Šest způsobů jak zareagovat na pařížské útoky

Odolejte reflexivní touze vylít si svůj hněv na imigrantech a muslimech a místo toho věnujte pozornost silám, které je sem táhnou a udržují.

Odolejte reflexivní touze vylít si svůj hněv na imigrantech a muslimech a místo toho věnujte pozornost silám, které je sem táhnou a udržují.

Autor: John Morgan

Abychom předešli terorismu i dalším negativním účinkům masové imigrace, musíme se nejprve dopátrat jejich příčin – a ty mají se samotnými imigranty málo společného.

Všichni lidé podílející se na webu Right On i vydavatelství Arktos by tímto rádi vyjádřili nejhlubší soustrast a sympatie k obětem pátečních útoků v Paříži i celému francouzskému národu. Podobných vyjádření jsou plná i masmédia a sociální sítě, nedostává se však správného pojmenování příčin útoků a podnětů ke smysluplné reakci na události. Jako Američan se na celou situaci dívám poněkud zvenčí; ale jako Američana evropského původu, který velkou část života prožil v Evropě, mě každopádně pohled na takovéto utrpení mých etnických a kulturních příbuzných hluboce rmoutí.

Není snadné přijít s originální reakcí na hrůzné činy tohoto druhu;  kolikrát jsme už od roku 2001 museli opakovat stejná klišé? Pro nás na skutečné pravici se pochopitelně nabízí ono lákavé „My vám to říkali,“ protože z našich kruhů už po desetiletí zaznívají varování před nevyhnutelnými následky extremistické politiky masové imigrace, přijaté západoevropskými vládami. Ne že bych měl z této „jasnozřivosti“ sebemenší požitek – právě naopak, cítím zklamání a smutek nad tím, že se této situaci dalo předejít. Prezident Hollande a mnozí další ve francouzských médiích nicméně rychle přispěchali s varováním, aby Francouzi nepodlehli pokušení naslouchat protiimigračním „extremistům“ – jelikož, očividně, ve skutečnosti potřebujeme další a další liberální slogany o zázracích multikulturalismu a humanitářství, projevy „odhodlání“ tváří tvář teroru (což zpravidla znamená o něco štědřejší rozpočet a volnější ruku pro vojenské a bezpečnostní složky) a přeslazené a prázdné výzvy k „míru a porozumění.“ (Různí lidé mají různé představy o tom, kde leží skutečná zodpovědnost za útoky: Setkal jsem se už i s argumentací liberálních extremistů, podle nichž byly reakcí na evropskou „nesnášenlivost“ a vzestup popularity protiimigračních politických stran – a v dalším případě, že se jim dalo předejít, pokud by místo mužů vládly světu ženy.)


Opakovaně zaznělo, že vpustit do Evropy stovky tisíc „uprchlíků“ ze Středního Východu a Afriky bez větší snahy prověřit jejich skutečnou identitu či původ znamená koledovat si o potíže – nejen z řad nás, „extremistů“ na skutečné pravici, ale také z úst maďarského prezidenta Viktora Orbána, možná jediného současného evropského politika ochotného mluvit pravdu. A skutečně – ani ne den po útocích francouzská policie objevila u jednoho z teroristů syrský pas, díky kterému řecké úřady zjistily, že teprve v říjnu prošel zemí jako součást záplavy „uprchlíků.“

Kdybychom se ale jako mnozí jiní v těchto dnech soustředili výhradně na „migrační krizi,“ zavírali bychom tak oči před skutečností, že masová mimoevropská imigrace sužuje Evropu a Severní Ameriku už více než půlstoletí, a že tato poslední vlna je jen akcelerací celého problému. Teroristické útoky se v Evropě bohužel stávají takřka podobně běžný jevem, jako střelby na školách ve Spojených státech. A i když možná tento nejnovější masakr v Paříži přinejmenším zčásti vykonali muži, kteří přišli spolu s vlnou „uprchlíků“, lednové útoky ve městě nad Seinou spáchali muži alžírského původu, narození a vychovaní ve Francii; stejně jako v případě pokusu o útoku ve francouzském rychlovlaku, kdy byl útočníkem Maročan, žijící v Evropě osm let. Útoky by se tedy odehrály i bez migrační krize.

