Autor: Jim Goad

Kolébka evropské civilizace, Řecko, je na nejlepší cestě se stát hrobem západní civilizace nebo naopak místem jejího znovuzrození. Míra zadluženosti země spojená s faktem, že Řecko představuje hlavní vstupní bránu ilegálních imigrantů do Evropy (v roce 2010 plných devět desetin ilegálních běženců vniklo do EU právě přes tuto jihoevropskou zemi) po dlouhé roky zapříčiňovala množství násilných pouličních střetů mezi stoupenci extrémní levice (internacionalisty) a extrémní pravice (nacionalisty).

Charakteristickým rysem právě proběhnuvších voleb bylo zavrhnutí politického středu a stran nakloněných EU, jež Řecko drží v pasti. Ačkoli otevřeně prokomunistické strany získaly o mnoho procent hlasů více, největší porce mediálního hněvu byla věnována nacionalistické straně Zlatý úsvit, která dohromady získala 7 procent hlasů. Političtí odborníci používají v souvislosti s dílčím úspěchem Zlatého úsvitu termínů „absurdní a odporný“, „černý den Řecka“, „znepokojující vývoj“, „politický horor“ a dalších divadelnických zastrašujících frází, jež úslisní mediální lokajové chrlí vždy, když potřebují prokázat přímou (byť klamnou) souvislost mezi sebenepatrnějším zábleskem nacionalismu a holocaustem. „Vskutku se doposud nepoučili z historie,“ lamentoval jeden z komentátorů. „Nepoučili se snad Evropané ze své historie?“, ptá se další.

Označovat veškeré protivníkovy ideje za „překonané“ je úskočná levicová taktika uplatňovaná již od doby, kdy Karl Marx prohlásil, že komunismus je historickou nutností. V případě, že některý z těchto „vědeckých“ marxistických blafů nezhltnete na posezení, žijete v minulosti, soudruhu. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že komunističtí bandité rozbíjeli hlavy v německých ulicích dávno před tím, než se zrodilo nacistické hnutí nebo než Gabriele d´Annunzio publikoval kterýkoli ze svých textů.

Předpokládá se, že přijmeme za svou teorii, že 2. světová válka byla v prvé řadě střetem mezi dobrem a zlem a nikoli bojem o území a zdroje, jako by se jednalo o jakousi neviditelnou hostii. Dále máme věřit, že spojenecké vítězství prokázalo, že nacisté (a magickým trikem v podobě asociativní viny i veškeré etnonacionalistické impulsy, ať již k jim dojde kdekoliv) byli zavrhnuti a zdiskreditováni, přitom však jediné, co se prokázalo, bylo, že spojenecké zabíjení a bombardování bylo účinnější než to nacistické.

A jestliže budete označeni za rasistického antisemitu a budete uvězněni za své myšlenkové zločiny, navždy ze své mysli vypuďte tezi, že komunismus zabil o mnoho více lidí než fašismus. Všichni mrtví jsou si rovni, někteří jsou si však viditelně rovnější.

Evropská unie, jež spíše než vládu naslouchající veřejnému mínění připomíná finanční diktaturu nad svými vazalskými státy, usiluje o kriminalizaci veškerého „rasistického“ a „xenofóbního“ chování až do té míry, že vás brzo zavřou i proto, že po ní budete považovat, aby vydala konkrétní definice těchto vrtkavých a ve své podstatě naprosto idiotských hanlivých označení.

EU, předvádějící v Dokumentu 2000 zaměřeném na „potírání rasismu a xenofobie v Evropské unii“ aroganci hodnou vojenské diktatury, nařídila svým mediálním nohsledům kráčet husím pochodem v jednom šiku a v rámci revizionistického překvalifikování pojmů nahlížet na veškerou národní hrdost jako na duševní chorobu a charakterovou vadu. Zde jsou některé body:

14. Výzva mediálním organizacím k vytvoření etického kodexu boje s rasismem a xenofóbií a monitorování jeho dodržování
15. Výzva evropským médiím k poskytování informací mládeži ohledně nedávné evropské historie, speciálně s ohledem na diskriminaci a vyhlazení židovské komunity v nacistických koncentračních táborech…

Není zde ani zmínka o tom, že by měl někdo mladým lidem pomoci porozumět, že v průběhu „nedávné historie Evropy“ zahynuly i desítky miliónů jejich vlastních pokrevních předků. Ten samý o jistých genocidách mlčící dokument se zaměřuje na „pravicově-extrémistické násilí“, není v něm však ani zmínka o existenci „extrémně levicového násilí.“ Současný nacionalismus je podle něj založen na „překonaných a destruktivních myšlenkách homogenity, jež iniciují společenské rozdělení a rasovou nesnášenlivost.“ Dokument dále nabádá, že se „Evropa musí odklonit od myšlenky většinové bílé kultury a redefinovat podstatu pojmu „národ“ směrem ke komunitě pod jurisdikcí státu…“

Jinými slovy, salónně totalitní EU hodlá diktovat, co je Evropou namísto toho, aby tak například učinili její původní obyvatelé. Evropu dnes mnohem spíše ztělesnuje deset let stará měna euro, nežli pevnina, která je svým původním obyvatelům domovem po desítky tisíc let. A pokud se to rozhodnete zpochybňovat, rázem začnete trpět zbrusu novou duševní chorobou zvanou „eurofobie.“ Raději si nevšímejte toho, že hlavní sídlo EU leží v Belgii, tedy zemi, jež se rozpadá na kusy z důvodu etnických nesrovnalostí mezi Vlámy a Valony.

Neznamená to však, že se by řecký Zlatý úsvit nehodlal s gustem a radostí zhostit role fašistických pouličních hrdlořezů. Jeho svalnatí stoupenci jsou známí svými fyzickými útoky na ilegální imigranty, levicové aktivisty a občas i na žurnalisty. Jejich poslední televizní šoty volaly po deportaci ilegálních imigrantů a vybízely rodilé Řeky, aby jim pomohli se „zbavit této špíny.“ Symbol na jejich vlajce připomíná svastiku ve stádiu rozkladu, členové strany se navíc navzájem zdraví římským pozdravem s vervou na evropské půdě neviděnou od 40. let 20. století. Stranické stanovy obsahují článek, v němž je uvedeno, že „výhradně osoby árijské krve a řeckého původu se mohou stát kandidáty na členství v této straně“, jejíž vůdce Nikolaos Michaloliakos byl v minulosti uvězněn za přechovávání výbušnin.

Je však třeba i přihlédnout k tomu, že řecký národ byl nucen přetrpět skoro 400 let ottomanské okupace a nyní je zaplavován převážně muslimskými imigranty, kteří podle několika statistických odhadů takřka bleskově navýšili svoje zastoupení v populaci z 10 na 20 procent. V dnešní době se hypercentralizované instituce typu EU snaží bránit práva všech původních obyvatel s výjimkou původních Evropanů a zároveň odsuzují kolonialismus, pokud se však zrovna nejedná o demografickou kolonializaci Evropy.

Je tedy možné, že globalistická mantra neodpovídá realitě a multikulturalismus vede ke vzájemným konfliktům a nikoli k harmonii? Pouze snad od světa izolovaný levicový vědátor by mohl nabýt dojmu, že v časech ekonomické krize může imigrace většinou neasimilovatelných a zhusta kulturně nepřátelských cizinců napomoci dělnické třídě a ne jí naopak ublížit. Výhradně pomatený levicový ideolog nebo užitečný idiot, jemuž média vypláchla mozek, si bude dál lámat hlavu ohledně vytrvalého a tvrdošíjného znovuzrození nacionalismu, aniž by se alespoň na malou chvilku zamyslel nad tím, že kmenové uspořádání je mnohem spíše nevykořenitelným lidským instinktem, nežli hříšnou psychologickou úchylkou.

V právě proběhnuvších parlementních volbách si Zlatý úsvit nejlépe vedl v kriminalitou zamořených oblastech středu Atén, přičemž v některých obvodech získal plnou čtvrtinu hlasů. Myslí si tito voliči, že tím uniknou vzdáleným bruselským eurokratům sedícím v přecpaných hypoalergenních kójích? A co říci na to, že v určitých oblastech působí Zlatý úsvit jako organizace bájných Robinů Hoodů, jež poskytuje chudým a slabým Řekům ošacení a jídlo? Je pravda, že v některých athénských čtvrtích se jejich mnohými útrapami sužovaní obyvatelé obrátí s žádostí o osobní ochranu v prvé řadě na Zlatý úsvit a pak až teprve na policii? Je možné, že někteří Řekové jsou toho názoru, že jedině Zlatému úsvitu, jemuž není zatěžko v jejich jménu prolít i krev vlastních členů, záleží na jejich přežití?

Mediální stoka sice líčí v černých barvách útoky Zlatého úsvitu na imigranty, ohledně jeho příkré kritiky „globalistických lichvářů“, „půjčkových diktátorů“ a „mezinárodních spekulantů“, „kteří nás prodávají a sdírají řecký národ,“ však útrpně mlčí.

Zdá se, že pro některé z Řeků nebylo jiné volby nežli se rozhodovat mezi Zlatým úsvitem a Goldmanem Sachsem. „Proč by nás měli lidé volit?“, pokládá řečnickou otázku stranický vůdce Nikolaos Michaloliakos a hned si na ní i odpovídá: „Protože nemají nic lepšího na výběr.“

Článek Jima Goada: European Nationalism: Golden Dawn or Old and Gone? vyšel v Taki’s Magazine dne 14. května 2012.

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Státní převrat 21. ledna 1941

Jedním z nejneobyklejších obvinění vznášejících se nad legionářskou minulostí je to, že již po čtyřech a půl měsících od ustavení národního legionářského státu se legionářské hnutí pokusilo vyprovokovat povstání, jehož motivy jsou jen těžko uchopitelné a Antonescova vláda se vždy vyhýbala jejich zdůvodnění. V důsledku neslavných lednových dnů roku 1941 bylo množství čelních představitelů legionářského hnutí odsouzeno k tvrdým trestům v pracovních táborech v délce 25 let, jež však neměly přímou souvislost s onou známou „rebelií.“ Je tomu tak proto, že v řadách „vítězů“ panoval bolestivý neklid, neboť ti moc dobře věděli, že legionářské hnutí bylo ve skutečnosti obětí celé této hry.

V prvé řadě je třeba ozřejmit jednu věc: povstání z 21. ledna 1941 nebylo připravováno ani vyprovokováno legionářským hnutím. To pro podobné jednání nemělo žádný hodnověrný motiv, a to z následujích důvodů:

1. Prošlo si dlouhým obdobím perzekucí, jež zdecimovaly jeho velení.
2. Nacházelo se uprostřed procesu vnitřní restrukturalizace a administrativních změn.
3. Až příliš dobře vědělo, že by bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, nahradit stávající establishment, aniž by země byla uvržena do dlouhého období politické nestability a ekonomického kolapsu.
4. V neposlední řadě mezinárodní politická situace podobným krokům nenahrávala.

Legionářské hnutí se navíc podílelo na moci, tudíž nemělo žádný důvod generála Antonesca svrhnout. Práva a povinnosti obou silových složek (legionářského hnutí a armády) byla přesně definována.

Legionářské hnutí v souladu se svojí doktrínou široce vzdělávalo masy a vštěpovalo jim svoje principy, což vyžadovalo několik let houževnatého společenského, akademického a kulturního snažení. Lze rovněž vznést argument, že generál Antonescu byl v pozici hlavy státu vnímán coby nepostradatelný. Vlastenecký a energický muž, pevně třímající otěže armádních složek, hrál pro legionářské hnutí roli prostředníka v jeho snaze dokončit své přípravné projekty a znovuvybudovat administrativní a politické velení, jehož se mu nedostávalo.

Legionářské hnutí neřešilo problém, zdali generál Antonescu stojí či nestojí v čele vlády, mnohem více jej znepokojovalo komunistické nebezpečí, jež viselo nad celým východem jako Damoklův meč, a aktivity prominentů starého režimu, kteří se postranně snažili o znovudobytí svého původního postavení. Pod tíhou této situace tudíž došlo k bratrskému usmíření mezi legionáři a silami podporujícími generála Antonesca. Ze stejných důvodů též byla odsouhlasena řada privilegií udělených armádě, bylo totiž nezbytné si uchovat vnitřní harmonii a navenek se tvářit, že je vše v naprostém pořádku.

Proč tomu tak bylo? Legionářské hnutí si totiž uvědomovalo, že politická situace si z jeho strany žádá kontinuální sebeobětování se. Vrchní vůdce legií se nezabýval myšlenkou stát v čele vlády a už vůbec se nenažil rozdmýchat revoluci, aby zaujal místo schopného spojence. Nejzákladnější principy legionářského života podobnému řešení zabraňovaly. Legionářské hnutí si po letech perzekucí, nenahraditelných ztrát a neustálého tlaku užívalo období relativního klidu, tolik potřebného k vlastní reorganizaci a završení své mise. Myšlenka na násilné rozbití spolupráce s generálem Antonescem vedoucím legionářským kruhům pod dojmem tehdejších okolností ani nepřišla na mysl. Podobný postup by totiž představoval nejflagrantnější porušení principů legionářského hnutí, mezi jehož základní maxima patřilo nikdy se neuchýlit k brutálnímu násilí nebo nečisté hře. Základní principy představovaly pro hnutí mnohem více než laciné slogany určené k ohlupování lidí. Jednalo se o obvyklé standardy chování, jež musely být povinně dodržovány. Když se chtěl legionář stát jiným, vyšším člověkem, musel se jimi bezpodmínečně řídit.

Dodejme jen, že akceptováním nabídky na vstup do Antonescovy vlády mu legionáři přísahali věrnost a nic na světě by je nepřinutilo se stát zrádci. V neposlední řadě je též třeba vzít v potaz, že nový politický řád vyhlášený králem a generálem Antonescem se opíral o legionářské vojenské formace. Nota bene oficiální název společenského zřízení zněl „národní legionářský stát.“ Bylo by tedy vůbec možné, aby někdo revoltoval sám proti sobě?

Nejpřesvědčivějším důkazem o nevině legionářských sil v této záležitosti je, že vojenské oddíly, jež se státního převratu zúčastnily na výslovný rozkaz generála Antonesca, se setkaly s houževnatým, avšak absolutně neorganizovaným odporem. Ze strany legionářských oddílů se tedy jednalo o odpor, nikoli o ofenzivní útok nebo organizovaný plán. Tyto oddíly naopak čelily útokům armádních sil na nejrůznější úřady, prefektury, radnice a policejní stanice, které tou dobou byly oficiálně spravovány legionáři.

Dá rozum, že žádná revoluční síla na světě by neměla v úmyslu rozpoutat revoluční zápas, aniž by na něj byla plně připravena, měla vypracovaný plán útoku a měla na své straně část armády. V takovém případě by zahájila všeobecnou ofenzívu na nejrůznějších místech země a v prvé řadě by se snažila zajmout vládní představitele a narušit tak ústavní kontinuitu. Tohle je nezbytné minimum, bez něhož se žádná revoluce neobejde. Žádnou z těchto aktivit není možno připsat legionářskému hnutí, jež se pouze bránilo svévolnému útoku ze strany generála Antonesca. Řekněme si na rovinu, že kdyby se skutečně odhodlalo vypudit z vlády ministry nepatřící do jeho řad, celá slavná „rebelie“ by měla naprosto jiný průběh a rozhodně by neskončila porážkou těch, kteří byli obviněni z jejího rozpoutání.

Zbývá nám však odpovědět na otázku, kdo a z jakých důvodů tuto revoltu naplánoval.

Historie psaná vítězi téměř vždy nahlíží na podrobené jako na iniciátory všech nepokojů ve škále od zlých úmyslů až po tajné plánování celé operace; od vyprovokování konfliktu až po nejhanebnější činy spáchané v jeho rámci. Nejinak tomu je i v tomto případě. A jelikož po této události byli legionáři internováni v rumunských vězeních nebo německých koncentračních táborech, stalo se pro ně nemožným prezentovat na veřejnosti pravdu. Pravdu, jež je zbavuje veškeré viny, která ve skutečnosti cele padá na hlavu generála Antonesca. S odstupem času byly v hlavách těch, kteří si dali tu práci dopodrobna rozpitvávat veškeré dílčí události, rozptýleny veškeré pochybnosti. Celé spiknutí i jeho realizace leží na bedrech generála Antonesca. Byl to on, kdo se rozhodl porušit pakt o spolupráci s legionářským hnutím a zosnovat konflikt, jenž posloužil coby záminka k odstřižení legionářů od státní moci, čímž si uvolnil ruce k dosažení absolutistické vládní pozice ve státě a potažmo i celém hnutí. Bylo to pro něj o to jednodušší, oč méně podobné jednání z jeho strany čestné a věrné legionářské oddíly očekávaly, ty totiž pevně věřily vzájemným politickým dohodám pod záštitou Národního legionářského státu.

Proč se však generál uchýlil k takovémuto nelogickému, protinárodnímu a hazardérskému rozhodnutí? Z jednoho prostého důvodu, jenž po dlouhá tisíciletí stojí v pozadí nejhorších konfliktů a přináší s sebou ty nejkatastrofálnější důsledky: ambicióznosti. Ti, již jej měli možnost poznat, tvrdili, že jen ztěží bylo možno narazit na ambicióznější osobu, jež by tolik toužila po osobní velikosti a vyhrazovala si tolik výhradního práva na všechna klíčová rozhodnutí. Došlo to až tak daleko, že začal být nazýván „zrzavým psem“, a to ne až tak moc z důvodu barvy svých vlasů, nýbrž charakteru. V knize, jež generála Antonesca vychvaluje a na legionářském hnutí nenechá jedinou nit suchou, se setkáváme s tímto popisem jeho osoby:

„Antonescu své přezdívce ´zrzavý pes´nevděčí z důvodu své věrnosti a oddanosti, jež jsou vlastní psímu plemenu. Pokud byl přirovnáván k psovi, bylo tomu tak z pejorativních důvodů. ´Kousne, když to ostatní nejméně čekají´, prohlašovali jeho důstojníci. Primární pocit, který v ostatních vyvolával, byl strach. Dozajista v tom hrála roli i jeho a tvrdost a necitlivost, jež znemožňovala, aby se kdy byl zabýval významem slovesa prominout. Je však nutno dodat, že nebyl člověkem naší doby: byl totiž ztělesněním člověka primitivního druhu, který byl v průběhu věků jen částečně domestifikován. Jaký jiný pocit než strach může být způsoben anachronickou přítomností potomka prohnaných a divokých válečníků dávných dob?

Tyto řádky byly převzaty z knihy stavějící se ke generálu Antonescovi extrémně kladně; napsal ji člověk z jeho bezprostředního okolí, který jen velmi těžko může být podezříván ze sympatií vůči legionářům.

Generál, pohlcen svými vlastními ambicemi, nemohl v žádném případě akceptovat, ba si byť jen připustit sdílení moci, která podle něj patřila jen a jen jemu. Existenci legionářské hierarchie a zejména pak osobu Horia Simy, coby nejvyššího velitele politického hnutí vymykajícího se jeho osobní kontrole, jen velice těžko nesl. Ve státě se nacházela organizace, jež mu i přes svou loajalitu nebyla jakožto organizovaná jednotka podřízená a zároveň představovala ideologický základ nového režimu.

Generál Antonescu by býval rád viděl, kdyby mu legionářské hnutí bylo přímo podřízeno a respektovalo by jej coby svého nejvyššího vůdce. Když se pustil do osobnostního boje s Horiem Simou, snažil se dokonce získat sympatie legionářských oddílů nošením zelené košile, přičemž se pokoušel mluvit a jednat jako kdyby patřil do jejich řad. Jednalo se však o pokus předem odsouzený k nezdaru, nakolik mu k tak důležitému úkolu scházely patřičné osobní kvality. Dokonce si dovolil požadovat, aby jej legionářské oddíly jmenovaly nejvyšším vůdcem celého hnutí, i tento pokus však skončil absolutním fiaskem.

Generálu Antonescovi tak nezbývalo k uspokojení svých nezměrných ambicí nic jiného, než nepřímo hnutí potlačit, k čemuž mu úžasnou shodou okolností nahrávaly tyto situace:

1) Válka se Sovětským svazem se pro Německo stalo nevyhnutelnou. Generál rumunskou účast po německém boku považoval za otázku své osobní prestiže.
2) Generál si byl jistý, že Němci si při rozhodování mezi ním a legionářským hnutím (nacionalistickou organizací absolutně politicky nezávislou na Hitlerově doktríně a cílech) zvolí toho, kdo si udrží přímou kontrolu nad armádními oddíly.
3) Politické strany zbavené zásahem legionářského hnutí ze 3.června 1940 moci veřejně dávaly najevo nepřátelství vůči němu, nikdy však ani náznakem podobně nevystupovaly vůči generálu Antonescovi.
4) Z politického úhlu pohledu bylo legionářské hnutí daleko od dosažení kýžené rovnováhy a vnitřní konsolidace. Ohromné ztráty elitních mužů, léta ve vězení a nucené setrvávání v podzemí jej uvrhly do stavu profesionální nedostatečnosti, od níž se odvíjela i jistá váhavost ze strany legionářů zastávajících některý ze zodpovědných postů. Čtyři měsíce aktivní administrativní činnosti se pro legionářské struktury ukázaly být nedostatečnou dobou.
5) Legionářské hnutí navíc nebylo podezřívavé a plně se spoléhalo na generálovu věrnost. Nikdo si nedokázal představit, že člověk, který se jevil být tak mravně čestným, by byl takto schopen podlehnout patologickému nutkání majícímu původ v jeho nezměrných ambicích. Viceprezident státní rady Horia Sima, jakož i všichni legionářští ministří znali nesnášenlivou, svévolnou a dominantní povahu muže stojícího v čele vlády, domnívali se však, že by nebyl schopen podobného činu, který by ukončil vzájemné porozumění, jež bylo umocněno vznikem „legionářského státu.“ Legionářské hnutí na vše pohlíželo prizmatem vzájemné oddanosti, jíž považovali za nezpochybnitelný fakt.
6) Generál Antonescu moc dobře věděl, že legionářské hnutí by nezahájilo rebelii proti nikomu jednoduše proto, že nebylo v jeho povaze se uchylovat k podobným aktům, když byl někdo jiný u moci. I samotný pojem „rebelie“, jímž tato tragická událost bývá označována, je absurdní; snázeji však pomohl hodit vinu na legionáře a zakrýt tak jednotlivé aspekty státního převratu, jímž celá tato akce bezesporu byla.
7) Několik málo významných incidentů přihodivších se mezi legionářskými představiteli a některými armádními činiteli napojenými přímo na tohoto nejčelnějšího vládního představitele posloužily generálovi coby vítaná záminka pro jeho následující postup.

Okolnosti byly záměrům generála Antonesca příznivé, nakolik řetězec politického dění vyústil v události z 21. ledna 1941 a následně v Antonescovu diktaturu. Jednotlivá fakta do sebe zapadají jako jednotlivé dílky puzzle a odhalují skutečnou podstatu převratu vyprovokovaného a vykonaného na rozkaz generála Antonesca. Celé drama se odehrálo mezi 21. a 23. lednem 1941, kdy se legionáři oprávněně bouří proti zneužívání moci ze strany nejvyššího vládního představitele. Události, jež tomuto dění předcházely, jsou však tak vypovídající, že zde není žádných pochyb o generálově roli v přípravě a realizaci státního převratu.

Svita generála Antonesca složená z armádních představitelů v čele s plukovníkem Rioseanem, politiků odstraněných nových režimem a několika skrytých komunistů již delší dobu spoléhala na generálovy megalomanské ambice. Právě na tuto jeho slabost sázeli nepřátelé legionářského hnutí nejvíce. Nebylo nic jednoduššího, než jej přesvědčit, že vrchní velitel legionářů podkopával jeho autoritu a prestiž, a že jedinou možnou cestou ke znovunabytí svých „práv“ bylo zbavit se této překážky. Záminky pro podobný postup nebylo složité najít. Jednalo se o porevoluční období plné nadšení, bolestných vyrovnání, všeobecného přehánění a rovněž i chyb. Pro režim řídící se legionářskou doktrínou nebylo vůbec jednoduché harmonicky koexistovat s generálem Antonescem, autoritářskou a povýšeneckou osobností, jež jakoukoli iniciativu nepocházející z jejích kruhů považovala za přímý útok na svou čelní pozici. Není pak divu, že v tomto rozpoložení mysli nahlížel Antonescu na vrchního legionářského velitele jako na hrozivý stín zakrývající jeho politickou velikost.

Ostatní pak přirozeně využili šance na zpřetrhání přátelských svazků utvořených mezi dvěma silami, jež položily základ nacionalistické vládě. Nepřátelé legionářů použili k přípravě generálova puče třech hlavních prostředků:

a) Neustálých provokací ze strany speciálních agentů , z nichž někteří po 6. září 1940 pronikli do legionářských řad (později jim bylo dáno označení „Septembristi“). Aktivity těchto agentů sledovaly přesně daný cíl: poskvrnit jméno hnutí v očích veřejnosti a vyvolat vůči němu vlnu opovržení, neřku-li nenávisti. Právě tito vládní agenti a členové dřívějších politických stran páchali hanebné činy, za něž bylo následně trestáno legionářské hnutí. Bylo však nesmírně obtížné tyto osoby odhalit a předat je ruce spravedlnosti. Někteří fungovali v utajení, jiné zase ochraňovala legionářská uniforma, jejímž nošením dovršili své podlé činy. Jakákoli nepříjemná či násilná událost, jež se udála na rumunském území, tak byla bezvýhradně dávána za vinu legionářskému hnutí. Generálská klika pak bez váhání tyto zprávy rozšiřovala, aby veřejnost ztratila v legionářské hnutí důvěru a začala opouštět jeho řady. To si však bylo jisté svou nevinou a bylo až příliš zaměstnáno vlastní reorganizací, proto těmto intrikám věnovalo jen malou pozornost a čekalo na vhodnější okamžik k boji za pravdu. K tomu již však bohužel nedošlo, celá vládní epizoda legionářského hnutí nakonec trvala pouhého čtyři a půl měsíce.
b) Tím druhým bylo přehnané uvádění „usvědčujících informací“ adresovaných generálu Antonescovi. V jeho očích pak každý jednotlivý incident představoval provokaci, záměrnou agresi nebo akt svévole. Všechny tyto vykonstruované termíny výrazně zvyšovaly generálův vojenský temperament a legionářské hnutí pak pro něj ztělesňovalo anarchistickou organizaci, jíž bylo velice těžké udržet na uzdě. Do budoucnosti ji pak vzhledem ke svým ambicím vnímal coby velké nebezpečí, ba dokonce coby smrtelného nepřítele v boji o moc. Udavačskou koalici nebrzdily pražádné rozpaky, neboť pro samotného generála Antonesca nehrála pravda žádnou roli, zvláště pak když byla v sázce jeho osobní prestiž a touha po moci.
c) Třetím důležitým krokem pak bylo ovlivnění německé ambasády v Bukurešti, která následně v rozhodujících momentech neposkytla legionářskému hnutí žádnou morální ani materiální podporu. Na jeho adresu směřovala všemožná nactiutrhačná falešná obvinění za účelem přesvědčení představitelů Třetí říše, že za veškerými těžkostmi při přesunu německých oddílů do Bulharska či kamkoli jinam přes rumunské území stojí výhradně legionářské hnutí. Pokud tedy mělo dojít k válce se SSSR, bylo nejprve nutné vyhnat legionářské síly z vlády a naprosto minimalizovat jejich vliv na politiku země. Jedinou spolehlivou osobou pro možnou budoucí válku se tak jevil být výhradně generál Antonescu, jenž se těšil důvěře armádních kruhů.

Všechny tři metody přinesly své ovoce, nakolik se do mysli veřejnosti podařilo zasít nejistotu vůči legionářskému hnutí právě v okamžiku, kdy generál Antonescu zosnovával svůj převrat. Ve světle na sebe navazujících událostí lze bez uzardění prohlásit, že puč, k němuž došlo 21. ledna 1941, byl promýšlen již velmi dlouhou dobu dopředu, možná již od prvního dne, kdy generál Antonescu a vůdce legionářského hnutí Horia Sima zasedli ve stejné vládě. V protilegionářsky zaměřené knize s názvem „Mémorial Antonescu – Třetí muž Osy“ její autor uvádí, že mezi generálem a legionářským hnutím došlo k několika podstatným konfliktům:

Pod tlakem Berlína Antonescu souhlasil s ponecháním legionářského hnutí ve své vládě, avšak jeho víra v možnost v zájemné spolupráce byla definitivně nahlodána. Od tohoto okamžiku už jen čekal na příhodnou chvíli k vyhnání legionářských ministrů z vlády. Když se autor knihy dále zabýval přípravou převratu, jenž nazýal „legionářskou rebelií“, připustil, že „na straně armády byla pečlivě testována bojeschopnost.“ V jeho díle se též vyskytují nesčetné pasáže, v nichž je zmiňována svolnost Němců s eliminací legionářů. Ti považovali za jednodušší se spojit s generálem Antonescem, nežli spoléhat na nezkrotné legionářské hnutí. Během své návštěvy u Adolfa Hitlera utrousil Antonescu uprostřed debaty o moderní revoluci následující poznámku: „A co byste udělal s fanatiky, bez nichž by bylo těžké vybudovat obrodné hnutí?“ „Musíte se jich zbavit,“ odpověděl bez zaváhání Hitler a potutelně se na generála pousmál.

Následně na něj dlouze pohlédl a svou řeč zakončil těmito slovy: „Muž, který dovolí, aby byl zbaven velení, ukazuje, že neumí použít kulomet. Diktátor 20. století jednoduše nemůže být svržen. Pokud padne, tak jedině proto, že spáchá sebevraždu…“

Antonescu po návratu do Bukurešti udržoval obsah svého patnáctiminutového rozhovoru s Hitlerem v absolutní tajnosti. Zdá se, že touto konverzací, jež proběhla před několika svědky, nabyl Antonescu uspokojení, alespoň co se týkalo jeho konfliktu s legionářským hnutím.

22. ledna 1941: Již od časného rozbřesku proti sobě stojí armádní a legionářské oddíly. Vojáci útočí na budovy obsazené legionáři, kteří je naopak horlivě brání. Boje mezi těmito znesvářenými stranami ze všeho nejvíce připomínaly obležení, při němž bránící se strana byla ta, jež byla obviňována z rozdmýchání celé vzpoury. Legionáři zuby nehty vzdorovali a vzali zavděk jakoukoli dostupnou zbraní. Byla to vskutku prapodivná „rebelie“, když tzv. rebelové nezamýšleli útočit a snažili se vyhnout věškerým konfliktům se silami, které se okolo jejich pozic rozprostíraly.

Na obou stranách se pozvolna stabilizovaly pozice i všeobecná očekávání. V některých oblastech dokonce došlo ke spolupráci mezi armádou a legionáři. V Bukurešti, Braile a Prahově došlo k několika lokálním incidentům, při nichž padlo pár legionářů, avšak žádný z vojáků. Vážnějším problémům musel Antonescu čelit 22. ledna z důvodu postojů rolnických mas. Ty po tisících proudily do měst, aby pomohly obklíčeným legionářům.

V mezičase došlo k vyjednávání mezi německým velvyslancem Neubacherem a Horiem Simou o ukončení nepřátelství. V jeho důsledku legionářské hnutí svolilo k ukončení veškerého odporu. Generál Antonescu slíbil, že vůči legionářskému hnutí ani jeho jednotlivým bojovníkům neužije žádných represí. Zároveň však znásobuje své intriky a stupňuje svá obvinění legionářů i vojenské nabídky Hitlerovi.Všechna tato obvinění završují sérii pomluv vyřčených na adresu hnutí v Berlíně a zhoršují tak jeho pozici v Hitlerových očích. Ve světle těchto okolností je více než logické, že v noci z 22. na 23. ledna byl německým oddílům na rumunském území vydán tento rozkaz: „vydat se v dispozici generálu Antonescovi k rozdrcení legionářské rebelie.“ Byli to tedy nakonec Němci, kdo rozhodl o osudu puče generála Antonesca.

23. ledna 1941: Jelikož armádní oddíly nebyly schopny vypudit legionáře z úředních budov, které okupovali, generál Antonescu nařídil proti nim poslat dělostřelectvo. Zároveň byl vojskům na území hlavního města vydán rozkaz ke střelbě do přihlížejícího davu, neboť ten se údajně skládal z partizánů napomáhajících legionářskému hnutí. Několik stovek lidí nemajících naprosto nic co dočinění s politikou nebo legionáři bylo na místě zabito. Jednalo se o předem připravené akce, jež měly být následně dány za vrub legionářskému hnutí a prezentovány Němcům coby příklad jeho nedisciplinovaného a nesvědomitého jednání. Již za úsvitu vydal Horia Sima rozkaz k zastavení odporu a evakuování všech budov. Je zde potřeba poznamenat, že v mnoha případech byly budovy okupované legionáři vydány do rukou německé armády, která je následně předala rumunským vojenským autoritám, aby se předešlo veškerým konfliktům. Úmluva mezi Horiem Simou a generálem Antonescem v přítomnosti německého diplomata byla jednoznačná: absolutní svoboda pro legionáře. Generál ji však ani v nejmenším nerespektoval a ani Němci ji naprosto nevzali v potaz. Již několik hodin po legionářské kapitulaci vydal Antonescu pokyn k zahájení represí, jejichž dopad znamenal smrt pro několik stovek legionářů a uvěznění pro další desetitisíce. Legionářské hnutí vstoupilo do další fáze perzekucí.
9. dubna 1941: Vůdce legionářského hnutí Horia Sima přijíždí do Berlína jako běžný uprchlík.
18. dubna 1941: Uprchlíci z řad legionářů na německém území jsou informováni, že budou v důsledku dohod mezi německou a rumunskou vládou od nynějška povinně internováni v ubikacích ve vyhrazených oblastech (Rostock, Berkenbruck, atd.).

Závěrečné slovo

Tato práce si neklade za cíl uchopit nepřebernou řadu problémů a otázek spojených s doktrínou a vystupováním legionářského hnutí. Její cíle jsou mnohem skromnější, neboť se dotýkají jen některých aspektů minulosti, které napomohly tomu, že se nepodařilo cele zničit pověst této organizace, jež se od všech ostatních tolik odlišovala.

Svět si stále není vědom mnoha pravd, jež z důvodu zájmu určitých sil té doby musely zůstat skryty. Zvláště si pak neuvědomuje pozitivní a tudíž opravdové a přínosné stránky nacionalistických hnutí. Ty jsou obvykle považovány za nacistické, teroristické, diktátorské, atd. a jsou jim připisovány všechny možné nešvary. Pravda je však někde jinde a musí vyjít najevo co nejdříve, než všudypřítomný vichr nenávisti smete i poslední zbytky zdravého rozumu a lidství. Vlna nactiutrhání musí utichnout a společnost si musí uvědomit, že každá mince má dvě strany.

Legionářské hnutí patří mezi ty nacionalistické organizace, jež byly nestoudně očerňovány, a ještě i dnes jsou na jeho účet připisována i ta nejfantasknější obvinění. Je opravdu překvapivé, jak někdo může být tak vytrvalý a opakovat stále stejné lži o záležitostech, jež byly buďto smyšlené nebo jsou více než 30 či 40 let staré, aniž by zmínil jediného slůvka o opravdové podstatě legionářského hnutí! Tyto hanebné metody nejlépe slouží hrám politických spekulantů, kteří se pokoušejí ze své cesty odklidit síly, jež jsou si vědomy nebezpečí hrozících z jejich strany budoucnosti celého světa.

Jak říká jedna stará moudrost, každá trpělivost má své meze. A my, příslušníci Legie archanděla Michaela, jsme veškerou svou trpělivost vyčerpali. Rozhodli jsme se učinit přítrž hanobení, lžím a obviněním, jež na naše hlavy padají s neúměrnou vytrvalostí.

Tato práce je pouhým začátkem a uvedením do tématu za účelem vytýčení určitých nosných bodů. Žádnou událostí se nezaobírá do hloubky. Poskytuje pouze zevšeobecněný přehled některých naléhavých problémů a chronologický výčet činů legionářského hnutí uprostřed politicky nepřátelského světa zachváceného nedostatkem morálky a duchovním rozkladem. Snaží se tak na světlo světa vynést některé pravdy.

Snaha o uchopení legionářského fenoménu započala již před dlouhým časem v několika evropských zemích. Důležitá díla zabývající se tímto tématem vyšla ve francouzštině, španělštině, portugalštině, němčině a italštině. Pouze anglosaský svět zůstával doposud těmto informacím uzavřen. Doufáme, že budou následovat i další díla obsahující další nezbytné informace.

Článek The Legionary Movement in Romania byl převzat ze stránek vydavatelství Wermod and Wermod.

Související články:

1. Legionářské hnutí v Rumunsku, část 1
2. Legionářské hnutí v Rumunsku, část 2
3. Corneliu Codreanu a Železná garda, část 1

Lidem proti času: pátý sešit v edici Orientace!

Runa Raido, jak znalci vědí, vyjadřuje Řád – kosmos – a jeho realizaci v lidských společenstvích a ve státě. Iniciativa z Říma, která si dala její jméno, se zasazuje za autentickou obnovu Tradice v oblasti duchovna, kultury i politična. Při svém vzniku v roce 1998 vydala dvě příručky shrnující duchovní a organizační základy pro zformování militantů, bojovníků za tradici, a jejich pospolitostí. První text s názvem Svět tradice, který nyní předkládáme v českém překladu, má sloužit k tomu, aby v disponovaných jedincích probudil vnímavost vůči tradičním hodnotám. Shrnuje podstatné principy tradiční doktríny, jak je vyložili především Julius Evola a René Guénon, a má se stát – neboť nemůže být vyčerpávající – podnětem a výchozím bodem pro další studium. Druhý text pojmenovaný Fronta tradice, který v dohledné době rovněž uveřejníme, je z velké části založen na praktických zkušenostech Cornelia Codreana a jeho Železné gardy a jako takový je určen hlavně těm, kteří chtějí a jsou schopni přenášet tradiční hodnoty a zásady do roviny jednání, akce.

Čtenář Světa tradice musí být připraven přijmout fakt, že se mu mnohé nejspíš nebude zprvu zamlouvat, neboť tradiční doktrína jde proti proudu myšlení, v němž byl vychováván, ať už ve škole nebo doma. Všichni jsme, více či méně, dnes ovlivněni a neustále ovlivňováni věděním založeným na tzv. „objektivní vědě“, o jejíž poznatky se opírají velké moderní ideologie posledních dvou staletí: liberalismus, nacionalismus a komunismus. Pro souznění s principy tradice je proto třeba radikálně změnit svůj náhled na svět i sebe sama.

Následující ukázky pochází z publikace Podstata fašismu italského spisovatele, novináře a filozofa Giorgia Locchiho, která vyšla jako první tištěný titul Délského potápěče v edici Metanoia. Publikaci je stále možné si objednat v e-knihkupectví Alembiq.

„Fenomén fašismu”

Nedávný rozmach historických studií o „fenoménu fašismu” zatím neumožnil žádný výraznější pokrok ve snaze o jeho pochopení – spíše se zdá, že naopak tento problém zatemňuje a že tak ničí to cenné -a bylo toho veliké množství – čeho bylo dosaženo na konci padesátých let. Důvod je docela prostý: nejedná se tu o historický zájem, nýbrž o omezený politický zájem – právě politicky je motivována většina „badatelů”, kteří v Itálii interpretují úzkosti a obavy systému, který se ocitl v krizi. Ostatně politická vášeň a obavy „morálního” charakteru téměř vždy u těch, kteří zkoumali fenomén fašismu, zatemnily střízlivý úsudek a paralyzovaly schopnost dedukce, v důsledku čehož byl často sám „předmět” pozorování spíše zahalen než objasněn.

„Fenomén fašismu” je součástí minulosti a jako takový může být předmětem autenticky historického, tedy nezaujatého studia. Tento fenomén se nepochybně v jistém smyslu táhne i do přítomnosti, což se ostatně týká jakékoli dějinné minulosti, a proto vyvolává „politické” (a ve skutečnosti nejen politické) postoje. Právě tyto politické postoje však musí zůstat mimo historické bádání, a to tím spíš, když mají sklon zakládat se na více či méně hluboké neznalosti skutečného „předmětu”.

Když byla v období před válkou, během války i bezprostředně po ní přítomnost tohoto fenoménu plně součástí objektivní reality, badatelé měli menší příležitost propadnout bludu. I tehdy, když ve svých závěrech deformovali předmět svého studia, jsme téměř vždy měli dojem, že ve skutečnosti více či méně uznali „pravdu”, třebaže se právě pokoušeli ji pozměnit či dokonce pohřbít v („politické”) obavě, že by tato „pravda” mohla spíše fascinovat než probouzet odpor.

Falzifikace diskursu o „fenoménu fašismu”

V posledních třech desetiletích pak došlo k tomu, že k falzifikaci diskurzu o „fenoménu fašismu” silně přispěli i ti, kteří by díky tradici či instinktu byli dříve i dnes ochotni se považovat za „fašisty”. Je to ostatně zcela pochopitelné, protože od roku 1945 je „fašista”, který se hodlá věnovat politice, nucen činit tak pod falešnou vlajkou, přičemž se musí veřejně vzdát fundamentálních aspektů fašistického „diskurzu”, tedy slovně ho obětovat ve prospěch „principů” demokratické ideologie, stejně jako křesťané v římském císařství museli přinášet oběti na oltář císaře, který byl uctíván jako božstvo. Tento „vynucený” postoj fašistického politika se nevyhnutelně odrazil i v postoji fašistického historika, a to stále kvůli oné nešťastné neschopnosti oddělit historické bádání od politické aktivity.

Fenomén „surhumanismu”

Z „fašismu” nepochopíme nic, pokud si neuvědomíme nebo pokud nechceme připustit, že takzvaný „fenomén fašismu ” není ničím jiným než prvním politickým projevem širokého duchovního a kulturního fenoménu, který můžeme pro větší srozumitelnost nazvat „surhumanismem” a jehož počátek sahá do druhé poloviny 19. století. Tento široký fenomén tvoří jakési šířící se magnetické pole, jehož póly jsou Richard Wagner (což bývá uznáváno jen zřídkakdy) a Friedrich Nietzsche.

Surhumanistický princip v díle Friedricha Nietzscheho a Richarda Wagnera

Jejich dílo je vskutku eminentně „burcující” a jejich důležitost spočívá mnohem více v novém „principu”, který toto dílo přivádí do evropského prostředí, než v samotném jeho vyjádření či v jeho první bezprostřední „aplikaci”. „Principem” zde míním smysl pro sebe a člověka [sentimento di sé e dell'uomo], který je „Slovem” (Logos) nakolik vyjadřuje sebe sama, je „vůlí” (osobní a kolektivní) nakolik sleduje nějaký cíl a je pak také -bezprostředně, jelikož jde o cit – hodnotovým systémem [sistema di valori].

Tento princip může být přijat nejrůznějšími způsoby, třeba i bezděky. Teprve o půl století později se objevují první politické projevy tohoto principu v podobě „fašistických” hnutí – dochází k tomu tehdy, když tento princip začíná získávat jistý společenský vliv, tedy když ho přijímají a když se s ním ztotožňují celé skupiny lidí, kteří se v něm nacházejí třeba i bez toho, že by pořádně věděli, kdo jej pustil do oběhu.

Surhumanistický princip versus egalitářský princip

„Surhumanistický princip” se ve styku s okolním světem stává absolutním odmítnutím opačného „egalitářského principu”, který tento svět utváří. Jestliže fašistická hnutí spatřovala „nepřítele” – v první řadě duchovního a až poté politického – v demokratických ideologiích, tedy v liberalismu, v parlamentarismu, v socialismu, v komunismu či anarchokomunismu, bylo tomu tak právě proto, že v dějinné perspektivě založené surhumanistickým principem tyto ideologie představují v dějinách postupně vznikající a zároveň vedle sebe současně existující výrazy opačného egalitářského principu, přičemž všechny tyto výrazy definitvně směřují k témuž cíli, ať jsou si toho více či méně vědomy, a všechny společně jsou příčinou evropské duchovní i materiální dekadence, „postupné degradace” evropského člověka a rozpadu západních společností.

O počátku „procesu dekadence a degradace” evropských národů

Aby nějaké fašistické hnutí mohlo zaujmout svůj „mytický” postoj, je podstatné, aby adekvátně přistoupilo k analýze prvotní příčiny a počátku „procesu dekadence a degradace” evropských národů. Nietzsche je spatřoval v křesťanství jakožto v hnutí, které předává „židovský princip”, jenž je podle něj totožný s egalitářským principem. Wagner, opačný pól surhumanistického tábora, označil jako počátek zla pouze „židovský princip”. Podle něj není křesťanství ničím jiným než jistou metamorfózou pohanského náboženství předků, která však byla později zcela znečištěna židovstvím, k němuž se církve a jejich teologové utíkali, aby „upevnili dogmata”. Mezi těmito dvěma „póly” (a příslušnými analýzami) se nacházejí všechny oscilace fašistického tábora a jeho různé proudy tedy zaujímají značně rozdílné postoje vůči křesťanství a církvím.

Název: Podstata fašismu
Autor: Giorgio Locchi
Překladatel: T. Tatranský
Formát / stran: brožovaná, 78 stran
Datum vydání: 2011
Nakladatelství: Délský potápěč
ISBN: 978-80-260-1110-1

Související články:

1. Filozof a vizionář: Pocta Giorgio Locchimu

“Neúspěch důstojníků únorového incidentu mnou hluboce otřásl. Obdivoval jsem hrdinný postoj povstalců, jejich čistotu, mládí i smrt. Připadali mi jako mytologičtí hrdinové. Vždy jsem si přál očistit je od obvinění, že jsou zrádci,” vyjádřil Mišima své pocity tehdy desetiletého chlapce a také se o očistu hrdinných důstojníků povídkou Láska k vlasti (Jú-koku, 1960) přičinil.

Související články:

1. Novodobý samuraj Jukio Mišima
2. Mišima Jukio: Služba ideálu

Autor: Paul Gottfried

Když jsem byl před nedávnem nucen přetrpět mnoho hodin ve stísněném prostoru v letadle směřujícím z Londýna do Washingtonu DC, byl jsem tak zoufalý, že jsem sáhnul po vykřičeném britském bulváru The Daily Mail, jež mi nabídla stewardka. Na straně čtyři mě pak upoutal sloupek z pera známé kritičky imigrace z třetího světa Melanie Philips 1), která v roce 2006 vydala svoji knihu Londonistán, v níž se hluboce rozhořčuje nad islamistickou kolonizací Londýna. S jejími texty jsem se měl rovněž tu čest setkat v nejrůznějších neokonzervativních publikacích, přičemž jejich nosným tématem je upozorňování na nejrůznější nebezpečí hrozící židovskému národu ze strany křesťanského supersessionismu 2) (Phillipsová je Židovka neustále stojící na stráži proti „nepřátelům“).

Zřejmě křesťanské přesvědčení, že nová smlouva Boha s lidem prostřednictvím Krista je nadřazena dřívější židovské úmluvě, představuje hrozbu veškerému židovstvu. Jeden by se až domníval, že toto nebezpečí je v alarmující míře přítomno všude, kde se scházejí ortodoxní křesťané, a to až do okamžiku, kdy výslovně prohlásí, že existují dvě stejně platné úmluvy: jedna pro Židy a druhá pro ně. Philipsová však nikde ani slůvkem nezdůrazňuje, že by tato náboženská velkorysost měla být vzájemná. Zřejmě se coby neokonzervativec neobtěžuje se starostmi o hloupé gojímy.

Ve svém posledním sloupku Phillipsová lamentuje nad tím, že britský politik George Galloway, jenž vyhrál volby v severní Anglii, se obrací k muslimskému voličstvu. Popisuje jej coby labouristického renegáta dosáhnuvšího úspěchu v barvách torryů a nazývá jej proto „zdiskreditovaným demagogem, jehož náhlý triumf se může stát hrozbou britské demokracii.“ Galloway měl navíc tu drzost chválit zbožnost svého muslimského elektorátu, přičemž si neodpustil poznámku (což Phillipsovou pobouřilo nejvíce) o svém muslimském konkurentovi z labouristických řad, který měl údajně pít alkohol, což je v rozporu s učením Koránu.

Galloway viditelně vsadil na stejnou alarmující strategii jako bývalý londýnský primátor Ken Livingston 3), jenž v současnosti vede lítý boj se svým konzervativním nástupcem Borisem Johnsonem. Livigstone se taktéž pochvalně vyjádřilo muslimské zbožnosti, čímž si vysloužil podezření, že je ve spojení s Muslimským bratrstvem, jehož cílem je dobýt svobodný svět ve jménu islámu. Phillipsová vyjádřila obavu, že Livingstone, stejně jako Galloway, může zvítězit vsazením na „antidemokratickou kartu.“ A pokud Livingstone zvítězí v Londýně, může to pro ostatní levicové bezskrupulózní politiky znamenat inspiraci k prosazování islamistické, protizápadní, protihomosexuální a protižidovské politiky… V sázce je údajně demokratické zřízení jako takové, jež se může stát nejenom prostředkem šíření náboženského fanatismu, nýbrž i rozložení Západu jako takového.

Nechme nyní stranou otázku, zdali si Anglie nebo USA mohou dovolit obohacující zkušenost v podobě vpádu hordy islámských kolonistů do svých zemí a zaměřme se na to, jak se vlastně Livingstonovo nebo Gallowayovo chování odlišuje od ostatního politického kuplířství v naší „vzorové demokracii“? Odmítl snad Chuck Schumer setkání s chasidskými Židy v Brooklynu s ohledem na jejich autoritářskou teokratickou kulturu? Nečiní snad spolu s Joem Liebermannem ústupky sionistickým organizacím, jež tuto zemi zatahují do cizích rozmíšek? Livingstone a Galloway nejsou prvními politiky snažícími se etablovat nekřesťanské minority ve svých volebních obvodech.

Ještě podivnější je však opakované užívání termínu „Západ“ ze strany Phillipsové, která toto kulturní a geografické vymezení chápe v ryze neokonzervativním smyslu. Jedná se o označení politické kultury, vyznačující se prožidovskými, proizraelskými, filohomosexuálními a filofeministickými postoji. Když jsem kráčel ulicemi Vídně a Londýna, tedy měst, jež se zhruba stejnou měrou zapsala do historie „Západu“ v původním smyslu slova, nevidím zde mnoho stop onoho „Západu“ dle Phillipsové. Všude, kam se podívám, vidím spoustu kostelů, paláců a soch, jež byly zhusta vztyčeny na počest nedemokratickým a nežidovským národním hrdinům. Mám si tedy myslet, že tato města byla nedostatečně „západní“ jen proto, že mimo jistých omezených oblastí nevzývala „totemy západu“, které uctívá Phillipsová?

Již dlouho se snažím přijít na kloub této znepokojující „posedlosti přitomností.“ Když ponechám stranou případnou absolutní kulturní negramotnost nebo strach určité části židovstva z antisemitismu minulosti, nemám potuchu, proč by měl někdo mít důvod ztotožňovat koncepci Západu se zjednodušenou vizí, již si vysnila Phillipsová? V tom případě bychom rovnou mohli celou představu o Západu zredukovat na práva zvířat, rockovou hudbu a pěstování organické zeleniny. Jak Phillipsová nahlíží na euroamerické kritiky práv homosexuálů a sekularismu? Jsou dle dnešních měřitek považováni za „protizápadní,“ stejně jako druhdy tradiční západní kultury? Kam tady máme přesně zařadit Bacha, Luthera, Pascala, Samuela Johnsona nebo krále Jakuba, když zřejmě žádný z nich by se neztotožňoval s našimi pozdně moderními politicko-morálními náhledy? Nepovažujeme je tedy za součást „Západu“? Pokud nikoli, kam bychom tedy tyto osobnosti a mnoho dalších velikánů, na něž jsme ještě před pěti minutami nahlíželi jako na pilíře západního světa, měli zařadit? Nechce se mi věřit, že by Phillipsová a její příznivci byli takovými historickými ignoranty, jakými se na první pohled zdají.

Článek Paula Gottfrieda: What the Hell is “The West”? byl původně publikován v Taki’s Magazine.

Poznámky DP:

1) Více o Mellanie Phillips – Břetislav Olšer: Británie na pokraji války: multikulti, imigrace a politická korektnost.
2) Supersessionism – viz Teologie náhrady.
3) Mezi další vlivné zastánce islámu patří i např. princ Charles (“Následujme islámskou cestu, pokud chceme zachránit svět” vyzývá princ Charles).

Jens Lütke se staví proti genovému inženýrství a výstavbě dalších silnic. Kromě toho prý demonstruje proti novým jaderným elektrárnám. Jednou ročně pomáhá při Dnu pro životní prostředí. “Často se mě lidé ptají, jestli patřím k Zeleným,” říká. Jens Lütke ale není u Zelených, nýbrž u neonacistické Národnědemokratické strany Německa (NPD). Je jejím vůdcem v zemských volbách ve Šlesvicku-Holštýnsku.

Když Lütke sbírá odpadky při Dni pro životní prostředí, nikdo nepozná, k jaké straně patří. “Neděláme vedle toho akce s transparenty NPD,” tvrdí. Se svým ekologickým přístupem není ve straně osamocen. NPD dělá z ochrany životního prostředí své téma pravidelně. Svou ekologickou strategií se strana chce stát přijatelnější pro veřejnost. Že za těmito akcemi stojí pravicově extremistická ideologie, člověk hned nepozná.

Biopalivo vedle germánských mýtů

Stejně tak je to s časopisem o životním prostředí, který pravicová strana vydává. Jmenuje se Umwelt & Aktiv a na první pohled vypadá jako normální ekologický magazín. Přinejmenším u článků o biopalivu a genovém inženýrství, u tipů pro zahrádkáře a písniček pro děti.

Kdo jím zalistuje dál, dostane se na stránky o germánských mýtech a pohanských zvycích. V rubrice “Domobrana” v čísle 3 z roku 2011 se čtenář dozví, že německý národ biologicky i duchovně vymře, pokud se budou Němci rozmnožovat s lidmi jiného etnického původu, všímá si server týdeníku Der Spiegel.

Domnělý ekologický časopis štve také proti náboženstvím. Porážky zvířat bez umrtvení jsou prý barbarským zvykem židů a muslimů. “Aby se tu všichni migranti cítili jako doma (…) mohly by se z ‘orientu’ importovat ještě další ‘nábožensky založené zvyky’ jako mrzačení genitálií, kamenování a usekávání rukou,” tvrdí se v prvním čísle z roku 2007.

Umwelt & Aktiv se zaměřuje na krajně pravicovou ekologickou scénu jen v Bavorsku. Velmi aktivní v ochraně životního prostředí je však NPD i v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Místopředseda spolkového předsednictva NPD Udo Pastörs je zde dnes poslancem zemského sněmu a zasazuje se v regionu o ochranu přírody.

Krev a země

V Meklenbursku-Předním Pomořansku existují krajně pravicoví ekologové i mimo tuto stranu. V oblasti okolo měst Güstrow a Teterow už od 90. let sídlí zemědělci, kteří chtějí oživit tradici Artamanů, lidového zemědělského hnutí z 20. let, které vyznávalo ideologii krve a země. Většinou se nijak neizolují, ale aktivně se podílejí na životě vesnice a angažují se ve školách a školkách. Mnoho jich například vyrábí a prodává bioprodukty.

Ochrana životního prostředí = ochrana vlasti

Ve svém současném programu NPD odmítá genové inženýrství a průmyslový chov zvířat, požaduje peníze pro alternativní energie a národní samozásobitelství zemědělskými produkty. Chce více podporovat farmáře.

V Meklenbursku-Předním Pomořansku už krajní pravicová strana nechala natisknout plakáty se sloganem “Ochrana životního prostředí = ochrana vlasti”. I Jens Lütke chce nyní před zemskými volbami ve Šlesvicku-Holštýnsku bojovat o podporu pro NPD ekologickými tématy, i když hlavním tématem předvolební kampaně bude kritika eura. Přesto je pro něj téma životního prostředí důležité: “Nechceme zelená témata přenechávat Zeleným.”

Časopis Umwelt & Aktiv nabízí na poslední stránce svého prvního čísla z roku 2007 motto této nové strategie. Stojí tam velkými písmeny “Ochrana životního prostřední není zelená”.

Okopírovaný článek z magazínu Der Spiegel vyšel ve zkrácené formě na stránkách Idnes.cz pod názvem Ideologie krve a země: Německem se šíří pravicový extremismus nazeleno. Německý originál je k dispozici na stránkách Der Spiegel pod názvem Braune Bio-Kameradschaft.

Poznámka DP:

Bulvární média jsou ve své honbě za senzacemi a propagandistické servilitě nepoučitelná. Anthony Swofford napsal ve své knize Jarhead (Mariňák), že je nemožné “natočit protiválečný film”. I film jako například Full Metal Jacket (Olověná vesta), který zesměšňuje americkou námořní pěchotu a její hodnoty, byl nakonec “mariňáky” oblíben – těmi, kterými film opovrhuje. Nabízí se tedy otázka – neprokazují masmédia články o “bio-kameradschaft” a “gulášových fašistech” nakonec Systému medvědí službu? Je totiž možné, že je někdo čte i “mezi řádky”.

Předmluva Kláry Macúchové k povídce Jukia Mišimy – Láska k vlasti

“Neúspěch důstojníků únorového incidentu mnou hluboce otřásl. Obdivoval jsem hrdinný postoj povstalců, jejich čistotu, mládí i smrt. Připadali mi jako mytologičtí hrdinové. Vždy jsem si přál očistit je od obvinění, že jsou zrádci,” vyjádřil Mišima své pocity tehdy desetiletého chlapce a také se o očistu hrdinných důstojníků povídkou Láska k vlasti (Jú-koku, 1960) přičinil.

Čím si vzbouřenci zasloužili takový obdiv? Představitelé tradičních japonských hodnot, kteří oživovali ideály středověkého Japonska, samurajský kult smrti, oddanost císařovi, mladí a krásní zemřeli tím nejobdivuhodnějším způsobem. Představují to, co chtěl Mišima svým dílem i životem oživovat, dokonalost japonské tradice spojenou s hrdinnými samuraji, kteří jednají v duchu bušidó (dosl. cesta samuraje), etického kodexu válečníků. Tvrdošíjnou obhajobu předností středověkých japonských hodnot tak učinil charakteristickým znakem své osobnosti.

Představa ideálního válečníka se v Japonsku vytvářela od 10. století, v době Tokugawa (1600-1868) se pak k tradičnímu požadavku absolutní vazalské věrnosti připojila konfuciánská etika, a tak se loajalita s konfuciánskými principy nadřízenosti a podřízenosti staly základem morálního kodexu samurajů, bušidó. Bušidó neobsahuje jen umění vládnout mečem, ale také vedle loajality pánovi také silný pocit osobní cti, zasvěcení života povinnosti a odvahu skončit ho v bitvě nebo rituální sebevraždou. V 17. století bylo bušidó v konečné podobě detailně formulováno do souboru zásad chování samurajů.

Ačkoliv byla samurajská vrstva při reformách Meidži (1868) formálně zrušena duch bušidó přetrvával v japonské společnosti dál a objevoval se s novou intenzitou zejména v dobách vypjatého nacionalismu. Tehdy nacházel svůj výraz v oddanosti císaři, v patriotismu. Tak tomu bylo i ve třicátých letech našeho století, v době úspěšné japonské zahraniční politiky, která probudila nové sebevědomí spojené s romantickým obrazem hrdinného samuraje. Události let, kdy se schylovalo k válce, vyprovokovaly vysoce nacionalistickou atmosféru, která ještě popořila jeho idealizovaný obraz: samuraj představoval jedinečnou minulost Japonska. Třicátá léta jsou léty Mišimova dospívání a položila základ jeho víry, k nim se s nostalgií celý život obracel.

Narodil se v roce 1925, v atmosféře třicátých let a v obdivu k japonské minulosti pečlivě studoval klasickou japonskou literaturu, ale znal dobře i západní autory. Přes vypjatou hrdost na vlastní národ a xenofobii (mimo jiné zevrubně popsal šerednost západních žen) se nemohl docela vyhnout vlivu Západu. Dobrá znalost západní literatury a samozřejmě dominující klima poválečné společnosti mu to neumožnily, přestože se bránil. Ve snaze uchovat co možná nejvíc z minulosti odmítal psát podle zjednodušených gramatických pravidel zavedených po válce. Proslul láskou k jazyku a používal velmi bohatý slovník, někdy psal i klasickou japonštinou.

Na Mišimův výrazný literární talent upozornil Jasunarl Kawabata, ale teprve román Zpověď masky (Kamen no kokuhaku, 1949) zajistil Mišimovi pověst jednoho z nejnadanějších poválečných spisovatelů. Koncem čtyřicátých let byl přizván do skupiny zvané Moderní literatura (Kindai bungaku). Většina jejích členů byla ovšem orientována levicově, Mišima, který otevřeně obhajoval militantní politiku proto zůstal mimo hlavní proud.

V poválečných letech, kdy se mělo Japonsko přetvořit v demokratickou zemi, byl duch bušidó označen za jeden z kořenů militarismu, jakmile však Japonsko znovu získalo nezávislost (1952), zvedla se nová vlna zájmu o hrdinné samuraje. A samozřejmě mezi obdivovateli samurajských ctností nechyběl Mišima, který se vracel k elegantnímu stylu života válečníků třicátých let. Bušidó uchovává to, co je na japonské kultuře jedinečné, a Mišima věřil, že bušidó je ideálním prostředkem návratu k národní hrdosti, pomocníkem při odstranění korupce z moderní japonské společnosti.

Tradičním ideálům věnoval Mišima nejen svou tvorbu, ale na důkaz své zásadovostí, i vlastní život. Hlásal očistu země prostřednictvím “císařské rekonstrukce Japonska” (hókoku Nippon), zformoval soukromou armádu Společenství štítu (Tate no kai). Stovka jejích vojáků měla za úkol chránil císaře, jehož Mišima nepřestal pokládat za potomka bohů. Vlastní názor hodlal hájit se vším, co k němu patří, jak se sluší na stoupence bušidó, a aby nebylo pochyb, do jaké míry je jeho přesvědčení nezviklatelné, sám se tělesným cvičením připravoval na harakiri.

Součástí Mišimových ideálů, kladených nad lidský život, byl samurajský kult smrti a krása časné smrti. Nehodlal zemřít jako stařec nebo při nehodě (odmítal pozvání do ciziny, protože se bál letěl letadlem), nechtěl zemřít “stupidní”, to je přirozenou smrtí. Chtěl, aby jeho smrt byla pozitivním aktem, tedy spáchaná vědomě v zájmu vlastní víry, a navíc aby byla estetickou záležitostí, rozřezané tělo proto muselo být mladé, vypěstované do krásy a muselo vypadat zdravě.

“Mezi moje nevyléčitelná přesvědčení patří, že staří jsou navěky odpudiví a mladí navěky krásní. Moudrost stáří je navěky zakalená, zato aktivita mládi navěky průzračná. Čím déle lidé žijí, tím jsou horší.”

25.11.1970 vtrhl Mišima se čtyřmi stoupenci do kanceláře velitele oddílů sebeobrany (džieitai), zajal rukojmí a vyzval členy džieitai, aby ho následovali ve vojenském puči. Ti jeho výzvu, jak samozřejmě očekával, ignorovali. Násilným aktem chtěl Mišima pouze ukázat motiv svého jednání a upoutat veřejnou pozornost. Pak nastal čas, aby demonstroval opravdovost svého přesvědčení. Přesně podle předpisů bušidó provedl harakiri.

Mišimova spektakulózní smrt skutečně vyvolala pozornost celého světa. Probudila jednak obavy z možného oživení militarismu, ale také zájem o japonskou literaturu, zejména o Mišimu i jeho charakter, jenž se stal častým předmětem psychologických analýz. Dodnes je Mišima jedním z nejpřekládanějšícb japonských spisovatelů. (Vlna zájmu o Mišimu se ze zřejmých důvodů naší zemi vyhnula.)

Uvedená povídka Láska k vlasti je založena na skutečné události. Mišima ji zasvětil ideálu vlasteneckých válečníků. Incident 26.2. (Niniroku džiken) byl jedním z pokusů o vojenský puč, které ve třicátých letech prováděly skupiny ultranacionalistických militantních fanatiků, aby urychlili fašizaci Japonska. 26. února 1936 obsadili mladí důstojníci císařské armády rezidenci premiéra, zabili několik politiků a vydali prohlášení, v němž odsoudili liknavou zahraniční politiku a vyhlásili zavedení nového pořádku. Ačkoliv jednali v duchu patriotismu a v zájmu císaře, jejich jednání bylo pro danou chvíli nepřijatelné. Do tří dnů bylo jménem císaře vydáno rozhodnutí vzpouru potlačit, mladí důstojníci se postupně vzdali a třináct z nich bylo později odsouzeno a popraveno.

V povídce je v koncentrované podobě všechno co Mišima cenil. Projevuje se v ní jeho záliba ve fanatické heroičnosti, odvaha položit život za císaře (když ne v boji, tedy alespoň rituálni sebevraždou), víra v šintoistické božstvo, konfuciánské vztahy v rodině (smrt ženy je významná jen do té míry, nakolik vyjadřuje poslušnost manželovi) i krása, spatřovaná ve spojení mládí se smrtí.

Role ženy, odkázané sice k trpné poslušnosti, ale přesto hrající jistou úlohu v Mišimově povídce, vyvolala mezi stoupenci bušidó pobouření. Předseda vzpomínkové společnosti Incidentu 26.2. (Buš-šinkai) napsal esej, v němž sice chválil Mišimu za podporu povstalců, ale vyčítal mu, že snižuje důstojnost samurajů, kdy ženu, sex a patriotismus klade na stejnou roveň. Popisováním sexu, který má být držen v přísném soukromí, následoval Mišima západní kulturu a poškodil obraz pravých samurajů. Navíc žena nemůže hrát v tak významné události žádnou úlohu, ve skutečnosti důstojníci manželky ani neinformovali, natož aby jim dovolili, byť nepřímou účast. Jejich hrdinství nemůže mít nejmenší souvislost se vztahem k ženám. Když byla rozpoutána tato diskuse, Mišima se nemohl bránit, byl už po smrti.

Povídkou Láska k vlasti chceme připomenout proslulý Mišimův talent. V našich podmínkách se jeho zahledění do heroičnosti vystavuje nebezpečí, že se promění v karikaturu. Ale jakkoli se nám povídka může zdát směšná nebo absurdní či odporná, vystihuje jisté tradiční japonské ideály a nelze ji ani pokládat za pouhou reminiscenci na staré časy. Dnes bychom si sice těžko dovedli představit japonskou mládež bojující za ideály bušidó, ale jeho prvky, ať nenápadně nebo otevřeně, zdánlivě anachronické, přežívají v japonské společnosti dodnes.

Předmluva vyšla v časopise Světová literatura.

Související články:

1. Jukio Mišima: Láska k vlasti
2. Mišima Jukio: Služba ideálu

Autor: Patrick J. Buchanan

Tento akt čistého zla lze jen těžko s něčím poměřovat. Poté, co táhl osmiletou holčičku za vlasy přes školní dvůr, jí vrah přiložil pistoli ráže 9 mm k hlavě a stiskl spoušť. Zbraň se zasekla, načež vytáhl další pistoli Colt ráže .45 a svůj čin dokonal. Miriam Monsonego byla jednou ze čtyř obětí [školního masakru]. Dalšími byli 30-ti letý rabín a jeho dva synové.

Poněvadž si střelec vybral za cíl židovskou školu a střely byly identické s těmi, které byly použity při vraždě dvou vojáků původem ze severní Afriky a jednoho Afričana, podezření padlo na nějakého neonacistu a rasistu. Ve Francii, kde momentálně probíhá intenzivní prezidentská kampaň, tohoto masakru okamžitě využily levicové a centristické strany k obvinění francouzské pravice z vytváření atmosféry, ve které mohlo k tomuto rasistickému hororu dojít.

“Vraždy mohou zastavit náskok pravice ve volbách” hlásaly titulky New York Times. Diskuse, jestli byly vraždy “inspirovány protipřistěhovaleckými politickými projevy bude pravděpodobně následovat,” psal Steve Erlanger z Washington Post, “jako zbraň v prezidentské předvolební kampani a v širším smyslu jako zpytování duše o podstatě Francie.” Francouzský prezident Nicolas Sarkozy byl zatlačen do defenzívy. Jak prohlásil centristický kandidát François Bayrou, tyto vraždy “kvůli původu obětí a náboženství jejich rodiny,” jsou spojeny “se vzrůstajícím ovzduším netolerance.”

Politici “mají za povinnost zajistit, že napětí, vášně a nenávist nenabudou vrchu. Ukázat na někoho prstem jen na základě jeho [etnického] původu zažehne vášně, a to děláme, protože v tom plameni jsou voličské hlasy, které můžeme získat.”

Masakr v židovské škole a vražda muslima a afrických vojáků, jak prohlásil Abderrahmane Dahmane, předseda francouzského Výboru muslimských demokratů (Conseil des démocrates musulmans de France – CDMF), “jsou silným signálem politikům a to především těm, kteří si po dlouhé měsíce hráli s ohněm.”

A kdo si to hrál s ohněm? Sarkozy a Marine Le Pen, prezidentská kandidátka za pravicovou Front National. Sarkozy během poslední doby přitvrzoval svůj postoj k přistěhovalectví a národní identitě. V debatě, která proběhla 7. března, prohlásil, že ve Francii je “příliš mnoho cizinců,” asimilace “funguje se stále většími obtížemi,” a požadoval omezit přistěhovalectví na polovinu.

Minulé léto Sarkozy usiloval o deportaci Cikánů, kteří zůstávali ve Francii i po vypršení jejich víz. Ozvěnou tohoto úsilí bylo prohlášení německé kancléřky Angely Merkelové, že multikulturalismus selhal. Mluvil o revizi Schengenské smlouvy, která umožňuje obyvatelům Evropské unie volně cestovat napříč hranicemi. Kritizoval burky a závoje nošené muslimskými ženami. Chlapci a dívky, prohlásil, by měli navštěvovat plovárny společně – praktika, která je netolerovatelná pro ortodoxní muslimy. Jeho posun směrem doprava, jenž má za účel přetáhnout voličské hlasý Marine Le Pen, vyvolal spor se socialistickým kandidátem Francois Hollandem.

Levice toho okamžitě využila a okamžitě vyrukovala s obviněním, že Sarkozyho nový populismus vytvořil klima, ve kterém se mohou dít takové hrůzy proti muslimům a Židům. Noviny The Times vyvodily závěr, že nástup nacionalistů do francouzské politiky může být zastaven, jako tomu bylo v Norsku po řádění Anderse Breivika, který zavraždil několik desítek mladých lidí.

To co se dělo by mělo být Američanům povědomé.

Když byl zavražděn J. F. Kennedy marxistou v Dallasu, byla to Goldwaterova pravice, která byla obviněna z vytváření atmosféry nenávisti, ve které mohlo k takovému činu pravděpodobněji dojít. Když šílený střelec zavraždil šest lidí, postřelil kongresmanku Gabrielle Giffordsovou a zranil tucet dalších, byla morální zodpovědnost kladena na Sarah Palinovou.

Naneštěstí pro francouzskou levici se ve středu objevila zpráva, že sériovým vrahem je tuzemský saláfistický džihádista a samozvaný člen al-Káidy, který strávil určitou dobu v Afghánistánu a Pákistánu a byl léta pod dohledem francouzské zpravodajské služby. Mohammed Merah usiloval o pomstu Židům za smrt palestinských dětí a francouzským vojákům za jejich účast ve válce v Afghánistánu.

Marine Le Pen vystoupila v médiích se zdrcující kritikou levice, která dávala zvěrstva za vinu právě jí a obvinila francouzskou vládu z toho, že podcenila islamistickou hrozbu a je liknavá v otázkách národní bezpečnosti. “Je čas zahájit válku s těmito fundamentalistickými politicko-náboženskými skupinami, které vraždí naše děti,” prohlásila Marine Le Pen. “Nebezpečí islámského fundamentalismu bylo podceněno. … Mluvím o tom již dlouhé měsíce a politická třída mě odmítla. Někteří budou mít potíže, aby tento svůj postoj vysvětlili, já mám však svědomí čisté.”

Jelikož vrah byl přesně typem člověka, o kterém francouzská pravice prohlašuje že by měl být sledován, Bayrou přispěchal s ústupečným prohlášením: Politici musí “zabránit riziku importu konfliktů do francouzské společnosti, které nám jsou cizí a cizími by měly zůstat.”

Se stárnutím a vymíráním původních obyvatel Evropy a stále pokračujícím přistěhovalectvím – s pěti miliony muslimů, kteří již ve Francii jsou – budou otázky národní bezpečnosti Evropu, stejně tak jako nás, sužovat bez přestání.

V Toulouse máme možnost vidět ne jen odvrácenou stranu diverzity, ale pravděpodobně i budoucnost Západu.

Článek Toulouse: The Dark Side of Diversity byl převzat ze stránek Pata Buchanana.

Autor: Gennaro Malgieri

Giorgio Locchi zemřel jediným způsobem, který by považoval za přijatelný: smrt přišla znenadání 25. října 1992, téměř bez varování, když psal esej o Martinu Heideggerovi. Mezi okamžikem, kdy se ohlásila, a tím, kdy jej o několik minut později usmrtila, měl bezesporu záblesk vědomí, a zcela jistě pomyslel na bohy, kteří mu poskytli tak náhlý odchod, neboť myšlenka zůstat dlouhou dobu nemocný pro něj byla nesnesitelná. Koncem června 1992, při své poslední návštěvě Říma, se mnou o své nemoci, která ho napadla o dva roky dříve, mluvil. Řekl mi, že vyhlídka stát se nepohyblivým trupem jím otřásla, neboť s postupujícím časem se člověk pevněji, hlouběji a egoističtěji upíná k životu. Slova, která mne u Locchiho nepřekvapovalo slyšet. Dnes se mi zdá, jako by byla předzvěstí…

Pro někoho, kdo jako já patřil k jeho přátelům, není snadné být ke Giorgio Locchimu spravedlivý, rekapitulovat, co všechno nám zanechává. Mohl bych se pokusit vylíčit portrét dopisovatele Tempa po dobu více jak třiceti let a nespočet vtipů o jeho vztahu k Renato Angiolillovi – nebo podtrhnout významnost všech služeb, které prokázal informování v Itálii: o událostech v Alžírsku, o zrození existencialismu, o pařížském květnu ´68. Jeho názory byly mimořádně odvážné a inteligentně nonkonformní. Chtěl bych také zdůraznit důležitou úlohu, kterou Giorgio Locchi hrál při rozvoji „Nové kultury“ ve Francii, kus cesty, jenž ušel s Alainem de Benoistem, popsat vášeň, s níž formoval mladé intelektuály, informovat o jeho aktivitách v rámci GRECE. a jeho příspěvcích do časopisu Nouvelle École. Chtěl bych zde také shromáždit všechny dílky rozsáhlé mozaiky, které tvořily jeho osobnost, připomenout jeho lásku k hudbě a k filmu, jeho mistrovství v hmotně praktických i duchovědných záležitostech. A mohl bych také vyprávět historii našeho přátelství a popsat ono refugium, jež mi bylo tak drahé, právě tak jako hrstce jiných Italů, kam jsme přicházeli, abychom nechali ožít minulost a dali najevo nepřátelství k vládnoucímu systému. Lépe: chodili jsme tam, abychom poslouchali Locchiho, který nám přiblížil Wagnera a Nietzscheho, Heideggera, „konzervativní revoluci“, své zkušenosti z Německa nebo rozhodující okamžiky druhé světové války, které prožil jako účastník „vnitřní fronty“. Mluvil s námi o „nemožné“ pravici a o stejně tak „nemožné“ Evropě. A nechal nás podílet se na svých plánech, komentoval časopisy, s nimiž spolupracoval, zmiňoval články, které napsal i knihy, které chtěl vydat. Málo jsme viděli z Paříže, když jsme chodívali k mistru Locchimu, a Saint-Cloud, jeho klauzura, byla po mnoho let místem setkání mnoha z nás.

Novinář, přítel, organizátor kulturních akcí, šiřitel idejí bude žít stále v srdcích těch, kteří Giorgio Locchia znali a byli jeho přáteli. Jeho knihy, jeho myšlenky, jeho v Nouvelle École, v La Destra, v L´Uomo libero, v Elementi, v Elemente a v Thule-Bibliothek uveřejněné eseje, jeho články v Tempo a v Secolo d´Italia zůstávají vysvědčeními politické a intelektuální angažovanosti v nejušlechtilejším smyslu slova. Tuto angažovanost však během více jak čtyřiceti let pociťoval jako důsledek a břímě evropské porážky. Giorgia jsme potkávali především skeptického a nedůvěřivého; naděje se vrátila teprve v okamžiku, kdy se hovořilo o znovusjednocení Německa. Ne nadarmo chtěl být v den, kdy se Německo opět sjednotilo, v Berlíně: to byl, jak mi řekl, sen, který se stal skutečností, událost, jež se odehrála před jeho očima a v níž by nikdy nevěřil, že by se mohla stát, i když za hranicemi pesimismu v tento dějinný vývoj zřejmě nikdy věřit nepřestal.

Locchiho ideje byli ideami Evropy, která již není. Ale tato neexistence pro něj nebyla důvodem, aby nebránil a nepopisoval její principy! Jestliže se mu toto vyčetlo, stroze namítl, že jeho ideje jsou ideami věčné Evropy, jež naše poválečná, konjunkturální Evropa momentálně nechce uznávat.

Dalece vzdálen konformismu byl například jeho postoj k fašismu. Giorgio Locchi chtěl z kulturního kvašení fašistické mezihry vyfiltrovat všechny prvky, které nebyly překonány. Nechal nás podílet se na svých úvahách ve spisku L´essenza del fascismo. Zkoumá v něm světonázor, který inspiroval historický fašismus, jenž však s jeho porážkou nikterak nezmizel. Tato práce i dnes představuje vynikající diskurs pravdy v řeckém smyslu, pokoušející se fašismus zbavit všech forem démonologie a fragmentárních výkladů, jež jsou dnes v oběhu a plodí jen předsudky nad předsudky. Locchi skutečně rozvíjí vlastní dějinnou reflexi podle celistvého schématu opírajícího se o interdisciplinární výběr, jenž je prologem komplexní teorie podstaty fašismu. Ve své analýze konstatuje nemožnost porozumět fašismu, nejsme-li si vědomi, že je první politickou manifestací širšího duchovního a kulturního jevu, jehož původ sahá zpět do druhé poloviny 19. století, a který nazval surhumanismus. Póly tohoto jevu, jež se podobají obrovskému magnetickému poli, jsou Richard Wagner a Friedrich Nietzsche, kteří svými díly nový princip šířili a nechali jej plynout do evropské kultury končícího 19. a počínajícího 20. století. Tímto principem je koncepce člověka jako nositele vůle k moci a jako hodnotového systému. V tomto smyslu se princip nadčlověka, s nímž je fašismus v geneticko-duchovním vztahu, projevuje jako absolutní odmítnutí rovnostářského principu, který je mu protikladný a svět dneška definuje jako „zahalující oponu našich životních podmínek.“ Locchi vyslovuje následující tezi: „Jestliže fašistická hnutí spatřovala ´nepřítele´ – v první řadě duchovního a až poté politického – v demokratických ideologiích, tedy v liberalismu, v parlamentarismu, v socialismu, v komunismu či v anarcho-komunismu, bylo tomu tak právě proto, že v dějinné perspektivě založené surhumanistickým principem tyto ideologie představují v dějinách postupně vznikající a zároveň vedle sebe současně existující výrazy opačného egalitářského principu, přičemž všechny tyto výrazy směřují k témuž cíli, ať už jsou si toho více či méně vědomy, a všechny společně jsou příčinou evropské duchovní i materiální dekadence, ´postupné degradace´ evropského člověka a rozpadu západních společností.“

Tím, že tato pozorování spojuje s historickou perspektivou, z níž italský fašismus operoval v souladu s jinými evropskými fašismy, formuluje Giorgio Locchi nanejvýš zajímavou tezi, jež přispívá k odhalení fašismu tak, že osvětluje samotnou jeho podstatu.

Tato témata rozvinul v práci Wagner, Nietzsche e il mito sovrumanista. Paolo Isotta ve své znamenité předmluvě podrobně ukazuje, které tendence vstupující do hry jsou rovnostářské a které jsou surhumanistické, a označuje je za dva antagonistické a neslučitelné světonázory. Je to myšlenkově velmi „nadupaná“ kniha, zvlášť složitá, v určitých kapitolách mnohdy nezáživná; to nebránilo tomu, že se mladí, když jsme ji, Isotta a já, v prosinci 1982 představili auditoriu přeplněnému neapolskými studenty, zdáli opravdu zaujati, po dobu dvou hodin fascinováni vytrvali na svých místech a pak Locchiho bombardovali šťouravými otázkami, jež nebyly nijak banální. Autor se tím nezdál překvapen.

Kromě této knihy mám na Giorgia Locchiho ještě jednu velkou vzpomínku: a to na jeho polemickou práci Il male americano, k níž De Benoist přispěl několika malými doplňujícími poznámkami. Tento text má v mých očích prvořadý význam, neboť demontuje mechanismus kulturního kolonialismu Ameriky a umožňuje nám jiný pohled na USA. Giorgio jej naproti tomu příliš rád neměl; byl toho názoru, že slouží více boji než vzdělání a je více polemický než filozofický.

V zásuvkách psacího stolu Giorgia Locchiho se nacházejí četné projekty, koncepty textů, schéma knihy o Heideggerovi a jiné o pojetí času u Indoevropanů. Zůstaly jistě tak, jak je Giorgio zanechal, neboť byl především perfekcionistou a nechtěl uveřejnit nic, o čem nebyl dokonale přesvědčen, že by to stálo za námahu. Vedle bezpočtu dopisů jeho korespondence tak zůstává ještě překrásný román, jehož hrdinou je Ital, jenž v Německu bojuje beznadějnou válku na obranu Evropy. Nikdy už se nedozvím, zda se jej Giorgio stále zdráhal představit nakladateli ze skromnosti či z hrdosti…

Řeč pronesená G. Malgierim na pohřbu: Giorgio Locchi zemřel v Paříži, kde působil jako zahraniční dopisovatel italského deníku Tempo.