II. ZÁKLADY
„Poznej sám sebe“, zní delfská devíza. Klíč ke každému světonázoru, k zaujetí jakéhokoli politického, morálního nebo filozofického stanoviska, spočívá především v antropologii. Naše činy se mimo to naplňují prostřednictvím určitých praktických pravidel, představujících celou podstatu vztahů mezi lidmi navzájem a se světem: politično, ekonomika, technika a etika.
1. Člověk: okamžik živého
Moderna popřela existenci lidské přirozenosti (teorie tabula rasa) nebo jí připsala abstraktní vlastnosti, které jsou reálnému světu a žité existenci cizí. Za cenu tohoto radikálního zlomu se vynořil ideál „nového člověka“, údajně nekonečně tvárného pozvolnou nebo prudkou změnou jeho prostředí. Tato utopie vedla k totalitárním experimentům 20. století. V liberálním světě se projevila pověrečnou vírou ve všemohoucnost společenského milieu, [29] která způsobila nemenší zklamání, zvlášť v oblasti výchovy a vzdělání: ve společnosti, strukturované užíváním abstraktního rozumu, jsou to totiž kognitivní schopnosti, které vytvářejí hlavní determinantu sociálního statusu. [30]
Člověk je především zvíře a jako takový se začleňuje do řádu živoucího, jehož trvání lze měřit ve stovkách milionů let. Srovnáme-li historii organického života se čtyřiadvacetihodinovým dnem, objevuje se náš druh teprve v posledních třiceti vteřinách. Sám proces hominizace člověka probíhal přes více než deset tisíc generací. [31] Jestliže se život šíří především přenosem informací obsažených v dědičné výbavě, člověk se nerodí jako nepopsaný list: každý z nás si už nese charakteristické znaky našeho druhu, k nimž se připojují dědičné predispozice k určitým osobním vlohám a postojům. Jedinec o tomto dědictví, které omezuje jeho nezávislost a tvárnost, ale také mu umožňuje vzdorovat politickým a sociálním podmínkám, nerozhoduje. [32]
Člověk ale není jen zvíře: to, co je u něj specificky lidské – vědomí si svého vlastního vědomí, abstraktní myšlení, syntaktický jazyk, schopnost symboliky, věcného konstatování a posouzení hodnot – neodporuje jeho přirozenosti, ale prodlužuje ji udělením dodatečné a jedinečné dimenze. Popírat biologické determinanty člověka nebo ho na ně redukovat odvozováním jeho specifických rysů ze zoologie tedy představuje dva stejně absurdní postoje. Dědičný díl našeho lidství tvoří jen základ našeho sociálního a historického života: protože jeho instinkty nejsou ve svém objektu programované, je člověk vždy nositelem části svobody (musí činit morální i politická rozhodnutí), jejíž jedinou skutečnou přirozenou hranicí je smrt. Člověk je především dědic, ale může svým dědictvím disponovat. [33] Historicky a kulturně se utváříme na základě předpokladů naší biologické konstituce, které jsou hranicí našeho lidství. Co leží mimo tyto hranice, může být nazváno bůh, vesmír, bytí nebo nicota: otázka „proč“ tu už nemá smysl, neboť všechno, co se nachází mimo hranice lidství, je nemyslitelné definovat. [34]
Nová pravice tedy nabízí vyvážené pojetí člověka, zohledňující jak vrozené, tak i individuální schopnosti a sociální prostředí. Odmítá ideologie, které nadměrně zdůrazňují jen jediný z těchto určujících faktorů, ať biologický, ekonomický nebo mechanický.
2. Člověk: bytost zakořeněná, nebezpečná a otevřená
Člověk není od přírody dobrý ani zlý, ale je schopen jedno i druhé být. V tom je bytost otevřená [35] a „nebezpečná“, která je vždy schopna sama sebe překonat či ponížit. Sociální a morální pravidla, právě tak jako instituce nebo tradice, umožňují tuto neustálou hrozbu zažehnávat tím, že člověka zavazují, aby se utvářel přijetím pravidel, která jsou základem jeho existence a dávají mu její smysl a orientační body.
Lidstvo, definované jako neurčitá množina jedinců, kteří ho tvoří, charakterizuje buď biologická kategorie, nebo ze západního myšlení pocházející kategorie filozofická. Člověk o sobě [36] ze sociálně-historického hlediska neexistuje, neboť příslušnost k lidstvu je vždy zprostředkována zvláštní příslušností kulturní. Toto konstatování nevyplývá z relativismu. Všichni lidé mají společnou lidskou přirozenost, bez které by si nemohli porozumět, ale jejich společná příslušnost k druhu se vyjadřuje vždy ve zvláštním kontextu. Sdílejí stejné základní snahy, ty však podle epoch a míst krystalizují v neustále odlišných formách. V tomto smyslu je lidstvo naprosto rozmanité: rozmanitost se podílí na samotné jeho podstatě. [37] Lidský život se nutně začleňuje do kontextu, který předchází – i vůči vlastní příslušnosti kritickému – úsudku, jenž jednotlivci a skupiny vnášejí do světa; tento kontext dává jejich snahám a cílům formu: v reálném světě existují jen konkrétně umístěné osoby. Biologické rozdíly samy jsou významné jen s ohledem na sociální a kulturní danosti. Co se týče rozdílů mezi kulturami, nejsou ani následkem iluze, ani přechodnými, náhodnými nebo druhotnými znaky. Všechny kultury mají své vlastní „těžiště“ (Herder): rozdílné kultury dávají rozdílné odpovědi na základní otázky. Jakýkoli pokus je unifikovat proto směřuje k jejich zničení. Člověk se z přírody vždy zapisuje do rejstříku své kultury: jako [38] zvláštní bytost se vždy nalézá na rozhraní obecného (svého druhu) a zvláštního (každé kultury, každé epochy). Představa jakéhosi absolutního, všeobecně platného a věčného zákona, který by měl v poslední instanci určovat naší morální, religiózní a politickou volbu, tedy nemá opodstatnění. Tato představa je základem všech totalitarismů. [39]
Lidské společnosti jsou konfliktní a kooperativní zároveň, aniž lze vyloučit jeden z těchto znaků ve prospěch druhého. Irénická víra v možnost zániku antagonismů uvnitř pacifikované a transparentní společnosti, nemá větší platnost než hyperkonkureční vize (liberální, rasistická nebo nacionalistická), [40] která ze života činí nepřetržitou válku jednotlivců nebo skupin. [41] Jestliže se agresivita bezesporu podílí na tvůrčí činnosti a dynamice života, evoluce u člověka podporovala i vznik kooperativního (altruistického) způsobu chování, který se ne vždy projevuje, byť v oblasti jeho genetické spřízněnosti. [42] Na druhou stranu velké historické projekty se mohly dlouhodobě prosadit jen vytvořením harmonie, založené na rozpoznání společných aktiv, reciprocitě práv a povinností, vzájemné pomoci a sdílení. Lidský život není ani mírumilovný, ani válečnický, ani dobrý, ani špatný, ani krásný, ani ošklivý, odvíjí se spíš v tragickém napětí mezi těmito póly, které se navzájem přitahují i odpuzují.
3. Společnost: korporace společenství [43]
Lidský život je neoddělitelný od společenství a sociálních celků, do nichž je začleněn. Představa jakéhosi původního„přirozeného stavu“, v němž by koexistovali autonomní jedinci, je ryzí fikce: společnost nepovstala ze smlouvy, k níž se lidé upisovali s vyhlídkou maximalizace svého nejlepšího zájmu, [44] nýbrž ze spontánního sdružování, jehož nejstarší formou je bezpochyby [45] rozšířená rodina.
Společenství, v nichž se ztělesňuje sociální stav, představují komplexní pletivo mezičlánků mezi jednotlivcem, skupinou jedinců a lidstvem. Do některých se člověk rodí (pospolitosti přirozené), jiné si volí (pospolitosti pracovní). Sociální pouto /lien/, jehož autonomii nebyla stará pravice nikdy schopna uznat, [46] a které se v žádném případě nekryje s občanskou společností, se tu /tj. ve společenství, pozn. překl./ definuje především jako model pro jednání jednotlivce, a ne jako souhrnný dopad /efekt/ těchto jednání; spočívá na sdíleném souhlasu o přednosti tohoto modelu. Kolektivní příslušnost neruší individuální identitu, ale tvoří její základ: člověk zpravidla své původní společenství opouští, aby se připojil k jinému. Všechny pospolitosti, [47] ať přirozené či zvolené, jsou založeny na vzájemnosti. Společenství v každém ze svých členů budují a udržují úplnou jistotu, že vše, co je požadováno od nich, může a musí být žádáno také od ostatních. Vertikální reciprocita práv a povinností, rozdělování a přerozdělování, poslušnosti a pomoci, horizontální reciprocita darů a protidarů, bratrství, přátelství, lásky. Bohatství sociálního života je úměrné rozmanitosti příslušností, jež nabízí: tato rozmanitost je trvale ohrožována defekty (konformizace, indiference) nebo excesy (secese, atomizace).
Holistické pojetí, podle něhož celek přesahuje sumu svých částí a má vlastní kvality, bylo přemoženo moderním individualistickým universalismem, jenž pospolitosti asocioval se submisivní hierarchií, uzavřeností a lokálním patriotismem. Tento individualistický universalismus se rozvíjel mezi oběma formami (politické) smlouvy a (ekonomického) trhu. Ve skutečnosti moderna člověka, tím že ho zbavila dřívějších rodinných, lokálních, kmenových, stavovských či náboženských příslušností, neosvobodila. Podrobila ho jen jiným tlakům, které jsou tvrdší, protože jsou vzdálenější, neosobnější a náročnější: mnohotvárné organické rámce nahradila mechanická, abstraktní a homogenní podřízenost resp. závislost. Tím, jak se člověk stal osamělejším, stal se také zranitelnějším a bezmocnějším. Ztratil smysl, protože se již nemůže identifikovat s jedním modelem, [48] protože pro něj již nemá význam vymezovat se vůči názoru sociálního celku. Individualismus vedl k vyloučení a odstavení, [49] deinstitualizaci (rodina se např. již nesocializuje) a k nahrazování sociálních vazeb státními byrokraciemi. V hodině bilancování se velký emancipační projekt moderny jeví jako odcizení ve velkém měřítku. Protože moderní společnosti směřují ke koncentraci jedinců, kteří se navzájem vnímají jako cizinci a neprojevují si již vzájemnou důvěru, [50] nemohou brát v úvahu sociální styk, který není podřízen „neutrální“ řídící /tj. regulující a reglementující, pozn. překl./ instanci. Jejími nejčistšími formami jsou směna (liberálně-kapitalistický, tržní systém zákona silnějšího) a podřízení (totalitární systém poslušnosti vůči všemocnému centralistickému státu). Smíšená forma, která se právě teď zavádí, se projevuje bujením abstraktních právních předpisů, které pozvolna vytvářejí síť pokrývající každý kousek naší existence; vztah k druhým se stal předmětem permanentní kontroly, aby bylo zažehnáno nebezpečí imploze.
Pouze návrat ke společenstvím a k politickým formám lidského rozměru, umožní čelit sociálnímu vyloučení a rozpadu sociálních vazeb, jejich zvěcnění a juridizaci.
Poznámky, doplňky a vysvětlivky:
II. ZÁKLADY
29. Víc k tomu v knize Hanse-Jürgena Eysencka Race, Intelligence and Education (1971), něm. jako Vererbung, Intelligenz und Erziehung – Zur Kritik der padägogischen Milieutheorie (1975). Česky vyšlo jen Otestujte schopnosti svého dítěte (Praha 1998).
