Autor: Greg Johnson

Pro ty pravicové aktivisty, kteří se chtějí učit od vítězů je kniha Douglase Hydea Dedication and Leadership (Obětavost a vůdcovství, South Bend, Ind.: University of Notre Dame Press, 1966) dobrým místem odkud začít. Hyde byl se svojí dvacetiletou praxí veteránem komunistického aktivismu. Pracoval jako redaktor komunistických novin London Daily Worker do roku 1948, kdy rezignoval, odmítl komunismus a oznámil svoji konverzi ke katolicismu.

Ačkoli Hyde odmítl ideály a cíle komunismu tak zastával názor, že vysoce efektivní stranické techniky by měly být napodobeny těmi, kdož se snaží změnit svět k lepšímu. Jeho kniha je 150-ti stránkovým destilátem jeho zkušeností a pochopení podstaty úspěšného aktivismu.

Komunismus má na svědomí více než sto milionů obětí a jejich počet se stále navršuje. Je tedy těžké myslet si o komunismu cokoli jiného, než že je zlo. Ale i zlo je úspěšným výkonem a nesmírné zlo je abnormálním úspěšným výkonem.

Read the full story

Níže uvádíme výňatky z Evolovy knihy ‘Imperialismo Pagano’ a její německé verze ‘Heidnischer Imperialismus’. První kapitola má v obou vydáních stejný název: ‘My antievropané’. Je rozdělena do různých pododdílů: v obou verzích se první pododdíl nazývá ‘Evropská dekadence’, a části, které jsou v německé verzi vyškrtnuty, jsou zde označeny kurzívou, části k německé verzi přidané jsou označeny tučně a odlišnosti jsou označeny v závorkách (v textu, z něhož tento český překlad vychází, se žádné pasáže psané kurzívou ani tučně neobjevují – pozn. překl.). Druhý pododdíl se v originálu nazývá ‘Fašismus jako antievropa’ a v německém vydání ‘Nový symbol’; zde je odlišností mnoho a jsou tak významné, že uvádíme obě verze.

‘Imperialismo Pagano’ bylo vydáno roku 1928, pár měsíců před uzavřením Lateránských dohod mezi Itálií a katolickou církví v únoru 1929. Jak zhodnotil autor předmluvy posledního vydání ‘Imperialismo Pagano’ (Mediterranee, 2004) : “[Tato] brožura Julia Evoly, která zestručňuje a kombinuje několik článků, jež se poprvé objevily v letech 1926-27, byla původně míněna jako varování fašismu ohledně této události (tj. Lateránských dohod – ed.), která dle autorova názoru hrozila, že přistřihne křídla imperiálnímu potenciálu Mussoliniho režimu. Nebyl to pouze osobní apel, ale rekapitulace názorů vysoce heterogenního esoterického a pohanského světa, který se vytvořil z podnětu skupiny UR a který v Dohodách spatřoval pro fašistickou Itálii konec veškeré naděje na možné fašistické potvrzení duchovních hodnot neslučitelných s křesťanskou a konkrétně katolickou nadvládou. Toto dílo musí být chápáno v tomto kontextu, ale zároveň jako jednoznačná výzva Ducemu a všem “fašistům hodných toho jména”, kterou Evola jednoznačně napsal “ve formě volání do zbraně”. Je to tudíž neobyčejně polemická esej, která otevřeně čelí problémům, a je napsána tak prudkým a neústupným stylem, jak je to jen možné u třicátníka, pro něhož “Fašismu nebylo dost”, jak napsal o dva roky později v časopise ‘La Torre’. Toto dílo provádí přísnou kritiku na logické, politické, filozofické a náboženské úrovni, kritiku všech těch hodnot, všech těch okolností, všech těch mýtů, které dle Evoly brání fašismu a jeho vůli oživit národ a stát, jeho potřebě být ‘imperiální’: na jedné straně demokracie, liberalismu, komunismu, nepochopeného evropanství a zápaďáctví; na druhé straně křesťanství (ne pouze katolicismu) jako ‘oficiálního náboženství’”.

Read the full story

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Po volbách v lednu 1919 se ustanovila Výmarská republika nesoucí nadále název Deutsches Reich. Ústavodárné shromáždění (Weimarer Nationalversammlung) se sešlo ve Weimaru 6. února 1919 a 13.února 1919 ustanovená první vláda na čele s Philippem Heinrichem Scheidemannem. Versailleskou mírovou smlouvu, kterou bylo Německo nuceno 28. června 1919 podepsat, pociťovali téměř všichni Němci jako do nebe volající nespravedlnost, a to jednak kvůli postoupení území na úkor Německa, především ve prospěch nově vzniklého Polska, jednak kvůli materiálnímu zatížení ve formě reparací, ztrátě kolonií a vojenskému omezení, které bylo zdůvodněno válečnou vinou Německé říše a jeho spojenců. (1) Výmarská republika byla centralizovanou federací v čele s říšským kancléřem a říšským prezidentem. Kontinuita mezi císařskou říší a Výmarskou republikou tak byla ve skutečnosti značná. Svým způsobem žila dokonce instituce monarchy ve změněné formě dál. Úřad říšského prezidenta voleného lidem byl vybaven tak silnými pravomocemi, že už současníci hovořili o „nahrazení císaře“ nebo „náhradním císaři“.

Read the full story

Autor: Karel Veliký

„Znamení dali mi na cestu. Cejch vlastence.“

Max B. Stýblo (28. 9. 1892, Praha – 4. 3. 1972, tamtéž), básník, prozaik, kabaretiér, písničkář, divadelník (autor – interpret – impresário); mj. založil: Stýblova akademická revoluční scéna, Barikáda, Bohéma; člen činohry Národního divadla (1925 – 37); veterán 28. pluku (r. 1916 superarbitrován pro údajnou duševní poruchu, zkušenosti simulanta zobrazil ve vzpomínkách Rakouské blázince); zklamání z vývoje ČSR (sbírka Vláda věcí tvých nevrátila se v ru- ce Tvé, lide český, 1925); přispíval mj. do Říšské stráže, deníku NOF, v druhé pol. 30. let recituje na společenských večerech  Vlajky; 1940 tištěn v  „protirysovské“ Národní výzvě; za protektorátu sbírky Radostná cesta (1942) a Nad českou kovadlinou (1943). Poslední verše: Hrst rodné země (1947).Mezi jeho přátele patřili spisovatel Jan Cibuzar a malíř Karel Rélink.

Read the full story

Následující ukázka pochází z knihy Aleše Urválka a kol. Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, kterou vydalo v roce 2009 Nakladatelství Olomouc. Původně vyšla v časopise Pro-Fil č. 2/2008, vycházejícího při Katedře filozofie FF MU Brno pod názvem Několik postřehů k německé konzervativní revoluci.

Další ukázka z knihy je k dispozici na stránkách vydavatelství. Knihu je možné objednat v internetovém obchodě Neoluxor.cz.

Read the full story

Edgar Julius Jung a metafyzické základy konzervativní revoluce

Edgar J. Jung (1894–1934) byl na přelomu let 1920-1930 vůdčí postavou “mladokonzervativců” v konzervativně revolučním hnutí v Německu. Jung ve své obsáhlé práci Die Herrschaft der Minderwertigen (Vláda lůzy) z let 1927/1930 nastínil svůj autoritářský světový názor (Weltanschauung) a radikálně odmítl demokracii a rovnostářství. Namísto toho Jung vyvolává mýtus věčné Říše, jejíž základy však nevidí jako nacisté v krvi, ale v duchu.

Jung však nebyl spokojen pouze s poskytováním intelektuálních vodítek, měl v úmyslu i zasáhnout do politiky. Německý vicekancléř Franz von Papen, pro kterého Jung psal politické projevy se jevil jako ideální zprostředkovatel Jungových idejí. Franz von Papen pronesl 17. června 1934 v Marburgu projev, který pocházel z Jungova pera. Takzvaný “marburský projev” útočil na německou vládu a měl za cíl vyvolat nacionálně konzervativní povstání. Jung však podcenil celkovou atmosféru mezi Němci a nacionálněsocialistickým režimem. Navíc jeho pokus o převzetí moci byl špatně načasován, neboť se kryl s neúspěšným coup d’état vůdce SA Ernsta Röhma.

Read the full story

Edgar Julius Jung and metaphysical foundations of the Conservative Revolution

Edgar J. Jung (1894–1934) was the mastermind of the „Young Conservatives“ in the Conservative Revolutionary movement in Germany in the late 1920s and early 1930s. Jung’s voluminous work, The Rule of the Inferior (1927/30), in which he outlines his autoritarian weltanschauung, is a radical rejection of democracy and egalitarianism. Instead, Jung evokes the myth of the eternal Reich, the foundations of which he sees not in blood, like the Nazis, but in spirit.

But Jung was not content with giving intellectual guidelines. Quite the contrary, he intended to interfere in politics. Franz von Papen, the German vice-chancellor, for whom Jung wrote political speeches, seemed to be an ideal mouthpiece for Jung’s ideas. In Marburg, on June 17th, 1934 von Papen gave a speech which was of Jung’s making. The so-called “Marburg Speech“ attacked the German government and was meant to break loose a national conservative uprising.

