Následující data představují milníky působení této organizace:

24. června 1927: Codreanu spolu s dalšími čtyřmi spolubojovníky Ionem Motou, Iliem Garneatou, Corneliem Georgescem a Radu Mironovicem pokládají základní kámen legionářského hnutí, jehož celý název zní Legie archanděla Michaela. Zakládající dokument této organizace obsahuje následující prohlášení: „Dnes, v pátek 24. června 1927 (den sv Jana) ve 22 hodin byla pod mým velením založena Legie archanděla Michaela. Jsou v něm vítáni všichni, jejichž víra nezná hranic. Ti, kdož mají pochybnosti, nechť nevstupují. Tímto jmenuji Radu Mironovice velitelem Ikonické gardy.“ Corneliu Zelea Codreanu

10. července 1927: Codreanu vytyčuje první duchovní principy hnutí, mezi něž patří: víra v Boha, důvěra v poslání legionářského hnutí a vzájemná bratrská láska mezi legionáři. Představuje též hymnu celé organizace.

1. srpna 1927: Vychází první číslo dvojměsíčníku s názvem Pamantul Stramosec (Země předků). Jedná se o první tiskovinu hnutí pod vedením Codreana, jež se zároveň stala jeho oficiálním tiskovým orgánem.

8. listopadu 1927: První legionáři skládají přísahu Corneliu Codreanovi. Celkově jich toho dne bylo 28.

19. února 1928: Díky legionářské sbírce, jež započala 1. prosince, si organizace mohla dovolit zapůjčit nákladní auto

Léto 1928: Začíná nová etapa hospodaření legionářského hnutí. Vybraní členové rozvážejí některé základní plodiny a ovoce vypěstované v pronajaté zahradě jednoho z členů do zdravotnických zařízení, jimž je následně nabízejí k odkupu.

10. prosince 1928: Profesor Ion Gavanescul skládá legionářskou přísahu

3.-4. Ledna 1929: Generál Ion Tamoschi skládá legionářskou přísahu, přičemž téhož dne se zároveň koná i první schůze vůdců „Hnízda“. Codreanu zde stanovuje základní principy systému „dynamického vzdělávání“ (Výchova prostřednictvím akce). Během téže schůze je ustaven i Legionářský senát. Mezi jeho první členy patří: Hristache Solomon, generál Macridescu, generál Ion Tamoschi, Spiru Pecielli, plukovník Paul Cambureanu, profesor Ion Butaru a Traian Braileanu.

Léto 1929: V návaznosti na zformování dynamického systému vzdělávání ustanovuje Corneliu Codreanu dva vzdělávací stupně s cílem: a.) rozvinout osobní vůli, b.) akceptovat těžký život, c.) přinutit každého člena, aby akceptoval závazek být přísný sám k sobě.

15.12.1929: V malé moldavské vesničce Beresti se koná první veřejná legionářská schůze. Dozvěděly se o ní úřady, jež se pokusily jejímu konání překazit.

Leden 1930: Corneliu Codreanu se rozhodl zintenzivnit legionářskou propagandu mezi chudými rolníky. Buňky legionářské organizace pronikají do nejrůznějších moldavských regionů. Nastávají první „konflikty“ s úřední mocí.

10. února 1930: V Cahulu se koná rozsáhlá legionářská demonstrace, jíž se zúčastnilo více než 20 000 rolníků. Od tohoto okamžiku začínají rolníci z ostatních regionů (Besarábie, Maramures) žádat legionáře, aby navštívili jejich oblast.

Červen 1930: Codreanu zakládá novou celonárodní organizaci určenou pro boj s komunistickou propagandou v Besarábii. Jednalo se o organizaci skládající se z členů Legie archanděla Michaela a dalších mládežnických skupin, jež nebyly napojeny na žádnou z politických stran. Hlavním cílem tohoto spolku bylo uspořádat nenásilný pochod a demonstraci proti komunistickému vlivu na území Besarábie. Na následném setkání přišlo na přetřes jméno zmiňované organizace. Nakonec zvítězil návrh legionáře Granganua, aby organizace nesla název „Železná garda.“ Později byl tento název propůjčen politické straně vzešlé z legionářského hnutí. Tehdejší ministr vnitra Vaida-Voevod vydal povolení k uskutečnění pochoduu Železné gardy v Besarábii, na základě tlaku ze strany aktivistických masmédií jej však odvolal.

20. července 1930: Vláda zakazuje rozšiřování legionářské propagandy na území Besarábie, a to i přes to, že jej dříve povolila. Corneliu Codreanu následně vydává manifest, v němž kritizuje praktiky vůdců židovských organizací a úplatných politiků a vyzývá všechny duchovně čisté Rumuny k boji. Tisk rozjíždí extrémně násilnou kampaň proti legionářskému hnutí.

8. listopadu 1930: V Bukurešti je otevřeno první legionářské centrum.

Prosinec 1930: Rozzuřený legionář Dumitiescu-Zapada se pokusil zavraždit komunistického novináře a šéfredaktora listu Dimineata (Ráno), aniž by se se svým úmyslem komukoli svěřil.

9. ledna 1931: Codreanu je spolu se ostatními legionářskými vůdci zatčen a držen v útrobách vakarešťského vězení.

11. ledna 1931: Ministr vnitra Ion Mihalache poprvé na popud příkazu vydaného radou ministrů rozpouští Železnou gardu a Legii archanděla Michaela, ač se podle platné rumunské ústavy jedná o neústavní čin. Zároveň jsou publikovány zfalšované dokumenty s cílem zkompromitovat nejvyššího vůdce legií v očích veřejnosti.

Konec února 1931: V soudním procesu týkajícím se rozpuštění Železné gardy a Legie archanděla Michaela se tribunál v Ilfově jednomyslně vyslovuje pro zrušení zákazu.

31. března 1931: Po 81 dnech strávených za mřížemi opouští Codreanu a jeho šest spolubojovníků brány věznice.

1. června 1931: Legionářské hnutí se poprvé účastní parlamentních voleb, v nichž nakonec obdrželo 43 183 hlasů, což však nestačí ke zvolení ani jednoho poslance.

31. srpna 1931: Konají se dopňující volby v neamtském okrsku. Navzdory mnoha překážkám slaví legionáři svůj první úspěch: zisk 11 301 hlasů je dostatečným ke zvolení Cornelia Codreana poslancem.

31. prosince 1931: Codreanu pronáší svou první řeč na půdě parlamentu, v níž se dotýká klíčových ideologických pojmů své generace, mezi něž patří Bůh, vlast, král, rodina, vlastnictví a armáda. Následně se zaměřuje na základní problémy tehdejšího rumunského života: „židovský problém“, „problém mládeže“, „problém zahraniční politiky“, „problém chudoby rolnictva“ a „problém komunismu“.  Zodpovědnost za zbídačení národa pak připisuje demokratickým politickým stranám.

Při této příležitosti rovněž vůbec poprvé naznačuje náhled legionářského hnutí na zahraniční politiku: „Pokud nám bude dáno na výběr mezi dvěma extrémy (fašismem a komunismem), budeme stát mezi těmi, kteří se domnívají, že slunce nevychází v Moskvě, nýbrž v Římě.“ V rámci svého projevu Codreanu též zmiňuje některé politické teze zásasadního významu:

-          Zavedení trestu smrti za zpronevěru veřejných prostředků

-          Konfiskace jmění těchto defraudantů

-          Přivedení k zodpovědnosti všech politiků jednajících proti zájmům země

-          Zákaz členství politiků v administrativní radě

-          Vyhnání všech zahraničních vykořisťovatelů ze země

-          Prohlášení rumunského území za nezcizitelný a nezadatelný majetek rumunského národa

-          Přinutit všechny zvolené zástupce k čestné práci

-          Uzákonit centrální správní úřady

9. ledna 1932: Codreanu zahajuje předvolební kampaň v tutovském okrsku

Březen 1932: Iorgova a Argetoianova vláda se rozhodla porušit zákon a podruhé zakazuje Železnou gardu. Nezabraňuje to sice v práci propagačních týmů, avšak Codreanovi to znemožňuje hájit se na parlamentní půdě. Tisk hýří odsudky a nactiutrhačnými výroky a volá po zničení Železných gard. Několik legionářů končí zbito a uvězněno na popud úředních rozhodnutí.

17. dubna 1932: I přes všechny tyto ústrky Železná garda vítězí ve volbách v Tutově, následkem čehož se profesor Ion Zelea Codreanu, otec Cornelia Codreana, stává druhým zvoleným poslancem z řad hnutí.

17. července 1932: Konají se řádné parlamentní volby. Železná garda v nich získává 70 000 hlasů, což stačí ke zvolení pěti poslanců.

10. prosince 1932: Corneliu Codreanu vytváří první vyšší stupeň v legionářské hierarchii: post Legionářského  velitele. Náklad stranické tiskoviny dosáhl počtu 35 000 kusů každého vydání. Legie vlastní tiskárnu a dva nákladní automobily.

Duben 1933: Propagandistický tým, přezdívaný „Tým smrti“, vyráží na dvouměsíční cestu po Oltenii, Banátu a Transylvánii. Tým nabyl své přezdívky díky legionářské písni téhož jména a odhodlanosti padnout do posledního muže, aniž by jeho členové jakkoli reagovali na provokace a ozbrojené útoky vůči němu vedené.

Červen 1933: V Aradu (provincie Banát) se koná vůbec první soudní proces s členy „týmu smrti“. Všichni jsou nakonec zproštěni obvinění.

Začátek července 1933: I druhý soud vedený proti členům „týmu smrti“, jenž se tentokrát konal v transylvánské Alba Iufii, končí osvobozením všech obžalovaných.

10. července 1933: Vláda A. Vaidy-Voevoda zakázala otevření tábora komunitních prací ve Visani, kde se více než 200 legionářů mělo podílet na budování šestikilometrové přehradní hráze. Zatčení legionáři byli brutálně šikanováni policií.

4. srpna 1933: Započíná stavba Casa Verde (Zeleného domu) na bukurešťském předměstí Bucurestii Noi (Nový Bukurešť), nacházeícím se na severu města. Původním účelem Casa Verde bylo poskytování útočiště zraněným legionářům. Později sloužil jako hlavní stan legionářského hnutí.

Červenec-srpen 1933: Proti legii a jejím společenským aktivitám byla zahájena štvavá mediální kampaň. Tato pomlouvačná kampaň obviňovala legionářské hnutí ze založení padělačského spolku v transyvánském Rasinari, pro něž pracovali cizinci a financovat ej údajně měli Hitler, Mussolini a Moskva. Nejzavileji si počínaly redakce sídlící v ulici Sarindar, známém to centru židovského tisku.

15. listopadu 1933: K moci přichází liberální vláda I.G. Ducy, jež se pokouší zničit Železnou gardu. Vláda rozjíždí dopsud nevídaný teror proti členům Železné gardy. Na denním pořádku e zatýkání, zákazy výlepu plakátů a shromažďování, potlačování legionářského tisku, atd.

22. listopadu 1933: Padl první legionář. Student jménem Virgil Teodorescu byl zabit policií při výlepu plakátů v Constantě (provincie Dobrudja)

28. listopadu 1933: Legionář Nita Constantin, působící ve funkci řidiče, byl zabit v moldavské obci Jassy.

4. prosince 1933: Corneliu Codreanu vydává memorandum, v němž kritizuje teroristické praktiky liberální vlády. Z vraždění a mučení legionářů obvinil následující členy vlády: I.G. Ducu, Nicolae Titulesca, Victora Iamanddiho, Inculeta, Victora Antonesca, Valera Romana, generálna Dumitresca (šéfa policie) a Eugena Critesca (velitele ochranných oddílů).

9. prosince 1933: Ve valašské provincii Vlasca e zabit rolník Nicolae Baianu.

10. prosince 1933: Ducova vláda potřetí zakazuje Železnou gardu a znemožňuje jí tak účast ve volbách. Bylo zatčeno a uvězněno okolo 18 000 legionářů, Cornaliu Codreanu se však úspěšně skrývá.

Prosinec 1933: V provincii Dobrudža je zabit rumunský Makedonec Gheorge Bujgoli.

29.-30. prosince 1933: Legionáři Nicolae Constantinescu, Doro Belimace a Ion Caranica zavraždili ministerského předsedu I.G. Ducu, jenž stál za nařízením surového teroru vůči legionářskému hnutí. Všichni tři se okamžitě dobrovolně vydali úřadům. Teror narůstá a vládou inscenované vraždy se znásobují.

29.-30. prosince 1933: Codreanův pobočník Sterie Ciumeti, jenž je makedonského původu, je brutálně mučen a následně zavražděn, neboť odmítl prozradit, kde se skrývá jeho vůdce.

30. prosince 1933: V moldavském Tecuci je zabit krejčí Toader Toma. Dva přední deníky Calendnrul (Kalendář) a Cuvantul (Svět) stavějící se pozitivně k legionářskému boji jsou rozprášeny a jejich šéfredaktoři, Nikifor Crainic a profesor Nae Ionescu, jsou odesláni do vězení v Jilavě.

14. března 1934: Tři dny před zahájením soudní pře týkající se zákazu legionářského hnutí se Corneliu Codreanu dobrovolně vydává Válečnému výboru, který byl ustaven k jeho souzení. Výbor je tvořen pěti generály: Ignatem, Constandachem, Comanescem, Donou a Filipem. V roli královského žalobce působí generál Pelrovicescu.

5. dubna 1934: Válečný výbor a vojenský tribunál hlavního města osvobodily legionářské hnutí ve všech bodech obžaloby a propustily na svobodu 52 obžalovaných legionářů. Tři legionáři, kteří zavraždili I.G. Ducu byli odsouzeni k doživotnímu pobytu v pracovním táboře.

Od této chvíle se hlavní stan organizace nacházel v domě generále Gheorgeho Cantacuzina v bukurešťské Gutenbergově ulici. Po tomto osvobozujícím rozsudku prestiž hnutí čím dál tím více rostla. Pro legionáře nastává dlouhé období vyplněné „výchovou pomocí práce“. Komunitní pracovní tábory vyrůstají v každém rumunském regionu. Mezi nejznámější patří ten v Giulesti u Bukureště (zeleninová farma a cihelna), transylvánském Dealul Negru (budování školy), bukovinském Rarau (zotavnovna pro legionáře onemocnivší ve vězení), v besarábské  Cotiugennii Mari (rekonstrukce polozbořeného kostela) a Movila Techirgiol v dobrudžské oblasti (výstavba tábora pro raněné).

5. září 1934: Je odhaleno spiknutí proti Corneliu Codreanovi. Legionářský důstojník a poslanec v jedné osobě Mihail Stelescu byl velmi ambiciózním mužem, jenž se však nechal ovlivnit silami, jejichž cílem bylo zničení legionářského hnutí a pokusil se Codreana otrávit.

25. září 1934: Michail Stelescu je souzen „Radou cti“, složenou ze 23 legionářských velitelů, mezi něž patřil i on sám, jíž předsedal generál Cantatuzino. Stelescu byl uznán vinným a vyloučen z hnutí.

1.ledna 1935: Codreanu ve svém memorandu uvedl výčet aktů teroru ze strany rumunské liberální vlády, mezi něž patří:

18 000 uvězněných

300 hospitalizovaných s vážnými zraněními

16 mrtvých

3 odsouzení

20. března 1935: Codreanu zakládá politickou stranu Totul Pentru Tara (Vše pro vlast), jejíž vedení bylo svěřeno generálu Gheorge Cantacuzinovi.

Červen 1935: V provoz jsou uvedeny stovky komunitních pracovních táborů.

5.července 1935: Je otevřen pracovní tábor na břehu Černého moře Carmen Silva, v němž pod vedením Codreana pracuje na 800 mužů.

20. července 1935: Codreanu ve svém dalším memorandu , primárně adresovaném 242 legionářům v táboře Camota, uvádí vlastnosti, jež musí být krédem každého legionáře: „Každý legionář se musí chovat tak, aby byl zosobněním rčení ‘je opravdový jako legionář.’ Opravdový ze všech úhlů pohledu: ve vztahu k sobě, okolí (ve smyslu chování, postojů, pevnosti víry, respektu, atd.), vlastní organizaci, ke svým souvěrcům,nadřízeným, vlasti a Bohu.“

13. září 1935: Je ustaveno první legionářské finanční centrum a vzniká první legionářské družstvo.

19. září 1935: Je vydáno memorandum určené legionářskému finančnímu centru, v němž vydává pokyny vedoucím  jeho jednotlivých oddělení. Svůj text končí slovy: „Legionářské fiančnictví je novou fází v historii obchodu, pošpiněného židovským duchem. Křesťanské finančnictví je založeno na lásce k lidem a ne na jejich okrádání, obchod vždy musí mít svůj základ ve cti.“

Říjen 1935: Je svolána první schůze třinácti oblastních legionářských vůdců. Z těchto 13 regiónů je složena struktura organizace na celonárodní úrovni.

11. listopadu 1935: Codreanu zakládá „legionářskou kontrolní komisi“, jejímž úkolem je monitorovat, zdali je na všech úrovních hnutí udržována požadovaná úroveň efektivity a morálky.

26. listopadu 1935: Při příležitosti názorové přestřelky mezi legionářským hnutím a nacionalistickou tiskovinou Porunca vremii (Řád času) Corneliu Codreanu vydává další memorandu, v němž deklaruje jeden z hlavních principů legionářské doktríny: „Podle legionářského dogmatu nejsme oprávněni se uchýlit k nečestnému jednání ani vůči svému nepříteli. Jak se chová on vůči nám je čistě jeho záležitostí.“

5. dubna 1936: Codreanu dokončuje práci na prvním vydání své knihy nesoucí název Pentru legionnaires (Mým legionářům).

22. dubna 1936: Je zahájena práce na prvních pracovních projektech tohoto roku, dohromady je po celé zemi rozeseto více než tisíc táborů.

30. května 1936: V memorandu týkajícím se rumunské zahraniční politiky Codreanu odsuzuje kroky Nicolae Titulesca, jenž se snaží o příklon Rumunska k SSSR: „Jednalo by se o zradu rumunského lidu vůči Bohu a morálnímu řádu tohoto světa.“

16. července 1936: Zrádce legií Mihail Stelescu, který pokračoval ve své podvratné a zlovolné činnosti na stránkách svého deníku „Cruciada Romanismuliu“ ( Křižácké tažení rumunskosti) je zabit skupinou deseti legionářů, pro něž se vžilo historické označení Decemviri. Stejného dne je v bukovinském Cernauti komunisty zabit legionář Gheorge Gligor.

1. října 1936: I přes celostátní zákaz vychází v transylvánském Sybiu kniha Cornelia Codreana.

25. října 1936: Je zformován „Oddíl legionářských dělníků“.

5.listopadu 1936: Corneliu Codreanu adresuje své memorandum na téma zahraniční politiky s názvem „Problémy“ králi, politikům a celému národu. Na jeho stránkách uvádí: „Neexistuje Malá dohoda nebo Balkánská dohoda. Kdo v něco podobného věří, nerozumí vůbec ničemu…“

„Dva světy zde stojí tváří v tvář. Všechny diplomatické dohody se v čase války pod jejich tíhou rozpadnou. Tyto dva světy představují na jedné straně státy, v nichž proběhly národní revoluce a jejichž úkolem je ochraňovat kříž a civilizaci milénia a na druhé bolševismus, který se spolu se svými vazaly snaží položit národy na lopatky a rozvrátit křesťanskou civilizaci. Všichni, kdo v dnešních dnech hledí do tváře osudu a celé národní historie mají povinnost požadovat a vymáhat vymanění vnitřní a vnějškové zahraniční politiky z vlivu a kontroly svobodných zednářů, komunismu a judaismu. Jedině za těchto podmínek je možná záchrana našeho národa.“

24. listopadu 1936: Symbolický tým složený ze sedmi legionářských důstojníků (Ion Mota, Vasile Marin, Gheorge Clime, Neculai Totu, Alexandru Cantacuzino, Banice Dobre, otec Ion Dumitrescu-Borsa), odjíždí do Španělska, aby tam bojoval na straně španělských nacionalistů proti komunismu.

13. ledna 1937: Legionáři Ion Mota (švagr Cornelia Codreana) a Vasile Marin padli na španělské frontě u Majahondy, nedaleko Madridu.

26. ledna 1936: Codreanu ve svém dalším memorandu objasňuje legionářský postoj k převzetí moci: „Legionářské hnutí se nikdy neuchýlí k myšlence puče nebo státního převratu. K jeho vítězství může dojít pouze prostřednictvím dovršení vnitřního procesu ve svědomí rumunského národa. Vítězství, jehož bude dosáhnuto touto cestou, bude  skvělé a průzračné, a rozhodně jej nehodláme vyměnit za laciné a pomíjivé vítězství vzešlé z násilného státního převratu.“

12. února 1937: V kostele v Saint Georgani proběhla nad mrtvými těly Moty a Marina „přísaha legionářských důstojníků“, tvořících elitu hnutí. Codreanu zakončil celý chvalozpěv následujícími slovy: „Z tohoto důvodu budete přísahat, že jste srozuměni s tím, že příslušnost k legionářské elitě v našem pojetí neznamená pouze bojovat a vítězit, nýbrž, a to v prvé řadě, zasvětit sama sebe službě pro národ. Idea elitní složky je neoddělitelně provázaná s myšlenkami obětování se a žití obtížného a trpkého života v chudobě. Tohle jsou hranice sebeobětování členů legionářské elity.“

13. února 1937: Mota a Marin jsou pohřbeni v mauzoleu v Casa verde. Pohřební průvod byl několik kilometrů dlouhý, celková účast se odhadovala okolo několika stovek tisíc lidí. Vlna legionářské popularity začala nabývat pozoruhodných rozměrů. Vláda začala pociťovat nejistotu, tudíž za pomoci tisku rozjela proti hnutí další kolo provokací a pomlouvačných kampaní.  Čím dál tím více se začaly objevovat zprávy o puči, jenž měla údajně legie zosnovávat.

2. března 1937: Liberální vláda Gheorga Tataresca započala novou fázi boje proti legionářskému hnutí:

- všechny rumusnké univerzity (v té době představující mocenská centra hnutí) byly uzavřeny na neurčito

- jsou zavřeny též všechny studentské jídelny a ubytovací zařízení

- všechna trestní stíhání legionářských studentů končí vynesením trestu

- všechny legionářské tábory a pracovní projekty jsou zakázány

15. dubna 1937: Ministerstvo války v Bukurešti zahájilo proces s tzv.„Decemviri“, jimž je odepřena možnost obhajoby, navíc nejsou povoleny ani žádné svědecké výpovědi ve prospěch obžalovaných.

27. dubna 1937: Ministerstvo války odsoudilo „Decemviri“. Osm z nich obdrželo doživotní trest v táboře těžkých prací, zbývající dva byli odsouzeni k deseti létům těžkých prací.

18. června 1937: Codreanu vydává memorandum při příležitosti desátého výročí založení legionářského hnutí, jež zakončuje následující větou: „Buďtě opravdoví, spravedliví, čistí, mějte dobrou náladu a chovejte se tak, jak byste chtěli, aby se choval každý Rumun v každém dílčím legionářském distriktu.“

14. července 1937: Corneliu Codreanu odmítá myšlenku vládou prosazované kontroly legionářských pracovních táborů prostřednictvím O.E.T.R. (Úřad pro výchovu rumunské mládeže).

9. října 1937: Umírá generál Gheorge Cantacuzino, vůdčí představitel strany v Totul Pentru Tara.

12. října 1937: Novým vůdcem strany v Totul Penhu Tara je jmenován inženýr Gheorge Clime, jenž do tohoto okamžiku zastával funkci velitele v Buna Vestire.

Říjen-Prosinec 1937: Legionářské podnikání roste na celostátní úrovni: po celé zemi jsou otevírány legionářské restaurace, jídelny a penziony, jsou zakládána družstva a tovární sklady.

11. listopadu 1937: Codreanu zahajuje předvolební kampaň při příležitosti nadcházejících parlamentních voleb konajících se 20. prosince.

30. listopadu 1937: Corneliu Codreanu vydává prohlášení o zahraniční politice. Mimo jiné praví: „Stavím se proti velkým západním demokraciím, stavím se proti Malé dohodě, stavím se proti Balkánské dohodě a neuznávám žádné svazky se Společností národů, jíž nevěřím. Jsem pro rumunskou zahraniční politiku po boku Říma, Berlína a dalších států, v nichž proběhla národní revoluce proti bolševismu. Nejpozději 48 hodin po vítězství legionářského hnutí zformuje Rumunsko novou alianci s Římem a Berlínem, a započne tak svou svou historickou misi ve světě ve jménu obrany kříže, kultury a křesťanského náboženství.“

20. prosince 1937: Navzdory vládnímu teroru proti jeho členům získává legionářské hnutí v parlamentních volbách plných 16 procent hlasů, což dostačuje k získání 66 křesel.

28. prosince 1937: Následkem prohraných voleb rezignuje Tatarescova vláda. Sestavením nového kabinetu je pověřen Octavian Goga.

13. ledna 1938: Při příležitosti výročí úmrtí Moty a Marina Codreanu ustavuje v rámci legionářských jednotek speciální „Motův a Marinův oddíl“ pod velením Alexandru Cantacuzina. Členové tohoto elitního oddílu dostali do vínku motto „Připraveni zemřít“. Sympatie k legionářskému hnutí mezi rumunskými masami závratně rostou.

8. února 1938: V důsledku pomlouvačné kampaně ze strany Cuzovy a Gogovy vlády, a úmrtí několika legionářů, zabitých stoupenci „nacionalistické vlády“ se Codreanu rozhodl upustit od předvolební kampaně.

10. února 1938: Král rozpouští Cuzovu a Gogovu vládu. Sestavením nového kabinetu je pověřen patriarcha Miron Cristea.

12. února 1938: Státní převrat zosnovaný králem Carolem II.má za následek:

- anulování ústavy

- odročení voleb

- potlačení aktivit politických stran

- uvedení duchovního vůdce rumunské ortodoxní církve do funkce prezidenta státní rady

- jmenování Armanda Calinesca, budoucího vraha Cornelia Codreana, ministrem vnitra

21. února 1938: Codreanu, aby se vyhnul konfliktu s autoritami, se rozhodl rozpustit stranu Totul Pentru Tara a upustit od veškerých výdělečných aktivit legionářského hnutí.

22. února 1938: Codreanu zasílá protestní nótu královským úředníkům, v níž odsuzuje státní převrat a schválení nové ústavy.

5. března 1938: Vláda odvolává všechny placené státní zaměstnance přináležící k legionářskému hnutí z jejich funkcí (týká se to jak ministrů, tak i profesorů, učitelů a ostatních státních zaměstnanců)

25. března 1938: Codreanu zasílá dopis profesoru Nicolae Iorgovi, který proti legionářskému hnutí vedl štvavou kampaň ve svých novinách „Neamul Romanesc“ (Rumunský lid). Ve svém dopise jej obviňuje z nedostatku charakteru a odsuzuje jej k hanbě tváří v tvář vlastnímu národu a jeho historii: „Křičím na vás z hlubin své trýzněné duše a stejně na vás budu křičet i z hlubin vlastního hrobu: jste po duchovní stránce nečestná osoba, jež ubližuje našim nevinným duším, avšak ani vy, profesore, ani ostatní lidé nesoucí zodpovědnost za tyto krvavé a neopodstatněné represe, se z naší strany nesetkáte s žádným násilím, ba dokonce ani s odporem.“

29, března 1938: Codreanu zasílá dopis šéfredaktorovi listu „Neamul Romanesc“, v němž se nesuohlasně vyjadřuje k reakci profesora Nicolae Iorgy, který ji zveřejnil, aniž by předtím publikoval text původního dopisu. Dožadoval se tedy jeho opožděného otisknutí, neboť tak prý přikazuje kód cti.

30. března 1938: Profesor Nicolae Iorga namísto odpovědi kontaktuje státního zástupce a požaduje proti Codreanovi zahájit trestní stíhání za urážku na cti. Obžaloba pak následně poslouží coby klíčový dokument pro vládní postup vůči Codreanově osobě, rezultující v jeho zavraždění 30. Listopadu 1938.

17. dubna 1938: Codreanu je uvězněn v Predealu. Započíná Velká persekuce, jejímiž strůjci jsou král Carol a jeho ministr Armand Calinescu. Stovky předních legionářů jsou poslány do koncentračních táborů, desetitisíce řadových legionářů jsou pozatýkány a uvězněny.

19. dubna 1938: Codreanu z podnětu profesora Iorgy odsouzen vojenským tribunálem v Bukurešti k šesti měsícům vězení, což je nejvyšší možný trest. Vláda již však v dané době shromažďovala podklady pro další soudní řízení, na jehož základě měl být Codreanu prohlášen vlastizrádcem, který se svou zemi pokoušel zaprodat nacistům a organizoval revoluci proti panujícímu režimu.

23. května 1938: Před totožným vojenským tribunálem v Bukurešti probíhá druhý proces proti Codreanovi. Veřejnost je vyloučena ze soudního řízení, vstup je povolen jedině zástupcům tisku.

27. května 1938: Vojenský tribunál vynáší rozsudek v druhém procesu proti Codreanovi, jenž je na základě vylhaných obvinění odsouzen k deseti létům těžké práce.

16. června 1938: Čelní legionáři, jež nebyli uvězněni, se chápou organizace hnutí. Ion Belgea znovuoživuje „nástupnický řád velení organizace.“ Jsou v něm zahrnuti Ion Belgea, Iordache Nicoara, Horia Sima, Ion Antoniu, Constantin Papanace a Gheorge Dragomir-Jilava.

11. července 1938: Ion Belgea je zatčen, velení se ujímá Ion Antoniu. Po pár dnech je však zatčen i on, jeho místa se tudíž ujímá Constantin Papanace.

23. července 1938: Constantin Papanace je uvězněn, obratem je však zase propuštěn. I přesto však velení předává Horiu Simovi a prchá na venkov, kde se snaží ze své stopy setřást policejní zvědy.

8.-12. září 1938: Po celé zemi rostou jako houby po dešti nové koncentrační tábory, jež se následně plní legionáři, kteří jsou masově zatýkáni. Zbývající legionáři jsou štváni jako divá zvěř, mučeni a zabíjeni.

Začátek října 1938: Nastává druhá reorganizace velících složek organizace: Velení se nyní skládá z Vasile Cristesca, Alexandru Cantacuzina, otce Dumitresca-Borzy, Horia Simy, Constantina Papanaceho a Nicolae Petrasca.

Říjen 1938: Nastává měsíc manifestů a memorand ze strany legionářského velení, studentských organizací, úředních osob a dalších subjektů, volajících po ukončení teroru. Je voláno po revizi případu Cornelia Codreana, začíná však eskalovat konflikt mezi králem a národem v otázce zodpovědnosti.

10. listopadu 1938: Při příležitosti králova odjezdu na zahraniční cesty rozesílá legionářské velení komuniké, v němž je odhalen plán ministra Armanda Calinesca na zavraždění Cornelia Codreana.

13. listopadu 1938: Král Carol II. Odjíždí do Londýna a do Paříže.

30. listopadu 1938: Na přímý příkaz ministra vnitra Armanda Calinesca jsou v tanabešťském lese 30 km od Bukurešti při převozu z jednoho vězeňského zařízení do druhého policií zavražděni Corneliu Codreanu a členové akčních skupin „Nicadori“ a „Decemviri“.

1. prosince 1938: Je vydán manifest podepsaný Vasile Christescem a knězem Dumistrescu-Borsou, v němž jsou legionáři nabádáni ke klidu a sebekontrole. Legionářské hnutí započíná nový, podzemní život. Zostřují se perzekuce, dochází k zatýkání a hromadným exekucím bez jakéhokoli práva na spravedlivý proces. Tenze mezi králem a vládou na jedné straně a národem stavícím se na odpor vůči nespravedlnostem a barbarským metodám na straně druhé začíná eskalovat a nebezpečně se blíží bodu varu.

