Dystopická vize Aldouse Huxleyho

Aldous Huxley

Aldous Huxley

Autor: Bradley J. Birzer

I další z vynikajících autorů dystopických děl této rané éry, Aldous Huxley, vyšel z prostředí britské privilegované vrstvy. Z otcovy strany byl jeho pradědem T. H. Huxley, z matčiny strany pak byl prasynovcem Matthewa Arnolda – Aldous Huxley tedy pocházel z rodu plného výrazných myslitelů a velkých duchů. Své mistrovské dílo Konec civilizace aneb Překrásný nový svět  však vytvořil celých 25 let po vydání Pána světa, v roce 1932. Když Benson zemřel, bylo Huxleymu teprve devatenáct. I Huxley ve svém díle předestírá vcelku blahobytnou a aseptickou podobu dystopie. Coby plod meziválečného období totiž ještě jeho dílo nemuselo čelit realitě vyhlazovacích táborů holokaustu a ani o gulazích se v letech 1931-2 ještě příliš nevědělo. Právě tato zvěrstva utvářela syrové a temné vize Orwella a Atwoodové, zatímco Benson s Huxleym ještě směli doufat v klinicky čistou dystopii.

Podobně jako řada dalších anglických autorů dystopií se i Huxley pohyboval ve stejném prostředí a udržoval styky s mnoha intelektuály, umělci, spisovateli a učenci své doby. Nehledal odloučenost umělce, ale neúnavně debatoval s komunitou mužů a žen pera. Kritizoval klíčové postavy jako Christopher Dawson – a ony jeho. Nikoliv bezdůvodně se Orwell obával, že Huxley náleží ke stoupencům a žákům zesnulého básníka a literárního kritika-mučedníka T. E. Hulmeho. V prosinci 1943 je označil za „neoreakcionáře“ a dodal, že jejich vliv odpovídá jejich inteligenci, talentu a přesvědčivosti. S očividným podivem pak pokračoval popisem jejich inkorporace zdánlivě nesourodých prvků katolicismu, konzervatismu a anarchismu do jejich myšlení i díla. Mezi „hulmeovce“ zařadil T. S. Eliota, Grahama Greena, Evelyna Waugha a Aldouse Huxleyho1. A Huxley se nepochybně řadí mezi významné anglické literáty 20. století.

Nepřekvapí tedy, že Huxleyho početné eseje na rozmanitá témata během celého století ovlivnily řadu lidí – a ovlivňují dodnes. Pohled na dvě pro Huxleyho důležitá témata o něm leccos prozradí. Zaprvé jej hluboce znepokojoval rozvoj dobové propagandy, jež podle jeho mínění odlidšťovala, politizovala a manipulovala společnost. V tomto ohledu sdílel své přesvědčení s natolik odlišnými postavami, jakými byli Američan Walter Lippman a oxfordský J. R. R. Tolkien. Smutně pohlížel na „zástupy“ propagandistů.

Dále se velice zajímal o čas a jeho mechanizaci průmyslovou mašinérií. Jak znovu a znovu uvidíme v této krátké sérii, chronologie ve svých mnohých podobách hraje u všech autorů dystopií výraznou úlohu – její zanedbávání, zneužívání i její přirozená moc. Huxley se totiž obával, že se z času uměle stal tyran. Moderní koncept času lze podle něj vystopovat jen k počátkům USA a rozvoje industrialismu. S nástupem stroje člověk překotně přijal minutu – určitou formu umělého času – a ochotně odložil čas křesťanské liturgie a ročních období na smetiště dějin coby pozůstatek pověrami naplněné minulosti.

Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

To nás staví před zdánlivý paradox. S dokonalým povědomím o nejmenších jednotkách času – času měřeného hodinovými strojky, času příjezdu vlaků a revoluce strojů – pozbyl člověk průmyslového věku z větší části vědomí o větších časových celcích. O přirozeném kosmickém čase, odměřovaném Sluncem a Měsícem, převážně nemáme ani potuchy. Předmoderní lidé znají čas v jeho denním, měsíčním a sezonním rytmu. Cítí a ví o východu slunce, poledni, západu, o úplňku a novoluní; o rovnodennosti a slunovratu; o jaru, létu, podzimu i zimě. Všechna stará náboženství – včetně katolicismu – se tohoto denního a ročního cyklu držela. Tradiční člověk nikdy nesměl zapomenout na majestátní pohyb kosmického času.

Ve výsledku však člověk výměnou jen zotročuje sám sebe novému stroji a přichází přitom o větší perspektivu kosmu.4

Huxley pochopitelně udržoval četné styky s americkými protějšky anglických humanistů. Strávil čas v Novém Mexiku a době znal Američany jako Bradburyho. Po přečtení jeho Marťanské kroniky mladého autora označil za básníka. Jen stěží lze přecenit význam takovéto chvály pro po slávě a uznání lačnícího Bradburyho. Vysoce jej hodnotil i Russell Kirk. V jednom ze článků z počátků National Review se mladý konzervativec rozplýval:

I přes svou letmost posvěcují teologické návrhy a postřehy pana Huxleyho jak klasické, tak křesťanské ideje nebe, pekla a očistce. Podle něj je možné, že duše většiny lidí nedokáží po smrti snést jasné světlo božího království, božství; a tak se vracejí zpět do soumračného světa duchů… Když se čas zastaví, duše stále žije, ale zda je tato tajemná existence požehnáním či trýzní záleží na kombinaci duchovní disciplíny s onou milostí, již označujeme jako porozumění. Jen dogmatický mechanicista a materialista by pokládal spekulace pana Huxleyho za pošetilé a zbytečné.

Ani v pozdějších letech Kirk nepřestával vyzdvihovat Huxleyho coby jednoho z největších spisovatelů a duchů, nesoucích pochodeň západního ideálu imaginativního myšlení. Huxley se dočkal slávy i v 60. letech, i když od úplně jiného publika. Dobová kontrakultura přijala spolu s např. Tolkienem i mnoho z Huxleyho, obzvlášť myšlenky o užití drog k dosažení duchovního osvícení. Ve světě rocku pak nikdo nesložil Huxleymu explicitnější hold než dva mladí Kaliforňané – Jim Morisson a Ray Manzarek – když pojmenovali svou kapelu podle díla anglického autora The Doors of Perception and Heaven and Hell (1963).6

Přestože Huxley vytvořil a vydal takřka záplavu beletrie i literatury faktu, zůstal jeho vrcholným dílem Překrásný nový svět, názvem odkazující na Shakespearovu Bouři. Spolu s dalšími ranými antiutopisty si představuje blyštící se společnost, nikoliv systém hroutící se pod vahou vlastní špíny. Musíme si uvědomit, že kniha vznikla před velkým expozé sovětských ukrutností a předtím, než se němečtí nacisté vůbec chopili moci. Děj je zasazen pět set let do budoucnosti, do světa ovládaného konzumerismem, kolektivismem, kastovním systémem, eugenikou a měkkými drogami. Všichni lidé byli modifikováni pomocí umělého plození a mentálním a psychologickým kondiciováním do té míry, že tajná policie a všemocný netolerantní stát s okovanou botou v obličeji se stal takřka zbytečným. Muži a ženy tohoto světa přestali být muži a ženami. Zachází se s nimi jako s dobytkem a subjekty experimentů. Jsou zároveň čímsi míň i víc než člověk. Společnost není ani kapitalistická, socialistická ani fašistická, ale spojením všech tří. Existuje jen 10 000 jmen, která tvoří kombinace slavných stoupenců efektivity, okamžitého uspokojení a totalitarismu: Henryho Forda, V. I. Lenina, Benita Mussoliniho a Karla Marxe mezi předními. A skutečně – nemalá část díla se točí kolem Benita, který se – v rozporu s normami Překrásného nového světa okamžitého uspokojení a neexistence emocionálních pout – zamiluje do Leniny Crowneové. V manichejském světě počátku 30. let představovali Lenin a Benito vysoce zajímavou juxtapozici. Jak Huxley velice jasně chápal, mezi filozofií i realitou obou diktátorů byl jen malý rozdíl.

Heče peče...

Heče peče…

Podobně jako totalitární komunisticko-zednářští vládci Bensonova světa pokládají i elity Překrásného nového světa za nezbytné provádět sekulární liturgie. A podobně jako u všech takových obřadů jsou některé prvky vznešené a jiné absurdně složité. V prvé řadě se vše datuje „PF“: „Po Fordovi“ a vládce je titulován jako „Jeho Fordstvo.“ Při každé zmínce Fordova jména každý učiní gesto „písmene T.“7 Vládnoucí vrstva společnosti, „Alfy Plus“, se pravidelně účastní skupinových orgií s cílem včlenit jednotlivce do kolektivní existence.

Chodili kolem dokola, kolový průvod tanečníků, každý s rukama na bocích předcházejícího tanečníka, a dupali v rytmu hudby a vytepávali takt do zadnic před sebou; dvanáct párů rukou, bijících jako jedna; dvanáct zadnic jako jedna, rezonujících jako deska nástrojů. Dvanáct. Dvanáct jako jeden; dvanáct jako jedna. „Slyším ji, slyším, jak přichází.“ Hudba se zrychlovala; nohy dupaly rychleji, stále rychleji, ruce dopadávaly v rytmu stále rychlejším. A najednou zaduněl silný syntetický bas. Jeho slova oznamovala blížící se vykoupení a skutečné naplnění souladu, splynutí dvanácti v jedno, v inkarnaci Vyšší bytosti. 8

Náboženský symbolismus je neskrývaný a zjevný a přenos posvátného do sekulárního očividný.

Se svou chytře vymyšlenou konstrukcí a provedením by mohl Překrásný nový svět být bizarní sci-fi povídkou, sociologickou strašidelnou fikcí, případně swiftovským skromným návrhem. Huxley zde však – jak sám později litoval – předkládá jen dvě alternativy podoby života: ultraeugenický zářící svět konzumu a svět pohanského divošství. V předmluvě ke knize z roku 1946, po válečných hrůzách a odhaleních ohledně nacistických a komunistických lágrů, se autor přiznává ke své naivitě v době vzniku knihy. Jak dodal, kdyby chtěl knihu upravit, zahrnul by i třetí perspektivu, již bychom mohli označit za heterodoxní křesťansko-humanistickou nebo spolu s Orwellem neoreakcionářskou. Jak Huxley napsal, třetí alternativu by představovala decentralizovaná ekonomika, založená na dílech Henryho George, věda ve službě lidstva a náboženství coby „vědomé a inteligentní usilování o Konečný cíl člověka, sjednocené poznání imanentního Taa či Logu, transcendentního Božstva či Brahmánu.”9 Zde nacházíme paralely a dost možná i inspiraci pracemi Christophera Dawsona a C. S. Lewise. Už pro první vydání Huxley převzal citát slavného sovětského disidenta a humanisty Nikolaje Berďajeva, takže by nás jeho směřování k jisté formě křesťanského humanismu nemělo nijak překvapovat.

Poznámky:

1 George Orwell, As I Please, ed. by Sonia Orwell a Ian Angus (2000), 63.

2 Aldous Huxley, “”Writers and Readers” v The Olive Tree and Other Essays (London, ENG: Chatto and Windus, 1936), 3.

3 Huxley, “Time and the Machine,” 123-124.

4 Huxley, “Time and the Machine,” in The Olive Tree, 122-124.

5 Russell Kirk, “Via Mescalin to Swedenborg,” National Review 2 (August 1, 1956): 24.

6 Viz John Densmore, Riders on the Storm: My Life with Jim Morrison and The Doors reissued (Delta, 2009). Zajímavostí je, že se v tomto konzervativním průvodci dvakrát objevuje Morrison. Také velice krátce mluvil s představitelem The Stand S. Kinga, i když jen z jeho samotné přítomnosti mu bylo „divně.“

7 Před několika lety jsem měl tu smůlu zúčastnit se katolické mše ve Springfieldu v americkém státě Missouri. Moderní architektura se svým nevkusem nebezpečně blížila rouhání. Architekt namísto kříže využil písmene „T“. Netřeba dodávat, že jsem byl tak groteskní perverzí posvátného místa dosti zděšen. V soukromí svých nepříliš milosrdných myšlenek jsem zvažoval, do kterého kruhu Pekla by původce této hrůzy asi umístil Dante.

8 Huxley, Konec civilizace Horizont a SNTL, Praha 1970, str. 56-57.

9 Huxley, “Foreword” to the 1946 edition, Brave New World, viii-ix

Článek Bradleyho J. Birzera The Dystopian Vision of Aldous Huxley vyšel na stránkách The Imaginative Conservative 5. května 2015.

Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív