Kdo nemá ideál, není v rozporu se skutečností. Amiel.
ÚVOD
Nová pravice se zrodila v roce 1968. Není to politické hnutí, ale škola idejí. Aktivity, jež od té doby až po dnešek rozvíjí (vydávání knih a časopisů, pořádání kolokvií a přednášek, organizace seminářů a letních univerzit atd.), jsou především metapolitické. [1]
Metapolitika není jiný způsob, jak se politicky angažovat. Není to ani „strategie“, která by směřovala k prosazování intelektuální hegemonie; [2] nechce ostatní postupy nebo postoje diskvalifikovat. Spočívá jen na zjištění, že v kolektivním vědomí, a vůbec v celé historii lidstva, hrají ideje rozhodující roli. Herakleitos, Aristoteles, Augustinus, Tomáš Akvinský, René Descartes, Immanuel Kant, Adam Smith nebo Karel Marx vyvolali ve své době svými díly rozhodující změny, jejichž důsledky jsou patrné ještě dnes. Dějiny povstávají z vůle a jednání lidí, avšak tato vůle a jednání se vždy projevují v rámci určitého počtu přesvědčení, věrouk a představ, jež jim dávají smysl a řídí je. Nová pravice chce přispět k jejich obnově. [3]
Metapolitický diskurs zahrnuje též úvahy nad vývojem západních společností na počátku 21. století. Konstatuje nejen rostoucí bezmoc stran, odborů, vlád a všech obvyklých forem dobývání a vykonávání moci, ale i rychlé zastarávání všech dělících linií charakteristických pro modernu, počínaje tradiční linií mezi pravicí a levicí. Mimoto sleduje dosud nevídanou explozi znalostí, jež se množí, aniž jsou vždy plně chápány jejich důsledky. Ve světě, v němž uzavřené celky vyklidily pole propojené síti, [4] v němž jsou orientační body stále neurčitější, spočívá metapolitická činnost v pokusu dát nejvyšší úrovni žití opět smysl pomocí nových syntéz, rozvíjet mimo profesionální politické zápasy rezolutně transverzální způsob myšlení [5] a konečně i studovat všechny oblasti vědění, aby nabídla celistvý světonázor. To je náš cíl už třicet let.
Přítomný manifest to dokazuje. První část („Situace“) podává kritickou analýzu naší doby. Druhá („Základy“) popisuje podstatu našeho pojetí člověka a světa. Obě jsou inspirovány multidisciplinárním přístupem, který boří většinu dnes uznávaných intelektuálních hranic. Tribalismus a globalismus, [6] nacionalismus a internacionalismus, liberalismus a marxismus, individualismus a kolektivismus, progresivismus a konzervatismus stojí totiž proti sobě s toutéž samolibou logikou, která vylučuje třetího. Tyto umělé protiklady už století zastírají podstatné: rozsah krize, vyžadující zásadní obnovu našeho způsobu myšlení, rozhodování a jednání. Na následujících stranách proto budete marně hledat stopu předchůdců, jichž bychom byli pouhými dědici: Nová pravice využívá nejrozmanitější teoretické poznatky, které ji předcházely. Věnuje se rozsáhlému studiu historie idejí a ve všech proudech myšlení neváhá přebírat ty, jež se jí zdají správné. Tento transverzální přístup ostatně pravidelně probouzí hněv žárlivých strážců idejí, [7] kteří dobře vědí, jak zmrazit zavedené teorie, aby paralyzovali jakoukoli novou syntézu, ohrožující jejich intelektuální pohodlí.
A konečně, Nová pravice od svých počátků sjednocuje muže a ženy, kteří ve svém bydlišti nežijí lhostejně a jsou odhodláni aktivně se podílet na jeho rozvoji. Ve Francii, stejně jako v jiných zemích, tvoří pracovní a intelektuální společenství, jejichž členy nejsou nezbytně intelektuálové, ale všichni, kteří se z onoho či jiného důvodu zajímají o boj idejí. Třetí část tohoto manifestu („Orientace“) tedy vyjadřuje naši pozici ve velkých diskuzích dneška a naši orientaci pro budoucnost našich národů a naší civilizace.
I. SITUACE
Každé kritické myšlení začíná posuzováním doby, v němž se rozvíjí. Dnes se nacházíme v přechodném období, na přelomu v podobě „interregna“, [8] rýsujícího se na pozadí velké krize: konci moderny.
1. Co je moderna?
Moderna je politické a filosofické hnutí posledních tří staletí západních dějin. Charakterizuje ji převážně pět vzájemně se prolínajících procesů: individualizace rozpadem starobylých sounáležitých společenství, masovost [9] přijetím standardizovaného způsobu života a chování, odposvátnění [10] odlivem velkých náboženských příběhů ve prospěch vědeckého výkladu světa, racionalizace nadvládou instrumentálního rozumu [11] obchodního styku a technické efektivity, univerzalizace celosvětovým rozšířením společenského modelu, který je implicitně vydáván za jediný racionálně možný a tudíž nadřazený všem ostatním.
Toto hnutí má starobylé kořeny. V mnoha ohledech představuje sekularizované pojmy a perspektivy vypůjčené z křesťanské metafyziky, které po odstranění jakékoli transcendentní dimenze uplatnilo ve světském životě. Velké změny, zúrodňované laickými ideologiemi porevolučního období, byly totiž obsaženy již v zárodku křesťanství. Individualismus v pojmu individuální spásy a ve výsadním vztahu, který věřící udržuje s bohem, vztahu, který přesahuje všechny vztahy a vazby zde na Zemi. Egalitarismus v představě, že všichni lidé jsou stejně povoláni ke spáse, neboť jsou všichni obdařeni individuální duší, jejíž absolutní hodnota je celému lidstvu společná. Progresismus pochází z myšlenky, že historie má absolutní začátek a nevyhnutelný konec a její průběh byl celkově přizpůsoben božskému plánu. Konečně univerzalismus je přirozeným projevem náboženství, které tvrdí, že má v rukou zjevenou pravdu platnou pro všechny lidi a ospravedlňuje tak, že nárokuje jejich obrácení na víru. Sám moderní politický život je založen na sekularizovaných teologických pojmech. [12] Křesťanství, redukované dnes do postavení jednoho vyznání mezi jinými, bylo samo obětí tohoto hnutí, které proti své vůli uvedlo do pohybu: v historii Západu bylo náboženstvím konce náboženství.*
*Jsme prý děti Boží, jednoho dne však děti dospívají? (Skolimowski)
Různé filozofické školy moderny, konkurující si a namnoze rozporné ve svých základech, jsou nicméně v tom podstatném zajedno: v představě, že existuje jediné a zevšeobecňující řešení všech politických, společenských a mravních jevů. Lidstvo je tu chápáno jako suma racionálních jedinců, kteří jsou povoláni k tomu, aby se v dějinách, ze zájmu či z prospěchu, z morálního přesvědčení, ze sympatie nebo i ze strachu, sjednotili. Z této perspektivy se pak rozmanitost světa stává překážkou a vše, co lidi odlišuje, je vnímáno jako podružné nebo náhodné, překonané nebo nebezpečné. Tam, kde moderna nebyla jen sbírkou idejí, ale i způsobem /modem/ jednání, pokusila se všemi prostředky vytrhnout člověka z jeho jednotlivých příslušností, [13] aby ho podrobila univerzální formě spojení. V praxi se jako nejúčinnější ukázal být trh. [14]
2. Krize moderny
Představa moderny o světě byla ovládána touhou po svobodě a rovnosti. Obě tyto hlavní hodnoty byly zrazeny. Lidé, odříznuti od společenství, která je chránila a dávala jejich životu smysl i formu, jsou nadále podrobeni metle obrovských vládnoucích a rozhodovacích mechanismů, vůči nimž zůstává jejich svoboda čistě formální. Snášejí globalizovanou moc trhu, vědy a techniky nebo komunikačních prostředků, aniž mohou ovlivňovat její běh. Slib rovnosti také dvakrát ztroskotal: komunismus se mu zpronevěřil, když nastolil nejvražednější totalitní režimy v dějinách; kapitalismus, když principiální rovností ospravedlňoval nejostudnější ekonomické a sociální nerovnosti. Moderna hlásala „práva“, aniž poskytla prostředky k jejich výkonu. Vystupňovala všechny potřeby a bez přestání vytváří nové, přístup k nim však vyhrazuje jen malé menšině, což živí frustraci a hněv ostatních. Ideologie pokroku, která plnila očekávání lidí, když jim slibovala stále lepší svět, zažívá dnes pronikavou krizi: budoucnost, jevící se jako nepředvídatelná, není již nositelkou naděje, ale bezpočtu lidí nahání strach. Každá generace nyní čelí světu, který se liší od světa otců: tato ustavičná novost, založená na diskvalifikaci původu a dávných zkušeností, provázená stále se zrychlující změnou životního stylu a prostředí, neplodí štěstí, nýbrž úzkost.
„Konec ideologií“ [15] znamená historické vyčerpání velkých mobilizujících příběhů, [16] zpodobněných v liberalismu, socialismu, komunismu, nacionalismu, fašismu nebo nacismu. 20. století většině těchto doktrín, k jejichž konkrétním následkům patřily genocidy, etnocidy a masové vraždy, totální války mezi národy a permanentní soutěž mezi lidmi, ekologické katastrofy, sociální chaos, ztráta všech důležitých orientačních bodů, odzvonilo. Ničení žitého světa [17] instrumentálním rozumem ve prospěch materiálního růstu vedlo k dosud nevídanému duchovnímu ochuzení. Moderna tak zrodila nejbezobsažnější civilizaci, jakou kdy lidstvo poznalo: řeč reklamy a publicistiky se stala vzorem vší společenské mluvy, vláda peněz si vynucuje všudypřítomnost zboží, člověk se v atmosféře ubohého hédonismu mění v předmět směny, technika sešněrovává žitý svět do tlumivé a racionalizované sítě, [18] kriminalita, násilí a nemorálnost se šíří ve válce všech proti všem a každého proti sobě samému, nejistý jedinec odplouvá do neskutečných světů drog, virtuálna a médií, vesnice kolem neobyvatelných předměstí a ohavných megapolí pustnou, osamělý jedinec se ztrácí v anonymním a nepřátelském davu, zatímco staré sociální, politické, kulturní nebo náboženské vazby slábnou a jsou čím dál tím lhostejnější.
Tato difuzní krize, kterou procházíme, signalizuje, že se moderna blíží ke svému konci právě v době, kdy se univerzalistická utopie, která ji založila, stává pod záštitou liberální globalizace skutečností. Konec 20. století znamená konec věku moderny a nástup postmoderny, charakterizovaný řadou nových témat: objevení ekologických zájmů, hledání kvality života, role „kmenů“ a „sítí“, obnova významu společenství, politika uznání skupin, [19] rozmnožení vnitro- nebo nadstátních konfliktů, návrat sociálního násilí, úpadek zavedených náboženství, rostoucí odpor národů vůči svým elitám atd. Jelikož stoupenci dominantní ideologie již nemají co říci a v současných společnostech sledují nárůst neurčitého neklidu, omezují se na mediální mlácení prázdné slámy ve světě ohrožovaném implozí. Implozí a ne explozí: Překonání moderny na sebe nevezme podobu „velkého soumraku“ (světské podoby parúsie), ale projeví se tisícerým svítáním, to znamená rozvíjením suverénních, od nadvlády moderny osvobozených prostorů. Moderna nebude překonána návratem zpět, do minulosti, ale přenesením jistých předmoderních hodnot do energické optiky postmoderny. [20] Sociální anémie a současný nihilismus budou zažehnány jen za cenu takové radikální obnovy. [21]
3. Liberalismus, úhlavní nepřítel
Liberalismus je hlavní ideologií moderny, jako první se objevil a jako poslední také zmizí. V první fázi liberální myšlení osamostatnilo ekonomiku vůči morálce, politice a společnosti, do nichž byla dříve začleněna. V druhé fázi učinilo tržní cenu svrchovanou instancí všeho společenského života. [22] Tento přechod od tržních ekonomik k tržním společnostem, tzn. rozšíření zákona tržní směny ovládaného „neviditelnou rukou“ na všechny oblasti života, označuje počátek „říše kvantity“. [23] Liberalismus také zplodil moderní individualismus z antropologie, která je jak v popisném, tak i v normativním ohledu chybná: je založena na jednorozměrném jedinci, [24] který svá „nezadatelná práva“ nabývá z jakési v podstatě nesociální „povahy“ /la nature/ a stále se pokouší zvyšovat míru svého prospěchu vyloučením jakéhokoli nekvantifikovatelného důvodu nebo hodnoty, nevyplývajících z racionálního kalkulu.
Tento dvojitý – individualistický a ekonomistický – impuls je provázen „darwinistickou“ vizí sociálního života, která se v poslední analýze omezuje jen na všeobecnou soutěž, novou verzi „války všech proti všem“, aby vybrala „nejlepší“. Ale mimoto, že „čistá a dokonalá“ soutěž je mýtus, protože ji vždy předchází poměr sil, nevypovídá také nic o hodnotě vybraného: vzešli z ní ti nejlepší, právě tak jako nejhorší. Evoluce vytřídila ty, kteří jsou nejvhodnější k přežití, ale člověk se nespokojuje jen s tím, aby přežil: uspořádává svůj život podle řádu hodnot, o nichž liberalismus tvrdí, že vůči nim zůstává neutrální.
Nespravedlivá podstata liberálního panství vyvolala v 19. století, v rámci industriální revoluce, oprávněnou reakci vznikem socialistického hnutí. To však pod vlivem marxistických teorií sešlo na scestí. Při všech protikladech totiž liberalismus a marxismus v podstatě patří do stejného světa dědiců osvícenství: stejný individualismus v pozadí, stejný nivelizující universalismus, stejný racionalismus, stejný primát ekonomického faktoru, stejný důraz na emancipační hodnotu práce, táž víra v pokrok a touha po konci dějin. V mnohém ohledu liberalismus realizoval cíle, které sdílel s marxismem, jen s větší účinností: vyhlazení kolektivních identit a tradičních kultur, odkouzlení světa, sjednocení systému výroby.
Ničivé důsledky trhu podnítily i vznik a posílení sociálního státu. [25] Stát a trh vstoupily do dějin současně, stát se přitom snažil vnitrospolečenskou netržní směnu, dříve nedosažitelnou, podrobit bernímu poplatku a homogenní hospodářský prostor učinit nástrojem své moci. Pozdější rozpad společenských vazeb, vyvolaný komercionalizací společenského života, [26] měl nutně za následek pozvolné posilování sociálního státu, který, aby mírnil selhání tradičních mechanismů solidarity, přistoupil k přerozdělování. Tyto státní zásahy dovolily liberalismu prosperovat a zároveň se vyhnout sociální explozi, zajistily mu tedy bezpečnost a pro obchod nepostradatelnou jistotu a stabilitu. Sociální stát, který není než abstraktní, anonymní a neprůhlednou strukturou přerozdělování, na oplátku zevšeobecňuje neodpovědnost, a tím proměňuje členy společnosti v osoby požívající sociální péče, které se již ani tak nedomáhají svržení liberálního systému, jako nekonečného rozšiřování svých práv bez protislužby.
Liberalismus také vede k negaci zvláštností politiky, která vždy předpokládá svobodu rozhodování a pluralitu cílů. „Liberální politika“ se proto jeví jako rozpor sám o sobě. Tím, že se snaží stavět sociální vazby na základě teorie racionální volby, redukující občanství na praktický užitek, směřuje k ideálu „vědecké“ správy veškeré společnosti, kterou vymezuje jen ze zorného úhlu technické expertizy. Liberální právní stát, příliš často synonymum soudcokracie /la république des juges/, se ostatně domnívá, že může na to, aby nabízel model „dobrého života“ rezignovat, [27] a zároveň se snaží neutralizovat konflikty tkvící v sociální rozmanitosti ryze juristickými metodami, které mají spíše stanovit co je spravedlivé, než co je dobré. Veřejný prostor se rozpouští v prostoru soukromém, zatímco zastupitelská demokracie je snížena na jarmark, kde se stále menší nabídka (sbližování programů a politika středu) setkává se stále méně motivující poptávkou (abstence).
V časech globalizace již liberalismus nevystupuje jako ideologie, nýbrž jako celosvětový systém produkce a reprodukce lidí a zboží, nad nímž ční hypermoralismus lidských práv. Ve všech svých formách, ekonomické, politické i morální, představuje ústřední ideový blok končící moderny. Tedy hlavního protivníka všech, kteří pracují na jeho překonání. [28]
Poznámky, doplňky a vysvětlivky:
ÚVOD
0. Termín Nová pravice (Nouvelle Droite) jako označení pro GRECE a jeho aktivity zpopularizoval v roce 1979 „demokratický“ tisk. Vžil se natolik, že ho používá i Alain de Benoist, ačkoli se tím sám vrací k pomyslné úsečce pravice-levice, proti níž od počátku vehementně vystupuje.
1. V metapolitice jde o to, měnit smýšlení lidí, především těch, kteří jsou schopni (jakékoli) společenské reflexe (a nejsou tedy idiótés – lidé lhostejní či neznalí společenských otázek), zároveň však nejsou schopni (z toho či onoho důvodu) pohlédnout za obzor, který jim vnucuje či nabízí vládnoucí ideologie.
2. Koncept kulturní a ideové hegemonie rozvíjel italský marxistický myslitel Antonio Gramsci (1851-1937), který – na rozdíl od Marxe – neviděl v kultuře jen „ideovou nadstavbu“ ekonomiky. Porážku či absenci bolševických revolucí v západních společnostech naopak spatřoval ve faktu, že tu vše – nebo téměř vše – bylo postaveno na systému hodnot, které si utvořila nebo pro sebe přizpůsobila vládnoucí buržoazie (včetně kulturního modernismu, který se stavěl jakoby proti ní!). Trvalému dobytí politické moci tudíž musí předcházet „dobytí myslí“ nejen aktivní, revoluční menšiny, ale i širších vrstev všemi prostředky, které kultura nabízí (tisk, literatura, výtvarné umění, hudba, divadlo, film). GRECE je dnes tento kulturní imperialismus cizí.
3. Z interakce sociálně-historických představ a sociálně-historických sil (vůle, rozum, cit) vzniká (sociálně-historická) realita.
4. „Kdykoliv se setkáváme s živými systémy – organismy, částmi organismů, společenstvy organismů – můžeme pozorovat, že jejich složky jsou upořádány v sítích. Kdykoli hledíme na život, hledíme na sítě,“, píše Fritjof Capra ve Tkáni života (Praha 2004). G. Deleuze a F. Guattari na základě metafory převzaté ze života mechů a lišejníků (rhizom) vysvětlují, jak by měly fungovat systémy v postmoderním světě:„každý bod systému může být spojen s jiným bodem systému.“ Nová pravice zkoumá realitu nikoli jako sled či vrstvu izolovaných jevů či dění, ale jako jejich síť. Představa společnosti jako „sítě vztahů“ je ostatně základem sociologie i námětem četných románů od 19. století.
5. Transverzální způsob myšlení – myšlení napříč kategoriemi, obory, politickými tábory i časem.
6. Tribalismus (z lat. kořene trib), organizace společnosti na bázi kmenů, rodů či velkorodin. V Evropě dosud přítomný např. na Balkáně (cikánské kmeny); vzácné obrazy tohoto starobylého patriarchálního řádu u jihoslovanského kmene Kučů vykreslil spisovatel Josef Holeček v Černohorských junácích, včetně líčení jejich „vojenské demokracie“ („všechny glavary si volívali, žádná hodnost u nich nebyla dědičnou“). Dnes se však tribalismem míní hlavně některé subkultury mládeže (viz. např. Michel Maffesoli. O nomádství, s. 82-83), pro něž je typické zdobení primitivních kmenů (piercing, branding, dread-locks). Mondialismus (le mondialisme) je termín, který se v románských zemích užívá pro všechny globalizační jevy (dosl. „světizace“), aniž je třeba ho rozvíjet přívlastky jako kulturní či ekonomický; po vzoru něm. překladatele jsem se přesto rozhodl přidržet se v textu u nás zavedenějšího termínu globalizace.
7. V originále dosl. „kerberové myšlení“ (cerbéres de la pensée). Kerberos (lat. Cerberus) je mýtický trojhlavý obří pes s dračím ohonem, který střeží podsvětí před vstupem živých.
I. SITUACE
8. Interregnum – mezivládí, mezidobí, kdy původní mandát k vládnutí zaniká a nový dosud nevznikl; starý právní termín si vypůjčil René Guénon, aby jím obecně charakterizoval věk moderny, od něj ho převzal Julius Evola. Staré (tj. moderna) se hroutí a nové ještě nenalezlo svůj výraz (postmoderna).
9. Masovost či „zmasovění“ (la massification); faktem „hromadění“, „plnosti“ a „masy“ se podrobně zabývá José Ortega y Gasset ve Vzpouře davů (Madrid 1930, Praha 1990), ovšem z pozic konzervativního liberála.
