Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Státní převrat 21. ledna 1941

Jedním z nejneobyklejších obvinění vznášejících se nad legionářskou minulostí je to, že již po čtyřech a půl měsících od ustavení národního legionářského státu se legionářské hnutí pokusilo vyprovokovat povstání, jehož motivy jsou jen těžko uchopitelné a Antonescova vláda se vždy vyhýbala jejich zdůvodnění. V důsledku neslavných lednových dnů roku 1941 bylo množství čelních představitelů legionářského hnutí odsouzeno k tvrdým trestům v pracovních táborech v délce 25 let, jež však neměly přímou souvislost s onou známou „rebelií.“ Je tomu tak proto, že v řadách „vítězů“ panoval bolestivý neklid, neboť ti moc dobře věděli, že legionářské hnutí bylo ve skutečnosti obětí celé této hry.

V prvé řadě je třeba ozřejmit jednu věc: povstání z 21. ledna 1941 nebylo připravováno ani vyprovokováno legionářským hnutím. To pro podobné jednání nemělo žádný hodnověrný motiv, a to z následujích důvodů:

1. Prošlo si dlouhým obdobím perzekucí, jež zdecimovaly jeho velení.
2. Nacházelo se uprostřed procesu vnitřní restrukturalizace a administrativních změn.
3. Až příliš dobře vědělo, že by bylo velmi obtížné, ne-li nemožné, nahradit stávající establishment, aniž by země byla uvržena do dlouhého období politické nestability a ekonomického kolapsu.
4. V neposlední řadě mezinárodní politická situace podobným krokům nenahrávala.

Legionářské hnutí se navíc podílelo na moci, tudíž nemělo žádný důvod generála Antonesca svrhnout. Práva a povinnosti obou silových složek (legionářského hnutí a armády) byla přesně definována.

Legionářské hnutí v souladu se svojí doktrínou široce vzdělávalo masy a vštěpovalo jim svoje principy, což vyžadovalo několik let houževnatého společenského, akademického a kulturního snažení. Lze rovněž vznést argument, že generál Antonescu byl v pozici hlavy státu vnímán coby nepostradatelný. Vlastenecký a energický muž, pevně třímající otěže armádních složek, hrál pro legionářské hnutí roli prostředníka v jeho snaze dokončit své přípravné projekty a znovuvybudovat administrativní a politické velení, jehož se mu nedostávalo.

Legionářské hnutí neřešilo problém, zdali generál Antonescu stojí či nestojí v čele vlády, mnohem více jej znepokojovalo komunistické nebezpečí, jež viselo nad celým východem jako Damoklův meč, a aktivity prominentů starého režimu, kteří se postranně snažili o znovudobytí svého původního postavení. Pod tíhou této situace tudíž došlo k bratrskému usmíření mezi legionáři a silami podporujícími generála Antonesca. Ze stejných důvodů též byla odsouhlasena řada privilegií udělených armádě, bylo totiž nezbytné si uchovat vnitřní harmonii a navenek se tvářit, že je vše v naprostém pořádku.

Proč tomu tak bylo? Legionářské hnutí si totiž uvědomovalo, že politická situace si z jeho strany žádá kontinuální sebeobětování se. Vrchní vůdce legií se nezabýval myšlenkou stát v čele vlády a už vůbec se nenažil rozdmýchat revoluci, aby zaujal místo schopného spojence. Nejzákladnější principy legionářského života podobnému řešení zabraňovaly. Legionářské hnutí si po letech perzekucí, nenahraditelných ztrát a neustálého tlaku užívalo období relativního klidu, tolik potřebného k vlastní reorganizaci a završení své mise. Myšlenka na násilné rozbití spolupráce s generálem Antonescem vedoucím legionářským kruhům pod dojmem tehdejších okolností ani nepřišla na mysl. Podobný postup by totiž představoval nejflagrantnější porušení principů legionářského hnutí, mezi jehož základní maxima patřilo nikdy se neuchýlit k brutálnímu násilí nebo nečisté hře. Základní principy představovaly pro hnutí mnohem více než laciné slogany určené k ohlupování lidí. Jednalo se o obvyklé standardy chování, jež musely být povinně dodržovány. Když se chtěl legionář stát jiným, vyšším člověkem, musel se jimi bezpodmínečně řídit.

Dodejme jen, že akceptováním nabídky na vstup do Antonescovy vlády mu legionáři přísahali věrnost a nic na světě by je nepřinutilo se stát zrádci. V neposlední řadě je též třeba vzít v potaz, že nový politický řád vyhlášený králem a generálem Antonescem se opíral o legionářské vojenské formace. Nota bene oficiální název společenského zřízení zněl „národní legionářský stát.“ Bylo by tedy vůbec možné, aby někdo revoltoval sám proti sobě?

Nejpřesvědčivějším důkazem o nevině legionářských sil v této záležitosti je, že vojenské oddíly, jež se státního převratu zúčastnily na výslovný rozkaz generála Antonesca, se setkaly s houževnatým, avšak absolutně neorganizovaným odporem. Ze strany legionářských oddílů se tedy jednalo o odpor, nikoli o ofenzivní útok nebo organizovaný plán. Tyto oddíly naopak čelily útokům armádních sil na nejrůznější úřady, prefektury, radnice a policejní stanice, které tou dobou byly oficiálně spravovány legionáři.

Dá rozum, že žádná revoluční síla na světě by neměla v úmyslu rozpoutat revoluční zápas, aniž by na něj byla plně připravena, měla vypracovaný plán útoku a měla na své straně část armády. V takovém případě by zahájila všeobecnou ofenzívu na nejrůznějších místech země a v prvé řadě by se snažila zajmout vládní představitele a narušit tak ústavní kontinuitu. Tohle je nezbytné minimum, bez něhož se žádná revoluce neobejde. Žádnou z těchto aktivit není možno připsat legionářskému hnutí, jež se pouze bránilo svévolnému útoku ze strany generála Antonesca. Řekněme si na rovinu, že kdyby se skutečně odhodlalo vypudit z vlády ministry nepatřící do jeho řad, celá slavná „rebelie“ by měla naprosto jiný průběh a rozhodně by neskončila porážkou těch, kteří byli obviněni z jejího rozpoutání.

Zbývá nám však odpovědět na otázku, kdo a z jakých důvodů tuto revoltu naplánoval.

Historie psaná vítězi téměř vždy nahlíží na podrobené jako na iniciátory všech nepokojů ve škále od zlých úmyslů až po tajné plánování celé operace; od vyprovokování konfliktu až po nejhanebnější činy spáchané v jeho rámci. Nejinak tomu je i v tomto případě. A jelikož po této události byli legionáři internováni v rumunských vězeních nebo německých koncentračních táborech, stalo se pro ně nemožným prezentovat na veřejnosti pravdu. Pravdu, jež je zbavuje veškeré viny, která ve skutečnosti cele padá na hlavu generála Antonesca. S odstupem času byly v hlavách těch, kteří si dali tu práci dopodrobna rozpitvávat veškeré dílčí události, rozptýleny veškeré pochybnosti. Celé spiknutí i jeho realizace leží na bedrech generála Antonesca. Byl to on, kdo se rozhodl porušit pakt o spolupráci s legionářským hnutím a zosnovat konflikt, jenž posloužil coby záminka k odstřižení legionářů od státní moci, čímž si uvolnil ruce k dosažení absolutistické vládní pozice ve státě a potažmo i celém hnutí. Bylo to pro něj o to jednodušší, oč méně podobné jednání z jeho strany čestné a věrné legionářské oddíly očekávaly, ty totiž pevně věřily vzájemným politickým dohodám pod záštitou Národního legionářského státu.

Proč se však generál uchýlil k takovémuto nelogickému, protinárodnímu a hazardérskému rozhodnutí? Z jednoho prostého důvodu, jenž po dlouhá tisíciletí stojí v pozadí nejhorších konfliktů a přináší s sebou ty nejkatastrofálnější důsledky: ambicióznosti. Ti, již jej měli možnost poznat, tvrdili, že jen ztěží bylo možno narazit na ambicióznější osobu, jež by tolik toužila po osobní velikosti a vyhrazovala si tolik výhradního práva na všechna klíčová rozhodnutí. Došlo to až tak daleko, že začal být nazýván „zrzavým psem“, a to ne až tak moc z důvodu barvy svých vlasů, nýbrž charakteru. V knize, jež generála Antonesca vychvaluje a na legionářském hnutí nenechá jedinou nit suchou, se setkáváme s tímto popisem jeho osoby:

„Antonescu své přezdívce ´zrzavý pes´nevděčí z důvodu své věrnosti a oddanosti, jež jsou vlastní psímu plemenu. Pokud byl přirovnáván k psovi, bylo tomu tak z pejorativních důvodů. ´Kousne, když to ostatní nejméně čekají´, prohlašovali jeho důstojníci. Primární pocit, který v ostatních vyvolával, byl strach. Dozajista v tom hrála roli i jeho a tvrdost a necitlivost, jež znemožňovala, aby se kdy byl zabýval významem slovesa prominout. Je však nutno dodat, že nebyl člověkem naší doby: byl totiž ztělesněním člověka primitivního druhu, který byl v průběhu věků jen částečně domestifikován. Jaký jiný pocit než strach může být způsoben anachronickou přítomností potomka prohnaných a divokých válečníků dávných dob?

Tyto řádky byly převzaty z knihy stavějící se ke generálu Antonescovi extrémně kladně; napsal ji člověk z jeho bezprostředního okolí, který jen velmi těžko může být podezříván ze sympatií vůči legionářům.

Generál, pohlcen svými vlastními ambicemi, nemohl v žádném případě akceptovat, ba si byť jen připustit sdílení moci, která podle něj patřila jen a jen jemu. Existenci legionářské hierarchie a zejména pak osobu Horia Simy, coby nejvyššího velitele politického hnutí vymykajícího se jeho osobní kontrole, jen velice těžko nesl. Ve státě se nacházela organizace, jež mu i přes svou loajalitu nebyla jakožto organizovaná jednotka podřízená a zároveň představovala ideologický základ nového režimu.

Generál Antonescu by býval rád viděl, kdyby mu legionářské hnutí bylo přímo podřízeno a respektovalo by jej coby svého nejvyššího vůdce. Když se pustil do osobnostního boje s Horiem Simou, snažil se dokonce získat sympatie legionářských oddílů nošením zelené košile, přičemž se pokoušel mluvit a jednat jako kdyby patřil do jejich řad. Jednalo se však o pokus předem odsouzený k nezdaru, nakolik mu k tak důležitému úkolu scházely patřičné osobní kvality. Dokonce si dovolil požadovat, aby jej legionářské oddíly jmenovaly nejvyšším vůdcem celého hnutí, i tento pokus však skončil absolutním fiaskem.

Generálu Antonescovi tak nezbývalo k uspokojení svých nezměrných ambicí nic jiného, než nepřímo hnutí potlačit, k čemuž mu úžasnou shodou okolností nahrávaly tyto situace:

1) Válka se Sovětským svazem se pro Německo stalo nevyhnutelnou. Generál rumunskou účast po německém boku považoval za otázku své osobní prestiže.
2) Generál si byl jistý, že Němci si při rozhodování mezi ním a legionářským hnutím (nacionalistickou organizací absolutně politicky nezávislou na Hitlerově doktríně a cílech) zvolí toho, kdo si udrží přímou kontrolu nad armádními oddíly.
3) Politické strany zbavené zásahem legionářského hnutí ze 3.června 1940 moci veřejně dávaly najevo nepřátelství vůči němu, nikdy však ani náznakem podobně nevystupovaly vůči generálu Antonescovi.
4) Z politického úhlu pohledu bylo legionářské hnutí daleko od dosažení kýžené rovnováhy a vnitřní konsolidace. Ohromné ztráty elitních mužů, léta ve vězení a nucené setrvávání v podzemí jej uvrhly do stavu profesionální nedostatečnosti, od níž se odvíjela i jistá váhavost ze strany legionářů zastávajících některý ze zodpovědných postů. Čtyři měsíce aktivní administrativní činnosti se pro legionářské struktury ukázaly být nedostatečnou dobou.
5) Legionářské hnutí navíc nebylo podezřívavé a plně se spoléhalo na generálovu věrnost. Nikdo si nedokázal představit, že člověk, který se jevil být tak mravně čestným, by byl takto schopen podlehnout patologickému nutkání majícímu původ v jeho nezměrných ambicích. Viceprezident státní rady Horia Sima, jakož i všichni legionářští ministří znali nesnášenlivou, svévolnou a dominantní povahu muže stojícího v čele vlády, domnívali se však, že by nebyl schopen podobného činu, který by ukončil vzájemné porozumění, jež bylo umocněno vznikem „legionářského státu.“ Legionářské hnutí na vše pohlíželo prizmatem vzájemné oddanosti, jíž považovali za nezpochybnitelný fakt.
6) Generál Antonescu moc dobře věděl, že legionářské hnutí by nezahájilo rebelii proti nikomu jednoduše proto, že nebylo v jeho povaze se uchylovat k podobným aktům, když byl někdo jiný u moci. I samotný pojem „rebelie“, jímž tato tragická událost bývá označována, je absurdní; snázeji však pomohl hodit vinu na legionáře a zakrýt tak jednotlivé aspekty státního převratu, jímž celá tato akce bezesporu byla.
7) Několik málo významných incidentů přihodivších se mezi legionářskými představiteli a některými armádními činiteli napojenými přímo na tohoto nejčelnějšího vládního představitele posloužily generálovi coby vítaná záminka pro jeho následující postup.

Okolnosti byly záměrům generála Antonesca příznivé, nakolik řetězec politického dění vyústil v události z 21. ledna 1941 a následně v Antonescovu diktaturu. Jednotlivá fakta do sebe zapadají jako jednotlivé dílky puzzle a odhalují skutečnou podstatu převratu vyprovokovaného a vykonaného na rozkaz generála Antonesca. Celé drama se odehrálo mezi 21. a 23. lednem 1941, kdy se legionáři oprávněně bouří proti zneužívání moci ze strany nejvyššího vládního představitele. Události, jež tomuto dění předcházely, jsou však tak vypovídající, že zde není žádných pochyb o generálově roli v přípravě a realizaci státního převratu.

Svita generála Antonesca složená z armádních představitelů v čele s plukovníkem Rioseanem, politiků odstraněných nových režimem a několika skrytých komunistů již delší dobu spoléhala na generálovy megalomanské ambice. Právě na tuto jeho slabost sázeli nepřátelé legionářského hnutí nejvíce. Nebylo nic jednoduššího, než jej přesvědčit, že vrchní velitel legionářů podkopával jeho autoritu a prestiž, a že jedinou možnou cestou ke znovunabytí svých „práv“ bylo zbavit se této překážky. Záminky pro podobný postup nebylo složité najít. Jednalo se o porevoluční období plné nadšení, bolestných vyrovnání, všeobecného přehánění a rovněž i chyb. Pro režim řídící se legionářskou doktrínou nebylo vůbec jednoduché harmonicky koexistovat s generálem Antonescem, autoritářskou a povýšeneckou osobností, jež jakoukoli iniciativu nepocházející z jejích kruhů považovala za přímý útok na svou čelní pozici. Není pak divu, že v tomto rozpoložení mysli nahlížel Antonescu na vrchního legionářského velitele jako na hrozivý stín zakrývající jeho politickou velikost.

Ostatní pak přirozeně využili šance na zpřetrhání přátelských svazků utvořených mezi dvěma silami, jež položily základ nacionalistické vládě. Nepřátelé legionářů použili k přípravě generálova puče třech hlavních prostředků:

a) Neustálých provokací ze strany speciálních agentů , z nichž někteří po 6. září 1940 pronikli do legionářských řad (později jim bylo dáno označení „Septembristi“). Aktivity těchto agentů sledovaly přesně daný cíl: poskvrnit jméno hnutí v očích veřejnosti a vyvolat vůči němu vlnu opovržení, neřku-li nenávisti. Právě tito vládní agenti a členové dřívějších politických stran páchali hanebné činy, za něž bylo následně trestáno legionářské hnutí. Bylo však nesmírně obtížné tyto osoby odhalit a předat je ruce spravedlnosti. Někteří fungovali v utajení, jiné zase ochraňovala legionářská uniforma, jejímž nošením dovršili své podlé činy. Jakákoli nepříjemná či násilná událost, jež se udála na rumunském území, tak byla bezvýhradně dávána za vinu legionářskému hnutí. Generálská klika pak bez váhání tyto zprávy rozšiřovala, aby veřejnost ztratila v legionářské hnutí důvěru a začala opouštět jeho řady. To si však bylo jisté svou nevinou a bylo až příliš zaměstnáno vlastní reorganizací, proto těmto intrikám věnovalo jen malou pozornost a čekalo na vhodnější okamžik k boji za pravdu. K tomu již však bohužel nedošlo, celá vládní epizoda legionářského hnutí nakonec trvala pouhého čtyři a půl měsíce.
b) Tím druhým bylo přehnané uvádění „usvědčujících informací“ adresovaných generálu Antonescovi. V jeho očích pak každý jednotlivý incident představoval provokaci, záměrnou agresi nebo akt svévole. Všechny tyto vykonstruované termíny výrazně zvyšovaly generálův vojenský temperament a legionářské hnutí pak pro něj ztělesňovalo anarchistickou organizaci, jíž bylo velice těžké udržet na uzdě. Do budoucnosti ji pak vzhledem ke svým ambicím vnímal coby velké nebezpečí, ba dokonce coby smrtelného nepřítele v boji o moc. Udavačskou koalici nebrzdily pražádné rozpaky, neboť pro samotného generála Antonesca nehrála pravda žádnou roli, zvláště pak když byla v sázce jeho osobní prestiž a touha po moci.
c) Třetím důležitým krokem pak bylo ovlivnění německé ambasády v Bukurešti, která následně v rozhodujících momentech neposkytla legionářskému hnutí žádnou morální ani materiální podporu. Na jeho adresu směřovala všemožná nactiutrhačná falešná obvinění za účelem přesvědčení představitelů Třetí říše, že za veškerými těžkostmi při přesunu německých oddílů do Bulharska či kamkoli jinam přes rumunské území stojí výhradně legionářské hnutí. Pokud tedy mělo dojít k válce se SSSR, bylo nejprve nutné vyhnat legionářské síly z vlády a naprosto minimalizovat jejich vliv na politiku země. Jedinou spolehlivou osobou pro možnou budoucí válku se tak jevil být výhradně generál Antonescu, jenž se těšil důvěře armádních kruhů.

Všechny tři metody přinesly své ovoce, nakolik se do mysli veřejnosti podařilo zasít nejistotu vůči legionářskému hnutí právě v okamžiku, kdy generál Antonescu zosnovával svůj převrat. Ve světle na sebe navazujících událostí lze bez uzardění prohlásit, že puč, k němuž došlo 21. ledna 1941, byl promýšlen již velmi dlouhou dobu dopředu, možná již od prvního dne, kdy generál Antonescu a vůdce legionářského hnutí Horia Sima zasedli ve stejné vládě. V protilegionářsky zaměřené knize s názvem „Mémorial Antonescu – Třetí muž Osy“ její autor uvádí, že mezi generálem a legionářským hnutím došlo k několika podstatným konfliktům:

Pod tlakem Berlína Antonescu souhlasil s ponecháním legionářského hnutí ve své vládě, avšak jeho víra v možnost v zájemné spolupráce byla definitivně nahlodána. Od tohoto okamžiku už jen čekal na příhodnou chvíli k vyhnání legionářských ministrů z vlády. Když se autor knihy dále zabýval přípravou převratu, jenž nazýal „legionářskou rebelií“, připustil, že „na straně armády byla pečlivě testována bojeschopnost.“ V jeho díle se též vyskytují nesčetné pasáže, v nichž je zmiňována svolnost Němců s eliminací legionářů. Ti považovali za jednodušší se spojit s generálem Antonescem, nežli spoléhat na nezkrotné legionářské hnutí. Během své návštěvy u Adolfa Hitlera utrousil Antonescu uprostřed debaty o moderní revoluci následující poznámku: „A co byste udělal s fanatiky, bez nichž by bylo těžké vybudovat obrodné hnutí?“ „Musíte se jich zbavit,“ odpověděl bez zaváhání Hitler a potutelně se na generála pousmál.

Následně na něj dlouze pohlédl a svou řeč zakončil těmito slovy: „Muž, který dovolí, aby byl zbaven velení, ukazuje, že neumí použít kulomet. Diktátor 20. století jednoduše nemůže být svržen. Pokud padne, tak jedině proto, že spáchá sebevraždu…“

Antonescu po návratu do Bukurešti udržoval obsah svého patnáctiminutového rozhovoru s Hitlerem v absolutní tajnosti. Zdá se, že touto konverzací, jež proběhla před několika svědky, nabyl Antonescu uspokojení, alespoň co se týkalo jeho konfliktu s legionářským hnutím.

22. ledna 1941: Již od časného rozbřesku proti sobě stojí armádní a legionářské oddíly. Vojáci útočí na budovy obsazené legionáři, kteří je naopak horlivě brání. Boje mezi těmito znesvářenými stranami ze všeho nejvíce připomínaly obležení, při němž bránící se strana byla ta, jež byla obviňována z rozdmýchání celé vzpoury. Legionáři zuby nehty vzdorovali a vzali zavděk jakoukoli dostupnou zbraní. Byla to vskutku prapodivná „rebelie“, když tzv. rebelové nezamýšleli útočit a snažili se vyhnout věškerým konfliktům se silami, které se okolo jejich pozic rozprostíraly.

Na obou stranách se pozvolna stabilizovaly pozice i všeobecná očekávání. V některých oblastech dokonce došlo ke spolupráci mezi armádou a legionáři. V Bukurešti, Braile a Prahově došlo k několika lokálním incidentům, při nichž padlo pár legionářů, avšak žádný z vojáků. Vážnějším problémům musel Antonescu čelit 22. ledna z důvodu postojů rolnických mas. Ty po tisících proudily do měst, aby pomohly obklíčeným legionářům.

V mezičase došlo k vyjednávání mezi německým velvyslancem Neubacherem a Horiem Simou o ukončení nepřátelství. V jeho důsledku legionářské hnutí svolilo k ukončení veškerého odporu. Generál Antonescu slíbil, že vůči legionářskému hnutí ani jeho jednotlivým bojovníkům neužije žádných represí. Zároveň však znásobuje své intriky a stupňuje svá obvinění legionářů i vojenské nabídky Hitlerovi.Všechna tato obvinění završují sérii pomluv vyřčených na adresu hnutí v Berlíně a zhoršují tak jeho pozici v Hitlerových očích. Ve světle těchto okolností je více než logické, že v noci z 22. na 23. ledna byl německým oddílům na rumunském území vydán tento rozkaz: „vydat se v dispozici generálu Antonescovi k rozdrcení legionářské rebelie.“ Byli to tedy nakonec Němci, kdo rozhodl o osudu puče generála Antonesca.

23. ledna 1941: Jelikož armádní oddíly nebyly schopny vypudit legionáře z úředních budov, které okupovali, generál Antonescu nařídil proti nim poslat dělostřelectvo. Zároveň byl vojskům na území hlavního města vydán rozkaz ke střelbě do přihlížejícího davu, neboť ten se údajně skládal z partizánů napomáhajících legionářskému hnutí. Několik stovek lidí nemajících naprosto nic co dočinění s politikou nebo legionáři bylo na místě zabito. Jednalo se o předem připravené akce, jež měly být následně dány za vrub legionářskému hnutí a prezentovány Němcům coby příklad jeho nedisciplinovaného a nesvědomitého jednání. Již za úsvitu vydal Horia Sima rozkaz k zastavení odporu a evakuování všech budov. Je zde potřeba poznamenat, že v mnoha případech byly budovy okupované legionáři vydány do rukou německé armády, která je následně předala rumunským vojenským autoritám, aby se předešlo veškerým konfliktům. Úmluva mezi Horiem Simou a generálem Antonescem v přítomnosti německého diplomata byla jednoznačná: absolutní svoboda pro legionáře. Generál ji však ani v nejmenším nerespektoval a ani Němci ji naprosto nevzali v potaz. Již několik hodin po legionářské kapitulaci vydal Antonescu pokyn k zahájení represí, jejichž dopad znamenal smrt pro několik stovek legionářů a uvěznění pro další desetitisíce. Legionářské hnutí vstoupilo do další fáze perzekucí.
9. dubna 1941: Vůdce legionářského hnutí Horia Sima přijíždí do Berlína jako běžný uprchlík.
18. dubna 1941: Uprchlíci z řad legionářů na německém území jsou informováni, že budou v důsledku dohod mezi německou a rumunskou vládou od nynějška povinně internováni v ubikacích ve vyhrazených oblastech (Rostock, Berkenbruck, atd.).

Závěrečné slovo

Tato práce si neklade za cíl uchopit nepřebernou řadu problémů a otázek spojených s doktrínou a vystupováním legionářského hnutí. Její cíle jsou mnohem skromnější, neboť se dotýkají jen některých aspektů minulosti, které napomohly tomu, že se nepodařilo cele zničit pověst této organizace, jež se od všech ostatních tolik odlišovala.

Svět si stále není vědom mnoha pravd, jež z důvodu zájmu určitých sil té doby musely zůstat skryty. Zvláště si pak neuvědomuje pozitivní a tudíž opravdové a přínosné stránky nacionalistických hnutí. Ty jsou obvykle považovány za nacistické, teroristické, diktátorské, atd. a jsou jim připisovány všechny možné nešvary. Pravda je však někde jinde a musí vyjít najevo co nejdříve, než všudypřítomný vichr nenávisti smete i poslední zbytky zdravého rozumu a lidství. Vlna nactiutrhání musí utichnout a společnost si musí uvědomit, že každá mince má dvě strany.

Legionářské hnutí patří mezi ty nacionalistické organizace, jež byly nestoudně očerňovány, a ještě i dnes jsou na jeho účet připisována i ta nejfantasknější obvinění. Je opravdu překvapivé, jak někdo může být tak vytrvalý a opakovat stále stejné lži o záležitostech, jež byly buďto smyšlené nebo jsou více než 30 či 40 let staré, aniž by zmínil jediného slůvka o opravdové podstatě legionářského hnutí! Tyto hanebné metody nejlépe slouží hrám politických spekulantů, kteří se pokoušejí ze své cesty odklidit síly, jež jsou si vědomy nebezpečí hrozících z jejich strany budoucnosti celého světa.

Jak říká jedna stará moudrost, každá trpělivost má své meze. A my, příslušníci Legie archanděla Michaela, jsme veškerou svou trpělivost vyčerpali. Rozhodli jsme se učinit přítrž hanobení, lžím a obviněním, jež na naše hlavy padají s neúměrnou vytrvalostí.

Tato práce je pouhým začátkem a uvedením do tématu za účelem vytýčení určitých nosných bodů. Žádnou událostí se nezaobírá do hloubky. Poskytuje pouze zevšeobecněný přehled některých naléhavých problémů a chronologický výčet činů legionářského hnutí uprostřed politicky nepřátelského světa zachváceného nedostatkem morálky a duchovním rozkladem. Snaží se tak na světlo světa vynést některé pravdy.

Snaha o uchopení legionářského fenoménu započala již před dlouhým časem v několika evropských zemích. Důležitá díla zabývající se tímto tématem vyšla ve francouzštině, španělštině, portugalštině, němčině a italštině. Pouze anglosaský svět zůstával doposud těmto informacím uzavřen. Doufáme, že budou následovat i další díla obsahující další nezbytné informace.

Článek The Legionary Movement in Romania byl převzat ze stránek vydavatelství Wermod and Wermod.

Související články:

1. Legionářské hnutí v Rumunsku, část 1
2. Legionářské hnutí v Rumunsku, část 2
3. Corneliu Codreanu a Železná garda, část 1

Lidem proti času: pátý sešit v edici Orientace!

Runa Raido, jak znalci vědí, vyjadřuje Řád – kosmos – a jeho realizaci v lidských společenstvích a ve státě. Iniciativa z Říma, která si dala její jméno, se zasazuje za autentickou obnovu Tradice v oblasti duchovna, kultury i politična. Při svém vzniku v roce 1998 vydala dvě příručky shrnující duchovní a organizační základy pro zformování militantů, bojovníků za tradici, a jejich pospolitostí. První text s názvem Svět tradice, který nyní předkládáme v českém překladu, má sloužit k tomu, aby v disponovaných jedincích probudil vnímavost vůči tradičním hodnotám. Shrnuje podstatné principy tradiční doktríny, jak je vyložili především Julius Evola a René Guénon, a má se stát – neboť nemůže být vyčerpávající – podnětem a výchozím bodem pro další studium. Druhý text pojmenovaný Fronta tradice, který v dohledné době rovněž uveřejníme, je z velké části založen na praktických zkušenostech Cornelia Codreana a jeho Železné gardy a jako takový je určen hlavně těm, kteří chtějí a jsou schopni přenášet tradiční hodnoty a zásady do roviny jednání, akce.

Čtenář Světa tradice musí být připraven přijmout fakt, že se mu mnohé nejspíš nebude zprvu zamlouvat, neboť tradiční doktrína jde proti proudu myšlení, v němž byl vychováván, ať už ve škole nebo doma. Všichni jsme, více či méně, dnes ovlivněni a neustále ovlivňováni věděním založeným na tzv. „objektivní vědě“, o jejíž poznatky se opírají velké moderní ideologie posledních dvou staletí: liberalismus, nacionalismus a komunismus. Pro souznění s principy tradice je proto třeba radikálně změnit svůj náhled na svět i sebe sama.

Následující ukázky pochází z publikace Podstata fašismu italského spisovatele, novináře a filozofa Giorgia Locchiho, která vyšla jako první tištěný titul Délského potápěče v edici Metanoia. Publikaci je stále možné si objednat v e-knihkupectví Alembiq.

„Fenomén fašismu”

Nedávný rozmach historických studií o „fenoménu fašismu” zatím neumožnil žádný výraznější pokrok ve snaze o jeho pochopení – spíše se zdá, že naopak tento problém zatemňuje a že tak ničí to cenné -a bylo toho veliké množství – čeho bylo dosaženo na konci padesátých let. Důvod je docela prostý: nejedná se tu o historický zájem, nýbrž o omezený politický zájem – právě politicky je motivována většina „badatelů”, kteří v Itálii interpretují úzkosti a obavy systému, který se ocitl v krizi. Ostatně politická vášeň a obavy „morálního” charakteru téměř vždy u těch, kteří zkoumali fenomén fašismu, zatemnily střízlivý úsudek a paralyzovaly schopnost dedukce, v důsledku čehož byl často sám „předmět” pozorování spíše zahalen než objasněn.

„Fenomén fašismu” je součástí minulosti a jako takový může být předmětem autenticky historického, tedy nezaujatého studia. Tento fenomén se nepochybně v jistém smyslu táhne i do přítomnosti, což se ostatně týká jakékoli dějinné minulosti, a proto vyvolává „politické” (a ve skutečnosti nejen politické) postoje. Právě tyto politické postoje však musí zůstat mimo historické bádání, a to tím spíš, když mají sklon zakládat se na více či méně hluboké neznalosti skutečného „předmětu”.

Když byla v období před válkou, během války i bezprostředně po ní přítomnost tohoto fenoménu plně součástí objektivní reality, badatelé měli menší příležitost propadnout bludu. I tehdy, když ve svých závěrech deformovali předmět svého studia, jsme téměř vždy měli dojem, že ve skutečnosti více či méně uznali „pravdu”, třebaže se právě pokoušeli ji pozměnit či dokonce pohřbít v („politické”) obavě, že by tato „pravda” mohla spíše fascinovat než probouzet odpor.

Falzifikace diskursu o „fenoménu fašismu”

V posledních třech desetiletích pak došlo k tomu, že k falzifikaci diskurzu o „fenoménu fašismu” silně přispěli i ti, kteří by díky tradici či instinktu byli dříve i dnes ochotni se považovat za „fašisty”. Je to ostatně zcela pochopitelné, protože od roku 1945 je „fašista”, který se hodlá věnovat politice, nucen činit tak pod falešnou vlajkou, přičemž se musí veřejně vzdát fundamentálních aspektů fašistického „diskurzu”, tedy slovně ho obětovat ve prospěch „principů” demokratické ideologie, stejně jako křesťané v římském císařství museli přinášet oběti na oltář císaře, který byl uctíván jako božstvo. Tento „vynucený” postoj fašistického politika se nevyhnutelně odrazil i v postoji fašistického historika, a to stále kvůli oné nešťastné neschopnosti oddělit historické bádání od politické aktivity.

Fenomén „surhumanismu”

Z „fašismu” nepochopíme nic, pokud si neuvědomíme nebo pokud nechceme připustit, že takzvaný „fenomén fašismu ” není ničím jiným než prvním politickým projevem širokého duchovního a kulturního fenoménu, který můžeme pro větší srozumitelnost nazvat „surhumanismem” a jehož počátek sahá do druhé poloviny 19. století. Tento široký fenomén tvoří jakési šířící se magnetické pole, jehož póly jsou Richard Wagner (což bývá uznáváno jen zřídkakdy) a Friedrich Nietzsche.

Surhumanistický princip v díle Friedricha Nietzscheho a Richarda Wagnera

Jejich dílo je vskutku eminentně „burcující” a jejich důležitost spočívá mnohem více v novém „principu”, který toto dílo přivádí do evropského prostředí, než v samotném jeho vyjádření či v jeho první bezprostřední „aplikaci”. „Principem” zde míním smysl pro sebe a člověka [sentimento di sé e dell'uomo], který je „Slovem” (Logos) nakolik vyjadřuje sebe sama, je „vůlí” (osobní a kolektivní) nakolik sleduje nějaký cíl a je pak také -bezprostředně, jelikož jde o cit – hodnotovým systémem [sistema di valori].

Tento princip může být přijat nejrůznějšími způsoby, třeba i bezděky. Teprve o půl století později se objevují první politické projevy tohoto principu v podobě „fašistických” hnutí – dochází k tomu tehdy, když tento princip začíná získávat jistý společenský vliv, tedy když ho přijímají a když se s ním ztotožňují celé skupiny lidí, kteří se v něm nacházejí třeba i bez toho, že by pořádně věděli, kdo jej pustil do oběhu.

Surhumanistický princip versus egalitářský princip

„Surhumanistický princip” se ve styku s okolním světem stává absolutním odmítnutím opačného „egalitářského principu”, který tento svět utváří. Jestliže fašistická hnutí spatřovala „nepřítele” – v první řadě duchovního a až poté politického – v demokratických ideologiích, tedy v liberalismu, v parlamentarismu, v socialismu, v komunismu či anarchokomunismu, bylo tomu tak právě proto, že v dějinné perspektivě založené surhumanistickým principem tyto ideologie představují v dějinách postupně vznikající a zároveň vedle sebe současně existující výrazy opačného egalitářského principu, přičemž všechny tyto výrazy definitvně směřují k témuž cíli, ať jsou si toho více či méně vědomy, a všechny společně jsou příčinou evropské duchovní i materiální dekadence, „postupné degradace” evropského člověka a rozpadu západních společností.

O počátku „procesu dekadence a degradace” evropských národů

Aby nějaké fašistické hnutí mohlo zaujmout svůj „mytický” postoj, je podstatné, aby adekvátně přistoupilo k analýze prvotní příčiny a počátku „procesu dekadence a degradace” evropských národů. Nietzsche je spatřoval v křesťanství jakožto v hnutí, které předává „židovský princip”, jenž je podle něj totožný s egalitářským principem. Wagner, opačný pól surhumanistického tábora, označil jako počátek zla pouze „židovský princip”. Podle něj není křesťanství ničím jiným než jistou metamorfózou pohanského náboženství předků, která však byla později zcela znečištěna židovstvím, k němuž se církve a jejich teologové utíkali, aby „upevnili dogmata”. Mezi těmito dvěma „póly” (a příslušnými analýzami) se nacházejí všechny oscilace fašistického tábora a jeho různé proudy tedy zaujímají značně rozdílné postoje vůči křesťanství a církvím.

Název: Podstata fašismu
Autor: Giorgio Locchi
Překladatel: T. Tatranský
Formát / stran: brožovaná, 78 stran
Datum vydání: 2011
Nakladatelství: Délský potápěč
ISBN: 978-80-260-1110-1

Související články:

1. Filozof a vizionář: Pocta Giorgio Locchimu

Autor: Julius Evola

Na Cornelia Codreana, vůdce rumunské Železné gardy, si mezi různými představiteli hnutí národní obnovy, která vznikla v meziválečné době a které jsem měl příležitost poznat, vzpomínám jako na jednu z nejčistších, nejryzejších a nejšlechetnějších osobností. Bylo to na jaře 1936, kdy jsem se s ním setkal v Bukurešti během studijní cesty, které jsem v té době podnikal do různých evropských zemí. (a)

Corneliu Codreanu působil už svým zjevem. Velký a dobře rostlý ztělesňoval typ árijsko-římské rasy, která je zastoupena i v Rumunsku a pochází z římské kolonizace Dáků, ale také z místního obyvatelstva dávno tam usazených indogermánských kmenů. Jeho fyziognomie a řeč dávaly jistotu, že stojíte proti člověku, kterému je cizí jakákoli křivost, nepoctivost a nevěrnost i jakákoli zrada. To zakládalo jeho mimořádnou autoritu v prvé řadě. Jeho věrní se s ním, s jeho osobností, cítili svázáni silněji, než bylo jinak u politických stoupenců obvyklé. (b)

V oné době byla situace v Rumunsku mezi vládou krále a Železnou gardou mimořádně napjatá. Člověk doslova cítil atmosféru, z níž musela vzejít tragédie. Na italském velvyslanectví mi řekli, že není radno se do blízkosti Codreana vydávat; rumunské úřady cizince, který se s ním kontaktoval, ihned vykázaly. O tohle varování jsem se ale nestaral. (c)

Rumun, s nímž jsem byl ve spojení, protože se zajímal o mé tradicionalistické studie, převzal úlohu prostředníka. (d)

Krátce poté, co jsem vyjádřil přání se s Codreanem setkat, se v mém hotelovém pokoji diskrétně zjevili dva vyslanci. Přivedli mě k jejich Kapitánovi do takzvaného Zeleného domu. Legionáři ho vlastnoručně vystavěli na okraji Bukurešti, byl střediskem hnutí. (e)

Po absolvování toho, co je v Rumunsku zřejmě tradiční zvyklostí – podali mi talířek se sladkou marmeládou a sklenici vody – se objevil Codreanu, představil se, a od prvního slova mezi námi zavládlo sympatické porozumění. Věděl o mojí práci Rivolta contro il mondo moderno, která měla v celé střední Evropě značný ohlas, neboť dva roky předtím vyšla pod názvem Erhebung wider die moderne Welt i v německém překladu. Můj zájem dát politickému boji duchovní a tradicionální základnu právě v Codreanově případě usnadnil naše neobyčejné sblížení. Protože jsem neuměl rumunsky, zvolil k domluvě francouzštinu, přičemž se vyjadřoval velmi uvážlivě a přesně. (f)

Myšlenky a průběh tohoto rozhovoru si jasně pamatuji, především Codreanovu charakterizaci fašismu, národního socialismu a jeho vlastního hnutí. Řekl, že v každém organismu existují tři principy, a to forma, životní síla a duch. Hnutí národní obrody by se nemohlo vyvíjet, aby na jeden či druhý princip nekladlo důraz. Podle Codreana je tak ve fašismu formativní politickou ideou princip formy, což znamená prioritu státu. Zde je řídící silou dědictví Říma. Naopak v německém národním socialismu se přikládá zvláštní důležitost principu životní síly. Odtud pochází zájem o rasu. Mýtus rasy, vyznání krve a národně-rasové pospolitosti, stojí v národním socialismu ve středu pozornosti. Pro Železnou gardu má naopak ústřední význam duchovní složka, náboženské a asketické hodnoty, které jsou pro Codreana v úzkém vztahu. (g)

V rumunském národě je cosi zkaženého, řekl. Aby se lid opět ozdravil, je třeba hluboké obnovy vycházející z nitra jednotlivce a mířící proti všemu, co se podřizuje ziskuchtivosti, nízkým zájmům, politickému čachrářství a kšeftařství. Železná garda tak spíše než stranou chtěla být hnutím ve službě tohoto velkého úkolu. K vícekrát podniknutému pokusu konsolidovat demokraticky vedenou a monarchií kontrolovanou zemi neměli lidé důvěru. Když Codreanu začal mluvit o náboženské otázce, naznačil, že v zemi jako Rumunsko by byla historická situace příznivá, poněvadž řecko-ortodoxní křesťanství netrpí rozporem mezi univerzalismem církve a národní myšlenkou. Ortodoxní církev by proto jako národní instituce mohla být solidárním průvodcem a pomocníkem při obnově státu a národa ve smyslu národní revoluce. (h)

Proto také náboženské, a ještě více mystické a asketické hodnoty, tvořily organizační základ rumunské Železné gardy. Proto i příznačné jméno Legie archanděla Michaela, pod nímž se legionářské hnutí zpočátku objevilo. Velký význam v něm byl přisuzován nejen motlitbě, ale také půstu. Motlitbou Codreanu rozuměl niterné duševní soustředění a rozvinutí sil. Od vůdců v první řadě, ale i od každého jednotlivého člena Železné gardy byl očekáván dobrovolný, mravně přísný životní styl. Na veřejných zábavách a světských svátcích neměl legionář co pohledávat. Luxus a nákladný způsob života mu byly cizí. (ch)

À propos, kol mrtvých hrdinů legie existoval zvláštní kult. Rituál „Presente!“, známý i ve fašismu, se uplatnil v podobě, v níž se mnozí dokonce domnívali vidět znak magické invokace. Moţa a Marin, dva známí legionářští vůdci a osobní přátelé Codreana, oba padlí ve španělské občanské válce, byli jako mučedníci legie obzvlášť uctíváni. (i)

V dlouhém rozhovoru s Codreanem jsme mluvili také o mnoha jiných tématech. Nakonec mě sám v autě doprovázel zpět k mému hotelu. Byla to přímo veřejná manifestace; poukázal jsem již na varování, jehož se mi dostalo na italském velvyslanectví. Když jsem se zeptal, zda má Železná garda nějaký odznak, jeden mi ukázal a předal mi ho. Byl to oválný terč s černou mříží na zeleném poli. Dotazoval jsem se, jaký význam tento symbol asi má, načež se Codreanu omezil na v žertu míněnou poznámku: „Snad jsou to mříže vězení.“ (j)

Tato věta žel obsahovala smutné tušení. Codreanův konec je znám. Král, naslouchaje zlému našeptávání své židovské konkubíny Wolff-Lupescu a pseudodemokratické kamarily, která ji obklopovala, složené ze svobodozednářských a jiných živlů uvězněných ve skrytých silách, se rozhodl udělat s jemu nebezpečně se jevící Železnou gardou, která k sobě přitahovala stále větší část zdravého obyvatelstva, především mládeže, krátký proces. Přešel k masovému zatýkání a při této příležitosti se zmocnil i Codreana. Byl odstraněn stejnou metodou jako později Ettore Muti: šířily se lži, že byl zastřelen během pokusu o útěk. Ale král si tímto zavrženíhodným činem připravil i svůj vlastní pád. Následoval režim generála Antonesca, Codreanova vojenského napodobitele. Na konci druhé světové války bylo také Rumunsko vtaženo do vojenského zhroucení Osy a napochodovavší Rudá armáda tam vnutila komunistický režim. (k)

Avšak nemálo členů Železné gardy přežilo. V rudých žalářích a v západním exilu zůstali věrní idejím svého Kapitána. Jsou aktivní v různých militantních nacionalistických organizacích všude v Evropě, zvláště ve Španělsku. Ve Francii byli mezi těmi patrioty, kteří připravovali duchovní základnu pro vojenské hnutí. Je to také jejich zásluha, že mělo duchovní a tradicionální pečeť. Toto hnutí bylo žel prozrazeno a později de Gaullem brutálně potlačeno. Legionáři šli pak k OAS nebo k podobným organizacím. Odkaz Codreana žije a nadčasově bude žít dál! (l)

Zdroj: Meine Begegnung mit Codreanu (von Julius Evola), v: Junges Forum č. 4, Corneliu Codreanu und die Eiserne Garde, s. 31-34. Německý text je dostupný např.na stránkách Arctogaia.

Poznámky DP k jednotlivým odstavcům:

a) Rok 1936 je uveden chybně, ve skutečnosti setkání proběhlo někdy v březnu 1938, o měsíc později byl Codreanu zatčen a v listopadu zavražděn. Ve stejném roce navštívil Evola i tehdejší Československo.
b) „Antická písemná svědectví připodobňují Dáky k národům obývajícím severní oblasti Evropy, ke Skytům, Keltům a Germánům. Podle nich byli dáčtí mužové vysocí, urostlí, měli obvykle světlou pleť, modré oči a světlé, nazrzlé vlasy.“ (Hadrian Daicoviciu, Dákové, Praha 1973, s. 21). První indoevropské kmeny na dnešním rumunském území, jejichž jména známe, byly Kimmeriové (800 př. n. l.), Ilyrové, Skythové (po r. 600), Keltové (konec 4. století) a Thrákové, základ obyvatelstva v celé karpato-dunajské oblasti. Nezanedbatelný byl i vliv řecko-římský. Indoevropeizace Balkánu však začala mnohem dříve, určitě pak s příchodem lidí tzv. kurganové kultury v třetím tisíciletí př. n. l. Skutečnou ranou byla pro zdejší lid až několikasetletá turecká nadvláda, kdy celá oblast, nejen obrazně, potemněla. Codreanovi rodiče ovšem pocházeli z Německa a Polska!
c) Na trůně seděl od léta 1930 král Carol II. (1893-1953); bývá líčen jako typ degeneráta bez jakýchkoli morálních zábran. Často pobýval v ČSR, s níž bylo Rumunsko spojeno v obranném paktu Malá dohoda. Více např. M. Tejchman, Politika krále Carola v županu, v: Slovanský přehled, 1965, 3, s. 185 a násl.
d) Zde se pochopitelně nabízí otázka, zda oním nejmenovaným prostředníkem nebyl mladý Mircea Eliade. O jeho vztahu k Železné gardě píší Jiří Našinec v doslovu k Eliadovým Pamětem (Praha 2007) pod názvem Krátkozraký intelektuál mezi cholerou a morem (s. 539-549); Ivo T. Budil: Mircea Eliade a fenomén legionářského hnutí v Rumunsku, v: Totalitarismus 3, Plzeň 2007, s. 63-72; týž: Mircea Eliade a „věčný návrat fašismu“, v: LitN, č. 2/14. ledna 1998, s. 8-9; nezbytným korektivem je práce Claudia Muttiho: Mircea Eliade und die Eiserne Garde, Regin-Verlag 2009. Sám Eliade napsal o Železné gardě 12 článků, zde je jeden z nich – O svobodě.
e) Vedle Zeleného domu (=zelená je barva obnovy a legionářských košil) postavila Železná garda po celé zemi 160 budov! Více o tom v příštím článku.
f) Německý překlad Vzpoury proti modernímu světu vyšel v Německu v roce 1935. Kniha zde a v Rakousku, kde působili Othmar Spann a Karl Anton Rohan (Europäische Revue), měla tehdy údajně silnější ohlas než v Itálii.
g) Viz Evolův rozhovor s Codreanem.
h) Pravoslavná církev – jako instituce – však nechala Železnou gardu krátce nato na holičkách. Podobnou zkušenost ostatně udělala v 90. letech např. i Ruská národní unie A. Barkašova. I církve jednají v posledku jen ve vlastním zájmu…
ch) Vybraní příslušníci Železné gardy z tzv. „Komand smrti“ (Echipele mortii), kteří se zdravili pozdravem „Ať žije smrt!“, se do třiceti let věku nesměli ani ženit a mohli tudíž držet i celibát. Hlavní pravidla legionářského života, jakési „šestero přikázání“, však jsou: Kázeň, Pracovitost, Mlčenlivost, Sebevzdělání, Vzájemná pomoc a Čestnost.
i) K účasti Železné gardy na španělské misi viz Ettore Vernier, Falanga, Národní myšlenka, Praha 2008, s. 21-22. V září 1970 byl ve španělské Majadahondě odhalen pomník obou hrdinů.
j) Železná garda se stala vzorem i našim vlajkařům. V pracovně Jana Rysa v Myslíkově ulici v Praze prý visel velký obraz Codreana. A podobně jako Horia Sima, Codreanův nástupce v čele legionářů, byl vůdce Vlajky posléze Němci internován jako „čestný politický vězeň“ v koncentračním táboře. Po osvobození se nějaký čas rekreoval na Capri a v Římě, pak se však, přes varování Američanů, rozhodl vrátit do Prahy, aby zde „hájil sebe a své kamarády“, načež byl v červnu r. 1946 popraven. Není vyloučeno, že Rysův idealismus byl inspirován mučednickým osudem Kapitána…
k) Ettore Muti byl italský letec a válečný hrdina zabitý za nejasných okolností italskými četníky v době královy zrady na Mussolinim.
l) OAS čili Organisation de l´armée secrète (Organizace tajné armády) byla založena v zimě 1960-1961 na obranu francouzského Alžírska („Alžírsko je a zůstane francouzské!“). Ve znaku organizace byl keltský kříž. O jejím významu pro evropský aktivismus viz např. Frédéric Laurent, Černý orchestr, Praha 1982, s. 74-100.
V Rumunsku se část přeživších příslušníků Železné gardy přidala po válce ke komunistům (i odtud snad výrazné národní zabarvení tamní „cesty k socialismu“, vzpírající se úplnému diktátu Sovětského svazu), jiní proti nim naopak vedli dlouhou partyzánskou válku (poslední skupiny byly zničeny až v roce 1957!): je přitom třeba vzít v úvahu, že již koncem roku 1938 a v září 1939 bylo zlikvidováno takřka celé původní vedení a vybity hlavní kádry – z původních legionářů zbylo sotva několik set, načež se hnutí, aby rychle posílilo, až příliš otevřelo a po vyhlášení „Legionářského národního státu“ v září 1940 do něj vstoupila i řada vyložených prospěchářů.
Po pádu Ceauşescova režimu v r. 1989 uveřejnil Horia Sima ve španělském exilu Deklaraci legionářského hnutí. Když v roce 1993 zemřel, nebyl jmenován žádný nástupce a organizace legionářských veteránů zvaná nyní Nadace profesora George Manua byla vedena kolektivně. Dnes v odkazu legie pokračuje Noua Dreapta (Nová pravice).

Související články:

1. Corneliu Codreanu a Železná garda, část 1
2. Asketické Legionárstvo
3. Legionářské hnutí v Rumunsku, část 2

Autor: Gennaro Malgieri

Giorgio Locchi zemřel jediným způsobem, který by považoval za přijatelný: smrt přišla znenadání 25. října 1992, téměř bez varování, když psal esej o Martinu Heideggerovi. Mezi okamžikem, kdy se ohlásila, a tím, kdy jej o několik minut později usmrtila, měl bezesporu záblesk vědomí, a zcela jistě pomyslel na bohy, kteří mu poskytli tak náhlý odchod, neboť myšlenka zůstat dlouhou dobu nemocný pro něj byla nesnesitelná. Koncem června 1992, při své poslední návštěvě Říma, se mnou o své nemoci, která ho napadla o dva roky dříve, mluvil. Řekl mi, že vyhlídka stát se nepohyblivým trupem jím otřásla, neboť s postupujícím časem se člověk pevněji, hlouběji a egoističtěji upíná k životu. Slova, která mne u Locchiho nepřekvapovalo slyšet. Dnes se mi zdá, jako by byla předzvěstí…

Pro někoho, kdo jako já patřil k jeho přátelům, není snadné být ke Giorgio Locchimu spravedlivý, rekapitulovat, co všechno nám zanechává. Mohl bych se pokusit vylíčit portrét dopisovatele Tempa po dobu více jak třiceti let a nespočet vtipů o jeho vztahu k Renato Angiolillovi – nebo podtrhnout významnost všech služeb, které prokázal informování v Itálii: o událostech v Alžírsku, o zrození existencialismu, o pařížském květnu ´68. Jeho názory byly mimořádně odvážné a inteligentně nonkonformní. Chtěl bych také zdůraznit důležitou úlohu, kterou Giorgio Locchi hrál při rozvoji „Nové kultury“ ve Francii, kus cesty, jenž ušel s Alainem de Benoistem, popsat vášeň, s níž formoval mladé intelektuály, informovat o jeho aktivitách v rámci GRECE. a jeho příspěvcích do časopisu Nouvelle École. Chtěl bych zde také shromáždit všechny dílky rozsáhlé mozaiky, které tvořily jeho osobnost, připomenout jeho lásku k hudbě a k filmu, jeho mistrovství v hmotně praktických i duchovědných záležitostech. A mohl bych také vyprávět historii našeho přátelství a popsat ono refugium, jež mi bylo tak drahé, právě tak jako hrstce jiných Italů, kam jsme přicházeli, abychom nechali ožít minulost a dali najevo nepřátelství k vládnoucímu systému. Lépe: chodili jsme tam, abychom poslouchali Locchiho, který nám přiblížil Wagnera a Nietzscheho, Heideggera, „konzervativní revoluci“, své zkušenosti z Německa nebo rozhodující okamžiky druhé světové války, které prožil jako účastník „vnitřní fronty“. Mluvil s námi o „nemožné“ pravici a o stejně tak „nemožné“ Evropě. A nechal nás podílet se na svých plánech, komentoval časopisy, s nimiž spolupracoval, zmiňoval články, které napsal i knihy, které chtěl vydat. Málo jsme viděli z Paříže, když jsme chodívali k mistru Locchimu, a Saint-Cloud, jeho klauzura, byla po mnoho let místem setkání mnoha z nás.

Novinář, přítel, organizátor kulturních akcí, šiřitel idejí bude žít stále v srdcích těch, kteří Giorgio Locchia znali a byli jeho přáteli. Jeho knihy, jeho myšlenky, jeho v Nouvelle École, v La Destra, v L´Uomo libero, v Elementi, v Elemente a v Thule-Bibliothek uveřejněné eseje, jeho články v Tempo a v Secolo d´Italia zůstávají vysvědčeními politické a intelektuální angažovanosti v nejušlechtilejším smyslu slova. Tuto angažovanost však během více jak čtyřiceti let pociťoval jako důsledek a břímě evropské porážky. Giorgia jsme potkávali především skeptického a nedůvěřivého; naděje se vrátila teprve v okamžiku, kdy se hovořilo o znovusjednocení Německa. Ne nadarmo chtěl být v den, kdy se Německo opět sjednotilo, v Berlíně: to byl, jak mi řekl, sen, který se stal skutečností, událost, jež se odehrála před jeho očima a v níž by nikdy nevěřil, že by se mohla stát, i když za hranicemi pesimismu v tento dějinný vývoj zřejmě nikdy věřit nepřestal.

Locchiho ideje byli ideami Evropy, která již není. Ale tato neexistence pro něj nebyla důvodem, aby nebránil a nepopisoval její principy! Jestliže se mu toto vyčetlo, stroze namítl, že jeho ideje jsou ideami věčné Evropy, jež naše poválečná, konjunkturální Evropa momentálně nechce uznávat.

Dalece vzdálen konformismu byl například jeho postoj k fašismu. Giorgio Locchi chtěl z kulturního kvašení fašistické mezihry vyfiltrovat všechny prvky, které nebyly překonány. Nechal nás podílet se na svých úvahách ve spisku L´essenza del fascismo. Zkoumá v něm světonázor, který inspiroval historický fašismus, jenž však s jeho porážkou nikterak nezmizel. Tato práce i dnes představuje vynikající diskurs pravdy v řeckém smyslu, pokoušející se fašismus zbavit všech forem démonologie a fragmentárních výkladů, jež jsou dnes v oběhu a plodí jen předsudky nad předsudky. Locchi skutečně rozvíjí vlastní dějinnou reflexi podle celistvého schématu opírajícího se o interdisciplinární výběr, jenž je prologem komplexní teorie podstaty fašismu. Ve své analýze konstatuje nemožnost porozumět fašismu, nejsme-li si vědomi, že je první politickou manifestací širšího duchovního a kulturního jevu, jehož původ sahá zpět do druhé poloviny 19. století, a který nazval surhumanismus. Póly tohoto jevu, jež se podobají obrovskému magnetickému poli, jsou Richard Wagner a Friedrich Nietzsche, kteří svými díly nový princip šířili a nechali jej plynout do evropské kultury končícího 19. a počínajícího 20. století. Tímto principem je koncepce člověka jako nositele vůle k moci a jako hodnotového systému. V tomto smyslu se princip nadčlověka, s nímž je fašismus v geneticko-duchovním vztahu, projevuje jako absolutní odmítnutí rovnostářského principu, který je mu protikladný a svět dneška definuje jako „zahalující oponu našich životních podmínek.“ Locchi vyslovuje následující tezi: „Jestliže fašistická hnutí spatřovala ´nepřítele´ – v první řadě duchovního a až poté politického – v demokratických ideologiích, tedy v liberalismu, v parlamentarismu, v socialismu, v komunismu či v anarcho-komunismu, bylo tomu tak právě proto, že v dějinné perspektivě založené surhumanistickým principem tyto ideologie představují v dějinách postupně vznikající a zároveň vedle sebe současně existující výrazy opačného egalitářského principu, přičemž všechny tyto výrazy směřují k témuž cíli, ať už jsou si toho více či méně vědomy, a všechny společně jsou příčinou evropské duchovní i materiální dekadence, ´postupné degradace´ evropského člověka a rozpadu západních společností.“

Tím, že tato pozorování spojuje s historickou perspektivou, z níž italský fašismus operoval v souladu s jinými evropskými fašismy, formuluje Giorgio Locchi nanejvýš zajímavou tezi, jež přispívá k odhalení fašismu tak, že osvětluje samotnou jeho podstatu.

Tato témata rozvinul v práci Wagner, Nietzsche e il mito sovrumanista. Paolo Isotta ve své znamenité předmluvě podrobně ukazuje, které tendence vstupující do hry jsou rovnostářské a které jsou surhumanistické, a označuje je za dva antagonistické a neslučitelné světonázory. Je to myšlenkově velmi „nadupaná“ kniha, zvlášť složitá, v určitých kapitolách mnohdy nezáživná; to nebránilo tomu, že se mladí, když jsme ji, Isotta a já, v prosinci 1982 představili auditoriu přeplněnému neapolskými studenty, zdáli opravdu zaujati, po dobu dvou hodin fascinováni vytrvali na svých místech a pak Locchiho bombardovali šťouravými otázkami, jež nebyly nijak banální. Autor se tím nezdál překvapen.

Kromě této knihy mám na Giorgia Locchiho ještě jednu velkou vzpomínku: a to na jeho polemickou práci Il male americano, k níž De Benoist přispěl několika malými doplňujícími poznámkami. Tento text má v mých očích prvořadý význam, neboť demontuje mechanismus kulturního kolonialismu Ameriky a umožňuje nám jiný pohled na USA. Giorgio jej naproti tomu příliš rád neměl; byl toho názoru, že slouží více boji než vzdělání a je více polemický než filozofický.

V zásuvkách psacího stolu Giorgia Locchiho se nacházejí četné projekty, koncepty textů, schéma knihy o Heideggerovi a jiné o pojetí času u Indoevropanů. Zůstaly jistě tak, jak je Giorgio zanechal, neboť byl především perfekcionistou a nechtěl uveřejnit nic, o čem nebyl dokonale přesvědčen, že by to stálo za námahu. Vedle bezpočtu dopisů jeho korespondence tak zůstává ještě překrásný román, jehož hrdinou je Ital, jenž v Německu bojuje beznadějnou válku na obranu Evropy. Nikdy už se nedozvím, zda se jej Giorgio stále zdráhal představit nakladateli ze skromnosti či z hrdosti…

Řeč pronesená G. Malgierim na pohřbu: Giorgio Locchi zemřel v Paříži, kde působil jako zahraniční dopisovatel italského deníku Tempo.

Nyní, když víme, kde povedeme válku, kterou jsme právě rozpoutali, co je jejím cílem a kde tento cíl leží, rozumíme zároveň tomu, proč je třeba naší válku nazvat neviditelnou válkou. Celá se skutečňuje v srdci, v tichu, hluboko uvnitř nás; a to je další důležitý zřetel, na který svatí otcové kladou velký důraz: drž ohledně svého tajemství jazyk za zuby! Jestliže někdo otevře dveře parní lázně, horko uteče a léčba ztratí svůj účel.

Tak nikomu nic neříkej o svém nově nabytém cíli. Neříkej o novém životě, který jsi začal, o experimentu, který děláš a zkušenostech, které očekáváš. To vše je pouze mezi tebou a Bohem, pouze mezi vámi dvěma. Jedinou výjimkou může být tvůj otec-zpovědník.

Mlčení je nezbytné, protože každé tlachání o vlastních problémech jen živí sebeposedlost a sebevíru. A ty musejí být zadušeny především! Mlčenivostí vzrůstá víra v Něhož, který vidí, co je skryto; ticho je rozlumovu s Ním, který slyší beze slov. Přijít k Němu je tvou snahou, a v Něm spočívá celá tvá důvěra: jsi zakotven ve věčnosti a ve věčnosti nejsou žádná slova.

S ohledem na to zjistíš, že vše, co se děje, velké i malé věci, seslal Bůh, aby ti pomohl v tvé válce. Jen on ví, co je pro tebe nezbytné a co v kterou chvíi potřebuješ: nepřízeň a prosperitu, pokušení a pád. Nic se neděje náhodou nebo takovým způsobem, aby ses z toho nemohl poučit. Tomu musíš neprodleně porozumět, protože pouze tak roste víra v Pána, kterého sis zvolil následovat.

Ještě jednu radu dávají světci na cestu: nahlížej na sebe jako na dítě, které se začíná učit první zvuky nebo písmena a které zkouší první klopýtavé krůčky. Všechny světské znalosti a všechny dovednosti, které možná máš, jsou naprosto bezcenné ve válce, která tě čeká, a stejně tak jsou bez hodnoty všechna společenská postavení a majetky. Majetek, který není využíván ve službě Pána, je břemenem, všechny vědomosti, které nejsou spoutány v srdci, jsou pusté a proto škodlivé, protože jsou troufalé. Jsou označovány jako nahé, bezmocné, protože jim chybí teplo a něha. Musíš proto zahodit všechny znalosti a stát se hlupákem, aby ses stal moudrým, musíš se stát chudákem, aby se stal bohatým, a slabým, pokud si přeješ být silným.

:::

Opusť každou myšlenku na radost, nadšení, nebeské hlasy: je pouze jedna cesta do království Božího a to je cesta kříže. A viset ukřižovaný na stromě je strašlivé utrpení. Nic jiného neočekávej.

Překlad z anglického originálu The Way of the Ascetics: The Ancient Tradition of Discipline and Inner Growth [Cesta askeze: Starodávná tradice disciplíny a vnitřního růstu].

Autor: René Quinton

Příroda tvoří druhy; nikoli bytosti. Druh je účel; bytost tomuto účelu jen slouží. Vlastností jednotlivce je, že se ve svém údělu mýlí a domnívá se, že je zrozen pro sebe sama. (s. 31)
Člověk své existenci přisuzuje cenu; příroda ne. (s. 31)
Muži neslézají hory proto, aby dosáhli jejich vrcholů. Zahrávat si se smrtí je tak půvabné, že z nedostatku války hledá muž ve hrách příležitost zemřít. (s. 36)
Žádný živočišný druh se nevrhá do náruče smrti tak zběsile jako člověk. Žádný se tolik nezušlechťuje, ani tolik vzájemně nevraždí. U zvířete stojí proti sobě jen pudy; u člověka jsou tu ideje. Odlišné přesvědčení chová v sobě příkaz smrti. Každý ideál je záminkou k zabíjení. (s. 36)
Smyslné vášně mohou naplnit svět; leč ideje jsou to, které jej vedou. (s. 36)
Tvorové jsou jen služebníky ideje. Ideám člověk platí dobrovolnou smrtí. Rasy mají svůj základ na ideách. (s. 36)
Pojem tichého ráje je pojem otrocký. (s. 41)

Divit se, že národu již dávno mírumilovnému se náhle vrátí válečnické pudy, je totéž, jako divit se ženě, již dlouho neplodné, v níž se náhle ozvou mateřské pudy. (s. 42)
Smrt v boji je přirozeným koncem samců. (s. 42)
Tělo je pán náročný. Světci se mu vždy mstili za jeho tyranský pud. (s. 46)
Duše statečného je hluchá k námitkám těla. (s. 47)
Tragika je přirozeným živlem hrdiny. (s. 47)
Zkušenost ze statečnosti nevyléčí. (s. 48)
Od člověka statečného k hrdinovi je tak daleko jako od chůvy k matce. (s. 50)
Většina statečných je smělá jen v boji. Nedovede se uplatnit jinak než činy. Jsou to lidé citliví a zdrženliví, opak intrikánů. (s. 53)
K hrdinům je třeba být mírným, i když se mýlí. Mimo boj bývají bezbranní. (s. 53)
Statečnost budí nelibost, jako ostatní vyšší schopnosti. (s. 54)
Ti, kteří nezakusili válečných útrap, nevědí, jak mohou být veliké. (s. 58)
Únava je někdy ve válce tak veliká, že vyvolává touhu po smrti, aby již byl všemu konec. (s. 58)
Válka je mužům tím, co stojatá voda labutím: prostředím jejich krásy. (s. 60)
Pohodlný život zabíjí bohy. (s. 64)
Ve válce se opět najde smysl slov primitivního člověka. Postačí jednu zimu žít bez přístřeší a bez ohně, a porozumíme, co na počátku věků mohly znamenat slova: s t ř e c h a  a  k r b. (s. 66)
Jen v tom je velikost, hrát proti osudu. Opravdové hry jsou ty, kde sázkou je život. (s. 70)
Pro bázlivce je udatnost zaslepeností. Skutečnou zaslepeností je bát se. V poli se lze odvážit všeho v devíti případech z deseti. Až na několik kritických minut, není válka nebezpečná. Muž, který se bojí, dokazuje, že nemá ani zkušenosti, ani pochopení pro válku. (s. 74)
Stateční zřídka umírají v den, kdy se nejvíce vystavují nebezpečí. (s. 77)
Často se vydáváme nebezpečím ze zábavy. Jiným se vydáváme z povinnosti. Některým se vystavujeme ze vzteku, ale bez zásluhy. (s. 77)
Sebeobětování je věcí okamžiku a taktu. (s. 83)
Bojovníci špatně snášejí kritiky nebojovníků. (s. 91)
Válce se lze naučit jen v boji. Bez odvahy není zkušenosti. (s. 91)
Bez zápasu lze zotročit jen národy, které dřímají. (s. 120)
Udatní nepohrdají méně udatnými než jsou sami. Mravní síla, stejně jako síla tělesná, je dar. Všichni muži nemají stejnou odvahu, jako nemají stejné postavy. (s. 130)
Ve smrti žijí hrdinové nejvíc. (s. 131)
V hrdinech sídlí vzbouřený bůh. (s. 133)
Tělo je lidem účelem. Hrdinům je tělo zbraní. (s. 133)
Mravní síla statečných stoupá v neúspěchu. (s. 133)
Hrdinové jsou samotáři. (s. 135)
V klidných obdobích lez si těžko představit život bez určitého minimálního pohodlí, zdánlivosti a marnivosti. Válka seznamuje muže s pocitem štěstí, jaký máme z holého života. (s. 137)
Pocit rozkoše ze života, neznámý mužům, kteří nebojovali, zachvátí celé tělo. (s. 137)
Válka přináší mír srdce. Abychom unikli zmatku, nesmíme náležet sobě. (s. 138)
Pohodlný život je jen stínem pravého života. Pro muže je ctí, nosí-li v sobě posvátný příkaz zemřít a to zemřít pro jiné. (s. 139)
Veliké boje posvěcují. Litujeme těch, kteří nebojují. (s. 140)
A bůh Války mne navštívil a pravil: Hledáš-li štěstí, pak věz, že vně mých táborů ho nenajdeš. (s. 138)
Kdo nevydrží, padne. Vyčerpané oddíly jsou nejlepší. Zbudou v nich jen stateční a silní. (s. 142)
Není muže, který by mohl říci, že bude ve válce vystupovat tak či onak, jestliže ji vůbec neprožil. (s. 142)
V palební čáře není zlodějů. Krást se začíná v týlu. (s. 149)
Muži, kteří opovrhují životem, hájí ho nejlépe. (s. 155)
Vojenská udatnost znamená zapomínat na sebe; občanská znamená tlačit se do popředí. (s. 160)
V občanském životě potkáváme muže, kteří pronášejí velmi odvážná slova. Mají rozhodný charakter a břitkou řeč. Kritizují, útočí, urážejí. Ve válce jsou za babku. (s. 160)
Kdo se nedovede odpoutat od názorů obecného lidu, není rozený velitel. Mravní lidová výchova vychovává počestného člověka z lidu; velitele nikoli. Mravní velitel je člověk, který slouží společenství, který je pozvedá. Je tedy povinen obětovat jednotlivce. Svědomí, které brzdí obecný lid, nesmí brzdit velitele, jinak přestane být velitelem. Velitel je tvrdý, nebo není velitel. (s. 162)
Kázeň je všechno to, čím se člověk odříká, aby měl správnou podobu. (s. 163)
Vláda většiny odsuzuje výkvět národa, aby se podobal většině. (s. 164)

Úryvky vybrány z knihy René Quintona, Maximy o válce, Praha 1933.

Související četba:

Armin Mohler, Fašistický styl
Alexis Carrel: Odkaz stále živý
Henry de Montherlant, Sen, Praha 1927.
Jindřich (Henri) Massis, Vnuk Renanův, Praha 1924.
Roger Nimier, Modrý husar, Praha 1968.
Ernest Psichari, Setníkova cesta, Olomouc 1936.

Studuje geologii, paleontologii a biologii v Muséum d´historie naturelle; ve 22 letech podniká velkou cestu po Středomoří. Vášnivě čte velké Němce: Schopenhauera a Nietzscheho. Jako asistent laboratoře patologické fysiologie na Collège France se zabývá hlavně biologií a terapeutikou, ale také metafyzikou…

Definuje tzv. zákon o původní stálosti (Loi de constance générale): všechny živoucí bytosti mají podle něj sklon udržovat nezměnitelnost podmínek prostředí, v němž se vyvíjely jejich prvotní buňky. Tento základní zákon své biologické teorie dále opírá o zákony stálosti mořské (Loi de constance marine) a stálosti tepelné (Loi de constance termique) a osmotické (Loi de constance osmotique).

Jeho hlavním dílem se stává L’Eau de mer, milieu organique (Mořská voda, organické prostředí) z roku 1904 (II. vydání 1912), které budí ve vědecké obci značný ohlas.

Sérum vyráběné podle Quintonovy receptury z mořské vody je terapeuticky používáno – nejen ve francouzské alternativní medicíně – dodnes.

Zájem o vzduchoplavectví jej roku 1908 vede k založení Národní letecké ligy (Ligue nationale aérienne) v níž se sdružují osobnosti jako Henri Deutsch de la Meurthe, Paul Painlevé nebo Ernest Archdeacon. Stává předsedou ligy a jedním z průkopníků francouzského letectví: v Juvisy otevírá první pilotní školu na světě!

Když je 2. srpna 1914 vyhlášena mobilizace je kapitánem dělostřelectva v záloze a stár osmačtyřicet let. Povolán do činné služby je na vlastní žádost. Účastní se bitev na Yseře, Sommě, u Verdunu, ofensivy v Champagni a mnoha dalších. Je osmkrát raněn a obdrží řadu vyznamenání. Demobilizován je 3. července 1919 jako podplukovník. 18. června 1920 jmenován komandérem Čestné legie.

Umírá 9. července 1925 v Grasse ve věku 58 let na zástavu srdce.

Že právě ve Francii, proslulé jinak oslavou kdejakého průměrného gangstera, nebyl o tomto pozoruhodném muži dosud natočen film, prozrazuje leccos o hodnotách společnosti, v níž žijeme…

Afinity: Markýz de Morès je ročník 1858; Maurice Barrès 1862; Evola, r. 1898, sloužil za první světové války u dělostřelectva; Jünger, r. 1895, studoval mořskou biologii a po I. válce absolvoval pilotní kurs; D´Annunzio, r. 1863, podnikl za I. války pár smělých leteckých akcí…

Srovnej také: Kdo byl Alexis Carrel?

Autor: Julius Evola

Základní princip vlastní jakémukoliv ospravedlnění války je z pohledu lidské osobnosti „hrdinství“. Říká se, že válka dává příležitost k probuzení hrdiny, jenž spí uvnitř muže. Válka rozbíjí každodenní rutinu pohodlného života; skrze těžká utrpení, s přihlížením ke všudypřítomné smrti, válka mění vnímání života jako takového. Chvíle, kdy jedinec dosáhne života hrdiny, a i kdyby šlo o poslední moment jeho pozemského života, je nekonečněkrát hodnotnější na stupnici hodnot, než je táhlé přežívání strávené požíváním jednotvárných trivialit městského života. Právě možnosti povznést se nad život pasivního přežívání převyšují z duchovního hlediska veškerou destrukci a jiné negativní následky válek, které jsou zcela jednostranně a tendenčně zdůrazňovány pacifistickým materialismem. Válka přinutí jedince uvědomit si relativitu lidského života a tím také zákonitosti „více-než-života“. Díky tomu je válka vždy nositelkou protimaterialistických hodnot, tedy hodnot duchovních.

Již pouhá tato úvaha představuje neoddiskutovatelný přínos a poráží tak veškeré žvatlání humanitarismu, sentimentální brekot, všechny protesty šampionů „lidských práv“ a „internacionál“ hrdinů zpoza psacích stolů. Nicméně i přesto musí být zdůrazněno, že je třeba se ještě hlouběji vnořit do problému a podívat se, za jakých podmínek se nejvíce duchovní aspekt války projeví. Je třeba nastínit si „fenomenologii válečnického prožitku“, rozlišit rozdílné varianty a následně je seřadit v hierarchický žebříček, abychom poznali podmínky za kterých se dostaneme až na samotný vrchol válečnického prožitku.

K dosažení tohoto cíle je třeba připomenout doktrínu, kterou již pravidelný čtenář Dioramy zná. Mějme stále na mysli, že nejde o produkt nějaké lidmi vytvořené filosofie, ale o fakta vypozorovaná a poznaná z naprosté přirozenosti. Jde o doktrínu hierarchizované počtvernosti. Tato doktrína vykládá nedávnou historii jako postupný úpadek z vyšší pozice na pozici nižší, opět nižší, až na samotný spodní stupeň. Tato počtvernost – musí být ještě připomenuto – dala ve všech tradičních civilizacích vzniknout čtyřem různým kastám: otrokům, střední třídě buržoazie, válečnické aristokracii a nejvýše postavené kastě nositelů čisté duchovní autority. Zde „kasty“ neznamenají – jak je často mylně myšleno – něco umělého a vnuceného, nýbrž představují „prostor“ sdružující jedince se stejnou povahou, stejnými zájmy a posláním, se stejnými vrozenými předpoklady. Vlastní „pravda“, vlastní poslání, to rozčleňuje za přirozeného stavu kasty; v žádném případě tomu nemůže být naopak. Nejde o privilegia či výsadní způsob života na základě sociálního konstruktu, ať už více či méně umělého a proti veškeré přirozenosti násilně udržovaného. Neexistuje jedna univerzální cesta – způsob života – ale několik odlišených životních cest odpovídajících duchovní cestě, cestě životu vojáka, životu buržoazie a životu otroka. Na tomto základě byly vybudovány instituce tradičních civilizací, tedy alespoň v jejich autentických historických podobách. Kde jsou funkce ve společnosti rozděleny na základě tohoto členění, tam je – dle slov klasiky – řád secundum equum et bonum. ¹

Jelikož jde o hierarchizovaný řád, zahrnuje i přirozenou závislost jeho nižších stupňů na stupních vyšších – a spolu se závislostí zahrnuje také spolupráci. Úkolem nadřazeného je existovat a konat čistě na duchovních základech. Pouze za takovýchto podmínek podřízenosti a spolupráce můžeme mluvit o zdravém životě. Lze to objasnit pomocí přirovnání k lidskému organismu: ten je chorý v případě, že nějakou příčinou převezme primární řídící funkci jeho fyzická část (otroci) nebo jeho udržovací – vegetativní – část (buržoazie) nebo nekontrolovaná zvířecí vůle (válečníci). Vše je oproti tomu v pořádku, když duše individua představuje centrální a nejvyšší instanci, již jsou všechny ostatní části podřízené. Zároveň ale podřízení nemají částečně omezenou svou vlastní autonomii, žijí a spravují svá vlastní práva jakožto jedna část velkého celku.

Jelikož zde nemluvíme jen o nějaké zastaralé hierarchii, ale o „pravé“ hierarchii -což znamená, že výše postavené je skutečně nadřazené – je nezbytné představit si systém civilizace, která mé ve svém středu duchovní elitu. Představíme si také způsoby života otroka, buržoazie a válečníka odvozující svou existenci a její ospravedlnění z principu, jenž je zděděný od duchovní elity a jenž se zhmotňuje v materiálním konání těchto podřízených kast. Mohou však nastat i abnormální stavy, kdy dochází k posunu řídícího centra, kdy namísto duchovního principu se do popředí dostávají servilní principy kast buržoazie či válečníků. Nová vedoucí kasta zavádí novou hierarchii s novými podobami spolupráce. Každý takovýto pád je však více nepřirozený, zkreslený, všeobecně vzdálenější normálnosti než stav předchozí. Na konci tohoto úpadkového procesu začnou otroci v popředí pohlcovat a předělávat veškeré přeživší elementy společenské celistvosti.

V historii Západního světa můžeme docela dobře sledovat tento úpadkový proces na politické úrovni s kontinuitou až do naprosté současnosti. Sakrální aristokratické státní útvary byly vystřídány monarchistickými státy válečníků, ze značné části již sekularizovanými. Ty byly vzápětí vystřídány státy vedenými kapitalistickou oligarchií (měšťanstvo či obchodníci – buržoazie) až jsme nakonec svědky snah o socialistický, kolektivistický stát proletariátu, což vyvrcholilo ruským bolševismem (kasta otroků v čele).

Stejný proces způsobuje přechod z jednoho typu civilizace do druhého, se změnou jednoho smyslu života ve smysl jiný. V každé fázi, každý koncept, každý princip, každá instituce přebírá rozličný význam, reflektujíc tak pohled na svět aktuálně dominantní kasty.

Tento proces také platí pro válku. Navrátíme se tedy nyní k našemu původnímu problému, kterým je ustanovení si různých podob, jaké může bitva a smrt nabýt. Podoby války jsou různé, v závislosti na kastě, pod jejíž patronací je válka vedena. V cyklu první kasty je válka cestou duchovního naplnění, cestou hrdiny k zisku nesmrtelnosti (toto je pravý motiv „svaté války“). V cyklu válečnické aristokracie se bojuje o čest a moc nějakého knížete. Knížeti se přísahá dobrovolně, z vlastní vůle, věrnost, jelikož ta má spojitost s válčením, které poskytuje válečnické uspokojení jen z války samotné. S přechodem sil do rukou buržoazie dochází k hluboké proměně; v této chvíli se koncept národa materializuje a demokratizuje. Vytváří se proti-aristokratický, čistě materiální koncept vlasti. Válečník je při této příležitosti nahrazen vojákem – občanem, který již bojuje pouze pro obranu či zabrání kusu země; války jsou nicméně skrytě vedeny pro mocenské cíle nebo vycházejí z ekonomických a hospodářských důvodů. Nakonec, v posledním stupni úpadku, přechází moc do rukou otroků – již jsme si poukázali na příklad Bolševismu – a s nimi přichází nový důvod válek. Nejlépe to charakterizují slova Lenina: „Válka mezi národy je dětinská hra, která nás nezajímá. Při životě ji udržuje jen přežívající buržoazie střední třídy. Skutečná válka, naše válka, je světová revoluce ke zničení buržoazie a k triumfu proletariátu.“

Přihlédneme-li k předešlým informacím, je jasné, že slovo „hrdina“ je obecným jmenovatelem, jenž může pojmout velmi rozdílné typy a významy. Připravenost na smrt, na obětování vlastního života, to může být z technického a všeobecného úhlu pohledu společným předpokladem hrdiny. Dnes jde však také, poněkud neomaleně řečeno, o „kanónenfutr“. Zjevně tento úhel pohledu není tím, pod kterým by snad mohla válka představovat nějaké duchovní hodnoty, když jedince označuje za „potravu pro děla“ místo za osobnost (což bylo hlediskem v době Říma). Toto druhé hledisko je jediné – což musí být náležitě zdůrazněno – které poskytuje dvojitou vazbu mezi prostředky a cíli. Na jedné straně je jedinec prostředkem války s přihlédnutím k jejich materiálním cílům, zároveň ale na straně druhé je válka prostředkem cesty jedince k dosažení jeho duchovního naplnění skrze hrdinství. Vytvoří se tak syntéza energie a nejvyšší efektivity.

S těmito myšlenkami se nyní vraťme k dříve vyřčené myšlence, že ne každá válka poskytuje stejné možnosti. Nejde pouze o abstraktní analogie, ale o skutečné závislosti vztahů pro většinu lidí neviditelných: vztahy mezi kolektivním charakterem převažujícím v tom kterém cyklu a mezi tomuto charakteru odpovídajícím elementem v celku lidského jednotlivce. Ve věku obchodníků a otroků převládají síly, které jsou utvářeny fyzickou, instinktivní, „telurickou,“ na nízké úrovni fyzických potřeb založenou částí člověka. Oproti tomu v dobách válečníků a duchovních vůdců se projevují síly vzniklé z vůle charakteru, vědomě zvolené produševnělou osobností, osobností plně si uvědomující svůj nad-přirozený [supernatural] úkol. Je tedy zřejmé, že se u majority kolektivně probudí během války do té doby skryté transcendentní faktory. Jejich podoba bude víceméně závislá na příčinách v popředí při vypuknutí války. Heroický prožitek se u individua může dostavit v různých možnostech: přesněji řečeno, jsou tři základní možnosti.

V zásadě odpovídají třem možným podobám vztahu válečnické kasty vzhledem ke zrovna vládnoucí kastě. V normálním stavu jsou válečníci podřízeni duchovnímu principu. V tomto vztahu vede hrdinství k nadosobnímu víc-než-životu. Druhou možností je, že válečnický princip určí sám svou vlastní podobu a odmítne uznávat cokoliv sobě nadřazené. V tomto případě se heroický prožitek nachází na „tragickém“ základě: je nestoudný, utvrzený a bez záře. Osobnost trvá, dokonce posiluje, spolu s ní však posilují i její omezení vlastní naturalistickou, čistě lidskou povahou. Přesto však „hrdina“ vykazuje jisté známky velikosti a pro podřízené kasty – buržoazii a otroky – stále znamená překročení jejich vlastní malosti, tedy růst a tím i naplnění. Třetí případ zahrnuje degeneraci válečnického principu, jenž se dostává pod otěže mu podřízených elementů (kast pod ním). V takovýchto případech je heroický prožitek vázán téměř fatálně na rozvášnění, doslova na erupci vášní, instinktů, tedy podosobních, kolektivních, iracionálních sil. Kde tento stav nastane, tam je osobnost jedince ušlapávána a degenerována, jelikož může žít pouze pasivním způsobem, kdy je ve skutečnosti řízena fyzickými nezbytnostmi nebo sugestivními silami mýtů a uspokojujících impulzů. Jako příklad si můžeme uvést notoricky známé Remarqueovy ² příběhy, které reflektují pouze tuto poslední možnost; líčí osudy lidí vtažených do války lživým idealismem a posléze si uvědomujících, že skutečnost je jiná. Nestanou se z nich zbabělci ani dezertéři, ale jediné co je žene vpřed nejhrůznějšími zkouškami, jsou naprosto přízemní síly, impulsivní jednání na základě instinktů a reakcí, které potlačují lidskou osobnost, jež nezná žádné osvícení.

Během příprav na válku, která nemá být pouze materiální nýbrž i duchovní, je nezbytné vzít v potaz vše předešle řečené bez jakýchkoliv úprav. Jen tak můžeme směřovat duše a energie k vyšším cílům, tedy k ideálům, na kterých se fašismus zakládá.

Fašismus se nám jeví jako opravná revoluce, navracející národ aristokratickému a duchovnímu konceptu jakožto protipól socialistického mezinárodního kolektivismu či demagogického ideálu národní demokracie. Fašismus dále pohrdá rozšířeným mýtem ekonomiky, který jen soustavně degeneruje„národ válečníků“. Tento mýtus značí první bod, který je třeba při nápravě řešit. Žebříček hodnot „obchodníků“ a „otroků“ musí být okamžitě znovu podřízen vyšším kastám. Dalším krokem bude produševnění vlastního válečnického principu. Budeme se snažit dosáhnout nejvyššího ze třech výše prezentovaných stavů. Takovéto vyšší duchovní hodnoty byly v popředí u všech velkých civilizací minulosti. Napovídá nám to o naprosté univerzální neměnnosti těchto principů, která je více než jen pilnou snahou národů. Rozvineme to dále v příštích článcích, ve kterých se zaměříme především na tradice vlastní starověkému a středověkému Římu.

Původně vydáno 25. května 1935 pod názvem Sulle forme dell’eroismo guerriero v „Il Regime Fascista: Diorama mensile.“ Český překlad pochází z knihy Metaphysics of War (kapitola The Forms of Warlike Heroism). Překlad převzat z webu Národní hrdost.

Poznámky:

1) Latinské: „v souladu s pravdou a právem“. Šlo o široce známé římské rčení.
2) Erich Maria Remarque (1898 – 1970) německý spisovatel, který sloužil v první světové válce. Mezi jeho nejznámější díla patří román Na západní frontě klid (1927), který popisuje hrůzy války z pohledu pacifisty.

V této zdařilé eseji Locchi popisuje fenomén fašismu v širších souvislostech. Čtenář ocení hlavně schopnost autora vyvarovat se ideologických náhledů a klišé poplatných dnešní době, ve které není pro posuzování historie, především blízké, místo pro výzkum „bez emocí“, ať už jsou vyvolané současným mainstreamem humanitních věd uměle či do jaké míry jsou vlastně vůbec skutečné. Recenze se dotýká především eseje samotné, ale v knize je uveden i rozhovor, který vede s Locchim Marco Tarchi. Mnoho o myšlenkách autora napoví.

Z eseje jsem vybral tématiku, která by čtenáře našich stránek mohla zajímat. Věřím, že tento esej se také dostane do rukou historiků a politologů. Co bychom mohli zvláště dnes vytýkat humanitním vědcům, je posuzování historie dle politických objednávek. Autor ve vztahu k analýze fašismu kritizuje především neakceptování principu „sine ira et studio“ (bez hněvu a zaujatosti), který je pro skutečné a upřímné chápání jakékoliv problematiky apriorním pro její pozdější platnost. Je zajímavé, že v tomto si cení některých marxistů.

Fašismus rozhodně chápe jako širší hnutí založené na opačném myšlenkovém a filozofickém diskursu, než který byl v době rodících se demokracií – tedy v jedné z fází egalitarismu, který nazývá surhumanismus (nadlidství). Je to autorův termín, který se projevuje právě tzv. konservativní revolucí ve dvacátém století. Do konservativní revoluce však oproti jiným vědcům staví i fašismus a národní socialismus. Nevyhýbá se také kritice Julia Evoly ze strany jeho výkladu fašismu, který je značně zužující. Jen poznamenávám, že díla Evoly nejsou určena pro všechny čtenáře a tudíž chápání Evolova jazyku je závislé na předchozím vhledu. Váží si interpretace projevů surhumanismu u A. Romualdiho, který tyto jevy surhumanismem zastřešuje a odhaluje jejich podobu pomocí jiného časového klíče (nelineární chápání času u fašistů). Vyvrací také falešný mýtus některých surhumanistů o chápání času jako cyklického vývoje.

V metapolitické rovině reflektuje nesporný vliv teoretiků surhumanismu F. Nietzscheho a R. Wagnera. Jejich burcující díla ve vztahu k egalitářské společnosti posuzuje jako fundamentální pro vznik pozdější materiální podoby surhumanismu – tedy fašismu a celé konservativní revoluce. Srovnává také vztah surhumanismu k fašismu a marxistickou teorii k praxi, kde je v prvním případě duchovní a nadlidská spojnice a v druhém případě to je více racionální a intelektuální varianta.

Co je velmi podstatné pro pochopení eseje, je odhalení mainstreamového diskursu, který dominuje do dnešní doby, tzv. egalitářského diskursu, jež zahrnuje demokracii, liberalismus, socialismus, komunismus, ale také žido-křesťanství. Všechny tyto derivace a materiální podoby egalitarismu vedou dle autora k degeneraci a úpadku. Vše započato poslední zmíněnou žido-křesťanskou tradicí.

Neopomíná hraniční či hybridní formy surhumanismu, které přežívají v deformovaných podobách v rámci egalitářské konformity. Jsou to např. v dnešní Evropě různé krajně pravicové a nacionalistické strany.

Svým způsobem se zastává pragmatických či realistických postojů fašistů a nacistů, kteří se museli smířit s hospodářskou a politickou realitou doby, na rozdíl od salónních a aristokratizujících myslitelů konzervativní revoluce, kteří fašismu a nacismu vytýkali např. biologický rasismus, antisemitismus či preference mas (Spengler, Jünger, Schmitt a další). Analyzuje vztah mýtu a jazyka, kdy antitetické novotvary z pohledu egalitářského diskursu získávají nový smysl a tvoří tak i nový mýtus (význam) a na něho navazující mytémy. Nietzscheho odmítnutí této rovnostářské dialektiky je např. dobře shrnuto v jeho díle Mimo dobro a zlo. Tudíž si uvědomuje metafyzické pozadí slov a nikoliv jejich materiální – diskursivní význam, kterému slouží. Zmiňuje i národně socialistického myslitele Alfreda Rosenberga, který tvrdil, že povrchní materie slov nemůže obelhat ty, kteří vědí (silná iracionální složka chápání tehdejších neologismů).

Soudí, že fašismus také není možné posuzovat dle současných historických či politologických diskursivních kategorií – tedy nalevo, napravo či do středu. Fašismus je zcela mimo tento systém.

Znovu akcentuje na nacismu možnost uvést surhumanistické principy do reality oproti teoriím van den Brucka, Spenglera či Jüngera, které zůstaly jen „na papíře“.

Oprávněně kritizuje naprosté odsouzení surhumanistického principu v současném diskursu rovnostářství, předně neschopnost vědců tyto jednorozměrné „brýle“ odhodit nejen v posuzování jevu zvaný fašismus. Po porážce fašismu v Evropě popisuje také potlačování jakýchkoliv surhumanistických projevů a využití současného rovnostářského diskursu některými surhumanisty jako možnost přežití. Vyjádřil se v duchu, že dědictví fašismu způsobilo lidem vyznávající surhumanismus uvržení do podzemí, s čímž se dá souhlasit.

Chci však zdůraznit především vztah konservativní revoluce k fašismu a nacismu dle Locchiho, poněvadž dle něho se nejedná o vztah dvou či tří doktrín, ale pro praxi nepodstatně rozdílné projevy metapolitického surhumanismu. Dle jeho chápání jsou ideologie nacismu a fašismu ve středu konservativní revoluce a jsou ideologiemi a politikami činu a nikoliv jen projevem intelektuálního vzdoru. Za pozornost stojí také informace, že surhumanistický diskurs reflektuje egalitářský jako reálný jev v čase a prostoru oproti egalitářskému, který surhumanistický přístup zcela popírá (považuje jej za nemoc a patologickou odchylku, kdežto surhumanistický diskurs svého konkurenta vnímá jako přístup „včerejška“, avšak reálně existujícího).

Pro mnohé toto dílo může být pobuřující, ale pro některé čtenáře inspirativní v tom ohledu, že tzv. objektivní realita – jak je nám mnohdy účelově a výchovně jednostranně předkládána, se dá chápat zcela nekonvenčně s velkou dávkou odborného a racionálního nadhledu, neboť ten je podstatou skutečné objektivity.

Recenze byla převzata z webu Červenobílí.cz.