Autor: Franz Chocholatý Gröger

Než se začneme zabývat otázkou Střední Evropy, pokusme se definovat prostor střední Evropy. K prvnímu dělení Evropy došlo po roce 1054 (velké schizma). Proběhlo při tom oddělení Říma od Byzance. Vznikl celek západní Evropy a celek východní Evropy. Toto dělení bylo dáno hranicemi katolické církve a vznikající západní kultury a ortodoxní církve a východní byzantské kultury. Mezi Labem a Pobaltím však vzniká celek střední Evropy kulturně a civilizačně patřící k Západu, který počátkem 16. století začíná ztrácet kontakty se Západem a tento proces končí koncem 18. století, kdy se tento celek vrací zpět k Západu. František Dvorník v knize „Zrod střední a východní Evropy“ přesvědčivě dokládá, že střední Evropa představuje svébytný celek, který však nedokázal vytvořit mocensky odolnou Říši. Náběhy k tomu byly, a to za vlády Václava II, kdy byla „poslední šance Čechů a Poláků splynout v jediný národ“. Nasledovalo úsilí Jiřího z Poděbrad založit jakousi bezpečnostní zónu, vláda Jagellonců a naposledy panování Habsburků, jejichž pokus o vytvoření nadnárodní Říše skončil ve víru Velké války. (1)

Obdobně hodnotí tento vývoj maďarský historik Jenö Szücs ve své knize „Tri historické regióny Európy“, který vidí ztroskotání v tom, že modernizační proces od 18. stol. probíhal „shora“ a střední Evropa vytvořila sice region, avšak ne svébytný model historického vývoje. (2) Třetím pohledem je pohled Oscara Haleckého, který v knize „Hranice západní civilizace: historie středovýchodní Evropy“ dělí Evropu do čtyř celků: Západ a Východ, v podstatě dělení uvedené v úvodu, a dva meziregiony. (3) První region tvoří území Svaté říše římské národa německého (Heiliges Römisches Reich Deutscher Nation) – Německo, sever Itálie, rakouské alpské země – österreichische Alpenländer, druhý region tvoří Polsko, země Koruny české, Uhry, Pobaltské státy a Finsko. Zařazení zemi Koruny české do tohoto regionu se mi jeví jako konceptuální násilí. Výraz Středovýchodní Evropy (Ostmitteleuropa) zavedl právě v letech 1950 a 1952 Halecki a tento výraz se etabloval právě v důsledku začlenění Polska, Československa a Maďarska do sovětského bloku, avšak pojem Středozápadní Evropa (Westmitteleuropa) vůbec neexistuje. Problémy s Ostmitteleuropa by vůbec nevznikly, kdyby Německo zařadil do západní Evropy.

Historie odvíjená od devátého století vede k poznání osudové klatby uvalené na střední Evropu: „Historie ukazuje, jak neúprosné dokáží být její zákony. Kdykoliv vznikne v rozsáhlém prostoru mezi Baltem, Jaderským mořem a Černým mořem politické vakuum, vstoupí sem ze západu či z východu jeden ze dvou obrů, aby narušil evropskou rovnováhu. Tento vývoj započal v 11. stolení, kdy byly zničeny všechny naděje na vznik středoevropské mocnosti“. (4) Nutno podotknout, že pojem Západ a Východ používaný od dvacátých let 19. století není totožný s geografickým vymezením Evropy. Halecki odmítá považovat za vskutku evropský jen západní Evropu a pojem západní civilizace jen na západní Evropu. Jeho oponent Jaroslav Bidlo se přiklání k myšlence dualismu evropských dějin, stavějící východní Evropu za hranici kulturní Evropy. (5)

Pojem středu Evropy se poprvé jako idea objevuje u Johanna Gottfrida Herdera, pro něhož evropský střed představuje ideální místo mezi asiatským despotismem a duchem západního kramářství. S politického hlediska otázka středu se objevuje poté, co roku 1806 zanikla Svatá říše římské národa německého a tím vyvstala otázka nástupnictví po tomto útvaru a otázka toho, kdo převezme vůdčí roli ve středoevropském neboli německém prostoru. Po Vídeňském kongresu vzniká Německý spolek třiceti devíti států pod rakouským předsednictvím. Vůdčí postavou je Klemens Wenzel Nepomuk Lothar von Metternich, který ač pocházel z Porýní, nikdy se nepovažoval za Němce a byl důsledným odpůrcem nacionalismu, který považoval za nežádoucí import ze Západu. (6) Zastával myšlenku silné Střední Evropy a naprosto cizí mu byla myšlenka velkoněmectví a německá otázka byla zcela rozpuštěna v problému střední Evropy a tato střední Evropa musí být ochranným valem proti Východu. S myšlenkou střední Evropy jako území celní unie přichází ekonom Friedrich List, založené na rovnováze průmyslu a zemědělství a moderního systému dopravy a v Dunaji viděl dopravní tepnu první důležitosti. Střední Evropa měla být federací a takto sjednocená a posílená střední Evropa by byla ve spojenectví s Anglií. Na něj navazuje saský historik a odpůrce nacionalismu Constantin Frantz. Německý národ je složen z několika národů a národ nechápe ve smyslu etnickém. Střední Evropa (das europäische Mittelland) by byla federativně uspořádané spojenectví západoněmeckého spolku, Pruska a Rakouska omezené pouze na vojenskou obranu a vytvoření společného hospodářského prostoru. Klíčovou roli hraje polarita Rýn – Dunaj. Jistou podobu střední Evropy má idea austroslavismu F. Palackého a K. Havlíčka Borovského, v případě prvního se vymezuje vůči pangermánské myšlence, v případě druhého proti všeslovanskému mysticismu. Oba hledali realistický program mezi zachováním říše a respektováním jejích vnitřní různorodosti vylučujíce všechny říšské nacionalismy – pangermánský, maďarský a panslavistický.

V roce 1903 vychází anglicky kniha Central Europe (Mitteleuropa. Die Länder und Völker von den Westalpen und dem Balkan bis an den Kanal und das Kurische Haff, německy vyšla v roce 1904) Josepha Partsche, geografa z Breslau (Vratislavi). Byla napsána na požádání sira Halforda Mackindera, která se mimo geologii, klimatu, etnografii a kulturního přehledu zabývá analýzou strategického myšlení té doby. Upozorňuje na to, že Francie, ve snaze znovuzískat Alsasko-Lotrinsko, se může „spiknout s obrovským východním impériem, aby zničila německé císařství“. Cílem díla bylo vzbudit solidaritu mezi národy střední Evropy a vše zakončil výzvou:
„Střední Evropa byla pro všechny národy už tak dlouho bitevním polem, že by měla zabránit dalšímu utrpení (…) Kéž by onen velký památník na lipském bojišti, kde byl zastaven zločinný pokus ujařmit celý kontinent (…) nepřestal být (…) varováním pro všechny příští tyrany lačné moci a zároveň napomenutím národů střední Evropy , aby zůstaly sjednocené, zachovávaly mír a bránily ho.“ (7)

V roce 1915 vychází práce liberálního politika, sociálního teoretika a říšského poslance Friedricha Naumanna „Mitteleuropa“ (Střední Evropa). V deseti kapitolách Naumannovy knihy jsou obsaženy tyto náměty: 1. Společná válka a její následky (Gemeinsamer Krieg und seine Folgen s.1-29), 2. K předchozím dějinám Střední Ev­ropy (Zur Vorgeschichte Mitteleuropas, s.30-54), 3. Konfese a národnosti (Konfessionen und Nationalitäten s. 55-94) 4. Stře­doevropský hospodářský národ (Das mitteleuropäische Wirtschaftsvolk s. 95-124) 5. Společné problémy válečného hospodářství (Gemeinsame Kriegswirtschaftsprobleme s.125-152),6. Světové hospodářství (In der Weltwirtschaft s. 153-183) 7. Ce!ní otázky (Zollfragen s. 184-211), 8. Otázky ústav (Verfassungsfragen s.212-242), 9. Statistiky a historický přehled (Statistisches und Historisches s. 243-275), 10. Literatura (Literatur s. 276- 290).

Naumann zvláště ve druhé části knihy velice po­drobně rozpracovává plán ekonomic­kého, celního a státoprávního uspo­řádání Střední Evropy. V tomto ohledu chápal vytvoření Střední Evropy ne jako vznik nového státu, ale jako sva­zek států existujících, které by neztrá­cely svou svrchovanost, pouze centra­lizovaly některé státní činnosti a které by si především ve svých jednotlivých oblastech a provinciích uchovaly místní osobitost. V úvodní kapitole odmítá Naumann pojetí první světové války jako boje Germánů se Slovany a chápe ji jako volbu středoevropských států a národů mezi možností seskupit se do celistvěj­šího středoevropského útvaru nebo skončit jako přívěsky Východu a Zápa­du. Předpokladem vytvoření Střední Evropy je ovšem nový způsob myšlení a v tomto ohledu Němci musí obětovat určitou část svého dosavadního myš­lení, stejně jako národy Rakousko-Uherska by neměly již setrvávat v protipruské mentalitě. V dalších pasážích této kapitoly předkládá autor charakteristiku obou státních celků a jejich národností. Německo bylo na rozdíl od Rakousko-Uherska rozbito třicetiletou válkou a napoleonskými invazemi, takže se konstituovalo až na základě národní myšlenky. Je dítětem devatenáctého století a mezi velkými evropskými národními celky nejmladším národním státem. Svým uspořádáním je to stát spolkový (Bu­ndesstaat), kdežto Rakousko-Uhersko je svazkem států (Staatenbund). V Ně­mecku převažuje protestantismus, v Rakousko-Uhersku katolicismus. Ně­mecko je techničtější, obchodnější, věcnější, Rakousko-Uhersko romantič­tější, víc obráží východní mentalitu. V obou státech existuje množství rozdílností, které brání vzniku Střední Ev­ropy. Neumanův plán je koncipován na principu národnostní, jazykové a rasové tolerance s důrazem na ekonomický aspekt integrace. Střední Evropou rozumí oblast ležící mezi evropským Západem a Ruskem a má-li se utvořit nějaký ucelený organismus je k tomu nutné vzájemné porozumění Německa a Rakouska.

Střední Evropa má také své předdějiny. Jejich nástin je obsažen ve druhé kapitole. Za jednu ze závažných příčin rozdrobenosti středoevropského prostoru považuje Naumann středověký princip volitelnosti císařů. Ale ať je vlastní příčinou cokoli, jisté je, že Fran­cie a Anglie na jedné straně a Rusko na druhé se poměrně brzy a snadno ustavily do národních organismů, kdež­to střed Evropy od Švédska až po Nea­pol vytvořil zónu neuvěřitelně malých států a státečků. V této zóně nevzniklo natrvalo ani žádné velkoměstské cen­trum srovnatelné s Římem, Kon­stantinopolí, Moskvou, Paříží nebo Londýnem. Vídeňským kongresem byla sice Střední Evropa nově zřízená, leč pod ruskou patronací. Teprve revolucí z roku 1848 vnikají zde nové impulzy ze Západu, dominovalo však přání německé jednoty. Důležitým mezníkem v dějinách Střední Evropy byl rok 1866, kdy Bismarck na základě vítězství v Německé válce nechtěl vytvořit německý národní stát, ale snažil se uchovat spojenectví dvou středoevropských mocností. Vytvořením Dvojspolku se roku 1879 objevily nejpříznivější základy k celistvé Střední Evropě. Proto je možné dnes chápat první světovou válku jako zápas “vněj­ších” velmocí, Anglie a Francie na Západě a Ruska na Východě o udr­žení kontroly nad středoevropským prostorem na jedné straně. Je to zápas o udržení mocenské homogennosti středoevropského prostoru na straně druhé. Vytvořením národních států na­místo Rakousko-Uherska se naplnil záměr první. Koncepce Střední Evropy tím padla a zbylo zde „zradikalizované“ výmarské Německo s velkoněmeckou alternativou uspořádání středoevropských poměrů.

Třetí kapitola je věnovaná otázkám konfesí a národností a Naumann zde vymezuje specifiku Středoevropana. Ve středo­evropské pestrosti podob a charakterů tkví veliká síla, avšak zároveň s ní vy­vstávají politické a společenské nesnáze. Máme sice představu o tom, kdo je Němec, Maďar, Polák, Čech, ale typ Středoevropana ještě nevyspěl, ale teprve se vytváří. Střední Evropa byla místem kontaktu obou částí staré říše římské: Říma a Byzance. Poz­ději místem styku protestantského severu s katolickým jihem. Střední Evropa je v Naumannových očích také místem židovské pří­tomnosti a by bylo dle něj nesprávné ji při tvorbě této jednotné oblasti pominout, protože Židy viděl jako významné činite­le v hospodářském životě, v politice a v publicistice. Naprosto je nezbytné porozumět psychologii malých národů a vyvarovat se paušálních posudků “zvenčí”, nechá­pajících vnitřní tíhnutí těchto národů. Němci mají řadu schopností, ocitají se však v nebezpečí, že ostatním národům neporozumí. Tra­gická vina velkoněmeckých germanizá­torů spočívá v tom, že tyto proměny doby a nové skutečnosti dosud nechá­pou. S národnostními složitostmi jsou spojeny otázky jazykové a zde se musí osvědčit výrazný liberalismus, jinak národy Střední Evropy vykrvácejí v ná­rodnostních sporech. Naumann je přesvědčen, že se po válce oslabí a rozmělní jak velkoněmectví, tak panslavismus.

Významné místo zaujímá v Nauman­nově knize čtvrtá kapitola obsahující v titulu pozoruhodný termín “das mitteleuropäische Wirtschaftsvolk”, středoevropský hospodářský národ. S velkou otevřeností si tu autor klade řadu otázek, jež se stejnou otevřeností zodpovídá. Tvrdí, že příčinou první světové války byl střet kapitalismu prvního stupně, vybudovaného Anglií, s kapitalismem druhého stupně, dosa­ženým v rapidně se vyvíjejícím Něme­cku. Napříč hranic se utváří “hospodář­ský národ”, hospodářské společenství, bez ohledu na jazykovou různost. “Národy a národnosti v Rakousko-Uhersku převzaly, aniž si toho byly vědomy nebo o to usilovaly, svůj mezinárodní tech­nický a obchodní rozvoj z německých rukou. Zprostředkovateli přitom často byli německy mluvící Židé. Jejich spo­lupůsobení nelze podcenit, protože všechno, co se vyskytuje v Rakousku a v Maďarsku v oblasti bank, akciových společností, dopravy, obilných, skladů, obchodu s dřívím a ve výrobě, pohy­buje se uprostřed složitých národností právě proto, že polští, maďarští, čeští a němečtí Židé hledí, aby si vzájemně porozuměli. A tak vzdor všem protes­tům antisemitů jsou Židé ne­zanedbatelnou součástí hospodářského společenství dvojmonarchie.”

V šesté kapitole se věnuje postavení Střední Evropy ve světovém hospodářství. Reálnými středisky světové vlády jsou prozatím Londýn, New York a Moskva, mohou se však vytvořit taková střediska v Japonsku, Číně, Indii či Latinské Americe. Tato válka také rozhoduje, zda takové středisko vznikne v oblasti mezi Londýnem a Moskvou. Pokud nevznikne, pak národy této oblasti se dostanou do postavení států-družice či států – trabantů (Trabantenstaaten). Nyní jsou hotové tři organismy -Velká Britanie, USA a Rusko, čtvrtým může být Střední Evropa. Nestane-li se to, stane se Střední Evropa součástí britského nebo ruského hospodářského systému. Vstup do britského hospodářského systému by byl zaplacen po­klesem do postavení s pouhým teri­toriálním historickým významem. Pro ruský velmocenský svaz by se středoevropské země, a přede­vším Němci, stali inženýry jeho vojen­ského a hospodářského vítězství. Je proto lepší zůstat raději malý a osamocený nežli ruský.

Při rozvažování možností, jaké se Německu nabízejí, přichází Naumann k tomuto závěru: “Pokud nám ještě slunce svítí, musíme se držet myšlenky na vstup do řad předních světových hospodářských velmocí. S tím souvisí připojení jiných středoevropských států a národů. Ty však, odhlédneme-li od rakouských a maďarských Němců, nemají žádný přímý zájem, abychom právě my Němci seděli v nejvyšší radě světových dějin. A my zas na nich nemůžeme vyžado­vat, aby sdíleli naše dějinné pocity, protože v nich bije srdce z jiného rodu a jiné látky. Ze svého hlediska si kla­dou otázku, zda ve volbě mezi němec­kým, ruským nebo anglickým vedením chtějí nebo nechtějí náležet k němec­kému světovému svazku. Jejich situace je podobná té, kterou jsme právě pop­sali, když jsme se zmiňovali o tom, jak by nám bylo, kdybychom museli vstou­pit do ruského nebo anglického svazku a to pouze s tím rozdílem, že malé národy nemají vůbec žádnou možnost prezentovat se jako vůdčí skupiny svě­tového hospodářství. Ve skutečnosti jim zbývá pouze volba mezi izolací nebo připojením, a protože izolace je pro ně vzhledem k jejich vyspělosti a z uvedených důvodů sotva již únosná, musí se dříve či později nějak rozhod­nout, s kterým svazkem mohou nebo chtějí jít, v souladu se zeměpisnou polohou, ekonomikou a duchovním zaměřením. Je to tvrdý tlak, těžký osud, ale je to velice mocné směřování současné doby, kategorický imperativ teritoriálními a národními státy a zbý­vajícím obyvatelstvem světa objeví mocné meziútvary, nepomůže žádné vzpíraní se a naříkání. Je možné zařídit se podle této nezbytnosti dříve nebo později, avšak světové heslo již zaznělo a je třeba je následovat. Ten, kdo se jím bude řídit dříve, bude také v bu­doucnu vyžadovat lepší podmínky nežli ten, kdo se nechá vytěsnit z historické chvíle a vláčet dobou.“ (8)

Vycházeje z toho, že se jeho plán “Střední Evropy” vedené Němci nemusí u ma­lých národů, např. Čechů, setkat s příznivým ohlasem, počítal na jedné straně s dějinnými i hospodářskými tlaky, kterým se ani neněmecké národy nemohou tr­vale vyhnout, na druhé straně byl přesvědčen o atraktivnosti svých návrhů na uspořádání střední Evropy. Naumann se jednoznačně distancoval od jakýchkoliv germanizačních záměrů; např. velmi zřetelně to vyplývá z jeho ostré kritiky metod pruské politiky v Polsku v předválečné době. Požadoval plné respektování ná­rodních zvláštností, jakož i soulad zájmů všech národů náležejících ke “Střední Evro­pě”. Naumann měl v úmyslu dovést myšlenku německo-českého zájmového vyrovnání co nejdál, vyvolil si Prahu jako možné sídlo “středoevropské cen­trály”. To, že při volbě této středoevropské metropole Naumann reflektoval i české zájmy, vyplývá z jeho vize obsažené v závěru jeho knihy o “Střední Evropě”:

“Myslím, že za deset nebo snad i více let přijedu do Prahy a navštívím předsedu nebo místopředsedu Středoevropského výboru pro hospodářství. (…) Zeptám se ho, jak to vy­padá s Čechy a jinými neněmeckými Středoevropany. Ach, odpoví, zpočátku se to ne­mohlo rozběhnout, protože v úřadě mluvíme německy, ale pro české zemědělce a ob­chodníky nakonec bylo dost důležité být s námi v kontaktu. A tu a tam proložím řeč několika českými slovy, často to napomůže vzájemnému porozumění. Vědomě neděláme z těchto věci žádnou principiální otázku, nechceme se, zde ve Střední Evropě, přiklánět k jedné či druhé straně. Němci nám to sice měli za zlé, ale oni už také dobře vidí, že oblast světového hospodářství se dá spravovat jen s jistou mírou všeobecné humanity. Je to tón, který tvrdí muziku. Ostatně, jakou politickou činnost vyvíjejí tam venku lidé, kteří k nám přicházejí, se nás netýká, neboť my zde zastupujeme jen a pouze oblast hospodářství.” (9)

Ohlasy na Neumannovou knihu nebyly v německém prostředí jednoznačné, pro socialisty byl příliš nacionalistický, pro nacionalisty málo. Velký ohlas vzbudil v Uhrách především u občanských radikálů, kteří se domnívali, že německá disciplina, vztah k práci a vědomí povinnosti, by mohly být pro Maďary příkladem. Kniha Friedricha Naumanna se v českých zemích setkala s rozporuplným přijetím. S nadšením ji přijali umírnění političtí představitelé Němců v Čechách, zejména Franz Jesser, Hermann Ullmann a spolupracovníci časopisu Deutsche Arbeit, kteří před rokem 1914 byli nakloněni národnostní dohodě s Čechy. Uvítali, že se v Německu ozval vlivný hlas, který se dokázal vcítit do komplikovaných národnostních poměrů v Čechách a v celé habsburské monarchii. Naopak představitelům nacionalistických spolků Němců z českých zemí se zdálo, že Naumannovy návrhy byly příliš vstřícné vůči Čechům, zvláště když Naumann na několika místech knihy varoval před německou malichernou neústupností a nabádal k velkorysosti ve vztahu k neněmeckým národnostem. Nespokojeni byli také četní němečtí podnikatelé z českých zemí, obávající se říšskoněmecké konkurence v případě úzkého hospodářského a politického spojení habsburské monarchie s Německem. (10)

O Naumannově myšlence “Střední Evropy” se diskutovalo i mezi českou veřejností, a to nejen v kon­zervativních kruzích. V Naumannových nedatovaných zápiscích týkajících se pláno­vaných rozhovorů s českými osobnostmi v Praze na jaře 1916 najdeme poznámky o staročeském politikovi a řediteli Zemské banky v Če­chách Karlu Mattušovi (“V roce 1891 se zúčastnil jako jeden z vůdců jednání o ně­mecko-českém vyrovnání. On i jeho strana tehdy udělali dalekosáhlé ústupky němec­kému stanovisku.”), dále o zakladateli moderní historické školy Jaroslavu Gollovi (“Studoval v Německu a sympatizoval s Německou říší.”), o vůdci českých agrárníků Františku Udržalovi (“Česká strana agrární je nejsilnější a nejlépe organizovaná ze všech buržoazních stran, (…) je to mladá strana (…) a schopná k případným kombina­cím.”), o předním politikovi Mladočechů a bývalém ministru obchodu Františku Fied­lerovi (“Nikdy žádná účast na slovanských akcích a na vztazích s Ruskem.”) a o jeho stranickém kolegovi Františku Maštálkovi (“Velkoprůmyslník /cukr/, zaujímá jedno z vedoucích míst při organizování českého průmyslu a českých bank.”). Také český sociální demokrat Bohumír Šmeral je zaznamenán na tomto seznamu, avšak bez krát­ké charakteristiky, která už pro Naumanna v tomto čase nebyla nutná. Tak mohl Šme­ral už v roce 1915 anonymně uveřejnit v Naumannově časopisu Die Hilfe pří­spěvek, který v mnohém ohledu odpovídal i Naumannově postoji k Čechům (zdůraznění společného bratrství ve zbrani, požadavek větší pozornosti k českým po­žadavkům ze strany německé veřejnosti aj.). Naumann si tedy své partnery pro rozhovory vybíral podle poměrně jednoznač­ných kritérií: museli být loajální ke státu, tedy prorakousky smýšlející Češi, kteří se nepřikláněli ani k Masarykovi ani ke Kramářovi a byli schopni dělat kompromisy. Ta­to očekávání téměř ideálním způsobem naplňovalo publicistické stanovisko již zmí­něného českého agrárníka a říšského poslance Františka Udržala, které pod názvem Ein Wort zur Verständigung aus tschechischen Kreisen (Slovo z českých kruhů o dorozumění) zveřejnil v jednom rakouském časopise v dubnu 1916, odvolávaje se přímo na Naumanna. Udržal v něm zásadně sdělil: “Ano my Češi jsme rakouský národ a zůstaneme jím navzdory mnohým obviněním a podezřením i po válce (…) Češi jsou přece jediný národ v Rakousku, který nemůže šilhat přes hraniční kameny, neboť oni nemají vně Rakouska-Uherska žádného soukmenovce. Pouze v Rakousku můžeme národně vyžít. Trvání Rakouska je proto právě pro nás prvořadou životní nezbytnosti“. Po demonstrativním se distancování od „jednotlivých více svedených než pobloudilých“ žádal více spravedlnosti a rovnoprávnosti pro národy monarchie. Jakmile se jednotli­vé národy v Rakousku nebudou muset obávat o svou národní existenci, nepotřebujeme se obávat ani Naumannovy Střední Evropy. “Bude-li tato cesta “národní spravedlnosti” konečně nastoupena, může se Rakousko stát “vzorem a do­konce jádrem Naumannovy Střední Evropy”.

To byl přesně duševní stav, s nímž počí­tal Friedrich Naumann a na jehož základě chtěl své plány “Střední Evropy” učinit cel­kově přijatelnými také pro Čechy. V roce 1916 vydal Zdeněk Tobolka v němčině sborník „Das Böhmische Volk“ (Český národ), který Naumann shledal hodný recenze. Publikace dělá do­jem, že “máme před sebou národ nanejvýš usilovný” – psal pochvalně v „Hilfe“ a podtr­hl horlivost západních Slovanů v oblasti vzdělávání, která podle něj byla “vlastní ob­zvláště Čechům”. Skutečnost, že příspěvky tohoto sborníku náležitým způsobem oceňovaly “souvislost českého duchovního vývoje s německým duchovním životem” a že celá kniha byla napsána “dobrou němčinou”, vyvolala v Naumannovi ještě větší sympatie. (11)

Při Naumannově návštěvě Prahy na jaře 1916 byli jeho partnery staročeský politik a ředitel Zemské banky v Čechách Karel Mattuš, významný český historik Jaroslav Goll, předák agrární strany František Udržal nebo mladočeský politik a bývalý ministr František Fiedler. Ještě v roce 1916, kdy průběh první světové války nebyl pro odpůrce Německa nijak příznivý, dokázali mnozí Češi rozlišovat mezi různými odstíny německé Střední Evropy a ocenit všechny náznaky pozitivního uznání české kulturní a hospodářské aktivity. (12) Mimo souhlasu dostalo se Mitteleuropě i nesouhlasu ze strany českých národohospodářů, jako byl Karel Engliš nebo Josef Gruber. Tento odpor byl v Čechách spíše ojedinělý a zdrženlivý. Český zahraniční odboj vůči Mitteleuropě postupoval mnohem rozhodněji, protože tento směr české politiky za první světové války považoval za předpoklad zdárného vývoje českého národa rozbití německé nadvlády.

Memorandum T. G. Masaryka z února 1916 přímo reagovalo na německé středoevropské plány všech odstínů již svým názvem: L’Europe centrale pangermanique, ou une Bohęme libre? (Všeněmecká Střední Evropa nebo svobodné Čechy?). V očích Tomáše G. Ma­saryka byl Naumann jen jedním z obzvláště rafinovaných reprezentantů pangermán­ského expansionismu. Naumannův záměr vybudovat v Praze středoevropskou centrálu například interpretoval jednoduše jako pokračování geostrategického myšle­ní Bismarckova ražení. Také mnohé pasáže Masarykových válečných spisů, zvláště pak v jeho brožuře „Nová Evropa“ napsané v letech 1917 -1918, působí i přes nevyřčené námitky jako přímé repliky na Naumannovu ideu “Střední Evropy”. (13)

Když Velká válka přinesla výsledky, které zcela překreslily geopolitickou mapu střední Evropy a Německo s Rakousko-Uherskem byli poražení, respektive zcela rozpuštěni, myšlenka nadnárodní koncepce nezanikla. Velký pokus byl ukončen. Naumann chápal Mitteleuropu nejen jako sjednocený prostor několika národů, ale také jako výchovně vzdělávací úkol pro Němce, směřující k větší toleranci a k potřebě poznat jiné národnosti a jejich zvyklosti. Poltické uspořádání budoucí Mitteleuropy se pohybovalo mezi prvky federalistickými a centristickými. Měla být společná měna, jednotné celní tarify, míry a váhy. Stát by měl mít parlamentní zastoupení, ale rozhodovací kompetence by se nacházely jinde. Předpokládal, že Mitteleuropa se stane útvarem atraktivním, kolem něhož by se seskupily jiné Trabantenstaaten. Brzy se ukázalo, že volný středoevropský prostor se stává politickým vakuem. V roce 1926 přichází Elemér Hantos se spisem „Das Kulturproblem in Mitteleurpa“ (Kulturní problémy ve střední Evropě) obsahujícím časovou analýzu doby po Velké válce, co se vinou touto události ztratilo a kde je možno hledat nápravu. (14)

Deset let po té přichází „německý Moravan“, brněnský průmyslník a myslitel Victor Bauer s knihou „Zentraleuropa, ein lebendiger Organismus“ (Střední Evropa, živoucí organismus). Bauer navazuje na Palackého a Herdera a pracuje se třemi svébytnými typy-západním, východním a orientálním. Střední Evropa je prostor smíšený, utvářený prvky německými, slovanskými, latinskými, maďarskými a židovskými. Přisuzuje specifické místo Židům, kteří se pohybují ve střední Evropě “především mezi národními protiklady, (…) mezi Východem a Západem“. Středoevropské Němce považuje za etnikum vnitře velmi členité a odlišné od říšských Němců. Střední Evropa je vitálnější než Západ, mísí se zde několik prvků a to mužský prvek (západní zkušenosti) a ženský prvek (východní vitalita). Podle něj střední Evropa na západě tvoří hranici spojnici Štětín (Stettin) –Terst (Triest), na východě Královec (Königsberg) – Istanbul a na jihu je její nespodnějším bodem Soluň (Thessaloniké). Střední Evropa je tak vymaněná z říšskoněmeckého elementu a posunuta znatelně na východ a jih.

Herderovou teorii středu si pro své pojednání o střední Evropě vyvolí Felix Weltsch (Das Wagnis der Mitte), pro něhož střed představuje to, co protiklady přitahuje. (15) V tomto období probíhá spor mezi Oscarem Haleckým a českým historikem Jaroslavem Bidlem o to, jak prostor mezi Německem a Ruskem členit. Podle Haleckého Rusko do Evropy nepatří, neruské národy mezi Ruskem a Polskem – Ukrajinci, Litevci, Lotyši, Estonci a Bělorusové patří do východní Evropy. Dělicí čáru mezi Východem a Západem tvoří podle Bidla hranice mezi křesťanstvím a ortodoxií a z tohoto pohledu Rusové, Srbové, Makedonci, Bulhaři ad. patří k Východu. Bidlo se oproti Haleckému přikláněl k dualismu evropské kultury. K otázce střední Evropy se ještě vrací Heinrich von Srbik ve své knize „Mitteleuropa. Das Problem und die Versuche seiner Lösung in der deutschen Geschichte“, vydané v roce 1937 ve Weimaru, v níž zastává názor, že německé dějiny jsou dlouhotrvajícím zápasem o pozice ve středu Evropy a tento region je jím stále otevřen. Tento problém nejde řešit velkoněmecky, ale pro budoucí uspořádání hledat v minulosti u Metternicha. Jeho pokus je „kombinací říšskoněmeckého nacionalismu a rakouského universalismu“. (16)

Rokem 1933 problém střední Evropy podléhá politicko-mocenské instrumentalizeci a není bez zajímavosti, že Naumannův koncept ideolog nacionálního socialismu Alfred Rosenberg odmítal. Vpádem sovětského Ruska v roce 1944 do střední Evropy, realizující sen Ruska ze září 1914 o ruských hranicích na Odře a Lužické Nise, přinesl regionu největší tragedii v jeho dějinách.

V letech 1944 – 1948 bylo vyrváno či přesunuto 31 135 000 obyvatel z jejich původních domovu:

Útěk před frontou ………………………………………..5 650 000 ob.
Násilná deportace do SSSR………………………………488 000 ob.
Repatriace do SSSR………………………………………5 000 000 ob.
Organizovaný poválečný odsun……………………..9 937 000 ob.
Neorganizovaný „divoký“ povalečný odsun …….1 760 000 ob.
Vnitřní poválečné osídlení do r. 1950…………….8 300 000 ob. (17)

Po roce 1945 v německém jazykovém prostoru pojem Mitteleuropa nabyl nepřijatelných konotací a začíná se používat pojmu Zentraleuropa nebo Zwischeneuropa či Mitte Europas. V zemích pod sovětskou vládou mizí také a je nahrazen pojmem východní Evropa. Naumannův projekt Mitteleuropy byl rozmetán výsledky obou světových válek. Jeho kritici dávající mu nálepku „pangermánského ovládnutí“, jeho knihu buď nečetli či nepochopili anebo svou kritikou se snažili zakrýt skutečné plány Nové Evropy. A to rozbití jedněch států a vytvoření nových států bez ohledu zda jeho obyvatelé by se chtěli stát jejich občany či vytváření nových národů násilných sjednocením. Nicméně sama integrační myš­lenka, vytvoření evropského nad­národního hospodářského společenství, se dočkala svého uskutečnění. Evropa, poslední válkou vyřazená ze světovládného postavení, se začala scelovat, a to tváří tvář hrozbě, jakou představovala násilná integrace střední a východní Evropy pod nadvládou Sovětského svazu. A idea Střední Evropy se znovu objevuje v šedesátých letech. (18).Svou úvahu bych ukončil slovy historikovými: „Po pádu habsburské monarchie začaly osvobozené národy přesta­vovat své domovy s mladickým entuziasmem, jejich vůdcové se však odmítli poučit ze stránek historie. Dočetli by se v nich, že pouze sjednocením a obranou práv každého z nich mohou malé ná­rody uchovat svůj národní charakter a svoji svobodu. Německý Drang nach Osten byl zastaven pouze dočasně a Rusko jen krátce oddechuje před tím, než se opět vrátí ke své snaze uskutečnit sen Ivana Hrozného o třetím Římu. Historie ukazuje, jak neúprosné dokáží být její zákony. Kdykoli vznikne v rozlehlém prostoru mezi Baltem, Jaderským a Černým mořem politické vakuum, vstoupí sem ze západu či z východu jeden ze dvou obrů, aby narušil evrop­skou rovnováhu. Tento vývoj započal už v 11. století, kdy byly zni­čeny všechny naděje na vznik velké středoevropské mocnosti.

Má být toto neodvolatelný osud střední Evropy? Odpověď na tu­to otázku budou znát teprve budoucí historikové. Některé ideje však nezemřou nikdy. Myšlenka sjednocení byla mnohokrát pohřbe­na v sutinách středoevropských kataklyzmat, aby se v budoucnu znovu vynořila v jiných podobách. Dveře jejímu nejnovějšímu ožive­ní snad nejsou ani dnes definitivně zavřeny.“ (19)

Poznámky:

(1) Dvorník František, Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzanci a Římem, Prostor Praha 2008, S.16, 301, 303
(2) Szücz Jenö, Tri historické regióny Europy, Kalligram Bratislava 2001, S. 72
Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009, S. 246-248
(3) Halecki Oscar, Europa. Grenzen und Gliederung seiner Geschichte, Darmstadt 1957
(4) Dvorník František, Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzanci a Římem, Prostor Praha 2008, S. 307
(5) Bidlo Jaroslav, Ce qu´est de l´Europe orientale de l´Orient européen, quelle en est l´importance et quelles furent ses étapes, In: Bulletin d´Information des Sciences historigues en Europe Orientale VI (1934 , S. 11 -13
Pfaff Ivan, Češi mezi západem a východem Evropy v 19. Století, In : Evropa očima Čechů, Sborník ze symbozia konaného v Centru Franze Kafky ve dnech 22.- 23.10.1996, Nakl. Franze Kafky Praha 1997 s.163-166
(6) Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009, 2/Protofáze, S.248-251
(7) Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009, 2/Protofáze, S.256
Davies Norman- Moorhouse , Návraty střební Evropy, In: Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009, S. 100-102
(8) Naumann Friedrich, Mitteleuropa, Volksausgabe mit Bulgarien u. Mitteleuropa, Verlag von Georg Reiner, Berlin 1916
(9) Jaworski Rudolf, Friedrich Naumann a Češi, In: První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci, Matice Moravská s.200
(10) Kořalka Jiří, Mitteleuropa Friedricha Naumanna jako plán německé hegemonie v Evropě za první světové války, Dějiny a současnost č. 1/2003 , http://deliandiver.org/2009/12/mitteleuropa-friedricha-naumanna-jako-plan-nemecke-hegemonie-v-evrope-za-prvni-svetove-valky.html
Jaworski Rudolf, Friedrich Naumann a Češi, In: První světová válka a vztahy mezi Čechy , Slováky a Němci, Matice Moravská s.201
(11) Jaworski Rudolf, Friedrich Naumann a Češi, In: První světová válka a vztahy mezi Čechy , Slováky a Němci, Matice Moravská s.202-203
(12) Kořalka Jiří, Mitteleuropa Friedricha Naumanna jako plán německé hegemonie v Evropě za první světové války, Dějiny a současnost č. 1/2003 , http://deliandiver.org/2009/12/mitteleuropa-friedricha-naumanna-jako-plan-nemecke-hegemonie-v-evrope-za-prvni-svetove-valky.html
(13) Masaryk Tomáš G., Nová Evropa, Doplněk Brno 1994,
(14) Jeřábek Miroslav, Za silnou střední Evropou. Středoevropské hnutí mezi Budapešti, Vídni a Brnem v letech 1925-1939, Dokořán Brno 2008s.38-63, s. 143-176
(15) Jeřábek Miroslav, Za silnou střední Evropou. Středoevropské hnutí mezi Budapešti, Vídni a Brnem v letech 1925-1939, Dokořán Brno 2008s.38-63, s. 74-90, 212
Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009 s. 264
(16) Elvert Jürgen, Mitteleuropa! Deutsche Pläne zur europäischen Neuordnung (1918–1945), Historische Mitteilungen – Beihefte Band 35, Franz Steiner Verlag 1999 S. 286
(17) Davies Norman- Moorhouse , Návraty střební Evropy, In: Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009, s. 102,
Tabulka In: Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009. S. 21
(18) Davies Norman- Moorhouse , Návraty střední Evropy, In: Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009, s. 102-104
(19) Dvorník František, Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzanci a Římem, Prostor Praha 2008 S.307

Literatura:

AshTimothy Garton, Středoevropanem volbou, Institut pro středoevropskou kulturu a Politiku, Praha 1992, ISBN 80-85241-24-2
Bauer Victor, Zentraleuropa, ein lebendiges Organismus, Brünn-Leipzig 1936
Bibó István, Bída malých národů východní Evropy, Kalligram-Doplněk, Brno _Bratislava 1997, ISBN 80-85765-85-3
Dvorník František, Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzanci a Římem, Prostor Praha 2008, ISBN 978-80-7260-195-0
Elvert Jürgen, Mitteleuropa! Deutsche Pläne zur europäischen Neuordnung (1918–1945), Historische Mitteilungen – Beihefte Band 35, Franz Steiner Verlag 1999. ISBN 978-3-515-07641-8
Evropa očima Čechů, Sborník ze sympozia konaného v Centru Franze Kafky ve dnech 22.-23.10.1996, Nakl. Franze Kafky Praha 1997, ISBN80-85844-36-2
Halecki Oscar, Europa. Grenzen und Gliederung seiner Geschichte, Darmstadt 1957
Hantos Elemér, Das Kulturproblem in Mitteleurpa, Stuttgard 1926
Jaworski Rudolf, Die aktuelle Mitteleuropadiskussion in Historischer Perspektive, In: Historische Zeitschrift 247/1988 S. 529-550
Jaworski Rudolf, Na stráži němectví nebo v postavení menšiny? Pražská edice, 2004 ISBN 80-86239-09-8
Jaworski Rudolf, Friedrich Naumann a Češi, In: První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci, Matice Moravská, Brno 2000, ISBN 80-902304-8-2 S. 195- 206
Jaworski Rudolf, Tomáš G. Masaryk versus Friedrch Naumann, Zwei Europavisionen im Ersten Weltkrieg, In: Occursus, Setkání, Begegnung, Sborník k poctě 65. Narozenin prof.dr. Jana Křena, Karolinum Praha 1996, ISBN 80-7184-227-3
Jeřábek Miroslav, Za silnou střední Evropou. Středoevropské hnutí mezi Budapešti, Vídni a Brnem v letech 1925-1939, Dokořán Brno 2008, ISBN 978-80-7363-181-2
Kisielewski Tadeusz, Federacja środkowo-europejska, Ludowa Spóldzielnia Wydawnicza, Warszawa 1991, ISBN 83-205-4400-9
Křen Jan, Dvě století střední Evropy, Argo 2005, ISBN 80-7203-612-2
Kučera Rudolf, Kapitoly z dějin střední Evropy, Tschechischer Bationalausschuss in Deutschland, München 1989
Le Rider Jacques, Německo, Rakousko a Střední Evropa, In. Střední Evropa 23/1992 s. 26-36, 24/1992 S.20-27
Masaryk Tomáš G., Nová Evropa, Doplněk Brno 1994, ISBN 80-85765-29-2
Moravcová Dagmar, Československo, Německo a Evropská hnutí 1929-1932, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2001, ISBN 80-86130-14-2
Morgenbrodová Brigitt, Česká otázka v říšskoněmecké publicistice 1914-1918, In: První světová válka a vztahy mezi Čechy, Slováky a Němci, Matice Moravská, Brno 2000, ISBN 80-902304-8-2, S. 179 – 194
Nacionalismus, společnost a kultura ve Střední Evropě 19. a 20. století – Nationalismus, Gesellschaft und Kultur in Mitteleuropa im 19.und 20. Jahrhundert, Pocta Jiřímu Kořalkovi k 75. Narozeninám, Karolinum 2007, ISBN 978-80-246-1398-7
Naumann Friedrich, Mitteleuropa, Volksausgabe mit Bulgarien u. Mitteleuropa, Verlag von Georg Reiner, Berlin 1916
Partsch Joseph, Mitteleuropa. Die Länder und Völker von den Westalpen und dem Balkan bis an den Kanal und das Kurische Haff. Gotha 1904.
Salman Harrie, Evropa v novém světle, Éós 1994 ISBN 80-901433-3-4
Szücz Jenö, Tri historické regióny Europy, Kalligram Bratislava 2001
Travníček Jiří, (Ed.)., V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém., Host Brno 2009, ISBN 978-80-7294-323-4
Weltsch Felix, Das Wagnis der Mitte, Mährisch Ostrau 1935

Friedrich Naumann

* 25. března 1860 na faře v Störmthalu, nyní součást Großpösna bei Leipzig; † 24. srpna 1919 v Travemünde, evangelický theolog, liberální politik v době Německého císařství

Dílo:
.„Asia“. Athen, Konstantinopel, Baalbek, Damaskus, Nazaret, Jerusalem, Kairo, Neapel. Hilfe, Berlin-Schöneberg 1899
Demokratie und Kaisertum: Ein Handbuch für innere Politik. Hilfe, Berlin-Schöneberg 1900
Friedrich Naumann und Theodor Barth: Die Erneuerung des Liberalismus. Hilfe, Berlin-Schöneberg 1906.
Die politischen Parteien. Hilfe, Berlin-Schöneberg 1910
Geist und Glaube. Fortschritt, Berlin-Schöneberg 1911
Freiheitskämpfe. Fortschritt, Berlin-Schöneberg 1911
Neudeutsche Wirtschaftspolitik. Fortschritt, Berlin-Schöneberg 1911
Im Reiche der Arbeit. Reimer, Berlin 1913
Gesammelte Schriften. Reimer, Berlin 1913
Mitteleuropa. Reimer, Berlin 1915
Werke. Westdeutscher, Köln, Opladen 1964, Hrsg. u.a. Theodor Schieder

Převzato ze stránek Náš směr.

Související články:

1. Mitteleuropa Friedricha Naumanna jako plán německé hegemonie v Evropě za první světové války

Ve vaší knize Brave New War zkoumáte měnící se podstatu vedení války. Jaké příklady těchto nových způsobů ze současnosti – povstání, válek o zdroje, nebo terorismu – nejlépe ilustrují tyto nové tendence?

Lze to ilustrovat na následujícím zajímavém příběhu. V roce 2004 začala americká armáda prohrávat v guerillových konfliktech v Iráku. Co však bylo ještě horší, americký vojenský aparát nevěděl proč. Neměli ani ponětí. Abych to napravil, začal jsem psát na mém blogu Global Guerillas o tom, jak vlastně způsob vedení války v 21. století funguje. V podstatě jsem dospěl k závěru, že guerillové skupiny mohou využívat “open source” organizační modely (převzatými ze softwarového prostředí), špičkovou podporu v rámci sítě (volně dostupné high tech nástroje, přístup k systémovým informacím, napojení na globalizovanou ekonomiku) a systémové poruchy (zaměřením na kritické infrastrukturní body, které mohou způsobit kaskádovité selhání systému) k tomu, aby porazili mnohem silnějšího protivníka a dokonce i globální supermocnost.

Nové teorie způsobu vedení války, které jsem rozvíjel na svém blogu se ukázaly být jak předvídavými, tak i velice populárními. Výsledkem toho bylo, že jsem strávil hodně času rozhovory ve washingtonských kruzích (Ministerstvo obrany, CIA, NSA atd.) Samozřejmě, od té doby co byla moje práce volně dostupná na blogu ji mohl každý číst, i samotní členové guerillových skupin.

A tak nebylo pro mě velkým překvapením, ačkoliv jsem to nečekal, když jsem dostal e-mail od Henryho Okaha, vůdce MEND (Movement for the Emancipation of the Niger Delta – Hnutí za osvobození delty Nigeru). Pozval mě do Nigérie a uvedl, že je horlivým čtenářem mého blogu.

Byla to podobná historická událost, jako když britský důstojník a vojenský historik Lidell Hart (tvůrce válečného konceptu blitzkrieg) 1) obdržel dopis od německého generála Heinze Guderiana v roce 1939, ve kterém mu děkoval za jeho práci. A tady je důvod: kampaň MEND proti ropné společnosti Shell a nigerijské vládě v letech 2006 až 2008 byla skvělým příkladem toho, jak si myslím, že by měl být veden válečný konflikt v 21. století. Organizační struktura MEND byla nepravidelná a organizovaná podle pravidel open source komunity. Velké množství malých autonomních skupin spojilo síly, aby zničily ropnou infrastrukturu v zemi napadnutím zranitelných bodů systému (Nigérie je jeden z největších vývozců ropy na světě). Během roku 2007 byli schopni takto snížit denní produkci o milion barelů ropy denně. Tento deficit v dodávkách byl důvodem vzrůstu ceny ropy za barel na 147 amerických dolarů. Takto vysoká cena měla negativní ekonomický dopad v globálním měřítku: odstartovala globální recesi a míru nesplácení (default rates) subprime hypoték 2) (z důvodu vyšších nákladů na dopravu a životních nákladů) 3). Prasknutí této “subprime” hypotéční bubliny mělo za následek radikální zrychlení krachu globálního finančního sektoru, který následně vedl k finanční panice v roce 2008.

Stručně řečeno – diverzní kampaň MEND způsobila globální ekonomice škody v řádu desítek bilionů dolarů, přičemž náklady na tyto útoky nepřesáhly úroveň desítek tisíc dolarů. To znamená 1 000 000 000% návratnost investic (Return of Investment – ROI). Jak mohou národní státy přežít, když neznámá guerillová skupina ze vzdáleného koutu zeměkoule může generovat výnosy takové velikosti? Prostě nemohou.

Spojené státy trpí jak ekonomickým a průmyslovým úpadkem, tak i probíhající demontáží systému sociálních výhod, který podporoval jejich občany. Může tento vývoj vyústit, podle vašeho názoru, k nějaké formě ozbrojeného povstání v USA?

Ano. Systém vykořisťovatelské a vysoce nestabilní globální ekonomiky – který se nachází mimo kontrolu jakékoli skupiny národů – postupně ničí rozvinuté demokracie. Posuzujte to na základě krize z roku 2008, znovu a znovu. Většina toho, co považujeme za normální v rozvinutém světě, od středostavovského životního stylu až po vládní záchranné sociální sítě, pomalu zmizí v době kratší než deset let. Většina vlád v rozvinutých zemích bude úplně finančně insolventních. Demokracie, tak jak ji známe, postupně zanikne a byrokracie národních států se budou stále více stávat zastánci globálního akciového trhu a kleptokratických transnacionálních korporací. Pomyslete na Argentinu, Řecko, Španělsko, Island atd. Výsledkem tohoto procesu bude, že legitimita rozvinutých demokracií postupně zmizí a pocit zrady bude všeobecně rozšířen (tak jako např. v období kolapsu Sovětského svazu). Lidé začnou přesměrovávat svoji loajalitu k jakékoli lokální skupině, která bude schopna zajistit jejich denní životní potřeby. Mnoho těchto skupin budou místní povstalecké organizace nebo milice, napojené na organizovaný zločin. Stručně řečeno, z rozvinutých demokracií zůstane jen prázdná skořápka.

Jak velké je domácí bezpečnostní riziko ze strany narkopovstalců v Mexiku a vzrůstající moci latinskoamerických gangů ve Spojených státech?

Velice velké. Jde o hrozbu, která převyšuje cokoli, čemu čelíme v Afghánistánu (zbytečné válce, která je jen bezednou jámou ve které mizí peníze). Není to hrozba, která by mohla být vyřešena konvenčními vojenskými způsoby a to od té doby, kdy Mexiko je jen nefunkční, vyprázdněný stát (hollow state). Narozdíl od selhavšího státu jakým je např. Somálsko (které se nachází ve stavu úplného chaosu), vyprázdněný stát si stále udržuje fasádu fungujícího národa (hranice, byrokracie atd.). Nicméně vyprázdněný stát nevykonává jakoukoli smysluplnou kontrolu nad venkovem. Není to jen v důsledku toho, že stát nemůže tuto kontrolu vykonávat vojensky. Je to i tím, že stát nemá prostě co nabídnout lidem. A tak namísto něho je kontrola postoupena místním skupinám, které jsou schopny trvaleji zajistit základní úroveň bezpečnosti, minimální úroveň veřejných služeb a pracovních míst, díky napojení na globální ekonomiku – jak to například vykonává drogový kartel La Familia 4) v mexickém státě Michoacán.

Skutečným nebezpečím pro Spojené státy není jen to, že tyto skupiny mohou expandovat na území USA (to už se děje), ale i to, že tyto skupiny urychlí vznik podobně fungujících lokálních skupin během doby, kdy bude postupně mizet americká střední třída.

Vidíte slábnoucí roli státu v rozsáhlém, vše oblasti zahrnujícím způsobu vlády? Nutí to podle vás komunity vykonávat toto vládnutí pro sebe samy?

Ano, “širokospektrální” vláda je na ústupu. Nejen že téměř všechny vlády jsou finančně insolventní, nemohou ani efektivně ochránit své občany před globálním systémem, který je ve stadiu amoku. Jak služby a bezpečnost pomalu mizí, lokální zdroje pořádku pomalu přebírají kontrolu na těmito procesy, aby zaplnily tento prázdný prostor. Doufám že většina lidí se rozhodne převzít kontrolu nad těmito procesy prostřednictvím kolektivní spolupráce, která bude mít za cíl vybudování resilientních 5) komunit, které budou moci nabídnout nezávislost, bezpečí a prosperitu. Které budou moci nabídnout to, co už národní stát nemůže nikdy více nabídnout. Avšak, tyto komunity jsou něco, co si musíte vybudovat sami. Nikdo vám v tomto nepomůže.

Jakými způsoby jsou nové povstalecké a teroristické metody využitelné pro organizační strategie resilientních komunit?

Zde jsou některé paralely:

Efektivní, výkonné technologie: levné nástroje, které umožní lokální produkci výrobků, která dříve byly produkovány v rámci globální ekonomiky.

Organizační sítě: schopnost podněcovat intelektuální činnost stovek a tisíců lidí pracujících na konkrétním projektu, nebo na řešení konkrétního problému v rámci open source sítí; schopnost vytvářet nové ekonomické sítě, které urychlí prosperitu.

V současnosti píšete knihu o místních resilientních komunitách. Jaké jsou základní, hnací motivy vašeho zájmu o tuto problematiku?

Ano píšu. Je o tom, jak budovat resilientní komunity. Komunity, které nabídnou energetickou nezávislost, zajistí zdroje potravy, ekonomickou prosperitu, ochranu a bezpečí svých příslušníků. Jaké jsou základní motivy, které činí resilienci důležitou? Je to jednoduché: stabilita, prosperita a bezpečí pomalu mizí. Brzy to sami zjistíte, pokud už jste to už nezjistili. Pokud proti tomuto nebudete dělat nic, stanete se obětí dravých metod gangů, milicí a zkorumpovaných byrokracií, které zaplní prázdný prostor, který zůstane po ustupujících národních státech. Pokud se tomuto osudu chcete vyhnout, měli byste budovat resilientní komunity, které nejen umožní vám a vaší rodině přežít bez úhony, ale které budou i vzkvétat. Cílem mé nové knihy je poskytnout lidem plán, jak vybudovat resilientní komunitu od úplného začátku.

Co je hlavním poselstvím, které máte pro lokální komunity ohledně přípravy pro nadcházející období?

Produkujte vše co můžete lokálně. Virtualizujte vše ostatní. 6) Hodnota vašeho domova bude založena na schopnosti vaší komunity zajistit energetickou nezávislost, produkci potravin, ekonomickou vitalitu a bezpečnost. Hromadění zásob survivalisty, nebo zero footprint šetrnost jsou cestami k selhání. Uvažujte v rámci pulsujících místních ekonomických ekosystémů, které jsou mimořádně efektivní, produktivní a bohaté.

Převzato se stránek BoingBoing.net: John Robb interview: Open Source Warfare & Resilience

Poznámky:

1) Toto tvrzení je zpochybněno na anglické Wikipedii v příspěvku o B. H. Lidell Hartovi, v odstavci Myths and controversy surrounding Blitzkrieg. Pokud by měl být někomu přiznát kredit tvůrce konceptu bleskové války, tak by to měl být spíše generálmajor John Frederick Charles Fuller (u kterého sloužil Lidell Hart jako poddůstojník, a který s ním spolupracoval na myšlence mechanizace armád) viz Wikipedia:

His ideas on mechanised warfare continued to be influential in the lead-up to World War II, ironically more with the Germans, notably Heinz Guderian, than with his countrymen. In the 1930’s, the Wehrmacht implemented tactics similar in many ways to Fuller’s analysis, which became known as Blitzkrieg. Like Fuller, practitioners of Blitzkrieg partly based their approach on the theory that areas of large enemy activity should be bypassed to be eventually surrounded and destroyed. Blitzkrieg style tactics were used by several nations throughout World War II, predominantly by the Germans in the invasion of Poland, Western Europe and the Soviet Union.

Perličkou, která ilustruje Fullerovy zásluhy o koncept bleskové války je, že byl pozván jako čestný host na slavnostní vojenskou přehlídku při příležitosti padesátých narozenin Adolfa Hitlera, kde sledoval “tři hodiny kompletně mechanizované a motorizované vojenské jednotky, které defilovaly s rachotem okolo Vůdce.” Později když se Hitler zeptal, “Doufám, že jste spokojen se svými dětmi?” Fuller odpověděl, “Vaše excelence, vyrostly tak tak rychle, že už je vůbec nepoznávám.”
2) Jde o dražší hypotéku poskytovanou těm, kdo chtějí vlastnit dům, ale kvůli nedostatečné finanční bonitě nemohou dostat klasickou hypotéku. Majitelé těchto úvěrů doufali, že s růstem ceny jejich nemovitosti dosáhnou na standardní hypotéku s lepším úrokem a po skončení krátké doby fixace, která je u subprime hypotéky téměř pravidlem, drahou hypotéku splatí. Ceny nemovitostí ovšem klesly, splacený podíl nemovitosti tak na konci úrokové fixace byl téměř nulový a nově nabídnuté úrokové sazby nahrazující krátký fix vzrostly. Rodinám tak hypotéky neúnosně zdražily. Počet domácností, kterým propadl dům bance, loni vzrostl oproti roku 2006 o 75 procent. Postihl přes 2,2 milionu rodin, tedy více než jedno procento amerických domácností. Penize.cz: Co je subprime hypotéka
3) Jako ilustrační příklad provázanosti cen ropy a živtoních nákladů může posloužit článek z roku 2008, který vyšel na stránkách Podnikatel.cz: Rekordní ceny nafty. Čeští dopravci připravují zdražení (“Současný vývoj se dotýká takřka všech druhů firem, jelikož se zvyšující cena této suroviny postupně promítne dále v distribučním procesu. Ve výsledku tak nebudou ušetřeni ani koncoví spotřebitelé.”)
4) La Familia Michoacana (“Mexican analysts believe that La Familia formed in the 1980s with the stated purpose of bringing order to Michoacán, emphasizing help and protection for the poor. … La Familia cartel emphasize religion and family values during recruitment and has placed banners in areas of operations claiming that it does not tolerate substance abuse or exploitation of women and children. … On July 16, 2009, a man by the name of Servando Gómez Martínez (La Tuta) identified himself as the ‘chief of operations’ of the cartel. In his TV message, Gómez stated, “La Familia was created to look after the interests of our people and our family. We are a necessary evil,” and when asked what La Familia really wanted, Gómez replied, “The only thing we want is peace and tranquility.”)
5) resilientní – pružný, přizpůsobivý, houževnatý, odolný, vytrvalý, nezlomný
6) John Robb má na mysli – vše ostatní vyvíjejte a produkujte prostřednictvím sítí, v rámci open source komunit. Viz termín virtualization (Computer Desktop Encyclopedia, Wikipedia).

Související články:

1. Open-Source Warfare: Nový způsob vedení války

Která města shledáváte nejzajímavěšími? A proč?

Navštěvuji Austin, Bělehrad a Turín. Protože zde pobývám dostatečně dlouhou dobu tak mám určitou představu jak fungují. Mám také rád i mnohem větší města jako např. Berlín, Londýn nebo Bombaj, ale více nezaujatým způsobem. Před nedávnem jsem se začal velice zajímat o São Paulo.

Které aspekty urbanizace vidíte jako prospěšné a které jako nebezpečné?

“Prospěšný” aspekt, nebo alespoň jeden ze zajímavějších, je ten, že větší města se stávají poslední dobou mnohem více “urbánně-informačními”. V poslední době se objevuje mnoho novinek ve struktuře městské zástavby. V období, kdy národy stále slábnou se města jeví, že mají politickou energii. Například Velká Británie je skřípající finanční vrak, zatímco Londýn Borise Johnsona je mimořádné místo.

Některými ze zjevně negativních aspektů moderních měst jsou městský organizovaný zločin, narkoteror, konflikty nízké intenzity, městská válka, přestřelky ve favelách a jakékoli další módní termíny, které tyto problémy mají letos. Bagdád, Mogadišu, Groznyj.

Rád bych ale podotknul, že velká finanční centra v jistých městech po celé planetě jistě zabijí miliony nás prostřednictvím zničení záchranných sociálních sítí ve jménu jejich imaginární finanční prosperity. Je tisickrát pravděpodobnější, že že zemřete v důsledku toho, co spáchal nějaký městský bankéř v roce 2008, než nějaký afghánský povstalec v roce 2001. Finančníci žijí v malých, zpanikařených městských klášterech, přísně oddělěných od zbytku lidstva. V současnosti žijí v bohatých ghettoizovaných sektách. Jsou našemu blahobytu skutečně nebezpeční, stále horší a více extrémní, ne lepší a rozumnější. Tuto katastrofu si vědomíte až uvidíte svojí starou matku kašlat na jednotce intenzivní péče, ale ona se tam ocitla z nějakého důvodu.

Myslíte si, že současné způsoby vlády se mohou poměřovat se vzrůstající velikostí a vlivem megapolí jako např. Džakarta, Tokio, São Paulo nebo New York? Nebo jsou tato města odsouzena ke zkáze?

Nemyslím si že je problém velikosti měst. Tokio a Džakarta jsou zhruba stejně velké, ale nemají stejné problémy. Je zde mnoho měst, která jsou “menší” a mají strašné problémy, jako například Detroit.

Je zde mnoho měst, které přerostly jejich starou infrastrukturu a stalý se obrovskými squatterskými tábory, ale to není v podstatě problém jejich velikosti, ale managementu.

Jak si myslíte že psychogeografie města může ovlivňovat identitu a tribalismus? Cítíte že trend směřuje více ke spolupráci nebo fragmentaci?

Slovo “psychogeografie” pravděpodobně něco znamená, ale lidé co ho používají mají situacionistické tendence a hledají městské geometrické souvislosti (urban ley-lines) Dělám hodně podobnou činnost, ale nemám rád, když se tato činnost příliš přeceňuje.

Moderní velká města jsou hnacími motory globalizace tak, jako býval New York hnacím motorem amerikanizace. Když se podíváte na New York v devatenáctém století, tak zjistíte, že v něm spolupráce a fragmentace probíhaly současně. Malá Itálie, Malá Ukrajina a další, ale tyto ostrá ohraničení se postupem času rozpustily. Města, která segregují své obyvatele v ghettech mají tendenci zkrachovat.

Městská infrastruktura nakonec vždy utváří lidi víc než si uvědomují. Obyvatelé moderních velkoměst mají tendenci myslet a jednat jako obyvatelé jiných moderních velkoměst. “Velkoměstský” Newyorčan spící na autobusovém nádraží je stejně chudý jako jeho bratr, chudý venkovský nádeník z Deep South. Ale společenská propast mezi nimi je obrovská.

Mluvíte o favelách jako o módním vyjádření slumů. Chápete slumy ve světě vzrůstající chudoby jako inkubátory budoucnosti nebo spíše jako neštěstí minulosti?

Abych řekl pravdu, tak slumy jsou pravděpodobně stejně různorodé jako města. Slumy vznikly z různých negativních důvodů. Ale díky jejich míře porodnosti jsou zatraceně jistě “inkubátory budoucnosti.” Slumy jsou školkami naší planety. Proč tohle dopouštíme, nevím, ale je to pravda.

Co je pro vás nejzajímavější možností rozšířené reality, dobrou či špatnou, pro život ve městě?

Á, to je otázka ohledně těch chytrých malých navigačních aplikací. Mají smysl, motiv a i příležitost přávě teď. Ale k tomu, abyste digitálně mapovali město nepotřebujete rozšířenou realitu (augmented reality). Rozšířená realita má svoji vlastní diletantskou, konfrontační, realitu měnící podstatu. Jako např aplikace Layar, která vám “ukazuje” Berlínskou zeď v její hrůzu nahánějící kráse když bezmyšlenkovitě procházíte moderním Berlínem. Nebo Streetmuseum, aplikace Londýnského muzea, která vám vkládá historické fotografie Londýna přes jeho současný obraz, který můžete vidět na displeji vašeho IPhone.

Ale pak je zde šance změnit klasické městské billboardy v billboardy interaktivní, a dále je rozšířit (augmentovat). Nic moc se zatím v tomto směru neděje, ale je to vysoce zajímavý nápad. Jak je možné, že jsou billboardy stále jen klasicky tištěné a statické? Při současných cenách displejů by měly klasické billboardy vymírat jako tištěné papírové noviny.

Na závěr, jaká skladba nebo umělec vás napadá pro váš vlastní městský soundtrack?

Dvě za cenu jedné: skladby od Ladytron, “High Rise” a “Fighting in Built-Up Areas.”

Převzato se stránek BoingBoing.net: Bruce Sterling Interview: Cities

Evolúcia súčasnej moci

Politická konštelácia, ktorá vznikla v dôsledku štátneho prevratu v septembrí-októbri, a volieb 12. decembra 1993, sa vyznačuje výnimočnou nestabilitou. Predovšetkým treba konštatovať, že je to vláda menšiny nad obrovskou pracujúcou väčšinou. Tento fakt sa nezakrýva, ale sa otvorene zdôrazňuje.

Mnohí vládni predstavitelia otvorene vyhlasujú, že ich cieľom je vytvorenie novej vrstvy vlastníkov, novej buržoázie, záujmy ktorej mienia predovšetkým uplatňovať a obhajovať.

V Rusku sa čoraz viac upevňuje panstvo hŕstky ľudí, ktorí sa obohatili rozkrádaním spoločenského vlastníctva. Keďže pustošenie, hromadné rozkrádanie umožnila a povzbudzovala štátna moc, sama sa stala kriminálnou. Úzko spája úradníctvo so zločineckým svetom a korupciu pokladá za obyčajný, každodenný jav. Podnecovanie politiky a činnosti súčasných ruských vedúcich činiteľov zo strany medzinárodného kapitálu mení štátnu moc, ktorá im patrí, na kompradorskú, protinárodnú silu.

Septembrovo-októbrový štátny prevrat (1993) práve bol zameraný na to, aby sa forma moci uviedla do súladu s jej novou triednou podstatou. Zničenie systému Sovietov premenilo zastupiteľské orgány v ústredí a na nižších stupňoch na bezmocné prívesky výkonných štruktúr. Výrazné obmedzenie právomoci parlamentu bolo sprevádzané tým, že sa z neho prakticky celkom vytratili predstavitelia základnej časti obyvateľstva – robotníkov a roľníkov. Parlament a miestne orgány sa zaplňujú úradníkmi.

Redukuje sa kontrola volených predstaviteľov systému riadenia. Narúša sa spojenie medzi vyššími a miestnymi zastupiteľskými orgánmi. Formuje sa režim autokracie, ktorý sa opiera o mohutnú armádu úradníkov, ktorá je dvojnásobne väčšia ako pred niekoľkými rokmi.

Neprimerané posilnenie prezidentskej administrácie fakticky úplne anulovalo princíp rozdelenia moci deklarovaný v novej Ústave Ruska.

Dohoda o spoločenskej zhode, podpísaná v apríli 1994 niektorými štátnymi a politickými štruktúrami, máločo zmenila v zásadných kontúrach režimu. Ide o to, že dnes v štáte neexistuje ani jedna vetva moci, ktorej oprávnenosť sa nedá spochybniť.

Prezident, ktorý prisahal vernosť Ústave, ju hrubo pošliapal. Federálne zhromaždenie vzniklo na základe volieb 12. 12. 1993, stanovených obídením Ústavy a uskutočnených nedemokraticky. Nezávislosť Ústavného súdu sa stala výsmechom po hrubom vydieraní, ktoré ho umlčalo.

Dnes v politickom systéme vznikol „trojuholník” dobre známy z dejín predrevolučného ruského parlamentarizmu: samovládca (cár, prezident), nepodliehajúci kontrole a zodpovednosti vláde ľudu; vláda, vymenovaná samovládcom a tiež nepodliehajúca kontrole ľudového zastupiteľstva; a napokon dvojkomorový parlament (za cára Duma a Štátna rada, dnes Duma a Rada federácie), dolná komora ktorého disponuje veľmi obmedzenými zákonodarnými (v podstate zákonoporadnými) a rozpočtovými právami a nemá žiadne kontrolno-výkonné funkcie. Samovládca môže rozpustiť parlament, ktorý nijako nemôže vplývať na samovládcu a na vládu.

V čase ekonomickej a politickej krízy pred Februárovou revolúciou (1917) tento systém dokázal svoju neschopnosť kontrolovať situáciu. Pokusy dumskej väčšiny (takzvaného „Progresívneho bloku”, nedávnou analógiou ktorého bola „Ruská jednota”) presvedčiť cára, aby sa zriekol služieb dvornej kliky na čele s G. Rasputinom a uložiť Dume, aby sformovala vládu, boli neúspešné.

Dejiny, ako je známe, nikoho ničomu neučia. Taký istý archaický systém bol v podstate v Rusku oživený po zavedení prezidentského postu a hneď splodil tie isté nevyváženosti a protirečeniu, ktoré v rozhodujúcej miere napomohli tragické rozuzlenie.

Tento systém sa teraz znovu reprodukuje v ešte tvrdšej, skostnatenej podobe, ktorá v sebe skrýva hrozbu ničivejšieho zvratu. Koreň všetkých protirečení naďalej spočíva v otázke reálnej moci parlamentu, v práve parlamentnej väčšiny formovať a kontrolovať vládu, reálne vplývať na politický a ekonomický kurz.

Netreba podceňovať komplikácie, ktoré očakávajú Rusko v budúcnosti. Ale nádej existuje. Žiadne antidemokraticke opatrenia nemôžu zabrániť posunu v spoločenskom vedomí. Tieto opatrenia môžu viesť iba k rýchlemu zmenšeniu sociálnej bázy režimu. Ale nijako nemôžu odvrátiť blížiace sa premeny.

Z ruského originálu “Rossija i sovremennyj mir”, vydaného v roce 1995 nakladatelstvím Obozrevateľ v Moskvě, přeložil Ing. Josef Čorný, CSc. Publikace vyšla v roce 1996 pod názvem “Rusko a súčasný svet” v nakladatelství NVK International, Bratislava, ISBN 80-85727-45-5.

Příště: Občiansky mier

Související články:

1. Gennadij Zjuganov: Rusko a súčasný svet, část 2
2. Gennadij Zjuganov: Rusko a súčasný svet, část 4
3. Gennadij Zjuganov: Rusko a súčasný svet, část 3

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Pojem konzervativní revoluce se poprvé objevuje v eseji Ruská antologie Thomase Manna z roku 1921, představitele konzervatismu Výmarské republiky, a prvně byla zkoumán Arminem Mohlerem v práci Die konservative Revolution in Deutschland 1918–1932. (Konzervativní revoluce v Německu 1918-1932) z roku 1950. Nutno zdůraznit, že konzervativní revoluce není hnutím výslovně politickým, ale jedná se spíše o ideologické hnutí konzervativních intelektuálů.

Mohler rozčlenil konzervativní spektrum na pět základních skupin, k nimž přiřadil autory nebo autorské skupiny. Tato seskupení jsou: národovecká skupina (die Völkischen), mladokonzervativci (Berlin-okruh A. Moellera van den Bruck, Hamburg- seskupení kol Wilhelma Stapela, München skupina kol Edgara J. Junga, o němž jsem již pojednával), časopis Die Tat a jeho šéfredaktor Hans Zehrer, nacionální revolucionáři (tzv. vojácký nacionalismus zastoupený Ernstem Jüngerem a přestaviteli veškerých polovojenských seskupení) a měně významné skupiny a to tzv. Bündnische (Hans Blüher) a Landvolkbewegung. Specifickou skupinu tvoří tzv. osobnosti, a které z pohledu Mohlera boří kategorie (Oswald Spengler, Thomas Mann, Carl Schmitt a zčásti Hans Blüher a Ernst Jünger). (1) Nechme stranou dvě skupiny Bündnische, Landvolkbewegung a národovce a věnujme pozornost těm, kteří jsou nositeli dominantních myšlenkových postupů buď jako jednotlivci Ernst Jünger či ve dvojicích Othmar Spann a Edgar J. Jung.

Osobou procházející napříč tímto spektrem je Carl Schmitt, patřící k nejvlivnějším právním a politickým myslitelům 20. století. Kdo byl Carl Schmitt? Začínal jako kritik státoprávního pozitivismu (1910 -1916), stal se decizionistou a teoretikem novověkého suverénního státu (1919-1932), nacionálním socialistou a učitelem „konkrétního myš­lení řádu a utváření” (1933-1936).A když byl přesvědčen o konci suve­rénní státnosti, načrtl „teorii velmocenského prostoru” (1937 -1950) stejně jako politiku technicko-industriálního světa (1950-1978). Jedna pozice, nebo mnoho pozic? Každopádně zrcadlo tohoto století. A když v něm toto století vidí i to, co nevidí příliš rádo, není to pouze vina teoretika. (2) Ve svých textech Schmitt nastínil teorii právního decizionismu, tedy nadřazenosti politického rozhodnutí v zájmu státu nad ústavní pořádek. Nepřátelství k liberální demokracii přivedlo katolicky orientovaného Schmitta v prostředí výmarské republiky, které bylo samo o sobě republikánskému zřízení vesměs nepřátelské, do řad a kruhu teoretiků „konzervativní revoluce.“

Narodil se 11. července 1888 v rodině malého podnikatele ve vestfálském městečku Plettenbergu. S rodným městem ležícím v katolické enklávě kolem Münsteru zůstal úzce svázán do konce života, ostatně tu prožil řadu let po druhé světové válce. Studoval práva a politickou vědu v Berlíně, Mnichově a Štrasburku, kde v roce 1910 promoval prací Über Schuld und Schuldarten (O vině a druzích viny, vedoucí práce Fritz von Calker) z oblasti trestního práva, kde také v roce 1915 obhájil disertaci a o rok později se tu i habilitoval.(3) V témže roce jako válečný dobrovolník byl převeden k zastupitelství generálního velitelství do Mnichova, 1919 k městskému velitelství. V Mnichově má také svou první profesuru na Handelshochschule München a buď v tomto roce, nebo krátce předtím se seznamuje s básníky Franzem Bleiem, Konradem Weißem, Theodorem Däublerem. Schmitt, obdobně jako básník Däubler, chápal modernu jako epochu ztráty transcendence, jako boj ducha proti postupujícímu světu materialismu a kapitálu, techniky a ekonomie.

V roce 1921 se stal profesorem na univerzitě v Greifswaldu a napsal práci Die Diktatur. Von den Anfängen des modernen Souveränitätsgedan­kens bis zum proletarischen Klassenkampf.(4) Probírá v ní základy nově ustavené výmarské republiky a klade důraz na funkci říšského prezidenta. Decize bez diskuse ztělesňuje diktaturu. Diktatura může lépe uplatňovat vůli lidu než zákonodárné orgány, protože, soudí Schmitt, může provádět rozhodnutí, aniž by ji někdo omezoval, kdežto parlamenty musí o svých krocích diskutovat a dělat kompromisy: „Je-li stát demokratický, pak každé odmítnutí demokratických principů, každé uplatnění státní moci nezávisle na souhlasu většiny lze označit za diktátorské.“ Podle Schmitta se musí k diktátorskému jednání uchýlit všechny vlády, jež chtějí uskutečnit rozhodný krok. Tento „výjimečný stav“ exekutivu osvobozuje od uplatnění jakéhokoli právního omezení její moci, které by použila za normální okolnosti. Diktatury rozlišuje do dvou typů – diktaturu „komisaře“, kterou nalézáme u Římanů, u Bodina, u komisařů absolutistických knížat nebo u lidových komisařů Francouzské revoluce, kde byla zadána ústavní mocí; jejím smyslem bylo uchránit ústavu dočasnou suspenzí jejích článků. Proti tomu „suverénní diktatura“, zadána ústavodárnou mocí, měla, jako „diktatura proletariátu“ nebo diktatura revolučního Národního shromáždění Francie, vytvořit novou ústavu namísto staré; protože „suverénní“ diktatura je formálně závislá na vůli zadavatele, není možné ji obsahově omezit-fenomén závislé nezávislosti. (5) Při pohledu na výmarskou ústavu mohl Schmitt nazvat její ústavodárné shromáždění „suverénním“ a diktaturu říšského presidenta podle 48. Čl. Říšské ústavy označit jako diktaturu „komisaře“. (6)

Problematické by bylo, co měly tyto odlišné pojmy znamenat v případě rozpadajícího se ústavního konsensu. Následujícího roku přechází na universitu v Bonnu a vydává knihu Politische Theologie. Vier Kapitel zur Lehre von der Souveränität (Politická teologie) se známou první větou knihy „Suverénní jen ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu“. Suverenita je zde spojena s krajní nouzí a suverénní je podle ní ten, kdo v krajním případě rozhoduje o veřejném bezpečí a veřejném blahu. Suverénní kompetence se tak stává jednoznačně nedílnou a neomezenou, suverénní je tedy jeden nebo nikdo a suverenita je monopolem v rozhodování, a kdo rozhodoval suverénně činí tak na základě čisté decize, nepostižitelné právem a normou, neboť se rozhoduje v normativním „nic“. (7) Ve svých analýzách “monopolu na rozhodnutí” se odvolává na Jeana Bodina, otce moderního pojmu suverenity, jako klasický příklad pro ono “decizionistické” rozhodovací myšlení suveréna, kdy rozhodnutí je tvořeno z normativního nic, není vyvozeno z žádné vyšší pravdy, ale z autority suveréna samotného. Auctoritas, non veritas facit legem – zákony neplatí na základě vztahu k pravdě, ale na základě uznání – to je zásada decizionismu, zde v posledku odůvodněná teologicky. Sdružení decizionismu a výjimečného stavu bylo důsledné. Stát se nyní v jistém smyslu stává tvůrcem práva. „Politická teologie“ měla u Schmitta vlastní, a to několika způsoby interpretovaný, smysl. Měla být a) dějinami pojmů, b) kritikou sekularistických pozemských náboženství a c) theologii polity. „Všechny pregnantní pojmy moderní státovědy jsou sekularizované nelogické pojmy“. (8) Schmitt za politikou stále viděl theologii a metafyziku a bojoval nejen proti ateistickému anarchismu a socialismu, nýbrž také, a to s větší vervou, proti liberalismu jako protivníku stejnou měrou politickému i metafyzickému. V roce 1923 vydává Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus (Duchovně dějinný stav dnešního parlamentarismu)v níž kritizuje institucionální praktiky liberální politiky a tvrdí, že je ospravedlňuje víra v racionální diskusi a otevřenost. Ovšem ty jsou ve sporu se skutečnou parlamentní stranickou politikou, poněvadž ta bývá výsledkem dohod stranických vůdců na uzavřených setkáních. Parlamentarismus občanského státu měl svůj duchovní princip, svou „ideu“ ve veřejnosti a „diskusi“. (9) Obojí je v moderní masové demokracii zbaveno svého smyslu, místo svobodné konkurence názorů nastoupila propaganda, orientovaná na získání a udržení moci. Veřejnost politických diskusí je nahrazena tajnou politikou jednání za zavřenými dveřmi. Realita parlamentarismu již své „ideji“neodpovídá. Demokracie nebyla v historii vždy spojena jen s parlamentarismem. Tato aliance vznikla společným bojem proti monarchismu, jehož cílem byla sociální demokracie. Césarismus 19. století předvedl spojení plebiscitní demokracie a diktatury, známé z dob spojení plebsu a Ceasara. „Demokracie je identita vládnoucích a ovládaných“ stejně jako „homogenita“ a spojení plebiscitní demokracie vzniklé mlčenlivým souhlasem ovládaných nebo „aklamací“. Tato kritika vzbudila dojem, jako by byl parlamentarismus překonán a má jen úlohu dekorativní, „jako kdyby někdo pomaloval radiátor ústředního topení červenými plameny“. (10) Umírněněji k této otázce vyzněl spis Verfassungslehre z roku 1928.

Dvacátá léta věnoval Schmitt teorii státní suverenity, tuto pozici mění spisem Der Begriff des Politischen (Pojem politična) z roku 1927. (11) „Pojem státu předpokládá pojem politična“. Tato první věta spisu popírá tradiční ztotožnění politiky a státu. Stát zvrátil monopol na politično. Politično můžeme nalézt v každé oblasti konání, lhostejno zda se jednalo o hospodářství, kulturu, náboženství nebo vědu. Kriteriem je „odlišení přítele a nepřítele“. (12) Přátelství a nepřátelství je třeba vnímat jako pojem politický, nepřítel byl „veřejný“ nepřítel, ne osobní protivník. Hostis (polemik) nikoliv inimisus (echthros). Politického nepřítele nebylo nutno milovat, avšak také by neměl být ani nenáviděn. Političnu nelze uniknout. Je pluriversum, žádné univerzum. Světový stát ustavující navždy mír a odstraňující politiku je rozpor v sobě samém. Avšak ani světový stát by neodstranil možnost občanské války a v případě, že by se občanskou válku jednou provždy podařilo odstranit, nebyl by „světový stát“ žádným státem, ale „společnosti konzumu a produkce“. (13) „Všechny pravé politické teorie“ předpokládají „člověka jako zlého“, „zlý“ znamena teologicky „hříšný“, politický „nebezpečný“. Pojem politična mlčky obešel přítele. Ale o soudržnosti politických jednotek, o identitě a homogenitě hovořil Schmitt jinde. „Jádrem politična“ nebylo „nepřátelství“ vůbec, nýbrž odlišení přítele a nepřítele a předpokládá obojí: přítele a „nepřítele“. V oblasti politična nestojí lidé vůči sobě abstraktně jako lidé, nýbrž jako politicky zainteresovaní a politicky determinovaní lidé, jako, vládnoucí a ovládaní, političtí spojenci nebo protivníci, tedy v každém případě v politických kategoriích. Ve sféře politična se nemůže od politična abstrahovat a zanechat jenom všeobecnou lidskou rovnost; stejně tak jako v oblasti ekonomična jsou lidé chápáni jako producenti, konzumenti tedy jen ve specifických ekonomických kategoriích.

V roce 1926 se Schmitt podruhé oženil se Srbkou Dušku Todorovićovou, před tím byl v letech 1916-1924 ženatý se Srbkou Pavlou Dorotićovou. Z tohoto důvodu by, byl exkomunikován z katolické církve. Právník a filosof, jenž byl celý život nadšeným obdivovatelem katolicismu jako “politické formy” a předobrazu ideje politické reprezentace, který hledal souvislosti mezi politickou teorií a teologií a byl považován za bytostně katolického autora, tedy zůstával vyloučen z přijímání svátostí až do smrti své první ženy v roce 1950. Od roku 1928 působí až do roku 1933 na Handelahochschule v Berlině. V roce 1930 se seznamuje s Ernstem Jüngerem a jejich přátelství trvá až do Schmittovy smrti.

Schmittovi byl blízký politický katolicismus a straně Centrum (Zentrumpartei) a v letech 1932/1933 byl poradcem prezidiálních kancléřů Franze von Papena a Kurta von Schleichera a v jejich politice byl zapleten až po vypracování konspirativních nouzových plánů připravovaných důstojníky říšské armády v září, prosinci 1932 a lednu 1933. Dne 20.6.1933 provedl kancléř Franz von Papen státní převrat ve Svobodném státě Prusku, které po celou dobu bylo vzorovou německou republikou stabilních vlád sociálního demokrata Otty Brauna od roku 1920 (poslední 4.4.1925-20. 7. 1932), a nechal se jmenovat říšským presidentem podle čl. 48 ústavy říšským komisařem pro Prusko. Proti tomu vznesla pruská vláda žalobu u Říšského soudního dvora. Schmitt byl právním zástupcem Říše v procesu „Prusko kontra Říše“. 20. 7. 1932 dospělo „poslání nového Pruska o zajištění a prohloubení demokracie v Německu“ ke konci jak prohlásil Otto Braun ve svém posledním rozhovoru s von Schleicherem. Prusko de facto přestalo existovat. (14)

Posledním významným spisem výmarského období je Legalität und Legitimität (Legitimita a legalita) z roku 1932. Práce je na jedné straně útokem na samu legalitu ústavy a na druhé straně je apelem k zabránění možného zneužití legality k účelům odporujících ústavě. Diskutuje otevřeně o možném zákazu KPD a NSDAP a vyslovuje se pro zákaz. Jeho analýza upozornila, zásadně vzato oprávněně, že ústava, která má být neutrální i vůči sobě samé, riskuje své sebezrušení. Varuje Výmarskou republiku před uskutečněním “legální revoluce”, tedy před možností, že strany nepřátelské ústavnímu zřízení obdrží legální cestou moc, politické protivníky vyloučí a “dveře legality” za sebou zabouchnou. (15) Naléhal na říšského prezidenta Paula von Hindenburga, aby zrušil NSDAP a uvěznil její vůdce a vystupoval proti těm lidem v katolické straně Centrum, kteří si mysleli, že nacisty lze zvládnout, budou-li muset zformovat koaliční vládu.

Spolupráce ve Viererově komisi pro vypracování zákona o říšském místodržícím (Reichsstatthalter-Gesetz ze 7.dubna 1933). Pak 1.5.1933 vstupuje do NSDAP (členské číslo 2 098 860). V období 1933 – 1936 objevují se jeho články, jako Vůdce ochraňuje právo (Der Führer schützt das Recht, 1934), který můžeme číst jako pokus o ospravedlnění vraždy E. Röhma, nebo Německá právní věda v boji proti židovskému duchu (Die deutsche Rechtswissenschaft im Kampf gegen den jüdischen Geist, 1936), titul, jenž mluví sám za sebe, dosáhly smutné proslulosti.

V té době upouští pojem decizionismus, který ustoupil „konkrétnímu myšlení řádu a utváření”. Na místo decizionistické antitetiky vstoupilo myšlení trojčlenění. Politickým řádem byl (staticky) „stát”, (dynamicky) ,,hnutí”, (nepoliticky) „národ”, a Schmitt, který do roku 1932 myslel v pochybném případě etatisticky, přiřkl nyní vůdčí roli “hnutí”. Právní myšlení, které až dosud stálo před alternativou „normativismus”, nebo „decizionismus”, bylo rozčleněno triadicky: „normativismus” „decizionismus” – ,,konkrétní myšlení řádu a utváření”. „Utváření” nebylo přitom ničím víc, než byla dříve decize. Politično se stalo, s odvoláním se na Hauriouovo učení o institucích, institucionálnem .(16) Dosud neome­zená decize se ukázala jako „výron již předpokládaného řádu” a dříve samospasitelném decizionism se nalézá v nebez­pečí, že „… punktualizací okamžiku mine nehybné bytí, jež je v každém velkém politickém hnutí obsaženo…“ . (17)

V roce 1936 byl Schmitt denuncován v časopise SS “Das Schwarze Korps” i v “Mittei­lungen” Rosenbergova úřadu: jako katolík, jako přítel Židů, jako protiv­ník NSDAP v legitimitě a legalitě. Ztratil většinu ze svých nacionálně socialistických vysokoškolských politických úřadů, ale až do roku 1945 zůstal profesorem a pruským státním radou. To, co psal v letech třetí říše, bylo ambivalentní, pohyboval se mezi přizpůsobením a podvratnictvím. (18)

Po roce 1936 se Schmitt sám stylizoval do role “přítele” a “bratra” velkého Thomase Hobbese a tak jako byl Hobbes porodníkem suverénního státu, chtěl být Schmitt diagnostikem jeho konce. Schmittův spis Der Leviathan in der Staatslehre der Thomas Hobbes (Leviathan v státovědě Thomase Hobbese, 1938) proka­zoval “nezdar” tohoto velkého symbolu. “Leviathanem“, kterého Schmitt vykládá čtyřmi způsoby: jako smrtelného boha, jako velkého člověka, jako ne-tvora a jako stroj, se Hobbes pokusil pomocí “mytické totality” symbolu obnovit politicko-theologickou jednotu státu, kterou zničila náboženská občanská válka. Tím, že Hobbes učinil víru soukromou záležitostí, oddělil vnitřní víru (fides) a vnější vyznání (confessio), narouboval tak “zárodek smrti”, který “zničil mocného Le­viathana zevnitř a přemohl smrtelného boha”. (19)

Schmitt upustil od roku 1939 od mezinárodně právní kategorie suverénního národního státu a nahradil ji naukou o ,,říši” a “velmocen­ském prostoru”, která se nalézala v dvojznačné blízkosti k politice dané doby. “Velmocenský prostor” byl kategorií “dějinné legitimity” která odrážela konec staré Evropy a vznik nového světového řádu. Ve spisu Land und Meer (Pevnina a moře, 1942) rozšířil Schmitt teorii světového konfliktu mocností v teorii novověkého velmocenského uspo­řádání vůbec. Podle něj bylo toto velmocenské uspořádání založeno na rozdílu pozemských mocností a námořních mocností a nalezlo svoji kon­krétní formu v rovnováze mezi kontinentálními mocnostmi a námořní mocností Anglií. Toto uspořádání ztratilo svoji rovnováhu, nadcházející uspo­řádání bylo nejisté, neboť technika a průmysl revolucionizovaly představy o prostoru a z prostoru uspořádaného podle rozlišení pevniny a moře se stalo “silové pole lidské energie, aktivity a lidských výkonů”.

V roce 1945 je zatčen, vyslýchán a internován v Norimberku. Stáhl se do ústraní, jakéhosi vnitřního exilu, a prožil zbytek života v rodném Plettenbergu. Napsal zde řadu dalších významných textů, v nichž se soustředil zejména na otázky mezinárodní politiky a práva. Systematický závěr teorie velmocenského prostoru tvoří spis Der No­mos der Erde (Nomos země), jenž vyšel v roce 1950. V něm zvolil Schmitt pojem nomos v jeho archaickém významu za základní pojem pro vymezení prostoru, pro souvislost práva a prostoru, uspořádání a lokali­zace všeho práva. Dějiny dosavadního uspořádání světa byly podle této teorie dějinami uspořádání prostorů, právo a politiku bylo možné určit skrze praakty „brát”, „dělit” a „požívat”. V epoše před novověkem vedly tyto praakty k předglobálnímu uspořádání prostoru, v době novověku ke globálnímu. Globální uspořádání prostoru bylo zprvu eurocentrické jako první velké dělící linie mezi Starým a Novým světem (raya, amity line). Tyto linie byly ve 20. století opuštěny vytvořením hemisfér, protikladem Východu a Západu. Stejně jako Pevnina a moře, i Nomos země ponechal budoucí uspořádání prostoru nejasné. U Schmitta, který již v roce 1929 umístil techniku jako těžiště 20. století na konec řady dosavadních “neutralizací” novověku, se stále více prosazoval názor, že “technizace a industrializace… se dnes staly osudem naší země”. S technikou a průmyslem se vynořily moc­nosti překonávající samo prostorové uspořádání a radikálně delokalizující, mocnosti, jejichž politické vymezení prostoru nebylo ještě viditelné. ” (20)

Co znamená konec staré státnosti v epoše techniky, se pokusil ukázat v roce 1963 v knize Die Theorie des Partisanen (Teorie partyzána). Partyzán je pro Schmitta symbolickou postavou 20. století, jako Lenin a Mao, Giap nebo Che Guevara byli symbolem majícím světodějnou sílu. Na pozadí problematiky politického prostoru, mezinárodní vztahy a otázky přirozenosti a nepřirozenosti zobrazuje vývoj partyzánského hnutí od jeho počátků ve španělské partyzánské válce proti Napoleonovi až do moderní doby, analyzuje Clausewitzovy úvahy o partyzánství, zabývá se vlivem, jejž měli na vývoj partyzánského hnutí Lenin, Mao, Stalin, Che Guevara, Castro, zdůrazňujíc, že jedním ze základních znaků partyzána je jeho politická angažovanost. Výchozím bodem je zde věta „válka jako nejextrémnější politický prostředek demonstruje možnost tohoto rozlišení přítele a nepřítele tvořící základ jakékoli politické představy a je proto smysluplná jen potud, pokud toto rozlišení v lidstvu reálně existuje, nebo je aspoň reálně možné.“ Co dokazovalo konec války-souboje a konec justus hostis víc než bojovník, jenž se stal politickým bojovníkem, bojujícím proti koloniálnímu útlaku za národní osvobození nebo proletářskou světovou revoluci? Schmitt mu přiřkl “telurickou legitimitu”. Měl své oprávnění jako někdo, kdo bojoval ještě o kus země, kdo byl “jedním z posledních strážců země”. (21) Partyzán se podobá v mnoha rysech duchovně-politickému partyzánu z Jüngerovy eseje z roku 1957 Waldgang. „Nepřítel“ se v tomto spise stal pojmem interpretovatelným přinejmenším trojím způsobem. Bylo třeba odlišit „absolutního nepřítele“ rasového a třídního nepřátelství od „relativního“ nebo „konvenčního“ nepřítele“ partyzána, proti kterému je třeba legitimně bojovat jako proti vetřelci v cizí zemi.

Posledním větším Schmitovym díle je Politische Theologie II. Die Legende von der Erledigung jeder Politi­schen Theologie ( Pojetí politična II.), Politická teologie je pro Schmitta klíčem k porozumění novověku. Novověk byl pro něj „zákonný“ (legální), ale ne již oprávněný“ (legitimní). Byl charakterizován metafyzikou hybridních sebezplnomocnění, pro něž neexistoval žádný původ, nýbrž již jen emancipace, žádné „ovum“, již jen „novum“.

Přestože nemohl učit, udržel si mimořádný vliv na vývoj sociálních a právních věd. Na návštěvy do Plettenbergu k němu putovali filosofové, literáti, právníci i politologové z různých koutů Evropy. Okruh jeho věrných byl skutečně bizarní: nalezli bychom tu jeho přítele spisovatele Ernsta Jüngera, právního filosofa a socialistu Ernsta-Wolfganga Böckenfördeho, pozdějšího soudce ústavního soudu, filosofa Alexandra Kojéve, levicového historika Reinharta Kosselecka, radikálně-pravicového politologa Armina Mohlera, sociologa Hanno Kestingse a množství dalších předních evropských intelektuálů z různých politických táborů. Publikoval 68 let od roku 1910 do roku 1978. Zemřel na velikonoční neděli 1985.

Smíme ho interpretovat pouze z perspektivy tří let, kdy byl obhájcem bezpráví? Jeho teorie nebyly často lepší než století, ke kterému patřily. Nečteme Hobbese, Machiavelliho nebo Bodina nezávisle na tom, v čem spočívalo jejich aktuální politické zapojení? Dějiny působení jeho idejí ještě nejsou napsány a jejich interpretace je předmětem sporu jako jeho dílo samé. Sám Schmitt v ústraní Plettenbergu pozoroval až do své smrti v roce 1985 se zadostiučiněním, jak se jeho vliv rozšiřuje po světě, a přijímal početné návštěvy svých fanoušků a starých i nových žáků, aniž by mu vadila jejich rozličná politická orientace.

Poznámky:

(1) Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009, s.243-244

(2) Ottmann Hennig , Carl Scmitt, in: Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, s.62

(3) Schmitt, C., Über die Schuld und Schuldarten. Breslau 1910.

(4) Die Diktatur. Von dem Anfängen des modernen Souveränitätsgedan­kens bis zum proletarischen Klassenkampf, München /Leipzig 1921

(5) Die Diktatur. Von dem Anfängen des modernen Souveränitätsgedan­kens bis zum proletarischen Klassenkampf, Auflage 1978. S.144

(6) Die Diktatur. Von dem Anfängen des modernen Souveränitätsgedan­kens bis zum proletarischen Klassenkampf, Auflage 1978. S.240

(7) Politische Theologie. Vier Kapitel zur Lehre von der Souveränität, ,2. Auflage 1934, S. 20, S.42

(8) Politische Theologie. Vier Kapitel zur Lehre von der Souveränität, ,2. Auflage 1934, S.49

(9) Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus, Auflage, Berlin 1979 S.43

Pozice dnešního parlamentarismu s hlediska dějin ducha, in.: Urválek Aleš a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Nakladatelství Olomouc. 2009, česky překlad str.8-11,34- 38,62-63,81-84.88-90 vydání Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus z r.1996 (1923)

(10) Die geistesgeschichtliche Lage des heutigen Parlamentarismus, Auflage, Berlin 1979 S. 35, S. 14, S:22. S.10

(11) Der Begriff des Politischen, v: Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik 58 (1927), S. 1-33, Berlin 1928.

Česky: Pojem politična, OIKOYMENH, CDK Praha Brno 2007 ISBN 978-80-7298-127-42007

(12) Der Begriff des Politischen, München / Leipzig 1932,S.26

(13) Der Begriff des Politischen, München / Leipzig 1932,S.50

(14) Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990 S. 72, S.86

Schoeps Hans-Joachim, Dějiny Pruska, Garamond 2004, ISBN:80-86379-59-0 S.245

Moravcová Dagmar, Výmarská republika,Karolinum Praha 2006 S.195

(15) Legalität und Legitimität, Berlin 1968. S.50 n

(16) Staat, Bewegung, VOlk. Die Dreigliederung der politischen Einheit, 2. Auflage 1934 S.12, S. 55 n

(17) Ober die drei Arten des rechtswissenschaftlichen Denkens, Hamburg 1934. S. 35 , S. 8

(18) Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, S.73-74

(19) Der Leviathan in der Staatslehre des Thomas Hobbes. Sinn und Fehlschlag eines politischen Symbols, Ko1n 1982. S. 31, S. 86

(20) Ballestren Graf Karl, Ottmann Hennig, Politische Philosophie des 20. Jahrhunderts,. Oldenbourg Wissenschaftsverlag München 1990, S.76

(21) Theorie des Partisanen. Zwischenbemerkung zum Begriff des Politi­schen,; 2. Auflage 1975 s.74

Převzato ze stránek Náš směr.

ČÁST 1 – REVOLUČNÍ ROK 1989

Kapitola 1

Rozlamování komunistické struktury

Pracovat na otevírání uzavřených společností jsem začal zhruba před deseti lety. Byl jsem tehdy úspěšným ředitelem mezinárodního investičního fondu a vydělával jsem více peněz, než jsem mohl spotřebovat. Začal jsem uvažovat, co s nimi. Zamlouvala se mi myšlenka založit nadaci, protože jsem vždy cítil, že můžeme-li si to dovolit, měli bychom dělat něco pro druhé. Byl jsem přesvědčený egoista, avšak sledovat pouze svůj vlastní zájem se zdálo mému poměrně ambicióznímu já příliš omezeným. Mám-li mluvit pravdu, od dětství jsem v sobě nosil silně mesianistické představy a cítil jsem, že je musím kontrolovat, nemám-li skončit v blázinci. Jakmile jsem se však domohl úspěchu, přál jsem si popustit těmto představám uzdu, pokud si to mohu dovolit. Když jsem se rozhlížel, kde bych našel nějaký vhodný cíl, dostal jsem se do rozpaků. Nepatřil jsem k žádnému společenství. Jako maďarský žid jsem se nikdy nestal Američanem.

Z Maďarska jsem odešel a moje židovství se neprojevovalo formou nějaké kmenové věrnosti, jež by mne vedla k tomu, abych podporoval Izrael. Naopak, byl jsem hrdý na to, že jsem v menšině, že jsem outsider, schopný vidět věci z jiného úhlu. Pouze schopnost myslet kriticky a povznést se nad partikulární nazírání mohla vyrovnat nebezpečí a urážky, jimž jsem byl jako maďarský žid vystaven za 2. světové války. Uvědomil jsem si, jak hluboký je můj zájem o koncepci otevřené společnosti, v níž lidé jako já mohou žít svobodně, aniž by byli uštváni k smrti. Proto jsem svou nadaci, jejímž cílem bylo rozvíjet otevřené společnosti a napomáhat k otevírání uzavřených, nazval Open Society Fund.

Měl jsem značné výhrady k charitativní činnosti. Zformovala mne zkušenost nemajetného studenta v Londýně. Šel jsem tehdy na Židovský podpůrný výbor, abych požádal o finanční pomoc, ale tamní lidé mne odmítli a řekli, že nepodporují studenty, pouze mladé začínající obchodníky. Jednou jsem o Vánocích pracoval na železnici jako nosič a zlomil jsem si nohu. Rozhodl jsem se, že to je příležitost dostat z těchto darebáků nějaké peníze. Šel jsem za nimi a řekl jim, že jsem pracoval ilegálně, když jsem si zlomil nohu, a nemám tedy nárok na státní podporu. Nemohli mne odmítnout, ale pěkně mi ztrpčili život. Abych si mohl vyzvednout své peníze, musel jsem se každý týden vyškrábat o berlích do třetího patra. Ve stejné době od nich pobíral podporu i jeden můj přítel. Spolupracoval s nimi; byl ochoten naučit se obchodovat, ale stále ztrácel místo. Mně za nějaký čas další pomoc odmítli. Napsal jsem předsedovi Výboru srdceryvný dopis. Řekl jsem, že nezemřu hlady, ale že mne bolí způsob, jak jeden žid pomáhá druhému v nouzi. Předseda mi nabídl, že mi budou týdenní částku posílat, aniž bych musel chodit do úřadu. Tuto nabídku jsem taktně přijal, i když už jsem měl dávno sádru z nohy pryč a když jsem stopem podnikl výlet do jižní Francie, oznámil jsem jim, že už jejich podporu nepotřebuji.

Z této zkušenosti jsem se naučil mnohému, co mi dobře posloužilo, když jsem měl vlastní nadaci. Pochopil jsem, že úkolem žadatele je dostat z nadace peníze a úkolem nadace je chránit sebe samu. Židovský podpůrný výbor mne sice prozkoumal skrz naskrz, ale nepřišel na to, že čerpám rovněž dávky z Národní podpory. Díky tomu jsem mohl psát s takovým morálním pobouřením předsedovi, i když jsem podváděl. Rovněž jsem přišel na to, že dobročinnost může mít stejně jako jakékoli jiné lidské snažení nezamýšlené důsledky. Paradoxem dobročinnosti je, že z příjemců, jako byl např. můj přítel, dělá pouhé předměty dobročinnosti. Tuto nesnáz lze překonat dvojím způsobem. Buď se stát nadmíru byrokratickým po vzoru Fordovy nadace, anebo nebýt vůbec vidět – poskytovat podpory bez vypisování konkursů a zůstat v anonymitě. Zvolil jsem tuto druhou alternativu.

První velký podnik jsem rozvinul v roce 1979 v Jižní Africe, kde jsem v univerzitě v Kapském městě objevil instituci oddanou ideálu otevřené společnosti. Určil jsem stipendium pro černé studenty, které bylo dostatečně velké, aby mohlo mít vliv na celou univerzitu. Tento model však nefungoval tak dobře, jak jsem doufal, protože univerzita nebyla tak přístupná různým názorům, jak tvrdila, a mými fondy byli podporováni zčásti studenti, kteří tu již byli, a pouze zčásti se z nich nabízela místa studentům novým. Nicméně nezpůsobil ani žádnou škodu.

Začal jsem se skromně angažovat v podpoře lidských práv jako člen Helsinského a Amerického výboru a jako jejich podporovatel. Moje nově utvořená Nadace pro otevřenou společnost rovněž nabídla určitý počet stipendií ve Spojených státech disidentským intelektuálům z Východní Evropy a tento program mne přivedl k založení nadace v Maďarsku. Po jisté době však byly problémy s vybíráním kandidátů, protože jsme všechno museli domlouvat ústně, což nebylo nejspravedlivější. Napadlo mne, že by bylo prospěšné ustavit v Maďarsku zvláštní výbor a vypisovat konkurs veřejně. Vešel jsem ve styk s maďarským velvyslancem ve Washingtonu, který kontaktoval svou vládu a k mému velkému úžasu jsem dostal kladnou odpověď.

Když jsem se odebral najednání do Maďarska, měl jsem k dispozici jednu tajnou zbraň: byli tu příjemci stipendií z Nadace pro otevřenou společnost a toužili mi pomoci. Na straně vlády byl mým partnerem při jednání Ferenc Bárta,* jenž se zabýval zahraničně-ekonomickými vztahy a viděl ve mně expatriovaného obchodníka, kterému by rád prokázal laskavost. Zavedl mne do Maďarské akademie věd a uzavřeli jsme dohodu mezi Akademií a právě založenou Sorosovou nadací v New Yorku (název Nadace pro otevřenou společnost byl pokládán za příliš provokativní). Ustavili jsme společný výbor, v němž byli představitelé Akademie a já jako spolupředseda. Zbývajícími členy byli liberální maďarští intelektuálové, s nimiž souhlasily obě strany. Obě strany měly právo vetovat rozhodnutí výboru. Rovněž měl být vytvořen nezávislý sekretariát, který by pracoval pod záštitou Akademie.

Při výběru svých společníků jsem měl velké štěstí. Za svého osobního zástupce jsem si zvolil Miklose Vasarhelyiho, který byl tiskovým mluvčím vlády Imre Nagyho v roce 1956 a spolu s Imre Nagym byl souzen a odsouzen. V té době pracoval jako vědecký pracovník v jednom akademickém ústavu a třebaže nemohl být oficiálním členem výboru, jako můj osobní zástupce byl akceptován. Byl váženým politikem neoficiální opozice, současně jej však uznávala i vládní místa. Měl jsem také velice dobrého právníka, Lajose Dornbacha, který byl celé věci plně oddán, a pracovala se mnou i celá řada jiných, kteří záměru nadace rozuměli lépe než já.

Před i po podepsání dohody jsme museli absolvovat pár velice obtížných jednání. Vládní úředníci měli za to, že mají proti sobě příznivě nakloněného emigranta, příslovečného amerického strýčka, jemuž se mohou přizpůsobit a využít jej. Zvláště obtížným problémem se stala otázka nezávislého sekretariátu. Myšlenkou vládních představitelů bylo, že výbor bude rozhodovat, sekretariát bude vést záznamy a rozhodnutí pak bude předávat příslušným výkonným orgánům, aby je provedly. Příslušné výkonné orgány byly přirozeně integrální součástí systému státní bezpečnosti. Záležitost se dostala do kritického bodu. Navštívil jsem Gyorgy Aczela, neoficiálního cara přes maďarskou kulturu a blízkého poradce generálního tajemníka Kádára. Oznámil jsem mu: „S tím nemůžeme souhlasit: balím..” Aczel řekl: „Doufám, že neodcházíte se špatnými pocity.” Odpověděl jsem, že jsem přirozeně rozladěn, když jsem tolik měsíců vyjednával. Byl jsem ve dveřích, když se zeptal: „A co vlastně potřebujete k tomu, aby nadace začala pracovat?” „Nezávislý sekretariát. ” „Uvidím, co by se s tím dalo dělat.” Dosáhli jsme kompromisu: mohli jsme mít nezávislý sekretariát, avšak měli tu být též představitelé Akademie a zprávy měli podepisovat jak představitelé Akademie, tak náš sekretariát.

Když jsem mluvil s kandidátem na místo výkonného tajemníka, kterého navrhla Akademie, řekl jsem mu: „Nebudete mít lehkou práci, protože budete muset sloužit dvěma pánům.” „Jen dvěma?” odpověděl, z čehož jsem vyrozuměl, že bude muset podávat zprávy i bezpečnostní službě. Naše pracovní vztahy však byly nakonec dobré. Jeden z členů sekretariátu, kterého jsem sám vybral, ztratil pro svou politickou činnost místo. Oficiální strana protestovala proti tomu, abych jej zaměstnával a prohlašovala, že jeho charakter není bez chyb. Na přechodnou dobu mu však dovolili zůstat. Po roce se stal členem rovnoprávným s oficiálními členy sekretariátu a všichni spolu od té doby přátelsky vycházeli. Nadace oznámila možnost četných dotací včetně otevřené výzvy k projektům, které by byly nezávislé a měly by inovativní ráz. Hledali jsme způsoby, jak převádět dolary na maďarskou měnu. Naším nejúspěšnějším programem asi bylo obstarávání xeroxů pro veřejné knihovny a akademické instituce za forinty. Forintů jsme pak používali na lokální dotace. Založili jsme stipendia pro spisovatele a badatele zaměřené na společenské vědy, ironií osudu jsme však nesměli dotovat zahraniční obchod, neboť to byl monopol oficiálního výboru, který byl přísně kontrolován bezpečnostní službou. Vedle činnosti Sorosovy nadace pokračovalo udělování stipendií i prostřednictvím Nadace pro otevřenou společnost a nijak jsem se s tím netajil. Ministr výchovy, který dozíral na oficiální stipendia, nakonec kapituloval. Dohodli jsme se, že žádosti se budou podávat dvojmo a příspěvky poskytované naším nezávislým výborem pro stipendia budou automaticky schvalovány oficiálním výborem.

Měli jsme štěstí, že propagandistický aparát komunistické strany zakázal jakoukoli publicitu, týkající se činnosti Sorosovy nadace. V souladu s naší dohodou jsme směli inzerovat v novinách a vydávat výroční zprávu, ale to bylo vše. Veřejnost se tedy o naší existenci dozvídala pouze postupně a pouze v souvislosti s nějakou akcí, kterou jsme podporovali. Řídili jsme se zásadou podporovat jakoukoli iniciativu, která byla spontánní a nevládní. Dotovali jsme experimentální školy, knihovny, amatérské divadelní společnosti, svaz hráčů na citeru, dobrovolné společenské organizace, umělce a umělecké výstavy stejně jako kulturní a výzkumné projekty. Jméno nadace se vynořovalo na nejneočekávanějších místech. Nadace se stala čímsi mytickým právě proto, že se jí dostávalo tak málo publicity. Pro politicky uvědomělé lidi se stala nástrojem občanské společnosti; pro širší veřejnost byla manou z nebes.

Naši činnost jsme pečlivě organizovali tak, aby programy, jež vláda považovala za konstruktivní, převažovaly nad těmi, na něž mohly úřady pověřené sledováním ideologie hledět podezíravě. Postoj úřadů byl rozpolcený. Ti, kteří se zabývali ekonomikou, nám obecně přáli; ti, kdo se zabývali kulturou, byli proti nám. Jen zřídka jsme naráželi na zásadní nesouhlas. A pokud se tak přece stalo, pouze nás to tím více pobízelo kupředu. Činit dobro je ušlechtilé, ale bojovat se zlem může být zábavné.

Jeden z těchto konfliktů vznikl na sklonku roku 1987. Generální tajemník Kádár byl zjevně popuzen, když se dočetl o jednom z našich darů v týdeníku, který pravidelně zveřejňoval přidělované příspěvky. Dotace byla určena na historický výzkum, který by mohl na Kádára vrhnout nepříznivé světlo. Týdeník nesměl nadále referovat o našich akcích. Ministr kultury zároveň vydal oběžník zakazující výchovným institucím, aby se obracely na nadaci přímo, bez předběžného jednání s ministerstvem. Proti oběma těmto krokům jsem protestoval a když se mi nedostalo uspokojivé odpovědi, oznámil jsem, že nepojedu do Maďarska, a do doby, než se celá záležitost vyřeší, nebude nadace udělovat žádné nové příspěvky. V říjnu 1987 se zhroutil trh s cennými papíry a jeden reportér z maďarského rozhlasu se mnou vedl telefonické interview, v němž se mne ptal, zda uzavírám nadaci, protože jsem přišel o majetek. Vysvětlil jsem mu důvody, proč odmítám přijet do Maďarska. Řekl jsem, že je to nedorozumění, které se jistě brzy vyjasní. Rozhovor byl vysílán a úřady se dostaly do rozpaků. Vyhrál jsem a navštívil Maďarsko; když jsem však jednal s premiérem, vedoucí oddělení pro propagandu pan Bérec osobně zakázal jakékoli interview se mnou. Tento zákaz do týdne padl, když moskevská televize informovala o mém setkání s prezidentem Gromykem v Kremlu a v souladu s komunistickou etiketou opakovala tuto zprávu i maďarská televize. Dobře jsem se bavil.

Během času jsme začali lépe chápat priority. Miklos Va-sarhelyi zvláště zdůrazňoval programy určené mladým lidem. Podporovali jsme celou řadu samosprávných kolejí (fakultní domovy, v nichž studenti zaváděli vlastní vzdělávací programy). Ty se později staly základem Svazu mladých demokratů (FIDESZ), který sehrál velkou úlohu při přechodu k demokracii a je dnes jednou ze dvou hlavních opozičních stran v parlamentě. Někteří mladí vědci ze skupiny, kterou jsme poslali do Oxfordu, se později stali vedoucími osobnostmi FIDESZ.

Není na mně, abych posuzoval společenský a politický význam nadace. Mohu pouze vyslovit subjektivní soud. Dařilo se nám nad všechna má nejsmělejší očekávání. Nadace se stala účinnou, hladce fungující organizací, která překypovala duchem. Po úvodním období, kdy se teprve rozbíhala, jsem na ni ani nemusel vynakládat mnoho času: všechno šlo samo. Bylo radost rozhodovat, když jsem věděl, že tato rozhodnutí budou provedena. A ještě větší potěšení bylo, když jsem zjistil, že nadace pracuje způsobem, o němž jsem sám ani nevěděl. Když jsem jednou letěl z Budapešti do Moskvy, seděl jsem vedle neobyčejně vzdělaného cikána. Byl to etnograf, zabývající se sbíráním cikánských tanců. Když jsem mu řekl, jak se jmenuji, sdělil mi, že cestuje na stipendium naší nadace. Na letišti v Moskvě jsem narazil na osmnáct maďarských ekonomů, kteří jeli do Číny na studijní cestu, kterou sponzorovala nadace. Byl to šťastný den.

Povzbuzen úspěchem maďarské nadace, vysunul jsem tykadla, abych zjistil, zda by i Čína nebyla ochotna zřídit něco podobného. Na jaře 1986 jsem se setkal s Liang Chen-gem, autorem knihy Syn revoluce,** těsně před tím, než odjel na návštěvu do Číny. Získal mezi reformátory dobré kontakty a výsledkem bylo, že maďarská nadace pozvala osmnáct čínských ekonomů, aby přijeli a studovali reformní proces v Maďarsku a Jugoslávii. Návštěva byla velice úspěšná, protože ke skutečným kontaktům došlo mimo oficiální kanály a čínští ekonomové hodně pochopili. Setkal jsem se s nimi v Maďarsku a s Čchenem Ji-či, který stál v čele Ústavu pro ekonomickou reformu, jsem projednal pojetí nadace. S Liang Chengem, který se stal mým osobním představitelem, jsem se odebral do Číny a podle maďarského modelu jsem tu ve spojení s ústavem Čchena Ji-čiho jako svým partnerem vybudoval nadaci. Pao Tung, hlavní tajemník Čao Cjanga, generálního tajemníka komunistické strany, přemohl úředního šimla a na místě nadaci schválil.

Pao Tung i nadace se však dostali do nesnází, když se Paovi političtí nepřátelé pokusili využít nadace k útoku proti němu. Připravili důkladný materiál, v němž byl označen za agenta CIA a antikomunistického spiklence. Pao Tung přešel do protiútoku a předložil obsáhlou informaci o jiných mých nadacích, aby dokázal mou poctivost. To nebylo obtížné, neboť se svými úmysly jsem se nikdy netajil a v roce 1987 jsem založil nadaci i v Moskvě. Sám Gromyko stvrdil její schválení, když mne oficiálně přijal v Kremlu. Přesto však nějaká vysoká stranická rada rozhodla, že nadace musí být zrušena a že mi mají být vráceny peníze. Musel osobně zasáhnout Čao Cjang, aby toto rozhodnutí bylo zrušeno. Dohodl se s Čchenem Ji-či, že rezignuje na své místo spolupředsedy, a naší hostitelskou organizací se stalo Mezinárodní středisko kulturní výměny, jehož předseda, jak se ukázalo, byl vysokým úředníkem bezpečnostní služby.

O těchto zákulisních manévrech jsem nebyl plně informován, ale nebyl jsem spokojen se způsobem, jímž nadace pracovala. Ztrpčoval jsem život nešťastnému Čchenovi Ji-či, protože jsem mu vyčítal, že příliš mnoho peněz vynakládá na svůj ústav, a byl jsem natolik naivní, že jsem byl rád, když se vzdal kontroly. Nadace však s novým řízením nefungovala lépe.

Byl jsem konsternován, kdyžjsem byl navštívit jeden z našich projektů: putovní knihovnu, kterou řídili pionýři. Bylo to naprosto formální: děti v uniformách, upjatí vychovatelé, nesmyslné projevy a děti tvořící tableau vivant, které mělo znázornit používání knihovny. A co bylo nejhorší, sekretářce nadace se tento výjev tak líbil, že měla slzy v očích.

K mému sluchu začaly docházet některé nepříznivé poznámky ed lidí, kteří jednali s nadací. Nakonec mi jeden Číňan, který od ní dostával podporu, řekl, že nadaci řídí bezpečnostní služba. Brzy na to byl Čao Cjang zbaven moci a já jsem toho využil jako záminky k tomu, abych svou činnost v Číně přerušil.

Po tvrdém zákroku na náměstí Tchien-an-men zaujímala nadace přední místo v obviněních proti Čao Cjangovi a Pao Tungovi. Čaovi vytýkali tři věci: „buržoazní uchylkářství”, protože byl příliš mírný ke studentům, prozrazování státního tajemství, protože Gorbačovovi řekl, že Teng Siao-pching stále vládne rozhodující mocí, a konečně zrada, protože dovolil činnost nadace. Zrada je vždy obvinění nejzávažnější. Když jsem se o tom dozvěděl od Čchena Ji-čiho, jemuž se podařilo z Číny uprchnout,*** napsal jsem Teng Siao-pchingovi dopis, v němž jsem mu navrhl, že přijedu do Číny anebo mu podám jakékoli potřebné informace, abych očistil své jméno. Napsal jsem mu mimo jiné toto:

V prvním roce (1986-87) obdržela čínská nadace více než 200 žádostí o podporu a udělila celkem 40 grantů. V druhém roce (1987-88) obdržela čínská nadace více než 2 000 žádostí a udělila celkem 209 grantů. Všechny granty byly veřejně oznámeny ve výročních zprávách Čínské nadace. Domnívám se, že každému, kdo se seznámí s granty poskytnutými čínskou nadací, bude jasné, že se v Žádném případě nejedná o podporu podvratné činnosti. Naopak uvidí, že tyto granty byly plně v souladu s veřejně vyhlášenými cíli nadace. Ti, kdo spolupracovali s čínskou nadací, činili tak v dobré víře, že slouží zájmům čínského lidu a že se účastní činnosti schválené Čínskou vládou.

Dovídám se, že v Číně kolují pověsti, že jsem ve spojení s CIA nebo s nějakou jinou podobnou vládní agenturou. Tyto pověsti nejsou pravdivé. Prostředky, které jsem poskytl čínské nadaci a ostatním nadacím, které jsem založil, jsou výhradně moje vlastní. Moje finanční poměry lze lehce zkontrolovat. Dosáhl jsem velkého úspěchu v ekonomickém systému, který umožňuje nashromáždit značné bohatství, a jsem připraven pomoci čínské vládě s reformou ekonomiky, aby se stala zdrojem bohatství pro celou zemi.

Pro tentokrát jsem svou podporu čínské nadaci pozastavil. Jsem nicméně ochoten ji obnovit. Naznačí-li Čínská vláda přání uskutečňovat politiku ekonomické reformy a otevřenosti, a bude-li deklarovat, že ti, kdo budou spolupracovat s čínskou nadací, nebudou kvůli tomu trpět žádné příkoří, budu ochoten znovu začít poskytovat podporu pro činnost nadace. Nic mi nebude milejší než moci znovu navázat přátelství a produktivní spolupráci s vaší vládou.

Můj dopis byl vytištěn v Přehledu stranických dokumentů, který mel Širokou publicitu, což naznačovalo, že obvinění padlo. To vše byla velice nepříjemná zkušenost.

Když jsem se podíval nazpět, uvědomil jsem si, že založení nadace v Číně byla chyba. Čína nebyla pro něco takového připravena, protože tu nebyla nezávislá či disidentská inteligence. Lidé, o které se nadace opírala, byli členové stranické frakce. Nemohli být ke mně naprosto otevření a upřímní, protože především byli zavázáni své frakci. Nadace se nemohla stát institucí občanské společnosti, protože občanská společnost tu ještě fakticky neexistovala. Bylo by bývalo lepší, kdybych poskytl dotaci přímo ústavu Čchena Ji-čiho, který potřeboval podporu.

Po revoltě z roku 1989 se podmínky změnily. Před masakrem na náměstí Tchien-an-men musel kdokoli, kdo si přál změnit společnost, působit uvnitř strany. Pro disidenty, nezávislou inteligenci tu bylo málo prostoru, protože společnost byla naprosto podřízena straně a nemohla je tolerovat. Po masakru však strana ztratila důvěru lidí. Ti, kdo byli ze strany vyloučeni anebo přišli o svá místa, budou moci přežít, protože společnost je bude podporovat. To bude počátek nezávislé disidentské inteligence.

Díváme-li se z této perspektivy, byla čínská revolta z roku 1989 ekvivalentem maďarské revoluce z roku 1956. Doufám, že doba, během níž vydá své plody, nebude tak dlouhá, jako tomu bylo v Maďarsku. Maďarsko bylo uzavřeno před vnějším světem, zatímco Čína zůstává otevřená. S telefaxy a cizinci všude kolem již nebude možné obnovit onu přísnou kontrolu myšlení, která tu vládla dřív. Čína se stala příliš závislou na zahraničním obchodě a zahraničních investicích, než aby se mohla vrátit k uzavřené společnosti. Stoupenci tvrdé linie nemohou nadlouho obstát.

Krátce po čínském dobrodružství jsem ustavil nadaci v Polsku. Nadace pro otevřenou společnost měla v Oxfordu pod vedením Dr. Zbigniewa Pelczynského velice úspěšný program udílení stipendií pro polské studenty a pozvání pro hostující profesory a vedle toho podporovala i jiné záležitosti týkající se Polska. Pelczynski, jenž pravidelně navštěvoval Maďarsko, mne přesvědčil, abych zkusil své štěstí i v Polsku samém.

Myslel jsem si, že to bude snadné: Pelczynski byl ochoten vyjednávat s vládou a já jsem měl vlastní kontakty s občanskou společností. Ale tímto způsobem to nešlo. Polští přátelé trvali na tom, aby nadace byla naprosto nezávislá na vládě a já jejich přání respektoval. Nadace byla založena, ale nemohla pracovat: nemohla dokonce najít ani místo pro své kanceláře. Členové rady sice docházeli na schůze, ale výsledky byly nepatrné. Ve výboru rovněž vládla hluboká neshoda o tom, jakým směrem má nadace působit. Někteří členové chtěli, aby se soustředila na akademickou činnost, jiní měli na mysli širší úlohu. Protože neměla jasný směr, nepodařilo se nadaci, aby se ustavila jako nástroj občanské společnosti.

Tento problém jsem si uvědomoval, ale neměl jsem čas ani energii na to, abych se jím zabýval. Když se k moci dostala Solidarita, požádal jsem výbor, aby odstoupil a předal nadaci do rukou nového týmu v čele se Zbigniewem Bujakem, bývalým vůdcem Solidarity ve Varšavě, který ji, jak jsem doufal, měl konečně rozběhnout.

Varšavu jsem navštěvoval jen příležitostně, na jeden či dva dny. I tak se mi téměř okamžitě podařilo navázat úzký osobní kontakt s hlavním Wałęsovým poradcem Bronislawem Geremkem. Rovněž mne přijal prezident generál Jaruzelski a dal nadaci své požehnání. Měli jsme spolu velice zajímavý rozhovor. Navrhl jsem mu, aby zahájil jednání se Solidaritou. Řekl, že je ochoten mluvit prakticky s kýmkoli a že se také prostřednictvím církve vskutku snažil dialog navázat; avšak vůdci Solidarity jsou prý zrádci, kteří přiměli západní mocnosti, aby uvalily hospodářské sankce na Polsko, a proto s nimi nechce nic mít. Řekl jsem mu, že jsem se setkal s Geremkem a ten že se staví velice kladně k dosažení nějakého kompromisu právě proto, že ekonomika je v tak špatném stavu a lidé jsou nespokojení. Jaruzelski věděl o Geremkovi mnohem víc než já. „Změnil své náboženství, když už byl dospělý: to nemohl udělat z přesvědčení”, říkal. „Já jsem také změnil .své názory, ale udělal jsem to v mládí.” Řekl jsem mu, že je chyba, je-li takto silně ovlivňován svými osobními city, protože by mu to mohlo bránit v dosažení kompromisu. V demokracii je možné vládnout s méně než padesáti procenty hlasů, avšak není-li demokracie, je třeba mít za sebou všechno obyvatelstvo. A to bez Solidarity není možné. Řekl jsem mu, že Solidarita bude nesmírně riskovat, vstoupí-li do jednání, protože každý ekonomický program bude zahrnovat striktní redukci těžkého průmyslu, což poškodí dělníky, kteří jsou základem Solidarity. Přesto však jsou ochotni chopit se příležitosti, protože jim jde o budoucnost Polska jako země. Moje tvrzení, týkající se politického rizika, jemuž by se Solidarita vystavovala, hluboce na Jaruzelského zapůsobilo, neboť, jak jsem se později dozvěděl, opakoval je následujícího dne na zasedání politbyra.

Moje nadace byla nazvána po Stefanu Batorym, maďarském šlechtici, který se stal polským králem a ve válce porazil Rusy. Na zpáteční cestě mi tlumočník reprodukoval slavný výrok Stefana Batoryho: „Pro Poláky můžete udělat hodně, ale ne s nimi.” Cítil jsem, že nadace byla pojmenována příhodně.

Poznámky:

* Nyní prezident Ústřední banky.
** Naklad. Alfred A. Knopf, Inc,. 1983.
*** Čchen Ji-Či vyložil historii nadace v rozhovoru s Lu Kengem dne 1. října 1989 v Paříži: Čchen Ji-či odhaluje spiknutí, jimi byl svržen Čao Cjang – úplné vylíčení případu Soros. Pchai-sing č. 203, I. listopadu 1989.

Z anglického originálu “Underwriting Democracy: Encouraging Free Enterprise and Democratic Reform Among the Soviets and in Eastern Europe”, vydaného v roce 1991 nakladatelstvím Free Press, přeložil Miroslav Petříček a Ivan Chvatík. Český překlad po názvem “Směnka na demokracii: Vzestup a pád sovětského systému” vydalo v roce 1991 nakladatelství Prostor, Praha ISBN 80-85190-11-7.

Související články:

1. George Soros: Směnka na demokracii, část 1

„Riadená katastrofa”

Najdôležitejšia tendencia, ktorá určila mechanizmus sociálno-politických zmien na začiatku 90. rokov, bolo zosilňovanie sociálneho konfliktu. Krach prestavby ako mechanizmu vyriešenia agonického, čiže neantagonistického konfliktu, napomohol jeho prechod najprv do chronickej formy a potom do štádia prudkého prerastania do antagonistického konfliktu. Subjektom konfliktu sa stali už nie jednotlivé osoby a nátlakové skupiny, ale prakticky všetky sociálne vrstvy a politické zoskupenia. Obsah konfliktu sa určoval bojom o moc a jej následné udržanie.

Od chvíle, keď sa politickému zoskupeniu extrémnych radikálnych „západníkov” podarilo pri podpore svetovej oligarchie a za cenu rozpadu ZSSR ujať sa politickej moci v Rusku, bolo očividné, že značná časť občanov Ruska nebude súhlasiť s tou cestou rozvoja, na ktorú ho navádzali radikálni demokrati. Bolo zrejmé i to, že počet nespokojných bude narastať spolu so zbedačovaním más a prehlbovaním všeobecného chaosu – týchto nevyhnutných následkov politického a ekonomického smerovania nového ruského vedenia. Na určitej etape nespokojnosť dosiahne kritický bod, a vtedy budú ohrozené výsledky dlhoročnej usilovnej činnosti medzinárodných síl, ktoré sa na svojej ceste k svetovláde usilujú za každú cenu odstrániť Rusko z geopolitickej arény.

V takýchto podmienkach sa bez použitia sily prakticky nedá udržať kontrola nad obrovskou krajinou. Preto pred autormi scenára našej súčasnej drámy už na začiatku vznikla úloha rozpracovať a prakticky realizovať v Rusku metodiku kontrolovaného nasmerovania krajiny do nového politického režimu s prvkami diktatúry. Pritom maximálny program predpokladá dosiahnutie tajnej, ale plnej medzinárodnej kontroly nad vnútropolitickou situáciou. Minimálny program – nepripustiť k pákam štátnej moci národné vlastenecké sily.

Pri analýze politických a sociálnych kolízií v Rusku v rámci takejto metodiky je možné zrozumiteľne vysvetliť mnohé záhady našich najnovších dejín. V novom svetle sa javí tragikomický „puč” SVVS (GKČP). Vysvetliteľná je zarážajúca zhoda funkcií „pučistov” v auguste 1991 a „vzbúrencov” v októbri 1993. Ba čo viac, z toho pohľadu je možné dokonca aj dostatočne presné prognózovanie politickej situácie v dohľadnej budúcnosti.

Metodiku tohto programovania možno symbolicky označiť za metodiku „kontrolovaných zvratov” alebo „riadenej katastrofy”. Jej hlavným cieľom je postupné odstránenie z ruskej politickej arény všetkých síl, ktoré sú schopné prekaziť integráciu krajiny do jednotného nadštátneho systému „nového svetového poriadku”. Princíp jej pôsobenia je založený na využití politických a spoločenských antagonizmov, prirodzeným spôsobom existujúcich v každom Štáte, tým viac v štáte, zasiahnutom, podobne ako Rusko, hlbokou systémovou krízou. Východiskovým bodom realizácie podobnej metodiky je politická realita, ktorá vznikla na istý Čas. Konečným výsledkom je uvedenie celého spoločensko-politic-kého systému do zásadne nového stavu s určitými vopred danými charakteristikami.

Pre zjednodušenie schematického popisu stanovíme, že procesu sa zúčastňujú: „hráči”, ktorí sledujú samostatné politické ciele, a „dirigent”, ktorý má za úlohu pomocou opísanej metodiky zabezpečiť určité pravidlá hry, ktoré zaručujú daný výsledok. V podstate „dirigent” je taký istý „hráČ” ako iní, ale vyššieho typu, vyššej kvalifikácie. Tiež sleduje cieľ, len s tým rozdielom, že pred väčšinou „hráčov” je utajený, čo je nevyhnutná podmienka jeho realizácie.

Celý proces pre zjednodušenie analýzy sa dá rozdeliť do piatich postupných fáz.

Prvá fáza je základná, alebo začiatočná. Predpokladá, že „dirigent” si ujasní svoj vzťah k „hráčom”. Prebieha triedenie „hráčov” na svojich a cudzích, priateľov a nepriateľov, spojencov a protivníkov. Hlavným kritériom, umožňujúcim relatívne presne uskutočniť podobnú operáciu, je vzťah „hráčov” k istým zásadným, etalónnym pojmom a požiadavkám, ktoré vyjadrujú ozajstné ciele „dirigenta” v tejto hre. Odhalenie týchto „etalónov” vo všetkých oblastiach života je veľmi dôležité pre analytika-pozorovateľa, lebo práve tie umožňujú utvoriť najreálnejšiu predstavu o skutočných, a nie predstieraných silách „hry”.

Ak predpokladáme, že úlohu „dirigenta” v súčasných ruských zmätkoch – ako sa to neraz opakovalo v našich búrlivých tisícročných dejinách – sa pokúša prevziať určitá vonkajšia sila, ktorá má záujem odstrániť súpera (vo vzťahu k situácii pred pučom roku 1991), zistíme, že:

1. „Etalónom” pre výber priateľov „dirigenta” musí byť ochota „hráčov” obetovať na dosiahnutie svojich individuálnych politických a materiálnych cieľov (moc, bohatstvo atď.) záujmy ZSSR (Ruska) ako geopolitického subjektu: územnú celistvosť krajiny, jej vojenskú a ekonomickú moc, politickú suverenitu, duchovnú a kultúrnu svojbytnosť a podobne.
2. V konfrontácií „demokratov” a „komunistov” prirodzenými spojencami „dirigenta” sa stávajú odnárodnení „demokrati” so snahou o „integráciu do svetovej hospodárskej sústavy”, o „vstup do trhu”, o „primát všeľudských hodnôt” a podobné ideologické fetiše, ktoré zakrývajú absenciu celonárodného cieľa a zárodkov štátneho inštinktu.

Druhá fáza je kumulačná, alebo polarizačná. Priatelia a nepriatelia sú identifikovaní, takže teraz treba tieto dve sily maximálne polarizovať a vylúčiť akúkoľvek možnosť kompromisu medzi nimi. Okolo jedného z pólov sa sústreďujú všetci tí, ktorí sú predurčení, aby sa stali „dirigentom”, vystúpili na scénu a po skončení hry uchopili moc. Okolo druhého sa sústreďujú tí, ktorých treba odstrániť z politickej arény.

Zvlášť dôležitú úlohu tu nadobúda personálna otázka. Rusko, ako je známe, neznáša nevýrazné pravdy a každá idea, ktorá sa má realizovať, musí byť personifikovaná. Úlohu individuality, osobnosti, výrazného a činorodého lídra v našich podmienkach ťažko preceniť. Práve preto v tejto etape skúsený „dirigent” sa všemožne usiluje o to, aby všetci „hráči” z opačnej strany, všetci politickí lídri opozície sa stihli dostatočne jasne prejaviť a aby sa zaradili do jedného spoločného politického zväzku. Protipól, ktorý má byť odstránený, musí stihnúť pritiahnuť do svojich radov všetky sily, odsúdené na „likvidáciu”, všetkých lídrov, odstránenie ktorých zaručuje maximálnu slobodu činnosti „hráčom” – spojencom „dirigenta”.

Ak premietneme takúto schému na obdobie prestavby, zistíme, že prvej fáze hry zodpovedajú roky 1985-1989, a druhej – 1989-1990.

Tretia fáza je krízová. Je vlastne kľúčová a najdôležitejšia zo všetkých. Jej realizácia vyžaduje od „dirigenta” zvlášť dôkladnú, všestrannú prípravu, jemnú prácu a vycibrené umenie politickej intrigy. Hlavným obsahom tejto fázy hry je majstrovské nahuckávanie protivníkov, zosilňovanie subjektívnych protirečení, ktoré vylučujú možnosť dohôd, namierených na prekonanie krízy. Pritom sa situácia mení na patovú, vháňa sa do slepej uličky a do stavu, keď použitie normálnych, právnych, evolučných politických prostriedkov je nemožné.

Súčasne sa všemožne provokujú zrážky „hráčov” v podmienkach, vopred nevýhodných pre protivníkov „dirigenta” a výhodných pre jeho spojencov.

Práve tak sa vyvíjali udalosti koncom roku 1990 a v prvej polovici roku 1991. Rozpad svetového socialistického systému, postupujúci rozpad ZSSR, agresívny nacionalizmus okrajových oblastí, januárové udalosti v Litve, nevysvetliteľná nečinnosť generálneho tajomníka a prezidenta, ktorý disponoval obrovskou mocou, nepokoje v členskej základni strany, histéria v „demokratických” masmédiách, očierňovanie armády a strata všetkých strategických spojencov, ignorovanie výsledkov marcového referenda, ktoré potvrdilo jednotu krajiny, toto všetko spôsobilo, že konzervatívno-štátne krídlo strany prakticky nemalo na výber. Muselo bezpodmienečne kapitulovať pred novou realitou, alebo podniknúť rozhodné opatrenia na stabilizáciu vnútorných pomerov a medzinárodného postavenia ZSSR.

Takto sa vyprovokoval augustový „puč”.

Štvrtá fáza procesu je násilná, alebo revolučná. Časovo je najkratšia, ale svojím významom rozhodujúca. Jej priebeh takmer plne závisí od toho, nakoľko bola dôkladná príprava na predchádzajúcej etape hry. Samozrejme, prvok rizika vždy zostáva, ale pri rozumnom konaní „dirigenta” je pomerne malé.

Táto fáza predpokladá, že „hráči” prekročia rámec právnych medzí a ustálených politických stereotypov. Taký zvrat vytvára ideálne predbežné podmienky na rozhodnú zmenu politickej arény. Následne šokovaná verejná mienka umožňuje úspešnému „hráčovi” uskutočňovať akékoľvek revolučné manipulácie bez toho, aby sa obával zodpovedností a organizovaného odporu.

Žalostný výsledok činnosti Štátneho výboru pre výnimočný stav a jeho inšpirátorov bol vopred predurčený a možnosť nekontrolovateľného vývoja „puču” bola minimálna. Prispeli k tomu nasledujúce faktory:

1. Predpovedateľnosť samotnej udalosti. Puč, ako sa vraví, „visel vo vzduchu” dlho pred pokusom o jeho praktickú realizáciu. To, že sa niečo podobné má onedlho udiať, bolo vopred zrejmé pre hlavných „hráčov”, takže zasvätení mali plnú možnosť pripraviť sa k rozuzleniu.
2. Povaha „puču” bola od začiatku kamuflážna, nesmelá a nerozhodná. Ani samotní organizátori ho neplánovali vážne. Mlčanlivo sa predpokladalo, že samotná demonštrácia rozhodnosti a sily všetko vyrieši a potom sa stane dekoráciou, efektným pozadím, na ktorom sa ľahko a bez prekážok uskutočnia stabilizačné opatrenia.
3. Hlava štátu a strany sa správala (jemne povedané) čudne. Dvojitá hra prezidenta a zároveň generálneho tajomníka je na tejto etape očividná. Svojou nečinnosťou dal „zelenú” Štátnemu výboru pre výnimočný stav a len čo sa situácia stala nezvratnou, ponechal osudu všetkých spolubojovníkov-straníkov. Pritom jeho osobné politické ciele boli jednoduché a zrejmé: zbaviť sa obmedzujúcej starostlivosti „konzervátorov”, uvoľniť si ruky pre ďalšie politické a kádrové kombinácie atď.

Lenže ciele „dirigenta” boli iné a práve tie predurčili obsah záverečnej, piatej etapy tejto hry.

Piata fáza sa môže charakterizovať ako lavínová. V dôsledku vyprovokovaného politického zvratu nepriateľský mocenský pól sa očitá „mimo zákona” a neľútostne sa likviduje. Prerušenie právneho priestoru a paralýza protivníka otraseného nečakaným obratom umožňuje víťazným „hráčom” operatívne rozdrviť svojich oponentov, rýchlo obsadiť všetky mocenské pozície a previesť situáciu do novej výhodnej kvality, čo aj predpokladala metodika, v rámci ktorej účinkoval „dirigent”.

V prípade augustového „puču” táto lavínová fáza trvala do decembra 1991, keď v dôsledku belovežskej dohody, ktorá zákonite zavŕšila „prestavbový proces”, sa právne likvidoval ZSSR – historický a geopolítický nástupca Ruského impéria. Hľadaná „nová kvalita” tak ruskej, ako aj globálnej, celosvetovej rovnováhy síl sa dosiahla.

Táto metodika sa dá stručne takto sformulovať: „Rozkol – konflikt – bezvýchodisková situácia – výbuch – lavína”. Do vládnucej politickej skupiny sa vnáša semeno rozkolu alebo sa stimuluje už existujúce. Súperiace frakcie sa umelo polarizujú vo vzťahu k danej ideologickej dvojici (komunizmus – demokracia; kozmopolitizmus – nacionalizmus; kapitalizmus – socializmus; trh – plán atď.). Protirečenia sa cieľavedome podnecujú a transformujú konfrontáciu do otvoreného konfliktu. Nasleduje politická bezvýchodisková situácia, potom ostrá kríza, v procese silového prekonania ktorej sa likviduje „nepriateľské” politické zoskupenie. V prípade nevyhnutnosti sa všetko opakuje v závislosti od toho, ako skupina víťaza stráca svoju jednotu a v jej prostredí zase začínajú narastať „nežiaduce” tendencie. Séria takýchto výbuchov „filtruje” politické spektrum vládnucej elity a postupne odstraňuje nežiaduce sily zo všetkých mocenských štruktúr a štátneho riadenia. Drví a ničí ich sociálnu základňu, pôsobí dezorganizujúco a stáva sa prekážkou ideologickej a praktickej konsolidácie.

Z ruského originálu “Rossija i sovremennyj mir”, vydaného v roce 1995 nakladatelstvím Obozrevateľ v Moskvě, přeložil Ing. Josef Čorný, CSc. Publikace vyšla v roce 1996 pod názvem “Rusko a súčasný svet” v nakladatelství NVK International, Bratislava, ISBN 80-85727-45-5.

Příště: Evolúcia súčasnej moci

Související články:

1. Gennadij Zjuganov: Rusko a súčasný svet, část 3
2. Gennadij Zjuganov: Rusko a súčasný svet, část 5
3. Gennadij Zjuganov: Rusko a súčasný svet, část 1

Teroristé využívají informační technologie k organizování, náboru a výcviku – Západ má problém udržet s nimi krok.

Ve čtvrtek 8. dubna 2004 odpoledne vypustila americká jednotka nasazená v Iráku malého dálkově ovládaného robota, aby hledal podomácku vyrobená výbušná zařízení (IED). Robot PackBot, vyráběný společností iRobot Corp. v Burlingtonu v Massachusets, bombu sice našel, znamenalo to ale současně i jeho zničení. Bomba vybuchla a změnila robota v malé pokroucené kousky kovu, gumy a drátů.

Tato konfrontace robota s bombou odráží smutný paradox pokračujícího konfliktu v Iráku. Zničení Pack Bota možná zabránilo tomu, aby si jedna z podomácku vyrobených bomb vyžádala život dalšího vojáka (do 31. srpna 2007 měly podobné bomby na svědomí téměř polovinu z 3299 zabití oznámených koaličními silami), faktem však zůstává, že zařízení v hodnotě sto tisíc amerických dolarů bylo vyřízeno výbušninou za pár dolarů odpálenou s největší pravděpodobností upraveným mobilním telefonem, dálkovým ovládáním garážových vrat nebo dokonce od nějaké hračky. Během posledního čtyř a půl roku umístily Spojené státy a jejich spojenci v Iráku nejmodernější a nejkomplikovanější zbraně, jaké kdy byly vyvinuty. Válku však stále nevyhráli.

Přestože už proběhlo mnoho diskusí a poukazovalo se na různá selhání, ke kterým během pokračujícího konfliktu došlo, někteří vojenští analytikové a protiterorističtí experti tvrdí, že v jádru je tato válka naprosto odlišná od všech předchozích a musí být posuzována ve zcela novém světle.

„To, co vidíme, je posílení role jedince v průběhu války,“ říká John Robb, protiteroristický expert a autor knihy Statečná nová válka (Brave New War: The Next Stage of Terrorism and the End of Globalization, nakladatelství John Wiley & Sons, 2007), která vyšla v dubnu 2007. Zatímco koncepce asymetrického konfliktu pochází z doby před nejméně 2000 lety od čínského vojenského stratéga Sun-c’, konflikt v Iráku předefinoval povahu takových válek.

„Jak nám události bolestně ukazují,“ říká Robb, „válčení se změnilo z uzavřené státem sponzorované záležitosti v takovou, kde jsou zdroje a know-how, jak vést bitvu, volně k dispozici na Internetu nebo třeba ve vašem místním obchodu s elektronikou. Volný přístup ke stále silnějším technologickým nástrojům,“ říká Robb „ve svém důsledku umožňuje malým skupinám vyhlásit i válku celým národům.“

Potřebujete raketový naváděcí systém? Kupte si Sony PlayStation 2. Potřebujete více funkcí? Stačí upgrade na PS3. Potřebujete satelitní fotografie? Stáhněte si je z Google Earth nebo Virtual Earth od Microsoftu. Potřebujete vědět, jaký je názor veřejnosti na útoky provedené doma vyrobenými bombami? Podívejte se na nejnovější video vytvořené povstalci a umístěné na jedné ze stovek webových stránek, nebo se přihlaste do diskusní skupiny, kde si můžete vyměnit technické detaily se stejně smýšlejícími lidmi.

Robb tento nový typ konfliktu nazývá „open source warfare – válka volně dostupnými prostředky“, protože způsob, jakým se povstalecké skupiny organizují, sdílejí informace a přizpůsobují svůj postup, je silně podobný hnutí open-source při vývoji počítačových programů. Povstalecké skupiny, stejně jako počítačoví hackeři, vytvářejí volné rovnostářské sítě k uskutečnění společné vize. Spojení touto vizí si vyměňují informace a spolupracují na úkolech společného zájmu.

„A stejně jako u softwarové komunity, hraje informační technologie a Internet základní roli i ve sdružování povstalců. Obnovená aktivita al-Káidy je toho dobrým příkladem,“ říká Brian Jackson, expert na terorismus a ředitel programu domácí bezpečnosti u Rand Corp. „Vzhledem ke strukturálním změnám, které musela al-Káida prodělat, aby se vyrovnala se ztrátou Afghánistánu jako bezpečného útočiště,“ říká Jackson, „bylo vzájemné spojení mezi různorodými částmi decentralizované organizace, které umožnil Internet, důležité pro její přežití.“

Důvěra v informační technologie těmto open-source skupinám také umožnila rozpoznat a reagovat na problémy mnohem rychleji, než může strukturovaná a z nejvyšší úrovně řízená entita – ať je to Pentagon nebo velká softwarová firma jako Microsoft. Podle některých odhadů to nyní iráckým povstalcům trvá méně než měsíc přizpůsobit své metody útoku. Je to mnohem rychleji, než mohou odpovědět koaliční síly. „Za každý náš krok udělá nepřítel tři,“ řekl americký brigádní generál Joe E. Ramirez Jr. účastníkům květnové konference o podomácku vyráběných výbušninách. „Nepřítel mění techniku, taktiku a postupy každé dva až tři týdny. Naším hlavním úkolem je s nimi neustále držet krok.“

Bohužel tradiční proces vývoje zbraní, který určuje, jak Spojené státy a ostatní západní ozbrojené síly koncipují nové zbraňové systémy, jednoduše není uzpůsoben tomu, aby fungoval v tak malém časovém rozpětí. Může to trvat roky nebo i desítky let – a to nezmiňujeme mnoho milionů nebo miliard dolarů –, než se konkrétní novinka ve výzbroji pohne od konceptu k projektu, testům a na válečné pole. Ještě horší je, že naprostá většina bitevních technologií, které nyní procházejí touto byrokratickou cestou, byla určena pro velké bitvy proti sobě stojících armád suverénních národů a ne pro partyzánskou válku, která je typická pro dnešní konflikty v Iráku, Afghánistánu nebo kdekoliv jinde.

Ćas stojí nyní na straně povstalců. Od počátku války prodělaly výrobky pro běžné spotřebitele, na kterých jsou povstalci závislí, zlepšení o několik generací. Například rychlost mikroprocesorů poskočila nejméně čtyřikrát, zatímco cena za MIPS (milion instrukcí za sekundu – standardní měřítko procesorů) klesla přibližně o 70 procent.

Minulé jaro a léto jsem vyzpovídal tucty současných a bývalých důstojníků, analytiků, konstruktérů zbraní a dalších lidí a pokusil se pochopit, proč se technologická moc koaličních sil ukázala tak neefektivní. Téměř každý, s kým jsem mluvil, potvrdil, že existuje vážný nesoulad mezi západním přístupem k válce v průmyslovém věku a proměnlivým a přizpůsobivým stylem povstalců. Všichni se také shodli na tom, že Západ bude pravděpodobně v následujících letech a desetiletích čelit více takovým konfrontacím. Velké obavy mělo mnoho lidí z toho, že jak válka v Iráku skončí, všechny inovace, které se objevily, a získané zkušenosti se ztratí a Pentagon se vrátí „do normálu“, tj. k budování výjimečně komplikovaných a nákladných zbraňových systémů a výcviků jednotek pro boj ve velkých válkách.

K pochopení válčení volně dostupnými prostředky je poučné znovu otevřít manifest Erica S. Raymonda The Cathedral and the Bazaar z roku 1997, ve kterém popisuje, jak velká komunita počítačových hackerů vytvořila operační systém Linux.

„Linux je podvratný živel,“ napsal Raymond. „Kdo by si ještě před pěti lety (1991, pozn. red.) pomyslel, že prvotřídní operační systém může vyplynout jakoby kouzlem z dobrovolného snažení několika tisíců vývojářů roztroušených po celé planetě, spojených pouze tenounkými vlákny Internetu?“ Přirovnává vzestup Linuxu k veřejnému obchodnímu místu na tržnici. Programátoři se shodli na zachovávání několika jednoduchých principů, ale na druhou stranu měli svobodu inovovat a tvořit. Raymond dává tento styl do kontrastu s „katedrálovým“ přístupem k softwaru, kdy jediná organizace používá přesně plánované postupné kroky a její vedení si udržuje přísnou kontrolu nad každým detailem procesu.

„V konečném důsledku pak společenství kolem open-source technologií nad světem značkových firem vítězí,“ tvrdí Raymond. „Nikoli proto, že by bylo morálně v právu, ale jednoduše proto, že svět uzavřených zdrojů nemůže vyhrát evoluční závod s těmito komunitami, které mohou problému věnovat o několik řádů odborného času více.“

Při studiu povstaleckých skupin v Iráku i jinde, stejně jako organizovaných zločineckých skupin Robb zaznamenal mnoho paralel s modelem tvorby volně šiřitelných počítačových programů. Kromě práce odborníka na terorismus má za sebou také úspěšnou kariéru podnikatele v oboru IT.

„Skupiny jako al-Káida v některých ohledech připomínají klasické povstalce minulosti, např. Organizaci za osvobození Palestiny, ale některé okolnosti je od jejich předchůdců odlišují,“ říká Robb. „Za prvé nejsou podporovány státem, což je činí hůře vysledovatelnými a zničitelnými. Jako samofinancované si vytvářejí významný příjem z darů či z obchodování na černém trhu.“

Členové se také nezodpovídají ústřední autoritě, operují relativně samostatně, bývají vzdělaní, rozumí médiím a snadno se pohybují v globalizovaném high-tech světě. Používání informačních technologií poskytlo moderním teroristům výhodu, jakou jejich předchůdci postrádali.

„Napodobením vývojářů open-source povstalecké skupiny zneužily zdrojový kód válčení,“ tvrdí Robb. Má tím na mysli, že nejsou svázány tradičními pravidly ozbrojených konfliktů: použijí cokoliv, co funguje. Jejich taktika, technika i postupy jsou pečlivě posuzovány a vylepšovány celou komunitou. Ačkoli jsou takové skupiny podle konvenčních vojenských hledisek slabé – mohou být jednoznačně překonány palebnou silou nebo počtem vojáků na otevřeném bitevním poli –, přesto mohou ohrožovat silné národní armády. Jejich cílem totiž není napadnout, obsadit a ovládnout nějaké území, ale snaží se spíše o politický vliv vyčerpáváním schopností nepřítele k protiútoku. Upřednostňovaným způsobem útoku je narušení infrastruktury fyzické, finanční nebo politické. „Narušení systému se stává hlavní náplní války na docela dlouhou dobu,“ předpovídá Robb.

Jackson z Rand Corp. se při studiu teroristických organizací zaměžil na to, jak získávají a sdílejí informace, a projednal o tom v nedávné zprávě nazvané „Nadání pro destrukci“ (Aptitude for Destruction). „Přístup k Internetu,“ říká Jackson, „takovým skupinám umožnil radikální skok ve schopnosti formulovat své myšlenky.“

„Mnohé povstalecké skupiny v Iráku,“ poznamenává Jackson, „velmi chytře používají Internet jako medium k šíření informací.“ Podle Gabriela Weimanna, profesora komunikace na Univerzitě v Haifě v Izraeli, který studoval terorismus a masová média, stoupl počet webových stránek provozovaných teroristy z méně než dvanácti v roce 1997 na téměř 5000 v polovině roku 2006. Ne všechny z těchto stránek ale představují významnější ohrožení. Minulý rok sdělil Kongresu tým analytiků Pentagonu, že z tisíců džihádistických stránek, které monitorují, sledují podrobněji méně než sto, které považují za nejvíce nepřátelské.

Zatímco masová media uvykla kontrole přístupu veřejnosti, povstalci nyní zpřístupňují video a popisy svých útoků online během několika hodin po jejich uskutečnění, mnohé z nich jsou pak staženy a přehrávány v globálních médiích. Al-Kajda má mediální partnery, kteří vyrábí v jejím duchu dokonalé video- a audiosoubory určené pro online distribuci. Video je často kódováno v několika formátech, takže si jej můžete prohlížet na mobilním telefonu nebo na velkoplošné televizi. Některé skupiny dokonce používají formát HDTV.

„Webové stránky teroristů nešíří jen propagandu, ale i znalosti mezi povstaleckými skupinami,“ říká Jackson. „To nám pomáhá vysvětlit, proč je podle vojenských odhadů cyklus vzdělávání mezi iráckými povstalci asi 20krát rychlejší, než byl u Irské republikánské armády v Severním Irsku v osmdesátých letech. SITE Institute z Washingtonu D.C. monitorující webové aktivity teroristů dokumentoval nespočet případů výměny technického know-how po síti. Byly to prezentace diapozitivů umístěných na heslem chráněných fórech vedených v arabském jazyce, které mají naučit ‘mladé bojovníky džihádu’, jak sestavit bombu v autě, nebo jim poskytnout manuál pro výcvik – prolinkovaný z různých diskusních fór džihádistů –, který mezi jinými tématy zahrnuje výrobu výbušnin, jedů, padělků apod.

Michael Kenney, asistující profesor na Pensylvania State University v Harrisburgu, poznamenává, že zajisté ne všechny technické informace, které se na takových stránkách objeví, jsou věrohodné. Některé z manuálů a diskusních skupin, které přitáhly takovou pozornost tisku, jsou ve skutečnosti zahlceny nesmysly. Kenney nechal světově uznávané odborníky na výbušniny posoudit některé volně dostupné výcvikové manuály a ti zjistili, že z každých čtyř nebo pěti receptů může fungovat pouze jeden. „Pouze trénované oko však dokáže takové chyby zachytit,“ říká Kenney.

Kenneyho také zajímalo, kolik se může zapálený a nadějně se rozvíjející bojovník naučit pouze čtením. „Sestrojení bomby pouze vlastníma holýma rukama je stále ten nejlepší způsob, jak se naučit vyrábět bomby,“ tvrdí. „Neustálé používání střelné zbraně je také nejlepší způsob, jak se stát ostrostřelcem. Jsou to dovednosti, které nelze získat z receptů stahovaných z Internetu. Důvodem, proč se Irák ukázal tak dobrým výcvikovým prostředím pro povstalce, je více příležitostí k praktickému výcviku a k učení přímo na místě a při samotných bojích.“ Souhlasí nicméně s Jacksonem, že teroristické skupiny se učí rychle. Jsou schopné změnit své aktivity v reakci na praktické zkušenosti a technické informace, zapojit tyto nové znalosti do svých cvičení a postupů a vybrat a udržovat činnosti, které poskytují uspokojivé výsledky. A se získáváním zkušeností se bude jejich cyklus vzdělávání dále zkracovat.

Všechny rady pro sestrojení bomb by byly samozřejmě k ničemu, kdyby materiál na jejich stavbu nebyl snadno k dostání. Ten ale k dispozici je a teroristické skupiny jsou mistry ve využívání komerčních běžně dostupných technologií k sestrojení účinných a levných zbraňových systémů. Dobrým příkladem je loňský pokus propašovat běžné chemikálie na palubu letadel v kontejnerech s nápoji. Chemikálie by pak mohly smíchány dohromady vytvořit výbušninu, která, pokud by byla odpálena malým proudem z řekněme dvou upravených AA baterií, mohla být dostatečně silná ke zřícení letadla.

Jak válka postupně skončí, opět se prosadí vlivy standardizace a nejspíše se i také zahluší mnohé z inovací, používaných nyní na válečném poli. A zde hrají informační technologie opět zásadní roli. Rychlé a efektivní celosvětové distribuční kanály sestavené firmami jako Wal-Mart a Federal Express obrovsky zjednodušují získání požadovaných komponent. Nezatíženi břemenem administrativy na udržování vlastní infrastruktury mohou teroristické skupiny většinu času věnovat tomu, jak nejlépe dosáhnout společné vize.

Konflikt v Iráku se stal místem pro testování války s volně dostupnými prostředky a zbraněmi povstalců se staly podomácku vyráběné výbušniny. Od počátku války povstalci své schopnosti takové výbušniny vyrábět, umísťovat a odpalovat výrazně zlepšili. Posunuli se od jednoduchých výbušnin – starých dělostřeleckých nábojů nebo hnojiv – ke speciálním tvarovaným náložím, které mohou proniknout těžkým pancířem, a skrytým výbušninám, jaké mohou zničit 61tunový tank Abrams. Jedním z oblíbených způsobů útoku je odpálení nálože pod vozidlem ve vojenském konvoji s následným bombardováním odpalovanými raketami a palbou z ručních zbraní.

I když se koaliční síly při rozpoznávání bomb na silnicích postupně zlepšují, povstalci začali používat skryté bomby v budovách. „Nic z toho, co používají, by sice nedostalo ocenění ministerstva obrany za špičkovou technologii, ale zabíjí to,“ říká Lawrence Husick, vědecký pracovník Foreign Policy Research Institute ve Philadelphii. Používají obrovskou škálu různých levných dostupných věcí. Jednou z posledních inovací jsou detonátory bomb vyrobené z bateriemi napájených domovních zvonků. Domovní zvonky obsahují 400kilohertzový vysílač a přijímač. „Jsou odfláknuté až hrůza, ale je opravdu těžké je vypnout,“ říká Husick.

Takový nekonvenční styl minové války koaliční síly naprosto nepředvídaly a reakce byla pomalá. Na počátku roku se Pentagon například rozhodl utratit 25 miliard dolarů za obrněné vozidlo odolné proti minovému útoku (MRAP), jehož do V tvarovaný trup a zvýšený podvozek umožňuje lépe odrazit výbuch bomby. Suma obsahuje i 750 milionů za leteckou dopravu 12tunových vozidel do Iráku, místo toho, aby byly poslány lodí. V srpnu však Pentagon omezil své plány a vyhlásil, že z plánovaných 3900 vozidel bude do konce roku dodáno jen 1500.

Jde o závod s časem. Jako se to na začátku stalo neobrněným a pak i obrněným vozidlům „humvee“ (HMMWV), stanovili si povstalci zničení obrněných MRAP vozidel jako přednostní úkol, jakousi trofejní záležitost, jak to někteří pozorovatelé označují. Konstrukce MRAP již byla přepracována v souvislosti s novou taktikou povstalců.

Řekli byste si, že za pomalost mohou chyby při související byrokracii. Ve skutečnosti však pouze tak dlouho trvá celému byrokratickému aparátu reakce. Námořní velitelé v Iráku poprvé požadovali vozidla MRAP v květnu 2006. Úředníci nakupující vojenskou techniku žádost projednali a schválili ke konci toho roku. V dubnu předvedlo pět dodavatelů, že jsou schopni dodržet požadavky na odolnost, počet vyrobených kusů a termíny dodávek a byli odměněni objednávkami. Rozjetí výroby se ale nestane přes noc. Do doby, než se MRAP stal otázkou nejvyšší priority, tak pouze jediný výrobce, Force Protection v Ladsonu S.C., vyráběl kolem pouhých pěti kusů měsíčně.

Nákup je pak dokonce ještě těžkopádnější, když chtějí Spojené státy poslat vybavení pro irácké bezpečnostní síly. Každá žádost se projednává v Kongresu, což trvá až měsíc. Pak musí americká vláda napsat schvalovací dopis, který musí podepsat irácká vláda, a poté je dohodnut platební kalendář. Teprve pak může ministerstvo obrany začít shánět požadované vybavení – což samo o sobě trvá nějakou dobu. Samozřejmě, že čím déle bude trvat, než irácké bezpečnostní síly získají své vybavení, tím déle tam budou muset zůstat koaliční síly.

Mezitím se americká vojenská strategie začala pomalu odklánět od plánů, které měla od počátků studené války: získání technologicky nadřazených vojenských sil schopných bojovat (a vyhrát) dvě velké války současně. Během uplynulé dekády probíhaly snahy o přeměnu armády v aktivnější sílu, takovou, která může bojovat nejen v tradičních válkách, ale také v nahodilých nebo asymetrických konfliktech.

Avšak zatímco se celková strategie může měnit, závislost na zbraních se špičkovou technologií se nemění. Výroba a udržování high-tech armády se ukázalo jako drahé a časově náročné. Nasazení nového důležitého zbraňového systému dnes podle úřadu americké vlády (GAO) trvá 12 až 15 let. Nejnovější bojový letoun amerického letectva F-22A Raptor byl prohlášen za provozuschopný v prosinci 2005, což bylo 25 let po schválení požadavku. Ačkoli letectvo původně plánovalo 750 Raptorů, při současné ceně 138 milionů dolarů bude postaveno nanejvýš 200 letadel.

Proces nákupu zbraní je stále zaměřen na budování tradičních bitevních systémů, jako jsou F-22. I když studená válka a s ní i tlak na budování množství složitých zbraňových systémů skončily, rozhodnutí učiněná před desítkami let ještě stále přetrvávají.

Pokusů o zrychlení procesu nákupu zbraní nebylo málo. Od roku 1975 bylo uveřejněno nejméně 129 studií, jak tento proces reformovat a udělat více racionální a pohotovější. Pouze několik doporučení mělo trvalejší dopad. Zpráva GAO z března 2006 uvádí, že u největších nákupů vzrostl čas nutný k jejich dokončení z 11 na 14 let. Přestože dokážete navrhnout F-22 za jediný den, bude to trvat roky, než se připraví všechny dokumenty pro získání financí a další roky budou trvat funkční testy, než se letadlo dostane do sériové výroby.

Finanční zájmy pracují proti reformě. Ve zprávě pro Kongres letos David Walker, hlavní finanční kontrolor Spojených států, uvedl, že se roční výdaje na hlavní zbraňové systémy mezi lety 2001 a 2006 zdvojnásobily ze 750 miliard na více než 1,5 trilionu dolarů.

Mnozí specialisté na obranu, se kterými jsem mluvil, obhajovali rozdělený proces nákupu zbraní, který více odpovídá nahodilé válce, jaká se nyní vede v Iráku. Pokud jde o Robba, není přesvědčen, že to bude velký rozdíl. „Klika zastánců velké války nechce rozumět open-source válčení,“ říká.

Jak jednou prohlásil Upton Sinclair: „Je těžké, aby člověk něčemu porozuměl, pokud na tom závisí jeho život, kterému nerozumí.“

Postaven před krizi v Iráku učinil Pentagon několik pokusů urychlit proces nákupu zbraní. Americká armáda například ustavila Iniciativu za rychlé nasazení (Rapid Fielding Initiative), aby se pokusila zkrátit čas potřebný k dodání požadovaného vybavení vojákům. Povedlo se tak například zajistit novou bojovou přilbu (Advanced Combat Helmet), která nabízí lepší ochranu, komfort a je v ní lépe slyšet, nebo zlepšený balíček první pomoci k zastavení krvácení a odstranění překážek dýchání. „Armádní síly rychlého vybavení“ vyhledávají zajímavé komerční produkty, které by mohly být využitelné na bitevním poli. Nyní jsou například na vozidla montovány průmyslové foukače k odstraňování prachu a suti z ukrytých bomb.

Pentagon také nyní označuje určité projekty vysokou prioritou – „oprávněno k rychlému nákupu.“ Tento proces umožnil, aby hlavice k termobarickým střelám Hellfire, používaným k útoku v jeskyních a tunelech, byly vyvinuty v pouhých 60 dnech a ne za rok, jak by bylo jinak obvyklé.

Pak jsou tu roboti jako PackBot a bezpilotní bojové vzdušné prostředky (UCAV), které se ukázaly neocenitelné v Iráku i jinde. Mnohé z těchto systémů nebyly vyvinuty podle připravených programů, a ačkoli se hojně používají, jsou stále považovány za prototypy ve fázi výzkumu a rozvoje. Jako takové jsou neustále vylepšovány a předělávány na základě zkušeností z reálného nasazení. Firmy navrhující roboty bývají malé podniky, a tak jsou schopné rychle reagovat a přizpůsobovat se. V Iráku a Afghánistánu bylo již nasazeno okolo 3000 malých pozemních robotů a kolem 1000 bezpilotních letadel různé důležitosti – od ručně vypouštěných nízko letících průzkumných letounů po stratosférické dálkově řízené letouny Reaper vybavené infračerveným, laserovým a radarovým zaměřovačem, stejně jako čtyři rakety vzduch-země Hellfire a dvě 500librové bomby. Tyto přístroje jsou patrně nejblíže povstaleckým zbraním, jaké Západ má.

Závislost Západu na vojenských robotech bude určitě pokračovat. V roce 2001 Kongres v rámci zákona o národní obraně rozhodl, že v roce 2010 bude jedna třetina bojových letadel používaných armádou bezpilotních a v roce 2015 to bude jedna třetina pozemních bojových vozidel. Nebezpečí spočívá v tom, že jak roste složitost a cena robotů, výdaje na ně přestanou být považovány za postradatelné. Již dnes stojí balík čtyř Reaperů téměř 70 milionů dolarů. Není těžké si představit den, kdy UCAV budou stát tolik a jejich vývoj bude trvat tak dlouho jako u člověkem řízených systémů, které mají nahradit.

Rostoucí závislost na robotech také přináší operační – když ne etické – otázky: „Co budete dělat, když se objeví ženy a děti s rozprašovači a kladivy a začnou útočit na vaše roboty?“ ptá se Wiliam Lind, vojenský expert Free Congress Foundation. „Zastřelíte je, abyste zachránili roboty?“

A tak jsou většinou podobné akce při nákupech jen jakousi náplastí první pomoci. Současný přístup zcela odděluje potřeby vojáků v poli od procesu obstarávání vybavení, které nakonec dostanou. A žádný trvalejší pokus vytvořit povstalecký model nákupu zbraní zatím nebyl učiněn.

„Co budete dělat, když se objeví ženy a děti s rozprašovači a kladivy a začnou útočit na vaše roboty?“

To vše tedy pravděpodobně znamená, že jakmile války v Iráku a Afghánistánu konečně skončí, Pentagon při svém současném „katedrálovém“ přístupu další vývoj robotů, UCAV i všech další zajímavých technologií vyvinutých v bitevní vřavě zakonzervuje. „Jak válka skončí, prosadí se opět síly standardizace,“ říká Thomas McNaugher, prezident Rand Corp. a expert na nákupy obranných systémů. „Zabije to pravděpodobně i mnoho inovací, používaných nyní na bitevním poli.“

Robb tvrdí, že řešením pro nákup zbraní je opuštění toho, co nazývá „bodové inovace“ (tj. osamocené systémy), ve prospěch systémů založených na společném základě. Tím je soubor služeb a schopností, ke kterým má každý přístup. Pomyslete na Internet a jak ho využívá eBay a Google.

Jak by taková základna fungovala ve vojenské sféře? Uvažte například probíhající projekt ve Space Vehicle Directorate na letecké základně Kirtland v Novém Mexiku. Vědci se pokouší navrhnout levné „plug and play“ satelity, které mohou být rozmístěny během šesti dnů. Každý satelit by byl postaven ze sady standardních součástek, které pak mohou být rychle naprogramovány, aby vyhovovaly konkrétní misi.

„Abychom nebyli napadáni, že všem ‘musí vyhovovat jedna velikost’,“ říká Jim Lyke, technický poradce projektu a jeho hlavní elektrotechnik, „záměrně jsme ponechali možnost vyměnit malou baterii za velkou, změnit frekvenci radia a tak dál.“ Celý koncept připomíná přidávání komponent a stahování programů do vašeho počítače podle toho, chcete-li vytvářet tabulky, hrát hry nebo poslouchat hudbu.

„Vedeme bitvu proti složitosti,“ říká Lyke. Šestidenní cíl byl závodem, který nás vytáhl daleko za hranice naší pohodlnosti.“

Lind z Free Congress Foundation tvrdí, že důležité je také zachytit inovace vznikající v zákopech. Mezi mladými je obrovské množství kreativity, ale není pro ni žádný odbyt. Potřebujeme hloubavé seržanty nechat se v něčem vrtat. Technologie, která je v těchto válkách užitečná, je, jak já říkám, garážová a vrakovištní technika. Původní obrnění Humberu například zbouchali vojáci v poli a pojmenovali ho „vesnické brnění“. „Jakmile byla objevena použitelná technologie,“ dodává Lind, „mohla být informace přenášena bezpečným vojenským intranetem. Záměrem je využívat informace a informační technologie, jako je užívají povstalci.“

Co se prozatím děje v Iráku a Afghánistánu, je pouze předzvěst konfliktů, před které západní země budou pravděpodobně postaveny v nadcházejících desetiletích. Vědomosti povstalců se budou dále rozšiřovat i dlouho poté, co budou koaliční síly z těchto zemí staženy. Pro takovou budoucnost Západ nutně potřebuje proces vývoje a nasazení účinných vojenských systémů a taktiky, podobný tomu, jaký používají povstalci, i radikální změnu strategického uvažování.

„Je třeba se dívat mimo běžné byrokratické postupy provádění věcí,“ poznamenal americký ministr obrany Robert M. Gates na tiskové konferenci vloni v červnu. Každý měsíc prodlení znamená, že budou mladí Američané umírat. Jestli Spojené státy a jejich spojenci nedokáží přijmout potřebu změny, budou platit nezbytnou cenu jak v penězích, tak v krvi.

Článek z listopadu 2007 byl převzat z IEEE.org: Robert N. Charette – Open-Source Warfare.

Související články:

1. Rozhovor s Johnem Robbem: O nových způsobech vedení války a resilientních komunitách

Zlom

Nevyhnutnosť zmeniť všetky stránky života spoločnosti, čiže potreba vytvoriť novú generálnu líniu, dlho dozrievala a vyvolali ju tak vnútorné, ako aj vonkajšie okolnosti. Vnútri krajiny, ako sme už povedali, štátna forma vlastníctva v podstate pohltila kolektívnu formu a stala sa jedinou na celom území ZSSR. Tým sa prakticky likvidoval základ konkurencie a súťaž sa stala formálnym aktom. Tak zmizol prirodzený, objektívny zdroj pokroku sociálneho systému.

Subjektívnym faktorom rozvoja všetkých štruktúr socialistickej spoločnosti sa stala KSSZ. Uzneseniami ÚV KSSZ, plén ÚV a zjazdov strany sa stimulovalo plnenie plánov v priemysle a poľnohospodárstve, v sfére kultúry a vzdelávania a podobne. Pritom sa plne využívali aj administratívne prostriedky.

Voluntarizmus v riadení zapríčinil deformácie v rozvoji rôznych odvetví národného hospodárstva. Maximálnu pozornosť strana venovala rozvoju ťažkého priemyslu, v dôsledku čoho zaostával v rozvoji ľahký a potravinársky priemysel, čo prirodzene ovplyvnilo životnú úroveň ľudu.

Direktívne metódy v poľnohospodárstve potláčali iniciatívu poľnohospodárskych pracovníkov, Čo zasa nevyhnutne viedlo k poklesu produktivity práce, zvlášť v takom odvetví, ako je živočíšna výroba.

Priemyselné podniky nedisponovali voľnými finančnými zdrojmi, preto nemohli včas obnovovať techniku, zavádzať nové technológie, využívať najnovšie výdobytky vedy a techniky. Ba aj samotná veda v dôsledku nedostatočného dopytu po vedeckých rozpracovaniach, okrem zbrojného priemyslu, strácala stimuly rozvoja.

Tvrdá centralizácia riadenia spoločností, ktorá v začiatočnom štádiu socialistickej výstavby, v rokoch Veľkej vlasteneckej vojny a následnej obnovy hospodárstva mala svoje prednosti, ku koncu 60. rokov sa už prakticky úplne vyčerpala. Problémy narastali rýchlejšie ako ich riešenie a čoraz zreteľnejšie sa prejavovali stag-načné javy: prudké spomalenie tempa ekonomického rastu zo 7-8 % ročne na začiatku 70. rokov na 1-2 % na začiatku 80. rokov; stagnácia centier riadenia; zníženie rastu životnej úrovne obyvateľstva; prehĺbenie deformácií; vznik a narastanie negatívnych javov vo všetkých oblastiach.

Začiatkom 80. rokov sa zreteľne prejavili tieto protirečenia v spoločenskom rozvoji spoločnosti: medzi fakticky jedinou formou štátneho vlastníctva a na nej založeným centralizovaným systémom riadenia i rastúcou potrebou samosprávy veľkých priemyselných a poľnohospodárskych podnikov, vedeckých centier a vysokorozvinutých regiónov krajiny; medzi intenzívnym rozvojom rôznych podnikov skupiny I, predovšetkým obranného komplexu, a podnikmi skupiny II; medzi vysokým stupňom rozvoja priemyslu a zaostalosťou poľnohospodárstva; medzi skostnatenými výrobnými vzťahmi a obrovským výrobným potenciálom; medzi rastom objemu nomenklatúry vyrobenej produkcie a znížením spotreby obyvateľstva v dôsledku nízkeho sortimentu spotrebných tovarov v celkovom objeme produkcie; medzi tendenciou k unifikácii kultúry a snahou zachovať a rozvinúť národnú kultúru; medzi oficiálnou politikou ateizmu a reálnou nábožnosťou ľudu.

Nastal socíálno-psychologický zlom, ktorý sa výrazne prejavil v ľahostajnosti, indeferentnosti väčšiny obyvateľstva voči zmene politickej moci v krajine a voči odstráneniu KSSZ z riadenia.

Vojensko-strategická parita za hranicami krajiny medzi ZSSR a USA napomáhala obrat od „studenej vojny” k uvoľneniu medzinárodného napätia. Avšak tento obrat, vynútený a obmedzený (dotýkal sa len úrovne strategických zbraní), vôbec neodstraňoval politické a ekonomické protirečenia so Západom. Určité protirecenia narastali aj v rámci spoločenstva socialistických krajín. V nich sa ako v zrkadle odrazila situácia, ktorá vznikla v ZSSR, čo bez váhania využil Západ.

Napokon nesmieme zabudnúť aj na tretiu skupinu protirečení -v samom západnom svete. Predovšetkým medzi vysokorozvinutý-mi a slaborozvinutými krajinami, medzí vysokorozvinutými krajinami o odbytiská, energiu a materiálne zdroje. Dnes je opodstatnený záver, že rozpory medzi USA a ZSSR neboli natoľko založené na ideologických rozdieloch, ako skôr na súperení o politický a ekonomický vplyv vo svete.

Autor súhlasí s tými vedcami, ktorí skúmajú tieto procesy z hľadiska zmien odohrávajúcich sa nielen v našej krajine, ale aj v meradle civilizačných vzťahov. Základná tendencia týchto zmien, prejavujúca sa v jednotlivých regiónoch sveta a krajinách odlišne, s rozličným stupňom intenzity a napätia politických, so-ciálno-ekonomických, ideologických, duchovných a iných protirečení, je očividná.

Predovšetkým je to proces adaptácie sociálno-ekonomických systémov na potreby vedecko-technickej revolúcie, sprevádzaný snahou ustanoviť jednotnú štruktúru všetkých výrobných síl a na ich základe – nové sociálne štruktúry.

V priebehu celosvetovej tendencie premeny sociálno-ekonomic-kého systému sa začala aj reformátorská činnosť M. S. Gorbačova. V krajine sa postupne stenčovali mohutné centralistické obruče, ktoré obmedzovali tvorivú slobodu osobnosti. Do popredia sa dostávala priorita človeka, jeho sociálne istoty a sloboda. Veľa sa hovorilo o zodpovednosti, jedinečnosti, všestrannom a harmonickom rozvoji osobnosti.

Prestávali sa uprednostňovať spoločné záujmy pred súkromnými: dôraz sa začal klásť na záujmy súkromné. V dôsledku toho narastala aktivita ľudu. Dlho zdržiavaná iniciatíva más vyhľadávala rozličné, v mnohom aj neštandardné formy sebarealizácie. Pred spoločnosťou v celej Šírke vyvstala naliehavá potreba uskutočniť celý rad premien. Napríklad zavedením technických inovácií kompenzovať zníženie pracovnej námahy a entuziazmu; vytvoriť ekonomické páky pre tvorivú prácu; pozdvihnúť poľnohospodárstvo; radikálne zlepšiť situáciu v oblasti služieb a lekárskej starostlivosti; reformovať sústavu vzdelávania, telesnej výchovy a športu; demokratizovať politický systém; pozdvihnúť kultúru a služby v oblasti kultúry na kvalitatívne novú úroveň.

Nemožno povedať, že vedenie krajiny nevidelo tieto aktuálne potreby. Z roka na rok zrela na všetkých úrovniach myšlienka, že je potrebný mechanizmus, ktorý by dokázal dodať patričnú dynamiku sociálno-ekonomickému rozvoju krajiny. A napokon vznikol model prestavby, zameraný na ovládnutie sociálno-politických zmien najprv v rámci existujúceho štátno-politické-ho a spoločenského zriadenia, neskôr oveľa širšie – s prechodom za hranice formačných vzťahov so zohľadnením civilizačných procesov.

Nazdávam sa, že jednoducho nemá význam presviedčať kohokoľvek o úspechu reforiem pri existencii celého radu podmienok: rozpracovaného programu a presného cieľa reforiem; energickej, vysokointelektuálnej skupiny reformátorov; pevného a účinného systému riadenia politických javov; rozpracovaných, premyslených metód reformovania; mobilizácie masmédií na vysvetľovanie podstaty, cieľov a dôsledkov reforiem pre štát vcelku a jednotlivca osobitne za účelom zapojenia čím väčšieho počtu obyvateľstva do procesu reforiem; zachovania a rozvoja štruktúr, vzťahov, funkcií, metód, spôsobu života, na ktoré obyvateľstvo pristúpi.

Približne podľa takejto schémy reformátorských zásad sa rozvíjal proces reforiem v Cíne. Ich úspech je nesporný.

Nič podobné Gorbačov a jeho skupina neurobili. Pracovné kolektívy, stranícke organizácie, hospodárski vedúci, široké vrstvy inteligencie boli izolované a nemohli sa aktívne podieľať na obnove spoločnosti. Právo určovať smery a interpretovať zmysel pre-stavbových procesov si privlastnil určitý úzky kruh vedúcich činiteľov, ktorí zjavne neboli všeobecne kompetentní, boli poznamenaní schematizmom, improvizovali a nevedeli rozvážne zorganizovať prácu. A vtedy sa ich oporou stali „ľudové fronty”, nacionál-egoísti, ako aj elitné skupiny „neformálnych” združení. Namiesto práce sa začala prehliadka politickej nafúkanosti, demagógie a diletantizmu, ktorá zachvátila a paralyzovala celú krajinu.

Pod zámienkou boja s predošlým systémom rozvrátili jednotné celozväzové štruktúry spoločenského a štátneho riadenia a kontroly. Búrajúc prekonaný direktívno-administratívny systém nezbadali, že zároveň zničili základné mocenské štruktúrne prvky, potrebné v každom štáte. V dôsledku toho sa vážne poškodili hospodárske väzby a narušila sa pracovná, technologická, zmluvná a štátna disciplína. Vírus špekulácie prenikol clo samotného organizmu národného hospodárstva.

Spoločnosť sa ocitla v stave hlbokej všeobecnej krízy. Jej štruktúrotvornými prvkami sa stali: zoštátnenie všetkých stránok spoločenského života; diktatúra straníckej špičky, svojvôľa a nezákonnosť; koristnícke drancovanie prírody; dogmatizmus a netolerancia voči názoru druhých; zvýšená konfrontácia v zahraničnej politike.

Tieto javy sprevádzali hrubé chyby a omyly, ktoré vznikali pri realizácii základných cieľov a úloh prestavby.

V ekonomike: Nastal rozklad národného hospodárstva a nastúpil všeobecný chaos; úsilie o zlikvidovanie rovnostárstva sa zame-nilo ignorovaním sociálnej spravodlivosti; zhoršila sa materiálna situácia širokých vrstiev obyvateľstva.

Vo vnútornej politike: Podceňovalo sa rastúce napätie v spoločnosti a politické rozpory antagonistickej povahy; nehľadala sa príčina a niekedy sa naopak podnecovali separatistické nálady v zväzových republikách, narastal nacionalizmus a rusofóbia, stupňoval sa zápas nielen o samotnú moc, ale aj o jej charakter; ľudia strácali vieru v schopnosť vedenia Štátu urobiť relatívny poriadok; spoločnosť sa v skutočnosti sklzala k „studenej” občianskej vojne.

V zahraničnej politike: Súčasne s príznakmi istého ozdravenia medzinárodnej situácie sa narušila vojensko-strategická parita medzi Východom a Západom, ktorá sa dosiahla vďaka nesmiernemu vypätiu síl niekoľkých generácií sovietskeho ľudu a poslúžila ako základ priaznivých globálnych premien. Prvý raz v priebehu niekoľkých desaťročí stratila krajina reálnych vojensko-politických spojencov.

Nesprávne sa vysvetľoval záujem vonkajších síl na tom, aby udalosti v našej krajine prebiehali tak, a nie inak. V každom prípade si prezieraví politici na Západe a Východe želali mať v ZSSR spoľahlivého, stabilného a mierumilovného partnera, a nie vyhlad-nutú, sociálnymi a národnostnými rozpormi rozleptávanú krajinu, alebo ešte menej – množstvo trpasličích štátov, ktoré tvrdo súperia medzi sebou, naťahujú sa o hranice, a na dôvažok rinčia modernými zbraňami.

Lenže okrem takýchto politikov boli a sú nadnárodné spoločnosti, ktoré videli v Sovietskom zväze potenciálnu zásobáreň surovín, odkiaľ sa dá získať veľa úžitku pomocou našich dosť lacných pracovných rúk. Naďalej proti nám pôsobia dobre platené Špeciálne služby rôznych krajín. Určite majú pravdu tí, čo predpokladajú, že naše samorastlé mafiózne štruktúry majú spojenie s medzinárodnou kriminalitou, predovšetkým s profašistickými organizáciami a narkomafiou. Ale to je dokonca menej znepokojujúce ako to, že naši domáci i zahraniční podvodníci si nachádzajú ochrancov vo vládnych a štátnych štruktúrach krajiny.

Sumarizácia. Dôkladná modernizácia bola nevyhnutná. Spoločnosť prerástla úzke medze brežnevovskébo socializmu, ekonomika zasa primitívnu logiku byrokratického plánovania. Pre ZSSR sa stal tragédiou ten fakt, že stranícka nomenklatúra sa už dávno zriekla idey rýchleho, ale starostlivého reformovania, reformovania bez búrania historickej tradície celoruskej civilizácie. Ona prijala ideológiu eurocentrizmu, tak ako predtým marxizmus, vo vulgárnej podobe: všetci musia zopakovať cestu Západu. A v jej rámci – sociálnu filozofiu neoliberalizmu, ktorý prežíval dočasnú vzostupnú fázu.

Práve táto filozofia sa stala základom reforiem, čo neznamenalo plynulý prechod k sociálnodemokratickému modelu švédskeho alebo západonemeckého typu, ako navrhoval ideológ demokratov A. D. Sacharov, ale „veľký skok” smerom k USA. Čiže revolúciu so všetkým utrpením a rozvratom. To odviedlo našu krajinu od mnohosektorovej sociálne orientovanej ekonomiky, ku ktorej sme mohli prejsť od stavu v roku 1989. Revolúcia, tobôž s násilím, poskytuje dve alterntívy: paternalizmus, až po vojnový komunizmus, alebo vymieranie obyvateľstva. Nás navádzajú na tú druhú. Do polovice roku 1991 sa sformoval pomerne zaujímavý a svojrázny obraz politických síl. Formálne stará stranícka nomenklatúra stále držala v rukách najdôležitejšie páky riadenia. Kontrolovala mocenské Štruktúry. Stranícko-Štátna vertikála, riadne opotrebovaná a rozladená po šiestich rokoch prestavby, aj keď už nebola tou spoľahlivou výkonnou konštrukciou, zostala skúseným a profesionálnym zborom vo veciach administratívne-hospodárskeho riadenia. Zákonodarný orgán – Najvyšší soviet ZSSR – v prípade nevyhnutnosti, aj keď nie tak ľahko ani bezbolestne ako v minulosti, mohol získať na prijatie stabilizačných rozhodnutí potrebnú väčšinu. Ústredná televízia a väčšina oblastných štúdií, značná časť ústrednej a miestnej tlače zostávala v rukách strany. So súhlasom vedenia štátu masmédiá mohli plniť svoje funkcie.

Stručne povedané, strana mala ak aj nie všetko, tak aspoň to najpotrebnejšie, aby mohla operatívne riadiť ekonomiku a spoločnosť vôbec. Chýbalo však to najdôležitejšie – ústredný organizmus mala úplne zbavený činorodej a smerodajnej politickej vôle. Pokus kompenzovať tento nedostatok obnovením Komunistickej strany RSFSR neposkytol očakávaný efekt. Nebolo dosť času. Ale aj činnosť KS RSFSR sa rozvíjala vo veľmi zložitých podmienkach. S požehnaním ÚV KSSZ sa proti nej sústredila paľba prakticky všetkých masmédií a začala sa diskreditácia jej riadiaceho centra. V dôsledku toho unavená a schátralá KSSZ, ktorú navyše vlastní vodcovia viedli na porážku, nenašla v sebe silu ani na to, aby prijala aspoň najnevyhnutnejšie opatrenia na svoju ochranu a seba-záchovu. A predsa, aj keď kontrola vládnucich politických špičiek pokračovala „v zotrvačnosti” a často formálne, ležala práve KSSZ ako neprekonateľná prekážka v ceste novým politickým silám, ktoré chceli obsadiť jej miesto na Olympe štátnej moci. Okrem toho tu stále existovalo „nebezpečenstvo” (malé, ale predsa!), že zdravé vnútrostranícke reformovanie môže pozitívne ovplyvniť celú stranu a dať jej nový život.

V dôsledku toho sa „demokratická” elita dostala pred neodkladný a ostrý problém: rozhodne a naraz „zvrhnúť” svojich straníckych oponentov a zničiť mechanizmy politickej nadvlády KSSZ.

Táto pseudodemokratická elita, ktorá sa úchytkom sformovala v období prestavby z radov straníckych renegátov, úradníkov-konjunkturalistov, citlivých na nepatrné zmeny politickej klímy, „agentov vplyvu”, disidentov-ochrancov práva, časti odnároclnenej „tvorivej” inteligencie a iných zvyškov, navonok predstavovala bezforemný a pestrý jav. Nebyť objektívnych príčin, o ktorých sme tu hovorili, a viacerých subjektívnych faktorov, rozhodujúcich v tejto konfrontácii, nemala by nijaké šance na víťazstvo.

Po prvé, bola to aktívna, takmer maniakálna túžba po moci, ktorá zjednotila nesúrodých mnohotvárnych demokratov. Týkalo sa to len tých, ktorí konali vedome, nie však väčšiny lojálnych ľudí, ovplyvnených príťažlivosťou nápadných hesiel a populistic-kých výziev.

Po druhé, po desaťročiach chválospevov a ideologickej stagnácie sa zdala liberálne-demokratická ideológia príťažlivá, neskúsený pohľad naivnej verejnosti Ruska nerozpoznal za jej malebnou fasádou pokrytectvo hlučných orátorov. Práve táto ideológia zabezpečila demokratom bezvýhradnú podporu Západu so všetkými materiálnymi a organizačnými dôsledkami. A v jej vnútri sa nachádzalo to ničivé zrno, pre ktoré sa táto ideológia tak energicky a hlučne vnucovala verejnej mienke. Toto zrno vyklíčilo súčasne s rozpadom ZSSR, a prvú úrodu dalo pri októbrovej tragédií roku 1993 v Moskve.

Po tretie, a vari najdôležitejšie – demokrati mali vplyvných spojencov v druhom tábore. „Monolitná jednota” KSSZ vskutku bola fikciou, a značná časť bezzásadovej nomenklatúry, privábená sľubmi „žiť ako vo Švajčiarsku”, vytvorila v zázemí strany obrovskú „piatu kolónu”, pripravenú každú chvíľu odovzdať stranu tomu, kto viac zaplatí. Je to paradox, ale tak to bolo: na čelo tejto armády zradcov a prebehlíkov si stal sám generálny tajomník ÚV KSSZ so svojím najbližším okolím.

Na politickej aréne sa nachádzala ešte jedna sila, regionálna. Túto predstavovali politické elity zväzových republík. Nanešťastie sa u väčšiny z nich zárodky štátnej múdrosti obmedzovali na úsilie získať čo najväčšiu moc a rôzne statky, zhrabnúť čo najviac práv a úľav. V honbe za týmito vytúženými cieľmi boli vždy pripravení podporiť toho, kto im viac sľúbi.

Je pochopiteľné, že pri takejto konštelácii síl bola stranícka elita odsúdená. Išlo len o to, akou cestou sa uskutoční zmena moci – evolučnou alebo revolučnou? Prvá zachovávala možnosť existencie jednotného štátu a zdravého reformovania spoločnosti, druhá predpokladala rozpad krajiny, prudké oslabenie Ruska a ako dôsledok – mohutný geopolitický posun v prospech Západu.

Z ruského originálu “Rossija i sovremennyj mir”, vydaného v roce 1995 nakladatelstvím Obozrevateľ v Moskvě, přeložil Ing. Josef Čorný, CSc. Publikace vyšla v roce 1996 pod názvem “Rusko a súčasný svet” v nakladatelství NVK International, Bratislava, ISBN 80-85727-45-5.

Příště: “Riadená katastrofa”

Související články:

1. Gennadij Zjuganov: Rusko a súčasný svet, část 2
2. Gennadij Zjuganov: Rusko a súčasný svet, část 5
3. Gennadij Zjuganov: Rusko a súčasný svet, část 1

5. VNITŘNÍ A NIKOLI VNĚJŠÍ VÝVOJ

Přenesení těžiště pozornosti a centra snažení nebude mít ovšem význam jen zeměpisný : nebude to jen přesun z vnějších území na vnitřní, ale i z vnějších úkolů na úkoly vnitřní. V každém ohledu bude znamenat pohyb od zevního směrem dovnitř. Skutečný a nikoli předstíraný stav, v němž jsou naši lidé, naše rodiny, školy, náš národ, náš duch i životní styl, naše hospodářství, vyžadují od vás tento krok.

Začněme od konce, od hospodářství. Je paradoxní, až neuvěřitelné, že při všech skvělých úspěších v zahraniční politice je tak vojensky mohutná velmoc se svým hospodářstvím ve slepé uliččce a dokonce beznadějném stavu. Všeho, čeho jsme na tomto poli dosáhli, získali jsme ne svou dovedností, nýbrž množstvím, jinými slovy nasazením neúměrného počtu lidských sil i materiálu. Vše, co vytváříme, stojí nás mnohem víc, než je skutečná hodnota výrobku, avšak stát nepřihlíží k nákladům.

Naše “ideologické zemědělství” je už terčem posměchu celého světa a brzy – vzhledem k celosvětovému nedostatku potravin – se stane i jeho břemenem. Na mnohých místech planety propuká hlad (a v budoucnu se bude hlásit ještě neodbytněji) – hlad jako následek přelidněnosti, vyčerpanosti půdy a počátečních problémů zemí, které se vymanily z kolonialismu; to znamená, že lidé nejsou s to vyprodukovat dostatek obilí. Ani my už nepěstujeme dostatečné množství anebo se hrozíme jediného roku sucha (což nejsou v dějinách zemědělství známy případy, kdy sucho řádilo i sedm let po sobě?) – a to všechno proto, že si nechceme přiznat svou chybu, pokud jde o kolchozy. Po staletí Rusko obilí vyváželo, před první světovou válkou deset až dvanáct miliónů tun ročně, a nyní, po pětapadesáti letech nového řádu, po čtyřiceti letech vychvalovaného kolchozního systému – musíme dvacet miliónů tun dovážet! 8 Je to ostuda a je opravdu na čase, abychom se vzpamatovali! Vesnice, na níž po staletí spočíval život Ruska, se nyní stala jeho hlavní slabinou! Po dlouhá desetiletí jsme vydírali kolchozní vesnici až do jejího úplného vysílení, přivedli jsme ji do zoufalé situace – až konečně jsme jí začali vracet hodnoty a přiměřeně ji odměňovat – ale je už POZDĚ. Její víra v práci, její zájem se rozplynuly. Staré přísloví říká: kde chybí chuť, rublem nic nepořídíš. Vzhledem k hrozícímu nedostatku obilí na světě máme jen jedno východisko jak se stát zemí sytých lidí: odmítnout kolchozy, které vznikly vynuceně a ponechat jen ty, které se ustavily dobrovolnou cestou, a na severovýchodních prostorách budovat (přirozeně, že s vysokými náklady) takové zemědělství, které bude schopno živit nás svým přirozeným hospodářským vývojem a ne přívalem agitátorů a mobilizovaných obyvatel měst.

Předpokládám, že je vám známo (svědčí o tom nařízení, která jste vydali), že ve veškerém národním hospodářství, v celém státním administrativním aparátu lidé nevěnují své síly úředně vymezené práci, nejsou do ní žhaví, nýbrž, jak jen mohou, švindlují (ba i kradou), v úředních hodinách dělají melouchy (a jsou k tomu nuceni, neboť při nynějších výdělcích jim nestačí síly, nezbývá na slušný život!), všichni si hledí vydělat víc peněz za míň práce – za jak dlouho můžeme dosáhnout spásy s takovou národní morálkou?

Avšak ještě zhoubnější je – vodka. Jste si toho dobře vědomi, vydali jste přece příslušné výnosy – ale co se změnilo? Pokud bude vodka tvořit významnou část státního příjmu, nic se nezmění a pro zisk budeme nadále propalo-vat vnitřnosti našich lidí. (Když jsem ve vyhnanství pracoval ve spotřebním družstvu, představovala vodka 60-70 procent našeho obratu, dobře se na to pamatuji.)

Ve srovnání s morálkou lidí, jejich duševním stavem, vzájemnými vztahy a poměrem ke společnosti jsou všechny ty hmotné výdobytky, jimiž se tak halasně chlubíme, jen povrchní a nicotné.

To, co v zeměpisném smyslu označíme za otevření Severovýchodu a ekonomicky za vybudování ustáleného hospodářství, se všemi jeho důležitými úkoly jako urbanismem, dopravou, sociálními podmínkami, je nutno prohloubit v úkoly mravní. Fyzické a duševní zdraví národa se musí stát cílem celého tohoto hnutí, každé jeho etapy, každého jeho aspektu.

Výstavba více než poloviny státu na novém, čerstvém místě nám dává příležitost neopakovat zhoubné omyly 20. století – v průmyslu, v komunikacích, v budování měst. Máme-li si přestat lámat hlavu krátkodobými ekonomickými potřebami dne a máme-li vybudovat pro naše děti zemi s čistým vzduchem a čistou vodou, musíme zavrhnout mnohá odvětví průmyslové výroby, která plodí jedovatý odpad. Tvrdí se, že nám tak přikazují vojenské potřeby. Ve skutečnosti máme těch vojenských potřeb desetkrát méně, než si namlouváme a než si sami usilovně a uspěchaně vytváříme vymýšlením zájmů v Atlantickém či Indickém oceánu. Pro příští půlstoletí máme jedinou skutečnou vojenskou potřebu – obranu proti Číně; nejlepší by bylo nedostat se s ní vůbec do válečného měření sil. Dobře vybudovaný Severovýchod je nejlepší záštitou proti Čine. Nikdo jiný na světě nás neohrožuje, nikdo nás nechce přepadnout. Na dobu míru jsme vyzbrojeni příliš nadbytečně, vyrábíme spousty zbraní, jež budeme muset znovu a znovu nahrazovat novějšími druhy, cvičíme příliš mnoho vojáků, kteří budou mít už odslouženo, až nadejde okamžik válečné potřeby.

Na všech stranách, s výjimkou Číny, máme zajištěnu bezpečnost na dlouhou dobu a to nám umožňuje na mnoho let podstatně omezit vojenské přípravy a přesunout takto uvolněné zdroje do hospodářství a na uspořádání života; technologická záhuba není menším nebezpečím než válka.

Nadešel čas, abychom ruskou mládež zprostili všeobecné branné povinnosti, která není zavedena ani v Číně, ani ve Spojených státech, ani v žádné jiné velké zemi světa. Vydržujeme armádu jen z marnivosti generálů a diplomatů – pro prestiž, z domýšlivosti, pro zahraniční expanzi, od níž však v zájmu naší vlastní fyzické a duchovní spásy musíme upustit, a rovněž ji vydržujeme z klamné představy, že naše mladé chlapce nelze vychovat v užitečné občany jinak, než dlouholetým vyvářením ve vojenském kotli. I když se zjistí, že obranu nemůžeme zajistit jinak než povoláním všech do armády, mohla by se doba služby alespoň o hodně zkrátit a vojenská „výchova” zlidštit. Za současného stavu výchovy ztrácíme jako národ vnitřně mnohem víc, než co svými parádami vyzískáme.

Pronikavým snížením výzbroje vyčistíme také naši oblohu od hnusného hřmotu vzdušných sil, které ve dne v noci, bez ustání, provádějí nekonečné lety a cvičení nad naší širou zemí, překračují práh rychlosti zvuku, hřmí a burácejí, narušují život, odpočinek, spánek i nervy statisíců lidí, otupují je svým řevem (všichni přední funkcionáři přelety nad svými dačami zakazují) – a to všechno trvá už desítky let a nijak nepřispívá záchraně země, je to jen neužitečné plýtvání. Vraťte zemi zdravé ticho, bez něhož nemůže být ani zdravého národa!

Dnešní život v městech, k němuž je odsouzena již polovina našeho obyvatelstva, je naprosto nepřirozený; s tím všichni plně souhlasíte, neboť večer co večer společně prcháte z města do svých venkovských vil. Vy všichni přece patříte ke generaci, která si pamatuje někdejší města před zavedením automobilů – města pro lidi, koně, psy a snad ještě tramvaje, města lidská, přívětivá a útulná, vždy s čistým vzduchem, v zimě zapadaná sněhem, zjara prosycená vůní, linoucí se přes ploty zahrad do ulic; zahradu měl skoro každý dům a jen málo budov více než dvě poschodí – nejvhodnější výšku pro zřízení lidského příbytku. Obyvatelé těch měst nebyli kočovníky, nestěhovali se dvakrát do roka jako nomádi, aby své děti chránili před horoucím peklem. Hospodářství negigantických dimenzí s malorozměrnou, byť i vyspělou technologií nejen že dovoluje, ale i vyžaduje stavění decentralizovaných, člověku příjemných měst. A můžeme docela dobře umístit závory u všech vjezdu a vpouštět do měst jen koně a vozidla, poháněná elektrickými motory, nikoli však povozy s otravnými motory na vnitřní spalování, a bude-li už někdo muset na městských křižovatkách pod zem – ať to jsou motory a ne děti, staří a nemocní lidé!

Takovými městy vyzdobme náš mrazivý Severovýchod, až ho oteplíme, a použijme na jeho odmrazení peníze, které nesmyslně plynou na kosmický výzkum!

Pravda, stará ruská města mela ještě jednu zvláštnost, a to duchovní, umožňující i nejvzdělanějším lidem radostně v nich žít a netísnit se v jediném sedmimiliónovém hlavním městě: mnoho provinčních měst, a to ne pouze Irkutsk, Tomsk, Saratov, Jaroslavl, Kazaň, ale i mnohá další bývala významnými a samostatnými kulturními středisky. Ale cožpak dnes připustíme, aby vzniklo nějaké jiné centrum samostatné činnosti a myšlení mimo Moskvu? Dokonce i Petrohrad zcela ztratil svůj lesk. Stávalo se, že třeba v takovém Vyšném Voločku mohla vyjít jedinečná a velmi cenná kniha – což by dnes tohle naše ideologie mohla připustit? Nynější centralizace všech forem duchovního života se rovná mrzačení, duchovní vraždě. Bez 40-80 takových měst neexistuje Rusko jako země, nýbrž jen jako bezhlasý přívěsek. A tak všude, na každém kroku a v každém směru nám IDEOLOGIE brání vybudovat zdravé Rusko.

Každý aspekt denního života je nerozlučně spjat s duševním stavem lidí. Ten, kdo je nucen pásy traktorů nebo koly těžkých náklaďáků mrzačit travnaté stezky a polní cesty, nepřizpůsobené pro takový druh vozidel, anebo kdo z chamtivosti probudí za úsvitu celou vesničku zuřivým ječením motorové pily – stává se hrubým a cynickým. Není náhodou, že máme tolik opilců a chuligánů, kteří večer, anebo když nejsou v práci, obtěžují ženy – žádná milice na ně nestačí, tím spíseje neusměrní ideologie, jež se vydává za náhražku mravnosti.

Pracoval jsem dosti dlouho na školách, městských i vesnických, abych mohl tvrdit, že naše škola poskytuje mladým lidem Špatnou výuku a ubohou výchovu, jen tříští a rozmělňuje dětská léta i duši. Všechno je organizováno tak, že žáci nemají proč si vážit svých učitelů. Opravdovou školu budeme mít tehdy, až za učitele půjdou lidé vybraní a k tomu povolaní. Kolik prostředků a úsilí je třeba vynaložit, aby se toho dosáhlo! Nelze tak špatně odměňovat práci učitelů, nelze je držet v tak ponižujícím postavení. Pokud jde o autoritu, má dnes pedagogický institut nejhorší pověst ze všech ústavů a dospělý muž se stydí být učitelem na škole. Studenti po maturitě letí na vojenskou elektroniku jako mouchy na med – cožpak jsme se vyvíjeli jedenáct století, abychom dospěli k tak neplodným výsledkům?

Našim budoucím občanům se nejen ve škole nedostává, čeho potřebují, ale ani v rodině moc nezískají. Nemálo se vychloubáme dosaženým zrovnoprávněním žen a mateřskými školkami, ale zakrýváme, že to všechno je náhražka za rodinu, kterou jsme rozvrátili. Rovnoprávnost žen není v tom, že zastávají v továrnách a v úřadech stejný počet míst jako muži, nýbrž že v zásadě jsou všechna tato místa ženě přístupná. Reálný výdělek muže by měl být takový, aby v rodině se dvěma čtyřmi dětmi nemusela žena též vydělávat, aby navíc ke svým trampotám a starostem nemusela rodině finančně pomáhat. V honbě za splněním pětiletek, za novými pracovními silami jsme mužům takový výdělek nikdy nepřiznali; rozvrácení a zničení rodiny je jednou ze strašlivých cen, které jsme museli za pětiletky zaplatit. Komu by se nesevřelo srdce studem a soucitem při pohledu na naše ženy, hmoždící se s těžkými nosítky s dlažebními kostkami či štěrkem pro upevnění železničních kolejí? Díváme-li se na takový výjev – o čem můžeme ještě mluvit? O čem ještě pochybovat? Abychom osvobodili ženy od takového ponížení – neměli bychom zastavit financování jihoamerických revolucionářů?

Vidíme tedy, že téměř každé odvětví národní aktivity je zanedbané a vyžaduje prostředky, práci a trpělivost. Avšak ani volný čas netvoří výjimku, je vyplněn pouze televizí, kartami, dominem a opět onou vodkou; ten, kdo čte, omezuje se jen na sportovní novinky nebo detektivky se špionážními náměty anebo na tu stále stejnou Ideologii v novinové formě. Cožpak tohle je onen lákavý socialismus-komunismus, jemuž se přinášely všechny oběti a za který položilo život 60-90 miliónů lidí?

Požadavky vnitřního rozvoje jsou pro nás jako národ nesrovnatelně důležitější než potřeby vnějšího šíření moci. Celé světové dějiny ukazují, že národy, z nichž povstala impéria, vždy trpěly duchovní újmou. Cíle, jež sleduje velká říše, a mravní zdraví národa jsou neslučitelné. Neměli bychom si vymýšlet mezinárodní úkoly a finančně je krýt, doku je náš lid mravně tak zbídačen a dokud se považujeme za jeho syny.

A neměli bychom se vzdát Středozemního moře?

K tomu je však především nutno vzdát se – ideologie.

—

8) Množství dováženého obilí, zejména americké a kanadské pšenice, rok od roku kolísá podle úrody v SSSR. Podle pětiletého plánu 1971-1975 by se mělo v zemi produkovat kolem 200 mil. tun ročně. V r. 1972 byla úroda neobyčejně slabá, jen asi 168 mil. tun, o rok později naopak “rekordní”.

Z ruského originálu “Pismo vožďam Sovetskogo Sojuza”, vydaného v roce 1974 YMCA-PRESS v Paříži, přeložil Stanislav M. Kříž. V dubnu 1975 vydalo nakladatelství Konfrontation Verlag AG, Zürich, Švýcarsko.

Příště: 6. Ideologie

Související články:

1. Alexandr Solženicyn: Dopis představitelům Sovětského svazu, část 3
2. Alexandr Solženicyn: Dopis představitelům Sovětského svazu, část 2
3. Alexandr Solženicyn: Dopis představitelům Sovětského svazu, část 1