Bradburyho Chodec: Chůzí k prohlédnutí

Ray Bradbury - Chodec (The Pedestrian)

Ray Bradbury – Chodec (The Pedestrian)

Autor: Robert M. Woods

Zasazen do městského listopadového večera roku 2053, je Chodec působivou povídkou o kráse chůze coby lidské činnosti a její nebezpečnosti v čase, kdy lidé přestali chodit, dívat se, poslouchat i myslet. Chůze „byla tím, co dělal pan Leonard Mead nejraději.“ Právě během oněch „deseti let procházení se“, „obyčejného procházení“ „každý večer hodiny a hodiny“ se Leonardu Meadovi otevřel nezkalený pohled na jeho svět. Pan Mead vlastně představuje model pro nás všechny. Je až s podivem, co všechno Leonard během svých procházek spatřil.

Pan Mead svého býval času „spisovatelem,“ ale teď – když se „časopisy ani knížky už neprodávaly“ – už nepíše. Dost možná, že Leonard psával, aby viděl – a nyní se za stejným účelem prochází. Mead žije v čase, kdy většina lidí zůstává uvnitř svých domovů s „obrazovkou.“ Během svých pravidelných procházek Leonard pozoruje, jak lidé roku 2053 bezduše prochází svými prázdnými a odcizenými životy. Jejich domy jsou popsány jako „hrobkám podobné budovy“ obývané „šedými přízraky.“ V této pustině se Mead vydává na své každodenní „pouti“ po ulicích zarostlých trávou – především z důvodu absolutního zanedbávání dalšími chodci.


Při svých cestách však nevidí jen beznaděj. Jednou se mu zdá, že zaslechl „zvuk podobný smíchu“, nakonec však dojde k závěru, že se zmýlil. I když se lidství vytrácí, Leonard zůstává člověkem, který chodí a vidí. Výjev nadšeného zaujetí se odvíjí, když čtenář následuje Meada, který „spokojeně naslouchal jemnému šelestu svých bot v podzimním listí… čas od času zvedl za chůze list, aby blíže prozkoumal jeho žilky v matném světle lamp a přivoněl k jeho vůni lehce zatuchlého rozkladu.“

V tomto světě odcizení, vymizení chůze, kde většina „vidí“ skrze své sledovací obrazovky, byla normalita definována souladem se společností nastaveným chováním a Leonard Mead se jednoduše vymyká. Jednoho večera jej zastaví policejní hlídka. Dokonce i Leonard je v šoku, jelikož policie se stala „vzácnou, neuvěřitelnou věcí; v třímilionovém městě zbýval poslední policejní vůz…“ Tento příběh, stejně jako 451° Fahrenheita, podle všeho naznačuje primát sociální a kulturní změny, za nimiž poslušně následují politické a obecní oblasti života. Jinými slovy, policie už jednoduše není potřeba (mimo skutečné výjimky jako Leonard Mead), jelikož s úpadkem gramotnosti, občanské angažovanosti a prosté konverzace už masy netvoří dobré či špatné občany – zcela totiž přestaly občany být. V tomto prázdném světě přikazuje policie Leonardu Meadovi – vidoucímu chodci – „Zůstaňte stát. Stůjte na místě! Ani se nehněte!“ V tomto světě prohřešek kalibru procházení se volá po nucené cestě do „Psychiatrického centra pro výzkum regresivních tendencí.“

Většina Bradburyho povídek v sobě snoubí temný realismus s prvky či náznaky naděje. Do této kategorie spadá i povídka Chodec. Příběh končí zmínkou o „jednom z domů“, který byl jasně rozsvícen. Byl to dům Leonarda Meada. Povídka však také končí v policejním voze, který Meada odváží do jeho nového domova. Zanechává za sebou „prázdná koryta ulic… prázdné chodníky, nehlasné a bez pohybu po celý zbytek oné chladné listopadové noci.“

Celým příběhem se vine kontrast světla a tmy. Ohledně lidí čteme o umělém světle jejich televizorů s „šedými nebo různobarevnými světýlky pohrávajících si s jejich obličeji“, na ulicích o „matném světle lamp“ a při Leonardově zatčení o „prudkém kuželu jasného světla“, kterým jej oslnila policejní hlídka. Mimo ohromujícího popisu Leonardova rozsvíceného domu se odehrávají ostatní odkazy na světlo ve formě podobenství. „Ve vzduchu se vznášel štiplavý mráz; řezal do nosu a rozpaloval plíce jako vánoční stromeček uvnitř prsou; člověk cítil studené světlo rozsvěcovat a zhasínat, všechny větve obalené neviditelným sněhem.“

Dá se říct, že Chodec oslavuje jeden z nejlidštějších počinů. Příběh nám ukazuje chůzi se všemi jejími možnosti pro zrak a – v případě Meada – se všemi jejími nástrahami v dystopickém světě. Právě chůze nutí chodce zhluboka se nadechnout – hlouběji se nadechnout života a možná jej dokonce postrkuje k hlubší reflexi viděného, slyšeného a potenciálně poznatelného.

Úvaha Roberta M. Woodse Walking to See: Ray Bradbury’s The Pedestrian vyšla na stránkách The Imaginative Conservative.

Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív