Autor: Ondřej Šlechta
Jan Palach není zdaleka jedinou obětí, která jako protest vůči totalitní zvůli zvolila sebeupálení. Ve světě následovali Palachova příkladu maďarský student Szandor Bauer, v Polsku Ryszard Siwiec, který se na varšavském sportovním Stadiónu desetiletí upálil před zraky několika tisícovek diváků. Málo známé jsou případy francouzského pravicového radikála Alaina Escoffiera, který zemřel v sedmdesátých letech jako další zápalná oběť s heslem “Communistes assassins” (komunističtí vrahové). Následovali jej i Litevec Romas Kalanta, ukrajinský inženýr Oleksa Hirnik a Valenty Badilak z Polska, jehož motivem bylo upozornit na pravdivou podstatu katyňského zločinu. V Československu zvolili sebeupálení, jako prostředek pro vyburcování společnosti, mimo Jana Palacha Evžen Plocek, Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Blanka Nacházelová a Michal Lefčík. Bohužel máme o všech jmenovaných, nehledě na jejich motivy, velice kusé, neúplné, nebo žádné informace. Určitou výjimku tvoří Jan Zajíc.
Upálil se týden po činu Jana Palacha.
Zajíc se narodil v typické středostavovské rodině. Otec inklinoval k liberalismu, matka byla ovlivněna tradiční katolickou výchovou, kterou se snažila přenášet i na své děti. Spojením obou vlivů rodiče u svých dětí vypěstovali úctu k lidské svobodě, zároveň však také mravní odpovědnost a úctu zákonu. S takovou výchovou přišel v únoru 1969 na Václavské náměstí i tehdy devatenáctiletý Jan, toho času nadprůměrný student Střední průmyslové školy v Šumperku.
Jan patřil k poměrně nadprůměrným studentům. nejhorlivějším diskutérům. Po srpnu 1968 samozřejmě k nejfrekventovanějším diskusním tématům patřily otázky o sovětské okupaci, sovětském politickém systému a o sovětské společnosti vůbec. Situace začínala být postupem času stále víc a víc napjatá, o to více ve městech, která byla posádkami sovětských vojsk.
A k takovým městům patřil právě také Šumperk. Jeho známí shodně vypověděli, že vždy nelibě nesl jakékoliv obcházení a nerespektování morálních zásad. Na internátě v Šumperku vystoupil na podzim roku 1968 s požadavkem důsledného prošetření několika krádeží poslední doby, kdy se studentům z pokojů ztrácely cennosti, oblečení a peníze. Padlo totiž silné podezření na v oblasti pobývající vojáky jednotek Varšavské smlouvy. Ředitel školy byl však, když ne horlivým komunistou, tak minimálně silně konformní osobností a zdálo se mu jednodušší a snazší, označit za viníky krádeží studenty, než věnovat úsilí při prověření obvinění, vznesených vůči vojákům.
Proti Janu Zajícovi, který se postavil na obranu studentů, vystoupil ředitel školy s požadavkem kázeňského trestu. Jan si tak vysloužil následující ohodnocení:
“Nepoddajný, neukázněný, sebevědomý, k socialistickému vlastnictví lhostejný.”
Jinak viděli Jana jeho spolužáci a kamarádi, jejich slova tlumočí Danica Balážová v závěru svého článku o návštěvě v Šumperku, napsaném ovšem až po Janově smrti:
“Tyto řádky si kladly za cíl být faktografickým záznamem událostí a atmosféry, která všemu předcházela. Setkali jsme se v Šumperku s lidmi, kteří znali Jana Zajíce. Od mladých lidí, kteří se ještě nestačili přizpůsobit lidským intrikám, rozhodnutím plynoucím z vědomí prospěchu, od lidí, kteří nejsou náchylní ke kompromisům,jsme se dozvěděli, že Jan Zajíc byl chlapec,který měl odvahu říkat pravdu do očí. Jeho nevýraznější vlastností byl smysl pro čest. Každý člověk má své chyby. O Janu Zajícovi jsme se však nedověděli nic, co by mohlo znevážit jeho hlubokou lidskou hodnotu.”
Jan Zajíc se ke svému burcujícímu činu připravoval dost dlouho a podle všeho těžce. Nejposlednějším a nejsilnějším impulsem byl pro něho zřejmě právě Palachova smrt. Ten zemřel v neděli 19. ledna 1969, pohřeb se konal v sobotu 25. ledna. Mezitím na Václavském náměstí u pomníku sv. Václava skupina mladých lidí, studentů a dělníků, držela protestní hladovku. Jan Zajíc byl mezi nimi. Sblížil se zde s Oldřichem Vítem, který po několika letech přiznal, že se mu Jan Zajíc se záměrem upálit se na protest proti okupaci zmínil již zde. Vít mu jeho nápad rozmlouval a sám nabyl dojmu, že se mu jej nakonec podařilo odradit. Oba muži se poté rozloučili se ujištěním, že si budou psát. Již nikdy se ale neviděli.
Odhodlání obětovat život, umocněné zážitkem z Palachova pohřbu, který na Jana Zajíce měl údajně zdrcující emocionální dopad, se nepodařilo zvrátit žádné z veřejných výzev. Ani tehdy u mládeže oblíbenému básníkovi Jaroslavu Seifertovi, který studentstvo opakovaně vyzýval k životu a boji pro svobodnou republiku.
Zajímavé je, že podle všech dostupných informací neměl být ani Jan Zajíc poslední hořící pochodní a to dokonce ne poslední z okruhu lidí, kteří jej obklopovali. Své nejbližší kamarády v Šumperku (Evu V., Jana N., Oldřicha T. ) vehementně přesvědčoval, aby se stali jeho bezprostředními následovníky a po jeho oběti něm pokračovali v boji. Víme sice, že nikdo z okruhu Zajícových přátel se k zápalné oběti neodhodlal, ale vzhledem k nedostatku pramenů asi nebudeme schopni zhodnotit, zda to některý z Janových přátel myslel vážně a co jej případně vedlo k tomu, svůj původní plán neprovést.
V osudný den 25.2. 1969 zašel v odpoledních hodinách v doprovodu Jana Nykla do průjezdu budovy číslo 39 na Václavském náměstí, kde se natřel vysoce hořlavou pastou na parkety. Předtím ještě stačil napsat dopis Evě V., a vrátil se, aby Nyklovi dal svůj občanský průkaz a dopisy, které měl u sebe.
Svůj fatální čin ještě znásobil vypitím lahvičky kyseliny, což mělo znemožnit, aby křičel bolestí. Potom už hořící vyběhl z domu na náměstí. Jistý příslušník SNB jej zahnal zpět do průjezdu, pokusil se ho uhasit, ale již silným žárem byl sám ohrožen. Průvan v chodbě hoření ještě urychlil, takže Jan v bolestných křečích vyběhl po schodech nahoru, na prvním odpočívadle se zhroutil a dohořel. Na zdi zůstal černý stín v podobě kříže a na zemi torzo uhořelého.