10. Odposvátnění (la désacralisation); pojem desakralizace zpopularizoval Max Weber, ale hlavně Mircea Eliade (např. Posvátné a profánní, Praha 1994), a to ve významu nepřítomnosti a nepřístupnosti posvátné dimenze bytí v moderních společnostech.
11. Instrumentální rozum (la raison instrumentale); podle Maxe Webera (1864-1920) se rozum jako jedna ze sociálně-historických sil v průběhu sekularizace osvobodil (?) od mýtických a náboženských zdrojů a plně se instrumentalizoval, tzn. že člověk začal užívat rozumu čistě jako nástroje, čemuž Západ vděčí za technologickou převahu a blahobyt; zároveň však preference funkčnosti a profitu nutně vede k cynismu – instrumentální rozum se neřídí etickými hledisky (odvozenými z metafyzických principů), nýbrž ryze praktickými zájmy.
12. Jeden z klíčových postřehů Carla Schmitta, „bojovníka proti ekonomickému myšlení“, odtud také jeho výrok, že „politično spočívá na jiných kategoriích, než je spotřeba a výroba.“
13. Rozumí se příslušnosti (les appartenances) k různým společenským útvarům a institucím (včetně např. kmotrovství) předmoderních pospolitostí, v nichž jsou si „všichni nějak blízcí, i v nenávisti“.
14. …trh, [nesený logikou kapitálu]. Něm. dodatek, který se v této souvislosti v textu manifestu vyskytuje opakovaně.
15. Narážka na stejnojmennou knihu Davida Bella (End of Ideology, 1960), který byl dle vlastních slov „v ekonomii socialistou, v politice liberálem a v kultuře konzervativcem.“ V češtině je možné na stejné téma číst Opium intelektuálů Raymonda Arona (Praha 2001).
16. S teorií „velkých příběhů“ přišel Jean-Francois Lyotard, autor slavné knihy O postmodernismu (Praha 1993); podle něj se každá kultura snaží sama sebe legitimovat a vysvětlit pomocí určitých příběhů a vyprávění, které ukazují její vznik a smysl a dávají jí jednotný ráz. V moderně tuto úlohu převzala racionální věda, dovolávající se univerzálního rozumu. Plodem racionality osvícenství byla idea pokroku… Postmoderní doba pak velké cíle i velké hrdiny zbavila přesvědčivosti (v poslední době už i na filmovém plátně!).
17. Žitý svět (le monde vecu); pojem Edmonda Husserla, který rozlišuje dva světy – přirozený, „žitý svět“ v němž žijeme a svět vědy, matematizace a abstrakce.
18. Zatímco zvíře je dokonale vybaveno k životu ve svém prostředí, člověk jako „deficitní bytost“ si prostředí teprve musí vytvářet. Výsledkem je kultura, v níž je technika složkou přirozeně rovnocennou ostatním. Více např. v: Arnold Gehlen – Duch ve světě techniky (Praha 1972). Systém, od pravěké vesnice po současné velkoměsto, vytváří „odlehčení“, utlumení bezprostředního kontaktu se světem přírody.
19. „Politika uznání skupin“ (la politique de reconnaissance des groupes), tzn. uznání jejich odlišnosti (např. homosexuálové, skupina duševně postižených a invalidů atd.) .