15. prosince 1938: Tímto datem započíná exilový život legionářů. První z nich tajně prchají do Polska.

8. ledna 1939: Druhá skupina legionářů opouští rodnou zemi a následně rovněž překračuje polské hranice.

26. ledna 1939: Profesor Vasile Christescu je zavražděn policejními složkami.

4. února 1939: Horiu Sima společně se skupinou spolubojovníků překračuje maďarské hranice a o čtyři dny přijíždí do Berlína.

8. února 1939: Skupina legionářů složená z Enachea Nadoleana, Martina Vuca, Ghermana, Dragose Popoviciho, a Dr. Iona Iova, jež připravovala atentát na Codreanova vraha Armanda Calinesca je zatčena a všichni její členové jsou na místě zastřeleni. Jejich těla jsou následně naházena do kremační pece.

27. února 1939: Constantin Papanace spolu s několika dalšími legionáři utíká přes Československo do Berlína.

Květen 1939: V Berlíně se konstituuje nové legionářské velení, mezi jehož členy patří: otec Ion Dumistrescu-Borsa, Constantin Papanace, Horia Sima, Ion Victor Vojen, Victor Silaghli a Alexandru Constant.

21. září 1939: Kat legionářského hnutí Armand Calinescu je zabit skupinou devíti legionářů, jež si později vysloužila přezdívku „Rasbunatorii“(Mstitelé). Jmenovitě jde o Miti Dumistresca, Cezara Popesca, Traiana Popesca, Nelu Moldoveana, Iona Ionesca, Iona Vasiliu, Marina Stanciulesca, Isaia Ovidia a Gheorge Paraschivesca. Po zabití tyrana legionáři ohlásí veřejnosti tento čin prostřednictvím rádia: „Armand Calinescu, předseda rady ministrů, byl zabit skupinou legionářů. Jsme synové Rumunska z prahovského regionu a vykonali jsme bolestnou nutnost. Potrestali jsme toho, z jehož popudu byl zavražděn velký Rumun Corneliu Zelea Codreanu.“

Poté se dobrovolně vzdali úřadům. Po osmihodinovém mučení byli zabiti policií, aniž by se dočkali soudního procesu. Jejich těla byla veřejně vystavena na náměstí před zraky ostatních občanů.

21.-22. Září 1939: Dochází k dalšímu velkému masakru. Nová vláda generále Argeseana nařizuje okamžité zastřelení všech vyšších legionářských šarží nacházejících se tou dobou v některém z rumunských koncentračních táborů či věznic. Z několika tisíc uvězněných legionářů jich v těchto dvou dnech zaplatí životem 252. Později tuto nejvyšší cenu zaplatí několik stovek dalších legionářů.

Leden 1940: Otec Dumistrescu-Borsa, Alexandru Constant a Victor Vojen rezignují na své posty v exilovém berlínském velitelském štábu a jejich pravomoce přecházejí na Horiu Simu a Constantina Papanaceho.

Leden-březen 1940: V Rumunsku je zformována legionářská delegace složená z Ilie Gameaty, Corneliu Georgesca, Radu Mironovici ho (všichni tři patří k zakládajícím členům hnutí), Augustina Bidiana a Dr. Vasile Noveana, která pokračuje ve vyjednávání s králem Carolem II., jež započalo v prosinci 1939.

28. března 1940: První legionářská delegace (konkrétně Radu Mironovici a Constantin Stoicanescu) přijíždí do Berlína s pověřením sjednat podmínky pro klid zbraní a vyjednat návrat legionářských uprchlíků.

2. května 1940: Druhá legionářská delegace zosobněná Constantinem Stoicanescem a Augustinem Bidianem doráží do Berlína. Horia Sima a Constantin Papanace odesílají dopisy určené králi Calolovi II., v nichž vysvětlují náhled legionářského hnutí na zahraniční politiku, postavený na antikomunistickém postoji.

5. května 1940: Horia Sima spolu se skupinou dalších legionářů opouští Německo a potají přijíždí do Rumunska, kde je 19. Května zatčen.

13. června 1940: Horia Sima je propuštěn.

23. června 1940: Horia Sima je přijat na audienci ke králi Carolovi II.

3. července 1940: Padla Tatarescova vláda. Třem legionářům (Horiu Simovi, Dr. Vasile Noveanovi a Augustinu Bidianovi) se podaří zaujmout posty v novém Gigurtově kabinetu.

7. července 1940: Horia Sima rezignuje na svou novou pozici a je nahrazen jiným legionářem Radu Budisteanem.

Konec července 1940: Dochází ke vzniku „legionářského fóra“, jehož rozhodnutí mají být nenapadnutelné. Jeho řady tvoří: Horia Sima, plukovník Zavoianu, Popescu-Buzau, Aristotel Gheorgiu, Vasile Iasinschi, Corneliu Georgescu, Ilie Gameata, mile Lefter, prof. Traian Braileanu a Radu Mironovici.

16. srpna 1940: Je povolena hromadná legionářská audience u krále, jíž se účastní Horiu Sima, Corneliu Georgescu a Radu Mironovici, není však dosaženo žádného přijatelného výsledku.

3. září 1940: V návaznosti na manifest sepsaný 1. září, v němž Horia Sima volá po abdikaci krále Carola II., dochází k vlně proticarolistických demonstrací v centrech všech větších měst, během nichž je zabito osm legionářů.

4. září 1940: Generál Ion Antonescu je pověřen sestavením nové vlády.

5. září 1940: Generálu Antonescovi je svěřena absolutní moc. Ústava z roku 1938 pozbývá platnosti. Legionáři, jež byli uvězněni 3. září, jsou propuštěni.

6. září 1940: Král Carol II. abdikuje pod nátlakem legionářských sil. Legionářskému hnutí je dána možnost podílet se na vytvoření nové vlády. Téhož dne zasedá legionářské fórum, jež představuje hlavní rozhodovací orgán hnutí a ústy Cornelia Georgesca (jednoho ze zakladatelů legie) jmenuje Horiu Simu nástupcem Cornelia Codreana.

14. září 1940: Je vyhlášen tzv. „národní legionářský stát“. Ve vládě, jíž předsedá generál Antonescu zasedá i několik členů legionářského hnutí, jmenovitě:

Horia Sima  – viceprezident

Vasile Iasinschi  – ministr práce a veřejného zdraví

Traian Braileanu  – ministr výchovy a vzdělávání

Ion Protopopescu – ministr pro hospodaření se státním majetkem

Michel Sturdza – ministr zahraničních věcí

Comliciu Georgescu  – ministr kolonizace

Constantin Papanace  – ministr financí

A.Constant  -  ministr propagandy

Horia Cosmovici – státní tajemník

generál Ion Petrovicescu – ministr zahraničních věcí

23. listopadu 1940: Legionářské Rumunsko se přidává k tripartitní smlouvě podepsané 27. Září Německem, Itálií a Japonskem.

25. listopadu 1940: V jihlavském vězení započínají práce na exhumaci Cornelia Codreana, „Nicadorů“ a “Decemvirů“, kteří byli 29. a 30. listopadu 1938 zavražděni na rozkaz Armanda Calinesca s tichým souhlasem vlády a krále Carola II.

27. listopadu 1940: Dav legionářů podílejících se na těchto pracích se při spatření ostatků jejich velkého vůdce a dalších mučedníků nedokáže ovládnout a v záchvatu vzteku popraví 64 představitelů minulých politických režimů, kteří jsou tou dobou v Jilavě uvězněni z důvodu mučení a masakrování legionářské mládeže.

29. listopadu 1940: Generál Antonescu podniká oficiální kroky směřující k vyhnání členů legionářského hnutí z vládních řad.

12. ledna 1941: Generál Antonescu se snaží zasadit ránu do srdce legionářského hnutí návrhem na jmenování Vasile Iasinschiho, tou dobou ministra veřejného zdraví, velitelem legionářského hnutí. Generál tento návrh pronáší před ministrem  financí Constantinem Papanacem, byl však samozřejmě zdvořile odmítnut.

13. ledna 1941: Legionářské kruhy se dozvídají, že generál se již delší dobu chystá na setkání s Hitlerem a nazítří má odcestovat do Berlína, kde se mají oba muži osobně setkat. Ještě téhož dne přichází telegram z Berlína vznášející požadavek účasti Horia Simy na zmíněné konferenci. Legionářský vůdce však po poradě s ostatními vysokými činovníky hnutí tak odmítl učinit, neboť se o celé záležitosti dozvěděl příliš pozdě.

14. ledna 1941: Generál Antonescu probírá na setkání s Hitlerem možnost rumunské účasti v případné válce se SSSR. Vypadá to, že je této možnosti za určitých okolností nakloněn. Jednou z jeho podmínek je německá neutralita v otázce srovnání účtů mezi ním a legionářským hnutím. Jeho hlavním argumentem je, že celá armáda je na jeho straně a je připravena jej následovat. Vývoj příštích událostí ukazuje, že zmíněný argument měl pro Hitlerovy kalkulace větší váhu nežli ideologická blízkost legionářského hnutí a jeho duchovní vliv na rumunský národ. Způsob, jakým generál Antonescu celý problém předestřel, svědčí o tom, že v krátké době plánoval podniknout proti legionářskému hnutí patřičné kroky.

15. ledna 1941: Generál se vrací zpět do země. Chápe se běžné agendy, aniž by viceprezidenta rady státu a předsedu legionářského hnutí v jedné osobě Horia Simu jakkoli informoval o obsahu schůzky s führerem. Téhož dne je rumunský velvyslanec v Berlíně Constantin Graceanu povolán do Bukurešti na “konzultaci.” Mazanost tohoto kroku vyplynula na povrch až o něco později. Generál Antonescu totiž zamýšlel odvolat několik legionářských ministrů, což mělo být prvním dějstvím plánovaného státního převratu. Bylo tedy nezbytné, aby si nikdo z Berlína nemohl stěžovat ministru zahraničních věcí a protestovat proti užití síly.

16. ledna 1941: Vyplouvá na povrch, že německá ambasáda na rozkaz velvyslance Fabricia (otevřeného nepřítele legionářského hnutí) rozšiřuje falešné zprávy o negativním klimatu v zemi zapříčiněném postojem legionářů. Falešná obvinění jdou tak daleko, že se má za to, že ve všech velkých městech se legionáři potýkají s armádou; že jejich chování vyvolává v řadách populace obavy; že armáda již nadále není schopná se vypořádat nestydatostmi a provokacemi legionářských oddílů, a že generálu Antonescovi nezbyde nic jiného než přikročit k mimořádným opatřením. Tyto zprávy se šíří rychlostí světla. Generál jim dopřává sluchu čekaje na psychologický zvrat veřejného mínění a tím i vhodný moment k zahájení své politicko-vojenské ofenzívy. Rovněž německá ambasáda je lačná těchto novinek (jež ostatně sama rozšiřuje) a následně je ve formě pomluv na adresu legionářského hnutí přeposílá do Berlína.Legionářské hnutí je podle nich nedisciplinované a  neschopné čelit vyhroceným politickým momentům, přičemž lze vyslovit pochybnost, že bude Říši užitečné při tažení v SSSR. Legionářské hnutí muselo být jednoduše zdiskreditováno jak v Rumunsku, tak i v Německu, aby nastala ta správná chvíle pro generálův autoritativní zásah.

17.-18. ledna 1941: Zatímco se legionářští ministři nic zlého netuše věnují každodenním aktivitám, generál Antonescu spolu se silami, jež jej podporují, činí poslední nezbytné kroky zajišťující úspěch státního převratu ujišťuje se, že všechna vina padne na legionářské hlavy.

19. ledna 1941: Je zavražděn německý major Doring, velitel vojenského transportu do Bulharska. Antilegionářská koalice připravující státní převrat se okamžitě nechává slyšet, že k realizaci tohoto činu došlo z důvodu mnoha pochybení ze strany ministra vnitra, generála Petrovicesca. Dosáhla tím dvojího vítězství: byla to ideální záminka pro odstranění legionáře z jednoho z nejdůležitějších ministerských postů a zároveň se jednalo o výjimečně dobrou příležitost k rozzlobení Hitlera, jehož hněv se následně měl obrátit proti hnutí.

Když byl vrah uvězněn a vyšlo najevo, že se ve skutečnosti jednalo o Řeka, jenž do Rumunska přicestoval na vlastní pas, bylo již příliš pozdě na opětovný zvrat veřejného mínění a pozměnění tónu zprávsměřujících do Berlína. Generál Antonescu osobně rozpouští „komisi pro romanizaci“ skládající se výhradně z legionářů.

20. ledna 1920: Generál Antonescu podniká sérii protilegionářských výpadů, aniž by je předem konzultoval s radou ministrů, což jednoznačně nahrává myšlence, že státní převrat byl již dlouho na spadnutí. Odvolává generála Petrovicesca z pozice ministra vnitra bez sebemenšího varování či důvodu.Ministr zahraničních věcí Michel Sturdza již byl podobným způsobem odvolán 8. prosince 1940. Eliminace ministra vnitra dovršuje dobře připravený plán, jehož důsledky na sebe nenechají dlouho čekat.

Jestliže v legionářských kruzích dříve převládalo přesvědčení, že propuštění ministra vnitra Michela Studrzy bylo jedním z generálových občasných vrtochů, jenž z dlouhodobého hlediska nebude mít většího významu, propuštění generála Petrovicesca je probralo z letargie. Jednalo se o vskutku nemístný tah. V Bukurešti vypukly velké protestní akce.

Generál Antonescu , aby zvýšil šance na své vítězství, svolal na následující den do Bukurešti legionářské prefekty z celé země, údajně z administrativních důvodů. Velká většina z těchto prefektů bude následně uvězněna, obžalována a odsouzena.

21. ledna 1941: Zatímco prefekti se sjíždějí do hlavního města v dobré víře, že se jedou zúčastnit administrativního kongresu, jejich místa zaujímají armádní prefekti. Jejich seznam byl již připraven několik dní předem. Převzetí prefektur proběhlo vojenskou cestou bez jakéhokoli náznaku pravidel běžných při předávání úřadů – jak tomu ostatně bývá zvykem při každém puči.

Další dva legionáři jsou propuštěni ze svých postů čistě z vůle generála Antonesca: tentokrát se jedná o náčelníka tajných služeb Alecu Ghicu a náčelníka bukurešťské policie Radu Mironoviciho. Jedná se o další neklamný důkaz generálových opravdových záměrů.

Zpráva o propuštění generála Petrovicesca se šíří po celé zemi, část legionářů dokonce vyprovokuje k reakci. V místech, kde se byli schopni shromáždit, se zabarikádovali a vzdorovali armádním silám.

Článek The Legionary Movement in Romania byl převzat ze stránek vydavatelství Wermod and Wermod.

Související články:

1. Legionářské hnutí v Rumunsku, část 1
2. Corneliu Codreanu a Železná garda, část 1
3. Mircea Eliade: Svoboda

Autor: Radim Lhoták

Podle staré védské kosmologie se nacházíme v období konce noci Svaroga (Svarog – slovanský bůh a praotec rodů) a na povrch začíná pronikat pravda o historii národů a jejich duchovních kořenů. Končí 2000 let éry křesťanství a zdánlivě neporazitelné vlády parazitů. Je nyní důležité, aby se všechny seriózní vědecké, badatelské ale i jiné duchovní kapacity chopily dosud utajených zdrojů svědčících o dávné minulosti a přepsaly kulturní, geopolitickou i duchovní historii národů zpět podle skutečnosti a pravdy. Jen na takový základ bude možné navázat obrodný proces, jímž se lidé pozvednou ze současné krize zasahující všechny sféry lidského života.

Hybné síly dějin

Dějiny lidstva se odvíjejí působením sil, v nichž od dávnověku lidé spatřovali znamení Krve a Ducha. Spojení krve a ducha má odraz v oblasti srdce každého člověka. Zde se nachází motor krevního oběhu a energetické centrum Ducha. Krev a Duch mají proto hluboký a nesdělitelný význam přesahující omezené lidské vědomí. Ne nadarmo se hovoří o tom, že nejzákladnější životní impulsy lze rozpoznat srdcem, nebo také otevíráním srdce. O bazálním a nevědomém významu těchto sil vypovídá rovněž jev zvaný telegonie. Podle něho muž a první milovník vtiskne ženě svůj obraz krve a ducha, nesmazatelný to charakter rasy a rodu patrný na genetické úrovni jejích potomků.

Při neskresleném pohledu na lidské dějiny si nelze nevšimnout, nakolik dějinné události zrcadlí existenciální zájmy lidských rodů a duchovní proudy, které je vedly na cestě prosperity či pouhé sebezáchovy. S výjimkou dvou posledních tisíciletí jsou dějiny lidstva dějinami kmenových společenství, v nichž pokrevně příbuzné rody konaly pod duchovním vedením svých kněží, volchvů, žreců či druidů v souladu s bohy, které uctívaly a jimž dávaly přednost před jinými. Organickou skladbu těchto kmenů tvořily čtyři základní kasty: kasta duchovních, kasta vojáků, kasta rolníků a kasta řemeslníků. Vedení kmene bylo vloženo do rukou knížete, jehož volil sněm stařešinů a vážených mužů – zástupců jednotlivých zúčastněných rodů. Takový aristokratický systém moci platil přinejmenším pro jádro mocných árijských a slovanských národů, které byly hlavními tvůrci dějin starověku. Od knížete bylo vyžadováno, aby se v jeho osobě snoubily ryzí kvality krve a ducha. Jinými slovy musel to být člověk ušlechtilý, silný, statečný, moudrý a spravedlivý. Tyto vlastnosti zaručovaly, že bude konat ve prospěch kmene či celého svazku spojených rodů v jeden kulturně identický celek.

Například je dokladováno, že v druidské tradici musel vyvolený vládce nahý před očima všech vykonat zasvěcující rituál sňatku s bohyní země, v němž prokazoval všechny mužné kvality, krásou a zdatností počínaje, moudrostí a rozhodností konče, aby si zasloužil zalíbení bohyně, která se s ním po té spojila v milostném aktu. Tak byla zaručena vláda pro blaho kmene a požehnání bohů k úrodnosti celého jím osídleného kraje. Pokud zvolený vládce v některé ze zkoušek neobstál, byť se jednalo třeba o tělesnou vadu, byl diskvalifikován a vyřazen z kandidátství o knížecí stolec. (Mimochodem, Idea posvátného sňatku symbolizující harmonické a plodné spojení základních sil života (jin a jang, ženského a mužského principu) má prastaré kořeny ve všech známých kulturách civilizovaného světa a vžil se pro něj název „hieros gamos“.)

Utajená historie

Je známo, že velcí a osvícení panovníci starověku, kteří se zapsali jako hrdinové do legend národů, byli vychováváni nejvyššími knězi v duchovních chrámech své doby. A je lhostejné, zda se jednalo o chrámy kamenné či posvátná lesní zákoutí. Dějiny národů jsou přímo spojeny s těmito osvícenými muži, jimž byly přisuzovány vyšší božské vlastnosti a schopnosti. V legendách se mluví o božím vtělení. Příkladem budiž kníže Bogumír (1), Árij Osedeň (2), Bus Běloraj (3) a další. Doklady o nich nalezneme například v nově objevené Velesově knize. Tito dokázali sjednotit kmeny navzdory jejich nevraživosti a vytvořit silné a duchovně vyspělé říše.

Nebudeme tvrdit, že život našich pohanských předků byl idylický. Bylo mnoho neshod a válek mezi národy složenými z kmenů, které si vytvořily vlastní verze duchovního vyznání a šly vlastní cestou pod vedením svých vůdců či praotců. V závislosti na měnících se klimatických a geopolitických podmínkách docházelo ke stěhování národů, jež se mezi sebou střetávaly v boji o nová působiště. Germáni a Sasové po exodu z indo-íránských zemí a po oddělení od slovanských kmenů obsadili Skandinávii, později táhli zpět do Evropy a způsobili svým dávným bratrům nemálo strázní a bolesti. V severských ságách figuruje jako boží vtělení i jeden z jejich vůdců kníže Odin, jehož vláda byla spojena s územím, kde se nacházel legendární Asgard Irijský (současný Omsk)(4). Hunové útočili od hranic Číny (původně se nazývali Chanové), Avaři přitáhli z kavkazsko-mongolských stepí, Rusové si přisvojili oblast sedmiříčí na dolním Urale, Sloveni a Češi zamířili do karpatských oblastí, Srbové a Chorvati na Balkán atd. Je nekonečně dlouhý seznam válečných střetů v předlouhé historii našich národů, přesto se jedná o slavné dějiny hledání svobodné a důstojné existence člověka v jeho přirozené pospolitosti.

Je naprosto zarážející, s jakým neporazitelným přesvědčením popisuje novodobá historie pohanské dějiny evropských národů jako izolovanou a zaostalou kulturu jednoho z nevýznamných kmenů tehdejší Eurasie Keltů, z něhož učinila původní etnikum celé západní a střední Evropy. Na Rusko a praslovany je potom nahlíženo jako na společenství divokých kmenů nalézajících svá útočiště v lesích a žijících málem na stromech. To vše jen proto, aby tak byla zapomenuta slavná historie árijsko-slovanských předků a jejich mocných říší. Nelze v této souvislosti nevzpomenout historiky utajenou slovansko-árijskou říši z názvem Tartaria. Málokdo je dosud ochoten připustit, že věhlasné tatarské nájezdy do Evropy nebyly dílem nějakých Mongolů, kteří o takové historii svých předků nemají ani potuchy, nýbrž že šlo o spojenecká vojska Slovanů (Tartaři, odtud Tataři), kteří pořádali trestné výpravy v reakci na křižácká tažení a genocidy vedené křesťanskou Evropou proti západním Slovanům a Kyjevské Rusi za účelem jejich christianizace. Čingischán je titul vrchního velitele těchto spojeneckých vojsk, které slučovaly brané síly z jednotlivých chanátů příslušných slovanským rodům a jejich državám. Tatarské nájezdy byly nezištnou pomocí dosud svobodných slovanských národů svým západním bratřím. Obyvatelé Tartarie nikdy nezavedli otroctví a neznali vykořisťování člověka člověkem. Jen tak se mohli domnívat, že uštědří-li svým nepřátelům morální lekci, tito zvěstovatelé nových pořádků zanechají svého zločinného jednání. Jak hluboce se mýlili!

Křesťanská anti-epopej

Zmínili jsme, že poněkud jiná byla dějinná situace v posledních dvou tisíciletích. Narážíme tím na rozpínavý vliv křesťanské duchovnosti. Křesťanství oproti starším duchovním směrům povětšinou postavených na védské tradici vyškrtlo ze svého učení rod i s jeho mocí. Záměrem byl vznik všeovládající moci duchovní, která si namísto bohů přivlastnila nárok určovat moc světskou podle vlastních kritérií zasvěcení. Tak vznikl základ parazitické moci feudální a v témže důsledku i parazitické moci buržoazní (ve finále odosobněné moci peněz a kapitálu s oligarchickými parazity v pozadí). Z člověka se namísto rodové příslušnosti stal občan státu a později světoobčan v důsledku nadnárodních zájmů takových politických celků expandujících za své původní hranice. V nich se rozplizlá a organicky nezakotvená pozice světoobčana promítá do individualistického odcizení a vposled do bezmocnosti zotročených jedinců imperiální a kapitalistické doby. Tento úpadek lidské důstojnosti jen pečetí ezoterické směry myšlení a meditačních praktik tzv. „nové spirituality“, která má nahradit křesťanskou víru. Účelem takové ezoterie je potlačit lidskou osobnost a neutralizovat její bytí prostřednictvím iluze všeobecné lásky a harmonického soužití v procesu smíření se s danou skutečností. Představa, že dostatečná většina lidí probuzených či osvícených „esencí“ božské milosti automaticky nastolí novou společnost lásky a dobra, je více než hloupá, je totiž zničující pro nás pro všechny.

Křesťanství v průběhu minulého tisíciletí napáchalo dalekosáhlé škody na kulturním vývoji lidstva, přičemž jeho hlavní starostí bylo zničit rodovou paměť geneticky napojenou na organické doby védské kultury. Tak došlo k tomu, že byla utajena a přepsána slavná historie kultur slovansko-árijských národů a zapomenuty všechny důležité hodnoty a mezníky, jimiž se utvářel duch času v životě člověka. V tomtéž období byly vypáleny starověké knihovny dokumentující desítky tisíc let dějin národů žijících z tradic védské moudrosti.

Nutno ovšem dodat, že počátky křesťanství nevypadaly tak jednoznačně revizionisticky a často inspirovaly i vůdčí osobnosti starého světa, které v něm viděly jen myšlenkový rozvoj védského učení. Nově odkryté prameny minulosti nám ukazují, že původní křesťanství převzalo mnoho z védské tradice. Nakonec se zdá, že i judaistická bible je svévolným kompilátem dávnějších védských a babylonských legend upravených pro potřeby židů coby vyvoleného národa. Ono křesťany potírané „pohanské“ náboženství znalo trojjedinost boží v podobě Triglava – svaté trojice bohů Svaroga, Peruna, Svantovíta – otec, syn a duch svatý. Znalo své spasitele a mesiáše představující vtělení boží. Ježíš Kristus byl pouze jedním z nich. Znalo legendy o potopě, o Moskově (Noemově) arše (5), rovněž tak proroctví o Palestině, coby zemi zaslíbené, a další. Podle původních zdrojů nebyl Kristus ukřižován, nýbrž jako kacíř měl být ukamenován, ale protože byl potomek vznešeného rodu, byla mu přisouzena smrt oběšením. (Podle některých vyznavačů islámu Krista ani nepopravili.) Pověst o ukřižování Ježíše Krista se objevila v  Novém zákoně teprve v čase po ukřižování knížete Buse Běloraja, který byl poražen v bitvě Slovanů s Góty (Germány). Tento Bus Bělojar vládl na Rusi a sjednotil Slovanské kmeny, jejichž moc zasahovala až do Římského impéria. Císař Konstantin tehdy ustanovil římsko-katolickou církev a kníže Bus nakažen ideami křesťanství začal hlásat Hospodina i na své rodné půdě. Stal se tak ikonou křesťanství, přestože jeho učení bylo směsicí křesťanské a védské moudrosti. Stalo se tak přes odpor jeho otce, který měl v dobré paměti násilné pogromy při christianizaci Arménie. Ukřižování Buse Bělojara i s jeho věrnými stařešiny se stalo pro křesťanskou obec příkladem utrpení člověka za spásu národů, člověka, který byl ve své době považován za boží vtělení a mesiáše, jehož příchod byl prorokován 400 let po Kristu.

Znamení nové doby

Vraťme se však do dnešního světa. Stojíme na křižovatce a rok 2012 je z mnoha hledisek znamením nové doby. Jakou cestu zvolíme? Jaká poučení nám k odpovědi na tuto otázku skýtají probouzející se dějiny našich národů? Současná západní civilizace má stejně daleko ke křesťanské duchovnosti, jako měla Římská říše daleko k helénským tradicím v době svého úpadku. Změna je nutná. Kde se však ukrylo znamení krve a ducha, jímž se utvářejí lidské dějiny? Obě tyto síly byly zadupány do země. Mocnosti tohoto světa ničí hlas krve svým destruktivním tažením proti tradiční rodině, proti národnímu uvědomění a vlastenectví, proti přirozeným tradicím a sounáležitosti. To vše za pomoci liberálních ideologií humanismu, multikulturalismu, občanské společnosti a moderního rovnostářství týkajícího se pouze zotročených vrstev společnosti. Síla ducha pak doznala největší atrofie v dějinách lidstva. Z duchovních systémů a řádů minulosti nezbylo takřka nic. Nadvláda materialismu, profánní vědy, trhové politiky, otroctví peněz a konzumu učinily z člověka manipulovatelné zvíře chycené do sítě demokratických iluzí a právního státu postrádajícího smysl pro spravedlnost, svobodu a lidskou důstojnost. Lidé žijí na úrovni základních instinktů, jako zvířata, a nakonec i ve společenství zvířat, psů a koček, jimiž se obklopují a na nichž jsou stále více mentálně závislí, spatřujíc v nich ryzí a nezištné bytí podobně jako u malých dětí. V takovém duchovním stavu není východiska z žádného marasmu.

Cesta obnovy rozhodně nebude snadná ani rychlá. Především bude nutné vytvořit novou kastu duchovních autorit, pravých učenců, kteří dají svým národům ideje, duchovní směr a vychovají pro ně ušlechtilé a moudré vůdce. K tomu, aby takový kněžský stav vůbec mohl vzniknout, musí být po něm nejprve vytvořena poptávka. To se ale musí mnoho lidí probudit ze své existenční letargie z obstarávání, otrocké práce a honby za penězi. Možná jim pomůže dostatečná míra nouze. Dále je nutné obnovit kastu bojovníků pod duchovním vedením kněží. Potřebujeme nutně své hrdiny, své bojary, novodobé bohatýry. V dnešní době nejde tak o válečníky, jako spíše o politické vůdce, kteří zajistí národům území celistvost, přístup ke zdrojům a novým technologiím, které musejí být spravedlivě sdíleny všemi existenčními entitami a světovými polaritami. Tyto politiky si zvolí sněm stavovských zástupců pocházejících především z kasty bojovníků na poli ekonomické reprodukce. Jde o podnikatele, odborníky a mistry řemesel oddané věci společného prospěchu a blahobytu. Již dnes existují podnikatelské subjekty, které mají nakročeno správným směrem. Je jich však dosud málo a v mezích státního výpalnictví a bezuzdného trhu ovládaného parazity si sotva nacházejí své místo.

Staré védské proroctví praví, že v období noci Svaroga se lidé odkloní od svých bohů a nechají se uplatit zlatem, aby sloužili temným silám. S počínajícím novým dnem Svaroga se začnou probouzet a hledat své zapomenuté kořeny. Nicméně změna společenské struktury vstříc organickým společenstvím si vyžádá patrně několik generací. Leč teprve po ní bude možné očekávat opuštění současného ekonomismu v myšlení všech rozhodujících složek společnosti a návrat k přirozeným poměrům, v nichž trh a ekonomika budou podřízeny skutečným potřebám lidí a moci jejich vůdců.

Na závěr uvažme, nakolik mohou křesťanské církve převzít úlohu duchovní kasty, která povede lidi k potřebě a vytvoření organického společenského řádu. V současnosti nemá smysl žádnou křesťanskou církev démonizovat ani v ní hledat spásu. Křesťanští duchovní mohou převzít obrodnou úlohu, pokud se reformuje základní křesťanská ideologie návratem zpět ke zdrojům védské moudrosti. Potom i Kristus musí být chápán jako jedno z mnoha božích vtělení. V takovém případě bude zbytná idea odloučenosti církve od státu, protože sama církev musí připravovat politiky k vůdčí roli ve státě a připravovat pro ně ideový základ fungování spravedlivé společnosti. Tím je však položen velmi silný předpoklad, pro nějž, jak se zdá, nejsou v současném křesťanském světě patrné sebemenší náznaky.

Je zřejmé, že kolo dějin nelze otočit proti směru svého otáčení. Možné však je obnovit síly, které tímto kolem otáčejí. Nakonec je to i nutné, abychom se vymanili z údělu lidských tvorů zotročených podmínkami nového světového řádu, jaký pro nás s takovou starostlivostí připravují světoví ilumináti. Bez obnovy těchto sil se kolo dějin zastaví přesně tak, jak si to již nyní namlouvají globalističtí teoretikové, kteří tak rádi mluví o konci dějin.

