Délský potápěč

Autor: Julius Evola

Základní princip vlastní jakémukoliv ospravedlnění války je z pohledu lidské osobnosti „hrdinství“. Říká se, že válka dává příležitost k probuzení hrdiny, jenž spí uvnitř muže. Válka rozbíjí každodenní rutinu pohodlného života; skrze těžká utrpení, s přihlížením ke všudypřítomné smrti, válka mění vnímání života jako takového. Chvíle, kdy jedinec dosáhne života hrdiny, a i kdyby šlo o poslední moment jeho pozemského života, je nekonečněkrát hodnotnější na stupnici hodnot, než je táhlé přežívání strávené požíváním jednotvárných trivialit městského života. Právě možnosti povznést se nad život pasivního přežívání převyšují z duchovního hlediska veškerou destrukci a jiné negativní následky válek, které jsou zcela jednostranně a tendenčně zdůrazňovány pacifistickým materialismem. Válka přinutí jedince uvědomit si relativitu lidského života a tím také zákonitosti „více-než-života“. Díky tomu je válka vždy nositelkou protimaterialistických hodnot, tedy hodnot duchovních.

Continue Reading

Tato recenze se bude zabývat nedávno publikovanou esejí „Podstata fašismu“ italského právníka a filosofa Giorgia Locchiho žijícího v letech 1923-1992.

V této zdařilé eseji Locchi popisuje fenomén fašismu v širších souvislostech. Čtenář ocení hlavně schopnost autora vyvarovat se ideologických náhledů a klišé poplatných dnešní době, ve které není pro posuzování historie, především blízké, místo pro výzkum „bez emocí“, ať už jsou vyvolané současným mainstreamem humanitních věd uměle či do jaké míry jsou vlastně vůbec skutečné. Recenze se dotýká především eseje samotné, ale v knize je uveden i rozhovor, který vede s Locchim Marco Tarchi. Mnoho o myšlenkách autora napoví.

Z eseje jsem vybral tématiku, která by čtenáře našich stránek mohla zajímat. Věřím, že tento esej se také dostane do rukou historiků a politologů. Co bychom mohli zvláště dnes vytýkat humanitním vědcům, je posuzování historie dle politických objednávek. Autor ve vztahu k analýze fašismu kritizuje především neakceptování principu „sine ira et studio“ (bez hněvu a zaujatosti), který je pro skutečné a upřímné chápání jakékoliv problematiky apriorním pro její pozdější platnost. Je zajímavé, že v tomto si cení některých marxistů.

Continue Reading

Autor: Gottfried Feder

Co rozumíme úrokovým otroctvím?

Stav národů, stojících pod peněžní či úrokovou vládou velkofinančnictví:

V úrokovém otroctví je zemědělec, který se musí uchýlit k „úvěru“, aby mohl financovat svůj podnik, a musí tento úvěr úročit tak vysoko, že mu úroky pohltí téměř celý výtěžek jeho práce, nebo který udělal a musel udělat dluhy, aby nyní za sebou tuto hypotéku vlekl jako věčné olověné závaží.

V úrokovém otroctví je dělník, který vyrábí v továrnách a dílnách za skoupou mzdu hodnoty, zatímco akcionář – bez námahy a práce – pobírá úroky, tantiémy a dividendy.

V úrokovém otroctví je celý řemeslný střední stav, který dnes musí pracovat vlastně jen na zúročení svých bankovních úvěrů.

Continue Reading

V pátek 10. února 1977, v den třicátého výročí Pařížské mírové dohody, se v kanceláři Aeroflotu, sovětské letecké společnosti na Champs-Élysées, s výkřikem „Komunističtí vrazi!“ (Communistes assassins!) zapálil tehdy sedmadvacetiletý aktivista Alain Escoffier, aby tak protestoval proti podmanění poloviny Evropy bolševismem.

Alain Escoffier patřil k Akční skupině solidaristů (Groupe d´action solidariste, GAS) a Straně nových sil (Parti des forces nouvelles, PFN). Jeho oběť byla inspirována činem Jana Palacha. Stejně jako on byl s těžkými popáleninami převezen do nemocnice, kde svým zraněním podlehl. Italská hudební skupina La Compagnia dell´Anello (Společenství prstenu) mu k poctě věnovala jednu ze svých písní, kde se mj. zpívá:

Elysejská pole, tlumený výkřik,
v centru Paříže, spálený mladík.
/…/
„Ne, není mrtvý“, říká Seina,
Rýn odpovídá: „Beru ho s sebou“,
Alpy zpívají: „Je s námi“.
fjordy křičí: „Je v nás“.
Horské lesy a Černý les
tiše šumí: „Žije ještě, kdo doufá“.
A v němé Praze na náměstí,
Jan se klidně usmívá: „Je živý a se mnou“.

Continue Reading

Autor: Tomáš Krajňák

Před nedávnem tomu bylo již čtyřicet let, co se na prostest proti sovětské okupaci Československa a z ní rezultující duchovní porobě národa upálil Jan Palach, zhruba o měsíc později ho pak následoval i mladý vítkovský rodák Jan Zajíc. Jejich příběh je, troufám si tvrdit, Čechům dobře známý, méně lidí však tuší, že Palachem bylo inspirováno mnohem více mučedníků, a to dokonce i na druhé straně železné opony.

Ode dneška přesně před dvaatřiceti lety, 10. února 1977, se před budovou sovětské letecké společnosti Aeroflot na pařížském náměstí Champs-Élysées upálil francouzský patriot Alain Escoffier (podrobnější informace ve francouzštině jsou na webu VOXNR – původní odkaz z No-media.info upraven redakcí DP). Tento mladý bankovní úředník měl za manželku emigrantku z východního Německa a aktivně se angažoval v boji proti bolševismu v Evropě. Jeho poslední slova vykřiknutá v záchvěvu smrtelné křeče byla “Communistes assassins” (komunističtí vrahové). Alain Escoffier byl členem nacionalistické organizace Parti des forces nouvelles, jež byla založena v listopadu 1974, mezi její čelní představitele patřili Alain Robert, Pascal Gauchon, Francois Brigneau, Roland Gaucher a Jack Marchal, její mládež pak nesla název Front de la jeunesse.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Z mnoha textů, které Thomas Mann napsal v USA, |1| je Bratr Hitler určitě nejosobitější a nejosobnější: ačkoli z velké části přejímá tehdejší povrchní angloamerickou propagandistickou kritiku Hitlera a „fašismu“, lze v hlubší vrstvě eseje najít i jeho vlastní názory. Mann Hitlera považuje v podstatě za „dekadenta“, který sice touží po „nové vitalitě“, hlásá a bubnuje na „převrat“, ale ve skutečnosti je to jen slaboch bez vlastní nezlomné víry, který lid klame a šálí, „díky zřetězení fantasticky šťastných – to znamená neblahých – okolností“ mu to zatím daří, avšak jeho úloha „zbabělce a vyděračského pacifisty“ (!) „by byla dohrána první den skutečné války“. I pro Manna tedy plně platí výrok Veita Valentina, že: „Dějiny Hitlera jsou dějinami jeho podceňování.“ (Eberhard Jäckel, Hitlerův světový názor, Praha-Litomyšl 1999, s. 14) To ale nic nemění na zajímavosti a hlavně upřímnosti jeho „uměleckého výkladu“ Hitlera. |2|

Jak daleko tato upřímnost, resp. intelektuální poctivost sahá, ukazuje známá povídka Mario a kouzelník z roku 1930, v níž Mann vykresluje odpudivou postavu mrzáka, hypnotizéra Cipolly jako hysterika ovládajícími svými triky obecenstvo, které zbavuje vůle a důstojnosti. |3| Říká se, že Mann tehdy cílil hlavně na Mussoliniho, avšak překladatel Pavel Eisner právem upozorňuje, že slovem „Zauberer“, tedy kouzelník, byl svými dětmi láskyplně, obdivně a soustavně nazýván i Mann: „Je psychologicky sotva možné, že si nic nemyslil, když do titulu napsal slovo, jež snad denně slyšel o sobě. Zdá se tedy, že jde o jednu z Mannových podivuhodných jemností náznakových, jíž se velký humanistický umělec spojuje s odpornou postavou paumělce, a že slovo kouzelník je míněno podobně jako „bratr“ Hitler.“, vysvětluje Eisner (Thomas Mann, Novely a povídky, Praha 1959, poznámky s. 268). Nad ironií tedy dominuje „flagelantské“ ztotožnění. |4| Spisovatel sám sebe vtahuje do procesu, kde je sice žalobcem, avšak stejně tak obžalovaným, jenž vypátral sám sebe…

Continue Reading

Vyšlo německy 25. března 1939 v Das Neue Tage-Buch; anglicky v magazínu Esquire č. 3/1939. Český překlad dle vydání v německé revui Cicero z 30. září 2004 s přihlédnutím k blogu Larvatus Prodeo.

Doporučená četba:

Ludvík, May a Hitler: Režisér Hans-Jürgen Syberberg o „jiném“ Německu