4. Politično: podstata a umění [51]
Existence politična souvisí s faktem, že cíle [52] sociálního života jsou vždy rozmanité. [53] Politično má vlastní podstatu a vlastní zákony, které nelze redukovat ani na ekonomickou racionalitu, ani na etiku a estetiku, metafyziku či posvátno. Předpokládá, že jsou rozeznávány a uznávány pojmy jako veřejné a soukromé, rozkaz a poslušnost, porada a rozhodnutí, [54] občan a cizinec, přítel a nepřítel. Jestliže v politice hraje roli morálka – když veřejná moc /l ´autorité/ usiluje o obecné blaho a inspiruje se směsí norem, které tvoří hodnoty a mravy společenství, v němž působí – neznamená to, že by individuální morálka byla upotřebitelná v politice. [55] Režimy, odmítající rozpoznat podstatu politična, popírající pluralitu cílů nebo podporující depolitizaci, jsou dle definice „nepolitické“.
Moderní myšlení rozvíjelo iluzorní představu o „neutralitě“ politiky, redukující moc na efektivitu správy, na mechanickou aplikaci právních, technických nebo ekonomických norem: „vláda lidí“ má kopírovat „správu věcí“ Avšak veřejná sféra je vždy místem, kde se potvrzuje soukromé pojetí „dobrého života“. Z této představy, kterou si člověk činí o dobru, pramení spravedlnost, a ne naopak. [56]
Prvním cílem jakékoli politické činnosti je zajistit občanský mír uvnitř společnosti, tzn. bezpečnost a soulad mezi jejími členy a chránit ji před hrozbami zvenčí. Ve vztahu k tomuto cíli je volba, kterou člověk provádí mezi konkurenčními hodnotami (více svobody, rovnosti, jednoty, rozmanitosti, solidarity atd.) nutně něco svévolného: nevysvětluje se, ale utvrzuje a posuzuje svými výsledky. Různost vidění světa je jednou z podmínek vzniku politična. Protože demokracie respektuje pluralismus aspirací a řešení a na všech stupních veřejného života předpokládá zajistit jejich nenásilné střetávání, je to režim vrcholně politický. Lepší než klasické uchvácení legitimity penězi (plutokracie), kompetencí (technokracie), božským zákonem (teokracie) nebo dědičností (monarchie), ale také než nejnovější formy neutralizace politična morálkou (ideologie lidských práv), hospodářstvím (ekonomická globalizace), právem (soudcokracie) nebo médii (společnost spektáklu). [57] Jestliže se jedinec cítí být pevnou součástí společenství, utváří se jako občan v demokracii, v jediném režimu, který mu nabízí účast na veřejných diskusích a rozhodnutích, i možnost vyniknout díky výchově a seberealizaci.
Politika není věda ponechaná rozumu nebo pouhá metoda, ale umění, vyžadující na prvním místě obezřelost. Vždy v sobě zahrnuje nejistotu, pluralitu volby, rozhodnutí o konečných cílech (finalitách). Umění vládnout dává moc rozhodování mezi možnostmi, provázenou schopností ji /tj. zvolenou možnost, pozn. překl./ vynutit. Moc je vždy jen prostředek sloužící konečným cílům.
U Jeana Bodina, dědice legistů, [58] spočívá zdroj nezávislosti a svobody v neomezené suverenitě moci vládce, koncipované podle mocenského modelu papežského absolutismu. Je to „politická teologie“ založená na myšlence nejvyššího politického orgánu, „Leviathana“ (Hobbes), který má dozírat na tělo, ducha a duši. Inspirovala centralizovaný, absolutistický, unifikovaný státní národ, [59] který nestrpí ani lokální moci, ani dělbu práva se sousedními teritoriálními mocemi, a který vzniká administrativní a právní unifikací, eliminací systému korporací (zrušených jako feudální) a postupným vyhlazením lokálních kultur. Toto pojetí vedlo postupně k monarchistickému absolutismu, k revolučnímu centralismu, [60] potom k moderním totalitarismům. Ale také k „republice bez občanů“, kde už mezi atomizovanou občanskou společností a administrativním státem nic neexistuje. [61] Proti tomuto politickému modelu společnosti staví Nová pravice dědictví Althusiovo, v němž zdroj nezávislosti a svobody spočívá v autonomii, a stát je definován především jako federace organizovaných společenství a četných příslušností. [62]
V tomto pojetí, které inspirovalo imperiální a federální koncepce, národ přenesením [63] moci na suveréna nikdy neztrácí možnost být zákonodárcem nebo zákony rušit. Národ,* organizovaný do různých společenství (nebo “stavů“), je sám nejvyšším držitelem suverenity. Vládnoucí vrstva je sice každému jednotlivému občanu nadřazena, ale vždy zůstává podřízena celku občanů, vyjadřujících všeobecnou vůli.
Princip subsidiarity [64] lze uplatňovat na všech úrovních. Svoboda celku a sdílená suverenita nejsou protiklady. Oblast politiky se rovněž neomezuje na stát: veřejná osoba se definuje jako plný prostor /espace plein/,** spojitá struktura skupin, rodin, sdružení, regionálních a lokálních společenství, národních či nadnárodních. Politika nespočívá v odmítání těchto organických kontinuit, ale opírá se o ně. Politická jednota vyplývá z akceptované rozmanitosti, to znamená, že se musí spokojit se sociální „opacitou“: [65] dokonalá „transparence“ společnosti je utopie, která nepodporuje demokratické dorozumění, ale naopak totalitární dozor.
* Francouzské slovo peuple znamená jak národ, tak lid. Vzhledem k tomu, že v češtině u slova lid převládají staré sociální a novodobé etnografické významové konotace (tedy lid chápaný nikoliv jako národ, ale jen jako určitá část obyvatelstva), dávám přednost prvnímu.
**Analogie „sociální úplnosti“ města (K. Davis)?
5. Ekonomika: mimo trh
Jak daleko lze pohlédnout zpět do dějin lidských společností, určují jistá pravidla výrobu, dopravu a spotřebu statků, nezbytných k přežití člověka a jeho skupin. Přesto, a navzdory předpokladům liberalismu i marxismu, hospodářství nikdy netvořilo „základ“ společnosti: nadhodnocování ekonomiky („ekonomismus“) je v dějinách výjimka, ne pravidlo. Hojné mýty spojené s prokletím práce (Prométheus, znásilnění Matky-Země), peněz (Crésus, Gullveig, Tarpeia) a nadbytku (Pandora) ostatně ukazují, že ekonomika byla již velmi brzy vnímána jako „prokletá část“ každé společnosti, [66] jako činnost ohrožující její harmonii. Ekonomie byla tedy znevažována, ne snad proto, že by nebyla užitečná, ale právě proto, že byla jen to. Stejně tak byl někdo bohatý, protože byl mocný, a ne obráceně – moc tedy vycházela ze sdílené povinnosti a ochrany spojenců. [67] „Zbožní fetišismus“ není jen zvrácenost moderního kapitalismu, ale odkazuje k antropologické konstantě: výroba nadbytku rozličného zboží vyvolává závist, mimetickou touhu, [68] která zase plodí neklid a násilí.
Ve všech předmoderních společnostech byla ekonomika začleněna do jiných řádů lidské činnosti. Představa, podle které byla ekonomická výměna od raného směnného obchodu až k modernímu trhu vždy řízena interakcí poptávky a nabídky, následným objevením abstraktní protihodnoty (peníze) a věcných hodnot (hodnoty potřeby, směny, užitku), je liberalismem vymyšlená pohádka. Trh není žádný ideální model, který lze po zobecnění univerzálně aplikovat na celý svět. Je to sice mechanismus, ale v prvé řadě též instituce, a tato instituce nemůže být oddělena od své historie, ani od kultur, které ji vytvořily. Tři hlavní formy oběhu zboží jsou reciprocita (dar a protidar, paritní nebo rovnoměrná dělba), přerozdělování (centralizace a dislokace výroby jedinou autoritou) a směna. Nepředstavují „vývojové stupně“, ale vždy více či méně koexistovaly. Moderní společnost je charakteristická hypertrofií obchodní směny: přechodem od hospodářství s trhem k tržní ekonomice a potom k tržní společnosti. Liberální ekonomika přenesla ideologii pokroku do náboženství růstu: „stále víc“ konzumu a produkce má lidstvo dovést ke štěstí. Že současný hospodářský rozvoj uspokojil mnohé, pro většinu až dosud nedosažitelné potřeby, o tom není sporu. Je však také pravda, že umělé stupňování potřeb systémovými strategiemi svádění (reklama), nutně vede do slepé uličky. Ve světě s omezenými zdroji, který je podřízen entropickému principu, [69] tvoří určitý pokles nevyhnutelný horizont lidstva.
Komercionalizace světa mezi 16. a 20. stoletím byla rozsahem změn z ní vyplývajících jedním z nejvýznamnějších jevů jaké lidstvo poznalo. Opačný vývoj (dekomercionalizace) bude jednou z hlavních výzev 21. století. Je proto třeba vrátit se k původnímu pojetí ekonomiky: k „oikos-nomos“, [70] ke všeobecným zákonům našeho přirozeného habitatu [71] ve světě, k zákonům, které v sobě zahrnují ekologickou rovnováhu, lidské vášně, úctu k harmonii a kráse přírody a vůbec všechny nekvantifikovatelné prvky, které ekonomická věda svévolně vyloučila ze svých kalkulací. Komplexní hospodářský život předpokládá zprostředkování široké palety kulturních institucí a právních nástrojů. Dnes musí být ekonomie opět zasazena do kontextu živoucího, do společnosti, politiky a etiky. [72]
6. Etika: sebeutváření
Základní etické kategorie jsou platné všeobecně: všude na světě rozeznávají rozdíl mezi šlechetným a podlým, dobrým a zlým, správným a špatným, obdivuhodným a opovrženíhodným, spravedlivým a nespravedlivým. Naproti tomu hodnocení činů, vyplývajících z každé z těchto kategorií, se podle dob a společností mění. Nová pravice odmítá jakékoli výlučně morální pojetí světa, ale samozřejmě uznává, že žádná kultura nemůže opomíjet rozlišovat etickou hodnotu chování a postojů. Morálka je pro otevřenou bytost, jakou člověk je, nezbytná; je důsledkem jeho svobody. Vyjadřuje všeobecná pravidla a zásady, které jsou všude předpokladem přežití společnosti, souvisí také s obyčeji (mores) a neměla by být naprosto oddělena od kontextu, v němž je vykonávána. Také by však neměla být chápána ryze subjektivně. Rčení „right or wrong my country“ např. neznamená, že moje země má vždy pravdu, ale že zůstává mojí zemí, i když pravdu nemá. Z toho plyne, že ji eventuálně nemusím dát za pravdu, že tedy disponuji ukazatelem, [73] který přesahuje moji příslušnost k ní.
Už od dob Řeků znamená etika pro Evropany ctnosti, jejichž vykonávání tvoří základ „dobrého života“: štědrost proti lakotě, čest proti hanbě, odvaha proti zbabělosti, spravedlnost proti bezpráví, zdrženlivost proti bezuzdnosti, smysl pro povinnost proti pohodlnosti, poctivost proti prohnanosti, nezištnost proti chtivosti atd. Dobrý občan je ten, který v každé z těchto ctností stále spěje k dokonalosti (Aristotelés). Tato vůle k dokonalosti nijak nevylučuje více způsobů života (kontemplativní, aktivní, produktivní), z nichž plynou odlišné morální kódy, které byly hierarchizovány: evropská tradice, zpodobněná ve starém trojfunkčním modelu, [74] dávala např. moudrosti přednost před silou a síle před bohatstvím.
Moderna tradiční etiku, aristokratickou i lidovou zároveň, nahradila dvěma typy morálky buržoazní: morálkou utilitaristickou (Bentham), založenou na hmotném kalkulu, [75] požitku a trestu (dobré je, co zvyšuje požitek co největšího počtu), a morálkou deontologickou (Kant), založenou na jednotné koncepci spravedlnosti, k níž by všichni lidé měli směřovat přizpůsobováním se univerzálnímu morálnímu zákonu. Druhá tvoří základ ideologie lidských práv, minimální morálky, [76] strategické zbraně západního etnocentrismu. Tato ideologie je v rozporu sama se sebou. Všichni lidé mají práva, nemohou je ale mít jako izolované bytosti: právo sankcionuje [77] spravedlivý poměr, který implikuje sociálno. Žádné právo tedy není myslitelné bez specifického kontextu, který ho utváří, bez společnosti, která ho akceptuje, bez vymezení povinností, které představují jeho protihodnotu, a dostatečných donucovacích prostředků k jeho prosazení. Co se týká základních svobod, nedekretují se, ale musí být žádány, dobývány a garantovány. Že to Evropané činí, že po mnoha bojích prosadili na autonomii založené mezinárodní právo, ještě neznamená, že všechny národy na světě jsou povinny garantovat práva stejným způsobem.
Proti “morálnímu řádu“, který zaměňuje sociální a morální normu, je také třeba hájit pluralitu forem sociálního života, promýšlet současně řád i jeho přestoupení, apolinské a dionýské. Relativismus a nihilismus „posledního člověka“ (Nietzsche), který se dnes zjevuje na pozadí praktického materialismu, můžeme opustit teprve potom, až opět získáme smysl, to znamená, až se vrátíme ke sdíleným hodnotám, nositelkám konkrétních jistot, které jsou žity a bráněny sebevědomými společenstvími.
Poznámky, doplňky a vysvětlivky:
51. Touha estetizovat politiku se v 19. století objevila s prvními německými romantiky a idealisty všeho druhu. Svého vrcholu dosáhla v druhé polovině století především v díle (nejen hudebním) Richarda Wagnera. Tento pozdní romantik inspiroval d´Annunzia a Barrése, ale i Thomase Manna (Betrachtungen eines Unpolitischen). A jak jinak nazvat činnost Marinettiho v Itálii?
52. V originále les finalités.
53. V německé verzi zní věta jinak: „Existence politična souvisí s tím, že sociální život má vždy více cílů a že si vynucují volit určitá rozhodnutí na účet jiných“.
54. V originále la décision – decize. O tom Carl Schmitt – Pojem politična (Praha 2007).
55. Např. Barnard poznamenává, že „neexistují žádné zákony chování pro složité společenské organizace. Ve skutečnosti takové společenské entity mají pravidla chování odlišná od individuální morálky, takže existují určité okolnosti, za nichž by z hlediska odpovědného a reprezentativního chování bylo nemorální neudělat věci, které by byly nemorální či dokonce nezákonné z osobního hlediska.“ To je starý Macchiavelliho problém: jedinec je ve společnosti vázán morálními a právními pravidly a může být pronásledován, když je poruší, ale totéž neplatí o společenských organizacích… (L. von Bertalanffy: Člověk-robot a myšlení. 1972).
56. Deontologický princip, vyvozování dobra prostřednictvím práva (tj. přednost práva vůči dobru), vede v důsledku k právnímu státu bez obsahové spravedlnosti. Je to negace ctností, jak je formuloval Aristoteles (viz kapitolka č. 6).
57. Narážka na knihu Guy Deborda Société du spectacle z roku 1967 (česky Společnost spektáklu, 2007): Kapitál kolonizoval prostor natolik, že dal vzniknout spektáklu, falešné reprezentaci skutečnosti, utvářející identifikační vzory, potřeby atd. Baudrillard shrnuje: „obrazy médií se staly mocnějšími a skutečnějšími než sama skutečnost (o tom zasvěceně Viktor Farkas: Lži za války a v míru. Praha 2006).
58. Legisté byli ve středověku právníci zabývající se světským římským právem; podporovali císaře jako vyšší autoritu proti papeži.
59. Státní národ: příslušnost k takovému národu nevyplývá ani z etnické, ani z kulturní příbuznosti, ale jen a jen z ústavy. Státní národ je celek všech obyvatel území (státu), spadajícího pod stejnou legislativu.
60. V originále jacobinisme révolutionnaire, revoluční jakobinismus. Stoupenci francouzské revoluce si libovali v ničení všech mezičlánků, „zprostředkujících institucí“, aby tak oslabili lokální soudržnosti vzniklé v rámci historických, organických regionů.
61. O odpojování politiky a vlády, vlády a občanů např. Bruce Sterling: „V prosperujících zemích vláda degradovala na manažerskou práci, kde pro zásadnější politická rozhodnutí není prostor. Ať vládne levice či pravice, spravuje totéž… Když připočteme klesající volební účast, máme tu politiku oddělenou od vlády, jako církev od státu.“ (Tomorrow Now. 2002).
62. Německý myslitel Johannes Althusius rozvinul nejen teorii federalismu („první moderní federalista“), ale zkoncipoval i systém politického uspořádání, které by bylo založeno na souhlasu a účasti lidí, sdružených do různých korporací (např. podle vzoru cechovního modelu společné odpovědnosti). Ve stejné době (tzn. v 16. stol.) přišel Jean Bodin s principem nedělitelné suverenity, která nemůže být sdílena – ať už v rovině nadnárodní nebo státní. Althusiovy představy se z politického myšlení nikdy docela nevytratily, ale i tam, kde se např. federalismus prosadil (USA, Německo), byly jeho přednosti neutralizovány liberalismem. Liberalismus jde jak proti demokracii, tak proti federativnímu uspořádání a dokud bude určovat naše myšlení, zůstanou všechny decentralizace v půli cesty.
63. Doslova delegací (la délegation).
64. Princip subsidiarity: místní společenství by se měla se svými problémy obracet na místní instituce, místo na nejvyšší instituci. Sluší se připomenout, že tento princip byl rozpracován i papežem Piem XI. V Quadragesimo anno (na základě úvah Tomáše Akvinského).
65. Opacita – neprůhlednost, opak transparence.
66. V křesťanství, až do reformace, byla práce chápána jako trest za prvotní hřích.
67. Německý odstavec zní jinak: „Oblast potřeby, zastupovaná výrobní funkcí, se v trojfunkčním systému Indoevropanů nacházela na nejnižším stupni. Tehdy nebyl někdo mocný, protože byl bohatý, ale byl eventuálně bohatý, protože byl silný – moc byla vykonávána s povinností, dělit se s blízkými a chránit je. „Zbožní fetišismus“, který charakterizuje novověký kapitalismus, byl uznán jako nebezpečný sám o sobě:“. Zbožní fetišismus je termín Marxův.
68. Touha napodobovat, předvádět se… O vlivu tohoto chování na společnost psal René Girard, autor tzv. mimetické teorie. O „demonstrativní“, „prestižní“ nebo „manifestační“ spotřebě např. Thorstein Veblen (Teorie zahálčivé třídy), stručná vysvětlení v knihách „revizionistů“ jako Ernst Fischer nebo Radovan Selucký; žádný z nich však nerozlišuje mezi potřebami a tužbami, jak to správně činí Daniel Bell v Kulturních rozporech kapitalismu (Praha 1999). „Buržoazní společnost je institucionalizací závisti“, píše se tu na s. 47.