Vysvětlivky:

(1) Bogumír (4. tisíciletí př. n. l.) byl také nazýván Bohem Imirem, Blahým Imirem (ve Velesově knize a skandinávské Eddě), carem Imou (ve Védě Slovanů), Jimou Xšajta (v Avestě) , Jamou (ve Védách Indie), Jü (v Číně), Džem-šidem (v Knize králů neboli Šach-nam Firdousí), Čim-bulatem (ve volžských a především marijských pověstech). Jeho jméno bylo známo od Afriky (Imán, Omán), přes západní Evropu (Kimmer), Malou Asii (biblický Homér), až po dálný sever Ruska (Jamal) a Sibiř (Omoľ). Původně se jméno tohoto patriarchy vyslovovalo jako [H´m´] a znamenalo „kam“ neboli šaman (od slovesa „kamlati“). První zvuk jména se vyslovuje jako měkké jihoruské „g“, druhý je změkčené „m“. Další jména jsou odvozena od původního jména v souladu se zákony etymologie. Slované jej nazývali jak carem Imou, tak i – jako např. ve Velesově knize – Bogumírem (neboli bohem-šamanem) a Blagomírem (blahým šamanem). Tento obraz zahaluje veliké tajemství. Je nazýván bezmála Stvořitelem světa, či bohem smrti, nebo prvním carem-knězem, božím synem a Praotcem.

(2) Tento Árij žil (2. tisíciletí př. n. l.) ve stejných stepích Sedmiříčí, jako Bogumír. Svědčí o tom cesta, po které se potom ubíraly jeho kmeny. V týchž místech, kde se rozkládala Bogumírova říše, tedy na jižním Uralu, existuje řeka Om, města Omsk a Orenburg, jejichž stará jména pocházejí od jména praotce Árje (nebo otce Orja). Zde také žil Bogumírův potomek – Osedeň Árij. Jméno Osedeň nosil tento praotec ještě předtím, než se rozhodl postavit do čela slovanských kmenů a než se stal Árjem. Pochází od jména hvězdy Sedava (Polárky), a znamená – Svatý („Sedoj“). To znamená, že se vyznačoval tajemnou silou, podobně jako indičtí svatí diddhové nebo keltští kouzelníci sidové. Tak on byl znám svou zbožností, neboli „byl blahý“. Dochovala se nám i jiná jeho jména. Tak například v Avestě je nazýván Trajataona, neboli je také nositelem jména odvozeného od jména praotce Tarcha Dažboga. Ale i on sám byl považován za nově na Zemi sestoupivšího Tarcha (u Skandinávců – Thora, Helénů – Targelia, Skytů – Targitaje). Tentýž bůh figuruje v „Šach-Name“ jako Feridun nebo Iredž, u Moldavanů Fet-Frumos, u starých Řeků – Perseus (nebo Árij). Genealogie tohoto hrdiny je skutečně mimořádně zajímavá. Podle slovanské tradice je Árij Oseděň synem Dvojana nebo Dvina, Advina. Feridunovým otcem je Atbin (srov. s Perseovým dědem Abantem). V raných zoroastrických textech se Atbinovi, který jako druhý po Bogumírovi (jenž je Odinovou variantou) přinášel oběti, říká Atvija a jeho jméno pochází od číslice „dvě“. Jako třetí vykonával oběti Árjův bratr a Dvojanův syn, Trojan. Bratři Odin, Dvojan a Dvojanův syn Trojan jsou potomky Bogumíra. Árij Oseděň, Dvojanův syn, patří k témuž svatému rodu. Árij se narodil do neklidné doby. Říše jeho praotce Bogumíra se rozpadla. Bogumír, který vládl takřka jedno tisíciletí, protože ovládal tajemství dlouhověkosti, a vybudoval říši, která se rozkládala na většině území Eurasie a Afriky, byl svržen na svět sestoupivším Ještěrem, vtělením Černého boha. Bogumírovy sestry drak unesl a odvedl do Babylónu, kde se staly jeho metresami. Traduje se, že unést Bogumírovy sestry drakovi pomohl mistr na takové kousky kouzelník Kitovras Giž, jenž dříve unesl bohu Slunce jeho ženu Zarju-Zarenicu. Samotný Bogumír prchnul do Číny a posledních sto let života vládl tam, avšak Veles ho zabil. Potom v Číně přešla moc na dynastii, kterou určil Bogumír. Stejný příběh vyprávějí skandinávské pověsti, podle nichž boha Imíra (Bogumíra) zabije spolu s bratry Odin, jinak Votan (vtělení Boda – Velese a Dažboga). Potom měl Odin-Veles u sebe uťatou Bogumírovu hlavu, kterou oživil a s níž se radil.

(3) Poprvé se Hospodin na zemi zjevil v podobě Kryšně, podruhé jako Koleda, napotřetí jako Bus Bělojar. Bus se narodil za stejných okolností jako Koleda i Kryšeň (ba i jako Ježíš Kristus). Jeho příchod na svět rovněž doprovázela nová hvězda-kometa. O tom se zmiňuje staroslovanský rukopis Bojanův hymnus, pocházející ze 4. století, v němž se vypráví o hvězdě Čigir ugor (Halleyova kometa), podle které při narození knížete hvězdopravci předpověděli jeho velikou budoucnost. Podle komety, zmiňované v Bojanově hymnu, bylo stanoveno datum narození Buse Bělojara. Bus se narodil 20. dubna roku 295 n. l. A podle různých znamení, která se objevila při narození Buse Bělojara, mudrci předpověděli, že Bus Bělojar ukončí Svarogův Kruh. V kavkazských legendách se praví, že Bus byl prvorozený syn. Kromě něho měl jeho otec dalších sedm synů a jednu dceru. Jméno jednoho z bratří nalézáme v Bojanově hymnu – je to šaman („kam“) Zlatogor, který dostal své jméno na počest Zlaté hory Alatyr. A jméno Busovy sestry je Lybeď (labuť) Sva (ve skandinávských ságách figuruje jako Svanhilda), která své jméno dostala na památku své pramáti Ptáka Matky Sva. I narodil se Bus, stejně jako jeho bratři a sestra v posvátném městě Kijar-grad – Kyjevě Antském (Sar-grad) poblíž Elbrusu. A Bus byl následníkem trůnu Roxolaně – Antie. Rod Bělojarů vzešel ze spojení rodu Bělogorů, kteří odedávna žili u Bílé Hory, a rodu Árje Osedně (rod Jarů) na samém počátku Bělojarova věku. Předkové Buse Bělojara vládli od Altaje, přes pohoří Zagros až po Kavkaz. Jméno Bus bylo vladařským jménem saských a slovanských knížat. Bus, jeho bratři a sestra strávili dětství v posvátném městě Kyjev Antský. Buse a jeho bratry učili kněží moudrosti Antů ze svatých knih, které byly přechovávány ve starobylých chrámech. Podle legendy vystavěl tyto chrámy před mnoha tisíci lety kouzelník Kitovras (tentýž byl znám Keltům pod jménem Merlin) a Gamajun na rozkaz boha Slunce. I jeho bratři byli vysvěceni. Nejprve kráčeli cestou vědění, byli tak zvanými „poslušci“ – žáky. Když absolvovali tuto cestu, stali se „věděny“ – neboli vědoucími, čili těmi, kteří jsou dokonale obeznámeni s Védami. Nejvyšší hodnosti, hodnosti Pobudy (Budaje), neboli probuzeného i probouzejícího, duchovního učitele a zvěstovatele vůle bohů, dosáhli bratři Bus a Zlatogor.

(4) Jedná se o chrámové město zahrnující pyramidový a jeskynní komplex, kde byl uložen poklad všeho tehdejšího védského vědění. V některých legendách je uváděn jako střed světa. Měl být zdrojem duchovní energie až do 16. století n.l. a vytvářet psí-pole, před nímž se třásli panovníci celé Evropy, neboť většina z nich měla tytéž árijské předky a byla duchem napojena na slovansko-árijské državy velké Tartarie. Teprve v tak pozdní době byl Asgard Irijský vypleněn bezbožnými hordami Džungarů, protože jeho duchovní energie zeslábla vlivem rozmáhajících se temných sil noci Svaroga. Křesťansky nalomeným vládcům se tak otevřela cesta k uchvácení absolutistické samovlády a parazitickému způsobu existence. V téže době došlo rovněž k vypálení všech světových knihoven, kde byly uloženy spisy o slavné minulosti védské kultury a slovansko-árijských předků.

(5) Patriarcha Mosk Sventovič založil Moskvu po návratu z Araratu, kde shromáždil zvířata v době velké potopy. Jeho otec Bogumír odpovídá biblickému otci Jáfetovi.

Lev Nikolajevič Gumiljov (1912 – 1992)
Ruský učenec, etnohistorik narodů Velké stepi, profesor etnologie na petrohradské univerzitě.

Byl synem slavných ruských básníků Nikolaje Gumiljova a Anny Achmatovové. V období třicátých až padesátých let byl stalinským režimem čtyřikrát poslán do GULAGu.

Už jeho první knihy (Objevení říše Chazarů a Hledání říše kněze Jana) vzbudily zájem nejen svou literární kvalitou, ale především díky tomu, že v nich Gumiljov prezentoval transversální metodu výzkumu (například získávání potřebných dat o historii států prostřednictvím dějin meteorologie).

Obě zmíněné knihy byly publikovány česky. V období totalitního režimu platily za příklad “jiné” vědy, opoziční vůči ideologizujícím výkladům tehdějších režimů východní Evropy.

Gumiljov je též autorem souborné knihy Etnogeneze a biosféra Země, připravné k tisku už roku 1979; administrátoři sovětských společenských věd však tehdy označili Gumiljovovy teorie za ideově nesprávné. Strojopis knihy byl pak masově šířen po SSSR v samizdatových kopiích.

Kniha Od Rusi k Rusku je poslední Gumiljovovou publikací (ze začátku 90. let). Dějiny Ruska nechápe Gumiljov jako kontinuální vývoj, nýbrž zcela novátorsky jako dva odlišné procesy: závěrečnou fázi východoslovanské etnogeneze, zakončenou rozpadem Kyjevské Rusi ve 12. století, a následně pak zcela novou etnogenezi Ruska od 13. století dodnes.

V rámci tématu sleduje Gumiljov širší, asijské i evropské souvislosti vývoje Ruska. Upozorňuje na multietnickou provázanost dějinných změn a na sektářské kořeny “antisystémových hnutí” (západní heretikové, opričnici Ivana Hrozného atd.).

Gumiljov vypracoval originální teorii dějinného vývoje, etnogenetickou teorii pasionarity. Podle Gumiljova dochází v dějinách k náhlým energetickým vzmachům nových společensko-kulturně-mocenských formací, které – pod iniciačním vlivem mezietnických a mezikulturních kontaktů – získávají dočasnou povahu celistvých a mocných “superetnosů” (Římská říše, islámský chalífát, raně středověká křesťanská Evropa, Čingischánova říše atp.).

Ve světě (Evropa, USA) je Gumiljov, prezentovaný jako “básník dějin”, díky svému originálnímu přínosu etnologii jednoznačně stavěn po bok například Claude Lévi-Straussovi: “To, co jsou pro Lévi-Strausse slova, to jsou pro Gumiljova události”, tvrdí jeden z etnologů.

I v prostoru Ruska a střední Asie mají dnes Gumiljovovy názory velkou váhu. V novém hlavním městě Kazachstánu Akmola byla roku 1996 založena prestižní mezinárodní Eurasijská univerzita L. N. Gumiljova.

O knize Od Rusi k Rusku

Kniha Od Rusi k Rusku je poslední Gumiljovovou publikací
(ze začátku 90. let). Dějiny Ruska nechápe Gumiljov jako kontinuální vývoj, nýbrž zcela novátorsky jako dva odlišné procesy: závěrečnou fázi východoslovanské etnogeneze, zakončenou rozpadem Kyjevské Rusi ve 12. století, a následně pak zcela novou etnogenezi Ruska od 13. století dodnes.
V rámci tématu sleduje Gumiljov širší, asijské i evropské souvislosti vývoje Ruska. Upozorňuje na multietnickou provázanost dějinných změn a na sektářské kořeny „antisystémových hnutí“ (západní heretikové, opričnici Ivana Hrozného atd.).

Gumiljov vypracoval originální teorii dějinného vývoje, etnogenetickou teorii pasionarity.
Podle Gumiljova dochází v dějinách k náhlým energetickým vzmachům nových společensko-kulturně-mocenských formací, které – pod iniciačním vlivem mezietnických a mezikulturních kontaktů – získávají dočasnou povahu celistvých a mocných “superetnosů” (Římská říše, islámský chalífát, raně středověká křesťanská Evropa, Čingischánova říše atp.).

Ve světě (Evropa, USA) je Gumiljov, prezentovaný jako „básník dějin“,
díky svému originálnímu přínosu etnologii jednoznačně stavěn po bok například Claude Lévi-Straussovi: „To, co jsou pro Lévi-Strausse slova, to jsou pro Gumiljova události“, tvrdí jeden z etnologů.
I v prostoru Ruska a střední Asie mají dnes Gumiljovovy názory velkou váhu. V novém hlavním městě Kazachstánu Akmola byla roku 1996 založena prestižní mezinárodní Eurasijská univerzita L. N. Gumiljova.

Celý život si Gumiljov zapisoval z dosažitelných pramenů všechna historická data:
postavy, bitvy, vraždy, národy. Starověk a středověk. Každá země, každý rok, dokonce měsíc; každá událost byla vepsána do těch-to řádek a sloupců, jako by šlo o statistický výčet světových i lokálních události. Díky tomuto kalendáriu vznikla na závěr jeho života velkolepá strhující práce Od Rusi k   Rusku: náčrt etnických dějin z   roku 1992, která popisuje historii všech státních útvarů, jež vznikly za posledních dva tisíce let na území dnešního Ruska. Čím víc Gumiljov uvažoval nad ruskými dějinami, tím víc si uvědomoval, že Rusové sami nejsou ani Evropané, ani Asiati. Sám rád opakoval: „Jsme odlišní, chodíme vlastními stezkami, tak tomu bylo v našich dějinách vždycky“. Pro nás je to dílo zajímavé a podnětné, neboť přináší ruský pohled na dějinný vztah ruských státních útvarů k Abendlandu, křesťanské civilizaci na Západě; k Říší středu, čínské civilizací na Východě; a k   Orientu, islámské civilizaci ve střední Asii. Čtenář tak sleduje dvě linie knihy: vlastní historický děj a pak snahu autora vnést do této masy dějinných událostí jakýsi řád spočívající na výkladu jeho teorie etnických dějin.

Ukázka z knihy:

V současné době lze v Rusku i jinde pozorovat nebývalý nárůst zájmu o dějiny. Čím je vyvolán? Na čem je založen? Říká se, že když lidé ztrácejí orientaci v problémech své současnosti, obracejí se k dějinám ve snaze najít v nich východisko z obtížných situací – „hledají poučné příklady“, jak se kdysi tvrdilo. Pokud je tomu tak, svědčí ovšem zájem o dějiny ještě o něčem dalším, a totiž o tom, že většina lidí chápe současnost a dějiny jako vzájemně odlišné a neslučitelné časové živly. Dějiny a současnost jsou pak jednoduše vrhány proti sobě: „Nás zajímá jenom současnost a nic jiného znát nepotřebujeme!“ – podobné soudy lze zaslechnout jak v rámci vědeckého sporu, tak při rozprávění u čaje, a dokonce i v hádce na trhu.

K tomu, abychom stavěli současnost a dějiny proti sobě, však opravdu existují určité důvody. Samotné slovo „dějiny“ evokuje význam „toho, co se dělo předtím“, či „toho, co není dnes“, takže historická věda je nemyslitelná bez záznamu změn, oddělujících „včerejšek“ od „dneška“. Množství a rozsah těchto změn mohou být nepatrné, avšak mimo ně dějiny neexistují. Když oproti tomu řekneme slovo „současnost“, máme vždy na mysli jistý navyklý a zdánlivě stabilní systém vzájemných vztahů, existujících uvnitř dané země a v jejím bezprostředním okolí. A právě tento navyklý, známý, téměř neměnný a srozumitelný stav bývá obyčejně stavěn proti dějinám jako čemusi nezjevnému, nespojitému, a tudíž nesrozumitelnému. Pak už to jde samo: pokud si z dnešního pohledu nedokážeme vysvětlit činy historických osobností, znamená to, že šlo o osoby nevzdělané, které podléhaly nesčetným společenským předsudkům, a vůbec žily bez vymožeností vědecko-technického pokroku. Tím hůř pro ně!

Málokdo si však uvědomuje, že byly doby, kdy i minulost byla současností. Obecně vnímaná neměnnost současnosti není tudíž nic než klam, protože současnost se od dějin vlastně v ničem neliší: celá ta vychvalovaná přítomnost je nakonec vlastně pouze okamžikem, který se vzápětí stává minulostí, přičemž vrátit dnešní ráno nelze o nic snáze než vrátit období punských či napoleonských válek. Paradoxně je tedy nakonec právě současnost iluzí, zatímco dějiny jsou reálné. Jsou pro ně typické změny epoch, kdy se náhle narušuje rovnováha národů a států: malé kmeny podnikají velká tažení, proti nimž jsou mohutné říše náhle zcela bezmocné; jedna kultura zaujímá místo druhé a včerejší bohové se proměňují v bezvýznamné modly. O pochopení dějinných zákonitostí usilovaly celé generace významných vědců, jejichž knihy dodnes nacházejí své čtenáře.

Dějiny se tedy skládají z neustálých změn a představují nekonečnou přestavbu zdánlivé stability. Pozorujeme-li pravidelně v určitém čase určitý prostor, vidíme pak cosi jako fotografický záběr relativně stabilního systému, sestávajícího z propojených objektů: geografických (krajina), sociálněpolitických (státy), ekonomických a etnických. Jakmile však začneme zkoumat nikoli jen jeden z těchto stavů, nýbrž celek, tedy proces, obraz se náhle ostře mění a začíná připomínat spíš dětský kaleidoskop než přísné kartografické vyobrazení se strohými popisky.

Podívejme se například na Eurasii začátkem 1. století n. l. Západní výběžek velkého eurasijského světadílu tehdy zabírala římská říše. Tento státní útvar, vzniklý z malého městečka založeného kmenem Latinů osm set let před naším letopočtem, do sebe postupně včlenil množství národů. Do celku římské říše se organicky zapojili kulturní Heléni, vystupující po velmi dlouhou dobu jako vcelku loajální poddaní této říše. Naproti tomu s Germány žijícími za Rýnem se Římané pustili do boje. Přestože pak jejich vítězní vojevůdci Germanicus a budoucí císař Tiberius dospěli v čele legií až k Labi, už v polovině 1. století n. l. se Římané myšlenky na podrobení Germánů vzdali.

Východně od Germánů sídlily slovanské kmeny. Římané je stejně jako Germány nazývali barbary, ve skutečnosti však šlo o docela odlišný národ, který se s Germány nijak nepřátelil.

Ještě dále na východ, v nekonečných stepích Černomoří a Kazachstánu, nacházíme tou dobou národ, který jen vzdáleně připomíná Evropany: jsou to Sarmaté. A na hranici s Čínou, na území dnešního Mongolska, kočoval národ Hunů.

Na východním okraji Eurasie se stejně jako na okraji západním rozkládala obrovská říše – říše Chan. Podobně jako Římané se považovali i Číňané za kulturní, civilizovaný národ obklopený barbarskými kmeny. Vzájemně na sebe Římané a Číňané prakticky nenarazili, avšak spojení mezi nimi přece jen existovalo. Nezřetelnou, ale pevnou nití spojující obě říše byla Velká hedvábná stezka. Po ní proudilo čínské hedvábí do Středomoří výměnou za zlato a luxusní zboží.

Římané se však s Číňany nesetkávali ani na Velké hedvábné stezce, protože ani jedni ani druzí necestovali v karavanách. Cestovali v nich Sogdové, (obyvatelé Střední Asie) a Židé, zkušení mezinárodní obchodníci. Pod jejich vedením překonávaly karavany obrovské prostory celého eurasijského kontinentu. Na jeho periferiích (v římských pevnostech a na Velké čínské zdi) zatím dnem i nocí chránily stráže klid „civilizovaných“ říší.

Položme si jednoduchou otázku: co vlastně tomuto harmonickému, statickému systému zabránilo, aby se dočkal našich časů? Proč dnes nevidíme ani Římany, ani Velkou hedvábnou stezku? – Prostě proto, že už koncem 1. a začátkem 2. století n. l. došlo k zásadní změně situace: do pohybu se daly mnohé národy, do té doby pokojně žijící v podmínkách, na které byly zvyklé.

Vyloděním Gótů (obyvatel Skandinávie) v ústí Visly začalo velké stěhování národů, které ve 4. století zapříčinilo rozpad celistvosti římské říše. Tehdy se dali do pohybu také Slované, kteří opustili prostor mezi Vislou a Tisou a nakonec osídlili území od Baltu na severu po Jadran a Balkán na jihu a od Labe na západě po Dněpr na východě.

Kmen Dáků, sídlící na území dnešního Rumunska, zahájil tehdy válku s Římem; k vítězství nad tímto národem museli Římané vyčerpávat po dobu dvaceti let potenciál celého Středomoří, sjednoceného vojenským a státnickým géniem Trajánovým. Z křesťanských komunit založených v Sýrii a Palestině vznikl tou dobou nový etnos – „ etnos v Kristu“. Donedávna pronásledované učení dokázali jeho nositelé nejen zachovat, nýbrž z něj dokonce učinili oficiální ideologii jedné z částí rozpadlé říše. Jako protiváha hynoucímu západnímu Římu – tzv. Hesperii – tehdy vznikl nový křesťanský státní útvar – byzantská říše.

V Palestině zároveň vzniklo ohnisko odporu proti římské nadvládě. Po dvou povstáních, jež Římané krutě potlačili, opustil malý národ Židů svou historickou vlast. Avšak formování židovské diaspory a současné šíření křesťanství představovaly faktory, které se obrátily proti Římanům, neboť východní náboženství posilovala svůj vliv jak přímo v centru impéria, tak i v jeho provinciích.

V té době se ovšem zdroj římského neštěstí nacházel nejen na Blízkém, ale dokonce i na Dálném východě. Jedna větev národa Hunů opustila mongolské stepi a v důsledku bezprecedentní migrace se ocitla v Evropě. Už ve 4. století rozvrátili jejich potomci království Gótů a jen málo scházelo, aby zničili i samotné římské impérium.

Název: Od Rusi k Rusku
Autor: Lev Nikolajevič Gumiljov
Formát / stran: V2 matné lamino 130 x 200 mm, 352 stran
Datum vydání: 01.02.2012
Nakladatelství: Dauphin
ISBN: 978-80-7272-399-7
ISBN: 978-80-7272-350-8 (PDF)
EAN: 9788072723997
Překlad: Zdeněk Justoň

Knihu je možno zakoupit na stránkách nakladatelství Dauphin, v elektronickém formátu (PDF) v knihkupectví Kosmas.cz.

Biografie autora byla převzata ze stránek nakladatelství Dauphin, informace o knize a ukázka ze stránek Čítárny.cz.

Autor: Robert Steuckers

Rusko bylo po celou jeho historii odloučeno od evropského vývoje. Jeho nacionalismus a národní ideologie je poznamenána ambivaletním vztahem mezi přitakáním a odmítnutím, zčásti Evropy, Západu jako celku.

Známý italský slavista Aldo Ferrari poukázal na fakt, že v období od 10. do 13. století byla Kyjevská Rus plně začleněna do středověkého ekonomického systému. Tatarská invaze odtrhla Rusko od Západu. Koncem třináctého století vzniklo Moskevské velkonížectví, které vytlačilo zbylé pozůstatky po tatarském vpádu. Rusko na sebe začalo pohlížet jako na novou ortodoxní Byzanc, odlišnou od katolického a protestantského Západu. Vítězství Moskvy zahájilo ruský postup směrem k rozsáhlým oblastem Sibiře.

Růst moci Petra Velikého, vláda Kateřiny Veliké a politická situace 19. století zapříčinily pozvolné znovunavazování styků se Západem. Mnozí soudí, že komunistická revoluce stála u zrodu nové fáze autarkické izolace a odzápadnění, a to vše navzdory západnímu původu její vůdčí ideologie – marxismu. Avšak ani pozápadňování země, k němuž došlo v průběhu 19. století, se nesetkalo s jednoznačně kladným přijetím. Na začátku 19. století po celém Rusku mocně kvetla všemožná fundamentalistická, romantická a národní hnutí, která proti „okcidentalismu“ stavěla „slavjanofilství“. K zásadnímu rozporu mezi levicí a pravicí došlo právě v Rusku v období rozpuku německého romantismu. Tento konflikt je v Moskvě stále živý, když i dnes dochází k mnoha bouřlivým debatám na toto téma.

Vůdčí osobností okcidentalistů 19. století byl Pjotr Čaadajev. Naopak k nejvýznamnějším postavám slavjanofilského proudu patřili Ivan Kirejevskij, Alexej Chomjakov a Ivan Aksakov. Ruský okcidentalistický směr měl vícero odnoží: liberální, anarchistickou a socialistickou. Slavjanofilský proud stavěl svou ideologii na dvou základních pilířích: ortodoxním křesťanství a rolnických komunitách. Když pomineme propagandistické výrazivo, jádro tohoto směru spočívalo v autonomii národních církví a divokém antiindividualismu, jenž na západní liberalismus, zejména pak jeho anglosaskou variantu, pohlížel s neskrývaným opovržením.

V průběhu následujících desetiletí se toto rozdělení čím dál tím více prohlubovalo. Některé levicové proudy začaly tíhnout k ruskému partikularistickému antikapitalismu a anarchisticko-rolnickému socialismu. Slavjanofilská pravice se proměnila v panslavistické hnutí podněcující ruské expanzivní zájmy na Balkáně (podporovala Rumuny, Srby, Bulhary a Řeky proti Osmanské říši).

Právě k panslavistům se řadil i filosof Nikolaj Danilevskij, autor provokativního historického panoramatu vyobrazujícího Evropu coby společnost zestárlých lidí zbavených své životní energie, Slovany naopak vnímá jako falangu mladých lidí, jejichž osudem je vládnout světu. Pod ruským vedením musí Slované dobýt Konstantinopol, obnovit historickou roli Byzance a vybudovat nezničitelné impérium.

V kontrastu k Danilevského programu usiloval filosof Konstantin Leonťjev o alianci mezi silami islámu a ortodoxního křesťanství proti kvasícímu liberálnímu rozkladu přicházejícímu ze západu. Stavěl se proti všem formám konfliktu mezi Rusy a Osmany na Balkáně, neboť společného nepřítele viděl v Anglosasech. K Leonťjevovým vizím se stále hlásí i mnoho dnešních Rusů.

Nelze nezmínit ani Dostojevského dílo Deník spisovatele, v němž autor rozvíjí podobné teze (hovořící o mladosti slovanských národů a perverznosti liberálního Západu), k nimž navíc připojil radikální antikatolicismus. Z Dostojevského čerpali inspiraci především němečtí „národní bolševici” v období Výmarské republiky (Niekisch, Paetel a Moeller van den Bruck, jenž byl zároveň jeho překladatelem).

V návaznosti na vybudování transsibiřské magistrály pod energickým vedením ministra Witteho se rozvíjela pragmatická a autarkická ideologie „eurasianismu”, mající za cíl podřídit náboženství ruské kontrole, ať již prostřednictvím cara nebo sovětského vůdce. Mezi eurasianistické ideology patřili například Trubeckoj, Savickij nebo Vernadskij. Rusko pro ně nepředstavuje východní část Evropy, nýbrž samostatný kontinent, rozkládající se v centru „Světového ostrova”, britským geopolitikem Halfordem Johnem Mackinderem nazývaného „Heartland”. Pro Mackindera ten, kdo ovládal Heartland, ovládal celý svět. Heartland, zejména pak oblast rozkládající se od Moskvy k Uralu a od Uralu k Bajkalu, bylo území vskutku nedostupné pro námořní mocnosti představované Anglií a USA. Mohly tak být snadno drženy v šachu. Sovětská politika, zejména pak v období studené války, naplňovala největší Mackinderovy obavy a učinila rusko-sibiřské jádro SSSR takřka nedobytným, a to bez ohledu na to, že se pohybujeme v éře nukleární energie, letectví a střel mezikontinentálního doletu. Toto „posvěcení srdce SSSR“ je demonstrací polooficiální ideologie Rudé armády z dob Stalinových a Brežněvových.

Imperialističtí neo-nacionalisté, národní komunisté a vlastenci vyčítali Gorbačovovi a Jelcinovi právě likvidaci východoevropských, ukrajinských, baltských a středoasijských předpolí tohoto centra země. Takovéto jsou zhruba hlavní teze dnešního ruského nacionalismu, jehož početné odnože oscilují mezi populistickou slavjanofiskou pozicí (tzv. „narodniki“, což je termín odvozen od ruského slova „narod“ – lid), panslavismem a eurasijskou doktrínou. Aldo Ferrari dělí současný ruský nacionalismus do čtyřech podskupin: a) neo-slavjanofilové, b) eurasianisté, c) národní komunisté, d) etničtí nacionalisté.

Neoslavjanofilové se převážně rekrutují z řad stoupenců myšlenek Alexandra Solženicyna. Ve své stati „Jak obnovit naše Rusko“ psané z exilu v USA spisovatel horuje pro ozdravnou kúru země: Rusko musí upustit od všech imperiálních tendencí a uznat plnou samostatnost a právo na sebeurčení periferních národů. Solženicyn prosazoval federaci tří velkých slovanských národů bývalého SSSR: Ruska, Běloruska a Ukrajiny. Zajištění maximalizace rozvoje sibiřských oblastí spatřoval ve vytvoření malých demokratických komunit, beroucích si částečnou inspiraci ze švýcarského modelu. Stoupenci odlišných neo-nacionalistických proudů mu vytýkají, že jeho teze v praxi představují znetvoření imperiální otčiny a propagaci ruralistických utopií, jež by v dnešním hypermoderním světě byly nerealizovatelné.

Eurasianisty je možno nalézt ve všech možných koutech ruského politického života. Odvolávají se na filosofa Lva Gumiljova, který představuje ruskou obdobu Oswalda Spenglera, podle něhož historické událostí korespondují s mírou vášně prostupující jednotlivé národy. Když jsou lidé plni vzrušení, jsou schopni velkých činů. Jakmile však vnitřní rozechvění upadne, národy upadají a umírají. Právě takový je podle něj osud západu. Sovětské hranice představují pro Gumiljova nedotknutelnou veličinu, nicméně nové Rusko se dle něj musí orientovat cestou etnického pluralismu. Cílem tedy není rusifikace periferních oblastí, jejich obyvatelé se však mají stát nerozbornými spojenci „imperiálního lidu.“

Gumiljov, jenž zemřel v červnu roku 1992, interpretoval Leonťjevovy teze v sekulární rovině: Rusové a turkické národy střední Asie mají společnou cestu bez ohledu na náboženské rozdíly. Gumiljovův odkaz lze v dnešní době nalézt především na stránkách novopravicového časopisu Elementy, vedeného Alexandrem Duginem, rovněž tak i v periodiku Den (День), které po zákazu v říjnu roku 1993 změnilo název na Zítřek (Завтра), novinách Alexandra Prochanova a nejrůznějších článcích nejvýznamnějších vlasteneckých spisovatelů a novinářů. Mimoto se s ním však můžeme setkat i v určitých muslimských kruzích okolo Islámské strany obnovy Gajdara Džemala. Což je však ještě více překvapující, mezi eurasianisty patřili i dva členové Jelcinova poradního týmu Rahr a Tolz. Jejich rady a připomínky však byly jen málokdy vyslyšeny.

Podle Alda Ferrariho hájí národní komunisté kontinuitu Sovětského státu jako historickou identitu a autonomní geopolitický prostor, je jim však zároveň jasné, že se již nelze opírat o marxistickou doktrínu. V dnešních podmínkách jsou zastánci „třetí cesty”, v níž hlavní roli hraje koncept národní solidarity. Je to případ zejména předsedy Komunistické strany Ruska Gennadije Zjuganova.

Etničtí nacionalisté čerpají inspiraci v ruské extrémní pravici předcházející rok 1914, jež usilovala o zachování „etnické čistoty” národa. V jistém smyslu jsou xenofoby a populisty. Usilují, aby se přistěhovalci z Kavkazu vrátili do svých rodných končin a zároveň jsou podle ruské tradice horlivými antisemity.

Ruský neonacionalismus je zakotven v tradicích nacionalismu 19. století. Neoruralisté 60. let 20. století, mezi jejichž představitele se řadí mimo jiné Valentin Rasputin, Vasilij Bělov, Solukin nebo Fjodor Abramov, komplexně odmítali západní liberalismus, stavějíce na autentickém konzervativním revolucionářství, a to vše s posvěcením sovětských mocenských struktur! Literární magazín Naš Sovremenik”se stal hlavním semeništěm této ideologie kombinující neoortodoxní vlivy, ruralismus a konzervatismus a prosazující etické a ekologické hodnoty. Komunismus podle jejich názoru vymýtil “mýtické povědomí” a stvořil společnost kompletně vyprázdněných amorálních monster, připravených akceptovat západní fatamorgány. Tato „konzervativní revoluce” se pak potichu počala realizovat, zatímco na západě byla v plném proudu „maškaráda” roku 1968 (na níž má svůj podíl i De Gaulle), jež zrodila kulturní katastrofu, jejímiž následky trpíme dodnes.

Ruští konzervativci rovněž učinili přítrž komunistické fantasmagorii v podobě „progresivního pojetí historie.” Komunisté ruské minulosti hlásali revoluci bez ohledu na cokoli a o zbytek se nestarali. „Progresivní a selektivní interpretaci” konzervativci oponovali prostřednictvím „specifického proudu”, připisujícího stejnou důležitost všem ruským národním tradicím, který fatálně relativizoval lineární koncepci marxismu.

Bibliografie:

Aldo FERRARI, Radici e prospettive del nazionalismo russe, in Relazioni internazionali, leden 1994.
Robert STEUCKERS (éd.), Dossier «National-communisme», in Vouloir, n°105/108, červenec-září 1993.
Gerd KOENEN/Karla HIELSCHER, Die schwarze Front, Rowohlt, Reinbeck, 1991.
Walter LAQUEUR, Der Schoß ist fruchtbar noch. Der militante Nationalismus der russi­schen Rechten, Kindler, München, 1993.
Mikhaïl AGURSKI, La Terza Roma. Il nazionalbolscevismo in Unione Sovietico, Il Mulino, Bologne, 1989.
Alexandre SOLJENITSYNE, Comment réaménager notre Russie?, Fayard, Paris, 1990.
Alexandre DOUGUINE (DUGHIN), Continente Russia, Ed. all’insegna del Veltro, Parme, 1991. Ukázka vyšla v magazínu Vouloir n°76/79, 1991, L’inconscient de l’Eurasie. Réflexions sur la pensée «eurasiatique” en Russie.
Alexandre DOUGUINE, La révolution conservatrice russe, rukopis, ukázky publikovány v magazínu Vouloir.
Konstantin LEONTIEV, Bizantinismo e Mondo Slavo, Ed. all’insegna del Veltro, Parme, 1987 (trad. d’Aldo FERRARI).
N.I. DANILEVSKY, Rußland und Europa, Otto Zeller Verlag, 1965.
Michael PAULWITZ, Gott, Zar, Muttererde: Solschenizyn und die Neo-Slawophilen im heutigen Rußland, Burschenschaft Danubia, München, 1990.
Hans KOHN, Le panslavisme. Son histoire et son idéologie, Payot, Paris, 1963.
Walter SCHUBART, Russia and Western Man, F. Ungar, New York, 1950.
Walter SCHUBART, Europa und die Seele des Ostens, G. Neske, Pfullingen, 1951.
Johan DEVRIENDT, Op zoek naar de verloren harmonie – mens, natuur, gemeenschap en spi­ritualiteit bij Valentin Raspoetin, Mémoire, Rijksuniversiteit Gent/Université d’Etat de Gand, 1992 (nevydáno).
Koenraad LOGGHE, Valentin Grigorjevitsj Raspoetin en de Russische traditie, in Teksten, Kommentaren en Studies (TEKOS), n°71, 1993.
Alexander YANOV, The Russian New Right. Right-Wing Ideologies in the Contemporary USSR, IIS/University of California, Berkeley, 1978.
Wolfgang STRAUSS, Rußland, was nun?, Österreichische Landmannschaft/Eckart-Schriften 124, Vienne, 1993.
Pierre PASCAL, Strömungen russischen Denkens 1850-1950, Age d’Homme/Karolinger Verlag, Vienne (Autriche), 1981.
Raymond BEAZLEY, Nevill FORBES & G.A. BIRKETT, Russia from the Varangians to the Bolsheviks, Clarendon Press, Oxford, 1918.
Jean LOTHE, Gleb Ivanovitch Uspenskij et le populisme russe, E.J. Brill, Leiden, 1963.
Richard MOELLER, Russland. Wesen und Werden, Goldmann, Leipzig, 1939.
Viatcheslav OGRYZKO, Entretien avec Lev GOUMILEV, in Lettres Soviétiques, n°376, 1990.
Thierry MASURE, De cultuurmorfologie van Nikolaj Danilevski, in Dietsland Europa, n°3 et n°4, 1984 (francouzsky vyšlo v magazínu Vouloir).

Článek Roberta Steuckerse Fondements du nationalisme russe vyšel původně na stránkách Euro-Synergies, překlad pochází z anglické verze Foundations of Russian Nationalism, publikované na stránkách Counter-Currents Publishing.

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Autoři vypozorovali, že většina lidí činí chybu v podobě nedostatečného zvážení sociopolitických fenoménů v jejich přirozeném kontextu, což má za následek nepochopení politických otázek tvořících podklad jejich vzniku, rozsah jejich působnosti a zvláště pak jejich důležitost v rámci prostředí, v němž se zrodily. Většinou se totiž nechají unést vášněmi politických obviňování nebo nadějemi v okamžitý prospěch a na každý fenomén následně nahlížejí v čistě lineární rovině: jestli je dobrý nebo špatný, akceptovatelný nebo odsouzeníhodný.

Vlády a ostatní výkonné orgány užívají podobných „postupů“ a udržují tak atmosféru podezírání a neporozumění, jež brání zrodu povědomí o jistých základních pravdách, v něž věříme. K tomu je navíc třeba vzít v potaz, že v době zachvácené krvavými konflikty, kdy doposud nezmizely zlé vzpomínky a staré nenávisti, není nic jednoduššího, než se přidržovat tohoto omezeného a předsudečného způsobu souzení věcí okolo sebe, kdykoli okolnosti vyjeví nutnost diskutování této problematiky před zraky veřejnosti. Sklon veřejnosti k této dětinské zaslepenosti je živen těmi, jež jsou svolni k manipulování s historickými, politickými nebo společenskými pravdami, či dokonce k jejich vymazání z análů. Vědí, že „běžný člověk z davu“:

- …vše vnímá prizmatem svého osobního nahlížení a označí za falešné a nepravdivé vše, co odporuje jeho myšlenkám
- …není schopen umístit sama sebe do společensko-historického kontextu daného fenoménu, aby jej posoudil na základě srovnání s realitou, ani se nedokáže odpoutat od své vlastní reality, čímž se jeho porovnávací schopnosti omezují jen na sféru, která se ho bytostně dotýká
- …a je ovlivnitelný tím, co mu média naservírují, aniž by byl schopen odhalit lži, zkreslené informace či zrádné pomluvy, zamořující většinu těchto komunikačních kanálů.

Na základě postojů masového člověka je tudíž pro nečestné lidi jednoduché si zachovávat kontrolu i nad těmi nejliberálnějšími a nejinteligentnějšími názory a svést i ty nejčestnější a nejspravedlivější lidi na scestí. Není to nikterak překvapivé, neboť za situace, kdy společenství pomlouvačů si udržuje dostatečný vliv těžíce z jednoduchosti emocionálních a těžko ověřitelných argumentů, jsou zhusta nejvděčnějším terčem této neomalené propagady osoby, jež nejsou dostatečně vybaveny k vlastní obraně. Lidé nejsou dostatečně rezervovaní vůči těmto ojedinělým útokům, majícím nízkou výpovědní hodnotu. V dlouhodobém horizontu se tyto hoaxy z důvodu nedostatatku příhodných protiargumentů stávají „autentickými dokumenty“ a bitva je dobojována.

Předsudky a pokřivení reality se tudíž stávají smrtelnými zbraněmi, schopnými zmatení i těch nejjasnějších myslí a vytvoření podhoubí nenávisti či nedůvěry vůči jistým sociopolitickým doktrínám, jež lze považovat za hodnotné. Je to právě i případ rumunského legionářského hnutí. Účelem této syntézy je pomoci veřejnosti lépe porozumět podstatě tohoto hnutí a nahlédnout do ní z pohledu jeho bývalých členů. Ti z vás, kteří se doposud setkali jen s názory neodbytných myšlenkových manipulátorů, dozajista na výchovné metody a činnost tohoto duchovního hnutí nahlížejí jako na aktivity po krvi lačnící teroristické organizace. Nic však není dále od pravdy.

Doktrína, jejímž cílem je přetvořit jedincovu vnitřní strukturu, a tím z něj učinit lepší, inteligentnější a čestnější bytost, doktrína, jejíž základní stavební kameny představují morální zásady a láska, dozajista nemůže být teroristická, rasistická nebo oligarchická. Je otevřená každému jedinci bez ohledu na jeho rasu, společenské či profesionální postavení, kulturu, náboženské přesvědčení nebo filosofické zaměření. V procesu vytváření „nového člověka“ je klíčovou jeho přeměna z obyčejného člověka v kvalitativně vyšší osobnost. Tato nová osobnost bude mít v sobě potenciál překonat sebe sama pomocí odvrhnutí sklonů k nenávisti, materialismu a bažení po moci.

Jeden mladý italský spisovatel v sobě našel dostatek kuráže vzepřít se předsudkům šířeným nepřáteli Legie archanděla Michaela a vyhledat si přímé zdroje legionářské doktríny. Následně o tomto hnutí napsal:

„Jedna věc by měla být každému ozřejměna již v samotném začátku: Legie archanděla Michaela nepředstavuje politickou stranu v obvykle vnímaných nuancích, ani nátlakovou skupinu, parareligiózní organizaci nebo sektu. Jedná se o naprosto originální hnutí, jehož primárním účelem a cílem je duchovní a morální obnova a vytvoření nového člověka: jedince, který bude stát v příkré opozici demokratickému stvoření nazývanému homo œconomicus, jednajícímu výhradně pragmaticky a egoisticky.“ ¹⁾

Jestliže bylo o legionářském hnutí doposud referováno v pohrdavém tónu, je to způsobeno tím, že základní kameny jeho doktríny i jeho výchovná východiska stojí v protikladu politickým koncepcím postaveným na materialismu a nemorálnosti. Lidmi je vnímáno coby mohutná síla obnovy, jež bude v dlouhodobém horizontu schopná svrhnout panující koncepce našeho zmateného a nerozhodného světa, a to nikoli pouze na filosofické úrovni, nýbrž i na té sociálně-politické. Poselství národu a univerzální výzva byly chápány v rámci síly výjimečných zásad legionářského hnutí. Takovéto myšlenky způsobují rozruch mezi politickými proudy považovanými za dominantní, či o dominanci usilujícími.

Něco podobného se může jevit nepravděpodobným, vezmeme-li si v potaz, že zmiňovaná doktrína vznikla v malé zemi, jejíž obyvatelé nemají žádné expanzivní tendence či nároky. Důležitou substanci legionářského hnutí však představuje duchovně orientovaný mesianismus, jenž apeluje na každého čestného člověka, který si je vědom své lidské hodnoty a usiluje o změnu běhu historie. Změny má být dosaženo prostřednictvím aplikace morálních norem v rámci lidského jednání a národního života. Tyto normy mají nahradit panující egoismus. Podobná obměna bude dozajista nelehkým, avšak nikoli nemožným úkolem. Právě z těchto důvodů jsou legionářská doktrína i její stoupenci i nadále terči zatvrzelých útoků, ač uplynulo již celých 40 let od komunistického převzetí moci v Rumunsku a zákazu legionářského hnutí. Legionářský duch totiž stále přežívá, je sice málo viditelný, o to však houževnatější, jsa zakořeněn v hloubi rumunské duše coby jediná spása pro národ a možná i celý svět, jež pozvolna směřují vstříc propasti.

Obviňování, pomluvy a lži o legionářském hnutí jsou na denním pořádku. Je využíváno každé příležitosti k zakazování jeho nauky a k útočení na ty, kteří se více či méně přiklonili k jeho doktríně usilující o spásu rumunského národa. Bude trvat ještě mnoho let, než dojde k obnovení rovnováhy a originální a vysoce spirituální myšlenky Cornelia Zelea Codreana opět získají světové vážnosti.

Upřímným cílem pisatelů následujících řádků, naleznuvších v sobě dostatku svědomí a odvahy poodhrnout roušku špinavé propagandy, je představit rumunské legionářské hnutí v jeho reálném světle. Nejedná se o detailní analýzu legionárského fenoménu, jako spíše o souhrnné resumé rozličných fází vývoje a myšlenkových vývodů Legie archanděla Michaela během prvních čtrnácti let její existence, tj. do doby, než Rumunsko vstoupilo do 2. světové války. V té době bylo několik desítek tisíc legionářů vězněno generálem Ionem Antonescem, jenž si přivlastnil vítězství legionářského hnutí nad diktaturou krále Carola II. a následně ustavil vlastní diktaturu.

Stručná historie legionářského hnutí

Tváří tvář zuřivě materialistickým a morálně korumpovaným tendencím, jež dominovaly národní scéně, se jevilo být zřejmým, že jedině moc biblických přikázání, návrat k náboženským kořenům a síla sebeobětování mohou zastavit pád na naprosté dno. Právě z tohoto důvodu je legionářské hnutí od svého samotného počátku postaveno na následujících principech:

- má hierarchický charakter
- oceňuje osobní odpovědnost
- apeluje na lásku k vlasti
- vychází z křesťanských duchovních hodnot
- smysl pro obětování se považuje za vrcholnou ctnost

Corneliu Zelea Codreanu tyto zásady nehlásal masám s úmyslem je zorganizovat a vytvořit z nich opoziční politickou stranu. Nestál o volební vítězství, nýbrž o vnitřní proměnu jednotlivce. Jeho cílem bylo přetvořit mentalitu. V prvé řadě zamýšlel založit školu, jež by připravovala mladé lidi na život a učinila z nich čestné, pracovité, morální a inteligentní jedince, neštícící se obětí ve jménu všeobecného blaha.

V žádném bodě legionářských norem a zásad nenajdete podněcování k sociální, rasové nebo náboženské nenávisti. Základem legionářského hnutí a výchovy v jeho duch je láska. Láska v nejčistším slova smyslu: respekt k bližnímu svému, ať již jím je kdokoliv; respekt k lidské práci, ať již nebeskromnější a v neposlední řadě respektování názorů druhých, bez ohledu na jejich případnou absurdnost nebo vzájemnou neslučitelnost. Do řad Legie vstupovali Němci, Maďaři, Turkové i Tataři, neboť legionářský ideál se neomezoval na určitou rasovou nebo náboženskou představu. Jednoduše se chtěli postavit davové mentalitě zachvacující jejich rasu stejně jako činili Rumuni ve vztahu ke svým masám. Každý měl stejná práva a povinnosti. Existovala zde jediná nepřestupitelná podmínka: každý jedinec musel zasvětit své tělo i duši velké duchovní revoluci. Jedině tak bylo možné porozumět hloubce politické vize Cornelia Codreana.

