Autor: Heinz Ludwig Arnold
Každý z nich založil svou literární slávu knihou, ve které zpracoval zkušenosti z války, následkem níž se toto 20. století vyvíjelo tak krutě a vražednicky, tolik zapomínalo na skutečnost a bylo tolik posedlé ideologií: Ernst Jünger v roce 1920 knihou In Stahlgewittern (V ocelových bouřích) a Erich Maria Remarque v letech 1928 až 1929 románem lm Westen nichts Neues (Na západní frontě klid).
Obě knihy se zaměřují na zážitek války z rozdílné perspektivy: Jünger jej líčí z pohledu odvážného frontového důstojníka, jehož jednání přímo schválil císař udělením nejvyššího řádu Pour le Mérite (Za zásluhy) – a v přepracováních z dvacátých let se zesílenou heroizující a estetizující tendencí; Remarque pohlíží zpětně na generaci, kterou válka vytrhla z prostředí domova a připravila ji o mládí, takže se v poválečné době nedovedla uplatnit.
Oba spisovatelé hledali odpověď na otázku smyslu války, kterou válka položila jejich generaci: Jüngerovi, protože byla ztracena; Remarqueovi, protože se vůbec konala.
Remarqueova kniha již obsahuje odpověď na tuto otázku po smyslu války, ba vznikla jako taková. Vypráví totiž o jeho generaci, „která byla válkou zničena – i když unikla jejím granátům” (jak se uvádí v úvodu ke knize Na západní frontě klid). Jünger na tuto otázku smyslu, kterou formuloval v knize V ocelových bouřích, odpovídá během dvacátých let v knize Der Kampf als inneres Erlebnis (Boj jako vnitřní zážitek) oslavou vitalistického principu, jemuž „není nic posvátnějšího než bojující člověk”, od roku 1925 radikálním nacionalismem a projekci a publicistickou přípravou heroické doby pro vlastní generaci, kterou válka „zocelila”.
„Zničila,” napsal Remarque, „zocelila” napsal Jünger – lze stěží přesněji vyjádřit, nakolik se liší pohledy obou spisovatelů na tuto válku.
Nesmíme ovšem zapomenout, že Jünger napsal deník s líčeními, která sice byla upravena, ale přesto byla autentická, zatímco Remarque napsal román, který si dělá právo na fiktivní autentičnost, tedy literární přenosnost, příkladnost. Proto je možné Jüngerův postoj k válce bezprostředně vyčíst z jeho textu, Remarqueův postoj lze odhadnout jen nepřímo z jeho textu.
Na dvou pasážích chci krátce ukázat, v čem se obě díla liší: u Jüngera čteme v kapitole Zahájeni letní ofenzívy: „Teď jsme se během doprovázeným svištěním střel blížili k vlastnímu zákopu. Před naším zátarasem již tak hvízdaly kulky, že jsem musel skočil do jámy po mině, naplněné vodou a obehnané drátem. Kýval jsem se na chvějícím se ostnatém drátě nad hladinou vody a se smíšenými pocity jsem poslouchal, jak nade mnou hvízdají kulky jako velký roj včel, zatímco po svahu kráteru se kutálely kusy drátu a úlomky střel. Za půl hodiny, když se palba utišila, jsem se vyškrabal přes překážku a skočil jsem do zákopu, radostně pozdravován lidmi… Všichni měli radost ze šťastného konce a jen litovali, že nám vytoužený zajatec i tentokrát unikl… Tato krátká, sportovní vzrušení však byla dobrým prostředkem k posílení mysli a k narušení jednotvárnosti pobytu v zákopu.”
Také Remarque líčí ústup: „Běžíme nazpátek, strháváme drátěné překážky do zákopu a házíme odjištěné ruční granáty za sebe; zajišťují nám ohnivý ústup. Z nejbližšího stanoviště střílí kulomety. – Stala se z nás nebezpečná zvířata. Nebojujeme, bráníme se před zničením. Neházíme granáty proti lidem, co o tom víme v tom okamžiku, za námi se žene s rukama a helmami smrt, můžeme se jí poprvé po třech dnech bránit, máme šílenou odvahu, už bezmocně neležíme v očekávání na popravíšti, můžeme ničit a zabíjet, zachraňovat kolem sebe a mstít.”
Zkušenost nebo imaginace
Obojí jako úryvky z líčení z ústupových bojů. U Jüngera převládá vyprávějící JÁ, pohybuje se téměř v tanci přes přece jen smrtící překážky, kulky, které podobny roji včel mohutně sviští nad Jüngerem, vyvolávají pouze „smíšené pocity”. Potom všichni projevili dvojnásobnou radost, ale zároveň i lítost, že se nezmocnili „vytouženého” zajatce – všechno berou jako sportovní cvičení, vítanou změnu při nudě, kterou zažívají při „pobytu v zákopu”.
U Remarquea se nesetkáme se zvládnutím situace, ale s rozhořčeným bojem proti hrozící záhubě. V každé větě převládá MY, nehraje zde zvláštní roli hrdinské JÁ. Jde o boj o existenci živých tvorů, které válka přivedla násilím na popraviště: „nebezpečná zvířata” se brání proti tomu, aby byla zabita; zde ani na žádném jiném místě Remarqueovy knihy se nevyskytne myšlenka, že by boj mohl být sportovní záležitostí.
Někdo by mohl namítnout: Jünger informuje konkrétně jako frontový důstojník, Remarque však sděluje jako spisovatel zkušenost jedné generace pouze podle své interpretace. O to ale právě jde: o rozdíl v postoji k válce, o vědomí, s nímž je zpracovávána hrůza, utrpení, smrt – jako bezprostřední zkušenost nebo jako literární imaginace. K tomu uveďme dva další citáty.
U Remarquea: „Vidíme žít lidi, kterým chybí lebka; vidíme utíkat vojáky, kteří mají utržené obě nohy; klopýtají na roztříštěných pahýlech až k nejbližší jámě; svobodnik se plazí dva kilometry po rukou a táhne za sebou nohy s roztříštěnými koleny; jiný jde k obvazišti a rukama pevně svírá břicho, z něhož vylézají střeva; vidíme lidi bez úst, bez spodní čelisti, bez obličeje; nacházíme kohosi, kdo zuby dvě hodiny svírá tepny na ruce, aby nevykrvácel, slunce vychází, přichází noc, granáty sviští, život končí.”
Jünger v roce 1925 vložil do knihy V ocelových bouřích pasáž, která není napsána na základě bezprostředního pozorování, ale autor v ni uvažuje o chování tváří v tvář hrůzám a smrti: „Hrůzy přece také patřily k tomu, co nás tak neodolatelně vytáhlo do války. Dlouhá doba pořádku a zákona, jakou měla naše generace za sebou, vyvolává skutečně nenasytný hlad po něčem neobvyklém… A teď jsme při prvním pohledu na hrůzy měli pocit, který se dá velmi těžko popsat… Proto jsme museli stále znovu zírat na tyto věci, které jsme dosud nikdy neviděli, a nemohli jsme pochopit jejich smysl – byly pro nás úplně nezvyklé. Jako ve snu, v zahradě plné zvláštních rostlin jsme kráčeli po půdě poseté všude mrtvými s vymknutými končetinami, zkřivenými obličeji a strašlivě zbarvenými těly, která se rozkládala. Teprve později jsme mohli jasně poznat, co nás obklopovalo. A nakonec jsme si na hrůzy tak zvykli, že když jsme za ochranným náspem nebo v úvozu narazili na mrtvého, vyvolal v nás tento obraz pouze myšlenku: ,Mrtvola,’ jak bychom si asi jinak pomysleli ,kámen’ nebo ,strom’.”
Lze si stěží představit více protikladné postoje k válce než ty, které jsou zřejmé z obou textových ukázek. Zatímco Remarque svým realistickým líčením konkrétních druhů zranění evokuje hrůzu a jednotlivé vojáky staví přímo před čtenářovy oči jako trpící nebo umírající lidi, vytváří Jünger vědomě od umírání, smrti a mrtvých estetizující odstup, který má vojákovi pomoci, aby si zvykl na styk s hrůzami, aby je mohl snést. Jüngerova estetizace hrůzy je útěk před banální, a svou banalitou tím hroznější skutečností, je to i forma jejího potlačení; také čtenář si zvyká na hrůzu pomocí své estetizace. Remarque naproti tomu hrůzu dramatizuje, aby toto potlačení, které tehdy bylo zřejmě všeobecné, dostal do denního vědomí a odhalil příčiny zničení jedné generace, jeho generace, k němuž podle jeho názoru válka přispěla.
„Úplně nová rasa…”
Je to totiž tatáž, jejich generace, o které se mluví u Remarquea stejně jako v této Jüngerově pasáži: Teď však již nemluví bojovný velitel útočného oddílu ve vlastní věci a v první osobě singuláru, ale nacionální propagandista oněch bojovníků „naší generace”, kteří chtěli zažít něco mimořádného a pak se stali „nádeníky” hrůz; jsou však „zocelení”, jak se domnívá Jünger, a to znamená: my jsme z toho vyšli, abychom převzali budoucnost. „Vytesali jsme novou tvářnost země,” píše v knize Kampf als inneres Erlebnis (Boj jako vnitřní zážitek): „To je nový člověk, úderný pionýr, výkvět střední Evropy. Je to úplně nová rasa, chytrá, silná a plná odhodlání. Co se zde v boji ukazuje jako zjev, bude zítra osou, kolem níž se bude život točit stále rychleji a rychleji.”
O tom všem Remarqueova kniha nic neví. Zato však tím více ví o „hrůze, kterou všichni prožili, o zoufalém, často surovém pudu sebezáchovy, o houževnaté síle života, který se staví proti smrti a zničení” – jak se Remarque vyjádřil v jednom interview roku 1929.
Proto Remarqueova kniha ani nechce vědět o „skutečných příčinách války”, kterými podle komunistů byly „politicko-ekonomické předpoklady buržoazního a kapitalistického společenského řádu,” jež je možné odstranit pouze „násilným svržením tohoto společenského řádu”. Tak to bylo možno v každém případě číst roku 1929 v Rudé vlajce, článku o knize Na západní frontě klid, který končí větou: „Tato kniha, která je napsána skvělým a strhujícím způsobem, mlčí – a to je její velká vina – o nové generaci.”
Tuto válkou vykořeněnou generaci prohlásili nacionalističtí i komunističtí propagandisté za novou generaci a propagovali její právo uplatnit se. S oběma hnutími nechtěl mít Remarque nic společného, nezapojil se do nich, ale trval na tom, co ještě v roce 1962 nazval „militantním pacifismem”. V roce 1929 pro něj nebyla nejvhodnější doba, ale byla to doba, která by jej potřebovala. – Zdá se, že tehdy nic neodpovídalo méně propagovanému duchu doby, než co dokázala Remarqueova kniha: přivedla otevřeně na přetřes to, co se zamlčovalo, vynesla na světlo to, co se potlačovalo. Přesto enormní úspěch knihy Na západní frontě klid ukazuje, že si zřejmě mnoho lidí potají rozhodně přálo, aby se konečně projevilo porozumění pro „generaci, které více než kterékoliv jiné dělalo potíže najít po čtyřech letech smrti, boje a hrůzy svou cestu do mírových oblasti práce a pokroku,” jak Remarque napsal v roce 1929 anglickému generálovi Ian Hamiltonovi. Ten totiž chápal jeho knihu také jako výzvu k této generaci, aby se zbavila „paralyzující kletby” smrti, kterou tak brzy poznala.
Román Na západní frontě klid, který v roce 1928 otiskoval na pokračování Časopis Vossische Zeitung, vyšel jako kniha koncem ledna 1929 a kritici různých politických směrů jej přijali jako hodnověrný. Velmi rychle se setkal s obrovským úspěchem. V květnu 1929 vyšel v nákladu již více než půl milionu výtisků, o rok později dosáhl náklad počtu milion a od té doby román vyšel již ve třiadvaceti překladech. V roce 1930 byl v USA zfilmován. (Dodnes oslatně dosáhl celosvětový náklad téměř dvanáct milionů výtisku v devětapadesáti zemích.)
Rudý a hnědý vztek
Teprve tento velký úspěch způsobil, že se román Na západní frontě klid, který chtěl být výslovně nepolitickým vylíčením válečných zkušeností a který, jak později napsal Carl von Ossietzky, „byl napsán v nevlídných barvách pravdy”, stal politickým případem. Reakce na něj ukázaly, že Remarque jím zasáhl nerv doby, její trauma, které využívali radikální ideologové a sváděli lidi na svou stranu.
Tak komunisté haněli Remarqueůvpacifismus jako „nejstrašnější lež o vině na válce” a v jeho knize postrádali stranické rozhodování a akční postoj – samozřejmě ve svém smyslu. Jeden hrabě vytýkal v Deutsches Adelsblatt: „Úplně chybí krásné a povznášející události” a kniha „neslýchaným způsobem podporuje pacifistického ducha.” Především ale samozřejmé potíraly Remarquea nacionalní socialisté. Hans Zöberlein, který se podílel na Hitlerově mnichovském puči, účastník světové války jako pěšák a nositel vysokých vyznamenání, hanlivě vytýkal ve Völkischer Beobachter Remarqueovi, že nezná ani nejobyčejnější věci na frontě „s vyjímkou latríny, kterou zato zná výborně”. A „z románu Na západní frontě klid se line zápach pouze z rozkladu dávno potlačovaných charakterů”. Kniha je „jásavou omluvou dezertérů, přeběhlíků, buřičů a ulejváků, takže jako druhá rána dýkou frontě a její postoj vůči padlým je totéž jako zneuctívání mrtvol”.
Postižení psi vyli, nezůstalo však jen u toho. Velmi brzy se ukázalo, že nacisté již získali v republice značný vliv. Když totiž začátkem prosince 1930 mělo v Berlíně německou premiéru americké zfilmování románu Na západní frontě klid, nacisté při ní povykovalí a protestovali proti filmu. Již za necelý týden zakázala nejvyšší státní zkušebna filmů další promítání, protože film prý ohrožuje dobré jméno Německa.
Až do té doby Remarque nezasáhl do prudkých sporů o svou knihu. Místo toho zformuloval jinou, velmi obšírnou odpověď – román Der Weg zurück (Cesta zpátky). V něm ukázal, co mínil tím, že válka zničila mladou generaci, které ukradla mládí. Kvintescnce této knihy zněla: „Odkazem mrtvých není pomsta, ale “Už nikdy nechceme válku”.
Touto větou končilo Remarqueovo prohlášení, které bylo přečteno během protestní akce Německé ligy pro lidská práva proti zákazu filmu Na západní frontě klid v lednu 1931. Mluvili na ní také Käthe Kollwitz. Carl Zuckmayer a Heinrich Mann a byly předneseny příspěvky Alberta Einsteina, Arnolda Zweiga, Kurta Tucholskyho a jiných. V tomto prvním zaujetí stanoviska, které mnoho Remarqueových přívrženců dávno očekávalo, se uvádí: „Dlouho jsem hledal vysvětlení toho, jak je možné, že lidé, kteří zakusili válku, mohou mít již dnes, o dvanáct let později, zcela rozdílný názor na skutečnost války. Nepochybně mají sami nejstrašlivější zážitky následkem faktu, že je nutno je překonávat, ještě něco z lesku heroického dobrodružství. Nikdo nebude moci zlehčoval ohromný výkon německých vojáků a ani to nebude chtít. Ale je nutno se s veškerou rozhodností postavit proti tomu, že se teď vzpomínka na tento výkon jednostranně využívá, válka se oslavuje a zmenšují se nesmírné útrapy které způsobila.”
Když psal Remarque tato slova, publikoval Ernst Jünger intenzivně v nacionálně socialistických a nacionálně bolševických listech. Právě vyšel jeho spis Die totale Mobilmachung (Totální mobilizace), ktrrý byl ve všem opakem onoho poznání, které Remarque sdělil své době, a byl žel blíž skutečností, jež se nyní začala rozvíjet.
V polovině roku 1928 označil Remarque v malé souborné recenzi různých knih o válce knihu V ocelových bouřích Ernsta Jüngera za „precizní, vážnou, silnou a velkolepou”, a kritik Günter Blocker dokonce mínil, že nelze odmítnout názor, že se Remarque od Jüngera stylistickv leccos naučil. To je možné. Ale všechno, co Jünger jako spisovatel ve dvacátých letech udělal, bylo v naprostém protikladu k Remarqueovi. Když v roce 1930 řada nacionálně socialistických publicistů odpověděla v „nacionálně socialistických dopisech” na Remarqueův román Na západní frontě klid spisem Vom Sinn des Krieges (O smyslu války), otiskla v něm i výňatek z Jüngerovy poslední knihy o válce Feuer und Blut (Oheň a krev). Bylo to důrazné upozornění na to, koho pokládali lidé, kteří se o několik let později chopili v Německu moci, za skutečného tvůrce válečné literatury.
V předmluvě k prvnímu vydání knihy Oheň a krev Jünger napsal a tím přesně charakterizoval náladu namířenou proti Remarqueovu prohlášení z roku 1931: „My, frontoví vojáci, začínáme hromadně překračovat třicítku. Protože jsme se z velké války nevrátili s liberalistickou frází, ale od základu změnění, potřebovali jsme vykonat dlouhou a těžkou práci, abychom si ujasnili smysl toho, co se stalo. Mohli bychom říci, že jsme se přiblížili podstatě: ke konečnému dotvořeni naší vnitřní formy. Je naším právem a povinností tuto formu obrátit navenek a uskutečnit ji ve všech oblastech života! Tomuto uskutečnění, díky němuž si nový životní pocit vytvořil nový stát, se budeme muset v příštích letech věnovat plni energie a odvahy… se jasně projevuje podstata státu, k němuž nevede cesta přes kompromisy. Projeví se v něm láska k vlasti, kamarádství, odvaha a disciplína, nebo jinými slovy, musí být nacionální, sociální, obranyschopný a autoritativně členěný.”” Ve své knize Der Arbeiter (Dělník), která vyšla v roce 1932, navrhl „vládu a podobu” této důkladně militarizované dělnické společnosti. Ta by potom, co smete osvícenou buržoazní společnost, měla vytvořit nový národní a socialistický stát.
Když tento stát vznikl, Jüngerovy a Remarqueovy cesty byly již dávno i prostorově vzdálené. Remarque odešel v roce 1931 z Berlína do Švýcarska, protože jeho život ohrožovali nacisté, na jejichž Černé listině byl uveden. Na jejich hranicích shořely v květnu 1933 jeho knihy a na půdě jeho švýcarského exilu byl v témže měsíci zabit novinář, jehož vrah pravděpodobně považoval za Remarquea. Jeho čtenáře v Německu mu nacisté vzali, ale čtenáře ostatního světa získal – a všechny jeho knihy, které v budoucnu napsal, měly jen jedno téma; Německo – jeho aktuální dějiny, osud Němců, jejich chování jako pachatele a oběti.
Ve Švýcarsku Remarque pomáhal lidem pronásledovaným nacisty, financoval jejich útěk a emigraci. Později odešel do Francie. V roce 1938 mu bylo odňato státní občanství Německé říše. Krátce před vypuknutím války odcestoval koncem srpna 1939 lodí do USA, ovšem spíše následoval, jak krásně píše Thomas Schneider, Marlene Dietrichovou, kterou zbožňoval, než aby prchal před hrozící válkou.
Ernst Jünger v roce 1933 zanechal politické publicistiky, opustil Berlín a uchýlil se na venkov. Tam psal malé cestovní deníky, vyprávěl o svém mladickém útěku do cizinecké legie, jako spisovatel privatizoval, chceme-li to tak nazvat. Zároveň však vycházely všechny jeho dřívější spisy o válce, které Hitler velmi oceňoval, zejména knihu V ocelových bouřích, které se během druhé světové války od roku 1939 do roku 1944 prodalo více kusů než za celých předcházejících dvacet let.
V oněch srpnových dnech, kdy se Remarque plavil na lodi do Ameriky, dostal Jünger povolání do vojska a byl povýšen na kapitána. Ve svém deníku Gärten und Strassen {Zahrady a ulice) uvádí: „Považoval jsem to za znamení, že na mě Áres zatím nezanevřel.” Během pochodu na Paříž redigoval svou mytologizující povídku Auf den Marmor-Klippen (Na mramorových útesech), příběh útěku dvou aristokratů ducha před ukrutným režimem nadlesního a velmi zprotředkované odmítnutí vlastní politicky motivované takzvané mauretánské minulosti. Díla z této válečné minulosti však byla nadále v oběhu, zatímco Jünger koncipoval v Paříži spis Der Frieden (Mír), tak nějak nazval „ambivalenci”, která mu byla vlastní.
Triviální Remarque – stylista Jünger?
Jünger byl po 20. červenci 1944 jako „nehoden vojenské služby” propuštěn z armády, i když nemel aktivní kontakty s důstojnickým odporem, a nesměl tři roky po skončení války publikovat – potom vyšel jeho pařížský deník Strahlungen (Záření), v němž je možné se dočíst hodně o knihách a francouzských spisovatelích, o četbě bible a procházkách obsáženou Paříží – dost málo o nesmírném utrpení a milionových obětech nacionálně socialistického teroristického panství. Jünger vůbec psal od té doby z vyššího hlediska, vzdáleného lidské skutečnosti – jako autor již nechtěl nechat na sebe působit dějiny. Ve svém díle Waldgang (Chůze lesem) popsal vlastní izolaci osaměle žijícího člověka před protivenstvími společnosti, uvažoval „U zdi času” (An der Zeitmauer) jako autor-věštec v astronomicko-astrologických distancích a nakonec se nazýval anarchou, náročnou a zvláštní směsí anarchisty a monarchy, existencí, která popírá veškeré dějiny, a tím veškerou odpovědnost.
