Autor: Radim Lhoták
Ženská emancipace se podle zákonů přírody obrací proti ženám samotným. Kdo se vzepře přírodě a přirozenosti, sklidí jen vlastní škodu a jeho život nemá smysluplné pokračování. Z emancipované ženy čiší na sto honů, jak není ochotna nic obětovat pro rodinu. To ovšem jen v případě, je-li zamýšlenou nebo faktickou součástí rodiny muž osmělený aspirovat na hlavu rodiny.
Vše se změní v okamžiku, když žena zůstane se svými dětmi sama. Tehdy je plná odhodlání obětovat pro své děti cokoliv, vlastní svědomí, svobodu, štěstí i pohodlí, jen aby si získala jejich lásku a neodlučitelnou závislost. To jí pomáhá překonat pocit vlastní zbytečnosti a prázdnoty v samotě bez rodinného zakotvení. Často si děti k sobě nestoudným způsobem připoutává ještě ve stavu manželském jen proto, aby vyřadila ze hry otce, s nímž vlastně už dopředu nepočítá.
Představa, že by měl muž těžit z péče ženy o zázemí domova a ona by měla něco obětovat také pro jeho blaho, dohání k zuřivosti každou ženu uvězněnou v zaslepené potřebě emancipované suverenity po té, co ztroskotal její sen o bezpodmínečně milované a svým empatickým druhem všestranně podporované ženě. Proto na něho doráží, vyčítá mu každou minutu vlastní práce v jeho prospěch, nutí ho na všem se podílet a nikdy není dost spokojena s tím, co pro ni vykoná. Tato žárlivá a ničím nevymezená bitva o rovné postavení ženy v rodině má jediný cíl: Získat ženě výlučnou moc nad dětmi i vlastnictvím domu. Toho může popravdě dosáhnout teprve tehdy, až muže z domu docela vypudí.
Přelud ženské nezávislosti
Příčinou všeho zla v moderní rodině je chybné chápání pocitu nezávislosti ze strany emancipované ženy. Zdrojem tohoto nepochopení je mýtus, že žena je dnes schopná se sama uživit, kdežto v minulosti byla nucena se podvolit muži jen proto, že ji zajišťoval hmotnou existenci. Omyl, schopnost nezávislé existence ženy v minulosti nebyla v poměru k mužům o nic menší, než dnes. Přitom tam, kde v otázce obživy nutně potřebovala pomoc muže, šlo o existenční závislost vzájemnou, danou nízkým společenským postavením rodiny. Stejně tak muž potřeboval její ruku, bez níž by se těžko dokázal obejít.
Nezávislá a samostatná existence ženy bez muže byla v minulosti vnímána spíše jako prohřešek proti jejímu přirozenému poslání matky: počestné dárkyně života a laskavého tepla rodinného krbu. Její tradiční role v rodině měla zdůvodnění morální a přirozeně lidské, nikoliv existenční. Nezávislé ženy, a tím nemám na mysli staré panny, měly pověst poběhlic, v lepším případě vznešených kurtizán. Nezávislá žena nikdy nemohla být opravdu šťastná a smysl jejího života byl jen zřídka naplněn. Společnost ji proto vychovávala k rodinnému údělu pro dobro její i pro dobro celého rodu.
Muž znamenal vždy pro rodinu nositele řádu a duchovní jednoty. Otec rodiny vytvářel obraz i význam rodiny, jak se jevila navenek. Proto apel společnosti na vytvoření řádné a celku prospěšné rodiny směřoval vždy k hlavě rodiny, k otci, který za ni nesl plnou odpovědnost. V páru muže a ženy je přirozeně vůdčí osobností muž, protože je k ní připraven jak genetickými dispozicemi tak generacemi osvojenou sociální rolí. Je přitom nade vší pochybnost, že odpovědnost, má-li mít smysl, musí být nedělitelná.
Jsou dnešní muži bezradní?
Stalo se hloupým zlozvykem podporovaným feministickou propagandou tvrdit, že muži si v nové době nevědí sami se sebou rady, protože se nedokáží smířit s podmínkami rovnoprávnosti a přizpůsobit se nově nabytému sebevědomí žen jako suverénních konstruktérek vlastního života. Bez ohledu na naprosto iluzorní hodnotu onoho chtěného „nárůstu ženského sebevědomí“ (v ženě zraje a sílí nezávislé sebevědomí do té doby, než narazí na Hulváta) má tento hluboký klam feministického tlaku na ženskou emancipaci nebezpečnější důsledky, než se může obecně jevit na pozadí rozvratu současné rodiny. Odvolává totiž muže od jeho otcovské odpovědnosti jako sám v sobě rozvrácený element neschopný plnohodnotného života v nových společenských podmínkách a dělá z něho paradoxně povinného a otrocky bezprávného živitele.
