Autor: Karel Veliký

Z mnoha textů, které Thomas Mann napsal v USA, |1| je Bratr Hitler určitě nejosobitější a nejosobnější: ačkoli z velké části přejímá tehdejší povrchní angloamerickou propagandistickou kritiku Hitlera a „fašismu“, lze v hlubší vrstvě eseje najít i jeho vlastní názory. Mann Hitlera považuje v podstatě za „dekadenta“, který sice touží po „nové vitalitě“, hlásá a bubnuje na „převrat“, ale ve skutečnosti je to jen slaboch bez vlastní nezlomné víry, který lid klame a šálí, „díky zřetězení fantasticky šťastných – to znamená neblahých – okolností“ mu to zatím daří, avšak jeho úloha „zbabělce a vyděračského pacifisty“ (!) „by byla dohrána první den skutečné války“. I pro Manna tedy plně platí výrok Veita Valentina, že: „Dějiny Hitlera jsou dějinami jeho podceňování.“ (Eberhard Jäckel, Hitlerův světový názor, Praha-Litomyšl 1999, s. 14) To ale nic nemění na zajímavosti a hlavně upřímnosti jeho „uměleckého výkladu“ Hitlera. |2|

Jak daleko tato upřímnost, resp. intelektuální poctivost sahá, ukazuje známá povídka Mario a kouzelník z roku 1930, v níž Mann vykresluje odpudivou postavu mrzáka, hypnotizéra Cipolly jako hysterika ovládajícími svými triky obecenstvo, které zbavuje vůle a důstojnosti. |3| Říká se, že Mann tehdy cílil hlavně na Mussoliniho, avšak překladatel Pavel Eisner právem upozorňuje, že slovem „Zauberer“, tedy kouzelník, byl svými dětmi láskyplně, obdivně a soustavně nazýván i Mann: „Je psychologicky sotva možné, že si nic nemyslil, když do titulu napsal slovo, jež snad denně slyšel o sobě. Zdá se tedy, že jde o jednu z Mannových podivuhodných jemností náznakových, jíž se velký humanistický umělec spojuje s odpornou postavou paumělce, a že slovo kouzelník je míněno podobně jako „bratr“ Hitler.“, vysvětluje Eisner (Thomas Mann, Novely a povídky, Praha 1959, poznámky s. 268). Nad ironií tedy dominuje „flagelantské“ ztotožnění. |4| Spisovatel sám sebe vtahuje do procesu, kde je sice žalobcem, avšak stejně tak obžalovaným, jenž vypátral sám sebe…

Outsider a hochštapler
Hitlerovo hlavně vídeňské období představuje jistou variantu romantického „hrdiny“, poněkud nepraktického snílka, bohéma „bez groše“, „nikým“ nepochopeného „darmošlapa“ s narcistními sklony, zkrátka společenského outsidera, jakým se Mann i přes své úspěchy a uznání zřejmě nikdy nepřestal cítit být – jak o tom svědčí jeho literární „hrdinové“, z nichž jeden každý představuje kus transponované biografie: Hanno Buddenbrook, Tonio Kröger, Gustav von Aschenbach, Adrian Leverkühn anebo Felix Krull. Od mladých let Mann vždy znovu retušoval a stylizoval svůj portrét, celé své bytí inscenoval a už záhy načrtl legendu. Nejenže v životě hodně a trvale předstíral (onen „Leben als Kunstwerk“), ale on rovněž manipuloval okolí a lecčeho „normálního“ a „praktického“ nebyl schopen, stejně jako – podle něj – Hitler. Zároveň ovšem vytrvale usiloval o naprostou sebekázeň, o nejbdělejší sebe-vědomí, ryzost myšlení a cítění, i když se sebezpytujícně domníval – jak vysvítá z jeho deníků – že tento ideál v něm žije spíše jako věčný úmysl než jako realita. |5| Ve své poctivosti se proto hluboko uvnitř považoval za podvodníka, „hochštaplera“, a ne náhodou je právě Felix Krull postavou, která ho provázela od mládí až do smrti.

Bratr
Mann ovšem nehledal utišující lék na svoji tíseň, pochybnosti a zranitelnost jen ve vlastní práci, ale jako většina z nás v umění druhých. Sám sebe – svou slabost, velikost, oporu, jistotu (a občas i štěstí) – nalézal u Schopenhauera, Nietzscheho a především u Wagnera. |6| Wagneriánství znamená nejen zvláštní kult krásy a smrti ve spojení s hudbou, jejíž určité partie jsou, jak píše Mann, „vnuknutí, před nimiž by i absolutní hudba mohla zblednout závistí nebo se zardít nadšením“ (Thomas Mann, Utrpení a velikost mistrů, Praha 1936, s. 86.), ale také kult skladatele samého a s ním zájem o jeho filozoficko-náboženské, kulturně-historické a politicko-sociální názory, jež vyložil v četných spisech. |7| Tak jako Nietzsche s jeho „přehodnocením všech hodnot“ v nich Wagner požaduje a koncipuje totální společenskou obnovu. Mann si bolestně uvědomoval, že Hitler se této linii nevymyká, že do této „rodiny“ patří a tudíž ho mohl nazvat „bratrem“, třebaže méněcenným. Avšak jakkoli si Mann Wagnerových teoretických prací vysoce cenil, |8| měl důvod, aby jejich „regenerační“ požadavek odmítl |8b| a s tímto odmítnutím se v několika kritických vystoupeních vyrovnával prakticky až do konce života. Navíc jako ryzí intelektuál chtě nechtě cítil, že „Pravdu většinou mají i nemají jaksi všichni zároveň“.

Psychologicky snad ještě inspirativnější portrét Hitlera v jeho mladých vídeňských letech podává Ferdinand Peroutka v úvodu svého románu Oblak a valčík. |9| Oba humanisté však pomíjejí, jak moc Hitlera proměnila válka. Můžeme-li v předválečném Hitlerovi opravdu vidět tak trochu „dandyho a maminčina mazánka“ |10|nebo „vagabunda s baudelairovskou arogancí“, pak po „frontové zkušenosti“, která byla iniciační, vyšel bojovník: „Když jsem se tehdy jako neznámý, bezejmenný voják rozhodl pustit se do boje proti celému světu…“ |11|Tento muž má již velmi málo společného s anonymním nešťastníkem z Flaubertova Listopadu nebo s Klausem Paterou z Kubinovy Země snivců, a už vůbec nic s Musilovým Mužem bez vlastností, jak se lze stále ještě dočíst. Úzkosti si zvykl překonávat akcí, činem> polemos proti agapé. Protikladem měšťáka (ve významu znamenajícím „normální život“, onu „občanskou spořádanost“, v níž distance k okolí nezřídka přechází v naprostou lhostejnost) však Hitler zůstal – nezbloudil, neztratil se v chaosu rozporů a začal realizovat ideje, které „i jeho nejbližší známí mohli v prvním okamžiku pokládat za šílené“. K prvním sedmi mužům hnutí odporu „proti tisku, proti kapitálu, proti stranám, proti vládním koalicím, proti náboženským svazům“, zkrátka proti všem „zvyklostem“, se postupně připojili další. Nakonec jich byly miliony.

Právě ve faktu, že typ z „okraje“, kde byl zviditelněn a popsán v 19. století, mohl stanout v čele organizovaných mas, spatřovali konzervativci a „demokraté“ jako Mann jeden z hlavních znaků úpadku Evropy, |12| který příslušníci meziválečných generací na rozdíl od těch předválečných prožívali takřka masově. To znamená, že jakmile se – Sous l´oeil des Barbares – Siegfried nebo Zarathuštra (ale i třeba Gustav von Aschenbach |13|) dostali z pracoven, salonů, divadel a kaváren fin de siècle do ulic a na náměstí, stali se „barbary ulice“, zatímco jejich Vůdce se v historické reflexi z „hloupého malíře pokojů“ postupně transformoval v démona vymykajícího se „všem lidským kategoriím“. Např. pro kritické vydání Tischgespräche (Hovory u stolu) z roku 1963 jeden německý historik charakterizuje Hitlera pasáží o démoničnu z Goethova Dichtung und Wahrheit (Báseň a pravda), v níž Goethe hovoří o oněch výjimečných lidech, kteří „mají v rukou neuvěřitelnou moc nad ostatními tvory. Jen velmi vzácně naleznou ve své době sobě rovné a jediné, co je může zastavit je samo veškerenstvo, s nímž započali boj“. |14| Vyvozovat po freudovsku hitlerismus jen z komplexů méněcennosti se totiž stalo stejně neudržitelným jako interpretovat byronismus výhradně z básníkovy bolavé nohy…

Poznámky:

1. Jsou to např. Dieser Friede (1938), Das Problem der Freiheit (1939), Dieser Krieg! (1940), War and Democracy (1940), Order of the Day (1942), Deutschland und die Deutschen (1945), které Mann při různých příležitostech přednesl v Americe veřejně, a především pak soubor jeho rozhlasových projevů, jež byly vysílány do Německa, Deutsche Hörer! (1940-1945). Začal zde rovněž psát svůj pozdní vrcholný román Doktor Faustus (1947), v němž v postavách skladatele Adriana Leverkühna a profesora Serena Zeitbloma projikoval „dvě krajní polohy německého vzdělanectví, lidsky chladného, romantického génia, fascinovaného „temnou sférou“, a univerzitního vědce – humanistu konzervativního ražení, jehož nesporná lidskost a bohabojnost má současně všechny bezbranné rysy profesorského šosáctví“ (J. Fried), mezi nimiž byl sám nezcelitelně rozpolcen.
2. Dnes výklady Hitlera kolísají v zásadě mezi dvěma hlavními proudy. Pro „intencionalisty“ je Třetí říše výsledkem Hitlerovy osoby, ideologie a vůle (Jäckel); pro „funkcionalisty“ byl Hitler sám více či méně zajatcem sil, které nevytvořil a jichž byl pouhým nástrojem (Broszat, Irving). Kam vřadit Mannovo pojetí necháváme na čtenáři. Svým vojenským, resp. vojevůdcovským nadáním měl však Hitler k Napoleonovi rozhodně blíž, než byl spisovatel ochoten připustit.
3. Za zhlédnutí stojí rovněž film Mario und der Zauberer (1994) v režii Klause Maria Brandauera, jenž tu zároveň působivě ztělesnil kouzelníka Cipollu. Mannovské role spisovatele-pozorovatele se ujal britský herec Julian Sands.
4. Mann jistě také věděl, že Tolstoj v odezvě na moskevskou inscenaci Siegfrieda označil ve svém eseji z roku 1898 Wagnera, za „vzor prázdného kouzelníka jeviště, nadaného hypnotickou silou“. Srv. také, jak slovo „kouzelník“ užívá Eric Voegelin v eseji Moudrost a kouzlo extrému z knížky Kouzlo extrému: revolta proti rozumu a skutečnosti, Praha 2000, s. 124. Cit. „Aktivista věří ve svou schopnost změnit strukturu skutečnosti (…) Aktivistický snílek nepodniká běžný zákrok; musí znát jakýsi „trik“ (…) Musí si představovat, že je kouzelník.“ K těmto „kouzelníkům“ řadí Voegelin mj. Hegela, Marxe, Nietzscheho, Heideggera. Počíná si tak vlastně obdobně jako kdysi Max Nordau (vl. jm. Simon Südfeld), když ve své knize Entartung (1892) zařadil mezi „degenerované“ tolik autorit, že to Shaw okomentoval slovy: „(Nordau) je tak posedlý tématem degenerace, že nachází její příznaky stejně u nejvznešenějších géniů jako u nejhorších kriminálních ptáčků, přičemž výjimku tvoří on sám, Lombroso, Krafft-Ebing, Dr. Maudsley, Goethe, Shakespeare (sic) a Beethoven.“
5. Pokusy o vymezení a překlenutí rozporů mezi „uměním a životem“ a „mezi citem a rozumem“ charakterizují celý Mannův tvůrčí život. Pocházel totiž ze staré hansovní kupecké rodiny a na svůj měšťanský původ byl patřičně hrdý. Právě kvůli němu často sledoval umělectví z hlediska ryze negativního (neschopnost zakotvit v občanském povolání, sklon ke snění, hravosti nebo naopak tíhnutí k démonii, k temným propastem, k zahrávání si s „řádnými“ lidmi, povšechně neodpovědný přístup vůči jejich pravidlům). Domníval se, že ze své odlišnosti vůči standardům buržoazní společnosti se umělec může „vykoupit“ jedině prací. V tom je i Mannova obměna „literární dekadence“ velmi německá. Mann také dobře ví a uznává, že umění stojí tak říkajíc „mimo dobro a zlo“, přece jenom však, podle něj, nesmí být naprosto nekontrolovatelné rozumem. V tom se už s mnoha mladšími německými umělci, expresionisty mezi něž patřil i Gottfried Benn, rozcházel.
6. V Úvahách nepolitického člověka (1918) řadí Mann k této „hvězdné trojici“ ještě dnes už zapomenutého Paula de Lagarda, kterého také hojně cituje a jmenuje. Lagarda cituje rovněž Houston Stewart Chamberlain (Základy 19. století, Praha 1910), vážil si ho Ernst Troeltsch (Z dějin evropského ducha, Praha 1934), četl ho Robert Musil (v denících přitakává jeho kritice demokracie), pochvalně se o něm zmiňuje dokonce Masaryk (!), když v dopise Tolstému doporučuje Lagardovy Německé spisy jako zajímavou četbu. Více Jiří Stromšík, Konzervatismus a „konzervativní revoluce“ v Německu, v: Literární noviny 14,10. 4. 1996, s. 3 a 9. Rozsáhlý prostor Lagardovi věnují, včetně ukázky jeho textu, Aleš Urválek a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Olomouc 2009.
7. Jsou to např. Die Kunst und die Revolution (1849), Das Judentum in der Musik (1850), Über Staat und Religion (1864), Was ist deutsch? (1865), Deutsche Kunst und Politik (1868), Aufklärungen über das Judentum in der Musik (1869), Modern (1878), Religion und Kunst (1880) nebo Heldentum und Christentum (1881). Česky vyšel dosud jen výběr O hudbě a umění (1959). Krátce předtím než se Mann pustil do psaní „bratra Hitlera“ Ludwig Marcuse konstatoval: „Třetí říše nemá většího proroka a lepšího reprezentanta své ideologie.“
8. „Úcta nechť se zato přidrží Wagnerových statí prozaických, těch estetických, kulturně kritických manifestů a sebevysvětlivek – spisů psaných umělcem podivuhodně chytrým a silou myslivé vůle nadaným…“ (Thomas Mann, Utrpení a velikost mistrů, Praha 1936, s. 81). Jinde Mann tyto spisy charakterizuje jako „eseje úžasné inteligence“. Hitlerovou nejoblíbenější lekturou byly Umění a revoluce a Německé umění a politika, viz předchozí pozn.
8b. Vedle aristokratické distance vůči masám, i když přísně organizovaným, které se obnovy po první světové válce ujaly, a postoje „nedat se strhnout“ (patos distance), tu byly i jiné důvody: Mann, jehož matka byla z Brazílie a v severním Německu si nikdy plně nezvykla, se sám oženil s Židovkou ze zámožné rodiny. Dvě z jejich dětí, Klaus a Erika, pak užívaly „zlatá dvacátá léta“ se vším, co k nim patřilo: tedy i s kabarety, drogami a promiskuitou. Držel-li Mann po celý svůj život své homosexuální sklony na pevné uzdě (s několika nevinnými poklesky, o nichž vyprávějí deníky, jež mohly být publikovány až 20 let po jeho smrti), pro tyto „Glimmer-Twins“ to rozhodně neplatilo. O tom například i trojdílné dokumentární drama Die Manns – Ein Jahrhundertroman (2001), které před pár lety uvedla ČT 2. Odmítnutí rovněž zřejmě souvisí s Mannovým pevným zakotvením v měšťanství (viz výše pozn. č. 5). Už Hegel přece definuje bourgeois jako člověka, jenž nechce opustit nepolitickou sféru, jenž se na základě majetku chová jako jednotlivec stojící proti celku, jenž nalézá náhradu za svoji politickou nicotnost v plodech míru a výdělku a především „v dokonalé bezpečnosti jejich požívání“, a jenž proto chce zůstat zproštěn statečnosti a ušetřen nebezpečí násilné smrti. (Carl Schmitt, Pojem politična, Brno-Praha 2007, s. 62.). Karl Popper v Otevřené společnosti pak dokonce považuje jakýkoli ideál heroického života, ale obzvláště v jeho fašistické formě, za „přímý útok na ideu civilního života samého“ (tj. občanského života jak jej pojímá „demoliberalismus“ vzniklý emancipací a evolucí třetího, tzn. měšťanského stavu). Příkazem fašismu je totiž „žít nebezpečně“, přičemž věc, o kterou v tomto příkaze jde, má jen sekundární význam. (Vladimír Čermák, Otázka demokracie, Praha 1992, s. 221.). Zde je ovšem nutno zdůraznit, že název Úvahy nepolitického člověka zároveň souvisí s Wagnerovým pojetím „nepolitické politiky“, čili metapolitiky, která je stavěna do opozice vůči „přízemní, utilitaristické a kupecké politice anglické“.
9. Hned v úvodu definuje Peroutka dva protikladné způsoby vidění a výkladu světa. První, svůj, objektivistický: respektující vnější existenci lidí a věcí, vnímající lidi jako nezávislé a neutrálně působící subjekty. Druhý, Hitlerův, subjektivistický: neschopný smířit se s existencí lidí a věcí „o sobě“, ale vnímající svět prostřednictvím spletité sítě vlastních afektivních názorů na tyto věci a lidi; Hitlerovi se každá objektivní skutečnost zobrazuje jako jeho vlastní postoj k ní, splývá mu se stanoviskem. Není možné „jen tak“ žít a nechat žít, neboť věci ho nutí, aby k nim nutkavě cítil vztah. Tento portrét „vídeňského Hitlera“ měl pro Peroutku osobní dimenzi, byl prý totiž přesvědčen, že před první světovou válkou měl i on blízko k tomu, aby se stal tulákem. Ale zatímco Peroutka toto poněkud riskantní životní období ukončil tím, že se rozhodl přijmout existující řád a pohybovat se v jeho mezích jako realitu ctící dospělý člověk („konformoval se“), Hitler se po válce proti společnosti důsledně postavil. (cit. dle: Pavel Kosatík, Ferdinand Peroutka: pozdější život 1938-1978, Praha-Litomyšl 2001, s. 276-277).
10. „Dandy, egocentrik a maminčin mazánek“ je název kapitoly z knížky Wulfa C. Schwarzwällera Hitlerovy peníze (Praha 2001). Mimochodem, když Mann v Kouzelném vrchu (sic) nazývá Hanse Castorpa „prostým mladým mužem“ a „zhejčkaným mazánkem“, naráží tím na jeho podobnost s Parsifalem… Hitler se vedle Parsifala identifikoval i s Lohengrinem, Siegfriedem a Colou Rienzim.
11. Tato a následující citace v odstavci pocházejí z Tajného projevu Adolfa Hitlera z 30. května 1942 před Vůdcovým vojenským dorostem, v: Henry Picker, Hitlerovy rozhovory u kulatého stolu, Frýdek-Místek 2005, s. 651-652. Vedle Mého boje, „Druhé knihy“, Monologů ve Vůdcově hlavním stanu a Rauschningova Mluvil jsem s Hitlerem představují „Rozhovory“ nejdůležitější autentický pramen v češtině k Hitlerovu světonázoru. Mimo jiné tu říká: „Když poslouchám Wagnera, připadá mi, že slyším rytmy dávnověku.“ Podobně, byť hlouběji a košatěji, se vyjádřil Mann: „Wagnerova hudba (…) se zdá jako gejzír tryskat z předkulturních hlubin mýtu (…) z hlubin Prapočátku. (…) Též to nebyla hudba. Byla to akustická myšlenka: myšlenka Počátku všech věcí (…) zužitkování hudby k zobrazení mytické myšlenky.“ (Thomas Mann, Utrpení a velikost mistrů, Praha 1936, s. 84-85). Mann tento staronový mýtus ale nakonec zavrhl a přiklonil se ke Starému zákonu. Tetralogie Josef a bratří jeho, vznikající v letech 1933 až 1943, je vědomě postavena proti „mýtu dvacátého století“.
12. Demokratem v politologickém smyslu se Mann nikdy nestal, ironické povýšenectví konzervativních vyšších vrstev mu bylo vlastní, byť se je distingovaně střežil dávat najevo. „Lid“ mu – jako mnohým jiným „demokratům“ – splýval s „ulicí“. Ve zkratce a s nadsázkou: kdo nedrží správně příbor nebo hrníček, popř. nevlastní přiměřený úbor na dîner, nemůže být opravdu „rovnocenným“ partnerem. Estetismus a aristokratismus, oba odvracející se od lidského množství, v sobě nedokázal přemoci tak jako „komunista“ Visconti.
13. Ve Smrti v Benátkách přemýšlí Mann prostřednictvím von Aschenbacha, jenž je, stejně jako on, ztělesněním „umělce pozdní měšťanské epochy“, o „výbuchu hnusu proti neslušnému psychologismu doby“, o potřebě obnovené prostoty, přičemž si je ale vědom i její dvouznačnosti („neznamená-li zas i zjednodušení, mravní zredukování světa i duše a tedy také zesílení k zlu…“). Celý život šel Aschenbach za ideálem, za strohou dokonalostí formy chápanou jako mravní imperativ a vyšší poslání, odpuzoval od sebe vše, co pokládal za nečisté, dvojsmyslné (v tomto kontextu srv Armin Mohler: Fašistický styl), na konci novely ovšem umírá s pocitem, že promarnil život.
Nebude bez významu, že Visconti pro svůj Soumrak bohů přejímá jméno Aschenbach (doslova: proud či potok popela) pro elegantního vůdce SS (Helmut Griem), který ve filmu o rozkladu velkoburžoazní ocelářské rodiny Essenbecků hraje úlohu odpovídající čarodějnicím z Macbetha: je hybatelem tohoto zničení. Srv. také druhou z našich poznámek k sedmému odstavci Mannova eseje.
14. Nám spíše přicházejí na mysl verše z Hölderlinova Empedokla: „Polo probuzen, ten strašný snivec nezastaví se před ničím (…) Vyvrátí a vyrve z kořene vše, co zde již zrálo po celá dlouhá staletí…“ (Hölderlin, Torso odkazu, Praha 1944, Smrt Empedokla s. 303).

Související články:

1. Thomas Mann: Bratr Hitler

Autor: Karel Veliký

Nejvýznamnější literární událostí loňského roku u nás bylo nesporně souborné vydání díla Williama Shakespeara v jednom svazku a z pera jednoho překladatele. Tato v každém smyslu slova velká kniha totiž volně navazuje na první foliové vydání Shakespearových her z roku 1623, které založilo autorův evropský věhlas a bývá – nejen v Anglii – pokládáno za knihu tisíciletí. Bezmála čtyři sta let je shakespearovská „bible“ (což v překladu znamená „kniha“) nejcitovanějším, nejčtenějším a především nejhranějším dramatickým dílem v anglickém jazyce, bez něhož si nelze představit kulturní „kánon“ západní civilizace. Spolu s překladatelem Martinem Hilským jsme přesvědčeni, že „je dobré takovou knihu mít“.

Shakespearovo dílo je výjimečné už tím, kolik světa a životní zkušenosti je v něm obsaženo – kolik lásky, bolesti, úzkosti i radosti, kolik strachu, zoufalství a naděje. Snad každý si v něm proto může najít něco „svého“: „I přes vzdálenost čtyř staletí k nám mluví jasnou řečí a bezprostředně se nás týká.“, shrnuje M. Hilský. Platí to i pro biokulturní odlišnosti: v postavách Šajloka, benátského Žida, a Marcia zvaného Coriolanus, římského vůdce a válečníka, vylíčil Shakespeare „pravzory“ „Semity“ a „Indoevropana“ s jejich silnými i stinnými stránkami.

Šajlok z komedie Kupec benátský je především ziskuchtivý, zároveň však houževnatý; Marcius z tragédie Coriolanus pak především odvážný; smysl pro čest u něj ovšem přechází v arogantní pýchu; důsledkem jeho vypjatého individualismu je nejen okázalé pohrdání méně silnými a schopnými z nižších vrstev (onoho „davu, v němž z tisíce jeden za něco stojí“), ale nakonec i zrada vlastní patricijské „kasty“ a s ní celého Říma. Oba muži jsou – každý svým způsobem – velmi tvrdí a také titán Coriolanus se nechá, byť s odporem a zdráháním, přemluvit, aby jednal lstivě i mimo válečné pole. Na rozdíl od Šajloka však dokáže projevit i soucit (s. 1333, v. 185 a násl.).

Evropa mezi Coriolanem a Šajlokem

Evropa zažila tisíciletí, v nichž jistě dominoval duch a charakter tak říkajíc coriolanovský; staletí, v nichž řád a síly nesené intelekty a charaktery coriolanovskými soupeřily o Evropu se silami a pořádky šajlokovskými; ty tu v posledních desetiletích stále méně skrytě vládnou. Nepotřebujeme však nového Coriolana, nýbrž nový velký „třetí charakter“, který zlomí panství zisku, otroctví úvěru a ukončí multikulturní etnocidu Evropy. A teprve z tohoto existenčního a osvobozeneckého boje vzejde se vší pravděpodobností i dávno marně vyhlížený „třetí umělec“: Homérova a Shakespearova formátu!

Ukázky:

PRVNÍ OBČAN (plebejec): My nejsme dobří občané, protože jsme chudí občané. Patricijové jsou dobří občané, neboť ti si žijou dobře. Co jim přebývá, toho se nám nedostává. Kdyby nám dali své přebytky, místo aby je nechávali shnít, byl by to projev jejich lidskosti a dobré vůle. Jenomže my jim za to nestojíme. Naše bída je pro ně položka v inventáři jejich blahobytu – čím je nám hůř, tím líp oni vidí, jak jsou na tom dobře. Naše utrpení je pro ně zisk. Pojďte, holemi z nich vymlátíme holé živobytí. Nežízním po pomstě – to ví samo nebe. Mluví ze mne hlad.

W. Shakespeare, Dílo, Academia, Praha 2011, s. 1291, v. 15-20

MARCIUS (patricij): Utrousit o vás jedno dobré slovo by páchlo lží. Tak oč vám jde, vy psi? Válka vás děsí, mír z vás dělá zpupné prevíty. Každý hned pozná, že když máte být lvi, jste zajíci, když lišky, jste husy. Kloužete jak žhavé uhlí na ledě, nestálí jste jako kroupy na slunci. Uctíváte zločince jak hrdiny a soudům nadáváte. Zásluhy u vás vyslouží si zášť. Jak nemocní chcete to, co nejvíc vám škodí. Kdo dá na vaši přízeň, má ploutve z olova a stébly trávy chce kácet duby. Věřit vám? Spíš pověsit! Měníte názor každou minutu. Zbožňujete ty, co jste zavrhli, padouch je, kdo dřív byl vaším hrdinou. Po celém Římu teď jenom tupíte senát, který jediný vás drží na uzdě – vždyť nebýt jeho, bozi to vědí, dávno byste se navzájem sežrali.

W. Shakespeare, Dílo, Academia, Praha 2011, s. 1293, v. 165-180.

Dvě citace jasně ilustrující názor lidu na elitu a opačně. Dnes „lid“ (plebs, nikoli populus) v Evropě netrpí hladem a nikdo z „elit“ neriskuje smrt v přímém boji za vlast (patria), manipulace úředníků (konsulů) a intriky zastánců lidu (tribunů) ovšem existují i v demoliberálním režimu – stejně jako nestálost a jiné vlastnosti davu. Nerovnost mezi lidmi je zajisté věčná, byť se v různých obdobích uplatňují více různé kvality, přirozený vztah nadřazenosti a podřazenosti však nemusí být prost vší soudržnosti a respektu. Právě v Coriolanovi zazní i známé podobenství Menenia Agrippy o organicismu národa, v němž vzbouřené plebeje na Svaté hoře přirovnává ke vzpurným „oudům“ národního těla. [Plebejové, možná potomci původního předitalického obyvatelstva smíšeného se semitizovanými Řeky, byli snad podrobeni „Italiky“ podobně jako v Řecku potomci Pelasgů a Achájů dórskými kmeny: takový „úd“ je pak organickou sice, ale přece jen protézou.]

BASSANIO (benátský pán): Což z urážky hned vzchází nenávist?
ŠAJLOK (benátský Žid): Co, ty by ses dal dvakrát uštknout hadem?
ANTONIO (kupec benátský): Vždyť mluvíš s Židem, mysli na to, prosím.
To můžeš spíš stát někde na pobřeží
a hučet do vln, aby přestal příliv;
to už spíš můžeš domlouvat se s vlkem,
proč bečí ovce, jejíž jehně sežral;
to už spíš můžeš kázat horským smrkům,
ať nešumí a stojí bez pohnutí,
když do nich perou rozběsněné vichry,
i tvrdost samu snáze obměkčíš,
než obměkčil bys, co je ještě tvrdší –
Židovo srdce. Proto prosím snažně,
už žádné přímluvy a domluvy
a skončeme to věcně podle práva:
chci rozsudek a Žid ať má svou vůli.

W. Shakespeare, Dílo, Academia, Praha 2011, s. 241, Kupec benátský (IV. 1., 70-80)

Nejen národní a náboženské uvědomění, neporušený pud sebezáchovy, ale také tato „tvrdost srdcí“ umožnila nepočetnému židovskému lidu přetrvat, zatímco jejich protivníci, velcí hrdí Římané, se dávno rozplynuli v rasovém chaosu pozdní říše. Název jedné staré knížky se proto jeví nadčasový: Učme se od Židů! (B. Sedličanský, 1907).

Název: Dílo
Autor: William Shakespeare
Editor: Martin Hilský
Formát / stran: vázaná, 21,8 × 27,5 cm, 1680 stran
Datum vydání: 2011
Nakladatelství: Academia
ISBN: 978-80-200-1903-5
EAN: 9788020019035

Knihu je možno objednat na stránkách vydavatelství Academia.cz. Nakladatelství Academia připravuje dotisk knihy.

Skutečnost za snem čili dotyk mytického

„Knihy o první světové válce, Dělníka, Totální mobilizování a zčásti ještě článek o bolesti, bych chtěl označit za svůj Starý zákon – za přechod k novému považuji malou vizi Sicilský dopis muži na měsíci.“, píše Jünger v dopise z 21. září 1942.

Povídka má gnostický charakter.* Patří do oblasti jeho tvorby, která je určována poetikou snů, asociací a minuciózním pozorováním… Jde o raný pokus autora zachytit smyslům skryté podstaty světa. Co člověk vnímá smysly lze totiž chápat jako soustavu znaků (viz narážka na „znamení“ tuláků), které odkazují do říše idejí.

Pro Jüngera jsou však realismus a idealismus pouhé vrstvy jednoho celku (žádný dualismus!). V odkrývání těchto vrstev, a především v odhalování vyššího smyslu celku v jednotlivinách, vidí svoji úlohu. Činí tak formou plnohodnotných básnických obrazů vyjádřených velebným jazykem vysokého stylu.

V povídce se obraz zapouští do nekonečna. Vypravěč a poutník pozoruje a pozorované znázorňuje pomocí ne vždy snadno přístupných metafor. Vyciťuje neměnné a nakonec vnímá odezvu mytických sil: Jünger se zde o několik stupňů vzdaluje perspektivě, z níž duch mimo lidskou mysl neexistuje. V závěru pak vysvětluje pojem stereoskopického pohledu, který „každému obrazu dává novou hloubku“; předmoderní se setkává s moderním…

Básník ovšem jako potápěč vynáší nad hladinu slovy často pouhé fragmenty. Odtud i mnohdy nesnadná symbolika. Básnická transkripce vnímání tak z průniku k základům jsoucna, snah o gnómické postižení jádra jednotlivých skutečností a „sledování proměn v identičnosti“ činí buď opravdové duchové dobrodružství, nebo… nudu – podle založení a nálady čtenáře. Jünger byl každopádně přesvědčen, že tyto cesty do oblasti neviditelného mohou vyvážit objevy kontinentů a planet.

Devízou k nim může být úryvek z jeho Dobrodružného srdce (1929): „Každý smysluplný jev je jako kruh, jehož obvod můžeme ve dne přesně změřit. V noci však obvod mizí a začíná fosforeskovat střed, jako květ malé rostlinky lunárie, o níž vypráví Wierus ve své knize De praestigiis daemonum. Ve světle se zjevuje forma, v temnotě utvářející síla.“ Lze najít lepší definici Černého slunce?

* Literární pojmy jako magický či fantastický realismus, surrealismus, se mi jeví méně výstižnější, byť je text – filosoficky vycházející hlavně z Hérakleita a Platóna i „přizdobený“ hermetismem /alchymie/ – plný literárních odkazů (London /Tulák po hvězdách/, Goethe /´čarodějův učeň´/, Dostojevskij /Svidrigajlov/, A. Kubin /Země snivců/ , typicky romantický motiv dvojnictví etc.).

Poznámka Délského potápěče:

Překlad pochází z německého vydání v: Text und Kritik: Zeitschrift für Literatur (vydává Heinz Ludwig Arnold) 105/106 Ernst Jünger Göttingen 1995. Na stránkách Counter-Currents Publishing je k dispozici  i překlad do angličtiny.

List (1789–1846) přišel první s reakcí jak proti anglické klasické ekonomii (tj. liberalismu), tak proti prvotním socialistům, které marxisté později dehonestovali přívlastkem „utopičtí“. Kritika klasické školy, hlavně díla jejího zakladatele Adama Smitha, spočívá především v tom, že bere v úvahu jen přímé hospodářské činnosti (totiž fyzickou práci a spoření + spekulaci o rentě, zisku a mzdě), kdežto List považuje za ekonomicky významné prvky též politiku a veřejné instituce („od policie k náboženství“). Sám tento přístup, který se neomezuje na tržní hodnoty, nazývá „vítězstvím nad materialismem“. Vystupuje též proti „desorganizujícímu partikularismu a individualismu klasiků“, tj. proti nauce, že soukromý zájem jednotlivých občanů je vždy nejlepším určovatelem hospodářské činnosti státu. List naopak zdůrazňuje činitele skupinové, na prvním místě národní.

Národní myšlenka

Fakt, že liberalismus a priori ignoruje národní zvláštnosti – národ je mu, slovy Thomase Coopera, pouhým „gramatickým vynálezem“ |1| –, a definuje člověka především jako „individuum“ byl pro vlastence Lista nepřijatelný. Na rozdíl od teze liberální ekonomiky o atomistickém sloučení jednotlivců, tedy od kosmopolitismu, který neuznává ani povahu národa ani nebere zřetel na uspokojení jeho zájmu, i na rozdíl socialistů, kteří hlásají kooperaci mezi „třídami“ liberalismem vyvlastňovaných „proletářů všech zemí“, chápe List ve své hospodářské teorii národ jako „původní jednotu“. To je zřejmé novum, neboť i hospodářství ancien régime bylo orientováno podle všemožných hledisek a zájmů (buď absolutistických vládců a jejich dynastií, individuálně-kosmopolitně, nebo zcela všeobecně, univerzálně společensky), ale jen velmi málo národně. Naproti tomu Listova nauka je vybudována na myšlence národa a jeho boj proti klasice – liberalismus přece mluví rád o „lidstvu“ – je postaven na „skutečnosti mnoha národů“.

Teprve Listem tedy nabylo vnější označení „národní hospodářství“ obsahové oprávnění, teprve jím se stal národní zřetel důležitým činitelem hospodářského života jako vedoucí hledisko všech hospodářských úvah. Až s ním proniká ponenáhlu do popředí dělení (od poloviny 19. století stále důsledněji sledované) mezi jednotlivým hospodářstvím, společenským hospodářstvím, světovým hospodářstvím a hospodářstvím národním. A v tomto všeobecném posunutí vůdčích hledisek je také třeba vidět teoretický význam Listova díla.

Autarkismus

Praktickým významem vyplývajícím z prvního je, že List ve svém díle Národní systém politické ekonomie (1841) vyjádřil ideu vytvoření německé celní unie, tj. jednoho národního trhu a cel, jejíž realizaci prosadila v roce 1854 pruská vláda. |2| Popisuje zde rovněž výchovný protekcionismus, který má zachovávat národní produkty, rozumná státní cla k ochraně rozvíjejících se odvětví národního hospodářství |2b| a především „organické pojetí národa“ jako „přirozeného mezistupně mezi jednotlivci a lidstvem“. Zároveň zde ovšem uvádí problematickou kategorii „normálního národa“, pro všechny větší národy údajně platný „normální stav v sobě dokonalého národa“, který určuje převážně staticky. |3| Velmi obecně lze říci, že „národní dokonalost“ vytváří zejména rovnoměrně vyvinutá „dvojramennost“ [Zweiarmigkeit], tzn. rovnováha průmyslu a zemědělství. Pak je „tělo národa“ pro Lista úplné: má harmonii a je zárukou trvání a soběstačnosti i pro „válečný případ“.

Evropa

Podobné úvahy však Lista přivedly k závěru, že za panujících světových poměrů nemohou jednotlivé evropské státy udržovat svou samostatnost a nezávislost proti Britskému impériu vlastními silami a prostředky. Listovo dílo tak – jen zdánlivě paradoxně – obsahuje i základní prvky evropského „kontinentálního“ hospodářského systému, jehož nutnost ostatně zaznamenává již ve zmíněné knize Das nationale System der politischen Ökonomie: „Pevnému sjednocení evropského kontinentu nestojí však dnes nic tolik v cestě jako okolnost, že jeho centrum stále ještě nezaujímá přirozeně mu patřící postavení. […] Kdyby Německo utvořilo s příslušnými pobřežními státy Holandskem a Belgií a dále se Švýcarskem mocnou obchodní a politickou jednotu, mohlo by zaručit evropské pevnině dlouhodobý mír a zároveň tvořit středisko trvalé kontinentální spolupráce.“ A dále: „Je nyní již jasné a bude vždy jasnější, že myšlenka kontinentálního systému se stále vrací, a že nutnost jejího uskutečnění naléhá tím silněji, čím více stoupá anglická převaha.“ Listův podrobný kritik A. Sommer označil „kontinentální alianci“ za politickou osu Listova systému. Jádro této Sommerem nazývané „německé teorie“ je dáno nacionalismem jako cestou k unii. Skutečný cíl nacionálního systému je tak supranacionální, „evropský“. |4| Nacionálním by se mohlo nazývat jen soutěžní úsilí, ale skutečně národní je vlastně jen jakost a struktura tohoto úsilí. List se tak obrací proti vypjatému sobectví, jakožto pohonu evropských národních hospodářství, jejichž úplnost vidí v tom, že rozkvět jedné části je podmíněn vzestupem ostatních, a zároveň dokazuje, že jen národ jako jednota mnoha generací může plnit veliké úkoly, jež mu zaručují nejen hospodářský vzestup, ale i bezpečnost a kontinuitu.

Evropská autarkie

Zkoumat nakolik se tento Listův politický názor kryje s ekonomickou teorií jeho soustavy a poukazovat na jejich rozpory by nás zavedlo daleko. Z dnešního souhrnného pohledu je koneckonců v pravém slova smyslu politické a tudíž dlouhodobé hledisko důležitější než sama hospodářská metoda. |5| Vždyť List již před více jak 150 lety vyslovil politickou ideu, jejíž realizace je dnes jedním z předpokladů přežití evropských národů před prodlužujícím se stínem asijských obrů. Z občanské války v letech 1914–1945 vyšla Evropa poražena a rozdělena mezi vítězné mocnosti, které v ní upevnily své systémy. |5b| Po kolapsu byrokratického socialismu sovětského typu (1989) tu vládne angloamerický liberalismus, jehož sjednocování světa mezinárodním obchodem je nejen velmi nedokonalé, ale pro národy jako takové i smrtící (od „Multikulti“ k „Monoculture“). |6| Paradigma kontinentu osvobozeného od jeho nadvlády tedy zůstává. List sám sice nikde přímo o evropském státu či národě nehovoří, avšak „o velkém celku, který s ostatními celky stejného druhu {míní tehdejší Britské impérium} je jen potud ve styku, pokud je to prospěšné jeho zvláštním společenským zájmům“, ano: to je odkaz, který tento muž nacionalistům, kteří skutečně myslí v prvé řadě z pozic národností a ne státní prestiže, o autarkii zanechal. |7|

Poznámky:

1. Je opravdu náhoda, když takový Ernest Gellner, autor spisku Národy a nacionalismus, pro něhož jsou národy pouze „umělý konstrukt“ 19. století, je prezentován jako „jeden z velkých myslitelů v anglosaských filozofických a společenských vědách“? Velký byznys, který se orientuje na chamtivost, zisk a vykořisťování, každopádně nemůže být více potěšen, než když profesionální filozofové a vědci takto „dekonstruktivisticky“ oznamují, že žádné trvalé či opravdové hodnoty neexistují, že vše je relativní, nebo že hodnoty – kam jistě patří i rodný národ – koneckonců nejsou ani důležité.

2. V Německu platilo do té doby 38 mýtných řádů – ačkoliv 27 z 35 států bylo zapojeno do Bundu pod vedením Pruska – i nejmenším knížatům byla dána možnost zřizovat celní uzávěry. Chtěl-li obchodník dovést své zboží z Hamburku do Vídně nebo do Švýcarska, musel po cestě zaplatit cla osmkrát až dvanáctkrát!

2b. Francie, Holandsko a Rusko se uzavřely proti anglickému dovozu vysokou celní ochranou, takže Anglie většinu svého vývozu směřovala do Německa, kde své výrobky prodávala za velmi nízké ceny. Tím byla ohrožena existence mnohých tamních průmyslových odvětví. Jednotlivé malé německé státy sice postupně také sáhly k celní sebeobraně, aniž by přitom ovšem braly zřetel k zájmům sousedních členů Bundu…

3. Tzn. výpočtem všech vlastností, jež jsou podle něj předpokladem dokonalosti. Listův pojem normálnosti kritizoval zejména Ch. Rist jako jednu „z nejneurčitějších a nejdvojsmyslnějších představ politické ekonomie“. Představa „normálního“ národa pro něj není o nic přesnější než představa normální mzdy či normální ceny, které byly podnětem nekonečných sporů.

4. V meziválečném období se nacionalistickou (ale zároveň i tradicionalistickou) cestu k evropské jednotě pokoušela vytyčit Europäische revue, viz náš článek Karl Anton Rohan: Mezi dvěma kříži, v: Národní myšlenka č. 46/2009.

5. List přirozeně začínal jako revoluční liberál, chtěl přece Německo osvobodit z pout ancien régime, aby neupadlo do postavení jakési kontinentální britské kolonie. Brzy si však uvědomil, že Německo (a potažmo Evropa) by měly jít v této obraně proti Britskému impériu vlastní, specifickou cestou (Sonderweg). V oblasti ekonomie tak provedl to, co Kant, Hegel či Fichte v oblasti filozofie a státovědy a např. Tönnies ve společenských vědách. Důraz na celek (vše, co ve světě existuje, existuje jako celek!) a organično, ať už jde o „etický stát“ či „pospolitost“, zřetelně odlišuje „německou cestu“ od egoistického a mechanického Manchestertum, jak v Německu liberalismus nazývali. Pregnantně tento rozdíl vystihuje Spengler, když se ptá: „Máme dát před Kantovým kategorickým imperativem ´jednej tak, aby se maximum tvého jednání mohlo stát obecným zákonem´ přednost Benthamovu ´jednej tak, abys měl úspěch´?“ (Pruský socialismus)

5b. Již I. světová válka byla některými německými národohospodáři (Naumann, Sombart) interpretována jako obrana prvotního anglického kapitalismu před „disciplinovaným kapitalismem“ německým. V roce 1920 Spengler v závěru Pruského socialismu shrnuje: „Rozhodující otázka nejen pro Německo, ale pro svět, která musí být v Německu pro svět řešena, zní – má v budoucnosti vládnout obchod státu (což znamená prodejnost vlády soukromému vlastnictví) nebo stát obchodu?“ Tato otázka byla vyřešena v roce 1945 dobytím Říšského kancléřství… Avšak krach radikální německé Sonderweg a později i marxistického komunismu, resp. reálného socialismu přece neznamená, že angloamerický liberalismus zůstane jednou provždy bez alternativ!

6. Dogma neomezeného a stálého „růstu“ pak dělá z liberalismu nejnebezpečnější doktrínu vůbec, poněvadž hrozí zničit samotnou ekumenu! Připomeňme si, že v Německu již ve třicátých letech modernizační tendence obsahovaly výraznou ekologickou složku, jejíž kořeny sahají do Listovy doby (Ernst Arndt – O ochraně lesů a péči o ně, 1815, Wilhelm Riehl – Pole a les, 1853). Samotný termín ekologie zavádí zoolog a vitalista Ernst Häckel roku 1867, v roce 1913 vydává Ludwig Klages klíčovou studii Člověk a Země.

7. List však rozhodně nebyl jen teoretikem, žil takřka dobrodružně. Pro své názory a postoje byl nejprve donucen vzdát se profesorského místa na univerzitě a později byl dokonce odsouzen na 10 měsíců. Z vězení uprchl do Ameriky, kde těžbou uhlí zbohatl a domů se vrátil jako americký konsul v Bádensku. Stál mj. u zrodu organizace železniční dopravy v Německu, z jeho iniciativy byly vystavěny důležité dráhy, např. Lipsko – Drážďany nebo Berlín – Hamburk. Dal též podnět k založení Staatslexikonu, kam poté přispíval. Když ovšem těžba v Americe ustala, marně hledal zajištění ve státních službách. Pracoval proto jako novinář, nejprve v Paříži, pak v Augšpurku. S podlomeným zdravím se nakonec rozhodl pro smrt zastřelením.

Literatura:

Miloš Stádník, Friedrich List – první teoretik autarkismu, Praha 1941.

Nouvelle École č. 45: Economie

Slovník národohospodářský, sociální a politický, II. díl, Praha 1931, s. 613

Americká velmocenská strategie se orientovala podle anglického vzoru už od 19. století. Z geopolitického hlediska stojí a padá ovládání světa s nadvládou nad euroasijským kontinentem, jehož střed zaujímá Rusko, které hraje klíčovou roli, neboť přirozeně uplatňuje přímý či nepřímý vliv ve značné části Eurasie. Z této perspektivy, rozvíjené Alfredem T. Mahanem (1840 – 1914) a Halfordem Mackinderem (1861 – 1941), je pochopitelné, proč bylo Rusko od samého počátku amerických velmocenských snah vnímáno jako velký geostrategický protihráč; a za druhé, proč stejné kruhy po více než století zkoušejí všechno možné, aby zabránily sbližování obou nejdůležitějších eurasijských mocí, totiž Ruska a Německa. Politicky stabilizovaná „eurasijská osa“ je podnes noční můrou americké geopolitiky, která je si dobře vědoma, že kombinace ruských surovinových zdrojů na jedné straně a německé technologie, organizace a kapitálu na druhé, by pro Západ znamenala víc než rovnocenného rivala.

Na tomto pozadí jasně vystupuje, co mozky „transatlantiků“ jako je Zbigniew Brzezinski, doyena amerického geopolitického myšlení, který je stále ještě politickým poradcem vlivného Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS – Center for Strategic and International Studies), vlastně tíží. Iluze, že se Rusko po konci státního komunismu klopýtavě, ale bez odporu včlení do sféry západního kapitalismu a přenechá tak své zdroje a suroviny USA – nejlépe jako jakási obdoba rozvojových zemí – trvala jen krátce. Pod Putinem se obrovská říše začala rychle a s rostoucím úspěchem proti západní okupaci bránit. Začalo nové kolo „velké hry“. Rusko je obkličováno a jeho někdejší vlivové zóny poznamenány vývozem demokratury, v níž se zmocňování se národních majetků mimořádně daří, nebo destabilizací podporou islamistů ve zbrani (Pobaltí, Ukrajina, Bělorusko, Gruzie, Čečna, Afghánistán atd.).

Vybudování skutečně silné Evropy, která jako blok bude moci být soupeřem všem asijských molochům, islámskému světu všech odstínů a hlavně obou Amerik, tj. vybudování bloku s vlastní armádou a zahraniční politikou, energeticky nezávislého na „jižní“ ropě v angloamericko-muslimských rukou, je bez účasti Ruska prostě nemožné. Je třeba si přiznat, že v každém pokusu o započetí tohoto procesu je Česko spolu s Polskem předurčeno hrát rozkladnou roli v americké režii. S „radarem“ jsme to již zažili.

Víme ale také, jak britská destruktivní politika tzv. „evropské rovnováhy“ přispěla vrchovatě k dvěma světovým, bratrovražedným občanským válkám. Také křesťanské frakce již nesmí absurdně dělit naše národy, jako ještě na konci minulého století v Británii či zemích bývalé Jugoslávie. Kolektivní odpovědnost zdaleka přesahuje odpovědnost jednotlivců!

Zpracováno na základě informací v magazínu Euro-Kurier č. 4/2011, který vydává německé nakladatelství Grabert Verlag, Tübingen.

Související články:

1. Ruský návrat ke globální politice

Autor: Ettore Vernier

Předmluva autora ke stati Italská sociální republika: k problematice třetí cesty II. 1)

V posledních letech, poté co se stalo stále zřejmějším, že ani kapitalismus ani komunismus nejsou s to opanovat hluboko sahající ekonomickou, politickou a morální krizi, která je přečasto bagatelizována pouze jako krize růstu, se zintenzivnila – inspirována Pražským jarem 1968 a populistickým Perónovým socialismem – diskuse o koncepsi třetí cesty. Určujícím znakem třetí cesty přitom je, že se “liší jak od cesty tradičně-kapitalistické (jakákoli iniciativa vychází ze soukromého kapitálu a zahraničních investic při striktním zachovávání stávajícího sociopolitického rámce), tak i od forsírované industrializace komunistické observance (jakákoli iniciativa vychází ze stranické byrokracie za použití předsocialistických pracovních a kontrolních metod, upřednostňování nové vrstvy specialistů a vyloučení politických i sociálních svobod).” 2)

Takový alternativní model musí ortodoxní komunistickou i kapitalistickou formu vlády demaskovat jako založenou na v podstatě stejných základních hodnotách: “Identické je materialistické nazírání života, na kterém jsou obě (ideologie) založeny, kvalitativně identické jsou i oba ideály, u obou jsou premisy vázány na systém, jehož centrum je tvořeno technikou, vědou, produkcí a rentabilitou.” 3) Dále je stejné jejich technomorfní myšlení, víra v techniku jako materialistické náboženství: “Technika je věčná a nepomíjivá jako Bůh otec; spasí lidstvo jako Syn; osvítí nás jako Duch svatý. A její uctívači jsou novodobí filistři pokroku, od Lamettrieho až k Leninovi.” 4) Shodná je nakonec i víra v pseudodemokratickou doktrínu behaviorismu: “…kapitalistickému velkovýrobci stejně jako sovětskému funkcionáři musí stejnou měrou záležet na tom, aby člověka kondicionoval pokud možno k uniformnímu, dokonale submisivnímu poddanému.” 5)

Vezmou-li se tyto premisy za základ, pak i Dubčekův model nemůže být pro autonomní třetí cestu pokládán za příkladný, protože se příliš úzce opíral o marxismus. 6) Autonomní třetí cesta se vyznačuje spíše tím, že se stát neidentifikuje s ekonomickým systémem, nýbrž že tohoto systému používá ku prospěchu národa: “Skutečný protiklad tedy není mezi komunismem a kapitalismem, ale mezi systémem, v němž je ekonomie suverénní… a systémem, v němž je podřízena mimoekonomickým faktorům v rámci mnohem obsáhlejšího a úplnějšího řádu, který lidskému životu propůjčuje hlubší smysl…” 7)

Jeden pozoruhodný a soudobou historiografií dosud jen macešsky pojednaný pokus vypracovat autonomní třetí cestu představuje Italská sociální republika (RSI – Repubblica Sociale Italiana), jejíž historie zde má být stručně nastíněna. Republika – založená roku 1943 za nepříznivých okolností v již prohrané válce – sebou přinesla “dalekosáhlou revoluci, jednu z nejdalekosáhlejších, kterou náš starý kontinent kdy zažil” 8) a neztroskotala na strukturálních nedostatcích, nýbrž zanikla, bojující, v agonii Evropy roku 1945.

Poznámky:

1) Stať téhož autora “Falanga: k problematice třetí cesty I.”; vyšla (bez pořadového čísla) coby 7. sv. Knihovny Národní myšlenky v překladu a doplnění Karla Velikého v r. 2008. Spolu s třetí, v češtině doposud nepublikovanou, statí “k problematice třetí cesty”, věnované rumunské Železné gardě, tvoří volnou trilogii.
2) H.F.C. Mansilla (ed.): Probleme des Dritten Weges. Mexiko. Argentinien. Bolivien. Tansania, Peru, Darmstadt/Neuwied 1974, str. 230.
3) Julius Evola: Gli uomini e le rovine, Řím 2. vyd. 1967, str. 92; v něm. vyd. Menschen inmitten von Ruinen, Hohenrain 1991, str. 218.
4) Oswald Spengler: Der Mensch und die Technik, Mnichov 1971, str. 49; v českém vyd. Člověk a technika, Neklan 1997, str. 45-46.
5) Konrad Lorenz: Die acht Todsünden der zivilisierten Menschheit, Mnichov 2 vyd. 1973, str. 94; v českém vyd. Osm smrtelných hříchů, Edice Reprint 2000, str. 81.
6) Pozn. překl.: Koncepci čs. ekonomické reformy 60. let rozpracoval ex-marxista Ota Šik v knize Der Dritte Weg (Třetí cesta), která vyšla v roce 1972 v Hamburku a postupně byla přeložena do francouzštiny, srbochorvatštiny a dalších jazyků.
7) Julius Evola cit. dílo, str. 95, resp. 221. Pozn. překl.: Evola v celé kapitole (Práce a démonie ekonomiky) užívá místo pojmu komunismus pojem marxismus. V naprostém rozporu s ideologií RSI nebo nacionálně-socialistického Německa také odmítl adorování práce typické pro 20. století, ale s kořeny v křesťanském reformismu raného novověku (protestantismus a četné jeho národní varianty).
8) Georges Roux: Der Mann des Schiksals. Benito Mussolini 20 Jahre später, Vídeň-Mnichov, b.d., str. 389.

Obě publikace – Falanga a Republika Saló – lze objednat na stránkách o.s. Národní myšlenka.

Autor: Carlo Terracciano

Fašismus jako dějinný a politický evropský fenomén definitivně skončil v květnu roku 1945. Ve srovnání s evropským marxistickým komunismem, který se zhroutil o méně než půl století později s implozí SSSR, to byla porážka daleko slavnější, totiž: se zbraněmi v rukou. Je však platnou skutečností, kterou nelze anulovat, že obě tyto formy modernizace a mobilizace mas – komunismus a fašismus – vyšly ze zápasu s Amerikou jako poražené. A americký model, který ve 20. století triumfoval, vtiskuje teď jako globalizační mondialismus svůj cejch celé Zemi. Geopoliticky je to Eurasie (plus Afrika a Jižní Amerika), která až dodneška vede konfrontaci, střet, s „Novým světem“ v boji o Nový světový řád. Tak zvaný „neofašismus“ nebo „neonacismus“ druhé poválečné doby byl veskrze jedním velkým nedorozuměním, někdy tragickým, leckdy komickým a často směšným; živeným také zainteresovanou nepřátelskou stranou.

To, co se nevhodně definovalo jako „krajní pravice“, se nikdy nezotavilo z traumatu válečné porážky, z usmrcení anebo zmasakrování svých vůdců, kteří byli ponecháni výsměchu spodiny, té luzy, která jim ještě o den dřív jásala. Obraz, který ukazuje Mussoliniho a hierarchy, jak jsou pověšeni nohama k nebi, dolehl víc než na jednu politickou generaci tak těžce jako blok skály, který nelze odstranit. Také 8. září 1943, konec války v Itálii, představoval epochální bod obratu: konec Itálie jako národa, aby se proměnil v geografický termín, jenž má svůj obsah v tom, že několik desítek milionů osob mluví více či méně stejným jazykem.

Bubnová palba vítězné propagandy ukázala obraz fašismů jako zosobněné zlo; tak dalece, že se často sami přívrženci s touto invertní rolí ztotožnili jako s krajní formou protestu proti vítězům a vnitřního znovunapřímení se poražených. Nostalgismus, vnější formalismus, devirilizující oslava porážky, takřka nekrofilní kult minulého, „kult vůdce bez vůdce“ spjatý s anarchoidním spontaneismem (ozbrojeným či ne), byly taktéž činiteli politické a sociální impotence: zatímco svět se jako v nějakém víru měnil, pravice se stále více marginalizovala ve svém vlastnoručně vytvořeném ghettu. Neofašistický nostalgismus, na nějž právě může být vždy redukován, je očividně přesnou negací historického fašismu, který byl hnutím revoluční mobilizace mas, hnutím mladých revolucionářů v celé Evropě, budovaným na vitálním elánu mládí, hnutím orientovaným do budoucnosti a zaměřeným na to, aby fašismus zvítězil a vládl; právě tak jako revoluční komunismus Lenina, Trockého a Stalina. Obé se vztahovalo zajisté ke světu první poloviny minulého století. A předpokládáme, že mluvíme o lepší polovině pravice, o oné menšině, která neakceptovala připojit se tout court k systému, aby se stala hlídacím psem existujícího uspořádání. Tato druhá pravice, která skvěle pochopila, jakým směrem se svět pohybuje, jednoduše odvrhla každý historický a kulturní balast, aby přeběhla k armádám protivníkova tábora, armádám liberálního kapitalismu, Ameriky, sionismu a mondialismu.

Tito kariéristé realistické pravice, kteří ovšem určitě nepředstavují úhlavního nepřítele, se s neofyty vlastní ctižádosti pokoušejí svým novým pánům dokázat plnou spolehlivost nových služebníků, které v nich získali.. Apoteóza nejbestiálnější policejní represe (aniž ještě mají odvahu k přímé konfrontaci na ulici), antikomunismus bez komunistů, vřazení se do každé lidu nepřátelské iniciativy a naprostá identifikace s americkou a sionistickou zahraniční politikou jsou fakta, která jsou stejně známá jako zjevná, takže je nepotřebujeme hodnotit ještě vícero slovy. V krajních případech pouze konají práci nostalgických a integrálních provokací z tajných archivů, vždy dobře skryti za uklidňujícími uniformami a obušky režimní policie, aby vyvolali střet mezi pravicí a levicí, rudých proti černým; v národním milieu by to pro mondialistický systém byla jejich důležitá funkce, kdyby nebyla tak anachronická, že je „službami“ uvnitř a vně národních hranic, jimiž jsou řízeni, pokládána již za nepotřebnou. Není nutné dodávat, že antifašismus jisté systémové levice, který je ostatně právě tak směšný a nostalgický, je více či méně protějškem vulgárního antikomunismu krajní pravice. Postfašismus a marxistický neokomunismus proti sobě nadále bojují, aby se navzájem neutralizovali, k vyšší slávě panské rasy, která určuje osudy Itálie, Evropy a celého světa.

Pro nostalgiky „tvrdých zátylků“ a nepoddajnosti, ať už jsou bílí, rudí nebo černí, je tedy očividně a prokazatelně nemožné postavit se realitě přítomnosti a ještě méně výzvám budoucnosti. A není to jen naprostá absence dějinné perspektivy, která je nechává setrvat nehybně tváří tvář novému. Je to samo pojetí času, prostoru a věčnosti, které to lidem moderního světa nedovoluje, poněvadž moderna je stará, nebo ještě prostěji: lidé, kteří se v dějinných zvratech trvale obnovují. Rozumí se samo sebou, že v tom spočívá nepřekonatelná propast dělící „pravici“ od tradičního Evolova myšlení.

Z knihy Carla Terracciana Revolte gegen die moderne Weltordnung, 2007 (Rivolta contro il Mondialismus moderno, 2002).

Novinář, spisovatel a výtvarník, vnímaný u nás především skrze LSD „kaleidoskop“ The Electric Kool-Aid Acid Test (Kyselinovej test), krátce před Buchananem hlasitě upozornil i na fakt, že témata, která se dnes z Ameriky šíří jako nové náboženství světem (pozitivní diskriminace, práva menšin, feminismus etc., hlavně ale „pocit viny bílé rasy“), zavlekli do USA emigranti z Německé říše. Patrně nejdále ve své kritice těchto neblahých trendů zašel právě v sérii esejí shrnutých pod názvem Hooking Up (cosi jako Propojení či Dávání, slangový význam je ovšem mnohem tvrdší). Spojené státy Wolfe přirovnává k armádě, která už skoro vyhrála bitvu, a na samém jejím konci vyvěsila bílou vlajku. Byli u toho publicisté jako Susan Sontagová, která již v roce 1967 označila v článku pro Partisan Review „What´s Happening to America“ „bílou rasu za rakovinu lidských dějin“, v pozadí samozřejmě působili „čtyři jezdci neomarxistické apokalypsy“, Lukács, Gramsci, Adorno, Marcus, anebo „Francouzi“ typu Derridy či Lévi-Strausse. Wolfe s ironií kritizuje servilní masochismus domácích akademických elit, |3| které zpochybňují hodnoty, které Ameriku učinili velkou a nekriticky přejímají vše cizí (skvělá kapitola In the Land of the Rococo Marxists!). |3b|Že pro takové Wolfovy výklady neměly ve velkých amerických listech pochopení, asi nikoho neudiví.

Nejproslulejší je Wolfe romanopisec. Jeho ambicí bylo vždy napsat velký balzakovský román, „společenskou fresku“, lidskou komedii naší doby, |4| ne jen babrat se na stech stranách ve vlastních průměrných komplexech, jak je to od jisté doby v literatuře obecně přípustné, ba žádoucí. „Nikdo ze spisovatelů si dnes nechce špinit ruce s korupcí, sociálními problémy, rasismem. To je v současné americké literatuře považováno za vulgární. Z našich univerzit lezou prefabrikovaní spisovatelé a o tomtéž také píší. O fenoménu zabezpečení důležitých funkcí velkého města se v amerických románech nepíše vůbec.“, vysvětluje Wolfe, který se rozhodl tu špinavou práci udělat za ně. Dnes je „kronikářem Ameriky“ z dob „turbokapitalismu“, autorem dvou klíčových románů 80. a 90. let minulého století, The Bonfire of the Vanities (Ohňostroj marnosti), A Man in Full (Muž na vrcholu), které líčí, „jak blázniví v té době Američané byli“. |5|

Poznámky:

1. Většina proslulého románu Eduarda Limonova To jsem já Edáček, který byl napsán v New Yorku jen o několik let později, je svým způsobem rozvedením této věty.
2. Nebojácný Wolfe se považuje za dandyho: „Ano, jsem poslední dandy na zeměkouli. Dandy je člověk, jenž nehraje golf ani tenis, nelyžuje a věnuje se svému oblečení.“ Faktem je, že barvou obleků mu konkurovali jen Travolta v Horečce sobotní noci a Redford ve Velkém Gatsbym. Převléká se každých pět hodin a často působí směšně, nicméně svérázný styl mu nikdo neupře.
3. „Ohebné dary ducha“ nejsou pochopitelně jen znakem amerických intelektuálů. Už koncem třicátých let jeden vlajkař na adresu zdejších liberálů kdesi poznamenal: „…naši inteligenci jsme viděli a slyšeli papouškovat všechny –ismy, jak je pěna mód nosila – ale nevěřit a nežít nikdy ani s jedním z nich – vyjma snad protekcionismu.“
3b. Eseje nabízejí široký záběr, od sexuálních vztahů dnešní mládeže (to je právě ono Hooking Up) k pohledu na vývoj internetu prizmatem katolictví Teilharda de Chardin či na katolicismus přestoupivšího teoretika médií Marshalla McLuhana.
4. Jakýsi maximálně zhuštěný výtah „lidské komedie“ 19. století podává Balzac v kapitole Pařížské fyziognomie z knížečky Dívka se zlatýma očima (Brno, Atlantis 1942): tady se učil i Karel Marx..
5. Jádrem prvního románu je situace, kdy se „bílý milionář stane obětí neadekvátní kampaně, rozdmýchané ve jménu falešné rasové svobody“. Kdo chce nahlédnout do mechanismů, jak asi dnes naši lidskoprávaři pracují s cikány, nebude zklamán. Podstatnou dějovou linií druhého je obvinění černošského obránce slavného fotbalového týmu ze znásilnění dcery jednoho z nejvýznamnějších bělošských podnikatelů Atlanty. Úkolem prominentního právníka, taktéž černocha, který má „hvězdu“ hájit, je pak i „zabránit tomu, aby složité a neustále napjaté vztahy mezi bělochy a černochy v Atlantě nepřerostly v rasové nepokoje“. Wolfe, jak zdůrazňuje nakladatel, ovšem v obou románech čtenáře protáhne všemi možnými prostředími (jak v New Yorku, tak v Atlantě, od polosvěta ilegálních přistěhovalců po milieu finančníků a developerů) a „nabídne mu obraz života, který se v Americe skutečně žije“.

Autor: Tom Wolfe

Wilsonův vlastní život je dobrým argumentem pro jeho tezi, že u lidí stejně jako u dostihových koní vrozené povahové vlastnosti pokaždé přetrumfnou výchovu i životní podmínky. V základních rysech biografie jeho dětství zní jako životopis toho typu kluka, který by dnes skončil jako objekt bulvárního titulku: Zavrhovaný nekňuba dostal namakance.

Narodil se v Alabamě dceři farmáře a synovi železničního inženýra, ze kterého se stal účetní a alkoholik. Rodiče se rozešli, když bylo Wilsonovi jedenáct let a on byl odeslán do Gulf Coast Military Academy. Následovalo chaotické dětství.. Otec pracoval pro federální Administrativu elektrifikace venkova, která ho neustále vysílala do odlišných oblastí, od dalekého jihu (Georgia, Alabama, Mississippi, Louisiana) až po Washington D. C. a zase zpátky, takže Wilson za jedenáct let vystřídal čtrnáct různých státních škol. Vyrostl z něj ostýchavý introvert, který vyhledával jen společnost dalších samotářů, nejlépe těch, kteří sdíleli jeho nadšení pro sbírání hmyzu. Celá léta byl vychrtlý zakrslík a během dalších let byl jako dlouhá tyčka. Ale nehledě na to, jaký ektomorfický tvar právě měl a nehledě k tomu, do jaké školy právě chodil, měl jeho život jedno velké gravitační centrum: mohl být zahrabaný kdekoli na tomto božím světě a vždy byl nejchytřejší osobou ve třídě. To zůstalo pravdou i poté, co na Alabamské univerzitě odpromoval s bakalářskou a magisterskou hodností v biologii a stal se čekatelem na doktorský titul a po celé příští půlstoletí profesorem biologie na Harvardu. Nejlepším ve třídě zůstal každý coul své studijní cesty. Jeden vzteky vřící učenec z Harvardu za druhým, včetně jednoho nositele Nobelovy ceny, přihlíželi zastínění svého renomé tímto děsně zdrženlivým, děsně slušným Alabámcem, Edwardem O. Wilsonem.

Wilsonovým oborem v rámci vědního oboru biologie byla zoologie a v rámci zoologie entomologie, nauka o hmyzu; a v rámci entomologie myrmekologie, nauka o mravencích. Rok po roce studoval svoje mravence, od Massachusetts po surinamskou divočinu. Učinil zásadní zjištění o mravencích, týkající se kupříkladu jejich způsobu dorozumívání přes pach lepkavé chemické látky známé jako feromony – tímto si vysloužil ohromný aplaus ve světě myrmekologie, značný aplaus ve světě entomologie, ucházející aplaus ve světě zoologie a zdvořilý potlesk v širém světě biologie obecně. Všeobecné mínění bylo, že tichý Ed Wilson dělal přesně to, k čemu byl zrozen, totiž aby pozoroval mravence, bůh mu žehnej. Patrně nikdo z dotyčných si neuvědomil, že Wilson zažil onen okamžik úplného zjevení, o němž sní všichni vědci. Je znám jako „Aha!“ fenomén.

V roce 1971 začal Wilson vydávat svou nyní proslulou sociobiologickou trilogii. Svazek I, The Insect Societies (Hmyzí společenství), byl velkolepým obrazem složitého společenského uspořádání hmyzích kolonií obecně, samozřejmě s mravenci v hlavní roli. Aplaus byl málem světový, dokonce i mezi členy Harvardské fakulty, kteří drželi na uzdě svou závist a zášť. Až do této chvíle Ed Wilson neprozradil, co přesně zamýšlí.

„Hmyzí společenství“ obšírně vysvětlovalo, jak pozoruhodně rozmanité a jak přesně vymezené jsou profesní dráhy a sociální postavení hmyzu. Z jediné mravenčí královny se zrodil milion potomků s úchvatnými rozdíly ve velikosti a každý z nich byl předurčen pro specifickou kariéru. Mravenci zásobovači se vydávali hledat potravu a přinášeli ji do mraveniště. Velcí vojenští mravenci vyráželi vpřed jako nájezdníci, „Hunové a Tataři hmyzí říše“, masakrujíce jiné mravenčí kolonie, žerouce mrtvé oběti a dokonce vláčejíce zpět zajaté mravenčí larvy jako potravu pro svou kolonii. Naopak jiní mravenci vyrazili do terénu jako pastevci, lezouce po kmenech stromů a chytajíce červce a housenky, aby z nich podojili lepkavý sliz, který vylučují (více potravy), a aby je zahnali na noc do podzemí kolonie, jinými slovy, do stájí. Hospodářská zvířata!

Ale co přivedlo ty brouky k tak odlišným, vysoce specializovaným povoláním? Nikdo je nevyškolil a také se nezaučili pozorováním. Narodili se a šli dělat. Odpovědí, jak každý entomolog ví, je genetika, kódy vtištěné při narození. Takže co, jestli vůbec něco, má tohle do činění s lidmi, kteří ve vyspělých společnostech běžně stráví dvanáct nebo třináct let, a často i mnohem déle, chozením do škol, děláním testů způsobilosti, mluvením s konzultanty o budoucím zaměstnání, předtím, než se rozhodnou pro své povolání?

Odpověď, věděl Wilson, měla být nalezena v džunglích karibského ostrova. O patnáct let dříve, v roce 1956, se stal zbrusu novým učitelem biologie na Harvardu a doprovázel svého prvního diplomovaného žáka, Stuarta Altmanna, do Cayo Santiaga, známého mezi zoology jako „opičí ostrov“ poblíž pobřeží Portorika. Altmann zkoumal opice druhu makak rhesus v jejich přirozeném prostředí. To se odehrálo čtyři roky před tím, než Jane Goodallová začala se studiem šimpanzů v divočině východní Afriky. Wilson byl, jak to později popsal ve své biografii, vyveden z konceptu nad opičím „rafinovaným a často brutálním světem nadvlády, spojenectví, příbuzenských svazků, pří o území, zastrašování a předvádění se, i skličujících intrik.” Po večerech učitel a žák, oba dvacátníci, hovořili o možnosti nalézt společné charakteristiky mezi společenskými zvířaty, dokonce i mezi těmi navenek zcela odlišnými jako jsou mravenci a makakové. Dohodli se, že by měli ignorovat ukvapená povrchní srovnání a nalézt hlubší podstatu, statisticky prokazatelnou podstatu. Altmann už měl pro takový vědní obor název „sociobiologie“, a ta měla zahrnovat všechna zvířata žijící ve společenských řádech, od hmyzu po primáty. Wilson se nad tím zamyslel –
Aha!
– lidští tvorové jsou také primáti. Stálo ho to devatenáct let života a exkurze do takových ezoterických a značně statistických disciplín jako jsou populační biologie a alometrie („relativní růst části ve vztahu k celému organismu“) než vypracoval přesvědčivou syntézu podloženou podrobným pozorováním v přírodě i v laboratoři, a vysvětlenou na základě přesných měření. Hmyzí společenství bylo pouhou základní prací. V roce 1975 zveřejnil samu stěžejní tezi: Sociobiology: The New Synthesis (Sociobiologie: Nová syntéza). Nikoli, jak si každý ve světě biologie povšiml, nějaká nová syntéza, ale jedinečná nová syntéza. Ta syntéza s velkým T.

V závěrečné kapitole knihy, v dnes již proslulé kapitole 27, oznámil, že člověk a všechny jeho výtvory jsou produktem skrytých vzorců táhnoucích se historií evoluce, od mravenců dlouhých jednu desetinu palce až po druh Homo sapiens. U Homo sapiens rozdělení rolí a pracovních úkolu mezi muže a ženy, rozdělení namáhavé práce mezi vládnoucí a ovládané, mezi velké průkopníky a celoživotní dříče, nelze vysvětlit takovými povrchními, vnějšími přístupy jakými jsou historie, ekonomie, sociologie nebo antropologie. Jedině sociobiologie, pevně usazená v genetice a v Darwinově evoluční teorii, dokáže odvést takovou fušku.
Během velkého rozruchu, jenž následoval, zhustil Wilson při interview svou teorii do jediné věty. Každý lidský mozek, uvedl, se rodí nikoli jako nepopsaný list, čekající na zaplnění zkušenostmi, ale jako „exponovaný negativ čekající na ponoření do vyvolávací kapaliny.“ Negativ bude vyvolán buď dobře anebo mizerně, nicméně vždy dostanete pouze a jedině to, co už na daném negativu bylo při zrození.

V jednom z nejpozoruhodnějších projevů raněného marxistického šovinismu v americké akademické historii (a bylo jich mnoho) se dva Wilsonovi dobře známí kolegové z Harvardského muzea srovnávací zoologie, paleontolog Stephen Jay Gould a genetik Richard Lewontin, připojili ke skupině radikálních aktivistů, nazvané Věda pro lid, aby zformovali to, co lze nazvat jedině „dezinfekční četou“. Cílem, soudě podle jejich veřejných výroků, bylo démonizovat Wilsona jako reakcionářského eugenika, nácka v zárodku, a vymýtit sociobiologii jako metodu zkoumání lidského chování. Po třech měsících příprav, zahájil kádr svou kampaň dopisem, podepsaným patnácti členy profesorského sboru fakulty a studenty v oblasti Bostonu, který byl adresován řídícímu americkému orgánu intelektuální etikety a vyčmuchávání odchylek od normálu, The New York Review of Books. Teorie podobné Wilsonovým, útočili, „vedou k poskytování genetického ospravedlnění status quo a existujících privilegií pro určité skupiny podle třídy, rasy nebo pohlaví.“ V minulosti takové ohavné wilsonské intelektuální jedy „položily významné základy pro uzákonění sterilizačních zákonů … a také pro eugenickou politiku, která vedla ke zřízení plynových komor v nacistickém Německu.“

Kampaň se táhla po celá léta. Odpůrci piketovali Wilsonovu hodinu sociobiologie na Harvardu (a univerzita s fakultou ani necekla a nic nepodnikla). Členové INCAR, Mezinárodního výboru proti rasismu, skupiny známé svými násilnými konfrontacemi, vzali útokem výroční schůzi Amerického sdružení pro rozvoj vědy ve Washingtonu a ovládli pódium právě před tím, než měl Wilson promluvit. Jeden provokatér se zmocnil mikrofonu a pustil se jízlivou kritikou do Wilsona, zatímco druzí se pošklebovali a drželi vztyčené transparenty se svastikami – načež jedna žena stojící za Wilsonem mu na hlavu vyprázdnila plnou karafu ledové vody i s kostkami a komplet dezinfekční četa sborově zapěla: „Jsi celý mokrý! Jsi celý mokrý! Jsi celý mokrý!“

Dlouhá pomlouvačná kampaň proti Edwardu O. Wilsonovi byla jednou z nejhnusnějších epizod v americké akademické historii – a nemohla mít dokonalejší opačný účinek. Neboť, jak se říká, „hodně nepřátel, hodně cti“. Z Wilsona se přes noc stal nejznámější biolog ve Spojených státech. Brzy byl ozdoben obvyklými stuhami slávy: vystupování v pořadu Today, v Show Dicka Cavetta, Good Morning America a objevení se na titulkách časopisů Time a The New York Times … zatímco Gould a Lewontin vřeli vzteky … a vřeli … a rozjímali nad svým pravděpodobným místem v historii vědy dvacátého století: poznámka či dvě pod čarou v moři biografií o Edwardu Osbornu Wilsonovi.

V roce 1977 získal Wilson Národní medaili za vědu. V roce 1979 vyhrál třetím svazkem své sociobiologické trilogie On Human Nature (O lidské přirozenosti) Pulitzerovu cenu za literaturu faktu. O jedenáct let později se svým kolegou-myrmekologem, Bertem Hölldoblerem, publikoval ohromné (7 a půl liber), vysoce odborné dílo, The Ants (Mravenci), myšlené jako poslední slovo o těchto pracovitých tvorech, kteří ve Wilsonově kariéře hráli tak velkou roli. Kniha pro oba muže získala Pulitzerovu cenu. Pro Wilsona to byla už druhá.

Jeho drtivý úspěch velkolepě regeneroval darwinismus. Sociobiologie evoluci prezentovala jako ultimativní teorii, konvergenci všech poznatků. Jistě, darwinisté s námi žili vždy, již od dob toho velkého muže samotného. Avšak ve dvacátém století byl darwinovský příběh lidského života – přirozený výběr, pohlavní výběr, přežití nejlépe přizpůsobených a tak dále – zastíněn freudovskými a marxistickými výklady. Marx řekl, že třídní příslušnost předurčuje osud lidské bytosti; Freud řekl, že je to oidipovské drama uvnitř rodiny. Obé byly síly vně novorozence. Darwinisté, Wilson první mezi nimi, toto vše převrátili naruby a prohlásili, že jsou to geny, se kterými se nemluvně narodí, co rozhodne o jeho osudu.

Tom Wolfe, Hooking up: essays and fiction, Londýn 2000, úryvek z kapitoly Digibabble, Fairy Dust, and the Human Anthill (Digiblábol, vílí prach a lidské mraveniště).

Související články:

1. Geny, instinkty, IQ: základní fakta
2. Náhoda a nutnost (v zrcadle Nové pravice)
3. Kdo byl Alexis Carrel?