Před pětašedesáti lety, 6. února 1945, byl za „intelektuální zradu“ (trahison intellectuel) vlasti popraven Robert Brasillach, ačkoli „jednal jen z lásky k ní“ (Ernst Jünger). Bojoval proti zkorumpovanému parlamentarismu, svrchované moci kapitálu a bankovních spekulací, proti hrozbě marxismu a věřil, že tím slouží Francii (což v sedmapadesátém uznal i Sartre-Tartre!). Podporoval německo-francouzské usmíření a snil o Evropě bez bratrovražedných válek, o revoltě mladých elit proti „mamonu“ a „usuře“, proti chaosu, v němž bloudí „vykořenění“ lidé velkoměsta. Domníval se, že „cesta domů“ může vést skrze zpřítomnění ctností řeckého a římského občana, ctností středověkého rytířstva a jeho řádů „bojujících a věřících“, že na cti, odvaze, oběti a kázni, lze ustavit nový řád.

Read the full story

Autor: Karel Veliký

„Znamení dali mi na cestu. Cejch vlastence.“

Max B. Stýblo (28. 9. 1892, Praha – 4. 3. 1972, tamtéž), básník, prozaik, kabaretiér, písničkář, divadelník (autor – interpret – impresário); mj. založil: Stýblova akademická revoluční scéna, Barikáda, Bohéma; člen činohry Národního divadla (1925 – 37); veterán 28. pluku (r. 1916 superarbitrován pro údajnou duševní poruchu, zkušenosti simulanta zobrazil ve vzpomínkách Rakouské blázince); zklamání z vývoje ČSR (sbírka Vláda věcí tvých nevrátila se v ru- ce Tvé, lide český, 1925); přispíval mj. do Říšské stráže, deníku NOF, v druhé pol. 30. let recituje na společenských večerech  Vlajky; 1940 tištěn v  „protirysovské“ Národní výzvě; za protektorátu sbírky Radostná cesta (1942) a Nad českou kovadlinou (1943). Poslední verše: Hrst rodné země (1947).Mezi jeho přátele patřili spisovatel Jan Cibuzar a malíř Karel Rélink.

Read the full story

Nedávno zemřelý kulturní a sociální antropolog Claude Lévi-Strauss (nar. 1908) je oprávněně považován za spolutvůrce duchovního klimatu druhé poloviny dvacátého století. Spolu se svým americkým „protějškem“ Franzem Boasem hlásal kulturní relativismus, který se stal účinným nástrojem „dekonstrukce“ už tak otřeseného sebevědomí Evropanů.

Je prostým faktem, že obyvatelé Evropy stavěli gotické katedrály, vytvořili vědu Galilea, Newtona a Darwina atd. a že australští Aboriginci a kanibalové z Nové Guineje nikoliv (Bertalanffy). Lévi-Strauss však patřil k té generaci intelektuálů, která po druhé třicetileté válce řekla „dost“ – a přišla s tvrzením, že tento fakt sám o sobě nemá vlastně žádný význam: např. mezi hrdelním popěvkem domorodce, provázeném zvukem umně vyrobených kostěných chřestítek, a Wagnerovou operou tak není kvalitativní rozdíl, neboť víra ve Wagnerovu převahu je ve skutečnosti jen „absolutně naivní“, etnocentrický předsudek – „evropská iluze“.

Tak se mj. rodila dnešní politická korektnost a univerzitní etnomasochismus.

Read the full story

Obersalzberg, Wahnfried (v Bayreuthu), vila Schatterhand (u Drážďan), Neuschwanstein, „Opatství v dubovém lese“ (od Caspara Davida Friedricha): topografie mytického světa ve stínu „komerční“ civilizace.

Ve své „Německé trilogii“, [1] jak ji Syberberg sám nazval, vykládá moderní „osudovou“ historii Německa z vlivu tří „vůdčích“ osobností, které se monomanicky pokusily realizovat své soukromé fantazie jako „protest proti všednímu dni“:

„Nešťastného“ bavorského krále Ludvíka II., „stavitele“ novoromantických zámků, s jehož pomocí Richard Wagner uskutečnil „Bayreuth“ (Ludvík, rekviem za panenského krále, 1972), a který po dobrovolné a posléze i nucené izolaci skončil sebevraždou, spisovatele Karla Maye, jehož celé dílo je zpracováním traumatu vyvržence, který ovšem ve svém ušlechtilém supermanu a alter-egu zpodobnil ideál německosti (Karl May, 1974), a Adolfa Hitlera (Hitler, film z Německa, 1977), rovněž s uměleckými ambicemi, s jeho vizí „transcendovat lidskou existenci (´pobyt´) opět ve směru (´rasově čistého´) celku.“ [2]

Cíl těchto tří mužů byl stejný: sebe, a člověka vůbec, z této každodennosti osvobodit. [3]

Read the full story

Autor: Guillaume Faye

Celá světová historie byla vždy historií zápasu národů a kultur o přežití nebo o nadvládu. Historie je bojištěm, na kterém vůle k moci nalézá svůj výraz. Je nepřetržitým sledem velkých tragédií, které skončí teprve jasným světelným paprskem odhodlané tvůrčí síly.

Třídní boje jsou skutečností, avšak podřízeného významu. Síla národa spočívá dlouhodobě především v jeho dispozicích, tzn. v zachování biologické identity a v jeho demografické obnově, stejně jako ve zdraví jeho tradice, v jeho kreativitě a v jeho kulturní osobitosti. Na základě těchto prvků spočívá civilizace.

Read the full story

4. Proti sexismu, za uznání rozdílnosti pohlaví

Různost pohlaví je první a nejzákladnější přirozený rozdíl, neboť lidstvu zajišťuje reprodukci, která je dnes ohrožena erozí věkové pyramidy. Lidstvo není jedno, ale dvojí: Odlišnost pohlaví přesahuje biologii a v životě společnosti se projevuje rozdílným vnímáním světa i sebe navzájem. I když existenci mužské a ženské přirozenosti lze sotva popřít, není vyloučeno, že se příslušníci každého pohlaví mohou lišit na základě genetických nahodilostí nebo svou socio-kulturní volbou. Celkově lze nicméně hodnoty a postoje dělit na mužské a ženské, podle pohlaví, které je nejvíc šíří: spolupráce a soupeření, přímluva a útlak, svádění a ovládání, vcítění a lhostejnost, konkrétní a abstraktní, afektivní a direktivní, přemlouvání a napadení, na syntéze založená intuice a analytický intelekt atd. [117] Moderní představa abstraktního, od své sexuální identity odpoutaného člověka - produkt „nediferencialistické“ ideologie, která neutralizuje různost pohlaví - je pro ženy neméně škodlivá než tradiční sexismus, který na ně po celá staletí nahlížel jako na nedokonalé muže. Je skrytou formou mužské nadvlády, která vedla především k vyloučení žen z oblasti veřejného života, aby je nakonec přijala zpět pod podmínkou, že se zbaví ženskosti.

Read the full story

Před dvaašedesáti lety, 4. prosince 1947, zemřel v pražské nemocnici Milosrdných bratří „přední český dramatik meziválečné doby“, František Zavřel. O několik dní dříve byl nalezen v zuboženém stavu v letenských sadech, kde jako bezdomovec přespával.

Zavřel patřil k nejrozhodnějším kritikům masarykovského „demokratického“ režimu a byl jím často perzekuován: jeho knihy byly zabavovány, hry odkládány nebo – po Fortinbrasovi, románu namířeném proti systému a ministru Benešovi – raději vůbec bojkotovány; on sám byl předčasně penzionován a po vynuceném odchodu ze zaměstnání zažil mnohá jiná příkoří a šikanování, k čemuž přispíval i jeho odbojný, útočný temperament.

Read the full story

III. ORIENTACE

1. Proti neschopnosti rozlišovat a kmenovému cítění, za silné identity [104]

Dosud nevídaná hrozba homogenizace světa, vznášející se nad světem, vede na oplátku ke křečím v prožívání identity: ke krvavým iredentismům, křečovitým nacionalismům a šovinismům, divokým tribalizacím atd. Odpovědnost za tyto trestuhodné postoje padá v prvé řadě na (politickou, ekonomickou, technologickou a finanční) globalizaci, která je zplodila. Tím, že západní systém upřel individuím právo začlenit se do historických, kolektivně zděděných identit, že jim vnutil uniformní způsob reprezentace, dal paradoxně vzniknout blouznivým formám sebeuvědomění. Strach ze stejného nahradil strach z odlišného. Ve Francii je tato situace ještě ztížena krizí státu, [105] který po 200 let chtěl být hlavním symbolickým tvůrcem společnosti a jehož ochabování vyvolává větší prázdnotu než v jiných západních národech. Otázka identity bude v příštích desetiletích nabývat stále více na významu. Moderna, tím že zavrhla sociální systémy, které člověku přidělují místo v obecně uznávaném řádu, fakticky otázky identity podnítila, probudila touhu po důvěře a uznání na veřejné scéně. Ale neuměla, ani nechtěla je uspokojit.

Read the full story

„Ó, můj kulomet, tak často hýčkaný v mých snech, jak míří na opovrhovanou bandu Lidové fronty… Střílím jako bůh, lačně, vášnivě, krátkými, přesnými dávkami“, píše ve svém nejproslulejším románu Les Décombres jeden z „prokletých básníků“ 20. století. Lucien Rebatet by se dnes dožil 106 let.

Narodil se v obci Moras-en-Valloire v rodině socialisticky zaměřeného notáře a bohabojné katoličky. Navštěvoval maristickou kolej, kterou opustil s protikřesťanským a protiklerikálním naladěním. Během univerzitních studií v Lyonu (práva) a v Paříži (filozofie) se stal agnostikem. Vojenská služba jej zavedla do Francouzi okupovaného Porýní. Mladý sympatizant Action francaise /Francouzské akce/ byl zároveň obdivovatelem německé filosofie (Nietzsche!) a hudby (Wagner!). Nemohl proto sdílet slepou protiněmeckou maurrasovskou nenávist. Naopak, v osobním styku s „Huny“ byly zpochybněny předsudky přinesené z rodného prostředí.

Read the full story

Jacques Monod (1910 – 1976): biochemik a biolog, držitel Nobelovy ceny za lékařství (1965), vědec, jenž podstatně přispěl ke vzniku molekulární biologie. Náhoda a nutnost (1970): kniha, v níž na „biologickém základě“ dospěl k světonázoru, jenž odmítá společenské systémy, založené na židokřesťanství, marxismu a liberalismu.

I když se na pozadí této knihy biologie dodnes učí a popularizuje (název proklamuje autorovo přesvědčení, že svět – a s ním člověk – povstal z „náhody a nutnosti“), [1] a stručný Monodův výklad základního mechanismu zachování molekul („evoluce není věcí živých bytostí, nýbrž molekul“) je považován za východisko větve, z níž vypučela teorie „sobeckého genu“ (Dawkins) následovaná sociobiologickou školou (Wilson), byla to samozřejmě společenská kritika, co knihu medializovalo (facit: 150 tisíc prodaných výtisků za prvních pět let jen ve Francii).

Read the full story