Revolta, proti „rozumu“ a „skutečnosti“: Poznámky k Rozmetání systému, část 3

This entry is part 3 of 3 in the series Karel Veliký - Poznámky k Rozmetání systému
Ani Marx, ani buržoazní – demoliberální – systém. Národní revoluce!

Ani Marx, ani buržoazní – demoliberální – systém. Národní revoluce!

…zvíře žije zcela v konkrétnu a ve skutečnosti. S každou skutečností je spojeno nějaké místo v prostoru a místo v čase, nějaké zde a nyní a nahodilá takovost, daná vždy z určitého „aspektu“ smyslovým vnímáním. Být člověkem znamená: vzepřít se tomuto druhu skutečnosti rozhodným „Ne“. Max Scheler, Místo člověka v kosmu, str. 78.

Militantní národně-revoluční proud, o němž je tu řeč, je – především jeho odpůrci – stále ještě označován za „nacimaoismus“, přestože v užším smyslu je to výraz odrážející jen jeden z projevů tohoto proudu v letech 1968 až 1974. 1] Za první reflexi čínského dění – jež se od rozchodu s linií SSSR těšilo na Západě rostoucí pozornosti 2] – v prostředí italské „radikální pravice“ je pokládán článek „Introduzione alla Cina“ (Úvod k Číně) v listu veteránů Italské sociální republiky (Repubblica Sociale Italiano, RSI) Corrispondenza Repubblicana z 10. 9. 1966. Právě na něj zareagoval Julius Evola článkem „L’infatuazione maoista“ (Maoistické blouznění), který však vyšel až v červenci 1968 v časopise Il Borghese. 3] A teprve počátkem roku 1969 vznikla Organizace Boj lidu (Organizzazione Lotta di Popolo, OLP) 4], v níž se sešli ti národní revolucionáři, kteří se v době studentských a dělnických bouří odmítli postavit na stranu buržoazního – demoliberálního – systému jako většina „neofašistů“ z Italského sociálního hnutí, „nacifašistů“ z Rautiho Nového řádu aj. V Corrispondenza Repubblicana odpověděli Evolovi už v říjnu ´68 článkem „L´infatuazione atlantista“ (Atlantistické blouznění). 5] Důvod zájmu o čínský vývoj ze strany národních revolucionářů byl totiž především geopolitický: šlo o teorii „tří světů“, kterou na VI. mimořádném zasedání Valného shromáždění OSN vyložil Teng Siao-pchin a jejíž podstatu tvoří teze o konfrontaci mezi třetím (tj. rozvojovými zeměmi s Čínou v čele) a druhým světem (= průmyslově rozvinutými kapitalistickými a socialistickými zeměmi) na jedné straně a „prvním světem“ dvou supervelmocí (tj. USA a SSSR) na straně druhé. Její překlad do praxe by znamenal konec „světa Jalty“, který vznikl v roce ’45. 6]


Teprve následně byly hledány a určovány příbuznosti ve světonázoru a ideologii: voluntarismus a idealismus, nacionalismus, kult vůdce, důraz na armádu a rolnictvo, militarizace společnosti, jasné podřízení ekonomiky politice, dvourychlostní hospodářství, 7] autarkie, asketický vztah k životu aj. Evolova kritika maoismu je založena pravděpodobně pouze na čtení „rudé knížky citátů“ plné marxistické rétoriky o prioritní „úloze mas“ („řídit se linií mas“) apod. Skutečnost však byla jiná. „Volk“ měl samozřejmě svoji důležitou úlohu, ale hlavně jako tvárný materiál v rukou „Führera“ a jeho „politických vojáků“ – Rudých gard. Italská „nacimaoistickáteorie 8] je pak založena na spojení duchovní a vojenské hierarchie („naci“) s hmotným komunismem („maoismus“), který má být zárukou toho, aby tuto hierarchii nenarušovaly a nedeformovaly oligarchické a plutokratické síly. 9] V roce 1973, tedy již v době maoistického „odlivu“, 10] vydal Claudio Mutti v Parmě anonymně brožuru Maoismo e Tradizione, 11] v níž se z evoliánského hlediska pokouší shrnout prvky Tradice přítomné v maoismu: od solárních aspektů v jeho propagandě po taoistické kořeny Maovy doktríny. 12]

Bez života není smrti; bez smrti není života. Bez horního není dolní; bez dolního není horní. Bez neštěstí není štěstí; bez štěstí není neštěstí. Bez snadného není obtížné; bez obtížného není snadné. Bez statkáře není pachtýře; bez pachtýře není statkáře. Bez buržoazie není proletariátu; bez proletariátu není buržoazie. Bez imperialistického národního útisku není kolonií a polokolonií; bez kolonií a polokolonií není imperialistického národnostního útisku. Tak je tomu se všemi protiklady.

Mao Ce-tung, „O rozporu“, in: Vybrané spisy, sv. II, Praha

Poznámky DP:

1] Na poslední známky zájmu o maoismus lze u antisystémových národních revolucionářů v Evropě natrefit ještě počátkem 80. let („Die Mao Tsetung – Ideen, die „Vierbande“ und die Nationalrevolutionäre“, in: Wir Selbst – Zeitschrift für Nationale Identität 1/1981), v Itálii se však pojem vžil natolik, že Freda a jeho „žáci“ jako Claudio Mutti nebo Carlo Terracciano se této nálepky vymyšlené tiskem už nezbavili. Přitom je těžké zjistit – je to problém vejce a kuřete – co bylo dřív, zda palcové titulky strašící už tak zmatenou veřejnost „nacimaoisty“ nebo mládež skandující do kamery: „Hitler a Mao sjednoceni v boji“?

2] Neboť v rámci studené války byly na Západě podporovány, „obdivovány“, všechny odstředivé tendence v „socialistickém táboře“: od „národních komunistů“ v Číně, Jugoslávii a v Rumunsku po nejrůznější „revizionistické“ aktivity v Maďarsku, Polsku nebo u nás.

3] Ten spolu se stejnojmenným nakladatelstvím platil za základnu „změšťáčtělé pravice“, nanejvýš „fašistů dvouřadových obleků“, ačkoli jeho název – Borghese = Měšťan – asocioval i Junia Valeria Borghese, „černého knížete“, snad největšího z válečných hrdinů RSI, který také napsal předmluvu k Evolovým Lidem a troskám (1953). Italského „měšťana“ rovněž nelze šmahem ztotožňovat s buržoou liberalismu, kapitalismu a parlamentarismu 19. století, kořeny je spjat spíše se středověkým stavem, jeho „komunami“ a „notábly“. I to je ovšem „tradice“, jíž si „ghibellin“ Evola nijak necenil – naopak.

4] Shoda této zkratky se zkratkou Organizace pro osvobození Palestiny (Organizzazione per la Liberazione della Palestina) samozřejmě není náhodná… Že je Palestina symbolem odporu proti kolonialismu USraele, na tom se shodnou nacionalisté, marxisté i islamisté.

5] Za autora anonymního příspěvku, který je dnes nejpřístupnější v příloze časopisu Orion č. 6 /1998 s názvem „Origini(Počátky), je pokládán Maurizio Giraldi. Tamtéž je i rekapitulace celé diskuse „I Barone e i nazimaoisti“ z pera Claudia Muttiho. Evolův článek o maoismu byl zařazen jako příloha pátého vydání Lidí a trosek (J. Evola, Gli uomini e le rovine, Edizioni Mediterranee 2002).

6] Připomeňme si, že Hnutí nezúčastněných zemí, „antiimperialistická fronta“ v čele s Titem a Násirem, později Castrovou Kubou, tedy s „hrdiny národních revolucí“, vzniklo v roce 1961. Odklon Číny od Kominterny, resp. sovětské linie, byl pro znalce čitelný již v roce 1958.

7] Tedy hospodářství rozdělené na elitní strategický sektor vysoké technické úrovně (atomový výzkum apod.) v několika centrech a prosté, ale co možná nejsoběstačnější („kovo“)rolnické komuny.

8] Zde je pro úplnost třeba zmínit, že také existuje antifašistická konspirační teorie, která tvrdí, že „nacimaoismus“ byl „vynalezen“ jen k „infiltrování levice“: posloužila k tomu, aby jakékoli „rudé násilí“ bylo možno svést „černou stopu“ [pista nera].

9] Žádný Dmitri Jaroš nebo Grigorij Tuka by se pak nemusel rozčilovat, že jim „ukradli revoluci“: „Ve vysokých státních funkcích se vyměnily pouze tváře. Ale systém, ten strašný oligarchicko-banditský systém zůstal úplně stejný jako za Janukovyče…půjdu do parlamentu jen proto, abych ho rozehnal, zničil stávající politický systém“, tvrdí bývalý šéf dobrovolnického hnutí české reportérce v článku LN z 25. 10. 2014.

10] Poté, co se Čína v první polovině 70. let začala sbližovat s USA proti SSSR (Nixonovo setkání s Maem v Pekingu roku 1972) a po Maově smrti (1976) se vydala – podobně jako třeba Frankovo Španělsko – jasně „kapitalistickou cestou“, se pozornost italských a evropských národních revolucionářů obrátila více ke Kaddáfího („Alláhův templář“) Libyi, k odporu Irské republikánské armády (IRA) a nakonec především k Chomejního revoluci v Íránu, v němž chtěl Carlo Terracciano vidět „Platónův stát XX. století“ („I giardini di Allah“, in: Risguardo, 1984, str. 61). Stojí za poznámku, že i za porážkou „tvrdého a ryzího“ Lin Piaova křídla stojí prý Mossad: „létající Žid“ Henry Kissinger při své návštěvě v Číně, která předcházela té Nixonově, totiž Maovi sdělil, že proti němu „vojáci a radikálové Lin Piaa“ kují spiknutí. Lin Piao, původně samotným Maem – „rudým sluncem“ – určený za svého nástupce, tak zahynul za nevyjasněných okolností v letounu na útěku z Činy. Srv. „Případ Lin Piaa“, in: Jak to řekl Mao Ce-tung a jak to je, Praha 1972.

11] Nyní např. zde – Claudio Mutti: Maoismo e Tradizione; francouzský překlad – Maoisme et Tradition.

12] Těch si ostatně všiml i Václav Cílek ve svém překladu Tao te ťingu (Praha, Dokořán, 2005, str. 7); a upozorňují na ně i všichni autoři kritizující Maa z pozic „vědeckého komunismu“: „Na ideologii maoismu měly nepochybně veliký vliv tradice, které se vytvořily ve staré Číně: konfuciánská tradice, dialektika dávných taoistů, legisty hlásaný nihilistický vztah ke kulturním hodnotám (…) I když v období ‚kulturní revoluce‘ maoisté halasně vyhlašovali přetrhání svazků se starou tradiční kulturou a ideologií, duch, metody i formy provedení ‚kulturní revoluce‘, a konečně i sám její charakter, v mnohém odpovídaly tradicím staré čínské společnosti“, píše se např. ve sborníku Maoismus, ideový a politický protivník marxismu-leninismu, Praha 1974.  Ve stejném roce Ivan „Magor“ Jirous, přední představitel československého disentu, otevřel svou Zprávu o třetím českém hudebním obrození citátem „předsedy Maa“: „Ve velkých kulturních revolucích je jedinou metodou pro lidi, aby se osvobodili sami…“, a navázal tak na Ivana Svitáka nebo Egona Bondyho, další postavy „nonkonformní české inteligence“, které se vyznaly z obdivu k Maově doktríně. Podle západní libertářské „nové levice“ v ní totiž spatřovali podivuhodný odraz některých myšlenek „frankfurtské školy“: Mao např. porušil marxistické dogma „dělnické třídy jako avantgardy“, když jako „revoluční předvoj“ rolnických mas v boji proti „reliktům kapitalismu, byrokracii a zburžoazněným stranickým orgánům“ adoroval nejen mládež, především studentstvo, ale také nejrůznější marginály, lidi z okraje společnosti, kteří „nemají co ztratit, krom svých okovů“. Mao (a maoismus) proto zároveň do značné míry toleroval i anarchické, spontánní násilí různých frakcí Rudých gardistů, umožnil jim kritiku všech autorit – s výjimkou osoby své a Lin Piaa – což si „levicový a pravicový revizionismus s anarcho-trockistickými kořeny“ – řečeno definicí „marxistické ortodoxie“ – interpretoval jako projevy „přímé demokracie“ či Marcusovy „radikální revoluce“.

Series Navigation<< „Kouzlo extrému?“: Poznámky k Rozmetání systému, část 2

Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív