Categorized | Fanfares of Europe, Kultura

A Challenge of Honour – Leonidas

Málokterý hudební projekt je natolik žánrově pestrý a svým repertoárem zajímavý, jako holandská kapela A Challenge of Honour. Pohybuje se na široké škále žánrů od čistého experimentování, přes neofolk, industrial až k moderní klasické tvorbě. A zároveň je to reprezentant “evropanské hudby”, tedy scény, jejíž autoři se pohybují v rozmanitých sférách; jsou kulturní pesimisté, jiní katolíci, pohané, gnostici, nihilisté a snad i terceristé a někteří i post-fašisté; všem je ovšem společná snaha a zájem skrze vlastní tvorbu pozvednout upadajícího evropského ducha a vyjádřit svůj hold dějinám a kultuře Evropy, potažmo západní civilizace.

“Leonidas” možno označit za typickou desku. Není to politický manifest. Není to morální apel. A už vůbec ne vulgární snůška bezduchého protestu a negace. Je to epos.

Kořeny A Challenge of Honour spadají do roku 2000, kdy hudebník Johan Koenig navštívil s vlastním ambientovým materiálem nahrávací studio Stahlklang Audio, které materiál později vydalo v limitované edici. Ke Koenigovi se později připojil Peter Savelthoul, ale jejich cesty se časem rozešli. Koenig navázal spolupráci s labelem Divine Comedy, kde vydal první regulérní desku “Only Stones Remain”, ale přelomem se stalo až vydání desky “Wilhelm Gustloff” pod Cold Spring Records.

Právě deska Wilhelm Gustloff (pro neznalé – německá civilní loď, přepravující v lednu roku 1945 utíkající obyvatele Východního Pruska, zničená sovětskou ponorkou – na palubě zahynulo přibližně 10 000 lidí), poznamenala pozdější typický styl kapely. Byl jím temný ambient, mísený s martial a industrialovými prvky. Kapela následně vydala řadu oficiálních i neoficiálních desek, včetně výstupů na kompilacích. Proslavila se svérázným aranžmá a volbou kontroverzní tématiky (alba věnovaná dramatickým okolnostem – vyvraždění francouzské vesnice Oradour-sur-Glane nacisty, The Great Fire of London, koneckonců Wilhelm Gustloff, nebo opěvováním síly a války – například album věnované francouzské Cizinecké legii). Doposud největším úspěchem a nejpovedenějším dílem bylo patrně album “Seven Samurai“.

Po tříleté přestávce A Challenge of Honour vydali desku “No way out”, která byla zajímavým odklonem od ambientních struktur k lehkému industrialu, míseného s líbivými moderně-klasickými a někdy až lehce popovými vlivy.

Leonidas se zdá návratem k slavným časům “Sedmi samurajů”. V podstatě jde o starý materiál, který kapela vytáhla z archivu a remasterovala. Taková kulturní transfigurace zašlých časů antiky a hrdinských bitev nejmilitarističtějšího městského státu starověkého Řecka, tedy Sparty, přijde v časech hollywoodizace (vzpomeňme na sci-fi atmosféru filmu “300″, kde je perský král vykreslen jako úchylná nestvůra a jeho elitní jednotky bojující se Sparťany, “Nesmrtelní”, vypadají, jak kdyby se tam nějakým nedopatřením přesunuly z natáčení hvězdných válek) přijde nejednomu k chuti.

Pojďme se tedy společně vydat pomyslnou, ale nádhernou, i když plnou krve a hrdinské smrti, cestu starověkou historií.

Tracklist:
1. City of Sparta
2. House of a King
3. Blow the Trumpets
4. March of the Army
5. Into Battle
6. No Retreat-No Surrender
7. The Final Stand

Profil kapely na myspace: ZDE.

Poslechnout ukázku je možné ZDE.

3 Responses to “A Challenge of Honour – Leonidas”

  1. Tribun says:

    Mohu poprosit o vysvětlení kdo nebo co jsou to “terceristé”? Děkuji.

  2. KK says:

    Stoupenci “třetí cesty”, tedy ti, kdo se snaží překlenout pravo-levé rozlišování v politice jako v dnešní době nesmyslné a odmítají kapitalismus, společně s komunismem.

    V 60. 70. letech představovali zastánce “TP” bývalí fašisté, popř. neofašisté. Někdy se k TP řadí i evropská “nová pravice”: http://deliandiver.org/2009/10/manifest-nova-pravice-v-roce-2000-situace.html

  3. Jaeger says:

    Spravne to jmeno je Peter Savelkoul.

Trackbacks/Pingbacks


Leave a Reply

Giorgio Locchi: Podstata fašismu

Myšlenka dne

„O fanatismu řeknu tři věci; zaprvé: pokud je pravda, že fanatik má sílu deseti mužů, je to nezbytné, neboť ostatních devět se nehodlá obtěžovat; zadruhé: není pokaždé pravdou, že by fanatik nepředvídal dopady svých činů; stal jsem se fanatikem, jelikož jsem se nebyl schopen smířit s důsledky neaktivity. Zatřetí: k tomu, aby Wales přežil a jeho kultura vzkvétala, je nutné mu být zuřivě a neochvějně oddán a dát mu přednost před čímkoli jiným včetně rodiny, osobních vyhlídek, kariéry, zdraví nebo svobody. Věřím, respektive vím, že ve Walesu existuje živná půda pro zrod tohoto fanatismu, jenž se stane katalyzátorem nezbytným k vyburcování většiny.“


John Barnard Jenkins.