Následující data představují milníky působení této organizace:

24. června 1927: Codreanu spolu s dalšími čtyřmi spolubojovníky Ionem Motou, Iliem Garneatou, Corneliem Georgescem a Radu Mironovicem pokládají základní kámen legionářského hnutí, jehož celý název zní Legie archanděla Michaela. Zakládající dokument této organizace obsahuje následující prohlášení: „Dnes, v pátek 24. června 1927 (den sv Jana) ve 22 hodin byla pod mým velením založena Legie archanděla Michaela. Jsou v něm vítáni všichni, jejichž víra nezná hranic. Ti, kdož mají pochybnosti, nechť nevstupují. Tímto jmenuji Radu Mironovice velitelem Ikonické gardy.“ Corneliu Zelea Codreanu

10. července 1927: Codreanu vytyčuje první duchovní principy hnutí, mezi něž patří: víra v Boha, důvěra v poslání legionářského hnutí a vzájemná bratrská láska mezi legionáři. Představuje též hymnu celé organizace.

1. srpna 1927: Vychází první číslo dvojměsíčníku s názvem Pamantul Stramosec (Země předků). Jedná se o první tiskovinu hnutí pod vedením Codreana, jež se zároveň stala jeho oficiálním tiskovým orgánem.

8. listopadu 1927: První legionáři skládají přísahu Corneliu Codreanovi. Celkově jich toho dne bylo 28.

19. února 1928: Díky legionářské sbírce, jež započala 1. prosince, si organizace mohla dovolit zapůjčit nákladní auto

Léto 1928: Začíná nová etapa hospodaření legionářského hnutí. Vybraní členové rozvážejí některé základní plodiny a ovoce vypěstované v pronajaté zahradě jednoho z členů do zdravotnických zařízení, jimž je následně nabízejí k odkupu.

10. prosince 1928: Profesor Ion Gavanescul skládá legionářskou přísahu

3.-4. Ledna 1929: Generál Ion Tamoschi skládá legionářskou přísahu, přičemž téhož dne se zároveň koná i první schůze vůdců „Hnízda“. Codreanu zde stanovuje základní principy systému „dynamického vzdělávání“ (Výchova prostřednictvím akce). Během téže schůze je ustaven i Legionářský senát. Mezi jeho první členy patří: Hristache Solomon, generál Macridescu, generál Ion Tamoschi, Spiru Pecielli, plukovník Paul Cambureanu, profesor Ion Butaru a Traian Braileanu.

Léto 1929: V návaznosti na zformování dynamického systému vzdělávání ustanovuje Corneliu Codreanu dva vzdělávací stupně s cílem: a.) rozvinout osobní vůli, b.) akceptovat těžký život, c.) přinutit každého člena, aby akceptoval závazek být přísný sám k sobě.

15.12.1929: V malé moldavské vesničce Beresti se koná první veřejná legionářská schůze. Dozvěděly se o ní úřady, jež se pokusily jejímu konání překazit.

Leden 1930: Corneliu Codreanu se rozhodl zintenzivnit legionářskou propagandu mezi chudými rolníky. Buňky legionářské organizace pronikají do nejrůznějších moldavských regionů. Nastávají první „konflikty“ s úřední mocí.

10. února 1930: V Cahulu se koná rozsáhlá legionářská demonstrace, jíž se zúčastnilo více než 20 000 rolníků. Od tohoto okamžiku začínají rolníci z ostatních regionů (Besarábie, Maramures) žádat legionáře, aby navštívili jejich oblast.

Červen 1930: Codreanu zakládá novou celonárodní organizaci určenou pro boj s komunistickou propagandou v Besarábii. Jednalo se o organizaci skládající se z členů Legie archanděla Michaela a dalších mládežnických skupin, jež nebyly napojeny na žádnou z politických stran. Hlavním cílem tohoto spolku bylo uspořádat nenásilný pochod a demonstraci proti komunistickému vlivu na území Besarábie. Na následném setkání přišlo na přetřes jméno zmiňované organizace. Nakonec zvítězil návrh legionáře Granganua, aby organizace nesla název „Železná garda.“ Později byl tento název propůjčen politické straně vzešlé z legionářského hnutí. Tehdejší ministr vnitra Vaida-Voevod vydal povolení k uskutečnění pochoduu Železné gardy v Besarábii, na základě tlaku ze strany aktivistických masmédií jej však odvolal.

20. července 1930: Vláda zakazuje rozšiřování legionářské propagandy na území Besarábie, a to i přes to, že jej dříve povolila. Corneliu Codreanu následně vydává manifest, v němž kritizuje praktiky vůdců židovských organizací a úplatných politiků a vyzývá všechny duchovně čisté Rumuny k boji. Tisk rozjíždí extrémně násilnou kampaň proti legionářskému hnutí.

8. listopadu 1930: V Bukurešti je otevřeno první legionářské centrum.

Prosinec 1930: Rozzuřený legionář Dumitiescu-Zapada se pokusil zavraždit komunistického novináře a šéfredaktora listu Dimineata (Ráno), aniž by se se svým úmyslem komukoli svěřil.

9. ledna 1931: Codreanu je spolu se ostatními legionářskými vůdci zatčen a držen v útrobách vakarešťského vězení.

11. ledna 1931: Ministr vnitra Ion Mihalache poprvé na popud příkazu vydaného radou ministrů rozpouští Železnou gardu a Legii archanděla Michaela, ač se podle platné rumunské ústavy jedná o neústavní čin. Zároveň jsou publikovány zfalšované dokumenty s cílem zkompromitovat nejvyššího vůdce legií v očích veřejnosti.

Konec února 1931: V soudním procesu týkajícím se rozpuštění Železné gardy a Legie archanděla Michaela se tribunál v Ilfově jednomyslně vyslovuje pro zrušení zákazu.

31. března 1931: Po 81 dnech strávených za mřížemi opouští Codreanu a jeho šest spolubojovníků brány věznice.

1. června 1931: Legionářské hnutí se poprvé účastní parlamentních voleb, v nichž nakonec obdrželo 43 183 hlasů, což však nestačí ke zvolení ani jednoho poslance.

31. srpna 1931: Konají se dopňující volby v neamtském okrsku. Navzdory mnoha překážkám slaví legionáři svůj první úspěch: zisk 11 301 hlasů je dostatečným ke zvolení Cornelia Codreana poslancem.

31. prosince 1931: Codreanu pronáší svou první řeč na půdě parlamentu, v níž se dotýká klíčových ideologických pojmů své generace, mezi něž patří Bůh, vlast, král, rodina, vlastnictví a armáda. Následně se zaměřuje na základní problémy tehdejšího rumunského života: „židovský problém“, „problém mládeže“, „problém zahraniční politiky“, „problém chudoby rolnictva“ a „problém komunismu“.  Zodpovědnost za zbídačení národa pak připisuje demokratickým politickým stranám.

Při této příležitosti rovněž vůbec poprvé naznačuje náhled legionářského hnutí na zahraniční politiku: „Pokud nám bude dáno na výběr mezi dvěma extrémy (fašismem a komunismem), budeme stát mezi těmi, kteří se domnívají, že slunce nevychází v Moskvě, nýbrž v Římě.“ V rámci svého projevu Codreanu též zmiňuje některé politické teze zásasadního významu:

-          Zavedení trestu smrti za zpronevěru veřejných prostředků

-          Konfiskace jmění těchto defraudantů

-          Přivedení k zodpovědnosti všech politiků jednajících proti zájmům země

-          Zákaz členství politiků v administrativní radě

-          Vyhnání všech zahraničních vykořisťovatelů ze země

-          Prohlášení rumunského území za nezcizitelný a nezadatelný majetek rumunského národa

-          Přinutit všechny zvolené zástupce k čestné práci

-          Uzákonit centrální správní úřady

9. ledna 1932: Codreanu zahajuje předvolební kampaň v tutovském okrsku

Březen 1932: Iorgova a Argetoianova vláda se rozhodla porušit zákon a podruhé zakazuje Železnou gardu. Nezabraňuje to sice v práci propagačních týmů, avšak Codreanovi to znemožňuje hájit se na parlamentní půdě. Tisk hýří odsudky a nactiutrhačnými výroky a volá po zničení Železných gard. Několik legionářů končí zbito a uvězněno na popud úředních rozhodnutí.

17. dubna 1932: I přes všechny tyto ústrky Železná garda vítězí ve volbách v Tutově, následkem čehož se profesor Ion Zelea Codreanu, otec Cornelia Codreana, stává druhým zvoleným poslancem z řad hnutí.

17. července 1932: Konají se řádné parlamentní volby. Železná garda v nich získává 70 000 hlasů, což stačí ke zvolení pěti poslanců.

10. prosince 1932: Corneliu Codreanu vytváří první vyšší stupeň v legionářské hierarchii: post Legionářského  velitele. Náklad stranické tiskoviny dosáhl počtu 35 000 kusů každého vydání. Legie vlastní tiskárnu a dva nákladní automobily.

Duben 1933: Propagandistický tým, přezdívaný „Tým smrti“, vyráží na dvouměsíční cestu po Oltenii, Banátu a Transylvánii. Tým nabyl své přezdívky díky legionářské písni téhož jména a odhodlanosti padnout do posledního muže, aniž by jeho členové jakkoli reagovali na provokace a ozbrojené útoky vůči němu vedené.

Červen 1933: V Aradu (provincie Banát) se koná vůbec první soudní proces s členy „týmu smrti“. Všichni jsou nakonec zproštěni obvinění.

Začátek července 1933: I druhý soud vedený proti členům „týmu smrti“, jenž se tentokrát konal v transylvánské Alba Iufii, končí osvobozením všech obžalovaných.

10. července 1933: Vláda A. Vaidy-Voevoda zakázala otevření tábora komunitních prací ve Visani, kde se více než 200 legionářů mělo podílet na budování šestikilometrové přehradní hráze. Zatčení legionáři byli brutálně šikanováni policií.

4. srpna 1933: Započíná stavba Casa Verde (Zeleného domu) na bukurešťském předměstí Bucurestii Noi (Nový Bukurešť), nacházeícím se na severu města. Původním účelem Casa Verde bylo poskytování útočiště zraněným legionářům. Později sloužil jako hlavní stan legionářského hnutí.

Červenec-srpen 1933: Proti legii a jejím společenským aktivitám byla zahájena štvavá mediální kampaň. Tato pomlouvačná kampaň obviňovala legionářské hnutí ze založení padělačského spolku v transyvánském Rasinari, pro něž pracovali cizinci a financovat ej údajně měli Hitler, Mussolini a Moskva. Nejzavileji si počínaly redakce sídlící v ulici Sarindar, známém to centru židovského tisku.

15. listopadu 1933: K moci přichází liberální vláda I.G. Ducy, jež se pokouší zničit Železnou gardu. Vláda rozjíždí dopsud nevídaný teror proti členům Železné gardy. Na denním pořádku e zatýkání, zákazy výlepu plakátů a shromažďování, potlačování legionářského tisku, atd.

22. listopadu 1933: Padl první legionář. Student jménem Virgil Teodorescu byl zabit policií při výlepu plakátů v Constantě (provincie Dobrudja)

28. listopadu 1933: Legionář Nita Constantin, působící ve funkci řidiče, byl zabit v moldavské obci Jassy.

4. prosince 1933: Corneliu Codreanu vydává memorandum, v němž kritizuje teroristické praktiky liberální vlády. Z vraždění a mučení legionářů obvinil následující členy vlády: I.G. Ducu, Nicolae Titulesca, Victora Iamanddiho, Inculeta, Victora Antonesca, Valera Romana, generálna Dumitresca (šéfa policie) a Eugena Critesca (velitele ochranných oddílů).

9. prosince 1933: Ve valašské provincii Vlasca e zabit rolník Nicolae Baianu.

10. prosince 1933: Ducova vláda potřetí zakazuje Železnou gardu a znemožňuje jí tak účast ve volbách. Bylo zatčeno a uvězněno okolo 18 000 legionářů, Cornaliu Codreanu se však úspěšně skrývá.

Prosinec 1933: V provincii Dobrudža je zabit rumunský Makedonec Gheorge Bujgoli.

29.-30. prosince 1933: Legionáři Nicolae Constantinescu, Doro Belimace a Ion Caranica zavraždili ministerského předsedu I.G. Ducu, jenž stál za nařízením surového teroru vůči legionářskému hnutí. Všichni tři se okamžitě dobrovolně vydali úřadům. Teror narůstá a vládou inscenované vraždy se znásobují.

29.-30. prosince 1933: Codreanův pobočník Sterie Ciumeti, jenž je makedonského původu, je brutálně mučen a následně zavražděn, neboť odmítl prozradit, kde se skrývá jeho vůdce.

30. prosince 1933: V moldavském Tecuci je zabit krejčí Toader Toma. Dva přední deníky Calendnrul (Kalendář) a Cuvantul (Svět) stavějící se pozitivně k legionářskému boji jsou rozprášeny a jejich šéfredaktoři, Nikifor Crainic a profesor Nae Ionescu, jsou odesláni do vězení v Jilavě.

14. března 1934: Tři dny před zahájením soudní pře týkající se zákazu legionářského hnutí se Corneliu Codreanu dobrovolně vydává Válečnému výboru, který byl ustaven k jeho souzení. Výbor je tvořen pěti generály: Ignatem, Constandachem, Comanescem, Donou a Filipem. V roli královského žalobce působí generál Pelrovicescu.

5. dubna 1934: Válečný výbor a vojenský tribunál hlavního města osvobodily legionářské hnutí ve všech bodech obžaloby a propustily na svobodu 52 obžalovaných legionářů. Tři legionáři, kteří zavraždili I.G. Ducu byli odsouzeni k doživotnímu pobytu v pracovním táboře.

Od této chvíle se hlavní stan organizace nacházel v domě generále Gheorgeho Cantacuzina v bukurešťské Gutenbergově ulici. Po tomto osvobozujícím rozsudku prestiž hnutí čím dál tím více rostla. Pro legionáře nastává dlouhé období vyplněné „výchovou pomocí práce“. Komunitní pracovní tábory vyrůstají v každém rumunském regionu. Mezi nejznámější patří ten v Giulesti u Bukureště (zeleninová farma a cihelna), transylvánském Dealul Negru (budování školy), bukovinském Rarau (zotavnovna pro legionáře onemocnivší ve vězení), v besarábské  Cotiugennii Mari (rekonstrukce polozbořeného kostela) a Movila Techirgiol v dobrudžské oblasti (výstavba tábora pro raněné).

5. září 1934: Je odhaleno spiknutí proti Corneliu Codreanovi. Legionářský důstojník a poslanec v jedné osobě Mihail Stelescu byl velmi ambiciózním mužem, jenž se však nechal ovlivnit silami, jejichž cílem bylo zničení legionářského hnutí a pokusil se Codreana otrávit.

25. září 1934: Michail Stelescu je souzen „Radou cti“, složenou ze 23 legionářských velitelů, mezi něž patřil i on sám, jíž předsedal generál Cantatuzino. Stelescu byl uznán vinným a vyloučen z hnutí.

1.ledna 1935: Codreanu ve svém memorandu uvedl výčet aktů teroru ze strany rumunské liberální vlády, mezi něž patří:

18 000 uvězněných

300 hospitalizovaných s vážnými zraněními

16 mrtvých

3 odsouzení

20. března 1935: Codreanu zakládá politickou stranu Totul Pentru Tara (Vše pro vlast), jejíž vedení bylo svěřeno generálu Gheorge Cantacuzinovi.

Červen 1935: V provoz jsou uvedeny stovky komunitních pracovních táborů.

5.července 1935: Je otevřen pracovní tábor na břehu Černého moře Carmen Silva, v němž pod vedením Codreana pracuje na 800 mužů.

20. července 1935: Codreanu ve svém dalším memorandu , primárně adresovaném 242 legionářům v táboře Camota, uvádí vlastnosti, jež musí být krédem každého legionáře: „Každý legionář se musí chovat tak, aby byl zosobněním rčení ‘je opravdový jako legionář.’ Opravdový ze všech úhlů pohledu: ve vztahu k sobě, okolí (ve smyslu chování, postojů, pevnosti víry, respektu, atd.), vlastní organizaci, ke svým souvěrcům,nadřízeným, vlasti a Bohu.“

13. září 1935: Je ustaveno první legionářské finanční centrum a vzniká první legionářské družstvo.

19. září 1935: Je vydáno memorandum určené legionářskému finančnímu centru, v němž vydává pokyny vedoucím  jeho jednotlivých oddělení. Svůj text končí slovy: „Legionářské fiančnictví je novou fází v historii obchodu, pošpiněného židovským duchem. Křesťanské finančnictví je založeno na lásce k lidem a ne na jejich okrádání, obchod vždy musí mít svůj základ ve cti.“

Říjen 1935: Je svolána první schůze třinácti oblastních legionářských vůdců. Z těchto 13 regiónů je složena struktura organizace na celonárodní úrovni.

11. listopadu 1935: Codreanu zakládá „legionářskou kontrolní komisi“, jejímž úkolem je monitorovat, zdali je na všech úrovních hnutí udržována požadovaná úroveň efektivity a morálky.

26. listopadu 1935: Při příležitosti názorové přestřelky mezi legionářským hnutím a nacionalistickou tiskovinou Porunca vremii (Řád času) Corneliu Codreanu vydává další memorandu, v němž deklaruje jeden z hlavních principů legionářské doktríny: „Podle legionářského dogmatu nejsme oprávněni se uchýlit k nečestnému jednání ani vůči svému nepříteli. Jak se chová on vůči nám je čistě jeho záležitostí.“

5. dubna 1936: Codreanu dokončuje práci na prvním vydání své knihy nesoucí název Pentru legionnaires (Mým legionářům).

22. dubna 1936: Je zahájena práce na prvních pracovních projektech tohoto roku, dohromady je po celé zemi rozeseto více než tisíc táborů.

30. května 1936: V memorandu týkajícím se rumunské zahraniční politiky Codreanu odsuzuje kroky Nicolae Titulesca, jenž se snaží o příklon Rumunska k SSSR: „Jednalo by se o zradu rumunského lidu vůči Bohu a morálnímu řádu tohoto světa.“

16. července 1936: Zrádce legií Mihail Stelescu, který pokračoval ve své podvratné a zlovolné činnosti na stránkách svého deníku „Cruciada Romanismuliu“ ( Křižácké tažení rumunskosti) je zabit skupinou deseti legionářů, pro něž se vžilo historické označení Decemviri. Stejného dne je v bukovinském Cernauti komunisty zabit legionář Gheorge Gligor.

1. října 1936: I přes celostátní zákaz vychází v transylvánském Sybiu kniha Cornelia Codreana.

25. října 1936: Je zformován „Oddíl legionářských dělníků“.

5.listopadu 1936: Corneliu Codreanu adresuje své memorandum na téma zahraniční politiky s názvem „Problémy“ králi, politikům a celému národu. Na jeho stránkách uvádí: „Neexistuje Malá dohoda nebo Balkánská dohoda. Kdo v něco podobného věří, nerozumí vůbec ničemu…“

„Dva světy zde stojí tváří v tvář. Všechny diplomatické dohody se v čase války pod jejich tíhou rozpadnou. Tyto dva světy představují na jedné straně státy, v nichž proběhly národní revoluce a jejichž úkolem je ochraňovat kříž a civilizaci milénia a na druhé bolševismus, který se spolu se svými vazaly snaží položit národy na lopatky a rozvrátit křesťanskou civilizaci. Všichni, kdo v dnešních dnech hledí do tváře osudu a celé národní historie mají povinnost požadovat a vymáhat vymanění vnitřní a vnějškové zahraniční politiky z vlivu a kontroly svobodných zednářů, komunismu a judaismu. Jedině za těchto podmínek je možná záchrana našeho národa.“

24. listopadu 1936: Symbolický tým složený ze sedmi legionářských důstojníků (Ion Mota, Vasile Marin, Gheorge Clime, Neculai Totu, Alexandru Cantacuzino, Banice Dobre, otec Ion Dumitrescu-Borsa), odjíždí do Španělska, aby tam bojoval na straně španělských nacionalistů proti komunismu.

13. ledna 1937: Legionáři Ion Mota (švagr Cornelia Codreana) a Vasile Marin padli na španělské frontě u Majahondy, nedaleko Madridu.

26. ledna 1936: Codreanu ve svém dalším memorandu objasňuje legionářský postoj k převzetí moci: „Legionářské hnutí se nikdy neuchýlí k myšlence puče nebo státního převratu. K jeho vítězství může dojít pouze prostřednictvím dovršení vnitřního procesu ve svědomí rumunského národa. Vítězství, jehož bude dosáhnuto touto cestou, bude  skvělé a průzračné, a rozhodně jej nehodláme vyměnit za laciné a pomíjivé vítězství vzešlé z násilného státního převratu.“

12. února 1937: V kostele v Saint Georgani proběhla nad mrtvými těly Moty a Marina „přísaha legionářských důstojníků“, tvořících elitu hnutí. Codreanu zakončil celý chvalozpěv následujícími slovy: „Z tohoto důvodu budete přísahat, že jste srozuměni s tím, že příslušnost k legionářské elitě v našem pojetí neznamená pouze bojovat a vítězit, nýbrž, a to v prvé řadě, zasvětit sama sebe službě pro národ. Idea elitní složky je neoddělitelně provázaná s myšlenkami obětování se a žití obtížného a trpkého života v chudobě. Tohle jsou hranice sebeobětování členů legionářské elity.“

13. února 1937: Mota a Marin jsou pohřbeni v mauzoleu v Casa verde. Pohřební průvod byl několik kilometrů dlouhý, celková účast se odhadovala okolo několika stovek tisíc lidí. Vlna legionářské popularity začala nabývat pozoruhodných rozměrů. Vláda začala pociťovat nejistotu, tudíž za pomoci tisku rozjela proti hnutí další kolo provokací a pomlouvačných kampaní.  Čím dál tím více se začaly objevovat zprávy o puči, jenž měla údajně legie zosnovávat.

2. března 1937: Liberální vláda Gheorga Tataresca započala novou fázi boje proti legionářskému hnutí:

- všechny rumusnké univerzity (v té době představující mocenská centra hnutí) byly uzavřeny na neurčito

- jsou zavřeny též všechny studentské jídelny a ubytovací zařízení

- všechna trestní stíhání legionářských studentů končí vynesením trestu

- všechny legionářské tábory a pracovní projekty jsou zakázány

15. dubna 1937: Ministerstvo války v Bukurešti zahájilo proces s tzv.„Decemviri“, jimž je odepřena možnost obhajoby, navíc nejsou povoleny ani žádné svědecké výpovědi ve prospěch obžalovaných.

27. dubna 1937: Ministerstvo války odsoudilo „Decemviri“. Osm z nich obdrželo doživotní trest v táboře těžkých prací, zbývající dva byli odsouzeni k deseti létům těžkých prací.

18. června 1937: Codreanu vydává memorandum při příležitosti desátého výročí založení legionářského hnutí, jež zakončuje následující větou: „Buďtě opravdoví, spravedliví, čistí, mějte dobrou náladu a chovejte se tak, jak byste chtěli, aby se choval každý Rumun v každém dílčím legionářském distriktu.“

14. července 1937: Corneliu Codreanu odmítá myšlenku vládou prosazované kontroly legionářských pracovních táborů prostřednictvím O.E.T.R. (Úřad pro výchovu rumunské mládeže).

9. října 1937: Umírá generál Gheorge Cantacuzino, vůdčí představitel strany v Totul Pentru Tara.

12. října 1937: Novým vůdcem strany v Totul Penhu Tara je jmenován inženýr Gheorge Clime, jenž do tohoto okamžiku zastával funkci velitele v Buna Vestire.

Říjen-Prosinec 1937: Legionářské podnikání roste na celostátní úrovni: po celé zemi jsou otevírány legionářské restaurace, jídelny a penziony, jsou zakládána družstva a tovární sklady.

11. listopadu 1937: Codreanu zahajuje předvolební kampaň při příležitosti nadcházejících parlamentních voleb konajících se 20. prosince.

30. listopadu 1937: Corneliu Codreanu vydává prohlášení o zahraniční politice. Mimo jiné praví: „Stavím se proti velkým západním demokraciím, stavím se proti Malé dohodě, stavím se proti Balkánské dohodě a neuznávám žádné svazky se Společností národů, jíž nevěřím. Jsem pro rumunskou zahraniční politiku po boku Říma, Berlína a dalších států, v nichž proběhla národní revoluce proti bolševismu. Nejpozději 48 hodin po vítězství legionářského hnutí zformuje Rumunsko novou alianci s Římem a Berlínem, a započne tak svou svou historickou misi ve světě ve jménu obrany kříže, kultury a křesťanského náboženství.“

20. prosince 1937: Navzdory vládnímu teroru proti jeho členům získává legionářské hnutí v parlamentních volbách plných 16 procent hlasů, což dostačuje k získání 66 křesel.

28. prosince 1937: Následkem prohraných voleb rezignuje Tatarescova vláda. Sestavením nového kabinetu je pověřen Octavian Goga.

13. ledna 1938: Při příležitosti výročí úmrtí Moty a Marina Codreanu ustavuje v rámci legionářských jednotek speciální „Motův a Marinův oddíl“ pod velením Alexandru Cantacuzina. Členové tohoto elitního oddílu dostali do vínku motto „Připraveni zemřít“. Sympatie k legionářskému hnutí mezi rumunskými masami závratně rostou.

8. února 1938: V důsledku pomlouvačné kampaně ze strany Cuzovy a Gogovy vlády, a úmrtí několika legionářů, zabitých stoupenci „nacionalistické vlády“ se Codreanu rozhodl upustit od předvolební kampaně.

10. února 1938: Král rozpouští Cuzovu a Gogovu vládu. Sestavením nového kabinetu je pověřen patriarcha Miron Cristea.

12. února 1938: Státní převrat zosnovaný králem Carolem II.má za následek:

- anulování ústavy

- odročení voleb

- potlačení aktivit politických stran

- uvedení duchovního vůdce rumunské ortodoxní církve do funkce prezidenta státní rady

- jmenování Armanda Calinesca, budoucího vraha Cornelia Codreana, ministrem vnitra

21. února 1938: Codreanu, aby se vyhnul konfliktu s autoritami, se rozhodl rozpustit stranu Totul Pentru Tara a upustit od veškerých výdělečných aktivit legionářského hnutí.

22. února 1938: Codreanu zasílá protestní nótu královským úředníkům, v níž odsuzuje státní převrat a schválení nové ústavy.

5. března 1938: Vláda odvolává všechny placené státní zaměstnance přináležící k legionářskému hnutí z jejich funkcí (týká se to jak ministrů, tak i profesorů, učitelů a ostatních státních zaměstnanců)

25. března 1938: Codreanu zasílá dopis profesoru Nicolae Iorgovi, který proti legionářskému hnutí vedl štvavou kampaň ve svých novinách „Neamul Romanesc“ (Rumunský lid). Ve svém dopise jej obviňuje z nedostatku charakteru a odsuzuje jej k hanbě tváří v tvář vlastnímu národu a jeho historii: „Křičím na vás z hlubin své trýzněné duše a stejně na vás budu křičet i z hlubin vlastního hrobu: jste po duchovní stránce nečestná osoba, jež ubližuje našim nevinným duším, avšak ani vy, profesore, ani ostatní lidé nesoucí zodpovědnost za tyto krvavé a neopodstatněné represe, se z naší strany nesetkáte s žádným násilím, ba dokonce ani s odporem.“

29, března 1938: Codreanu zasílá dopis šéfredaktorovi listu „Neamul Romanesc“, v němž se nesuohlasně vyjadřuje k reakci profesora Nicolae Iorgy, který ji zveřejnil, aniž by předtím publikoval text původního dopisu. Dožadoval se tedy jeho opožděného otisknutí, neboť tak prý přikazuje kód cti.

30. března 1938: Profesor Nicolae Iorga namísto odpovědi kontaktuje státního zástupce a požaduje proti Codreanovi zahájit trestní stíhání za urážku na cti. Obžaloba pak následně poslouží coby klíčový dokument pro vládní postup vůči Codreanově osobě, rezultující v jeho zavraždění 30. Listopadu 1938.

17. dubna 1938: Codreanu je uvězněn v Predealu. Započíná Velká persekuce, jejímiž strůjci jsou král Carol a jeho ministr Armand Calinescu. Stovky předních legionářů jsou poslány do koncentračních táborů, desetitisíce řadových legionářů jsou pozatýkány a uvězněny.

19. dubna 1938: Codreanu z podnětu profesora Iorgy odsouzen vojenským tribunálem v Bukurešti k šesti měsícům vězení, což je nejvyšší možný trest. Vláda již však v dané době shromažďovala podklady pro další soudní řízení, na jehož základě měl být Codreanu prohlášen vlastizrádcem, který se svou zemi pokoušel zaprodat nacistům a organizoval revoluci proti panujícímu režimu.

23. května 1938: Před totožným vojenským tribunálem v Bukurešti probíhá druhý proces proti Codreanovi. Veřejnost je vyloučena ze soudního řízení, vstup je povolen jedině zástupcům tisku.

27. května 1938: Vojenský tribunál vynáší rozsudek v druhém procesu proti Codreanovi, jenž je na základě vylhaných obvinění odsouzen k deseti létům těžké práce.

16. června 1938: Čelní legionáři, jež nebyli uvězněni, se chápou organizace hnutí. Ion Belgea znovuoživuje „nástupnický řád velení organizace.“ Jsou v něm zahrnuti Ion Belgea, Iordache Nicoara, Horia Sima, Ion Antoniu, Constantin Papanace a Gheorge Dragomir-Jilava.

11. července 1938: Ion Belgea je zatčen, velení se ujímá Ion Antoniu. Po pár dnech je však zatčen i on, jeho místa se tudíž ujímá Constantin Papanace.

23. července 1938: Constantin Papanace je uvězněn, obratem je však zase propuštěn. I přesto však velení předává Horiu Simovi a prchá na venkov, kde se snaží ze své stopy setřást policejní zvědy.

8.-12. září 1938: Po celé zemi rostou jako houby po dešti nové koncentrační tábory, jež se následně plní legionáři, kteří jsou masově zatýkáni. Zbývající legionáři jsou štváni jako divá zvěř, mučeni a zabíjeni.

Začátek října 1938: Nastává druhá reorganizace velících složek organizace: Velení se nyní skládá z Vasile Cristesca, Alexandru Cantacuzina, otce Dumitresca-Borzy, Horia Simy, Constantina Papanaceho a Nicolae Petrasca.

Říjen 1938: Nastává měsíc manifestů a memorand ze strany legionářského velení, studentských organizací, úředních osob a dalších subjektů, volajících po ukončení teroru. Je voláno po revizi případu Cornelia Codreana, začíná však eskalovat konflikt mezi králem a národem v otázce zodpovědnosti.

10. listopadu 1938: Při příležitosti králova odjezdu na zahraniční cesty rozesílá legionářské velení komuniké, v němž je odhalen plán ministra Armanda Calinesca na zavraždění Cornelia Codreana.

13. listopadu 1938: Král Carol II. Odjíždí do Londýna a do Paříže.

30. listopadu 1938: Na přímý příkaz ministra vnitra Armanda Calinesca jsou v tanabešťském lese 30 km od Bukurešti při převozu z jednoho vězeňského zařízení do druhého policií zavražděni Corneliu Codreanu a členové akčních skupin „Nicadori“ a „Decemviri“.

1. prosince 1938: Je vydán manifest podepsaný Vasile Christescem a knězem Dumistrescu-Borsou, v němž jsou legionáři nabádáni ke klidu a sebekontrole. Legionářské hnutí započíná nový, podzemní život. Zostřují se perzekuce, dochází k zatýkání a hromadným exekucím bez jakéhokoli práva na spravedlivý proces. Tenze mezi králem a vládou na jedné straně a národem stavícím se na odpor vůči nespravedlnostem a barbarským metodám na straně druhé začíná eskalovat a nebezpečně se blíží bodu varu.

15. prosince 1938: Tímto datem započíná exilový život legionářů. První z nich tajně prchají do Polska.

8. ledna 1939: Druhá skupina legionářů opouští rodnou zemi a následně rovněž překračuje polské hranice.

26. ledna 1939: Profesor Vasile Christescu je zavražděn policejními složkami.

4. února 1939: Horiu Sima společně se skupinou spolubojovníků překračuje maďarské hranice a o čtyři dny přijíždí do Berlína.

8. února 1939: Skupina legionářů složená z Enachea Nadoleana, Martina Vuca, Ghermana, Dragose Popoviciho, a Dr. Iona Iova, jež připravovala atentát na Codreanova vraha Armanda Calinesca je zatčena a všichni její členové jsou na místě zastřeleni. Jejich těla jsou následně naházena do kremační pece.

27. února 1939: Constantin Papanace spolu s několika dalšími legionáři utíká přes Československo do Berlína.

Květen 1939: V Berlíně se konstituuje nové legionářské velení, mezi jehož členy patří: otec Ion Dumistrescu-Borsa, Constantin Papanace, Horia Sima, Ion Victor Vojen, Victor Silaghli a Alexandru Constant.

21. září 1939: Kat legionářského hnutí Armand Calinescu je zabit skupinou devíti legionářů, jež si později vysloužila přezdívku „Rasbunatorii“(Mstitelé). Jmenovitě jde o Miti Dumistresca, Cezara Popesca, Traiana Popesca, Nelu Moldoveana, Iona Ionesca, Iona Vasiliu, Marina Stanciulesca, Isaia Ovidia a Gheorge Paraschivesca. Po zabití tyrana legionáři ohlásí veřejnosti tento čin prostřednictvím rádia: „Armand Calinescu, předseda rady ministrů, byl zabit skupinou legionářů. Jsme synové Rumunska z prahovského regionu a vykonali jsme bolestnou nutnost. Potrestali jsme toho, z jehož popudu byl zavražděn velký Rumun Corneliu Zelea Codreanu.“

Poté se dobrovolně vzdali úřadům. Po osmihodinovém mučení byli zabiti policií, aniž by se dočkali soudního procesu. Jejich těla byla veřejně vystavena na náměstí před zraky ostatních občanů.

21.-22. Září 1939: Dochází k dalšímu velkému masakru. Nová vláda generále Argeseana nařizuje okamžité zastřelení všech vyšších legionářských šarží nacházejících se tou dobou v některém z rumunských koncentračních táborů či věznic. Z několika tisíc uvězněných legionářů jich v těchto dvou dnech zaplatí životem 252. Později tuto nejvyšší cenu zaplatí několik stovek dalších legionářů.

Leden 1940: Otec Dumistrescu-Borsa, Alexandru Constant a Victor Vojen rezignují na své posty v exilovém berlínském velitelském štábu a jejich pravomoce přecházejí na Horiu Simu a Constantina Papanaceho.

Leden-březen 1940: V Rumunsku je zformována legionářská delegace složená z Ilie Gameaty, Corneliu Georgesca, Radu Mironovici ho (všichni tři patří k zakládajícím členům hnutí), Augustina Bidiana a Dr. Vasile Noveana, která pokračuje ve vyjednávání s králem Carolem II., jež započalo v prosinci 1939.

28. března 1940: První legionářská delegace (konkrétně Radu Mironovici a Constantin Stoicanescu) přijíždí do Berlína s pověřením sjednat podmínky pro klid zbraní a vyjednat návrat legionářských uprchlíků.

2. května 1940: Druhá legionářská delegace zosobněná Constantinem Stoicanescem a Augustinem Bidianem doráží do Berlína. Horia Sima a Constantin Papanace odesílají dopisy určené králi Calolovi II., v nichž vysvětlují náhled legionářského hnutí na zahraniční politiku, postavený na antikomunistickém postoji.

5. května 1940: Horia Sima spolu se skupinou dalších legionářů opouští Německo a potají přijíždí do Rumunska, kde je 19. Května zatčen.

13. června 1940: Horia Sima je propuštěn.

23. června 1940: Horia Sima je přijat na audienci ke králi Carolovi II.

3. července 1940: Padla Tatarescova vláda. Třem legionářům (Horiu Simovi, Dr. Vasile Noveanovi a Augustinu Bidianovi) se podaří zaujmout posty v novém Gigurtově kabinetu.

7. července 1940: Horia Sima rezignuje na svou novou pozici a je nahrazen jiným legionářem Radu Budisteanem.

Konec července 1940: Dochází ke vzniku „legionářského fóra“, jehož rozhodnutí mají být nenapadnutelné. Jeho řady tvoří: Horia Sima, plukovník Zavoianu, Popescu-Buzau, Aristotel Gheorgiu, Vasile Iasinschi, Corneliu Georgescu, Ilie Gameata, mile Lefter, prof. Traian Braileanu a Radu Mironovici.

16. srpna 1940: Je povolena hromadná legionářská audience u krále, jíž se účastní Horiu Sima, Corneliu Georgescu a Radu Mironovici, není však dosaženo žádného přijatelného výsledku.

3. září 1940: V návaznosti na manifest sepsaný 1. září, v němž Horia Sima volá po abdikaci krále Carola II., dochází k vlně proticarolistických demonstrací v centrech všech větších měst, během nichž je zabito osm legionářů.

4. září 1940: Generál Ion Antonescu je pověřen sestavením nové vlády.

5. září 1940: Generálu Antonescovi je svěřena absolutní moc. Ústava z roku 1938 pozbývá platnosti. Legionáři, jež byli uvězněni 3. září, jsou propuštěni.

6. září 1940: Král Carol II. abdikuje pod nátlakem legionářských sil. Legionářskému hnutí je dána možnost podílet se na vytvoření nové vlády. Téhož dne zasedá legionářské fórum, jež představuje hlavní rozhodovací orgán hnutí a ústy Cornelia Georgesca (jednoho ze zakladatelů legie) jmenuje Horiu Simu nástupcem Cornelia Codreana.

14. září 1940: Je vyhlášen tzv. „národní legionářský stát“. Ve vládě, jíž předsedá generál Antonescu zasedá i několik členů legionářského hnutí, jmenovitě:

Horia Sima  – viceprezident

Vasile Iasinschi  – ministr práce a veřejného zdraví

Traian Braileanu  – ministr výchovy a vzdělávání

Ion Protopopescu – ministr pro hospodaření se státním majetkem

Michel Sturdza – ministr zahraničních věcí

Comliciu Georgescu  – ministr kolonizace

Constantin Papanace  – ministr financí

A.Constant  -  ministr propagandy

Horia Cosmovici – státní tajemník

generál Ion Petrovicescu – ministr zahraničních věcí

23. listopadu 1940: Legionářské Rumunsko se přidává k tripartitní smlouvě podepsané 27. Září Německem, Itálií a Japonskem.

25. listopadu 1940: V jihlavském vězení započínají práce na exhumaci Cornelia Codreana, „Nicadorů“ a “Decemvirů“, kteří byli 29. a 30. listopadu 1938 zavražděni na rozkaz Armanda Calinesca s tichým souhlasem vlády a krále Carola II.

27. listopadu 1940: Dav legionářů podílejících se na těchto pracích se při spatření ostatků jejich velkého vůdce a dalších mučedníků nedokáže ovládnout a v záchvatu vzteku popraví 64 představitelů minulých politických režimů, kteří jsou tou dobou v Jilavě uvězněni z důvodu mučení a masakrování legionářské mládeže.

29. listopadu 1940: Generál Antonescu podniká oficiální kroky směřující k vyhnání členů legionářského hnutí z vládních řad.

12. ledna 1941: Generál Antonescu se snaží zasadit ránu do srdce legionářského hnutí návrhem na jmenování Vasile Iasinschiho, tou dobou ministra veřejného zdraví, velitelem legionářského hnutí. Generál tento návrh pronáší před ministrem  financí Constantinem Papanacem, byl však samozřejmě zdvořile odmítnut.

13. ledna 1941: Legionářské kruhy se dozvídají, že generál se již delší dobu chystá na setkání s Hitlerem a nazítří má odcestovat do Berlína, kde se mají oba muži osobně setkat. Ještě téhož dne přichází telegram z Berlína vznášející požadavek účasti Horia Simy na zmíněné konferenci. Legionářský vůdce však po poradě s ostatními vysokými činovníky hnutí tak odmítl učinit, neboť se o celé záležitosti dozvěděl příliš pozdě.

14. ledna 1941: Generál Antonescu probírá na setkání s Hitlerem možnost rumunské účasti v případné válce se SSSR. Vypadá to, že je této možnosti za určitých okolností nakloněn. Jednou z jeho podmínek je německá neutralita v otázce srovnání účtů mezi ním a legionářským hnutím. Jeho hlavním argumentem je, že celá armáda je na jeho straně a je připravena jej následovat. Vývoj příštích událostí ukazuje, že zmíněný argument měl pro Hitlerovy kalkulace větší váhu nežli ideologická blízkost legionářského hnutí a jeho duchovní vliv na rumunský národ. Způsob, jakým generál Antonescu celý problém předestřel, svědčí o tom, že v krátké době plánoval podniknout proti legionářskému hnutí patřičné kroky.

15. ledna 1941: Generál se vrací zpět do země. Chápe se běžné agendy, aniž by viceprezidenta rady státu a předsedu legionářského hnutí v jedné osobě Horia Simu jakkoli informoval o obsahu schůzky s führerem. Téhož dne je rumunský velvyslanec v Berlíně Constantin Graceanu povolán do Bukurešti na “konzultaci.” Mazanost tohoto kroku vyplynula na povrch až o něco později. Generál Antonescu totiž zamýšlel odvolat několik legionářských ministrů, což mělo být prvním dějstvím plánovaného státního převratu. Bylo tedy nezbytné, aby si nikdo z Berlína nemohl stěžovat ministru zahraničních věcí a protestovat proti užití síly.

16. ledna 1941: Vyplouvá na povrch, že německá ambasáda na rozkaz velvyslance Fabricia (otevřeného nepřítele legionářského hnutí) rozšiřuje falešné zprávy o negativním klimatu v zemi zapříčiněném postojem legionářů. Falešná obvinění jdou tak daleko, že se má za to, že ve všech velkých městech se legionáři potýkají s armádou; že jejich chování vyvolává v řadách populace obavy; že armáda již nadále není schopná se vypořádat nestydatostmi a provokacemi legionářských oddílů, a že generálu Antonescovi nezbyde nic jiného než přikročit k mimořádným opatřením. Tyto zprávy se šíří rychlostí světla. Generál jim dopřává sluchu čekaje na psychologický zvrat veřejného mínění a tím i vhodný moment k zahájení své politicko-vojenské ofenzívy. Rovněž německá ambasáda je lačná těchto novinek (jež ostatně sama rozšiřuje) a následně je ve formě pomluv na adresu legionářského hnutí přeposílá do Berlína.Legionářské hnutí je podle nich nedisciplinované a  neschopné čelit vyhroceným politickým momentům, přičemž lze vyslovit pochybnost, že bude Říši užitečné při tažení v SSSR. Legionářské hnutí muselo být jednoduše zdiskreditováno jak v Rumunsku, tak i v Německu, aby nastala ta správná chvíle pro generálův autoritativní zásah.

17.-18. ledna 1941: Zatímco se legionářští ministři nic zlého netuše věnují každodenním aktivitám, generál Antonescu spolu se silami, jež jej podporují, činí poslední nezbytné kroky zajišťující úspěch státního převratu ujišťuje se, že všechna vina padne na legionářské hlavy.

19. ledna 1941: Je zavražděn německý major Doring, velitel vojenského transportu do Bulharska. Antilegionářská koalice připravující státní převrat se okamžitě nechává slyšet, že k realizaci tohoto činu došlo z důvodu mnoha pochybení ze strany ministra vnitra, generála Petrovicesca. Dosáhla tím dvojího vítězství: byla to ideální záminka pro odstranění legionáře z jednoho z nejdůležitějších ministerských postů a zároveň se jednalo o výjimečně dobrou příležitost k rozzlobení Hitlera, jehož hněv se následně měl obrátit proti hnutí.

Když byl vrah uvězněn a vyšlo najevo, že se ve skutečnosti jednalo o Řeka, jenž do Rumunska přicestoval na vlastní pas, bylo již příliš pozdě na opětovný zvrat veřejného mínění a pozměnění tónu zprávsměřujících do Berlína. Generál Antonescu osobně rozpouští „komisi pro romanizaci“ skládající se výhradně z legionářů.

20. ledna 1920: Generál Antonescu podniká sérii protilegionářských výpadů, aniž by je předem konzultoval s radou ministrů, což jednoznačně nahrává myšlence, že státní převrat byl již dlouho na spadnutí. Odvolává generála Petrovicesca z pozice ministra vnitra bez sebemenšího varování či důvodu.Ministr zahraničních věcí Michel Sturdza již byl podobným způsobem odvolán 8. prosince 1940. Eliminace ministra vnitra dovršuje dobře připravený plán, jehož důsledky na sebe nenechají dlouho čekat.

Jestliže v legionářských kruzích dříve převládalo přesvědčení, že propuštění ministra vnitra Michela Studrzy bylo jedním z generálových občasných vrtochů, jenž z dlouhodobého hlediska nebude mít většího významu, propuštění generála Petrovicesca je probralo z letargie. Jednalo se o vskutku nemístný tah. V Bukurešti vypukly velké protestní akce.

Generál Antonescu , aby zvýšil šance na své vítězství, svolal na následující den do Bukurešti legionářské prefekty z celé země, údajně z administrativních důvodů. Velká většina z těchto prefektů bude následně uvězněna, obžalována a odsouzena.

21. ledna 1941: Zatímco prefekti se sjíždějí do hlavního města v dobré víře, že se jedou zúčastnit administrativního kongresu, jejich místa zaujímají armádní prefekti. Jejich seznam byl již připraven několik dní předem. Převzetí prefektur proběhlo vojenskou cestou bez jakéhokoli náznaku pravidel běžných při předávání úřadů – jak tomu ostatně bývá zvykem při každém puči.

Další dva legionáři jsou propuštěni ze svých postů čistě z vůle generála Antonesca: tentokrát se jedná o náčelníka tajných služeb Alecu Ghicu a náčelníka bukurešťské policie Radu Mironoviciho. Jedná se o další neklamný důkaz generálových opravdových záměrů.

Zpráva o propuštění generála Petrovicesca se šíří po celé zemi, část legionářů dokonce vyprovokuje k reakci. V místech, kde se byli schopni shromáždit, se zabarikádovali a vzdorovali armádním silám.

Článek The Legionary Movement in Romania byl převzat ze stránek vydavatelství Wermod and Wermod.

Související články:

1. Legionářské hnutí v Rumunsku, část 1
2. Corneliu Codreanu a Železná garda, část 1
3. Mircea Eliade: Svoboda

Autor: Robert Steuckers

Rusko bylo po celou jeho historii odloučeno od evropského vývoje. Jeho nacionalismus a národní ideologie je poznamenána ambivaletním vztahem mezi přitakáním a odmítnutím, zčásti Evropy, Západu jako celku.

Známý italský slavista Aldo Ferrari poukázal na fakt, že v období od 10. do 13. století byla Kyjevská Rus plně začleněna do středověkého ekonomického systému. Tatarská invaze odtrhla Rusko od Západu. Koncem třináctého století vzniklo Moskevské velkonížectví, které vytlačilo zbylé pozůstatky po tatarském vpádu. Rusko na sebe začalo pohlížet jako na novou ortodoxní Byzanc, odlišnou od katolického a protestantského Západu. Vítězství Moskvy zahájilo ruský postup směrem k rozsáhlým oblastem Sibiře.

Růst moci Petra Velikého, vláda Kateřiny Veliké a politická situace 19. století zapříčinily pozvolné znovunavazování styků se Západem. Mnozí soudí, že komunistická revoluce stála u zrodu nové fáze autarkické izolace a odzápadnění, a to vše navzdory západnímu původu její vůdčí ideologie – marxismu. Avšak ani pozápadňování země, k němuž došlo v průběhu 19. století, se nesetkalo s jednoznačně kladným přijetím. Na začátku 19. století po celém Rusku mocně kvetla všemožná fundamentalistická, romantická a národní hnutí, která proti „okcidentalismu“ stavěla „slavjanofilství“. K zásadnímu rozporu mezi levicí a pravicí došlo právě v Rusku v období rozpuku německého romantismu. Tento konflikt je v Moskvě stále živý, když i dnes dochází k mnoha bouřlivým debatám na toto téma.

Vůdčí osobností okcidentalistů 19. století byl Pjotr Čaadajev. Naopak k nejvýznamnějším postavám slavjanofilského proudu patřili Ivan Kirejevskij, Alexej Chomjakov a Ivan Aksakov. Ruský okcidentalistický směr měl vícero odnoží: liberální, anarchistickou a socialistickou. Slavjanofilský proud stavěl svou ideologii na dvou základních pilířích: ortodoxním křesťanství a rolnických komunitách. Když pomineme propagandistické výrazivo, jádro tohoto směru spočívalo v autonomii národních církví a divokém antiindividualismu, jenž na západní liberalismus, zejména pak jeho anglosaskou variantu, pohlížel s neskrývaným opovržením.

V průběhu následujících desetiletí se toto rozdělení čím dál tím více prohlubovalo. Některé levicové proudy začaly tíhnout k ruskému partikularistickému antikapitalismu a anarchisticko-rolnickému socialismu. Slavjanofilská pravice se proměnila v panslavistické hnutí podněcující ruské expanzivní zájmy na Balkáně (podporovala Rumuny, Srby, Bulhary a Řeky proti Osmanské říši).

Právě k panslavistům se řadil i filosof Nikolaj Danilevskij, autor provokativního historického panoramatu vyobrazujícího Evropu coby společnost zestárlých lidí zbavených své životní energie, Slovany naopak vnímá jako falangu mladých lidí, jejichž osudem je vládnout světu. Pod ruským vedením musí Slované dobýt Konstantinopol, obnovit historickou roli Byzance a vybudovat nezničitelné impérium.

V kontrastu k Danilevského programu usiloval filosof Konstantin Leonťjev o alianci mezi silami islámu a ortodoxního křesťanství proti kvasícímu liberálnímu rozkladu přicházejícímu ze západu. Stavěl se proti všem formám konfliktu mezi Rusy a Osmany na Balkáně, neboť společného nepřítele viděl v Anglosasech. K Leonťjevovým vizím se stále hlásí i mnoho dnešních Rusů.

Nelze nezmínit ani Dostojevského dílo Deník spisovatele, v němž autor rozvíjí podobné teze (hovořící o mladosti slovanských národů a perverznosti liberálního Západu), k nimž navíc připojil radikální antikatolicismus. Z Dostojevského čerpali inspiraci především němečtí „národní bolševici” v období Výmarské republiky (Niekisch, Paetel a Moeller van den Bruck, jenž byl zároveň jeho překladatelem).

V návaznosti na vybudování transsibiřské magistrály pod energickým vedením ministra Witteho se rozvíjela pragmatická a autarkická ideologie „eurasianismu”, mající za cíl podřídit náboženství ruské kontrole, ať již prostřednictvím cara nebo sovětského vůdce. Mezi eurasianistické ideology patřili například Trubeckoj, Savickij nebo Vernadskij. Rusko pro ně nepředstavuje východní část Evropy, nýbrž samostatný kontinent, rozkládající se v centru „Světového ostrova”, britským geopolitikem Halfordem Johnem Mackinderem nazývaného „Heartland”. Pro Mackindera ten, kdo ovládal Heartland, ovládal celý svět. Heartland, zejména pak oblast rozkládající se od Moskvy k Uralu a od Uralu k Bajkalu, bylo území vskutku nedostupné pro námořní mocnosti představované Anglií a USA. Mohly tak být snadno drženy v šachu. Sovětská politika, zejména pak v období studené války, naplňovala největší Mackinderovy obavy a učinila rusko-sibiřské jádro SSSR takřka nedobytným, a to bez ohledu na to, že se pohybujeme v éře nukleární energie, letectví a střel mezikontinentálního doletu. Toto „posvěcení srdce SSSR“ je demonstrací polooficiální ideologie Rudé armády z dob Stalinových a Brežněvových.

Imperialističtí neo-nacionalisté, národní komunisté a vlastenci vyčítali Gorbačovovi a Jelcinovi právě likvidaci východoevropských, ukrajinských, baltských a středoasijských předpolí tohoto centra země. Takovéto jsou zhruba hlavní teze dnešního ruského nacionalismu, jehož početné odnože oscilují mezi populistickou slavjanofiskou pozicí (tzv. „narodniki“, což je termín odvozen od ruského slova „narod“ – lid), panslavismem a eurasijskou doktrínou. Aldo Ferrari dělí současný ruský nacionalismus do čtyřech podskupin: a) neo-slavjanofilové, b) eurasianisté, c) národní komunisté, d) etničtí nacionalisté.

Neoslavjanofilové se převážně rekrutují z řad stoupenců myšlenek Alexandra Solženicyna. Ve své stati „Jak obnovit naše Rusko“ psané z exilu v USA spisovatel horuje pro ozdravnou kúru země: Rusko musí upustit od všech imperiálních tendencí a uznat plnou samostatnost a právo na sebeurčení periferních národů. Solženicyn prosazoval federaci tří velkých slovanských národů bývalého SSSR: Ruska, Běloruska a Ukrajiny. Zajištění maximalizace rozvoje sibiřských oblastí spatřoval ve vytvoření malých demokratických komunit, beroucích si částečnou inspiraci ze švýcarského modelu. Stoupenci odlišných neo-nacionalistických proudů mu vytýkají, že jeho teze v praxi představují znetvoření imperiální otčiny a propagaci ruralistických utopií, jež by v dnešním hypermoderním světě byly nerealizovatelné.

Eurasianisty je možno nalézt ve všech možných koutech ruského politického života. Odvolávají se na filosofa Lva Gumiljova, který představuje ruskou obdobu Oswalda Spenglera, podle něhož historické událostí korespondují s mírou vášně prostupující jednotlivé národy. Když jsou lidé plni vzrušení, jsou schopni velkých činů. Jakmile však vnitřní rozechvění upadne, národy upadají a umírají. Právě takový je podle něj osud západu. Sovětské hranice představují pro Gumiljova nedotknutelnou veličinu, nicméně nové Rusko se dle něj musí orientovat cestou etnického pluralismu. Cílem tedy není rusifikace periferních oblastí, jejich obyvatelé se však mají stát nerozbornými spojenci „imperiálního lidu.“

Gumiljov, jenž zemřel v červnu roku 1992, interpretoval Leonťjevovy teze v sekulární rovině: Rusové a turkické národy střední Asie mají společnou cestu bez ohledu na náboženské rozdíly. Gumiljovův odkaz lze v dnešní době nalézt především na stránkách novopravicového časopisu Elementy, vedeného Alexandrem Duginem, rovněž tak i v periodiku Den (День), které po zákazu v říjnu roku 1993 změnilo název na Zítřek (Завтра), novinách Alexandra Prochanova a nejrůznějších článcích nejvýznamnějších vlasteneckých spisovatelů a novinářů. Mimoto se s ním však můžeme setkat i v určitých muslimských kruzích okolo Islámské strany obnovy Gajdara Džemala. Což je však ještě více překvapující, mezi eurasianisty patřili i dva členové Jelcinova poradního týmu Rahr a Tolz. Jejich rady a připomínky však byly jen málokdy vyslyšeny.

Podle Alda Ferrariho hájí národní komunisté kontinuitu Sovětského státu jako historickou identitu a autonomní geopolitický prostor, je jim však zároveň jasné, že se již nelze opírat o marxistickou doktrínu. V dnešních podmínkách jsou zastánci „třetí cesty”, v níž hlavní roli hraje koncept národní solidarity. Je to případ zejména předsedy Komunistické strany Ruska Gennadije Zjuganova.

Etničtí nacionalisté čerpají inspiraci v ruské extrémní pravici předcházející rok 1914, jež usilovala o zachování „etnické čistoty” národa. V jistém smyslu jsou xenofoby a populisty. Usilují, aby se přistěhovalci z Kavkazu vrátili do svých rodných končin a zároveň jsou podle ruské tradice horlivými antisemity.

Ruský neonacionalismus je zakotven v tradicích nacionalismu 19. století. Neoruralisté 60. let 20. století, mezi jejichž představitele se řadí mimo jiné Valentin Rasputin, Vasilij Bělov, Solukin nebo Fjodor Abramov, komplexně odmítali západní liberalismus, stavějíce na autentickém konzervativním revolucionářství, a to vše s posvěcením sovětských mocenských struktur! Literární magazín Naš Sovremenik”se stal hlavním semeništěm této ideologie kombinující neoortodoxní vlivy, ruralismus a konzervatismus a prosazující etické a ekologické hodnoty. Komunismus podle jejich názoru vymýtil “mýtické povědomí” a stvořil společnost kompletně vyprázdněných amorálních monster, připravených akceptovat západní fatamorgány. Tato „konzervativní revoluce” se pak potichu počala realizovat, zatímco na západě byla v plném proudu „maškaráda” roku 1968 (na níž má svůj podíl i De Gaulle), jež zrodila kulturní katastrofu, jejímiž následky trpíme dodnes.

Ruští konzervativci rovněž učinili přítrž komunistické fantasmagorii v podobě „progresivního pojetí historie.” Komunisté ruské minulosti hlásali revoluci bez ohledu na cokoli a o zbytek se nestarali. „Progresivní a selektivní interpretaci” konzervativci oponovali prostřednictvím „specifického proudu”, připisujícího stejnou důležitost všem ruským národním tradicím, který fatálně relativizoval lineární koncepci marxismu.

Bibliografie:

Aldo FERRARI, Radici e prospettive del nazionalismo russe, in Relazioni internazionali, leden 1994.
Robert STEUCKERS (éd.), Dossier «National-communisme», in Vouloir, n°105/108, červenec-září 1993.
Gerd KOENEN/Karla HIELSCHER, Die schwarze Front, Rowohlt, Reinbeck, 1991.
Walter LAQUEUR, Der Schoß ist fruchtbar noch. Der militante Nationalismus der russi­schen Rechten, Kindler, München, 1993.
Mikhaïl AGURSKI, La Terza Roma. Il nazionalbolscevismo in Unione Sovietico, Il Mulino, Bologne, 1989.
Alexandre SOLJENITSYNE, Comment réaménager notre Russie?, Fayard, Paris, 1990.
Alexandre DOUGUINE (DUGHIN), Continente Russia, Ed. all’insegna del Veltro, Parme, 1991. Ukázka vyšla v magazínu Vouloir n°76/79, 1991, L’inconscient de l’Eurasie. Réflexions sur la pensée «eurasiatique” en Russie.
Alexandre DOUGUINE, La révolution conservatrice russe, rukopis, ukázky publikovány v magazínu Vouloir.
Konstantin LEONTIEV, Bizantinismo e Mondo Slavo, Ed. all’insegna del Veltro, Parme, 1987 (trad. d’Aldo FERRARI).
N.I. DANILEVSKY, Rußland und Europa, Otto Zeller Verlag, 1965.
Michael PAULWITZ, Gott, Zar, Muttererde: Solschenizyn und die Neo-Slawophilen im heutigen Rußland, Burschenschaft Danubia, München, 1990.
Hans KOHN, Le panslavisme. Son histoire et son idéologie, Payot, Paris, 1963.
Walter SCHUBART, Russia and Western Man, F. Ungar, New York, 1950.
Walter SCHUBART, Europa und die Seele des Ostens, G. Neske, Pfullingen, 1951.
Johan DEVRIENDT, Op zoek naar de verloren harmonie – mens, natuur, gemeenschap en spi­ritualiteit bij Valentin Raspoetin, Mémoire, Rijksuniversiteit Gent/Université d’Etat de Gand, 1992 (nevydáno).
Koenraad LOGGHE, Valentin Grigorjevitsj Raspoetin en de Russische traditie, in Teksten, Kommentaren en Studies (TEKOS), n°71, 1993.
Alexander YANOV, The Russian New Right. Right-Wing Ideologies in the Contemporary USSR, IIS/University of California, Berkeley, 1978.
Wolfgang STRAUSS, Rußland, was nun?, Österreichische Landmannschaft/Eckart-Schriften 124, Vienne, 1993.
Pierre PASCAL, Strömungen russischen Denkens 1850-1950, Age d’Homme/Karolinger Verlag, Vienne (Autriche), 1981.
Raymond BEAZLEY, Nevill FORBES & G.A. BIRKETT, Russia from the Varangians to the Bolsheviks, Clarendon Press, Oxford, 1918.
Jean LOTHE, Gleb Ivanovitch Uspenskij et le populisme russe, E.J. Brill, Leiden, 1963.
Richard MOELLER, Russland. Wesen und Werden, Goldmann, Leipzig, 1939.
Viatcheslav OGRYZKO, Entretien avec Lev GOUMILEV, in Lettres Soviétiques, n°376, 1990.
Thierry MASURE, De cultuurmorfologie van Nikolaj Danilevski, in Dietsland Europa, n°3 et n°4, 1984 (francouzsky vyšlo v magazínu Vouloir).

Článek Roberta Steuckerse Fondements du nationalisme russe vyšel původně na stránkách Euro-Synergies, překlad pochází z anglické verze Foundations of Russian Nationalism, publikované na stránkách Counter-Currents Publishing.

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Autoři vypozorovali, že většina lidí činí chybu v podobě nedostatečného zvážení sociopolitických fenoménů v jejich přirozeném kontextu, což má za následek nepochopení politických otázek tvořících podklad jejich vzniku, rozsah jejich působnosti a zvláště pak jejich důležitost v rámci prostředí, v němž se zrodily. Většinou se totiž nechají unést vášněmi politických obviňování nebo nadějemi v okamžitý prospěch a na každý fenomén následně nahlížejí v čistě lineární rovině: jestli je dobrý nebo špatný, akceptovatelný nebo odsouzeníhodný.

Vlády a ostatní výkonné orgány užívají podobných „postupů“ a udržují tak atmosféru podezírání a neporozumění, jež brání zrodu povědomí o jistých základních pravdách, v něž věříme. K tomu je navíc třeba vzít v potaz, že v době zachvácené krvavými konflikty, kdy doposud nezmizely zlé vzpomínky a staré nenávisti, není nic jednoduššího, než se přidržovat tohoto omezeného a předsudečného způsobu souzení věcí okolo sebe, kdykoli okolnosti vyjeví nutnost diskutování této problematiky před zraky veřejnosti. Sklon veřejnosti k této dětinské zaslepenosti je živen těmi, jež jsou svolni k manipulování s historickými, politickými nebo společenskými pravdami, či dokonce k jejich vymazání z análů. Vědí, že „běžný člověk z davu“:

- …vše vnímá prizmatem svého osobního nahlížení a označí za falešné a nepravdivé vše, co odporuje jeho myšlenkám
- …není schopen umístit sama sebe do společensko-historického kontextu daného fenoménu, aby jej posoudil na základě srovnání s realitou, ani se nedokáže odpoutat od své vlastní reality, čímž se jeho porovnávací schopnosti omezují jen na sféru, která se ho bytostně dotýká
- …a je ovlivnitelný tím, co mu média naservírují, aniž by byl schopen odhalit lži, zkreslené informace či zrádné pomluvy, zamořující většinu těchto komunikačních kanálů.

Na základě postojů masového člověka je tudíž pro nečestné lidi jednoduché si zachovávat kontrolu i nad těmi nejliberálnějšími a nejinteligentnějšími názory a svést i ty nejčestnější a nejspravedlivější lidi na scestí. Není to nikterak překvapivé, neboť za situace, kdy společenství pomlouvačů si udržuje dostatečný vliv těžíce z jednoduchosti emocionálních a těžko ověřitelných argumentů, jsou zhusta nejvděčnějším terčem této neomalené propagady osoby, jež nejsou dostatečně vybaveny k vlastní obraně. Lidé nejsou dostatečně rezervovaní vůči těmto ojedinělým útokům, majícím nízkou výpovědní hodnotu. V dlouhodobém horizontu se tyto hoaxy z důvodu nedostatatku příhodných protiargumentů stávají „autentickými dokumenty“ a bitva je dobojována.

Předsudky a pokřivení reality se tudíž stávají smrtelnými zbraněmi, schopnými zmatení i těch nejjasnějších myslí a vytvoření podhoubí nenávisti či nedůvěry vůči jistým sociopolitickým doktrínám, jež lze považovat za hodnotné. Je to právě i případ rumunského legionářského hnutí. Účelem této syntézy je pomoci veřejnosti lépe porozumět podstatě tohoto hnutí a nahlédnout do ní z pohledu jeho bývalých členů. Ti z vás, kteří se doposud setkali jen s názory neodbytných myšlenkových manipulátorů, dozajista na výchovné metody a činnost tohoto duchovního hnutí nahlížejí jako na aktivity po krvi lačnící teroristické organizace. Nic však není dále od pravdy.

Doktrína, jejímž cílem je přetvořit jedincovu vnitřní strukturu, a tím z něj učinit lepší, inteligentnější a čestnější bytost, doktrína, jejíž základní stavební kameny představují morální zásady a láska, dozajista nemůže být teroristická, rasistická nebo oligarchická. Je otevřená každému jedinci bez ohledu na jeho rasu, společenské či profesionální postavení, kulturu, náboženské přesvědčení nebo filosofické zaměření. V procesu vytváření „nového člověka“ je klíčovou jeho přeměna z obyčejného člověka v kvalitativně vyšší osobnost. Tato nová osobnost bude mít v sobě potenciál překonat sebe sama pomocí odvrhnutí sklonů k nenávisti, materialismu a bažení po moci.

Jeden mladý italský spisovatel v sobě našel dostatek kuráže vzepřít se předsudkům šířeným nepřáteli Legie archanděla Michaela a vyhledat si přímé zdroje legionářské doktríny. Následně o tomto hnutí napsal:

„Jedna věc by měla být každému ozřejměna již v samotném začátku: Legie archanděla Michaela nepředstavuje politickou stranu v obvykle vnímaných nuancích, ani nátlakovou skupinu, parareligiózní organizaci nebo sektu. Jedná se o naprosto originální hnutí, jehož primárním účelem a cílem je duchovní a morální obnova a vytvoření nového člověka: jedince, který bude stát v příkré opozici demokratickému stvoření nazývanému homo œconomicus, jednajícímu výhradně pragmaticky a egoisticky.“ ¹⁾

Jestliže bylo o legionářském hnutí doposud referováno v pohrdavém tónu, je to způsobeno tím, že základní kameny jeho doktríny i jeho výchovná východiska stojí v protikladu politickým koncepcím postaveným na materialismu a nemorálnosti. Lidmi je vnímáno coby mohutná síla obnovy, jež bude v dlouhodobém horizontu schopná svrhnout panující koncepce našeho zmateného a nerozhodného světa, a to nikoli pouze na filosofické úrovni, nýbrž i na té sociálně-politické. Poselství národu a univerzální výzva byly chápány v rámci síly výjimečných zásad legionářského hnutí. Takovéto myšlenky způsobují rozruch mezi politickými proudy považovanými za dominantní, či o dominanci usilujícími.

Něco podobného se může jevit nepravděpodobným, vezmeme-li si v potaz, že zmiňovaná doktrína vznikla v malé zemi, jejíž obyvatelé nemají žádné expanzivní tendence či nároky. Důležitou substanci legionářského hnutí však představuje duchovně orientovaný mesianismus, jenž apeluje na každého čestného člověka, který si je vědom své lidské hodnoty a usiluje o změnu běhu historie. Změny má být dosaženo prostřednictvím aplikace morálních norem v rámci lidského jednání a národního života. Tyto normy mají nahradit panující egoismus. Podobná obměna bude dozajista nelehkým, avšak nikoli nemožným úkolem. Právě z těchto důvodů jsou legionářská doktrína i její stoupenci i nadále terči zatvrzelých útoků, ač uplynulo již celých 40 let od komunistického převzetí moci v Rumunsku a zákazu legionářského hnutí. Legionářský duch totiž stále přežívá, je sice málo viditelný, o to však houževnatější, jsa zakořeněn v hloubi rumunské duše coby jediná spása pro národ a možná i celý svět, jež pozvolna směřují vstříc propasti.

Obviňování, pomluvy a lži o legionářském hnutí jsou na denním pořádku. Je využíváno každé příležitosti k zakazování jeho nauky a k útočení na ty, kteří se více či méně přiklonili k jeho doktríně usilující o spásu rumunského národa. Bude trvat ještě mnoho let, než dojde k obnovení rovnováhy a originální a vysoce spirituální myšlenky Cornelia Zelea Codreana opět získají světové vážnosti.

Upřímným cílem pisatelů následujících řádků, naleznuvších v sobě dostatku svědomí a odvahy poodhrnout roušku špinavé propagandy, je představit rumunské legionářské hnutí v jeho reálném světle. Nejedná se o detailní analýzu legionárského fenoménu, jako spíše o souhrnné resumé rozličných fází vývoje a myšlenkových vývodů Legie archanděla Michaela během prvních čtrnácti let její existence, tj. do doby, než Rumunsko vstoupilo do 2. světové války. V té době bylo několik desítek tisíc legionářů vězněno generálem Ionem Antonescem, jenž si přivlastnil vítězství legionářského hnutí nad diktaturou krále Carola II. a následně ustavil vlastní diktaturu.

Stručná historie legionářského hnutí

Tváří tvář zuřivě materialistickým a morálně korumpovaným tendencím, jež dominovaly národní scéně, se jevilo být zřejmým, že jedině moc biblických přikázání, návrat k náboženským kořenům a síla sebeobětování mohou zastavit pád na naprosté dno. Právě z tohoto důvodu je legionářské hnutí od svého samotného počátku postaveno na následujících principech:

- má hierarchický charakter
- oceňuje osobní odpovědnost
- apeluje na lásku k vlasti
- vychází z křesťanských duchovních hodnot
- smysl pro obětování se považuje za vrcholnou ctnost

Corneliu Zelea Codreanu tyto zásady nehlásal masám s úmyslem je zorganizovat a vytvořit z nich opoziční politickou stranu. Nestál o volební vítězství, nýbrž o vnitřní proměnu jednotlivce. Jeho cílem bylo přetvořit mentalitu. V prvé řadě zamýšlel založit školu, jež by připravovala mladé lidi na život a učinila z nich čestné, pracovité, morální a inteligentní jedince, neštícící se obětí ve jménu všeobecného blaha.

V žádném bodě legionářských norem a zásad nenajdete podněcování k sociální, rasové nebo náboženské nenávisti. Základem legionářského hnutí a výchovy v jeho duch je láska. Láska v nejčistším slova smyslu: respekt k bližnímu svému, ať již jím je kdokoliv; respekt k lidské práci, ať již nebeskromnější a v neposlední řadě respektování názorů druhých, bez ohledu na jejich případnou absurdnost nebo vzájemnou neslučitelnost. Do řad Legie vstupovali Němci, Maďaři, Turkové i Tataři, neboť legionářský ideál se neomezoval na určitou rasovou nebo náboženskou představu. Jednoduše se chtěli postavit davové mentalitě zachvacující jejich rasu stejně jako činili Rumuni ve vztahu ke svým masám. Každý měl stejná práva a povinnosti. Existovala zde jediná nepřestupitelná podmínka: každý jedinec musel zasvětit své tělo i duši velké duchovní revoluci. Jedině tak bylo možné porozumět hloubce politické vize Cornelia Codreana.

Počátky hnutí byly nesmírně trnité. Bylo tomu tak z několika důvodů, z nichž mnohé byly pochopitelné:

- Legie archanděla Michaela ztělesňovala nový soubor principů, jež byly absolutním protipólem těch v té době panujících
- V raném stádiu byla skupina složena z nezkušených mladých lidí, kteří neslibovali absolutně nic konkrétního a okamžitého.
- Panovala přirozená nedůvěra vůči nové organizaci či “straně”, o níž se předpokládalo, že bude stejná jako ty dosavadní (v té době v Rumunsku fungovalo okolo třiceti politických stran).
- Panoval všeobecný skepticismus vůči čemukoli, co by mohlo přinést jakoukoli změnu.
- Tisk okamžitě zařadil legionářské hnutí mezi fašisty a později nacisty.
- Vládní instituce se stavěly nepřátelsky vůči dobrovolnickému hnutí, jež se ukázalo být rezistentním vůči všem typům manipulace.
- Masy reagovaly nedůvěřivě na nezavedenou politickou sílu.
- Organizace vznikla v zemi, kde panovala absolutní chudoba.

Organizace doslova a do písmene začínala od absolutní nuly. Netěšila se žádné podpoře finančních kruhů (bank, kapitalistických skupin atd.) Právě z těchto důvodu Codreanu své hnutí vybudoval na bázi neobvyklých principů:

1. Militantní organizace

Fungovala pod znakem osobního přístupu, ochoty se obětovat a vůle. Základní jednotkou Legie archanděla Michaele není shromáždění členů majících společné politické ústředí, nýbrž malá skupinka jednotlivců, jež byli vybíráni jeden po druhém svým budoucím vůdcem. Tato jednotka, nazývaná “Hnízdo”, funguje na bázi nezávislé buňky, která je však hierarchicky přidružena k jednotce vyššího druhu, jež se zodpovídá zase svému nadřízenému orgánu. Na špici celé pyramidy pak stojí vůdce legie. ²⁾

2. Politická organizace

Organizace nespoléhá na nejrůznější komise a subkomise, zřízené k uspokojení dílčích zájmů. Jedná se o hierarchický systém v čele s legionářským senátem a vůdcem legií, cele oddaných národu, jeho blahu a jeho harmonickému rozvoji.

3. Duchovní organizace

Duchovní stránka představuje nejdůležitější aspekt legionářské činnosti. Účelem je vyprovokovat radikální transformaci mentální struktury a morálky národa prostřednictvím nepřetržité práce s jedincem. Každý legionář se proto neustále snaží vzdělávat v souladu s morálními a etickými normami, pravidly chování, přičemž se dobrovolně podřídí duševní disciplíně. V dlouhodobém horizontu má tato duševní disciplína zrodit nové impulsy, nové postoje, nové náhledy na smysl života ve společnosti a na člověka, coby základní stavební jednotky celé společnosti. ³⁾

4. Finanční organizace

Shromažďování zdrojů nezbytných k provozování aktivit hnutí není ani v nejmenším podobné obvyklému systému financování prostřednictvím dílčích zájmových skupin, monopolů nebo nějakých obskurních organizací. Bylo usneseno, že za účelem fundamentální změny v panujícím myšlení bude legionářské hnutí představovat příklad nezávislosti, což znamenalo, že bude financováno z vlastních zdrojů. Soběstačnost hnutí usilujícího a všeobecný respekt znamená jeho nezávislost jakýchkoli jiných skupinách, což mu poskytuje možnost bojovat bez obav z kohokoliv. Od svých lopotných začátků až do současnosti se legionářské hnutí snažilo financovat své potřeby z členských přízpěvků a darů ze strany svých členů a sympatizantů.

Poznámky:

1) Sburlati, Carlo, Codreanu, il Capitano, p. 63, Ed Volpe, Rome, 1970.
2) Viz: Corneliu Codreanu: Carticica sefului de cuib, Ed. Omul Nou, Münich, 1971 (rumunsky); Paul Guiraud: Codreanu et la Garde de Fer, Ed. Francisme, 1940; Faust Bradescu: Le Nid, unite de base du Mouvement Légionnaire, Ed. Carpatii, Madrid, 1973.
3) Viz: Faust Bradescu: Les trois épreuves légionnaires, Ed. Promethee, Paris,1973.

Článek The Legionary Movement in Romania byl převzat ze stránek vydavatelství Wermod and Wermod.

Související články:

1. Legionářské hnutí v Rumunsku, část 2
2. Corneliu Codreanu a Železná garda, část 1
3. Mircea Eliade: Svoboda

Autor: Edouard Rix

„Nesnáším tuto knihu z celého svého srdce. Obdařila mě sice slávou, tou nicotnou věcičkou nazývající se věhlas, byla však rovněž zdrojem mých těžkostí. Strávil jsem kvůli ní mnoho měsíců za mřížemi a stal jsem se obětí mnoha banálních, leč ponižujících policejních perzekucí. Kvůli této knize mě zradili přátelé, nadělal jsem si nepřátele, zažil jsem mnoho zlé vůle, sobeckosti a lidské zkaženosti. Právě v tomto díle má svůj původ hloupá fáma, podle níž mám údajně být cynický a krutý, připomínající Machiaveliho v hávu kardinála de Retz.“ Ačkoli tato slova napsal Curzio Malaparte v předmluvě ke své slavné eseji „Technika státního převratu“ (Technique du coup d’état), mohla by stejně tak patřit i Giorgiu Fredovi, autorovi díla „Dezintegrace systému.“ Tato knížečka o šedesáti velmi hutně napsaných stranách totiž nahlodala základy buržoazního systému natolik, že její autor byl následně vystaven dlouhým létům soudních a mediálních perzekucí.

Edizioni di Ar

26. října 1963 upozornil senátor Umberto Terracini (vlivný člen židovské obce a Italské komunistické strany) ministerstvo vnitra a spravedlnosti na to, že v Padově byl údajně rozšiřován „nenávistný pamflet“ z dílny skupiny nesoucí název Gruppo di Ar, jehož autoři se neštítí ani těch nejodpornějších rasistických teorií italského nacismu a obhajují tak antidemokratickou ideologii, přičemž vznesl otázku, jestli bude použito příhodných prostředků k vypálení tohoto vředu a zastavení šíření infekce dříve, než se rozšíří dále a jeho text se stane předlohou k akci.

Tato již od samého prvopočátku stigmatizovaná skupina byla založena mladým platonikem a evoliánem s právnickým vzděláním, Giorgiem Fredou. Název skupiny, Ar, je vysoce symbolický, neboť v jazycích indoevropského původu představuje sémantický kořen znamenající vznešenost a aristokracii.

V roce 1964 Freda čelil trestnímu stíhání za sepsání pamfletu odsuzujícího sionistickou politiku v Palestině. Ukázalo se, že nebylo rozhodně posledním. Ve stejném roce vydalo Edizioni di Ar, jež založil právě Freda, svoji první knihu: „Esej o nerovnosti ras“ od Arthura de Gobineau. Následovaly některá méně známá díla Julia Evoly a práce Cornelia Codreana. Každý titul vyšel v nákladu 2000 výtisků.

Ve Fredově militantním odhodlání existovaly dvě konstanty: boj proti mezinárodnímu sionismu, včetně státu Izrael, o němž vždy tvrdil, že je jen špičkou ledovce, a buržoaznímu liberálnímu systému, ztělesněným americkým imperialismem na evropském území po roce 1945. Co se antisionismu týče, Freda byl prvním italským redaktorem podporujícím palestinské bojovníky, a to navzdory tomu, že pravice v čele s MSI (Movimento Sociale Italiano) velebila Izrael coby ochranný val Západu proti Arabům zotročeným Moskvou. Byl to on, kdo ve spolupráci s maoistickou skupinou Potere Operaio (Dělnická síla) zorganizoval v březnu 1969 v Padově první větší shromáždění na podporu palestinského hnutí odporu, jehož se zúčastnili i zástupci Arafatova Fatahu. Sionistická lobby mu to nikdy neodpustila. Freda se však nespokojil s pouhou verbální podporou, jak tomu bylo v případě mnohých renomovaných intelektuálů a tajně poskytl
časovače bomb údajnému zástupci Fatáhu.

Dezintegrace systému

Giorgio Freda byl však především mužem psaného textu. A jakého textu! „Dezintegrace systému“ byla sepsána v roce 1969, kdy byly v plném proudu studentské protesty. V Itálii tou dobou probíhal „plíživý květen“, stojící v kontrastu s náhlým revolučním vzepětím a pádem ve Francii. Freda byl přesvědčen o nezbytné potřebě radikálního svrhnutí buržoazního světa a věřil, že je k tomuto účelu třeba zkusit všeho, tudíž když se spousta mladých lidí snažila nadít studentskou revoltu opravdovým revolučním obsahem, chtěl ji uchopit a vyrvat ze spárů proponentů ortodoxního marxismu a sociálně demokratického reformismu. Právě pro tyto mladé lidi byla „Dezintegrace systému“ určena a ačkoli ji ani v nejmenším není možno považovat za Fredův osobní program, syntetizuje všeobecné požadavky celého národně revolučního tábora, od Giovane Europa (Thiriartova Jeune Europe – Mladá Evropa), po Lotta di Popolo (Boj lidu).

Tón celé statě je rozhodný a útočný. Freda byl prvním z Evolových žáků, který se neomezoval na učené komentáře k jeho dílům a tuto teorii se snažil přetavit v praxi, a to až do té míry, že na „Dezintegraci systému“ lze nahlížet jako na politické realizování teorie vytýčené v „Jízdě na tygru“, jež patří k posledním Evolovým dílům. Touto knihou poskytl baron Fredovi intelektuální podklad k přesvědčení, že s buržoazním systémem nelze dělat žádné kompromisy. Evola píše: „Jeden postoj je potřeba rázně odmítnout: stavět na pozůstatcích buržoazního světa a obhajovat je, coby baštu boje proti rozkladným proudům a nejnásilnějšímu rozvracečství poté, co jsme se ji pokusili vyztužit vyššími tradičnějšími hodnotami.“ K tomu navíc baron dodává: „Nejspíš bude prospěšné napomoci pádu skomírajícího světa včerejška a nikoli se naopak snažit o jeho podporu a umělé prodloužení jeho života. Tato jedna z možných taktik vedoucích k odvrácení finální krize, je dílem protichůdných sil, jež přeberou otěže dění. Riziko takového počínání je zřejmé: nikdo neví, kdo bude mít poslední slovo.“

Freda si ve svém díle rozhodně nebral servítky vůči idolům a hodnotám buržoazní společnosti. Samoúčelný řád a pořádek, posvátné soukromé vlastnictví, kapitalismus, morální konformismus, slepý rektální prosionismus a filoamerikanismus, stejně tak ovšem i Bůh, kněží, soudci a bankéři… Naprosto nikdo a nic neušlo jeho kritice. K panujícímu tržnímu modelu nabídl reálnou alternativu v podobě znovuuchopení tradiční doktríny státu stojícího v příkré opozici pseudoburžoazním hodnotám, přičemž nejpůsobivějším prvkem tohoto uceleného plánu má být zorganizování ekonomiky stojící na komunistickém základě – je tím myšlen spartský a elitářský komunismus, odvozený spíše od Platóna, než Karla Marxe. Freda, jakožto muž činu, byl znechucen pseudointelektuálními evoliány a guenónovci zamčenými ve svých věžích ze slonoviny. Pro některé evoliány nenacházel lichotivějších termínů nežli „sterilní apologeti rozprav o státu,“ „mistři konceptuálních gest,“ neboť v jeho očích představovali toliko jezdce na papírových tygrech. „K tomu, aby se historicky naplnila naše vize světa, potažmo státu, s ní musíme žít v souladu a nenechat nic náhodě,“ píše. Z tohoto úhlu pohledu je zřetelné, že jeho úmyslem bylo vstoupit do všech sektorů vyhrazených odpůrcům buržoazního světa, nevyjímaje ani krajní mimoparlamentní levici, jíž nabídl plán pro společnou strategii v boji proti Systému.V té době kontaktoval rozličné maoistické skupiny, jako například výše zmíněné Potere Operaio a marxisticko-leninistickou Komunistickou stranu Itálie.

Svůj manifest zakončuje těmito silnými slovy: „Pro politického vojáka čistota ospravedlňuje veškerou tvrdost, nestrannost veškerou lstivost, neboť neosobnost boje rozhání veškeré morální výčitky.“

Oběť demokracie

12. prosince 1969 explodovala v milánské Národní zemědělské bance na Piazza Fontana bomba, jež zabila 16 lidí a 87 jich zranila. Italská sekce ultralevicové Situacionistické internacionály vydala manifest nazvaný „Zapálení Reichstagu,“ v níž za skutečného pachatele označila panující režim. Situacionisté pořád dokola tvrdili, že bomba na Piazza Fontana nebyla ani anarchistická, ani fašistická.

Giorgio Freda stále pokračoval ve svém intelektuálním boji proti Systému. V rce 1970 v předmluvě k jednomu z Evolových textů poznamenal, že by v Itálii přivítal možnost pouliční občanské války. V dubnu 1971 publikovalo Edizioni di Ar jako vůbec první nakladatelství na apeninském poloostrově od roku 1945 Protokoly sionských mudrců. Téhož měsíce byl Freda uvězněn a obviněn z distribuce knih a dalších tištěných i psaných materiálů obsahujících propagandu navádějící k násilné změně režimu. Represivní mašinérie se rozjela na plné obrátky. Poprvé od pádu fašistického režimu úřady hodlaly uplatnit paragraf 270 (upravující spolčení za účelem rozvrácení republiky) italského trestního zákona, po Mussoliniově generálním prokurátorovi nesoucím název „Code Rocco.“ Nedlouho poté vydalo Edizioni di Ar sbírku palestinské bojové poezie s názvem „Nepřítel člověka,“ což mělo za následek vlnu nevole ze strany sionistů.

V červenci 1971 soudce překvalifikoval skutkovou podstatu Fredovy obžaloby na „vytváření propagandy volající po násilné změně politického, ekonomického a společenského uspořádání státu,“ k jejíž naplnění mělo dojít prostřednictvím „Dezintegrace systému“, v níž si pohrával s myšlenkou potřeby násilného svržení buržoazního demokratického státu a jeho nahrazení zřízením definovaným jako „lidový stát“. V Edizione di Ar se však represe nezalekli a v listopadu 1971 uveřejnili italský překlad „Mezinárodního Žida“ od Henryho Forda.

5. prosince 1971 byl Freda znovu uvězněn. Nebylo tomu tak již z důvodu ideozločinu, neboť tentokrát mu byl připisována rovnou celá organizace masakru na Piazza Fontana. Nepodařilo se jim chytit „anarchofašistu,“ tudíž se rozhodli podívat na zoubek „nazi maoistovi“. Obvinění vůči Fredovi bylo vzneseno na základě dvou údajných důkazů: koupě totožných časovačů s těmi, jež byly nalezeny v bance a příručních zavazadel, v němž byly umístěny. Freda skutečně ony časovače zakoupil, předal je však kapitánovi alžírských tajných služeb, jenž měl za úkol je předat Palestincům. Týdeník Candido přinesl informaci, že výrobce časovačů bomb shromáždil důkazy o tom, že těchto časovačů nebylo v Itálii prodáno 57, jak tvrdil soudce (sám Freda jich zakoupil 50), nýbrž stovky, navíc prý modely jím pořízené byly odlišné od těch použitých v rámci útoku. Mimoto obchodník z Boloni, který prodal čtyři cestovní zavazadla podobná těm, v nichž byly přenášeny bomby, uvedl, že si je od něj nekoupil Freda, nýbrž dva policisté… Soudce však samozřejmě tyto důkazy zbavující obžalovaného viny nezohlednil. V roce 1972 tedy začala Fredova osaměla pouť po italských věznicích: Padova, Milán, Terst, následně Řím, Bari, Brindisi a Cantazaro.

Ze strany pravice, zejména pak neofašistického MSI, byl nazýván „maoistickým zrádcem“ nebo „agentem komunistické Číny“, ze strany umírněné levice a sionistických kruhů zase „rasistickým fanatikem“, respektive „pomateným antisemitou“, některými ultralevicovými aktivisty, s nimiž dříve aktivně spolupracoval, byl ze strachu odmítnut, proto mu nezbylo, než přijmout nepříliš lichotivou nálepku „nazi-maoisty“, již pro něj vytvořila masmédia. Všechen tento povyk však měl pozitivní efekt v tom, že všech 1500 výtisků „Dezintegrace systému“ šlo velmi rychle na dračku. O několik let později Freda připustil, že jím byli více inspirováni extrémisté levicoví nežli pravicoví.

Proces

Dlouhý proces s údajnými atentátníky na Piazza Fontana byl zahájen v lednu 1975 před porotním soudem v Cantazaru. V roli obviněných stáli anarchista Pietro Valpreda se svými jedenácti komplici a neofašista Giorgio Freda se svými dalšími dvanácti kolegy. Po vypršení vazební lhůty byl Freda v srpnu 1976 propuštěn, bylo mu však nakázáno domácí vězení. Důvody jeho obžaloby však zůstávaly neměnné. I přesto, že mu hrozil trest doživotního vězení, se však nevzdával a v roce 1977 v rozhovoru se svým kolegou Claudiem Muttim prohlásil, že ozbrojený boj je nejlepší formou opozice vůči italskému systému!

Freda byl bytostně přesvědčen, že kostky již byly vrženy a jeho odsouzení je neodvratné, proto neváhal a v říjnu 1978 se vydal na útěk. V létě 1979 byl dopaden v Kostarice, z níž nebyl vydán, nýbrž násilím odvlečen italskou politickou policií. Soudní fraška pokračovala. V prosinci 1984 byl v Bari zahájen již čtvrtý proces v záležitosti masakru na Piazza de Fontana. Po dlouhých šetnácti letech vyšetřování byl Freda nakonec zbaven obvinění ze spáchání masakru, byl však odsouzen za názorové trestné činy a tzv. “rozvratnické spolčení” k patnácti létům vězení.

I po svém propuštění byl Freda vděčným tématem pro média, neboť se stal zakladatelem Fronte Nazionale a v souvislosti s její činností byl v červenci 1993 znovu zatčen a odsouzen. Marná sláva, dobrá krev se neztratí!

Článek Edouarda Rixe vyšel původně v časopise Le Lansquenet, jaro 2003, č. 17. Překlad byl pořízen z anglické verze, která vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing Giorgio Freda: The Unclassifiable Revolutionary dne 1. prosince 2011.

Jedinečný pokus o existenciálně-estetický výklad fašismu z pera předního konzervativně-revolučního myslitele

Armin Mohler – Fašistický styl

Slovo styl je zde třeba chápat v jeho přesném významu jako kategorii uměleckou stejně jako životní – coby sjednocující princip výstavby výpovědi o světě. Schopenhauer přitom píše: „Sloh je fyziognomie ducha, neklamnější než fyziologie těla“. A Šalda ve svém „stylovém absolutismu“ požaduje styl jako něco „konkrétního“, „transcendentnost, symbolizaci, sugesci o sobě, evokativní a substanciální cestu ke smyslu“.. Vzájemná znakovost Podstaty (obsahu) a Významu (stylu, formy) odkazuje i na Wildea, pro něhož je „styl forma a forma tvůrčí čin“: čili na totalitu rušící dualismus formy a obsahu, z jejichž sladěnosti vzniká svébytné cítění. Avšak styl je také vůle stylizovat bytí a okolní svět v polaritě kolektivního a individuálního a tato stylizace, výsledek výběru, dává vyniknout zvláštnímu. Podle existencialistů člověk svou existenci tvoří: existence je jeho „rozvrh“. Styl a jeho nositelé (osobnosti) se přitom navzájem utvářejí. Morálkou je jim právě „síla k formě.“ Styl jako způsob utvářenosti a vyjádření, jako svorník nejrůznějších druhů činností, se tak stává i možností, jak svět integrovat, jak spiritualisticky překonat nejistotu a relativitu moderní existence…

Zamyšlení prezidenta nad článkem „Byl nacismus opravdu jedinečný?“ v časopise Kontexty

Chtěl bych předeslat, že Kontexty čtu velmi rád, že je považuji za nejkvalitnější časopis tohoto typu u nás a že jsem se z nich v mnohém poučil. A hodlám to dělat i nadále.

Mám však nemalé problémy s články z mělkých oborů „politického myšlení a filosofie” (tak charakterizujete v redakčním úvodu autora článku, který mne zaujal, Alaina de Benoist, Kontexty 2/2011, str. 34), jejichž autoři třeba mohou i zastávat rozumný a potřebný názor, ale způsob argumentace – nekonzistentní, rádoby hluboký, plný málo jasně vymezených slov, vlastně asi postmoderní, ač i toto slovo je velmi prázdné – je pro člověka z jiných oborů těžko přijatelný.

Možná však, že je v konkrétním případě tohoto článku chyba v překladu a má chabá francouzština mi nedovoluje, abych si to sám zodpovědně porovnal. (Nebudu vtipkovat o tom, jestli sama francouzština k tomuto typu myšlení dokonce přímo nevybízí.)

Nicméně, a zdůrazňuji to proto, aby o tom nemohlo být sporu, stejně jako autor textu a vše naznačuje tomu, že i redakce, souhlasím s odsudkem tragického omylu postojů, že „zatímco se na nacionální socialismus pohlíží jako na nejzločinnější režim 20. století, pokládá se komunismus, i když způsobil smrt mnohem většího počtu lidí, nadále za sice sporný, avšak zcela obhajitelný systém jak v politickém, tak i v duchovním či mravním ohledu” (str. 35). K tomu nemám co dodat a je dobře, že to Benoist říká tak silně a že se to náš čtenář díky Kontextům takto dozvídá.

Mám problémy s metodou argumentace. Mohl bych si k naznačení toho, co mne trápí, vybrat kterýkoli odstavec článku, stačí však ty úvodní.

Vedle sebe jsou tam postaveny např. věty „Slovo genocida tedy v plurálu neexistuje” a „Když se nacionálnímu socialismu upírá tato jedinečnost, představuje to jeho zlehčování” (str. 34). Nechápu. Slova genocida a nacionální nebo národní socialismus (nebo nacismus) jsou přece dvě odlišné věci – genocida Židů byla jen jedním z projevů Hitlerova národního socialismu. Tento režim jako jedna z „forem totalitarismu” (podtitul článku) měl více zcela definičních projevů: zlikvidoval svobodu pro všechny, nemilosrdně likvidoval své odpůrce, zlikvidoval trh (a zavedl centrálně administrovanou ekonomiku), vyvolal světovou válku, nám nejdříve vzal významnou část země (po Mnichovské dohodě), pak z nás udělal protektorát, atd., atd.

Nebo další věta: „prohlašování, že nacionálně socialistický fenomén je jedinečný, neumožňuje jeho pochopení, nýbrž dokonce zakazuje jeho analýzu”. Nacionální socialismus, ač „forma totalitarismu”, nepochybně jedinečný v mnoha ohledech byl (měl řadu zcela unikátních rysů), ale to samo o sobě určitě neznemožňuje jeho pochopení a už vůbec to „nezakazuje jeho analýzu”.

„Událost, která není dána do vztahu s ostatními, se tudíž stává nepochopitelnou” (tamtéž). Komparace národního socialismu s ostatními formami politických režimů je mimo jiné dělána dnes a denně. Ale – kdyby to tak nebylo – byl by to důvod k nepochopitelnosti? Jakkoli byl nacionální socialismus výjimečný, vytvořili ho lidé, nespadl z nebe, vyrůstal z dlouho připravovaného podhoubí, měl tisíc a jedna příčin, více méně známých a dobře popsaných. Nepochopitelnými leckteré z jeho detailů zůstávají, ale ne proto, že nejsou dávány do „vztahu s ostatními”.

„Povýšit jeden jediný systém na absolutní zlo, znamená relativizovat machinace všech jiných systémů”. Nacismus byl absolutní zlo, ale to přece nevylučuje, že jsou i jiná absolutní zla, která tímto výrokem nejsou ani nepopírána, ani nezlehčována.

Nevím, proč se autorovi líbí výrok, který cituje, že „ z toho, co je jedinečné, nedostaneme pro budoucnost žádné poučení”. To, že je něco v mnoha aspektech, nikoli všech, jedinečné, přece neznamená, že z toho neplyne žádné poučení.

Nerozumím ani tomu, že „stoupenci demokracie lidských práv (co to je? není to opět špatný překlad? – pozn. VK) definují politiku jako jeviště pro společné trávení času”. To je velmi zvláštní definice politiky, údajně pocházející od H. Arendtové, které to její heidelbergovské hegeliánství hodně popletlo hlavu (stejně jako jejím některým našim obdivovatelům).

Mohl bych dlouho pokračovat. Snad ještě jeden citát: „Pokud někdo totalitní systémy z lidského kruhu vylučuje, připodobňuje se jim” (str. 35). Není to chybný překlad? Rozumí redakce, která zařazuje tento článek do časopisu, tomuto výroku?

V redakčním úvodu se říká, že je Alain de Benoist „vůdčím myslitelem francouzské Nové pravice”. Jak asi vypadají „nevůdčí” představitelé? A jak potom může vypadat Nová levice? Hlásat správný a potřebný názor neospravedlňuje používat k tomu zcela chaotické myšlení.

Práce Alaina de Benoist vydaná v roce 1998 v Paříži pod názvem Communisme et nazisme. 25 réflexions sur le totalitarisme au XX^e siècle (1917-1989), vyšla v mírně zkrácené verzi ve třech samostatných textech (Kontexty 1/2011, Kontexty 2/2011, Kontexty 3/2011). Zamyšlení prezidenta ČR Václava Klause nad tímto dílem pod názvem “Byl nacismus opravdu jedinečný” bylo publikováno tiskem v Kontextech 4/2004, online v  Parlamentních listech 19. září 2011.

Související články:

1. Alain de Benoist: Totalitarismus

Srovnání mezi komunismem a nacionálním socialismem je ve skutečnosti nejenom oprávněné, nýbrž také bezpodmínečně nutné, neboť bez něho jsou oba jevy nepochopitelné. Dají se –a s nimi dějiny první poloviny 20. století- jen tehdy pochopit, když se „pojmou společně“ (Furet), zkoumají se ve „své době“, to znamená v dějinném okamžiku, který mají společný. Alain de Benoist

Srovnání mezi komunismem a nacionálním socialismem je nejenom přípustné, nýbrž přímo nařízené a nejlepším nadřazeným pojmem je pojem „totalitarismus“. Ernst Nolte v předmluvě

Související články:

1. Polemika Václava Klause nad Totalitarismem Alaina de Benoist

Autor: Dominique Venner

Následující ukázka pochází z připravované publikace Za pozitivní kritiku (Pour une critique positive) Dominique Vennera, která vyjde v rámci projektu Čítárna Délského potápěče. Další teoretické dílo, zabývající se problematikou politického vojáka – Proč jsme politickým vojáky? (Pourquoi sommes-nous des soldats politiques?) Rodolphe Lussaca vyjde do konce tohoto roku. Z připravovaných publikací pro rok 2012 můžeme zatím jmenovat Manifest revolučního nacionalismu (Manifeste nationaliste révolutionnaire) Françoise Duprata.

Žádná revoluční doktrína, žádná revoluce

I když nabývá vojenské formy je revoluční boj především bojem psychologickým. Jak ho vést, jak přesvědčit a inspirovat nové stoupence bez jasné definice nové ideologie, bez doktríny? Doktríny chápané ne jako soubor abstraktních pojmů, ale jako kormidlo pro myšlenky a činy.

Udržování morální převahy vlastních stoupenců a přenášení svého přesvědčení na váhavce, jsou dvě nezbytné podmínky rozvoje Nacionalismu. Bylo dokázáno že při akci nebo ve vězení, když je morálka podkopávána, když protivník zdánlivě triumfuje, vzdělaní bojovníci jejichž promyšlené názory podporují jejich důvěru, mají neobyčejnou sílu odolávat.

Rozvoj nové doktríny je jedinou odpovědí pro nesmírně rozdělené aktivisty. Není pochyb o sjednocujícím významu činu. To je jasné. Ale takové sjednocení nemůže vytrvat a být užitečné bez ideologického sjednocení kolem jasné doktríny. Vydavatel France-Observateur, funkcionáři SFIO, komunisté, všichni mají společnou idelogii: marxismus. Jejich výchozí doktrína je tedy stejná, jejich představa světa je podobná. Slova která používají mají stejný význam. Patří do jedné rodiny. Navzdory jejich naprosté nejednotnosti v činech usilují souběžně o stejnou ideologii. U nacionální opozice tomu tak není. Její aktivisté neuznávají žádné společné předchůdce. Někteří jsou fašisty, další stoupenci Maurasse, integristé a všechny tyto kategorie obsahují mnoho variant. Sjednocují je pouze negativa: antikomunismus, antigaullismus. Nerozumí si navzájem. Slova, která používají jako “revoluce, kontrarevoluce, nacionalismus, Evropa, atd.” mají různé často protichůdné významy. Jak by nemohli být vzájemně v opozici? Jak by mohli mít stejnou ideologii? Revoluční jednota je nemožná bez jednotné doktríny.

Marxovo dílo je rozsáhlé, nečitelné a těžko pochopitelné. Bylo třeba Lenina aby z něj vytáhl srozumitelný základ doktríny a přepracoval tento obrovský mišmaš v účinnou zbraň politické války. Nacionalismus má za sebou svého společného Marxe, stejně nejasného a nepoužitelného jakým byl Engels pro Rusko roku 1903. Je zcela nezbytné vytvořit společného Lenina.

Nacionalismus je dědictvím nekonečně bohatého myšlenkového zdroje, ale je příliš rozmanitý, neúplný a pokažený anarchismem. Nadešel čas vytvořit syntézu, přidat symboly, kvalifikovaná stanoviska vynucená příchodem nových problémů. Například propracovaná studie velkokapitálu, nebo doktrín nacionalismu by mohla být vynikajícím přístupem k odpovědím na tyto potřeby.

Důvody, které na konci 19. století, přivodily zrod nacionalismu jako politické ideologie (a ne jen probuzení národního uvědomění v užším smyslu) se příliš nelišily od dnešních. Nacionalismus se zrodil z kritiky liberální společnosti devatenáctého století. Později byl stavěn proti marxismu, nemanželskému dítěti liberalismu..

Po odpůrcích encyklopedistů, pozitivistech, Tainovi a Renanovi jejichž učení částečně zůstává v nacionalismu, vyznačili Drumont a Barrés trvalé znaky této ideologie ke které Charles Maurras, José Antonio Primo de Rivera, Robert Brasillach, Alexis Carrel, a mnozí další v Evropě přispěli svým vlastním géniem. Založen na hrdinské představě života, se nacionalismus, který je návratem ke zdrojům lidového společenství, snaží vytvořit nové sociální vztahy na komunitním základě a vystavět politický řád na hierarchii významu a hodnoty. Po odstranění těsného obalu vynuceného dobou se nacionalismus stal novou politickou filozofií. Evropská ve svém pojetí a výhledech přináší tato filozofie universální řešení problémů kladených před lidstvo technickou revolucí.

Kritika liberalismu a marxismu

Po určitou dobu může být liberalismus přitažlivý svým zevnějškem a ušlechtilostí. Skutečnost však tento sen rozptýlí. Tato mrtvá idea dnes maskuje licoměrnou diktaturu mezinárodního kapitalismu zahrnující všechny západní demokracie.

Kapitalistická oligarchie se zrodila na konci osmnáctého století. Liberální myšlenky, které se v té době rozšířily po Francii, byly použity k odůvodnění společného zájmu vysoké šlechty a bohatých proti autoritě centrální moci, která je po dlouhou dobu měla pod kontrolou. Tento zápas bohatých zájmových skupin proti populární moci (v tomto případě francouzské monarchii) lze v historii nalézt opakovaně. V organizovaných společnostech, jakmile je stržen institucionální obal monarchistické nebo republikánské formy skrývající realitu, lze rozlišit dva základní typy moci: první je založen na lidech tak, že součástí jsou zájmové skupiny feudální nebo finanční; druhý je v rukou zájmových skupin tak, že lidi vykořisťuje. První se ztotožňuje s lidovou společností a stává se sluhou jejího osudu, druhý si podřizuje společnost pro výhradní uspokojení svých choutek.

Moderní demokracie náležející k druhému typu následují vývoj kapitalismu jehož byly pouhým politickým výplodem. Poté co kapitalismus ztratil svou osobní a národní formu, stal se finančnictvím bez státní příslušnosti, přešly demokracie pod kontrolu mezinárodních finančních skupin. Těch několik rozdílů, které mezi nimi zůstávají zmizí jakmile se objeví ohrožení v podobě národního probuzení. Pokud lži a úskoky ve kterých se stali mistry nestačí použijí zhoubnější zbraně, agresivnější omezení. Nikdy necouvli před genocidou, atomovým bombardováním, koncentračními tábory, mučením a psychologickým znásilňováním.

Kapitalistická oligarchie je netečná k osudu národních komunit. Jejím cílem je uspokojit neukojitelnou vůli po vládě nad světem pomocí ekonomické převahy. Lidstvo a jeho civilizace jsou obětovány pro její čistě materiální záměry, které jsou podobné těm marxistickým. Pro technokraty stejně jako pro komunisty je člověk ekonomickým zvířetem obdařeným dvěma schopnostmi: produkovat a konzumovat. Co nelze změřit logaritmickým pravítkem je označeno za postradatelné a to se musí podřídit základnímu: ekonomickému výkonu. Individualistické tendence, které jsou nevhodné pro osvětu a aplikaci plánů musí zmizet. V materialistických společnostech je prostor pouze pro naprosto poslušné, stejnorodé a standardizované masy.

Ti kdo nejsou ochotní přijmout formování mysli a kastraci mas musí nosit nálepku fašistů. Pochybovat o upřímnosti mistrů názoru v demokracii nebo poukazovat na rozpory v „linii“ komunistického režimu, odmítat srovnání kultury západu s prehistorickým kvílením černochů nebo morbidním rozkladem jistého modernismu, opovrhování „univerzálním vědomím“, smíchem když někdo mluví o právech člověka na sebeurčení, jsou důkazy podezřelého a rebelantského ducha. Protesty vedou v komunistickém režimu k fyzickému odstranění a v liberálních režimech k eliminaci společenské. Tak jeden i druhý ničí tvořivé individuality a lidové kořeny, samotnou podstatu lidstva a jeho společnosti. Přivedli humanitu do slepé uličky, do nejhoršího ústupu.

Historie lidstva je jedním dlouhým úsilím osvobodit se od zákonů hmoty. Náboženství, umění, věda a etická pravidla jsou výdobytkem statečnosti a lidské vůle. Nepřetržitost těchto vítězství dala vzniknout civilizacím. Civilizace jako svévolné výtvory citlivosti, inteligence a energie lidí, se rozvíjejí a vyzrávají tak dlouho dokud si udržují svou tvořivou sílu. Lidé, kteří je vytvoří ztratí sílu bránit se vnějším útokům, když se jejich původní moc a životní síla vytratí a jejich civilizace se postupně vytratí nebo upadne.

Takový je logický důsledek vykořisťování lidstva kastou technokratů nebo „novou vedoucí třídou“. Tyto dvě síly vycházejí ze stejné filozofie.

Liberalismus a marxismus se vydali po dvou různých cestách, které je dovedly do vzájemné opozice, ale vedou ke stejnému výsledku: podmanění lidí svedených demokratickým mýtem. Demokracie je pro lidi nové opium.

Související články:

1. Derek Holland: Politický voják

Autor: Derek Holland

Následující ukázka pochází z připravované publikace Politický voják: Prohlášení (včetně Deklarace principů Mezinárodní Třetí pozice) autora Dereka Hollanda, která vyjde v rámci projektu Čítárna Délského potápěče. Další teoretická díla, zabývající se problematikou politického vojáka – Za pozitivní kritiku Dominiquea Vennera a Proč jsme politickým vojáky? Rodolphe Lussaca budou následovat a měly by spatřit světlo světa do konce tohoto roku.

Nový úvod

Od prvního vydání díla „The Political Soldier: A Statement“ uplynulo již přes deset let. Od blízkých přátelů slýchávám, že by si jeho reedice zasloužila novou předmluvu i nový obal, tímto tedy tak činím.

Téměř okamžitá pozitivní odezva Politického vojáka v anglických nacionalistických kruzích přetrvává k nezměrnému úžasu autora i do dnešních dnů, kdy ovlivňuje novou generaci stoupenců Třetí pozice. Popularita tohoto díla se neomezuje výhradně na Anglii, to si totiž našlo cestu i do zemí, v nichž síly revolučního nacionalismu rozpoznaly potřebu tradicionalistické koncepce životního zápasu. V roce 1994 se objevuje ve Francii a v Litvě, přičemž zejména ve druhém případě se jednalo o potěšující zprávu v návaznosti na politické změny ve východní Evropě a úspěch polského vydání, publikovaného roku 1993 ve Varšavě.

Reedice se doslovně drží originálního znění díla, ačkoli v některých případech se změny vskutku nabízely. Došli jsme ovšem k závěru, že dílčí úpravy by se týkaly pouze některých detailů (inflace a nezaměstnanost mohou růst nebo klesat, politické strany přicházejí a odcházejí), žádný z nich by však nijak nemohl změnit hlavní poselství celého díla, a to, že v prvé řadě je třeba podstatně změnit přístup k boji, životu a osudu celkově, což značí, že nemůžeme očekávat jakoukoli změnu celkového politického kursu evropských zemí, dokud Nový člověk, připomínající obra na horizontu, schopný vytvořit nový společenský řád, nepovstane a nevybuduje jej nikoli na základě několika odstavců či pododstavců nějakého abstraktního politického manifestu, nýbrž v souladu s objektivně platnými principy víry, jíž se člověk řídí, odvozující své učení z Věčného božského zákona. Kdybychom si totiž nebyli vědomi klíčového poselství tkvícího v absolutnosti, neměnnosti a nadčasovosti našeho díla, mohli bychom se snadno ocitnout tváří v tvář zradě, spočívající v partajnických omezeních, posedlosti mediální image a intrikách osob posedlých falešným pozlátkem liberální demokracie.

Nový člověk tedy není jenom tím, kdo stojí v cestě zradě, nýbrž jedinou alternativou vůči garantované zradě. Nový člověk je poslem Nového společenského řádu, jeho příchod v nejklíčovějším období historie není ani v nejmenším nějakým reliktem minulosti. Mnozí docházejí k chybnému závěru, že když se veřejně přihlásí k našim hodnotám, mohou v tichosti dále vést degenerovaný soukromý život. Netýká se to našeho sklonu k hříchu, jako spíše nechuti si připustit jeho existenci v našich životech a pokusit se mu vzdorovat prostřednictvím bolestivého celoživotního boje. Neuvědomíme-li si existenci hříchu a připustíme-li si dichotomii mezi našimi veřejnými názory a osobními skutky, dostáváme se na dráhu pokrytectví, jež dláždí cestu Lsti a Zradě. Nový člověk tedy nutně musí být člověkem morálním, neboť jedině tak v sobě nalezne vnitřní klid a sebevědomí nezbytné k boji se světem a jeho vládnoucími silami, aniž by se obával smrti.

Setkal jsem se s názory, že Politický voják volá po vytvoření kasty Svatých válečníků. Ano, je tomu tak. Vidíte v tom snad nějaký problém? Nikdo ani na moment nemůže zapochybovat o tom, že k naplnění tohoto maxima je třeba nezměrné vůle a odhodlání, nejedná se však o vskutku ušlechtilý cíl? Světec usiluje o Cíle, jež jsou Ušlechtilé a Opravdové, k jejichž dosažení užívá Čistých a Obdivuhodných Prostředků. Co by to bylo za politického militanta, jenž by netoužil po Dobru, Pravdě, Čistotě a Obdivu? Někdo může poznamenat, že politika je příliš špinavá na to, aby něco podobného bylo uskutečnitelné. Je pravdou, že v moderním světě se politika stala opravdu odpornou záležitostí, pokud však přesto neusilujeme o Dobro a Pravdu, Čistotu a Obdivuhodnost, takřka nevyhnutelně skončíme zabořeni ve stoce politické špíny, jež zaplavuje naše evropské dědictví. Kdo může naslouchat politikům, kteří lžou, švindlují, podvádějí své ženy, přítelkyně a přátele, politikům, jejichž cíle se mění v návaznosti na jejich ambice, oportunismus a chamtivost? Kdo může takové lidi následovat v jejich víře? Právě proto musí Nový člověk zářit jako jasný maják v nekonečných temnotách: svými slovy, svými činy i svým jednáním. V žádné jiné oblasti není větší potřeby čistoty Myšlení a Jednání nežli ve vyjadřování svých myšlenek. První vydání Politického vojáka bylo publikováno pod křídly Národní fronty, skupiny, jíž autor opustil již před mnoha lety a která se naprosto vypařila z politického života země. Díky Bohu. Nepřežila, neboť zaměnila Ideu a Prostředky. Idea je spirituálního, takřka božského rázu, zatímco Prostředky jsou umělé a liší se od sebe vzrůstající či klesající schopností převést onu Ideu do praxe. Idea zůstává čistou i tehdy, ukáže-li se, že její nositel je zkažený a uhnívající. Pravda zůstane navždy Pravdou i ve světě plném lhářů. Výhradní účel existence nositele je služba Myšlence. Pokud tak v určitém momentu přestane činit, musí být v jejím dobru zlikvidován.

Nemůžeme si nepovšimnout, že svět se za posledních deset let dramaticky změnil. Sovětský svaz je již viditelně mrtev, euthanasie (čti snaha o zabíjení starých lidí v mezích zákona) se v několika parlamentech evropských zemí přiblížila svému konečnému vítězství, AIDS kosí zvrhlíky celého světa, zatímco Morální řád je již dlouho zesměšňován či ignorován; hnutí New Age se snaží zaplnit vzniklé celosvětové duchovní vakuum, jedná se však o šarlatánskou životní filosofii, jež ve skutečnosti není ničím jiným než čarodějnictvím a satanismem, oblečeným do hávu nové atraktivní cesty životem. Ano, svět se vskutku změnil, a i nadále se bude měnit k horšímu. Je dnem ze dne neutěšenějším a nesnesitelnějším.

Právě tento proces dezintegrace a dekadence zvyšuje, nikoli snižuje potřebu vytvoření Nového člověka, Politického vojáka. Upřímně řečeno jej potřebujeme více než kdykoli předtím. Hodnoty Pravdy a Opravdovosti nejen, že mizí z dohledu, rostoucímu množství lidí se navíc jeví být nepochopitelnými, což je nevyhnutelný důsledek světa prosyceného jedem liberalismu, ať již kteréhokoli druhu. Pokud Politický voják nepovstane za Pravdu a nepoukáže na Opravdové hodnoty, kdo jiný tak učiní? Jaká budoucnost pak čeká naše rodiny, naše národy a naši kulturu?

Průměrný člověk, jenž je na každém rohu konfrontován s nespravedlností a zneužíváním, si obvykle jen zabrblá pod vousy: „Co s tím nadělám?“ Odpověď je až děsivě jednoduchá: je třeba BOJOVAT, BOJOVAT a JEŠTĚ JEDNOU BOJOVAT! Zúčtujte s bezpáteřností a zbabělostí charakterizující náš věk. Rozviňte zástavy Pravdy, Heroismu a Obětavosti. Staňte se Válečníky a Světci, kteří jednou z této země učiní místo hodné lásky a respektu. Žijte svůj život, aby i ostatní mohli žít, a žijte jej velkolepě. Zažehněte plamen Svaté Války, jež očistí naši duši a mysl a navždy z našich řad vypudí zrádce a zbabělce! Bojujte s odvahou, železným odhodláním a šťastným srdcem až do Konečného Vítězství!

Derek Holland

Londýn, 1994

Související články:

1. Dominique Venner: Za pozitivní kritiku

Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace

Historik Emil Voráček patří nejen mezi první české badatele, kteří systematicky věnovali práci významnému ruskému meziválečnému myšlenkovému proudu, který dnes znovu nabývá na síle a na významu, jakým eurasijství jistě je, ale mezi světové badatele, kteří tak učinili vůbec, neboť eurasijství zatím byla věnována pouze jedna ucelenější monografie.

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Za prazáklad euroasijské syntézy můžeme považovat teorie „russkoj idei“ 19. století, které pod vlivem okolností připisovali carskému Rusku jisté mesianistické poslání. Autoři těchto myšlenek, v jejichž dílech se často objevovaly teze o „třetím Římě“ v zásadě navazovali na „antizapadnickou“ tradici. To však neznamenalo, že „ruská cesta“ musí nutně znamenat vzájemné rozžehnání se západním světem. To ostatně netvrdil ani F. Dostojevskij, pro nějž ruská myšlenka „všelidství“ znamenala specifickou otevřenost a vnímavost ve vztahu k evropské kultuře. Izolacionistického a konfrontačního charakteru nabyla „ruská idea“ teprve v neoslavjanofilství – v panslavistických konstrukcích zmíněného Danilevského a nebyzantinských koncepcích K. Leontjeva. Až zde byl položen důraz na zvláštní ruský „kulturně-historický typ“, který je oddělen od západoevropského (Voráček 2004; 54).

Spíše než panslavistické koncepce Danilevského měla pro formulování eurasijské ideje význam jeho koncepce paralelně se rozvíjejících na sobě nezávislých kultur a odmítání úlohy „pokroku“, čímž jasně mířil vůči jedinému – proti kulturní hegemonii, snaze povyšovat jedny kultury nad jiné, ve finále tedy kulturu německo-románskou nad slovanský způsob života. Danilevského Všeslovanský svaz neměl usilovat o celosvětovou nadvládu, ale měl být nutnou a zároveň jedině možnou zárukou zachování kulturní plurality, jedinou obranou proti celosvětové nadvládě Evropy (Krejčí 2007, 2). Eurasijství se tak stalo jakýmsi vyjádřením nové ruské ideje, kterou tvůrci reagovali na podstatné změny mezinárodní situace a podmínek, jejichž dominantní konstantou byla bolševická revoluce.

Emil Voráček rozvíjí dějiny euroasijského myšlení postupně, od prazákladů, přes zásadní ideové koncepce a názorové střety přelomu 19./20. století, až po důležité období 20. let – tedy ruské porevoluční emigrace. Českého čtenáře možná zaujme fakt, že v době ruské emigrace a formování euroasijské ideologie ve dvacátých letech 20. století bylo jedním ze zásadních míst styků euroasijských intelektuálů a jim spřízněných myslitelů, právě v Praze a z tohoto důvodu pražské archivy dodnes představují velice cenný zdroj informací nejen o eurasijství, ale o vývoji ruského politického myšlení v tomto období vůbec. Patrně nejvýznamnější eurasijec „staré školy“, historik a přírodovědec Petr N. Savickij, autor „Euroasijské kroniky“, prožil léta 1921–45 a 1956–68 v Praze, kde také zemřel.

Střední Evropa vždy hrála v myšlenkách eurasijců důležitou úlohu a na rozdíl od dnešních zástupců tzv. „neo-eurasianismu“, za jehož archetypálního představitele snad nelze považovat nikoho jiného, než Alexandra Dugina nebyli intelektuálové euroasijské staré školy (vyjma Savického) orientováni na geopolitiku, nýbrž na kulturu a filosofii dějin. Styky ruských eurasijců s československým intelektuálním prostředím stojí ještě před solidnějším historiografickým zpracováním (stejně jako vztahy mezi eurasijci a tzv. německou konzervativní revolucí) a sám doktor Voráček připomíná, že jeho publikaci lze v tomto ohledu považovat za jakýsi první start v poznání problematiky eurasijství a on sám zde plánuje další práci a výzkum, stejně tak ale apeluje, či spíše doufá v to, že jeho publikace bude podnětným inspiračním zdrojem pro další badatele.

Drobnou výtku si snad pouze zaslouží závěrečná absence byť jen stručnějšího přehledu současné situace kolem euroasijských směrů, která vzhledem k tomu, že Emil Voráček závěr knihy doplnil zajímavými úvahami nad možnými eventualitami, které budoucnost euroasijským myšlenkovým koncepcím skýtá, mohla být akcentována. V každém případě jde o velice kvalitní knihu, která zaplňuje podstatnou mezeru v poznání (které tak vzhledem k některým aspektům současné zahraničně-politické a geopolitické situace přichází jako na zavolanou) a jistě by neměla chybět v žádné politologické a historické knihovně.

Anotace knihy Emila Voráčka byla původně publikována na Délském potápěči dne 4. října 2008.

Eurasijský kontinent v emigračním souostroví

Každý, kdo se alespoň zběžně setkal s problematikou ruské emigrace po roce 1917, ví, že meziválečné Československo (zvláště Praha) mělo v souostroví ruské emigrace své významné místo.

Stačí vzpomenout osobnosti spojené s naší zemí, jako je básnířka Marina Cvetajevová, byzantolog Nikolaj Kondakov či filosof Nikolaj Losskij. Významný podíl na pobytu řady špiček ruské vědy a kultury u nás měla Ruská akce Vincence Kramáře, stejně jako uvážlivá politika T. G. Masaryka, orientovaná na podporu nebolševické ruské elity s výhledem na možný zisk vlivu v její zemi. Naše věda během devadesátých let minulého století postupně zpracovávala některé aspekty dějin ruské emigrace a na tomto poli vznikla řada pozoruhodných prací (M. C. Putna, M. Zadražilová: Rusko mimo Rusko, N. Savický: Češi v Rusku, Rusové v Čechách, sborník Duchovní proudy ruské emigrace a některé další). Přesto stav českého zkoumání této problematiky ještě není možné považovat za uspokojivý a v budoucnu lze jistě očekávat další práce, zpřesňující a mapující další bílá místa.

Jedním z velkých témat je činnost skupiny eurasijců, které se věnuje publikace Emila Voráčka Eurasijství v ruském politickém myšlení. I tady je naše země jen jedním z ostrovů, kde příslušníci hnutí pobývali. V jejich případě však mělo Československo výsadní postavení: působila zde vůdčí osobnost eurasijství: Pjotr Nikolajevič Savickij.

Jak zkoumat oceán

Čím bylo toto hnutí pozoruhodné? Eurasijství vzniklo jako reakce na politický a kulturní zlom, který přinesla první světová válka a bolševická revoluce, kdy se zhroutily konstitučně-monarchistické jistoty staré Evropy. Evropa prožívala období okouzlení radikálními – levicovými i pravicovými – idejemi a demokracie se zdála mnohým intelektuálům být systémem slabým a bezbarvým. Eurasijství chtělo odpovědět na prastarou otázku, co je Rusko a kam kráčí, a to způsobem novým a neotřelým. Inspirováni teorií kulturně-historických typů Danilevského, vytvořili členové hnutí představu (nebo mýtus, chcete-li) Eurasie, „kontinentu-oceánu“, rozsáhlého a svébytného prostoru, kde přírodní podmínky tvoří jedinečnou syntézu s lidskou kulturou, která jej obývá. „Rusko není ani Evropa, ani Asie, nýbrž zvláštní kulturní svět, nacházející se mezi Asií a Evropou, který se historicky rozvíjel tu za spolupráce, jindy za boje i s Evropou i s Asií“ (G. Vernadskij). Eurasie má vlastní charakteristiku etnickou, kulturní, ekonomickou, náboženskou, a dokonce i lingvistickou. Její dějiny probíhají ve velkých cyklech a jsou imanentním procesem s vlastními zákonitostmi. Na tomto „kontinentu-oceánu“ se během dějin vyskytovala celá řada státních útvarů, ale sjednotit natolik pestrý, avšak jednotný prostor se podařilo jen mongolské říši a ruskému impériu. Sovětský svaz pak byl přes výhrady vůči bolševickému režimu příslušníky hnutí vnímán jako další ztělesnění jejich Eurasie. Příslušníci hnutí nebyli ani bolševiky, ani nacionalisty, byli však stoupenci kulturní autonomie až izolacionismu svého prostoru.

Eurasijství se od počátku formovalo jako diskusní prostor, kde své příspěvky ke studiu přinášeli přední představitelé hnutí. A nejednalo se o osobnosti druhořadé; kromě ekonoma a geografa Savického patřil k předním myslitelům světoznámý lingvista Nikolaj Trubeckoj, historik a kulturolog Georgij Vernadskij, budoucí teolog Georgij Florovskij, filosof Lev Karsavin a další. Někteří z nich (například poslední dva jmenovaní) patřili k hnutí jen po určité období jeho rozkvětu, jiní zůstali eurasijským myšlenkám věrni do konce života.

Eurasijci vyvíjeli velmi aktivní činnost: kromě publikování sborníků svých prací vydávali řadu časopisů, pořádali přednášky a diskusní večery. I v dnešní době se můžeme pozastavit nad metodologií, s jejíž pomocí se pokoušeli uchopit fenomén Eurasie, či spíše Ruska v širším kontextu. Právě metoda různých hledisek, snažících se o uchopení určitého časoprostorově vymezeného fenoménu, by mohla být dodnes inspirujícím přístupem nejen ke studiu Ruska, ale i takových areálů, jako je například Balkán, Indie nebo Čína. Eurasijci přicházeli s novými hledisky na vývoj kultur: všímali si kupříkladu jejich spojitosti s přírodními cykly a z nich vyplývajícího rytmického opakování jistých historických jevů, postulovali souvislost kultury s klimatickými a vegetačními pásy (protiklad „stepních“ a „lesních“ kultur) apod. Dalším inspirativním prvkem bylo objevování alternativních výkladů dějinných událostí či zdůrazňovaní faktorů dříve považovaných za marginální.

Eurasijský způsob nazírání měl však také své negativní stránky. Zjevná byla například jistá vykonstruovanost samotného předmětu studia: existence Eurasie se apriorně předpokládala a důkazy se dohledávaly až zpětně. Aby byl potvrzen eurasijský charakter Ruska, příslušníci hnutí potlačovali ve svých studiích vazby ruského kulturního okruhu na Evropu, a naopak uměle zdůrazňovali spjatost s Mongolskem či islámským světem. Izolacionismus ve vztahu k Evropě přinášel další problematické momenty: v oblasti náboženství bylo pravoslaví uměle oddělováno od západního křesťanského světa, v lingvistice docházelo k pokusům propojit slovanské jazyky s jazyky východními (tzv. eurasijský jazykový svaz) na úkor jejich vazeb s jazyky románskými a germánskými.

Vědecké píky a úchylky

Určitou distanci dnešní vědy k eurasijskému hnutí však zapříčinila jiná vlastnost tohoto hnutí, ve své době považovaná za přednost: hnutí bylo strukturované po vzoru politické strany. V době mezi dvěma světovými válkami, prodchnuté duchem stranictví a spolkařství, s velkou oblibou členských průkazek, sjezdů a platforem, se nejednalo o nic tak výjimečného. Eurasijské hnutí však sledovalo vysoký cíl: studium Eurasie-Ruska mělo vést nejen k pochopení tohoto prostoru, nýbrž k šíření vlastních představ a postupnému převzetí moci. Proto byla na území SSSR vedena propagační činnost, která však velkých úspěchů nedosáhla. Mnohem úspěšnější byla činnost sovětské rozvědky ve vlastním eurasijském hnutí, které bylo pečlivě sledováno a patrně i infiltrováno. Strach z této infiltrace přiváděl vedení hnutí k pokusům o různé „konspirační“ kroky. Vcelku byl vztah hnutí k sovětskému režimu sice odmítavý, avšak pragmatický. To ale nebránilo v likvidaci clamartské sekce hnutí, otevřeně hlásající probolševické pozice, a jejího prohlášení za „úchylku“. Obecně lze říci, že hnutí nebyly cizí některé ideje krajní levice (společné vlastnictví, centrální plánování), stejně jako krajní pravice (izolacionismus, sebestřednost, národní výlučnost).

Doba největšího rozkvětu eurasijství připadla na polovinu dvacátých let, v letech třicátých již hnutí spíše jen přežívalo. Svou roli zde jistě sehrála změna politické a duchovní atmosféry, kdy začalo být zřejmé, že sovětský režim je stabilnější, než se očekávalo, a šance na politický úspěch jsou u hnutí minimální. Také hlavní filosofická idea hnutí se začala vyčerpávat a mnozí z jeho aktérů nacházeli závažnější pole pro své působení. Eurasijství se však nevytratilo. Stejně jako nebyl nahodilý jeho vznik (hnutí mělo hluboké kořeny v ruském myšlení slavjanofilského a neoslavjanofilského typu), tak v dalším vývoji zcela nevymizely ani jeho myšlenky. Po druhé světové válce v USA úspěšně působil a propagoval eurasijské myšlenky G. Vernadskij, v Rusku eurasijství aplikoval a rozvíjel etnolog a historik Lev Gumiljov (některé jeho práce jsou přeložené i do češtiny). Gumiljovovy teoretické práce se staly mimořádně populárními na počátku devadesátých let, kdy došlo v postsovětském Rusku k oživení eurasijských idejí. Tehdy se objevily eurasijsky zaměřené organizace, vydávala se literatura a periodika. Přestože řada z těchto organizací existuje dodnes, jejich vliv je okrajový. O vlivu těchto myšlenek se hovoří v případě některých idejí populárních prakticky v celém politickém spektru současného Ruska, jako je multikulturalismus, Rusko jako zvláštní kulturní celek, odlišnost Ruska od euroamerické civilizace apod. Tyto ideje jsou však v Rusku tradiční přinejmenším od počátku XIX. století, mají dosti povšechný charakter a celou řadu analogií v jiných zemích, a proto je lze stěží považovat za čistě eurasijské. Je pozoruhodné, že nejvyššího slyšení se eurasijským idejím dostalo nikoli v Rusku, nýbrž v dnešním Kazachstánu, kde slouží ke konstituování státní ideje tohoto nového státu.

Kniha Eurasijství v ruském politickém myšlení může českému čtenáři podat o eurasijské problematice široký a rozvrstvený přehled. Je uvedena přehledem pramenů a historiografie zvoleného tématu, po níž se autor v následujících třech kapitolách věnuje kořenům a kontextům hnutí. Nejprve se zastavuje u ruského myšlení před rokem 1917, poté u myšlenkových proudů porevolučních, z nichž eurasijství vzniklo, a nakonec u vymezování vůči soudobému evropskému ideovému kontextu. Značnému prostoru, který je v práci udělen zdrojům a okolnostem fenoménu eurasijství, však neodpovídá rozsah věnovaný hnutí samému. Pojednání o něm začíná až v druhé polovině knihy. Myšlenkovému obsahu hnutí je v podstatě věnována jen kapitola Eurasijská syntéza, kdežto následující kapitola Eurasijství jako politické hnutí je již zdařilým popisem dějin eurasijské organizace. Poslední hlava se pak věnuje ohlasu hnutí a diskusi o něm. Z obsahového hlediska lze konstatovat, že autor se soustřeďuje spíše na popis vnějších událostí a okolností než na hlubší analýzu vlastních eurasijských konceptů. Čtenář může postrádat širší komentování základních myšlenkových motivů a rozbor textů koryfejů hnutí. Z hlediska kompozice se práce blíží sborníku článků, které byly jejím zdrojem. Mnohá fakta se nejednou opakují, ne vždy se však shodují: Berďajev je na s. 77 pojímán jako „liberální intelektuál“, kdežto na s. 96 jako „personalistický socialista“; několikrát se komentuje odchod Florovského od hnutí (např. s. 230, 252), opakovaně se definují některé pojmy atd. Lze tu vytknout i drobné nepřesnosti: Berďajev nestudoval v Německu (s. 69); nebyl ani liberálem, ani ortodoxním křesťanem (s. 96); většina autorů sborníku Věchi nepatřila mezi liberály (někteří se přimykali k neoslavjanofilskému hnutí a byli liberály za výše zmíněný sborník kritizováni); s Geršenzonem si z opačného rohu pokoje dopisoval nikoli Vladimir, nýbrž Vjačeslav Ivanov (s. 253); Vladimir Solovjov nemohl být zdrojem eurasijství, protože ostře kritizoval koncepty národní a kulturní výlučnosti (s. 247) atd. Přesto je třeba ocenit objektivitu a vyrovnanost, s níž si autor všímá kladných i záporných stránek složitého hnutí, včetně jeho kontroverzního politického zaměření. Kniha významně přispívá k mapování prostoru kulturního a myšlenkového života ruské emigrace, který se úzce dotýká i našich zemí. Jistě nebude na tomto poli příspěvkem posledním.

Recenze Hanuše Nykla byla převzata z Literárních novin č.52/2004.

O autorovi

PhDr. Emil Voráček, DrSc. se narodil 18. 7. 1950 v Plzni. Po maturitě v roce 1969 studoval na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT; v roce 1970 byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde v letech 1970-1975 vystudoval obor dějepis – politická ekonomie. V roce 1976 složil rigorózní zkoušky a získal titul PhDr. (udělen roku 1976). V roce 1981 složil příslušné zkoušky a získal titul CSc. (uděleno 1981). Od roku 1975 pracoval v Československo-sovětském institutu ČSAV. Po jeho zrušení v lednu 1990 a po osobní atestaci získal místo v Ústavu dějin střední a východní Evropy ČSAV. Po zrušení tohoto ústavu v roce 1993 přešel do Historického ústavu AV ČR, kde pracuje dodnes. Je samostatným vědeckým pracovníkem oddělení obecných dějin 19. a 20. století. V prosinci 2001 obhájil titul DrSc. Je vedoucím pracovní skupiny výzkumu ruských dějin.

Zaměřuje se především na nejnovější dějiny Ruska, resp. Sovětského svazu ve 20. století. Svoji pozornost soustřeďuje na modernizaci ruské společnosti, na problematiku stalinismu, jeho mocenských mechanismů, institutů, a úlohy jednotlivých vrstev společnosti v komparativní perspektivě. Dalším ohniskem jeho badatelského zájmu jsou dějiny ruského politického a sociologického myšlení, historie česko-ruských a československo-sovětských vztahů a problémy transformace zemí bývalého sovětského bloku a jejich přechodu k demokratickému politickému systému. Zde věnuje pozornost zejména problematice společenské stability a občanské společnosti jako podstatného stabilizačního prvku.

Organizoval a referoval na řadě mezinárodních vědeckých konferencí, z nichž uvedme konferenci na téma „The Legacy of the Past as a Factor of the Transformation Process in Postcommunist Countries of Central Europe (Territory of Poland, Czech Republic, Slovák Republic, Hungary, former GDR)” konanou v Praze v roce 1993. E. VoráČek je editorem několika konferenčních sborníků (např. „Československo 1918-1938″, 1999; „TGM. Demokracie a evropanství”, 2001). Na VI. světovém kongresu výzkumu střední a východní Evropy (ICCEES) v Tampere na přelomu července a srpna 2000 referoval o stavu českého historického výzkumu Ruska.

Je autorem dvou monografií a více než stovky odborných studií. Vlednu 2001 byl zvolen předsedou Společnosti pro výzkum východní a střední Evropy v ČR (asociovaný člen ICCEES). Je členem redakční rady Slovanského přehledu a česko-ruské komise historiků a archivářů. Přednáší na Ústavu politologie FF UK v Praze, příležitostně pak zejména na Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové a v Osteuropa Institut der Freie Universität Berlin, jakož i na Moskevské diplomatické akademii (MGIMO).

(Životopisné údaje jsou aktuální k r. 2004 – pozn. redakce DP)

Název: Eurasijství v ruském politickém myšlení
Podnázev: Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace
Autor: Emil Voráček
Formát / stran: 352 stran, 21x13cm, česky, brožovaná vazba
Datum vydání: 2004 (1. vydání)
EAN: 9788086277349
ISBN: 80-86277-34-8
Nakladatel: SET OUT

Knihu je možno zakoupit ZDE.