Stejně tak není terorismus – i přes svou nepopiratelnou hrůznost – hlavním důvodem, proč by se Evropané a Američané měli postavit masové imigraci. Konec konců, jen zanedbatelný podíl imigrantů se kdy zaplete do teroristické činnosti. Ekonomický dopad imigrace na obě strany – ne jen cílové země, ale i oblasti původu imigrantů – je však negativní a prospěch z ní mají jen globalizující elity; ještě důležitěji vede ke kulturnímu odcizení imigrantů odtržených od vlastních kořenů, stejně tak jako domácího obyvatelstva, jehož za normálních podmínek z generace na generaci rodinou a společenstvím předávaná kultura byla znevážena a nahrazena kultem individualismu a multikulturalismu, a které se dovídá, že na místo svého narození a své tradice nemá o nic větší právo, než někdo, kdo teprve před týdnem dorazil z jiného světadílu. (Alain de Benoist tyto aspekty imigrační krize skvěle shrnul v kapitole „Imigrace, rezervní armáda kapitálu“ ze své knihy Na okraji propasti: nadcházející kolaps finančního systému, nedávno vydané Arktosem.)

Měli bychom ale, myslím, odolat pokušení soustředit se při debatách o imigraci výhradně na imigranty. Nekladu jim za vinu, že chtějí přijít do Evropy či Ameriky – i mně se tu líbí a jsem si jistý, že pokud bych žil v chudobě bez vidiny zlepšení situace, či v neustálém strachu o život, také bych nejspíš chtěl odejít na Západ, zvlášť pokud bych se dozvěděl, že politici v těchto zemích mě k tomu vlastně pobízejí. Přistěhovalci nejsou zlí proto, že se chtějí dostat do našich zemí – měřeno stejným metrem, neměli bysme se cítit povinni jim to umožnit.

Podobně nesouhlasím ani s těmi, kteří za prvotní příčinu imigrační krize označují islám. Jistě lze souhlasit, že islám projevuje mnohem větší bojovnost a menší ochotu k asimilaci než jakou vídáme u vyznavačů jiných náboženství – nejsem natolik zaslepený tradicionalista („v guenónovském smyslu“ – tedy s velkým T), aby si nevšimnul, že Evropa se dosud nemusela potýkat s příliš četnými teroristickými činy stoupenců hinduismu nebo taoismu. O to tady však tak úplně nejde. Důvod, proč ohromné počty imigrantů do Evropy nepatří, nemá co dočinění s náboženstvím – ostatně ani velká společenství afrických či arabských křesťanů nejsou pro Evropu nijak žádoucí – nebo výsledky inteligenčních testů; pocházejí ze zcela odlišného kulturního a civilizačního prostředí, a jejich přítomnost v Evropě musí nevyhnutelně mít pro obě strany odcizující a rušivý účinek. Už jen kvůli tomu se musíme vůči masové imigraci vymezit. Jak řekl Viktor Orbán v nedávném projevu, v sázce se ocitlo samotné zachování evropské identity.

Musíme si také jasně říci, proč k imigraci dochází – důvody s islámem ani samotnými imigranty příliš nesouvisejí. Konec konců současnou migrační krizi vyvolali evropští politici a liberální kulturní elity. Orbánovi se povedlo zcela učinit přítrž přílivu uprchlíků do Maďarska v řádu týdnů, což jen ukazuje možnosti neliberálního politického předáka. Maďarská média i sám Orbán v nedávném projevu promluvili o důkazech, ukazujících prstem na George Sorose a americké nevládní organizace jako na hybatele a sponzory mnoha migračních proudů – z důvodů, o nichž nezbývá než spekulovat, ale které jen stěží budou v souladu s nejlepšími zájmy Evropy. Orbán k tomu řekl: „Kdo v Evropě hlasoval pro to, aby lidé směli ilegálně přicházet po milionech a následně být přerozdělováni? Současné události postrádají demokratický základ… Evropané se začínají probouzet, protože si uvědomili, že imigrace je kulturní otázkou – v sázce je naše identita.“