30. Německý překlad uvádí: „Lidství je skutečnost. I heritabilita, tzn. zásah genetických faktorů při stanovení interindividuálních výkyvů v určitých schopnostech, v povahových rysech a způsobech chování, nemůže být již vážně zpochybňována. Ve společnosti, v níž kognitivní schopnosti čím dál tím silněji určují společenské postavení, nemůže být tato skutečnost zamlčována.“ K tomu například knihy Arthura Jensena. Je typické, že jeho vědecké práce v češtině nikdy nevyšly, žurnalistická polemika s nimi však ano: Stephen Jay Gould – Jak neměřit člověka (Lidové noviny 1998!).
31. Hominizace – součást procesu antropogeneze, vývoje člověka, jeho polidštění. V užším smyslu vývojové změny na kostře člověka, jimiž se liší od opic. Další složkou antropogeneze je sapientizace (vznik řeči).
32. V originále jako mais lui permet aussi de résister aux conditionnements politiques et sociaux – sociálním a politickým kondicionováním, doslova úpravám, ale slovo má více konotací, proto jsem se přiklonil k verzi něm. překladatele.
33. Dalším, jehož názory byly odmítnuty – v brožurce Biologie jako ideologie (Brno 1997) R. C. Lewontina – aniž byly v češtině publikovány, je William Shockley (např. Hereditary Genius).
34. Už Mikuláš Kusánský dokazoval, že vzhledem k nesdělitelnosti Pravdy (kterou ztotožňoval s Bohem) nemůže být Bohu odůvodněně připsán žádný přívlastek, dokonce ani „nevýslovnost“; nelze-li ho nazvat Nicotou, je tomu tak proto, že „Nicota“ je rovněž jméno…(L. Kolakowski: Metafyzický horor, Praha 1999).
35. Bytost otevřená, jedna ze základních charakteristik člověka v tzv. filozofické antropologii. Od Kanta až po např. Maxe Schelera, na nějž se Nová pravice také často odvolává (česky především dnes už vzácné vydání Místo člověka v kosmu z roku 1968), má lidská „otevřenost“ pochopitelně řadu výkladů, v této souvislosti je však třeba prostudovat především knihy Richarda Dawkinse, např. Selfish Gene z roku 1976 (česky jako Sobecký gen, 1998).
36. Člověk o sobě, tedy abstraktní člověk filozofů, jak ho kritizovali již Edmund Burke nebo Joseph de Maistre („…člověka, jsem v životě nepotkal…“).
37. Oswald Spengler: „Existuje tolik světů, kolik je lidí a kultur.“ Nebo šířeji: „Lidstvo nemá žádný cíl, žádnou ideu, žádný plán, stejně jako druh motýlů nebo orchidejí. „Lidstvo“ je prázdné slovo. Nechme tento fantom zmizet z okruhu problémů historických forem a vyvstane překvapující bohatství forem skutečných. Objeví se nezměřitelná plnost, hloubka, pohyb živého, zakrytého dosud frází, suchým schématem, osobním „ideálem“. Místo monotónního obrazu světových dějin ve formě přímky, který můžeme udržet jen když zavřeme oči před převládajícím množství skutečností, se objeví mnohost silných kultur.“
38. L´homme s´incrit par nature dans le registre de la culture – dosl. tedy do „knihy záznamů“ své kultury.
39. Kam Nová pravice řadí i křesťanství (Spengler: „bábu bolševismu“)! A ještě i Kant, když filosofuje např. o etickém ideálu, považuje platnost svých závěrů pro člověka všech typů a dob za úplně samozřejmou…
