O právu Evropanů na biokulturní kontinuitu

V prosinci 2002 publikoval časopis Science Rosenbergovu studii o genetické struktuře lidstva. Při analýze genetického základu 1 056 lidí z 52 různých etnických skupin [Volksgruppe] vykrystalizovalo šest hlavních genetických klastrů, z nichž pět odpovídá geografickým velkoprostorům (Afrika, Eurasie, Východní Asie, Oceánie, Amerika). V srpnu roku 2008 tým kolem Johna Novembera ve studii Genes mirror geography within Europe přesvědčivě předvedl, jak přesně lze s pomocí genetického základu [Erbsubstanz] určit původ. Badatelé prozkoumali genetický materiál 1 387 Evropanů a zjistili, že: genotyp a geografický původ spolu korelují tak úzce, že je možné říci, z které země zkoumaná osoba pochází, příp. k jaké populaci [Volk] nebo i etnické skupině přísluší. Ve Švýcarsku takto mohly být od sebe rozlišeny tři hlavní jazykové skupiny! Novembre se dokonce domnívá, že brzy bude možné původ jednotlivých Evropanů určit „často přesně na několik set kilometrů“. (!)

Co si s těmito poznatky počít? Podle UNESCO nesmí být nikdo redukován na své genetické kvality [Eigenschaften] a diskriminace kvůli genetickým kvalitám je vyloučena. Toto má konkrétně za následek, že kupříkladu selektivní imigrační politika na základě genetické blízkosti či vzdálenosti přistěhovalce k obyvatelstvu přijímací země byla prohlášena za nepřípustnou. Tím se ovšem program UNESCO ocitá v rozporu s myšlenkou ekologicky motivované ochrany biodiverzity. Pod touto důslednou ochranou je z ekologické perspektivy třeba vidět takovou formu ochrany, která nečiní rozdíl mezi zvířecí, rostlinou a lidskou říší, tzn., že pečuje o všechny druhy stejně. Není kupříkladu možné varovat před nebezpečím invazivních cizích [gebietsfremden] organismů pro domácí faunu a flóru a zároveň v lidské sféře aktivně podporovat masové přistěhovalectví alogenních. Kdo chce chránit domácí biotopy, musí před riziky vytlačení chránit vedle domácích zvířat a rostlin jako skupinu i domácí lidi. Konsekventní ekologie se před člověkem nemůže zastavit.

Kdo chce v lidstvu vidět jen houf jedinců, kteří potřebují ochranu, pomíjí důležitou část reality: jedinec v normálním případě přísluší ke skupině, které rovněž náležejí práva – zvláště právo na biokulturní kontinuitu. Rostlinným a zvířecím společenstvím je právo na kontinuitu principielně přiznáváno: tvoří podstatu politiky ochrany přírody. Naproti tomu u lidských společenství již za samozřejmé pokládáno není. Zejména v Evropě se postupně prosadila představa, že domácí společenství jsou něčím zastaralým a nebezpečným. Aby se etnické uvědomění evropských národů oslabilo, byla v posledních desetiletích ve znamení Evropského společenství a Evropské unie prohlášena xenofilie za morální imperativ a soužití lidí z celého světa jednostranně a nereálně definováno jako obohacení. Propagátoři této politiky spatřují v klesající jednotnosti původních evropských populací pokrok; z ekologického hlediska je však tento vývoj nutno hodnotit jako negativní.

Na závěr si připomeňme, že práva, včetně práva na budoucnost, nepadají z nebes – je třeba je vybojovat… 

Podle článku Jana Mahnerta, Über die menschliche Biodiversität, v: Der Zeit Geist č. 8/2010.

Opět se tak dostávají do popředí polycentrické modely původu moderního člověka, které byly v posledních desetiletích z převážně ideologických důvodů upozaďovány. |3|Podle polycentrických modelů pochází moderní člověk (asijský, evropský nebo africký) z lokálních vrstev lidské evoluce a vyvíjel se in situ. Archaické populace (Homo erectus) se nezávisle na sobě sapientizovaly na různých místech a v rozdílných dobách a tím se vytvořily místní „linie“ – poslední fáze již s markery dnešních ras. |4|

Nálezy z Předního východu (jeskyně Kafza a Schul), |5|Gruzie (Dmanisi) |5b|a ze Španělska (Sima de los Huesos) |5c|začaly „politicky korektní“ a proto široce popularizovaný monocentrický model nabourávat již před pár lety. Dnes začíná být teorie Out of Africa stejně zavádějící jako představa přímé linie od společného předka se šimpanzy. |6|Tato zjednodušení vycházejí z politické objednávky, na hlubší úrovni pak z linearity židokřesťanského pojetí času.  Vývoj moderního člověka byl zajisté mnohem různorodější.

Poznámky:

1. Sciences et Avenir č. 772.

2. Dong, W.: Les premiers hommes vus de Chine, v: Les Dossiers de la Recherche, č. 32, srpen 2008, s. 47-49.

3. Jedná se o starší „model svícnu“  Carletona S. Coona a model multiregionální evoluce (MRE) M. Wolpoffa, A. Thorna a X. Z. Wua.

4. Slovo rasa je na základě politického rozhodnutí tabuizováno a tak se geneticky definované skupiny nazývají „populacemi“ či „etnickými skupinami“; genetické změny mezi místními „liniemi“ přitom nemusely být nijak dramatické, vždyť současní šimpanzi se od současného člověka liší jen v 52 alelách; to ovšem nic nemění na skutečnosti lidské variability: antropolog Carlton S. Coon dokonce nazýval pět základních ras poddruhy (subspecies).

5. Sládek, V. – Svoboda, J. – Škrdla, P.: (1997) Hledání počátků moderního člověka, v: Vesmír, č. 10, říjen 1997, s. 563- 567.

5b. Lieberman, D. E.: Paleoanthropology – Homing in on early Homo, v: Nature, č. 449, 20. září 2007, s. 291-292.

5c. Carbonell, E. aj.: The First European?, v: Nature, č. 452, 27. března 2008, s. 465-469. Inovující údaje o vzniku a evoluci druhu Homo sapiens přinesly především objevy ze Sima de los Huertos . Pokud se dalšími analýzami opravdu prokáže neuvěřitelné stáří této lokality (více než 500 tisíc let), bude teorie Out of Africa definitivně vyvrácena. Objevy podporující multi-regionalismus se v poslední době množí v nejrůznějších částech světa (vedle Číny dále Mongolsko, ale i Maroko a Austrálie).

6. Obrovská diverzita nejstarších hominidů vedla k nelineárnímu paradigmatu jejich evoluce. Avšak řešení sporu o tom, kolik je vlastně druhů raných zástupců rodu Homo a jak definovat jeho základní charakteristiky se zdá být v nedohlednu…

Jako východisko k dalšímu studiu tohoto tématu doporučujeme sborník Sládek, V. – Galeta, P. – Blažek, V. (ed.): Evoluce člověka a antropologie recentních populací, Plzeň 2002.

Autor: San

Sávitrí Déví byla filosofka, náboženská myslitelka a neúnavná bojovnice za národní socialismus, indoevropské pohanství, vegetariánství, práva zvířat a hlubinnou ekologii. V roce 1958, kdy jí vyšlo dílo Blesk a Slunce, její opus magnum, se zařadila mezi nejoriginálnější a nejvlivnější myslitele národního socialismu v období po druhé světové válce.

Její rodné jméno je Maximiani Portasová, měla anglickou matku, řeckého otce, narodila se ráno 30. září 1905 a vyrůstala v Lyonu, kde studovala filosofii. Cestovala po světě, pobývala v Řecku, kde „zahájila svou celoživotní odysseu za árijskou rasovou filosofií“, pobývala také v Egyptě, kde ji okouzlil Achnatonův sluneční kult a posléze se začátkem třicátých let minulého století usadila v Indii, kde ji hluboce zaujal hinduismus, jehož představitele varovala před muslimským nebezpečím.

Okolnosti narození Sávitrí Déví nebyly příznivé. Přišla na svět o dva a půl měsíce dříve, počata v noci z 13. na 14. března 1905. Porod byl obtížný a vážila pouhých 930 gramů. Doktor rodičům sdělil, že dítě nepřežije. Měla být jejich jediným dítětem. Její matce Julii Portazové (rozená Nashové) bylo čtyřicet, otci Maximu Portazovi čtyřiačtyřicet. Ze strachu z dalšího rizikového těhotenství se už nikdy znovu nemilovali. Dítěti dali jméno Maximine Julia Portazová,a čekali, až umře.

Jenže její životní síla byla nevídaná. Bylo pro ni uchystáno cosi velkolepého.

Maximiani Portasová byla tvrdohlavé a často drzé dítě, které mělo ve všem jasno. Na základě anglických přátel její matky, kteří ji nudili nekonečnými rozhovory o příbuzných a nemocech, si vytvořila negativní představu o Anglii. A Francie na tom podle jejího názoru nebyla o moc lépe. Pohrdala francouzskou revolucí a republikánskou hrdostí Francouzů. Ideály rovnosti, svobody a bratrství považovala za iluzorní a jednou byla ve škole potrestána za to, že dělala obscénní gesta před deskou s Deklarací práv člověka a občana. Především však nesmírně milovala zvířata. Od pěti let zmiňovala své znepokojení lidskou krutostí ke zvířatům, pokusy na zvířatech, cirkusy a obchodem s kožešinami. Ještě jako školačka přestala jíst maso a nutila matku, aby jí připravovala vegetariánská jídla. Znechucovalo ji týrání koček na francouzském venkově, folklórní zvyk vycházející ze středověké pověry, a ještě více ji popudilo proti lidstvu. Tato neobvyklá láska ke zvířatům a její misantropické cítění ji dovedly k nedůvěře v anthropocentrickou povahu západní víry a hodnot a později k jejímu odmítnutí. Tento postoj se stal základním znakem jejího světonázoru.

Během dospívání objevila francouzského básníka Charlese Leconta de Lisle (1818–1894), který byl v r. 1886 zvolen do Akademie jako nástupce Victora Huga. Lecontův vlastní tragický pohled na vesmír a jeho barevná romantika podbarvená temným pesimismem Maximiani hluboce oslovovaly. Leconte de Lisle považoval všechny náboženské symboly za střípky božské pravdy, ale postupné rozrůzňování věr jej přesvědčilo o omezené a nicotné povaze každé nauky. Sklíčený ideou marnosti kosmu odmítl ve svém slavném cyklu Poèmes barbares (1862) křesťanství a vzýval stoické hrdinství barbarů a exotických národů. Poté, co byly ve čtyřicátých letech devatenáctého století přeloženy posvátné hinduistické texty, začal jej rovněž silně přitahovat hinduismus. Maximiani hluboce souzněla s Lecontovou představou o křehkosti života, nesmyslnosti existence a iluzorní povaze světa. Jeho romantické básně o starých Egypťanech, Skandinávcích, Keltech a Indech, jejich hrdém pohanství a hrdinských skutcích v kontrastu s rezignací tváří v tvář smrti a zapomnění potvrzovaly její vlastní averzi vůči křesťanství a pomohly zformovat její vlastní fatalistický světonázor.

Sávitrí Déví měla pozoruhodné intelektuální dary, jež se projevily již v raném věku. Jako dítě se od rodičů naučila francouzštině a angličtině, pak ji naučili moderní řečtině a trochu i klasické řečtině. Během času mluvila plynně osmi jazyky (anglicky, francouzsky, řecky, italsky, německy, islandsky, hindštině a bengálštině) a znala asi dvacet dalších (např. klasickou řečtinu, urdštinu a další indické jazyky).

V době po druhé světové válce přijala jméno Savítrí Déví Mukherdží po svém indickém manželovi, politickém publicistovi a obdivovateli Mussoliniho, (na počest ženského slunečního božstva – je to však také název „sluneční mantry“ a Déví znamená v sanskrtu také bohyni vystupující v mnoha podobách, třeba jako „bohyně hněvu“ a „černá bohyně smrti“, Durga či Kálí). Společně s ním podávala špionážní informace o vojenských tajemstvích anglické armády v Indii japonskému vyslanectví v Kalkatě. Cítila, že v Indii objevila zemi, která může být moderní, aniž by byla ošklivá.

Sávitrí Déví vnímala přírodu v indickém stylu jako násilné divadlo tvoření a ničení, na něž člověk nemá žádné právo. Únavně sentimentální láska ke zvířatům zde pozoruhodně kontrastovala s jejím misantropickým pohrdáním neárijci, slabými a nejistými. Himmler, Rosenberg a další přední nacisté v sobě rovněž spojovali zájem o zvířata s děsivými projekty vyhlazení celé „nehodné“ části lidstva. V roce 1991 přetisklo ultrapravicové americké nakladatelství Noontide Press její knihu Obžaloba člověka (1959) zasvěcenou podrobnému odmítnutí „anthropocentrických věr“ judaismu a křesťanství. Zde se brutalita sociálního darwinismu potkává jak s ekologickým kultem přírody, tak s antisociálními excesy aktivistů za „práva zvířat“. Amorální uctívání krásy a síly obsažené v nacistickém myšlení zde opět nachází nová spojení s hinduismem, kultem Šivy a hlubinnou ekologií, radikálním proudem ekologického myšlení, který odsuzuje moderního člověka jakožto pustošitele přírody.

Sávitrí Déví se koncem dvacátých let dvacátého století stala obdivovatelkou německého národního socialismu a byla posedlá árijským mýtem. Natolik obdivovala Indii a její rasové dědictví a kastovní systém, že tam počátkem třicátých let emigrovala, aby se z první ruky seznámila s tím, co považovala za kolébku árijské rasy. Zde strávila léta Třetí říše a druhé světové války očekáváním globálního vítězství Osy, po němž se ona a její bráhmanský manžel chystali pomoci s uváděním nového rasového řádu na subkontinentu.

Setkání Sávitrí Déví s Mukherdžím bylo klíčovou událostí jejího života. Mukherdží byl vydavatel a vlastník The New Mercury, národně socialistického čtrnáctideníku, který vycházel od r. 1935 v Kalkatě s podporou německého konzulátu, a to do r. 1937, kdy jej britská vláda zakázala. Sávitrí Déví tento časopis, který byl jedinou nacistickou tiskovinou v Indii, již během svých dřívějších cest po Bengálsku zaznamenala a s velký zájmem četla jeho obsah. Mukherdžího vydavatelská linie byla otevřeně proněmecká a pronacistická, stavěl se však i za panárijský rasismus se silným indickým prvkem. Články v časopise psal Mukherdží, jeho spoluvydavatel Vinája Datta a další lidé. Témata se pohybovala od Hitlerových názorů na národ a na architekturu a přeložených výňatků z Mein Kampf po studie o původních Árjích, původu svastiky a arktické vlasti Árjů.

A. K. Mukherdží pěstoval srdečné styky s německým konzulátem na Lansdowne Road č. 3 v Kalkatě a měl výborný vztah s konzulem baronem Edwartem von Selzam (1897–1980), generálním konzulem baronem Wernherem von Ow-Wachendorf a jeho nástupcem hrabětem z Podewils-Durnitz. Za odměnu přijímal Mukherdží k vydání množství zpráv a dalších informací stavících Hitlera a Třetí říši do příznivého světla. R. 1938, v předvečer svého odjezdu za novým úkolem, napsal baron von Selzam v tajném komuniké pro všechny německé delegace na Dálném východě, že nikdo v Asii neposkytl Třetí říši takové služby, jako šrí Asít Kršna Mukherdží. Konečně nalezla někoho, kdo sdílel její pan-árijské přesvědčení i její víru v árijskou obnovu Indie. Užasla nad jeho znalostí evropských a zvláště byzantských dějin (což bylo téma jí samotné blízké), ale uznala ho jako mistra a učitele pokud šlo o záležitosti týkající se nacismu a Třetí říše. Na jejich prvním setkání se jí Mukherdží zeptal, co si myslí o Dietrichu Eckartovi, bohémském básníkovi, slavném dramatikovi a rasistickém vydavateli, který vystupoval jako Hitlerův mecenáš a představil jej ve vlivných a bohatých kruzích v meziválečném Mnichově. Dietrich Eckart (1868–1923) rovněž navštěvoval Společnost Thule, tajnou německou nacionalistickou skupinu založenou počátkem roku 1918 v bavorském hlavním městě tajemným Rudolfem von Sebottendorf k propagaci árijského rasismu. Mukherdží chápal Společnost Thule s jejími panárijskými myšlenkami jako tajnou iniciační společnost skrývající se za otevřeným politickým hnutím národního socialismu.

Sávitrí Déví nevěděla o Eckartovi a Společnosti Thule nic a znalosti tohoto vzdělaného bráhmana týkající se esoterických inspirací Hitlerova hnutí ji oslnily. Stali se z nich přátelé a kolegové společně bojující za nacistickou věc v Indii.

V průběhu těchto let vytvořila Sávitrí Déví pozoruhodnou syntézu hinduismu a severské rasové ideologie, která zahrnovala původ Árijců z pólu, cykly věků i vtělení posledního Višnuova avatára do Adolfa Hitlera. Považovala Třetí říši za „svatou zemi Západu, pevnost znovuobnoveného árijství“. Její myšlenky ve skutečnosti reprezentovaly jistou skupinu v rámci nejvyšších kast indické bráhmanské společnosti, která nenáviděla rádž a na níž hluboce zapůsobilo Hitlerovo dramatické hození rukavice britské imperiální moci. Tito Indové byli fascinováni nacistickou svastikou, posvátným indickým symbolem, a s úctou vzpomínali na německou tradici studia sanskrtu počínající v raném devatenáctém století. Nicméně zdálo se nepravděpodobné, že by tyto myšlenky, tak vzdálené národnímu socialismu, mohly někdy najít na západě své příznivce.

Situace se změnila v roce 1945 s totální porážkou a kolapsem Třetí říše. V důsledku těchto událostí se Sávitrí Déví vydala na dlouhou a náročnou cestu neonacistické apologetky a ideoložky v Evropě. Britská okupační armáda ji v Německu zatkla a uvěznila za propagaci nacismu. Její extravagantní kult Hitlera, indo-nordická nauka o árijské rase a neotřesitelná loajalita k nacistické věci k ní přivedla mnoho příznivců z řad spoluvězňů a demoralizovaných Němců. Poté, co byla propuštěna, se spřátelila s předními osobnostmi nacistického režimu, jako byl letec Hans-Ulrich Rudel nebo SS Obersturmbannführer Otto Skorzeny, kteří oba hráli aktivní roli v zajišťování globální sítě podporující nacisty. Setkala se s nacistickými emigranty a uprchlíky ve Španělsku, v Egyptě a na Blízkém východě. Sepsala knihy oslavující Třetí říši a národní socialismus, vylíčila své propagační kampaně i své věznění a vydala velmi emočně laděné vzpomínky na „pouť“, kterou podnikla během padesátých let po hitlerovských svatyních a dalších s nacismem provázaných místech v Rakousku a Německu.

Raně poválečná Evropa se svou ponurou strohostí, ruinami a vyčerpáním a především s porážkou nacistického Německa, ohniskem nadějí Sávitrí Déví na obnovu a počátek nové satjajugy, představovala v jejím pohledu pouze potvrzení toho, že svět musí ještě dále kráčet obdobím temna. V dubnu 1948 ve Skotsku popsala úpadek a banalitu moderního věku jako typické pro kalijugu, což zahrnuje sobectví, domýšlivost, pokrytectví a falešné ideály lidské rovnosti a svobody. Jejím hlavním terčem byla západní víra v pokrok – ostře zavrhla, jak jeho zastánci oslavují gramotnost, individuální svobodu, rovné příležitosti, náboženskou toleranci a lidskost. Podle jejího názoru všeobecná vzdělanost a gramotnost pouze učinila masy ovlivnitelnějšími masovou manipulací a kontrolou médií a zájmových skupin; jedinec si mohl libovat v triviálním rozhodování týkající se nákupu zboží a služeb, zatímco, neznalý tradiční moudrosti, zůstával v otroctví celého tržního systému zneužívání a zisku. Rovné příležitosti nepovažovala za nic jiného než za lživý mýtus, který plival do tváře tradičním přirozeným hierarchiím, zatímco tolerance a lidskost pro ni představovaly pouhý liberální podvod.

Během svých neúnavných cest po poválečné Evropě byla konfrontována s výstavami nacistických ukrutností v Londýně, každodenně se jí připomínaly procesy s jejími hrdiny v Norimberku a pokusila se utéci před záplavou dokladů nacistické porážky na vzdálený Island; ve všech těchto věcech viděla svět, který se stále řítí do úpadku kalijugy:

V takovém věku není naděje na to, že by se věci „daly do pořádku“. Ve své podstatě jde o věk … popsaný v … knize knih, Bhagavadgítě, jako věk, v němž „z úpadku žen vzniká zmatení kast, ze zmatení kast ztráta paměti, ze ztráty paměti nedostatek pochopení a z toho všeho dohromady pak všechno zlo“; věk, v němž se faleš nazývá „pravdou“ a pravdu pronásleduje jako lež nebo zesměšňuje jako bláznovství, v němž jsou poraženi zastánci pravdy, vůdci inspirovaní bohem, skuteční přátelé rasy a všeho živého, muži-bohové, a jejich následovníci poníženi a jejich památka pošpiněna, zatímco mistři lží jsou oslavováni jako „zachránci“; věk, v němž každý muž a žena jsou na špatném místě a svět ovládají podřadní jedinci, rasy kříženců a ničemná učení, to vše jako součást řádu naprosté ošklivosti, daleko horší, než totální anarchie.

Sávitrí Déví vyzbrojena hinduistickou teorií cyklického času věřila, že „lidské dějiny nejsou ani zdaleka pomalým postupem od horšího k lepšímu, naopak, jde o stále beznadějnější proces mrzačení, kastrace a demoralizace lidstva, neúprosný ‚pád‘“. Na pozadí této chmurné kosmologie kalijugy vytvořila své vlastní učení o lidech v čase, lidech nad časem a lidech proti času. Tyto tři typy dějinných aktérů představují tři naprosto odlišné odpovědi na podrobení času, jak je chápáno v cyklu věků. Z těchto tří typů jsou lidé v čase základními a nejaktivnějšími protagonisty kalijugy. Jejich chování a cíle ztělesňují věk temna a všechny jeho proměny. Skutečný domov lidí nad časem je v dokonalosti satjajugy neboli zlatého věku a lidé proti času se snaží obnovit podmínky satjajugy a ukončit kalijugu za užití nemilosrdného násilí. Násilnými prostředky se tito váleční hrdinové snaží spasit svět z područí temného věku a začít nový časový cyklus.

Podle Sávitrí Déví je lidmi v čase těch několik silných jedinců, kteří plně přijímají železná pravidla dějin a jednají výhradně v úzkém zájmu svého vlastního prospěchu. Ať už jednají na základě touhy po osobních rozkoších, chtivosti po zlatě nebo hledání poct, postavení a moci, jejich sobecké motivace jsou hanebné a nedokáží je zakrýt ani takové „ušlechtilé“ cíle jako myšlenky z r. 1789 nebo mezinárodní solidarita proletariátu. Tito lidé v čase využívají svou inteligenci, bezskrupulóznost a energii pouze k honbě za svým vlastním prospěchem a představují „nejdokonalejší, nejbezcitnější nositele sil smrti na zemi … bez zaváhání a bez výčitek pracují na úpadku dějin a jeho logickém důsledku, zániku lidstva a všeho života.“

Lidé v čase představují nejotevřenější a nejmocnější vyjádření egoismu v temném období kalijugy, věku, který je vydán napospas osamoceným individuálním vůlím, které touží po materialistickém uspokojení a nechápou moudrost nebo vyšší společné cíle šťastnějších věků. Tím, že v neustávající válce vůlí hledají svůj individuální prospěch, vedou lidé v čase dějiny po té nepřátelské stezce, která je charakteristickým znakem temného věku a jeho úpadku. Jejich výdobytky, zisky nebo vítězství jsou výhradně osobní; dokonce i když jejich činy přinesou širší štěstí a blahobyt, jedná se o čistě náhodný vedlejší produkt jejich touhy po sebeuspokojení. A zatímco bojují, zápasí a vítězí, znásilňují svět kolem sebe, který tak stárne, vyčerpává se a jeho hojnost se vytrácí, dokud se nevyčerpá a nedosáhne konce časového cyklu.

Sávitrí Déví věřila, že je nemožné porozumět národnímu socialismu odděleně od cyklického pojetí dějin, které zastávala indická tradice. Uvažovala o tom, že Hitlerova vize ve svém důsledku dokonce překračovala hranice Německa a árijské rasy. Nacistická filosofie smazala domýšlivost lidstva na svůj intelekt, jeho naivní pýchu na „pokrok“ i jeho marné snahy zotročit přírodu a namísto toho vytvořila tajemnou a neomylnou moudrost lesů, oceánů a vesmíru, základ globální politiky obnovy přelidněného, příliš civilizovaného a technicky přespříliš vyvinutého světa konce kalijugy. Podle ní ztělesňoval Hitler věčnou moudrost přírody proti falešné vědě, falešnému náboženství, falešné morálce a falešným politickým ideám upadlého věku. Proměnil boj Německa za svobodu, moc a zdravé podmínky k životu v širší zápas za osvobození lidstva z kalijugy. Proměnil Německo ve „svatou zemi západu, pevnost obnoveného árijství“.

Sávitrí Déví rovněž objevila v institucích a organizacích Třetí říše věrný obraz staré sanskrtské moudrosti. Její nadšený popis společenského života v nacistickém Německu kladl důraz na vysoký morální tón, nové bydlení a zařízení pro sport a rekreaci slunečného světa, jehož hlavním cílem byla energie. Hitlerova opatření na fyzickou a morální ochranu svého vyvoleného lidu měly za účel podpořit přirozené vůdce árijské rasy. Jeho nové zákony pro blaho matek a dětí, pro vytvoření ideálních životních podmínek dělnických rodin a pro vzdělávání zdravé, sebevědomé, soběstačné, hrdé a krásné mládeže stejně jako jeho norimberské rasové zákony, to vše podporovalo obnovu čistokrevné germánské rasy a stavělo hráz ohrožujícímu přílivu druhořadých lidí, jejichž nárůst je vždy znakem pokročilé fáze kalijugy.

Sávitrí Déví nicméně neignorovala ani neodmítala temnou stránku nacismu. SS pro ni byla vrcholnou nacistickou organizací, fyzickou a morální elitou procitajících Árijců, živou dělohou, v níž získávala nová rasa bohů na zemi tvar a duši. S láskou zdůrazňovala krutost a přísnost disciplíny i vysoké standardy čistoty, prezentace a tréninku. Podmínkou vstupu do SS byla čistota krve a bezchybná fyzická dokonalost: žadatelé o členství byli povinni zaslat neposkvrněný árijsko-germánský rodokmen, který by se táhl až do roku 1750, a nadřízení si dávali velkou práci s prověřováním budoucí manželky každého člena SS. Sávitrí Déví připomínala, že členové SS uváděli namísto jednotlivých denominací jako své náboženství gottgläubig (věřící v boha). To nemělo nic společného s židokřesťanskou představou universalismu, ale s přijetím myšlenky přirozené a biologické hierarchie, v níž by SS představovala aristokracii, jejímž posláním bylo vládnout zbytku lidstva. SS neznala poddajnost a lidskost: jejím heslem byla přísnost a hrdost. Černé uniformy a všudypřítomné symboly smrti ztělesňovaly kruté síly člověka v čase uplatněné ve prospěch dosažení zlatého věku.

Sávitrí Déví považovala přístup SS k válce za živý příklad staré árijské moudrosti neúčastného násilí nezbytného pro překonání věku temna. Přísný výběr a výcvik naučily členy SS jak dokonalé sebevládě, tak vojenským dovednostem. Národní socialismus byl však hrází proti veškerým silám temnot a rozkladu padlého světa a tato kosmická bitva vyžadovala od svého elitního vojenského předvoje strašné činy. SS se zapojila do likvidace židovských ghett a vedení koncentračních táborů: poté, co Wehrmacht zaútočil na Sovětský svaz, zastřelily Einsatzgruppen SS během hromadných poprav stovky tisíc Židů a komunistických představitelů, miliony Židů pak byly zavražděny ve vyhlazovacích táborech v okupovaném Polsku. Sávitrí Déví vnímala SS jako živé ztělesnění starého árijského válečnického kodexu popsaného v Bhagavadgítě:

„Proto vždy bez ulpívání konej činy, které je třeba vykonat (…), moudrý [by měl] jednat bez ulpívání, hledě přispět k zachování světa.“

A dále:

„Nauč se klást radost i strast, zisk i ztrátu, vítězství i porážku sobě naroveň, a hotov se k boji.“

Se strašlivou logikou spatřovala ztělesnění árijského kšatrijského válečníka v Ottovi Ohlendorfovi, SS Gruppenführerovi Einsatzgruppe, odsouzeného v Norimberku k smrti za válečné zločiny.

Sávitrí Déví je představitelkou metafyzického antisemitismu, podle něhož je Žid ztělesněním úpadku časových cyklů a jehož úkolem je rozklad všech národů, všech komunit a ve svém důsledku všeho života na planetě. Tvrdila, že počínaje čtvrtým stoletím př. n. l. až do Filónových časů začali helénizovaní Židé mísit své kabalistické představy s řeckými idejemi, aby vytvořili náboženství člověka postaveného proti všem ostatním živým tvorům. Toto povýšení člověka nad přírodu vedlo, ať už skrze kapitalismus nebo komunismus, k všeobecnému zmrzačení celého lidského druhu a k exponenciálnímu nárůstu jeho povahy coby výrobce a konzumenta na úkor všech ostatních tvorů v „říši kvantity“ charakteristické penězi, racionální vypočítavostí a nárůstem počtu lidí. Falši této filosofie se vyrovnalo jen její ekologické bláznovství. Lidstvo by tak jednoduše vytvořilo obrovský mezinárodní slum, v němž by se dovršilo vyčerpání a zničení samotné přírody. Z hlediska Sávitrí Déví jsou tak Židé ztělesněním sil smrti věku temna.

Některé z pasáží Hitlerova Mein Kampf mají skutečně zvláštní kosmický přídech. Zejména tehdy, když Hitler píše o Židech nebo o marxismu jako o nepřátelích árijské rasy, pozvedá často nacistickou ideologii na úroveň principu kosmického řádu. Výrazy jako „planety“, „světový éter“, „osud“, „miliony let“ a veškeré „stvoření“ propůjčují jeho líčením přírody, boje o život a přežití nejsilnějších kosmologickou notu. Hitler rovněž identifikuje lidské dobývání přírody a její překračování jako nebezpečnou iluzi židovského původu. Hitler prorokoval, že pokud by Žid s pomocí marxismu převládl nad lidstvem a nad zákony přírody, „planeta by cestovala po své dráze éterickým prostorem bez lidských bytostí, tak jako před miliony let… tím, že se bráním proti Židu, bojuji za dílo Páně.“ Sávitrí Déví se chopila těchto pasáží jako jasného důkazu Hitlerova božského poslání vyhubit anthropocentrickou víru v židokřesťanské oblasti novověkého západu ve prospěch učení „v zájmu Vesmíru“.

Považovala Hitlera za stejného avatára, jako byli Ráma a Kršna, nejčastěji vzpomínaní árijští hrdinové staré Indie, kteří rovněž věděli, že konce kalijugy lze dosáhnout pouze tím, že se na úpadek věku temna odpoví ještě větším násilím. Sávitrí Déví oslavovala Hitlera za to, že jako avatár zasáhl proti silám smrti a rozkladu v bitvě za budoucnost vesmíru. Na masových schůzích a shromážděních dvacátých a třicátých let „mluvil s divokou výmluvností, s vědomím, že boj, který právě začíná, musí přijít teď, nebo nikdy.“ Věděl, že jeho německý lid a celou árijskou rasu „ohrožují na existenci nositelé sil smrti, že jsou obklíčeni a že jejich pád a vymizení by znamenal definitivní úpadek vyššího organizovaného života na této planetě bez naděje na zmrtvýchvstání.“ Velebila mystický vhled, jednoduchou logiku i násilí nacismu coby kolektivního vyjádření Hitlerovy železné vůle, militantní brutality a fanatické víry.

Avatár jugy byl poslem apokalypsy a počátku následujícího věku. Hinduistická mytologie v puránách předpovídala příchod Kalkího, desátého a posledního Višnuova avatára, božského vtělení, které ukončí kalijugu a zahájí novou krtajugu.

Když se bude blížit konec věku kali, sestoupí na zem část onoho božského bytí, jež existuje svým vlastním duchovním způsobem v podobě Brahmy a které je koncem i začátkem a zahrnuje všechny věci: narodí se v rodině Višnujásů jako Kalkí, vynikající bráhman z vesnice Šambhala, nadaný osmi nadpřirozenými vlastnostmi… [Z]ničí všechny, jejichž mysli jsou pohlcené hanebností. Poté obnoví ctnost na zemi a probudí mysl těch, kteří žijí na konci věku kali, a ta bude průzračná jako křišťál. Lidé, kteří tak budou ctností onoho věku proměněni, budou jako semena lidských bytostí a zrodí rasu, která bude následovat zákony krtajugy neboli věku čistoty.

Kritická a finální povaha avatára Kalkího v cyklu věků vedla ke spekulaci, že se jedná o výpůjčku z křesťanského apokalyptického proroctví týkajícího se druhého příchodu Krista. Tento konkrétní mýtus z Višnupurány se datuje do prvních dvou století n. l. a vědci uvažovali o tom, zda tato myšlenka nevstoupila do Indie s parthskými vpády, ke kterým v této době došlo. Kalkí se v hinduistické ikonografii vyobrazuje jako válečník ozbrojený meči a sedící na bílém koni, což by opět naznačovalo spojení se spasitelskou figurou válečnického Krista v knize Zjevení. Tato úzká paralela mezi křesťanskými a hinduistickými ideami spasitele, v prvním případě jako někoho, kdo ukončí celé dějiny, v druhém jako někoho, kdo obnoví dokonalost na dobu trvání nového cyklu, pomáhá vysvětlit specifickou přitažlivost Kalkího pro západní mileniální duši. Sávitrí Déví zasvětila závěrečnou část Blesku a slunce příchodu Kalkího a konci věku temna.

Věřila Sávitrí Déví, že Adolf Hitler je Kalkí? Během doby rozkvětu Třetí říše a první poloviny druhé světové války téměř jistě ano. Jak Hitlerova avatárská bitva přerostla s vyhlášením války Sovětskému svazu a zapojením Spojených států v globální konflikt, chvěla se před touto obrovskou výzvou spojeným silám temného věku v podobě Židovstva, marxismu a mezinárodního kapitalismu. Nicméně koncem roku 1944 nemohla už ani ona ani její manžel očekávat vítězství Osy; bylo jasné, že Hitler kalijugu neukončil. Naděje Sávitrí Déví na její konec však zůstaly nezkalené, držela se například naděje, že Hitler je stále naživu a očekává vhodný moment, aby obnovil světovou válku. Bylo zcela jasné, že Kalkí přijde, a Hitler se mohl během tohoto konečného armageddonu skutečně znovu objevit jako Kalkí. Nicméně i kdyby se Hitler nevrátil osobně, Kalkí by v sobě spojil vlastnosti avatára Kršny na bitevním poli Kurukšétra z Bhagavadgíty s vlastnostmi Adolfa Hitlera a všech lidí proti času, kteří se vrací, aby obnovili vládu ctnosti.

Věřila, že v mezičase Hitler nabídl nejen sebe, ale i svůj milovaný německý lid jako oběť za vyplnění nejvyššího účelu stvoření: přežití elity lidstva. Jako druhé motto Poutě zaznívají Kršnova slova: „Jsem obětováním, jsem obětí…“ Počátkem roku 1956, kdy Německo bylo rozděleno a nacismus zhanoben, si Sávitrí Déví s potěšením představovala, že Hitler přežije v písních a symbolech: „Vládci nového časového cyklu, lidé jeho vlastní krve a víry, mu budou přinášet božské pocty skrze rituály plné významu a moci, v chladivém stínu nekonečných obnovených lesů, na plážích či na neporušených vrcholcích hor rýsujících se proti vycházejícímu slunci.“ Pro Sávitrí Déví bylo místo Adolfa Hitlera v budoucím árijském pantheonu zcela zajištěné.

Sávitrí Déví, cizinka, která dokonce ani neměla přímé zkušenosti s životem pod národně socialistickým režimem, vytvořila nový náboženský kult zmizelého Vůdce a mezinárodní výklad nacisticko-árijské ideologie, která překračovala úzké hranice německého nacionalismu a antisemitismu Třetí říše. Poražení a ponížení Němci, kteří nedokázali pochopit zneuctění své země ani přijmout démonizaci zbožňovaného vůdce, našli útěchu v jejím nadšeném souhlasu. Okoralým protagonistům nacistického teroru a pronásledování lichotila její nauka o univerzální árijské misi. Prozaické a hrůzné aspekty nacistické vlády i léta tyranie bledly před mytologickým scénářem, v němž byl Hitler povýšen na božstvo a ve kterém se jeho režim oděl do nového náboženského významu.

Počínaje šedesátými léty dvacátého století se Sávitrí Déví díky svému zbožštění Hitlera a národního socialismu stala vůdkyní mezinárodního neonacistického podzemí. Byla důvěrnicí Colina Jordana, zapáleného vůdce národně socialistického hnutí v Británii, a jeho pobočníka Johna Tyndalla, který je v současné době hlavou Britské národní strany. Znala Lincolna Rockwella, zakladatele Americké nacistické strany, a v srpnu 1962 se účastnila proslaveného Cotswoldského tábora v Gloucestershire, který představoval jakousi zakládající schůzi Světové unie národních socialistů (WUNS). Koncem šedesátých let přetiskl její knihy National Socialist World, časopis WUNSu, které vydávali Lincoln Rockwell a William Pierce. Na stránkách magazínu byla Sávitrí Déví připisována „tajemná a neomylná moudrost, podle níž Příroda žije a tvoří: neosobní moudrost pradávného lesa, hlubin oceánu a sfér temných prostor vesmíru… [které Adolf Hitler zavedl] jako základ pro praktickou regenerační metodu na celosvětové úrovni.“

V osmdesátých letech se sama Sávitrí Déví stala kultovní figurou neonacistické scény. Její eklektické myšlenky odvozené z hinduismu, mýtus o árijské rase, germanofilie a zbožňování Adolfa Hitlera (přičemž ani slovo „zbožňování“ není dostatečně silné), se staly novou mystikou oné zlověstné skupinky obhájců nacismu rozeseté po různých zemích světa. Po své smrti v roce 1982 byl popel Sávitrí Déví uložen v nacistické svatyni na základně Lincolna Rockwella v Arlingtonu ve Virginii. Ernst Zündel, německo-kanadský vydavatel knih zpochybňujících holocaust, masově prodával mladým německým neonacistům její knihy a nahraná interview. Miguel Serrano, bývalý chilský velvyslanec a průkopník „esoterického hitlerismu“, jí složil rozsáhlou poklonu ve svých vlastních knihách o Hitlerovi jako avatárovi.

Název: Hitlerova kněžka
Autor: Nicholas Goodrick–Clarke
Formát / stran: 16×24 cm, 288 stran
Datum vydání: 19.04.2011
Katalogové číslo: 8035
ISBN: 978-80-247-3561-0
Edice: Mysterion
Překlad: Mgr. Zuzana Marie Kostićová, Ph.D.

Knihu je možno prolistovat a zakoupit ZDE.

Recenze byla převzata ze stránek Okultura.cz.

Související články:

1. Nicholas Goodrick-Clarke: Hitlerova kněžka

Páté číslo Fasciklů patří Sávitrí Déví

Je typem silné ženy nesmířené s daným stavem věcí. Konvenční vztah k realitě u ní nehledejte. Neviděla věci jinak, viděla prostě jiné věci. Její životní vášní nebyla sexualita, ani drogy, ale národní socialismus!

V textu Hitlerismus a hinduismus se nejprve odvolává na významného indického mudrce, který v Adolfu Hitlerovi vidí „vědoucího“ (sanskrt. džňání). Poté líčí autobiografickou epizodu, v níž se Führer jeví jako „jsoucí v souladu se šastrami“, posvátnými indickými spisy. Autorka zdůrazňuje, že hájil staré hodnoty Árjů, podle nichž je vybudována i tradiční indická společnost a které existovaly rovněž v jiných indoevropských kulturách, např. v řecké. Nepřehlédnutelným symbolem této indoevropské „pospolitosti“ je úcta k slunci. Sluneční kult se mj. projevuje v užívání svastiky jako solárního symbolu, který dle Sávitrí Déví spojuje národně-socialistické Německo s árijskou Indií. |1| Obsahovou esencí zde je: zaprvé, že existuje kulturně-etnická indoevropská osa, která leží mezi árijskou Indií, antickým Řeckem a Třetí říší; nejedná se přitom pouze o osu „geograficko-prostorovou“, nýbrž i časovou: antické Řecko v ní symbolizuje minulost, hinduistická Indie současnost a Třetí říše budoucnost. |2| Zadruhé, že tato nadčasová neboli „věčná“ indoevropská osa stojí proti tomu, co by v návaznosti na René Guénona mohlo být nazváno „novověkem“ či, dle Julia Evoly, „moderním světem“. |3| Za ideologického „exponenta“ této moderny považuje Sávitrí Déví především proklamované rovnostářství. Tato „západní hodnota“ ovšem pochází z křesťanství, které se zprvu rozvíjelo v nejspodnějších vrstvách židovského lidu. V Hitlerovi ctí Sávitrí Déví „muže, který jde proti času“, tzn. proti kalijuze. Zkáza, kterou Hitler přináší, je namířena proti silám rozkladu. Slovo hitlerismus v názvu je však jen aliterací, která má zdůrazňovat podobnost s hinduismem. Jinde v textu se už nevyskytuje. Zato je zde přítomné to, co je pro Sávitrí Déví nejtypičtější – snaha o živoucí propojení toho, co je dnes zpravidla vnímáno odděleně jako: mýtus a realita. |4| Nakolik je tato surreálná interpretace národního socialismu oprávněná, nechť posoudí čtenář sám.

Jméno Sávitrí Déví dnes vzbuzuje podobné averze jako svého času jména Williama Burrougse, Renata Curcia, Che Guevary nebo Charlese Mansona, přestože tato drobná žena nikdy nevzala do ruky zbraň, aby zabíjela. Stejně jako oni se však pohybuje mimo mantinely určované buržoazií (a dnes Novou třídou). Vyzývá k jinému postoji k bytí, v jiném společenství, a svou věrností poraženému režimu testuje „hranice únosnosti“ tolerance tzv. slušných lidí. Intelektuál hrozící levičkou, zatímco pravačka shrabuje pocty, funkce, důchody, je integrován do systému, jakkoli přesvědčuje sám sebe, že iluze parlamentní demokracie nesdílí. Sávitrí Déví se snažila stát důsledně mimo systém. Nelze ji vřadit ani do trendu orientalizace Západu, s jeho guru, sektami, Tibeťany, mantrami, motorkovými jogíny, Kršnou, měšťáckým buddhismem a kung-fu. Její vize postdemokratické společnosti bez občanů je, řečeno jazykem let šedesátých, skutečně „alternativní“. Sávitrí Déví pro-hrává, ale také si ne-hraje. Přinejmenším to je důvod, proč brát tuto ženu vážně.

Poznámky:

1. Připomeňme si zde, co o symbolech kdesi píše Ernst Jünger: „Jednou jsou projekcemi forem ze skryté dimenze, pak ale i projektorem, pomocí něhož vrháme naše signály do neznáma v jazyce, který je libý bohům. A tyto záhadné rozpravy, tento řetězec podivuhodných snah, z nichž se sestávají naše dějiny, které jsou dějinami bitev lidí a bohů – - -: jsou to jediné, co činí studium hodnotným.“
2. Přiřazení antického Řecka k minulosti je přijatelné snad v tom, že se Sávitrí Déví hluboce zajímala o pohanské Řecko, jaké už neexistuje. Hinduistická Indie zastupuje současnost, neboť v něčem jako by se tam zastavil čas. Postavu indického hocha nechává říci: „Čas nic neznamená“. Třetí říše symbolizuje budoucnost, neboť proklamovaných tisíc let jejího trvání je v lidském řádu eufemismem pro věčnost. Sávitrí Déví si ji spojuje s budoucím, když Hitlerovo vystoupení ztotožňuje s koncem temného věku, kalijugy, a příslibem nadcházejícího věku pravdy (sanskrt. satjajuga)..
3. Fundamentální rozdíl mezi Sávitrí Déví a Guénonem s Evolou ale je, že se po celý život zdráhala přiznat evropskému křesťanství, ať pravoslavnému či katolickému, stopy jimi definované primordiální tradice. Na historické křesťanství pohlížela jako na dění „v čase“, zatímco Ježíš – jehož existenci ovšem považovala za nepravděpodobnou – by byl „mužem mimo čas“. Důležitá dějinně-filozofická koncepce „mužů v čase“, „mužů mimo čas“ a „mužů proti času“ je vysvětlena v práci The Lightning and the Sun. Osa Indie – Řecko – Německo se zajímavě projevuje třeba v ´bodech´ Čas („Vesmír byl Časem uveden v pohyb“/ „Čas stvořil tvory“, viz Védské hymny, Praha 1994, s. 60- 61; Heidegger: „Čas jako horizont bytí“, viz Bytí a čas, Praha 2002) a Řeč resp. Jazyk („Myslím na zvláštní spřízněnost německé řeči s řečí Řeků a jejich myšlením“, viz Už jenom nějaký bůh nás může zachránit, rozhovor s Martinem Heideggerem pro Spiegel v: Filosofický časopis č. 1/1995, s. 29).
4. Sávitrí Déví patří k těm, kteří jsou přesvědčeni, že život může být proměněn prožitkem posvátnosti a moderna je pro ni synonymem bezmála znepřístupnění sakrálního časoprostoru člověku, hlavně tedy árijskému člověku.

Esej, který si máte možnost přečíst (jedná se o první překlad do českého jazyka), byl poprvé uveřejněn v americkém periodiku The National Socialist World v roce 1980 (č. 2, s. 18 – 19) pod lehce upraveným titulkem Hitlerism and the Hindu World. Dnes je pod původním autorčiným názvem Hitlerism and Hindudom dostupný na serveru Racial Nationalist Library, naše verze ovšem vychází z německého překladu (Hitlerismus und Hindutum) v časopise Junges Forum z roku 2005 (č. 5, 17 – 23), který vyšel ke stému výročí autorčina narození. Existují rovněž překlady do francouzštiny a maďarštiny.

Autor: Aidan Rankin

Zelená politika by měla být politicky nekorektní a bojovat s myšlenkou lineárního, univerzálního pokroku

V poslední době dochází ke nárůstu znepokojivého trendu ve městech “prvního světa,” stejně jako v domorodých společenstvích. Je to trend, který zpochybňuje skutečný význam vzdělávání. Díky tomuto trendu mizí po celém světě knihy z polic.

Není to v důsledku finančních škrtů, nýbrž kvůli propuknutí epidemie “politické korektnosti”. Učitelé odstraňují z knižních regálů knihy o vojenských hrdinech, objevitelích, lovcích a dobyvatelích, na základě “imperialistických”, “rasistických” nebo “sexistických” názorů, čímž přispívají k odcizení a kriminalitě svých žáků a v širším smyslu i odcizení jejich škol od komunit, kterým slouží. Vnucením této formy cenzury “pokrokoví” učitelé oslabují místní kultury, namísto toho, aby je podporovali vytvářením dalších vzdělaných vrstev. Jejich činnost se tak stává antipedagogickou. Podkopává pevně zakořeněné tradice, avšak nepřispívá ničím, co by nahradilo jejich místo – ničím, kromě cynismu, nihilismu a pocitu ukřivděnosti, kterým vyplňují vzniklou prázdnotu.

Jako příklad můžeme uvést školu v kanadském Labradoru, kde je lov odsuzován modernistickými, Západem vychovanými učiteli a to i oproti faktu. že žáky této školy tvoří Inuité [1], lidé obývající subarktickou oblast, jejichž zdroj obživy tvoří odnepaměti trvale udržitelný způsob lovu a kteří zvířata, které lovili, uctívali.

Inuité neprezentují svoji společnost jako ideální, jejich se však společnost vyvinula legitimně. Vytvořili si během staletí života nomádských pastevců vlastní společenský systém, právo a vlastní názor na místo člověka ve světě, což úspěšně fungovalo do doby, než přišla větší a arogantnější kultura, která jim začala vnucovat vlastní postoje. V minulosti představovali pro Inuity největší nebezpečí misionáři. Poté správci, kteří se domnívali, že pro lidi je vždy lepší “usadit se”, žít v domech a nakupovat v supermarketech, namísto lovu v “odlehlých” oblastech, které jsou přece vhodnější pro těžbu surovin a vojenské základny. A teď hlavní nebezpečí přichází od “pokrokových” západních pedagogů, aktivistů a, což je ironie, zastánců hodnot “svobody” a “práv”.

V údajně rozvojovém světě způsobily liberální, západní elity ve své snaze vnutit uniformní model společnosti, nové rozdělení společnosti. Vznikla fragmentovaná společenství, jejichž problémy jsou podobné problémům, které mají ostatní podrobení “domorodci”. V inuitských osadách nabyl alkoholismus, rozpad rodin a domácí násilí endemického rozměru a míra sebevražednosti patří mezi nejvyšší na světě. Dále na sever pak Inuité, kteří znovuzískali určitou míru vlastní samosprávy, byli donuceni k závislosti na sociálních dávkách, “environmentalisty” kteří napadali jejich způsob lovu a kladení pastí.

Myšlení, které stálo za původním přinucením Inuitů k usazení, bylo inspirováno falešnou vírou v názor, že historie se vyvíjí po přímé linii “pokroku”, pohybující se nevyhnutelně kupředu, brutálně válcující přes místní zvláštnosti a jedinečné kultury, vedouce nás směrem k ještě větším státním útvarům a k více globální kultuře. Tuto představu historické nevyhnutelnosti, by měla ekologická politika, pokud chce mít nějaký smysl, napadat. Ekologičtí aktivisté se však až příliš často spojují s pokrokovými šovinisty, kteří o sobě prohlašují, že jsou proti ekonomické globalizaci a zároveň bojují za globalizaci kultur.

Zelená politika by měla být kulturně konzervativní. To neznamená, že by měla být “pravicová” v obecném smyslu. Znamená to, že by měla obsahovat kritiku myšlenky pokroku a usilovat o navrácení přirozené rovnováhy mezi ekonomikou, společenskými a lidskými vztahy a naší planetou. Tradiční konzervativci (High Tories) našli svého času společná východiska s utopickými socialisty ve svém odporu k excesům průmyslové revoluce. Podobně i dnes může být nalezeno pojítko mezi konzervativci, kteří si cení tradice nad změnou, malých podniků nad velkými korporacemi a socialisty, kteří upřednostňují místní komunity před centralizovanými vládami a spolupráci před centrálním plánováním.

Skutečný ekologista nemusí být vůbec žádné “politické zvíře” (zřejmě jde o narážku na satirický rozhlasový pořad Political Animal, který uvedla stanice BBC4 – pozn. překladatel), jeho názory by měly odrážet praktický zdravý rozum obyčejných lidí. Měl by věřit, společně s Aristotelem, že politické instituce se vyvíjí organicky a že by zde měly být limity ve velikosti států. S Edmundem Burkem, kritikem Velké francouzské revoluce, by pak měl zastávat názor, že “práva” mají malý význam bez kulturních kořenů a že jedinou skutečnou společenskou smlouvou je “společenství nejen mezi těmi živými, ale i mezi těmi co zemřeli a těmi, co se ještě nenarodili”.

Chyba, kterou učinilo mnoho současných Zelených je ta, že se málo spojují s těmi, kdož chtějí zachovat (conserve, conservare) tradiční způsoby života a více s těmi, kdo usilují vnutit “politicko korektní” fundamentalismus, který poskytuje ekonomické globalizaci kulturní podporu. Politicko korektní fundamentalisté popírají, že se lidská společenství vyvíjí přirozeně různými způsoby. Ať už to jsou levičáci nebo neoliberálové, upřednostňují abstraktní práva před věky nashromážděnou moudrostí.

Jako dřívější totalitní hnutí, současná politická korektnost bují díky rituálnímu denuncianství. Ti kdo odmítají myšlenku, že mužská a ženská role je zaměnitelná, jsou “sexisté”, ti kdo věří v silnou obrannou politiku jsou “militaristé”, ti kdo odmítají volný pohyb pracovní síly a kapitálu jsou “xenofobové”.

Ekologisté, kteří akceptují dnešní politicko korektní definici “pokroku” jednají proti základní logice zelené politiky. Základem toho být Zelený je totiž snaha o uchování kultur, uznání že lidská rozmanitost (diverzita) je součástí “biodiverzity”. Zelená politika by měla být hrdě politicko nekorektní a měla by bojovat s tyranií univerzálního pokroku.

Článek Aidana Rankina: Why greens should be politically incorrect vyšel v časopise The Ecologist dne 12. června 2000.

Poznámka:

[1] O tom, jak politická korektnost mate pojmy může posloužit i samo pojmenování tohoto etnika – jak uvádí Wikipedia: “pojmenování „Eskymák“ (Eskimo) je v Kanadě a Grónsku považováno za urážku; od r. 1977 je oficiálně prosazováno etnonymum „Inuité“ (Inuit), které uznala i vláda Kanady, pro všechna eskymácká etnika – ovšem Eskymáci na Aljašce, Aleutech a na Sibiři jej odmítají používat a preferují svá vlastní sebeoznačení.” Problematikou pojmenování Eskymák/Inuita se rovněž věnuje článek Michaela Stanovského “Eskymák nebo Inuita (nebo Nanuk)?“, který vyšel v Severských listech dne 27. ledna 2007.

Autor: Greg Johnson

Všeobecně vzato, environmentalisté převyšují průměr co do jejich intelektuálních, estetických a morálních vlastností. Porozumět řetězci příčin a souvislostí bezpochyby vyžaduje nemalou dávku inteligence, zvláště když vezmeme v potaz, že ekosystém představuje nesmírně komplexní příčinnou souvislost. Oblíbit si krásy přírody a pohrdat věcmi, jež ji hyzdí, vyžaduje silnou dávku estetické citlivosti. Jak podotýká Immanuel Kant, estetické porozumění v sobě obsahuje i určitý aspekt nezaujatosti. Právě tato nezaujatost je z moderního technologického pohledu zavrhována, neboť příroda je zde vnímána coby prostředek uspokojení lidských zájmů. V neposlední řadě je třeba nezanedbatelné morální citlivosti, aby člověk začal přemýšlet v kosmických dimenzích a převzal zodpovědnost i za vzdálené nezamýšlené důsledky svého jednání. K tomu, aby si člověk udržoval tuto rozšířenou zodpovědnost, potřebuje silný charakter.

Když to trochu zjednodušíme, environmentalisté se snaží stát dokonalými lidskými bytostmi. Samozřejmě to však neznamená, že by byli prosti hříchů, mezi něž patří například lehkovážnost, nicméně tyto jejich poklesky jsou sdíleny lidstvem v mnohem větší míře než jejich kladné vlastnosti. Jelikož ochráncům přírody leží na srdci blaho celého světa a podle toho i jednají, jejich reprodukce se pohybuje pod limitem sebezáchovy. V tomto bodě si však s nimi dovedu nesouhlasit, když tvrdím, že z hlediska dlouhodobé perspektivy je tato jejich volba ve vztahu k životnímu prostředí nezodpovědná a destruktivní.

Lidé, jimž leží na srdci blaho světa, nedělá jim problém předvídat budoucí dopady současného jednání a zároveň se vyznačují sebekázní ve vztahu k reprodukci, by naopak měli být těmi, kdo si pořídí početné rodiny. Z ekologického hlediska by právě o něco podobného měli usilovat. A ať jsou již tyto jejich vlastnosti produkty přírody, výchovy nebo obojího, děti ekologicky osvícených a zodpovědných lidí by je měly podědit. Planeta potřebuje více takových lidí, nikoli méně. Nebylo by skvělé, kdyby byli všichni takoví?

Pokud inteligentní a zodpovědní lidé budou mít málo dětí nebo vůbec žádné, rozhodně to neodradí hloupé, sobecké a nezodpovědné lidi od rozmnožování se v masovém měřítku. Pokud tedy ekologicky zodpovědní lidé budou upozaďovat své reprodukční schopnosti, zapříčiní tím, že ti samí lidé, jež dnes ničí planetu, ji jednou zdědí. Jaký má tedy smysl Zemi přenechat těm, kteří ji přemění v nehostinnou pustinu? Takto se dobrý hospodář nechová, proto ti, jimž budoucnost této planety není lhostejná, by měli mít početné rodiny.

Ano, skutečně je zde příliš mnoho lidí. Nebylo by však mnohem ekologicky zodpovědnější se tyto hloupé, vulgární a nezodpovědné lidi nemající žádného zájmu o planetu pokusit přesvědčit, aby měli méně dětí nebo vůbec žádné? Takovýto výsledek by však nemohl být ponechán na individuální volbě. Dnešní rodinné plánování je vzhledem k jeho dysgeničnosti ekologicky nezodpovědné. V současném klimatu pouze inteligentní a zodpovědní lidé omezují svoji reprodukci, čímž zapříčiňují, že zabedněnci a pošetilci zdědí planetu Zemi. Ekologicky zodpovědné rodinné plánování tak vyžaduje spoluúčast státu, jenž by finančně motivoval inteligentní a zodpovědné lidi k zakládání velkých rodin, zatímco hlupáci a nezodpovědní jedinci by měli mít dětí méně nebo vůbec žádné.

Potřebujeme zelené eugenické hnutí, dřív než bude příliš pozdě.

Článek Grega Johnsona: Why Environmentalists Should Have Large Families vyšel původně na stránkách Counter-Currents Publishing.

Autor: Allan C. Park

Evropští vědci dokázali, že iniciátoři velkého multikulturního dobrodružství bojují proti přírodě. Deník The New York Times uveřejnil informace o studii nizozemských vědců, z níž vyplývá, že vědecky prokázaný etnocentrismus, čili preference skupiny, jejíž je člověk součástí, je přirozený, a to jak po chemické tak i biologické stránce.

Hormon oxytocin je nazýván „hormonem lásky“, neboť je vylučován hypothalamem mimo jiné v průběhu sexuálního styku, kojení a porodu. O tomto neuropeptidu je známo, že pozitivně působí na tvorbu pouta k vlastním dětem, romantických vztahů mezi dospělými a důvěry uvnitř společnosti. Nový výzkum však došel k poznatku, že oxytocin zajišťuje, že lidstvo své sympatie vyjadřuje vyšší mírou v rámci jednotlivých oddělených etnických skupin.

The New York Times ve svém článku s názvem „The Dark Side of Oxytocine, the Hormone of Love“ uvádí:

„Láska a důvěra, jež jsou důsledky jeho působení, nejsou zaměřené vůči světu jako celku, nybrž pouze vůči příslušníkům vlastní skupiny. Ukázalo se, že oxytocin je hormonem klanu, nikoliv univerzálního bratrství. Psychologové pokoušející se specifikovat jeho úlohu došli k závěru, že působí coby prostředek lidského etnocentrismu.“

Tento závěr je výsledkem rozsáhlých výzkumů vedených týmem holandských psychologů v čele s doktorem Carstenem K.W. De Dreuem z Amsterdamské university. Před několika dny byla na internetu publikována jejich studie s názvem „Oxytocin Promotes Human Ethnocentrism“ (Oxytocin podporuje lidský etnocentrismus). De Dreu v něm píše, že „etnocentrismus je jednou z nejzákladnějších lidských vlastností, jež nemůže být vymýcena prostřednictvím vzdělání.“ Výzkumný tým měl k dispozici skupinu holandských mužů inhalujících oxytocin nebo jeho náhražku v podobě placeba, kteří zhruba po čtyřiceti minutách podstoupili sérii testů zkoumajících jejich pocity vůči příslušníkům vlastní etnické skupiny a těm ostatním.

Psychologové jim dali za úkol zmáčkout tlačítko přístroje po přečtení dvou jmen, následkem čehož bylo zjištěno, že osoby s dávkou oxytocinu v těle odpovídaly rychleji, když se na displeji objevila holandská jména, narozdíl od jmen arabských nebo německých. Váhání v případě cizích jmen odráží averzi vůči skupině „těch druhých“. Následně byly skupině předloženy dvě morální dilemata, jejichž podstata spočívala v tom, že mohou zachránit životy mnoha lidí obětováním jediné osoby, jež by skončila pod koly vlaku. Psychologové opět obměňovali holandská, německá a arabská jména potencionálních obětí. Jak píše The New York Times, „osoby, v jejichž tělech působil oxytocin, byly mnohem více náchylní k obětování nějakého Muhammada, nežli Maartense.“

Výzkumníci podotýkají, že tyto reakce nebyly způsobeny nepřátelstvím vůči menšinám, nýbrž vyšší dávkou loajality vůči své vlastní etnické skupině. Vypozorovali též, že přítomnost zmíněného hormonu v těle hraje svou roli při vzniku ochranného instinktu v případech, kdy se někdo cítí ohrožen příslušníkem jiné etnické skupiny.

Studie je postavena na experimentech, jež De Dreu realizoval a vyhodnotil loňského července. „Naše studie ukázala, že mimo otázek týkajících se spolupráce a benevolence má oxytocin svůj vliv i na agresivitu řidičů,“ podotýká De Dreu. Taktéž se na základě tří dalších testů ukázalo, že lidé jsou méně svolni sdílet své finance s jedinci nepatřícími do jejich skupiny. Rovněž pak při simulaci vězeňských podmínek vyšlo najevo, že studenti, jimž byla poskytnuta dávka oxytocinu, odmítali spolupracovat se členy jiných skupin ze strachu, že z jejich strany bude porušena vzájemná dohoda a jejich soukmenovci budou zničeni. Čím větší hladina strachu, tím větší pravděpodobnost, že skupina preventivně zaútočí na konkurenční klan s účelem ochránit sebe sama.
Pokud bude dávka oxytocinu poskytnuta vojákům, „může se stát, že budou ve větší než obvyklé míře stát při svých spolubojovnících a dokonce u nich bude větší vůle k sebeobětování,“ uvádí De Dreu, „nicméně u nich vzroste tendence podniknout preventivní úder proti nepřátelským silám, důsledkem čehož bude eskalace konfliktu.“

Je též významným zjištěním, že na základě téhož testu nebylo zjištěno, že by zvýšená míra etnické solidarity vedla k nevyprovokovaným útokům. I přes nabídky větších odměn v případě, že zaútočí na skupinu, jež je žádným způsobem neohrožuje, vojáci odolali. “Výsledky ukázaly, že oxytocin vyprovokovává postoj ‘soudržnosti a ochrany’, v jehož rámci dochází k posilování vzájemné důvěry uvnitř skupiny a vzájemné solidaritě, a defenzivní, nikoli však ofenzivní agresi vůči konkurenčním skupinám,” sumarizuje De Dreu.

Navzdory karikaturám rasově uvědomělých bělochů pochodujících likvidovat své sousedy je biologickou realitou, že etnická solidarita podporuje vnitroskupinovou soudržnost, altruismus a ochranu vlastního druhu.

The New York Times si pro vyvrácení těchto argumentů vybraly “experta na emocionální mozkové procesy” z Národního institutu duševního zdraví, Dr. Bruna B. Averbecka. Ten přichází s hypotézou, že efekty oxytocinu se tímto způsobem promítají do lidského jednání jen v případech, že jedinec nemá o konkurenční skupině žádné informace. Jakmile se však z oné neznámé skupiny stane známá entita, mozek se rázem spolehne na vědomý úsudek a vrozené, podvědomé a biologické funkce zůstanou upozaděny. Když byl konfrontován s fakty, neskrýval své překvapení: “Skutečně shledávám překvapujícím, že tyto neurotransmitery v takto podstatné míře ovlivňují sociální chování.”

Nový vědecký výzkum ukazuje, kterak je etnocentrismus v lidské společnosti pevně zakotven a nedá se mu uniknout. Zastánci diverzity možná nejsou informováni o neurologických popudech, objektivním pozorovatelům je však známo, že jsou univerzální veličinou. Multikulturalisté, bojující proti poznatkům z moderní biologie, neustávají v propagaci módních antirasistických postojů v rámci západních kosmopolitních společností prostřednictvím školní indoktrinace, televizní propagandy a nejrůznějších tréningových programů sociální citlivosti. Oxytocin může podněcovat “sub-rasismus”, jak byl popsán Dr. Colinem Liddellem.

Výsledky práce Dr. De Dreua naznačují, že zastánci multietnicismu sedlají mrtvého koně, neboť lidé všech ras jej odmítnou na podvědomé úrovni chemických procesů. Expandující masy menšinových skupin způsobují zmenšení altruismu, nárůst všeobecné nedůvěry a přizpívají k hlubšímu a permanentnějšímu společenskému rozkolu. Prosazování mezirasových kontaktů je tedy v praxi rovno usilování o konflikt.

Dr. De Dreu věří, že tento instinkt “matky medvědice” se vyvinul v průběhu evoluce. “V prostředí, v němž se pohybovali naši předkové, bylo pro členy pospolitosti velmi důležité zjištění, zdali i ostatní její členové se s ní cítí dlouhodobě spjati,” říká. Pro potřeby dnešní doby má tento poznatek snad ještě větší relevanci, když si vezmeme v potaz, že obyvatelé Západu jsou čím dál tím více obklopováni vysoce soudržnými, relativně uzavřenými minoritními skupinami připravenými si na ně vylít svůj historicky podmíněný vztek. Oxytocin funguje na obou stranách.

Je možné, že jedinou cestou, jak zabránit vzplanutí sebedestruktivního rasového požáru, je používat své mozky.

Článek Allana C. Parka: Nationalism Is Natural vyšel původně na stránkách Alternative Rights.

Doplňující informace o oxytocinu např. zde:

Brainethics: Oxytocin is the window to the soul

Brainethics: Oxytocin: the direct route to altruism?

Autor: Tom Wolfe

Wilsonův vlastní život je dobrým argumentem pro jeho tezi, že u lidí stejně jako u dostihových koní vrozené povahové vlastnosti pokaždé přetrumfnou výchovu i životní podmínky. V základních rysech biografie jeho dětství zní jako životopis toho typu kluka, který by dnes skončil jako objekt bulvárního titulku: Zavrhovaný nekňuba dostal namakance.

Narodil se v Alabamě dceři farmáře a synovi železničního inženýra, ze kterého se stal účetní a alkoholik. Rodiče se rozešli, když bylo Wilsonovi jedenáct let a on byl odeslán do Gulf Coast Military Academy. Následovalo chaotické dětství.. Otec pracoval pro federální Administrativu elektrifikace venkova, která ho neustále vysílala do odlišných oblastí, od dalekého jihu (Georgia, Alabama, Mississippi, Louisiana) až po Washington D. C. a zase zpátky, takže Wilson za jedenáct let vystřídal čtrnáct různých státních škol. Vyrostl z něj ostýchavý introvert, který vyhledával jen společnost dalších samotářů, nejlépe těch, kteří sdíleli jeho nadšení pro sbírání hmyzu. Celá léta byl vychrtlý zakrslík a během dalších let byl jako dlouhá tyčka. Ale nehledě na to, jaký ektomorfický tvar právě měl a nehledě k tomu, do jaké školy právě chodil, měl jeho život jedno velké gravitační centrum: mohl být zahrabaný kdekoli na tomto božím světě a vždy byl nejchytřejší osobou ve třídě. To zůstalo pravdou i poté, co na Alabamské univerzitě odpromoval s bakalářskou a magisterskou hodností v biologii a stal se čekatelem na doktorský titul a po celé příští půlstoletí profesorem biologie na Harvardu. Nejlepším ve třídě zůstal každý coul své studijní cesty. Jeden vzteky vřící učenec z Harvardu za druhým, včetně jednoho nositele Nobelovy ceny, přihlíželi zastínění svého renomé tímto děsně zdrženlivým, děsně slušným Alabámcem, Edwardem O. Wilsonem.

Wilsonovým oborem v rámci vědního oboru biologie byla zoologie a v rámci zoologie entomologie, nauka o hmyzu; a v rámci entomologie myrmekologie, nauka o mravencích. Rok po roce studoval svoje mravence, od Massachusetts po surinamskou divočinu. Učinil zásadní zjištění o mravencích, týkající se kupříkladu jejich způsobu dorozumívání přes pach lepkavé chemické látky známé jako feromony – tímto si vysloužil ohromný aplaus ve světě myrmekologie, značný aplaus ve světě entomologie, ucházející aplaus ve světě zoologie a zdvořilý potlesk v širém světě biologie obecně. Všeobecné mínění bylo, že tichý Ed Wilson dělal přesně to, k čemu byl zrozen, totiž aby pozoroval mravence, bůh mu žehnej. Patrně nikdo z dotyčných si neuvědomil, že Wilson zažil onen okamžik úplného zjevení, o němž sní všichni vědci. Je znám jako „Aha!“ fenomén.

V roce 1971 začal Wilson vydávat svou nyní proslulou sociobiologickou trilogii. Svazek I, The Insect Societies (Hmyzí společenství), byl velkolepým obrazem složitého společenského uspořádání hmyzích kolonií obecně, samozřejmě s mravenci v hlavní roli. Aplaus byl málem světový, dokonce i mezi členy Harvardské fakulty, kteří drželi na uzdě svou závist a zášť. Až do této chvíle Ed Wilson neprozradil, co přesně zamýšlí.

„Hmyzí společenství“ obšírně vysvětlovalo, jak pozoruhodně rozmanité a jak přesně vymezené jsou profesní dráhy a sociální postavení hmyzu. Z jediné mravenčí královny se zrodil milion potomků s úchvatnými rozdíly ve velikosti a každý z nich byl předurčen pro specifickou kariéru. Mravenci zásobovači se vydávali hledat potravu a přinášeli ji do mraveniště. Velcí vojenští mravenci vyráželi vpřed jako nájezdníci, „Hunové a Tataři hmyzí říše“, masakrujíce jiné mravenčí kolonie, žerouce mrtvé oběti a dokonce vláčejíce zpět zajaté mravenčí larvy jako potravu pro svou kolonii. Naopak jiní mravenci vyrazili do terénu jako pastevci, lezouce po kmenech stromů a chytajíce červce a housenky, aby z nich podojili lepkavý sliz, který vylučují (více potravy), a aby je zahnali na noc do podzemí kolonie, jinými slovy, do stájí. Hospodářská zvířata!

Ale co přivedlo ty brouky k tak odlišným, vysoce specializovaným povoláním? Nikdo je nevyškolil a také se nezaučili pozorováním. Narodili se a šli dělat. Odpovědí, jak každý entomolog ví, je genetika, kódy vtištěné při narození. Takže co, jestli vůbec něco, má tohle do činění s lidmi, kteří ve vyspělých společnostech běžně stráví dvanáct nebo třináct let, a často i mnohem déle, chozením do škol, děláním testů způsobilosti, mluvením s konzultanty o budoucím zaměstnání, předtím, než se rozhodnou pro své povolání?

Odpověď, věděl Wilson, měla být nalezena v džunglích karibského ostrova. O patnáct let dříve, v roce 1956, se stal zbrusu novým učitelem biologie na Harvardu a doprovázel svého prvního diplomovaného žáka, Stuarta Altmanna, do Cayo Santiaga, známého mezi zoology jako „opičí ostrov“ poblíž pobřeží Portorika. Altmann zkoumal opice druhu makak rhesus v jejich přirozeném prostředí. To se odehrálo čtyři roky před tím, než Jane Goodallová začala se studiem šimpanzů v divočině východní Afriky. Wilson byl, jak to později popsal ve své biografii, vyveden z konceptu nad opičím „rafinovaným a často brutálním světem nadvlády, spojenectví, příbuzenských svazků, pří o území, zastrašování a předvádění se, i skličujících intrik.” Po večerech učitel a žák, oba dvacátníci, hovořili o možnosti nalézt společné charakteristiky mezi společenskými zvířaty, dokonce i mezi těmi navenek zcela odlišnými jako jsou mravenci a makakové. Dohodli se, že by měli ignorovat ukvapená povrchní srovnání a nalézt hlubší podstatu, statisticky prokazatelnou podstatu. Altmann už měl pro takový vědní obor název „sociobiologie“, a ta měla zahrnovat všechna zvířata žijící ve společenských řádech, od hmyzu po primáty. Wilson se nad tím zamyslel –
Aha!
– lidští tvorové jsou také primáti. Stálo ho to devatenáct let života a exkurze do takových ezoterických a značně statistických disciplín jako jsou populační biologie a alometrie („relativní růst části ve vztahu k celému organismu“) než vypracoval přesvědčivou syntézu podloženou podrobným pozorováním v přírodě i v laboratoři, a vysvětlenou na základě přesných měření. Hmyzí společenství bylo pouhou základní prací. V roce 1975 zveřejnil samu stěžejní tezi: Sociobiology: The New Synthesis (Sociobiologie: Nová syntéza). Nikoli, jak si každý ve světě biologie povšiml, nějaká nová syntéza, ale jedinečná nová syntéza. Ta syntéza s velkým T.

V závěrečné kapitole knihy, v dnes již proslulé kapitole 27, oznámil, že člověk a všechny jeho výtvory jsou produktem skrytých vzorců táhnoucích se historií evoluce, od mravenců dlouhých jednu desetinu palce až po druh Homo sapiens. U Homo sapiens rozdělení rolí a pracovních úkolu mezi muže a ženy, rozdělení namáhavé práce mezi vládnoucí a ovládané, mezi velké průkopníky a celoživotní dříče, nelze vysvětlit takovými povrchními, vnějšími přístupy jakými jsou historie, ekonomie, sociologie nebo antropologie. Jedině sociobiologie, pevně usazená v genetice a v Darwinově evoluční teorii, dokáže odvést takovou fušku.
Během velkého rozruchu, jenž následoval, zhustil Wilson při interview svou teorii do jediné věty. Každý lidský mozek, uvedl, se rodí nikoli jako nepopsaný list, čekající na zaplnění zkušenostmi, ale jako „exponovaný negativ čekající na ponoření do vyvolávací kapaliny.“ Negativ bude vyvolán buď dobře anebo mizerně, nicméně vždy dostanete pouze a jedině to, co už na daném negativu bylo při zrození.

V jednom z nejpozoruhodnějších projevů raněného marxistického šovinismu v americké akademické historii (a bylo jich mnoho) se dva Wilsonovi dobře známí kolegové z Harvardského muzea srovnávací zoologie, paleontolog Stephen Jay Gould a genetik Richard Lewontin, připojili ke skupině radikálních aktivistů, nazvané Věda pro lid, aby zformovali to, co lze nazvat jedině „dezinfekční četou“. Cílem, soudě podle jejich veřejných výroků, bylo démonizovat Wilsona jako reakcionářského eugenika, nácka v zárodku, a vymýtit sociobiologii jako metodu zkoumání lidského chování. Po třech měsících příprav, zahájil kádr svou kampaň dopisem, podepsaným patnácti členy profesorského sboru fakulty a studenty v oblasti Bostonu, který byl adresován řídícímu americkému orgánu intelektuální etikety a vyčmuchávání odchylek od normálu, The New York Review of Books. Teorie podobné Wilsonovým, útočili, „vedou k poskytování genetického ospravedlnění status quo a existujících privilegií pro určité skupiny podle třídy, rasy nebo pohlaví.“ V minulosti takové ohavné wilsonské intelektuální jedy „položily významné základy pro uzákonění sterilizačních zákonů … a také pro eugenickou politiku, která vedla ke zřízení plynových komor v nacistickém Německu.“

Kampaň se táhla po celá léta. Odpůrci piketovali Wilsonovu hodinu sociobiologie na Harvardu (a univerzita s fakultou ani necekla a nic nepodnikla). Členové INCAR, Mezinárodního výboru proti rasismu, skupiny známé svými násilnými konfrontacemi, vzali útokem výroční schůzi Amerického sdružení pro rozvoj vědy ve Washingtonu a ovládli pódium právě před tím, než měl Wilson promluvit. Jeden provokatér se zmocnil mikrofonu a pustil se jízlivou kritikou do Wilsona, zatímco druzí se pošklebovali a drželi vztyčené transparenty se svastikami – načež jedna žena stojící za Wilsonem mu na hlavu vyprázdnila plnou karafu ledové vody i s kostkami a komplet dezinfekční četa sborově zapěla: „Jsi celý mokrý! Jsi celý mokrý! Jsi celý mokrý!“

Dlouhá pomlouvačná kampaň proti Edwardu O. Wilsonovi byla jednou z nejhnusnějších epizod v americké akademické historii – a nemohla mít dokonalejší opačný účinek. Neboť, jak se říká, „hodně nepřátel, hodně cti“. Z Wilsona se přes noc stal nejznámější biolog ve Spojených státech. Brzy byl ozdoben obvyklými stuhami slávy: vystupování v pořadu Today, v Show Dicka Cavetta, Good Morning America a objevení se na titulkách časopisů Time a The New York Times … zatímco Gould a Lewontin vřeli vzteky … a vřeli … a rozjímali nad svým pravděpodobným místem v historii vědy dvacátého století: poznámka či dvě pod čarou v moři biografií o Edwardu Osbornu Wilsonovi.

V roce 1977 získal Wilson Národní medaili za vědu. V roce 1979 vyhrál třetím svazkem své sociobiologické trilogie On Human Nature (O lidské přirozenosti) Pulitzerovu cenu za literaturu faktu. O jedenáct let později se svým kolegou-myrmekologem, Bertem Hölldoblerem, publikoval ohromné (7 a půl liber), vysoce odborné dílo, The Ants (Mravenci), myšlené jako poslední slovo o těchto pracovitých tvorech, kteří ve Wilsonově kariéře hráli tak velkou roli. Kniha pro oba muže získala Pulitzerovu cenu. Pro Wilsona to byla už druhá.

Jeho drtivý úspěch velkolepě regeneroval darwinismus. Sociobiologie evoluci prezentovala jako ultimativní teorii, konvergenci všech poznatků. Jistě, darwinisté s námi žili vždy, již od dob toho velkého muže samotného. Avšak ve dvacátém století byl darwinovský příběh lidského života – přirozený výběr, pohlavní výběr, přežití nejlépe přizpůsobených a tak dále – zastíněn freudovskými a marxistickými výklady. Marx řekl, že třídní příslušnost předurčuje osud lidské bytosti; Freud řekl, že je to oidipovské drama uvnitř rodiny. Obé byly síly vně novorozence. Darwinisté, Wilson první mezi nimi, toto vše převrátili naruby a prohlásili, že jsou to geny, se kterými se nemluvně narodí, co rozhodne o jeho osudu.

Tom Wolfe, Hooking up: essays and fiction, Londýn 2000, úryvek z kapitoly Digibabble, Fairy Dust, and the Human Anthill (Digiblábol, vílí prach a lidské mraveniště).

Související články:

1. Geny, instinkty, IQ: základní fakta
2. Náhoda a nutnost (v zrcadle Nové pravice)
3. Kdo byl Alexis Carrel?

I.

Věda má zatím jen matné představy o tom, jak geny vyvolávají růst a tvar – ale že jsou za to zodpovědné geny, o tom není pochyb. Rozdíly mezi lidmi a šimpanzi jsou genetickými rozdíly a naprosto ničím jiným. I ti, kdo zdůrazňují kulturní stránku lidství a popírají nebo zpochybňují význam genetických rozdílů mezi lidmi nebo rasami, souhlasí, že rozdíly mezi námi a ostatními živočišnými druhy jsou především genetické.

V sedmdesátých letech, po vydání knihy E. O. Wilsona Sociobiology, |1| došlo k silnému protiútoku na myšlenku geneticky ovlivněného chování, který vedli Wilsonovi [židovští] kolegové na Harvardu, Richard Lewontin a Stephen Jay Gould. Jejich oblíbený slogan, použitý jako název jedné Lewontinovy knihy, byl nesmiřitelně dogmatický: „Ne v našich genech!“ |2|

V té době byla hypotéza, že genetické vlivy na chování jsou malé nebo žádné stále ještě dost věrohodná. Po čtvrt století výzkumů behaviorální genetiky už tento pohled udržitelný není.. Geny jsou předpisy jak pro anatomii, tak pro chování. Je to determinismus, predestinace a osud v takovém měřítku, o jakém se Kalvínovi ani nezdálo!

I mozek je vytvořen geny. Je pouze tak dokonalý, jak je dokonalá jeho vrozená konstrukce. Že je to [bio]stroj navržený tak, aby se dal modifikovat zkušeností, to je také zapsáno v genech. Jak, to je jedna z největších záhad v moderní biologii.

II.

V šedesátých letech minulého století bylo módou oddělovat při narození dvojčata od sebe, zejména když byla určena k adopci. V mnoha případech se to dělo bez nějaké zvláštní myšlenky, avšak v jiných případech v tom byl skryt záměrný vědecký cíl: testovat a (jak se očekávalo) předvést tehdy převládající „nezvratitelný“ názor, že výchova a prostředí osobnost formují, a geny nikoli. Výzkum zdaleka neukázal sílu výchovu při formování naší mysli, právě naopak: ukázal sílu instinktů!

Instinkt je slovo používané často u zvířat. Konvenční poznání, které ve druhé polovině dvacátého století ovládalo psychologii a všechny další společenské vědy tvrdilo, že lidé se na instinkty spoléhat nemusejí: místo toho se totiž učí. Jsou tvořivými, kulturními, vědomými bytostmi; vše, co dělají, je prý „výsledkem svobodné vůle, obřího mozku a věcí vtlučených jim do hlavy jejich rodiči“.. Myslet si něco jiného, věřit ve vrozené lidské chování, znamená „chytit se do pasti biologického determinismu“.

Aby tato „hrozba“ byla zažehnána, začaly se ovšem znovu vynořovat mnohem více zarážející podoby determinismu:rodičovský determinismus Freuda, společensko-ekonomický determinismus Marxe, politický determinismus Lenina, tlak vrstevníků a kulturní determinismus Franze Boase a Margaret Meadové, determinismus typu podnět -reakce Johna Watsona a B. F. Skinnera, lingvistický determinismus Edwarda Sapira a Benjamina Whorfa. |3|

Buď jak buď, jednou z nejvíce scestných myšlenek všech dob, o které odborníci ze společenských věd téměř celé století úspěšně přesvědčovali nejrůznější myslitele, bylo, že biologická kauzalita je determinismem, zatímco enviromentální kauzalita zachovává svobodnou vůli; a že zvířata mají instinkty, a lidé ne. Neboť kultury nejsou nějakým náhodným výběrem svévolně vzniklých návyků, nýbrž poměrně přesným vyjádřením, založeným na instinktivní povaze lidských skupin.

III.

Automatické podezření proti každému, kdo se jen dotkl tématu dědičnosti inteligence, bylo po dlouhá desetiletí utvářeno politicky ovlivňovaným výzkumem. Ještě koncem 90. let, kdy Robert Plomin se spolupracovníky ohlásil, že „´gen pro inteligenci´ se nalézá na šestém chromozomu“, se návrat IQ k vědeckému uznání na mnoha vlivných místech setkával jen s nenávistí a pohrdáním. Avšak samotný výzkum genu, který kovariuje s inteligencí, již katedroví popírači a žurnalističtí odpůrci svobodného poznání zastavit nemohli.

Dnes víme nejenže se IQ mění s věkem, ale také že se mění jeho děditelnost! Jak rosteme a shromažďujeme zkušenosti, vliv genů vzrůstá. Děditelnost dětského IQ je kolem 45% (na vrub rodinného prostředí připadá méně než pětina, zbytek pochází z dělohy, ze školy a od vnějších vlivů, jako jsou skupiny vrstevníků).. V pozdní adolescenci však podíl děditelnosti stoupá až na 75%! Jak vyrůstáme, postupně se projevuje naše vlastní vrozená inteligence a opouštíme vlivy, které do nás vtiskli druzí. Snažíme se přitom vybírat si spíše takové prostředí, které vyhovuje našim vrozeným sklonům, než bychom své vrozené sklony přizpůsobovali prostředí, v němž se nacházíme. |4|

Intenzivní a lepší vyučování dětí má na jejich IQ dramatický účinek, ale pouze dočasně! Na konci základní školy nejsou děti, které absolvovaly předškolní přípravný program, před ostatními nijak více vpředu. Ale i přerušení školní docházky má na IQ prokazatelně jen dočasný vliv a testy, které vykazují nejrychlejší nárůst, jsou ty, které mají se školním učivem nejméně společného. Definicí dokonalé meritokracie je tak společnost, kde úspěch člověka závisí na jeho genech, neboť prostředí je ´pro všechny stejné´.

Poznámky:

1. Česky Wilsonovy vyšly tyto důležité knihy: O lidské přirozenosti. Máme svobodnou vůli nebo je naše chování řízeno genetickým kódem? (Praha 1993), jedná se o třetí svazek Sociobiology; Rozmanitost života. Umožní poznání zákonů biodiverzity její záchranu? (Praha 1995); Konsilience. Jednota vědění: O nezbytnosti sjednocení přírodních a humanitních věd. (Praha 1999).
2. Srv.: Richard C. Lewontin, Biologie jako ideologie: za co mohou naše geny?, Brno 1997; Stephen Jay Gould, Jak neměřit člověka: pravda a předsudky v dějinách hodnocení lidské inteligence, Praha 1998. Je smutnou pravdou, že hlavně Gould je u nás dodnes vydáván za téměř nezpochybnitelnou autoritu.
3. Mezi roky 1950 a 1990 se pomník enviromentálního determinismu zhroutil. Freudovská teorie padla v okamžiku, kdy lithium poprvé vyléčilo depresivní mánii, u které nepomohlo dvacet let psychoanalýzy. Marxismus padl, když byla postavena berlínská zeď; kulturní determinismus, když Derek Freeman zjistil, že závěry etnoložky Margaret Meadové (o tom, že adolescentní chování je nekonečně tvárné kulturou) se opírají o kombinaci zbožného přání, špatného sběru dat a adolescentních legrácek jejích informátorek. Behaviorismus padl při slavném pokusu v padesátých letech ve Wisconsinu, kdy se osiřelá opičí mláďata citově připoutala k hadrovým napodobeninám matky, přestože potravu dostávala pouze od drátěných napodobenin; v lingvistice byla první prasklinou kniha Noama Chomského Syntactic structures (čes. Syntaktické struktury: logický základ teorie jazyka, Praha 1966) atd.
4. To vysvětluje životní zklamání těch rodičů, kteří podlehli cynické a nezodpovědné propagandě o „všemocnosti prostředí a výchovy“ a adoptovali alogenní. Za mediálně známým případem ´prominentky´ Boučkové se jistě skrývají desítky podobných, jenže „anonymních“ rodinných tragédií…

Literatura:

Matt Ridley, Genom: Životopis lidského druhu v třiadvaceti kapitolách, Praha 2001.

Související články:

1. Sociobiolog Edward O. Wilson: „oběť marxistických deratizátorů a liberálních vymítačů“
2. Náhoda a nutnost (v zrcadle Nové pravice)
3. Alexis Carrel: Odkaz stále živý

Autor: Alexander Tomský

V souvislosti s potřebou omezovat státní výdaje se cudně mlčí o problému, který nás jednou v budoucnosti zavalí. Společnost totiž nejen stárne, zhoršuje se také neustále její celkový zdravotní stav čili průměrná kvalita populace, a tak musí náklady na lékařskou péči nezadržitelně růst.

Přímo hrůzná čísla nabízejí každý rok statistiky nedonošených dětí, a naši lékaři se ještě chlubí, že v zachraňování postižených nedochůdčat jsou nejlepší na světě. Zároveň tvrdí, že na ně nemají nemocnice dost peněz. Kéž by! Už v roce 2000 se narodilo 5277 novorozeňat o váze pod dvě a půl kila. O pouhých osm let později je už číslo 8638. V této statistice se ovšem skrývá 30 procent dětí daleko menších, permanentně poškozených, odsouzených k živoření s mozkovou obrnou, epilepsií a Downovým syndromem. Inkubátory totiž plní také děti, které se stěží vejdou do dlaně, hlavně proto, že stále víc žen otěhotní díky umělému oplodnění.

Riziko předčasného porodu se rovněž zvyšuje u matek, které odkládají těhotenství a rodí ve vyšším věku. Lékaři sice dobře vědí, v jakém období předčasného porodu a při jaké váze se nevyléčitelných dětí rodí nejvíc, ale to je nezajímá. A tak za ně samovolně „rozhoduje“ stále dokonalejší a dražší technologie. Rok co rok platí pojišťovny nemocnicím na záchranu dětí zhruba o sto milionů víc, takže se jejich počet neustále zvyšuje. K celoživotnímu živoření jsou odsouzeny také matky ležících dětí, jež v 70 procentech opustí jejich partneři, a musí proto zoufale bojovat o přežití s pojišťovnou a s úřady sociální pomoci. Dokonce i zde už dochází k omezování státní pomoci a za ty, kteří nechají své dítě napospas státu, zaplatí společnost za každé dítě milionové sumy.

Stará, chudá společnost bývala pragmatická. Když viděla porodní bába, že je to hodně zlé, otevřela okno a rodičky se neptala. Nevím jak si poradila s křesťanským svědomím a principem nedotknutelnosti života, možná věřila, že na onom světě bude o dítě postaráno lépe. Dnešní Hippokratova víra současných lékařů je však absolutní. A ptát se matky okamžitě po porodu znamená znát výsledek předem.

Pamatuji se, jak byl můj tchán, pražský internista, kdysi šokován, když se ptal vrchní sestry v jedné anglické nemocnici, jak to, že mají tak vysokou úmrtnost kojenců v porovnání s daleko chudším Československem. Nebyl nějakou chvíli schopen pochopit její výmluvný nechápavý pohled. Možná že se v Anglii lékaři tváří, že o praktikách vrchních sester nic nevědí. Nevím.

Že doktoři nechtějí rozhodovat o životě a smrti, naprosto chápu, znamená to snad, že mají aktivně podporovat produkci beznadějných případů? Jako by nestačil automobilismus. Jedno je z ekonomického pohledu jisté. Právo na umělé oplodnění by existovat nemělo (máme adopci) a na stále dražší moderní technologie také ne. Ani starší ženy bez partnera (singles) by neměly rodit děti na útraty společnosti. Jinak nás čeká zoufalý bezbariérový svět, kde bude stále menší počet zdravých lidí rukojmím postižených. Anebo něco ještě horšího.

***

Jedno je z ekonomického pohledu jisté. Právo na umělé oplodnění by existovat nemělo (máme adopci) a na stále dražší moderní technologie také ne.

Úvaha Alexandra Tomského byla převzata ze stránek Lidovky.cz, kde vyšla dne 18. listopadu 2010.