Popřením tradiční role otce po té, co byla znevážena a potlačena i role dobré ženy a matky v rodině, se z mužů stávají zcela zbytečné relikty lidského početí. Jde o situaci, jíž se nelze přizpůsobit. Ba co víc, nelze se s ní ani smířit bez toho, aby proti ní postižený muž začal bojovat, nebo se od takového postavení předem distancoval. Jakýkoliv kompromis totiž nutně vede k zlým rozepřím a násilí, které končí vzájemnou nenávistí mezi manžely s tragickými důsledky. Vnějšími faktory vynucený distanc ovšem muž těžko může projevit otevřeně, pokud nechce navždy zůstat závislý na autoerotice či placených erotických službách. Výsledkem je jeho nečitelnost, nikoliv bezradnost.
Ženy by si měly co nejdříve uvědomit, že otázka jejich kariéry a společenského uplatnění v zaměstnání nemá nic společného s jejich rodinným posláním. Jejich význam na pracovišti stojí mimo veškerou souvislost s významem, jaký mají jako manželky a matky v rodině. Pro smysl života a naplnění ženy v rodině je zcela lhostejné, zda je úspěšnou lékařkou, manažerkou, zdanou zahradnicí či ošetřovatelkou prasat. Je lhostejné, zda pracuje mimo rodinu za účelem společného výdělku, či pečuje o domácí hospodářství. Její role v rodině se tím nikterak nemění.
Štěstí řádné ženy
Pouze pokud bude žena řádnou manželkou a matkou, pokud se stane oním vpravdě klidným ženským elementem vytvářejícím rodinnou pohodu a prokazujícím úctu otci jako hlavě rodiny, teprve tehdy bude mít šanci být svým mužem skutečně a věrně milována, teprve tehdy bude moci rozvinout svůj mateřský pud ke svým dětem za plné podpory muže, z něhož se stane první učitel všestranné zdatnosti a lidských ctností, jak se sluší na řádného otce a poctivého manžela.
Na druhou stranu teprve ze své ryze ženské pozice „dole“ dokáže žena přijmout vedle sebe pravého muže, po jakém niterně touží a jakého si svým emancipovaným odporem nedokáže k sobě připoutat ani tak úzce, aby se mu ve svých citech mohla láskyplně a s důvěrou oddat. Ženy, začněte o sobě přemýšlet! Ne podle toho, co je vtloukáno vnější propagandou do vaší hlavy rozjařené individuálním prospěchem a fyzickými požitky, ale podle toho, co vám velí vaše srdce, cit a vnitřní hlas přírody. Není podstatné, kolik toho za vás doma muž udělá, ale kolik prostoru mu dáte k tomu, aby si byl vědom své moci, lásky a odpovědnosti.
May 17th, 2009 at 11:01
Pekne napísané pán Lhoták, ale obávam sa, že Váš hlas je hlasom volajúceho
na púšti. Ale treba niečo robiť a Vy idete príkladom. Tzv.feminizácia bola
zneužitá istými “nepomenovateľnými” spoločenstvami, hanbím sa napísať ľudí. Jednoducho oni ľudia nie sú. Sú viac. To na vysvetlenie stačí. A tak dôverčivá
žena-puťka /mnohdy s vysokoškolským titulom/ skočí na “špek” a je “emancipovaná”. Bez toho aby uvažovala, čo sa s ňou deje a ako je manipulovaná. Prečo to tak je? Treba znížiť ľudskú populáciu na nejakú pol
miliardu jedincov. Čert ber humanitu! A feministiky tomuto cieľu slúžia viac
než dobre. Myslím si, že je to nezvratný proces, ale je dobre o ňom vedieť a vedieť aj kto mu velí a prečo. No a tak tu máme “moderný typ ženy”. Ľudského
naprogramovaného robota, či robotku v oceľovo modrom kostýme s viazankou a tvr-
dým pohľadom za okuliarmi: “Ja vám, mužskí trubci ukážem, “zač je toho loket”".
Samozrejme, je to “obrovské” víťazstvo ľudského rodu a manipulátorov.
“Ale ty konce, ty konce pánové!”