20. Věta definuje podstatu Fayeho archeo-futurismu!
21. Tento odstavec se v německé verzi natolik liší, že je třeba uvést ho v úplnosti: Tato difuzní krize, v níž se nacházíme, nasvědčuje tomu, že se moderna blíží ke svému konci právě v okamžiku, kdy se univerzalistické snahy, které ji založily, stávají pod záštitou liberální globalizace skutečností. Období pozdní moderny se vyznačuje jak hypertrofií moderny (radikalizací některých jejích nejdestruktivnějších aspektů), tak i nástupem nejednoznačné postmoderny. Ta na jedné straně nabývá podoby „postmodernismu“, provázeného rozkladem, lhostejností, přemrštěnou spotřebou a skepsí na široké bázi („anything goes“), na druhé straně řadou nových témat nastiňuje vlastní perspektivu: náhlý silný zájem o ekologické otázky, hledání kvality života, úloha „kmenů“ a „sítí“, nový význam pospolitostí, politika uznání skupin, nárůst vnitrostátních a nadstátních konfliktů, znovuobjevení se sociálního násilí, úpadek zavedených náboženství, rostoucí odpor národů proti svým elitám atd. Překonání moderny na sebe nevezme formu „velkého soumraku“ (světské podoby parúsie), ale projeví se tisícerými červánky, to znamená rozvíjením svrchovaných, od nadvlády moderny osvobozených pospolitých prostorů. Překonání moderny také nenastane krokem zpět, jak si na základě idealizované představy minulosti přejí kontrarevolucionářští nebo tradicionalističtí kritikové, neboť současný stav není nic jiného, než následek této minulosti. Přemožena bude spíš návratem k určitým předmoderním hodnotám ve vědomě postmoderním hávu. Sociální anémie a dnešní nihilismus mohou být odvráceny jen za cenu takové zásadní obnovy.
22. Zavedením volného trhu se společnost stává jen jeho přívěskem, ekonomika už není začleněna do společenských vztahů, ale naopak, ony jsou začleněny do ekonomiky. Vše se stává zbožím. Vlády, které mají občany chránit před nejistotami, se zavedením volného trhu, který nejistoty vytváří, samy delegitimizují (viz pozn. č. 8). Demokracie a volný trh nejsou přirozenými spojenci, jak se nám snaží namluvit jeho zastánci, jsou to soupeři! Více v knize Karla Polanyiho Velká transformace (Praha 2006).
23. Říše kvantity (Le Regne De La Quantité); titul knihy René Guénona.
24. Jednorozměrné individuum; podle knihy Herberta Marcuse „Jednorozměrný člověk“ (1964), která je kritikou západního technokratismu („s rostoucím panstvím techniky nad přírodou roste i její panství nad člověkem samotným“). Marcuse byl po Evolovi druhým, kdo podrobil tehdy ještě všeobecně optimisticky vnímaný „růst“ zdrcující kritice.
25. Přerozdělující sociální stát bývá líčen jako hlavní viník ochabování rodinných soudržností, rozklad rodiny prý nejvíc pokročil právě v zemích s nejvyvinutějšími sociálními systémy. Nicméně názory resp. výsledky sociologických studií stavu rodinných vazeb např. ve Skandinávii se dost liší („na jedné straně nesezdané páry s dětmi, na druhé vysoká mezigenerační solidarita“).
26. Komercionalizace života – tzn. nejen rostoucí závislost na spotřebě zboží (i ve formě „zážitků“), ale jeho celkové přizpůsobení se zákonům trhu, nabídky a poptávky. „Cílem jedince s tržním charakterem je optimálně fungovat“, píše Erich Fromm (Být nebo mít).
27. Dobrý život – jako etickou kategorií – individualistický liberální kapitalismus (zbavený s nástupem hromadné výroby ve 20. letech dvacátého století zbytků protestantské resp. puritánské etiky, která spolupůsobila při jeho zrodu) nenabízí, neboť jeho stát je prý „hodnotově neutrální“ a nemůže tudíž nic předpisovat. Monoteismus trhu může jen „svádět“ (Baudrillard) – aby prosperoval – k životu hédonistickému („chtějí se bavit“), neodpovědnému a vykořeněnému. Friedmannova báchorka o svobodném trhu a svobodných lidech, povýšená na zlovolné dogma, bude znít jednou lidem stejně neuvěřitelně, jako dnes představa o nevyhnutelném vítězství komunismu.
28. Něm. překlad obsahuje tento důležitý dodatek: „Není tedy možné odmítat politický liberalismus a přitom akceptovat liberalismus ekonomický, což je případ pravicového tábora, nebo obráceně, odmítat ekonomický liberalismus a přitom akceptovat politický, jak to lze vidět u levice.
Francouzský originál Manifeste: la Nouvelle Droite de l’an 2000 autorů Alaina de Benoist a Charlese Champetiera vyšel v magazínu Eléments, nº 94 (únor 1999). Německou verzi přeložil a poznámkami opatřil Karel Veliký.
Příště: kapitola II. Základy 1 – 1. Člověk: okamžik živého; 2. Člověk: bytost zakořeněná, nebezpečná a otevřená; 3. Společnost: korporace společností.
Související články:
