Autor: Ondřej Šlechta
Topolánkova vláda padla hlasy „nezodpovědných“. Lidové noviny promptně přispěchaly se „síní hanby“ – titulní stranou s vyobrazením poslanců Kuchtové, Zubové, Schwippela a Tlustého. Vyhlášený deník nám ovšem zapomněl říci, v čem je hlasování proti vládě hanebnější, než samotný vznik a existence této vlády, která se mohla ustavit jedině díky dvěma přeběhlíkům, kteří ve volební kampani naslibovali svým voličům přesný opak toho, než pod co na koaliční smlouvě připojili vlastní podpisy. Hůř už vyšel snad jedině prezident Václav Klaus. Projevil se jako nezodpovědný kaskadér, který nás svým politickým taktizováním vede do náruče Ruska.
Můžeme věřit dohadům, které obviňují Klause z toho, že stál v pozadí svržení vlády? Jisté indicie by tu byly. Přinejmenším vzbuzuje otázky prezidentova nečekaná návštěva volebního sjezdu sociální demokracie, jehož delegáti odměnili Klause bouřlivým potleskem. Na druhou stranu můžeme stejně tak uvést pádné protiargumenty a vzpomenout si, jak se Jiří Paroubek pokoušel za každou cenu zvolit místo Klause Jana Švejnara a významně si notoval se Zelenými. Naopak Topolánek prosazoval Klausovo zvolení stůj co stůj. Neměl by Klaus tedy projevit jistou dávku vděčnosti? Jeho rozžehnání se s ODS loni na podzim sice potvrdilo, jak moc se vize otce zakladatele rozcházejí se současným Topolánkovým pragmaticko-manažerským pojetím a kdyby byl Klausovi pád Topolánkovy vlády proti srsti, jistě by neváhal přijít s ostrým komentářem, ale obviňovat Klause a jeho neúprosný boj proti Lisabonské smlouvě z nahrávání Rusku? Není větší nepravdy, která skrývá podstatu problémů za rétorický balast.
Není divu, že většina českých novinářů a intelektuálů, opisujících, nebo se inspirujících u západních publicistů, jejichž politická socializace probíhala ještě za studené války, nebo u jejich bezprostředních následníků, hovoří jedním hlasem. Přijetí Lisabonu je pro nás údajně jedinou šancí, jak se definitivně vymanit z vlivu východního byzantinismu. Symptomaticky je Česká republika do středu dění a postavena před manichejskou volbu mezi Ruskem a civilizovaným evropským Západem. Opravdu lze těžko hádat, kde se například v Bohumilu Doležalovi, Ondřeji Neffovi nebo Ivanu Gabalovi bere skálopevné přesvědčení, že právě Lisabon je tím vytouženým nástrojem, jak se zbavit údajného ruského nebezpečí.
Lisabonská smlouva, dokument, který má prohloubit současnou podobu evropské integrace, je ponejvíce prosazován dvěma státy. Francií a Německem, jimž je Rusko životním a strategickým partnerem. Nezbývá tedy, než se zeptat: jak nás může Lisabonská smlouva zbavit Ruska, když se architekti Lisabonské smlouvy nemohou a nechtějí bez Ruska obejít?
Je tomu naopak. Právě jádro EU vykazuje poslední dobou čím dál silnější tendence budování mostů mezi Evropou a Ruskem. Francouzská aktivita při osetinské krizi, která vedla de facto v mlčenlivé uznání statu quo a zabránila ochlazení vztahů mezi EU a Ruskem (o které stály zejména atlanticky orientované státy) a německý silně skeptický pohled na možný vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO potvrzují když ne vytváření osy Paříž-Berlín-Moskva, tak přinejmenším velmi vřelé vztahy, podbarvené především obchodními zájmy německých a francouzských firem.
Rusko nevnímá prohlubování evropské integrace jako své ohrožení. Naopak, evropskou integraci vítá. Nemá zájem udržet si politický vliv na území bývalých „kolonií“ (nejčastěji se v této souvislosti mluví o Pobaltí a střední Evropě). Vliv si zde bohatě drží ruské firmy a koncerny (je zajímavé, že premiérovi Topolánkovi, který se několikrát neváhal zaštítit typicky rusofobními argumenty, nevadí uvažovaný prodej ČSA ruskému Aeroflotu). Za druhé budou ruské firmy v evropských zemích a tedy i ve svých bývalých „koloniích“ lépe prodávat výrobky svých firem, pokud tyto země budou integrované v unijním prostoru. Jediné, co Ruská federace na evropské integraci rozhodně nevítá, je aktivita některých zemí, které vlastní evropskou integraci pojímají jako doplněk k atlantické politice a v podstatě tak konceptualizují spor, který je v evropské integraci přítomen od jejího počátku. Fakt, že jakkoli je a byl projekt evropské integrace podporován Spojenými státy, od určité chvíle je jasné, že se zájmy Evropy a USA začnou rozcházet. Tyto země nikoli „nové“, nýbrž „staré“ Evropy (Donald Rumsfeld se ve svém příměru nemýlil, jen si spletl znaménka) jako Polsko, pobaltské státy a Velká Británie zůstávají v zajetí klasických anglosaských geopolitických pouček, které předurčují zahraniční politiku ke zteči na euroasijský heartland a v režii mentality studené války staví Evropu do role zóny B geopolitického střetu mezi USA a Ruskem.
Rusko je spolu s Německem, Francií a některými dalšími státy pro Evropu „novou“, založenou na celoevropské spolupráci a nikoli historické konfrontaci. Lisabon vnímá jako krok k nové Evropě, byť ne krok zásadní. Rusko chce rovnocennou spolupráci s Evropskou unií, nikoli studenou válku.
Je dobré připomenout si některá základní fakta, která na problematiku euro-ruských vztahů vrhají poněkud odlišný pohled:
- Angela Merkel prosazuje konzultace mezi Ruskem a EU o společné obraně
- Francie s Německem a Itálií nepodporují vstup zemí hraničících s Ruskem do EU a NATO
- Německo spolu s Ruskem pracuje na dokončení severního plynovodu Nord Stream, zároveň se připravuje Jižní větev, South Stream. Diverzifikace zdrojů pro Evropu není možná, v úvahu připadá pouze diverzifikace ropných a plynových cest.
- Ruský analytik Igor Panarin, blízký současné kremelské vládě, který předpovídá rozpad USA, prohlašuje, že „Ruská federace nemá s Evropskou unií naprosto žádné problémy“.
- Německo a Francie razantně prosazují přijetí Lisabonské smlouvy.
- Rusko je klíčovým partnerem pro oživení skomírajících evropských ekonomik (především ekonomik Německa a Francie).
Argument Mirka Topolánka o tom, že výběr zní „Moskva nebo Lisabon“ je lživý. Neexistuje výběr mezi evropskou a ruskou cestou, neboť evropská cesta bude do budoucna nejspíš cestou ruskou, stejně jako ruská evropskou. Přijetí nebo nepřijetí Lisabonské smlouvy tento trend v globále nijak neovlivní, přesto by toto rozhodnutí, zda Lisabon přijmout nebo ne, mělo zůstat suverénním a legitimním rozhodnutím každého státu, a nikoli objektem hodnotového vydírání a snah ukázat se na mezinárodním plénu jako geniální konstruktivní politik, nebo jen pro to, že „tak to má být“. Budovat Evropu na nelegitimním základě, ignorovat nesouhlas občanů, kteří když dostanou možnost vyjádřit se hlasováním v referendu, kostantně novou kvalitu evropské integrace odmítají, to je zásadní nebezpečí pro Evropu, i Unii, nikoli Moskva, nebo Klaus.
Související články:
