Proč jsme politickými vojáky?

Zvěstujte slovoShare on Facebook27Tweet about this on Twitter0Share on Google+0Share on Reddit0Share on VKShare on Tumblr0
Ano, bude líp!

Ano, bude líp!

Autor: Rodolphe Lussac

„Civilizaci nakonec vždy zachrání četa vojáků.“ Oswald Spengler

Jsme vojáky, kteří slouží věci evropské renesance – věci tak čisté, silné a majestátní jako naše zástavy.

Jsme vojáky, protože odmítáme reformistické záplatování vládnoucího Systému, který – skrze své volební a stranické výbory, stranickou úplatnost a parlamentní šarády – usiluje o zajištění samoregulace a recyklace zkorumpovaných „elit“, které kontrolují současný plutokratický systém.

Jsme vojáky, protože věříme, že záchrana evropské rodiny národů závisí na zničení současného systému. Jsme vojáci, kteří slouží (serviam) a ne jen mluví, myslíme a jednáme. Sloužíme politické věci ve smyslu Juliena Freunda (čelného francouzského Schmittova žáka) s vědomím, že podstatou boje je boj sám. Naše trojčlenné – praxeologické, teleologické a eschatologické chápání politiky přesahuje čistě akčně orientované, pragmatické a sekulární zásady moderní politiky. Ba co víc, máme za to, že propaganda prostřednictvím idejí zůstává jen chimérou a že ideje vycházejí z akce a nikoliv obráceně. Proto přijímáme za svou revoluční dialektiku lidí jako Carlo Pisacane („Myšlenky jsou následkem činů, ne naopak“), Errico Malatesta („Nechceme emancipovat lidi, chceme aby se lidé emancipovali sami“), Carlo Cafiero, Paul Brousse a José Antonio, kteří obhajovali propagandu činem – činem naplněným idejemi.


Naše vojácká víra a služba je pevně spjata s národně-revolučním ideálem, který usiluje o nový politický, aristokratický, hierarchický, antidemokratický a antirovnostářský řád, situovaný uvnitř evropského kontinentálního rámce, geopoliticky zaměřeného do sebe, odpojeného od globální ekonomiky, osvobozeného od naší současné atlantické podřízenosti a zakořeněného v eurokulturním pojetí civilizace, založeném na hodnotách krve a půdy.

Jsme vojáky, protože chápeme historii jako dialektický souboj mezi protikladnými silami, jejichž základními prvky jsou lidé a národy. Boj a zápas, jak nám názorně ukazuje dílo Stéphane Lupasca a Maxe Plancka, jsou neodmyslitelnou podstatou každého systému. Historie je tudíž nekonečnou bitvou mezi lidmi organizovanými okolo svých jedinečných kultur a společenství, z nichž každá, vědomě či nevědomě, je hnána touhou po expanzi a dominanci.

Jakožto vojáci bojujeme za restauraci vznešených politických principů politeia, imperium a auctoritas a v souladu s Evolovou anagogií (věci a události v jejich věčném významu, které nás vedou vzhůru, pozn. DP), jež v sobě nese schopnost vštípit lidem tyto specifické metapolitické, spirituální a antimaterialistické hodnoty, jež zajišťují spontánní soudržnost mas. Pro nás, tak jako pro Carla Schmitta, je politika privilegovaným místem, kde je přítel a nepřítel jasně určen. Proto odmítáme administrativní či manažerské koncepce prosazované stranickými politiky, kteří podporují stát udržovaný pomocí hédonistického šílenství. Stát, jehož příslušníci jsou debilizováni, oslabováni a manipulováni konzumní společností a médii – kdy jsou podrobeni oplzlému průmyslu, který je organizuje, řídí a podporuje s cílem zbavit je jakéhokoli revolučního úsilí v rozpouštědle falešného, hyperradostného řádu permanentní zábavy („společnost spektákluGuy Deborda, pozn. DP).

Coby vojáci zastáváme ideál „polemologického“ (polemologie – věda zkoumající zejména důvody vzniku válek a důsledky války v sociálně – ekonomické, demografické a ideologické úrovni, pozn. DP) státu, odevzdaného v prvé řadě zajištění přežití a růstu evropské moci pod útoky americké hegemonie, radikálního islámu a neevropské kolonizace našich odvěkých domovin. V tomto ohledu od základu odmítáme společensko–smluvní pojetí národa a usilujeme o jeho obrodu coby mystické entity přenášené z jedné generace na další. Národ pro nás znamená determinantu, nezbytnost, sílu a vůli. Jsme vojáky, protože věříme, že válečná činnost je nejvyšším stupněm, prostřednictvím něhož se civilizace stávají komplexními a dějinou pákou, pomocí níž dějiny pozvedávají k životu vlasti a městské státy. Válka v tomto hérakleitovském smyslu („Válka je otcem všeho, králem všeho, jedny činí otroky, druhé svobodnými“) hýbe mezinárodními vztahy už od Thúkydidových a Machiavelliho časů.

Jak tvrdí Hegel, válka je nejvyšším vyjádřením státu; povzbuzuje jej k nejvyššímu stupni uvědomění i výkonnosti.

„Válka se nedá pokládat za absolutní zlo a za čistě vnější neštěstí. Válka má spíše konstruktivní, dokonce pokrokové funkce. Prosazuje národní jednotu. Stimuluje růst států. Přispívá k pokroku historie. Válka také chrání národní státy před úpadkem. Mír činí lidi i státy změkčilými. Produktem dlouhotrvajícího, natož věčného míru by byla zkaženost národů. Válka udržuje státy v kondici a v bdělosti.“  G. W. F. Hegel

Stát zůstává v prvé řadě válečným strojem, jemuž jsou všechny jeho ostatní funkce podřízeny, jakkoli se v současné době dominantní buržoazně-manažerské demokracii podařilo vtisknout skrze vládnoucí zločince a vše rozleptávající prosperitu věcem jisté zdání řádu. Mezinárodní autorita státu se rovná schopnosti zasadit úder, a dějiny ukazují, že jen ti, kdo jsou oddaní mos maiorum (zvykovému právu) a konzervativnímu odporu proti odstředivým silám, mohou být korunováni vojenskou slávou. Tak tomu bylo v Augustově i Diokleciánově Řimě, v Rusku Petra Velikého i Lenina, islámském světě Mehmeda Aliho i Mustafy Kemala, v Číně Žlutého císaře i Mao Ce-Tunga, z nichž každý nejprve zvítězil v domácích i zahraničních bitvách předtím, než se odvážil zavádět důkladné revoluční změny, v něž věřil.

Coby političtí vojáci usilujeme o obnovu ideálu politického povolání, přesahujícího současný ekonomismus a o znovuoživit ideál výjimečných mužů, kteří vyjadřují a ztělesňují etiku přesvědčení, odpovědnosti a služby. V buržoazních demokraciích vzkvétá – aby nám vládla a zároveň nás urážela – třída profesionálních politiků, byrokratů, demagogů a oportunistů všech druhů, jejichž žoldácké nakládání s vysokými politickými funkcemi pohánějí čistě sobecké, kariéristické a hamižné motivy. Jako vojáci podnikneme nezbytné kroky k očištění od těchto šejdířů – zrádců našich slavných evropských ideálů. Proto chceme vidět císaře i proletáře prodchnuté stejným revolučním přesvědčením, pochodující bok po boku: vzory nového heroismu.

Zastáváme názor, že existuje souvislost mezi výjimečným stavem a podstatou politické suverenity, kdy dojde ke ztrátě rovnováhy mezi zákony státu a politickou skutečností. Jsme pro výjimečný stav za účelem nastolení státu coby vyjádření nového řádu, jako způsobu ukončení všeobecné anomie a převládajícího neřádu.

Slovní spojení force de loi (síla zákona) pochází z dlouhé tradice římského a středověkého práva a znamená „účinnost, donucovací schopnost“. Chceme znovuuvést do praxe původní vzor římské úřední vyhlášky iustitium (úředně vyhlášené pozastavení všech veřejných činností v době krize nebo státního smutku, pozn. DP), využívané tehdy, když se římský senát dozvěděl o situaci, která mohla ohrozit republiku – senatus consultum ultimum, stanovující nezbytná opatření k zajištění bezpečnosti státu. Tento způsob vypořádávání se s náhlými okolnostmi odkazoval na prastarý koncept solstitium: případy, kdy se zákon zastavil jako slunce v bodě slunovratu.

Především však jsme politickými vojáky, protože jsme militanty.

Etymologicky, termín „militant“ odkazuje na teologické rozlišení mezi Církví bojující (Ecclesia Militans) a Církví vítězící (Ecclesia Triumphans). Lze načrtnout analogii mezi politickým militantem a věřícím, jehož pravda určuje všechny aspekty jeho bytí, zejména ve své podstatě a úplnosti. Militant bojuje, útočí a přináší oběti za vítězství svých ideálů. Sloveso „bojovat“ pochází z latinského militari, což je pomnožné podstatné jméno „voják“; který přináleží k Církvi, armádě, vyžadující ducha disciplíny, sebeobětování a odříkání. To je důvodem, proč je militantnost jádrem našeho politického boje. Ideální militant musí být revolucionářem, schopným dialekticky spojit své teoretické a praktické vědomosti k celkovému porozumění společnosti, v níž žije. Dobrovolně se podřizuje tuhé disciplíně, která zajišťuje dialektickou jednotu mezi teorií a praxí.

Jako političtí vojáci nevěříme v samovolnou evoluci nebo spontánní revoluce, jelikož v politice ani v ekonomice neexistují žádné osudové události; aby přežil, umí se vládnoucí liberálně-kapitalistický řád velice zdatně obnovovat a překonávat své vnitřní rozpory. Masy též nejsou jen vykořisťovány, ale také psychicky manipulovány a odcizovány.

Nelze dosáhnout revolučního pokroku bez vývojového procesu, vrcholícího v lidovým bojem (lutte des peuples). Tento boj na sebe bere mnoho podob – dílčích nebo místních bojů (na úrovní podniku, kraje atd.) Boj není spontánní, je spojen s uvědoměním a snahami řadových militantů , kteří jsou řízeni shora. Boj řadových militantů – jakkoliv příkladný – nemůže docílit celkové změny systému, jelikož postihuje jen jednotlivé části většího společenského celku (nikoliv Systém samotný, pozn. DP). Namísto toho musí být propojeni a koordinováni ve formě globální ideologické avantgardy, schopní nahlížet na problémy z dostatečně široké perspektivy. Je namístě vyhnout se přehnaně strnulému elitářství i opatrnému reformismu – za účelem dosažení dialektického propojení mezi globálním a místním bojem, mezi politickou činností avantgardy a masového hnutí.

Jako političtí vojáci usilujeme o revoluci, která nepřinese jen pouhou strukturální změnu v ekonomii a politice, ale také duchovním; ontologickou změnu vedoucí k vytvoření nového člověka, zbaveného buržoazního individualismu a egoismu. „Totální revoluce“ ovlivní vztahy a etiku a dá vyšší smysl našim všedním životům. Tato revoluce bude návratem ke kořenům, otočením zpět („revolvere“), kdy ustavující autoritativní řád-Stát, státně řízenou ekonomiku a výlučné pojetí identity – revolucí provedenou v souladu s jedinečnou mentalitou evropských národů a principem homologie, očišťujícím instituce i myšlení od cizích, deformovaných prvků.

Jako političtí vojáci jsme neodvratně prostoupeni tragickým pojetím života, vědouce s Alfredem Weberem, že každý vyšší řád zachovává jistou míru chaosu, protože zvyšuje jeho sílu. Tragickým, protože jsme si vědomi nezměrné velkoleposti univerza i světa a nedokonalosti a konečnosti lidské povahy.

Tváří tvář této trvalé a paradoxní metafyzice se stavíme za nové „okouzlení“ světa a estetizaci státu, představovanou německými romantiky Goethem, Novalisem, Schlegelem a Müllerem – vědomi si toho, že  osvícenecké ideje Francouzské revoluce ruku v ruce s obecnou sekularizací svět řečeno s Maxem Weberemodkouzlily“. Stejně jako Novalis chceme, aby naše revoluce byla organickým a poetickým celkem, v němž je nový stát existenciálním a estetickým ztělesněním našeho ideálu lidské dokonalosti. Jakmile toho dosáhneme, budeme pokračovat dál, stále dál a dál, až tam – k našim bohům.

Esej Rodolpha Lussaca Pourquoi sommes-nous des soldats politiques? vyšla původně na stránkách Euro-Synergies. Anglická verze Why Are We Political Soldiers? (překl. Michael O’Meara) vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing.

Knižní báze

Knihytisky.org - Knižní báze Délského potápěče

Video

Myšlenka dne

„Naše dva významné deníky jsou v rukou jednoho zahraničního majitele. (...) Představuju si to, jako když herec má v každé ruce jednu loutku: jednou hraje proti druhé, simuluje drama. Hra dopadne, jak on ví a chce. (...) Do jedněch z těch dvojích novin pravidelně píšu. (...) Takže jsem jako svobodný. (...) Protože mi na těch novinách záleží, snažím se myslet a jednat s nimi. Moje psaní zatím bylo pro principála přijatelné: sloužím mu. Ale toto, co tu teď píšu, bych do jeho novin nepsal: bylo by to, myslím, v nich moje poslední slovo. Celou tu dobu od Převratu se divím tomu, že si naše společnost nedokáže udržet nějaké nezávislé noviny, jež by nebyly v ničím majetku. (...) Čtenáři se ptají: proč nemůžeme mít jedny noviny chytré, elegantní, prázdné banalit, vulgarit a reklamy, a tenčí? (...) Protože vás není dost.“


Ludvík Vaculík

Tweets

Archív