Autor: Theodore J. O’Keefe

Od mladých let po založení Ligy křesťanské národní obrany

Dne 9. října 1923, za časných ranních hodin, sedělo půltuctu mužů na tvrdých lavičkách v holé místnosti na policejním ředitelství v Bukurešti. Policie je sebrala o několik hodin dříve. Udavač v jejich řadách je obvinil z osnování spiknutí s cílem zavraždit okolo dvaceti známých rumunských veřejně činných osobností. A teď byli vyslýchání policií a vládními úředníky.

Během toho, jak jeho druzi jeden po druhém mizeli do výslechové místnosti, čtyřiadvacetiletý Corneliu Codreanu, vůdce domnělých spiklenců, zamyšleně čekal. Pokoušel se vymyslet způsob, jak odrazit otázky které měly přijít. A pak přišla řada na něj.

Prokurátor nařídil, aby položili před Codreana několik inkriminujících dopisů a košík plný zbraní, náležejících jeho skupině. “Jsou to vaše zbraně?” zeptal se vztekle.

Codreanu váhal. Požádal o chvíli na rozmyšlenou. Byla to chvíle na rozcestí. Prokurátor a policisté se posměšně šklebili, očekávaje obvyklé zapření.

Poté Codreanu pronesl: “Ano, ty zbraně jsou naše. Chtěli jsme je použít k postřílení vládních ministrů, rabínů a židovských velkobankéřů.”

Codreanu postupně vyjmenovával rumunské politiky a Židy z jeho seznamu smrti: Marzescu, Bercovici, Blankové (Mauriciu a Aristide Blank), Rosenthal, Fildermann, Honigmann a další. Jeho vyšetřovatelé zůstali ohromeni mladíkovou odvahou a rozhodností. Prokurátor, zapomenouc na svoji nafoukanost, jen zalapal po dechu. “Ale proč jste je chtěli zabít?”

“Prvně jmenované proto, že zradili svoji vlast,” odsekl Codreanu. “Ty druhé jako nepřátele a korupčníky.”

“A litujete toho teď?”

“Ne, nelitujeme ničeho… Ačkoli jsme selhali, tak na tom nesejde: za námi jsou desítky tisíc dalších, kteří smýšlí podobně jako my!”

Jak začaly první ranní sluneční paprsky pronikat okny policejní cely, byl Codreanu s hlavou hrdě vztyčenou, odveden do jeho suterénní cely.

Kostky byly vrženy. Od tohoto okamžiku v jeho boji za svobodu jeho vlasti Codreanu nemohl pomyslet na návrat zpět.

Kdo byl tento pozoruhodný mladý muž, a co ho vedlo k takovým zoufalým činům?

Corneliu Zelea Codreanu se narodil 13. září 1899 v Huşi, malém městě v rumunské Moldávii. Jeho otec, Ion Zelea Codreanu, který pocházel z několika generací polesných, byl středoškolským učitelem a zapáleným nacionalistou. Jeho matka, Elise Brauner Codreanu, byla vnučkou přistěhovalců z Bavorska.

Ve věku mezi jedenácti až šestnácti lety Codreanu studoval na slavné vojenské akademii Mănăstirea Dealu . Zde se naučil vojenským ctnostem – odvaze, disciplíně a mlčenlivosti. Codreanův vrozený vůdcovský a organizační talent byl na akademii posílen a rozvinut, on sám získal smysl pro sebezapření a tvrdou práci. V klášteře, jak později napsal, se “naučil milovat zákopy a opovrhovat salóny.”

Když Rumunsko vyhlásilo válku Rakousko-Uhersku v srpnu 1916, Codreanu, ještě věkem nezpůsobilý narukovat, opustil domov a přidal se ke svému otci na frontě, který velel na frontě pěší rotě. Codreanu se zúčastnil pochodu a následného ústupu napříč náročný terénem Sedmihradska (Transylvánie), dokud mu otec nerozkázal vrátit se domů. Když první světová válka v roce 1918 skončila, Codreanu byl kadetem (důstojnickým čekatelem) ve výcvikovém středisku pěchoty.

Po ukončení střední školy zahájil Codreanu na podzim roku 1919 studium na univerzitě v Jasy (Iaşi). Jasy, metropole rumunské části Moldavska, byla baštou rumunské kultury a tradic a její univerzita byla nejstarší a nejprestižnější v zemi.

Nicméně když Codreanu dorazil do Jasy, našel město i univerzitu pustošené stávkami a demonstracemi. Dělníci, sdíraní v ubohých pracovních podmínkách, pracující za nuzné platy, podlehli nástrahám komunistických agitátorů, kteří jim vštípili do hlav představami o zemí zaslíbené, která se rodí za hranicemi v Rusku. Mnoho studentů a profesorů na univerzitě bylo otevřenými marxisty a neměli téměř žádné překážky při zastrašování svých nacionalistických kolegů.

Situace v Jasy, podle toho jak vypadala, byla zmatená, obzvláště pro mladého vlastence jakým byl Codreanu. Sjednoceni všech Rumunů do jednoho Velkého Rumunska po první světové válce bylo naplněním staletí starých přání nacionalistů. Přesto však městská inteligence adělníci neustále spílali rumunskému králi Ferdinandu I., církvi a armádě.

Codreanovi netrvalo dlouho, aby rozpoznal kdo je hnací silou, skrývající se za protinárodními aktivitami dělníků a intelektuálů. Obě frakce byly cílem propagandy a agitace. Byly ovládány cizí skupinou, nepřátelskou k rumunskému dědictví a zemi: Židy.

V roce 1919 takzvané “dělnické hnutí” v Jasy vedl Dr. Ghelerter, jehož pobočníky byli pánové Gheler, Spiegler a Schreiber. Jejími nadřízenými v rumunském hlavním městě Bukurešti byli Ana Pauker a Illie Moscovici. Všichni z nich, stejně jako velká většina komunistických vůdců v Rumunsku, byli Židé.

Židovští revolucionáři v Rumunsku čerpali morální podporu z úspěchů svých soukmenovců v Rusku, kde Židé tvořili většinu bolševických vůdců a kádrů. [1] Stejně tak inspirativním byla i krátká, krví nasáklá vláda Bély Kuna (vlastním jménem Kohn) a jeho židovských komisařů v Maďarsku, která byla rozdrcena intervencí rumunské armády jen o několik měsíců dříve.

Codreanu se nenechal zastrašit chvástáním a arogancí levičáků a jejich židovskými dirigenty v zákulisí. Pustil se do práce s cílem zničit žido-marxismus v Jasy se stejnou bezohlednou odvahou, kterou projevil již svým odchodem na frontu o tři roky dříve.

Znechucen apatií a zbabělstvím konzervaticních studentů na univerzitě, Codreanu vstoupil do malé skupiny jménem Garda národního svědomí (Garda Conștiinței Naționale), která byla založena a vedena Constantinem Pancu, hřmotným ocelářským dělníkem. Garda počítala mezi své členy Rumuny ze všech vrstev a zavazovala se k vytvoření silného Rumunska založeného na spravedlivém společenském řádu a očištěném od rasově cizích elementů.

Codreanu se rychle stal dominantní postavou v Gardě národního svědomí. Díky jeho neustálému a heroickému aktivismu se stala z malého hnutí síla, se kterou se na ulicích a v továrnách Jasy počítalo.

V Úřadu pro státní monopol a na stavbě želeniční dráhy v Nicolině Codreanu a hrstka jeho následovníků vyzvali tisíce stávkujících dělníků, aby stáhnuli dolů rudé vlajky a vyvěsili rumunskou trikolóru nad továrnami. Codreanova statečnost a odhodlání mu přinesly zdráhavý respekt rumunských dělníků a hořkou nenávist jejich židovských manipulátorů.

Codreanu a členové Gardy národního svědomí byli na hony vzdáleni reakcionářskému úsilí podporovat existující společenský řád. Program Gardy prosazoval “křesťansko-nacionální socialismus,” a nezastřeným cílem Codreana bylo osvobození dělníků ze židovsko-bolševického vlivu a poté vybudování silného smyslu národní identity u nich. Jak Codreanu prohlásil: “Nestačí jen porazit komunismus. Musíme také bojovat za práva dělníků. Mají právo na chléb a čest. Musíme bojovat proti oligarchickým stranám a za vytvoření národních dělnických organizací, které pak mohou docílit svých práv v rámci státního zřízení, a ne proti němu.”

Poté co rumunská vláda demonstrovala vůli rozdrtit komunisty řízené stávky a demonstrace, Codreanu a jeho studentští podporovatelé obrátili svoji pozornost směrem k situaci na univerzitě. V roce 1920 se rumunské univerzity, a obzvláště ta v Jasy, hemžily židovskými vetřelci. Ačkoli Židé v Rumunsku představovali pouze pět procent z celkového počtu obyvatel, byla více než třetina studentů v Jasy židovského původu a na lékařské a farmaceutické fakultě dokonce tvořili většinu. Nespokojeni pouze s vytěsněním rumunských studentů, pokračovali židovští studenti v neúnavné agitaci proti všemu rumunskému.

Codreanu a jeho druhové učinili židovskému teroru na vysoké škole přítrž. Rudí rabiáti, kteří šikanovali a terorizovali nacionalistické studenty se nyní ocitli v defenzívě.

Móda ruských čapek, nošených na znamení sympatií s bolševiky, se stala passé poté, co Codreanu a jeho přátelé začali mlátit studenty, kteří je nosili a poté jejich revoluční pokrývky hlavy pálili.

Studentská stávka, vedená Židem Spieglerem byla zmařena, když Codreanova skupina obsadila jídelnu a bránila vstupu studentům na základě hesla “kdo nepracuje, ať nejí.”

Když Židy vlastněné noviny v Jasy – Opinio a Lumea zaútočily na krále Ferdinanda a spílaly Codreanovi, tento mladý nacionalista vedl útok na kanceláře novin, kde on a jeho následovníci zničili tiskařské stroje.

Kolem roku 1922, kdy Codreanu promoval na právnické fakultě univerzity v Jasy, téměř vlastnoručně tuto univerzitu proměnil v nacionalistickou baštu. Navíc, Codreanovi příznivci rozšiřovali prorumunské a protižidovské myšlenky na školách a univerzitách po celé zemi.

Codreanu pokračoval dále ve svých studiích, kdy si jako obor zvolil politickou ekonomii. Na podzim roku 1922 odcestoval do Berlína kde se zapsal na univerzitě. V Berlíně se dostal do styku s německými nacionalisty a někdy v této době i poprvé uslyšel o Adolfu Hitlerovi.

Codreanova studia v Německu však záhy skončila. Dne 10. prosince 1922 vstoupili rumunští vysokoškolští studenti do stávky, kdy požadovali nejen lepší stravu a životní podmínky, ale také i omezení počtu Židů, přijímaných na univerzity.

Codreanu spěchal zpět, podpořit společnou věc se stávkujícími studenty. Stávka se táhla měsíce, nehledě na rozsáhlé nasazení policie a armády rumunskou vládou.

Během stávky došel Codreanu k přesvědčení, že doba dozrála k vytvoření nacionalistického hnutí, které by apelovalo na všechny Rumuny, a neomezovalo se jen na studenty. Společně s profesorem A. C. Cuzou z univerzity v Jasy založil Codreanu dne 3. března 1923 Ligu křesťanské národní obrany (Liga Apărării Naționale Creștine).

Poznámky:

[1] Nedávno proběhla tiskem zpráva, že i Lenin byl židovského původu, viz např. Týden: Lenin měl židovské předky, Stalin to tutlal
[2] Kunovy proslovy měly na jeho posluchače značný vliv. Jeden z jeho posluchačů si poznamenal:

“Včera jsem slyšel mluvit Kuna…byl to neohrožený, nenávistný, nadšený projev. Je to přísně vypadající člověk s hlavou býka, hustými vlasy a knírkem, ne až tak židovský, spíš sedláckého zjevu…Zná svoje publikum a plně ho ovládá…Dělníky z továren toužící po nových vyhlídkách spolu s představiteli sociální demokracie, mladými intelektuály, učiteli, doktory, právníky, všechny přítomné, kteří přišli, aby se seznámili s Kunem a Marxismem.”

Tokes, Rudolf: „Béla Kun and the Hungarian Soviet Republic“, str. 111-112, New York, F.A. Praeger, 1967 citováno z hesla “Béla Kun” na cs.wikipedia.org,

Článek Theodore J. O’Keefa: Codreanu and the Iron Guard vyšel původně v časopise National Vanguard, č. 60/1978. Překlad pochází ze stránek Counter-Currents Publishing.

Související články:

1. Legionářské hnutí v Rumunsku, část 1
2. Legionářské hnutí v Rumunsku, část 2
3. Legionářské hnutí v Rumunsku, část 3

Autor: Aidan Rankin

Zelená politika by měla být politicky nekorektní a bojovat s myšlenkou lineárního, univerzálního pokroku

V poslední době dochází ke nárůstu znepokojivého trendu ve městech “prvního světa,” stejně jako v domorodých společenstvích. Je to trend, který zpochybňuje skutečný význam vzdělávání. Díky tomuto trendu mizí po celém světě knihy z polic.

Není to v důsledku finančních škrtů, nýbrž kvůli propuknutí epidemie “politické korektnosti”. Učitelé odstraňují z knižních regálů knihy o vojenských hrdinech, objevitelích, lovcích a dobyvatelích, na základě “imperialistických”, “rasistických” nebo “sexistických” názorů, čímž přispívají k odcizení a kriminalitě svých žáků a v širším smyslu i odcizení jejich škol od komunit, kterým slouží. Vnucením této formy cenzury “pokrokoví” učitelé oslabují místní kultury, namísto toho, aby je podporovali vytvářením dalších vzdělaných vrstev. Jejich činnost se tak stává antipedagogickou. Podkopává pevně zakořeněné tradice, avšak nepřispívá ničím, co by nahradilo jejich místo – ničím, kromě cynismu, nihilismu a pocitu ukřivděnosti, kterým vyplňují vzniklou prázdnotu.

Jako příklad můžeme uvést školu v kanadském Labradoru, kde je lov odsuzován modernistickými, Západem vychovanými učiteli a to i oproti faktu. že žáky této školy tvoří Inuité [1], lidé obývající subarktickou oblast, jejichž zdroj obživy tvoří odnepaměti trvale udržitelný způsob lovu a kteří zvířata, které lovili, uctívali.

Inuité neprezentují svoji společnost jako ideální, jejich se však společnost vyvinula legitimně. Vytvořili si během staletí života nomádských pastevců vlastní společenský systém, právo a vlastní názor na místo člověka ve světě, což úspěšně fungovalo do doby, než přišla větší a arogantnější kultura, která jim začala vnucovat vlastní postoje. V minulosti představovali pro Inuity největší nebezpečí misionáři. Poté správci, kteří se domnívali, že pro lidi je vždy lepší “usadit se”, žít v domech a nakupovat v supermarketech, namísto lovu v “odlehlých” oblastech, které jsou přece vhodnější pro těžbu surovin a vojenské základny. A teď hlavní nebezpečí přichází od “pokrokových” západních pedagogů, aktivistů a, což je ironie, zastánců hodnot “svobody” a “práv”.

V údajně rozvojovém světě způsobily liberální, západní elity ve své snaze vnutit uniformní model společnosti, nové rozdělení společnosti. Vznikla fragmentovaná společenství, jejichž problémy jsou podobné problémům, které mají ostatní podrobení “domorodci”. V inuitských osadách nabyl alkoholismus, rozpad rodin a domácí násilí endemického rozměru a míra sebevražednosti patří mezi nejvyšší na světě. Dále na sever pak Inuité, kteří znovuzískali určitou míru vlastní samosprávy, byli donuceni k závislosti na sociálních dávkách, “environmentalisty” kteří napadali jejich způsob lovu a kladení pastí.

Myšlení, které stálo za původním přinucením Inuitů k usazení, bylo inspirováno falešnou vírou v názor, že historie se vyvíjí po přímé linii “pokroku”, pohybující se nevyhnutelně kupředu, brutálně válcující přes místní zvláštnosti a jedinečné kultury, vedouce nás směrem k ještě větším státním útvarům a k více globální kultuře. Tuto představu historické nevyhnutelnosti, by měla ekologická politika, pokud chce mít nějaký smysl, napadat. Ekologičtí aktivisté se však až příliš často spojují s pokrokovými šovinisty, kteří o sobě prohlašují, že jsou proti ekonomické globalizaci a zároveň bojují za globalizaci kultur.

Zelená politika by měla být kulturně konzervativní. To neznamená, že by měla být “pravicová” v obecném smyslu. Znamená to, že by měla obsahovat kritiku myšlenky pokroku a usilovat o navrácení přirozené rovnováhy mezi ekonomikou, společenskými a lidskými vztahy a naší planetou. Tradiční konzervativci (High Tories) našli svého času společná východiska s utopickými socialisty ve svém odporu k excesům průmyslové revoluce. Podobně i dnes může být nalezeno pojítko mezi konzervativci, kteří si cení tradice nad změnou, malých podniků nad velkými korporacemi a socialisty, kteří upřednostňují místní komunity před centralizovanými vládami a spolupráci před centrálním plánováním.

Skutečný ekologista nemusí být vůbec žádné “politické zvíře” (zřejmě jde o narážku na satirický rozhlasový pořad Political Animal, který uvedla stanice BBC4 – pozn. překladatel), jeho názory by měly odrážet praktický zdravý rozum obyčejných lidí. Měl by věřit, společně s Aristotelem, že politické instituce se vyvíjí organicky a že by zde měly být limity ve velikosti států. S Edmundem Burkem, kritikem Velké francouzské revoluce, by pak měl zastávat názor, že “práva” mají malý význam bez kulturních kořenů a že jedinou skutečnou společenskou smlouvou je “společenství nejen mezi těmi živými, ale i mezi těmi co zemřeli a těmi, co se ještě nenarodili”.

Chyba, kterou učinilo mnoho současných Zelených je ta, že se málo spojují s těmi, kdož chtějí zachovat (conserve, conservare) tradiční způsoby života a více s těmi, kdo usilují vnutit “politicko korektní” fundamentalismus, který poskytuje ekonomické globalizaci kulturní podporu. Politicko korektní fundamentalisté popírají, že se lidská společenství vyvíjí přirozeně různými způsoby. Ať už to jsou levičáci nebo neoliberálové, upřednostňují abstraktní práva před věky nashromážděnou moudrostí.

Jako dřívější totalitní hnutí, současná politická korektnost bují díky rituálnímu denuncianství. Ti kdo odmítají myšlenku, že mužská a ženská role je zaměnitelná, jsou “sexisté”, ti kdo věří v silnou obrannou politiku jsou “militaristé”, ti kdo odmítají volný pohyb pracovní síly a kapitálu jsou “xenofobové”.

Ekologisté, kteří akceptují dnešní politicko korektní definici “pokroku” jednají proti základní logice zelené politiky. Základem toho být Zelený je totiž snaha o uchování kultur, uznání že lidská rozmanitost (diverzita) je součástí “biodiverzity”. Zelená politika by měla být hrdě politicko nekorektní a měla by bojovat s tyranií univerzálního pokroku.

Článek Aidana Rankina: Why greens should be politically incorrect vyšel v časopise The Ecologist dne 12. června 2000.

Poznámka:

[1] O tom, jak politická korektnost mate pojmy může posloužit i samo pojmenování tohoto etnika – jak uvádí Wikipedia: “pojmenování „Eskymák“ (Eskimo) je v Kanadě a Grónsku považováno za urážku; od r. 1977 je oficiálně prosazováno etnonymum „Inuité“ (Inuit), které uznala i vláda Kanady, pro všechna eskymácká etnika – ovšem Eskymáci na Aljašce, Aleutech a na Sibiři jej odmítají používat a preferují svá vlastní sebeoznačení.” Problematikou pojmenování Eskymák/Inuita se rovněž věnuje článek Michaela Stanovského “Eskymák nebo Inuita (nebo Nanuk)?“, který vyšel v Severských listech dne 27. ledna 2007.

Autor: Kerry Bolton

Rivkinův plán na podvrácení francouzské mládeže

Když v roce 2010 americký velvyslanec ve Francii Rivkin pozval delegaci kolegů z Pacifické rady pro mezinárodní vztahy do Francie, nastínil jim program amerikanizace Francie, který se v prvé řadě opírá o muslimskou menšinu a indoktrinaci francouzské mládeže korporátně-globalistickými myšlenkami. Apeloval přitom na společný závazek Francie a USA k prosazování “rovnosti.”

Wikileaks tento “tajný” program zveřejnily. Je nazván “Strategie zapojení menšin.” [1] V něm Rivkin odhaluje program, který je flagrantním vměšováním do vnitřních záležitostí suverénního národa a jehož hlubším smyslem je usilování o změnu chování generací muslimské a francouzské mládeže, díky které by se zapojily do nové globalistické syntézy; která by spíše měla být nazvána novou humanitou: Homo Economicus nebo jak finanční analytik G. Pascal Zachary říká “globální Já,” [2] aby se dosáhlo toho, co Rivkin nazývá “národním zájmem” USA.

Rivkin zahajuje svoji řeč prohlášením, že velvyslanectví vytvořilo “Strategii zapojení menšin,” která je zaměřena především na muslimy ve Francii: “Integrujeme rovněž snahy různých oddělení velvyslanectví, v rámci cílové skupiny se zaměřujeme na vlivné vedoucí osoby a vyhodnocujeme materiální i duchovní ukazatele úspěchu naší strategie.” [3]

Rivkin si je jistý, že ideologicky liberální historie Francie “nám poslouží při realizaci naší strategie, kterou jsem zde nastínil … v rámci které vyvíjíme tlak na Francii…” Povšimněte si fráze “vyvíjíme tlak na Francii.” Podle Rivkina je americká globální agenda spojena s jeho plánem na přeměnu Francie v “prosperující politické zřízení [které] bude pomáhat při prosazování našich zájmů v rošiřování demokracie a zvyšování stability na celém světě.” Tento program se zaměří na francouzské a muslimské “elity,” jeho součástí avšak i bude masivní propagandistická kampaň zaměřená na “všeobecnou populaci,” s důrazem na mládež.

Program také zahrnuje přepsání francouzské historie na školách, s cílem dát větší důraz na úlohu ne-francouzských menšin ve francouzské historii. To znamená, že Pepsi/MTV generace Američanů bude formulovat novou definici francouzské kultury a psát nové stránky francouzské historie, aby byly v souladu s globalistickou agendou. Za tímto účelem: “…budeme pokračovat a zintenzivňovat naši spolupráci s francouzskými muze a pedagogy, abychom přetvořili osnovy výuky historie na francouzských školách.”

“Taktika číslo tři” je nazvána: “Launch Aggressive Youth Outreach” (Spuštění iniciativy pro aktivní podporu mládeže). Tak jako v jiných státech, na které se zaměřuje americké ministerstvo zahraničí a jeho spojenci – Sorosova síť, Freedom House, Movement.org, National Endowment for Democracy, Solidarity Center,[4] a tak dále – je v jejich hledáčku nespokojená, rebelující mládež. Hlavním vykonavatelem tohoto úsilí je velvyslancem iniciovaná meziorganizační Iniciativa na podporu mládeže (Youth Outreach Initiative), jež se zaměřuje na “vytvoření pozitivní dynamiky mezi francouzskou mládeží, která povede k větší podpoře amerických zájmů a hodnot.” Mohou být záměry vyjádřeny ještě více prostěji? Jde o kulturní a politickou amerikanizaci.

Zde se můžeme nejjednodušeji vyhnout hantýrce a jasně vidíme, co se za touto strategiíí skrývá: vytvoření generace, která “povede k větší podpoře amerických zájmů a hodnot.” Tyto “zájmy a hodnoty” USA budou Francouzům prodány jako hodnoty francouzské, spočívajících na základě buržoazních ideálů roku 1789, které stále zatěžují francouzskou ideologii jak na levici, tak i na pravici. Francouzi budou naučeni si myslet, že zachovávají francouzské tradice, namísto toho že jednají jako agenti změny v souladu s “americkými hodnotami” – hodnotami globální vesnice a globálního supermarketu. Dalekosáhlý program, obsahující různé indoktrinační metody je popsán:

“Abychom dosáhli těchto cílů, budeme stavět na již fungujících Public Diplomacy (česky např. zde) programech a vytvoříme další kreativní prostředky, jak ovlivnit francouzskou mládež – využitím nových médií, korporátních partnerských programů, celostátních soutěží, plánovaných akcí na podporu mladých, speciálně pozvanými americkými hosty.” [5]

Program zaměřený na francouzskou mládež je podobný tomu, který byl zaměřen na vytvoření předvoje “sametových revolucí” od zemí východní Evropy až po severní Afriku. Potenciální budoucí vedoucí činitelé budou vybráni zastoupením amerického ministerstva zahraničí ve Francii a podporováni v tom, aby hráli svoji úlohu ve Francii podle amerického modelu:

“Vyvineme rovněž nové nástroje, abychom rozpoznali, dověděli se o nich a ovlivňovali budoucí francouzské vedoucí činitele.

Tak jak budeme rozšiřovat výcvik a výměnné příležitosti (Rivkin zřejmě myslí výměnné pobyty studentů – pozn. překladatel) pro francouzskou mládež, budeme rovněž nadále absolutně ujišťovat, že tyto výměnné příležitosti jsou přístupné pro všechny.

Budeme stavět na již existujících mládežnických sítích ve Francii a vytvoříme i nové v kyberprostoru, spojujíce navzájem budoucí francouzské vůdce ve fórech, jejichž hodnoty budeme napomáhat utvářet – hodnoty rovnosti, vzájemné úcty a otevřeného dialogu.” [6]

Zde Rivkin obhajuje něco, co je více než ovlivňování muslimů ve Francii. Prohlašuje, že vyznamnou část programu bude zaměřena na ovlivňování francouzské mládeže, potenciálních vůdců, americkými ideály, ukrytými za fasádou ideálů francouzských. Americké ministerstvo zahraničí a jeho spojenci – korporace a nevládní organizace, chtějí “utvářet jejich hodnoty.” Globalistický program pro Francii je zde dostatečně jasně vyjádřen – převýchova francouzské mládeže. Člověk by si mohl myslet, že to [výchova mládeže] je úlohou francouzské vlády, katolické církve a rodiny – posledně dvou jmenovaných obzvláště. Jsou to však američtí byrokraté a jejich duchem chudí pomocníci, kdo mají formulovat nové “francouzské hodnoty.”

Tak jako ve státech, které byly vybrány pro “sametové revoluce” je součástí strategie i vymezení politických hranic. Jak nedávno prohlásila Hillary Clintonová k typu státu, který americká vláda očekává že povstane po odstranění Kaddáfího – nová Libye by měla být lidovou demokracií, otevřenou všem názorům, ovšem jen potud, pokud tyto názory budou oddány myšlenkám “rovnosti” a “demokracie,” jinými slovy, v Lybii musí dojít k rozšíření svobody, ovšem jen do té míry, aby tato svoboda nepřekročila její americkou definici. A pokud někdo překročí hranici akceptovatelné demokracie, americké bombardéry jsou v pohotovosti. Nicméně co se týče Francie, že do tohoto vymezení francouzské politiky, jednající v souladu s globalistickým diktátem, nemohou zapadat jakékoli “xenofobní” elementy, mezi které v dnešním kontextu může patřit i snaha o návrat k velké politice De Gaullovy éry. Proto “Taktika číslo 5″ uvádí:

“Za páté, budeme pokračovat v našem projektu sdílení nejlepších zkušeností s mladými vůdci ze všech oblastí, včetně mladých politických vůdců ze všech umírněných stran, kteří tak budou mít k dispozici nástroje a mentoring k tomu, aby se mohli dále vyvíjet. Vytvoříme anebo budeme podporovat výcvik a výměnné programy, které budou vštěpovat trvalé celospolečenské hodnoty školám, občanským sdružením a skupinám, blogerům, politický poradcům a místním politikům.” [7]

Rivkin zde nastiňuje výcvikový program budoucích francouzských vedoucích politiků a společenských činitelů. Zatímco programy americkou vládou podporovaných nevládních organizací, jako je například Národní nadace pro demokracii (NED – National Endowment for Democracy) – údajně vytvořené za účelem vypracování kompletních programů a strategií pro politické strany v “rozvíjejích se demokraciích,” jakými jsou například bývalé státy sovětského bloku – mohou být obhájeny na základě nedostatku liberálně politických demokratických tradic v těchto zemích, stejné oddůvodnění ale může být těžko použito na ospravedlnění amerického vměšování do francouzské stranické politiky.

K tomuto záměru Rivkin dodává, že tisíc amerických učitelů angličtiny, kteří vyučují na francouzských školách, bude vybaveno propagandistickými materiály, potřebným k vštěpování požadovaných ideálů do hlav jejich francouzských žáků: “Poskytneme rovněž materiály pro výuku tolerance síti více než tisíce amerických vysokoškolských studentů, kteří každým rokem vyučují angličtinu na francouzských školách.”

Širokospektrální program bude koordinován “Pracovní skupinou pro menšiny” (Minority Working Group) ve spolupráci s Iniciativou na podporu mládeže (Youth Outreach Initiative). Jedním z problémů, monitorovaným touto skupinu bude “pokles lidové podpory xenofobních politických stran a hnutí,” a to z důvodu ujištění, že program funguje, poněvadž by měl úspěšně zabraňovat úspěchu jakékoli “extrémní” nebo “xenofobní” strany, která by mohla vystupovat proti globalizaci.

Rivkin objasňuje suberzivní charakter programu, když říká: “Zatímco se nebudeme nikdy k tomuto pozitivnímu vývoji hlásit, budeme se i nadále soustřeďovat na pokračování v našich výše popsaných aktivitách, které podněcují, prosazují a stimulují vývoj správným směrem.”

Jaká by byla reakce, kdyby francouzská vláda prostřednictvím svého velvyslanectví ve Washingtonu zahájila program na radikální změnu Spojených států v souladu s “francouzskými národními zájmy,” vštěpovanými prostřednictvím “aktivní programu pomoci” zaměřeného na mládež, “francouzskými ideály” maskovanými jako “americkými ideály o lidských právech”? Jaká by byla reakce americké vlády, kdyby zjistila, že francouzská vláda se pokouší ovlivnit chování Afro-Američanů, Amero-Indiánů a Latinos? Jaká by byla oficiální reakce na fakt, že francouzští učitelé jazyků na amerických školách se pokouší vštípit americkým žákům ideály, které jsou ve službách francouzských zájmů?

Hypotetická reakce může být vyvozena z americké reakce na “sovětskou infiltraci,” kdy Senát a výbor Kongresu vyšetřovali každého, kdo byl i jen vágně spojen se Sovětským svazem. Jaký je zde rozdíl? Spojené státy provádějí subverzivní strategii v zájmech jejich globálně operujících elit, namísto v zájmech Sovětského svazu nebo komunismu. A rovněž to není o tom, že by Spojené státy měly nějaké významné kulturní dědictví, které by mohlo poskytovat kterémukoli evropskému národu, o Francii ani nemluvě, za příklad dobrého vkusu a umělecké vybranosti, na kterých by mohla být budována národní identita. V tomto případě by se spíše jednalo o její dekonstrukci.

Poznámky:

1. C. Rivkin, “Minority Engagement Report,” US Embassy, Paris.
2. G. Pascal Zachary, The Global Me: Why Nations will succeed or Fail in the Next Generation (New South Wales, Australia: Allen and Unwin, 2000).
3. Rivkin.
4. K. R. Bolton, “The Globalist Web of Subversion,” Foreign Policy Journal, February 7, 2011.
5. Rivkin.
6. Rivkin.
7. Rivkin.

Druhá část článku Kerry Boltona: The Rivkin Project: How Globalism Uses Multiculturalism to Subvert Sovereign Nations, Part 2 vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing dne 15. března 2011.

Související články:

1. Rivkinův plán: Jak globalismus využívá multikulturalismus k podvracení suverénních národů, část 1

V době od 19 – 22. října 2010 pozval Charles Rivkin, americký velvyslanec ve Francii, 29-ti člennou delegaci z Pacifické rady pro mezinárodní vztahy (PCIP – Pacific Council on International Policy) na konferenci do Francie, jejímž hlavním tématem byla diskuse o francouzsko-arabských/a islámských vztazích. [1] Setkání bylo součástí dalekosáhlé podvratné agendy, jejímž cílem je změnit celkovou tvář Francie, především však uvědomění francouzské mládeže, což zahrnuje využití francouzské muslimské mládeže v typicky manipulativní globalistické strategii, která se skrývá za obvyklou fasádou “lidských práv” a “rovnosti.”

Globalistická delegace na americkém velvyslanectví

Zpráva PCIP z konference uvádí:

“… Delegace se dále soustředila na tři klíčová témata. V rámci prvního, skupina delegátů probrala francouzsko-muslimskou problematiku v diskusi s Dr. Bassma Kodmanim, ředitelem Arabského reformní iniciativy (ARI – Arab Reform Initiative; ARI na stránkách CFR – Rady pro zahraniční vztahy) a Rachidou Dati, první ženou severoafrického původu, jež byla členkou francouzského vládního kabinetu (Strážkyně pečeti – ministryně spravedlnosti, 2007-2009), v současnosti zastávající úřad starostky 7. pařížského okrsku. Návštěva Velké mešity v Paříži pak poskytla dodatečný vhled do této problematiky.

V rámci druhého tématu se delegáti setkali s Jean-Noel Poirierem, obchodním ředitelem Arevy pro zahraniční trhy a Bricem Lalondem, bývalým ministrem ekologie a současným zmocněncem Francie pro mezinárodní jednání o klimatických změnách, kdy se zaměřili na energetickou politiku a problematiku atomové energie a rozdílné přístupy k nim ze strany Francie a Spojených států. A nakonec delegace prozkoumala společné rysy mezi médii a kulturou v Kalifornii (Hollywood) a Francií na setkání v pařížském Louvru, Musee D’Orsay a FRANCE 24 – televizní stanicí sídlící v Paříži, která se zaměřuje na zahraniční zpravodajství a aktuální témata.” [2]

Prvořadým okruhem zájmu se jeví multikulturní problematika, a to nejen v rámci arabských a muslimských záležitostí ve Francii, důležitá je i diskuse o dopadu “hollywoodské” kultury na Francouze.

Spojené státy již hrají dlouho dvojitou hru “války s terorismem,” který je “islámského” původu, což je jedním ze základních článků jejich post-studenoválečné taktiky uměle vytvořených permanentních krizí, kdy využívá “radikální islám” ke svým vlastním účelům. Mezi velmi dobře známé příklady patří:

1) Podpora Usámy bin Ládina ve válce proti Sovětskému svazu v Afghánistánu,
2) Podpora Saddáma Husajna ve válce proti Íránu,
3) Podpora Kosovské osvobozenecké armády při odtržení na nerostné suroviny bohatého Kosova od Srbska, kdy byla Kosovská osvobozenecká armáda zázračně přeměněna z “teroristické organizace” (jak ji vedlo na seznamu Ministerstvo zahraničí Spojených států) na “bojovníky za svobodu.”

Když se američtí globalisté tváří jako přátelé muslimů, druzí jmenovaní by si měli od Velkého šajtana držet velký odstup.

Co se skrývá za PCIP?

Pacifická rada pro mezinárodní vztahy, jíž je Rivkin členem, byla založena v roce 1995 jako regionální pobočka všudypřítomného globálního think-tanku Rady pro zahraniční záležitosti (CFR – Council on Foreign Reactions), [3] sídlí v Los Angeles avšak má “členy a aktivity po celém Západním pobřeží Spojených států a působí i mezinárodně.” Mezi korporace, které PCIP podporují patří mj.:

Carnegie Corporation of New York
Chicago Council on Foreign Relations
City National Bank
The Ford Foundation
Bill and Melinda Gates Foundation
The William & Flora Hewlett Foundation
Rockefeller Brothers Fund
The Rockefeller Foundation
United States Institute of Peace [4]

Pacifická rada pro mezinárodní vztahy je tudíž dalším velkým hráčem v globalistické sítí, která se sestává ze stovek obvykle navzájem propojených organizací, lobby, “občanských sdružení”, nevládních organizací (NGO) a think-tanků, financovaných bankami a korporacemi. Jako obvykle je zde i podezřele velké zastoupení zajmů Rockefellerů.

Proč Francie?

Francie byla po dlouhou dobu trnem v oku americkým globálním zájmům, kvůli jejímu tvrdohlavému lpění na vlastních zájmech po celém světě, namísto těch, které byly vytvořeny “světovým společenstvím,” ačkoli Sarkozyho vláda je výjimkou. Nicméně Francie stále zůstává jedním z mála západoevropských států, který má silné národní uvědomnění. Nejlepším způsobem jak takové uvědomění zničit, je oslabit národní ráz a vlastenectví prostřednictvím propagace “multikulturalismu.”

Byla to jen náhoda, že studentské bouře v roce 1968, které začaly vzplanutím z těch nejdětinštějších důvodů, začaly v době kdy současně byla CIA velice aktivní v zakládání studentských organizací po celém světě a kdy prezident De Gaulle působil Spojeným státům v zahraničně-politické oblasti největší problémy? De Gaulle zapadal jen velice málo do amerických poválečných plánů. Během druhé světové války mu Američané nevěřili a na jeho popud Francie vystoupila z vojenských struktur NATO. [5]

Obzvláštní obavy pak vyvolávala De Gaullova obhajoba jednotné Evropy jako protějšku hegemonie USA. [6] V roce 1959 prohlásil ve Štrasburku: “Ano, je to Evropa, od Atlantiku po Ural, je to celá Evropa, která rozhodne o osudu světa.” Tento výrok implikoval spolupráci mezi budoucí jednotnou EVropou a Sovětským svazem. V roce 1967 vyhlásil embargo dodávek zbraní do Izraele a rozvíjel vztahy s arabským světem. A odkazu tohoto druhu se globalisté bojí nejvíce.

Díky Sarkozyho klauniádě a vzrůstajícímu napětí mezi frustrovanou muslimskou mládeží, může dojít k prudké reakci, v jejímž důsledku by se mohla dostat k moci antiglobalisticky, “xenofobně” orientovaná vláda (srovnej s odpovědí Christiana Boucheta na otázku “Jaký je váš názor na Front National a její šanci na změnu Francie?” – pozn. překladatel). V kontextu současnosti, je v současnosti nějaký lepší způsob, jak podvrátit francouzský nacionalismus a jakýkoli potenciál na jeho oživení jako antiglobalistické síly, než využití obrovské, neasimilované islámské části francouzské společnosti, stejně jako byla bolševická revoluce v ruském impériu rozšířena nespokojenými národnostními menšinami?

Zajímavý je taky zájem delegace o vliv Hollywoodu na francouzskou kulturu, což se na první pohled může jevit podivně. Nicméně Hollywood, jako ekonomický symbol globalistické kulturní rozbujelosti, je důležitým faktorem v procesu globalizace, hraničícím se světovou kulturní válkou. V zásadě cílem globalismu není snaha o zachování etnických kultur a identit, spíše snaha smísit je v jednom tavícím kotlíku globálního konzumerismu, vykořenit z každého jednotlivce jeho identitu a dědictví a nahradit je globálním supermarketem a “globální vesnicí.” Proto by mělo být na multikulturalismus nazíráno jako na antitezi toho, za co je všeobecně pojímán.

Natožpak aby globální korporace chtěly skrze takzvaný multikulturalismus prosazovat zajištění existence multiplicity kultur (jak termín multikulturalismus navozuje); je to naopak součást dialektického procesu, kdy pod fasádou ideálů jsou lidé zcela rozdílných kultur posouváni napříč celým světem jako figurky na šachovnici ve snaze zničit kulturní jedinečnost národů. Multikulturalismus je ukázkovým příkladem Orwellova “doublethinku.” [7]

Je pozoruhodné, že strůjci “sametových revolucí,” kteří postupují napříč severní Afrikou ve snaze dojít až do Íránu jsou povětšinou “sekularizovaná” mládež, postrádající hlubší tradicionalistcké kořeny. Stejně tak i v případě Francie, nejlepším způsobem jak vyřešit její etnické konflikty a zajistit aby znovu nepovstala proti americko-globalistickým zájmům, je dialekticky vytvořit novou kulturní syntézu, kdy nebude existovat ani francouzská, ani islámská kultura, nýbrž jen globalistická, na mládeži postavená kultura vyživovaná Hollywoodem, MTV, internetem, McDonaldem, Pepsi, pochodující pod vlajkou “lidských práv” a “rovnosti.”

Tohle je více než pouhá hypotéza, což potvrzuje i způsob, jakým v současnosti probíhají sekulární mládežnické revolty v severní Africe, které jsou vytvářeny aliancí korporátních zájmů, financovány Ministerstvem zahraničí USA a rozličnými nevládními organizacemi (NGO) jako například Freedom House. [8] Severoafričtí “revolucionáři” svrhávající místní režimy jsou přesně tím typem “muslimů” který globalisté preferují; prodchnutí cyber-konzumní mentalitou.

O co tedy Rivkin a americké ministerstvo zahraničí ve Francii usilují, že jsou tak zaujati přítomností hollywoodské “kultury” a muslimů v této zemi?

Poznámky:

1. “2010 France Country Dialogue,” PCIP.
2. “2010 France Country Dialogue,” ibid.
3. “Founded in 1995 in partnership with the Council on Foreign Relations,” (Založen v roce 1995 ve spolupráci s Radou pro zahraniční vztahy) PCIP, Governance.
4. Korporátní a nadační podpora PCIP, Corporations and Foundations.
5. S. Berthon, Allies At War (London: Collins, 2001), p. 21.
6. A. Crawley, De Gaulle (London: The Literary Guild, 1969), p. 439.
7. “The power of holding two contradictory beliefs in one’s mind simultaneously, and accepting both of them …” George Orwell, Nineteen Eighty-Four (London: Martin Secker and Warburg, 1949), Part 1, Ch. 3, p. 32. V češtině: “Doublethink je schopnost udržet pohromadě dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit. Musí to být vědomý proces, protože vyžaduje inteligenci, ale zároveň musí být nevědomý, protože lež není přípustná, Strana nelže.” George Orwell: 1984 – Doublethink, Wikipedia.
8. K. R. Bolton, “Twitters of the World Unite! The Digital New-New Left as Controlled Opposition,” Part 1, Part 2, Part 3, and Part 4. Tony Cartalucci, “Google’s Revolution Factory – Alliance of Youth Movements: Color Revolution 2.0,” Global Research, February 23, 2011.

První část článku Kerry Boltona: The Rivkin Project: How Globalism Uses Multiculturalism to Subvert Sovereign Nations, Part 1 vyšel na stránkách Counter-Currents Publishing dne 14. března 2011.

Související články:

1. Rivkinův plán: Jak globalismus využívá multikulturalismus k podvracení suverénních národů, část 2

Autor: Francis Parker Yockey

Publikováno v prosinci 1952

V pátek 27. listopadu svět náhle zasáhla událost, která ač navenek se může jevit nevýznamně, bude mít ohromnou odezvu v budoucím vývoji. Tato odezva je významná proto, že způsobí politické přesměrování evropských elit.

Touto událostí byl rozsudek v procesu s protistátním spikleneckým centrem Židů [1] v Praze a jejich odsouzení k trestu smrti. Během let 1945 – 1946 fungovala koalice Židé-Washington-Moskva celkem bez problémů a v přátelském duchu. Když byl, jako výsledek ozbrojené židovské agrese, ustaven “Stát” Izrael, celý svět, kterému dominovala Moskva a Washington, pěl ódy a blahopřál. Washington uznal nový “Stát” de facto během několika hodin od vyhlášení jeho existence, Moskva pak Washington trumfovala ve své prožidovskosti uznáním de iure. Washington a Moskva spolu soupeřili, kdo více uspokojí operetní stát Izrael a pomůže mu všemi dostupnými prostředky – morálními i materiálními. Ruští diplomaté vyhlašovali, že v Haifě má Rusko konečně přístav, který nezamrzá.

A teď, po několika málo letech, odvolává Izrael své “velvyslance” z vazalských států Ruska a zintenzivňuje svoji protiruskou politiku ze své americké citadely. Prchliví Židé v Izraeli a Americe vykřikují, že Stalin následuje Hitlera v jeho šlépějích. Všechen americký tisk vře vztekem nad antisemitismem v Rusku. Antisemitismus, jak varují noviny New York Times, je jednou z věcí, kterou nebude Amerika ve světě tolerovat.

Proč to celé pozdvižení?

Vše začalo počátkem roku 1947, kdy se Rusko odmítlo vzdát části své suverenity ve prospěch takzvaných “spojených národů,” za účelem “kontroly” jaderného zbrojení. Židovští státníci, byvše materialističtí ve své metafyzice, neochvějně věřili v “absolutní” vojenskou moc jaderných zbraní a považovali tedy za nevyhnutelné pro úspěch své politiky, aby měli nad těmito zbraněmi úplnou kontrolu. Tuto kontroluv Americe již měli, prostřednictvím Komise pro atomovou energii (AEC – The United States Atomic Energy Commission), speciálně vytvořené a zřízené tak, aby nespadala pod vliv Kongresu a byla odpovědná pouze prezidentovi, který je, podle praktických pravidel americké vnitřní politiky pověřeným zástupcem kultury-státu-národa-lidu-rasy Židů. Prostřednictvím “spojených národů” usilovali o stejný stupeň kontroly jaderných zbraní i v Rusku.

To se odehrálo koncem roku 1946, kdy vlna zbožnění atomu dosahovala vrcholu a myšlenky téměř všech duchem chudých státníků, kteří dnes ovlivňují světové politické dění bylo neuvěřitelně ovlivněné vírou v obyčejnou bombu. Podobná mánie vládla po krátkou dobu po vynálezu dynamitu, nebo strojní pušky. Ruský režim věřil v atom se stejnou náboženskou vírou, jako Amerika, tudíž považoval vzdání se své “jaderné” suverenity za ekvivalent vzdání se suverenity úplné. Z toho důvodu bylo židovsko-americké ultimátum odmítnuto a začátkem roku 1947 začaly přípravy na Třetí světovou válku.

Ruské odmítnutí zhatilo plány židovské elity, která se zaměřovala na postupné oddevzdání ruské a americké suverenity ve prospěch “spojených národů,” prostředníka židovské kultury-státu-národa-lidu-rasy. Težko pak mohlo být od politicky bezvědomé Ameriky očekáváno, že ačkoli na lopatkách, se vzdá své suverenity, když jediná další světová mocnost se této suverenity bezpodmínečně odmítla vzdát.

Tato politická taktika byla tudíž opuštěna a dalším krokem židovských elit bylo donucení Stalinova režimu “studenoválečnickým” obklíčením a tlakem k uznání faktu, že odpor je marný. Stejná taktika byla použita i vůči režimu Adolfa Hitlera v letech 1933 – 1936, kdy došlo k rozhodnutí o výsledku války při nejbližší vhodné příležitosti.

Z důvodu svého odmítnutí tohoto jaderného ultimáta Rusko shledalo, že je jeho politika odmítána všude – v Rakousku, Německu, Koreji, Finsku. Ti stejní američtí novináři, kteří byli tak obratní při zdůvodňování potřeby Ruska o zajištění “bezpečnosti,” když obsazovalo jednu zemi za druhou se náhle proti němu obrátili s obviněními, že je “agresor”. Věrní ruští přisluhovači na Západě – Truman, Acheson, Churchill, Attlee, Gaulle a další – se náhle téměř všichni stali protiruští. Samozřejmě, že proti Rusku, tomu mírumilovnému, dmokratickému státu dřívějška, nepoužívali stejný slovník jako proti Německu. A stejně samozřejmě, ve svém slovníku neměli výrazy jako “bezpodmínečná kapitulace” když došlo k vojenskému testu v Koreji. Ačkoli horlivě usilovali o pomoc Ruska v boji proti Německu, teď nehledali pomoc u Německa vůči Rusku. To by mohlo zajít ve svém důsledku příliš daleko a je to jednou z politických slabostí Židů, že jsou obětmi idées fixes. Mezi hlavní utkvělou představu Židů patří jejich iracionální nenávist k Německu, která, v současném stádiu kulturního vývoje znamená: iracionální nenávist k Evropě.

Po mnoho let americký tisk otevřeně i skrytě kritizoval “antisemitismus” v Rusku. Tohle temné bručení začalo po ruském odmítnutí židovsko-amerického ultimáta v roce 1946, týkajícího se jaderného zbrojení. Tehdy začal Stalinův režim svoji vnitřní politiku sesazování mnoha Židů z nejvyšších státních funkcí a poté pokračoval na středních a nižších pozicích. Stalinův režim zkoušel vůči židovské elitě flexibilně vše: nabídl pomoco Izraeli; poté tuto nabídku stáhl a zastavil emigraci do Izraele; zkoušel veškeré politické možnosti, avšak židovsko-americká obkličovací politika přetrvávala. Nadbíhání Arabům na náladě židovsko-americkýh elit nezměnilo nic, ani nepovzbudilo Araby. Tisková kampaň proti Rusku v Americe i jejich vazalských státech pokračovala dále. “Rusko je antisemitské” bouřil americký tisk, a to, jak političtí zasvěcenci vědí, je nejhorší nadávkou v americkém politickém slovníku. Jak kdysi odvětil Eisenhower Trumanovi, který ho osočil z antisemitismu: “Jak hluboko můžete klesnout?”

První část článku Francise Parkera Yockeye: What Is Behind The Hanging Of The Eleven Jews In Prague? (1952) byla převzata ze stránek RADNAT (Radical Nationalism in Australia).

Poznámky:

[1] Rudolf Slánský (1901), generální tajemník KSČ (trest smrti)
Vladimír Clementis (1902), ministr zahraničních věcí (trest smrti)
Otto Fischl (1902), náměstek ministra financí (trest smrti)
Josef Frank (1909), zástupce generálního tajemníka KSČ (trest smrti)
Ludvík Frejka (1904), přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky (trest smrti)
Bedřich Geminder (1901), vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ (trest smrti)
Vavro Hajdů (1913), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
Evžen Löbl (1907), náměstek ministra zahraničního obchodu (doživotí)
Artur London (1915), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
Rudolf Margolius (1913), náměstek ministra zahraničního obchodu (trest smrti)
Bedřich Reicin (1911), náměstek ministra národní obrany (trest smrti)
André Simone (1895), redaktor Rudého práva (trest smrti)
Otto Šling (1912), vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně (trest smrti)
Karel Šváb (1904), náměstek ministra národní bezpečnosti (trest smrti)

Zdroj Wikipedia: Proces se Slánským

Autor: Michael Bell

Pokud existuje nějaký argument ve prospěch multikulturalismu, který slýchávám nejčastěji, tak je to ten, že rasově smíšený národ podporuje “kulturní obohacení” svých občanů. Jinými slovy, jednotlivý Američan se jaksi stane více informovaným o světě a jeho obyvatelích, více zběhlý v mezilidských vztazích a celkově prostě více kultivovaný, pokud bude obklopen Afričany, Hispánci, Araby, Indiány, Asiaty, Cikány atd. To je však úplný mýtus, který zaslouží dekonstrukci; navíc se musíme podívat na citlivky, kteří propagují tuhle absurditu.

Začnu těmi druhými. Hlavními zastánci multikulturalismu jsou obvykle levicoví univerzitní profesoři a další vědátoři. Mluví o kultuře, ale většina z nich toho vlastně ví velice málo o kulturách, o kterých tvrdí, že by je chtěli v Americe více vidět. Ve skutečnosti chtějí vidět bezduchou, multirasovou masu, která jako svoji jedinou kulturu uznává marxismus. Tradiční lidové zvyky Hindů, muslimů, afrických domorodců a dalších pro ně neznamenají vůbec nic.

A to především z toho důvodu, že většina kultur vyrůstá náboženských světonázorů – a duchovno podle levičáků, kteří jsou v drtivé většině ateisté, nemá místo ve společnosti. Jedinou věcí na těchto cizích kulturách, kterou levičáci skutečně vítají, je jejich kuchyně a jídlo, ale tohle nedělá člověka kulturnějším. Každý trouba může jíst pečenou rýži anebo falafel. To však neznamená, že po tom odchází s něčím, co obohatilo jeho duši.

Vypadají, že to berou jako dané, že všichni budou prostě s multikulturalismem souhlasit, dokud o něm budou tvrdit, že je “úžasný” a “obohacující.” Sorry kámo, ale já nejsem jedno z těch zdegenerovaných nedochůdčat, které prostě sedne a vstřebá vaši špatnou logiku, bez toho, že by kladlo otázky.

Protože skutečný multikulturalista, jak už název napovídá, by měl být velice dobře obeznámen s různou literaturou, náboženskými texty, lidovými zvyky a historií všech ras, jejichž přítomnost shledává obohacující. A to oni v tomto případě prostě nejsou.

Zatímco klasický multikulti určitě četl Komunistický manifest, Autoritářskou osobnost a Jak neměřit člověka od začátku do konce, tak vám garantuji, že nečetl Bhagavadgítu nebo Upanišady kultury hindské, Avestu nebo Korán kultury blízkovýchodní, Popol Vuh a další kodexy původní americké kultury nebo spisy Lao-c’ a Konfucia kultury dálněvýchodní.

Vsadím boty, že nestudovali perštinu, hindštinu, urdštinu, španělštinu, arabštinu, hebrejštinu, latinu, turečtinu, svahilštinu, čínštinu nebo japonštinu, ani co by se za nehet vešlo.

Jsem si také jistý, že neseděli a nedívali se na islámskou bohoslužbu v mešitě, budhistický obřad v chrámu, zoroastrijský obřad v chrámu věčného ohně nebo židovský sabat v synagoze. (Hádal bych dokonce, že nahlížejí na tyto náboženství jako na primitivní pověry).

Vsadím cokoli, že nikdy nebyli na koncertě tradiční lidové hudby neevropského původu.

Ne. Jsem si celkem jistý, že průměrné “obohacení” zastánce multikulti nejde dále, než za fetišistický obdiv k portorikánským dívkám, poslech příšerného rapu a zálibu ve vaječných závitcích. Tihle levičáci se naopak chovají ve svém blahosklonném povýšení jako kulturní šovinisté, poněvadž chtějí vidět všechny lidi pod jařmem technokratického totalitarismu.

Tak a teď známe posly, podívejme se tedy na jejich poselství – pokud je jednotlivec obklopen mnoha různými rasami a kulturami, tak se stane zralejším a znalejším – což je nestydatá lež, jež větší snad nebylo. Být obklopen Mandinky nebo beduíny nedělá nikoho více znalým o těchto kulturách a neposkytuje to nějaký obzvláštní vhled do nich. Můžeme slyšet jejich cizí jazyky, vidět jejich cizí oblečení a cítit jejich cizí vůně, ovšem z toho se dozvíme tak maximálně jen to, že existují.

Žádná esoterická pravda, nebo životní lekce není objevena prostřednictvím toho, že člověk plave v moři různých kultur. Takové poznatky mohou být nabyty pouze intenzivním studiem těchto kultur v knihovnách a v zemích odkud pocházejí. A jelikož je jen hrstka těch, kdo jsou ochotni tohle podstoupit, celkové obohacení je mizivé.

Možná by bylo nějak informačně hodnotné, pokud by tito cizinci byli mudrci a vzdělaní lidé z jejich rodných zemí, ale většina z nich jsou průměrní lidé, kteří přišli na Západ jen z ekonomických důvodů.

Pokud Američan evropského původu věnuje jen minutku studiu kultur jeho vlastních předků, tak brzy zjistí, že stojí na prahu dveří ke všemu obohacení, co potřebuje. Vstoupí-li skrze ně sezná, že našel nekonečnou knihovnu starých i nových literárních skvostů: dílo Homéra, Platóna, Aristotela, Aineiáse, Livia, Cicera, Césara, Tacita, Akvinského, Danteho, Machiavelliho, Hobbese, Morea, Londona, Tolkiena, Lovecrafta a bezpočtu dalších.

Našel by i další polici s nekonečnou řadou náboženských textů: Hésiodovu Teogonii a Práce a dni, Pindarovy zpěvy, keltský Mabinogion a artušovské legendy, germánské Eddy a Beowulf a bezpočet křesťanských děl.

Setkal by se nekonečným proudem jazyků a lidových zvyků, hudebních stylů, uměleckých forem, politických teorií a různými vybranými jídly a pochutinami. A co je nejvíc důležité, setkal by se s více než deseti tisíci lety bohaté, zajímavé, dechberoucí a často velmi dramatické historie, jejíž studium by ho obohatilo o bezpočet životních lekcí.

Zkrátka: bílý Evropan může získat množství obohacení uvnitř jeho vlastní kultury, ať už je Němec, Ir, Angličan, Skot, Holanďan, Ital, Belgičan, Francouz, Španěl, Portugalec, Řek, Rus nebo příslušník balkánských a pobaltských národů. Měl by se dívat na život svých přímých předků, kteří nesou výše uvedená jména, stejně jako na starověké etnické skupiny, ze kterých povstali: Germány, Kelty, Římany, Řeky, Ibery, Slovany, Thráky, Pelasgy a Mínojce.

Jsem původem potomek několika těchto národností a v jejich poznávání mám před sebou celoživotní dílo, které mě skutečně a plně kulturně obohatí.

Což je dílo, ke kterému mě somálští taxíkáři, levantinští pouliční prodavači kebabu a mexičtí kuřáci listí nepřispějí ničím.

Článek Michaela Bella Cultural Enrichment? vyšel na stránkách Counter-Currents Publishing dne 4. února 2011. Původní verze byla uveřejněna na dnes již nefunkčním autorovu blogu. Mírně kráceno.

Recenze Michaela O’Meary na knihu Charlese Lindholma a José Pedro Zúquetea The Struggle for the World: Liberation Movements for the 21st Century.

Globalizace, založena na celosvětové transnacionalizaci amerického kapitálu a celosvětovém vnucení amerických tržních vztahů, v kombinaci s novými technologiemi a otevřenými hranicemi, nejen změnila národní ekonomiky po celém světě, ale i podnítila vznik závratného množství levicových i pravicových opozičních hnutí. Ty, navzdory jejich odlišným ideologiím a cílům, usilují o obranu domorodých nebo tradičních identit před etnocidálními následky “tržní ekonomiky”.

Mezi velkým množstvím literatury o globalizaci a různých antiglobalistických hnutích je kniha Charlese Lindholma a José Pedro Zúquetea – The Struggle for the World (Zápas o svět) první, která pohlíží dále za konkrétní politické zatřídění. Zdůrazňuje to, co mají tyto [protichůdná] hnutí společného – spasitelský, identitární a populistický charakter.

Levicová a pravicová politika antiglobalistů, včetně “třetí pozice”, není v žádném případě opominuta. Je pouze podřízena tomu, co Lindholm a Zúquete chápou jako významnější – spasitelský – rozměr. V tomto duchu na ně odkazují jako na “hnutí úsvitu” (aurora movements). Hnutí, která přislibují osvobozující úsvit od nihilistické temnoty, která má původ v univerzalismu a neoliberálním tržním hospodářství.

Autoři se zaměřují na způsob, jakým si antiglobalisté představují spásu od domnělých zel neoliberalismu a zdržují se hodnocení morálnosti nebo validity různých hnutí, která studují. Namísto toho se snaží porozumět podobnostem, které je “sjednocují.”

Zdržují se také současného liberálního konsensu, který se drží názoru, že historie dosáhla svého konce a že velké ideologické střety minulosti uvolnily cestu řádu založenému pouze na technoekonomických zásadách, které jsou vlastní novému globálnímu tržnímu systému.

Na první pohled mají mexičtí Zapatisté, bin Ládinova Al-Káida, Nová pravice Alaina de Benoista, Severní liga Umberta Bossiho, současné režimy ve Venezuele a Bolívii a evropští zastánci “pomalého jídla” a “pomalého života” velice málo společného, snad jen kromě společného odporu vůči globálnímu “zázraku pokroku.”

Přesto však Lindholm a Zúquete (americkým antropolog a portugalský politolog) tvrdí, že mnoho antiglobalistických hnutí, obzvláště v Latinské Americe, Evropě a na Blízkém Východě “mají velmi mnoho společného – organizačně, ideologicky a zkušenostně,” ve svém boji, každé svým způsobem, aby zachránily svět který se nachází v troskách.

Od doby, kdy “[se] globální představivost stala dominantní, se začaly spojovat [globálně] i opoziční síly”. Lindholm a Zúquete prohlašují že antiglobalistická opozice přijala “velký narativ” založený na “společném etickém jádru a mentální mapě.” Pro “diskurzy, víry a motivy” džihádistů, bolívijských revolucionářů, evropských novopravičáků a life-style rebelů je společná překvapivá shoda v hledání způsobu jak zahájit úsvit nového věku – vyjádřeného opozicí k globálnímu liberalismu.

Pro všechny tyto antiglobalisty transnacionální mocenské elity (vedené Spojenými státy) přesunuly moc od národních států směrem k nadnárodním korporacím, odtrženým od vazeb k jakékoli kultuře nebo národu, jelikož prosazují “hyper-růst, vykořisťování přírodních zdrojů, privatizaci veřejných služeb, homogenizaci, konzumerismus, deregulaci, monopolizaci,” atd.

Následkem toho je pak světový pořádek (jehož “božstvy jsou peníze, trh a kapitál [jehož] kostelem je akciový trh a [jehož] svatyněmi jsou MMF a Světová banka”), který usiluje o převedení všeho na zboží stylem “okrádá naše životy o jejich smysl [a prodává] nám je zpět ve formě zboží.”

Jak jsou nejcennější transcendentní hodnoty nuceny ustoupit před zájmy kapitálu, tak globální systém “materializuje” svět – vyvolávajíc tak nespokojenost a odcizení, které aktivují antiglobalizační odpor.

Moc peněz a trhu, jak chápe tento antiglobalizační odpor, vede válečné tažení – taktiku “spálené země” – proti lidstvu – každá země, každý národ je okupován “americkým stylem života,” jehož buržoazní hodnoty aspirují na hodnoty univerzální.

***

Ve svém boji o záchranu světa prorokují antiglobalisté jak soudný den, tak i vzkříšení.

Na jednu stran jsou “armády noci” – temné síly globální homogenizace, odduchovnění a znehodnocení – vykresleny jako “zlo” – nebo v politickém pojetí, jako smrtelně nebezpečný nepřítel. Globalizace, prohlašují, narušuje rovnováhu mezi lidstvem, společností a přírodou, uráží člověka, zbavuje jeho svět smyslu a ponechává ho lhostejným k těm nejdůležitejším věcem.

V opozici globálnímu řádu ovládanému bezduchým trhem usilují tito antiglobalisté, jako protiopatření, překonat jeho individualismus, konzumerismus a mechanický racionalismus oživením předmoderních hodnot a institucí, které nabízí jako alternativu k vládnoucímu neoliberálnímu konsenzu.

Jak uvádí jedno zapatistické prohlášení: “Pokud není na tomto světě pro nás místa, pak musí být jiný svět vytvořen. … To co schází teprve přijde.”

Zároveň však antiglobalisté usilují o znovuoživení ohrožených lokálních nebo tradičních identit, dekonstrukcí modernistického útoku na místní kultury, který mašíruje pod vlajkou pokroku a osvícenství. V tomto ohledu upřednostňují jejich vlastní autenticitu a velebí alternativní, obvykle původní (indigenní) nebo tradiční společenské a duchovní formy, vycházejících ze starobylých pojetí, jež adaptují pro výzvy, které přináší budoucnost. I když se snaží o návrat konkrétních společenských ideálů, tyto místní povstalecké skupiny zastávají názor, že nezapojují jen domorodé Američany (Indiány), muslimy nebo Evropany, ale celé lidstvo – svět ve svém důsledku.

Autoři dochází k závěru že globalizace může zničit národní rozdíly, ale stejně tak to může učinit i odpor vůči ní. Základním principem antiglobalizačního odporu, jak se shodují, je “Nacionalisté všech zemí spojte se!” – abychom “spasili svět od zla globalizace.”

***

Pokud se rozhodneme akceptovat, společně s Lindholmem a Zúquetem, že významný počet antiglobalizačních hnutí sdílí podobný revolučně-utopický narativ, vyvstane pak otázka, co z těchto podobnosti může vyplývat.

Podle mého názoru se první aspekt týká globalismu jako ideologie – to znamená, že je chápán jako ideologie a ne nějaká historická nevyhnutelnost.

Jak poznamenává Carl Schmitt (mezi jinými), liberalismus je bytostně antipolitický. Stejně jako liberálové zkoušeli v padesátých letech dokázat, že dochází ke “konci ideologie,” tak i neoliberální globalisté se nás pokouší od dob pádu sovětského impéria přesvědčit, že jsme (podle Francise Fukuyamy), dosáhli konce historie, kdy “celosvětový ideologický zápas, který po nás vyžadoval smělost, odvahu, imaginaci a idealismus” se stal záležitostí minulosti a byl nahrazen technoekonomickým kalkulem liberálně-tržních společností, který chápou jako završení lidského vývoje.

Jedním slovem, liberální “konečnost” znamená, že zde není pozitivní alternativa k status quo.

Hlučné argumenty a ideologie odpůrců liberalismu však již stačily tyto totalitní výmysly vyvrátit – jak i The Struggle for the World, respektovaná univerzitní publikace, dokazuje.

Druhý, související aspekt, se týká stále větších nejasností v rozdělování na levici a pravici. Tyto matoucí označení, udajně určující moderní politické protiklady, však nikdy neznamenaly mnoho (viz např. dílo francouzského politologa Marca Crapeze) spíše naopak, obvykle více věcí zatemnily, než vyjasnily.

Pokud akceptujeme ideologickou diverzitu antiglobalizačního hnutí, tak nám rozdělení na pravici a levici říká mnohem méně o hlavním politickém zápase naší přítomnosti, než kategorie jako “globalisté” a “antiglobalisté,” “liberálové” a “antiliberálové,” “kosmopolité” a “nacionalisté.”

Budoucí politické boje se proto tedy jeví stále méně a méně spojené se současnou orientací na pravolevou osu – a postupně více a více v intencích postmoderní dialektiky, ve kterých univerzalismus je v protikladu partikularismu.

Třetí pravděpodobný aspekte Lindholmovy/Zúquetovy argumentace se týká osudu liberalismu samotného. Většina novodobé historie je o souboji modernizujích sil liberalismu s konzervativními silami antiliberalismu. Poněvadž se globalistická agenda zmocnila vlády téměř po celém světě znamená to tedy, že “boj o svět” se převážně stal bojem proti liberalismu.

Když navíc vezmeme v potaz, že liberalismus (či chcete-li neoliberalismus) je ideologickou záštitou globálního systému, jenž přinejmenším od konce roku 2008 mele z posledního, není nelogické předpokládat, že osudy liberalismu a globalismu jsou navzájem spojeny, a že budeme v blízké době svědky nového přelomového období, v jehož průběhu zavedené liberální ideologie a systémy budou nuceny uvolnit cestu nově vznikajícím proudům.

Nejzávažnější dopad však dilema vzešlé z kontroverze Lindholma a Zuqúeta má na americké pravicové aktivisty. Pro evropské zastánce Nové pravice, islámské džihádisty a bolívijské revolucionáře nepředstavuje globalizace pouze formu liberalizace, nýbrž i “amerikanizace.”

Nelze však se však divit spravedlivému entuziasmu spočívajícímu v nahlížení na boj proti Americe jako na hlavní frontu celosvětového antiglobalizačního zápasu, neboť USA nereprezentuje pouze vůdčí liberalistický stát světa, ale i hlavního architekta současného globálního systému.

Současně se zde setkáváme s problémem, že sami rodilí Američané, tj. Evropané Nového světa padli za oběť tomu, co se dnes nazývá „amerikanismus“- ve formě nechráněných hranic, kolonizace ze zemí Třetího světa, deindustrializace, politické korektnosti, multikulturalismu, různých cizích náboženských věrouk, antikřesťanství, pokračující mediální kolonizace ducha a ostatních degradací charakteristických pro dnešní dobu.

Stojíme tedy před otázkou, zdali pravice hodna tohoto označení jednou pod svá křídla pojme ty z Američanů, jejichž cílem je bojovat proti „amerikanismu“ – a jeho stínovým armádám – ve jménu potlačeného antiliberálního impulsu, vyvěrajícího z evopského dědictví této země.

Článek Michaela O’Meary: Against the Armies of the Night: The Aurora Movements vyšel na stránkách Counter-Currents Publishing. Dřívější verze článku vyšla na stránkách Occidental Observer dne 16. června 2010.

Autor: Karlheinz Weißman

Koncept pravicového anarchismu se jeví paradoxním, ne-li přímo jako protimluv, počínaje představou toho, že všechny “pravicové” politické názory obsahují obzvláštní důraz na princip řádu. Ve skutečnosti k pravicovému anarchismu dochází pouze při zvláštních příležitostech, kdy se doposud skryté příbuzné rysy mezi anarchismem a konzervatismem stanou více zjevnými.

Ernst Jünger popsal toto zvláštní spojení ve své knize Der Weltstaat (1960): “Anarchista ve své nejčistší formě je ten, jehož paměť sahá nejdále: do předhistorických, dokonce až předmýtických časů; a ten, kdo věří, že člověk v té době naplňoval skutečný smysl svého bytí. … V tomto smyslu je anarchista Ur-konzervativec, který vystopovává to zdravé a nemocné ve společnosti až zpět ke kořenům.” [1] Jünger později nazýval tento typ “pruským” … nebo “konzervativním anarchistou” – Anarchou, a odkazoval na svoje vlastní désinvolture (uvolněnost) jako na přitakání s tímto: krajní nezúčastněností, která živí sebe sama a riskuje sebe v hraničních situacích, avšak nachází se pouze v pozorovatelském vztahu k okolnímu světu, kdy mizí veškeré známky skutečného řádu a “organické uspořádání” ještě není, nebo už není, možné.

Přestože byl Jünger bezprostředně ovlivněn četbou Maxe Stirnera, je podoba tohoto myšlenkového celku s dandysmem obzvláště zjevná. V období dandysmu, kultuře dekadence na konci 19. století vystupoval do popředí charakter, který byl na jednu stranu nihilistický a ennuyé (znuděný), na druhou stranu nabízel kult hrdinství a vitalismu jako alternativu k idejím pokroku.

Odmítnutí tehdejších morálních hodnot a žebříčků, připravenost být “nezpůsobilý, v tom nejhlubším slova smyslu, pro život” (Flaubert) odhaluje společný bod mezi dandysmem a anarchismem; jeho učená emocionální chladnost, jeho hrdost a jeho obdiv pro obleky šité na míru a vybrané způsoby, stejně tak jako proklamovaná snaha o ustavení “nového druhu aristokracie” (Charles Baudelaire) [1] staví dandysmus do těsné blízkosti k politické pravici. K tomu lze doplnit tendenci politicky orientovaných dandyů otevřeně projevovat náklonnost myšlenkám konzervativní revoluce, nebo jejím předchůdcům, jako byli například Maurice Barrès ve Francii, Gabriele d’Annunzio v Itálii, Stefan George anebo Arthur Moeller van den Bruck v Německu. Japonský spisovatel Jukio Mišima náleží k pozdějším pokračovatelům tohoto trendu.

Kromě této pravicově anarchistické tradice zde však existoval ještě jeden, starší a více nezávislý směr, spojený především s francouzským prostředím. Zde na konci 18. století, v poslední fázi existence ancien régime, vznikl anarchisme de droite, jehož protagonisté o sobě tvrdili, že se nacházejí na pozici “mezi dobrem a zlem,” majíce vůli žít “jako bohové,” a jež neuznávali jiné morální hodnoty než osobní čest a odvahu. Světonázor těchto volnomyšlenkářů byl úzce spojen s agresivním ateismem a pesimistickou filosofií historie. Osobnosti jako Brantôme, Montluc, Béroalde de Verville a Vauquelin de La Fresnaye považovali absolutismus za komoditu, která byla bohužel v protikladu principům starého feudálního systému a která sloužila jen lidské touze po prospěchu. Tyto postoje bylo možné později znovunalézt v 19. století u Arthura de Gobineau a Léona Bloye, ve století dvacátém např. u George Bernanose, Henry de Montherlanta a Louis-Ferdinanda Célina. Rovněž se objevila i specifická “tradicionalistická” verze Julia Evoly, jehož myšlenky se soustřeďovaly okolo “absolutního individua.”

Ať už se pravicový anarchismus objevil v jakékoli formě, byl vždy poháněn pocitem dekadence, znechucením nad vládou mas a intelektuálním konformismem. Jeho vztah k politice není jednoznačný; ačkoli se krajní nezúčastněnost častokrát přeměnila v aktivismus. Každá další shoda je předem negována prudkou touhou po individualismu pravicových anarchistů. Nota bene, tento termín je občas přisvojen lidmi jako byli např. George Orwell (tory anarchist) nebo Philippe Ariès – kteří nevykazovali žádné relevantní známky pravicově anarchistické ideologie; zatímco jiní, kteří objektivně tyto znaky vykazovali – například Nicolás Gómez Dávila nebo Günter Maschke – tento koncept nevyužívali.

Bibliografie:

Gruenter, Rainer. “Formen des Dandysmus: Eine problemgeschichtliche Studie über Ernst Jünger.” Euphorion 46 (1952) 3, pp. 170-201.
Kaltenbrunner, Gerd-Klaus, ed. Antichristliche Konservative: Religionskritik von rechts. Freiburg: Herder, 1982.
Kunnas, Tarmo. “Literatur und Faschismus.” Criticón 3 (1972) 14, pp. 269-74.
Mann, Otto. “Dandysmus als konservative Lebensform.” In Gerd-Klaus Kaltenbrunner, ed., Konservatismus international, Stuttgart, 1973, pp. 156-70.
Mohler, Armin. “Autorenporträt in memoriam: Henry de Montherlant und Lucien Rebatet.” Criticón 3 (1972) 14, pp. 240-42.
Richard, François. L’anarchisme de droite dans la littérature contemporaine. Paris: PUF, 1988.
______. Les anarchistes de droite. Paris: Presses universitaires de France, 1997.
Schwarz, Hans Peter. Der konservative Anarchist: Politik und Zeitkritik Ernst Jüngers. Freiburg im Breisgan, 1962.
Sydow, Eckart von. Die Kultur der Dekadenz. Dresden, 1921.

Poznámka:

[1] Srovnej Oswald Menghin: “Zkoumání prehistorie je, či přesněji řečeno by mělo být, jádrem duchovní bitvy naší doby. Nemyslím si, že se mýlím ve svém odhadu, že se věda o prehistorii stane vůdčí disciplínou budoucích generací.“
[2] Dandysmus dokonce není, jak si ne dost soudných lidí zřejmě myslí, ani přemrštěná záliba v oblékání a v hmotné eleganci. Tyto věci jsou pro dokonalého dandyho jen symbolem aristokratické nadřazenosti jeho ducha. Proto v jeho očích, milujících především vybranost, záleží dokonalost oblečení v absolutní prostotě, jež je vskutku nejlepším prostředkem, jak vyniknout. Co je to tedy ta vášeň, která se stala doktrínou a získala si takové panovačné adepty, ta nepsaná instituce, která utvořila tak povýšenou kastu? Je to především potřeba vytvořit si ve vnějších mezích konvencí originalitu, jistý kult sebe samého, kult, jenž možná přežije pachtění po štěstí hledaném u druhých, například u ženy, jenž dokonce přežije i to, čemu říkáme iluze. Je to potěšení budit úžas a pyšné uspokojení, že sám nikdy nežasnu. Dandy může být člověk blazeovaný, dandy může být člověk trpící; ale i tehdy se bude jako Lakedaimoňan smát kousnutí lišky. Jak vidíme, na několika místech se dandysmus dotýká spiritualismu a stoicismu. Nikdy však dandy nemůže být člověk nízký. Kdyby se dopustil zločinu, neklesl by tím možná; ale kdyby ten zločin pramenil z triviality, byla by to nenapravitelná pohana.” Charles Baudelaire: O dandysmu a další texty in Katolická dekadence, 2. ledna 2007.

Článek Karlheinz Weißmana, “Anarchismus von rechts” vyšel v Lexikon des Konservatismus, ed. Caspar von Schrenck-Notzing (Graz and Stuttgart: Leopold Stocker Verlag, 1996). Anonymní překlad do angličtiny, pod názvem Right-Wing Anarchism vyšel na stránkách Attack the System dne 6. června 2010, poté byl přetištěn 11. srpna 2010 na stránkách Counter-Currents Publishing.

První kategorií je science fiction:

Makers. Cory Doctorow (1, 2). Druhá průmyslová revoluce – v mikroměřítku.

DP: Nezbytná koupě pro příznivce 3D tisku.

Daemon a FreedomTM. Daniel Suarez. Druhá americká revoluce, umožněná díky software. Resilientní komunity. Klasika.

DP: Daemon – literární obdoba “viru” Stuxnet? – “Na desetitisících internetových serverů běží daemoni – programy, které v relativním poklidu čekají, až je určitý konkrétní signál probudí z jejich zdánlivé nečinnosti.” – Neviditelný pes: Daniel Suarez, Daemon.

Schismatrix. Bruce Sterling (1, 2, 3). Technologie způsobila, že se všechno/všichni rozdělili. Kniha, ze které čerpal Blizzard inspiraci pro Zergy.

DP: Proč musí vše řídít Investoři/hokynáři? “Schismatrix není prvoplánovou zábavou, ale studií spolupráce mezi jednotlivci, skupinami a klady (ve smyslu biologickém) i boje ve smyslu evolučním a ekonomickém.” – Neviditelný pes: Bruce Sterling, Schismatrix Plus.

Islands in the Net. Bruce Sterling. Konflikt městských států (Singapur vs. Grenada).

DP: “Rodinný život hlavní hrdinky v poklidné budoucnosti roku 2023 narušen nebezpečnou skupinou zlodějů informací a technologií, které se po spojení národnostních států do jednoho gigantického megasystému staly přirozeně nejhodnotnějším obchodním artiklem.” – Laser-books.cz: Autorský medailonek Bruce Sterlinga.

One Second After. William R. Forstchen. EMP (elektromagnetická pulzní zbraň) zničí moderní technologie. Společnost upadá do chaosu téměř okamžitě.

DP: “Apokalyptický román One Second After pojednává o extrémně rychlém pádu [společnosti], který následoval po útoku EMP zbraní na Spojené státy.” Recenze románu ze survivalistického pohledu Culturechange.org: One Second After: A Book Review from a Prepper’s Perspective.

Snow Crash (česky Sníh). Neal Stephenson. Přemýšlení o možném způsobu vlády po překonání modelu národního státu. “Burbclave” (předměstklávy) vs. “Fedland” (byrokratická noční můra, která zůstala po vládě) vs. kriminální korporátní franšízy.

DP: “Kultovní kyberpunkový román Neala Stephensona, … představuje Ameriku takovou, jak ji (dnes ještě) neznáme: jako změť městských státečků založených na prodejních licencích a propojených pouze hypermoderní virtuální sítí, jakýmsi Internetem na třetí.” úryvek z CBDB.cz: Neal Stephenson: Sníh.

The Diamond Age (česky Diamantový věk). Neal Stephenson. Nanotechnologické zbraně. Nanotechnologická budoucnost odstranila globální společenské systémy. Lidé odpověděli znovuvytvořením historických kultur, aby dali svým životům smysl.

DP: “Národní státy dávno zanikly a pod dozorem Celosvětového ekonomického protokolu bojuji o vliv fýly, kmenově-firemní kultury, z nichž nejmocnější je Nová Atlantida, která funguje na principech viktoriánské Anglie.” Anotace k dotisku knihy na stránkách Talpress.cz: Neal Stephenson: Diamantový věk.

Eclipse Phase. Sci-fi RPG válečná hra. Transhumanismus a speciální vojenské operace. Textová část hry je volně využitelná k nekomerčnímu použití.

DP: “Hráči jsou součástí frakcí, vzájemně propojených v tajné síti přezdívané Firewall, která klade odpor “existenčním rizikům” – hrozbám pro transhumanitu, ať už to jsou epidemie v rámci biologické války, samoreplikující roje nanorobotů, šíření jaderných zbraní, teroristé disponující zbraněmi hromadného ničení, síťové počítačové útoky a cokoli dalšího, co může už tak decimované translidstvo přivést k záhubě.” Eclipsephase.com: A roleplaying game of post-apocalyptic transhuman conspiracy and horror.

Across Realtime. Vernon Vinge. Tohle je kniha, která nastartovala koncept Singularity.

DP: Singularita – idea že “do třiceti let budeme mít technické prostředky, abychom vytvořili nadlidskou inteligenci. Krátce poté skončí lidská éra. Je možno tomuto vývoji zabránit? Pokud ne, můžeme řídit běh událostí tak, abychom dokázali přežít?” Vernor Vinge: Singularita.

The Singularity is Near. Ray Kurzweil. Zásadní non-fiktivní analýza exponenciálních trendů, vedoucích k zásadním přelomům v lidské historii.

DP: “V současnosti ho fascinuje pojem “singularity”, což je myšlenka, kterou poprvé navrhl počítačový vědec a autor science fiction Vernor Vinge. Kurzweil ji rozbírá podrobněji ve své nové knize The Singularity is Near: When Humans Transcend Biology (Singularita je blízko: Až lidé překonají biologii). Kurzweil argumentuje, že se technologie vyvíjí tak rychle, že v blízké budoucnosti se lidé a počítače spojí a vytvoří hybrid, biomechanický život, který dramatickým způsobem rozšíří lidské možnosti.” Britské listy: Ray Kurzweil: Lidé budoucnosti budou částečně počítače.

Ender’s Game (česky Enderova hra). Orson Scott Card. Klasika žánru military sci-fi.

DP: “Andrew “Ender” Wiggin je mladý chlapec, který je považován za poslední naději lidstva. Za jednu z mnoha posledních nadějí. On, stejně jako dalších několik stovek nejnadanějších dětí z celé planety, je dopraven do Bitevní školy, obrovské Vesmírné stanice umístěné na zemském orbitu. Ve věku, kdy se ostatní děti sotva začínají učit číst a psát, Ender se učí být stratégem, vojákem a zabijákem. Pod dohledem největších vojensko psychologických kapacit hraje spolu s ostatními dětmi “hry”. Hry, kterého mají za cíl jediné – vycvičit z něho dokonalý válečný stroj, který by jednou, snad (za pár let) dokázal prorazit neproniknutelnou obranou linií domovské planety nepřátelských mimozemšťanů. Dobro samotných dětí a Endera obzvlášť je však to poslední, čím se armáda a její představitelé zabývají a v rámci vyššího dobra a záchrany planety Země jsou ochotni zaplatit jakoukoli cenu. Jedinečné a v pravém smyslu toho slova geniální sci-fi. Dechberoucí psychologické drama. Válečný dokument z prostředí originálního výcvikového tábora. Přelomová kniha Orsona Scott Carda a zároveň začátek knižní série o Enderovi.” Co si vybrat ke čtení?: Orson Scott Card: Enderova hra.

Tactics of Mistake (česky Taktika chyby) . Gordon R. Dickson. Další klasiky military sci-fi. Partyzánská válka na vzdálené planetě – využití lsti a zrady k tomu, aby si protivník sám přivodil vlastní porážku.

DP: “Výheň rozmanitých světů začíná člověka přetavovat na specializované kultury a Země přestává být středobodem člověkem obývaného vesmíru. Na jedné z periferních planet se střetávají dva muži – mocný a vlivný senátor pozemské Koalice podporuje kolonii Neulandii, která se svou agresivní expanzí dostává do sporu se starousedlíky z Bakhally, zatímco na druhé straně se mu postaví mladý bezvýznamný důstojník Cletus Grahame. Drobné partyzánské šarvátky přerůstají v otevřený konflikt. Šachová partie započatá na palubě kosmické lodi, pokračuje s novými figurkami…” Anotace ke knize Wales: Rupert Gordon Dickson: Taktika chyby.

The Moon is a Harsh Mistress (česky Měsíc je drsná milenka). Robert A. Heinlein. Kolonisté bojují válku za nezávislost. Klasika.

DP: “Ústředními motivy knihy jsou kolonizace Měsíce a umělá inteligence. V díle jsou jasné prvky liberalismu (až anarchismu), individualismu, antiautoritářství a antikomunismu – autor navštívil SSSR. V románu je zevrubně popsána struktura tajné revoluční organizace, která měla být návodem pro nespokojené obyvatele Sovětského svazu.” Wikipedia: Robert A. Heinlein: Měsíc je drsná milenka.

The Windup Girl. Paolo Bacigalupi. Dystopický román o biotechnologiích.

DP: Knihu chystá v příštím roce vydavatelství Argo.

Halting State. Charles Stross. Detektivní thriller o informační válce vedené prostřednictvím MMOG (massively multiplayer online games).

DP: “Tradičně zběsilou zápletkou disponuje román Halting State (2007), v němž Stross zavítal do prostředí vývoje masivních online RPG her v budoucím světě stiženém informační válkou o ekonomickou dominanci, ačkoli zápletku tvoří především snaha vyšetřovatelského týmu získat zpět peníze odcizené z banky bandou orků mířících zpět do světa virtuální reality.” Medailon Charlese Strosse na stránkách Legie.info.

Autor: Dominique Venner

Není slepějšího člověka, než člověka který nechce vidět. Vzpomněl jsem si na toto přísloví nedávno, když jsem četl dlouhou veřejnou tirádu od klasického filologa na odpočinku. 1) Požívaje privilegovaného statusu ve Francii a také i ve Spojených státech, kde učil na renomované univerzitě, se tento dobrý profesor vysmíval označení zvolenému jeho krajany, kteří se označují za “původní” nebo také “autochtonní”. Tak, jak například řecká mytologie označuje lidi narozené v rámci svého společenství, stejné krve a půdy.

“Uprostřed pátého století před naším letopočtem,” píše, “byly malé řecké městské státy zasaženy virem způsobujícím ‘hypertrofii ega’” – “děsivou epidemií”, dodává emeritní profesor. Posuďte tuto epidemii sami – “vyústila ve výroční obřady, při kterých řečník, znalý umění smutečních proslovů, oslavoval před hroby padlých starobylou slávu Athéňanů.” Jak úplně absurdní myšlenka, oslavovat slávu města a těch, kdo padli ve válce! Tato znepokojivá “hypertrofie ega” dokonce vedla Athéňany k postavení zanedbatelných památníků (jako například Parthenonu, který přetrval tisíciletí a různé vpády), k věčné oslavě hlupáků jako jsme my. Rovněž je to vedlo také ke vztyčení dalších triviálních památníků: těch duchovních (předání Homérových eposů, stvoření filozofie, řeckého dramatu a zkoumání historie), které nás obohacují do dneška a nad kterými jakýsi podivný klasický filolog žasne, že se na ně stále odvoláváme. Toto celé dědictví je vůbec iritující.

A zde máme jeden politováníhodný příklad! “[Francouzští] historikové začali v osmdesátých letech 19. století psát historii Francie, jako historii francouzského národa.” To je skutečně skandál! A to není vše: “Tak jako mniši, kteří vynalezli ve 12. století ‘křesťanský hřbitov’, ze kterého byli vyloučeni Židé, nevěřící, cizinci a další ne-křesťané, pokračují [historici] v udržování přesvědčení (z jedné Republiky do druhé), že jsme již od prehistorie dědicové předků, a to výslovně našich předků. “Velcí historikové” (všimněte si uvozovek) se na ně odvolávají. Jak smutné!

Uvěříme-li našemu penzionovanému akademikovi, je ve Francii myšlenka národní identity – která na nás takto přešla z Athén a starověkého Řecka – cítit ve vzduchu. Toto zjištění ho plní strachem a obavami.

Vskutku, jaká nejapnost, když vezmeme v potaz vzestupný globální proud finanční směny, jež je ve vetšině případů obyčejně prospěšný, avšak na druhé straně může vyvolat podle jeho slov “nomádské sklony.” Samozřejmě, je jednoduché být “nomádem” když někdo cestuje pouze na nejkrásnější místa na světě, všechny výlohy proplacené, je opečováván bezpočtem zaměstnanců, kteří se věnují jeho komfortu a bezpečí.

Je bezpochyb, že poslední “autochtonní” Francouzi kteří neměli dotatek prostředků nebo příležitostí k útěku, například z Villiers-le-Bel po výtržnostech v listopadu 2007 by se také rádi stali “nomády” tohoto typu. Ale jejich postavení chudých, zestárlých nebo opuštěných “autochtonů” jim to znemožňuje. Navíc, jaké pěkné jméno – Villiers-le-Bel (volně přeloženo jako “pěkná vesnice”, ačkoli Wikipedia uvádí “Dodatek Le Bel odkazuje na jméno majitele statku, nesouvisí tedy s pomyslnými estetickými přednostmi tohoto místa.” – pozn. překladatele). “Autochtonní” jméno, které teď zní krutě ironicky.

Můžete se ptát, proč píšu o takových věcech? Protože historik také musí brát v úvahu a nebýt slepý k tomu, co se děje před jeho očima. Takové může být ponaučení v případě Marca Blocha, tehdejšího účastníka a zároveň oběti události ve čtyřicátých letech minulého století. Poznal, že jeho práce ho vedla k neuvědomění si důležitosti událostí v jeho době. “Byla to dezinterpretace historie … Dávali jsme přednost uzavírání sebe samých v nervózním tichu našich pracoven … Nebyli jsme snad vždy dobrými občany?”. 2) Nemůžu popřít, že mě takový podobný případ z historie nenechává lhostejným.

A pokud někdo není úplný idiot, klade si otázku: Proč je touha po identitě (být si vědom kdo jsem, v každé vrstvě jedincovy existence, mezi těmi kteří jsou jako já) úctyhodná mezi americkými černochy, Číňany, Araby, Izraelci, Ujgury, Turky nebo Gaboňany, a tak opovrženíhodná mezi Evropany a Francouzy?

To je ta otázka, na kterou je potřeba nalézt odpověď.

Poznámky:

[1] Článek Marcela Detiennea, který vyšel v Le Monde, 12-13 červenec 2009, pod názvem: “La France sans terre ni mort” (Francie bez rodné půdy a padlých)

[2] Marc Bloch, L’Etrange défaite (Editions Francs Tireurs, 1946), str. 188. Litujíc své předchozí nestranosti se tento velký historik přidal do Résistance – francouzského hnutí odporu. Padl do zajetí a v červnu 1944 byl popraven.

Francouzský originál “Vous avez dit autochtone?” vyšel v časopise Nouvelle Revue d’Histoire č. 44, přeloženo z anglické verze “Indigenous”? How Dare You? na stránkách Counter-Currents.