Ale již brzy po roce 1945 se Jünger zbavil své historické odpovědnosti, když v předmluvě k Záření napsal: „Po zemětřesení se tluče do seismografu.” Jako kdyby byl předtím pouze seismografem a neměl vůbec vinu na zemětřeseních, jimiž označoval Třetí říši.
Remarque byl vyhnán ze země, které Jünger opět sloužil pod znamením Área, a bylo mu odňato státní občanství. Po válce přijal americké státní občanství a žil až do své smrti v roce 1970 střídavě v Evropě a Americe. Ale jinak než mnoho spisovatelů, kteří německou literaturu v Německu opět dostali na světovou úroveň, a již zcela jinak než Ernst Jünger od té doby zpracovával Remarque ve všech svých knihách – poslední za jeho života vyšla roku 1963 – bez jakékoliv domýšlivosti lidské tragédie, které způsobil nacionální socialismus. Mnoho odkazů na román Na západní frontě klid, které Remarque uvádí ve svých pozdějších románech, signalizuje, v čem spatřoval kořeny i těchto pozdějších zločinů: ve válce, která mohla jen stále ničit člověka a která také zničila a tím zformovala generaci, která potom vpochodovala do Třetí říše. K těmto tragédiím došlo v mnoha koncentračních táborech, jak Remarque vylíčil roku 1952 v knize Der Funke Leben (Jiskra života), a na frontě, jak o tom napsal o dva roky později v románu Zeit zu leben, Zeit zu stirben (Čas žít, čas umírat). Jsou to významné, realistické knihy, které se ještě dnes čtou na celém světě a svědčí o tom, jak německý spisovatel postavil trvalý pomník všem lidem, kteří byli zničeni dějinami německého velikášství, k nimž zcela určitě patří dějiny militarismu.
Když jsem byl nedávno v Praze, vyprávěl mi František Černý, že navrhl vedoucí tamního Goetheho institutu, aby se v Praze při příležitosti Remarqueova stého výročí narození uspořádala vzpomínková akce. Vedoucí na to odpověděla: ach Remarque, ten je přece již dávno passé a ostatně je to pouze triviální spisovatel.
Naproti tomu Ernstu Jüngerovi, který byl o tři roky starší než Remarque, přijeli k jeho stoletému jubileu, které ještě zažil, do jeho vesnice gratulovat spolkový prezident, spolkový kancléř a předseda zemské vlády a uspořádali na jeho počest hostinu – tomu Ernstu Jüngerovi, který je oceňován především jako vynikající stylista.
Remarque je dnes považován za triviálního spisovatele a Ernst Jünger za skvělého stylistu? Zajímavější než čistě literární je historický komplex, který se spojuje s oběma autory, a cesty, po kterých oba prošli německými dějinami. Jednoho z nich, Ernsta Jüngera, zavedla jeho cesta do bonnského Domu dějin Spokové republiky Německo, kde je vystaveno mnoho exponátů dokumentujících jeho činnost a kde se jméno Remarque ani neuvádí.
O autorovi:
Heinz Ludwig Arnold (1940), žije jako publicista ve svobodném povolání v Göttingenu. Od roku 1963 vydává Zeitschrift für Literatur TEXT + KRITIK, od roku 1978 Kritisches Lexikon zur deutschsprachige Gegenwartsliteratur – KLG a od roku 1983 Kritisches Lexikon zur fremdsprachigen Gegenwartsliteratur – KLfG. Od roku 1995 je titulárním profesorem na univerzitě v Göttingenu. Je autorem mnoha publikací o německé literatuře. V poslední době vyšly Das erotische Kabinett (1997, Erotický kabinet), Blech getrommelt. Günter Grass in der Kritik (1997, Bubnování na plechový bubínek. Kritické postřehy o Günteru Grassovi), Die deutsche Literatur seit 1945 (Německá literatura od roku I945), Seelenarbeiten 1978 – 1983 (1998, Duševní práce 1978 – 1983), Querfahrt mit Friedrich Dürrenmatt (1998, Výprava napříč dílem Friedricha Dürrenmatta).
Článek je mírně zkrácený text přednášky, kterou H. L. Arnold přednesl 19. června 1998 při slavnostním zahájení provozu Remarqueova centra v Osnabrücku. Německý originál vyšel v Schweizer Monatshefte, roč. 78/79, č. 12/1, stt. 39 – 44. Z němčiny přeložil Zdeněk Dan. Český překlad vyšel v revue Střední Evropa č. 101/2000.
Související články:
