Co se změnilo? Blood Axis vystupovali na celé řadě kompilací a splitů, ovšem do povědomí fanoušků se zapsali zejména počiny „The Gospel of Inhummanity“ a „Blot Sacrifice in Sweden“. Charakteristický zvuk a aranžmá, založené na monumentálních (a silně do temnoty laděných) neoklasických kompozicích, vzalo zčásti za své. Deska „Born Again“ je více než která deska vydaná v historii Blood Axis originální – mísí se v ní dark folk s lidovými motivy a psychedelickým rockem. Na druhou stranu ani o klasický zvuk BA, který už ale trochu nudil, na nové desce nepřijdeme. Takže tady kromě psychedelických kytar, hrajících úmyslně zastaralé rytmy, bicích a smyčcových nástrojů nalezneme například tradiční irský buben bodhrán, nebo anglické dudy.

Poslední jmenované byly využity pro vytvoření jedinečného kontrastu v songu Mâdhu (což je bájný nektar hinduistických mýtů). Mísí se zde opravdu rozličné věci a to desce jako celku dodává jedinečnou atmosféru. Za pozornost stojí zejména balada Wulf und Eadwacer, což je typický neofolk, reprezentovaný takovými stálicemi jako Forseti, nebo Darkwood. Naopak nádherný a monumentální Vortex je z poněkud jiného těsta a vrací nás někam do časů „Gospel of Inhumannity“. Ale jsou zde i svižnější momenty – například mírně pochodová skladba Churning ang Churning. Navíc je nutno přičíst Moynihanovi k dobru, že na novou desku zařadil i některé skladby (Erwachen in der Nacht) z nedávného splitu s hudebníkem Andrewem Kingem, věnovaného raně středověké německé poezii. Takže se na desce setkáme i německým jazykem.

Nezdá se vám, že je to sice všechno krásné, ale že něco chybí? Něco jako „Hail black shirts! My comrades!“? Nebojte se, Moynihan vás o pořádnou dávku provokace nepřipraví ani na svém posledním albu. Tím kouskem, který míří do pomyslných nebezpečných končin, že sympatická skladba Song of Comrade, založená na anonymní básni, jejíž autorství bylo v minulosti mylně připisováno známému esoterikovi se sympatiemi k hitlerismu, Migeuelu Serranovi. Ve skutečnosti jde o vyznání německého vojáka, bojujícího v pekle východní fronty. Překrásné a na venek až dojímající verše, ovšem nejsem si jist, jestli jejich obsah, tedy “civilizační mise” árijské elity v rozlehlých pláních sovětského Ruska, je něco co by nás mělo zajímat více, než jen jako kulturní počin na scéně, kde se prostě s takovými pózami musí počítat.

V každém případě Blood Axis překvapili. Elitářské album je plné skepse, frustrace ze světa, který opustili všichni bohové a bojového ducha. Ten ale překvapivě nepůsobí vtíravě. Je sympatické, že Blood Axis, skupina, která se rozhodně netají tím, že své poslání nechápe výlučně ve sféře bavení ostatních kvalitní muzikou, se neuchyluje k prvoplánovým okázalostem, které mají přilákat kupce, ale jde spíše do hloubky a zlepšuje se po stránce kvality. Přepočteno na čísla – 90%, ale to jen proto, abychom se časem dočkali dalšího pokračování.

# Label: Storm / Tesco.
# Year: 2010.
# Style: Neofolk /Celtic / Folk Rock.
# Format: CD.

Blood Axis na myspace.

Autor: Patrick J. Buchanan

Před deseti lety odešel na věčnost Oldsmobile. Loni jej následovaly Pontiac, Saturn, Saab a Hummer. Krám muselo zavřít zhruba tisíc dealerů koncernu General Motors.

Ty, kdo vyrůstali v „rodině GM“, kde koupě Chrysleru rovnala se přestupu na islám, osud jejich oblíbené značky hluboce zarmoutil.

Amputace však byla nutná, aby zbytek těla mohl žít.

A něco podobného se může brzy stát i americkému impériu.

Jeho kořeny lze vysledovat ke 2. světové válce, kdy Amerika oblékla do uniformy 16 milionů lidí a poslala je za oceán rozdrtit nacisty a Japonce. 8. května, potažmo 15. srpna se mohli naši chlapci vrátit domů.

Ovšem po tvrdé stalinizaci poloviny Evropy, pádu Čankajškovy Číny a válce v Koreji přišlo na svět NATO a spojenectví s Japonskem, Jižní Koreou, Tchaj-wanem, Filipínami, Thajskem, Pákistánem a Austrálií, které vydrželo celou studenou válku.

Ta ovšem roku 1989 vzala náhlý a dramatický konec v důsledku pádu Berlínské zdi, odchodu Rudé armády z východní Evropy, rozpadu Sovětského svazu a odklonu Pekingu od ideje světové komunistické revoluce.

Téměř celý svět se doslova přes noc od základů změnil. Amerika však zůstala stejná.

Rusko propustilo své varšavské vazaly, Čína se jala dobývat západní trhy, leč Strýček Sam svou káru táhl dál.

Starých studenoválečných spojenectví jsme se nevzdali a dokonce začali NATO rozšiřovat o spojence zbrusu nové. Bývalým republikám Sovětského svazu a členům Varšavské smlouvy jsme začali vydávat válečné garance jako kreditní karty.

Vpadli jsme do Panamy a na Haiti, rozdrtili Irák, osvobodili Kuvajt, intervenovali v Somálsku a Bosně, rozbombardovali Srbsko, obsadili Afghánistán a zopakovali si invazi do Iráku. A nyní se připravujeme na zcela novou válku v Íránu.

Novinář Lawrence Vance udělal inventuru našeho válečnického státu.

Na obranu vydáváme víc než deset následujících států dohromady. Naše námořnictvo disponuje palebnou silou větší než spojená námořnictva následujících třinácti států. Máme 100 000 vojáků v Iráku, 100 000 v Afghánistánu, 28 000 v Jižní Koreji, 35 000 v Japonsku a 50 000 v Německu. Podle výroční zprávy Ministerstva obrany si vydržujeme 716 vojenských základen ve 38 zemích světa.

Emeritní profesor politologie na Kalifornské univerzitě v Berkeley Chalmers Johnson, který se na toto téma specializuje, tvrdí, že Ministerstvo obrany rozsah našeho impéria bagatelizuje. Vypátral přinejmenším 1 000 vojenských zařízení, z nichž mnohá jsou tajná či velmi citlivá. A podle zprávy ministerstva o početních stavech ozbrojených sil jsou dnes američtí vojáci rozmístěni ve 148 zemích a 11 závislých teritoriích.

Odhadovaná celková suma rozpočtů Pentagonu, dvou válek, zahraniční pomoci spojencům, 16 zpravodajských služeb, nesčetných tisíců pracovníků soukromých bezpečnostních agentur v Iráku a Afghánistánu a našich nových ambasád připomínajících středověké pevnosti čítá zhruba 1 bilion ročně.

Takto rozsáhlá celosvětová síť základen byla možná nezbytná v době, kdy jsme stáli proti sino-sovětskému bloku, který se rozkládal od Labe po Východočínské moře, disponoval tisíci jaderných hlavic a překypoval imperiálními ambicemi a ideologickou nenávistí Západu, ale to vše je už dnes historie.

Je zcela absurdní tvrdit, že všechny ty základny jsou nezbytné pro naši bezpečnost. Právě naopak – naše vojenská všudypřítomnost, nekonečné válčení a podpora despotických režimů mohou za to, že Ameriku, kdysi nejobdivovanější zemi na světě, dnes téměř všichni kritizují a mnohdy i otevřeně nenávidí.

S likvidací amerického impéria jsme měli začít hned po skončení studené války. Dnes nás k ní nutí dluhová krize. Stejně jako GM už nemůžeme restrukturalizaci déle odkládat, protože už nemáme na kdy.

Republikáni se budou dál rvát za nižší daně. Demokraté se budou dál rvát za sociální programy. A tak bude muset americké impérium v dohledné budoucnosti chtě nechtě pod nůž.

Jak chce pravice před lidmi vysvětlit, že si musíme půjčovat stovky miliard dolarů ročně od Evropy, Japonska a arabských států, abychom mohli bránit Evropu, Japonsko a arabské státy? Není trochu absurdní půjčovat si stovky miliard od Číňanů, abychom bránili Asii před Čínou? Není snad známkou senility půjčovat si od celého světa, abychom mohli bránit celý svět?

Konzervativci tvrdí, že jejich vůdčí hvězdou je Ústava. Ale nenapsal snad autor této ústavy James Madison, že válka je smrtí republiky?

Za Bushe II. odvrhla americká pravice moudrost svých otců a nechala se svést neokonzervativní klikou na scestí křižácké mentality Woodrowa Wilsona, jejímž středobodem je utopický cíl „ukončení tyranie ve světě“.

Jak mohli konzervativci, kteří se rádi chlubí prozíravostí a chladnou hlavou, tak snadno podlehnout mámení politických šejdířů a prodavačů teplé vody?

Leč nyní, kdy se prezident Obama shlédl v neosocialismu, mají republikáni šanci napravit své hříchy. A stejně jako šéf prezidentské kanceláře Rahm Emanuel řekl, že dobrá finanční krize by neměla přijít nazmar, nýbrž by ji vládní strana měla využít k prosazení svých zájmů, měla by zase pravice využít příležitosti fiskální krize k osekání válečnického státu.

Vítězství Rona Paula na nejvýznamnějším konzervativním sjezdu CPAC může být známkou toho, že zhýralí synové pravice se začínají obracet zády k bludům neokonzervatismu a vracejí se domů k rodným zásadám.

Zdroj: blog Aleše Drobka

Autorem zveřejněného textu je Patrick J. Buchanan, americký konzervativní novinář, komentátor a politik, bývalý poradce prezidentů Richarda Nixona, Geralda Forda a Ronalda Reagana a kandidát na prezidenta v letech 1992, 1996 a 2000. Článek, který byl přeložen se svolením autora, vyšel původně zde.

Korporace často manipulují těmi nejnižšími pudy a nejmladšími lidmi

Americký politolog Benjamin Barber (autor řady významných děl, v minulosti například “Jihad vs. McWorld“) v roce 2007 vydal další neméně zajímavou knihu (žel, doposud v Česku nepřeloženou), zabývající se vztahem demokracie ke konzumnímu životnímu stylu. “Consumed“, jak se publikace jmenuje, že sžíravou kritikou západní společnosti, směřující svou konzumní podstatou k infantilizaci a ohrožení svobody. Barber narozdíl od neoliberálních fundamentalistů tvrdí, že kvalitu společenských procesů a žití nelze poměřovat čistě růstovými faktory. Svoboda představuje hlubší fenomén a nelze ji redukovat na svobodu tržní. Na jednu z Barberových myšlenek, a sice jak globální trh a reklamni průmysl narušují vývoj dětí, výborně navazuje šokující a syrový dokument “Consuming Kids”.

Tento film, který výstižně mapuje vliv reklamy a popularizovaných značek nejen na děti, ale lidi obecně. Přesto se příběhem nese jasná linie: linie dětství prodaného za reklamní pozlátko.

Přitom problém konzumerismu je daleko hlubší, než aby se dal odbýt tvrzením, že je to každého věc. Jistě, snažit se komukoli direktivně přikazovat, jak se má chovat, představuje opačný (ale v jádru ze stejného základu vycházející) pól neoliberálního fanatismu – ideologii sociáního státu a proletářství. V každém případě je analýza, kritika a dekonstrukce konzumerismu procesem nejen legitimním, ale i žádoucím. Nad komentářem o “ukradeném dětství” je snadné mávnout rukou jako nad stesky neúspěšných závistivců. Poněkud méně lehkomyslně lze opomíjet faktory, kterými konzumerismus rozrušuje současnou západní politickou realitu.

Barber ve své vzpomínané analýze v podstatě říká, že konzumerismus ničí aktivní občanství. Co to znamená? Jinými slovy to, že svoboda volby je čím dál více nahrazována prostou volbou mezi jedním, nebo jiným zbožím. Západ je přitom nejbohatší civilizací, více jak polovina jeho obyvatelstva trpí materiálním nadbytkem. Průměrný člověk, žijící na Západě, dnes “nic nepotřebuje”. Z toho důvodu reklamní průmysl vyvíjí tlak, aby si lidé kupovali zcela zbytečné a nepotřebné věci. Kupujeme tak neustále nové konfekční oblečení, i když ho máme dvě plné skříně a ve skutečnosti střídáme pět, šest, sedm nejoblíbenějších svršků. Jak zaslechneme slovo “výprodej”, letíme jako utržení ze řetězu. Navštěvujeme neustále nové a nové podniky rychlého občerstvení, kupujeme každou laskominu, kterou nám v přestávce mezi televizními novinami a sportem servírují hranaté brány do dnešního světa. No a nakonec vlastním dětem kupujeme aktuální trháky, hračky, které prostě letí. Že se často jedná o bezvýznamné nesmysly, si ve shonu všedního dne neuvědomíme. Nenapadne nás, že zanedbáváme rodinu například tím, že se necháme pohlcovat nelítostným soukolím moderní společnosti. Místo výletu do přírody naše starost o rodinu vypadá tak, že fracka, řvoucího mezi regály, ukojíme zakoupením dalšího trendy výrobku. Ztrácíme sami sebe, ztrácíme své děti a ztrácíme vůli ovlivňovat svět kolem sebe. Trh to za nás všechno zařídí.

Tak jsme jen krůček od toho, ztotožnit tento materiální dostatek (ve skutečnosti hyperpřebytek) s demokracií a svobodou. To se bohužel realizovalo v případě České republiky, která, jak připomíná (mnohé čtenáře DP následující jméno jistě nepotěší) Jiří Pehe, dnes představuje společnost, která se globálnímu konzumerismu vydala zcela napospas. Zkrátka jsme si vsugerovali, že svobodná spotřeba všeho druhu rovná se svoboda jako taková. Jelikož čtyřicet let komunismu zlikvidovalo jakékoli potenciálně obranné faktory (duchovnost, vzájemný respekt, kolegialitu), boj jsme dávno prohráli.

Na tuto myšlenku zdárně navazuje Alain de Benoist když říká, že v globálním konzumním řádu “se veřejný prostor rozpouští v prostoru soukromém, zatímco zastupitelská demokracie je snížena na jarmark, kde se stále menší nabídka – sbližování programů a politika středu (jak trefné na současnou českou politickou scénu, kde se hlavní subjekty liší prakticky už jen odlišnými čísly v ekonomických analýzách!), setkává se stále méně motivující poptávkou”.

Je tomu asi opravdu tak, jak napsal tradicionalistický myslitel René Guénon, že moderní společnost ve fázi kali-yugy je zároveň “říší kvantity”, neboli společností blahobytu, přejídání a všudypřítomného zlata, které mate smysly a zabraňuje vnímat temnotu rozpadu mezilidských vztahů, rozvrácených rodin a generací, vychovávajících bezskrupulózní pozéry a infantilní idioty.

Jenže…jak z toho ven? Autorita rodiče, který si jako jedinec uchoval zdravý rozum, může být sebevětší, ale těžko zabrání interakcím v prostředí svých vrstevníků. Je těžké vést nové generace k alternativnímu (alternativnímu nikoli ve smyslu anarchistickému, nýbrž odlišnému od globálně-konzumního diktátu dneška) způsobu života v prostředí, kde jsou smysly člověka naprosto přehlcovány všudypřítomnou otevřenou i skrytou mediálně-konzumní masáží.

Posuďte sami. Povzbudivá podívaná to není.

Film (obsahující slovenské titulky) je možné shlédnout ZDE.

Autor: Karel Kaiser

Skutečnost, že většinu médií tzv. „hlavního proudu“ zajímají senzace, hon na čarodějnice a že například přední český internetový deník „České noviny“ má na hlavní stránce zahraničních zpráv nehodu českého řidiče ve slovenském Humenném a spravedlivého rozhořčení dochází novináři zpravidla pouze tehdy, objeví-li se snaha omezovat jejich nikým nekontrolovaný monopol je už prakticky každým soudným jedincem považována za průvodní a degenerativní jev současnosti.

Že ale z deklarovaných liberálních a demokratických kruhů poměrně často zaznívají hesla plná termínů jako „civilizace“, „Západ“, „morálka“, nebo „příklad ostatním“ (nejlépe ve vztahu k Rusku, Číně a alternativnímu, tedy ne nezbytně ze západního osvícenství vycházejícímu pojetí práv člověka), to je nejen urážka inteligence všech, kterým ještě zbyly pozůstatky zdravého rozumu, ale hlavně důkaz intelektuální nepoctivosti vyřvávačů práv pro všechny a profesionálních demokratů. Politický proces s Gertem Wildersem ukazuje, kdo na jaké straně barikády stojí. Ironií osudu je, že samotný Wilders je paradoxně jedním z průkopníků současného „soumraku Západu“. Jeho militantní antiislamismus, vycházející z prací a názorů některých liberálních a nekonzervativních teoretiků „západní supremace“, jaký konflikt s islámským světem do značné míry prohlubuje, není politikou hodnou následování. Zde se ale hraje o to, zda se podaří novodobé politicko-korektní inkvizici uspět ve svém historicky prvním mezinárodním křížovém tažení proti nositelům závadného viru kritického a „xenofobního“ myšlení.

Shrňme si to. Nizozemská prokuratura (ovšem na základě řady obvinění holandské veřejnosti!) obviňuje politika Geerta Wilderse z „podněcování“ nenávisti proti muslimům. Důkazů je prý hodně – kontroverzní film Fitna (Rozvrat) a nesčetné množství Wildersových projevů. Pokud bude Wildersovi prokázána vina, hrozí mu podle agentury AFP až rok vězení, nebo pokuta 7000 eur (to odpovídá částce asi 182.000 korun). Relativní pakatel a relativně nevysoký trest. Ale kde to skončí příště? Pokud necháme situaci zajít daleko a Wildersovi bude prokázána vina (jaká? Vina špatného myšlení?), otevíráme dveře k dalším potenciálním procesům. Nebudou si jisti kritici zneužívání sociálních dávek, publicisté, non-konformní novináři, ale koneckonců ani statisíce bloggerů. Jaký má smysl svoboda slova jen pro někoho? Konformní a prosystémové názory jsou z definice systémem tolerované, regulovaná „svoboda slova“ ztrácí smysl, protože se stává protimluvem a logickým nesmyslem.

Wildersova strana PVV navíc zaznamenala velký úspěch ve volbách do Evropského parlamentu ve volbách, které v Nizozemsku proběhnou v roce 2010 má dokonce šanci stát se nejsilnější stranou v zemi. Motivace demoliberálního establishmentu eliminovat pro něj nebezpečnou alternativu je jasná, ale ukazuje se ještě něco. V dnešní Evropě je totiž (již nikoli pouze teoreticky) možné šikanovat politickou formaci, která se těší silné podpoře veřejnosti a z ní odvozuje svou legitimitu. Demokratické instituce a systémy přestávají fungovat, pokud jde o subjekt, který vybočuje z řady. Vše co je konformní, servilní, neklade nepříjemné otázky a souhlasně přitakává sílícímu honu na čarodějnice, nebo alespoň moudře mlčí odpovídá duchu doby a je hodno ochrany. Ptát se po legitimitě tvůrců současných honů na čarodějnice, jejich kritika a nezávislé myšlení se stává nebezpečným extremismem.

Islámská hrozba hraje v tomto divadle daleko menší roli, než která jí je obecně přisuzována. Současný západní svět, zbavený jakékoli duchovní podstaty, vyhořel. Drtivá většina západních prezidentů, vlád a zastupitelů se nezajímá o přežití a rozvoj kultury a civilizace, vrcholné politické debaty nakonec vůbec nejsou politické a řeší tak maximálně výši schodku. Étos současné západní civilizace nemůže být odvozen z žádné duchovnosti, nebo tradičního náboženství. Už nemůže být odvozen ani z osvícenství a liberalismu (jakkoli se mnozí dnešní vládci a tvůrci nesmyslných sociálně-inženýrských opatření a „politik rovných příležitostí“ budou za liberály označovat. Jak je šikanování Wilderse, stejně jako například zákaz vstupu do Velké Británie americkému publicistovi Savageovi za kritiku islamismu, nebo britským státem tolerované řádění lůzy, usilující o zranění (v tom lepším případě) předsedy Britské národní strany Nicka Griffina slučitelné s Voltairovým „nesouhlasím s vámi, ale budu se bít za vaše právo říct to“?

Zatímco Fitna, varující před muslimy, uchvacujícími Evropu, se může za čas ukázat ve svých vývodech mylná, je příčinou soudního procesu, transparenty „Wilders zasluhuje islámský trest“, “šariá přichází“, které mají jasné poselství, jsou brány jako důležitý příspěvek k demokratické diskusi a spravedlivé vyjádření zhnusení a hněvu diskriminovaných.

To je dnešní Západ. Ani pohanský, ani křesťanský, ani osvícenský. Dokonce ani ne post-moderní. Protože kam se podělo Lyotardovo „právo na vlastní příběh“? Multikulturalismus a proklamovaná „rovnost kultur“ jsou do jisté míry zástěrkou. Ne, současné západní klima vychází z něčeho naprosto jiného. Je to něco těžko popsatelného a definovatelného, ale blíží se to. Reprezentuje to všechno, co popírá zdravý rozum, kritické myšlení, lidské individuum a samostatnost. Ztotožnění se s něčím na základě vlastní vůle. Není snadné to vyjádřit slovy.

George Orwell to vyjádřil čtyřmi číslicemi.

Dechberoucí kuřivo  & boty Loake

1. Cigarety Pink Elephant

Pokud se cítíte natolik dekadentně, že vás neodradí ani cigarety v růžovém papírku s růžovým filtrem, pak vyzkoušejte Pink Elephant. Jedná se o ochucenécigarety s kořeněnou směsí orientálních tabáků a s příchutí vanilky. Jsou stejně silné jako „červené“ Lucky Strike.

Cena 85,– Kč

Tonáž:
Dehet: 10 mg/cig.
Nikotin: 0,8 mg/cig.
Oxid uhelnatý: 10 mg/cig.

2. Boty Loake

Většině obchodů s obuví dnes vévodí německá konfekce, která se trapně maskuje italskými názvy. Vyznačuje se zvláště nenápaditým tvarem, průměrnými materiály a pochybnou kvalitou. Jedním z možných úniků z prostoru německého vlivu je vydat se přes Lamanšský průliv (přinejmenším ve virtuálním světě) do země Anglosasů. A ceny v poměru ke kvalitě zde nemusí nutně připomínat drahotu.

Co třeba některý z ručně šitých modelů firmy Loake? Mimochodem, Loake při výrobě používá pryž od Goodyearu.

Zdroj: Národní myšlenka

www.loake.co.uk

„Vánoce“ jsou vlastně oslavou svátku Yule z předkřesťanské Evropy, jehož „dvanáct dní“ vyjadřuje období od zimního slunovratu k Novému roku. Tato skutečnost je obyčejně přehlížena téměř všemi křesťany, kteří zpívají pohanské písně, zdobí pohanský stromek a vypráví dětem o pohanském Kris Kringlovi – zatímco údajně slaví „narození Ježíška“. Církev se dokonce pokusila zcizit pohanského obdarovatele Kris Kringla tím, že ho změní ve „svatého Mikuláše“, avšak ke přizpůsobení nikdy nedošlo. Kris Kringl je stále znám v Nizozemí, kde se o něm říká, že přichází do Nizozemí 5. prosince ze Španělska (odtud španělské jméno křesťanského pokusu o krádež: Santa Claus), aby hodným dětem přinesl dárky.

Ozdobený zelený stromek je symbolem věčného života, i uprostřed období zimního slunovratu, a starověké germánské kmeny ho nazývaly stromem světa či stromem života, Yggdrasil, jehož kořeny sahají do podsvětí a jeho větve ke hvězdám – proto ona hvězda na špičce Yule-stromků, někdy bývá nahrazována „andělem“. Ani s vypětím představivosti nelze spojit „Syna božího“, zrozeného v jeslích na Blízkém východě, s tímto starověkým symbolem.

Jmelí je symbolem plodnosti, pro druidy posvátný, protože se zelená v zimě na posvátném dubu. Šťáva jeho bobulí se podobá lidskému semeni a pohanská Evropa mu symbolicky přisuzovala regenerační síly – odtud polibek pod jmelím.

V předvečer svátku Všech svatých (Halloween) a na Nový rok je dle starověkých tradic nejtenčí hranice mezi světem a podsvětím. Z tohoto důvodu jsou barvami Yule červená a zelená: červená se vždy přisuzovala bohu války (Apollónovi, Marsovi, Tórovi, Arésovi, Osirisovi) a zelená se vždy přisuzovala podsvětnímu bohu (Dionýsovi, Iormigundovi, Panovi, Apophisovi) a dohromady je tento symbolismus prvotním kořenem starověkých konceptů „krve a půdy“.

25. prosinec je datum narození Ježíše Krista (1); datum Ježíšova narození není známo, a téměř všichni východní i západní učenci se shodují v tom, že to bylo spíše na jaře, možná na podzim. 25. prosinec jsou narozeniny Mithry, pohanského slunečního boha perského původu, který se narodil v den oslavovaný ve starověku jakožto zimní slunovrat. Kult Mithry byl natolik silný v římských legiích v době, kdy církev upevňovala svou moc nad Římem, že církev zničila Mithrovy chrámy, na jejich základech vztyčila kostely a poté si přizpůsobila celý symbolismus, aby dosáhla postupného obrácení.

To v Mithrových chrámech byli kněží poprvé nazýváni „otec“. Tam se poprvé praktikoval rituál nazývaný „poslední večeře“, včetně přijímání chleba a vína jakožto Mithrova těla a krve. To v Mithrových chrámech byl bůh oslavován den slunce (Sun-day), tedy v neděli, v úctě k slunečnímu bohu, na rozdíl od křesťanské praxe slavit den Sabatu – sedmý den Genesis, kdy Jehova odpočíval. Jak či proč se oslava „sedmého“ dne začala u křesťanů konat v první den týdne (v anglicky hovořících zemích začíná týden nedělí – pozn. překl.) – v „den vítězného slunce“ —– to zůstává pro dnešní křesťany „záhadou“.

Pro opravdové učence („křesťanský učenec“ je oxymóron) to však záhada není – církev roku 375 na koncilu v Antiochii přisoudila dni Mithrova „znovuzrození“ „datum narození Ježíše“. Od té doby byly všechny chvalozpěvy o zrození slunce změněny na chvalozpěvy o zrození „Syna“. Židé o tom věděli, proto stále slaví Sabat ve správný den, stejně jako muslimové, kteří věří v Ježíše, ale pouze jako proroka (2), a ne toho, kdo se narodil o zimním slunovratu.

Všichni uvítejme návrat Sol Invictus!

Poznámky:

1) Ježíš se narodil v Nazaretu, avšak raní křesťané vytvořili příběh o Josefovi a těhotné Marii, kteří konali cestu do Betléma, aby naplnili starozákonní proroctví o „mesiášovi“. Důvod k této cestě uvedený v Písmu svatém – sčítání lidu nařízené císařem Augustem – se dle rozsáhlé římské dokumentace ukázal jako falešný.

2) I křesťanská symbolika kříže byla zcizena z předkřesťanského symbolismu mysterijních kultů, které používali rovnoramenný kříž jakožto mystický symbol Člověka. Tak pravil Ježíš: „A kdož nebéře kříže svého… neníť mne hoden…“ (Matouš 10:38)

Vyšlo na stránkách bratrstvi.net

Geopolitika obecně, použijeme-li definice Oskara Krejčího, tedy „teorie mezinárodní politiky, která studuje zákonitosti vlivu zemského povrchu na politiku států a pravidla pohybu síly v prostoru“ (Krejčí, Oskar: Mezinárodní politika, 1997) i dnes zůstává oblastí společenských věd, konkrétně mezinárodních vztahů, jejíž znalost je bezpodmínečně nutná pro schopnost orientace a pohybu v současném světě, pokud máme zájem chápat, analyzovat a také ovlivňovat probíhající politické procesy. Kolektiv autorů z tří amerických univerzit přináší v publikaci „The Geopolitics Reader“ originální pohled na vývoj geopolitiky a výrazně tak přispívá k prohloubení znalostí historického vývoje mezinárodní politiky a mezinárodních vztahů, včetně otevření zcela nových úhlů pohledu na některé události a děje poslední doby.

Vedoucí kolektivu, Gearóid Ó Tuathail je profesorem mezinárodních vztahů na „Virginia Tech´Campus“ ve Washingtonu. „Geopolitics Reader“ (dále jen “Reader”) je historickým přehledem vývoje a přístupů ke geopolitice. Zahrnuje minimum komentářových textů (vyjma krátkých úvodů k jednotlivým kapitolám a některých kapitol, kde o určité problematice pojednávají samotní editoři „Readeru“). Sestává celkem z pěti zcela tematicky a ideově odlišných kapitol (Imperialist geopolitics, Cold war geopolitics, Twenty-first century geopolitics, The geopolitics of global dangers, Anti-geopolitics), z nichž každá obsahuje zásadní a paradigmatické texty významných osobností, které vývoj mezinárodních vztahů utvářely, nebo jakkoli ovlivňovaly.

Nalezneme tak poměrně pestrou plejádu autorů. Od textů Halforda J. Mackindera a Karla Haushoffera, nebo i kapitoly z Mein Kampfu Adolfa Hitlera přes studenoválečnické texty, dokumenty a manifesty („Zdroje sovětského chování“, Brežněvova doktrína, Trumanova doktrína, ale i Fukuyamův „Konec dějin“), až ekonomickému pohledu na geopolitiku (boj o zdroje), unilaterální obhajobu globální hegemonie USA (Huntington) nebo postmoderní diskurz v podobě textů například George Konrada. Zajímavými perlami je jistě zahrnutí „orientalismu“ E.W. Saida a „dopisu Americe“ Usámy bin Ládina.

The Geopolitics Reader,

Gearóid Ó Tuathail, Simon Dalby and Paul Routledge

Kniha je k dispozici online na google books.

Nebo k dostání v e-shopu Amazon.

Autor: Alex Kurtagić

Jednou jsem byl osloven, abych si představil, jak by dnes vypadal svět, kdyby severoameričtí osadníci v 18. a 19. století ignorovali obchod z otroky. Opusťme pro tuto chvíli všechny divoké představy; jedno zůstává jisté, kdyby obchod s otroky neexistoval, současná scéna populární hudby by rozhodně vypadala jinak.

Většina současného tzv. „středního proudu“ je afroamerická svým původem, nebo z něj čerpá. Je vskutku těžké najít dnes v hitparádách alespoň nanomnožství hudby s evropskými kořeny. Fakt, že hudba, odvozená z afroamerických kořenů dnes baví maximum možných konzumentů mainstreamové kultury, má co do činění spíše s politikou a PR nahrávacích korporací, než s kvalitou. Avšak kvalitní tvorbu, vycházející jak z Evropy, tak z druhé strany Atlantiku známe. Tato muzika je živá a dobrá. Jsem šťastný, že můžu dát zprávu o scéně rozvíjející se, čistší a pravdivější než kdy jindy – a kompletně ignorované bezduchou mašinérií MTV a dalšími.

Jak taková hudba zní?

Asi bych měl použít množné číslo, protože zde máme několik žánrů: Neo-Folk, Martial Industrial , různorodé formy extrémního metalu, zahrnující Black Metal, Folk Metal a Viking Metal. Můžu povídat výhradně o autoritách posledních tří zmíněných žánrů, ale bude v širších dopadech mluvit o všech.

Je zjevné, že black, folk a viking metal vzešly z heavy metalu, ale neměly by být, především pro své sofistikovanější textové i hudební vyjádření, dávané s posledním jmenovaným do jedné řady. Texty těchto interpretů totiž mají tendenci čerpat z předkřesťanské mytologie, starověké a středověké historie a mimo jiné tak částečně plnit prázdné studnice vědomostí řady obětí moderní nevzdělanosti. Black metal má poněkud specifické vyjádření – zabývá se různorodými tématy od satanismu, přes sebevražednou misantropii až k silnému nacionalismu, ale obsahově většinou reflektuje pohanskou a neoromantickou senzitivitu a přístup k životu, když dává na odiv a vystavuje na piedestal – nutno dodat, že povětšinou dosti drastickým způsobem – temné emoce a obskurní mystiku. Hudebně jsou tři zmíněné styly celkem komplexní, kombinují vliv klasické a tradiční lidové muziky, výrazné kytarové rify, prezentují vypracovaným muzikálním stylem, ale často také impozantností a excelentní hudebním uměním. A tak zatímco se black metalové kapely projevují na první pohled „pazvuky“, drsným a primitivním zvukem (což je přístup, který čerpá z vlivů ranných punkových kapel), je zde celá řada dalších kapel, jejichž styl a muzika jsou vskutku vybroušené.

Nutno říct, že zmíněné žánry jsou poměrně ideově zaměřené, rozhodně odlišným způsobem, než raně metaloví předchůdci. Heavy metal cílevědomě vyjadřoval témata demonstrující ukazující vlastní, svébytnou filosofii: zabýval se sexem, nehoráznými excesy a pózami, kterými frontmani jednotlivých kapel dávali najevo své pohrdání autoritami a konvencemi. Black, folk a viking metal jsou na druhou stranu více vážné a zajímají se o ty tzv. völkisch témata: rozkódujeme-li jejich texty, tak vidíme, že v jejich umělecké práci a hudbě můžeme najít kompletní odmítnutí principů modernismu a liberalismu. Nekonformní metalisté většinou pohrdají urbánním způsobem života, světoobčanstvím a/nebo rovnostářskými hodnotami naší doby, a stejně tak otřepanou komerční a konzumní kulturou, která s tím jde ruku v ruce. Namísto toho jejich hudba nostalgicky odkazuje témata jako je organicky pojatá společnost, rurální hodnoty, elitismus, hierarchií a hrdinství, spojené s pradávnými evropskými kulturami. Metalová mystická koncepce přírody, krve, půdy a může být vpravdě nazvána „konzervativní revolucí“, spočívající v odmítnutí liberálního řádu a ustanovení nové, obrozené společnosti, postavené na konzervativních principech (a samozřejmě, že termín „konzervativní“ nesmí být chápán jako cokoli spojeného například s dnešní americkou Republikánskou stranou).

Tento konzervativně-revoluční světonázor nachází americkou paralelu činnosti skupiny zvané „Southern Agrarians“, což bylo seskupení literátů a kulturních kritiků, vedených Robertem Penn Warrenem, která oponovali modernismu, urbanismu a industrialismu a také všeobecné trajektorii, kterou Amerika nabrala během dvacátých a třicátých let. Navzdory této „politizaci“ se metaloví hudebníci neangažují v masové politice. Co je pro ně hranicí, je kulturní a duchovní tématika, popřípadě zdroje západního civilizačního úpadku. Zatímco řada rockerů a hippies od šedesátých let participuje na aktivitách kulturní levice, black, folk, či viking metal hovoří o prastarých hodnotách, opěvují válku, válečníky, runy a lidové umění. V takovém světě nemají hodnoty odvozené z průmyslové revoluce a osvícenství žádné místo.

V myslích většiny lidí často převládají naprosto chybné interpretace metalu. Je to fakt, který je zčásti zapříčiněn tím, že mainstreamová média, preferující velice úzký hudebních žánrů, referují o této scéně téměř výhradně negativním způsobem, bez toho, aby si někdy poslechli byť jen jediný tón. Všichni jednohlasně říkají „je to jen kravál“, zatímco jejich mozky masíruje bezduché techno z jejich iPodů. Metal má příchuť hraní si na vlastním písečku, ale realita je větší – speciálně u folk a viking metalu, které jsou úspěšné, plné nápadů a já se osobně hodnotím jako kuriózní fúzi folku a zjedodušené lidové hudby, doplněné perkusemi a elektrickými kytarami.

Je možné vnímat jistou estetickou empatii mezi například mnoha folk metalovými alby a klasickými kompozicemi Holsta, Wagnera, nebo Berlioze. Mezi fanoušky extrémního metalu není sporu o tom, že právě operu a symfonickou hudbu považuje scéna extrémního metalu za klasické předchůdce. Kupříkladu švédská kapela Therion – tady můžeme vidět případ kompletní fúze mezi metalem a operou (Therion má své kořeny v death metalové scéně, ale dnes, jak ukazuje třeba album The Secret of the Runes /Tajemství run/ je velice stěží zařaditelná do nějaké škatulky).

Pochopíme-li sofistikovanost a kvalitu celé řady metalových počinů, není těžké porozumět tomu, proč fanoušci black, folk, nebo viking metalu tak často pohrdají popovou hudbou,  pro její povrchnost, předvídatelnost, jalovost ne-li rovnou nechutnost. A já skutečně věřím, že to co je vytvářeno v rámci různých extrémních metalových stylů je umělecky a technicky mnohem náročnější než dnešní populární hudba. Nadto má metal v sobě určitou dávku trvalosti. Na rozdíl od mainstreamového popu, jehož většina interpretů je po čase naštěstí zapomenuta – nebo je na ně spíše vzpomínáno pouze jako něco, čehož tvorba byla založena primárně na obavách jejich manažerů, zda bude dostatečně cool. Fakt, že je pop mnohem více viditelný a komerčně úspěšnějšíale neznamená, že by ho lidé, pokud by dostali šanci [seznámit se s něčím jiným] preferovali. Tento fakt znamená pouze to, že je popová hudba v přízni masmédií a plutokratů zábavního průmyslu, kteří jsou schopni inzerovat a také prodat jakýkoli odpad. Všudypřítomnost popu udržuje jeho popularitu. Jako mají všichni lidé vrozenou touhu něco vlastnit, pár  si  jich přeje riskovat svoji marginalizaci kvůli udržování staromódních stylů. Popovou pomíjivost nejlépe dokazuje obrovská role kapitálu, který je nutný k inzerci a prodeji, bez toho by svou kulturní dominanci, která je uměle udržovaná, nebyl schopen uskutečnit.

Black, folk, stejně jako viking metalu se dokonce daří dosahovat úspěchů bez mediální podpory a finanční závislosti na sponzorech. A když některé metalové přece jenom získávají finanční podporu, výsledkem jsou impozantní úspěchy. Asi nejlepší příklad je Nightwish, symfonická gothic kapela (s kořeny souběžně v black metalu a křesťanství), která se svými čtyřmi miliony prodaných alb, jednou stříbrnou, jedenácti zlatými a dvanácti platinovými deskami představuje nejúspěšnější finskou kapelu současnosti.

Kapely tohoto žánru, a počítáme-li k nim i projekty neofolku, nebo martial industrialu, jsou v našich problémových časech obrovsky vítané, představují pozvednutí evropského ducha. Nebudu přehánět, když řeknu, že pro mě a pro všechny, kdo se zde na Takimagu věnujeme kulturním tématům, tato muzika představuje, na rozdíl od plytké popové scény, určitou revitalizaci západní civilizace. Dokonce i když na chvíli zapomeneme na všechny „zabijáky policajtů“ a další pózy gangsta rapu, nemůžeme ve svém vlastním celku vidět, jak přínosné všechny kulturní projevy, vzešlé ze Západu – a jak jsou po desetiletí – systematicky narušované a přetavované globální masovou zábavou.

Jeden si říká, jak je zvláštní, že většina současných mainstreamových médií a politického establishmentu si dosud neuvědomuje potenciálních rozvratných elementů a důrazných evropské aspektů této scény, která je stále mimo jejich kontrolu. V každém případě doufejme, že teorie Jacquese Attaliho je pravdivá a že viking metal může reprezentovat hudbu budoucnosti.

Vyšlo v online magazínu Takimag.

Současná Evropa je problém

Autor: Karel Kaiser

Většina obyvatel malé evropské země vklíněné mezi alpské ledovce, se v referendu rozhodla říci ne další výstavbě minaretů na švýcarském území. Švýcarské referendum, uspořádané z popudu druhé nejsilnější strany, lidovců Christopha Blochera, je na první pohled jasným úspěchem sil, které se považují za „obránce Západu“. Návrh na zákaz další výstavby schválilo 57% voličů ve 22 z celkově 26 kantonů. Co dodat? Na jednu stranu můžeme výsledek chápat jako důkaz, že evropská populace ještě není zcela oddána pozlátku honby za ziskem, zcela zmaterializována a zcela svázána virtuální realitou populární kultury a mainstreamových médií. Problém je, že nevíme, zda švýcarská iniciativa časem neinspiruje i další evropské země. Může se stát, že ze zdánlivého evropského vstání z popela rozkladu se může vyklubat laciný „boj proti islámu“, který je ve skutečnosti průvodním jevem západního civilizačního úpadku.

Předně se ukazuje, jak rozdílně je v Evropě tzv. „islámská hrozba“ vnímána, což mimochodem ukazuje i na to, že zpracovanost občanů médii a prostupující politickou korektností je různá. Ze 7,5 milionů Švýcarů je muslimů necelých 5%. Zajímavé je, že ze všech lidí, kteří se oficiálně hlásí k muslimské víře, pouze 13% aktivně islám praktikuje. Stejně tak fungují ve Švýcarsku pouhé čtyři minarety. Nejzajímavější je fakt, že to bylo právě Švýcarsko, které bezpečnostní analytici tzv. Kodaňské školy před několika lety hodnotili jako jednu ze zemí, kde panuje relativně vysoká tolerance k přistěhovalectví, když otázka imigrace není považována za závažnější bezpečností hrozbu.

Blocherovi lidovci jsou dnes vedle Geerta Wilderse a Britské národní strany nejviditelnějšími bojovníky s islamizací Evropy. Nemáme nejmenší důvod tyto lidi odsuzovat, házet jim klacky pod nohy, nebo pochybovat o jejich zdravém úsudku. Evropa dnes stojí před závažnými problémy a je pochopitelné, že tak razantní změna sociálního okolí, které je řada Evropanů dnes vinou masové imigrace svědky, vyvolává negativní reakce. Přesto je na místě opatrnost.

Ať se děje cokoli, je jasné, že moderní chaos, který je společným jmenovatelem řady problémů (sociálních, nebo ekonomických), které nás dnes tíží, se zrodil na Západě. Jakkoli je třeba odsoudit ideu otevřených hranic a nekontrolované imigrace, hordy přistěhovalců, pustošících pařížská sídliště a centra britských měst, jsou jen konečným důsledkem především dvou záležitostí: hodnotové dezorientace Západu a honby za ziskem. Migrace není jev nijak nový, ani negativní, zato masová imigrace posledních let ano -  je to výsledek honby západních korporací za maximalizaci svého zisku na úkor domácího obyvatelstva.

Když se ozvou hlasy, odsuzující plánované vystoupení Geerta Wilderse v Senátu PČR, neváhejme a ubijme ty pokrytce argumenty. Kde je tolik vychvalovaná svoboda oné liberálně-demokratické společnosti? Proč není problém vystoupení čínské delegace, ale belgického liberála (sic !) ano? Když budou ve volbách vítězit strany vedené lidmi jako Christoph Blocher, či Nick Griffin. . .nuže radujme se ze stažených půlek lidskoprávních pokrytců.

Ale nenechme se svést na cestu laciného „boje proti islámu“ a už vůbec se nenechme stáhnout proudem strouhy „boje za demokratický svět“! Je nutné odmítnout současný koncept imigrace bez hranic z důvodů sociálních a ekonomických, ne vykrvácet ve válce kultur, která z politického, mravního i logického pohledu postrádá jakýkoli smysl. Problémem většiny stran tzv. „krajní pravice“ je ten, že vlastní problémy přenášejí na někoho, na koho lze  snadno ukázat. Je  snadné ukazovat na muslimy, ale dosáhli snad Paříže a Londýna krvavými válkami? My sami jsme jim otevřeli dveře. Evropa se nachází, jak bylo řečeno, ve stavu naprosté hodnotové dezorientace, není tedy divu, že se stala tak lehkou obětí pro hodnotově pevné Alžířany, Marokánce, Araby, nebo Turky. Dokud Evropa nenalezne cestu zpět k hodnotám a hrdosti na sebe samu a vlastní historii, nemůže být o žádném zachování civilizace řeč.

Zastavení nad podnětnou a v mnohém dnes provokativní knihou Helmuta Schmidta „Sebezáchova Evropy“

Jednání a spory ohledně ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice nejenom, že rozštěpily veřejné mínění na dvě téměř nesmiřitelné poloviny, ale také připomněly, že evropská integrace není uzavřený proces. Více se soustředíme na aktuální otázky technologického (mnohdy technokratického) charakteru a zapomínáme, že jakýkoli proces musí být postaven především na „ideji“. Bývalý předseda SPD a západoněmecký kancléř v letech 1974-1982 Helmut Schmidt (celým jménem Helmut Heinrich Waldemar Schmidt) ve své knize podává vynikající analýzu přesvědčivého charakteru, kterou umocňuje fakt, že jako socialista musí být za některé své názory a podněty (odmítání vstupu Turecka do EU, volání po nutnosti celoevropské spolupráce na omezení imigrace) vnímán svými soukmenovci jako heretik. Rovněž pozitivní vztah k Rusku, skepse k volnému trhu, globalizaci a „dravčímu kapitalismu“ rozhodně nepotěší řadu mainstreamových politických elit nejenom v Německu a jiných národních státech Evropy, ale především právě na úrovni celoevropské.

Nové výzvy

Schmidtův brilantní text, tématicky rozdělený do čtyř velkých kapitol (Nové světové problémy, Apely na Evropu, Pozvolný rozvoj Evropské unie, Společná podstata) dokazuje autorovu hlubokou erudici, znalost problémů, ale zároveň také určitou dávku nadhledu. Kniha vznikla v roce 2002, to znamená, že mnohé pasáže jsou neaktuální, konkrétně například ty, které se týkají nadějí, jaké Schmidt vkládal do Konventu (jehož dílem bylo vypracování návrhu tzv. euroústavy, což jak známo nastartovalo sérii procesů, na jejímž konci je dnes ratifikovaná Lisabonská smlouva), avšak mnohé otázky (nutnost institucionálních reforem, nutnost ukončení rotace předsednictví Evropské rady) dnes evidentně docházejí svého naplnění v podstatě v souladu se Schmidtovými názory, jiné (varování před neuváženým rozšiřováním EU na východ) spíše nikoli a některé (Schmidt také prosazuje úzkou politickou a diplomatickou spolupráci EU a Ruska) jsou stále otevřené, nejednoznačné a nejasné.

Sebezáchova Evropy není nemastnou-neslanou sbírkou textů, zabývající se „teorií evropské integrace“, rozborem fungování institucí EU, ani filosofujícím traktátem. Je to soubor tezí, načrtnutí možných scénářů a podnětů, které by nás měly vést ke svébytnému způsobu přemýšlení o Evropě. Schmidt je proevropský, ale rozhodně ne nekritický. Přes deklarovaný pozitivní vztah k Evropě a fenoménu evropské integrace, kterou považuje za nejlepší možnou odpověď mocensky a populačně upadajícího starého kontinentu tváří v tvář nových globálním problémům (ať technologického, sociálního, nebo ekonomického charakteru), neváhá ostře zkritizovat například centralistické tendence Bruselu, nebo nečinnost Evropy na poli mezinárodní bezpečnosti, která v důsledku podporuje hegemonistické postavení Spojených států, nebo neustálou snahu o zvláštní (omezující) statut Německa, vycházející z reminiscencí druhé světové války.

V úvodní kapitole, věnované novým výzvám, věnuje Helmut Schmidt velkou pozornost otázkám, PROČ VŮBEC evropskou integraci. Na rozdíl od mnoha mainstreamových výkladů, pochodujících okolo horké kaše, Schmidt vykládá karty na stůl. „Mimoevropské velmoci se snaží přesunout následky globálního ohrožení na jiné“, „globalizace ohrožuje politické sebeurčení jednotlivých národů“. Je to tedy nikoli „zlý Brusel“, ale primárně finanční globalizace, která přesunem moci do rukou nikým nevolených kartelů a korporací ubírá národním státům, důležitým konstitutivním jednotkám, jejich moc. Evropa a Evropané jsou povinováni nalézt průnik společných zájmů a vystavit tomuto fenoménu hráz. Sjednocená Evropa s vlastními pravidly a liberalizací vnitřního trhu se následkům globalizace postaví lépe, než Evropa rozpolcená, ovládaná partikulárními finančními zájmy. Evropané zkrátka k vlastní sebezáchově musí „spojit své síly“.

Evropský proces, který, jak správně Schmidt upozorňuje, nemá ve své historii obdoby a je přes veškerá svá negativa při zpětném ohlédnutí „neuvěřitelným úspěchem“. K udržení je ovšem potřeba zachovat jisté principy. Za prvé, říká Schmidt, rozšiřování a další rozvoj integrace může probíhat pouze pozvolna a během delší doby. Za druhé, je nutné pochopit, že se od doby, kdy byla evropská společenství zakládána, mnohé politické podmínky změnily: Unie již NENÍ URČENA k obraně před Východem, tj. sovětským komunismem, neboť toto nebezpečí pominulo, současným hlavním leitmotivem je a měla by zůstat sebezáchova Evropy a akceschopnost Unie jako celku navenek. Za třetí, evropská společenství vznikla také mimo jiné pro to, aby pevně začlenila Německo do demokratických struktur. Dnes je Německo nejsilnější ekonomikou Unie. Základem úspěchu integračního procesu zůstává nejenom udržení Německa uvnitř Unie (což se nezdá být ohroženo), ale také nejužší spolupráce mezi Paříží a Berlínem, čili bonne entente (jak kdysi řekl Giscard d´Estaign), tedy tandem Němců a Francouzů je nejenom v zájmu obou národů, ale také celé Unie, tvrdí Schmidt. Takové tvrzení může být pro mnohého českého čtenáře v současné době šokující a nepřijatelné, zde se ovšem bavíme o dlouhodobých strategických a geopolitických problémech, nikoli o aktuální politice omylných a obskurních postaviček typu Nikolase Sarkozyho.

Evropa na křižovatce

Co Evropu a integrační proces ohrožuje? Ve zkratce vyhrocený nacionalismus, centralismus bruselských elit, americká hegemonie a masová imigrace. Přičemž není vyloučeno, že některé fenomény (př. centralismus a vyhrocený nacionalismus) tvoří spojité nádoby. Schmidt správně připomíná, že „centralistickým poručníkováním a znevýhodňováním jednotlivých států EU. . .může latentní nacionalismus uvnitř členského státu propuknout naplno.“ Zároveň se však nedomnívá, že je potřeba proti nacionalistickým politikům v jednotlivých státech EU nějak zasahovat. Naopak. Například někdejší sankce vůči Rakousku za participaci Haidera na vládě, se dočkávají tvrdého odsudku: „vídeňská vláda, která se opírá (psáno v té době, pozn.) o Haiderovu stranu jako o koaličního partnera, se ovšem nijak neprovinila proti právu EU, nebo dokonce proti „zásadám svobody, demokracie, úcty k lidským právům, atp…“ Není co dodat, není co ubrat.

Jak bylo naznačeno, Schmidt zůstává velice příznivě nakloněn úzké spolupráci Evropské unie a Ruska. Otázka budoucího vztahu (v tom smyslu, jak integrace EU bude dále pokračovat) Unie a Ruska však dodnes nebyla vyřešena. Jak vidíme, tahanice a spory (nejenom) ohledně energetiky zůstávají. Pravdou je, že Schmidt své Rusku nakloněné postoje neskrývá. Koneckonců v úvodu knihy důležitě poznamenává, že „na tomto největším ze státních území se vyskytuje obrovské nerostné bohatství. . .pokud na severní Sibiři ustoupí hranice věčně zmrzlé půdy, otevře to eventuální možnosti pro zemědělství a nové osídlení.“ Evropa by proto „měla být spolehlivým partnerem Ruska nejen v oblasti obchodu a financí, nýbrž a především – i v diplomacii.“ Podobné myšlenky by dnes spoustě rusobijských politiků a novinářů způsobily velkou nevolnost. Helmut Schmidt jde dál, odmítá vstup Gruzie a Ukrajiny do Evropské unie pro jejich „kulturní odlišnost od Evropy“. Za kulturně odlišné považuje pochopitelně i Rusko, avšak nemá problém prohlásit bývalé součásti SSSR za sféru vlivu dnešní Ruské federace! To je ovšem jasná facka antiruské hysterii a roztodivným geopolitickým teoriím o euroatlantickém antiruském valu – „moje nejdůležitější rada zní: v žádné krizi a v žádném případě nezraňovat národní hrdost Rusů!“ (!!!)

Rozluka s Amerikou?

Z toho vyplývá jasná bezpečnostní a diplomatická emancipace na USA. Nejedná se o prvoplánový a hysterický antiamerikanismus, pro Schmidta zůstává budoucí úzká bezpečností kooperace mezi USA a EU velmi důležitým pilířem. Je však nutné evropské o s a m o s t a t n ě n í  se. USA v minulosti podporovaly vznik evropských společenství –  neboť potřebovaly konsolidovat evropský Západ v boji proti SSSR. Ve chvíli, kdy komunistické nebezpečí pominulo, nezbývá, než pod tlakem některých nedávných událostí (americké intervence) prohlásit, že „bezpečnostní zájmy USA mají větší rozpětí než bezpečnostní zájmy evropských zemí a nejsou identické ani principiálně.“ Schmidtova kritika kupř. bombardování Jugoslávie v roce 1999 je tvrdá, ale zároveň konstatuje tehdejší bezvýchodnost situace, neboť Evropa nebyla schopna zaujmout jednotné stanovisko a zasáhnout sama. Americké řešení bylo jediné na obzoru, ale dlouhodobě nejhorší z možných. Amerických protektorátů v Evropě je do budoucna nutno vyvarovat se vlastní jednotnou bezpečnostní politikou. Jisté vlaštovky jsme již zaznamenali:  například rozkol mezi „starou“ a „novou“ Evropou ve věci druhé války v Iráku. S tím rozdílem, že „novou“ Evropu nejsou státy střední a východní Evropy, nýbrž státy jako Francie a Německo, které odmítly hrát na bushovskou studenoválečnickou notu. Proto, aby se Evropa dostatečně emancipovala na USA, je také nutno odmítnout vstup Turecka do EU, opět ne pro žádný apriorní antiturkismus, popř. antiislamismus, nýbrž pro kulturní rozdílnost. Zapojení Turecka do EU by poškozovalo stejně tak Unii, jako Turecko. Není divu, že horlivější podpora tureckého vstupu zaznívá nikoli z ulic Istanbulu, nýbrž  z kanceláří Washinghtonu. Islám není sám o sobě podle Schmidta pro Evropu nepřítelem (připomíná nezměrný přínos córdobského chalífátu), problémem je masová imigrace, která by měla být celoevropsky omezena a také zkrachovalý multikulturalismus. Evropa by rovněž neměla založit svou politiku na laciné víře ve “střet civilizací”, tuto tezi, která se lehce může stát sebenaplňujícím proroctvím, je potřeba odmítnout. V zájmu Evropy je, aby k mnoha politology předpovídanému “střetu civilizací” nedošlo.

Závěr knihy doplňuje výstižných “Dvacet tezí a osobní vyznání”, kde je autorova argumentace shrnuta ve dvaceti krátkých odstavcích:

Stručně:

1. Evropa stojí před novými úkoly, je potřeba hledat co ji spojuje, nikoli to, co ji rozděluje.

2. Tváří v tvář novým problémům a výzvám se Evropská unie stává záchranným společenstvím.

3. EU je projekt “sui generis”, přes všechna negativa je dosavadní dosažený stav obdivuhodný.

4. Současná Unie je otevřený, nikoli finální projekt, neustále se rozvíjí.

5. Rozšíření a postup integrace musí probíhat pozvolna.

6. Aby měla Unie smysl, je pro budoucnost důležité, aby byla akceschopná jako celek.

7. Je potřeba skončit s neustálým podezíráním Německa. Jeho smysl jako nejmocnějšího státu Evropy je právě uvnitř EU.

8. Tandem Němců a Francouzů je nejenom v zájmu obou států, ale především v zájmu Evropy jako celku.

9. EU potřebuje vlastní finanční politiku; volný trh je nesmírně užitečný, ale dopady ekonomické globalizace je nutno regulovat státními, popř. plošnými evropskými zásahy.

10. Bezpečnostní zájmy EU a USA jsou odlišné. Evropská unie se bude muset snažit snižovat postupně svou zahraničně-politickou a strategickou závislost na Americe.

11. Společná zahraniční a obranná politika Evropy je nezbytná.

12. Rozšiřování EU nesmí pokračovat do té doby, než bude uskutečněna neodkladná institucionální reforma EU.

13. Pravomoce Evropského parlamentu by měly být výrazně posíleny.

14. Unie není stát. EU nesmí podrývat národní státy.

15. Z dlouhodobého hlediska je nutné vytvoření stabilního, vnitřního jádra Unie.

16. K rozšíření Unie musí docházet prozíravě, mělo by být prováděno postupně.

17. Přednost má přijetí Polska, České republiky a Maďarska, pro které mluví důvody morálky, psychologie, i geopolitiky. (Kniha byla napsána v roce 2002, pozn.)

18. Z geopolitických důvodů by měly být odmítnuty úvahy o vstupu států z ruského kulturního okruhu.

19. Vstup Turecka do EU je nežádoucí. Naopak je žádoucí pozitivní a jednotná politika Unie vůči Turecku.

20. Bylo by v souladu s evropskou kulturou, kdyby nejen politici, ale i umělci a inteligence ,považovali za svou povinnost uvést do veřejného povědomí společné evropské základní mravní hodnoty. Společná morálka Evropanů existuje.

Přesto, že probíhající politické procesy uskutečnily řadu věcí, o kterých je ve více než šest let staré Schmidtově knize pouze psáno a politická situace se v mnohém změnila, zůstává kniha “Sebezáchova Evropy” podnětným studijním materiálem, svébytným názorovým průvodcem, ale i cenným svědectvím brilantního realistického smýšlení bývalého německého kacléře. Jedná se o vskutku paradigmatický text, odpovídající na řadu otázek a zároveň řadu zajímavých otázek otevírající. Je velmi nešťastné, že knize “Sebezáchova Evropy” nebyla dosud v Česku věnována patřičná pozornost, kterou si bezesporu zaslouží.

Sebezáchova Evropy
Perspektivy 21. Století
Autor: Schmidt Helmut
ISBN: 80-7185-561-8

Nakladatelství Paseka