Délský potápěč

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Následující data představují milníky působení této organizace:

24. června 1927: Codreanu spolu s dalšími čtyřmi spolubojovníky Ionem Motou, Iliem Garneatou, Corneliem Georgescem a Radu Mironovicem pokládají základní kámen legionářského hnutí, jehož celý název zní Legie archanděla Michaela. Zakládající dokument této organizace obsahuje následující prohlášení: „Dnes, v pátek 24. června 1927 (den sv Jana) ve 22 hodin byla pod mým velením založena Legie archanděla Michaela. Jsou v něm vítáni všichni, jejichž víra nezná hranic. Ti, kdož mají pochybnosti, nechť nevstupují. Tímto jmenuji Radu Mironovice velitelem Ikonické gardy.“ Corneliu Zelea Codreanu

10. července 1927: Codreanu vytyčuje první duchovní principy hnutí, mezi něž patří: víra v Boha, důvěra v poslání legionářského hnutí a vzájemná bratrská láska mezi legionáři. Představuje též hymnu celé organizace.

1. srpna 1927: Vychází první číslo dvojměsíčníku s názvem Pamantul Stramosec (Země předků). Jedná se o první tiskovinu hnutí pod vedením Codreana, jež se zároveň stala jeho oficiálním tiskovým orgánem.

8. listopadu 1927: První legionáři skládají přísahu Corneliu Codreanovi. Celkově jich toho dne bylo 28.

19. února 1928: Díky legionářské sbírce, jež započala 1. prosince, si organizace mohla dovolit zapůjčit nákladní auto

Léto 1928: Začíná nová etapa hospodaření legionářského hnutí. Vybraní členové rozvážejí některé základní plodiny a ovoce vypěstované v pronajaté zahradě jednoho z členů do zdravotnických zařízení, jimž je následně nabízejí k odkupu.

10. prosince 1928: Profesor Ion Gavanescul skládá legionářskou přísahu

3.-4. Ledna 1929: Generál Ion Tamoschi skládá legionářskou přísahu, přičemž téhož dne se zároveň koná i první schůze vůdců „Hnízda“. Codreanu zde stanovuje základní principy systému „dynamického vzdělávání“ (Výchova prostřednictvím akce). Během téže schůze je ustaven i Legionářský senát. Mezi jeho první členy patří: Hristache Solomon, generál Macridescu, generál Ion Tamoschi, Spiru Pecielli, plukovník Paul Cambureanu, profesor Ion Butaru a Traian Braileanu.

Léto 1929: V návaznosti na zformování dynamického systému vzdělávání ustanovuje Corneliu Codreanu dva vzdělávací stupně s cílem: a.) rozvinout osobní vůli, b.) akceptovat těžký život, c.) přinutit každého člena, aby akceptoval závazek být přísný sám k sobě.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Rusko bylo po celou jeho historii odloučeno od evropského vývoje. Jeho nacionalismus a národní ideologie je poznamenána ambivaletním vztahem mezi přitakáním a odmítnutím, zčásti Evropy, Západu jako celku.

Známý italský slavista Aldo Ferrari poukázal na fakt, že v období od 10. do 13. století byla Kyjevská Rus plně začleněna do středověkého ekonomického systému. Tatarská invaze odtrhla Rusko od Západu. Koncem třináctého století vzniklo Moskevské velkonížectví, které vytlačilo zbylé pozůstatky po tatarském vpádu. Rusko na sebe začalo pohlížet jako na novou ortodoxní Byzanc, odlišnou od katolického a protestantského Západu. Vítězství Moskvy zahájilo ruský postup směrem k rozsáhlým oblastem Sibiře.

Růst moci Petra Velikého, vláda Kateřiny Veliké a politická situace 19. století zapříčinily pozvolné znovunavazování styků se Západem. Mnozí soudí, že komunistická revoluce stála u zrodu nové fáze autarkické izolace a odzápadnění, a to vše navzdory západnímu původu její vůdčí ideologie – marxismu. Avšak ani pozápadňování země, k němuž došlo v průběhu 19. století, se nesetkalo s jednoznačně kladným přijetím. Na začátku 19. století po celém Rusku mocně kvetla všemožná fundamentalistická, romantická a národní hnutí, která proti „okcidentalismu“ stavěla „slavjanofilství“. K zásadnímu rozporu mezi levicí a pravicí došlo právě v Rusku v období rozpuku německého romantismu. Tento konflikt je v Moskvě stále živý, když i dnes dochází k mnoha bouřlivým debatám na toto téma.

Vůdčí osobností okcidentalistů 19. století byl Pjotr Čaadajev. Naopak k nejvýznamnějším postavám slavjanofilského proudu patřili Ivan Kirejevskij, Alexej Chomjakov a Ivan Aksakov. Ruský okcidentalistický směr měl vícero odnoží: liberální, anarchistickou a socialistickou. Slavjanofilský proud stavěl svou ideologii na dvou základních pilířích: ortodoxním křesťanství a rolnických komunitách. Když pomineme propagandistické výrazivo, jádro tohoto směru spočívalo v autonomii národních církví a divokém antiindividualismu, jenž na západní liberalismus, zejména pak jeho anglosaskou variantu, pohlížel s neskrývaným opovržením.

Continue Reading

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Autoři vypozorovali, že většina lidí činí chybu v podobě nedostatečného zvážení sociopolitických fenoménů v jejich přirozeném kontextu, což má za následek nepochopení politických otázek tvořících podklad jejich vzniku, rozsah jejich působnosti a zvláště pak jejich důležitost v rámci prostředí, v němž se zrodily. Většinou se totiž nechají unést vášněmi politických obviňování nebo nadějemi v okamžitý prospěch a na každý fenomén následně nahlížejí v čistě lineární rovině: jestli je dobrý nebo špatný, akceptovatelný nebo odsouzeníhodný.

Vlády a ostatní výkonné orgány užívají podobných „postupů“ a udržují tak atmosféru podezírání a neporozumění, jež brání zrodu povědomí o jistých základních pravdách, v něž věříme. K tomu je navíc třeba vzít v potaz, že v době zachvácené krvavými konflikty, kdy doposud nezmizely zlé vzpomínky a staré nenávisti, není nic jednoduššího, než se přidržovat tohoto omezeného a předsudečného způsobu souzení věcí okolo sebe, kdykoli okolnosti vyjeví nutnost diskutování této problematiky před zraky veřejnosti. Sklon veřejnosti k této dětinské zaslepenosti je živen těmi, jež jsou svolni k manipulování s historickými, politickými nebo společenskými pravdami, či dokonce k jejich vymazání z análů. Vědí, že „běžný člověk z davu“:

Continue Reading

Autor: Edouard Rix

„Nesnáším tuto knihu z celého svého srdce. Obdařila mě sice slávou, tou nicotnou věcičkou nazývající se věhlas, byla však rovněž zdrojem mých těžkostí. Strávil jsem kvůli ní mnoho měsíců za mřížemi a stal jsem se obětí mnoha banálních, leč ponižujících policejních perzekucí. Kvůli této knize mě zradili přátelé, nadělal jsem si nepřátele, zažil jsem mnoho zlé vůle, sobeckosti a lidské zkaženosti. Právě v tomto díle má svůj původ hloupá fáma, podle níž mám údajně být cynický a krutý, připomínající Machiaveliho v hávu kardinála de Retz.“ Ačkoli tato slova napsal Curzio Malaparte v předmluvě ke své slavné eseji „Technika státního převratu“ (Technique du coup d’état), mohla by stejně tak patřit i Giorgiu Fredovi, autorovi díla „Dezintegrace systému.“ Tato knížečka o šedesáti velmi hutně napsaných stranách totiž nahlodala základy buržoazního systému natolik, že její autor byl následně vystaven dlouhým létům soudních a mediálních perzekucí.

Edizioni di Ar

26. října 1963 upozornil senátor Umberto Terracini (vlivný člen židovské obce a Italské komunistické strany) ministerstvo vnitra a spravedlnosti na to, že v Padově byl údajně rozšiřován „nenávistný pamflet“ z dílny skupiny nesoucí název Gruppo di Ar, jehož autoři se neštítí ani těch nejodpornějších rasistických teorií italského nacismu a obhajují tak antidemokratickou ideologii, přičemž vznesl otázku, jestli bude použito příhodných prostředků k vypálení tohoto vředu a zastavení šíření infekce dříve, než se rozšíří dále a jeho text se stane předlohou k akci.

Continue Reading

Jedinečný pokus o existenciálně-estetický výklad fašismu z pera předního konzervativně-revolučního myslitele

Armin Mohler – Fašistický styl

Slovo styl je zde třeba chápat v jeho přesném významu jako kategorii uměleckou stejně jako životní – coby sjednocující princip výstavby výpovědi o světě. Schopenhauer přitom píše: „Sloh je fyziognomie ducha, neklamnější než fyziologie těla“. A Šalda ve svém „stylovém absolutismu“ požaduje styl jako něco „konkrétního“, „transcendentnost, symbolizaci, sugesci o sobě, evokativní a substanciální cestu ke smyslu“.. Vzájemná znakovost Podstaty (obsahu) a Významu (stylu, formy) odkazuje i na Wildea, pro něhož je „styl forma a forma tvůrčí čin“: čili na totalitu rušící dualismus formy a obsahu, z jejichž sladěnosti vzniká svébytné cítění. Avšak styl je také vůle stylizovat bytí a okolní svět v polaritě kolektivního a individuálního a tato stylizace, výsledek výběru, dává vyniknout zvláštnímu. Podle existencialistů člověk svou existenci tvoří: existence je jeho „rozvrh“. Styl a jeho nositelé (osobnosti) se přitom navzájem utvářejí. Morálkou je jim právě „síla k formě.“ Styl jako způsob utvářenosti a vyjádření, jako svorník nejrůznějších druhů činností, se tak stává i možností, jak svět integrovat, jak spiritualisticky překonat nejistotu a relativitu moderní existence…

Zamyšlení prezidenta nad článkem „Byl nacismus opravdu jedinečný?“ v časopise Kontexty

Chtěl bych předeslat, že Kontexty čtu velmi rád, že je považuji za nejkvalitnější časopis tohoto typu u nás a že jsem se z nich v mnohém poučil. A hodlám to dělat i nadále.

Mám však nemalé problémy s články z mělkých oborů „politického myšlení a filosofie” (tak charakterizujete v redakčním úvodu autora článku, který mne zaujal, Alaina de Benoist, Kontexty 2/2011, str. 34), jejichž autoři třeba mohou i zastávat rozumný a potřebný názor, ale způsob argumentace – nekonzistentní, rádoby hluboký, plný málo jasně vymezených slov, vlastně asi postmoderní, ač i toto slovo je velmi prázdné – je pro člověka z jiných oborů těžko přijatelný.

Continue Reading

Srovnání mezi komunismem a nacionálním socialismem je ve skutečnosti nejenom oprávněné, nýbrž také bezpodmínečně nutné, neboť bez něho jsou oba jevy nepochopitelné. Dají se –a s nimi dějiny první poloviny 20. století- jen tehdy pochopit, když se „pojmou společně“ (Furet), zkoumají se ve „své době“, to znamená v dějinném okamžiku, který mají společný. Alain de Benoist

Srovnání mezi komunismem a nacionálním socialismem je nejenom přípustné, nýbrž přímo nařízené a nejlepším nadřazeným pojmem je pojem „totalitarismus“. Ernst Nolte v předmluvě

Autor: Dominique Venner

Následující ukázka pochází z připravované publikace Za pozitivní kritiku (Pour une critique positive) Dominique Vennera, která vyjde v rámci projektu Čítárna Délského potápěče. Další teoretické dílo, zabývající se problematikou politického vojáka – Proč jsme politickým vojáky? (Pourquoi sommes-nous des soldats politiques?) Rodolphe Lussaca vyjde do konce tohoto roku. Z připravovaných publikací pro rok 2012 můžeme zatím jmenovat Manifest revolučního nacionalismu (Manifeste nationaliste révolutionnaire) Françoise Duprata.

Žádná revoluční doktrína, žádná revoluce

I když nabývá vojenské formy je revoluční boj především bojem psychologickým. Jak ho vést, jak přesvědčit a inspirovat nové stoupence bez jasné definice nové ideologie, bez doktríny? Doktríny chápané ne jako soubor abstraktních pojmů, ale jako kormidlo pro myšlenky a činy.

Udržování morální převahy vlastních stoupenců a přenášení svého přesvědčení na váhavce, jsou dvě nezbytné podmínky rozvoje Nacionalismu. Bylo dokázáno že při akci nebo ve vězení, když je morálka podkopávána, když protivník zdánlivě triumfuje, vzdělaní bojovníci jejichž promyšlené názory podporují jejich důvěru, mají neobyčejnou sílu odolávat.

Continue Reading

Autor: Derek Holland

Následující ukázka pochází z připravované publikace Politický voják: Prohlášení (včetně Deklarace principů Mezinárodní Třetí pozice) autora Dereka Hollanda, která vyjde v rámci projektu Čítárna Délského potápěče. Další teoretická díla, zabývající se problematikou politického vojáka – Za pozitivní kritiku Dominiquea Vennera a Proč jsme politickým vojáky? Rodolphe Lussaca budou následovat a měly by spatřit světlo světa do konce tohoto roku.

Nový úvod

Od prvního vydání díla „The Political Soldier: A Statement“ uplynulo již přes deset let. Od blízkých přátelů slýchávám, že by si jeho reedice zasloužila novou předmluvu i nový obal, tímto tedy tak činím.

Téměř okamžitá pozitivní odezva Politického vojáka v anglických nacionalistických kruzích přetrvává k nezměrnému úžasu autora i do dnešních dnů, kdy ovlivňuje novou generaci stoupenců Třetí pozice. Popularita tohoto díla se neomezuje výhradně na Anglii, to si totiž našlo cestu i do zemí, v nichž síly revolučního nacionalismu rozpoznaly potřebu tradicionalistické koncepce životního zápasu. V roce 1994 se objevuje ve Francii a v Litvě, přičemž zejména ve druhém případě se jednalo o potěšující zprávu v návaznosti na politické změny ve východní Evropě a úspěch polského vydání, publikovaného roku 1993 ve Varšavě.

Continue Reading

Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace

Historik Emil Voráček patří nejen mezi první české badatele, kteří systematicky věnovali práci významnému ruskému meziválečnému myšlenkovému proudu, který dnes znovu nabývá na síle a na významu, jakým eurasijství jistě je, ale mezi světové badatele, kteří tak učinili vůbec, neboť eurasijství zatím byla věnována pouze jedna ucelenější monografie.

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Continue Reading