Délský potápěč

V Německu nabírá na regionální popularitě nový trend, pravicový extremismus se zelenými myšlenkami. “Nechceme zelená témata přenechávat Zeleným,” je jedním z hesel neonacistické strany NPD, jak si všímá web německého deníku Der Spiegel.

Jens Lütke se staví proti genovému inženýrství a výstavbě dalších silnic. Kromě toho prý demonstruje proti novým jaderným elektrárnám. Jednou ročně pomáhá při Dnu pro životní prostředí. “Často se mě lidé ptají, jestli patřím k Zeleným,” říká. Jens Lütke ale není u Zelených, nýbrž u neonacistické Národnědemokratické strany Německa (NPD). Je jejím vůdcem v zemských volbách ve Šlesvicku-Holštýnsku.

Když Lütke sbírá odpadky při Dni pro životní prostředí, nikdo nepozná, k jaké straně patří. “Neděláme vedle toho akce s transparenty NPD,” tvrdí. Se svým ekologickým přístupem není ve straně osamocen. NPD dělá z ochrany životního prostředí své téma pravidelně. Svou ekologickou strategií se strana chce stát přijatelnější pro veřejnost. Že za těmito akcemi stojí pravicově extremistická ideologie, člověk hned nepozná.

Continue Reading

O právu Evropanů na biokulturní kontinuitu

V prosinci 2002 publikoval časopis Science Rosenbergovu studii o genetické struktuře lidstva. Při analýze genetického základu 1 056 lidí z 52 různých etnických skupin [Volksgruppe] vykrystalizovalo šest hlavních genetických klastrů, z nichž pět odpovídá geografickým velkoprostorům (Afrika, Eurasie, Východní Asie, Oceánie, Amerika). V srpnu roku 2008 tým kolem Johna Novembera ve studii Genes mirror geography within Europe přesvědčivě předvedl, jak přesně lze s pomocí genetického základu [Erbsubstanz] určit původ. Badatelé prozkoumali genetický materiál 1 387 Evropanů a zjistili, že: genotyp a geografický původ spolu korelují tak úzce, že je možné říci, z které země zkoumaná osoba pochází, příp. k jaké populaci [Volk] nebo i etnické skupině přísluší. Ve Švýcarsku takto mohly být od sebe rozlišeny tři hlavní jazykové skupiny! Novembre se dokonce domnívá, že brzy bude možné původ jednotlivých Evropanů určit „často přesně na několik set kilometrů“. (!)

Continue Reading

V revue Sciences et Avenir z července 2011 |1| francouzský paleoantropolog Yves Coppens radikálně reviduje hypotézu o africkém původu lidstva, podle níž měl anatomicky moderní člověk, Homo sapiens, vzniknout v Africe v období mezi 100 až 60 tisíci lety. V Číně osídlované kontinuálně během 2 milionů let se totiž nashromáždily poznatky dokládající přechod mezi tzv. archaickými a moderními lidmi, jejichž potomky jsou s velkou pravděpodobností dnešní Číňané. |2|

Opět se tak dostávají do popředí polycentrické modely původu moderního člověka, které byly v posledních desetiletích z převážně ideologických důvodů upozaďovány. |3|Podle polycentrických modelů pochází moderní člověk (asijský, evropský nebo africký) z lokálních vrstev lidské evoluce a vyvíjel se in situ. Archaické populace (Homo erectus) se nezávisle na sobě sapientizovaly na různých místech a v rozdílných dobách a tím se vytvořily místní „linie“ – poslední fáze již s markery dnešních ras. |4|

Continue Reading

Autor: San

Sávitrí Déví byla filosofka, náboženská myslitelka a neúnavná bojovnice za národní socialismus, indoevropské pohanství, vegetariánství, práva zvířat a hlubinnou ekologii. V roce 1958, kdy jí vyšlo dílo Blesk a Slunce, její opus magnum, se zařadila mezi nejoriginálnější a nejvlivnější myslitele národního socialismu v období po druhé světové válce.

Její rodné jméno je Maximiani Portasová, měla anglickou matku, řeckého otce, narodila se ráno 30. září 1905 a vyrůstala v Lyonu, kde studovala filosofii. Cestovala po světě, pobývala v Řecku, kde „zahájila svou celoživotní odysseu za árijskou rasovou filosofií“, pobývala také v Egyptě, kde ji okouzlil Achnatonův sluneční kult a posléze se začátkem třicátých let minulého století usadila v Indii, kde ji hluboce zaujal hinduismus, jehož představitele varovala před muslimským nebezpečím.

Continue Reading

Páté číslo Fasciklů patří Sávitrí Déví

Je typem silné ženy nesmířené s daným stavem věcí. Konvenční vztah k realitě u ní nehledejte. Neviděla věci jinak, viděla prostě jiné věci. Její životní vášní nebyla sexualita, ani drogy, ale národní socialismus!

V textu Hitlerismus a hinduismus se nejprve odvolává na významného indického mudrce, který v Adolfu Hitlerovi vidí „vědoucího“ (sanskrt. džňání). Poté líčí autobiografickou epizodu, v níž se Führer jeví jako „jsoucí v souladu se šastrami“, posvátnými indickými spisy. Autorka zdůrazňuje, že hájil staré hodnoty Árjů, podle nichž je vybudována i tradiční indická společnost a které existovaly rovněž v jiných indoevropských kulturách, např. v řecké. Nepřehlédnutelným symbolem této indoevropské „pospolitosti“ je úcta k slunci. Sluneční kult se mj. projevuje v užívání svastiky jako solárního symbolu, který dle Sávitrí Déví spojuje národně-socialistické Německo s árijskou Indií. |1| Obsahovou esencí zde je: zaprvé, že existuje kulturně-etnická indoevropská osa, která leží mezi árijskou Indií, antickým Řeckem a Třetí říší; nejedná se přitom pouze o osu „geograficko-prostorovou“, nýbrž i časovou: antické Řecko v ní symbolizuje minulost, hinduistická Indie současnost a Třetí říše budoucnost. |2| Zadruhé, že tato nadčasová neboli „věčná“ indoevropská osa stojí proti tomu, co by v návaznosti na René Guénona mohlo být nazváno „novověkem“ či, dle Julia Evoly, „moderním světem“. |3| Za ideologického „exponenta“ této moderny považuje Sávitrí Déví především proklamované rovnostářství. Tato „západní hodnota“ ovšem pochází z křesťanství, které se zprvu rozvíjelo v nejspodnějších vrstvách židovského lidu. V Hitlerovi ctí Sávitrí Déví „muže, který jde proti času“, tzn. proti kalijuze. Zkáza, kterou Hitler přináší, je namířena proti silám rozkladu. Slovo hitlerismus v názvu je však jen aliterací, která má zdůrazňovat podobnost s hinduismem. Jinde v textu se už nevyskytuje. Zato je zde přítomné to, co je pro Sávitrí Déví nejtypičtější – snaha o živoucí propojení toho, co je dnes zpravidla vnímáno odděleně jako: mýtus a realita. |4| Nakolik je tato surreálná interpretace národního socialismu oprávněná, nechť posoudí čtenář sám.

Continue Reading

Autor: Aidan Rankin

Zelená politika by měla být politicky nekorektní a bojovat s myšlenkou lineárního, univerzálního pokroku

V poslední době dochází ke nárůstu znepokojivého trendu ve městech “prvního světa,” stejně jako v domorodých společenstvích. Je to trend, který zpochybňuje skutečný význam vzdělávání. Díky tomuto trendu mizí po celém světě knihy z polic.

Není to v důsledku finančních škrtů, nýbrž kvůli propuknutí epidemie “politické korektnosti”. Učitelé odstraňují z knižních regálů knihy o vojenských hrdinech, objevitelích, lovcích a dobyvatelích, na základě “imperialistických”, “rasistických” nebo “sexistických” názorů, čímž přispívají k odcizení a kriminalitě svých žáků a v širším smyslu i odcizení jejich škol od komunit, kterým slouží. Vnucením této formy cenzury “pokrokoví” učitelé oslabují místní kultury, namísto toho, aby je podporovali vytvářením dalších vzdělaných vrstev. Jejich činnost se tak stává antipedagogickou. Podkopává pevně zakořeněné tradice, avšak nepřispívá ničím, co by nahradilo jejich místo – ničím, kromě cynismu, nihilismu a pocitu ukřivděnosti, kterým vyplňují vzniklou prázdnotu.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Všeobecně vzato, environmentalisté převyšují průměr co do jejich intelektuálních, estetických a morálních vlastností. Porozumět řetězci příčin a souvislostí bezpochyby vyžaduje nemalou dávku inteligence, zvláště když vezmeme v potaz, že ekosystém představuje nesmírně komplexní příčinnou souvislost. Oblíbit si krásy přírody a pohrdat věcmi, jež ji hyzdí, vyžaduje silnou dávku estetické citlivosti. Jak podotýká Immanuel Kant, estetické porozumění v sobě obsahuje i určitý aspekt nezaujatosti. Právě tato nezaujatost je z moderního technologického pohledu zavrhována, neboť příroda je zde vnímána coby prostředek uspokojení lidských zájmů. V neposlední řadě je třeba nezanedbatelné morální citlivosti, aby člověk začal přemýšlet v kosmických dimenzích a převzal zodpovědnost i za vzdálené nezamýšlené důsledky svého jednání. K tomu, aby si člověk udržoval tuto rozšířenou zodpovědnost, potřebuje silný charakter.

Continue Reading

Autor: Allan C. Park

Evropští vědci dokázali, že iniciátoři velkého multikulturního dobrodružství bojují proti přírodě. Deník The New York Times uveřejnil informace o studii nizozemských vědců, z níž vyplývá, že vědecky prokázaný etnocentrismus, čili preference skupiny, jejíž je člověk součástí, je přirozený, a to jak po chemické tak i biologické stránce.

Hormon oxytocin je nazýván „hormonem lásky“, neboť je vylučován hypothalamem mimo jiné v průběhu sexuálního styku, kojení a porodu. O tomto neuropeptidu je známo, že pozitivně působí na tvorbu pouta k vlastním dětem, romantických vztahů mezi dospělými a důvěry uvnitř společnosti. Nový výzkum však došel k poznatku, že oxytocin zajišťuje, že lidstvo své sympatie vyjadřuje vyšší mírou v rámci jednotlivých oddělených etnických skupin.

The New York Times ve svém článku s názvem „The Dark Side of Oxytocine, the Hormone of Love“ uvádí:

„Láska a důvěra, jež jsou důsledky jeho působení, nejsou zaměřené vůči světu jako celku, nybrž pouze vůči příslušníkům vlastní skupiny. Ukázalo se, že oxytocin je hormonem klanu, nikoliv univerzálního bratrství. Psychologové pokoušející se specifikovat jeho úlohu došli k závěru, že působí coby prostředek lidského etnocentrismu.“

Continue Reading

Autor: Tom Wolfe

Wilsonův vlastní život je dobrým argumentem pro jeho tezi, že u lidí stejně jako u dostihových koní vrozené povahové vlastnosti pokaždé přetrumfnou výchovu i životní podmínky. V základních rysech biografie jeho dětství zní jako životopis toho typu kluka, který by dnes skončil jako objekt bulvárního titulku: Zavrhovaný nekňuba dostal namakance.

Narodil se v Alabamě dceři farmáře a synovi železničního inženýra, ze kterého se stal účetní a alkoholik. Rodiče se rozešli, když bylo Wilsonovi jedenáct let a on byl odeslán do Gulf Coast Military Academy. Následovalo chaotické dětství.. Otec pracoval pro federální Administrativu elektrifikace venkova, která ho neustále vysílala do odlišných oblastí, od dalekého jihu (Georgia, Alabama, Mississippi, Louisiana) až po Washington D. C. a zase zpátky, takže Wilson za jedenáct let vystřídal čtrnáct různých státních škol. Vyrostl z něj ostýchavý introvert, který vyhledával jen společnost dalších samotářů, nejlépe těch, kteří sdíleli jeho nadšení pro sbírání hmyzu. Celá léta byl vychrtlý zakrslík a během dalších let byl jako dlouhá tyčka. Ale nehledě na to, jaký ektomorfický tvar právě měl a nehledě k tomu, do jaké školy právě chodil, měl jeho život jedno velké gravitační centrum: mohl být zahrabaný kdekoli na tomto božím světě a vždy byl nejchytřejší osobou ve třídě. To zůstalo pravdou i poté, co na Alabamské univerzitě odpromoval s bakalářskou a magisterskou hodností v biologii a stal se čekatelem na doktorský titul a po celé příští půlstoletí profesorem biologie na Harvardu. Nejlepším ve třídě zůstal každý coul své studijní cesty. Jeden vzteky vřící učenec z Harvardu za druhým, včetně jednoho nositele Nobelovy ceny, přihlíželi zastínění svého renomé tímto děsně zdrženlivým, děsně slušným Alabámcem, Edwardem O. Wilsonem.

Continue Reading

I.

Věda má zatím jen matné představy o tom, jak geny vyvolávají růst a tvar – ale že jsou za to zodpovědné geny, o tom není pochyb. Rozdíly mezi lidmi a šimpanzi jsou genetickými rozdíly a naprosto ničím jiným. I ti, kdo zdůrazňují kulturní stránku lidství a popírají nebo zpochybňují význam genetických rozdílů mezi lidmi nebo rasami, souhlasí, že rozdíly mezi námi a ostatními živočišnými druhy jsou především genetické.

V sedmdesátých letech, po vydání knihy E. O. Wilsona Sociobiology, |1| došlo k silnému protiútoku na myšlenku geneticky ovlivněného chování, který vedli Wilsonovi [židovští] kolegové na Harvardu, Richard Lewontin a Stephen Jay Gould. Jejich oblíbený slogan, použitý jako název jedné Lewontinovy knihy, byl nesmiřitelně dogmatický: „Ne v našich genech!“ |2|

Continue Reading