40. V německém překladu se místo nacionalistická (nationaliste) píše sociálně-darwinistická (sozialdarwinistische).
41. Narážka na „hobbesovský svět“.
42. K roli agresivity např. Konrad Lorenz – Takzvané zlo (Praha 1992).
43. Autor chce bezesporu říci, že společnost se skládá ze společenství, případně že jádrem společnosti nejsou jedinci (jak tvrdí liberální dogma), ale jejich společenství, pospolitost: La société: un corps de communautés, kde corps může znamenat tělo/trup, ale také jádro/podstata či sbor/soubor, přeložil něm. překladatel jako Die Gesellschaft: ein Körper von Gemeinschaften, kde Körper může znamenat rovněž tělo, těleso/trup či jádro/podstatu, nikoli však již sbor/soubor. Překládám proto un corps ve starém významu korporace (něm. die Körperschaft), tedy dosl. jako sdružení společenství (osob), které mají nějaký společný zájem.
44. Pochopitelně narážka na společenské teorie Locka, Hobbese a Rousseaua.
45. V něm. verzi stojí pravděpodobně.
46. Zatímco staří reakcionáři jako Maurras nebo La Tour du Pin byli pro decentralizaci, většina revolučních pravicových hnutí byla centralistická. Platí to i pro Thiriartovu nebo Yockeyho poválečnou vizi Evropy jako třetí síly. „Nikde nejsou pokrokář a fašista tak úzce zajedno, jako ve společném opovržení vůči teritoriálnímu vlastenectví“, píše Karel VI. Schwarzenberg (Torzo díla, s. 250).
47. Identifikace s jedním modelem. Moderní společnosti slibují člověku zdánlivě neomezené možnosti (sebe) realizace, když ho média konfrontují s obrazy nejvzdálenějších vzorů („hvězdy“), vedle nichž vzory blízké, podléhající možné kritice, rychle blednou. Tato „tyranie volby“ (nebo možností) pak způsobuje četné neurózy, neboť pod jejím vlivem je často i solidní, ale „pouze průměrný“ úděl vnímán jako selhání.
48. Zárodky rozlišování společnosti a pospolitosti se objevují už u Fichta. Měly charakter aktuálního pozorování, neboť právě tehdy začal kapitalismus v Německu poprvé výrazněji narušovat původní více méně patriarchální vztahy mezi lidmi a vytvořil společnost jako bojiště, kde se střetávaly zájmy. Pojem Gesellschaft (společnost) je vlastně jen ekvivalentem anglické society. Tönnies proti ní staví původní organickou pospolitost (Gemeinschaft und Gesellschaft, 1887). Německé sociologické myšlení první poloviny 20. století je bez rozlišování těchto dvou forem nemyslitelné. V češtině je podrobněji vysvětleno v Sorokinových Sociologických naukách (1936).
49. V průmyslové společnosti jsme byli buď nahoře nebo dole, ale každý měl nějaké místo; dnes jsme spíš uvnitř nebo venku, in nebo out. Zygmunt Bauman považuje za nejmocnější stratifikační faktor konzumní společnosti mobilitu a dělí společnost na ty, kteří jsou nuceni „zůstat doma“, „lokály“ vázané k místu, a „globály“, kteří přímo participují na turbokapitálu (Globalizace, Praha 2000).
50. Irenaüs Eibl-Eibesfeldt: „Musíme si uvědomit, že jsme jako tvorové původně žijící v malých skupinách dnešní strukturou masové společnosti přetěžováni. Následek toho je únik do extrémního individualismu…“ (Člověk, bytost v sázce, Praha 2005). Krásný popis plnosti mezilidských vztahů v lovecko-válečnických pospolitostech podává Konrad Lorenz v knize Takzvané zlo, s. 209, druhé vydání (1992).
Francouzský originál Manifeste: la Nouvelle Droite de l’an 2000 autorů Alaina de Benoist a Charlese Champetiera vyšel v magazínu Eléments, nº 94 (únor 1999). Německou verzi přeložil a poznámkami opatřil Karel Veliký.
Příště: kapitola II. Základy 2 – 4. Politično: podstata a umění; 5. Ekonomika: mimo trh; 6. Etika: sebeutváření.
Související články:
