III. ORIENTACE

1. Proti neschopnosti rozlišovat a kmenovému cítění, za silné identity [104]

Dosud nevídaná hrozba homogenizace světa, vznášející se nad světem, vede na oplátku ke křečím v prožívání identity: ke krvavým iredentismům, křečovitým nacionalismům a šovinismům, divokým tribalizacím atd. Odpovědnost za tyto trestuhodné postoje padá v prvé řadě na (politickou, ekonomickou, technologickou a finanční) globalizaci, která je zplodila. Tím, že západní systém upřel individuím právo začlenit se do historických, kolektivně zděděných identit, že jim vnutil uniformní způsob reprezentace, dal paradoxně vzniknout blouznivým formám sebeuvědomění. Strach ze stejného nahradil strach z odlišného. Ve Francii je tato situace ještě ztížena krizí státu, [105] který po 200 let chtěl být hlavním symbolickým tvůrcem společnosti a jehož ochabování vyvolává větší prázdnotu než v jiných západních národech. Otázka identity bude v příštích desetiletích nabývat stále více na významu. Moderna, tím že zavrhla sociální systémy, které člověku přidělují místo v obecně uznávaném řádu, fakticky otázky identity podnítila, probudila touhu po důvěře a uznání na veřejné scéně. Ale neuměla, ani nechtěla je uspokojit.

Proti univerzalistické utopii a křečím partikularismu Nová pravice zdůrazňuje sílu rozdílů, které nejsou ani přechodným stavem na cestě k větší jednotě, ani podružným detailem soukromého života jednotlivce, ale samou podstatou sociální existence. Tyto rozdíly jsou pochopitelně jak přirozené (etnické, jazykové), tak i politické. Občanství vyjadřuje současně příslušnost, věrnost i účast na veřejném životě, který se dělí na několik rovin: člověk tak zároveň může být občanem své čtvrti, svého města, regionu, svého národa i Evropy, podle povahy moci připadající každému z těchto stupňů suverenity. Naproti tomu člověk nemůže být světoobčanem, neboť „svět“ není politická kategorie. Usilovat o světoobčanství znamená vztahovat občanství k abstrakci náležející do slovníku liberální Nové třídy.

Nová pravice hájí věc národů, protože právo na odlišnost je podle ní princip platný jen tehdy, platí-li pro každého: člověk má právo bránit svou odlišnost, je-li také současně schopen bránit odlišnost jiných, to znamená, že právo na odlišnost nelze instrumentalizovat tak, aby vylučovalo jiné odlišnosti. Nová pravice rovněž brání etnika, jazyky a regionální kultury ohrožené zánikem i původní domorodá náboženství. Podporuje národy v boji proti západnímu imperialismu. [106]

2. Proti rasismu, za právo na odlišnost

Rasismus nelze definovat jako upřednostňování endogamie, [107] vyplývající ze svobodné volby jednotlivců a národů (např. židovský národ vděčil za své přežití odmítání smíšených manželství). Vzhledem k záplavě zjednodušujících, propagandistických a moralizujících výkladů je nutné vrátit se k pravému významu slova: rasismus je teorie, která buď tvrdí, že mezi rasami jsou takové kvalitativní nerovnosti, které celkově dovolují rozlišovat rasy „vyšší“ a „nižší“, nebo že hodnotu člověka lze plně odvozovat z jeho rasové příslušnosti, případně že rasa tvoří nejdůležitější faktor lidských dějin. Tyto tři teze byly hlásány společně nebo jednotlivě. Všechny tři jsou chybné. I když rasy opravdu existují, a s ohledem na to či ono statisticky izolované kritérium se neshodují, žádné absolutní kvalitativní odchylky mezi nimi nejsou. Lidský druh přesahující paradigma, [108] které by dovolovalo ho jako celek hierarchicky odstupňovat, neexistuje. Koneckonců je zřejmé, že hodnota člověka je založena především na jeho osobních vlastnostech. Rasismus není duševní choroba, vyvolaná předsudkem či „předmoderní“ pověrou (liberální pohádka o iracionalitě jako původu všeho zla ve společnosti). Je to spíš mylná, historicky podmíněná nauka, která má původ ve vědeckém pozitivismu, podle něhož lze, údajně naprosto „vědecky“, měřit hodnotu lidských společností, a také v sociálním evolucionismu, který má sklon líčit dějiny lidstva jako jednotnou, do „vývojových stupňů“ rozdělenou historii, odpovídající různým fázím „pokroku“ (určité národy jsou dočasně nebo definitivně daleko „vyspělejší“ než jiné).

Protivníky rasismu jsou univerzalistický a diferencialistický antirasismus. První nepřímo vede ke stejnému výsledku, je totiž právě tak alergický na rozdíly jako rasismus, který odsuzuje. Národům přiznává jen společnou příslušnost k biologickému druhu a jejich specifické identity má sklon považovat za přechodné nebo podružné. Když z přísně asimilacionistického úhlu pohledu redukuje odlišné na stejné, je tedy neschopen rozpoznat jinakost /l´alterité/ jako takovou. Diferencialististický antirasismus, vyznávaný Novou pravicí, je naopak toho názoru, že různorodost lidského plemene tvoří jeho bohatství. Pokouší se vrátit univerzálnímu pozitivní význam, ne proti, nýbrž na základě odlišnosti. Boj proti rasismu není pro Novou pravici spjat ani s negací ras, ani s odhodláním roztavit je do nediferencovaného celku, ale s odmítáním jak sociálního vyloučení, tak asimilace. Tedy ani apartheid, ani melting pot: ale akceptování odlišného z dialogické perspektivy vzájemného obohacení.

3. Proti imigraci, za spolupráci

Imigrace obyvatelstva, jak ji dnes v Evropě známe, představuje pro svou rychlost a rozsah jev nepopiratelně negativní. V podstatě jde o formu násilného vykořenění, jehož motivace jsou jak ekonomické – živelný nebo organizovaný pohyb z chudých do bohatých zemí, demograficky méně vitálních – tak i symbolické povahy: přitažlivost západní civilizace prosazovaná ve prospěch spotřebního způsobu života znehodnocováním autochtonních kultur. [109] Prvořadou zodpovědnost za imigraci nenesou přistěhovalci, ale průmyslové země, které poté, co si vynutily mezinárodní dělbu práce, snížily člověka na zboží, které lze volně přemisťovat. [110] Imigrace není žádoucí ani pro přistěhovalce, kteří musí opustit své rodné země pro cizí, kde jsou přijati jako pouhé doplňkové pracovní síly ekonomické potřeby, ani pro domácí populaci, která, aniž má na výběr, je konfrontována s namnoze brutálními změnami svého sociálního a městského prostředí. Je jasné, že problémy třetích zemí se všeobecným přesunem jejich obyvatel na Západ nevyřeší. [111] Nová pravice proto podporuje restriktivní imigrační politiku, spojenou zároveň s intenzivnější spoluprací se zeměmi třetího světa, kde jsou ještě organické solidarity a tradiční způsoby života živé, tak aby překonaly destabilizace liberální globalizace. [112]

Co se týče obyvatel imigračního původu, usazených dnes ve Francii, jejichž hromadný odjezd by bylo iluzorní očekávat, centralistický národní stát jim nikdy nenabídl víc než ryze individuální model přizpůsobení se abstraktnímu občanství, [113] které o kolektivních identitách a kulturních odlišnostech nechce nic vědět. Počet přistěhovalců, kulturní vzdálenost, [114] která je namnoze dělí od hostitelské populace, a zejména hluboká krize zasahující všechny běžné integrační tyglíky (strany, odbory, náboženství, školu, armádu atd.), činí dnes tento model stále méně a méně důvěryhodným.

Nová pravice soudí, že etnokulturní identita různých společenství, žijících dnes ve Francii (a jinde v Západní Evropě), nesmí zůstat nadále omezena jen na oblast soukromí, ale musí se stát předmětem skutečného uznání i ve sféře veřejné. Hlásí se tak k modelu komunitárního typu, [115] jenž lidem, kteří si přejí nezpřetrhat své kořeny, umožňuje zachovat živé struktury jejich kolektivního života a nemuset platit nezbytný respekt ke společným zákonům zřeknutím se vlastní kultury. Tato komunitární politika by se dříve či později mohla projevit v odluce občanství /la citoyenneté/ od státní příslušnosti /la nationalité/. [116]

Poznámky, doplňky a vysvětlivky:

III. ORIENTACE

104. Ve francouzštině Contre l´indifférenciation et le tribalisme, pour des identités fortes. K tribalismu viz pozn. č. 6.
105. Astronomicky zadlužený francouzský stát ochabuje bezmála na všech polích státní působnosti. Vybírá sice daně, čím dál tím více zatěžující střední vrstvy, ale vnitřní bezpečnost, správa veřejného zdravotnictví a školství, regulace ekonomiky, obrovská byrokracie a administrativa skýtají stále černější pohled. „Jistoty“ se rozpadají a nezaměstnanost neklesá. Nejviditelnějším společenským problémem je samozřejmě etnická imigrace, nezvládnutá integrace a z ní pramenící nezaměstnanost, zločinnost, ghettoizace. Nad tím pokrytectví nastolené Novou třídou.
106. Tento přístup – spojenectví Evropy s třetím světem proti dominanci USA – spadá už do bipolárních dob. Více o tom např. Jaroslaw Tomasiewicz: Třetí cesta. IN: Národní myšlenka 3/2004, s. 17-19.
107. Endogamie (z řeckého endon-uvnitř a gamos- sňatek) je staré (kulturní) pravidlo o uzavírání sňatků jen v rámci přípustné skupiny – kmene, kasty, skupiny či národa. Tendence k endogamii je přirozená – i dnes se např. mezi sebou berou vysoce vzdělaní lidé na jedné straně a lidé s nejnižším na druhé; také herci, umělci, lékaři nebo vědci mají sklon vytvářet endogamní skupiny.
108. Paradigma (z řec. parádeigma) – zde neměnný a dokonalý vzor.
109. Autochtonní – zde ve významu původní, domácí kultury.
110. V německé verzi věta zní: „Odpovědnost za imigraci nepadá v prvé řadě na přistěhovalce, ale LOGIKU KAPITÁLU… Imigrace změnila národy v pouhé adice (tzn. součty) zaměnitelných individuí…“ Tato „logika“ např. laciným vývozem zemědělských výrobků do Afriky ruinuje zemědělství tamních států a tím podněcuje a rozdmýchává další nápor chudých uprchlíků.
111. Mezi předposlední a poslední větu prvního odstavce je v něm. vložena věta: „…a že práh tolerance je dnes daleko překročen. Je také jasné, že vůdčí síly jakéhokoli státu jsou v prvé řadě povinny starat se o budoucnost a identitu svých spoluobčanů.“
112. Druhý odstavec pak začíná větou: „Ve všech zeměpisných šířkách bylo multietnické soužití vždy zdrojem problémů a střetů.“
113. Abstraktní občanství ve smyslu státního národa, viz pozn. 59. Francouzský asimilacionistický model vychází z práva země (ius solis), což v praxi znamená, že každý přistěhovalec si po pěti letech legálního pobytu může zažádat o udělení státního občanství. Ve své podstatě lze hovořit o smlouvě mezi jednotlivce a státem.
114. Kulturní vzdálenost (la distance culturelle); něm. překlad je emotivnější, když hovoří o kulturní propasti (die kulturelle Kluft).
115. Komunitarismus francouzské Nové pravice se od amerického musí lišit už svým antikřesťanstvím, nehledě na to, že i v USA existují jeho různé názorové proudy. Nejvhodnější doplňkovou četbou k tomuto manifestu se mi i tak jeví kniha Ztráta ctnosti (Oikoymenh 2006) A. MacIntyrea, který se s de Benoistem shoduje v analýzách současné krize, v odmítnutí liberálního étosu i v hledání východiska v návratu k Aristotelově etice a malým společenstvím (komunitám).
116. V němčině kapitolka končí větou: „Polykulturalismus, který přinejmenším vyžaduje pluralismus, je lepší než asimilacionismus“.

Francouzský originál Manifeste: la Nouvelle Droite de l’an 2000 autorů Alaina de Benoist a Charlese Champetiera vyšel v magazínu Eléments, nº 94 (únor 1999). Německou verzi přeložil a poznámkami opatřil Karel Veliký.

Příště: kapitola III. Orientace 2 – 4. Proti sexismu, za uznání rozdílnosti pohlaví; 5. Proti Nové třídě, za autonomii vycházející zdola; 6. Proti centralismu, za federativní Evropu.

Související články:

1. Manifest: Nová pravice v roce 2000, Orientace 2
2. Manifest: Nová pravice v roce 2000, Situace
3. Manifest: Nová pravice v roce 2000, Základy 3
4. Manifest: Nová pravice v roce 2000, Základy 1
5. Manifest: Nová pravice v roce 2000, Základy 2