Politici a liberální elity tedy otevřeli brány – ale co podnítilo takové množství imigrantů, aby zvedlo kotvy a podstoupilo namáhavou cestu do Evropy? Ani v tomto případě nemají kořeny situace mnoho dočinění se samotnými přistěhovalci, ale mnohem spíš s politikou USA a NATO. Od roku 2001 vedou Spojené státy a jejich spojenci v oblasti nekonečný boj za šíření nejasně vymezených a neustále se měnících konceptů „demokracie“ a „lidských práv“ – a taky za vnější bezpečnost Izraele a zájmy ropné lobby – v jehož rámci se podařilo zničit režimy Saddáma Husajna, Muammara Kaddáfího. Momentálně je na řadě Bašár al-Asad, což v podstatě dokončuje dekonstrukci sil sekulárního arabského nacionalismu, schopného úspěšně potlačit vzestup radikálního islamismu. Nemluvě pak o skutečnosti, že západní mocnosti a jejich spojenci aktivně pomáhají islamistickým skupinám – včetně ISIS – přinejmenším od 80. let až dodnes. V tomto ohledu lze tedy útoky vnímat jako tresty za hříchy minulosti. Rozhodně se nesnažím říci, že si oběti jakýmkoliv způsobem svůj osud zasloužily, ale musíme si v každém případě uvědomit, že problém masového přistěhovalectví a terorismu není útokem zvenčí – má kořeny hluboko uvnitř našich společností a v současném řádu věcí.

Podíváme-li se podobně na masovou imigraci z širší perspektivy a na chvíli odtrhneme oči od probíhající krize, bez výjimky ji umožňují (1) liberální politici a jejich stoupenci ve vlivných médiích a akademických kruzích, kteří sní o vytvoření světa, v němž se všichni staneme spokojenými spotřebiteli, vyhřívajícími se v uklidňující záři všemi barvami duhy zářícího multikulturalismu; (2) nadnárodní společnosti, které v masové imigraci spatřují zdroj laciné pracovní síly, nezbytné v jejich honu za trvalým a neomezeným růstem a kompenzaci za propadající se porodnost v západních zemích. Jak tedy vidíme, těžko svalovat vinu na islám nebo příchozí z ostatních částí světa.

Zbývá zodpovědět na otázku, jak se s problémem vypořádat. Mnoho lidí už přispěchalo s různými návrhy. Lidé mění své profily na Facebooku filtrem v barvách francouzské trikolóry (Je suis Charlie už zdá se vyšlo z módy) a sdílejí obrázky francouzské vlajky spolu s heslem „Solidarité“ – nedozvídáme se však už, co by to mělo znamenat ve smyslu akce, snad kromě zármutku a nejasného hněvu po oficiálně určenou dobu, než nám politici a lidé v televizi oznámí, že nastal čas „žít dál“ a na celou věc zapomenout. Také vidím spoustu lidí vyvěšovat obrázky Eifelovky, stylizované do podoby mírového symbolu – nejlepším způsobem, jak se vypořádat s lidmi využívajícími proti nám slepého násilí, je ukázat jim, že nedokáží zvrátit naše přesvědčení, že někde hluboko uvnitř jsme přece všichni lidé, a proto bychom neměli udělat nic, co by se jich mohlo dotknout.

Naše vlády mají pochopitelně o vhodné reakci své vlastní představy. Prezident Hollande nás ujistil, že Francie „povede nemilosrdnou válku,“ a že Francie „je zemí, která se umí bránit a zmobilizovat své síly“ – jedná se o standardní politickou rétoriku, následující teroristické útoky. Ve skutečnosti to bude nejspíš znamenat štědřejší rozpočet pro bezpečnostní a tajné služby a další výjimky ze zákonů na ochranu soukromí, které utuží špiclování státem a pravděpodobně víc uškodí obyčejným Francouzům než teroristům, a také zesílení francouzské vojenské přítomnosti v islámském světě. Vzhledem k tomu, že Spojené státy oba tyto programy s velkou chutí praktikují posledních 14 let a jejich jediným hmatatelným výsledkem je paranoidnější, vystrašenější a nesvobodnější Amerika, kde nepřestalo docházet k teroristickým útokům (jako např. v Bostonu) a nekonečná řada amerických válek se neustále prodlužuje, nejeví se příliš pravděpodobné, že tento přístup učiní Francii bezpečnější. (Musím Hollanda pochválit alespoň za uzavření hranic.)

S Francouzi i v Evropany a Američany obecně bych se rád podělil o následující doporučení, jak zareagovat na útoky:

  1. Odolejte reflexivní touze vylít si svůj hněv na imigrantech a muslimech a místo toho věnujte pozornost silám, které je sem táhnou a udržují. Nemusíte kvůli tomu imigranty milovat, ale uvědomte si, že plní funkcí ozubených koleček stroje nad rámec svého chápaní a moci – a také si nutně nezasluhují vaši nenávist. Svrhneme-li síly podporující imigraci, vyřešíme problém jednou provždy; hrubostí či násilím proti jednotlivým imigrantům v našich komunitách jen rozptylujeme sebe i ostatní od skutečného kořene problému a potvrzujeme stereotypy, které o nás naši liberální protivníci šíří. Směřujte svou nenávist proti liberalismu, ne jednotlivým imigrantům.
  2. Odmítněte posvětit vznik policejního státu ve jménu „národní bezpečnosti,“ který má na mušce stejně tak – ne-li víc – vás, jako lidi ohrožující vaši bezpečnost. Obdobně, nepodporujte vojenská dobrodružství v cizině, která jen prohlubují problém a pomáhají naplňovat záměry globalistů.
  3. Uvědomte si, že přebíráním módních hesel v reakci na takovéto útoky nabýváte vy i lidé okolo pocitu uspokojení, přestože ve skutečnosti jen pomáháte naplnění záměru elit svést veškeré snahy o nalezení skutečně účinných řešení na falešnou stopu – elity totiž tento stav vytvořily a o jeho nápravu proto nijak nestojí.
  4. Snažte se nalézt vlastní etnickou a národní identitu a prohlubujte vztah s lidmi sdíleného původu ve vašem společenství, abyste se vyhnuli dvojí pasti „multikulturalismu“ a individualismu. Především však vyhledejte identitární skupiny ve vaší oblasti nebo – není-li nic poblíž k dispozici – online. Působí-li ve vaší zemi významnější protipřistěhovalecká politická strana, podpořte ji – odepřete však své úsilí a peníze liberálním stranám, které budou o zastavení imigrace vždy jen mluvit, jako to dělá například Republikánská strana v USA.
  5. Při každé příležitosti v rozhovoru s lidmi, kteří dosud zastávají liberální náhled na imigraci, vyjádřete svůj nesouhlas a zdůvodněte jej. Systému se podařilo přesvědčit většinu obyvatelstva, že jedině šílenci odmítají uznat nevyhnutelnost a výhody masové imigrace; ale jelikož jste pravděpodobně inteligentní a respektovaný člověk, dáte-li najevo svou opozici a pečlivě ji odůvodníte, může to dovést ostatní až k přehodnocení vlastní pozice a třeba i k postupné konverzi k vašemu vlastnímu náhledu. Nikdo, komu není lhostejný osud jeho národa – vlastně i osud ostatních národů – nemůže po zralé úvaze podporovat masovou imigraci. Předestřením svého rozumného stanoviska postavíte na hlavu narativ lidí u moci a dodáte na důvěryhodnosti myšlence, že Evropané musí odložit horečnou iluzi všeobecného bratrství a znovu postavit za svou identitu a zájmy.
  6. Žijte tak, abyste byli hodni svých předků a skutečně se v každodenním životě řiďte zásadami, které hlásáte. Když se označujeme za bojovníky za Evropu, musíme být důstojnými dědici našich předků a správci této země. Povedeme-li banální nebo zcela poživačné životy, jen tento odkaz pošpiníme a vyhýbáme se své povinnosti. Pak nebudeme mít na naše země o mnoho větší nárok než imigranti.

Úvaha Johna Morgana 6 Ways to Respond to the Paris Attacks vyšla na stránkách Right On.

Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív