervativní ideologie potřebnou reflexí dneška, která v souvislosti s některými aktuálními mezinárodně-politickými problémy otevírá podnětné perspektivy. Jeho kniha je i svým způsobem výzvou k současné politice Spojených států, která díky některým krokům utrpěla podstatné šrámy na své pověsti a celkovém obrazu. Amerika potřebuje nové myšlenky, jak jednat vůči světu, říká Fukuyama v závěru knihy a jistě by jí samotné určitá reflexe myšlenek z After the Neocons. America at the Crossroads prospěla.

Fukuyama, Francis: After the Neocons. America at the Crossroads, Yale 2006.

Vyšlo v časopise 51pro 9/2008.

Západ je se svými nadnárodními finančními strukturami je zaměřen na vytvoření kontroly nad celou planetou, na vytvoření jednopolárního světa. Všichni klasici geopolitiky říkají, že Rusko, které je „hardlandem“ centrem kontinentálního světa, vždy bude překážet vytvoření takové světové nadvlády… A dojde-li k tomu, že vše nakonec skončí velkými ozbrojenými střetnutími nebo se vše zakončí „studenou válkou“ (což nevylučuje lokální konflikty) to v mnoha směrech závisí na Rusku, na stavu našeho geopolitického potenciálu a na naší schopnosti způsobit dostatečně velkou škodu USA nebo jejich spojencům v případě vojenské agrese vůči naší zemi.

Celý rozhovor pod stejným názvem, jako je záhlaví příspěvku byl převzat z ruských Izvestijí a vyšel na Britských listech.

Autor: Radim Lhoták

Continue Reading

Občanské sdružení a stejnojmenné knižní vydavatelství Národní myšlenka, se kterým úzce spolupracujeme, pokračuje v zajímavé knižní sérii “knihovna Národní myšlenky”. Z některých minulých titulů zmiňme kupříkladu dvou dílnou publikaci “Osobnosti pravice I. a II.”, knihu “Svoboda a řád v angažovaném konzervatismu” z pera známého autora Vlastimila Podrackého, biografii prvorepublikového vědce a politika Dr. Františka Mareše, nebo útlou publikaci “Ernst Junger publicista”. V současné době jsou ve stadiu finálních příprav dvě nové knihy. V prvním případě se jedná práci historika Ettore Verniera “Falanga. K problematice třetí cesty”, kterou zpracoval Karel Veliký z Délského potápěče, v druhém o publikaci českého historika Milana Nakonečného, která se věnuje osobě a dílu italského myslitele a filosofa Julia Evoly.

Ettore Vernier: Falanga. K problematice třetí cesty.

Karel Veliký přináší stať, zabývající se krátkou érou pozoruhodného hnutí, vedeného synem nělkdejšího španělského diktátora Primo de Rivery. Stať rozebírá jeho program, ideově a společenské pozadí vzniku a stručně i osobu vůdce hnutí, jenž vzešel z konservativních kruhů a chápal obrodu Španělska v intencích vymezených proti tradiční levici i pravici – obrodu vedenou národně revoluční cestou. Doplněno poznámkami, seznamy literatury, chronologickou tabulkou a přílohami, zobrazujícími odraz Falangy v českém prostředí.

Milan Nakonečný: Uprostřed ruin jezdit na tygru. Filosofie “kulturního pesimismu” Julia Evoly.

Tento, poněkud surrealisticky znějící název pojednání je spojením dvou knižních titulů významného italského filosofa kultury Giuliana (Cesare) Evoly a sice: Lidé uprostřed ruin a Jízda na tygru. Výše uvedený název této studie pak vyjadřuje dvě základní Evolovy teze: v úpadkové západní kultuře (“uprostřed ruin”) je třeba se naučit žít bez ztráty tváře a lidské důstojnosti (“jezdit na tygru” – tygrem se zde rozumí současná civilizace), tj. zůstat vnitřně svobodný při současném nezbytně nutném podílení se na nesmyslnostech tohoto současného světa.

Vláda chce v příštím roce zvýšit počet českých vojáků sloužících v Afghánistánu z 200 přibližně na 300. Spolu s dalšími misemi, jako je například oblast Kosova, či Iráku, nebo Čadu, by tak celkový počet českých vojáků, sloužících na různých zahraničních misích, měl v příštím roce dosáhnout bezmála 1300 příslušníků různých jednotek, vyslaných do akce ve světě. Máme se radovat a být hrdí na své chlapce, kteří ve světě pomáhají…co vlastně? Udržovat bezpečnost a pořádek? Šířit demokratické hodnoty?

Naše armáda by měla hájit především zájmy České republiky, proto je třeba se ptát, qui bono? Je potřeba si dnes položit otázku, zda opravdu všechny mise, kterých se jako stát účastníme, jsou natolik v českém zájmu (nebo zda vůbec), zda pocit alianční sounáležitosti dostatečně vyrovnává dosti velké finanční prostředky, které musí být vynakládány a jestli by se tyto nedaly využít lépe a jinak.

Stránky Ministerstva obrany nás informují o poslání Armády České Republiky (AČR):

“Hlavním posláním ozbrojených sil České republiky je a vždy bude co nejefektivnější a nejlepší zabezpečení obrany území České republiky s využitím zásad kolektivní obrany dle článku 5 Washingtonské úmluvy.”

Proto, aby mohla být armáda nasazena, je nutné, aby nějaká síla území republiky napadla, případně obsadila. To všechno v souladu se zmíněným článkem 5 Washinghtonské smlouvy, která deklaruje povinnost členských států NATO napadenému členovi pomoci. V případě napadení České republiky by tak ostatní členské státy měly povinnost nám pomoci a naopak v případě napadení Německa, nebo Francie, bychom museli napadeným pomoci my:

“Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.” (Článek 5, Washingtonská smlouva)

Zda tento princip někdy využijeme, zůstává otevřenou otázkou. Osobně nevidím v současné době reálnou hrozbu konvenční války, vedené jiným státem proti některému z členských států NATO, ale to samo sebou není důvod chtít NATO zrušit, nebo z něj vystoupit. Myšlenka NATO, jako společného OBRANNÉHO paktu je pozitivní. Nyní však zbývá zodpovědět otázku ohledně různých zahraničních a tzv. preventivních operací. Máme se jich účastnit?

Čemu dnes Česká armáda vlastně slouží? Jako ilustrativní příklad může posloužit následující kauza. Když loni požádala OSN Českou republiku o dodání několika vrtulníků pro humanitární pomoc do súdánskému Dárfúru, vláda toto odmítla s tím, že nemá vyhovující. Ano. Ty vyhovující totiž nasadila v Afghánistánu.

Na předchozí otázku tedy můžeme odpovědět. AČR se chvályhodně účastní mezinárodních operací. Ovšem místo toho, aby působila jako jeden z uvážlivých arbitrů tam, kde je lokální moc nedostatečná a z hlediska stability a bezpečnosti je potřeba vstupu mezinárodního společenství (Súdán), propůjčuje se globálním mocenských a politickým plánům s pochybnou legitimitou. Co ovšem jako stát máme z „šíření demokracie v Iráku“, či pronásledování zoufalých zakuklenců kdesi v afghánských horách (vyjma zcela zbytečných ztrát na životech), zůstává velkou otázkou.

Česká armáda v současné době spotřebovává obrovské sumy peněz. Přesto se jednotlivé posádky neustále zavírají, stavy jednotek systematicky snižují, tu a tam probleskne zpráva, že výstroj určitých složek a oddílů je nedostatečná. Netransparentnost transakcí okolo armády by měla vybudit naše smysly a měli bychom po vládě žádat jasné odpovědi a průhledné důkazy toho, zda miliardy vložené do armády jsou skutečně využívány hlavně pro modernizaci letišť, nebo nákupy nových obrněných transportérů.

Snadno bychom se totiž mohli divit, že ony miliardy, které chybí zdravotnictví, nebo školství, převážně polyká nějaký úctyhodný projekt šíření západních hodnot v Iráku, náročné operace v extrémním prostředí a vojenské údery, jejichž smysl a souvislost se státními zájmy České republiky zůstává pochybný. U peněz, nalitých do škol, nebo nemocnic, můžeme vidět, zda výsledek měly, nebo ne. U armády, které je bližší zahraniční košile, než domácí kabát, nikoli.

K čemu je nám armáda, která má sice přívlastek národní, ale bojuje za zájmy jiné, cizí, nebo „globální“? Proč má český daňový poplatník financovat účast v ideologizovaných konfliktech „severoatlantického společenství“ proti „zlým státům“? Myslím, že bychom se před snahami uměle nám vnutit loajalitu k jakémusi atlantickému společenství, které hájí hodnoty „pravdy a lásky“ ve světě, měli mít na pozoru. Může se totiž stát, že takto budeme nejen naše armáda, ale my všichni, v budoucnu vmanipulováni do konfliktů, jejichž podstata se nás nedotýká, ale u nichž bude „atlantická loajalita“ vyžadovat zainteresovanost. To je jeden z podstatných nedostatků NATO a tak letošní jednostranné vykládání gruzínské krize, spojené s nátlakem na vstup Ukrajiny a Gruzie do Severoatlantické aliance byly a jsou v tomto varovně zdviženým prstem.

Obrázek v perexu: Časopis Týden