Délský potápěč

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Státní převrat 21. ledna 1941

Jedním z nejneobyklejších obvinění vznášejících se nad legionářskou minulostí je to, že již po čtyřech a půl měsících od ustavení národního legionářského státu se legionářské hnutí pokusilo vyprovokovat povstání, jehož motivy jsou jen těžko uchopitelné a Antonescova vláda se vždy vyhýbala jejich zdůvodnění. V důsledku neslavných lednových dnů roku 1941 bylo množství čelních představitelů legionářského hnutí odsouzeno k tvrdým trestům v pracovních táborech v délce 25 let, jež však neměly přímou souvislost s onou známou „rebelií.“ Je tomu tak proto, že v řadách „vítězů“ panoval bolestivý neklid, neboť ti moc dobře věděli, že legionářské hnutí bylo ve skutečnosti obětí celé této hry.

V prvé řadě je třeba ozřejmit jednu věc: povstání z 21. ledna 1941 nebylo připravováno ani vyprovokováno legionářským hnutím. To pro podobné jednání nemělo žádný hodnověrný motiv, a to z následujích důvodů:

Continue Reading

Lidem proti času: pátý sešit v edici Orientace!

Runa Raido, jak znalci vědí, vyjadřuje Řád – kosmos – a jeho realizaci v lidských společenstvích a ve státě. Iniciativa z Říma, která si dala její jméno, se zasazuje za autentickou obnovu Tradice v oblasti duchovna, kultury i politična. Při svém vzniku v roce 1998 vydala dvě příručky shrnující duchovní a organizační základy pro zformování militantů, bojovníků za tradici, a jejich pospolitostí. První text s názvem Svět tradice, který nyní předkládáme v českém překladu, má sloužit k tomu, aby v disponovaných jedincích probudil vnímavost vůči tradičním hodnotám. Shrnuje podstatné principy tradiční doktríny, jak je vyložili především Julius Evola a René Guénon, a má se stát – neboť nemůže být vyčerpávající – podnětem a výchozím bodem pro další studium. Druhý text pojmenovaný Fronta tradice, který v dohledné době rovněž uveřejníme, je z velké části založen na praktických zkušenostech Cornelia Codreana a jeho Železné gardy a jako takový je určen hlavně těm, kteří chtějí a jsou schopni přenášet tradiční hodnoty a zásady do roviny jednání, akce.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Na Cornelia Codreana, vůdce rumunské Železné gardy, si mezi různými představiteli hnutí národní obnovy, která vznikla v meziválečné době a které jsem měl příležitost poznat, vzpomínám jako na jednu z nejčistších, nejryzejších a nejšlechetnějších osobností. Bylo to na jaře 1936, kdy jsem se s ním setkal v Bukurešti během studijní cesty, které jsem v té době podnikal do různých evropských zemí. (a)

Corneliu Codreanu působil už svým zjevem. Velký a dobře rostlý ztělesňoval typ árijsko-římské rasy, která je zastoupena i v Rumunsku a pochází z římské kolonizace Dáků, ale také z místního obyvatelstva dávno tam usazených indogermánských kmenů. Jeho fyziognomie a řeč dávaly jistotu, že stojíte proti člověku, kterému je cizí jakákoli křivost, nepoctivost a nevěrnost i jakákoli zrada. To zakládalo jeho mimořádnou autoritu v prvé řadě. Jeho věrní se s ním, s jeho osobností, cítili svázáni silněji, než bylo jinak u politických stoupenců obvyklé. (b)

V oné době byla situace v Rumunsku mezi vládou krále a Železnou gardou mimořádně napjatá. Člověk doslova cítil atmosféru, z níž musela vzejít tragédie. Na italském velvyslanectví mi řekli, že není radno se do blízkosti Codreana vydávat; rumunské úřady cizince, který se s ním kontaktoval, ihned vykázaly. O tohle varování jsem se ale nestaral. (c)

Continue Reading

Tato recenze se bude zabývat nedávno publikovanou esejí „Podstata fašismu“ italského právníka a filosofa Giorgia Locchiho žijícího v letech 1923-1992.

V této zdařilé eseji Locchi popisuje fenomén fašismu v širších souvislostech. Čtenář ocení hlavně schopnost autora vyvarovat se ideologických náhledů a klišé poplatných dnešní době, ve které není pro posuzování historie, především blízké, místo pro výzkum „bez emocí“, ať už jsou vyvolané současným mainstreamem humanitních věd uměle či do jaké míry jsou vlastně vůbec skutečné. Recenze se dotýká především eseje samotné, ale v knize je uveden i rozhovor, který vede s Locchim Marco Tarchi. Mnoho o myšlenkách autora napoví.

Z eseje jsem vybral tématiku, která by čtenáře našich stránek mohla zajímat. Věřím, že tento esej se také dostane do rukou historiků a politologů. Co bychom mohli zvláště dnes vytýkat humanitním vědcům, je posuzování historie dle politických objednávek. Autor ve vztahu k analýze fašismu kritizuje především neakceptování principu „sine ira et studio“ (bez hněvu a zaujatosti), který je pro skutečné a upřímné chápání jakékoliv problematiky apriorním pro její pozdější platnost. Je zajímavé, že v tomto si cení některých marxistů.

Continue Reading

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Následující data představují milníky působení této organizace:

24. června 1927: Codreanu spolu s dalšími čtyřmi spolubojovníky Ionem Motou, Iliem Garneatou, Corneliem Georgescem a Radu Mironovicem pokládají základní kámen legionářského hnutí, jehož celý název zní Legie archanděla Michaela. Zakládající dokument této organizace obsahuje následující prohlášení: „Dnes, v pátek 24. června 1927 (den sv Jana) ve 22 hodin byla pod mým velením založena Legie archanděla Michaela. Jsou v něm vítáni všichni, jejichž víra nezná hranic. Ti, kdož mají pochybnosti, nechť nevstupují. Tímto jmenuji Radu Mironovice velitelem Ikonické gardy.“ Corneliu Zelea Codreanu

10. července 1927: Codreanu vytyčuje první duchovní principy hnutí, mezi něž patří: víra v Boha, důvěra v poslání legionářského hnutí a vzájemná bratrská láska mezi legionáři. Představuje též hymnu celé organizace.

1. srpna 1927: Vychází první číslo dvojměsíčníku s názvem Pamantul Stramosec (Země předků). Jedná se o první tiskovinu hnutí pod vedením Codreana, jež se zároveň stala jeho oficiálním tiskovým orgánem.

8. listopadu 1927: První legionáři skládají přísahu Corneliu Codreanovi. Celkově jich toho dne bylo 28.

19. února 1928: Díky legionářské sbírce, jež započala 1. prosince, si organizace mohla dovolit zapůjčit nákladní auto

Léto 1928: Začíná nová etapa hospodaření legionářského hnutí. Vybraní členové rozvážejí některé základní plodiny a ovoce vypěstované v pronajaté zahradě jednoho z členů do zdravotnických zařízení, jimž je následně nabízejí k odkupu.

10. prosince 1928: Profesor Ion Gavanescul skládá legionářskou přísahu

3.-4. Ledna 1929: Generál Ion Tamoschi skládá legionářskou přísahu, přičemž téhož dne se zároveň koná i první schůze vůdců „Hnízda“. Codreanu zde stanovuje základní principy systému „dynamického vzdělávání“ (Výchova prostřednictvím akce). Během téže schůze je ustaven i Legionářský senát. Mezi jeho první členy patří: Hristache Solomon, generál Macridescu, generál Ion Tamoschi, Spiru Pecielli, plukovník Paul Cambureanu, profesor Ion Butaru a Traian Braileanu.

Léto 1929: V návaznosti na zformování dynamického systému vzdělávání ustanovuje Corneliu Codreanu dva vzdělávací stupně s cílem: a.) rozvinout osobní vůli, b.) akceptovat těžký život, c.) přinutit každého člena, aby akceptoval závazek být přísný sám k sobě.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Rusko bylo po celou jeho historii odloučeno od evropského vývoje. Jeho nacionalismus a národní ideologie je poznamenána ambivaletním vztahem mezi přitakáním a odmítnutím, zčásti Evropy, Západu jako celku.

Známý italský slavista Aldo Ferrari poukázal na fakt, že v období od 10. do 13. století byla Kyjevská Rus plně začleněna do středověkého ekonomického systému. Tatarská invaze odtrhla Rusko od Západu. Koncem třináctého století vzniklo Moskevské velkonížectví, které vytlačilo zbylé pozůstatky po tatarském vpádu. Rusko na sebe začalo pohlížet jako na novou ortodoxní Byzanc, odlišnou od katolického a protestantského Západu. Vítězství Moskvy zahájilo ruský postup směrem k rozsáhlým oblastem Sibiře.

Růst moci Petra Velikého, vláda Kateřiny Veliké a politická situace 19. století zapříčinily pozvolné znovunavazování styků se Západem. Mnozí soudí, že komunistická revoluce stála u zrodu nové fáze autarkické izolace a odzápadnění, a to vše navzdory západnímu původu její vůdčí ideologie – marxismu. Avšak ani pozápadňování země, k němuž došlo v průběhu 19. století, se nesetkalo s jednoznačně kladným přijetím. Na začátku 19. století po celém Rusku mocně kvetla všemožná fundamentalistická, romantická a národní hnutí, která proti „okcidentalismu“ stavěla „slavjanofilství“. K zásadnímu rozporu mezi levicí a pravicí došlo právě v Rusku v období rozpuku německého romantismu. Tento konflikt je v Moskvě stále živý, když i dnes dochází k mnoha bouřlivým debatám na toto téma.

Vůdčí osobností okcidentalistů 19. století byl Pjotr Čaadajev. Naopak k nejvýznamnějším postavám slavjanofilského proudu patřili Ivan Kirejevskij, Alexej Chomjakov a Ivan Aksakov. Ruský okcidentalistický směr měl vícero odnoží: liberální, anarchistickou a socialistickou. Slavjanofilský proud stavěl svou ideologii na dvou základních pilířích: ortodoxním křesťanství a rolnických komunitách. Když pomineme propagandistické výrazivo, jádro tohoto směru spočívalo v autonomii národních církví a divokém antiindividualismu, jenž na západní liberalismus, zejména pak jeho anglosaskou variantu, pohlížel s neskrývaným opovržením.

Continue Reading

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Autoři vypozorovali, že většina lidí činí chybu v podobě nedostatečného zvážení sociopolitických fenoménů v jejich přirozeném kontextu, což má za následek nepochopení politických otázek tvořících podklad jejich vzniku, rozsah jejich působnosti a zvláště pak jejich důležitost v rámci prostředí, v němž se zrodily. Většinou se totiž nechají unést vášněmi politických obviňování nebo nadějemi v okamžitý prospěch a na každý fenomén následně nahlížejí v čistě lineární rovině: jestli je dobrý nebo špatný, akceptovatelný nebo odsouzeníhodný.

Vlády a ostatní výkonné orgány užívají podobných „postupů“ a udržují tak atmosféru podezírání a neporozumění, jež brání zrodu povědomí o jistých základních pravdách, v něž věříme. K tomu je navíc třeba vzít v potaz, že v době zachvácené krvavými konflikty, kdy doposud nezmizely zlé vzpomínky a staré nenávisti, není nic jednoduššího, než se přidržovat tohoto omezeného a předsudečného způsobu souzení věcí okolo sebe, kdykoli okolnosti vyjeví nutnost diskutování této problematiky před zraky veřejnosti. Sklon veřejnosti k této dětinské zaslepenosti je živen těmi, jež jsou svolni k manipulování s historickými, politickými nebo společenskými pravdami, či dokonce k jejich vymazání z análů. Vědí, že „běžný člověk z davu“:

Continue Reading

Autor: Edouard Rix

„Nesnáším tuto knihu z celého svého srdce. Obdařila mě sice slávou, tou nicotnou věcičkou nazývající se věhlas, byla však rovněž zdrojem mých těžkostí. Strávil jsem kvůli ní mnoho měsíců za mřížemi a stal jsem se obětí mnoha banálních, leč ponižujících policejních perzekucí. Kvůli této knize mě zradili přátelé, nadělal jsem si nepřátele, zažil jsem mnoho zlé vůle, sobeckosti a lidské zkaženosti. Právě v tomto díle má svůj původ hloupá fáma, podle níž mám údajně být cynický a krutý, připomínající Machiaveliho v hávu kardinála de Retz.“ Ačkoli tato slova napsal Curzio Malaparte v předmluvě ke své slavné eseji „Technika státního převratu“ (Technique du coup d’état), mohla by stejně tak patřit i Giorgiu Fredovi, autorovi díla „Dezintegrace systému.“ Tato knížečka o šedesáti velmi hutně napsaných stranách totiž nahlodala základy buržoazního systému natolik, že její autor byl následně vystaven dlouhým létům soudních a mediálních perzekucí.

Edizioni di Ar

26. října 1963 upozornil senátor Umberto Terracini (vlivný člen židovské obce a Italské komunistické strany) ministerstvo vnitra a spravedlnosti na to, že v Padově byl údajně rozšiřován „nenávistný pamflet“ z dílny skupiny nesoucí název Gruppo di Ar, jehož autoři se neštítí ani těch nejodpornějších rasistických teorií italského nacismu a obhajují tak antidemokratickou ideologii, přičemž vznesl otázku, jestli bude použito příhodných prostředků k vypálení tohoto vředu a zastavení šíření infekce dříve, než se rozšíří dále a jeho text se stane předlohou k akci.

Continue Reading

Jedinečný pokus o existenciálně-estetický výklad fašismu z pera předního konzervativně-revolučního myslitele

Armin Mohler – Fašistický styl

Slovo styl je zde třeba chápat v jeho přesném významu jako kategorii uměleckou stejně jako životní – coby sjednocující princip výstavby výpovědi o světě. Schopenhauer přitom píše: „Sloh je fyziognomie ducha, neklamnější než fyziologie těla“. A Šalda ve svém „stylovém absolutismu“ požaduje styl jako něco „konkrétního“, „transcendentnost, symbolizaci, sugesci o sobě, evokativní a substanciální cestu ke smyslu“.. Vzájemná znakovost Podstaty (obsahu) a Významu (stylu, formy) odkazuje i na Wildea, pro něhož je „styl forma a forma tvůrčí čin“: čili na totalitu rušící dualismus formy a obsahu, z jejichž sladěnosti vzniká svébytné cítění. Avšak styl je také vůle stylizovat bytí a okolní svět v polaritě kolektivního a individuálního a tato stylizace, výsledek výběru, dává vyniknout zvláštnímu. Podle existencialistů člověk svou existenci tvoří: existence je jeho „rozvrh“. Styl a jeho nositelé (osobnosti) se přitom navzájem utvářejí. Morálkou je jim právě „síla k formě.“ Styl jako způsob utvářenosti a vyjádření, jako svorník nejrůznějších druhů činností, se tak stává i možností, jak svět integrovat, jak spiritualisticky překonat nejistotu a relativitu moderní existence…

Zamyšlení prezidenta nad článkem „Byl nacismus opravdu jedinečný?“ v časopise Kontexty

Chtěl bych předeslat, že Kontexty čtu velmi rád, že je považuji za nejkvalitnější časopis tohoto typu u nás a že jsem se z nich v mnohém poučil. A hodlám to dělat i nadále.

Mám však nemalé problémy s články z mělkých oborů „politického myšlení a filosofie” (tak charakterizujete v redakčním úvodu autora článku, který mne zaujal, Alaina de Benoist, Kontexty 2/2011, str. 34), jejichž autoři třeba mohou i zastávat rozumný a potřebný názor, ale způsob argumentace – nekonzistentní, rádoby hluboký, plný málo jasně vymezených slov, vlastně asi postmoderní, ač i toto slovo je velmi prázdné – je pro člověka z jiných oborů těžko přijatelný.

Continue Reading