Autor: Robert Steuckers

Rusko bylo po celou jeho historii odloučeno od evropského vývoje. Jeho nacionalismus a národní ideologie je poznamenána ambivaletním vztahem mezi přitakáním a odmítnutím, zčásti Evropy, Západu jako celku.

Známý italský slavista Aldo Ferrari poukázal na fakt, že v období od 10. do 13. století byla Kyjevská Rus plně začleněna do středověkého ekonomického systému. Tatarská invaze odtrhla Rusko od Západu. Koncem třináctého století vzniklo Moskevské velkonížectví, které vytlačilo zbylé pozůstatky po tatarském vpádu. Rusko na sebe začalo pohlížet jako na novou ortodoxní Byzanc, odlišnou od katolického a protestantského Západu. Vítězství Moskvy zahájilo ruský postup směrem k rozsáhlým oblastem Sibiře.

Růst moci Petra Velikého, vláda Kateřiny Veliké a politická situace 19. století zapříčinily pozvolné znovunavazování styků se Západem. Mnozí soudí, že komunistická revoluce stála u zrodu nové fáze autarkické izolace a odzápadnění, a to vše navzdory západnímu původu její vůdčí ideologie – marxismu. Avšak ani pozápadňování země, k němuž došlo v průběhu 19. století, se nesetkalo s jednoznačně kladným přijetím. Na začátku 19. století po celém Rusku mocně kvetla všemožná fundamentalistická, romantická a národní hnutí, která proti „okcidentalismu“ stavěla „slavjanofilství“. K zásadnímu rozporu mezi levicí a pravicí došlo právě v Rusku v období rozpuku německého romantismu. Tento konflikt je v Moskvě stále živý, když i dnes dochází k mnoha bouřlivým debatám na toto téma.

Vůdčí osobností okcidentalistů 19. století byl Pjotr Čaadajev. Naopak k nejvýznamnějším postavám slavjanofilského proudu patřili Ivan Kirejevskij, Alexej Chomjakov a Ivan Aksakov. Ruský okcidentalistický směr měl vícero odnoží: liberální, anarchistickou a socialistickou. Slavjanofilský proud stavěl svou ideologii na dvou základních pilířích: ortodoxním křesťanství a rolnických komunitách. Když pomineme propagandistické výrazivo, jádro tohoto směru spočívalo v autonomii národních církví a divokém antiindividualismu, jenž na západní liberalismus, zejména pak jeho anglosaskou variantu, pohlížel s neskrývaným opovržením.

V průběhu následujících desetiletí se toto rozdělení čím dál tím více prohlubovalo. Některé levicové proudy začaly tíhnout k ruskému partikularistickému antikapitalismu a anarchisticko-rolnickému socialismu. Slavjanofilská pravice se proměnila v panslavistické hnutí podněcující ruské expanzivní zájmy na Balkáně (podporovala Rumuny, Srby, Bulhary a Řeky proti Osmanské říši).

Právě k panslavistům se řadil i filosof Nikolaj Danilevskij, autor provokativního historického panoramatu vyobrazujícího Evropu coby společnost zestárlých lidí zbavených své životní energie, Slovany naopak vnímá jako falangu mladých lidí, jejichž osudem je vládnout světu. Pod ruským vedením musí Slované dobýt Konstantinopol, obnovit historickou roli Byzance a vybudovat nezničitelné impérium.

V kontrastu k Danilevského programu usiloval filosof Konstantin Leonťjev o alianci mezi silami islámu a ortodoxního křesťanství proti kvasícímu liberálnímu rozkladu přicházejícímu ze západu. Stavěl se proti všem formám konfliktu mezi Rusy a Osmany na Balkáně, neboť společného nepřítele viděl v Anglosasech. K Leonťjevovým vizím se stále hlásí i mnoho dnešních Rusů.

Nelze nezmínit ani Dostojevského dílo Deník spisovatele, v němž autor rozvíjí podobné teze (hovořící o mladosti slovanských národů a perverznosti liberálního Západu), k nimž navíc připojil radikální antikatolicismus. Z Dostojevského čerpali inspiraci především němečtí „národní bolševici” v období Výmarské republiky (Niekisch, Paetel a Moeller van den Bruck, jenž byl zároveň jeho překladatelem).

V návaznosti na vybudování transsibiřské magistrály pod energickým vedením ministra Witteho se rozvíjela pragmatická a autarkická ideologie „eurasianismu”, mající za cíl podřídit náboženství ruské kontrole, ať již prostřednictvím cara nebo sovětského vůdce. Mezi eurasianistické ideology patřili například Trubeckoj, Savickij nebo Vernadskij. Rusko pro ně nepředstavuje východní část Evropy, nýbrž samostatný kontinent, rozkládající se v centru „Světového ostrova”, britským geopolitikem Halfordem Johnem Mackinderem nazývaného „Heartland”. Pro Mackindera ten, kdo ovládal Heartland, ovládal celý svět. Heartland, zejména pak oblast rozkládající se od Moskvy k Uralu a od Uralu k Bajkalu, bylo území vskutku nedostupné pro námořní mocnosti představované Anglií a USA. Mohly tak být snadno drženy v šachu. Sovětská politika, zejména pak v období studené války, naplňovala největší Mackinderovy obavy a učinila rusko-sibiřské jádro SSSR takřka nedobytným, a to bez ohledu na to, že se pohybujeme v éře nukleární energie, letectví a střel mezikontinentálního doletu. Toto „posvěcení srdce SSSR“ je demonstrací polooficiální ideologie Rudé armády z dob Stalinových a Brežněvových.

Imperialističtí neo-nacionalisté, národní komunisté a vlastenci vyčítali Gorbačovovi a Jelcinovi právě likvidaci východoevropských, ukrajinských, baltských a středoasijských předpolí tohoto centra země. Takovéto jsou zhruba hlavní teze dnešního ruského nacionalismu, jehož početné odnože oscilují mezi populistickou slavjanofiskou pozicí (tzv. „narodniki“, což je termín odvozen od ruského slova „narod“ – lid), panslavismem a eurasijskou doktrínou. Aldo Ferrari dělí současný ruský nacionalismus do čtyřech podskupin: a) neo-slavjanofilové, b) eurasianisté, c) národní komunisté, d) etničtí nacionalisté.

Neoslavjanofilové se převážně rekrutují z řad stoupenců myšlenek Alexandra Solženicyna. Ve své stati „Jak obnovit naše Rusko“ psané z exilu v USA spisovatel horuje pro ozdravnou kúru země: Rusko musí upustit od všech imperiálních tendencí a uznat plnou samostatnost a právo na sebeurčení periferních národů. Solženicyn prosazoval federaci tří velkých slovanských národů bývalého SSSR: Ruska, Běloruska a Ukrajiny. Zajištění maximalizace rozvoje sibiřských oblastí spatřoval ve vytvoření malých demokratických komunit, beroucích si částečnou inspiraci ze švýcarského modelu. Stoupenci odlišných neo-nacionalistických proudů mu vytýkají, že jeho teze v praxi představují znetvoření imperiální otčiny a propagaci ruralistických utopií, jež by v dnešním hypermoderním světě byly nerealizovatelné.

Eurasianisty je možno nalézt ve všech možných koutech ruského politického života. Odvolávají se na filosofa Lva Gumiljova, který představuje ruskou obdobu Oswalda Spenglera, podle něhož historické událostí korespondují s mírou vášně prostupující jednotlivé národy. Když jsou lidé plni vzrušení, jsou schopni velkých činů. Jakmile však vnitřní rozechvění upadne, národy upadají a umírají. Právě takový je podle něj osud západu. Sovětské hranice představují pro Gumiljova nedotknutelnou veličinu, nicméně nové Rusko se dle něj musí orientovat cestou etnického pluralismu. Cílem tedy není rusifikace periferních oblastí, jejich obyvatelé se však mají stát nerozbornými spojenci „imperiálního lidu.“

Gumiljov, jenž zemřel v červnu roku 1992, interpretoval Leonťjevovy teze v sekulární rovině: Rusové a turkické národy střední Asie mají společnou cestu bez ohledu na náboženské rozdíly. Gumiljovův odkaz lze v dnešní době nalézt především na stránkách novopravicového časopisu Elementy, vedeného Alexandrem Duginem, rovněž tak i v periodiku Den (День), které po zákazu v říjnu roku 1993 změnilo název na Zítřek (Завтра), novinách Alexandra Prochanova a nejrůznějších článcích nejvýznamnějších vlasteneckých spisovatelů a novinářů. Mimoto se s ním však můžeme setkat i v určitých muslimských kruzích okolo Islámské strany obnovy Gajdara Džemala. Což je však ještě více překvapující, mezi eurasianisty patřili i dva členové Jelcinova poradního týmu Rahr a Tolz. Jejich rady a připomínky však byly jen málokdy vyslyšeny.

Podle Alda Ferrariho hájí národní komunisté kontinuitu Sovětského státu jako historickou identitu a autonomní geopolitický prostor, je jim však zároveň jasné, že se již nelze opírat o marxistickou doktrínu. V dnešních podmínkách jsou zastánci „třetí cesty”, v níž hlavní roli hraje koncept národní solidarity. Je to případ zejména předsedy Komunistické strany Ruska Gennadije Zjuganova.

Etničtí nacionalisté čerpají inspiraci v ruské extrémní pravici předcházející rok 1914, jež usilovala o zachování „etnické čistoty” národa. V jistém smyslu jsou xenofoby a populisty. Usilují, aby se přistěhovalci z Kavkazu vrátili do svých rodných končin a zároveň jsou podle ruské tradice horlivými antisemity.

Ruský neonacionalismus je zakotven v tradicích nacionalismu 19. století. Neoruralisté 60. let 20. století, mezi jejichž představitele se řadí mimo jiné Valentin Rasputin, Vasilij Bělov, Solukin nebo Fjodor Abramov, komplexně odmítali západní liberalismus, stavějíce na autentickém konzervativním revolucionářství, a to vše s posvěcením sovětských mocenských struktur! Literární magazín Naš Sovremenik”se stal hlavním semeništěm této ideologie kombinující neoortodoxní vlivy, ruralismus a konzervatismus a prosazující etické a ekologické hodnoty. Komunismus podle jejich názoru vymýtil “mýtické povědomí” a stvořil společnost kompletně vyprázdněných amorálních monster, připravených akceptovat západní fatamorgány. Tato „konzervativní revoluce” se pak potichu počala realizovat, zatímco na západě byla v plném proudu „maškaráda” roku 1968 (na níž má svůj podíl i De Gaulle), jež zrodila kulturní katastrofu, jejímiž následky trpíme dodnes.

Ruští konzervativci rovněž učinili přítrž komunistické fantasmagorii v podobě „progresivního pojetí historie.” Komunisté ruské minulosti hlásali revoluci bez ohledu na cokoli a o zbytek se nestarali. „Progresivní a selektivní interpretaci” konzervativci oponovali prostřednictvím „specifického proudu”, připisujícího stejnou důležitost všem ruským národním tradicím, který fatálně relativizoval lineární koncepci marxismu.

Bibliografie:

Aldo FERRARI, Radici e prospettive del nazionalismo russe, in Relazioni internazionali, leden 1994.
Robert STEUCKERS (éd.), Dossier «National-communisme», in Vouloir, n°105/108, červenec-září 1993.
Gerd KOENEN/Karla HIELSCHER, Die schwarze Front, Rowohlt, Reinbeck, 1991.
Walter LAQUEUR, Der Schoß ist fruchtbar noch. Der militante Nationalismus der russi­schen Rechten, Kindler, München, 1993.
Mikhaïl AGURSKI, La Terza Roma. Il nazionalbolscevismo in Unione Sovietico, Il Mulino, Bologne, 1989.
Alexandre SOLJENITSYNE, Comment réaménager notre Russie?, Fayard, Paris, 1990.
Alexandre DOUGUINE (DUGHIN), Continente Russia, Ed. all’insegna del Veltro, Parme, 1991. Ukázka vyšla v magazínu Vouloir n°76/79, 1991, L’inconscient de l’Eurasie. Réflexions sur la pensée «eurasiatique” en Russie.
Alexandre DOUGUINE, La révolution conservatrice russe, rukopis, ukázky publikovány v magazínu Vouloir.
Konstantin LEONTIEV, Bizantinismo e Mondo Slavo, Ed. all’insegna del Veltro, Parme, 1987 (trad. d’Aldo FERRARI).
N.I. DANILEVSKY, Rußland und Europa, Otto Zeller Verlag, 1965.
Michael PAULWITZ, Gott, Zar, Muttererde: Solschenizyn und die Neo-Slawophilen im heutigen Rußland, Burschenschaft Danubia, München, 1990.
Hans KOHN, Le panslavisme. Son histoire et son idéologie, Payot, Paris, 1963.
Walter SCHUBART, Russia and Western Man, F. Ungar, New York, 1950.
Walter SCHUBART, Europa und die Seele des Ostens, G. Neske, Pfullingen, 1951.
Johan DEVRIENDT, Op zoek naar de verloren harmonie – mens, natuur, gemeenschap en spi­ritualiteit bij Valentin Raspoetin, Mémoire, Rijksuniversiteit Gent/Université d’Etat de Gand, 1992 (nevydáno).
Koenraad LOGGHE, Valentin Grigorjevitsj Raspoetin en de Russische traditie, in Teksten, Kommentaren en Studies (TEKOS), n°71, 1993.
Alexander YANOV, The Russian New Right. Right-Wing Ideologies in the Contemporary USSR, IIS/University of California, Berkeley, 1978.
Wolfgang STRAUSS, Rußland, was nun?, Österreichische Landmannschaft/Eckart-Schriften 124, Vienne, 1993.
Pierre PASCAL, Strömungen russischen Denkens 1850-1950, Age d’Homme/Karolinger Verlag, Vienne (Autriche), 1981.
Raymond BEAZLEY, Nevill FORBES & G.A. BIRKETT, Russia from the Varangians to the Bolsheviks, Clarendon Press, Oxford, 1918.
Jean LOTHE, Gleb Ivanovitch Uspenskij et le populisme russe, E.J. Brill, Leiden, 1963.
Richard MOELLER, Russland. Wesen und Werden, Goldmann, Leipzig, 1939.
Viatcheslav OGRYZKO, Entretien avec Lev GOUMILEV, in Lettres Soviétiques, n°376, 1990.
Thierry MASURE, De cultuurmorfologie van Nikolaj Danilevski, in Dietsland Europa, n°3 et n°4, 1984 (francouzsky vyšlo v magazínu Vouloir).

Článek Roberta Steuckerse Fondements du nationalisme russe vyšel původně na stránkách Euro-Synergies, překlad pochází z anglické verze Foundations of Russian Nationalism, publikované na stránkách Counter-Currents Publishing.

List (1789–1846) přišel první s reakcí jak proti anglické klasické ekonomii (tj. liberalismu), tak proti prvotním socialistům, které marxisté později dehonestovali přívlastkem „utopičtí“. Kritika klasické školy, hlavně díla jejího zakladatele Adama Smitha, spočívá především v tom, že bere v úvahu jen přímé hospodářské činnosti (totiž fyzickou práci a spoření + spekulaci o rentě, zisku a mzdě), kdežto List považuje za ekonomicky významné prvky též politiku a veřejné instituce („od policie k náboženství“). Sám tento přístup, který se neomezuje na tržní hodnoty, nazývá „vítězstvím nad materialismem“. Vystupuje též proti „desorganizujícímu partikularismu a individualismu klasiků“, tj. proti nauce, že soukromý zájem jednotlivých občanů je vždy nejlepším určovatelem hospodářské činnosti státu. List naopak zdůrazňuje činitele skupinové, na prvním místě národní.

Národní myšlenka

Fakt, že liberalismus a priori ignoruje národní zvláštnosti – národ je mu, slovy Thomase Coopera, pouhým „gramatickým vynálezem“ |1| –, a definuje člověka především jako „individuum“ byl pro vlastence Lista nepřijatelný. Na rozdíl od teze liberální ekonomiky o atomistickém sloučení jednotlivců, tedy od kosmopolitismu, který neuznává ani povahu národa ani nebere zřetel na uspokojení jeho zájmu, i na rozdíl socialistů, kteří hlásají kooperaci mezi „třídami“ liberalismem vyvlastňovaných „proletářů všech zemí“, chápe List ve své hospodářské teorii národ jako „původní jednotu“. To je zřejmé novum, neboť i hospodářství ancien régime bylo orientováno podle všemožných hledisek a zájmů (buď absolutistických vládců a jejich dynastií, individuálně-kosmopolitně, nebo zcela všeobecně, univerzálně společensky), ale jen velmi málo národně. Naproti tomu Listova nauka je vybudována na myšlence národa a jeho boj proti klasice – liberalismus přece mluví rád o „lidstvu“ – je postaven na „skutečnosti mnoha národů“.

Teprve Listem tedy nabylo vnější označení „národní hospodářství“ obsahové oprávnění, teprve jím se stal národní zřetel důležitým činitelem hospodářského života jako vedoucí hledisko všech hospodářských úvah. Až s ním proniká ponenáhlu do popředí dělení (od poloviny 19. století stále důsledněji sledované) mezi jednotlivým hospodářstvím, společenským hospodářstvím, světovým hospodářstvím a hospodářstvím národním. A v tomto všeobecném posunutí vůdčích hledisek je také třeba vidět teoretický význam Listova díla.

Autarkismus

Praktickým významem vyplývajícím z prvního je, že List ve svém díle Národní systém politické ekonomie (1841) vyjádřil ideu vytvoření německé celní unie, tj. jednoho národního trhu a cel, jejíž realizaci prosadila v roce 1854 pruská vláda. |2| Popisuje zde rovněž výchovný protekcionismus, který má zachovávat národní produkty, rozumná státní cla k ochraně rozvíjejících se odvětví národního hospodářství |2b| a především „organické pojetí národa“ jako „přirozeného mezistupně mezi jednotlivci a lidstvem“. Zároveň zde ovšem uvádí problematickou kategorii „normálního národa“, pro všechny větší národy údajně platný „normální stav v sobě dokonalého národa“, který určuje převážně staticky. |3| Velmi obecně lze říci, že „národní dokonalost“ vytváří zejména rovnoměrně vyvinutá „dvojramennost“ [Zweiarmigkeit], tzn. rovnováha průmyslu a zemědělství. Pak je „tělo národa“ pro Lista úplné: má harmonii a je zárukou trvání a soběstačnosti i pro „válečný případ“.

Evropa

Podobné úvahy však Lista přivedly k závěru, že za panujících světových poměrů nemohou jednotlivé evropské státy udržovat svou samostatnost a nezávislost proti Britskému impériu vlastními silami a prostředky. Listovo dílo tak – jen zdánlivě paradoxně – obsahuje i základní prvky evropského „kontinentálního“ hospodářského systému, jehož nutnost ostatně zaznamenává již ve zmíněné knize Das nationale System der politischen Ökonomie: „Pevnému sjednocení evropského kontinentu nestojí však dnes nic tolik v cestě jako okolnost, že jeho centrum stále ještě nezaujímá přirozeně mu patřící postavení. […] Kdyby Německo utvořilo s příslušnými pobřežními státy Holandskem a Belgií a dále se Švýcarskem mocnou obchodní a politickou jednotu, mohlo by zaručit evropské pevnině dlouhodobý mír a zároveň tvořit středisko trvalé kontinentální spolupráce.“ A dále: „Je nyní již jasné a bude vždy jasnější, že myšlenka kontinentálního systému se stále vrací, a že nutnost jejího uskutečnění naléhá tím silněji, čím více stoupá anglická převaha.“ Listův podrobný kritik A. Sommer označil „kontinentální alianci“ za politickou osu Listova systému. Jádro této Sommerem nazývané „německé teorie“ je dáno nacionalismem jako cestou k unii. Skutečný cíl nacionálního systému je tak supranacionální, „evropský“. |4| Nacionálním by se mohlo nazývat jen soutěžní úsilí, ale skutečně národní je vlastně jen jakost a struktura tohoto úsilí. List se tak obrací proti vypjatému sobectví, jakožto pohonu evropských národních hospodářství, jejichž úplnost vidí v tom, že rozkvět jedné části je podmíněn vzestupem ostatních, a zároveň dokazuje, že jen národ jako jednota mnoha generací může plnit veliké úkoly, jež mu zaručují nejen hospodářský vzestup, ale i bezpečnost a kontinuitu.

Evropská autarkie

Zkoumat nakolik se tento Listův politický názor kryje s ekonomickou teorií jeho soustavy a poukazovat na jejich rozpory by nás zavedlo daleko. Z dnešního souhrnného pohledu je koneckonců v pravém slova smyslu politické a tudíž dlouhodobé hledisko důležitější než sama hospodářská metoda. |5| Vždyť List již před více jak 150 lety vyslovil politickou ideu, jejíž realizace je dnes jedním z předpokladů přežití evropských národů před prodlužujícím se stínem asijských obrů. Z občanské války v letech 1914–1945 vyšla Evropa poražena a rozdělena mezi vítězné mocnosti, které v ní upevnily své systémy. |5b| Po kolapsu byrokratického socialismu sovětského typu (1989) tu vládne angloamerický liberalismus, jehož sjednocování světa mezinárodním obchodem je nejen velmi nedokonalé, ale pro národy jako takové i smrtící (od „Multikulti“ k „Monoculture“). |6| Paradigma kontinentu osvobozeného od jeho nadvlády tedy zůstává. List sám sice nikde přímo o evropském státu či národě nehovoří, avšak „o velkém celku, který s ostatními celky stejného druhu {míní tehdejší Britské impérium} je jen potud ve styku, pokud je to prospěšné jeho zvláštním společenským zájmům“, ano: to je odkaz, který tento muž nacionalistům, kteří skutečně myslí v prvé řadě z pozic národností a ne státní prestiže, o autarkii zanechal. |7|

Poznámky:

1. Je opravdu náhoda, když takový Ernest Gellner, autor spisku Národy a nacionalismus, pro něhož jsou národy pouze „umělý konstrukt“ 19. století, je prezentován jako „jeden z velkých myslitelů v anglosaských filozofických a společenských vědách“? Velký byznys, který se orientuje na chamtivost, zisk a vykořisťování, každopádně nemůže být více potěšen, než když profesionální filozofové a vědci takto „dekonstruktivisticky“ oznamují, že žádné trvalé či opravdové hodnoty neexistují, že vše je relativní, nebo že hodnoty – kam jistě patří i rodný národ – koneckonců nejsou ani důležité.

2. V Německu platilo do té doby 38 mýtných řádů – ačkoliv 27 z 35 států bylo zapojeno do Bundu pod vedením Pruska – i nejmenším knížatům byla dána možnost zřizovat celní uzávěry. Chtěl-li obchodník dovést své zboží z Hamburku do Vídně nebo do Švýcarska, musel po cestě zaplatit cla osmkrát až dvanáctkrát!

2b. Francie, Holandsko a Rusko se uzavřely proti anglickému dovozu vysokou celní ochranou, takže Anglie většinu svého vývozu směřovala do Německa, kde své výrobky prodávala za velmi nízké ceny. Tím byla ohrožena existence mnohých tamních průmyslových odvětví. Jednotlivé malé německé státy sice postupně také sáhly k celní sebeobraně, aniž by přitom ovšem braly zřetel k zájmům sousedních členů Bundu…

3. Tzn. výpočtem všech vlastností, jež jsou podle něj předpokladem dokonalosti. Listův pojem normálnosti kritizoval zejména Ch. Rist jako jednu „z nejneurčitějších a nejdvojsmyslnějších představ politické ekonomie“. Představa „normálního“ národa pro něj není o nic přesnější než představa normální mzdy či normální ceny, které byly podnětem nekonečných sporů.

4. V meziválečném období se nacionalistickou (ale zároveň i tradicionalistickou) cestu k evropské jednotě pokoušela vytyčit Europäische revue, viz náš článek Karl Anton Rohan: Mezi dvěma kříži, v: Národní myšlenka č. 46/2009.

5. List přirozeně začínal jako revoluční liberál, chtěl přece Německo osvobodit z pout ancien régime, aby neupadlo do postavení jakési kontinentální britské kolonie. Brzy si však uvědomil, že Německo (a potažmo Evropa) by měly jít v této obraně proti Britskému impériu vlastní, specifickou cestou (Sonderweg). V oblasti ekonomie tak provedl to, co Kant, Hegel či Fichte v oblasti filozofie a státovědy a např. Tönnies ve společenských vědách. Důraz na celek (vše, co ve světě existuje, existuje jako celek!) a organično, ať už jde o „etický stát“ či „pospolitost“, zřetelně odlišuje „německou cestu“ od egoistického a mechanického Manchestertum, jak v Německu liberalismus nazývali. Pregnantně tento rozdíl vystihuje Spengler, když se ptá: „Máme dát před Kantovým kategorickým imperativem ´jednej tak, aby se maximum tvého jednání mohlo stát obecným zákonem´ přednost Benthamovu ´jednej tak, abys měl úspěch´?“ (Pruský socialismus)

5b. Již I. světová válka byla některými německými národohospodáři (Naumann, Sombart) interpretována jako obrana prvotního anglického kapitalismu před „disciplinovaným kapitalismem“ německým. V roce 1920 Spengler v závěru Pruského socialismu shrnuje: „Rozhodující otázka nejen pro Německo, ale pro svět, která musí být v Německu pro svět řešena, zní – má v budoucnosti vládnout obchod státu (což znamená prodejnost vlády soukromému vlastnictví) nebo stát obchodu?“ Tato otázka byla vyřešena v roce 1945 dobytím Říšského kancléřství… Avšak krach radikální německé Sonderweg a později i marxistického komunismu, resp. reálného socialismu přece neznamená, že angloamerický liberalismus zůstane jednou provždy bez alternativ!

6. Dogma neomezeného a stálého „růstu“ pak dělá z liberalismu nejnebezpečnější doktrínu vůbec, poněvadž hrozí zničit samotnou ekumenu! Připomeňme si, že v Německu již ve třicátých letech modernizační tendence obsahovaly výraznou ekologickou složku, jejíž kořeny sahají do Listovy doby (Ernst Arndt – O ochraně lesů a péči o ně, 1815, Wilhelm Riehl – Pole a les, 1853). Samotný termín ekologie zavádí zoolog a vitalista Ernst Häckel roku 1867, v roce 1913 vydává Ludwig Klages klíčovou studii Člověk a Země.

7. List však rozhodně nebyl jen teoretikem, žil takřka dobrodružně. Pro své názory a postoje byl nejprve donucen vzdát se profesorského místa na univerzitě a později byl dokonce odsouzen na 10 měsíců. Z vězení uprchl do Ameriky, kde těžbou uhlí zbohatl a domů se vrátil jako americký konsul v Bádensku. Stál mj. u zrodu organizace železniční dopravy v Německu, z jeho iniciativy byly vystavěny důležité dráhy, např. Lipsko – Drážďany nebo Berlín – Hamburk. Dal též podnět k založení Staatslexikonu, kam poté přispíval. Když ovšem těžba v Americe ustala, marně hledal zajištění ve státních službách. Pracoval proto jako novinář, nejprve v Paříži, pak v Augšpurku. S podlomeným zdravím se nakonec rozhodl pro smrt zastřelením.

Literatura:

Miloš Stádník, Friedrich List – první teoretik autarkismu, Praha 1941.

Nouvelle École č. 45: Economie

Slovník národohospodářský, sociální a politický, II. díl, Praha 1931, s. 613

Další ze sci-fi románů? Podobnou otázku nedůvěřivého čtenáře autor v knize několikrát předpokládá a téměř okamžitě své teze obhajuje. Jako klasický odchovanec realismu a geopolitiky tvrdí, že zásadní geopolitické konflikty mají tendenci se vracet, pokud se v minulosti definitivně nevyřešily.

Nové zlomové linie

V 21. století by podle George Friedmana měla skončit více než pětisetletá nadvláda Evropy, protože „centrum světa“ se z Atlantiku přesune do Pacifiku. Na scéně se znovu objeví Japonsko se svými tradičními zájmy z první poloviny 20. století a skončí také to, čemu Friedman říká „americko-džihádistická“ válka. Problém s islámským fanatismem zmizí a v desátých až dvacátých letech budou Spojené státy čelit nové studené válce s Ruskem. Ta nebude tak dramatická jako ta předešlá, ovšem přispěje ke konečnému zhroucení Ruska, zmítaného demografickou krizí. Následkem nové studené války také dojde k rozpadu NATO (poté, co členské státy Německo a Francie nepodpoří pobaltské státy proti ruské intervenci) a k totální proměně evropské mocenské struktury. Nastane soumrak atlantické Evropy a do popředí se posune Polsko, které po téměř čtyřsetleté přestávce naváže na vlastní velmocenské ambice a začne kolem sebe soustřeďovat blok států střední a východní Evropy, který bude pronikat do západní a severní části někdejšího evropského Ruska. Střední a východní Evropa začne být ekonomicky výkonnější než Evropa západní.

George Friedman předpokládá rozpad Ruska na několik částí

Z jihu využijí rozpadu Ruska Turci, kteří ovládnou Kavkaz, stabilizují arabský svět, severní Afriku a k radosti Spojených států izolují Írán. Podobnou politiku povede Japonsko na východě, když intervenuje ve prospěch prosperujícího východního čínského pobřeží, které bude doplácet na příliš centralistickou politiku Pekingu a toužit po odštěpení. V tuto chvíli, tvrdí George Friedman, nastane americký geopolitický sen, Rusko se propadne do bezvýznamnosti, Eurasie bude roztříštěná a nezůstane nikdo, kdo by mohl Spojené státy ohrozit. Boj o hegemonii se ale vrátí za necelých dvacet let.

Dynamika 21. století

Kromě zmíněných zásadních politických změn během jednadvacátého století Friedman předpovídá dramatické změny a zvraty sociálního rázu, které budou nové rozdělení sil do jisté míry předurčovat.
Do roku 2050 dojde v rozvinutých průmyslových zemích k dramatickému poklesu populace, ale ta bude celkově klesat v celém světě. Do roku 2100 by tak dokonce i nejzaostalejší země měly mít takovou porodnost, která sotva stabilizuje jejich populaci. Pokles ale bude pro industriálně vyspělé země znamenat dvě neodvratné věci. Zaprvé, svět se stane ještě závislejším na technologiích. To, co se dnes zdá hudbou budoucnosti a s čím experimentují týmy vědců na špičkových univerzitách a armády ve svých střediscích (různé variantní zdroje energie, vojenské a průmyslové využití vesmíru, robotické systémy, genetické zásahy pro eliminaci civilizačních a jiných chorob), bude do poloviny století když ne součástí běžného života, tak významnou silou ovlivňující naše bytí.

Zadruhé se rozvine potřeba přijímat stále víc a víc nových přistěhovalců. To vytvoří paradoxní situaci. Zatímco dříve viděly rozvinuté země potíž v tom, udržet přistěhovalce za hranicemi, v polovině 21. století je nové problémy donutí, aby je přijímaly a samy mezi sebou o ně soupeřily.

Na významu bude získávat vojenské i civilní využití vesmíru a klíčovou roli budou hrát Spojené státy. Měly by se objevit nové způsoby získávání energie, například ukládání solárního záření přímo v kosmu, které by bylo pomocí mikrovlnného záření vysíláno na zem. To odstartuje revoluci srovnatelnou s vynálezem elektřiny nebo masovým rozšířením internetu. Autor předpokládá, že by tím měla skončit závislost na fosilních palivech, což by znamenalo geopolitický úpadek Předního východu. Jako téměř vždy urychlí zavedení revolučních změn do jednotlivých ekonomik válka.

Třetí světová válka

Jako nit se ve Friedmanově práci vine geopolitický axiom, že USA budou ze své podstaty vždy bránit vzniku hegemonie v euroasijském prostoru, protože to znamená zásadní ohrožení jejich výsadního postavení a vojenské síly. Autorův předpoklad je, že tento cíl budou Spojené státy sledovat i v 21. století, když budou na úkor Ruska a Číny podporovat Polsko, Turecko a Japonsko, které si v roztříštěné Eurasii budou rozdělovat sféry vlivu. Přibližně v polovině století by ale mělo dojít k tomu, že Turecko s Japonskem dosáhnou v Eurasii takové pozice, která začne Američany silně znepokojovat. Z nějakého důvodu se ale USA nerozhodnou uplatnit několikrát prověřenou strategii „rozděl a panuj“.

Nebude k tomu prostor, protože nebude existovat možnost, jak obě tehdy již mocnosti postavit proti sobě. Dojde prý tak k analogii koalice mezi Třetí Říší a Japonském během druhé světové války. Turci s Japonci budou mít společné zájmy, ale každý na jiné straně polokoule. Turecko na Balkáně a v Jaderském moři, zatímco Japonci budou tradičně usilovat o nadvládu v Tichomoří, kde tradičně narazí na Američany. Oba státy protiamerické koalice budou mít také své kosmické programy, ale žádný z nich nebude s to se Američanům vyrovnat. To, říká Friedmann, vyvolá v generálních štábech zmíněných států pokušení si vesmírnou převahu vydobýt silou.

Zde Friedman vstupuje na pole čistých teoretických úvah a následný popis světové války je nutno brát spíše jako prognostickou intelektuální hru.

Iniciátor všeho by měl být systém amerických družic a orbitálních zařízení, jehož části Friedman výstižně nazývá „bitevními hvězdami“. Počítá dokonce se sestavou geostacionárních stanic s lidskými posádkami, které v polovině 21. století budou schopny vést účinnou špionáž, ovládat bezpilotní a hypersonické bitevní letouny a ničit mezikontinentální střely i jiné cíle.

Nadvláda na oběžné dráze bude znamenat absolutní kontrolu světových oceánů a vzdušného prostoru. Nebude existovat operace nebo lokální přestřelka, která by ušla americké pozornosti a případné odpovědi v řádu minut. Japonci a Turci budou takovou převahou frustrováni, a tak jim nezbude než vsadit na riskantní kartu. V určitou chvíli by mohlo dojít k útoku, který by sledoval eliminaci bitevních hvězd. Ani jeden nebude chtít Spojené státy zničit, ale ochromit a vynutit si vyjednávání s cílem nastolit pro sebe výhodnější rozložení sil.

Tak jako mnohokrát v minulosti, ať šlo o obě předešlé světové války nebo starší celoevropské války o hegemonii, se na zlomových místech nakupí mocenský potenciál, který bude v určitou chvíli vržen proti sobě. Styl války však bude jiný. S největší pravděpodobností nebudou vůbec použity jaderné zbraně, i když je státy budou i nadále vlastnit, ale spíše ze setrvačnosti, či jako zbraně „poslední záchrany“. Nejvýznamnější roli budou hrát vzdušné a kosmické síly a využívání dálkově řízených bezpilotních strojů, mnohonásobně překračujících rychlost zvuku, robotické stroje, které nahradí pěchotu například v útocích na stabilní obrněné objekty, zatímco operace pěchoty samotné se budou čím dál více blížit práci speciálních policejních útvarů. Dojde ke zpustošení a zničení velkého území, ale ztráty na životech by nemusely být nijak děsivé. V konečném důsledku, vyslovuje Friedman odvážnou myšlenku, by třetí světová válka mohla co do ztrát lidských, materiálních a ekologických zůstat daleko za čísly z druhé světové války. Válka, která bude stále více odosobněná, by se díky supermoderní technice mohla paradoxně dostat do stavu předmoderního válčení, kdy docházelo ke střetu malých armád a malým ztrátám na civilních životech.

22. století klepe na dveře

Není těžké domyslet, že ve Friedmanově scénáři jsou vítězi války 21. století Spojené státy. Po jejím konci dojde k novému rozložení sil, které způsobí, že Japonsko a Turecko přijdou o části svých sfér vlivu a Spojené státy jako nikdy posílí své postavení, včetně vůdčí pozice ve vesmíru. Válka Ameriku opět posílí a stimuluje její ekonomický růst, dojde k další technologické revoluci, jejíž hlavní součástí bude robotizace a revoluční změny v získávání energie. Tak jako po druhé světové válce, měl by svět v poválečných 60. letech 21. století zažít zlatou dekádu.

Státy někdejší protiamerické koalice válka oslabí, ale ne fatálně. Oslabí také americký spojenec Polsko, posílí Velká Británie a velmi také Indie. Je škoda, že v závěru knihy se autor nevěnuje větší pozornost nastínění dějů v okolním světě. Již se pouze zaměřuje na Ameriku, které předpovídá nový problém – Mexiko.

Mexiko jako stát, který už na počátku 21. století vykazuje zajímavé údaje svědčící o jeho velkém potenciálu, začne mít v průběhu druhé poloviny století čím dál větší zájmy, jejichž akční rádius bude postupovat stále severněji spolu s tím, jak bude v jižních státech americké federace stoupat hispánská natalita a ekonomická aktivita. Severní Amerika bude ještě několik staletí centrem planety, ovšem zda to budou Spojené státy, je otázka. Pravděpodobně se povede bitva, zda centrem Ameriky bude Washington, nebo Mexico City. Jak to všechno dopadne, na to si slovy autora budeme muset počkat do dalšího století.

Zpětný pohled

Představte si, že jste cizinci, a myslete na klíčové body uplynulých sta let. Stojíte řekněme v letech 1920, 1940, 1990, 2001. Teď si k těmto letům vybavte události a ptejte se, jak byste reagovali v debatě s člověkem, který by v roce 1905 mluvil o tom, že během několika let zmizí polovina velkých evropských říší a že ve střední Evropě se záhy objeví státy, jejichž názvy vám nic neříkají, nebo kdyby v roce 1945 mluvil o Německu, které je sjednocené a nejsilnější ekonomikou Evropy. A co kdyby vás někdo v roce 1997 s těžkou krabicí u ucha přesvědčoval, že za deset let si budete zhruba desetkrát menší krabičkou prohlížet fotky, poštu, hrát nejrůznější hry a z pláže na Krétě nakupovat třeba z kamenného obchodu umístěného v Kanadě?

Jistě je možné odhadovat a do jisté míry předvídat, jak se který stát v budoucnu zachová. Můžeme rovněž předpokládat všechny technologické zázraky, které lidstvo bude v polovině 21. století využívat, protože, upřímně řečeno, roboti, hypersonické stroje, geostacionární stanice a výroba elektřiny ze sluneční energie získávané z vesmíru nejsou žádné hvězdné brány, ale něco, s čím se dnes reálně experimentuje.
Rozhodně to nevyjde tak, jak si George Friedman představuje. Po přečtení knihy získáte dojem, že jste dostali do rukou unikátní zbraň, díky které vás už nic nemůže překvapit, nebo varování, díky kterému se v budoucnu vyvarujete kroků, které by mohly vést ke katastrofě.

Některé indicie například skutečně mluví pro to, že ruský vývoj nebude v 21. století jednoduchý, dále také existují názory, brzdící nadšení z čínské ekonomiky a předpovídající, že pekingský model státního kapitalismu jednou musí logicky narazit. Ale určitě je iluzorní domnívat se, že se v průběhu rozpadu Ruska připadne Petrohrad jako sféra vlivu Estonsku, které samo o sobě má měně obyvatel (včetně početné ruské menšiny) než Petrohrad sám.

Nástup Turecka a Japonska je sice očekávatelný, ovšem autor zcela opomíjí Írán, který je v celé knize jen několikrát (víceméně dodatkově) zmíněn. Překvapivě autora nezajímal ani Pákistán, jehož specifické vztahy se Spojenými státy, nepřátelství s Indií a jaderný arzenál vytváří do budoucna kritický potenciál. Friedmanovo heslo „očekávat nemožné“ zní dobře, sám ale evidentně nečekal změnu poměrů na Blízkém východě, kdy během několika měsíců došlo k úplnému překreslení geopolitické mapy. V knize není o důsledcích procesu transformace Blízkého východu ani slovo.

Podstatným problémem celé knihy je, že vychází ze zcela nehybného geopolitického determinismu. Chování států sice má své zákonitosti, z lidské společnosti nelze vymýtit válku jako takovou a v řadě případů se státy opravdu chovají na základě předem odhadnutelných kroků. Ale dnes to nejsou jen státy, ale i nestátní subjekty a mezinárodní korporace, kdo hraje důležitou roli v mezinárodní politice. Rovněž není možné si představovat, že mezinárodní aréna je něco jako chemická laboratoř, kde atomy kyslíku a uhlíku mohou vytvořit pouze oxid uhelnatý nebo uhličitý a nikdy nic jiného. Například tvrzení, že „Rusko bude nuceno zahájit ozbrojené akce vůči pobaltským státům“ zkrátka není nic, než tvrzení George Friedmana. Princip geopolitiky je nakonec pouze jeden z několika možných pohledů, jak se na mezinárodní vztahy a problematiku bezpečnosti dívat. Užitečný, ale ne nezbytně jediný platný.

Americká společnost Strategic Forecasting , Inc. je předním světovým poskytovatelem zpravodajských produktů z otevřených zdrojů. Zaměřuje se na bezpečnostní a strategické analýzy, prognózy vývoje, multimediální servis a další produkty, zejména speciální autorské publikace vlastních členů a spolupracovníků, z nichž mnozí mají dlouholeté zkušenosti s prací ve zpravodajských službách a ozbrojených složkách USA. George Friedman je zakladatelem a v současné době působí jako ředitel.

Převzato ze stránek Diplomatic Affairs.

Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace

Historik Emil Voráček patří nejen mezi první české badatele, kteří systematicky věnovali práci významnému ruskému meziválečnému myšlenkovému proudu, který dnes znovu nabývá na síle a na významu, jakým eurasijství jistě je, ale mezi světové badatele, kteří tak učinili vůbec, neboť eurasijství zatím byla věnována pouze jedna ucelenější monografie.

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Za prazáklad euroasijské syntézy můžeme považovat teorie „russkoj idei“ 19. století, které pod vlivem okolností připisovali carskému Rusku jisté mesianistické poslání. Autoři těchto myšlenek, v jejichž dílech se často objevovaly teze o „třetím Římě“ v zásadě navazovali na „antizapadnickou“ tradici. To však neznamenalo, že „ruská cesta“ musí nutně znamenat vzájemné rozžehnání se západním světem. To ostatně netvrdil ani F. Dostojevskij, pro nějž ruská myšlenka „všelidství“ znamenala specifickou otevřenost a vnímavost ve vztahu k evropské kultuře. Izolacionistického a konfrontačního charakteru nabyla „ruská idea“ teprve v neoslavjanofilství – v panslavistických konstrukcích zmíněného Danilevského a nebyzantinských koncepcích K. Leontjeva. Až zde byl položen důraz na zvláštní ruský „kulturně-historický typ“, který je oddělen od západoevropského (Voráček 2004; 54).

Spíše než panslavistické koncepce Danilevského měla pro formulování eurasijské ideje význam jeho koncepce paralelně se rozvíjejících na sobě nezávislých kultur a odmítání úlohy „pokroku“, čímž jasně mířil vůči jedinému – proti kulturní hegemonii, snaze povyšovat jedny kultury nad jiné, ve finále tedy kulturu německo-románskou nad slovanský způsob života. Danilevského Všeslovanský svaz neměl usilovat o celosvětovou nadvládu, ale měl být nutnou a zároveň jedině možnou zárukou zachování kulturní plurality, jedinou obranou proti celosvětové nadvládě Evropy (Krejčí 2007, 2). Eurasijství se tak stalo jakýmsi vyjádřením nové ruské ideje, kterou tvůrci reagovali na podstatné změny mezinárodní situace a podmínek, jejichž dominantní konstantou byla bolševická revoluce.

Emil Voráček rozvíjí dějiny euroasijského myšlení postupně, od prazákladů, přes zásadní ideové koncepce a názorové střety přelomu 19./20. století, až po důležité období 20. let – tedy ruské porevoluční emigrace. Českého čtenáře možná zaujme fakt, že v době ruské emigrace a formování euroasijské ideologie ve dvacátých letech 20. století bylo jedním ze zásadních míst styků euroasijských intelektuálů a jim spřízněných myslitelů, právě v Praze a z tohoto důvodu pražské archivy dodnes představují velice cenný zdroj informací nejen o eurasijství, ale o vývoji ruského politického myšlení v tomto období vůbec. Patrně nejvýznamnější eurasijec „staré školy“, historik a přírodovědec Petr N. Savickij, autor „Euroasijské kroniky“, prožil léta 1921–45 a 1956–68 v Praze, kde také zemřel.

Střední Evropa vždy hrála v myšlenkách eurasijců důležitou úlohu a na rozdíl od dnešních zástupců tzv. „neo-eurasianismu“, za jehož archetypálního představitele snad nelze považovat nikoho jiného, než Alexandra Dugina nebyli intelektuálové euroasijské staré školy (vyjma Savického) orientováni na geopolitiku, nýbrž na kulturu a filosofii dějin. Styky ruských eurasijců s československým intelektuálním prostředím stojí ještě před solidnějším historiografickým zpracováním (stejně jako vztahy mezi eurasijci a tzv. německou konzervativní revolucí) a sám doktor Voráček připomíná, že jeho publikaci lze v tomto ohledu považovat za jakýsi první start v poznání problematiky eurasijství a on sám zde plánuje další práci a výzkum, stejně tak ale apeluje, či spíše doufá v to, že jeho publikace bude podnětným inspiračním zdrojem pro další badatele.

Drobnou výtku si snad pouze zaslouží závěrečná absence byť jen stručnějšího přehledu současné situace kolem euroasijských směrů, která vzhledem k tomu, že Emil Voráček závěr knihy doplnil zajímavými úvahami nad možnými eventualitami, které budoucnost euroasijským myšlenkovým koncepcím skýtá, mohla být akcentována. V každém případě jde o velice kvalitní knihu, která zaplňuje podstatnou mezeru v poznání (které tak vzhledem k některým aspektům současné zahraničně-politické a geopolitické situace přichází jako na zavolanou) a jistě by neměla chybět v žádné politologické a historické knihovně.

Anotace knihy Emila Voráčka byla původně publikována na Délském potápěči dne 4. října 2008.

Eurasijský kontinent v emigračním souostroví

Každý, kdo se alespoň zběžně setkal s problematikou ruské emigrace po roce 1917, ví, že meziválečné Československo (zvláště Praha) mělo v souostroví ruské emigrace své významné místo.

Stačí vzpomenout osobnosti spojené s naší zemí, jako je básnířka Marina Cvetajevová, byzantolog Nikolaj Kondakov či filosof Nikolaj Losskij. Významný podíl na pobytu řady špiček ruské vědy a kultury u nás měla Ruská akce Vincence Kramáře, stejně jako uvážlivá politika T. G. Masaryka, orientovaná na podporu nebolševické ruské elity s výhledem na možný zisk vlivu v její zemi. Naše věda během devadesátých let minulého století postupně zpracovávala některé aspekty dějin ruské emigrace a na tomto poli vznikla řada pozoruhodných prací (M. C. Putna, M. Zadražilová: Rusko mimo Rusko, N. Savický: Češi v Rusku, Rusové v Čechách, sborník Duchovní proudy ruské emigrace a některé další). Přesto stav českého zkoumání této problematiky ještě není možné považovat za uspokojivý a v budoucnu lze jistě očekávat další práce, zpřesňující a mapující další bílá místa.

Jedním z velkých témat je činnost skupiny eurasijců, které se věnuje publikace Emila Voráčka Eurasijství v ruském politickém myšlení. I tady je naše země jen jedním z ostrovů, kde příslušníci hnutí pobývali. V jejich případě však mělo Československo výsadní postavení: působila zde vůdčí osobnost eurasijství: Pjotr Nikolajevič Savickij.

Jak zkoumat oceán

Čím bylo toto hnutí pozoruhodné? Eurasijství vzniklo jako reakce na politický a kulturní zlom, který přinesla první světová válka a bolševická revoluce, kdy se zhroutily konstitučně-monarchistické jistoty staré Evropy. Evropa prožívala období okouzlení radikálními – levicovými i pravicovými – idejemi a demokracie se zdála mnohým intelektuálům být systémem slabým a bezbarvým. Eurasijství chtělo odpovědět na prastarou otázku, co je Rusko a kam kráčí, a to způsobem novým a neotřelým. Inspirováni teorií kulturně-historických typů Danilevského, vytvořili členové hnutí představu (nebo mýtus, chcete-li) Eurasie, „kontinentu-oceánu“, rozsáhlého a svébytného prostoru, kde přírodní podmínky tvoří jedinečnou syntézu s lidskou kulturou, která jej obývá. „Rusko není ani Evropa, ani Asie, nýbrž zvláštní kulturní svět, nacházející se mezi Asií a Evropou, který se historicky rozvíjel tu za spolupráce, jindy za boje i s Evropou i s Asií“ (G. Vernadskij). Eurasie má vlastní charakteristiku etnickou, kulturní, ekonomickou, náboženskou, a dokonce i lingvistickou. Její dějiny probíhají ve velkých cyklech a jsou imanentním procesem s vlastními zákonitostmi. Na tomto „kontinentu-oceánu“ se během dějin vyskytovala celá řada státních útvarů, ale sjednotit natolik pestrý, avšak jednotný prostor se podařilo jen mongolské říši a ruskému impériu. Sovětský svaz pak byl přes výhrady vůči bolševickému režimu příslušníky hnutí vnímán jako další ztělesnění jejich Eurasie. Příslušníci hnutí nebyli ani bolševiky, ani nacionalisty, byli však stoupenci kulturní autonomie až izolacionismu svého prostoru.

Eurasijství se od počátku formovalo jako diskusní prostor, kde své příspěvky ke studiu přinášeli přední představitelé hnutí. A nejednalo se o osobnosti druhořadé; kromě ekonoma a geografa Savického patřil k předním myslitelům světoznámý lingvista Nikolaj Trubeckoj, historik a kulturolog Georgij Vernadskij, budoucí teolog Georgij Florovskij, filosof Lev Karsavin a další. Někteří z nich (například poslední dva jmenovaní) patřili k hnutí jen po určité období jeho rozkvětu, jiní zůstali eurasijským myšlenkám věrni do konce života.

Eurasijci vyvíjeli velmi aktivní činnost: kromě publikování sborníků svých prací vydávali řadu časopisů, pořádali přednášky a diskusní večery. I v dnešní době se můžeme pozastavit nad metodologií, s jejíž pomocí se pokoušeli uchopit fenomén Eurasie, či spíše Ruska v širším kontextu. Právě metoda různých hledisek, snažících se o uchopení určitého časoprostorově vymezeného fenoménu, by mohla být dodnes inspirujícím přístupem nejen ke studiu Ruska, ale i takových areálů, jako je například Balkán, Indie nebo Čína. Eurasijci přicházeli s novými hledisky na vývoj kultur: všímali si kupříkladu jejich spojitosti s přírodními cykly a z nich vyplývajícího rytmického opakování jistých historických jevů, postulovali souvislost kultury s klimatickými a vegetačními pásy (protiklad „stepních“ a „lesních“ kultur) apod. Dalším inspirativním prvkem bylo objevování alternativních výkladů dějinných událostí či zdůrazňovaní faktorů dříve považovaných za marginální.

Eurasijský způsob nazírání měl však také své negativní stránky. Zjevná byla například jistá vykonstruovanost samotného předmětu studia: existence Eurasie se apriorně předpokládala a důkazy se dohledávaly až zpětně. Aby byl potvrzen eurasijský charakter Ruska, příslušníci hnutí potlačovali ve svých studiích vazby ruského kulturního okruhu na Evropu, a naopak uměle zdůrazňovali spjatost s Mongolskem či islámským světem. Izolacionismus ve vztahu k Evropě přinášel další problematické momenty: v oblasti náboženství bylo pravoslaví uměle oddělováno od západního křesťanského světa, v lingvistice docházelo k pokusům propojit slovanské jazyky s jazyky východními (tzv. eurasijský jazykový svaz) na úkor jejich vazeb s jazyky románskými a germánskými.

Vědecké píky a úchylky

Určitou distanci dnešní vědy k eurasijskému hnutí však zapříčinila jiná vlastnost tohoto hnutí, ve své době považovaná za přednost: hnutí bylo strukturované po vzoru politické strany. V době mezi dvěma světovými válkami, prodchnuté duchem stranictví a spolkařství, s velkou oblibou členských průkazek, sjezdů a platforem, se nejednalo o nic tak výjimečného. Eurasijské hnutí však sledovalo vysoký cíl: studium Eurasie-Ruska mělo vést nejen k pochopení tohoto prostoru, nýbrž k šíření vlastních představ a postupnému převzetí moci. Proto byla na území SSSR vedena propagační činnost, která však velkých úspěchů nedosáhla. Mnohem úspěšnější byla činnost sovětské rozvědky ve vlastním eurasijském hnutí, které bylo pečlivě sledováno a patrně i infiltrováno. Strach z této infiltrace přiváděl vedení hnutí k pokusům o různé „konspirační“ kroky. Vcelku byl vztah hnutí k sovětskému režimu sice odmítavý, avšak pragmatický. To ale nebránilo v likvidaci clamartské sekce hnutí, otevřeně hlásající probolševické pozice, a jejího prohlášení za „úchylku“. Obecně lze říci, že hnutí nebyly cizí některé ideje krajní levice (společné vlastnictví, centrální plánování), stejně jako krajní pravice (izolacionismus, sebestřednost, národní výlučnost).

Doba největšího rozkvětu eurasijství připadla na polovinu dvacátých let, v letech třicátých již hnutí spíše jen přežívalo. Svou roli zde jistě sehrála změna politické a duchovní atmosféry, kdy začalo být zřejmé, že sovětský režim je stabilnější, než se očekávalo, a šance na politický úspěch jsou u hnutí minimální. Také hlavní filosofická idea hnutí se začala vyčerpávat a mnozí z jeho aktérů nacházeli závažnější pole pro své působení. Eurasijství se však nevytratilo. Stejně jako nebyl nahodilý jeho vznik (hnutí mělo hluboké kořeny v ruském myšlení slavjanofilského a neoslavjanofilského typu), tak v dalším vývoji zcela nevymizely ani jeho myšlenky. Po druhé světové válce v USA úspěšně působil a propagoval eurasijské myšlenky G. Vernadskij, v Rusku eurasijství aplikoval a rozvíjel etnolog a historik Lev Gumiljov (některé jeho práce jsou přeložené i do češtiny). Gumiljovovy teoretické práce se staly mimořádně populárními na počátku devadesátých let, kdy došlo v postsovětském Rusku k oživení eurasijských idejí. Tehdy se objevily eurasijsky zaměřené organizace, vydávala se literatura a periodika. Přestože řada z těchto organizací existuje dodnes, jejich vliv je okrajový. O vlivu těchto myšlenek se hovoří v případě některých idejí populárních prakticky v celém politickém spektru současného Ruska, jako je multikulturalismus, Rusko jako zvláštní kulturní celek, odlišnost Ruska od euroamerické civilizace apod. Tyto ideje jsou však v Rusku tradiční přinejmenším od počátku XIX. století, mají dosti povšechný charakter a celou řadu analogií v jiných zemích, a proto je lze stěží považovat za čistě eurasijské. Je pozoruhodné, že nejvyššího slyšení se eurasijským idejím dostalo nikoli v Rusku, nýbrž v dnešním Kazachstánu, kde slouží ke konstituování státní ideje tohoto nového státu.

Kniha Eurasijství v ruském politickém myšlení může českému čtenáři podat o eurasijské problematice široký a rozvrstvený přehled. Je uvedena přehledem pramenů a historiografie zvoleného tématu, po níž se autor v následujících třech kapitolách věnuje kořenům a kontextům hnutí. Nejprve se zastavuje u ruského myšlení před rokem 1917, poté u myšlenkových proudů porevolučních, z nichž eurasijství vzniklo, a nakonec u vymezování vůči soudobému evropskému ideovému kontextu. Značnému prostoru, který je v práci udělen zdrojům a okolnostem fenoménu eurasijství, však neodpovídá rozsah věnovaný hnutí samému. Pojednání o něm začíná až v druhé polovině knihy. Myšlenkovému obsahu hnutí je v podstatě věnována jen kapitola Eurasijská syntéza, kdežto následující kapitola Eurasijství jako politické hnutí je již zdařilým popisem dějin eurasijské organizace. Poslední hlava se pak věnuje ohlasu hnutí a diskusi o něm. Z obsahového hlediska lze konstatovat, že autor se soustřeďuje spíše na popis vnějších událostí a okolností než na hlubší analýzu vlastních eurasijských konceptů. Čtenář může postrádat širší komentování základních myšlenkových motivů a rozbor textů koryfejů hnutí. Z hlediska kompozice se práce blíží sborníku článků, které byly jejím zdrojem. Mnohá fakta se nejednou opakují, ne vždy se však shodují: Berďajev je na s. 77 pojímán jako „liberální intelektuál“, kdežto na s. 96 jako „personalistický socialista“; několikrát se komentuje odchod Florovského od hnutí (např. s. 230, 252), opakovaně se definují některé pojmy atd. Lze tu vytknout i drobné nepřesnosti: Berďajev nestudoval v Německu (s. 69); nebyl ani liberálem, ani ortodoxním křesťanem (s. 96); většina autorů sborníku Věchi nepatřila mezi liberály (někteří se přimykali k neoslavjanofilskému hnutí a byli liberály za výše zmíněný sborník kritizováni); s Geršenzonem si z opačného rohu pokoje dopisoval nikoli Vladimir, nýbrž Vjačeslav Ivanov (s. 253); Vladimir Solovjov nemohl být zdrojem eurasijství, protože ostře kritizoval koncepty národní a kulturní výlučnosti (s. 247) atd. Přesto je třeba ocenit objektivitu a vyrovnanost, s níž si autor všímá kladných i záporných stránek složitého hnutí, včetně jeho kontroverzního politického zaměření. Kniha významně přispívá k mapování prostoru kulturního a myšlenkového života ruské emigrace, který se úzce dotýká i našich zemí. Jistě nebude na tomto poli příspěvkem posledním.

Recenze Hanuše Nykla byla převzata z Literárních novin č.52/2004.

O autorovi

PhDr. Emil Voráček, DrSc. se narodil 18. 7. 1950 v Plzni. Po maturitě v roce 1969 studoval na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT; v roce 1970 byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde v letech 1970-1975 vystudoval obor dějepis – politická ekonomie. V roce 1976 složil rigorózní zkoušky a získal titul PhDr. (udělen roku 1976). V roce 1981 složil příslušné zkoušky a získal titul CSc. (uděleno 1981). Od roku 1975 pracoval v Československo-sovětském institutu ČSAV. Po jeho zrušení v lednu 1990 a po osobní atestaci získal místo v Ústavu dějin střední a východní Evropy ČSAV. Po zrušení tohoto ústavu v roce 1993 přešel do Historického ústavu AV ČR, kde pracuje dodnes. Je samostatným vědeckým pracovníkem oddělení obecných dějin 19. a 20. století. V prosinci 2001 obhájil titul DrSc. Je vedoucím pracovní skupiny výzkumu ruských dějin.

Zaměřuje se především na nejnovější dějiny Ruska, resp. Sovětského svazu ve 20. století. Svoji pozornost soustřeďuje na modernizaci ruské společnosti, na problematiku stalinismu, jeho mocenských mechanismů, institutů, a úlohy jednotlivých vrstev společnosti v komparativní perspektivě. Dalším ohniskem jeho badatelského zájmu jsou dějiny ruského politického a sociologického myšlení, historie česko-ruských a československo-sovětských vztahů a problémy transformace zemí bývalého sovětského bloku a jejich přechodu k demokratickému politickému systému. Zde věnuje pozornost zejména problematice společenské stability a občanské společnosti jako podstatného stabilizačního prvku.

Organizoval a referoval na řadě mezinárodních vědeckých konferencí, z nichž uvedme konferenci na téma „The Legacy of the Past as a Factor of the Transformation Process in Postcommunist Countries of Central Europe (Territory of Poland, Czech Republic, Slovák Republic, Hungary, former GDR)” konanou v Praze v roce 1993. E. VoráČek je editorem několika konferenčních sborníků (např. „Československo 1918-1938″, 1999; „TGM. Demokracie a evropanství”, 2001). Na VI. světovém kongresu výzkumu střední a východní Evropy (ICCEES) v Tampere na přelomu července a srpna 2000 referoval o stavu českého historického výzkumu Ruska.

Je autorem dvou monografií a více než stovky odborných studií. Vlednu 2001 byl zvolen předsedou Společnosti pro výzkum východní a střední Evropy v ČR (asociovaný člen ICCEES). Je členem redakční rady Slovanského přehledu a česko-ruské komise historiků a archivářů. Přednáší na Ústavu politologie FF UK v Praze, příležitostně pak zejména na Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové a v Osteuropa Institut der Freie Universität Berlin, jakož i na Moskevské diplomatické akademii (MGIMO).

(Životopisné údaje jsou aktuální k r. 2004 – pozn. redakce DP)

Název: Eurasijství v ruském politickém myšlení
Podnázev: Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace
Autor: Emil Voráček
Formát / stran: 352 stran, 21x13cm, česky, brožovaná vazba
Datum vydání: 2004 (1. vydání)
EAN: 9788086277349
ISBN: 80-86277-34-8
Nakladatel: SET OUT

Knihu je možno zakoupit ZDE.

Čtvrté Fascikly navazují téměř na předchozí (viz Dobrovolníci za Evropu). Julius Evola se zamýšlí nad problémy pevného základu, hlubšího smyslu a organičnosti evropského sjednocení, které nutně „vyžaduje vyšší cit než prostý nacionální pud“. Poukazuje na v dějinách poměrně vzácné příklady evropské jednoty a z konzervativně-revolučních pozic určuje formu a předpoklady pro její obnovu a trvání. Vymezuje se přitom nejen vůči demoliberálním a neomarxistickým pojetím, ale i těm koncepcím, které vzešly z poválečného protisystémového milieu (Mosley, Yockey-Varange, Thiriart aj.). Klíčové pojmy jsou: Evropská akce, řád, vůdce, aristokracie, „paras“, „vnitřní detoxikace“, říše, synergie, supranacionální, jednota v mnohosti atd. Poznámky a vysvětlivky podávají i tentokrát vcelku široký, byť nutně stručný přehled „nacionálního evropanství“.

Jak dál?

Evolův text vznikal hluboko v době „studené války“. To přirozeně vybízí ke srovnání s dnešní situací: Sny o rozpadu komunistického bloku a znovusjednocení Německa se staly skutečností. Avšak ideové vakuum EHS, které navázalo na to, co se podařilo vytvořit do roku 1945 pouze v hospodářské rovině, bylo při zrodu a vývoji EU ve značné míře vyplněno názorovými proudy a silami kořenícími v různých formách trockismu.

Přistěhovalectví alogenních, podnícené druhdy kapitalistickými a imperialistickými zájmy, se tak pod nynějším „neotrockistickým“ dohledem mění v katastrofu přenárodnění našeho kontinentu. Křesťanské církve jim v tom asistují – z defenzivního postoje jakoby přešly na stranu svých někdejších nepřátel a čestné výjimky několika frakcí jsou bezmála na indexu. Americká vojenská přítomnost v Evropě pokračuje, byť kleště mezi Východem a Západem opět nahradila geopolitická linie Sever – Jih: vnější ohrožení Evropy teď přicházejí hlavně „zdola“. Tak by bylo možné pokračovat.

Otázka ovšem zní: Co z dosavadního sjednocování Evropy pod vlivem „liberálů“ (míněno především v americkém smyslu) je třeba chránit, co měnit a co ničit? Nacionalisté všech odstínů by se měli učit formulovat neukvapené, ostré odpovědi. Neboť formy minulosti pomáhají čelit budoucnosti!

Související články:

1. Třetí sešit Edice Fascikly: Dobrovolníci za Evropu

Autor: Kerry Bolton

Rivkinův plán na podvrácení francouzské mládeže

Když v roce 2010 americký velvyslanec ve Francii Rivkin pozval delegaci kolegů z Pacifické rady pro mezinárodní vztahy do Francie, nastínil jim program amerikanizace Francie, který se v prvé řadě opírá o muslimskou menšinu a indoktrinaci francouzské mládeže korporátně-globalistickými myšlenkami. Apeloval přitom na společný závazek Francie a USA k prosazování “rovnosti.”

Wikileaks tento “tajný” program zveřejnily. Je nazván “Strategie zapojení menšin.” [1] V něm Rivkin odhaluje program, který je flagrantním vměšováním do vnitřních záležitostí suverénního národa a jehož hlubším smyslem je usilování o změnu chování generací muslimské a francouzské mládeže, díky které by se zapojily do nové globalistické syntézy; která by spíše měla být nazvána novou humanitou: Homo Economicus nebo jak finanční analytik G. Pascal Zachary říká “globální Já,” [2] aby se dosáhlo toho, co Rivkin nazývá “národním zájmem” USA.

Rivkin zahajuje svoji řeč prohlášením, že velvyslanectví vytvořilo “Strategii zapojení menšin,” která je zaměřena především na muslimy ve Francii: “Integrujeme rovněž snahy různých oddělení velvyslanectví, v rámci cílové skupiny se zaměřujeme na vlivné vedoucí osoby a vyhodnocujeme materiální i duchovní ukazatele úspěchu naší strategie.” [3]

Rivkin si je jistý, že ideologicky liberální historie Francie “nám poslouží při realizaci naší strategie, kterou jsem zde nastínil … v rámci které vyvíjíme tlak na Francii…” Povšimněte si fráze “vyvíjíme tlak na Francii.” Podle Rivkina je americká globální agenda spojena s jeho plánem na přeměnu Francie v “prosperující politické zřízení [které] bude pomáhat při prosazování našich zájmů v rošiřování demokracie a zvyšování stability na celém světě.” Tento program se zaměří na francouzské a muslimské “elity,” jeho součástí avšak i bude masivní propagandistická kampaň zaměřená na “všeobecnou populaci,” s důrazem na mládež.

Program také zahrnuje přepsání francouzské historie na školách, s cílem dát větší důraz na úlohu ne-francouzských menšin ve francouzské historii. To znamená, že Pepsi/MTV generace Američanů bude formulovat novou definici francouzské kultury a psát nové stránky francouzské historie, aby byly v souladu s globalistickou agendou. Za tímto účelem: “…budeme pokračovat a zintenzivňovat naši spolupráci s francouzskými muze a pedagogy, abychom přetvořili osnovy výuky historie na francouzských školách.”

“Taktika číslo tři” je nazvána: “Launch Aggressive Youth Outreach” (Spuštění iniciativy pro aktivní podporu mládeže). Tak jako v jiných státech, na které se zaměřuje americké ministerstvo zahraničí a jeho spojenci – Sorosova síť, Freedom House, Movement.org, National Endowment for Democracy, Solidarity Center,[4] a tak dále – je v jejich hledáčku nespokojená, rebelující mládež. Hlavním vykonavatelem tohoto úsilí je velvyslancem iniciovaná meziorganizační Iniciativa na podporu mládeže (Youth Outreach Initiative), jež se zaměřuje na “vytvoření pozitivní dynamiky mezi francouzskou mládeží, která povede k větší podpoře amerických zájmů a hodnot.” Mohou být záměry vyjádřeny ještě více prostěji? Jde o kulturní a politickou amerikanizaci.

Zde se můžeme nejjednodušeji vyhnout hantýrce a jasně vidíme, co se za touto strategiíí skrývá: vytvoření generace, která “povede k větší podpoře amerických zájmů a hodnot.” Tyto “zájmy a hodnoty” USA budou Francouzům prodány jako hodnoty francouzské, spočívajících na základě buržoazních ideálů roku 1789, které stále zatěžují francouzskou ideologii jak na levici, tak i na pravici. Francouzi budou naučeni si myslet, že zachovávají francouzské tradice, namísto toho že jednají jako agenti změny v souladu s “americkými hodnotami” – hodnotami globální vesnice a globálního supermarketu. Dalekosáhlý program, obsahující různé indoktrinační metody je popsán:

“Abychom dosáhli těchto cílů, budeme stavět na již fungujících Public Diplomacy (česky např. zde) programech a vytvoříme další kreativní prostředky, jak ovlivnit francouzskou mládež – využitím nových médií, korporátních partnerských programů, celostátních soutěží, plánovaných akcí na podporu mladých, speciálně pozvanými americkými hosty.” [5]

Program zaměřený na francouzskou mládež je podobný tomu, který byl zaměřen na vytvoření předvoje “sametových revolucí” od zemí východní Evropy až po severní Afriku. Potenciální budoucí vedoucí činitelé budou vybráni zastoupením amerického ministerstva zahraničí ve Francii a podporováni v tom, aby hráli svoji úlohu ve Francii podle amerického modelu:

“Vyvineme rovněž nové nástroje, abychom rozpoznali, dověděli se o nich a ovlivňovali budoucí francouzské vedoucí činitele.

Tak jak budeme rozšiřovat výcvik a výměnné příležitosti (Rivkin zřejmě myslí výměnné pobyty studentů – pozn. překladatel) pro francouzskou mládež, budeme rovněž nadále absolutně ujišťovat, že tyto výměnné příležitosti jsou přístupné pro všechny.

Budeme stavět na již existujících mládežnických sítích ve Francii a vytvoříme i nové v kyberprostoru, spojujíce navzájem budoucí francouzské vůdce ve fórech, jejichž hodnoty budeme napomáhat utvářet – hodnoty rovnosti, vzájemné úcty a otevřeného dialogu.” [6]

Zde Rivkin obhajuje něco, co je více než ovlivňování muslimů ve Francii. Prohlašuje, že vyznamnou část programu bude zaměřena na ovlivňování francouzské mládeže, potenciálních vůdců, americkými ideály, ukrytými za fasádou ideálů francouzských. Americké ministerstvo zahraničí a jeho spojenci – korporace a nevládní organizace, chtějí “utvářet jejich hodnoty.” Globalistický program pro Francii je zde dostatečně jasně vyjádřen – převýchova francouzské mládeže. Člověk by si mohl myslet, že to [výchova mládeže] je úlohou francouzské vlády, katolické církve a rodiny – posledně dvou jmenovaných obzvláště. Jsou to však američtí byrokraté a jejich duchem chudí pomocníci, kdo mají formulovat nové “francouzské hodnoty.”

Tak jako ve státech, které byly vybrány pro “sametové revoluce” je součástí strategie i vymezení politických hranic. Jak nedávno prohlásila Hillary Clintonová k typu státu, který americká vláda očekává že povstane po odstranění Kaddáfího – nová Libye by měla být lidovou demokracií, otevřenou všem názorům, ovšem jen potud, pokud tyto názory budou oddány myšlenkám “rovnosti” a “demokracie,” jinými slovy, v Lybii musí dojít k rozšíření svobody, ovšem jen do té míry, aby tato svoboda nepřekročila její americkou definici. A pokud někdo překročí hranici akceptovatelné demokracie, americké bombardéry jsou v pohotovosti. Nicméně co se týče Francie, že do tohoto vymezení francouzské politiky, jednající v souladu s globalistickým diktátem, nemohou zapadat jakékoli “xenofobní” elementy, mezi které v dnešním kontextu může patřit i snaha o návrat k velké politice De Gaullovy éry. Proto “Taktika číslo 5″ uvádí:

“Za páté, budeme pokračovat v našem projektu sdílení nejlepších zkušeností s mladými vůdci ze všech oblastí, včetně mladých politických vůdců ze všech umírněných stran, kteří tak budou mít k dispozici nástroje a mentoring k tomu, aby se mohli dále vyvíjet. Vytvoříme anebo budeme podporovat výcvik a výměnné programy, které budou vštěpovat trvalé celospolečenské hodnoty školám, občanským sdružením a skupinám, blogerům, politický poradcům a místním politikům.” [7]

Rivkin zde nastiňuje výcvikový program budoucích francouzských vedoucích politiků a společenských činitelů. Zatímco programy americkou vládou podporovaných nevládních organizací, jako je například Národní nadace pro demokracii (NED – National Endowment for Democracy) – údajně vytvořené za účelem vypracování kompletních programů a strategií pro politické strany v “rozvíjejích se demokraciích,” jakými jsou například bývalé státy sovětského bloku – mohou být obhájeny na základě nedostatku liberálně politických demokratických tradic v těchto zemích, stejné oddůvodnění ale může být těžko použito na ospravedlnění amerického vměšování do francouzské stranické politiky.

K tomuto záměru Rivkin dodává, že tisíc amerických učitelů angličtiny, kteří vyučují na francouzských školách, bude vybaveno propagandistickými materiály, potřebným k vštěpování požadovaných ideálů do hlav jejich francouzských žáků: “Poskytneme rovněž materiály pro výuku tolerance síti více než tisíce amerických vysokoškolských studentů, kteří každým rokem vyučují angličtinu na francouzských školách.”

Širokospektrální program bude koordinován “Pracovní skupinou pro menšiny” (Minority Working Group) ve spolupráci s Iniciativou na podporu mládeže (Youth Outreach Initiative). Jedním z problémů, monitorovaným touto skupinu bude “pokles lidové podpory xenofobních politických stran a hnutí,” a to z důvodu ujištění, že program funguje, poněvadž by měl úspěšně zabraňovat úspěchu jakékoli “extrémní” nebo “xenofobní” strany, která by mohla vystupovat proti globalizaci.

Rivkin objasňuje suberzivní charakter programu, když říká: “Zatímco se nebudeme nikdy k tomuto pozitivnímu vývoji hlásit, budeme se i nadále soustřeďovat na pokračování v našich výše popsaných aktivitách, které podněcují, prosazují a stimulují vývoj správným směrem.”

Jaká by byla reakce, kdyby francouzská vláda prostřednictvím svého velvyslanectví ve Washingtonu zahájila program na radikální změnu Spojených států v souladu s “francouzskými národními zájmy,” vštěpovanými prostřednictvím “aktivní programu pomoci” zaměřeného na mládež, “francouzskými ideály” maskovanými jako “americkými ideály o lidských právech”? Jaká by byla reakce americké vlády, kdyby zjistila, že francouzská vláda se pokouší ovlivnit chování Afro-Američanů, Amero-Indiánů a Latinos? Jaká by byla oficiální reakce na fakt, že francouzští učitelé jazyků na amerických školách se pokouší vštípit americkým žákům ideály, které jsou ve službách francouzských zájmů?

Hypotetická reakce může být vyvozena z americké reakce na “sovětskou infiltraci,” kdy Senát a výbor Kongresu vyšetřovali každého, kdo byl i jen vágně spojen se Sovětským svazem. Jaký je zde rozdíl? Spojené státy provádějí subverzivní strategii v zájmech jejich globálně operujících elit, namísto v zájmech Sovětského svazu nebo komunismu. A rovněž to není o tom, že by Spojené státy měly nějaké významné kulturní dědictví, které by mohlo poskytovat kterémukoli evropskému národu, o Francii ani nemluvě, za příklad dobrého vkusu a umělecké vybranosti, na kterých by mohla být budována národní identita. V tomto případě by se spíše jednalo o její dekonstrukci.

Poznámky:

1. C. Rivkin, “Minority Engagement Report,” US Embassy, Paris.
2. G. Pascal Zachary, The Global Me: Why Nations will succeed or Fail in the Next Generation (New South Wales, Australia: Allen and Unwin, 2000).
3. Rivkin.
4. K. R. Bolton, “The Globalist Web of Subversion,” Foreign Policy Journal, February 7, 2011.
5. Rivkin.
6. Rivkin.
7. Rivkin.

Druhá část článku Kerry Boltona: The Rivkin Project: How Globalism Uses Multiculturalism to Subvert Sovereign Nations, Part 2 vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing dne 15. března 2011.

Související články:

1. Rivkinův plán: Jak globalismus využívá multikulturalismus k podvracení suverénních národů, část 1

V době od 19 – 22. října 2010 pozval Charles Rivkin, americký velvyslanec ve Francii, 29-ti člennou delegaci z Pacifické rady pro mezinárodní vztahy (PCIP – Pacific Council on International Policy) na konferenci do Francie, jejímž hlavním tématem byla diskuse o francouzsko-arabských/a islámských vztazích. [1] Setkání bylo součástí dalekosáhlé podvratné agendy, jejímž cílem je změnit celkovou tvář Francie, především však uvědomění francouzské mládeže, což zahrnuje využití francouzské muslimské mládeže v typicky manipulativní globalistické strategii, která se skrývá za obvyklou fasádou “lidských práv” a “rovnosti.”

Globalistická delegace na americkém velvyslanectví

Zpráva PCIP z konference uvádí:

“… Delegace se dále soustředila na tři klíčová témata. V rámci prvního, skupina delegátů probrala francouzsko-muslimskou problematiku v diskusi s Dr. Bassma Kodmanim, ředitelem Arabského reformní iniciativy (ARI – Arab Reform Initiative; ARI na stránkách CFR – Rady pro zahraniční vztahy) a Rachidou Dati, první ženou severoafrického původu, jež byla členkou francouzského vládního kabinetu (Strážkyně pečeti – ministryně spravedlnosti, 2007-2009), v současnosti zastávající úřad starostky 7. pařížského okrsku. Návštěva Velké mešity v Paříži pak poskytla dodatečný vhled do této problematiky.

V rámci druhého tématu se delegáti setkali s Jean-Noel Poirierem, obchodním ředitelem Arevy pro zahraniční trhy a Bricem Lalondem, bývalým ministrem ekologie a současným zmocněncem Francie pro mezinárodní jednání o klimatických změnách, kdy se zaměřili na energetickou politiku a problematiku atomové energie a rozdílné přístupy k nim ze strany Francie a Spojených států. A nakonec delegace prozkoumala společné rysy mezi médii a kulturou v Kalifornii (Hollywood) a Francií na setkání v pařížském Louvru, Musee D’Orsay a FRANCE 24 – televizní stanicí sídlící v Paříži, která se zaměřuje na zahraniční zpravodajství a aktuální témata.” [2]

Prvořadým okruhem zájmu se jeví multikulturní problematika, a to nejen v rámci arabských a muslimských záležitostí ve Francii, důležitá je i diskuse o dopadu “hollywoodské” kultury na Francouze.

Spojené státy již hrají dlouho dvojitou hru “války s terorismem,” který je “islámského” původu, což je jedním ze základních článků jejich post-studenoválečné taktiky uměle vytvořených permanentních krizí, kdy využívá “radikální islám” ke svým vlastním účelům. Mezi velmi dobře známé příklady patří:

1) Podpora Usámy bin Ládina ve válce proti Sovětskému svazu v Afghánistánu,
2) Podpora Saddáma Husajna ve válce proti Íránu,
3) Podpora Kosovské osvobozenecké armády při odtržení na nerostné suroviny bohatého Kosova od Srbska, kdy byla Kosovská osvobozenecká armáda zázračně přeměněna z “teroristické organizace” (jak ji vedlo na seznamu Ministerstvo zahraničí Spojených států) na “bojovníky za svobodu.”

Když se američtí globalisté tváří jako přátelé muslimů, druzí jmenovaní by si měli od Velkého šajtana držet velký odstup.

Co se skrývá za PCIP?

Pacifická rada pro mezinárodní vztahy, jíž je Rivkin členem, byla založena v roce 1995 jako regionální pobočka všudypřítomného globálního think-tanku Rady pro zahraniční záležitosti (CFR – Council on Foreign Reactions), [3] sídlí v Los Angeles avšak má “členy a aktivity po celém Západním pobřeží Spojených států a působí i mezinárodně.” Mezi korporace, které PCIP podporují patří mj.:

Carnegie Corporation of New York
Chicago Council on Foreign Relations
City National Bank
The Ford Foundation
Bill and Melinda Gates Foundation
The William & Flora Hewlett Foundation
Rockefeller Brothers Fund
The Rockefeller Foundation
United States Institute of Peace [4]

Pacifická rada pro mezinárodní vztahy je tudíž dalším velkým hráčem v globalistické sítí, která se sestává ze stovek obvykle navzájem propojených organizací, lobby, “občanských sdružení”, nevládních organizací (NGO) a think-tanků, financovaných bankami a korporacemi. Jako obvykle je zde i podezřele velké zastoupení zajmů Rockefellerů.

Proč Francie?

Francie byla po dlouhou dobu trnem v oku americkým globálním zájmům, kvůli jejímu tvrdohlavému lpění na vlastních zájmech po celém světě, namísto těch, které byly vytvořeny “světovým společenstvím,” ačkoli Sarkozyho vláda je výjimkou. Nicméně Francie stále zůstává jedním z mála západoevropských států, který má silné národní uvědomnění. Nejlepším způsobem jak takové uvědomění zničit, je oslabit národní ráz a vlastenectví prostřednictvím propagace “multikulturalismu.”

Byla to jen náhoda, že studentské bouře v roce 1968, které začaly vzplanutím z těch nejdětinštějších důvodů, začaly v době kdy současně byla CIA velice aktivní v zakládání studentských organizací po celém světě a kdy prezident De Gaulle působil Spojeným státům v zahraničně-politické oblasti největší problémy? De Gaulle zapadal jen velice málo do amerických poválečných plánů. Během druhé světové války mu Američané nevěřili a na jeho popud Francie vystoupila z vojenských struktur NATO. [5]

Obzvláštní obavy pak vyvolávala De Gaullova obhajoba jednotné Evropy jako protějšku hegemonie USA. [6] V roce 1959 prohlásil ve Štrasburku: “Ano, je to Evropa, od Atlantiku po Ural, je to celá Evropa, která rozhodne o osudu světa.” Tento výrok implikoval spolupráci mezi budoucí jednotnou EVropou a Sovětským svazem. V roce 1967 vyhlásil embargo dodávek zbraní do Izraele a rozvíjel vztahy s arabským světem. A odkazu tohoto druhu se globalisté bojí nejvíce.

Díky Sarkozyho klauniádě a vzrůstajícímu napětí mezi frustrovanou muslimskou mládeží, může dojít k prudké reakci, v jejímž důsledku by se mohla dostat k moci antiglobalisticky, “xenofobně” orientovaná vláda (srovnej s odpovědí Christiana Boucheta na otázku “Jaký je váš názor na Front National a její šanci na změnu Francie?” – pozn. překladatel). V kontextu současnosti, je v současnosti nějaký lepší způsob, jak podvrátit francouzský nacionalismus a jakýkoli potenciál na jeho oživení jako antiglobalistické síly, než využití obrovské, neasimilované islámské části francouzské společnosti, stejně jako byla bolševická revoluce v ruském impériu rozšířena nespokojenými národnostními menšinami?

Zajímavý je taky zájem delegace o vliv Hollywoodu na francouzskou kulturu, což se na první pohled může jevit podivně. Nicméně Hollywood, jako ekonomický symbol globalistické kulturní rozbujelosti, je důležitým faktorem v procesu globalizace, hraničícím se světovou kulturní válkou. V zásadě cílem globalismu není snaha o zachování etnických kultur a identit, spíše snaha smísit je v jednom tavícím kotlíku globálního konzumerismu, vykořenit z každého jednotlivce jeho identitu a dědictví a nahradit je globálním supermarketem a “globální vesnicí.” Proto by mělo být na multikulturalismus nazíráno jako na antitezi toho, za co je všeobecně pojímán.

Natožpak aby globální korporace chtěly skrze takzvaný multikulturalismus prosazovat zajištění existence multiplicity kultur (jak termín multikulturalismus navozuje); je to naopak součást dialektického procesu, kdy pod fasádou ideálů jsou lidé zcela rozdílných kultur posouváni napříč celým světem jako figurky na šachovnici ve snaze zničit kulturní jedinečnost národů. Multikulturalismus je ukázkovým příkladem Orwellova “doublethinku.” [7]

Je pozoruhodné, že strůjci “sametových revolucí,” kteří postupují napříč severní Afrikou ve snaze dojít až do Íránu jsou povětšinou “sekularizovaná” mládež, postrádající hlubší tradicionalistcké kořeny. Stejně tak i v případě Francie, nejlepším způsobem jak vyřešit její etnické konflikty a zajistit aby znovu nepovstala proti americko-globalistickým zájmům, je dialekticky vytvořit novou kulturní syntézu, kdy nebude existovat ani francouzská, ani islámská kultura, nýbrž jen globalistická, na mládeži postavená kultura vyživovaná Hollywoodem, MTV, internetem, McDonaldem, Pepsi, pochodující pod vlajkou “lidských práv” a “rovnosti.”

Tohle je více než pouhá hypotéza, což potvrzuje i způsob, jakým v současnosti probíhají sekulární mládežnické revolty v severní Africe, které jsou vytvářeny aliancí korporátních zájmů, financovány Ministerstvem zahraničí USA a rozličnými nevládními organizacemi (NGO) jako například Freedom House. [8] Severoafričtí “revolucionáři” svrhávající místní režimy jsou přesně tím typem “muslimů” který globalisté preferují; prodchnutí cyber-konzumní mentalitou.

O co tedy Rivkin a americké ministerstvo zahraničí ve Francii usilují, že jsou tak zaujati přítomností hollywoodské “kultury” a muslimů v této zemi?

Poznámky:

1. “2010 France Country Dialogue,” PCIP.
2. “2010 France Country Dialogue,” ibid.
3. “Founded in 1995 in partnership with the Council on Foreign Relations,” (Založen v roce 1995 ve spolupráci s Radou pro zahraniční vztahy) PCIP, Governance.
4. Korporátní a nadační podpora PCIP, Corporations and Foundations.
5. S. Berthon, Allies At War (London: Collins, 2001), p. 21.
6. A. Crawley, De Gaulle (London: The Literary Guild, 1969), p. 439.
7. “The power of holding two contradictory beliefs in one’s mind simultaneously, and accepting both of them …” George Orwell, Nineteen Eighty-Four (London: Martin Secker and Warburg, 1949), Part 1, Ch. 3, p. 32. V češtině: “Doublethink je schopnost udržet pohromadě dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit. Musí to být vědomý proces, protože vyžaduje inteligenci, ale zároveň musí být nevědomý, protože lež není přípustná, Strana nelže.” George Orwell: 1984 – Doublethink, Wikipedia.
8. K. R. Bolton, “Twitters of the World Unite! The Digital New-New Left as Controlled Opposition,” Part 1, Part 2, Part 3, and Part 4. Tony Cartalucci, “Google’s Revolution Factory – Alliance of Youth Movements: Color Revolution 2.0,” Global Research, February 23, 2011.

První část článku Kerry Boltona: The Rivkin Project: How Globalism Uses Multiculturalism to Subvert Sovereign Nations, Part 1 vyšel na stránkách Counter-Currents Publishing dne 14. března 2011.

Související články:

1. Rivkinův plán: Jak globalismus využívá multikulturalismus k podvracení suverénních národů, část 2

Proč Libye?

Jedním z důvodů pro západní intervenci v Libyi mohl být nedávný pokrok země v soběstačnosti zásobování vodou. V září 2010 byl po více než třiceti letech plánů a přípravných prací uveden do provozu první úsek stavby gigantického vodovodu, který by po svém dokončení mohl využít obrovské vodní zdroje pod libyjskou pouští i pro zásobování dalších částí severní Afriky. Ambiciózní projekt (GMR – The Great Manmade River) by se díky libyjskému ropnému bohatství obešel bez západního úvěru a mohl zajistit zásobování dostatkem pitné vody také Egyptu, Súdánu a Čadu.

Proč Tunisko?

Možné pozadí neklidu v Tunisku zmínily britské noviny už na podzim loňského roku. Například Telegraph z 19. října 2010 informoval o ambiciózním bankovním projektu zetě dnes již odstaveného prezidenta Ben Aliho, Sakhera El Materiho, který v květnu 2010 otevřel „Zitouna Bank“, první velkou islámskou banku v oblasti celého Maghrebu. Ben Ali je citován slovy, že se Tunisko může stát „regionálním peněžním centrem severní Afriky“. Šance pro to nebyly malé, neboť ve stínu globální finanční krize posledních let je celosvětově zaznamenána obliba islámských bankovních domů, které se především vyznačují tím, že se obejdou bez úroků a nepřistoupily na vysoce riskantní a v podstatě zločinecké spekulativní modely jako banky západní. Po úspěšné „revoluci“ 20. ledna 2011 byla Zitouna tuniskou státní bankou okamžitě zabavena.

Lidská práva versus práva národů

Agenda lidských práv porušuje práva národů a Západem je už po desítiletí zneužívána k prosazování mocenských a jiných cílů. „Mezinárodní právo“ stále více nerespektuje svobodné národy a jejich státy, ale specializuje se spíše na „regime change“ (změnu režimu). Intervencí Spojenců v Libyi Rada bezpečnosti OSN v podstatě rozhodla, že lidská práva jsou víc než mír. Pro „vyvolené“ doktrína nedotknutelnosti suverénního státu pak jednoduše neplatí. Argument, že sankce a vojenský zásah ospravedlňuje již sám autoritářský či – údajně – korupční charakter Kaddáfího režimu je nehodnověrný. To by se totiž mohlo vojensky útočit proti téměř všem režimům nejen islámského světa a Afriky, ale také v Jižní Americe nebo v Asii. Tuto dvojí morálku Západu přitom velká média berou sotva na vědomí. Představme si ale jekot telavizí, kdyby „ukrajinské komando“ zasáhlo na území – dejme tomu – Gruzie způsobem, jako Američané naposledy v Pákistánu! V Iráku dnes cizí velmoci vykořisťují ropné bohatství v zájmu koncernů. V Bagdádu Amíci dosadili na nich závislého diktátora, takže do vlastního lidu smí střílet beztrestně – angloamerické okupační mocnosti jen krčí rameny. S USA spojení Saúdové smějí napochodovat do sousedního Bahrajnu, aby tam podporovali vládu, která rovněž dala střílet do „pokojných demonstrantů“. Konec konců stejně si svého času počínal i miliardami uplácený Mubarak v Egyptě, na něhož se Západ mohl dost dlouho spolehnout, že bude s Izraelem sdílet „mírovou smlouvu“ nespravedlivou pro Palestince. Zdá se, že Američané, sionisté a jejich spojenci v Evropě rozlišují mezi „dobrými“ a „zlými“ východními despoty. A Kaddáfí v Libyi – vzdálené loutkovému systému např. takového Kataru – je v tomto dělení zaručený „padouch“.

Při propagaci „lidských práv“ není ani vždy jasné, jsou-li míněna lidská práva liberální nebo sociální. V prvním případě má Kaddáfí jasný deficit, v druhém naopak velká plus. Berlínský levicový Junge Welt neváhá proto povstalce označit za „reakcionáře“ – podle marxisticko-leninského schématu je totiž plukovníkův režim antikapitalistickou, protiimperialistickou a tudíž „pokrokovou diktaturou“. A skutečně: v Libyi dnes mají největší příjem na hlavu v Africe, obstojný sociální systém, počty analfabetů – především mezi ženami – byly citelně zredukovány. Naproti tomu mnozí z mladých povstalců nosí plnovousy a na čele mají kůži ztvrdlou od modlení. Mají snad právě tito lidé být nositeli občanských a ženských práv?

Nespokojenost částí libyjského národa spočívá především v pocitu diskriminace východolibyjských kmenů vůči Kaddáfího západním. Do toho se mísí výše uvedení „radikální islamisté“, jimž režim není dost „zelený“, to znamená islamistický (zelená je vlajka prorokova) a také úzká vrstva, která se domnívá – patrně právem –, že by jí kolaborace se Západem přinesla pohádkové zbohatnutí ve stylu blízkovýchodních šejků: na úkor lidu. Zbývá dodat, že královský dvůr, který Kaddáfí svrhl, byl islamistický asi jako Muslimské bratrstvo v Egyptě. Proto se i Libanon – v němž je silný Hizballáh – vyslovil pro „bezletovou zónu“. Islámská republika Írán je dnes v podobné pozici: všechny „reakčně-konzervativní“ síly jsou nasazeny na odstranění panarabských nacionalistických režimů – i s pomocí Západu. Konspirační teoretici, kteří tvrdí, že Al–Káida je projektem řízeným tajnými službami Západu mají pravdu potud, že „radikální islamisté“ využívají US dolary a zbraně, aby prosadili své cíle: jako mudžahedíni, k nimž patřil Bin Ládin, v Afghánistánu 80. let proti Sovětskému svazu.

Zpracováno na základě informací v magazínu Euro-Kurier č. 4/2011, který vydává německé nakladatelství Grabert Verlag, Tübingen.

Americká velmocenská strategie se orientovala podle anglického vzoru už od 19. století. Z geopolitického hlediska stojí a padá ovládání světa s nadvládou nad euroasijským kontinentem, jehož střed zaujímá Rusko, které hraje klíčovou roli, neboť přirozeně uplatňuje přímý či nepřímý vliv ve značné části Eurasie. Z této perspektivy, rozvíjené Alfredem T. Mahanem (1840 – 1914) a Halfordem Mackinderem (1861 – 1941), je pochopitelné, proč bylo Rusko od samého počátku amerických velmocenských snah vnímáno jako velký geostrategický protihráč; a za druhé, proč stejné kruhy po více než století zkoušejí všechno možné, aby zabránily sbližování obou nejdůležitějších eurasijských mocí, totiž Ruska a Německa. Politicky stabilizovaná „eurasijská osa“ je podnes noční můrou americké geopolitiky, která je si dobře vědoma, že kombinace ruských surovinových zdrojů na jedné straně a německé technologie, organizace a kapitálu na druhé, by pro Západ znamenala víc než rovnocenného rivala.

Na tomto pozadí jasně vystupuje, co mozky „transatlantiků“ jako je Zbigniew Brzezinski, doyena amerického geopolitického myšlení, který je stále ještě politickým poradcem vlivného Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS – Center for Strategic and International Studies), vlastně tíží. Iluze, že se Rusko po konci státního komunismu klopýtavě, ale bez odporu včlení do sféry západního kapitalismu a přenechá tak své zdroje a suroviny USA – nejlépe jako jakási obdoba rozvojových zemí – trvala jen krátce. Pod Putinem se obrovská říše začala rychle a s rostoucím úspěchem proti západní okupaci bránit. Začalo nové kolo „velké hry“. Rusko je obkličováno a jeho někdejší vlivové zóny poznamenány vývozem demokratury, v níž se zmocňování se národních majetků mimořádně daří, nebo destabilizací podporou islamistů ve zbrani (Pobaltí, Ukrajina, Bělorusko, Gruzie, Čečna, Afghánistán atd.).

Vybudování skutečně silné Evropy, která jako blok bude moci být soupeřem všem asijských molochům, islámskému světu všech odstínů a hlavně obou Amerik, tj. vybudování bloku s vlastní armádou a zahraniční politikou, energeticky nezávislého na „jižní“ ropě v angloamericko-muslimských rukou, je bez účasti Ruska prostě nemožné. Je třeba si přiznat, že v každém pokusu o započetí tohoto procesu je Česko spolu s Polskem předurčeno hrát rozkladnou roli v americké režii. S „radarem“ jsme to již zažili.

Víme ale také, jak britská destruktivní politika tzv. „evropské rovnováhy“ přispěla vrchovatě k dvěma světovým, bratrovražedným občanským válkám. Také křesťanské frakce již nesmí absurdně dělit naše národy, jako ještě na konci minulého století v Británii či zemích bývalé Jugoslávie. Kolektivní odpovědnost zdaleka přesahuje odpovědnost jednotlivců!

Zpracováno na základě informací v magazínu Euro-Kurier č. 4/2011, který vydává německé nakladatelství Grabert Verlag, Tübingen.

Související články:

1. Ruský návrat ke globální politice

Autor: Francis Parker Yockey

Politické procesy v Čechách (Yockey používá Bohemia, namísto Czechoslovakia – pozn. překladatele) nejsou ani začátkem, ani koncem, jsou totiž zcela nepochybně bodem obratu. Do budoucna tedy musí všichni nezbytně přeorientovat svoji politiku se zřetelm k nepopíratelnému přetváření světové situace. Pštrosí politika je sebevraždou. Řeči o “boji proti bolševismu” jsou již včerejší, stejně tak je nesmyslné mluvit od “obraně Evropy” v období, kdy je každá píď evropské půdy ovládána jejími smrtelnými nepřáteli, kteří usilují o její politicko-kulturně-historické vyhlazení za každou cenu.

Stejný barbarský despotismus, nazývaný Ruská říše, vedené tlustým rolníkem Stalinem-Džugašvilim, který vládne svojí lstivostí nad chanátem větším, než který kolem sebe soustředil mocný Čingischán je dnes jedinou překážkou úplnému ovládnutí světa prostřednictvím takzvaných “spojených národů”. Tato obrovské Ruská říše byla vytvořena díky židovsko-americké nenávisti k Evropě a Německu. Během druhé světové války, aby zabránilo Stalinovi a jeho panslavistické, nacionalisticko-náboženské svitě uzavřít mírovou dohodu s Evropou-Německem, poskytlo Rusku židovsko-americké vedení vojenské vybavení v nevídaném množství a politické sliby, dary a výhody neslýchaných rozměrů. S 14 795 letadly, 375 883 nákladními automobily a 7 056 tanky poskytnutými Amerikou okupovalo Rusko celou východní Evropu jen pro sebe a mohlo postoupit až k Magdeburku, Výmaru a Vídni. Americký ministr zahraničních věcí Marshall jednal vědomě a otevřeně jako ruský agent v podkopávání Čankajškova režimu v Číně a ve skrytém postoupení čtvrtiny celosvětové populace do ruského vazalství. Bylo to až později, kdy se toto Marshallovo jednání začalo jevit jako hanebné; v té době byl považován za vynikajicího diplomata, jako Churchill a Roosevelt v Teheránu a za tyto služby Rusku byl i vyznamenán.

Postupně se však obraz měnil, začalo se více mluvit o “antisemitismu” v Rusku a americké veřejné mínění, ve svém okamžité a bezpodmínečné podřízení se americkému tisku, se změnilo z proti-německého a pro-ruského na proti-německé a proti-ruské.

Doba poznamenaná procesy v Praze není jednoznačná; ruské noviny neustále vysvětlovaly, že Židé odsouzení k trestu smrti pro jejich zaprodání českých zájmů (v originále “the interests of Bohemia”) zájmům Židovstva, byli “nepřátelé židovského lidu”. Americký židovský výbor (AJC – American Jewish Commitee) zaujímal stejný postoj, a tak se u lidí různě po celém světě, v místech jako Amerika nebo její anglická apanáž, nevyvinula myšlenka, že by bylo možné u Žida zastávajícího veřejnou funkci v hostitelské zemi, aby se choval jako Žid a ne jako loajální příslušník hostitelské země. Americký židovský výbor pak nepodává žádné vysvětlení, aní v nejmenším, o možných důvodech Ruska, proč obviňuje věrné podřízené z obětování zájmů Ruska zájmům Izraele. Evidentně se tak snaží ponechat svět v přesvědčení, že Stalinův mazaný rolnický režim se pouští do zcela bezdůvodného dobrodružství na stejném poli, které zničilo politickou moc nacionálně socialistické Evropy; moc židovské kultury-státu-národa-lidu-rasy.

Otázka “viny” a “neviny” v těchto, a jiných politických procesech, jakým byla například do očí bijící hrůza v Norimberku, je z historického hlediska bezvýznamná. Židovské oběti v Praze, jako Rosenbergovi v Americe, úplně nepochopili v jak pokročilém stadiu vývoje je “studená válka”. Včerejší móda, být proruský slovem i činem, se změnila. Rosenbergovi nebyli au courant. Židovští funkcionáři v Praze také žili v minulosti a cítili se mnohem více bezpečněji, než ve skutečnosti byli. V roce 1952 se chovali, jako kdyby se psal rok 1945.

Každý, kdo chápe prostý význam slova “politika” ví, že tyto procesy nebyly spontánním vypuknutím “rasových předsudků” ze strany ostražitého Stalina a jeho po moci bažící svity. Tito lidé chtějí moc a nebudou útčit na frontě, kde v případě vítězství na ně nečeká žádný zisk. Stalin byl po dobu 35 let prožidovský jak v jeho vnitřní, tak i zahraniční politice, a pokud se tedy teď změnil, tak to bylo z předem dobře promyšlených důvodů státního zájmu.

Ten stejný židovský tisk, který tvrdí, že Stalin je “antisemitský” zároveň říká, že jeho židovské oběti jsou “nepřátelé Židů”. Pokud tedy tomuto o jeho obětech věří, procesy pak prokazují, že Stalin je prožidovský a ne naopak. Nicméně, není nic jednoduššího než přistihnout během této doby židovské vůdce při protimluvech, kdy si zoufale začínají uvědomovat, že jejich jaderné ultimátum, jejich fronta “spojených národů” proti Rusku, jejich “studená” a korejská válka byly jen obrovskými přehmaty.

Doposud jejich záměr s vnitřní politikou Ruska spočíval ve výměně Stalinova režimu, který Židé považují za zrádce základních myšlenek bolševismu, za druhého Trockého. Tak jako stále doufali ve vnitřní revoluci v Německu, stejně tak doufali i v revoluci proti Stalinovi, revoluci za návrat k trockismu a fundamentálním základům mezinárodního bolševismu. Revoluci, která by vymazala religiózní, panslavistický ruský nacionalistický imperialismus, revoluci, která by zahrnovala “spojené národy” a přiblížila židovský zlatý věk, opětovné setkání Barucha a Kaganoviče, Lippmana a Ehrenburga, Buttenwiesera a Eisnera, Any Paukerové a Any Rosenbergové. Ale teď, celá tato naděje zmizela. Není zde již možnost dosažení tohoto židovské zlatého věku nenásilnými prostředky, prostřednictvím donucení Ruska “studenou válkou” a “spojenými národy”.

Je možné zaznamenat vývoj, který se po jasném zlomu, vyznačeném pražskými procesy, vyjevil nevyhnutelným.

Druhá část článku Francise Parkera Yockeye: What Is Behind The Hanging Of The Eleven Jews In Prague? (1952) byla převzata ze stránek RADNAT (Radical Nationalism in Australia).