69. Entropický princip vysvětluje Brian Green v knize Struktura vesmíru – čas, prostor a povaha reality na příkladu s nesvázanými listy knihy. Když je seřazené vyhodíme do vzduchu, pravděpodobnost že při dopadu budou opět stejně uspořádány je mizivá. A to je právě projev entropie! Když listy sebereme, jak nám přijdou pod ruku, a opět vyhodíme, budou zpřeházeny ještě chaotičtěji. Entropie má totiž tendenci stoupat. Z toho vyplývá, že pravděpodobnost uspořádat nějaký systém je nepřímo úměrná míře neuspořádanosti (=entropii) systému. Jinými slovy: Čím je jakýkoli stav a jeho dosažení nepravděpodobnější, tím větší úsilí musíme vyvinout k jeho dosažení (neboť mechanismy světa mají tendenci jít cestou nejmenšího odporu – i listy knihy je zajisté jednodušší jen sebrat, než je i pořádat).
70. Autor odkazuje k původnímu významu slova ekonomie, kde eko- pochází z řeckého oikos (dům, domácnost) a slovní základ nom- z řeckého nomos (zákon). Tedy zákon či pravidla vedení domácnosti, domu, dvora, zkrátka návrat k hospodářství lidského rozměru, kde cílem výroby nejsou peníze (zisk), k výrobě, která uspokojuje konkrétní potřeby, nevychází však vstříc neomezeným tužbám, které jsou liberální náhradou (Benthamův princip měřitelné slasti) absence jakékoli metafyzické vazby („nákupní střediska jako jediné skutečné chrámy dneška“). Opět odkazuji k Bellovým Kulturním rozporům kapitalismu (Praha 1999).
71. Habitat – místo výskytu určitého organismu, naše životní prostředí, biotop.
72. V něm. vydání končí odstavec slovy: „… i konec výsadního postavení komerčních hodnot. Hospodářství se opět musí stát organickým, to znamená, že musí být začleněno do živoucího /in das Lebendige/, do společnosti, do politiky a etiky.
73. Ukazatelem ve významu údaje, který vyjadřuje vztah hodnot. V originále je dispose d´une norme, disponuji normou – tedy nějakým závazným pravidlem či jejich souborem.
74. O trojfunkčním modelu Georges Dumézil – Mýty a bohové Indoevropanů (Praha 1997).
75. Utilitarista Bentham, zastánce liberalismu, volného obchodu a obhájce lichvy, uznával jako jediný základ práva a státu jejich užitečnost (obec považoval za fiktivní útvar). Hlavním cílem mu bylo rozšiřování lidského štěstí, přičemž byl přesvědčen, že míru štěstí lze měřit na základě „počtu obšťastnění“ (felicific calculus) – rozhodující je přitom trvání, intenzita, blízkost a počet osob, které je zakusí…
76. Minimální morálka – představa o existenci univerzálního společného rysu morálních systémů, umožňující sestavit univerzální morální zákoník (jisté příkazy a zákazy byly a jsou přijaty v každém společenství a kultuře). Více Michael Walser: Interpretace a sociální kritika. Praha 2000.
77. Sankcionovat – zde potvrdit, uznat; právo uznává/potvrzuje spravedlivý poměr, který sebou nese/je obsažen v sociálnu (le droit sanctionne un rapport d´équité, qui implique le social; das Recht sanktioniert ein Gleichheitsverhältnis, das das Soziale mit einschliesst).
Francouzský originál Manifeste: la Nouvelle Droite de l’an 2000 autorů Alaina de Benoist a Charlese Champetiera vyšel v magazínu Eléments, nº 94 (únor 1999). Německou verzi přeložil a poznámkami opatřil Karel Veliký.
Příště: kapitola II. Základy 3 – 7. Technika: mobilizace světa; 8. Svět: pluriversum; 9. Vesmír: kontinuum.
Související články:
