Categorized | Kultura

Básník osvobozený od života

Email This Post
Print This Post

Robert BrasillachPřed pětašedesáti lety, 6. února 1945, byl za „intelektuální zradu“ (trahison intellectuel) vlasti popraven Robert Brasillach, ačkoli „jednal jen z lásky k ní“ (Ernst Jünger). Bojoval proti zkorumpovanému parlamentarismu, svrchované moci kapitálu a bankovních spekulací, proti hrozbě marxismu a věřil, že tím slouží Francii (což v sedmapadesátém uznal i Sartre-Tartre!). Podporoval německo-francouzské usmíření a snil o Evropě bez bratrovražedných válek, o revoltě mladých elit proti „mamonu“ a „usuře“, proti chaosu, v němž bloudí „vykořenění“ lidé velkoměsta. Domníval se, že „cesta domů“ může vést skrze zpřítomnění ctností řeckého a římského občana, ctností středověkého rytířstva a jeho řádů „bojujících a věřících“, že na cti, odvaze, oběti a kázni, lze ustavit nový řád.

Hlásal proto „revoluci duší“, návrat (re-volvere) od důrazu na materiální hodnoty k hodnotám etickým… Cožpak smí (domněle) „nového člověka“ nárokovat jednou provždy jen křesťanství? Cožpak lze národ natrvalo identifikovat jen s „proletáři“ nebo se střední vrstvou, s jejími hodnotami klidu, pohodlí a jistoty? Koncepci světa a života redukovat na výrobu a spotřebu?

Jak vidíme, lze leccos. V době systematicky podmiňovaného hédonismu se lidé, kteří snad projeví probuzený heroický „instinkt“ či vůli k sebeobětování musí jevit už jen jako blázni, „psychicky narušení, nevyzrálí jedinci“. Tak je také dnes zpravidla hodnocen literárně jinak dávno plně rehabilitovaný Robert Brasillach, jako kdyby pohrdat pohodlím a riskovat smrt bylo společensky únosné již jen v oblasti adrenalinových sportů, zapracovaných do reklamních strategií. Faktem je, že pětatřicetiletý Brasillach „jde na smrt klidně, poslední svoji báseň předává veliteli popravčí čety, a poté padá zasažen dvanácti projektily“ u zdi pevnosti Montrouge. Svým chováním ve vězení plně dostál slovům, která napsal již v roce 1937, v románě s nostalgickým názvem Comme le temps passe…: „Člověk je volný vždy, jakmile sám chce. Vnější tlak nehraje roli.“, o čemž svědčí jak básně, které tam složil (Poèmes de Fresnes), tak i fiktivní dopisy chlapci, který v roce 1960 prožívá americkou okupaci a později bojuje za evropskou nezávislost (Lettre à un soldat de la classe soixante).

Jako politický autor je Robert Brasillach hluboce spjat s vrcholným romantismem. (Ve svých největších jménech je francouzská literatura 19. století zásadně protiburžoazní.) Sám udává tyto vzory: Barrès, Maurras, Péguy, Giraudoux, ale pojmy jako estetická politika, mytologizace a estetizace skutečnosti, antisemitismus, jimiž bývá charakterizována jeho činnost nejčastěji, jsou typické již pro Richarda Wagnera 1). A stejně jako Wagner byl třeba i Baudelaire přesvědčen, že společnost nemůže reformovat nějaký filozof, vědec nebo dokonce politik, ale umělec 2). To je důvod proč Brasillach a jemu podobní brali svoji tvorbu smrtelně vážně…

Poznámky:

1) Wagner se mj. po většinu života zabýval nemarxistickým socialismem. Odtud je blízko právě k Barrèsovi, který snad jako vůbec první užil spojení národní socialismus, kdežto D´Annunzio v ústavě Fiume jako první ohlašoval třetí cestu mezi kapitalismem a marxismem. Oba muži byli wagneriány „zasaženými“ nietzscheánským volním impulsem, u obou se „kult Já“ (culte de moi) ze skleníku „umění pro umění“ poprvé posunul v (národní a bojovou) pospolitost. Však také hrdina „aviatického“ D´Annunziova románu Snad ano, snad ne (1910) má s někdejším blazeovaným či nervním salónním typem fin de siècle jen málo společného, spíše je neohroženým, z nebezpečí se radujícím, možná i agresivním „futuristou“.

2) V této souvislosti je jistě zvláštní, jak moc si Adolf Hitler zakládal na svých uměleckých aspiracích…

This post was written by:

Karel Veliký - who has written 39 posts on Délský potápěč.


Contact the author

Leave a Reply

  • Popular
  • Latest
  • Comments
  • Tags
  • Subscribe

Myšlenka dne

I suspect the next American revolution will be precipitated more in the way it occurred in pre-1789 France than in early 20th-century Russia or in postwar Italy and Germany. The revolutionary agent, as a result, will probably not be a “party” per se, but a new consciousness promoted through the metapolitical activities of salons, societies of thought, blogs, and other traditional and digital media promoting an anti-liberal critique of the dominant system. Once these activities inform the consciousness of a critical mass of like-minded oppositionalists, it will perhaps then be possible to organize a party to capture the dominant institutions.


Michael O'Meara.