![Technickou explozi moderního věku lze vysvětlit zanikáním [těchto] etických, symbolických a náboženských kódů.](http://deliandiver.org/wp-content/uploads/2009/11/childmillworker.jpg "Technickou explozi moderního věku lze vysvětlit zanikáním [těchto] etických, symbolických a náboženských kódů.")
7. Technika: mobilizace světa
Technika provází člověka od jeho počátků: absence druhově specifické obrany, relativní oslabení našich instinktů a rozvoj poznávacích schopností jde ruku v ruce s rostoucí proměnou našeho životního prostředí. Technika však byla po dlouhou dobu usměrňována netechnickými požadavky: [78] potřebami souladu člověka, obce a vesmíru, úctou k přírodě jako místu bytí, podrobením (prométheovské) síly (olympskou) moudrostí, zapuzením pýchy /l´hubris/ , starostlivostí spíše o kvalitu než o produktivitu.
Technickou explozi moderního věku lze vysvětlit zanikáním těchto etických, symbolických a náboženských kódů. Dávné kořeny má v biblickém přikázání „naplňte zemi, a podmaňte ji“ (Genesis, 1:28), na které o dva tisíce let později navázal Descartes, když člověka vybídl, aby „se stal vládcem a majitelem přírody“. Teocentrická dualistická cézura [79] mezi nestvořenou bytostí a stvořeným světem se tak proměnila v dualistickou antropocentrickou cézuru mezi subjektem a objektem, kde druhý je bezvýhradně svěřen prvnímu. Moderna též podřídila (kontemplativní) vědu (operativní) technice a dala tak vzniknout integrované „techno-vědě“, jejímž jediným důvodem existence je stále rychlejší přeměna světa. Jen ve 20. století poznal náš způsob života větší otřesy než za patnáct tisíc let, které mu předcházely. Poprvé v historii se každá nová generace musí začlenit do světa, který předcházející generace nezažila.
Technika se v podstatě vyvíjí jako autonomní systém s vlastní dynamikou: každý nový objev je ihned zapracován do celkového komplexu činností, k jejichž rozhojnění a zintezivnění přispívá. Vývoj nových technologií ukládání a oběhu informací (kybernetika, informatika) úžasně zrychlil tuto systémovou integraci, jejímž nejznámějším příkladem je nejspíš internet: tato síť nemá ani řídící centrum, ani kontrolu nad vstupy a výstupy, ale udržuje, a dokonce zvyšuje nepřetržitou interakci milionů terminálů, které jsou k ní připojeny.
Technika není neutrální, ale řídí se jistým počtem hodnot, které usměrňují její chod: operativnost, efektivnost, výkonnost. Její princip je prostý: vše, co je možné, může být a bude uskutečněno, protože jen větší množství techniky může vyvážit nedostatky technik již existujících. Teprve potom zasahuje politika, etika a právo, aby zvážily žádoucí či nežádoucí efekt inovace. Kumulativní podstata vědecko-technického rozvoje – zná stagnace, ne však regresi – dlouho posilovala ideologii pokroku tím, že potvrzovala rostoucí moc člověka nad přírodou a snižovala rizika a nejistoty. Technika tak lidstvu dala nové existenční prostředky, zároveň ho ale připravila o důvody žít, protože budoucnost se jeví závislá už jen na nekonečném zdokonalování racionálního ovládání světa. Ochuzení z toho plynoucí je stále více vnímáno jako zanikání autentického lidského života na Zemi. Poté co techno-věda prozkoumala nekonečně malé a nekonečně velké, pustila se do člověka samotného, zároveň subjektu i objektu svých vlastních manipulací (klonování, umělé plození, sběr DNA=genetická evidence atd.). Člověk se jednoduše stává prodloužením nástrojů, které stvořil, a osvojuje si technomorfní mentalitu, [80] která zvyšuje jeho zranitelnost.
Technofobie a technofilie jsou dva nepřijatelné postoje. Poznání a jeho uplatnění nejsou samy o sobě hodné kritiky, ale inovace by neměla mít cenu jen proto, že je nová. [81] Proti vědeckému redukcionismu, arogantnímu pozitivismu a omezenému tmářství je nutno podřídit technický rozvoj našim sociálním, etickým a politickým rozhodnutím, současně i našim anticipacím (princip obezřetnosti), [82] a znovu ho začlenit symbolického pojetí světa jako pluriversa a kontinua.
