Autor: Ondřej Šlechta

Írán zorné pole světových médií neopustil ani na přelomu roku. Právě v posledních týdnech minulého roku dostal problém novou dynamiku. Byl to konec listopadu, kdy Írán i přes odmítavou rezoluci Mezinárodní agentury pro atomovou energii oznámil stavbu dalších deseti nových zařízení na obohacování uranu. V prosinci proběhl test nové rakety dlouhého doletu (Sadžíl-2). Nedlouho poté uskutečnil Ústav studií národní bezpečnosti Telavivské univerzity simulaci, která předpokládá, že Barack Obama nepodpoří případný izraelský úder a bude pokračovat v jednáních s Teheránem. Pokud nedojde k vyhrocení významnějších konfliktů (Indie-Pákistán, rusko-gruzínské spory, Kavkaz), bude Írán v roce 2010 mezinárodně-politickým tématem č. 1.

Read the full story

Autor: Arnošt Mladý

Ne, název není branou dalšího z řady mobilizujících textů, které jednou varují před hrozbou návratu zlých sudetských Němců do pohraničí, podruhé před nebezpečím obnovy Třetí říše německou dominancí uvnitř Evropské unie, ani před nějakým dalším sci-fi scénářem.  Je to naopak o tom, jak moc žijeme v minulosti a jak nám trapné reminiscence na národní socialismus brání ve střízlivém chápání současného Německa, které má větší potenciál, než jen ekonomický, kdy je České republice strategickým obchodním partnerem.

Je pochopitelně těžké vysmívat se dětským strachům z návratu národního socialismu, když jsou alternativní hlasy, volající po větším zapojení a pozitivním vnímání dnešní SRN z jedné strany válcovány husitsko-jiráskovskými stereotypy a z druhé politickými karikaturami, vyhlašujícími pod plakáty s nacistickými vojáky cestu národního socialismu („teď“!) a jednotnou Evropu (samozřejmě nejlépe národně-socialistickou). Skutečnost se míjí s romantickými sny obou skupin. Hlavní význam Německa i pro nás, jako středoevropany, je především geopolitický. Právě neustálé okopávání Německa, předhazování viny Třetí říše a z toho vyplývající obavy z jeho mocenského posílení jsou jednou z kardinálních příčin geopolitické neurčitosti Evropy, neschopné se vymanit z přílišného vlivu Spojených států, ale na druhou stranu tak impotentní ve snaze o vlastní politickou jednotu. Německo je klíčem k evropské budoucnosti.

Read the full story

Geopolitika získala po druhé světové válce pejorativní nádech. Vina byla především na straně nacistického Německa, kde geopolitické myšlení přispělo k ospravedlnění expanzivní politiky Třetí říše. Velmi rychle se vrátila v dobách studené války, kdy bipolární ideologické rozdělení světa otázky vztahu moci a prostoru znovu vrátily do středu politické diskuse. Od šedesátých let jsme tak svědky nového rozmachu geopolitiky, která přestává zahrnovat výhradně imperiální koncepce a její zastánci přicházejí se zcela novými koncepcemi (souvisejícími s technologickým boomem), odmítají státocentrismus a dokonce kombinují geopolitiku s ekologií.

Geopolitika obecně, použijeme-li definice Oskara Krejčího, tedy „teorie mezinárodní politiky, která studuje zákonitosti vlivu zemského povrchu na politiku států a pravidla pohybu síly v prostoru“ (Krejčí, Oskar: Mezinárodní politika, 1997) i dnes zůstává oblastí společenských věd, konkrétně mezinárodních vztahů, jejíž znalost je bezpodmínečně nutná pro schopnost orientace a pohybu v současném světě, pokud máme zájem chápat, analyzovat a také ovlivňovat probíhající politické procesy. Kolektiv autorů z tří amerických univerzit přináší v publikaci „The Geopolitics Reader“ originální pohled na vývoj geopolitiky a výrazně tak přispívá k prohloubení znalostí historického vývoje mezinárodní politiky a mezinárodních vztahů, včetně otevření zcela nových úhlů pohledu na některé události a děje poslední doby.

Read the full story

Autor: Ivan Eland

Jedním z důvodů, proč se protipovstaleckému úsilí v Afghánistánu nedaří je, že nerozumíme kultuře této okupované země. Kulturní ignorace posledních osmi let amerického válečného úsilí vyplula na povrch během nedávných voleb.

Americká zahraničně-politická elita zbledla, když viděla jak masivní falšování a podvody provázely cestu prezidenta Hamída Karzaího ke znovuzvolení. To samozřejmě přilákalo pozornost amerických médií na zkorumpovanou afghánskou vládu a přineslo velké otázky ohledně toho, jak takováto úplatná vláda může na svou stranu získat srdce a podporu většiny Afghánců. Samozřejmě, odpovědí bylo že nemůže - americké válečné úsilí stále více se oddávající mizíc  naději, může akorát tak totálně ztroskotat. Pokud toto úsilí selže, nebude to kvůli volbám, ani kvůli zkorumpované vládě, ale proto, že Američané a Afghánci žijí vzájemně ve zcela rozdílých světech.

Read the full story

Autor: PhDr. Jiří Kořalka

Političtí představitelé sjednocené Německé říše po roce 1871 se nijak netajili tím, že jim nevyhovovala představa společných zájmů celé Evropy a všech evropských národů. Slovo Evropa jsem nacházel vždy v ústech takových politiků, kteří žádali od jiných mocností něco, co se neodvažovali požadovat svým jménem, prohlásil první německý říšský kancléř kníže Otto Bismarck. Pro německé publicisty a politiky od první poloviny 19. století byla mnohem přijatelnější koncepce Střední Evropy (Mitteleuropa), v níž by se politická a kulturní převaha německého národa prosadila zřetelněji a silněji než v rámci celé Evropy.

Read the full story

4. RUSKÝ SEVEROVÝCHOD

A zde pro nás svítá dodatečná naděje - jedna zvláštnost, jedna výhrada v úvahách výše zmíněných vědců: je to závěr, že NEJVĚTŠÍM BOHATSTVÍM národů je dnes ZEMĚ. Země jako objem biosféry. Jako příkrov hlubinných zdrojů. Země jako úrodná půda. A pokud jde o úrodnost, jsou předpovědi též pochmurné: plochy země v planetárním průměru a růst výnosnosti budou vyčerpány kolem roku 2000, a i když se podaří zdvojnásobit zemědělskou výrobu (ovšemže ne kolchozům, ne nám) - plodnost půdy bude kolem roku 2030 tak jako tak u konce - a to opět v planetárním průměru. Nicméně jsou čtyři šťastné země, které jsou ještě dnes velmi bohaté na dosud neobdělanou, ladem ležící půdu. Jsou to - Rusko (ne, to není přeřeknutí, mám totiž na mysli RSFSR), Austrálie, Kanada a Brazílie.

Read the full story

Autor: Karel Kaiser

Zastavení nad podnětnou a v mnohém dnes provokativní knihou Helmuta Schmidta „Sebezáchova Evropy“

Jednání a spory ohledně ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice nejenom, že rozštěpily veřejné mínění na dvě téměř nesmiřitelné poloviny, ale také připomněly, že evropská integrace není uzavřený proces. Více se soustředíme na aktuální otázky technologického (mnohdy technokratického) charakteru a zapomínáme, že jakýkoli proces musí být postaven především na „ideji“. Bývalý předseda SPD a západoněmecký kancléř v letech 1974-1982 Helmut Schmidt (celým jménem Helmut Heinrich Waldemar Schmidt) ve své knize podává vynikající analýzu přesvědčivého charakteru, kterou umocňuje fakt, že jako socialista musí být za některé své názory a podněty (odmítání vstupu Turecka do EU, volání po nutnosti celoevropské spolupráce na omezení imigrace) vnímán svými soukmenovci jako heretik. Rovněž pozitivní vztah k Rusku, skepse k volnému trhu, globalizaci a „dravčímu kapitalismu“ rozhodně nepotěší řadu mainstreamových politických elit nejenom v Německu a jiných národních státech Evropy, ale především právě na úrovni celoevropské.

Read the full story

2. VÁLKA S ČÍNOU

Doufám, že se nedopouštíte stejného omylu jako mnoho světových vládců před vámi - že nepočítáte s rozpoutáním vítězné bleskové války. Proti nám stojí země s téměř MILIARDOU lidí, země, jaká ještě nikdy, co svět světem stojí, nevstoupila do války. Doba, která uplynula od roku 1949,2 nebyla zřejmě dostatečně dlouhá, aby její obyvatelé ztratili svou tradiční, velmi vysokou pracovitost - vyšší, než je dnes naše, svou houževnatost, svou poslušnost. Jsou pevně v moci totalitního režimu, který je neméně bdělý než náš. Její armáda a obyvatelstvo se hromadně nevzdají, ani když budou obklíčeny, ani když budou poraženy, jak by přikazoval západní zdravý rozum. Každý voják a každý občan bude bojovat do posledního náboje, bít se do posledního dechu. V té válce nebudeme mít spojence, v žádném případě takového, který by se velikostí rovnal Indii. Jistěže nepoužijete jako první jaderných zbraní - to by nenapravitelně poškodilo vaši pověst, kterou nemůžete přehlížet, a z praktického hlediska by to stejně nevedlo k rychlému vítězství. Je ještě nepravděpodobnější, že by k nim sáhla nukleárně slabší nepřátelská strana. (Lidstvo vůbec je naštěstí schopno se z prostého pudu sebezáchovy zastavit na samém okraji zkázy. Tak jako se po první světové válce nikdo neopovážil použít chemických zbraní, tak po druhé válce, jak věřím, nikdo nesáhne k jaderným. Jejich veškeré nynější hromadění, které stojí obrovské peníze, je tudíž nesmyslné a uspokojuje pouze vynálezce a generály, je však těžkým údělem pro země, které si vytkly být v přední řadě jaderných mocností. Skladované nukleární zbraně nebudou nikdy k užitku, v okamžiku, kdy konflikt vypukne, budou již zastaralé.)

Read the full story

Autor: Oskar Krejčí

Velkým problémem debat o radaru a Rusku je falešná historičnost. V ní jsou fakta nahrazena analogiemi a místo hledání zákonitostí nastupují emotivní stereotypy. Projevilo se to také v diskusi nad článkem Karla Pacnera „Mám strach o naši zemi” (Reflex č. 39/2009), kde lze zachytit dvě takovéto pasti. Není to ovšem případ jen této diskuse, zejména v poslední době, po americkém odstoupení od radarových” plánů v Česku se to projevilo ve slovech pravicových politiků a žurnalistů.

Strach z Ruska vyrůstá dílem z jednostranně zobecněné generační zkušenosti, dílem z vize věčné imperiální ambice Ruska. To vše pak je propojováno s představou, že Rusko stále sleduje linii bolševické zahraniční politiky.Bývaly doby, kdy se celá Evropa třásla před francouzskými vojsky. Dnes tento pocit nesdílí nikdo. Též obavy z Německa mizí jak díky dlouhodobě rozvážné politice této země, tak i v důsledku odchodu generací, které měly s německým imperialismem ty nejhorší zkušenosti. Obdobně to bude s Ruskem.

Read the full story

Nedělám si naději, že se vám zachce zabývat se úvahami, které jste si neobjednali, přestože pocházejí z pera vašeho spoluobčana poněkud nezvyklého druhu; nestojí na žebříčku vašich podřízených, nemůžete ho zbavit místa, degradovat či povýšit, ani ho vyznamenat, a tedy s největší pravděpodobností uslyšíte od něho upřímný názor bez jakékoliv kariéristické vypočítavosti - což nebývá zvykem ani u těch nejlepších odborníků ve vašem aparátu. Ne, nedělám si takovou naději, avšak pokusím se zhuštěně vyslovit podstatné, to, co považuji za spásné a dobré pro náš národ, k němuž svým původem vy všichni náležíte - a já též.

Ne, nepřeřekl jsem se. Přeji dobro všem národům, a čím žijí blíže nám a čím jsou na nás závislejší, tím je mé přání vroucnější. Především mě znepokojuje osud ruského a ukrajinského národa, podle přísloví - nejužitečnější je člověk tam, kde se narodil. A pak je tu ještě hlubší důvod nesrovnatelné utrpení,jež jsme zakusili.

Read the full story