Autor: Radim Lhoták

Podobá se pravdě, že život čerpá svůj smysl z mnohem hlubšího zdroje, než by se dnes mohlo zdát. Život je podle všech jeho projevů síla, jejíž mohutnost nachází oporu ve vyšším kosmickém principu. Z toho vyplývá, že jde o fenomén věčný a nezničitelný. Slušelo by se proto dát poněkud nový smysl pojmu transcendentna, než bylo dosud zvykem. Je-li Život sám principem všeho jsoucna, musí být i jeho transcendentní zdroj bytostně životný, dynamický a proměnlivý.

Transcendentno pod tíhou náboženských diskursů historické éry lidstva nabylo význam ideálna, jisté instance dokonalosti, předobrazu všech jsoucen vytvořeného absolutním duchem všemohoucího Boha. Odkud se však bere ona víra v dokonalý obraz světa zplozeného představivostí nejvyššího Stvořitele? Copak může sebelepší představa existence odolat tvůrčímu pokušení něco na ní změnit tak, aby byla v jistém směru lepší? O existenci světa v jeho totalitě to musí platit dvojnásobně. Nutnou podmínkou života je světlo, životadárná energie. Nejvyšším smyslem života je tvoření. Nejvyšším hybatelem tvoření je Duch, z jehož představivosti vznikají všechny životní formy. Teprve se vznikem životní formy lze myslet její kvalitu, nakolik je to forma dobrá. Měřítkem dobra všech životních forem je potom krása, lad a harmonie, neboli jak se tyto formy snoubí v životaschopném celku. Být schopen vnímat, utvářet a hájit životný celek – není snad toto hlavní úkol Ducha? Ne nadarmo byla našimi prapředky chápána schopnost člověka žít v harmonii s přírodou jako projev vyspělé úrovně lidského smyslu pro pravdu a duchovní rozměr lidské existence. Stejně tak byla chválena starostlivá účast jedince na lidském společenství coby životném celku, který ho převyšuje a který mu dává smysl existence.

Cesta k pravdě a k poznání pravého smyslu existence má mnoho společného se zkoumáním života v jeho samé podstatě a původu. Pravdu o životě však nelze spatřit, pokud se budeme zabývat pouze projevy jeho forem, jako to dělá například moderní věda. Pravé poznání lze nabýt z dotyku a souznění s duchem, jenž se za těmito formami skrývá. Teprve skrze duchovní zřetel lze odhalovat podstatu věcí v jejich skrytosti. Duchovní vhled, onen transcendentní rozměr poznání, ovšem vyžaduje vnitřní sílu, jíž poznávací subjekt dokáže vládnout. Slovansko-árijské Védy popisují devět stupňů duševních sil člověka, devět mocností duše, které v sobě musí člověk od narození postupně aktivovat, aby se utvořil k síle duchovnosti. Pokusme se nyní prozkoumat, co tyto stupně znamenají a jakým niterným zráním musí člověk projít, aby byl schopen duchovního zřetele a mohl tak dospět k pravé moudrosti.

Uveďme si nejprve duševní síly člověka v přehledné stupnici podle úrovně jejich vyspělosti:

1. Síla instinktu – Instinktivní (nejnižší) člověk.
2. Síla smyslu – Smyslový, sentimentální člověk.
3. Síla rozumu (intelektu) – Rozumný, intelektuální člověk.
4. Síla vůle – Volní člověk.
5. Síla mysli – Myslící člověk.
6. Síla slova – Tvořivý člověk.
7. Síla duše – Duševní člověk. Od duchovního se odlišuje jinou úrovní.
8. Síla umu a vůle – Zduchovnělý, umný člověk, který tvoří s pomocí Ducha.
9. Síla Ducha a víry – Duchovní člověk.

Síla instinktu

Instinkt představuje nejnižší duševní schopnost a zahrnuje i zvířecí pudy. Převahou instinktu v jednání člověka se z něho stává mírně zušlechtěné zvíře. V názoru lidí bývá instinkt často zaměňován s intuicí. Řekne-li někdo: „Vycítil jsem instinktem, jak se věci mají,“ je mnohem blíže pravdě, než když prohlásí: „Byl jsem veden intuicí.“  Ve většině případů, kdy lidé mluví o intuitivním jednání, jde právě o instinkt. Instinkt je buď vrozený (pudy), nebo nabytý zkušeností (podvědomí). Setká-li se člověk s nějakým novým jevem, pro nějž nenachází analogii, nezbývá mu nic jiného, než tento jev prozkoumat smysly a tak zjistit jeho účinek na vlastní bytost. Výsledný efekt jevu, jak je nakonec vnímán v pocitech, zda byl jeho účinek slastný či bolestný, milý či odpudivý, se následně zapíše do podvědomí jednice ve formě hodnotového soudu dobrý – špatný. Tak vzniká podvědomá zkušenost. Při každém dalším kontaktu se stejným či podobným jevem vrací instinkt okamžitou pocitovou reakci ve shodě s podvědomím. Instinktivní člověk potom obvykle jedná vstřícně či odmítavě podle této zautomatizované pocitové reakce. Není myslím nutné dlouze vysvětlovat, nakolik podvědomé jednání může být a často bývá zavádějící v případě, že automatický hodnotový soud byl uplatněn čistě na základě vnější podobnosti. Takovým způsobem například převážně reagují lidé při prvotním výběru svého partnera. Velice často se řídí pocitovým vnímáním typu člověka podle toho, jak ho mají zasunutý v podvědomí. Skutečnost, že se v novém případě jedná o úplně jiného člověka, je nikterak netrápí. Pokud onen „první dojem“ spojují s intuicí, coby vyšším vodítkem jejich rozhodování, hluboce se mýlí. Tomuto klamu nejčastěji podléhají ženy. Stejné pozadí mají i tak zvané energetické bloky, s nimiž pracují módní psychokinetické praktiky. Nejde o nic jiného, než o manipulaci podvědomím u lidí, pro něž instinkt je hlavní duševní silou řídící jejich jednání.

Síla smyslu

Pro spojení smyslu s duševními silami člověka je nutné pojem smyslu rozšířit za kategorii pouhých receptorů vnímání hmotné reality, k nimž patří známých pět smyslů reagujících na přímé podněty fyzikálního světa. Mít pro něco smysl má hlubší význam. Podle védské moudrosti našich pět smyslů představuje čtyři energetické kanály vnímání zprostředkující základní orientaci v čtyřrozměrném světě hmotného časoprostoru. Člověk byl však původně geneticky disponován více kanály vnímání, přičemž rozsah těchto schopností se liší podle rasové predispozice. Černá rasa má šest kanálů vnímání. Na druhé straně evolučně nejvyspělejší bílá rasa je původně schopna získávat informace o světě s využitím až 16 ti kanálů vnímání. Míšením ras se samozřejmě tyto schopnosti značně omezily. Naši slovanští prapředkové dbali o to, aby každý dospělý příslušník rodu měl otevřených minimálně osm kanálů vnímání. První čtyři kanály zprostředkované našimi pěti smysly fungují u každého zdravého člověka vždy. Další čtyři kanály je nutné rozvinout správnou výchovou, učením a vedením mládeže v duchu přirozené tradice a úcty k životním jistinám rodu.

Pátý kanál je duševní vnímání. Patří sem smysl pro vzájemnost, empatie a všechny emocionální vazby utvářející vnitřní celistvost společenství. Duševní vnímání je dnes vytlačeno odcizením, individualismem a v obecném smyslu politikou či politikařením v rámci totalitního státu, jímž se běžný občan uzavírá do klece přiznaných práv a přikázaných povinností.

Šestý kanál duchovního vnímání má pro nás již prakticky nepředstavitelný význam. Védská tradice zde mluví o schopnosti vnímat vyšší energetické hladiny universa a projevy života v jeho transcendentním založení. Je možné hovořit o vnímání nám skrytých souvislostí prvotní energie stvoření. Taková schopnost vnímání byla v naší historické době zcela přebita křesťanským náboženským učením likvidujícím v člověku prozíravost, samostatné myšlení a touhu po svobodném poznání. Po smrti všemohoucího Boha svým destrukčním dílem vše zpečetil přízemní a z duchovního hlediska primitivní ateismus.

Sedmý kanál v pořadí souvisí s vnímáním mnohorozměrné rodové paměti. Rod o sobě je vyšší bytost, která má vědomí o všech svých příslušnících. Každý jedinec jako součást rodu má možnost vnímat všechny pokrevní, duchovní a dědičné predispozice, poznávat tradice, získávat smysl pro rodovou kontinuitu a vědění cestou dědictví hodnot, společných obřadů, uctívání předků, aktivního podílu na společném díle a v neposlední řadě naslouchání radě moudrých stařešinů.

Osmým vyšším smyslem, jímž se završuje zdravý život a organické bytí celého rodu, je kanál vnímání harmonie s přírodou. Žít v souladu s přírodními zákony, jejími živly a přiměřeně užívat darů přírody, bez nichž žádná pozemská bytost nemůže dlouhodobě existovat, to by měl mít člověk zakotveno ve své duši jako ničím nezkalený cit pro samoregulaci, samoobnovu a vnější rovnováhu. Vše, čím člověk koná proti přírodě, škodí sobě samotnému. Pokud dnešní člověk ztratil smysl pro reflexi svého konání z reakcí samotné přírody, potom může již jen sám nad sebou udělat kříž a doufat ve vyšší síly, že se ho ve chvíli nejtěžší zastanou. Bez rozsáhlých ztrát na lidských životech a všeobecného utrpení se to však těžko obejde. Přitom zavírat oči před skutečností a jen se utíkat do blahosklonné nevědomosti nemůže trvat věčně.

Ostatních osm vyšších smyslů vnímání má cosi společného s aurou a moderní věda je shrnula pod jeden deklasující pojem paranormální. Nemá proto smysl je v tomto článku uvádět, vymykají se totiž běžné schopnosti chápání dnešních lidí.

Síla rozumu

Pro všechny racionalisty, logiky a zastánce realistického názoru mám špatnou zprávu, rozum jako duševní mohutnost je z celkových devíti teprve na třetím stupni duchovní a poznávací zralosti člověka. Bohužel tomuto stupni odpovídá i úroveň poznání naší slavné racionální a empirické vědy. Bytost disponující pouze rozumem, smysly a instinkty patří do ohroženého živočišného druhu rozumných zvířat. Ohroženého proto, že užívá rozum k ničení ostatních forem života ve svůj ničím neospravedlnitelný prospěch. To se mu musí nutně vymstít. Rozum, v řecké filosofii nazývaný Logós, je téma natolik v moderní době propírané, že nemá smysl se jím více zabývat.

Síla vůle

K tomu, aby mohl alespoň rozum převzít svoji řídící roli v jednání člověka, je nutná ještě síla vůle. Pouze volní člověk jedná podle rozumu. Naopak samotná vůle bez rozumu zjevně nenachází smysluplné uplatnění. Teprve vůle podložená rozumem dělá z lidského balíčku citů a prchavého sentimentu rozumného člověka. Rozum jako vlastnost vyšší organizace hmoty obdařené vůlí, taková je nakonec i definice pojmu homo sapiens a materialistické pojetí člověka moderní vědou i filosofií. Jakkoliv je z hlediska védské moudrosti rozumné jednání zcela nedostatečné k tomu, aby se člověk stal bytostí hodnou svého jména, to znamená duchovní bytostí, je nutno říct, že je dnes těch lidí, kteří jednají podle rozumu, jen velmi málo. Nezapomeňme ale dodat, že na tyto čtyři mohutnosti ponížený člověk se stal předlohou pro všechna duchovní zkoumání lidské přirozenosti především ze strany křesťanské duchovnosti. Je možné rovněž říci, že právě judaisticko-křesťanská náboženství omezila lidskou bytost na čtyřrozměrný plagiát člověka pod stigmatem jeho nekompatibility s reálným světem, z něhož má být věřící člověk teprve vykoupen pokáním a spasen jako těla zbavená ovce v božím království. Vše ostatní je v moci Boha všemohoucího, o jehož podstatě nemá nikdo s křesťanských ideologů ani ponětí, natož aby mohl prokázat jeho existenci.

Síla mysli

Podle východní filosofie mysl určuje celkový vnitřní stav člověka a ovládnutí mysli je podmínkou vnitřního klidu, čistoty a vyrovnanosti. S očištěnou myslí se člověk otevírá vyšším formám vnímání. To je smysl meditace. Zde dostatečně chápeme, nakolik síla mysli vyžaduje na nižším stupni rozvinutou sílu vůle. Bez dostatku vůle nelze ovládat ani mysl. Mysl však není totéž co rozum. Mysl může využívat rozumu. Na druhou stranu rozumný člověk ještě není bytost myslící. Mysl v sobě zahrnuje jiné formy inteligence, než poskytuje pouhý intelekt. Myšlenka sama o sobě nemusí být v souladu s rozumem, to však neznamená, že je nesmyslná či nesprávná. Rozum jako Logós, obzvláště v aristotelském významu toho slova, nemá sám o sobě poznávací schopnost, a už vůbec ne sílu platné erudice, smysluplné kreativity či tvořivosti. Popatřit myslí na dosud skryté formy existence a začít tušit hlubší souvislosti, na to sám rozum nestačí.

Síla slova

Popsali jsme sílu mysli jako pronikavou energii působící za hranicí čistého rozumu. Mysl sama o sobě však ještě nemá sílu dát svým myšlenkám srozumitelný tvar. Není v pravdě uchopitelné myšlenky, dokud nedostane svůj sdělitelný obsah pomocí slova. Dokud se nevyslovíme, dokud své myšlenky nezformulujeme do jazykového výrazu, dotud nebyla síla mysli dostatečně uplatněna. Nelze myslet Něco, aby vše, čím se naše mysl projeví na venek, byla věta: „Cítím, že to mám.“ Nelze ani cokoliv popírat výrokem: „Já to cítím jinak.“ Cítit neznamená myslet. Kdo Něco jen cítí, a nedokáže to vyslovit, ať mlčí a naslouchá slovům moudrých a vzdělanějších. Pak se i jeho cítění změní pod převahou síly slova.

Galští kněží se nazývali Druidové. K tomu, aby se z učedníka stal uctívaný vykladač pravdy, musel se dotyčný naučit celé vědění Druidů nazpaměť. Trvalo mu to obvykle 20 let. Toto učení, tento zdánlivý dril nebyl samoúčelný. Pravda se stává věděním teprve tehdy, když může být vyslovena v ustáleném významu i smyslu. Teprve síla slova dělá z učení úcty hodnou moudrost, teprve síla slova získá své žáky k následování ve společném názoru a vojáky k obraně duchovního dědictví. Z téhož důvodu můžeme říci, že současné školství nikoho nevzdělává ani nevede k vědění či moudrosti, když se z jeho metod výuky odstranilo získávání znalostí, když se přestalo zkoušet, zda je žák schopen své znalosti jasně a zřetelně formulovat z vlastní mysli a paměti.

Na úrovni síly slova se rovněž začíná koncentrovat tvůrčí energie, zdá se, že bez schopnosti vládnout slovem nelze mluvit o skutečné tvořivosti. Člověk není tvůrčí, pokud neumí dát věcem tvar a pojmenovat ho, vyjádřit se o jeho smyslu. Setkání s tvůrčím člověkem přináší zcela novou zkušenost. Člověk tvořivý v pravém smyslu toho slova je odrazem nejhlubší podstaty života, jeho ryzího principu. Takový člověk vyžaduje a také si zaslouží otevřenost srdce a v jeho blízkosti se nachází tajemství pravé lásky. Na to by měl pamatovat každý, kdo k lásce hledá cestu.

Proti tomu jako smutný kontrast vystupuje současná orientace na bezduchou kreativitu, na výtvarnou činnost, design, umění iluze, všechny možné i nemožné výplody výtvarníků a návrhářů, šokující monstra architektů, novost a neotřelost za každou cenu, jde v takovém případě vůbec ještě o tvorbu?

Síla duše

Hle, jak vysoko musí být člověk, aby se mohl nazývat oduševnělý. Takový člověk ovládá mysl, aby vydala plody tvořivosti, takový člověk dává věcem tvar a smysl, slovy se vyjadřuje k jejich pravdivému obrazu, takový člověk žije duševním pohybem a soudím, že veškerý pohyb nižší úrovně, kam patří sport, hry, zájmové aktivity či návštěvy kulturních představení, ponechává na chvíle odpočinku, regenerace, péče o tělo a fyzické uvolnění. Takové aktivity, jimiž dnešní lidé vedle existenčního obstarávání vyplňují veškerý ostatní čas, nic podstatného nerozvíjí.

Podle védského vědění mají duši všechny objekty v přírodě, a patří k nim i bytosti nerostného charakteru. Vše z oblasti vnímatelného světa má totiž původ i základ v prapůvodní energii života. Princip našeho života, tvořivý a směřující k dokonalosti, vychází z prvotního impulsu světla. Duše je hybatelem tohoto principu a s pomocí světla poznání zraje ke kráse zušlechťováním na cestě evoluce od nižších k vyšším životním formám. Tak i smysl života lidského jedince je předurčen k tomu, aby rozvíjel svoji duši a dospěl tak postupně k vyšší formě duchovnosti. Síla duše je předstupněm Ducha, jímž se člověk hlásí k dosažení vyšších světů universa, ke svým božským praotcům. Rozvojem duchovních schopností se teprve člověk začíná dotýkat transcendentna, oné vyšší energetické hladiny bytí zaplněné mnohorozměrnými a pomocí základních smyslů nezjistitelnými bytostmi.

Síla umu a vůle

Rozvojem duševních schopností tvůrčího člověka v jeho volním zápase o vyšší hodnoty a poznávání pravdy se stává člověk umným. Naši slovanští předkové ho nazývali zduchovnělým. Um vyžaduje účast vůle, neboť umným se člověk nestává bez boje a snahy. Povšimněme si, z jakého podloží vyrůstá umění. Umělec musí být člověk umný, musí projít všemi sedmi stupni duševního vývoje, aby mohl tvořit pravé umění. Zde nacházíme kritérium hodnoty uměleckého díla. Pravé umění plodí dílo silou rozumu, silou mysli, silou slova a silou duše. Každý umělec hodný svého jména vládne všemi těmito silami, má rozvinuté všechny dostupné kanály vnímání. Mistrovské umělecké dílo je potom výsledkem hlubokého zápasu o smysl života, pravdu, dokonalost tvaru, nejjemnějších výrazových forem krásna, jinými slovy o význam estetična v jeho nejhlubším a mnohorozměrném obsahu.

Umný člověk je na prahu pravého vědění, síla umu a vůle ohlašuje vůdčí osobnost, k níž by se měly upínat oči ostatních lidí, pokud nechtějí upadnout do temnoty a otroctví. Na takovém stupni duchovního vývoje se nacházejí osvícení vládci, učitelé národů, všichni bojovníci za pravdu a mučedníci pravdy. Takových lidí je dnes, zdá se mi, strašlivě málo, a pokud existují, žijí na okraji zájmu společnosti. A to je děsivé.

Síla Ducha a víry

Síla Ducha je nejvyšší schopnost člověka, k níž dospěje pouze jedinec na duchovní cestě poznání. Poznáním jediné a nejvyšší pravdy dochází duchovní člověk k víře. Zde je nutné vysvětlit, že slovo víra má ve védské tradici zcela jiný význam, než se dnes chápe. Věřit něčemu, věřit v Boha, aniž to Něco bylo proniknuto hlubokým poznáním, to není víra v původním slova smyslu. Slovansko-árijské Védy mají slovo RA pro prvotní světlo zavádějící do kosmu princip pozitivní existence života. RA jako světlo poznání znamená nejvyšší zdroj vědění, nejvyšší pravdu o světě. Ví-RA potom znamená mít vědění o RA, směřovat k nejvyšší a jediné pravdě, k pravdě objektivní.

Z pozice síly ducha a víry je rodu darována kultura, což neznamená nic jiného, než kult RA. Rozhodným kritériem kulturního člověka je svědomí. Svědomí, původně být s Védami, žít podle jejich pravdy a přikázání, je forma odpovědnosti k rodu, jíž se reflektuje vůle světlých bohů dát svým lidským potomkům životní pravdu, sílu dobra a jistinu zachování čisté rasy se všemi jejich evolučně vyspělými schopnostmi proti temným silám vesmíru, proti silám zla a jejich parazitické existenci.

Typy duší podle Slovansko-árijských Véd.

Závěrem si ještě uveďme, do jakých kategorií podle duševní vyspělosti naši slovanští předci dělili lidské bytosti. Člověk je bytost řízená osmou a devátou úrovní duševních sil, přičemž zdroj těchto sil vychází z transcendentní podstaty. Vyšší božská bytost, s níž člověk navazuje transcendentní komunikaci, se nazývá As. As je bůh dříve žijící na zemi a zakladatel slovansko-árijského rodu. Asové jsou potom předlohy slovanských, ale například i helénských, bohů a jedná se o reálné bytosti, nikoliv absolutně dokonalé. Od slova As pochází rovněž název Asie, která je posledním domovem Rodu Asů Strany Asů (ve zkratce RASA), tedy našich prapředků.

Lidská bytost sedmimocná, tedy disponující sedmi úrovněmi duševních sil, se nazývá Lida. Trojmocné bytosti, jimiž je převážně zaplněna dnešní západní civilizace, mají v názvu Žit. Jedná se o rozumná zvířata bez vyšších duševních schopností.

Proti těmto kategoriím člověka transcendujícího na světlou stranu vesmíru (k nebeským sférám), kde vládne pozitivní životní princip, stojí podobné kategorie lidí cizího původu, které psychicky a mentálně odmítají duchovní vzestup, cestu ke světlu, a v jejichž názoru nenachází místo nic, co neodpovídá jejich subjektivní představě o životě. Lida tak má protějšek v názvu Nelida, Žit v názvu Nežit. Opak Člověka s vyššími schopnostmi, ovšem položenými na oltář hrabivosti, moci, ovládání, parazitismu a zotročování druhých lidí, kteří mu mají sloužit, se nazývá Běs. Typickými Běsy jsou dnes zástupci finančních a podnikatelských elit, právníci a politici. Kategorie Nelida a Nežit potom přísluší maniakům, zločincům a jejich skrytým ochráncům.

Autor: Radim Lhoták

Současný svět je plný rozporů a skrytých sil, o jejichž záměrech má prostý člověk sotva tušení. Informační kanály vibrující přetlakem rozporuplných názorů, indoktrinace, lží, dohadů, přeludů, desinformací, ale také zneklidňujících odhalení, kritických analýz, prozíravých tušení a ozvěny moudrosti našich dávných předků, to vše probouzí v lidech mnoho otázek a nejistých očekávání. Co mě ale zneklidňuje ze všeho nejvíce, je skutečnost, že nikde není vidět duchovní síla, která by poctivě hledala cestu pravdivého poznání a stala se oním důvěryhodným směrníkem hodným následování.

Nedivme se, celá historie lidstva posledního tisíciletí je poznamenána úsilím zcela opačným. Jak zatemnit pravdu, jak tuto pravdu relativizovat, jak vymazat lidem paměť, jak je uvést do říše iluzí a představ, v nichž skutečnost přestává existovat v poznatelné a všem přijatelné soustavě vědění. Cosi temného, silného a nelidského vládne naší myslí i našimi životy. Svět lidí postupně podléhá parazitickému způsobu existence, množící se kmeny sociálních parazitů všeho druhu přivádějí celá společenství živných kultur do stavu nouze, otroctví a zoufalého přežívání ve strachu, co bude zítra. Lidé se pod tlakem emocí probouzejí z konzumní letargie a ptají se, co se to vlastně děje? Kam se ten svět žene? Co s námi bude? Co bude s našimi dětmi? Nikdo jim ale neumí dát uspokojivou odpověď. Proč? Inu proto, že nikdo dnes nechce znát pravdu, jedinou pravdu, objektivní pravdu, a podle ní se začít chovat. Jako by všichni dali za pravdu poslední pravdě libertariánů: Není jediné pravdy, nic jako objektivní pravda neexistuje, nárok na vlastnictví pravdy je nejvyšší zvůle moci, jíž je třeba vymýtit. Důsledek takového postoje k pravdě je prostý: Reálná moc nabyla obludně devastujících kontur skrytých za ideami demokracie, liberalismu, rovnoprávnosti a vlády zákonů.

V poslední době jsem obdržel pozvání od mnoha občanských i politických iniciativ, abych se zúčastnil jejich seminářů a případně vstoupil do diskuse svými náměty a myšlenkami. Necítím se být vlastníkem objektivní pravdy. Objektivní pravda nám bude vždy do značné míry vzdálena a cesta k ní nevede myslí samotného, byť nezávislého a kriticky uvažujícího jedince. Cesta k pravdě musí být podepřena osvíceným společenským vědomím, zkušeností celého lidského rodu podstupujícího zápas za svobodu, lidskou důstojnost a duchovní ušlechtilost. Přesto se domnívám, že důvod, proč mé myšlenky a články oslovují mnoho rozdílných názorových skupin, spočívá v tom, že se v nich odráží cosi hlubšího a s pravdou rezonujícího. Podle našich slovanských prapředků se energetické centrum ducha člověka nachází v oblasti srdce. Proto ten, kdo se otevře svému srdci, začíná cítit, kam ho vede jeho touha, jaké jsou jeho kořeny, kde je uloženo dědictví moudrosti těch, kteří dosud zcela neztratili paměť rodu, společné krve, vyššího ducha, onoho vědění, jež vedlo naše předky k poznání dobra.

Slovansko-árijské Védy

Slovo vědění pochází od slova Védy. Ten, kdo hledá skutečnou pravdu, asi již tuší, že pramenem, z něhož je možné načerpat sílu společné cesty, zjistit to podstatné, co nás spojuje a co nám může navrátit lidskost po tisíciletích úpadku a evolučního regresu způsobeného míšením ras, mocí sivých andělů spásy a pokroku, nuže tímto pramenem jsou slovansko-árijské Védy. Tisíckrát zapomenuté, tisíckrát zničené v plamenech ohně, jenž v mnoha etapách vymývání mozků ve jménu pokory před kořistnickou mocí a všemohoucností jediného Boha zachvátil duchovní poklady starověkých knihoven společně s mnoha souvisejícími díly velevážených mudrců všech barev pleti. Přesto se pravda zničit nedá, nedá se vymýtit ohněm ani mečem, protože je uložena v nás samých, je uchována v našem srdci, a z něho se vždy vynoří síla nalézt či ochránit alespoň střípky vědění, které nakonec vynesou na povrch pravé poznání v celé jeho velikosti a zářivém světle pravých bohů, našich praotců.

Jak jsem řekl, dostávám pozvání ze všech možných směrů současného hnutí usilujícího o změny ve společnosti, a patří sem pravicově konzervativní hnutí D.O.S.T. , levicové hnutí CESTA, Strana pro reformu společnosti a ekonomickou reformu, Česká konference, hnutí Vyměníme politiky a další. Setkávám se s mnoha koncepty, jimiž má být napraven směr naší společnosti, moje články přebírají i křesťanská sdružení, jimž není lhostejný lidský úpadek ve všech sférách života, a která hledají nezaujaté odpovědi na naléhavé otázky doby. Pokud však mám být upřímný, v žádném z uvedených myšlenkových směrů bohužel nenacházím potřebný náboj, s jehož vibracemi by souznělo mé srdce, nikde nevidím sílu přesvědčení, jímž by se mohli získat lidé ve své většinové touze obrátit se tam, kde jim kyne v ústrety lepší příští. Jak tedy dál? Víme vůbec, co chceme?

Ztráta rodové paměti – cesta ponížení člověka

Nad naší budoucností stále visí velký otazník. Soudím, že k tomu, abychom se pohnuli vpřed, musíme se postupně vypořádat se všemi druhy parazitismu, který se rozmohl v současné civilizaci. Čím to bylo umožněno? Na jedné straně je to materialismus, vláda hmoty nad duchem, neomezená moc peněz v rukou plutokratů. Tato patologická moc nás zotročuje po stránce existenční. Stala se základním stimulem sociálního parazitismu, k němuž patří všechny formy vykořisťování člověka člověkem, ekonomika postavená na dluhu, ziskuchtivý kalkul podnikatelů, pro něž je člověk nákladovou položkou, formou disponibilní zásoby, na níž je třeba šetřit a eliminovat její lidský faktor, je to i myšlení politiků, jimž je občan obtížnou a neposlušnou zátěží při jejich snaze zajistit se u moci v souladu s veřejným míněním, je to i duch konkurence převažující nad smyslem pro spolupráci podpořený individualismem a mantrou samospasitelnosti volného trhu.

Na druhé straně jsme svědky postupného ponížení člověka na úroveň zvířete ujařmeného do bezmocného stáda otrockých duší. Duchovní a nakonec i evoluční regres člověka probíhá ve jménu liberálních idejí. Demokracie, rovnost, rovnoprávnost, základní lidská práva, právní stát, humanitární universalismus, multikulturalismus, to všechno jsou nástroje, jak člověka vyčlenit ze smysluplného kulturního, rodového a nakonec i národního kontextu, jak ho připravit o vědomí celku, sama sebe a tak ho v odcizení zbavit hlasu srdce, duchovní příslušnosti, vědomí sounáležitosti, rodové paměti, tradice i kolektivní zkušenosti.

Prvním a hlavním nepřítelem temných sil moderní doby bylo cítění člověka spojené v silný celek pod záštitou rodu, rasy, později obce a kolektivní svépomoci. Poslední jistotu svébytnosti ztratil člověk po té, co byl vykořeněn z rodového kontextu a přijal úděl příležitostného otroka zevlujícího bezbřehým světem stejně nezakotvených tuláků. Každý jedinec je unikátní a nezaměnitelná bytost, každý jedinec ví něco, co neví ten druhý. Ve své podstatě však nejde o individualitu, neboť jedinec není nositelem ničeho, co by se dalo nazvat kultem, obecným povědomím, objektivním věděním, jedinec není ani morální bytost, pokud nemá odpovědnost a vztah povinnosti k pospolitému celku. Jediným organickým celkem pro umístění jedince je rod, kmen, jinými slovy společenství sdílející jeden obraz krve i ducha. Rod je vyšší forma bytosti, rod ví vše, co vědí všichni jeho příslušníci, rod je skutečná individualita, která může nést atribut svobody a sdílet se všemi jednu hrdost, sílu, ušlechtilost, duchovní vyspělost a existenční nezávislost. Individualita jedince je určena individualitou rodu, ničím jiným. Rod předurčuje jedince schopnostmi, genetickými vlastnostmi, společnou zkušeností, prožitkem lidskosti a vposled i učením pravdy o smyslu života, dobrém mravu a dobrém jednání. Ztrátou smyslu pro rod a v důsledku i rodinu se z člověka stalo politováníhodné a všemi přírodními silami ohrožené zvíře shánějící potravu kde se dá. To je také účel všech útoků proti národnímu cítění lidí a zrůdných forem nacionalismu, jimiž se mělo navždy odrodit lidské srdce od svého původu i zdroje sebevědomí.

Bojkot voleb – naše NE parazitické moci

K tomu, aby se člověk pozvedl ze svého odcizení, aby našel vlastní kořeny a smysl, musí se nejdříve vymanit z kleští sociálních parazitů, kteří hubí v zárodku jeho zdravou mysl i schopnost svobodné existence. Dnes není namístě se ptát, jaké nové paradigma společnosti je to správné. Dnes není v srdcích lidí čitelné, jaké společenské poměry mezi lidmi jsou přirozené a dobré. A co není dáno v srdci člověka, individuální rozum nesjednotí, i kdyby byl sebegeniálnější. Jak se však sociálním parazitům postavit? Jelikož ryba páchne od hlavy, je třeba nejprve odstavit současné finanční elity od zdroje jejich moci. Oni jsou ti, kdo zaseli parazitickou infekci do celé společnosti. Je třeba přestat zacházet s jejich penězi a vytvořit si vlastní měnu nezávislou na současných soukromých bankách, a to i při vědomí všech rizik, které to může přinést, včetně možnosti, že se naše země stane terčem ze západu organizované podvratné činnosti případně spojeneckých leteckých úderů podobně jako dnes národy severní Afriky či nedávno jižních Slovanů.

Pokud bych měl dát návod, jak to udělat, s čistým svědomých odkážu čtenáře na koncept ekonomické reformy pod hlavičkou sdružení Společenská reforma o.s. Toto sdružení mělo původně v názvu ekonomickou reformu. Myslím si, že by u něho mělo zůstat, protože na hlubší společenské reformy není nyní vhodná doba. Otázka zní, jak takovou ekonomickou reformu a zavedení státního finančního systému na podporu správné funkce peněz a tržní směny provést. Bylo by jistě dobré, pokud by Strana pro ekonomickou reformu získala rozhodující mandát z voleb. Mám však obavu, že to se nemůže stát. Důvody si, myslím, není těžké domyslet. Co tedy s tím? Soudím, že je nyní na nás, abychom vyjádřili kolektivní odpor k současnému politickému systému, který podporuje moc bankovních plutokratů. Jak je možné, abychom vyměnili politiky a nezískali přitom jen nové tváře téže garnitury zkorumpovaných hráčů? Domnívám se, že jediná možnost je bojkot voleb. Jen tak můžeme zpochybnit mandát politických pokrytců natolik, aby byli nuceni se začít ptát nás, občanů, co vlastně chceme. Pak bude možné říci, přejeme si ekonomickou reformu, při níž nebudeme otročit finančnímu kapitálu. Tuto reformu není třeba vymýšlet, protože její promyšlený koncept již existuje, například z dílny páně Jiřího Schlimbacha.

Říkáte, že nikdo dnes lidi nepřesvědčí, aby jednotně podpořili bojkot voleb? Že stále zůstane velké množství lidí, kterým současný stav vyhovuje? Odpovídám možná, snad, ale tak to zkusme, alespoň si tak ověříme, kolik těch sociálních parazitů ve společnosti skutečně máme. Od toho se mohou odvíjet i další úvahy o nápravě věcí lidských.

Autor: Radim Lhoták

Chceme-li debatovat o sociálním státě, není možné, abychom slovo „sociální“ spojovali pouze s politickou levicí. Každý stát má svoji sociální funkci. Vše, co se týká uspořádání lidské společnosti, vychází ze sociálních potřeb člověka. Je nesmyslné mluvit o státě bez sociálního kontextu. Nejsem zastánce pravicového ani levicového postoje současné politické scény. Pravice a levice jako dědictví liberálně demokratické společnosti ztratila již svoji relevanci. Nyní před námi stojí zcela nové dichotomie, které nesouvisí s organizací společnosti, ale s lidským odcizením, které je důsledkem liberalismu jako takového.

Nejde již o to, zda chceme kapitalismus či socialismus, protože oba tyto společenské systémy jsou výsledkem stejné liberální doktríny rovnosti a svobody člověka. Je třeba se začít znovu tázat na samou podstatu lidství, na obsah sociálna jako takového. Je třeba hledat odpovědi na příčiny ztráty lidské vzájemnosti, identity, tradiční společenské hierarchie, tradiční rodiny a zničující atomizace společnosti. Kapitalismus a socialismus jsou komplementární formy jednoho scénáře a bez žádné z nich nemůže fungovat liberální společnost.

Rozhodování o tom, kolik bude odebráno bohatým ve prospěch chudých, jaké formy přerozdělování by měl stát plnit, aby byl udržen sociální smír v podmínkách kapitalistického trhu, nemá nic společného s hledáním řešení současných krizových jevů a celkového úpadku společnosti. Bez nalezení nového paradigmatu společnosti žádné takové řešení neexistuje. Pokud dnes hodnoty nepřerozděluje stát, přerozdělují se samy, korupcí, obchodem, v marketingu, v bankovnictví, svůj podíl na nich si přivlastňují všechny neproduktivní sféry od poradenství, přes služby až po bující byrokracii. Je nutné se pouze ptát, jaká forma přerozdělování je spravedlivější a prospěšnější z hlediska celé společnosti. Smyslem hledání nového společenského paradigmatu je hodnota sama, její objevení, očištění a přetavení do hodnoty lidského života.

O jaké paradigma by mělo jít? Je příznačné, že všechny „ismy“ vznikly jako výraz ideologického úsilí o racionálně vykonstruovaný nový společenský řád, jímž se má nahradit řád předcházející. Tvrdím, že řád, který předcházel všem těmto „ismům“, byl nejblíže paradigmatu, o jaký bychom měli usilovat. Takový řád nemá své jméno, protože je odrazem nejpřirozenějších vlastností a sklonů člověka. Jde o řád organický, jaký není výplodem čistého rozumu a jeho konstruktivistických snah, ale vychází ze zkušenosti a tradice dávných předků. Jde o řád boží, řád přírody, a pouze takový řád je třeba stále znovu nacházet, poznávat a vracet se k němu, protože každé odchýlení člověka od přirozeného řádu je vždy jen k jeho škodě.

Má sociální stát ještě smysl?

Pokud se dnes odvíjí debata o tom, zda má ještě smysl sociální stát, je vidět, že lidé postupně ztratili pojem o tom, co to vlastně (sociální) stát je. Důvod je dvojí: Vlivem globalizace a obrovského nárůstu moci finančního i korporativního kapitálu se sociální funkce státu dostala pod vládu těchto sil, takže se může zdát, že její význam se vytrácí. Není to ovšem pravda. Nakonec všechny převažující snahy EU a jejího zákonodárství směřují k tomu, aby sociální funkce státu byla zachována, protože bez ní kapitalismus nemůže fungovat. Jen se demokratický princip „sociálních vymožeností“ lidu přesouvá na stranu vrchnostenských elit, které si samy určují, jak má sociální stát vypadat, aby tyto elity nad ním získaly kontrolu. Jsme proto svědky vynucovaných sociálních vztahů a existenčních podmínek na úkor lidské svobody.

Druhým důvodem je dnes již zcela posunuté a účelově vyprázdněné sociálno jako pojem, jímž se vyjadřují nejzákladnější potřeby lidského soužití a přirozené existence. S pochopením sociálna je třeba redefinovat také smysl i funkce sociálního státu. Sociálno vyjadřuje vpravdě sociální založení každého lidského jedince. Člověk jako sociální druh má své vývojově dané sociální potřeby. Každý člověk touží někam patřit, být součástí přehledného společenství, které s ním počítá, a to nejen tím, že mu společenství pomůže, když to bude potřebovat, ale také tím, že se od něho očekává odpovídající vklad ve prospěch celého společenství. Každý člověk touží po domově a má schopnost se kulturně identifikovat s tradicemi svého rodného místa, které mu dává orientaci, autonomii i pocit bezpečí. V důsledku potom pocit svobody. A řekněme si na rovinu, svoboda člověka je založena především v jeho pocitu svobody, nikoliv v tom, jakou definici svobody vykonstruujeme čistým rozumem a začneme o ni usilovat. Jen člověk ztotožněný se svým životním údělem bez pocitu ujařmení, vnějšího diktátu a ztráty existenčních jistot se může cítit svobodný. Takový člověk je svobodný. Atomizovaný a ničím neukotvený jedinec je odsouzen k otrockému údělu pod tyranií cizí moci, která je mu dostatečně vzdálena, dostatečně mimo jeho dosah a osobní kontext.

Zdravý sociální stát by proto měl podporovat takové sociální vztahy a struktury ve společnosti, které odpovídají lidské přirozenosti. Sociální stát by měl vytvářet podmínky pro vznik a prosperitu organických společenství. Co míním organickým společenstvím? Jde o pospolitost přehlédnutelnou z jediného místa lidského názoru, pospolitost, v níž mezi lidmi vládnou přirozené sociální svazky a rozhodují přirozené autority. Organické společenství je existenčně autonomní a vnitřně hierarchizované. Tak, jako v celém sociálním státě, musí i v organickém společenství fungovat dělba moci od nejnižší buňky, jakou je rodina, v níž přirozenou autoritou je otec – hlava rodiny, přes rodová a profesně specializovaná uskupení komunit, cechů či stavů, kde vládnou rady starších a zkušených mistrů, až k lidem, kteří nesou odpovědnost za společenství jako takové. Všechna pospolitní uskupení se přirozeně sdružující v obci podle své teritoriální či rodové příbuznosti a ze svých přirozených autorit si vybírají své obecní zástupce. Obec a občan mají původ v pojmu občina. Občina je společenství, v němž jsou základní zdroje obživy společné.

Dvourychlostní hospodářství

Dobře míněný sociální stát proto musí podporovat existenci autonomních obcí vytvořených na bázi organických společenství. Aby taková společenství vůbec mohla vzniknout, je nutné hledat cestu k obnovení přirozených společenských stavů, jejichž hierarchie i moc má lokální působnost. Stejně tak je nutné, aby tato společenství vznikala na principech lokálního hospodářství, využívání lokálních zdrojů a péče o tyto zdroje. Z hlediska ekonomické politiky státu je proto nutné začít zavádět tzv. dvourychlostní ekonomiku. Dvojí typ ekonomické reprodukce je nutný proto, aby se skloubil průmysl postavený na drahých technologiích s lokální malovýrobou. Oba typy hospodářství musejí samozřejmě mít státem rozdílně nastavené podmínky své existence i odvodové povinnosti.
Výše zmíněná organická společenství a obce jsou v převážné míře existenčně založena na malovýrobě a zemědělství. Obce tak těží ze svých lokálních přírodních zdrojů, především z půdy, a vytváří tak základ své existence.  Vedle toho musejí existovat průmyslové zóny, v nichž mají své místo továrny a velkokapitál. Tento velkokapitál ovšem nemůže těžit ze státem připravené infrastruktury a využívat ji jako svůj zdroj, včetně zdrojů lidských. Naopak, každý průmyslový podnik by měl být povinen sám investovat do potřebné infrastruktury a vytvořit potřebné prostředí i sociální zázemí pro své zaměstnance, jinak by v sociálním státě vůbec neměl mít místo. Dobrým příkladem může být péče o sociální zázemí lidí i celý region stran výrobních podniků podnikatele Tomáše Bati. Nejde tedy o nic, co by tady již dříve neexistovalo.

Silná nebo slabá role státu?

Jak silný a mocný by tedy měl stát být? Měl by být tak mocný, aby donutil průmyslové podniky a korporace pečovat o sociální potřeby lidí v regionu, kde působí. Na druhou stranu by měl být natolik omezen ve svých kompetencích, aby jeho moc nebyla takřka cítit v životě organických společenství a obcí, do jejich rozhodování by měl zasahovat minimálně. Zde by měl platit princip subsidiarity. Jak je vidět, princip ryzího sociálního státu není postaven na přerozdělování a státní organizaci života lidí, nýbrž na podpoře a ochraně organické struktury místní samosprávy a občanské svépomoci. Ze svépomocné sociální struktury organických společenství vyplývá, že nevyžaduje žádné sociální příspěvky ani jinou sociální podporu. Tomu by mělo odpovídat i její minimální daňové zatížení. Otázku asociálních živlů a způsobu, jakým se o ně stát postará, zde ponechávám na úvahu jiným. Jak lze z předešlého vyvodit, sociální stát není z hlediska služby svým občanům totalitní ani represivní, nepotřebuje proto demokracii.

Poslední věta by mohla znít jako protimluv. Není tomu tak. Společně s Platónem tvrdím, že každá demokracie nutně směřuje k tyranidě. Pojem tyranida skutečně mnohem lépe vystihuje vlastnost totalitní moci státu. Současný stát je doslovným příkladem takové tyranidy. Člověk jako jedinec je v něm sociálně bezprizorní, bez přímého lidského zakotvení a odkázaný na organizaci trhu práce a sociální zabezpečení státu. Je v moci a v byrokratických kleštích tohoto státu, žije pod diktátem nepřehledného množství zákonných opatření, nařízení a zákazů vydávaných z vůle ideologicky předpojatých a zkorumpovaných zákonodárců. To nemá nic společného s lidskou přirozeností a důstojností, natož pak se svobodou. Demokracie v principu nemá potenciál vytvořit společnost sociální spravedlnosti, protože již samotný způsob volby vládnoucích struktur je v ní nespravedlivý a odporující všem ideálům dobra a rovnováhy mezi lidmi. K moci se nedostávají ti, kdo si to zaslouží, mají důvěru lidu a jsou k tomu dostatečně způsobilí, nýbrž samozvanci, kteří nejlépe dokážou svými populistickými hesly omámit dav. Jakmile se však mocenské struktury vytvoří, jedinou jejich snahou je udržet si moc za každou cenu, což není možné jinak, než korupcí, lží, manipulací a konečnou tyranidou.

Republikánská ústava

Jak by měla být organizována moc ve spravedlivém sociálním státě? Mělo by opět jít o přirozenou dělbu moci stejně tak, jako na úrovni organických společenství. Není možné, aby vládla nějaká ideologická fronta reprezentovaná politickými stranami, taková fronta nemá žádnou přímou vazbu na lid jako takový. Není ani správné, aby vládla skupina bohatých formou oligarchie. Přirozeným mocenským orgánem je stavovský sněm složený ze zástupců reálných společenských stavů a organizovaný jako senát či horní komora parlamentu. Výběr kandidátů do senátu musí být věcí stavovských komor či sdružení, kam se zdola nahoru opět dostávají přirozené autority nikoliv všeobecným hlasováním, ale způsobem odpovídajícím tomu kterému organickému společenství podle jeho vnitřních pravidel – na úrovni stavovských komor potom většinovým hlasováním.

Mějme na paměti staletími prověřené republikánské zřízení, pokud nejsme v této chvíli přístupní mluvit o monarchii. Republikánská ústava má ovšem také ještě hlavu státu, jako druhý mocenský pilíř, a vedle toho dolní komoru parlamentu, v níž teprve politické strany zvolené všeobecným hlasováním předkládají návrhy zákonů, jimiž má být omezena moc senátu a hlavy státu. Myslím, že republikánská ústava uvedeného typu má právo se nazývat aristokratická. V Praxi to znamená, že vládnou ti nejlepší z nás jako přirozené autority, přičemž výkonnou vládu sestavují volbou kandidátů ze svých řad a ve své vládě setrvávají tak dlouho, dokud požívají důvěru lidu. V opačném případě mohou být svým stavovskými komorami, či na základě návrhu dolní komory parlamentu, odvoláni a nahrazeni novými senátory. Aristokratická ústava je všemi mudrci, filosofy, duchovními autoritami i pamětníky z lidu uznávaná jako historicky i prakticky nejlepší ústava, k níž lidstvo ve svých dějinách dospělo. V žádném případě demokracie!

Soukromé vlastnictví

Pokud jsme správně pochopili smysl organických společenství a sociálního státu, vyplývají nám jasně závěry platné pro soukromé vlastnictví. Pro ně platí tři hlavní zásady:

1) Půda ani přírodní zdroje nemohou být předmětem soukromého vlastnictví. Každé organické společenství může mít pouze nárok okupovat a využívat tyto zdroje podle své územní či existenční příslušnosti.

2) Veškeré další zdroje a instituce nezbytně nutné pro lidský život musejí být ve vlastnictví a správě státu. Týká se zdrojů energie, školství, veřejné dopravy a přírodního bohatství. Nejsem si jist, nakolik by mělo být státní či privátní zdravotnictví. To ponechám odborníkům. Minimálně však považuji za účelné, aby byl pod státní gescí systém zdravotního a sociálního pojištění.

3) Bezpodmínečně nutné pro zdravou ekonomiku státu je, aby peněžní systém státu byl řízen jednou státní centrální bankou, která pod kontrolou vlády pečuje o emise peněz a jejich řádný oběh. Tato banka jako jediná musí mít možnost poskytovat spotřební a provozní úvěry, a to bezúročně. Je nutné jednou provždy skoncovat s lichvou. Jediná přijatelná forma soukromého bankovnictví se týká investičních bank, které musejí svůj profit stavět na úspěšnosti, ale také ztrátě, těch podnikatelských subjektů, jimž poskytnou cizí kapitál, čili jejich zisk se musí odvíjet od zisku těchto podnikatelských aktivit, nikoliv z úroků.

Vše ostatní, týká-li se předmětů poctivého nabytí osob či celých skupin, je věcí práva soukromého vlastnictví, které musí být zajištěno a chráněno státní mocí.

Ekologie

Myslím, že otázky ochrany přírody a životního prostředí nepatří mezi ty problémy, na něž by nebyly známé kvalifikované odpovědi. Jde jen o jejich důsledné dodržování. V tom nevidím velký problém. Kardinální ekologickou otázkou je však množství populace a její růst. Zde lidstvo naráží na těžko řešitelný problém, pokud vezmeme v úvahu konečné zdroje obživy a ropný bod zlomu, v němž se současná civilizace nachází. Nelze myslím pochybovat o tom, že není možné připustit další růst populace. Naopak je nutné tuto populaci snižovat a přivést postupně na udržitelnou míru. To je možné pouze regulací porodnosti a uzavřením se imigračním vlivům. Není pochyb, že regulace porodnosti není možná cestou mocenské intervence státu. Nelze ji snižovat násilím, pouze osvětou a takovými nástroji, které budou pro lidi přijatelné.

První zásadou je, aby stát žádným způsobem nepodporoval natalitu sociálními příspěvky. Druhou zásadou je, že musejí být vytvořeny takové podmínky, aby se stala samozřejmostí plánovaná těhotenství v souladu s dostupnými zdroji pro obživu nové generace. V tom směru si myslím mohou dobře zastat svoji roli organická společenství, pokud budou důsledně dbát svépomoci a péče o vlastní zdroje obživy, aniž by jim v tom stát cokoliv ulehčoval či nařizoval. Způsob, jak se s omezenými zdroji každé společenství vypořádá, musí být věcí toho samotného společenství, včetně metod, forem soužití a rozhodování, jaké si zvolí. Problém je samozřejmě s městskými aglomeracemi. Zde by měla platit zásada: Čím méně potomků pro příští desetiletí, tím lépe. Stát by především měl přehodnotit svoji politiku v oblasti opatrovnické péče a snažit se eliminovat případy matek samoživitelek a umělého početí minimálně tím, že nic takového nebude podporovat. Z hlediska zájmu dětí, které z takových poměrů vyjdou, půjde o zcela humánní postoj. Jde totiž o děti vesměs poznamenané absencí celistvé rodiny, existenční nouzí a nedostatečnou výchovou.

Otázky jazyka

Na závěr bych se zmínil o tom, jak je možné získat lidi pro přijetí nového paradigmatu společnosti. Žádná změna není možná bez přesvědčování a osvěty. Zde nabývá nebývale významnou roli jazyk, jaký je k tomu účelu používán, soubor pojmů a ustálených významů, v důsledku potom pocity či dojmy, jaké takové pojmy vyvolávají. Pokud jsme zjistili, že například demokracie je nadále nepoužitelná, není možné toto zlepšit tím, že demokracii předřadíme přívlastek otevřená, lidová, parlamentní, sociální, národně socialistická či jakákoliv jiná. Jediná možnost je tento pojem již nepoužívat a najít si pro své společenské uspořádání název jiný.

Dále je nesmírně důležité přestat operovat s pojmy, které se staly v minulosti součástí liberálně rovnostářské propagandy. Tyto pojmy pocházejí z dílny zvrácených či záměrně podporovaných teorií, jimiž se měl v minulém století rozbít a zničit tradiční společenský řád a princip sociální soudržnosti. Je proto nanejvýš nutné rozloučit se s feminismem, gender studiemi, všemi formami gender mainstreamingu, antidiskriminačními agendami, libertariánstvím, anarchismem a sociálním inženýrstvím. Naopak bude vhodné obrátit pozornost k moudrosti starověkých mudrců, filosofů a učenců a začít účinně spolupracovat se všemi duchovními složkami společnosti, včetně křesťanské církve či jiných druhů náboženství.

Autor: Radim Lhoták

Lidé začínají trpět ve stále větším počtu nedostatkem peněz. Stejná finanční nouze padá i na ty firmy, které se snaží vyrábět zboží a směnitelné produkty. Postupně jediným místem, kde vzniká zisk a bohatství, je sféra obchodu a finančnictví. Výnosy z vložených prostředků do tvorby hodnot se přelévají do rukou kupců, spekulantů a těch, kdo vládnou finančním tokům a nic netvoří. Postupně se stále více obchoduje, než vyrábí. Veškeré produktivní investice se realizují za pomoci úvěrů. Splácení úvěrů zatížených úroky odčerpává firmám zisk. Tím se stávají stále závislejší na finančním sektoru a státních dotacích. Výroba se zastavuje a v důsledku nižších příjmů zaměstnanců klesá i kupní síla obyvatelstva a jeho schopnost splácet půjčky, které si vzalo ve víře, že budoucí růst jim to zaplatí. Lidé, podniky, státy upadají do dluhových pastí a nedostatek peněz je všude, kam se člověk podívá.

Tak by se dala charakterizovat ekonomická krize, jejíž překonání je v nedohlednu. Pro ty, kdo si myslí, že to nejhorší je za námi, mám špatnou zprávu: To nejhorší nás teprve čeká, protože jsme na samém začátku a dosud nikdo nezačal řešit pravé příčiny, které se rodí již několik desítek let.

Trochu historie

Přelom 80. a 90. let minulého století byl zlomový v mnoha směrech. Dosud bipolární svět se náhle změnil. Západní kapitalismus slaví vítězství nad socialistickým experimentem a jeho vůdčí mocnost USA začíná pomýšlet na svět unipolární. Zrodila se idea Nového světového řádu (New World Order). Nový svět má být ovládnut hybnými silami, které dosud roztáčely kola západní ekonomiky a zbrojních arzenálů euroatlantické aliance. Oněmi silami jsou finanční elity a jejich soukromá bankovní síť v čele s Americkými federálními rezervami (FED), Světovou bankou (WBG) a Mezinárodním měnovým fondem (IMF).

Pod pláštíkem neoliberálních a neokonzervativních doktrín volného trhu a demokracie vstoupilo lidstvo do třetího tisíciletí ve znamení konečného triumfu kupců a finančních spekulantů. Slovo byznys se stalo takřka magickým zaklínadlem zasahujícím do všech sfér podnikání i lidského života. Vzniká celá řada teorií a metodik, jak se stát úspěšným a konkurence schopným na kapitalistickém trhu. Veškeré úsilí v řízení firem, a to i ve vývoji informačních technologií, se posledních deset let orientuje na svět obchodu, marketing, obchodní bilance, podporu obchodních kontaktů a ovládání celých tržních segmentů.

O co tu jde? Rok 2000 znamenal konec ekonomiky postavené na systematickém rozvoji technologií a tvorbě pozitivní hodnoty, která přináší novou kvalitu do lidského života. Namísto ověřených výrobních postupů a hodnototvorných procesů nastoupily byznys procesy, namísto kvalitativních znaků podstaty a jejich racionálního rozlišení vystoupily do popředí iluzivní znaky povrchu, jimiž se podněcují lidské afekty a nejnižší instinkty, namísto stability a trvanlivosti se vnucuje neustálá změna, dráždivá či lidské smysly šokující inovace.  Smyslem již není poskytnout trvanlivý a praktický výrobek, nýbrž zlákat kupující na stále rafinovanější zbytečnosti. To je ovšem jen vnější stránka plánu, který má mnohem hlubší podstatu. Jeho účelem je dostat postupně většinu světa od ekonomiky postavené na zisku z vytvořené hodnoty do ekonomiky postavené na dluhu a tím pod vládu finančního kapitálu v moci několika málo finančních magnátů. Jsme svědky nástupu turbo-kapitalismu. Abychom to pochopili, udělejme si malý exkurz o pár desítek let zpět do doby, kdy se měnila strategie řízení a směr toku investic od staré k nové ekonomické doktríně. Nejlépe to ilustruje rozvoj sféry ICT, tedy informatiky a informačních technologií.

Jak vytunelovat světovou ekonomiku?

Počátek 80 let je ve znamení generačních skoků ve vývoji informačních technologií. Informační systémy procházejí 4. generací konceptuálního modelování a zájem všem investorů se upíná k 5. generaci informačních systémů, která měla znamenat dosud neslýchaný přerod veškeré reprodukce omezované lidským faktorem k automatickým systémům řízení, jejichž jádrem bude umělá inteligence. Představa architektury výpočetního systému se podobá lidskému organismu a zahrnuje centrální mozek systému, který ovládá všechny distribuované subsystémy se specializovaným určením pro daný výkon, podobně jako lidský mozek ovládá celé tělo a jeho končetiny. Kdo ovládne umělou inteligenci, ovládne svět, neslo se tehdejšími odbornými kuloáry.

Do konce 80 let sází západní finanční elity moc svých peněz na ovládnutí umělé inteligence. Výsledky výzkumných programů ovšem přinesly velké rozčarování. Ukázalo se, že umělou inteligenci nelze zvládnout současnými výpočetními technologiemi. K tomu navíc přistoupilo filosofické hledisko, podle něhož je inteligence spojena s vědomím. Každá inteligence si nutně musí uvědomovat svět jako celek a v důsledku musí mít vědomí sama sebe jako bytosti, která zákonitě bude obhajovat svoji existenci. Taková bytost, pokud je vůbec možná, není v žádném případě žádoucí. Vědci si uvědomili, že by museli stvořit živého tvora přesahujícího svými schopnostmi člověka. A takové monstrum by se nejen nedalo ovládnout, ale znamenalo by pro člověka velké nebezpečí.

Za dané situace elitám usilujícím o světovládu nezbylo nic jiného, než se přidržet 100 let starého scénáře, o jehož východiscích i postupech se lze poučit například z díla známého pod názvem „Protokoly sionských mudrců“. Pádem socialistického bloku se jim pro takový scénář otevřely dveře dokořán. Přikročili proto k ovládnutí inteligence živých lidských tvorů a k morální degradaci společnosti na infantilní stádo propadlé individualismu, hrám a liberálním iluzím.  Nic jim tudíž již nestálo v cestě v použití základních zbraní pro takový účel: Indoktrinace sdělovacími prostředky, liberální destrukce tradičních hodnot a sociálních struktur, globalizace finančního kapitálu a zavlečení všech ekonomických sil, lidí i států do dluhových pastí. Jak to probíhalo?

Koncem minulého století si finanční magnáti uvědomili, že k tomu, aby mohli vše ekonomicky činné zatížit dluhem, nemohou tolerovat stav, při němž firmy dlouhodobě prosperují na základě ověřené hodnoty a uspokojování základních potřeb lidí výrobky s dlouhou životností. Bylo nutné vyvolat potřebu neustálých inovací tak, aby žádná firma ani jedinec nemohl přirozeně těžit s dobytých pozic a byl nucen investovat do změn výrobního programu s tak velkou kadencí, pro niž nebude mít dostatek vlastních prostředků. Navíc bylo nutné zajistit masivní poradenskou propagandou a také reálnými příklady s praxe, aby všechny ekonomické subjekty přijaly fakt, že pružnost a krátký inovační cyklus jsou podmínkou konkurenceschopnosti. Příkladem i pokusným králíkem byla firma Microsoft. Není to tak dávno, co Bill Gates vyhlašoval ty nejfantastičtější vize, po jakých dosud nebyla žádná poptávka, natož nějaké povědomí o něčem podobném. Přičemž dosavadní lídři trhu IT (např. IBM) se složenýma rukama v klíně přihlíželi tomu, jak Microsoft zahlcuje trh líbivými, ale v mnohém ohledu nefunkčními a nestabilními verzemi operačního systému Windows.

Štěstí přeje odvážným

Nakonec to vyšlo. Windows se postupně vybrousily na relativně spolehlivý systém a staly se příkladným fenoménem symbolizujícím příští směry technologického pokroku: Přichází manipulace vědomí, centrem inovací se stává design, marketing a vše, co má masovou odezvu: internet, módní trendy, komunikace, zábava. Věci skutečné lidské potřeby jsou upozaděny, klesá jejich kvalita i životnost, stávají se stále méně dostupnými a zatěžují neúměrně rozpočet lidí, kteří se stali závislými na nových technologiích podobně jako gambleři na hracích automatech. Řešení se jim však přímo vnucuje: půjčit si od některé z bank, které poskytují své spotřebitelské půjčky za stále méně omezujících podmínek.

Na světových burzách raketově rostou ceny akcií nových firem, které se orientují směrem zcela nových, často i fantaskních, technologií. Jsme svědky nástupu turbo-kapitalismu, v němž obrovský růst stíhá jednu technologickou novinku za druhou, softwarové firmy rostou jako houby po dešti a dlouho nic nekazí dojem ze světového ekonomického boomu, ani fakt, že některé velké vize a projekty praskají jako nafouknuté bubliny. Jedno mají ale všichni společné, totiž víru, že nic není nemožné, pokud se na to seženou peníze. A banky mají otevřenou ruku, zvláště po té, co si vymohly, aby jim vlády západních států nemluvily do jejich emisí peněz.

V té době vznikají i nové teorie řízení firem propagující procesní řízení schopné inovativnosti, pružnosti v přístupu k potřebám zákazníků, k rozhýbání obrovského virtuálního byznysu. Nové výrobky podepřené penězi z bank ovládnou trh a zničí nebo oslabí dosud soběstačné a prosperující firmy.  Každý kreativní nápad s často diskutabilním přínosem je vydáván jak převratná inovace tím, že se zabalí do hezky znějících verbálních balíčků označených mámivými anglickými zkratkami na obalu. Náklady ale obvykle překročí výsledný výnos a jsou udržitelné jen díky kumulaci kapitálu a expanzi. Důsledkem je nástup otevřeného korporativismu.

Většina firem se dostává na područí bank a postupně skomírá v úvěrové pasti. Mnohdy ale ani peníze nestačí. Není možné být neustále na špičce inovací, když kreativita na všech stranách jen bují, přičemž už nejde ani o kvalitu či reálný přínos. Jsou potom dvě možnosti, buď si konkurenční nápady přivlastnit, nebo je z pozice vlastní síly potlačit. Někdy je třeba konkurenci pomluvit a hodit jí pár klacků pod nohy, jindy stačí pouhá ignorance, aby ji investoři začali přehlížet. V takové situaci již vůbec není třeba rozlišovat, co jsme to vlastně zadusili, zda smyšlený tahák, nebo skutečně progresivní myšlenku, kterou by stálo za to podpořit ve prospěch všech. To v této fázi již nikoho nezajímá, o prospěch v pravém smyslu přínosu lidskému snažení za lepší svět jde až v poslední řadě.

Účel světí prostředky

Během neuvěřitelně krátké doby (sotva deset let) je plán finančních elit naplněn: 10% populace ovládá 80% finančních zdrojů. Jak je to možné? Nechce se ani uvěřit, jak málo lidí si dokáže spočítat, nakolik bezpečná, bezpracná, triviální, nemravná až stupidní je funkce úroku z úvěru. Finančním elitám se pomocí obyčejné lichvy podařilo vytunelovat 80% hodnot vytvořených světovým hospodářstvím. Důsledek takového úspěchu je prostý: 80% finančních prostředků bude postupně umrtveno v bankách po té, co praskne poslední finanční i technologická bublina, přičemž nikdo již nebude schopen si půjčit další peníze, protože není již možné zajistit potřebný růst pro splácení samotných dluhů, natož pak úroků. Tyto prostředky se totiž mohou dostat zpět do oběhu právě a jen cestou dalších úvěrů. Turbo-kapitalismus je u konce, banky mají nahrabáno a vlastní většinu světa. Krize, která nás teprve čeká, bude o to těžší, že z ní není cesty ven jinak, než změnou celého finančního a kapitalistického systému, přičemž tyto finanční elity jsou poslední, kdo by měl o něco takového zájem.

Přes všechna alarmující fakta, celé týmy odborníků, akademiků a firemních poradců stále propagují tytéž metody řízení, jaké vedly do současné krize, a na místo toho, aby je přehodnotili, snaží se vytvořit dojem, že právě jejich nedůslednou aplikací firmy ztrácejí pozice na trhu.  Jak můžeme při nezaujatém pohledu vidět, racionalizace řízení ve směru protěžování byznysu na úkor hodnoty neměla dobrý cíl ani na samém počátku, natož pak nyní, kdy je již dokonáno. Je třeba proto mít velký despekt ke všem teoriím řízení a rozvoje firem, které mají ve svém názvu slovo byznys. Typickým příkladem je teorie řízení firemní strategie v tržním prostředí pod názvem Business Process Management (BPR). Abychom pochopili, nakolik jsou tyto teorie účelovou návnadou a nic neřeší na současném stavu, dovolím si malou filosofickou vsuvku.

Trochu filosofie

Záměrem kupců je výhodně nakoupit a chytře prodat. Tady nejde o racionální přístup ke směně hodnot, ani o produkt tvůrčího, či pozitivního myšlení. Nejde ani o vyšší inteligenci, jen o psychologii reflektující nedostatek morálky, o přechytračení těch, kdo za vším bohatstvím doufají vidět nějaké úsilí o obecně prospěšné dílo. Fenomenologie nás učí, že lidské vnímání reality je zprostředkované místem a úhlem pohledu, jaký nám toto postavení dává. Bez vědomé snahy dobrat se patřičného nadhledu, vystoupit na pomyslnou horu poznání, z níž se začnou věci jevit v obecnějším světle, je každé lidské poznání pouhým zdáním, jímž se interpretuje skutečnost skrze krátkozraký pocit, co lidskému individuu prospívá a co škodí. Trh je typickým místem, v němž ony pocity zrají a narůstají často do obludných rozměrů v touze lidí po hmotném prospěchu a bohatství. Trh ovládá sentiment manipulovaný kupci a marketingovými kouzelníky, nikoliv racionální plánování a řízení. Úspěch obchodníka spočívá v intuitivním porozumění sklonům a postavení člověka, ve zneužití jeho nevytříbené povahy, způsobu naladění jeho psychických a morálních zábran, pokud tento náš kupec sám žádné zábrany nemám. Jeho zásada demonstrující vlastní sílu, jíž se většina lidí cítí učarována, však musí být, aby nepřipustil ve své doméně žádné další kupce. Každý velký obchodník musí proto být jako predátor hájící si své teritorium, v krajním případě velmi mazaný konspirátor, aby se s ostatními kupci dohodl na společném postupu a rozdělení trhu.

Jak se s takovou charakteristikou byznysu slučuje naše systematické pojetí firemní organizace soustředěné na procesy? Jde bezesporu o mechanistický rozbor jinak složitých a těžko průhledných lidských vztahů a lidského jednání. Vytváří se tak mylný dojem, že trh je systém, který funguje dobře nebo špatně podle toho, jak se nastaví role jeho prvků a vztahy mezi nimi. To je docela absurdní představa. Je-li trh místo, kde dochází ke směně hodnot za účelem dělby práce mezi lidmi, zajištění zisku, bohatství a vzniku sociálních rozdílů mezi lidmi, jak vůbec lze mluvit o systému?! Copak trhová soutěž může mít nějakou důmyslnou strukturou, jíž může být vdechnuto lidským rozumem uchopitelné cílové chování? O jakých obchodních procesech se to mluví? Je snad smlouvání o ceně zboží, kupecká chamtivost či kramářské hašteření proces, který lze systematizovat? Obchodní proces je děj, při němž má ve světě rozvinutého trhu účast mnoho prvků, subjektů, zájmů a všemožných dalších fenoménů, než lze vůbec přehlédnout a domyslet.

S procesním řízením a schematizováním tržních procesů v sítích se to má podobně jako s novodobou sítí sociální. Jejich podstatou je chaos a střet zájmů. Nikdy znalost! Opakem chaosu je řád. Nelze mluvit o řízení čehokoliv bez řádu. Nelze mluvit o řádu mezi lidmi bez hierarchie. Jaképak potom „zastaralé“ hierarchické řízení a moderní procesní řízení? Podstatou řízení je vztah mezi tím, kdo pověřuje úkolem, a tím, kdo se zavazuje k jeho vykonání. Jak se dotyčný svého úkolu zhostí, je už jiná věc. Záleží na tom, zda má jasně předepsán postup, zda může pověřit úkolem někoho dalšího, či s někým začít účinně spolupracovat. Pokud základním motivem každého účastníka trhu je trhnout co největší prospěch pro sebe, jak je potom možné takové jednání formálně řídit? Je-li naopak trh regulován vyšší mocí z pohledu morálního kodexu, který určuje, co je správné a co spravedlivé z hlediska celku a podílu všech na něm, co to má společného s modelováním procesních sítí? Jak z takového pohledu rozhodneme, kolik a za co je ochoten ten který tržní subjekt vůbec zaplatit, a jak je možné ho o tom přesvědčit, tak to se už zcela vymyká jakékoliv procesní specifikaci a řízení vztahu firem se zákazníky.

Vývoj tržního prostředí se vyznačuje stále ostřejší konkurencí. Konkurenceschopnost je potom zaklínadlem, jímž se vzývají démoni tržních sil. Trh již dávno není místem, kde by probíhala regulérní soutěž o společné hodnoty, které lidem přinášejí prospěch. Spíše připomíná kolbiště, v němž nenasytná monstra pohlcují nejen své slabší soupeře, ale vnucují všem ostatním svoji představu o tom, co je pro lidi nutné a potřebné, aniž by se starala o dopady, jaké to má na lidský život a jeho humánní rozměr. Jediným kritériem rozvoje je upevňování síly a rozšiřování tržního podílu na úkor slabších.

Vysvětlování přínosu konkurence jako hybné síly trhu je pozůstatkem darwinismu a jeho evolučního pojetí vývoje druhů cestou restriktivní selekce a nemilosrdné soutěže. Zobecnění darwinismu na evoluční princip lidské společnosti přivedlo kapitalistický trh do stavu, který připomíná džungli, v níž se stali dominujícím druhem predátoři. Takový ekosystém nutně směřuje ke kolapsu. Současná ekonomická krize je toho jen začátkem. Názor, že volný trh je jedinou cestou k tvorbě a alokaci hodnot pro všechny, že pouze tvrdá konkurence dokáže, aby tyto hodnoty byly vytvářeny efektivně a v potřebném výběru, je omylem, který má zatím neporazitelnou váhu jen díky tomu, že se z něho stal moderní kult uctívání.

Konkurence je dnes překážkou rozvoje

Není třeba velkého odstupu, aby člověk rozpoznal, že současné poměry na trhu nejen že nepřinášejí takový kvalitativní růst, jaký by mohl odpovídat tvůrčímu potenciálu lidí a síle technologií, ale ve svém podléhání moci korporací, jejich vnuceným standardům a snaze ovládnout trh penězi, čili kvantitou, tento lidský tvůrčí potenciál ničí. Slyšíme sice nářek nad nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil, vzdělávací studia ovládají hesla jako inovativnost a kreativita, ve skutečnosti však vše, co se vyznačuje skutečným tvůrčím zaujetím, vše co přináší zárodky nové kvality a hodnoty, je od samotného počátku potíráno. Důvody jsou v zásadě dva:

První důvod, organický, spočívá v tom, že pouhá kreativita a vymýšlení nových postupů vůbec nezaručuje, že tím vznikne nějaká smysluplná hodnota. Tvůrčí úsilí, aby vedlo k použitelnému cíli, musí na jedné straně vycházet z hlubokého vědění o tom, co to vůbec hodnota je a čím se odráží v kvalitě lidského života, štěstí a blahobytu. Nelze proto vychovávat kreativní nevzdělance, jak se to v poslední době děje, mladé lidi, kteří disponují znalostmi sotva pro základní orientaci v technologickém prostředí, v němž se pohybují, a u nichž se z hlediska volních vlastností rozvíjí pouze soutěživost, nekritičnost a pozitivistický tah na bránu kariérního úspěchu.

Druhý důvod, systémový, je právě konkurence. Není myslím už žádným tajemstvím, že skupování firem silnějšími konkurenty není motivováno tím, aby nabyvatel podpořil nové progresivní výsledky tvůrčí snahy jiných subjektů a zvýšil tak hodnotu svých produktů, nýbrž hlavním důvodem, ne-li jediným, je rozšířit tržní podíl o tu část koláče, která dosud náležela někomu jinému. To je ovšem jen slabší výraz pro dnes již ničím neomezené predátorství velkých korporací likvidujících svobodnou existenci většiny lidí pod feudálním dohledem finančních magnátů. Často dochází k nepřátelskému převzetí, jímž se konfiskují výplody tvůrčího úsilí konkurenčních týmů, rovněž tak dochází k jevům, při nichž se v zárodku potlačují nové myšlenky, převratné výzkumy odporující přijatým standardům či vědeckým dogmatům, aby nebyl snižován význam technologické převahy dominujících tržních subjektů. Ty se naopak snaží přesvědčit trh, že právě a jen jejich obrovský finanční a lidský potenciál je zárukou nejvyšší kvality a pokroku. Marketingoví lídři Microsoftu se již pasují do role věrozvěstů a svým zákaznickým divizím dávají přívlastek evangelická. Můžeme rovněž uvést příklad z oblasti využití vědeckých poznatků, kde taková konkurenční selekce hodnot již zavání prohřeškem proti lidskosti. Mám na mysli rozvoj Teslovy zářivé energie či studené fúze. Jakkoliv tyto nové a dosud neprobádané zdroje energie slibují revoluci v oblasti využití obnovitelných zdrojů a úlevu v mnoha směrech lidského života, mocné korporace a vědecké lobby, které od současných vlád pobírají obrovské granty na rozvoj tradičních technologií či termojaderné fúze bez jasného výhledu jejich úspěšnosti, tyto zdroje ignorují, brání jim v rozvoji a stahují vědecké materiály do tajných sejfů, aby nemohly spatřit světlo světa a konkurovat tak celým odvětvím, jimž daný status quo přináší astronomické zisky.

Nelze proto v žádném případě mluvit o bezesporných výhodách konkurenčního prostředí. Naopak, v situaci, kdy ničím neomezený trh otevřel cestu mocným elitám k jeho ovládnutí, představuje konkurence kritický fenomén, jímž se ničí šance na smysluplný rozvoj. Pokud k tomu připočítáme finanční elity, které naprosto triviálním způsobem pomocí lichvy vykrádají trh a přivlastňují si zdroje i hodnoty, čímž ve výsledku přímo určují tok peněz a jeho účel, potom o nějaké přirozené a svobodné tvorbě hodnot nelze ani mluvit.

Ekonomická krize a její vyústění

Současný svět se potácí nad propastí ekonomického kolapsu a je zřejmé, že bez změny paradigmatu jeho ekonomického i společenského založení v té propasti nakonec skončí. Je-li v něčem šance na lepší příští, je nutné začít jinak myslet i jinak se chovat. Reálná a nekonfliktní budoucnost existuje pouze ve znamení přerodu od konkurence ke spolupráci. Namísto tvrdé a nelidské soutěže je nutné hledat vše, co lidi naopak přivádí vespolek, co jim dává užitek ze vzájemnosti. Namísto vnucování vyspekulovaných standardů sofistikovaných (rozuměj budících zdání) metod řízení, chtělo by se spíše říci ovládání, jimiž má být člověk polapen do modelových sítí podle ekonomického kalkulu jeho využití, je nutné přikročit ke spolupráci na principu recipročního altruismu.

Nikoliv honba za privátním ziskem, nikoliv právo vítězů na neomezené bohatství a zotročování zbytku populace, ale odhodlání mocných dělit se o tento zisk s ostatními, konat ve prospěch všech, nebo minimálně těch, s nimiž přímo zacházejí. Pokud takové altruistické odhodlání nenajdou sami v sobě, musejí k němu být donuceni. Nakonec i novodobé poznatky vědců v oblasti přirozené evoluce ukazují, že v samotné přírodě je více spolupráce než konkurence, více vzájemné pomoci než zabíjení, že život spěje ke své ušlechtilosti cestou recipročního altruismu, z něhož plyne jednoduché poučení: Dávat přináší dlouhodobější výnos než krátkodobě brát. Spolupráce vytváří vyšší a trvalejší hodnoty, než konkurence.

Neomezený trh a neomezená moc peněz způsobily destrukci sociálních struktur společnosti. Lidé se postupně zařazují do bipolárního kastovního systému, kde na jedné straně vládnou oligarchové se svými pomocnými elitními sbory, kam patří kasta politiků a vysokých manažerů. Na druhé straně se propadá do stále větší chudoby a bezmocnosti kasta nevolníků odkázaných na trh práce či příděly zakázek mocných tržních subjektů, států a korporací. Postupně mizí střední vrstva drobných podnikatelů, živnostníků a vlastníků malých firem, která ještě před třiceti lety tvořila základ ekonomické prosperity kapitalistických států a jejich odvodového systému přerozdělování pro potřeby celku a ve prospěch sociálního smíru. Stále více firem již netvoří zisk pro své podnikatelské záměry, ale pod tíhou úvěrů, splátek úroků, v úbytku zakázek a s chronickým nedostatkem volných peněz jen bojuje o přežití. Pokud si někdo myslí, že jde o ozdravný proces, hluboce se mýlí. Bez dalšího roztočení úvěrové spirály z tohoto stavu není běžně dostupné východisko.

Námět k zamyšlení

Myslím, že je třeba hledat nové a zcela „nestandardní“ kanály pro distribuci vytvářených hodnot ke koncovým zákazníkům a spotřebitelům. Výrobní firmy nemají odbyt svých výrobků na našem ani světovém trhu a přestávají vyrábět? Co se zamyslet nad tím, jak vytvořit trh nový? Potřeby lidí se nesnížily, spíše naopak, jen mají stále méně peněz na jejich uspokojení tak, jako všichni, kromě bank a jejich přisluhovačů. Nebylo by možné vytvořit alternativní a nezávislý obchodní řetězec, kam by firmy dodávaly svoji neumístěnou produkci ze svých nevyužitých kapacit a kde by neplatily současné peníze, ale třeba jednorázové směnné poukázky? Tyto poukázky by firma dostala za svoji dodávku v odpovídající hodnotě a mohla by jimi vyplácet své zaměstnance, kteří by za tytéž poukázky mohli nakupovat ve zmíněném řetězci. Směna by tak probíhala v podobě barteru a nebyla by ani zatížená daněmi. Do takového barteru by se rychle zapojili i subdodavatelské firmy a poskytovatelé služeb. Nakonec pokud by měli volit mezi žádnou zakázkou, či dodávkou za směnné poukázky pro své pracovníky, jistě by zvolili druhou možnost, včetně poskytovatelů software. Jestliže dnes mají politici plná ústa řečí o volném trhu, svobodě podnikání a potřebě odpovědnosti lidí za svoji vlastní existenci, jak by mohli takové alternativní směně bránit? Snad ne proto, aby lidé neměli možnost se vymanit ze zotročujícího područí bank a finančního kapitálu?