8. Svět: pluriversum [83]
Diverzita je obsažena v samotné dynamice života, [84] který se trvale rozvíjí ke stále větší složitosti. Pluralita a pestrost ras, etnik, jazyků, obyčejů nebo i náboženství charakterizují vývoj lidstva od jeho počátků. Pro jedny je tato biokulturní rozmanitost břemenem a vždy a všude je třeba redukovat lidi na to, co mají společného, což sebou nezřídka nese celou řadu nežádoucích vedlejších účinků, [85] pro jiné, k nimž patříme i my, jsou rozdíly bohatstvím, které je třeba chránit a kultivovat. Vůči nediferencovanému projevuje Nová pravice hlubokou averzi. Je toho názoru, že dobrý systém propojuje právě tolik rozdílů, které přijal. Opravdové bohatství světa spočívá především v různorodosti kultur a národů.
Obrat Okcidentu [86] k universalismu byl hlavní příčinou jeho odhodlání obracet na víru zbytek světa, onehdy k jeho náboženství (křížové výpravy), včera k jeho politickým zásadám (kolonialismus), dnes k jeho ekonomickému a sociálnímu modelu (růst) nebo morálním principům (lidská práva). Okcidentalizace planety, prováděná pod záštitou misionářů, vojáků a obchodníků, představovala imperialistické hnutí napájené touhou smazat všechnu rozdílnost prosazováním údajně nadřazeného modelu světa, vždy prezentovaného jako „pokrok“. Homogenizující universalismus byl přitom jen projekcí a maskou etnocentrismu, rozšiřujícího se na celou planetu.
Okcidentalizace resp. globalizace změnila svět a způsob, jak ho vnímáme. Primitivní kmeny se samy označovaly jako „lidé“, dávaly tak na srozuměnou, že se považují za jediné zástupce svého druhu. [87 ] Říman a Číňan, Rus a Inka mohli žít ve stejné době, aniž měli navzájem tušení o své existenci. Ty časy jsou pryč: následkem nekonečné ctižádosti Okcidentu se svět zcela zpřítomňuje, žijeme v novém věku, kde etnické, historické, jazykové nebo kulturní odlišnosti existují vedle sebe s plným vědomím své identity a rozdílnosti. Svět je poprvé v dějinách pluriversum, multipolární řád, v němž proti sobě stojí velké kulturní celky v globálně sdílené temporalitě, [88] to znamená v čase nula. [89] Modernizace se nicméně pozvolna s okcidentalizací rozchází: nové civilizace získávají moderní prostředky moci a poznání, aniž svá historická a kulturní dědictví musí zapírat ve prospěch západních hodnot nebo ideologií.
Představa, podle které bychom mohli dospět na „konec dějin“, charakterizovaný globálním vítězstvím obchodního racionalismu, standardizací životního stylu a politických forem liberálního Západu, je falešná. Žijeme naopak v době nástupu nového „zákona Země“, [90] nového uspořádání mezinárodních vztahů. Starověk a středověk zažily nerovnoměrný vývoj velkých autarkních civilizací. Renesance a klasický věk (1685-1789) byly poznamenány vznikem a upevňováním národních států, které spolu soupeřily, aby ovládly Evropu a pak svět. 20. století mělo podobu bipolárního řádu, v němž proti sobě stály liberalismus a marxismus, moc americké thalassokracie [91] a sovětská moc kontinentální. 21. století bude charakteristické nastolením ¨multipolárního světa“ spojeného kolem význačných civilizací: evropské, severoamerické, ibero-americké, arabsko-islámské, čínské, indické, japonské atd. [92] Tyto civilizace nepotlačí staré lokální, kmenové, regionální a národní zakořenění: ty se naopak prosadí jako poslední kolektivní forma, se kterou se lidé budou moci identifikovat před svým obecným lidstvím. V určitých oblastech budou patrně nuceni spolupracovat, aby chránily společné statky lidstva, zejména ekologické. V multipolárním světě je moc definována jako schopnost odolávat vlivu jiných, spíše než jako vnucování hodnot vlastních. Hlavním nepřítelem tohoto pluriversa velkých autocentrických celků je každá civilizace, která tvrdí, že je univerzální, věří, že je pověřena jakousi vykupitelskou misí a svůj model chce vnutit všem ostatním. [93]
9. Vesmír: kontinuum [94]
Nová pravice zastává jednotnou koncepci světa, podle které hmota jako forma vytváří jen variace téže látky. [95] Svět je zároveň jeden i několikerý, zahrnuje odlišné úrovně, viditelné i neviditelné, různé dimenze času a prostoru, různé zákony uspořádání svých základních složek. Mikrokosmos a makrokosmos se prolínají a odpovídají si. [96] Nová pravice tedy odmítá absolutní rozlišování mezi stvořeným a nestvořeným bytím, právě tak jako představu, že náš svět není než odraz zásvětí. Vesmír jako skutečnost (fysis) je místem manifestace bytí, místem, kde se odhaluje pravda (aléthéia) naší spolu-příslušnosti k tomuto vesmíru. „Vše plyne“ (Hérakleitos): ve všem je obsažena otevřenost ke všemu.
Člověk nachází a dává svému životu smysl, když následuje to, co ho přesahuje, co překračuje jeho vlastní hranice. Tuto antropologickou konstantu, která se projevuje ve všech náboženstvích, Nová pravice plně uznává. Uznává, že návrat k posvátnu se uskutečňuje v návratu k zákládajícím mýtům v souladu s přírodou a vesmírem a ve zhroucení /l´implosion/ falešných dichotomií: subjektu a objektu, těla a myšlení, duše a ducha, esence [97] a existence, racionality a sensibility, domény mýtu a domény logiky, přírody a nadpřirozeného atd.
Odkouzlení světa vyjadřuje klauzuru [98] moderního ducha, který není schopen povznést se nad svůj základní materialismus a antropocentrismus. Naše doba přenesla na osamoceného lidského jedince staré božské výsady (metafyzika subjektivity), [99] proměnila tak svět v objekt, to znamená v soubor prostředků, daných bez omezení k dispozici jeho cílům. Tento ideál utilitaristického zkoumání světa zapadá do lineárního pojetí dějin, které jsou opatřeny začátkem (přírodní stav, pozemský ráj, zlatý věk, primitivní komunismus) a koncem (beztřídní společnost, království boží, poslední stadium pokroku, vstup do transparentní a irénistické éry ryzího rozumu).
Pro Novou pravici nejsou minulost, přítomnost a budoucnost různé časy usměrňované a vektorizované [100] historie, ale věčnými dimenzemi každé prožité chvíle. Minulost, stejně jako budoucnost, jsou přítomny v každém aktuálním dění. [101] Proti této přítomnosti – základní kategorii času – stojí nepřítomnost: zapomenutí původu a zatemnění obzoru. Tato koncepce světa byla vyjádřena již v evropském starověku, lze ji rozpoznat jak v kosmogonických příbězích, tak v předsokratickém myšlení. Pohanství Nové pravice neznamená nic jiného než uvědomělou sympatii k tomuto starému chápání světa, stále živému v srdcích a myslích – snad právě proto, že není včerejší, ale věčné. [102] Oproti sektářským formám chřadnoucích náboženství i jistým novopohanským parodiím věku chaosu, [103] se Nová pravice vrývá hluboko do paměti: smysl nadcházejícího je vždy obsažen ve vztahu k původnímu.
Poznámky, doplňky a vysvětlivky:
78. V kapitalismu bez masové spotřební výroby (cca do r. 1918) plnila tuto úlohu protestantská etika (hodnoty: střídmost, šetrnost, klidnost, cudnost) zradikalizovaná až v puritánství. V momentě, kdy už nebyl problém, jak věci vyrobit a jak jich vyrobit dostatek, nýbrž jak je s co největším ziskem prodat, vzniká konzumní ideologie – masový odbyt masové produkce vyžaduje masového spotřebitele, nikoliv puritána, pro kterého je utrácení hříchem. Nástrojem této konzumní ideologie je masové ovlivňování, public relations. Do behavioristických výzkumů šly v USA obrovské sumy – co dnes považujeme ve „fungování“ společnosti za normu, vzniklo původně v amerických laboratořích při pokusech s krysami…
79. Cézura – předěl, zde mezi Bohem a světem, mezi člověkem a přírodou.
80. Mentalita -způsob myšlení. Již Wells ve svém Vyprávění o budoucích dnech popisuje mladý pár, který se rozhodne odejít z města a usadit se na venkově. Mimo městské zdi jsou však úplně bezradní a musejí se vrátit. Zvykli si na „mechanické pohodlí“ a když o něj přišli, zůstali tváří v tvář přírodním silám bezbranní. Ernst Jünger konstatuje, že „člověk má sklon spoléhat na aparaturu anebo se jí podrobovat i tam, kde musí čerpat z vlastních zdrojů“ a vyzývá: „Člověk musí znát hranici, za níž si už nesmí nechat odkoupit své suverénní rozhodování. Pokud jsou věci v pořádku, bude voda v potrubí a proud v přípojce. Je-li život a majetek ohrožen, přičaruje poplachový signál požárníky a policii. Je velice nebezpečné, že člověk příliš pevně spoléhá na tyto pomoci a že je bezbranný tam, kde nepřicházejí. Za každý komfort se musí platit. Postavení domácího zvířete má za následek situaci jatečního dobytka. (Chůze lesem s. 21, 1994).
81. Na tomto místě je v německé verzi vložena věta: Biotechnologie, jejichž spektakulární vývoj je teprve na začátku, jsou dobrým příkladem pro ambivalentní ráz jakéhokoli technického pokroku: mohou opravdu právě tak dobře vést k eugenice ve prospěch národa i ke krásnému novému světu („konci civilizace“) Aldouse Huxleye.
82. Princip předběžné opatrnosti (Vorsorgeprinzip, Precautionary Principle), který liberálové jednostranně interpretují jako pokus omezovat inovace a lidské aktivity. Nová pravice vždy zdůrazňovala pozitivní roli „rizik“ (viz třeba předchozí poznámka), avšak v atmosféře tržního monoteismu, kde se vše – včetně hmotných i duchovních bohatství celých národů, ba celého lidského biotopu – obětuje na oltář mamonu, je opatrnost namístě. Civilizace, jejíž hlavní hodnotovou orientací jsou „růst“ a „honba za zisky“ je nutně sebedestruktivní.
83. Tedy něco jako „vesmír mnohosti, rozmanitosti“.
84. O rozmanitosti jako hlavním „motoru“ evoluce píše antropolog Robert Ardrey, jehož práce (mj. The Territorial Imperative: A Personal Inquiry into the Animal Origins of Property and Nations; „člověk je teritoriální, stejně jako národy“) nebyly do češtiny dosud přeloženy.
85. Německá verze zní: „Rozdíly, jejichž normálnímu projevu se chce zamezit, se neodvratně tu a tam – zdeformované a křečovité – vždy znovu vynořují.“; d´effets pervers (zvrácené účinky) z předcházející věty je pak přeloženo jako unerwünschten Nebenwirkungen (nežádoucí vedlejší účinky), čehož se přidržuji.
86. Ačkoli na jiném místě v textu užívá autor slova Ouest (Západ), zde opakovaně užívá slova Occident (Západ), snad aby tak zdůraznil svoji pozici proti starším koncepcím Henri Massise (Defénse de l´ Occident, 1927) nebo Maurice Bardéche (stejnojmenné sešity vycházející v letech 1952-82). Pojem okcidentalizace se (na rozdíl od dvojice mondializace/globalizace) patrně úplně překrývá s westernizací (pozápadněním).
87. Např. Thomas Berger ve svém románu Malý velký muž na s. 57 píše o severoamerickém prérijním kmenu: „Čejeni si ve svý mluvený řeči nikdy neříkají „Čejeni“, ale Tsistsistas, což znamená „Lidský Bytosti“. Co je kdo jiný, s tím si hlavu nelámou.“ Na jiném místě však dodává, že i své nejbližší kmenové přátele, Siouxy (Dakota, Lakota), považovali za něco nižšího. Podobně skupina Dené (Na Diné), kam patří Navahové nebo známí Apačové, neznamená nic jiného, než Lidé. Srovnej v širším kontextu s názory Karla VI. Schwarzenberga (Torzo díla, s. 169-170).
88. Temporalita: chápání času jako základu k uchopení reality a následnému uspořádání společnosti; zde něco jako časovost současnosti.
89. Narážka na knihu Itala Calvina Ti con zero (1968), která ve Francii vyšla pod názvem Temps zero (Rok nula).
90. Narážka na patrně nejzásadnější dílo pozdního období C. Schmitta – Der Nomos Erde (Zákon Země) z roku 1950.
91. Thalassokracie – stát, jehož politická moc je založena na nadvládě ve světových mořích (v historii např. Atény-Kartágo-Benátky-Janov-Španělsko-Anglie), opak tellurokracie. Akcentování tohoto protikladu tvoří jednu z páteří euroasianismu Alexandra Dugina.
92. Sluší se poznamenat, že francouzská Nová pravice přišla s touto koncepcí ještě před vyjitím Huntingtonova Střetu civilizací (1993).
93. Německý text zde přidává: „Evropa jako kontinentální realita a Západ jako čím dál víc nezeměpisný pojem, jsou z tohoto pohledu nevyhnutelně odsouzeny k rozdělení.“ K rozlišování idealistické („německé“) Evropy a utilitaristického (hlavně„anglického“) Západu např. Ernst Troeltsch (Z dějin evropského ducha, 1934).
94. Obecně se vesmír chápe jako kontinuum tj. spojitost (=souvislé, spojité, nepřetržité prostředí) časoprostoru v němž žijeme s veškerou jeho hmotou a energií. Vzhledem k tomu, že Nová pravice odmítá každý antropocentrismus (a vzhledem k tomu, co je v kapitolce psáno dále), je zřejmé, že i kontinuum vesmíru chápe šířeji, např. v souvislosti s tzv. inflační teorií, kde je náš vesmír jen malou částí nekonečného kontinua vesmírů, které se věčně obnovují (a zanikají). Takový vesmír, kontinuum odlišných časových a velikostních měřítek, pak odpovídá symbolice řeckého urobora, hada, který se zakusuje do vlastního ocasu.
95. Německý překladatel píše jen: „Nová pravice sdílí jednotnou představu světa a vesmíru.“
96. Odpovídají si (se répondent) ve smyslu, že k sobě pasují (passen zueinander, píše Němec); zapadají do sebe!
97. Esence ve smyslu „podstata“.
98. Tzn. omezenost, uzavřenost, „meze“ dnešního člověka.
99. V originále les Anciens attributs divins, může být tedy i „znaky“, „atributy“, Němec překládá jako Eigenschaften (vlastnosti).
100. Proti teleologickému pojetí dějin. V originále d´une histoire orientée et vectorisée (něm. jako einer ausgerichteten und mit einem bestimmten Richtungssinn versehenen Geschichte) tj. usměrňované a určitým cílem pohybu či smyslem vývoje opatřené historie.
101. Le passé comme l´avenir se tiennent toujours présents en toute actualité. Něm.: Die Vergangenheit ebenso wie die Zukunft sind in jedem aktuellen Geschehen gegenwärtig. Ezra Pound je důslednější, když ve svém pojetí nelineární historie nahrazuje minulost, přítomnost a budoucnost kategoriemi: tím – „ co trvá“, „co se vrací“ a „co odchází“.
102. V něm. je verzi vložena věta: „Pohanství má rovněž estetickou dimenzi. Správné a dobré je v ní nerozlučně spjato s krásným. A je také pramenem tolerance, neboť z „polyteismu hodnot“ činí první podmínku pro uznání druhého.“ Byli to právě estéti jako Maurice Barrés nebo Charles Maurras, kdo poprvé vnesl pohanství do pravicových kruhů. Stará reakce v něm (správně) viděla zárodek demokracie, ale i socialismu.
103. Narážka na titul knihy „osmašedesátníka“ B. Lévyho La confusion des temps, v níž je zmatek definován jako nejcharakterističtější rys naší doby.
Francouzský originál Manifeste: la Nouvelle Droite de l’an 2000 autorů Alaina de Benoist a Charlese Champetiera vyšel v magazínu Eléments, nº 94 (únor 1999). Německou verzi přeložil a poznámkami opatřil Karel Veliký.
Příště: kapitola III. Orientace 1 – 1. Proti neschopnosti rozlišovat a kmenovému cítění, za silné identity; 2. Proti rasismu, za právo na odlišnost; 3. Proti imigraci, za spolupráci.
Související články:
