Categorized | Historie, Kultura

Gabriele d’Annunzio: „Čas věcí vyšších“, část 2

Gabriele d´Annunzio

Gabriele d´Annunzio

Autor: Karel Veliký

Politické vize Gabriela d´Annunzia (dokončení)

V druhém románu Claudio Cantelmo – un nobile – při setkání se starým knížetem, přiznává, že od starých královských rodů, nelze pro Itálii očekávat už nic: „Ať je na trůně Bourbon nebo Savojský, Král je přece vždy nepřítomen; neboť nenazývá se Králem člověk, který podrobiv se vůli mnohých přijetím úřadu velmi vymezeného a úzkého, ponižuje se, vykonávaje jej s pílí a skromností veřejného písaře, který se obává, že bude bez slitování propuštěn.“ Je proto zcela marné doufat, že se v této tlící krvi znenadání ještě zvedne nějaké heroické vření. „A nejen království, všechny věci veliké a vznešené a krásné, všechny svrchované ideality, které byly jeden čas slávou Člověka, bojovníka a vládce, všecky se chystají zmizet v nezměrné hnilobě, která plyne a pozvedá se. Neřeknu vám, kam až dospívá podlost, protože bych musel užít slov, která by urazila váš sluch; a potom by bylo nutno očistit vzduch nějakým zrnkem kadidla“,

konstatuje Claudio omluvně a pokračuje:

Odešel jsem z města, duse se zhnusením. Ale teď myslím na rozpadání se téměř s jásotem. Až všechno bude profanováno, až všecky oltáře Ideje a Krásy budou strženy, až všechny urny ideálních trestí budou rozbity, až všední život sestoupí k takové hranici poklesnutí, že se bude zdát nemožným přes ni přejít, až ve veliké tmě zhasne i poslední doutnající pochodeň, tu Dav zastaví se, zachvácen panikou mnohem strašnější než jaké kdy otřásly jeho bídnou duší; a ježto se (…) bude cítit ztraceným ve své pustině naplněné troskami, nevida před sebou nijaké cesty, nijakého světla, tu na něj sestoupí potřeba Héroů; a bude vzývat železné tyče, které jej znovu musí zkrotit. Nuže, drahý otče, myslím, že tito Héroové, že tito noví králové země, musí vyvstat z naší rasy a že již ode dneška všechny naše energie musí reálně pracovat a připravovat jejich blízký či vzdálený příchod. To je má víra.

Víra, že „věci, které jsou zdánlivě mrtvé, znovu oživnou, ale proměněny“, je založena na Hodnotě Krve, která podle Claudia není už jen „naší aristokratickou pýchou“, ale „byla uznána nejpřísnější doktrínou“. To neznamená nic jiného než výběrem a vylučováním vypěstit nové síly z lidového živlu. Bude třeba zorat úhor za městskými zdmi, aby se zavlnil zlatými klasy obrozeného lidu:

Žil jsem několik let v Římě. A byl jsem svědkem nejhanebnějších prznění a nejoplzlejších sňatků, jaké kdy znesvětily svaté místo. A pochopil jsem velký symbol, který se tají v činu onoho asijského dobyvatele, který vhodil pět myriád lidských hlav do základů Samarkandu, chtě z něho mít hlavní město. Nemyslíte-li, že moudrý tyran chtěl naznačit nutnost krutých přeměn v okamžiku, kdy se dává počátek opravdu novému řádu věcí?, vysvětluje Claudio.

Mnoho „druhých duší“ by pod zkouškou takového ohně dříve či později ukázalo svou vulgární podstatu, ale ze samotných kořenů – tam, kde dlí nezrušitelná duše předků – těch „vybraných“ vytrysknou prý náhle „energie mohutné a přímé“. Eugenéia, síla rodu, říkalo se tomu ve starém Řecku.

Zbabělost, lhostejnost a tupost moderního davu je zatím tak velká jako arogance, pokrytectví a mazanost těch, kdo to trpí a ještě mu napomáhají: „Jako přetékání stok zaplavila vlna nízkých chtíčů náměstí a křižovatky, vždy smrdutější a vzedmutější…“ Zdálo by se, že nikdy nemůže se znova pozvednout mezi nezměrnými přízraky impéria nějaká „velkolepá vláda, ozbrojená ideou, blýskavější nad všechny paměti“.

Nicméně z této bažinné Pustiny vyvěrají již i páry v hlubinách proudící mízy, která „na krev některých mužů působí jako čarovný nápoj, vyvolávajíc jakési heroické šílenství, žádnému jinému podobné“:

Takovým šílenstvím cítili se zaplaveni – myslím – mladíci zástupů Garibaldiových, když vstupovali na Agru. Rázem se přepodobňovali ohni, který je spálil jako suchou révu. A v každém z nich ona horečka oslavovala vnitřní sen tolik, že přestával být částí celistvého a jednomyslného houfce, aby vzal na sebe vlastní svou osobnost, vzhled ojedinělého bojovníka, zasvěceného skupině, který se mu zdál velice nový. Krásný a vznešený jako ryzí rek doby Ajaxovy, každý z nich padaje, zdál se obnovovat typ starých válečnických ideálů, ale zvětšený o bezpříkladnou ohnivost, které se mu dostávalo jen od oné půdy. *

Tolik Claudio Cantelmo o extázi „rudých košilí“. O 22 let později vstoupí do Říma ty černé!

Poznámka:

* Nejen „krev a půda“, z těchto řádek promlouvá již i onen „návrat k počátkům/ projekt budoucnosti“ všech fašistických hnutí, z něhož vysvítá, že pro „fašistu“ je „národ“ spíše než v přítomnosti nakonec nalezen v daleké „mytické“ minulosti a pokračuje pak v budoucnosti, V „Land der Kinder“ (Nietzsche), v zemi dětí spíše než v zemi otců. Viz Giorgio Locchi, Podstata fašismu, Praha 2011.

Carl Schmitt: Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958

Glossarium - Záznamy z let 1947 až 1958***
Glossarium – Záznamy z let 1947 až 1958
***
U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Martin Heidegger – Úvahy II–VI Černé sešity 1931–1938

Úvahy II–VI (Černé sešity 1931–1938)***
Černé sešity 1931–1938
***
Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Ladislava Chateau – Bylo jich pět …: Kolaborace, trest a rozpory

Ladislava Chateau - Bylo jich pět ...: Kolaborace, trest a rozpory***
Bylo jich pět – Robert Brasillach, Marcel Jouhandeau, Ramon Fernandez, Jacques Chardonne a Pierre Drieu La Rochelle
***
Soubor pěti profilů významných francouzských spisovatelů, kteří přijali v letech 1941 a 1942 pozvání do Výmaru na spisovatelské kongresy pod taktovkou nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.
***
Objednávejte ZDE nebo ZDE
.

Víte, že…

29. března 1895 se v Heidelbergu narodil německý spisovatel, filozof, publicista, entomolog a veterán obou světových válek Ernst Jünger. Jako mladý se proslavil svým válečným románem V ocelových bouřích, ve výmarské éře se řadil k předním postavám tzv. konzervativní revoluce. Odmítl přímou spolupráci s národně socialistickým režimem, po válce se pak z politické arény stáhl úplně, i tak však výrazně ovlivnil některé proudy pravicového myšlení, a po zbytek svého dlouhého života se věnoval literární tvorbě.
29. března 2012 zemřel na selhání srdce ve věku pouhých nedožitých 50 let pravicový anglický intelektuál, politik, spisovatel a brilantní řečník Jonathan Bowden, od 90. let aktivní nejprve v Konzervativní straně, následně v řadách BNP i různých menších uskupení.

À propos

„Potřebujeme třetí obraz člověka a života. Odmítnout dnes Washington a Moskvu neznamená jen politickou, ale také morální volbu: znamená odmítnutí amerických měst i komunistických koncentráků. Oba vzorce industriálního gigantismu budí vnější zdání moci, ale ve skutečnosti se ženou do propasti. Oba systémy jsou redukovány na to, že slepě následují požadavky monstrózního růstu. Nechaly kolem sebe šířit potopu a ženou se řekou, z níž už nějakou dobu není vidět břeh. Posláním Evropy je vybudovat hráze, které mohou tlumit konzumní společnost. Při absenci Boha musíme ustanovit moc, která stojí nad impériem moderního světa a nad říší kapitálu i účetních rozvah.“

Maurice Bardèche

Archív