Zastavení nad knihou Irenäuse Eibl-Eibesfeldta: Člověk – bytost v sázce (Přírodopis lidské pošetilosti).

Irenäus Eibl-Eibesfelt, narozený roku 1928 ve Vídni, je jedním z nejvýznamnějších zakladatelů etologie člověka – aplikace podobných pozorovacích a výkladových principů, jakých užívá etologie živočišná, na nás samé jakožto životní druh. Od svého učitele Konrada Lorenze převzal nejen mnohá metodologická východiska, ale i živý zájem o společenské dění a aplikaci poznatků svého oboru takříkajíc v životní praxi.

Když před necelými pěti lety u nás vyšla jeho naučně-populární kniha Člověk – bytost v sázce, biolog Stanislav Komárek se v předmluvě domníval, že „vyvolá živou diskusi“, neboť „se obírá některými společensky brizantními tématy“. Mýlil se, kniha prošla téměř bez povšimnutí. Proto jsme se rozhodli ji několika málo ukázkami připomenout.

Vyrovnává se totiž mýty a dogmaty rovnostářství (včetně feminismu), multikulturalismu, environmentalismu, doktríny humanitářství, které jsou vesměs v rozporu jak s poznatky etologie člověka, tak sociobiologie a neodarwinismu, ale díky jistým silným nátlakovým skupinám jsou nadále implementovány do našich myslí.

Read the full story

Spor o podstatu a kořeny environmentalismu

Autor: Ondřej Šlechta

Ekologická témata často štěpí politickou debatu na dvě nesmiřitelné poloviny, jejichž reprezentanti se ztotožňují tu s pravicovým, tu s levicovým světonázorem. Ochranářství přírody, jak si následně pokusíme ukázat, nemusí být nutně spjato s moderním rozdělením politiky, byť je na druhou stranu se samotným problémem modernity spjato téměř nerozlučně. V minulosti můžeme najít nejen revoluční environmentální názory (tak jak je dnes známe z vystupování lidí jako Daniela Cohn-Bendita, nebo organizací typu Nesehnutí), ale i reakční (kde se dostáváme na velmi tenkou plochu koketování s rasistickými teoriemi). Především je ale nutno vzít v potaz, že ochranářství přírody má co dočinění s „konzervací“, tedy uchováním něčeho co je nám drahé a co samou svou podstatou volá po ochraně a péči. A jak koneckonců upozorňují mnozí významní konzervativní autoři dneška, ty politické síly, považující se za „pravicové“, či „konzervativní“ dnes ekologické problémy trestuhodně pomíjejí.

Přitažlivost „putujících duší“ Wandervögel, jejichž smělé víkendové výlety za přírodou daly vzniknout celonárodnímu německému romantickému hnutí středostavovské mládeže se silným antiburžoazním a pohanským nábojem, byla svého času unikátní. Začalo se formovat první masové hnutí, které lze dnešní terminologií popsat jako „ekologické“ (někteří autoři dokonce pro Wandervögel používají výrazu „pravicoví hippies“). Pomyslný zelený prapor antiurbanismu, ochrany fauny a flóry, odporu proti technice a snaha o znovunalezení rovnováhy mezi člověkem a přírodou vskutku nepozvedli radikálové s kořeny v osmašedesátém. Dokonce ani „zelení“ politici, kteří létají ze střední Evropy na severní pól tryskáčem zkontrolovat stav tajících ker, či aktivisté, prosazující přesun vyřazených nezávadných ropných plošiny do norských fjordů, kde si jejich likvidace vyžaduje nepoměrně větší náklady a je větší zátěží pro ekosystém, než jejich potopení do oceánu. Kořeny „zeleného“ myšlení lze překvapivě nalézt především v antiosvícenecké (kontra)revoluci, nechápané ovšem výlučně v intencích politických „kontras“ jako byl Joseph de Maistre, nebo Louis de Bonald.

Read the full story

Autor: Alain de Benoist

Zatímco se před blížícími prezidentskými volbami v Afghánistánu, plánovanými na 20. srpna, počet násilných incidentů zdvojnásobil, Evropané mají dle průzkumů veřejného mínění již všeho dost. Obzvláště je tomu tak ve Francii. V roce 2008 požadovalo návrat vojáků z Afghánistánu 55% Francouzů, k dnešnímu dni je jich už 68%. To jinými slovy znamená, že více než dvě třetiny obyvatelstva nesouhlasí s rozhodnutím Nicolase Sarkozyho vyslat do Kábulu vojenské posily. Tento názor převládá (s 53%) i v presidentově vlastní straně – těmi jedinými, kteří se tak v tomto odlišují od ostatních, jsou příznivci Národní fronty (le Front national), kteří zhruba ve stejném počtu americkou válku podporují.

Od doby vzniku tzv. Mezinárodních sil pro podporu bezpečnosti (International Security Assistance Force – ISAF), ustanovením Rady bezpečnosti OSN 20. prosince 2001, byla úloha francouzské armády omezena na zajištění bezpečnosti Kábulu a jeho přilehlého okolí, na boj s narkomafiemi a účast na „přestavbě“ země. Francie taktéž poskytovala část svých speciálních složek na mise na potírání terorismu. Tento konflikt nicméně velmi rychle změnil svou tvář. Ze začátku vedle sebe fungovaly dvě odlišné vojenské mise: mnohonárodnostní spadající pod ISAF, jež byla pod evropskou kontrolou, a mise americká. Taková dělba dnes již neplatí. Zvrat nastal v srpnu roku 2003, kdy ISAF přešla pod kontrolu sil NATO, což znamenalo přechod pod správu Washingtonu, to v konečném důsledku rozšířilo mandát mezinárodních sil.

Read the full story

Autor: Oliver Pendleton

Laibach je světoznámá slovinská hudební skupina založená v roce 1980 v komunistické Jugoslávii. Ačkoli se jejich tvorba často klasifikuje jako „industrial“, nereflektuje to plně jejich hudební a koncepční mnohost. Tvorba se pohybuje na široké škále coverů od Beatles (album Let it Be) (1) přes heavy-metalové vlivy (album Jesus Christ Superstar) (2), čisté techno na desce NATO (3), která je alegoricky namířena proti západnímu imperialismu na Balkáně, až k dvěma zatím posledním nahrávkám, které budou předmětem tohoto textu. Jde o Volk, album zaměřené na národní tradice a Kunst der Fuge, elektronickou realizaci „Umění Fugy“ od J.S. Bacha.

Laibach je německý výraz pro slovinské hlavní město Lublaň. Název se poprvé objevil ve dvanáctém století a stal se „oficiálním“ poté, co císař Rudolf Habsburský město v roce 1278 dobyl. Německý název zůstal až do pádu Habsburské a posléze Rakousko-Uherské monarchie v roce 1918. Znovu se objevilo mezi lety 1943-1945 během okupace Slovinska nacistickým Německem. Německé okupanty podporoval nemalý počet slovinských kolaborantů, kteří byli motivováni jednak slovinským nacionalismem, antikomunismem a pro-německými resentimenty. Po válce byly tisíce zdejších nacistických pomahačů povražděny komunisty, kteří název promptně „Laibach“ zakázali. Je jasné, že počátky kapely byly především politické…

Read the full story

Jedna z hlavních postav italského a evropského protisystémového odporu v původním rozhovoru pro Délský potápěč!

Strávil jste 20 let v politickém exilu ve Francii jako jedna z obětí tzv. „strategie napětí“ [1] v Itálii 70. let. Podle komunistů byla výsledkem manipulací CIA s neofašisty. Jakou roli podle Vás hrála KGB?

Adinolfi: Nedůležitou. CIA a KGB spíše než co jiného pozorovaly boje svých středomořských spojenců (a jejich vazalů), které se odehrávaly v Itálii; Francie s Libyí, ale především Anglie – která vždy oddalovala Itálii od moře – a Izraele.

Slavné oběti “strategie napětí” (Mattei [2] a Moro[3]) byli filoarabští, protibritští státníci. Strategie napětí rozhodně nefungovala tak, že by držela komunisty dále od vlády, naopak, s každým střetnutím komunisté postupovali a byli stále více přitahováni k vedení. To, že italská politika ve Středomoří byla hra na čekanou, tvrdili nejvýznamnější politické figury té doby a Aldo Moro to osvětlil Rudým brigádám během svého věznění.

Read the full story

Autor: Redakce Délského potápěče

Massimo Fini, narozený v Cremenu, 19. listopadu 1943, je italský novinář, spisovatel, dramaturg a herec. V roce 2005 založil politické hnutí Movimento Zero. Jeho dílo a aktivity jsou svědkem eroze tradičních politických doktrín a zároveň indikátorem zajímavého posunu v myšlení nonkonformních myslitelů a autorů, kteří předpovídají nástup nové politické dichotomie – nikoli pravo-levé vymezení, nýbrž polaritu mezi univerzalisty a lidmi, zdůrazňujícími odlišnosti a zároveň odmítající všeobjímající, jednou provždy a všude platná řešení.

Read the full story

Autor: Ondřej Šlechta

Topolánkova vláda padla hlasy „nezodpovědných“. Lidové noviny promptně přispěchaly se „síní hanby“ – titulní stranou s vyobrazením poslanců Kuchtové, Zubové, Schwippela a Tlustého. Vyhlášený deník nám ovšem zapomněl říci, v čem je hlasování proti vládě hanebnější, než samotný vznik a existence této vlády, která se mohla ustavit jedině díky dvěma přeběhlíkům, kteří ve volební kampani naslibovali svým voličům přesný opak toho, než pod co na koaliční smlouvě připojili vlastní podpisy. Hůř už vyšel snad jedině prezident Václav Klaus. Projevil se jako nezodpovědný kaskadér, který nás svým politickým taktizováním vede do náruče Ruska.

Read the full story