Read the full story

4. Proti sexismu, za uznání rozdílnosti pohlaví

Různost pohlaví je první a nejzákladnější přirozený rozdíl, neboť lidstvu zajišťuje reprodukci, která je dnes ohrožena erozí věkové pyramidy. Lidstvo není jedno, ale dvojí: Odlišnost pohlaví přesahuje biologii a v životě společnosti se projevuje rozdílným vnímáním světa i sebe navzájem. I když existenci mužské a ženské přirozenosti lze sotva popřít, není vyloučeno, že se příslušníci každého pohlaví mohou lišit na základě genetických nahodilostí nebo svou socio-kulturní volbou. Celkově lze nicméně hodnoty a postoje dělit na mužské a ženské, podle pohlaví, které je nejvíc šíří: spolupráce a soupeření, přímluva a útlak, svádění a ovládání, vcítění a lhostejnost, konkrétní a abstraktní, afektivní a direktivní, přemlouvání a napadení, na syntéze založená intuice a analytický intelekt atd. [117] Moderní představa abstraktního, od své sexuální identity odpoutaného člověka – produkt „nediferencialistické“ ideologie, která neutralizuje různost pohlaví – je pro ženy neméně škodlivá než tradiční sexismus, který na ně po celá staletí nahlížel jako na nedokonalé muže. Je skrytou formou mužské nadvlády, která vedla především k vyloučení žen z oblasti veřejného života, aby je nakonec přijala zpět pod podmínkou, že se zbaví ženskosti.

Read the full story

III. ORIENTACE

1. Proti neschopnosti rozlišovat a kmenovému cítění, za silné identity [104]

Dosud nevídaná hrozba homogenizace světa, vznášející se nad světem, vede na oplátku ke křečím v prožívání identity: ke krvavým iredentismům, křečovitým nacionalismům a šovinismům, divokým tribalizacím atd. Odpovědnost za tyto trestuhodné postoje padá v prvé řadě na (politickou, ekonomickou, technologickou a finanční) globalizaci, která je zplodila. Tím, že západní systém upřel individuím právo začlenit se do historických, kolektivně zděděných identit, že jim vnutil uniformní způsob reprezentace, dal paradoxně vzniknout blouznivým formám sebeuvědomění. Strach ze stejného nahradil strach z odlišného. Ve Francii je tato situace ještě ztížena krizí státu, [105] který po 200 let chtěl být hlavním symbolickým tvůrcem společnosti a jehož ochabování vyvolává větší prázdnotu než v jiných západních národech. Otázka identity bude v příštích desetiletích nabývat stále více na významu. Moderna, tím že zavrhla sociální systémy, které člověku přidělují místo v obecně uznávaném řádu, fakticky otázky identity podnítila, probudila touhu po důvěře a uznání na veřejné scéně. Ale neuměla, ani nechtěla je uspokojit.

Read the full story

7. Technika: mobilizace světa

Technika provází člověka od jeho počátků: absence druhově specifické obrany, relativní oslabení našich instinktů a rozvoj poznávacích schopností jde ruku v ruce s rostoucí proměnou našeho životního prostředí. Technika však byla po dlouhou dobu usměrňována netechnickými požadavky: [78] potřebami souladu člověka, obce a vesmíru, úctou k přírodě jako místu bytí, podrobením (prométheovské) síly (olympskou) moudrostí, zapuzením pýchy /l´hubris/ , starostlivostí spíše o kvalitu než o produktivitu.

Technickou explozi moderního věku lze vysvětlit zanikáním těchto etických, symbolických a náboženských kódů. Dávné kořeny má v biblickém přikázání „naplňte zemi, a podmaňte ji“ (Genesis, 1:28), na které o dva tisíce let později navázal Descartes, když člověka vybídl, aby „se stal vládcem a majitelem přírody“. Teocentrická dualistická cézura [79] mezi nestvořenou bytostí a stvořeným světem se tak proměnila v dualistickou antropocentrickou cézuru mezi subjektem a objektem, kde druhý je bezvýhradně svěřen prvnímu. Moderna též podřídila (kontemplativní) vědu (operativní) technice a dala tak vzniknout integrované „techno-vědě“, jejímž jediným důvodem existence je stále rychlejší přeměna světa. Jen ve 20. století poznal náš způsob života větší otřesy než za patnáct tisíc let, které mu předcházely. Poprvé v historii se každá nová generace musí začlenit do světa, který předcházející generace nezažila.

Read the full story