July 26th, 2010 at 20:58
Gratuluji, pane Lhotáku, k brilantní analýze emancipované ženy. Mohu potvrdit Vaše závěry z vlastní zkušenosti, a to doslova slovo od slova, třeba již hned od začátku článku… přesně tak jsem to zažil na vlastní kůži. Vzal jsem si v kostele před Bohem rozvedenou matku tří dětí (mně bylo 22, jí 30 let), od první chvíle jsem dělal vše, co má dobrý manžel v popisu práce, svou ženu jsem doslova nosil na rukou a nevlastní děti jsem miloval jako vlastní a vedl je k mnoha dobrým věcem, za všechny jsem byl ochoten obětovat svůj život. Byl jsem chápavý, citlivý, něžný, ale také otcovský, vždy připravený pomoci a druhého vést a chránit – prostě jsem jel na 200% svých možností a musel jsem být ideálním manželem a otcem, vždyť i známí mé ženy mne opravdu obdivovali/y a jí záviděli/y. Jediný problém jsem měl – nedokázal jsem vydělat zdaleka tolik peněz jako manželčin bývalý. Vlivem tohoto stigmatu jsem, aniž bych měnil svůj přístup k ženě a dětem, rychle ztrácel kredit a netrvalo dlouho a žena mi začala říkat, že když jsem do jejich rodiny nic nepřinesl, nemám právo o čemkoliv rozhodovat, navíc, ona nebude řídit svůj a dětí život podle nějakého cucáka… Postupně začaly manýry své milované maminky napodobovat i nevlastní děti, takže netrvalo dlouho a do půl roku po svatbě mi nejstarší nevlastní dcera řekla, že pokud nechci poslouchat její maminku, ať si sbalím svejch pět švestek a táhnu. Během let mi potom manželka několikrát vyházela věci ze skříně a opakovala větu své dcery. Musím upozornit, že jsem měl od ženy zákaz trávit čas s rodiči, kamarády či v přírodě, nechodil jsem do hospody, nepil ani nekouřil a samozřejmě byl ženě věrný nejen činy, ale i myšlenkami. Když jsem všechno stupňující se utrpení ze strany ženy i nevlastních dětí vydržel deset let, skončilo mé soužití s rodinou tím, že na mne byl nevlastní, tehdy sedmnáctiletý syn drzý, stejně jako jeho sestra, já jsem mu, v afektu a de facto poprvé, vrazil facku, které on se aktivně bránil a po druhé výchovné mne fyzicky napadl a začal bít (mne, který jsem ho nosil na rukou a zasvětil ho do krás přírody i dobrého života). Když jsme se spolu tedy pustili do křížku, zavolala na mne manželka a nevlastní dcera policii, aby mne vykázala z domu jako domácího násilníka… Je to už tři čtvrti roku a přes mé bláhové snahy o záchranu posvěceného manželství ještě v době po ukončení společného bydlení k sobě už těžko cestu najdeme… Chudák můj vlastní syn…
Samozřejmě, dnes vím, že za vše si mohu sám svou přehnanou dobrotou, která se v určité zóně už mísí s hloupostí a dnes bych, pokud by mi bylo dáno začít jiný smysluplný vztah, už i přes své nevyléčitelné dobráctví stejné chyby neopakoval. Je absurdní, že poté, co jsem, i přes jejich chování, osm roků doslova nosil ženu i nevlastní děti na rukou (poslední tři roky jsem už takový masochista nebyl), pro ně dnes nejsem hrdina, který si ve svých 22 letech, kdy si jiní užívají života, vzal na sebe obrovské břemeno a všechny své síly tvrdě napřel, aby je po všech směrech zajistil, vzdal se ze dne na den celého svého dosavadního života, z velké části i rodičů, přátel, koníčků… tak tito lidé mne dnes nazývají člověkem, který jim nic nedal a jen se přilepil na jejich rodinu, protože jsem cítil peníze…
Nakonec mohu potvrdit, že se na mně zcela do písmene potvrdila i páně Lhotákova slova o tom, že “Popřením tradiční role otce po té, co byla znevážena a potlačena i role dobré ženy a matky v rodině, se z mužů stávají zcela zbytečné relikty lidského početí. Jde o situaci, jíž se nelze přizpůsobit. Ba co víc, nelze se s ní ani smířit bez toho, aby proti ní postižený muž začal bojovat, nebo se od takového postavení předem distancoval. Jakýkoliv kompromis totiž nutně vede k zlým rozepřím a násilí, které končí vzájemnou nenávistí mezi manžely s tragickými důsledky. Vnějšími faktory vynucený distanc ovšem muž těžko může projevit otevřeně, pokud nechce navždy zůstat závislý na autoerotice či placených erotických službách.” Tak to kurva sedí – věděl jsem celou dobu manželství, jaký má být dobrý křesťanský otec i manžel a vždy jsem se tak snažil chovat – přesto mi to nebylo ženou umožněno (měl jsem jen tisíce povinností, ale když došlo na práva, neexistoval jsem). Snažil jsem se to vybojovat, ale vždy jsem včas couvl, protože ona by šla do krve, a to já jsem si jako gentleman nemohl dovolit.
Dnes jsem sice uvnitř stále něžný gentleman, ale navenek jsem macho, a tak to zůstane. Bohem daný řád a hierarchii v rodině není možné postavit na hlavu a pokud se tak stane, skončí nejen příslušná rodina, ale celá “moderní a emancipovaná” společnost a nahradí ji jiná, která se funkčního patriarchálního modelu rodiny drží – třeba rodina a společnost muslimská. A můžeme si za to my, křesťané, kteří jsme nechali rozložit svou silnou rytířskou kulturu iluminátskými zbabělci pod zženštilými hesly plytkého bratrství, absolutní svobody a bezbřehé tolerance. Zde plně souhlasím s výše uvedeným příspěvkem KRISe. Kdo jeho příspěvek čte poprvé, řekne si možná něco o pomotané hlavě, ale kdo ví, kdo jsou ilumináti a jak funguje dnešní svět, nemůže než souhlasit.
Vivat Deus, Rex, Patria, Familia!
Jooohnny – http://www.vrchlabsko.info/rytirstvo
July 26th, 2010 at 21:11
Pardon, odkaz je:
http://www.vrchlabsko.info/rytirstvo.html