Délský potápěč

Giorgio Locchi: O smyslu dějin

Na hranici tušeného: proti lineárně chápanému času

Představa, že v dějinách něco trvá od A do B a pak začne něco nového, je mylná. Text Giorgia Locchiho zabývající se „smyslem dějin“ ukazuje jinou možnost. Vyvádí při tom za hranici „bezpečné všednosti“, za diskursivní dominantu, která vymezuje naši řeč: usiluje o poznání, které jde za hranice ustáleného jazyka; popisuje „co nevidíme“, protože pro jeho popis nemáme jazykové nástroje – není to součást naší jazykové zkušenosti. Je třeba intuice.

O takových cestách lze mluvit a psát pouze více méně nejasně, přísně racionálně totiž popisujeme jen to, na co máme slovník. Čeština, jazyk neanalytický, je zde navíc deficitnější než jazyk originálu, němčina, jíž Locchi skvěle vládl. I sám Heidegger, jeho „průvodce“, ovšem pokládal svůj geniální pokus o přestrukturování a obnovu jazyka za neúspěšný. Avšak tam, kde se začátek a konec dočasně sjednocují ve společném prvopočátku, může být každý neúspěch vždy novým začátkem…

První vrchol edice!

Continue Reading

Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace

Historik Emil Voráček patří nejen mezi první české badatele, kteří systematicky věnovali práci významnému ruskému meziválečnému myšlenkovému proudu, který dnes znovu nabývá na síle a na významu, jakým eurasijství jistě je, ale mezi světové badatele, kteří tak učinili vůbec, neboť eurasijství zatím byla věnována pouze jedna ucelenější monografie.

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Continue Reading

Protižidovské pogromy, organizování atentátů na politické odpůrce, demagogická hesla a neochvějná věrnost carskému režimu. Takový je tradiční obraz ultrapravice v Rusku před rokem 1917. O této i dalších tvářích radikálně pravicového hnutí detailně pojednává kniha Zbyňka Vydry, která je prvním původním českým zpracováním problematiky pravicového extremismu v carském Rusku. Autor za využití archivních ruských pramenů souhrnně popisuje kořeny ultrapravicové ideologie v konzervativním myšlení 19. stolení, zabývá se formováním stran a spolků od počátku 20. století, soustředí se na vzestup ultrapravého hnutí za revoluce v letech 1905–1907. Vedle situace v Petrohradě a Moskvě se kniha věnuje i poměrům v různých regionech ruské říše (Ukrajina, Povolží, Sibiř), podrobně rozebírá činnost ultrapravice ve Státní dumě, a zejména řeší otázku, proč ultrapravice brzy po strmém nástupu začala stagnovat, postihla ji vážná krize v podobě rozkolu v hlavních stranách, až nakonec za první světové války jako organizovaná síla fakticky přestala existovat. Autor se vedle politických aktivit zaměřil i na otázky kulturněhistorické, na členskou strukturu a každodenní fungování stran, jejich veřejné rituály a symboliku. Jedním z hlavních témat prolínajícím se knihou je fenomén antisemitismu, charakteristický rys ultrapravice v Rusku.

Continue Reading

Stať je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Autor na základě osobních zkušeností tvrdí, že skoro každý muž se válce snadno přizpůsobí a jen mizivé promile zbabělců má stálý dojem, že je – podle humanitářského stereotypu – jatečním dobytkem. Bellicistika nejen pro samce.