Čtveřice zásadních textů načrtávající horizonty v ozbrojování intelektu a mobilizaci vědomí je nyní volně přístupná na Tradici budoucnosti v Edici Orientace a to v dosud nejintegrálnější podobě.

Alain de Benoist, Manifest: Nová pravice v roce 2000, TB: Ed. Orientace I/08 (A4, 42 str., 4 obr.)

První část („Situace“) podává kritickou analýzu naší doby. Druhá („Základy“) popisuje podstatu našeho pojetí člověka a světa. Obě jsou inspirovány multidisciplinárním přístupem, který boří většinu dnes uznávaných intelektuálních hranic. Třetí část („Orientace“) vyjadřuje naši pozici ve velkých diskuzích dneška a naši orientaci pro budoucnost našich národů a naší civilizace.

Guillaume Faye, Proč bojujeme: Manifest evropského odporu, Metapolitický slovník, TB: Ed. Orientace II/09 (A4, 120 str. 1 obr.)

„Tato kniha byla napsána z povinnosti a z vnitřní nutnosti ve službě „strategie probuzení“: je to všechno ve všem – kompendium, nástroj kritické reflexe, duchovní kompas, bojový manuál – proto je předurčena stát se rukovětí všech evropských identitních sil XXI. století, neboť: reconquista idejí je podmíněna reconquistou pojmů. A přesně to Guillaume Faye tímto dílem vykonal.

Walther Wüst, Smrt a nesmrtelnost: Kniha pohanská, TB: Ed. Orientace III/10 (A4, 86 str., 6 obr.)

Boj o přežití naší Evropy si zcela jistě znovu vynutí i přehodnocování smrti ve smyslu a r s m o r i e n d i, umění umírat, čili „dávat formu a obsahu smrti“, nejen životu. Texty v této knížce ukazují jak podobně je smrt a nesmrtelnost pojímána v literatuře národů vzešlých ze společného indoevropského dědictví. Nepodceňujme je, neboť návrat k pramenům je podstatou všech renesancí!

Alain de Benoist, O německém umění: 1933 – 1945, TB: Ed. Orientace IV/10 (A4, 59 str. + 8 str. obr. přílohy)

Ve snímku Hanse Jürgena Syberberga Hitler, ein Film aus Deutschland (1978) jedna z postav Hitlerovi vytýká, že řadu pozitivních a přirozených věcí, které mu původně „nepatřily“, učinil „nemožnou“. Musíme se ale pouštět do této hry? Musíme Hitlera zpětně utvrzovat v přesvědčení, že určitý ideál uměleckého krásna nemůže být oddělen od režimu, jehož byl vládcem? Obávám se, že přitakat by znamenalo dopomáhat mu k posthumnímu vítězství. Tak či onak: Buď jsou díla vzniklá v Německu mezi lety 1933 – 1945 krásná a v tom případě nesmějí zůstat skryta (pakliže se estetika nepodřizuje politice, jako to činili národní socialisté), nebo jsou ošklivá a vystavovat je bude stále ještě ten nejlepší prostředek, aby se o tom každý přesvědčil a klamně si je neidealizoval.“

Nezapomínejme: Kdo určuje pojmy, určuje myšlení. Vědění sjednocuje, vůle vítězí! A mlčení je spoluvinou…

„Pruský duch a socialismus“ je na první pohled velice zvláštní práce, odlišná zvláště tím, že byla napsána konzervativcem, protože na každé straně je zřejmá hrdost autora, že je socialistou… Navíc Spengler upírá toto slavné označení Marxovi, který je pro něj ideologem píšícím v tradici buržoasně-literární. Čím je tedy pro pruského filosofa socialismus?

Na stránkách jeho knihy nenajdeme definici tohoto slova. Pouze vytrhneme-li jeho význam z kontextu vidíme, že tím pojetím Spengler rozumí pro daný národ zvláštní způsob pospolitého života, vztahy mezi jednotlivými lidmi a společenstvím tehdy, když kultura zemřela a proměnila se v civilizaci. Socialismus není ideologie, ale způsob života a chápání národa. Spengler pravděpodobně odvozuje tato slova od latinského societas a zachovává jeho prvotní význam – společenství. Potvrzením toho může být fakt, že píše nejprve o socialismu anglických milionářů a navíc jej chápe nevýznamem poměrů mezi jednotlivci a skupinou. Objevuje se otázka, která společnost v epoše civilizace splňuje označení „socialistická“? Zřejmě ta společnost, která nejvíce „zespolečenští“ jednotlivce, nebo národ, který v co možná největší míře odvrhne liberální individualismus. Tímto národem jsou Němci a ještě konkrétněji, Prusové. Opravdový socialista nevyvolává stávky, nevede boje o „nadhodnotu“ se zaměstnavatelem, nedělí národ na umělé společenské třídy. To není socialismus, to je komunismus a anarchismus. Marx uvažoval o společnosti v liberálních kategoriích, pojímal ji jako kořist, o kterou vedou boj kapitalista a dělník, překonstruoval liberální egoismus jednotlivce v egoismus třídní. Pruský socialista neuvažuje v takových kategoriích, protože skutečný socialismus je uváděn termínem Ordnung und Macht, socialistická společnost to je pruský Volk, založený na stavovsky-korporativních podílech pod vládou monarchy nebo jiného autoritativního předáka, který ji vede dobýt svět. Socialismus to nejsou stávky, jeho hymnou není Internacionála, ale rytmický krok pochodujících pruských vojáků. To není duch soukromý, ale řádový, rytířů-mnichů kráčejících porážet nepřátele vlasti. V pruském socialistickém společenství není místa pro liberální pojetí svobody. Každý je zde úředníkem: dělník, rolník, kapitalista, ba i král… Všichni vykonávají státem a národem svěřený úřad. Nikdo se neobohacuje pro sebe samotného, ale pouze pro společenství. Soukromé vlastnictví slouží národu, proto jím vlastník pouze „disponuje“ – v tom smyslu je úředníkem, protože plní roli, kterou jej pověřit stát. Pro pracujícícího je práce úřední povinností. Pracuje nikoli pro zisk, ale pro národ. To je jediný pravdivý, pruský socialismus! Spengler se v této koncepci odvolává na německou státní tradici 19. stol., vypracovanou Schlegelem, Fichtem, Müllerem a Hegelem. V této pro nás velmi těžko pochopitelné společenské visi bude každý nosit uniformu (Friedrich Schlegel), úředník bude řídit celý společenský život (Fichte), Kristus umíral na kříži za vykoupení nikoli jednotlivců, ale států (Müller) a stát sám se stane „smrtelným bohem“ (Hegel). Je to zvláštnost německého a zvláště pruského konzervatismu, jehož kvintesencí je direktivně řízený stát. Aby Němci mohli vybudovat skutečný socialismus, musí odvrhnout „anglickou chorobu“ čili parlamentarismus a demokracii. Tyto instituce vyjadřují individualistického anglosaského ducha, který je pozůstatkem po individualismu Vikingů. Spengler bude stále opakovat, že je třeba překonat „vnitřní Anglii“, neboli ty hloupé Němce, kteří holdují demoliberalismu. Zavést v Německu autoritativní vládu a stanout v bitevním poli v boji o světovládu. Evropská kultura se tedy přeměnila v civilizaci kolem r. 1800. Završením civilizace, jak svědčí historická zkušenost, je vždy „césar“. Nadto si Spengler klade otázku kdo bude césarem západní civilizace? Autor Zániku Západu jej nedokáže pojmenovat, možná se ještě nenarodil, avšak je možné usoudit, ze kterého národa bude pocházet. Pro Spenglera Západ je pět národů: Němci, Angličané, Španělé, Francouzi a Italové. Ostatní národy jsou v jeho očích anarchisté, individualisté, národy, které nikdy nic velkého nevytvořily – žádnou imperiální myšlenku, která by vyjadřovala pojetí rozměru západního člověka. Španělé měli své dny v dějinách 16. a 17. stol. – v epoše protireformace, conquisty a asketických hidalgů. Na kolbišti zůstali Angličané a Němci, dva „socialismy“: individualistický a společenský. Oba tyto národy jsou schopné sáhnout po cesarismu. Jsou to ovšem cesarismy úplně odlišné. Anglickým „césarem“ je vláda kapitálu, plutokracie. Je to navíc „césar“ anonymní, vládnoucí za zástěnou liberální demokracie. „César“ pruský, to je Führer. Jde tu o střet pruského cesarismu prostátního s anglosaským cesarismem protistátním, řádu s anarchií. Moudřejší o šedesát let než Spengler víme, že zvítězil „césar“ anglosaský, čehož viditelným projevem je pro nás vítězství demoliberalismu nad autoritární zásadou státu.

Převzato z Metapedia.org.

Související články:

1. Oswald Spengler: Myšlenky

Na hranici tušeného: proti lineárně chápanému času

Představa, že v dějinách něco trvá od A do B a pak začne něco nového, je mylná. Text Giorgia Locchiho zabývající se „smyslem dějin“ ukazuje jinou možnost. Vyvádí při tom za hranici „bezpečné všednosti“, za diskursivní dominantu, která vymezuje naši řeč: usiluje o poznání, které jde za hranice ustáleného jazyka; popisuje „co nevidíme“, protože pro jeho popis nemáme jazykové nástroje – není to součást naší jazykové zkušenosti. Je třeba intuice.

O takových cestách lze mluvit a psát pouze více méně nejasně, přísně racionálně totiž popisujeme jen to, na co máme slovník. Čeština, jazyk neanalytický, je zde navíc deficitnější než jazyk originálu, němčina, jíž Locchi skvěle vládl. I sám Heidegger, jeho „průvodce“, ovšem pokládal svůj geniální pokus o přestrukturování a obnovu jazyka za neúspěšný. Avšak tam, kde se začátek a konec dočasně sjednocují ve společném prvopočátku, může být každý neúspěch vždy novým začátkem…

První vrchol edice!

O autorovi

Giorgio Locchi, doktor práv, italský filosof a muzikolog, všestranný učenec – “renesanční” člověk. Zahraniční korespondent Il Tempo v Paříži, spolupracovník Cronache Italiano, Il Borghese a dalších listů. Specialista na Nietzscheho, Heideggera a Wagnera; významně se podílel na založení a rozvoji Nové kultury (Nouvelle Culture), resp. “nové pravice” v Evropě, člen GRECE (Groupement de recherche et d’études pour la civilisation européenne) od roku 1968 do počátku 80. let, autor několika náročných, hlubokých a pronikavých knižních textů (Espressione politica e repressione del principio sovrumanista, Wagner, Nietzsche e il nuovo mito aj.), jakož i důležitých vydání časopisu Nouvelle École o USA (Il état une fois l’Amérique, s Alainem de Benoistem alias Robert de Herte) a Richardu Wagnerovi (Richard Wagner et la régenération de l’Historie: La Création du Mythe par l’Esprit de la Musique). Giorgio Locchi rovněž patřil k nejbližším spolupracovníkům Semináře-Thule. Zemřel v roce 1992. Některé jeho spisy jsou vedle italštiny, francouzštiny a němšiny dostupné i ve španělštině a portugalštině. Před čtyřmi lety u Società Editrice Barbarossa vyšla antologie Definizioni: I testi che hanno rivoluzionato la cultura non-conforme.

Autor na základě osobních zkušeností tvrdí, že skoro každý muž se válce snadno přizpůsobí a jen mizivé promile zbabělců má stálý dojem, že je – podle humanitářského stereotypu – jatečním dobytkem. Bellicistika nejen pro samce.

Páté číslo Fasciklů patří Sávitrí Déví

Je typem silné ženy nesmířené s daným stavem věcí. Konvenční vztah k realitě u ní nehledejte. Neviděla věci jinak, viděla prostě jiné věci. Její životní vášní nebyla sexualita, ani drogy, ale národní socialismus!

V textu Hitlerismus a hinduismus se nejprve odvolává na významného indického mudrce, který v Adolfu Hitlerovi vidí „vědoucího“ (sanskrt. džňání). Poté líčí autobiografickou epizodu, v níž se Führer jeví jako „jsoucí v souladu se šastrami“, posvátnými indickými spisy. Autorka zdůrazňuje, že hájil staré hodnoty Árjů, podle nichž je vybudována i tradiční indická společnost a které existovaly rovněž v jiných indoevropských kulturách, např. v řecké. Nepřehlédnutelným symbolem této indoevropské „pospolitosti“ je úcta k slunci. Sluneční kult se mj. projevuje v užívání svastiky jako solárního symbolu, který dle Sávitrí Déví spojuje národně-socialistické Německo s árijskou Indií. |1| Obsahovou esencí zde je: zaprvé, že existuje kulturně-etnická indoevropská osa, která leží mezi árijskou Indií, antickým Řeckem a Třetí říší; nejedná se přitom pouze o osu „geograficko-prostorovou“, nýbrž i časovou: antické Řecko v ní symbolizuje minulost, hinduistická Indie současnost a Třetí říše budoucnost. |2| Zadruhé, že tato nadčasová neboli „věčná“ indoevropská osa stojí proti tomu, co by v návaznosti na René Guénona mohlo být nazváno „novověkem“ či, dle Julia Evoly, „moderním světem“. |3| Za ideologického „exponenta“ této moderny považuje Sávitrí Déví především proklamované rovnostářství. Tato „západní hodnota“ ovšem pochází z křesťanství, které se zprvu rozvíjelo v nejspodnějších vrstvách židovského lidu. V Hitlerovi ctí Sávitrí Déví „muže, který jde proti času“, tzn. proti kalijuze. Zkáza, kterou Hitler přináší, je namířena proti silám rozkladu. Slovo hitlerismus v názvu je však jen aliterací, která má zdůrazňovat podobnost s hinduismem. Jinde v textu se už nevyskytuje. Zato je zde přítomné to, co je pro Sávitrí Déví nejtypičtější – snaha o živoucí propojení toho, co je dnes zpravidla vnímáno odděleně jako: mýtus a realita. |4| Nakolik je tato surreálná interpretace národního socialismu oprávněná, nechť posoudí čtenář sám.

Jméno Sávitrí Déví dnes vzbuzuje podobné averze jako svého času jména Williama Burrougse, Renata Curcia, Che Guevary nebo Charlese Mansona, přestože tato drobná žena nikdy nevzala do ruky zbraň, aby zabíjela. Stejně jako oni se však pohybuje mimo mantinely určované buržoazií (a dnes Novou třídou). Vyzývá k jinému postoji k bytí, v jiném společenství, a svou věrností poraženému režimu testuje „hranice únosnosti“ tolerance tzv. slušných lidí. Intelektuál hrozící levičkou, zatímco pravačka shrabuje pocty, funkce, důchody, je integrován do systému, jakkoli přesvědčuje sám sebe, že iluze parlamentní demokracie nesdílí. Sávitrí Déví se snažila stát důsledně mimo systém. Nelze ji vřadit ani do trendu orientalizace Západu, s jeho guru, sektami, Tibeťany, mantrami, motorkovými jogíny, Kršnou, měšťáckým buddhismem a kung-fu. Její vize postdemokratické společnosti bez občanů je, řečeno jazykem let šedesátých, skutečně „alternativní“. Sávitrí Déví pro-hrává, ale také si ne-hraje. Přinejmenším to je důvod, proč brát tuto ženu vážně.

Poznámky:

1. Připomeňme si zde, co o symbolech kdesi píše Ernst Jünger: „Jednou jsou projekcemi forem ze skryté dimenze, pak ale i projektorem, pomocí něhož vrháme naše signály do neznáma v jazyce, který je libý bohům. A tyto záhadné rozpravy, tento řetězec podivuhodných snah, z nichž se sestávají naše dějiny, které jsou dějinami bitev lidí a bohů – - -: jsou to jediné, co činí studium hodnotným.“
2. Přiřazení antického Řecka k minulosti je přijatelné snad v tom, že se Sávitrí Déví hluboce zajímala o pohanské Řecko, jaké už neexistuje. Hinduistická Indie zastupuje současnost, neboť v něčem jako by se tam zastavil čas. Postavu indického hocha nechává říci: „Čas nic neznamená“. Třetí říše symbolizuje budoucnost, neboť proklamovaných tisíc let jejího trvání je v lidském řádu eufemismem pro věčnost. Sávitrí Déví si ji spojuje s budoucím, když Hitlerovo vystoupení ztotožňuje s koncem temného věku, kalijugy, a příslibem nadcházejícího věku pravdy (sanskrt. satjajuga)..
3. Fundamentální rozdíl mezi Sávitrí Déví a Guénonem s Evolou ale je, že se po celý život zdráhala přiznat evropskému křesťanství, ať pravoslavnému či katolickému, stopy jimi definované primordiální tradice. Na historické křesťanství pohlížela jako na dění „v čase“, zatímco Ježíš – jehož existenci ovšem považovala za nepravděpodobnou – by byl „mužem mimo čas“. Důležitá dějinně-filozofická koncepce „mužů v čase“, „mužů mimo čas“ a „mužů proti času“ je vysvětlena v práci The Lightning and the Sun. Osa Indie – Řecko – Německo se zajímavě projevuje třeba v ´bodech´ Čas („Vesmír byl Časem uveden v pohyb“/ „Čas stvořil tvory“, viz Védské hymny, Praha 1994, s. 60- 61; Heidegger: „Čas jako horizont bytí“, viz Bytí a čas, Praha 2002) a Řeč resp. Jazyk („Myslím na zvláštní spřízněnost německé řeči s řečí Řeků a jejich myšlením“, viz Už jenom nějaký bůh nás může zachránit, rozhovor s Martinem Heideggerem pro Spiegel v: Filosofický časopis č. 1/1995, s. 29).
4. Sávitrí Déví patří k těm, kteří jsou přesvědčeni, že život může být proměněn prožitkem posvátnosti a moderna je pro ni synonymem bezmála znepřístupnění sakrálního časoprostoru člověku, hlavně tedy árijskému člověku.

Esej, který si máte možnost přečíst (jedná se o první překlad do českého jazyka), byl poprvé uveřejněn v americkém periodiku The National Socialist World v roce 1980 (č. 2, s. 18 – 19) pod lehce upraveným titulkem Hitlerism and the Hindu World. Dnes je pod původním autorčiným názvem Hitlerism and Hindudom dostupný na serveru Racial Nationalist Library, naše verze ovšem vychází z německého překladu (Hitlerismus und Hindutum) v časopise Junges Forum z roku 2005 (č. 5, 17 – 23), který vyšel ke stému výročí autorčina narození. Existují rovněž překlady do francouzštiny a maďarštiny.