Autor: Karel Veliký

„Znamení dali mi na cestu. Cejch vlastence.“

Max B. Stýblo (28. 9. 1892, Praha – 4. 3. 1972, tamtéž), básník, prozaik, kabaretiér, písničkář, divadelník (autor – interpret – impresário); mj. založil: Stýblova akademická revoluční scéna, Barikáda, Bohéma; člen činohry Národního divadla (1925 – 37); veterán 28. pluku (r. 1916 superarbitrován pro údajnou duševní poruchu, zkušenosti simulanta zobrazil ve vzpomínkách Rakouské blázince); zklamání z vývoje ČSR (sbírka Vláda věcí tvých nevrátila se v ru- ce Tvé, lide český, 1925); přispíval mj. do Říšské stráže, deníku NOF, v druhé pol. 30. let recituje na společenských večerech  Vlajky; 1940 tištěn v  „protirysovské“ Národní výzvě; za protektorátu sbírky Radostná cesta (1942) a Nad českou kovadlinou (1943). Poslední verše: Hrst rodné země (1947).Mezi jeho přátele patřili spisovatel Jan Cibuzar a malíř Karel Rélink.

Read the full story

Následující ukázka pochází z knihy Aleše Urválka a kol. Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, kterou vydalo v roce 2009 Nakladatelství Olomouc. Původně vyšla v časopise Pro-Fil č. 2/2008, vycházejícího při Katedře filozofie FF MU Brno pod názvem Několik postřehů k německé konzervativní revoluci.

Další ukázka z knihy je k dispozici na stránkách vydavatelství. Knihu je možné objednat v internetovém obchodě Neoluxor.cz.

Read the full story

Edgar Julius Jung a metafyzické základy konzervativní revoluce

Edgar J. Jung (1894–1934) byl na přelomu let 1920-1930 vůdčí postavou “mladokonzervativců” v konzervativně revolučním hnutí v Německu. Jung ve své obsáhlé práci Die Herrschaft der Minderwertigen (Vláda lůzy) z let 1927/1930 nastínil svůj autoritářský světový názor (Weltanschauung) a radikálně odmítl demokracii a rovnostářství. Namísto toho Jung vyvolává mýtus věčné Říše, jejíž základy však nevidí jako nacisté v krvi, ale v duchu.

Jung však nebyl spokojen pouze s poskytováním intelektuálních vodítek, měl v úmyslu i zasáhnout do politiky. Německý vicekancléř Franz von Papen, pro kterého Jung psal politické projevy se jevil jako ideální zprostředkovatel Jungových idejí. Franz von Papen pronesl 17. června 1934 v Marburgu projev, který pocházel z Jungova pera. Takzvaný “marburský projev” útočil na německou vládu a měl za cíl vyvolat nacionálně konzervativní povstání. Jung však podcenil celkovou atmosféru mezi Němci a nacionálněsocialistickým režimem. Navíc jeho pokus o převzetí moci byl špatně načasován, neboť se kryl s neúspěšným coup d’état vůdce SA Ernsta Röhma.

Read the full story

Edgar Julius Jung and metaphysical foundations of the Conservative Revolution

Edgar J. Jung (1894–1934) was the mastermind of the „Young Conservatives“ in the Conservative Revolutionary movement in Germany in the late 1920s and early 1930s. Jung’s voluminous work, The Rule of the Inferior (1927/30), in which he outlines his autoritarian weltanschauung, is a radical rejection of democracy and egalitarianism. Instead, Jung evokes the myth of the eternal Reich, the foundations of which he sees not in blood, like the Nazis, but in spirit.

But Jung was not content with giving intellectual guidelines. Quite the contrary, he intended to interfere in politics. Franz von Papen, the German vice-chancellor, for whom Jung wrote political speeches, seemed to be an ideal mouthpiece for Jung’s ideas. In Marburg, on June 17th, 1934 von Papen gave a speech which was of Jung’s making. The so-called “Marburg Speech“ attacked the German government and was meant to break loose a national conservative uprising.

Read the full story

4. Proti sexismu, za uznání rozdílnosti pohlaví

Různost pohlaví je první a nejzákladnější přirozený rozdíl, neboť lidstvu zajišťuje reprodukci, která je dnes ohrožena erozí věkové pyramidy. Lidstvo není jedno, ale dvojí: Odlišnost pohlaví přesahuje biologii a v životě společnosti se projevuje rozdílným vnímáním světa i sebe navzájem. I když existenci mužské a ženské přirozenosti lze sotva popřít, není vyloučeno, že se příslušníci každého pohlaví mohou lišit na základě genetických nahodilostí nebo svou socio-kulturní volbou. Celkově lze nicméně hodnoty a postoje dělit na mužské a ženské, podle pohlaví, které je nejvíc šíří: spolupráce a soupeření, přímluva a útlak, svádění a ovládání, vcítění a lhostejnost, konkrétní a abstraktní, afektivní a direktivní, přemlouvání a napadení, na syntéze založená intuice a analytický intelekt atd. [117] Moderní představa abstraktního, od své sexuální identity odpoutaného člověka - produkt „nediferencialistické“ ideologie, která neutralizuje různost pohlaví - je pro ženy neméně škodlivá než tradiční sexismus, který na ně po celá staletí nahlížel jako na nedokonalé muže. Je skrytou formou mužské nadvlády, která vedla především k vyloučení žen z oblasti veřejného života, aby je nakonec přijala zpět pod podmínkou, že se zbaví ženskosti.

Read the full story

III. ORIENTACE

1. Proti neschopnosti rozlišovat a kmenovému cítění, za silné identity [104]

Dosud nevídaná hrozba homogenizace světa, vznášející se nad světem, vede na oplátku ke křečím v prožívání identity: ke krvavým iredentismům, křečovitým nacionalismům a šovinismům, divokým tribalizacím atd. Odpovědnost za tyto trestuhodné postoje padá v prvé řadě na (politickou, ekonomickou, technologickou a finanční) globalizaci, která je zplodila. Tím, že západní systém upřel individuím právo začlenit se do historických, kolektivně zděděných identit, že jim vnutil uniformní způsob reprezentace, dal paradoxně vzniknout blouznivým formám sebeuvědomění. Strach ze stejného nahradil strach z odlišného. Ve Francii je tato situace ještě ztížena krizí státu, [105] který po 200 let chtěl být hlavním symbolickým tvůrcem společnosti a jehož ochabování vyvolává větší prázdnotu než v jiných západních národech. Otázka identity bude v příštích desetiletích nabývat stále více na významu. Moderna, tím že zavrhla sociální systémy, které člověku přidělují místo v obecně uznávaném řádu, fakticky otázky identity podnítila, probudila touhu po důvěře a uznání na veřejné scéně. Ale neuměla, ani nechtěla je uspokojit.

Read the full story

7. Technika: mobilizace světa

Technika provází člověka od jeho počátků: absence druhově specifické obrany, relativní oslabení našich instinktů a rozvoj poznávacích schopností jde ruku v ruce s rostoucí proměnou našeho životního prostředí. Technika však byla po dlouhou dobu usměrňována netechnickými požadavky: [78] potřebami souladu člověka, obce a vesmíru, úctou k přírodě jako místu bytí, podrobením (prométheovské) síly (olympskou) moudrostí, zapuzením pýchy /l´hubris/ , starostlivostí spíše o kvalitu než o produktivitu.

Technickou explozi moderního věku lze vysvětlit zanikáním těchto etických, symbolických a náboženských kódů. Dávné kořeny má v biblickém přikázání „naplňte zemi, a podmaňte ji“ (Genesis, 1:28), na které o dva tisíce let později navázal Descartes, když člověka vybídl, aby „se stal vládcem a majitelem přírody“. Teocentrická dualistická cézura [79] mezi nestvořenou bytostí a stvořeným světem se tak proměnila v dualistickou antropocentrickou cézuru mezi subjektem a objektem, kde druhý je bezvýhradně svěřen prvnímu. Moderna též podřídila (kontemplativní) vědu (operativní) technice a dala tak vzniknout integrované „techno-vědě“, jejímž jediným důvodem existence je stále rychlejší přeměna světa. Jen ve 20. století poznal náš způsob života větší otřesy než za patnáct tisíc let, které mu předcházely. Poprvé v historii se každá nová generace musí začlenit do světa, který předcházející generace nezažila.

Read the full story

4. Politično: podstata a umění [51]

Existence politična souvisí s faktem, že cíle [52] sociálního života jsou vždy rozmanité. [53] Politično má vlastní podstatu a vlastní zákony, které nelze redukovat ani na ekonomickou racionalitu, ani na etiku a estetiku, metafyziku či posvátno. Předpokládá, že jsou rozeznávány a uznávány pojmy jako veřejné a soukromé, rozkaz a poslušnost, porada a rozhodnutí, [54] občan a cizinec, přítel a nepřítel. Jestliže v politice hraje roli morálka – když veřejná moc /l ´autorité/ usiluje o obecné blaho a inspiruje se směsí norem, které tvoří hodnoty a mravy společenství, v němž působí - neznamená to, že by individuální morálka byla upotřebitelná v politice. [55] Režimy, odmítající rozpoznat podstatu politična, popírající pluralitu cílů nebo podporující depolitizaci, jsou dle definice „nepolitické“.

Moderní myšlení rozvíjelo iluzorní představu o „neutralitě“ politiky, redukující moc na efektivitu správy, na mechanickou aplikaci právních, technických nebo ekonomických norem: „vláda lidí“ má kopírovat „správu věcí“ Avšak veřejná sféra je vždy místem, kde se potvrzuje soukromé pojetí „dobrého života“. Z této představy, kterou si člověk činí o dobru, pramení spravedlnost, a ne naopak. [56]

Read the full story

II. ZÁKLADY

„Poznej sám sebe“, zní delfská devíza. Klíč ke každému světonázoru, k zaujetí jakéhokoli politického, morálního nebo filozofického stanoviska, spočívá především v antropologii. Naše činy se mimo to naplňují prostřednictvím určitých praktických pravidel, představujících celou podstatu vztahů mezi lidmi navzájem a se světem: politično, ekonomika, technika a etika.

1. Člověk: okamžik živého

Moderna popřela existenci lidské přirozenosti (teorie tabula rasa) nebo jí připsala abstraktní vlastnosti, které jsou reálnému světu a žité existenci cizí. Za cenu tohoto radikálního zlomu se vynořil ideál „nového člověka“, údajně nekonečně tvárného pozvolnou nebo prudkou změnou jeho prostředí. Tato utopie vedla k totalitárním experimentům 20. století. V liberálním světě se projevila pověrečnou vírou ve všemohoucnost společenského milieu, [29] která způsobila nemenší zklamání, zvlášť v oblasti výchovy a vzdělání: ve společnosti, strukturované užíváním abstraktního rozumu, jsou to totiž kognitivní schopnosti, které vytvářejí hlavní determinantu sociálního statusu. [30]

Read the full story

Kdo nemá ideál, není v rozporu se skutečností. Amiel.

ÚVOD

Nová pravice se zrodila v roce 1968. Není to politické hnutí, ale škola idejí. Aktivity, jež od té doby až po dnešek rozvíjí (vydávání knih a časopisů, pořádání kolokvií a přednášek, organizace seminářů a letních univerzit atd.), jsou především metapolitické. [1]

Metapolitika není jiný způsob, jak se politicky angažovat. Není to ani „strategie“, která by směřovala k prosazování intelektuální hegemonie; [2] nechce ostatní postupy nebo postoje diskvalifikovat. Spočívá jen na zjištění, že v kolektivním vědomí, a vůbec v celé historii lidstva, hrají ideje rozhodující roli. Herakleitos, Aristoteles, Augustinus, Tomáš Akvinský, René Descartes, Immanuel Kant, Adam Smith nebo Karel Marx vyvolali ve své době svými díly rozhodující změny, jejichž důsledky jsou patrné ještě dnes. Dějiny povstávají z vůle a jednání lidí, avšak tato vůle a jednání se vždy projevují v rámci určitého počtu přesvědčení, věrouk a představ, jež jim dávají smysl a řídí je. Nová pravice chce přispět k jejich obnově. [3]

Read the full story