Nedávno zemřelý kulturní a sociální antropolog Claude Lévi-Strauss (nar. 1908) je oprávněně považován za spolutvůrce duchovního klimatu druhé poloviny dvacátého století. Spolu se svým americkým „protějškem“ Franzem Boasem hlásal kulturní relativismus, který se stal účinným nástrojem „dekonstrukce“ už tak otřeseného sebevědomí Evropanů.

Je prostým faktem, že obyvatelé Evropy stavěli gotické katedrály, vytvořili vědu Galilea, Newtona a Darwina atd. a že australští Aboriginci a kanibalové z Nové Guineje nikoliv (Bertalanffy). Lévi-Strauss však patřil k té generaci intelektuálů, která po druhé třicetileté válce řekla „dost“ – a přišla s tvrzením, že tento fakt sám o sobě nemá vlastně žádný význam: např. mezi hrdelním popěvkem domorodce, provázeném zvukem umně vyrobených kostěných chřestítek, a Wagnerovou operou tak není kvalitativní rozdíl, neboť víra ve Wagnerovu převahu je ve skutečnosti jen „absolutně naivní“, etnocentrický předsudek – „evropská iluze“.

Tak se mj. rodila dnešní politická korektnost a univerzitní etnomasochismus.

Read the full story

4. RUSKÝ SEVEROVÝCHOD

A zde pro nás svítá dodatečná naděje - jedna zvláštnost, jedna výhrada v úvahách výše zmíněných vědců: je to závěr, že NEJVĚTŠÍM BOHATSTVÍM národů je dnes ZEMĚ. Země jako objem biosféry. Jako příkrov hlubinných zdrojů. Země jako úrodná půda. A pokud jde o úrodnost, jsou předpovědi též pochmurné: plochy země v planetárním průměru a růst výnosnosti budou vyčerpány kolem roku 2000, a i když se podaří zdvojnásobit zemědělskou výrobu (ovšemže ne kolchozům, ne nám) - plodnost půdy bude kolem roku 2030 tak jako tak u konce - a to opět v planetárním průměru. Nicméně jsou čtyři šťastné země, které jsou ještě dnes velmi bohaté na dosud neobdělanou, ladem ležící půdu. Jsou to - Rusko (ne, to není přeřeknutí, mám totiž na mysli RSFSR), Austrálie, Kanada a Brazílie.

Read the full story

Celé nasledujúce interview sa odohralo na medzinárodnom knižnom veľtrhu v Turku 2. 10. 2004, pri príležitosti vydania knihy Môže život prežiť?. Otázky kládol Virpi Adamsson.

Časť 1.: Reformátor

Pentti Linkola si vypočul reč, ktorú v lete 1967 predniesol na diskusii o ochrane prírody v Jyväskylä.

Čo si myslí o svojich starých textoch? Je možné zotrvať v svojich postojoch takmer štyridsať rokov?

Linkola: Keď sa všetky chyby a zlyhania napravili a programy na zvýšenie ekonomickej produkcie boli úspešne zavŕšené, jednému neostáva nič, iba zbraň alebo slučka. V porovnaní s inými som mal slobodnú, pozitívnu a šťastnú mladosť, po ktorej nastúpili rany, nie osobné ale všeobecné, rany týkajúce sa zaobchádzania s touto krajinou, ktoré spôsobili predčasnú, trpkú starobu. Spomínam si, ako som sa pred desiatimi rokmi v prvé poludnie jarného oteplenia vydal po najnádhernejšie Häme, po kalvolskej Heinuinlahti a po otvorených vodách Vanaja, aby som počas svojich letných plavieb pozoroval a obdivoval prírodu. Kukučky kukali a potápky Kukučkavolali a to bol ten život, ktorý dáva uspokojenie milovníkovi prírody. A potom sa od pláže ozval prvotriedny prívesný lodný motor, 50 možno 100 koní, začal zavíjať a robil okružné jazdy, po celé to poludnie sa tesne otáčal pri pláži a hučal po celé hodiny. Vtedy som pochopil, že medzi ľuďmi nemôže existovať žiadne bratstvo, že budem nenávidieť a s odporom a hnusom hľadiet na takýchto ľudí a ľudí im podobných do konca môjho života.

Read the full story

Autor: Karel Kaiser

Zastavení nad osobou finského ekologa, filosofa a misantropa

Ekologické myšlení v posledních letech chytilo určitý nádech konformity a mainstreamu. Přes vlastní „rebelskou“ stylizaci dnes drtivá většina environmentálních politických aktivistů představuje potomky bohatých rodičů, podplacené jihočeské matky, hvězdy showbyznysu, nebo moralisty, zahalující se do oblaků otřepaných frází o lidských právech a ideologii osvobození. Až na výjimky ztratilo „zelené“ hnutí nádech jakékoli vzpoury. Řeší se navyšování daní, protestuje se proti dálnicím a jaderným elektrárnám (paradoxně velmi ekologickým projektům) a zapomíná se na základní leitmotiv, jaký v pozadí hrozících ekologických katastrof a krizí stojí: víru v pokrok, neomezený růst a antropocentrismus. Pokud ne, jsou zbylé pozice obsazeny generací osmašedesátníků, zoufale bránící proniknutí a vlivu jiných myšlenek, než vlastních rigidních neomarxistických floskulí.  Výjimku dnes tvoří například jeden výrazně excentrický Fin: Pentti Linkola, maximální misantrop a vášnivý rybář, ekolog a ornitolog, považující kvantitativně neustále narůstající lidský druh za „rakovinu Země“.

Read the full story

2. VÁLKA S ČÍNOU

Doufám, že se nedopouštíte stejného omylu jako mnoho světových vládců před vámi - že nepočítáte s rozpoutáním vítězné bleskové války. Proti nám stojí země s téměř MILIARDOU lidí, země, jaká ještě nikdy, co svět světem stojí, nevstoupila do války. Doba, která uplynula od roku 1949,2 nebyla zřejmě dostatečně dlouhá, aby její obyvatelé ztratili svou tradiční, velmi vysokou pracovitost - vyšší, než je dnes naše, svou houževnatost, svou poslušnost. Jsou pevně v moci totalitního režimu, který je neméně bdělý než náš. Její armáda a obyvatelstvo se hromadně nevzdají, ani když budou obklíčeny, ani když budou poraženy, jak by přikazoval západní zdravý rozum. Každý voják a každý občan bude bojovat do posledního náboje, bít se do posledního dechu. V té válce nebudeme mít spojence, v žádném případě takového, který by se velikostí rovnal Indii. Jistěže nepoužijete jako první jaderných zbraní - to by nenapravitelně poškodilo vaši pověst, kterou nemůžete přehlížet, a z praktického hlediska by to stejně nevedlo k rychlému vítězství. Je ještě nepravděpodobnější, že by k nim sáhla nukleárně slabší nepřátelská strana. (Lidstvo vůbec je naštěstí schopno se z prostého pudu sebezáchovy zastavit na samém okraji zkázy. Tak jako se po první světové válce nikdo neopovážil použít chemických zbraní, tak po druhé válce, jak věřím, nikdo nesáhne k jaderným. Jejich veškeré nynější hromadění, které stojí obrovské peníze, je tudíž nesmyslné a uspokojuje pouze vynálezce a generály, je však těžkým údělem pro země, které si vytkly být v přední řadě jaderných mocností. Skladované nukleární zbraně nebudou nikdy k užitku, v okamžiku, kdy konflikt vypukne, budou již zastaralé.)

Read the full story

Jacques Monod (1910 – 1976): biochemik a biolog, držitel Nobelovy ceny za lékařství (1965), vědec, jenž podstatně přispěl ke vzniku molekulární biologie. Náhoda a nutnost (1970): kniha, v níž na „biologickém základě“ dospěl k světonázoru, jenž odmítá společenské systémy, založené na židokřesťanství, marxismu a liberalismu.

I když se na pozadí této knihy biologie dodnes učí a popularizuje (název proklamuje autorovo přesvědčení, že svět – a s ním člověk – povstal z „náhody a nutnosti“), [1] a stručný Monodův výklad základního mechanismu zachování molekul („evoluce není věcí živých bytostí, nýbrž molekul“) je považován za východisko větve, z níž vypučela teorie „sobeckého genu“ (Dawkins) následovaná sociobiologickou školou (Wilson), byla to samozřejmě společenská kritika, co knihu medializovalo (facit: 150 tisíc prodaných výtisků za prvních pět let jen ve Francii).

Read the full story

Zastavení nad knihou Irenäuse Eibl-Eibesfeldta: Člověk - bytost v sázce (Přírodopis lidské pošetilosti).

Irenäus Eibl-Eibesfelt, narozený roku 1928 ve Vídni, je jedním z nejvýznamnějších zakladatelů etologie člověka – aplikace podobných pozorovacích a výkladových principů, jakých užívá etologie živočišná, na nás samé jakožto životní druh. Od svého učitele Konrada Lorenze převzal nejen mnohá metodologická východiska, ale i živý zájem o společenské dění a aplikaci poznatků svého oboru takříkajíc v životní praxi.

Když před necelými pěti lety u nás vyšla jeho naučně-populární kniha Člověk – bytost v sázce, biolog Stanislav Komárek se v předmluvě domníval, že „vyvolá živou diskusi“, neboť „se obírá některými společensky brizantními tématy“. Mýlil se, kniha prošla téměř bez povšimnutí. Proto jsme se rozhodli ji několika málo ukázkami připomenout.

Vyrovnává se totiž mýty a dogmaty rovnostářství (včetně feminismu), multikulturalismu, environmentalismu, doktríny humanitářství, které jsou vesměs v rozporu jak s poznatky etologie člověka, tak sociobiologie a neodarwinismu, ale díky jistým silným nátlakovým skupinám jsou nadále implementovány do našich myslí.

Read the full story

Autor: Jacques de Mahieu

Pole možností, která se nabízejí psychickému životu zvířete, jsou nanejvýš omezená. Instinkty vyvolávané paleokortexem je generaci za generací nechávají vykonávat stále stejné činnosti a úkony s nepatrnou tolerancí pro adaptivní odchylky. Naproti tomu člověk je díky svému neokortexu schopen do této oblasti zasahovat a ve své mysli i v materii vytvářet nové formy. Jsou to tyto formy, uchovávané v paměti a dále předávané („tradované“), které představují kulturu, tzn. statek, jímž jednotlivec disponuje ve funkci své adaptability. Z toho vyplývá, že jakýkoli koncepční protiklad mezi přirozeností a kulturou je nesmyslný: kultura je součástí přirozenosti člověka – jen člověka. [1]

Read the full story

Už několikrát se mu stalo, že napsal varovný článek o nějakém jevu, který se později naplnil. Naposledy loni takto psal o nebezpečí lokálních přívalových povodní, jež k nám letos skutečně dorazily. Geolog Václav Cílek (1955) patří zkrátka k lidem, kterým je užitečné naslouchat.

Jaký je to pocit, být v roli jakéhosi proroka, který ohlašuje blížící se problémy?

Nesnažím se být prorokem ani věštit budoucnost. Navíc dobře vím, že být prorokem a říkat nepříjemnou pravdu znamená mít potíže. Lidé vás jistě nepochválí za prozíravost, ale spíše vás ukamenují, že jste svým psaním něco přivolal. A tak obrázek, který si vytvářím o světě, si dělám primárně pro sebe a kvůli sobě – je to má osobní orientace ve světě. A teprve když o ní mluvím s druhými lidmi, mívají pocit, že je to nějakým způsobem zajímavé, a šíří to dál. Na druhé straně nedělám nic jiného, než že na základě údajů sleduji nějaké trendy a upozorňuji na ně. Když vidíte, že za posledních sedm let zachvátilo sucho osm zemí okolo Středozemního moře a došlo to tak daleko, že kupříkladu do Barcelony budou muset dovážet vodu tankery, něco to signalizuje. Nicméně je též nutno vědět, že i tyto trendy mají většinou fázi, kdy se mění ve svůj opak – například ani cena ropy neroste do nekonečna, ale jen do určité výše, než začne klesat. A podobně všechny procesy, jako příkladně oteplování planety, nemusí dojít až do stavu katastrofy.

Read the full story

Autor: Karel Veliký

Ukázka z knihy Jeana Haudryho Les Indo-Européens (Die Indo-Europäer), 1981.

Už před stoletím lingvisté stále znovu tvrdili, že pojem indoevropský se vztahuje k jazykové pospolitosti, která nepodmiňuje rasovou homogenitu. Výraz „indoevropská rasa“ sice může být nepřiměřený; chtít určit fyzické znaky nositelů jazyka je přesto legitimní. Disponujeme k tomu dvěma informačními prameny: antropologickým výzkumem lidských kostí, [a] které byly vykopány na nalezištích, považovaných (z jiných důvodů) za indoevropská; svědectvím raných textů a obrazových dokumentů. Tento druhý pramen má tu výhodu, že není závislý na žádné hypotéze. Svědectví se shodně vztahují k severním národům, jestliže ne na veškerý lid, tak alespoň na jeho horní vrstvy.

Read the full story