Ďalším našim spoločným znakom je tiež vedomie ďalekosiahleho úpadku na všetkých úrovniach – intelektuálnej, duchovnej, fyzickej, environmentálnej. Z pozície tohto vedomia stojíme ako svedkovia a obrancovia našej bezprostrednej reality, pričom nám je cudzie relativizovanie typu, že i úpadok je prirodzený a teda nemenej “reálny”. Takéto úvahy považujeme len za jeden zo symptómov modernej ignorancie a nihilizmu.

Naša pozícia je teda v zásade reakčná. Sme reakcionári a nemôže tomu ani byť inak, pretože zastávame názor, že súčasný smer postráda akúkoľvek šancu udržať ľudstvo ako duchovnú bytosť a v našom veku už dospieva do štádia, keď ohrozuje našu samotnú biologickú existenciu. A práve preto názov Pretrvanie, zápas o pretrvanie večných a trvácnych hodnôt, ktoré tu boli dávno pred nami a budú platiť ešte aj dlho po nás.

Ako symbol sme si vybrali znamenie Perúna, vládcu nebeského ohňa, tiež ľudovo známy ako Perúnov kvet. Vidíme v ňom mystérium blesku i letného slnka, ktoré oživujú náš svet, povestné papradie, ktoré podľa predania počas búrkových nocí a na noc letného slnovratu zakvitá zázračným kvetom. Ten, kto prekoná strach a nájde ho, je obdarený schopnosťou porozumenia a prezretia vecí dovtedy skrytých. Je to pre nás symbol vyššieho poznania, nájdenia samého seba, zasvätenia a premeny v nového človeka.

Naša filozofia stojí na troch základných ideových pilieroch, ktorými sú tradicionalizmus, nacionalizmus a environmentalizmus. Preto sa naše motto skladá z troch slov, ktoré tieto piliere reprezentujú: TRADÍCIA – ROD – ZEM. Tradícia v tomto prípade nie je len označením nejakých ľudových zvykov a obyčají, ale označením vyššieho princípu, ktorý stojí nad všetkým a ktorý je večný a trvácny.

Ako píše René Guénon vo svojej knihe Kríza moderného sveta:

“V duchovnej zmätenosti typickej pre našu dobu sa nám stáva, že užívame slovo “tradícia” bez rozdielu pre rôzne veci, často i úplne bezvýznamné, ako sú napríklad jednoduché zvyky bez hlbšieho dosahu, a často dokonca aj zvyky, ktoré vznikli iba nedávno… Rezolútne odmietame označovať týmto slovom čokoľvek, čo je čisto ľudského rádu, na tom musíme výslovne trvať.”

ROD to je národ, ktorý obýva našu krajinu, našu ZEM. Spojenie týchto slov tvorí jednotu a ani poradie nie je náhodné. Tradícia stojí na vrchole všetkého, pod ňou stojí človek a jeho vedomie, a človek sám stojí na zemi, ktorá ho splodila, a ktorá ho živí.

5. VNITŘNÍ A NIKOLI VNĚJŠÍ VÝVOJ

Přenesení těžiště pozornosti a centra snažení nebude mít ovšem význam jen zeměpisný : nebude to jen přesun z vnějších území na vnitřní, ale i z vnějších úkolů na úkoly vnitřní. V každém ohledu bude znamenat pohyb od zevního směrem dovnitř. Skutečný a nikoli předstíraný stav, v němž jsou naši lidé, naše rodiny, školy, náš národ, náš duch i životní styl, naše hospodářství, vyžadují od vás tento krok.

Začněme od konce, od hospodářství. Je paradoxní, až neuvěřitelné, že při všech skvělých úspěších v zahraniční politice je tak vojensky mohutná velmoc se svým hospodářstvím ve slepé uliččce a dokonce beznadějném stavu. Všeho, čeho jsme na tomto poli dosáhli, získali jsme ne svou dovedností, nýbrž množstvím, jinými slovy nasazením neúměrného počtu lidských sil i materiálu. Vše, co vytváříme, stojí nás mnohem víc, než je skutečná hodnota výrobku, avšak stát nepřihlíží k nákladům.

Naše “ideologické zemědělství” je už terčem posměchu celého světa a brzy – vzhledem k celosvětovému nedostatku potravin – se stane i jeho břemenem. Na mnohých místech planety propuká hlad (a v budoucnu se bude hlásit ještě neodbytněji) – hlad jako následek přelidněnosti, vyčerpanosti půdy a počátečních problémů zemí, které se vymanily z kolonialismu; to znamená, že lidé nejsou s to vyprodukovat dostatek obilí. Ani my už nepěstujeme dostatečné množství anebo se hrozíme jediného roku sucha (což nejsou v dějinách zemědělství známy případy, kdy sucho řádilo i sedm let po sobě?) – a to všechno proto, že si nechceme přiznat svou chybu, pokud jde o kolchozy. Po staletí Rusko obilí vyváželo, před první světovou válkou deset až dvanáct miliónů tun ročně, a nyní, po pětapadesáti letech nového řádu, po čtyřiceti letech vychvalovaného kolchozního systému – musíme dvacet miliónů tun dovážet! 8 Je to ostuda a je opravdu na čase, abychom se vzpamatovali! Vesnice, na níž po staletí spočíval život Ruska, se nyní stala jeho hlavní slabinou! Po dlouhá desetiletí jsme vydírali kolchozní vesnici až do jejího úplného vysílení, přivedli jsme ji do zoufalé situace – až konečně jsme jí začali vracet hodnoty a přiměřeně ji odměňovat – ale je už POZDĚ. Její víra v práci, její zájem se rozplynuly. Staré přísloví říká: kde chybí chuť, rublem nic nepořídíš. Vzhledem k hrozícímu nedostatku obilí na světě máme jen jedno východisko jak se stát zemí sytých lidí: odmítnout kolchozy, které vznikly vynuceně a ponechat jen ty, které se ustavily dobrovolnou cestou, a na severovýchodních prostorách budovat (přirozeně, že s vysokými náklady) takové zemědělství, které bude schopno živit nás svým přirozeným hospodářským vývojem a ne přívalem agitátorů a mobilizovaných obyvatel měst.

Předpokládám, že je vám známo (svědčí o tom nařízení, která jste vydali), že ve veškerém národním hospodářství, v celém státním administrativním aparátu lidé nevěnují své síly úředně vymezené práci, nejsou do ní žhaví, nýbrž, jak jen mohou, švindlují (ba i kradou), v úředních hodinách dělají melouchy (a jsou k tomu nuceni, neboť při nynějších výdělcích jim nestačí síly, nezbývá na slušný život!), všichni si hledí vydělat víc peněz za míň práce – za jak dlouho můžeme dosáhnout spásy s takovou národní morálkou?

Avšak ještě zhoubnější je – vodka. Jste si toho dobře vědomi, vydali jste přece příslušné výnosy – ale co se změnilo? Pokud bude vodka tvořit významnou část státního příjmu, nic se nezmění a pro zisk budeme nadále propalo-vat vnitřnosti našich lidí. (Když jsem ve vyhnanství pracoval ve spotřebním družstvu, představovala vodka 60-70 procent našeho obratu, dobře se na to pamatuji.)

Ve srovnání s morálkou lidí, jejich duševním stavem, vzájemnými vztahy a poměrem ke společnosti jsou všechny ty hmotné výdobytky, jimiž se tak halasně chlubíme, jen povrchní a nicotné.

To, co v zeměpisném smyslu označíme za otevření Severovýchodu a ekonomicky za vybudování ustáleného hospodářství, se všemi jeho důležitými úkoly jako urbanismem, dopravou, sociálními podmínkami, je nutno prohloubit v úkoly mravní. Fyzické a duševní zdraví národa se musí stát cílem celého tohoto hnutí, každé jeho etapy, každého jeho aspektu.

Výstavba více než poloviny státu na novém, čerstvém místě nám dává příležitost neopakovat zhoubné omyly 20. století – v průmyslu, v komunikacích, v budování měst. Máme-li si přestat lámat hlavu krátkodobými ekonomickými potřebami dne a máme-li vybudovat pro naše děti zemi s čistým vzduchem a čistou vodou, musíme zavrhnout mnohá odvětví průmyslové výroby, která plodí jedovatý odpad. Tvrdí se, že nám tak přikazují vojenské potřeby. Ve skutečnosti máme těch vojenských potřeb desetkrát méně, než si namlouváme a než si sami usilovně a uspěchaně vytváříme vymýšlením zájmů v Atlantickém či Indickém oceánu. Pro příští půlstoletí máme jedinou skutečnou vojenskou potřebu – obranu proti Číně; nejlepší by bylo nedostat se s ní vůbec do válečného měření sil. Dobře vybudovaný Severovýchod je nejlepší záštitou proti Čine. Nikdo jiný na světě nás neohrožuje, nikdo nás nechce přepadnout. Na dobu míru jsme vyzbrojeni příliš nadbytečně, vyrábíme spousty zbraní, jež budeme muset znovu a znovu nahrazovat novějšími druhy, cvičíme příliš mnoho vojáků, kteří budou mít už odslouženo, až nadejde okamžik válečné potřeby.

Na všech stranách, s výjimkou Číny, máme zajištěnu bezpečnost na dlouhou dobu a to nám umožňuje na mnoho let podstatně omezit vojenské přípravy a přesunout takto uvolněné zdroje do hospodářství a na uspořádání života; technologická záhuba není menším nebezpečím než válka.

Nadešel čas, abychom ruskou mládež zprostili všeobecné branné povinnosti, která není zavedena ani v Číně, ani ve Spojených státech, ani v žádné jiné velké zemi světa. Vydržujeme armádu jen z marnivosti generálů a diplomatů – pro prestiž, z domýšlivosti, pro zahraniční expanzi, od níž však v zájmu naší vlastní fyzické a duchovní spásy musíme upustit, a rovněž ji vydržujeme z klamné představy, že naše mladé chlapce nelze vychovat v užitečné občany jinak, než dlouholetým vyvářením ve vojenském kotli. I když se zjistí, že obranu nemůžeme zajistit jinak než povoláním všech do armády, mohla by se doba služby alespoň o hodně zkrátit a vojenská „výchova” zlidštit. Za současného stavu výchovy ztrácíme jako národ vnitřně mnohem víc, než co svými parádami vyzískáme.

Pronikavým snížením výzbroje vyčistíme také naši oblohu od hnusného hřmotu vzdušných sil, které ve dne v noci, bez ustání, provádějí nekonečné lety a cvičení nad naší širou zemí, překračují práh rychlosti zvuku, hřmí a burácejí, narušují život, odpočinek, spánek i nervy statisíců lidí, otupují je svým řevem (všichni přední funkcionáři přelety nad svými dačami zakazují) – a to všechno trvá už desítky let a nijak nepřispívá záchraně země, je to jen neužitečné plýtvání. Vraťte zemi zdravé ticho, bez něhož nemůže být ani zdravého národa!

Dnešní život v městech, k němuž je odsouzena již polovina našeho obyvatelstva, je naprosto nepřirozený; s tím všichni plně souhlasíte, neboť večer co večer společně prcháte z města do svých venkovských vil. Vy všichni přece patříte ke generaci, která si pamatuje někdejší města před zavedením automobilů – města pro lidi, koně, psy a snad ještě tramvaje, města lidská, přívětivá a útulná, vždy s čistým vzduchem, v zimě zapadaná sněhem, zjara prosycená vůní, linoucí se přes ploty zahrad do ulic; zahradu měl skoro každý dům a jen málo budov více než dvě poschodí – nejvhodnější výšku pro zřízení lidského příbytku. Obyvatelé těch měst nebyli kočovníky, nestěhovali se dvakrát do roka jako nomádi, aby své děti chránili před horoucím peklem. Hospodářství negigantických dimenzí s malorozměrnou, byť i vyspělou technologií nejen že dovoluje, ale i vyžaduje stavění decentralizovaných, člověku příjemných měst. A můžeme docela dobře umístit závory u všech vjezdu a vpouštět do měst jen koně a vozidla, poháněná elektrickými motory, nikoli však povozy s otravnými motory na vnitřní spalování, a bude-li už někdo muset na městských křižovatkách pod zem – ať to jsou motory a ne děti, staří a nemocní lidé!

Takovými městy vyzdobme náš mrazivý Severovýchod, až ho oteplíme, a použijme na jeho odmrazení peníze, které nesmyslně plynou na kosmický výzkum!

Pravda, stará ruská města mela ještě jednu zvláštnost, a to duchovní, umožňující i nejvzdělanějším lidem radostně v nich žít a netísnit se v jediném sedmimiliónovém hlavním městě: mnoho provinčních měst, a to ne pouze Irkutsk, Tomsk, Saratov, Jaroslavl, Kazaň, ale i mnohá další bývala významnými a samostatnými kulturními středisky. Ale cožpak dnes připustíme, aby vzniklo nějaké jiné centrum samostatné činnosti a myšlení mimo Moskvu? Dokonce i Petrohrad zcela ztratil svůj lesk. Stávalo se, že třeba v takovém Vyšném Voločku mohla vyjít jedinečná a velmi cenná kniha – což by dnes tohle naše ideologie mohla připustit? Nynější centralizace všech forem duchovního života se rovná mrzačení, duchovní vraždě. Bez 40-80 takových měst neexistuje Rusko jako země, nýbrž jen jako bezhlasý přívěsek. A tak všude, na každém kroku a v každém směru nám IDEOLOGIE brání vybudovat zdravé Rusko.

Každý aspekt denního života je nerozlučně spjat s duševním stavem lidí. Ten, kdo je nucen pásy traktorů nebo koly těžkých náklaďáků mrzačit travnaté stezky a polní cesty, nepřizpůsobené pro takový druh vozidel, anebo kdo z chamtivosti probudí za úsvitu celou vesničku zuřivým ječením motorové pily – stává se hrubým a cynickým. Není náhodou, že máme tolik opilců a chuligánů, kteří večer, anebo když nejsou v práci, obtěžují ženy – žádná milice na ně nestačí, tím spíseje neusměrní ideologie, jež se vydává za náhražku mravnosti.

Pracoval jsem dosti dlouho na školách, městských i vesnických, abych mohl tvrdit, že naše škola poskytuje mladým lidem Špatnou výuku a ubohou výchovu, jen tříští a rozmělňuje dětská léta i duši. Všechno je organizováno tak, že žáci nemají proč si vážit svých učitelů. Opravdovou školu budeme mít tehdy, až za učitele půjdou lidé vybraní a k tomu povolaní. Kolik prostředků a úsilí je třeba vynaložit, aby se toho dosáhlo! Nelze tak špatně odměňovat práci učitelů, nelze je držet v tak ponižujícím postavení. Pokud jde o autoritu, má dnes pedagogický institut nejhorší pověst ze všech ústavů a dospělý muž se stydí být učitelem na škole. Studenti po maturitě letí na vojenskou elektroniku jako mouchy na med – cožpak jsme se vyvíjeli jedenáct století, abychom dospěli k tak neplodným výsledkům?

Našim budoucím občanům se nejen ve škole nedostává, čeho potřebují, ale ani v rodině moc nezískají. Nemálo se vychloubáme dosaženým zrovnoprávněním žen a mateřskými školkami, ale zakrýváme, že to všechno je náhražka za rodinu, kterou jsme rozvrátili. Rovnoprávnost žen není v tom, že zastávají v továrnách a v úřadech stejný počet míst jako muži, nýbrž že v zásadě jsou všechna tato místa ženě přístupná. Reálný výdělek muže by měl být takový, aby v rodině se dvěma čtyřmi dětmi nemusela žena též vydělávat, aby navíc ke svým trampotám a starostem nemusela rodině finančně pomáhat. V honbě za splněním pětiletek, za novými pracovními silami jsme mužům takový výdělek nikdy nepřiznali; rozvrácení a zničení rodiny je jednou ze strašlivých cen, které jsme museli za pětiletky zaplatit. Komu by se nesevřelo srdce studem a soucitem při pohledu na naše ženy, hmoždící se s těžkými nosítky s dlažebními kostkami či štěrkem pro upevnění železničních kolejí? Díváme-li se na takový výjev – o čem můžeme ještě mluvit? O čem ještě pochybovat? Abychom osvobodili ženy od takového ponížení – neměli bychom zastavit financování jihoamerických revolucionářů?

Vidíme tedy, že téměř každé odvětví národní aktivity je zanedbané a vyžaduje prostředky, práci a trpělivost. Avšak ani volný čas netvoří výjimku, je vyplněn pouze televizí, kartami, dominem a opět onou vodkou; ten, kdo čte, omezuje se jen na sportovní novinky nebo detektivky se špionážními náměty anebo na tu stále stejnou Ideologii v novinové formě. Cožpak tohle je onen lákavý socialismus-komunismus, jemuž se přinášely všechny oběti a za který položilo život 60-90 miliónů lidí?

Požadavky vnitřního rozvoje jsou pro nás jako národ nesrovnatelně důležitější než potřeby vnějšího šíření moci. Celé světové dějiny ukazují, že národy, z nichž povstala impéria, vždy trpěly duchovní újmou. Cíle, jež sleduje velká říše, a mravní zdraví národa jsou neslučitelné. Neměli bychom si vymýšlet mezinárodní úkoly a finančně je krýt, doku je náš lid mravně tak zbídačen a dokud se považujeme za jeho syny.

A neměli bychom se vzdát Středozemního moře?

K tomu je však především nutno vzdát se – ideologie.

—

8) Množství dováženého obilí, zejména americké a kanadské pšenice, rok od roku kolísá podle úrody v SSSR. Podle pětiletého plánu 1971-1975 by se mělo v zemi produkovat kolem 200 mil. tun ročně. V r. 1972 byla úroda neobyčejně slabá, jen asi 168 mil. tun, o rok později naopak “rekordní”.

Z ruského originálu “Pismo vožďam Sovetskogo Sojuza”, vydaného v roce 1974 YMCA-PRESS v Paříži, přeložil Stanislav M. Kříž. V dubnu 1975 vydalo nakladatelství Konfrontation Verlag AG, Zürich, Švýcarsko.

Příště: 6. Ideologie

Související články:

1. Alexandr Solženicyn: Dopis představitelům Sovětského svazu, část 3
2. Alexandr Solženicyn: Dopis představitelům Sovětského svazu, část 2
3. Alexandr Solženicyn: Dopis představitelům Sovětského svazu, část 1

Je prostým faktem, že obyvatelé Evropy stavěli gotické katedrály, vytvořili vědu Galilea, Newtona a Darwina atd. a že australští Aboriginci a kanibalové z Nové Guineje nikoliv (Bertalanffy). Lévi-Strauss však patřil k té generaci intelektuálů, která po druhé třicetileté válce řekla „dost“ – a přišla s tvrzením, že tento fakt sám o sobě nemá vlastně žádný význam: např. mezi hrdelním popěvkem domorodce, provázeném zvukem umně vyrobených kostěných chřestítek, a Wagnerovou operou tak není kvalitativní rozdíl, neboť víra ve Wagnerovu převahu je ve skutečnosti jen „absolutně naivní“, etnocentrický předsudek – „evropská iluze“.

Tak se mj. rodila dnešní politická korektnost a univerzitní etnomasochismus.

Ponechme však otázku, zda je svět skutečně lepší, klademe-li („demokraticky“) na stejnou úroveň „abstraktní“ představy lovce lebek z Bornea či afroamerických obřadníků Abakuá i hrdiny Homéra, Danta, Shakespeara či Goetha, stranou. Dnes chceme poukázat na tři paralely mezi Lévi-Straussem a Evolou.

Evola byl přesvědčen o existenci primordiální „tradice“. Totéž se pokoušel dokázat Lévi-Strauss. Pojetí této „tradice“ bylo ovšem u nich zásadně odlišné. Evola, úplně mimo tzv. „akademické myšlení“, líčil „předhistorického“ člověka překonávajícího prostřednictvím rituálu (vázaného k pravzoru) „reálně“ přechod mezi profánní a posvátnou oblastí skutečnosti a zakládajícího i obnovujícího „pobytem“ a „konáním“ v sakrálnu danou kulturu. Freudovo „nevědomí“, a jungiánství, z něhož vycházel Lévi-Strauss, mu proto bylo (jako psychologismus, pouhý „odraz“ a „metafora“) zcela cizí, stejně jako metoda strukturalismu (oproti metodě intelektuální intuice). Oba však – pravda – tomuto „neviditelnému“ přisuzovali větší sílu (a tedy nadřazenost) než smyslově „viditelnému“.

Oba muži také odmítli evolucionismus, byť každý z jiných důvodů. Samotná technická vyspělost „mechanických prostředků“ západní civilizace jim rozhodně nebyla znakem její nadřazenosti. Ale zatímco u Lévi-Strausse je toto odmítnutí – alespoň v interpretacích – hlavně nástrojem kulturní nivelizace „dynamického a stacionárního“, pro Evolu je tím, čím západní člověk nemůže kompenzovat ztrátu kontaktu s metafyzickou skutečností.

Jak Evolu tak i Lévi-Strausse lze nicméně situovat do evropského tábora skeptického, kritického a pesimistického myšlení („svět začal bez člověka a bez něho také skončí“, píše Lévi-Strauss). A dílo obou bylo ideologizováno. Evola se také přímo angažoval v odporu vůči „involuční“ realitě „sovětského bolševismu“ a „angloamerického liberalismu“, zprvu na straně italské a německé revoluce, po roce 1945 podle hesla „co padá, třeba postrčit“ (Nietzsche) – odtud Lidé mezi troskami; egalitář Lévi-Strauss zůstal „pouhým“ akademikem, jeho vliv byl však v nastalém klimatu obrovský a po roce 1968, kdy byl „kulturní neobolševismus“ (a la „Frankfurt“) definitivně kooptován do „svobodného světa“, se ještě zvětšil. Axiomy jejich myšlení a činnosti (např. rovnost-nerovnost) jsou nesmiřitelnými protiklady, vyústily však – každý jiným způsobem a v jiné oblasti – v příspěvky a podněty k destrukci současné západní společnosti. Nevíme, nakolik se v ní Lévi-Strauss mohl cítit cizincem nebo k ní dokonce pociťoval zášť (jako třeba Derrida), a „psychologizaci“ přenecháváme jiným, přinejmenším však necítil, že „je co bránit“. Evola uvěřil, že „už není bránit co“, což nejspíš pramení z jeho podcenění biologicko-genetického kořene kultury, „germenu“ zakotveného v etnicky homogenní pospolitosti/společnosti. A ve vědomí, které probouzíme, o nepřetržité řadě předků, od nichž – jak zdůrazňuje Pierre Krebs – držíme tu nejcennější mezi všemi výsadami – totiž výsadu se jim podobat podle zákona pramenícího z božské vůle – jediného božství, jehož jméno „známe“: dědičnosti!

Související články:

1. Julius Evola – Metafyzika sexu
2. Ultima Thule: Julius Evola a Herman Wirth
3. The Path of Cinnabar (An Intellectual Autobiography of Julius Evola)

4. RUSKÝ SEVEROVÝCHOD

A zde pro nás svítá dodatečná naděje – jedna zvláštnost, jedna výhrada v úvahách výše zmíněných vědců: je to závěr, že NEJVĚTŠÍM BOHATSTVÍM národů je dnes ZEMĚ. Země jako objem biosféry. Jako příkrov hlubinných zdrojů. Země jako úrodná půda. A pokud jde o úrodnost, jsou předpovědi též pochmurné: plochy země v planetárním průměru a růst výnosnosti budou vyčerpány kolem roku 2000, a i když se podaří zdvojnásobit zemědělskou výrobu (ovšemže ne kolchozům, ne nám) – plodnost půdy bude kolem roku 2030 tak jako tak u konce – a to opět v planetárním průměru. Nicméně jsou čtyři šťastné země, které jsou ještě dnes velmi bohaté na dosud neobdělanou, ladem ležící půdu. Jsou to – Rusko (ne, to není přeřeknutí, mám totiž na mysli RSFSR), Austrálie, Kanada a Brazílie.

A tu tkví naděje Ruska získat čas a dosáhnout záchrany: v našich nezměrných oblastech na severovýchodě, které díky naší těžkopádnosti během čtyř staletí dosud neznetvořily naše omyly. Tam můžeme znovu budovat, ne nesmyslnou, žravou civilizaci „pokroku”, to nikoli – můžeme ale bezbolestně a ihned uvést v život stabilizované hospodářství a v souladu s jeho potřebami a zásadami umístit tam první obyvatele. Tyto prostory nám dávají naději, že nezahubíme Rusko v krizi západní civilizace. (Vinou kolchozní nedbalosti jsme ztratili mnoho země v méně vzdálených oblastech.)

Vzpomeňme bez dogmatické předpojatosti na Stolypina 6 a přiznejme mu, co mu náleží. V roce 1908 ve státní dumě 7 prorocky prohlásil: „ZEMĚ – TO JE ZÁRUKA NAŠÍ SÍLY V BUDOUCNOSTI, ZEMĚ – TO JE SAMO RUSKO.” A o amurské železnici řekl: „Budeme-li nadále pohříženi do letargického spánku, bude tímto krajem proudit cizí míza, a až procitneme, zjistíme možná, že je ruský už jen podle jména.”

Dnes se při konfrontaci s Čínou toto nebezpečí vztahuje bezmála na celou naši Sibiř. Obě nebezpečí tu splývají, ale naštěstí mají společné východisko: zavrhnout mrtvou ideologii, jež nám hrozí vojenskou i hospodářskou zkázou, zbavit se všech fantastických světových závazků, které jsou jí cizí, soustředit se na ovládnutí ruského Severovýchodu (podle zásad stabilizované, ustálené ekonomiky) – to jest severovýchodních oblastí evropské části naší země, severu asijské části a hlavního sibiřského masívu.

Nebudeme se utěšovat falešnými nadějemi a nebudeme urychlovat onu pohromu, která možná už zraje a možná se odehraje v západních zemích. Takové naděje by mohly být zklamány, podobně jako ty, jež jsme vkládali do Číny ve čtyřicátých letech: vzniknou-li na Západě společenské systémy, mohou k nám být tvrdší a nevlídnější než ty nynější. Nechme Araby jejich osudu, mají islám, oni se už vyrovnají sami. A nechme na pokoji Jižní Ameriku, nikdo ji zvenčí neohrožuje. Nechme Afriku, aby si sama zvolila svou cestu ke státnosti a civilizaci, jen jí přejme, aby neopakovala omyly „nepřetržitého pokroku”. Půl století jsme se zaměstnávali světovou revolucí, šířením svého vlivu nad východní Evropou i nad jinými světadíly, přeměnou zemědělství podle ideologických zásad, likvidací nepohodlných tříd, vymycováním křesťanského náboženství a morálky, neužitečnými, pro efekt vypočítanými kosmickými závody a samo sebou vyzbrojováním sebe i jiných, všech, kdo žádají o zbraně; zabývali jsme se vším možným, jen ne rozvojem a péčí o hlavní bohatství naší země – o Severovýchod. Náš lid přece nebude žít ani v kosmu, ani v jihovýchodní Asii, ani v Latinské Americe, kdežto Sibiř a Sever – to jsou naše naděje, náš rezervoár.

Někteří namítnou, že i tam jsme nemálo udělali a vybudovali – avšak víc než jsme tam vybudovali, jsme tam zničili lidí, jako třeba na „cestě smrti” ze Salechardu do Igarky, ale nebudeme tu probírat celou historii pracovních táborů. Stavět trať kolem Bajkalského jezera tak, že ji vody zatopí, a železniční objížďku hnát nesmyslně přes hory, až se z brzd kouří, budovat kombináty na zpracování celulózy na Bajkalu a na řece Selence tak, že přinesly rychlý zisk, ale také rychle zamořily okolí – nebylo by bývalo lépe neukvapovat se? Při tempu rozvoje v tomto století jsme na Severovýchodě vlastně udělali velmi málo. Ale dnes můžeme říci – jaké štěstí, že tak málo: nyní totiž můžeme od samého počátku postupovat s rozmyslem, v souladu s principy ustáleného hospodářství. Dnes je ještě možno mluvit o štěstí, ale v dohledné budoucnosti by to mohla být katastrofa.

A jaká to ironie! Od roku 1920, tedy půl století, jsme sebevědomě (a právem) odmítali svěřit využívání našich přírodních zdrojů cizincům – to mohlo vypadat jako příslib rodících se národních tužeb. Ale stále jsme otáleli a otáleli, ztráceli jsme čas, a teď najednou, když se ukázalo, že světové energetické zdroje vysýchají, my, mohutná průmyslová supervelmoc, nejinak než poslední ze zaostalých zemí povoláváme cizince, aby těžili naše nerostná bohatství, a za odměnu jim nabízíme náš drahocenný poklad – sibiřský přírodní plyn; za to nás dřív, než uplyne doba jedné generace, budou naše děti proklínat jako ne-odpovědné marnotratníky. (Měli bychom přece tolik jiných dobrých výrobků, jimiž bychom mohli platit, kdyby ovsem náš průmysl nebyl vybudován hlavně na… IDEOLOGII. A tak se i zde ideologie staví do cesty našemu lidu!)

Nebyl bych pokládal za morální doporučovat politiku izolované spásy, jsou-li problémy tak univerzální, kdyby byl náš národ ve 20. století nevytrpěl, jak si myslím, víc, než ostatní národy světa: mimo dvě světové války jsme jen v občanských sporech a nepokojích, jen vinou vnitropolitického a hospodářského „třídního” vyhlazování ztratili – 66 (šedesát šest) miliónů lidí!!! K tomuto výpočtu dospěl leningradský profesor statistiky I.A.Kurganov, můžete si jej dát kdykoli předložit. Nejsem vědec statistik a nemohu to zkontrolovat, ostatně veškeré statistiky jsou v naší zemi tajné; jde o výpočet nepřímý. Ale vskutku, není tu už sto miliónů lidí (právě sto, jak předpověděl Dostojevskij!), ve válkách i bez nich jsme ztratili třetinu obyvatelstva, jež bychom nyní mohli mít, a. skoro polovinu toho, které máme! Který jiný národ zaplatil takovou cenu? Po takových ztrátách si můžeme dovolit menší úlevu, jaká se dopřává nemocnému po těžké chorobě. Musíme vyhojit své rány, vyléčit tělo i ducha národa. Kéž bychom nalezli dost síly, rozumu a odvahy postavit si svůj vlastní dům, než se budeme zabývat celou planetou!

A opět, šťastnou shodou, celý svět tím jen získá.

Jiná etická námitka se může týkat skutečnosti, že náš Severovýchod není zcela ruský, že jsme se jeho podmaněním dopustili historického prohřešku: nemálo místních obyvatel bylo vyhlazeno (to se však nedá přirovnat k naší nedávné sebelikvidaci), jiní byli stěsnáni. Ano, tak tomu bylo v 16. století, ale to už nijak nelze napravit. Od těch dob zůstaly širé kraje obydleny jen řídce anebo vůbec ne. Podle sčítání lidu všech národností Severu tam žije 128.000 duší, rozptýlených na obrovských plochách. Zpřístupněním Severu bychom je ani v nejmenším netísni-li. Naopak, dnes přirozeně jejich způsob života a existenci podporujeme; tito lidé nehledají pro sebe žádný zvláštní osud a ani by jej nemohli najít. Ze všech národnostních problémů, jimž naše země čelí, je tento nejmenší, téměř ani neexistuje.

A tak tedy máme jediné východisko: přenést těžiště pozornosti státu a centrum národního úsilí (ohnisko osídlovací politiky a těžiště podnikavosti mladých lidí) ze vzdálených kontinentů, i z Evropy, a dokonce z jihu naší země – na její Severovýchod. /*

* Pochopitelně, takový obrat dříve či později povede k tomu, že zrušíme poručnický systém nad východní Evropou. Stejně tak nepřichází v úvahu držet násilím kterýkoli národ, žijící na hranicích naší země, v rámci našeho soustátí. Pozn. autora.

—

6) Pjotr Arkaďjevič Stolypin, r. 1904 carský ministr vnitra, 1906 předseda vlády. Usiloval mj. o agrární reformy v Rusku. Zavražděn v r. 1911.
7) Takzvaná třetí duma – říšský sněm – 1908-1912.

Z ruského originálu “Pismo vožďam Sovetskogo Sojuza”, vydaného v roce 1974 YMCA-PRESS v Paříži, přeložil Stanislav M. Kříž. V dubnu 1975 vydalo nakladatelství Konfrontation Verlag AG, Zürich, Švýcarsko.

Příště: 5. Vnitřní a nikoli vnější vývoj

Související články:

1. Alexandr Solženicyn: Dopis představitelům Sovětského svazu, část 2
2. Alexandr Solženicyn: Dopis představitelům Sovětského svazu, část 4
3. Alexandr Solženicyn: Dopis představitelům Sovětského svazu, část 1

Časť 1.: Reformátor

Pentti Linkola si vypočul reč, ktorú v lete 1967 predniesol na diskusii o ochrane prírody v Jyväskylä.

Čo si myslí o svojich starých textoch? Je možné zotrvať v svojich postojoch takmer štyridsať rokov?

Linkola: Keď sa všetky chyby a zlyhania napravili a programy na zvýšenie ekonomickej produkcie boli úspešne zavŕšené, jednému neostáva nič, iba zbraň alebo slučka. V porovnaní s inými som mal slobodnú, pozitívnu a šťastnú mladosť, po ktorej nastúpili rany, nie osobné ale všeobecné, rany týkajúce sa zaobchádzania s touto krajinou, ktoré spôsobili predčasnú, trpkú starobu. Spomínam si, ako som sa pred desiatimi rokmi v prvé poludnie jarného oteplenia vydal po najnádhernejšie Häme, po kalvolskej Heinuinlahti a po otvorených vodách Vanaja, aby som počas svojich letných plavieb pozoroval a obdivoval prírodu. Kukučky kukali a potápky Kukučkavolali a to bol ten život, ktorý dáva uspokojenie milovníkovi prírody. A potom sa od pláže ozval prvotriedny prívesný lodný motor, 50 možno 100 koní, začal zavíjať a robil okružné jazdy, po celé to poludnie sa tesne otáčal pri pláži a hučal po celé hodiny. Vtedy som pochopil, že medzi ľuďmi nemôže existovať žiadne bratstvo, že budem nenávidieť a s odporom a hnusom hľadiet na takýchto ľudí a ľudí im podobných do konca môjho života.

Adamsson: Rybár Pentti Linkola, aj to bola časť letných diskusií o ochrane prírody v Jyväskylä v rku 1967. Ako tieto myšlienky spred 37 rokov znejú?

Linkola: Znejú povedome a zároveň ma nechávajú v úžase, ako dlho to všetko vydržalo, a zároveň, ako dlho som vydržal ja sám. Hovoril som vtedy o myšlienkach na koniec, na môj koniec, teda samovraždu. A v tomto zmysle je pozoruhodné, že je vždy čo stratiť, pretože príroda je tak silná, že jej vždy ešte malý kúsok ostane. Aspoň nejaký vtáčik, určite nie kukučka, bez pochýb nie kukučka v Häme, Heinuinlahti, o ktorých sme vtedy hovorili. Tie sa už odtiaľ stratili, ako sa stratila väčšina vecí a je to podobné, ako keď nejaká asociácia na ochranu prírody najprv začne s programom záchrany horských chrbátov, a ked sa tie stratia, pretože boli premenené na štrk použitý na cesty, ihriská a pláže, začne sa s programom ochrany skál. Je to tak, že strácame niečo celý čas, ale stále vidíme, že niečo iné predsa ostalo a začneme to chrániť a prihovárať sa za to. Život ochrancu prírody je neustále podobný tomuto príklady. Ciele ochrany sa menia, úroveň všetkého, okrem snahy nenechať niečo zmiznúť, sa znižuje.

Adamsson: Počuli sme záznam spred tridsiatich-štyridsiatich rokov. Takže, zdá sa Vám, že ste v niečom chybili počas tých desaťročí, keď ste boli ochranárom?

Linkola: No, možno len v tom, že som sa nebol schopný zbaviť všetkého toho prázdneho optimizmu, že som veril, že sa všetko na dobré obráti. Takmer nikdy som sa nemýlil v hodnoteniach situácie či už v tejto krajine alebo celosvetovej, ani v hodnotení a analýzach spoločnosti. Takže by som sa aj dnes bol ochotný podpísať sa pod podobné názory, hoci by som počul alebo čítal tie spred šesťdesiatich rokov.

Adamsson: Ako ste zvládali kariéru ochrancu, keď katastrofa leží neodvratne pred nami? Ako dokáže jedinec nájsť silu stále hovoriť o týchto veciach.

Linkola: Skutočne je pravda, že sa deštrukcia deje po celý čas, ale predsa to nie je celková deštrukcia a v tom je veľký rozdiel. Jeden stále priľne, ako som už pred chvíľou povedal, jeden neustále priľne k tomu, čo zostáva. Z toho získava potrebnú silu pre svoj život, ale pravda je taká, že vôľa žiť je v ľuďoch tak biologicky silne zakódovaná, že človek neustále hľadá dôvody, prečo neodísť vlastnou rukou, aby som to tak povedal. Niečo také predstavuje myšlienka, že dokonca môžete svojim učením inde znížiť záťaž a spotrebu, ktorú sami vytvoríte. Alebo rozmýšťate nad tým, čo by sa stalo, ak tí jediní, alebo možno nie jediní ale predsa nemnohí, ktorí vidia, kam sme smerujeme, kde sme sa dostali, a kam ideme. Ak by títo opustili tento svet samovraždou alebo následkom ťažkej psychickej choroby spôsobenej depresiou, potom by už nezostal nikto, kto by aspoň tušil, čo sa vlastne navôkol deje.

Časť 2.: Otec rodiny

P. Linkola uplatňuje svoju filozofiu aj v svojom osobnom živote.

Adamsson: Máte tiež deti. Existuje kdesi Linkola-otec, ktorý rozmýšľa menej tvrdo?

Linkola: Mám iba dve deti. To bola populačná politika tej doby. Ak by som mal mať deti dnes, mal by som iba jedno. V tom čase sa predpokladalo, že mať dve deti je vzor vedúci k poklesu populácie, pretože mnohí ľudia nemajú žiadne. Z mojich dvoch detí dcéra nemá potomkov a syn má dvoch. To je skutočne spôsob pre zníženie populácie.

Adamsson: Radili ste svojim deťom mať iba jedného potomka?

Linkola: Ak jedno nemá potomkov, tak druhé má právo mať dvoch. Určite existujú ľudia, ktorí robia také rozhodnutia na základe populačnej explózie, no čo sa týka mojich detí, nemôžem Vám povedať viac ako to, že zjavne nechceli mať celý húf vlastných potomkov.

Adamsson: Pretože ste známy podporovateľ prírodného života, musím sa Vás spýtať, čo si myslíte o prevencii pôrodnosti, ktorá je potrebná pre kontrolu populačnej explózie? Nie je sama neprirodzená?

Linkola: Áno, skutočne je neprirodzená. No človek musí predsa robiť kompromisy medzi vlastnou prirodzenosťou a inými vecami. Pretože aj v tomto smere je človek len zvieraťom medzi inými zvieratami. Sociologické zákony, ktoré spôsobujú vysokú pôrodnosť v povojnovom období, takéto horlivé snaženie je znakom či fenoménom, ktorý zdieľame s ostatnými zvieratami. No ak by človek plne nasledoval vo veciach rozmožovania prirodzenosť, potom by sme už neexistovali. Pretože my, ľudia, musíme kompenzovať spoluprácu mozgu a rúk, ktorá je vysvetlením obrovského rozšírenia nášho druhu, ak je našim cieľom nenachať život vyhynúť, alebo aspoň nie hneď. Preto sa musíme uchyľovať k takýmto neprirodzeným praktikám.

Adamsson: Ľudstvo Vám spôsobuje ostrú bolesť. Napriek tomu sa Vás pýtam, boli vo Vašom živote šťastné chvíľky, takže môžete povedať, že ste žili šťastný život?

Linkola: Na moje poľutovanie to nemôžem povedať (smiech). Samozrejme boli a sú chvíle, ako sa vraví: “Vďaka Ti za túto chvíľu pane!” No ako zvyknem hovoriť, život je sumárom sklamaní a ešte niečim horším… Samozrejme nie na začiatku, hoci obdobie strávené v škole nerátam ako šťastné. Zvlášť pre mňa bolo toto obdobie hrozné, kvôli nedostatku slobody. No po škole nasledovalo desať, možno i viac rokov, ktoré boli šťastné. Vtedy ničenie prírody neprebiahalo tak rapídne, zvlášť v Fínske lesohospodárstvopäťdesiatych rokoch. Vtedy vyzeralo Fínsko ako pri svojom založení, staré a dobré, kone a oráči. Fínsko bolo skutočne nádherné. Vtedy som sa zoznámil s Fínskom z každého uhlu a pociťoval som viac-menej vytŕženie. No potom sa začali veci rýchlo meniť, začala industrializácia a všetko začalo upadať. Odvtedy začali sklamania prevažovať nad dôvodmi pre radosť.

Časť 3.: S médiami

Šírenie ekofilozofie prinieslo Linolovi veľkú pozornosť.

Akým spôsobom vníma publicitu? Aké klady a zápory prináša život “značky Pentti Linkola?

Adamsson: Bola pubicita náležiaca k životu ochranára bremenom alebo príjemnou starosťou?

Linkola: Zvykol som si už na ňu, preto ma netrápi, ako by trápila niekoho iného. Napriek tomu som si dokázal udržať pokojný život, jednoducho vďaka môjmu zamestnaniu. Pretože je to kvôli miestu vykonávania zamestnanie osamelého muža. Preto publicita nie je pri mne po celý rok. V lete podnikám svoje púte a vtedy publicita vôbec neexistuje, alebo ak zoberieme do úvahy ostrov Ahvenanmaa, tak neexistovala. Dá sa povedať, že publicita sa objavuje u mňa periodicky, niekedy je smiešna, niekedy sa mi vďaka nej stávajú skutočne zábavné veci. No v žiadnom prípade, v pozitívnom či negatívnom zmysle, publicita nie je vec hodná zaznamenania.

Adamsson: Dokázali ste pre svoje posolstvo získať publicitu, vždy keď ste chceli?

Linkola: Hm, áno. Dokonca až priveľkú v porovnaní s inými, ktorí hovoria podobné veci. Toto spájanie mojej osoby s týmito témami je až prílišné. Niektorým sa dokonca nedostáva priestoru len preto, že sa povie, že Linkola to už predsa vravel. Hoci určite tam existujú nejaké rozdielne odtienky a odlišné rozbory problémov, ktoré protirečia tejto výhovorke. Tí, ktorí len zdráhavo publikovali moje texty, odmietajú publikovať iné podobné, pretože si povedia: “Tento už predstavil svoju alternatívu, viac nie je potrebné.” Toto ma trápi. Výsledkom toho je, že sa znovu a znovu opakuje to isté meno a ľudia odmietnu počúvať, pretože: “To je zase ten Linkola.” Prílišné spojenie s témou, ktoré otravuje mnoho iných verejne činných osôb z rôznych polí pôsobnosti. To je tá temná stránka popularity.

Adamsson: Takže ste nerád obchodnou značkou pod menom Pentti Linkola?

Linkola: Presne tak. No samozrejme, pretože sa nezverujem len svojim priateľom, ale hovorím verejne, chcem, aby to, čo vravím, bolo počuté alebo čítané.

Adamsson: Niekedy je potrebné pre to, aby informácia bola vypočutá, zveličovať. Chcem sa spýtať Penttiho Linkolu či niekedy použil zveličovanie pri svojich vyhláseniach alebo je to, čo povie, vždy na sto percent totožné s jeho názorom.

Linkola: Nie, nemám tento problém. Som, ako sa v minulosti zvyklo hovoriť, vznetlivá či impulzívna povaha, čiže súdim rýchle a ostro. Skôr mám problém, že nemám synonymické slovníky, takže niekedy sa nedokážem vyjadriť dostatočne rázne. Nedokážem potom interpretovať svoje pocity, myšlienky a názory, takisto ako moje súdy a chválu tak dôrazne, ako by som si želal. Možno je pravda taká, že nedokážem preháňať tak, ako by som chcel, pretože jazyk sa stáva pre mňa bariérou.

Časť 4.: Populácia, vývoj a inteligencia

Populačná explózia a pokrok sú podľa Penttiho Linkolu najhoršími problémami sveta.

Prečo je pokrok Fínska na poli IT technológií zlou vecou, a ako by mala byť meraná inteligencia?

Adamsson: Táto populačná explózia, ktorá je Vašich očiach najhorším problémom ľudstva, existuje podľa Vás nejaký s ňou porovnateľný probém?

Linkola: V skutočnosti existujú dve problémy žijúcej vrstvy zemského povrchu, čiže biosféry. Vlastne je to jediný problém – ľudský, ktorý je potom znásobený množstvom: hlúpymi, nezmyselnými, absurdnými, enormnými šiestimi miliardami, číslom, ktoré sa pritom ešte neustále zvyšuje. Druhým problémom je materiálny štandard života, ktorý sa potom prejavuje zaťažením prírody a vykrádaním prírodných zdrojov. Tieto dve problémy, ktoré sa prejavujú pospolu, sú jedinými skutočnými problémami. Všetky ostatné problémy ľudského druhu: vojny a mučenia, terorizmus a všetko podobné sú v porovnaní s týmito problémami, len problémy druhej triedy.

Adamsson: Fínsko je neustále propagované ako vedúca krajiny pokroku s Nokiou a podobnými vecami na mysli. Podľa Vášho názoru je Fínsko príkladom, ako sú ničené pôvodné kultúry, pričom našej vlastnej kultúry sme sa vzdali príliš ľahko. Tú potom nahradila americká konzumná kultúra. Sú vo svete nejaké kultúry, ktoré by nám mohli byť príkladom.

Linkola: Domnievam sa, aj keď to neviem naisto, že bušmani na púšti Kalahari by mali byť zvlášť príkladný. Ale existujú aj iné “pomalé” kultúry, Afrika je ich plná. Ľudia sú tam spokojní so životom v hlinených chatrčiach, a ak by sa do ich vecí nemiešali Európania a Američania, tak by sa nemenili, ani nevyvýjali. Takže príklad by sme si mali brať odtiaľ. Ale my, Fíni, si môžeme brať príklad v podstate od každého. Na vlastné oči som spoznal takmer každú, alebo aspoň väčšinu európskych krajín na mojich mesiace trvajúcich cyklistických túrach a videl, že aj tam je proces zmien pokojnejší a pomalší, menej mechanizujúci a menej zúriaci v živote každej európskej krajiny, a to už vôbec nehovorím o vidieku týchto krajín. Fínsko je, ako ste vraveli, na čele pokroku a je to znepokojujúce pre človeka, ktorý sa narodil v tejto krajine.

Adamsson: Zjavne oponujete názoru Tatu Vanhanena, kto je, a kto nie je inteligentný. Inteligenčný kvocient by pravdepodobne vyzeral podľa “Linkolovskej škály” ináč: zaradili by sa na Vašej stupnici západné krajiny o niečo nižšie?

Linola: Spomínaný názor je pravdepodobne založený na IQ testoch, ktoré merali matematicko-technické schopnosti, a možno sa domnievať, že výsledok je správny. Ale interpretáciou týchto výsledkov Tatu Vanhanen došiel k názoru, že je negatívne, že krajiny, ktoré sa umiestnili v rebríčku nižšie, neboli schopné vytvoriť civilizácie, kým vo vyspelejších západných krajinách takto civlizácie mohli byť vďaka týmto predpokladom vytvorené. To je názor kompletne odlišný od môjho. Teda, že čím menej je matematicko-technického talentu, a čím menej je používaný, tým lepšie. Vedecké výsledky Tatu Vanhanena sú pravdepodobne správne. Je zjavné, že rozdielne populácie si na základe evolučného výberu zvolili vlastné princípy, ktorými sa najlepšie prispôsobili danému prostrediu. To znamená, že v jednej populácii sa dostáva do popredia istý druh talentu, kým v inej druhý. V západných krajinách, a zvlášť tu, na severe, sa dostal do popredia ten najnešťastnejší typ zručnosti: technicko-matematický talent.

Časť 5.: Z akademika rybárom

Pentti Linkola pochádza z akademickej rodiny, no stal sa rybárom.

Dostal sa na štúdium biológie, ale napriek tomu opustil štúdium na univerzite, aby sa mohol stať rybárom. Aký bol dôvod výberu tejto profesie?

Adamsson: Máte vysokoškolský pôvod. Ak sa dobre pamätám, Váš otec bol profesorom. Je to tak?

Linkola: Áno, môj otec bol nielen botanikom, profesorom botaniky, ale v Helsinkách bol aj správcom univerzitnej botanickej záhrady. Tam som vyrástol v tichu, hoci v strede Helsiniek, medzi vysokými múrmi s mojimi dvoma súrodencami. Otec bol tiež zakladateľom Fínskej asociácie pre ochranu prírody, rovnako ako zakladateľom chránených území, prvého vytvoreného roku 1930, ktorého hranice stanovil. Bol skutočne významnou postavou ochrany prírody, možno bol viac ochrancom ako vedcom. No mal som len deväť rokov, keď zomrel, a nemal na mňa teda priamy vplyv. Moja matka bola donútená stať sa ženou v domácnosti uprostred jej štúdia, kvôli štúdiu môjho otca. Tiež sa zaujímala o biológiu a prírodu, no nenazval by som ju skutočným lesným a prírodným nadšencom. Ale určite sa vďaka manželovi stala osobou so záujmom o prírodu, takže rodinné pozadie malo svoj efekt, hoci by bývalo malo určite ešte výraznejší, keby môj otec žil dlhšie.

Adamsson: Jeden by sa domnieval, že človek s takým pôvodom sa stane rýchlo členom akademického sveta, no Vy ste si vybrali kariéru rybára. Bol to výber urobený z ekologických dôvodov?

Linkola: Áno, dá sa to tak povedať, hoci nie iba priamo ekologických. Môj učiteľ biológie bol študentom môjho otca a na strednej škole som bol v jeho priazni, vtedy naučil som sa písať eseje o prírode. Veľmi mladý, hneď po skončení strednej školy, keď som mal devätnásť rokov som zorganizoval vydanie knihy o vtákoch, čo bolo pomerne zriedkavé. Došiel k názoru, ku ktorému došla aj moja matka a moja rodina, že sa určite stanem biológom. Začal som študovať na univerzite po roku, ktorý som strávil mimo školy. Dostal som povolenie od mojej matky venovať sa jeden rok sledovaniu vtákov. Keď som skončil strednú školu, mal som sedemnásť, takže som tento rok dostal ako dar. A potom som začal študovať zoológiu, botaniku, geológiu a chémiu, ale na prekvapenie a sklamanie seba i ostatných som zistil, že to nie je nič pre mňa. Vtedy som zistil, že túžim byť prepustený zo štúdií, pretože som človek, ktorý túži byť vo voľnej prírode, a nedokážem obsedieť nad materiálmi ku skúške zo zoológie a nečítal som dosť, preto mi nič iné nezostávalo. Mohol som sa stať lovcom, ale vo Fínsku nie sú žiadni lovci, teda profesionálni lovci, a neboli ani vtedy. Nezostávalo nič iné, len sa stať rybárom, čo bola profesia na voľnom priestranstve, kde som mohol tráviť všetok čas vo voľnej prírode. Neviem povedať, čo by sa so mnou stalo, ak by neexistovala možnosť stať sa profesionálnym rybárom, pravdepodobne by som nejak zahynul. Tá možnosť visela vo vzduchu. Áno, to by vyriešilo tú časť problémov, ktorá sa týka mňa, oveľa skôr.

Adamsson: Pentti Linkola, ako veľmi sa nazdávate, že ste uspeli v ekologickom spôsobe živote?

Linkola: Celkom dobre, pretože som vcelku realista a rybárčim s nylónovými sieťami a auto odváža úlovok na trh, teda odvážalo po mnoho desaťročí. V tomto som dospel k zlepšeniu, väčšinou dnes ryby predávam sám a odvážam ich na trh na konskom záprahu, takže po ekologickej stránke sa to zlepšilo, a navyše nemám motorový čln. Samozrejme pri stavbe ubytovaní, ktoré používam počas rybárčenia, boli použité motorové píly a iné podobné nástroje. Takisto spotrebúvam nerastné suroviny, mám elektrickú lampu, časť môjho života som používal olejové lampy, ale teraz mám už dlhšiu dobu elektrickú lampu. Okrem toho mám ešte dva veľké mrazáky, čo je očividný mínus, navyše keďže sú až dva a dosť veľké. Okrem týchto nemám žiadny elektrický spotrebič. Nemám ani televíziu, ani žiadnu domácu elektroniku a vlastním len malé prenosné rádio, takže v tomto smere som dospel dosť ďaleko v ekologicky úspornom vedení života a existoval som tak po celý čas.

Adamsson: Máte nejakú tajnú neresť, ktorej by ste sa mohli zbaviť, ale nedokážete sa?

Linkola: Už nemám. Takouto neresťou bola pre mňa čokoláda, ale pred siedmymi rokmi som dostal cukrovku prvého stupňa a aj toto mi bolo odobrané. Takže teraz je zo mňa dokonalý človek. (Smiech)

Časť 6.: Spisovateľ a agitátor

Linkola presentoval svoje myšlienky v mnohých knihách. Poslednou je ‘Voisiko Elämä Voittaa (preklad: Môže život zvíťaziť)’ publikovanou roku 2004.

Ako sa Linkola dostal ku kariére spisovateľa, a čo mu spisovateľstvo dalo?

Adamsson: Aspoň niečo sa v svete zmenilo. Napríklad tu v Turku existuje štúdijný program pre udržateľný pokrok a inde existujú ďalšie (dva) a takýto program beží aj na vysokých školách prírodného zamerania. Ste spokojní?

Linkola: Áno, dejú sa menšie zmeny, ktoré idú správnym smerom. Rovnako vzrástlo povedomie, možno o milióntinu, o hodnotu haliera vďaka mojim vyhláseniam, ale hlavne preto, že poznanie enviromentálnych problémov bolo šírené a študovaná zvlášť mnoho. Dnes máme celú organizáciu ochrancov prírody, vtedy keď som začínal ja, bol len jeden dozerajúci správca pre ochranu prírody, jediná osoba vo Fínsku. Ten bol vtedy ekvivalentom všetkých dnešných ministerstiev ochrany prírody a centier pre ochranu prírodu v jednotlivých provinciách a kancelárií pre ochranu prírody v jednotlivých okresoch, atď. Táto skupina úradníkov a volených zástupcov neskutočne expandovala od tej jedinej osoby, ktorá za mojich časov reprezentovala štátnu ochranu prírody. Títo všetci dokážu niečo spraviť, ale toto ničenia, táto ruinujúca záplava je o toľko strašne mocnejšia a rýchlejšia, že sú premožení takým spôsobom, že nakoniec je dosiahnutý len istý odklad, hoci aj to je skvelá vec.

Adamsson: Je to možno interpretácia na spôsob, akým diabol číta Bibliu, no zdá sa mi, že som kdesi zachytil, ako ste povedali, že slová pokrok a vývoj by ani nemali byť používané a ich používanie by malo byť zakázané. Znamená to, že by sa nemalo ani len hovoriť o udržateľnom pokroku?

Linkola: Ak by sa o ňom nehovorilo, znamenalo by to, že by sa naň zabudlo, alebo aspoň že by existoval len ako koncept, ale nie skutočný jav. Myslím si, že by žiadny pokrok nemal byť dosiahnutý ani po desaťročiach za žiadnu cenu, žiadny takýto pokrok nesmie existovať v žiadnom odbore. Napríklad veda alebo umenie nemajú smerovať k šialenstvu. A jediný poznatok by bol: “Takto je to dobré.” Žiadnym spôsobom by sa nesmerovalo k zmene s vedomím, že dostatok zmien je v striedaní ročných období, keď prichádzajú odlišné jary, letá, jesene a zimy, takže nie je potrebná žiadna zmena v ľudskej spoločnosti a jej rekvizitách. Samozrejme, mohli by byť zhotovené nejaké umelecké diela a mohlo by byť napísaných pár dobrých kníh, hoci tohoto všetkého je vskutku dosť. Svetová literatúra je zachovaná po celé veky a tiež je je dosť, ale písanie by aj tak mohlo pokračovať ako aktivita, hoci by ani tu nemal byť hľadaný žiadny pokrok. V žiadnom prípade kultúra nepokročila na vyšší stupeň. Dnes sú väčšie koncertné siene a umelecké galérie a tak ďalej, ale umenie, hudba, kompozície, tie už nedokážu ani len držať krok so starými časmi.

Adamsson: Keď sme sa dosali k umeniu a spomenuli ste literatúru, čo pre Vás literatúra znamená? Je to spôsob hľadieť mimo seba a mimo vlastnú rodinu?

Linkola: Podľa môjho názoru je to jedna zo životných radostí, z dobrej knihy čerpáte potešenie. Samozrejme literatúra sa snaží poučovať, väčšinou učí o človeku. Hoci neviem, nakoľko sa ešte môžem niečo o ľuďoch naučiť. Myslím si, že ich poznám už celkom dobre. Ale je to záujem, ktorý nevnímam ako zlozvyk, sám čítam a sledujem literatúru vcelku dosť a v menšej miere sa zaujímam aj o poéziu. Toto sú mne blízke formy umenia, bližšie ako než muzika, výtvarné umenie, sochárstvo a film, a zvlášť oveľa bližšie ako komiksy, ktoré sú podľa mňa ohavným úpadkom. Veci v nich už viac nie sú vypovedané slovom, ale obrázkami, ktorými sa vyjadrovali veci pred vznikom písmen. Navyše okrem toho sú bezcenné. Každopádne.

Adamsson: Vydali ste svoju prvú knihu po pätnástich rokoch, je nazvaná ‘Voisiko Elämä Voittaa (preklad: Môže život prežiť).’ Ide o zbierku esejí. Aká je to vlastne kniha?

Linkola: Je to taký mix všetkého. Obsahuje samozrejme úvahy o svete a fínskej spoločnosti a jej stave, analýzy a myšlienky. Tiež obsahuje predpovede alebo popis, kde smeruje týmto spôsobom a rýchlosťou táto spoločnosť. Ale obsahuje aj iné články, kde som popísal to, čo je stále dobré, samozrejme s ohľadom na zvyšok sveta a prevládajúce črty ľudskej spoločnosti . V každej z častí je niečo chválené alebo kritizované, ale nie je to len o nejakých veľkolepých predpovediach príchodu súdneho dňa, ale i o mnohých iných veciach. Niekto povedal v jeho recenzii, alebo snáď mohol povedať, že ide o výber z Linkolu.

Adamsson: Na záver sa musím opýtať, môže život zvíťaziť?

Linkola: Už na úvodnej strane je uvedená podmienka – či dokáže život prežiť a za akých podmienok. A tieto podmienky sú potom jedna po druhej odhaľované a na záver je umiestnená zhrňujúca kapitola, kde je ukázaný pre niektoré profesie, chmúrny príklad takejto alternatívnej spoločnosti. A tieto podmienky sú extrémne náročné, ale nie sú nejaké rigídne, no stále sú určite náročné v porovnaní s touto nesprávnou a osprosťujúcou pustotou, ktorej sme privykli. Ale prežitie stojí na podmienke, že dokážeme ísť takýmto smerom. Vtedy by život prežil, ale v najpravdepodobnejšej verzii predpokladám, že sa nezmeníme a život nezvíťazí.

Rozhovor byl převzat ze stránek neoficiálních podporovatelů Pentti Linkoly.

Autor: Karel Kaiser

Zastavení nad osobou finského ekologa, filosofa a misantropa

Ekologické myšlení v posledních letech chytilo určitý nádech konformity a mainstreamu. Přes vlastní „rebelskou“ stylizaci dnes drtivá většina environmentálních politických aktivistů představuje potomky bohatých rodičů, podplacené jihočeské matky, hvězdy showbyznysu, nebo moralisty, zahalující se do oblaků otřepaných frází o lidských právech a ideologii osvobození. Až na výjimky ztratilo „zelené“ hnutí nádech jakékoli vzpoury. Řeší se navyšování daní, protestuje se proti dálnicím a jaderným elektrárnám (paradoxně velmi ekologickým projektům) a zapomíná se na základní leitmotiv, jaký v pozadí hrozících ekologických katastrof a krizí stojí: víru v pokrok, neomezený růst a antropocentrismus. Pokud ne, jsou zbylé pozice obsazeny generací osmašedesátníků, zoufale bránící proniknutí a vlivu jiných myšlenek, než vlastních rigidních neomarxistických floskulí.  Výjimku dnes tvoří například jeden výrazně excentrický Fin: Pentti Linkola, maximální misantrop a vášnivý rybář, ekolog a ornitolog, považující kvantitativně neustále narůstající lidský druh za „rakovinu Země“.

Linkola se narodil v roce 1932 v Helsinkách a většinu života pracuje jako rybář. Pravděpodobně dnes nechodí po světě mnoho podobných lidí, kteří by tak radikálním způsobem odmítali výdobytky moderní civilizace, pokrok a pohrdali dnešním „lidstvím“ a s tím spojeným konzumem a nerespektováním přírody tak, jako Linkolla. Sám žije v dřevěné chatě u jezera Vanajavesi, nemá elektrický proud, nepoužívá tekoucí vodu, nevlastní automobil a živí se povětšinou tím, co si sám obstará.

Ačkoli na mnohé zapůsobí dojmem asociálního poustevníka, sám má překvapivě nemálo následovníků. Vyjma radikálních ekologů je to i řada současných finských mladých lidí, kteří si uvědomují rostoucí bezvýchodnost stavu dnešních ekosystémů a Linkolovo myšlení je přivádí ke způsobu uvažování nad stavem současného světa, byť s ním ve všech věcech nemusí souhlasit. Linkola koneckonců, jak ukazuje například toto video, není žádný nenávistný a zakomplexovaný bručoun, působí spíše dojmem dobráckého hobita Bilbo Pytlíka.

Předními problémy dneška, dle slovutného finského ekologa-filosofa, ohrožujícími život na zemi, je neustálý a exponenciální růst populace, hyperkonzumerismus (převážně západní společnosti) a neurvalé plýtvání zdroji. Ve svém pověstném odmítání mýtu techniky jde dokonce tak daleko, že prohlašuje „vše, co jsme za posledních 100 let vytvořili, bychom měli zničit“. Ve svém díle, dnes čítajícímu již několik knih (naposledy v knize „Can life prevail“, navrhuje v podstatě vizi utopického světa, ve kterém je život na zemi podřízen rázným regulacím (ekonomickým, ale i eugenickým) a smyslem zůstává jediné: zachování života na zemi, přičemž lidský druh jako takový pro Linkou nepředstavuje nejvyšší esenci, ale jeden druh z mnoha. Dlužno dodat, jak tvrdí Linkola, druh nejškodlivější.

Volá po razantním zmenšení ekologické stopy, jakou za sebou člověk zanechává. Přimlouvá se za zavedení eugenických praktik, staví se zásadně za plánované rodičovství, do kterého dokonce mluví stát. Tyto jeho teorie jej vedou dokonce k akceptaci nacistické a komunistické genocidy – ačkoli s nimi názorově nesouhlasí, chválí jejich představitele za výrazný podíl na redukci lidské populace. Osobním heslem, kterému by se jistě nebránil, by klidně mohla být věta „Zahubte lidi, zachraňte svět“ Jeho misantropie je tak velká, že mimo jiné inspiruje i jinak bezvýznamné extremisty z organizace Kanadský front osvobození (GDF).

Co dodat? Na jednu stranu osoba s názory, které jsou v mnoha směrech obskurní, šílené i směšné. Těžko doufat v to, že by se Linkola mohl stát v současné době mluvčím, nebo ikonou nějaké konzervativně-revoluční ekologické platformy. De facto je se svými extrémně regulačními názory do jisté míry i zrcadlovým odrazem největších pokrokářů a konstruktérů „šťastného lidského bytí“. Zatímco jedni nadhodnocují člověka a rozumové poznání, Linkola jej příliš podhodnocuje. Na druhou stranu, a to je třeba zejména v souvislosti s nedávnou návštěvou papeže (Církev, odmítající kondomy v Africe a tím pádem nárůsty tamější populace, která dnes v tisícihlavých vlnách atakuje evropská pobřeží), není možné přehlédnout fakt, že se začínáme potýkat s čím dál většími problémy ohledně budoucnosti ekosystémů a lidského druhu, při nichž nemůžeme, přes veškerou kontroverzi, některé Linkolovy myšlenky jednoduše ignorovat.

2. VÁLKA S ČÍNOU

Doufám, že se nedopouštíte stejného omylu jako mnoho světových vládců před vámi – že nepočítáte s rozpoutáním vítězné bleskové války. Proti nám stojí země s téměř MILIARDOU lidí, země, jaká ještě nikdy, co svět světem stojí, nevstoupila do války. Doba, která uplynula od roku 1949,2 nebyla zřejmě dostatečně dlouhá, aby její obyvatelé ztratili svou tradiční, velmi vysokou pracovitost – vyšší, než je dnes naše, svou houževnatost, svou poslušnost. Jsou pevně v moci totalitního režimu, který je neméně bdělý než náš. Její armáda a obyvatelstvo se hromadně nevzdají, ani když budou obklíčeny, ani když budou poraženy, jak by přikazoval západní zdravý rozum. Každý voják a každý občan bude bojovat do posledního náboje, bít se do posledního dechu. V té válce nebudeme mít spojence, v žádném případě takového, který by se velikostí rovnal Indii. Jistěže nepoužijete jako první jaderných zbraní – to by nenapravitelně poškodilo vaši pověst, kterou nemůžete přehlížet, a z praktického hlediska by to stejně nevedlo k rychlému vítězství. Je ještě nepravděpodobnější, že by k nim sáhla nukleárně slabší nepřátelská strana. (Lidstvo vůbec je naštěstí schopno se z prostého pudu sebezáchovy zastavit na samém okraji zkázy. Tak jako se po první světové válce nikdo neopovážil použít chemických zbraní, tak po druhé válce, jak věřím, nikdo nesáhne k jaderným. Jejich veškeré nynější hromadění, které stojí obrovské peníze, je tudíž nesmyslné a uspokojuje pouze vynálezce a generály, je však těžkým údělem pro země, které si vytkly být v přední řadě jaderných mocností. Skladované nukleární zbraně nebudou nikdy k užitku, v okamžiku, kdy konflikt vypukne, budou již zastaralé.)

Jako konvenční válka bude tahle ze všech, které kdy lidstvo vedlo, nejdelší a nejkrvavější. Při nejmenším jako vietnamská válka (jíž se bude v mnohém podobat) bude trvat alespoň deset až patnáct let a bude se, mimochodem řečeno, vyvíjet téměř tak, jak předpověděl Amalrik,3 jehož jste za to určili k likvidaci, místo abyste ho přizvali do nejužšího kruhu poradců. Jestliže Rusko ztratilo v prvním světovém konfliktu půldruhého miliónu lidí a v druhém dvacet miliónů (podle Chruščovových údajů), pak válka s Čínou nás bude stát přinejmenším šedesát miliónů hlav – a to těch nejlepších, jak tomu bývá při každém válčení, všichni ti nejlepší, mravně nejvyspělejší přijdou v něm jistě o život. Pokud jde o ruský lid, bude vyvrácen náš poslední kořen a dovršeno tak postupné vykořeňování, jež začalo v 17. století vyhlazením staroobřadníků,4 pokračovalo za Petra a pak ještě mnohokrát – to ale též nebudu ve svém dopise rozvádět – a které nyní skončí. Po této válce přestane ruský lid prakticky existovat na planetě. Už to bude naprostá válečná porážka, aniž bereme v úvahu další důsledky (většinou bezútěšné, a to, jak chápete, i pro vaši moc). Člověku krvácí srdce při pomyšlení, jak naši mladí a s nimi všichni ti nejlepší ze střední generace pochodují a jedou na jistou smrt ve válce. V jaké? Ve válce IDEOLOGICKÉ. A za co? Hlavně za mrtvou Ideologii. Myslím, že ani vy nejste s to vzít na sebe tak strašlivou odpovědnost!

Hluboký soucit vzbuzují také prostí Číňané, protože budou naprosto bezmocnými obětmi oné války. Jsou sevřeni v kleštích tak, že nejen nemohou svůj osud změnit nebo o něm diskutovat, ale dokonce ani hnout brvou.

Při současném tempu vývoje je tato děsivá budoucnost už za dveřmi a těžce doléhá na nás, bytosti dneška – na ty, kteří mají sílu ovlivňovat, i na ty, jimž zbyl jen hlas, aby křičeli: taková válka nesmí vůbec být, k TAKOVÉ VÁLCE VŮBEC NESMÍ DOJÍT! Nesmíme si klást za úkol vyhrát to válečné měření sil, neboť v něm nikdo nemůže být vítězem, nýbrž – VYHNOUT SE MU!

Myslím, že vidím východisko. A proto jsem se dnes rozhodl napsat tento dopis.

Jaké důvody mluví pro válku? Jsou dva a začněme tím druhým – dynamickým tlakem miliardy Číňanů na naše dosud nevyužitá sibiřská území – ne na pruh země, o který se podle starých smluv přeme, ale na celou Sibiř, kterou jsme pro samý spěch s velkými sociálními a kosmickými změnami nestačili zvládnout – se stoupající všeobecnou přelidněností Země bude tento tlak sílit. Avšak prvním důvodem pro hrozící konflikt, důvodem daleko aktuálnějším, vážnějším, který neposkytuje žádného východiska, je – IDEOLOGIE. Nepřekvapuje nás to: nebylo krutějších válek a střetnutí v celých dějinách nad ty, k nimž zavdaly příčinu ideologické (a žel též náboženské) rozpory. Už patnáct let se táhne mezi vámi a čínskými vůdci spor o to, kdo věrněji chápe, vykládá a dále rozvíjí učení Otců Pokrokového Světového Názoru. A kromě konfrontace mezi našimi státy se přiostřuje i toto globální soupeření o nárok na jediný pravý výklad komunistického učení a na vedení všech národů světa v jeho duchu.

A jak si to představujete? Ze vypukne válka a obě bojující strany ponesou čistotu své ideologie na praporech? A že šedesát miliónů našich spoluobčanů se dá pobít pro-lo, že svatá pravda je psána na straně 533 Leninova díla, a ne na straně 335, jak tvrdí náš soupeř? Za tohle padnou opravdu jen ti z nejpřednějších řad…

Když vypukla válka s Hitlerem, Stalin, který toho tolik zanedbal a tolik pokazil ve válečných přípravách, nezanechal tento ideologický aspekt. Ačkoli se ideologické důvody pro onu válku zdály nespornější než ty, před nimiž stojíte vy (válka se vedla proti ideologii po vnější stránce naprosto protichůdné) – Stalin se již v prvních válečných dnech neopřel o prohnilou, zchátralou ideologii, ale poslušen rozumu ji odmítl, skoro se o ní ani nezmínil a místo ní rozvinul starý ruský prapor, trochu i pravoslavnou korouhev – a zvítězili jsme! (Teprve ke konci války a po vítězství se Pokrokové Učení opět vytáhlo na denní světlo a zbavilo pachu naftalínu.)

Cožpak si opravdu myslíte, že při srážce podobných, příbuzných ideologií, lišících se pouze v odstínech, nebudete i vy přinuceni okolnostmi provést tutéž změnu kursu? Jenže to už bude pozdě, a v atmosféře válečného napětí i velmi obtížné.

Oč moudřejší by bylo udělat ten obrat preventivně již dnes! Je-li nevyhnutelné udělat jej tak jako tak pro válku, nebylo by tedy rozumnější odhodlat se k němu zavčas – ABYCHOM SE vůbec VÁLČENI VYHNULI?

Ponechme jim tu ideologii! Ať se jí čínští předáci nějakou chvíli pyšní! Za to budou muset vzít na svá bedra veškeré břímě nesplnitelných mezinárodních závazků, úpět pod jeho tíhou, vléci se s ním, vychovávat lidstvo a platit účty za všechny absurdní ekonomické systémy, (jen Kuba stojí denně milión rublů,) podporovat teroristy a partyzány jižních světadílů.

Tak zmizí hlavní nesmiřitelný rozpor mezi námi a jimi, odpadne řada příčin dnešní řevnivosti a rivality na celém světě – a válečný konflikt se tím nadlouho oddálí a třeba k němu vůbec nikdy nedojde.

Podívejme se na věc bez předpojatosti: temná bouře POKROKOVÉ IDEOLOGIE se k nám přihnala ze Západu koncem minulého století a značně rozdrásala a zpustošila naši duši; žene-li se nyní dál na Východ – ať se tam žene, nebraňme jí v tom! (To neznamená, že bych Číně přál duchovní zkázu. Věřím, že se náš národ z této nemoci brzy pozdraví a časem i národ čínský – doufám, že nebude ještě příliš pozdě na záchranu obou zemí a všeho lidstva. Avšak po všem, co jsme museli prodělat, máme dosti starostí jak spasit náš národ.)

Ideologické tahanice se rozplynou a k sovětsko-čínské válce podle všeho vůbec nedojde. A jestliže ve vzdálené budoucnosti přece jen vypukne, bude mít skutečně defenzivní charakter a bude vpravdě vlastenecká. Nepřichází v úvahu, abychom se koncem 20. století vzdali území Sibiře. Avšak vzdát se ideologie – to by pro nás znamenalo jen úlevu a ozdravění!

3. SLEPÁ ULIČKA CIVILIZACE

Druhé nebezpečí – členitá slepá ulička, v níž je západní civilizace, ke které si Rusko už dávno považuje za čest náležet – není tak bezprostřední, zbývají ještě dvě tři desetiletí času. Jsme v té slepé uličce společně se všemi vyspělými zeměmi, které jsou dokonce ohroženy ještě víc než my; lidé doufají v nová vědecká řešení a vynálezy, které by oddálily den odplaty. Nepsal bych o tomto ohrožení ve svém dopisu, kdyby se totiž řešení obou zmíněných problémů v mnohých bodech neshodovalo, kdyby nás jeden a týž obrat, jediné rozhodnutí nezprostilo obou nebezpečí. Tak šťastná shoda se v dějinách vyskytuje zřídka. Musíme si vážit tohoto daru a nepromeškat tuto příležitost.

A jak „nenadále” se vše navalilo před lidstvo a před Rusko!! … Jak rádi se pokrokoví novináři před revolucí i po ní posmívali zpátečníkům (zejména v Rusku jich bylo vždy mnoho), všem těm, kteří vyzývali, abychom střežili a uchovali starý svéráz, zapadlé dědinky o třech chalupách, polní cesty vedle železničních tratí, abychom v době automobilů zachovali i koně, nezanedbávali malé podniky pro obrovité závody a kombináty, nepohrdali přírodními hnojivy kvůli chemickým, abychom se v miliónech netísnili ve městech a nešplhali jeden druhému po hlavě v mnohaposchoďových činžácích. A jak se ti publicisté vysmívali, jak štvali proti reakčním „slavjanofilům” (tento termín vznikl z posměšku, prosťáčci nikdy nevymysleli jiné označení), jak pronásledovali ty, kteří tvrdili, že takový kolos, jakým je Rusko, se svými četnými duchovními zvláštnostmi a tradičními způsoby života, je zcela způsobilý hledat svou vlastní cestu v lidské společnosti; když tvrdili, že není možné, aby se vývoj veškerého lidstva ubíral jen jediným nevyhnutelným směrem.

Ale kdež! Museli jsme se táhnout celou západní buržoazně průmyslovou a marxistickou cestou, abychom se koncem 20. století dověděli, a to opět od předních západních vědců, co od nepaměti chápal kterýkoli vesnický děda na Ukrajině či v Rusku a byl by mohl už dávno a dávno vyložit těm pokrokářským novinářům, ovšem za předpokladu, že by si ve svém rozohnění našli trochu času a poradili se s ním: že tucet červů nemůže věčně hlodat jedno a totéž jablko, že má-li zeměkoule své hranice, mají je i její prostory a její zdroje a nemůže se tudíž na ní uskutečňovat neomezený, ničím neohraničený pokrok, jak nám vtloukali do hlavy osvícenští snílkové. Nikoli. Museli jsme se ploužit a ploužit po cestě, za čímisi zády, aniž jsme věděli, kam vede, až nyní slyšíme, jak ti v čele proudu na sebe volají: Zpátky, dostali jsme se do slepé uličky! Ukázalo se, že všechen ten „nekonečný pokrok” je ve skutečnosti nesmyslným, vypjatým a nepředloženým spěchem lidstva do slepé ulice. Civilizace, lačná „věčného pokroku”, se zahltila a je v posledním tažení.

Nečeká na nás „konvergence” se západním světem, ale úkol zcela obnovit a přestavět jak Západ tak Východ, protože oba světy vjely na slepou kolej.

Na Západě jsou v současné době tyto problémy široce publikovány a objasňovány v pracích „Společnosti Teilharda de Chardina” a „Římského klubu”.5 Zde jsou ve stručnosti jejich závěry:

„Pokrok” musí přestat být považován za žádoucí charakteristický rys společnosti. „Nekonečný pokrok” je blouznivý mýtus. Musíme realizovat nikoli „nepřetržitý hospodářský rozvoj”, nýbrž ekonomiku neměnné úrovně, ekonomiku ustálenou. HOSPODÁŘSKÝ RŮST NENÍ POUZE ZBYTEČNÝ, JE I ZHOUBNÝ. Je nutno bezodkladně vytyčit úkol zachovat a ne zvětšovat národní bohatství. Je nutno odmítnout koncepci gigantismu v moderní technologii – v průmyslu, v zemědělství, v urbanistice (dnešní města jsou rakovinné nádory). Přednostním úkolem techniky nyní je: odstranit žalostné následky techniky dřívější. „Třetí svět” se ještě nevydal zhoubnou cestou západní civilizace, může se zachránit jedině přijetím „rozdrobené technologie”, vyžadující nikoliv omezení rukodělné práce, nýbrž její rozvoj, přijetím co nejjednodušší techniky, založené výhradně na místních zdrojích surovin.

Veškerá živelnost průmyslového rozvoje se projevila nikoli v průběhu tisíciletí či staletí („od Adama do roku 1945″), nýbrž pouze v posledních 28 letech. Toto bouřlivé tempo uplynulých let je pro lidstvo velmi nebezpečné. Zmíněné skupiny vědců vyhodnotily na elektronkových počítačích různé varianty hospodářského rozvoje – a ukázalo se, že VŠECHNY JSOU BEZNADĚJNÉ, předvídají katastrofální záhubu lidského rodu mezi lety 2020 a 2070, JESTLIŽE SE LIDÉ NEVZDAJÍ HOSPODÁŘSKÉHO POKROKU. Při těch výpočtech se zkoumalo pět hlavních faktorů: populace, přírodní zdroje, zemědělská výroba, průmysl a znečištění životního prostředí. Lze-li věřit údajům o stavu nerostných bohatství naší Země, pak některým z nich hrozí brzké vyčerpání: za dvacet let budeme bez ropy, za devatenáct bez mědi, za dvanáct bez rtuti a s mnohými dalšími jsme skoro na dně, velice omezené jsou zdroje energie a zásoby sladké vody. I když se při budoucích průzkumech ukáže, že rezervy jsou dvakrát nebo třikrát větší než je nám dnes známo, a i když se zdvojnásobí zemědělská výroba a člověk si podmaní neomezenou jadernou energii – K HROMADNÉ ZKÁZE OBYVATEL PLANETY V PRVNÍCH DESETILETÍCH 21. STOLETÍ DOJDE TAK JAKO TAK: ne-li v důsledku zastavení výroby (pro nedostatek zdrojů surovin), pak tedy následkem výrobních přebytků – v každém případě. NENÍ MOŽNÉ nalézt optimální řešení pro všech pět faktorů současně, sázíme-li dnes na „pokrok”. Nevzdá-li se lidstvo hospodářského pokroku, zemská biosféra se stane pro život nezpůsobilou prakticky už v NYNĚJŠÍ GENERACI. Aby se mohlo lidstvo zachránit, musíme v příštích dvaceti třiceti letech přizpůsobit technologii požadavkům ustáleného hospodářství. Aby se tak stalo, je třeba s jejím přebudováním začít BEZODKLADNĚ, IHNED.

Nicméně je velmi pravděpodobné, že západní civilizace nezahyne. Je natolik dynamická a do té míry vynalézavá, že překoná i tuto hrozící krizi, setřese zastaralé, klamné představy a za několik let přistoupí k nezbytné přestavbě. A „třetí svět” si zavčas uvědomí varování a nevydá se vůbec západní cestou. Pro většinu afrických a pro mnohé asijské země je to dosud snadno proveditelné řešení (a nikdo je za to nebude posměšně nazývat „negrofily”).

Avšak co my? S naší těžkopádností, zkostnatělostí, s naší neschopností a bázlivostí pozměnit třeba i jediné písmeno, jedinou čárku na tom, co v roce 1848 řekl Marx o průmyslovém rozvoji? Z ekonomického a fyzického hlediska jsme plně schopni se postarat o svou záchranu. Avšak na cestě k naší spáse se jako zátaras tyčí -Jediný Pokrokový Světový Názor: odmítneme-li průmyslový rozvoj, co pak bude s dělnickou třídou, socialismem, komunismem, neomezeným růstem produktivity práce atd.? … Poopravit Marxe nelze, to je revizionismus …

Ale ať už v budoucnu podniknete cokoli, stejně vás už nazývají „revizionisty”. Nebylo by tedy správnější, kdybyste s chladnou hlavou, odpovědně a rozhodně splnili svou povinnost – odvrhli mrtvou literu v zájmu živých lidí, zcela závislých na vaší moci, na vašem rozhodování? A – nutno nemeškat. Proč otálet, musíme-li jednou tak jako tak vystřízlivět? Proč napodobovat ostatní a zatahovat až do konce škrtící smyčku, jestliže jsme v ní dosud zcela neuvázli? Když ten, který jde v čele průvodu, volá „Zabloudil jsem!” – musíme se táhnout až na to místo, kde si uvědomil svůj omyl, a teprve tam udělat čelem vzad? Proč bychom se nemohli vydat po správné cestě hned, z místa, kde právě jsme?

Beztak jsme příliš dlouho a příliš důvěřivě kráčeli ve stopách západní technologie. Jsme domněle „první socialistickou zemí světa”, která je vzorem pro jiné národy na Západě i na Východě a tak „originální” v uplatňování některých zrůdných doktrín – o zemědělství, o drobných řemeslech – proč jsme jen byli tak žalostně nepůvodní v technologii, proč jsme tak bezmyšlenkovitě a slepě šli za západní civilizací? (Proč? Pro samou uspěchanost na vojenském poli, a ten spěch zase vyplynul – z obrovských „mezinárodních závazků”, a to vše opět – z marxismu…) V systému centrálního plánování, jímž se tak holedbáme, jsme měli, jak se zdá, možnost nezničit ruskou přírodu, nevytvářet nehumánní mnohamilionové shluky lidí. Postupovali jsme však právě opačně: poskvrnili jsme široširé ruské kraje a znetvořili srdce Ruska, naši drahou Moskvu – čí nerozvážná, odrodilá ruka poničila její bulváry, takže už po nich nelze jít, aniž člověk musí sestoupit do ponižujících kamenných tunelů? Čí nenávistná, cizí sekera porubala stromy na Sadovém okruhu a nahradila jeho zeleň otravným pásmem benzínu a asfaltu? Zničili jsme nenapodobitelný vzhled města, veškeré jeho starobylé stavební řešení, zbabrali jsme i západní napodobeniny typu Nový Arbat, město je zmačknuté, nesourodě roztrhané, vyhnané do výšky, život se v něm stal nesnesitelným – a co teď dělat? Postavit znovu někdejší Moskvu jinde? To podle všeho nepůjde. Znamená to tedy smířit se s myšlenkou, že jsme ji ztratili nadobro?

Pošetile a bezmyšlenkovitě jsme promrhali své zdroje, vymrskali půdu, zohyzdili kraje tu stupidními „vnitrozemskými moři”, tam zase zamořenými nezastavěnými prostorami kolem průmyslových středisek – avšak dosud ještě zbývá daleko víc, co jsme neponičili, co jsme nestačili pokazit. Vzchopme se tedy včas, couvněme!

—

2) Rok vzniku Čínské lidové republiky v čele s prezidentem Mao Ce-Tungem. Republika byla vyhlášena 21.9.

3) Mladý sovětský historik Andrej Amalrik vyložil v knize „Udrží se Sovětský svaz do roku 1984?” své názory na rozpad sovětské říše. Podle Amalrika bude zánik impéria výsledkem společného působení ideologického reformismu, sílící vnitřní opozice, ekonomických potíží, desovětizace východní Evropy, oživení nacionalismu v neruských republikách a válečným konfliktem s Čínou, který vidí jako nevzhnutelný. Amalrik bzl pro své nekonformní názory vyloučen z univerzity, v r. 1965 poslán na Sibiř, znovu zatčen 1970 a pak 1973, aby si jako „příživník” odpykal léta nucených prací.

4) Staroobřadníci či rozkolnici byli odpůrci novot, které podle vzoru řecké církve zaváděl do pravoslaví patriarcha Nikon na počátku druhé poloviny 17. století. Staroobřadníci se navzdory pronásledování udrželi do 20. století, v roce 1905 byli uznán zákkonou církevní společností.

5) Římský klub, Club of Rome, je sdružení téměř sta významných intelektuálů, vědců a průmyslníků ze třiceti zemí. Klub byl založen v r. 1968. Společnost Teilharda de Chardin odvozuje své jméno od francouzského filosofa a paleontologa, který žil v letech 1881-1955.

Z ruského originálu “Pismo vožďam Sovetskogo Sojuza”, vydaného v roce 1974 YMCA-PRESS v Paříži, přeložil Stanislav M. Kříž. V dubnu 1975 vydalo nakladatelství Konfrontation Verlag AG, Zürich, Švýcarsko.

Příště: 4. Ruský severovýchod

Související články:

1. Alexandr Solženicyn: Dopis představitelům Sovětského svazu, část 3
2. Alexandr Solženicyn: Dopis představitelům Sovětského svazu, část 4
3. Alexandr Solženicyn: Dopis představitelům Sovětského svazu, část 1

I když se na pozadí této knihy biologie dodnes učí a popularizuje (název proklamuje autorovo přesvědčení, že svět – a s ním člověk – povstal z „náhody a nutnosti“), [1] a stručný Monodův výklad základního mechanismu zachování molekul („evoluce není věcí živých bytostí, nýbrž molekul“) je považován za východisko větve, z níž vypučela teorie „sobeckého genu“ (Dawkins) následovaná sociobiologickou školou (Wilson), byla to samozřejmě společenská kritika, co knihu medializovalo (facit: 150 tisíc prodaných výtisků za prvních pět let jen ve Francii).

Monod tvrdí, že „moderní společnosti přijaly bohatství a moc, které pro ně věda odhalovala“, ale „nepřijaly a stěží zaslechly její hlubší poselství“, totiž „definici nového a jedinečného zdroje pravdy, požadavek naprostého přehodnocení základů etiky, rozhodné skoncování s animistickou tradicí, definitivní odstoupení od ´staré smlouvy´ a nutnost kodifikace nové.“ (s. 156). Jinými slovy: z úplně jiného východiska došel k závěru o nutnosti „přehodnocení všech hodnot“, jak je o několik desetiletí dříve formuloval Nietzsche. [1]

Stejně jako on zavrhuje Monod dosavadní animistické soustavy, [2] zároveň však i antropologický klam, jenž v živých bytostech spatřuje nejdokonalejší produkty univerzální evoluce, jejímž nutným završením je člověk – vždyť člověk je bytost otevřená, n e p ř e d u r č e n á (např. i svoji evoluci může a bude sám eugenicky ovlivňovat) – lpění Západu na animistické tradici mu však stojí v cestě, i když současně se jí jako zdroje poznání a pravdy vzdává.

Proto Monod píše: „Západní ´liberální´ společnosti nadále, alespoň ústy, ještě vyznávají nechutnou směsici židovsko-křesťanského pobožnůstkářství, vědeckého progresismu, víry v ´přirozená´ lidská práva a prospěchářského pragmatismu.“ (s. 156) Z této věty mj. vyplývá přesvědčení, že společnost organizovaná podle principů laissez-faire nemůže přijmout a zaručit sociálně (a politicky) odpovídající mechanismy výběru v sociální (a politické) oblasti coby hlavní prostředek k zamezení vlastního úpadku (degenerace)…

Monod však nešetří ani společnosti marxistické (píše se rok ´70): jejich materialistické náboženství se rovná liberalistickému a dialektika dějin, jež se rozvíjejí podle jakéhosi imanentního, nutného a příznivého plánu („od prvobytně pospolné společnosti ke komunistické“), je jen profánní verzí „božího plánu“ židokřesťanství.

Ze všech velkých náboženství je pro Monoda právě to „židovsko-křesťanské pravděpodobně ´nejprimitivnější´, protože jeho přísně historizující struktura je přímo vázána k dávnému příběhu jistého beduínského kmene ještě předtím, než ji obohatil božský prorok.“ (s. 154) V něm koření i antitechnicismus Nové levice („hřích poznání“), jejíž averze se obvykle zaměřuje na vedlejší produkty technologií: na bombu, ničení přírody a podobně. Monod odpovídá, že „technologie a věda nejsou totéž, že atomová energie bude brzy nepostradatelná a ničení přírody svědčí spíš o nedostatku technologií než o jejich přebytku“, (s. 157) v čemž mu současný vývoj dává plně za pravdu.

Z předchozích řádků je již dostatečně jasné, co karteziána („svět je pochopitelný jako stroj“; „není pravdy mimo vědu“) a socialistu Jacquese Monoda ovlivněného existencialismem spojuje s „Novou pravicí“ Alaina de Benoista (GRECE), jenž mu ve své „antologii současných idejí“ Viděno zprava (Vu de Droite, 1977) věnoval úvodní část kapitoly nazvané „Biologické základy“.

Stejně tak je jasné, co je dělí: opatrný přístup druhého k vědeckému redukcionismu. Je život redukovatelný na hru hmoty a energie? Nebo je zde něco navíc, slovy Ernsta Jüngera „to podivné Víc, ta iracionální hodnota života, jíž je nemožno zvážit, změřit, spočítat nebo nějakým jiným způsobem vykalkulovat, jež se nám jeví tím, co skutečně činí život hodným žití.“

Monod stál u zrodu genocentrického redukcionismu [4] – genocentrismu – jenž mj. hlásá, že pocit či touha po této „iracionální hodnotě“ jsou nám vrozeny a „vepsány někde v jazyku genetického kódu“. Promýšlet a definovat vztah mezi těmito dvěma postoji činí z Náhody a nutnosti stálou výzvu – jsou např. hodnoty heroismu a sebeobětování vysvětlitelné pouze z pozic molekulární genetiky či teorie memů? [5] Je celá etika jen produktem přírodního výběru, jak se domnívá sociobiolog Edward Wilson („lidé mají tendenci chovat se k sobě hezky, protože je to výhodné ve skupinové selekci“)? Dualismus hmoty a ducha je pro Monoda každopádně iluzí, kterou věda časem překlene. [6]

Kniha u nás po roce 1990 patřila v odkazu vědecké minulosti k těm nejpostrádanějším (spolu s Darwinovým Vznikem druhů); objevila se teprve v loňském roce péčí nakladatelství Pavel Mervart. Editor text doplnil řadou komentářů a osmi články současných českých vědců, kteří „monodismus“ komentují z dnešního pohledu: mapují, co z biologických znalostí zastaralo, vyrovnávají se s jeho filozofickými základy (včetně optiky biologa a katolíka v jedné osobě) a v neposlední řadě „uvádějí na pravou míru“ jeho eugenické představy.

Na závěr alespoň malý úryvek z těchto „kacířských“ Monodových úvah:

Selekční tlaky v evoluci člověka

Odborníci se zcela shodují v názoru, že v evoluci druhů hraje přímý boj, onen Spencerův struggle for life, jen malou roli. Ne tak u člověka. Kdesi ve vývoji a expanzi lidského druhu nastala fáze, kdy se kmenové nebo r a s o v é v á l č e n í změnilo ve významný evoluční faktor. Je docela možné, že náhlé vymizení neandertálce bylo dílem našeho předchůdce Homo sapiens. A nebyl to poslední výkon svého druhu: v zaznamenané historii se genocidy vyskytovaly hojně.

U člověka chování orientovalo selekční tlak víc než u kteréhokoliv jiného živočicha, a to z důvodů nekonečně vyšší autonomie. Jakmile chování přestalo být v zásadě automatické a změnilo se v kulturní, svůj tlak na evoluci genomu nevyhnutelně uplatnily samotné kulturní stopy, a to až do chvíle, kdy se měla rostoucí rychlost kulturní evoluce zcela oddělit od genomu.

Rizika genetické degradace v současných společnostech

V současných společnostech je uvedená rozluka dokonána: odstranila výběr, přinejmenším ten „přirozený“ v Darwinově smyslu. Do té míry, že i když výběr pořád působí, nepodporuje „přežívání nejschopnějších“, tj. v moderním pojetí g e n e t i c k é p ř e ž í v á n í „nejschopnějších“ cestou početnějšího potomstva. Inteligence, ctižádost, odvaha a představivost jsou ve společnostech určitě dál faktory úspěchu, ale osobního, nikoliv genetického – jediného, který má význam evoluční.

Přesně naopak. Jak známo, statistiky odhadují záporný vztah mezi inteligenčním kvocientem (či kulturní úrovní) a průměrným počtem dětí na rodičovský pár. Tytéž statistiky na druhé straně dokládají, že existuje pozitivní korelace mezi inteligencí manželských partnerů. Nejlepší genetický potenciál je ohrožen tím, že se soustřeďuje na stále užší elitu.

Navíc si musíme uvědomit, že ještě v nedávné době byli dokonce i v poměrně „pokročilých“ společnostech tělesně a duševně nejméně zdatní jedinci bez skrupulí vyřazováni. Většina z nich nedorostla ani do pubertálního věku. Dnes mnozí z těchto geneticky postižených žijí dost dlouho na to, aby zplodili potomstvo. Díky pokroku znalostí a sociální etice dnes nefunguje proces, který chráníval druh před degenerací (což je nevyhnutelný výsledek, zastaví-li se přírodní výběr), snad kromě nejhorších postižení. [7]

(z kapitoly 9. Království a temnota, s. 150 – 151, překlad Anton Markoš)

Poznámky:

1. K podstatě „monodismu“: A) Představa organismu jako nutného produktu slepé „samosborky“ proteinů kódovaných příslušnými geny a vyvíjejících se náhodnými mutacemi. B) Život jako „zakonzervovaná náhoda“, která vygenerovala nejrozmanitější formy a přirozený výběr z nich zachoval ty, jejichž vlastnosti nějakým způsobem korelovaly s vlastnostmi prostředí.

2. Nietzsche vlastně burcuje, že odpovídající systém hodnot, nutný soudobým společnostem s jejich prométheovskými výzvami nebyl dosud vyvinut. Přibližně ve stejné době jako Monod („Žádná společnost před námi nebyla tak vnitřně rozervaná“, s. 156) poznamenal jiný biolog, Ludwig von Bertalanffy, že se teologové ke komplikovaným sociálním strukturám dneška vyjadřují stále v pojmech nomádů ze syrských polopouští (a hovoří o ovcích, jehňatech a pastýřích, Člověk, robot – myšlení, s. 79). V Náhodě a nutnosti Monod načrtává tzv. „etiku poznání“.

3. Monod, tento absolutizér náhody, řadí vedle náboženských představ a „entelechií“ vitalismu od Aristotela po Bergsona do animismu i „dějinné vědecké zákonitosti“ marxismu, což jej u strážců „pokrokových“ režimů diskvalifikovalo. Sluší se dodat, že Nietzscheova verze voluntarismu byla na přelomu 19. a 20. století vyslovována s Bergsonovým élan vital div ne jedním dechem.

4. Byl to ale až Dawkins, kdo definitivně posunul přírodní výběr z roviny jedinců na úroveň genů („lidé neexistují, jen geny“), které bojují o zastoupení v genofondu.

5. Dawkins je rovněž tvůrcem konceptu memů, základních jednotek kulturního přenosu, Monod však memetické pojetí kultury opět nastínil v několika řádkách již několik let před ním („Ideje mají tendenci zachovávat svou strukturu a množit ji…“ s. 152 – 153)

6. Také Nová pravice považuje tento dualismus za falešnou dichotomii, viz Manifest: Nová pravice v roce 2000, II. Základy, 9. Vesmír – kontinuum.

7. Monod, poněkud překvapivě, neměl ještě o možnosti „genových manipulací“ žádnou představu („Mikroskopické měřítko genomu dnes a pravděpodobně provždy brání takovým zásahům.“, s. 151) a v příslib uměle vytvořeného genetického nadčlověka nevěřil. Záchranu spatřoval právě v zavedení cíleného a přísného výběru v biologicky chápané pospolitosti.

Knihu Náhoda a nutnost – Jacques Monod v zrcadle naší doby je možné objednat v obchodě Knihy.abz.cz

Zastavení nad knihou Irenäuse Eibl-Eibesfeldta: Člověk – bytost v sázce (Přírodopis lidské pošetilosti).

Irenäus Eibl-Eibesfelt, narozený roku 1928 ve Vídni, je jedním z nejvýznamnějších zakladatelů etologie člověka – aplikace podobných pozorovacích a výkladových principů, jakých užívá etologie živočišná, na nás samé jakožto životní druh. Od svého učitele Konrada Lorenze převzal nejen mnohá metodologická východiska, ale i živý zájem o společenské dění a aplikaci poznatků svého oboru takříkajíc v životní praxi.

Když před necelými pěti lety u nás vyšla jeho naučně-populární kniha Člověk – bytost v sázce, biolog Stanislav Komárek se v předmluvě domníval, že „vyvolá živou diskusi“, neboť „se obírá některými společensky brizantními tématy“. Mýlil se, kniha prošla téměř bez povšimnutí. Proto jsme se rozhodli ji několika málo ukázkami připomenout.

Vyrovnává se totiž mýty a dogmaty rovnostářství (včetně feminismu), multikulturalismu, environmentalismu, doktríny humanitářství, které jsou vesměs v rozporu jak s poznatky etologie člověka, tak sociobiologie a neodarwinismu, ale díky jistým silným nátlakovým skupinám jsou nadále implementovány do našich myslí.

V dnešní západní Evropě panuje velká nejistota v odpovědi na otázku, zda by státy měly nechat hranice otevřené pro přistěhovalce hledající práci a pro azylanty ze třetího světa, nebo zda by se přistěhovalectví mělo pokud možno zamezit, a ty, co tu již jsou, vracet tam, odkud přišli. Humanitární důvody se zde střetávají s politicko-ekonomickými úvahami. Je však také vznášena námitka možného „přecizení“, která je ovšem rázem smetena ze stolu s důrazným varováním a s poukazem na rasovou politiku třetí říše – jako by šlo o to samé a jako by už ani nebylo možné brát ohled na vlastní zájmy. Lze vůbec při tomto stavu věcí diskutovat o problému věcně? Na následujících řádcích se o to pokusím.

Problém přistěhovalectví má různé kořeny. Ve Francii a Anglii vznikl v souvislosti se zánikem jejich kolonií. Vlády se cítily být zavázány a zachovaly se k obyvatelům svých bývalých kolonií více než velkoryse. To vedlo ke vzniku často velmi zvláštních barevných menšin. Ve Francii vytvořili Afričani ze severní části Afriky masivní, přes milion lidí čítající blok, který vystupuje velmi sebevědomě. Některé hlasy dokonce hovoří o možné budoucí islamizaci země. „Evropa bude barevná,“ zněl titulek série článků od Rudolfa Walter Leonhardta, které se v roce 1985 objevily v časopise Zeit. Je-li člověk sám Evropanem, nesmí se s tím prostě jen tak smířit, a to nikoliv proto, že by svou vlastní skupinu považoval za nadřazenou, ale proto, že při vší úctě k ostatním by si rád hleděl vlastních životních zájmů a jakýkoli nátlak z jejich strany by jistě neuvítal. Inu, přežití prostě znamená genetické přežití.

Ve spolkové republice Německo byli v šedesátých letech najímáni cizinci jako pracovní síla, aniž by někdo pomyslel na možné následky. Bylo to přistěhovalectví bez přistěhovalecké politiky. Všeobecně panovalo přesvědčení, že většina zahraničních dělníků se vrátí do své vlasti, ovšem jejich návrat nebyl nijak smluvně zajištěn. Na nátlak humanitárně motivovaných kruhů byl povolen i příjezd rodinných příslušníků. A tak měla hustě osídlená západní Evropa najednou navíc co dělat s problémem přistěhovalectví.

Jde-li o přistěhovalce přístupné začlenění pocházející ze spřízněné kultury (…) je riziko jejich neintegrace mizivé. Evropská vnitřní migrace k tomu nabízí mnohé příklady. (…). Spojujícím prvkem zde je společné západoevropské dědictví, které se projevuje v malířských, architektonických a hudebních evropských stylech. Tuto západní Evropu vytvářeli Řekové, Římané, Židé, Keltové, Germáni a Slované a mnozí další, jež jsou si z hlediska fyzické antropologie značně podobní. Záměna jednoho typu evropské kultury tedy obecně nepředstavuje žádné potíže, ledaže by u nějaké z nich víra vedla ke chtěné izolaci.

Pokud se k rozdílu ve víře či přesvědčení přidá ještě rozdílnost fyzicko-antropologická, naráží integrace na překážky, navíc přijíždějí-li imigranti v relativně krátkém čase, a mají tudíž možnost stýkat se se sobě podobnými. Jako skupina se potom vymezují vůči zbytku populace, která se ze své strany také ohraničuje.

Přistěhovalectví povede v takových případech s velkou pravděpodobností ke konfliktům, protože se v zásadě neliší od obsazení země.

Při poukazu na možný zánik Evropanů ve světě – který již začíná být přeplněn – slýcháme odpověď: „No a co?“ Takovéto stanovisko není přijatelné. Každý jednotlivec se jistě může svobodně rozhodnout, zda chce, nebo nechce mít děti, ovšem přivodit etnickou sebenenávistí či lhostejností podmínky, které by v budoucnu mohly ohrozit vlastní společenství, je neetické. Obzvláště politici by si neměli dovolit zaujímat postoj typu „no a co“, protože se zavázali zastupovat zájmy vlastního národa a takové stanovisko by znamenalo, že nedrží slovo. Tento postoj je rovněž nedůsledný, protože ty samé osoby, pro něž zánik vlastního etnika znamená zdánlivě málo, ihned protestují, je-li ohrožen někdo jiný. Tím zastávají názor většiny biologů, kteří se zasazují o etnický pluralismus, s jediným rozdílem, a to že biologové považují vlastní identitu za hodnou zachování. Také snižování váhy tohoto problému považují za eticky nepřípustné.

Obhájci liberální přistěhovalecké politiky se k přílivu azylantů vyjadřují vesměs tak, že nejde o velké přesuny populací. Pořád to však jsou desítky tisíc lidí, kteří se ročně pokoušejí o imigraci, což by z dlouhodobého hlediska vedlo opět k vytlačení domácího obyvatelstva. Většina domácích obyvatel se přitom podle průzkumů staví proti masové imigraci. Občas dokonce dochází k výbuchům xenofobie. Pak se ovšem přívrženci imigrace tváří překvapeně a hovoří o „iracionálním“ strachu nebo o demagozích, kteří nenávist k cizincům podněcují. Fakt, že by za touto „iracionalitou“ mohla stát rozumná snaha přežít, která má své fylogenetické kořeny, pro ně vůbec nepřichází v úvahu. Ti sami politici utrácejí miliony na obranné účely, aby zemi nebyl odcizen ani metr čtvereční půdy – z altruistických důvodů jsou však ochotni zemi komukoli postoupit. Žádného japonského či čínského státníka by něco takového nenapadlo.

I malé populace přistěhovalců se mohou stát vážnými konkurenty domácích obyvatel, jak ukazují mnohé příklady ze světa. Očekávat, že přistěhovalec ve vlastním zájmu omezí svou reprodukci, je naivní. Pro přistěhovalce by to přece byla špatná strategie: Pro zajištění vlastní existence musí získat moc, aby se zbavili nadvlády domácích. A moc lze získat množstvím. „Válka kolébek“ je v takovéto situaci takřka nevyhnutelná, přičemž zcela jasně jde o automatismy a pouze ze zanedbatelné části o vědomé strategie. Již v roce 1981 připadalo na jednu vdanou tureckou ženu 3, 5 dítěte, na vdanou německou ženu 1, 3 dítěte. Bude-li tento trend pokračovat, povede nevyhnutelně k zániku vlastního biologického dědictví.

Také bychom si neměli dělat žádné iluze o loajalitě mimoevropských přistěhovalců. Mají vlastní tradice, na kterých lpí, a mají jako všechny národy, které se nezřekly sama sebe, sklony k protěžování členů vlastního etnika. To je skutečnost, nikoliv xenofobní předsudek. Etnika, která chtějí přežít, koneckonců takto jednat musí. To však způsobuje problémy, protože k již zmiňované etnické izolaci se přidává ještě jisté oportunisticko-kořistnické vyladění, které je domácím obyvatelstvem pociťováno jako výzva k boji. Samozřejmě není možné předpovědět, jak se daná neevropská přistěhovalecká skupina bude v nějaké zemi chovat. Zkušenosti se severoafrickým muslimským blokem ve Francii však nejsou povzbudivé. Politici, kteří tuto problematiku zastírají (…) jednají nezodpovědně.

(Z knihy Irenäuse Eibl-Eibesfeldta Člověk – bytost v sázce, přírodopis lidské pošetilosti. Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky roku 2005, překlad Marco Stella, předmluva Stanislav Komárek; ukázky z kapitoly Příliš mnoho dobra s. 151 – 156, kráceno).

Knihu je možné objednat v obchodě Knihy.abz.cz.

Autor: Jacques de Mahieu

Pole možností, která se nabízejí psychickému životu zvířete, jsou nanejvýš omezená. Instinkty vyvolávané paleokortexem je generaci za generací nechávají vykonávat stále stejné činnosti a úkony s nepatrnou tolerancí pro adaptivní odchylky. Naproti tomu člověk je díky svému neokortexu schopen do této oblasti zasahovat a ve své mysli i v materii vytvářet nové formy. Jsou to tyto formy, uchovávané v paměti a dále předávané („tradované“), které představují kulturu, tzn. statek, jímž jednotlivec disponuje ve funkci své adaptability. Z toho vyplývá, že jakýkoli koncepční protiklad mezi přirozeností a kulturou je nesmyslný: kultura je součástí přirozenosti člověka – jen člověka. [1]

I když je kulturní vlastnictví k dispozici pro všechny, tak přesto nejsou všichni schopni si je ve stejné míře přivlastnit, a ještě méně je vytvářením nových forem zvětšit. Mezi lidmi je nerovnost mnohem zjevnější než mezi zvířaty kteréhokoli druhu. Poslužme si kvalitativní klasifikací O t t o A m m o n a a G e o r g e s e V a c h e r a d e L a p o u g e a [2] a zjistíme, že u hrubců tvůrčí schopnost neexistuje, u přijímačů, tvořících velkou masu každé společnosti, je velmi malá, u rozvaděčů, kteří jen rozvíjejí a mohou realizovat cizí myšlenky, omezená, zatímco u novátorů se normálně projevuje, aby svého nejvyššího stupně dosáhla u géniů. V této oblasti (jako v každé jiné) dochází k zařazení a rozvoji jednotlivce v rámci jeho fyzické a sociální životní sféry na základě dispozice („vlohy“) vlastního genetického potenciálu k daným skutečnostem: je determinován svými geny a ovlivňován prostředím. Nepovstal ze spojení zvířete a anděla: jeho tělo i jeho duše jsou jen dvěma různými aspekty jedné a téže celistvé skutečnosti. [3] Nezískává tedy svoji kulturní abilitu zvenčí, ale řídí se podle svých genetických „předpisů“.

Co se po této stránce vztahuje na jednotlivce, děje se neméně v souvislosti se skupinami jednotlivců, které mají v jistém (kvantitativním i kvalitativním) rozsahu společný určitý počet somatických a psychických vlastností a ty předávají v rámci rasy, národa a kmenů cestou biologické dědičnosti. Za podstatu svého kulturního vlastnictví proto lidstvo vděčí velmi málo národům:těm, které po epochy sdružovaly výraznou menšinu tvůrčích lidí s vnímavou („recepce schopnou“) masou nadprůměrné úrovně. Ostatní se omezují na to, že různým způsobem napodobují prvními vytvořené formy nebo, jako u zvířecích druhů, se zcela nepatrnými odchylkami opakují stále stejné činnosti a úkony. Rasy, národy a kmeny jsou tedy nerovné, a to nejen z dílčích hledisek, tzn. podle více či méně svévolně vybraných znaků, ale také podle absolutního hodnotícího kritéria: jejich tvůrčí schopnosti.

Každá historická pospolitost si tedy vytváří vlastní kulturu podle své přirozenosti, tzn. podle svého genetického potenciálu. Proto si rasy, národy a kmeny jsou nejen nerovné, ale jsou také rozdílné a svoji hodnotu získávají právě na základě rozdílnosti, která předpokládá nerovnost. Jakákoli kultura na jakékoli výši je hodna úcty, protože je výrazem lidské skupiny tak, jak se uměla a umí osvědčit ve svém životním prostředí. Rovnostářské přirozenoprávařství [Naturrechtlerei], které chce národy i lidi redukovat na jedno racionální schéma platné pro všechny, odporuje pravému přirozenému právu na kulturní identitu, tzn. na různost („diverzitu“). Žádné od těla oddělené platónské ideje univerzální platnosti neexistují, ale spíše dynamické formy, které se dědí a projevují („manifestují“) na různých úrovních. [3a] Anatomicky a fyziologicky mají samozřejmě všichni lidé srovnatelnou podobu, ale jejich fyzická a psychická abilita, jejich různá funkční ústrojí („vnitřní orgány“), jsou kvantitativně i kvalitativně odlišné. [4] Aby se navzájem vyrovnali („zrovnoprávnili“), musí se dostat na nejnižší společný jmenovatel. Pak rozdíly mizí. Z kulturního hlediska to znamená, že Hotentoti nejsou povzneseni na niveau Evropanů (což je kvůli textuře mozku prvních nemožné), ale že jsou Evropané sníženi na tento nejméně tvůrčí africký lid.

Vnucovat národu – ať už jakýmikoli prostředky – jemu cizí kulturu, je genocida. Egalitarismus se od Francouzské revoluce až k druhé světové válce marně pokoušel přenést evropské kulturní dědictví na barevné národy. Otroctvím v Americe a jistou formou kolonialismu v Africe i v Asii hodlal mezi černými a žlutými šířit jazyky, náboženství a vzdělávací normy bílých. V určitém rozsahu se mu to zdařilo. Výsledek není právě skvělý. Autentické kultury, které odpovídaly přirozenosti svých tvůrců, byly zničeny nebo potlačeny na bastardní úroveň, aby je nahradily cizí formy, které byly v nejlepším případě povrchními imitacemi. Tím, že se evropeizované místní elity odloučily od svých kořenů, staly se čistými imitátory jak opice v cirku. Černoši jsou ve své kmenové struktuře autentičtí a respektabilní. Ale prostě nejsou schopni být bělochy.

Od roku 1945 se proces obrátil. Protože se egalitarismu nepodařilo nadělat z černých a žlutých bílé, začíná teď do evropské kultury implantovat africké a asiatské prvky tak, jak se ještě po 150 nebo více letech bastardizace nabízejí. Od snah L é v i – S t r a u s s e [5] redukovat struktury evropských národů na struktury kanibalských kmenů, až k rockové „hudbě“ a jarmarečním kejklím orientálních sekt. Zatímco se africké a asiatské elity pokoušejí povrchně napodobovat Evropany, ti se nechávají saturovat cizími kulturami (vytrženými z kontextu, v němž byly smysluplné), poté, co byly bezohledně zkomoleny. Tímto dvojím procesem se rozdíly, které znamenají hodnotu jedněch i druhých, zmírňují, v obou případech však na nižší úrovni. Tedy i v souvislosti s obdivuhodnými jazyky, které se utvářely v průběhu tisíciletí podle charakteru a cítění každého národa: jejich pozvolné nahrazování mezinárodní hatmatilkou vytvářenou podle principů Pidgin–Englisch sjednocení Evropy, které může mít hodnotu a trvání jen tehdy, když se zachovají a posílí vzájemně doplňující rozdíly, nepodporuje; naopak – úpadek rodných jazyků způsobuje nivelizaci na úrovni subkultury bez vlasti.

Každá teorie, která rozkládá kulturu, jako by byla plodem univerzálií bez vazby na genetické zvláštnosti rasy a národa, nesporně vede – ať už mají její stoupenci jakýkoli záměr – k legitimování odporných zločinů genocidy. „Kulturismus“ tohoto druhu se tak stává nástrojem nivelizujícího rovnostářství.

Poznámky:

1. K tomu více Arnold Gehlen v knize Duch ve světě techniky (Praha, 1972), s. 10 – 12. Např.: „Zatímco zvíře je svými orgány a instinkty dokonale vybaveno k životu ve svém světě (…) člověk jako (…) deficitní bytost postrádá zvířecí specializovanosti (…) je světu otevřen. (…) Člověk je díky své přirozenosti odkázán k tomu, aby pomocí těchto funkcí (vnímání, pohyb, jazyk atd.) svou mocí přepracoval nedostatkové podmínky své existence pro udržení svého života (…) Souhrn přírody jím přepracované v to, co slouží životu, nazývá se kulturou, a svět kultury je lidským světem (…) V přesném smyslu neexistuje ´přírodní člověk´, tj. žádná lidská pospolitost není beze zbraní, bez ohně, bez upravené potravy…“
2. O Ammonovi a Vacher de Lapougeovi objektivně a poměrně rozsáhle v knize Sociologické nauky přítomnosti (Praha, 1936) Pitirima Sorokina.
3. a 3a. Negace metafyzického dualismu, falešných dichotomií subjektu a objektu, těla a myšlení, duše a ducha, esence (podstaty) a existence, racionality a sensibility, domény mýtu a domény logiky, přírody a nadpřirozeného. De Mahieu zastává jednotnou koncepci světa. K tomu více In: MANIFEST – NOVÁ PRAVICE V ROCE 2000 (Praha, 2008 /samizdat/), kap. 9. Vesmír: kontinuum, s. 11 – 12.
4. O antropologických a fyziologických rozdílech viz např. článek Pavla Grasgrubera Sport a geny. Rasové rozdíly ve sportovní výkonnosti. In: Vesmír 81, červenec 2002, s. 388 – 392.
5. Claude Lévi-Strauss, etnolog a antropolog. Stejně jako v případě Boazově je jeho dílo – s nímž ovlivnil „celé generace“ Evropanů – možno považovat za nástroj poválečné protievropské subverze.