Počátky hnutí byly nesmírně trnité. Bylo tomu tak z několika důvodů, z nichž mnohé byly pochopitelné:

- Legie archanděla Michaela ztělesňovala nový soubor principů, jež byly absolutním protipólem těch v té době panujících
- V raném stádiu byla skupina složena z nezkušených mladých lidí, kteří neslibovali absolutně nic konkrétního a okamžitého.
- Panovala přirozená nedůvěra vůči nové organizaci či “straně”, o níž se předpokládalo, že bude stejná jako ty dosavadní (v té době v Rumunsku fungovalo okolo třiceti politických stran).
- Panoval všeobecný skepticismus vůči čemukoli, co by mohlo přinést jakoukoli změnu.
- Tisk okamžitě zařadil legionářské hnutí mezi fašisty a později nacisty.
- Vládní instituce se stavěly nepřátelsky vůči dobrovolnickému hnutí, jež se ukázalo být rezistentním vůči všem typům manipulace.
- Masy reagovaly nedůvěřivě na nezavedenou politickou sílu.
- Organizace vznikla v zemi, kde panovala absolutní chudoba.

Organizace doslova a do písmene začínala od absolutní nuly. Netěšila se žádné podpoře finančních kruhů (bank, kapitalistických skupin atd.) Právě z těchto důvodu Codreanu své hnutí vybudoval na bázi neobvyklých principů:

1. Militantní organizace

Fungovala pod znakem osobního přístupu, ochoty se obětovat a vůle. Základní jednotkou Legie archanděla Michaele není shromáždění členů majících společné politické ústředí, nýbrž malá skupinka jednotlivců, jež byli vybíráni jeden po druhém svým budoucím vůdcem. Tato jednotka, nazývaná “Hnízdo”, funguje na bázi nezávislé buňky, která je však hierarchicky přidružena k jednotce vyššího druhu, jež se zodpovídá zase svému nadřízenému orgánu. Na špici celé pyramidy pak stojí vůdce legie. ²⁾

2. Politická organizace

Organizace nespoléhá na nejrůznější komise a subkomise, zřízené k uspokojení dílčích zájmů. Jedná se o hierarchický systém v čele s legionářským senátem a vůdcem legií, cele oddaných národu, jeho blahu a jeho harmonickému rozvoji.

3. Duchovní organizace

Duchovní stránka představuje nejdůležitější aspekt legionářské činnosti. Účelem je vyprovokovat radikální transformaci mentální struktury a morálky národa prostřednictvím nepřetržité práce s jedincem. Každý legionář se proto neustále snaží vzdělávat v souladu s morálními a etickými normami, pravidly chování, přičemž se dobrovolně podřídí duševní disciplíně. V dlouhodobém horizontu má tato duševní disciplína zrodit nové impulsy, nové postoje, nové náhledy na smysl života ve společnosti a na člověka, coby základní stavební jednotky celé společnosti. ³⁾

4. Finanční organizace

Shromažďování zdrojů nezbytných k provozování aktivit hnutí není ani v nejmenším podobné obvyklému systému financování prostřednictvím dílčích zájmových skupin, monopolů nebo nějakých obskurních organizací. Bylo usneseno, že za účelem fundamentální změny v panujícím myšlení bude legionářské hnutí představovat příklad nezávislosti, což znamenalo, že bude financováno z vlastních zdrojů. Soběstačnost hnutí usilujícího a všeobecný respekt znamená jeho nezávislost jakýchkoli jiných skupinách, což mu poskytuje možnost bojovat bez obav z kohokoliv. Od svých lopotných začátků až do současnosti se legionářské hnutí snažilo financovat své potřeby z členských přízpěvků a darů ze strany svých členů a sympatizantů.

Poznámky:

1) Sburlati, Carlo, Codreanu, il Capitano, p. 63, Ed Volpe, Rome, 1970.
2) Viz: Corneliu Codreanu: Carticica sefului de cuib, Ed. Omul Nou, Münich, 1971 (rumunsky); Paul Guiraud: Codreanu et la Garde de Fer, Ed. Francisme, 1940; Faust Bradescu: Le Nid, unite de base du Mouvement Légionnaire, Ed. Carpatii, Madrid, 1973.
3) Viz: Faust Bradescu: Les trois épreuves légionnaires, Ed. Promethee, Paris,1973.

Článek The Legionary Movement in Romania byl převzat ze stránek vydavatelství Wermod and Wermod.

Související články:

1. Legionářské hnutí v Rumunsku, část 2
2. Corneliu Codreanu a Železná garda, část 1
3. Mircea Eliade: Svoboda

Autor: Michael Moynihan

Odinismem se míní novodobá rekonstrukce a revival předkřesťanského germánského pohanství {angl. heathenism, heathenismus} orientovaného na pantheon starobylých severských božstev, mezi nimiž vyniká zvláště bůh Odin (v různých germánských jazycích zvaný též Óðinn, Woden, Wodan atd.). Odinismus je pouze jedním z řady názvů, jimiž praktikující nazývají svou víru; pojem Ásatrú („oddanost bohům“, novodobý termín vyvozený ze staronorštiny) je dnes přibližně stejně rozšířený. Pojem odinismus může v některých případech odkazovat na druh germánského pohanství – méně obřadní nežli Ásatrú, za to více filosofický; občas se jej užívá i pro ty druhy germ. pohanství, jež kladou značný důraz na rasismus; avšak takováto rozlišení nemohou být příliš jednoznačná a přesná uvnitř subkultury vyhýbající se dogmatismu.

Odinismus je polytheistický náboženský systém, kladoucí též důraz na úctu k předkům, poznání archaické moudrosti obsažené v mythologických příbězích, respekt ke kulturnímu dědictví, pokračování lidových tradic a zachovávání hrdinského postoje v životních výzvách. Někteří z předních praktikujících popisují odinismus jako „přírodní (přirozené) náboženství“ {angl. natural religion}; to nepřekvapí, uvedeme-li, že ve svých hlavních projevech – v kosmologii, světonázoru a praxi – je patrna silná vazba na svět přírody a jeho síly.

Ústředním znakem odinistické kosmologie je Yggdrasil – Světový strom (zpravidla vnímaný jako jasan nebo tis), který symbolicky spojuje devět světů, které jsou obydleny tu bohy, tu obry, lidmi a jinými bytostmi. Strom též obývá řada zvířat, jejichž činnosti se zdají být mýthickým pojetím dynamických a interaktivních sil, jež je možno označit jako vyšší „multiversum“. Na Yggdrasilu se též v rámci svého sebeobětování oběsil bůh Odin, by vyzískal mocnou znalost tajemství rún: pradávných germánských jazykových, kulturních a magických symbolů, z nichž mnohé přímo souvisí s projevy hmotného světa (jména rún odkazují na stromy, zvířata a přírodní úkazy). Podle germánského antropogonického mýtu byly první lidské bytosti stvořeny, když Odin a jeho dva bratři vzali dva stromy (Askr & Embla) a dali jim vědomí.

Odinismus předpokládá kosmos plný duchovních a přírodních energií, působících v Midgardu (ze staronorského Miðgarðr), světě obydleném lidmi, stejně tak jako v transcendentních říších, kde přebývají bohové a jiné ‘nelidské’ bytosti. Bohové mezi světy svobodně putují a tak mohou přijít do styku i s lidmi. Bohové i lidé se též podrobují svému osobnímu a kolektivnímu Wyrdu (se sn. urðr), neboli „osudu“, ten však nepředurčuje každý sebemenší čin, ale spíše ovlivňuje směr života obecně. Přestože se věří, že jistá esence (duše) lidské bytosti po smrti putuje do jiné říše (různé možnosti jsou popsány v mythologické literatuře), náboženství není primárně orientováno na tyto jiné světy, namísto toho se klade důraz na správné počínání „tady a teď“. Vysoce se cení ctnosti jako čest, odvaha a pohostinnost; též se kultivuje uvědomování si lidského místa v přírodním světě.

Ačkoliv jsou různé víry ohledně přesné přirozenosti bohů, tito bývají nejčastěji vnímáni jako reální a poznatelní a jejich vykreslení v mythologii je chápáno jednoduše jako prostředek k představení nebo porozumnění různým aspektům jejich povah a funkcí. Hlavní božstva spadají pod dvě božské rodiny / skupiny – Ásy (Æsir) a Vany (Vanir). Æsir se sestávají z Odina, Frigy, Thóra, Týho, Bald(r)a a dalších; často bývají dáváni do souvislosti s důležitými společenskými činnostmi, takovými jako válka, suverenita a právo. S těmito božstvy se též mohou pojit jisté atmosferické jevy (např. déšť a hrom způsobuje v nebesích Thór svým kladivem, proto je tento tak důležitý pro rolnictvo – je mu obráncem i bohem plodnosti). Z Vanů jsou nejznámější Frey a Freyja. Tato božstva představují silnější spojení s „přízemními“ sférami plodnosti a smyslnosti, kteréž jsou pro mnoho odinistů taktéž důležité. Plodnost není chápána pouze ve vztahu k zemědělským plodům a k zdravému životnímu prostředí, nýbrž i k pokračování rodu, na který se náboženství kladoucí důraz na kulturu předků a ethnické dědictví přirozeně soustředí. Smyslnost je vítána coby životně důležitá a povzbuzující ingredience úplného prožití štěstí lidského bytí.

Mimo bohů a lidí je zvláštní pozornost věnována též álfům {tj. skřítkům}, trpaslíkům a vaettům {angl. wights; tj. šotci, rarášci} (ze sn. landvættir). Existence těchto bytostí může být zohledňována v rituálech, v některých případech je jim obětováno jídlo nebo pití, by se zajistila jejich přízeň. Vaettové jsou neviditelnými obyvately dané oblasti, schopní udělit požehnání, stejně jako přivodit smůlu, lidem žijícím v jejich blízkosti. Na Islandu vikingské éry byla jejich důležitost taková, že rané právo přikazovalo, aby byly z lodních přídí při přiblížení k břehům sundány hrozivě vypadající řezby dračích hlav, a to proto, aby se právě tito duchové nepoděsili; relikt této tradice doposud existuje – lodě vplouvající do islandských přístavů jsou krátce vyzvány, by stáhly své vlajky co gesto úcty k duchům země.

Kromě žití v souladu s etickými pravidly náboženství, pořádají odinisté v různých obdobích roku rituály a oslavy svátků. Hlavní náboženské slavnosti se kryjí s výraznými obdobími solárního a zemědělského kalendáře; jedná se o střed zimy / mid-winter (Yule) a střed léta / mid-summer, jakož i o specifické události jarní a podzimní. Další formální rituály se pořádají ze zvláštních příčin, nebo k uctění zvláštních božstev. Pojem blót (ze sn. označení oběti) se užívá coby označení pro všechny výše zmíněné obřady. Podobná oběť se obyčejně odehrává symbolicky v přírodě a jejím hlavním rysem je obvykle úlitba medoviny nebo ale {tj. světlého piva}. Za nejvhodnější místa pro konání hlavních ceremonií se považují hlavně ta, jež jsou venku – neb je zde snaha o souznění s historickými zmínkami pojednávajícími o rozličných germánských kmenech konajících své rituály v „posvátných hájích“.

Náčiní užívané při odinistických rituálech – picí rohy, kladiva (spjatá s Thórem – mnoho odinistů nosí přívěšek-talisman v podobě kladiva coby znak své věrnosti náboženství), vyřezávané dřevěné hole, dřevěné nebo kovové mísy – je vyrobeno z přírodních materiálů, nejlépe samotnými praktikujícími. Větvička z živého stromu je běžně užívána při kropení účastníků obřadu, které má zajistit požehnání. V závěru rituálu je zbytek z obětin určených k úlitbě vylit na zem, co projev úcty k duchům země (vaettům). Jiným obřadem jest symbel – instituce rituálního připíjení, při němž jsou vynášeny přípitky božstvům, hrdinům, lidským předkům nebo duchovním principům. Může se též jednat o příležitost k vychlubování a k skládání přísah.

Ačkoliv se uspořádání rituálů skupinu od skupiny liší, lze přesto říci, že obecně jsou pečlivě rekonstruovány ze zmínek ve starší germánské literatuře (obvykle se jedná o staronorské a skandinávské zdroje, neboť ty tvoří největší korpus zaznamenaných předkřesťanských tradic germ. lidu), často kombinovaných s určitými prvky dochovaných lidových tradic, jež se zdají být vycházející ze starých věr.

Dosud nebyla sepsána žádná vyvážená vědecká studie o vzniku novodobého odinismu, avšak můžeme rozeznat několik vln. Ačkoliv obrození zájmu o starogermánskou kulturu lze spatřovat již v 17. stol. v souvislosti se švédským storgotickým {angl. storgoticism, též megleogothicism} hnutím a s postavou Johanna Burea {Johannes Bureus, Jo(h)n Bure} (1568-1652), výraznější projev lze nalézt až v Německu konce 18. stol., kde byl v tomto období roznícen zájem o znovuobjevené náboženství Odina a starých germánských božstev. Z intelektuálů Sturm und Drangu, vychvaloval filosof J.G. Herder (1744-1803) germánské předkřesťanské dědictví evropského severu, coby důležitou součást pro budování organické národní kultury. R. 1775, kniha H.W. Behrische (1744-1825) nazvaná Wodan, der Sachsen Held und Gott (Wodan, bůh a hrdina Sasů) prohlašuje Odina za „světlo světa“ a nejvznešenější ideál novodobých Sasů, nutíc je znovuobjevit jejich počátky v „posvátné temnotě severních lesů“. O století později narůstající německý nacionální romantismus splývá s pangermanismem a hnutím völkisch (s jeho částí s viditelnými alternativně náboženskými prvky). Počátkem 20. st. se již otevřeně zakládají neoheathenistické skupiny. Mezi ty se počítá Armanenschaft, vedený rakouským spisovatelem a mystikem Guido von Listem (1848-1919) a Germanische Glaubens-Gemeinschaft, vedený německým malířem Ludwigem Fahrenkrogem (1867-1952). tato tendence však netrvá dlouho – s příchodem národního socialismu jsou nakonec všechny podobné skupiny omezeny, zákázány, nuceny odejít do ilegality, či se rozpustit.

Australský spisovatel a právník Alexander Rud Mills (1885–1964), se zdá být první osobností veřejně propagující odinismus v anglicky mluvícím světě. Kolem r. 1930 Rud Mills obhajhoval hnutí oponující křesťanství a obsahující výrazné protižidovské prvky, v r. 1936 vydává základní příručku popisující filosofii a rituály výstřední “Anglecyn Church of Odin”. Přestože publikoval přes třicet let, nenalezl Rud Mills výraznější podpory pro své úsilí a jeho práce brzy upadla v zapomnění.

Po 2. světové válce byla veřejnost dlouho toho mínění, že tzv. Třetí říše byla „pohanským hnutím“ (zde se však samozřejmě jedná o mínění klamné – oficiální politika Třetí říše uznávala „kladné křesťanství“), uběhlo dvacet let, nežli neoheathenistické hnutí začalo opět zkvétat – nyní však v nových lokalitách. Ve Spojených státech se nezávisle na sobě objevilo několik malých skupinek – takových jako Odinist Fellowship {Odinistické Bratrstvo} založené Else Christensenovou, r. 1971 (v některých směrech ovlivněné předcházejícími snahami R. Millse), Viking Brotherhood {Vikingské Bratrstvo}, založené Stephenem A. McNallenem v letech 1971-1972 a Northernway {Severní stezka}, založená Robertem a Karen Taylorovými, r. 1974. Viking Brotherhood se později proměnilo v Ásatrú Free Assembly {A.F.A., Svobodné shromáždění v Ásatrú}, první celonárodní odinistickou společnost Ameriky. V polovině 80. let A.F.A. zaniklo – vzešly z něj však dvě význačné a stále aktivní skupiny – Ásatrú Alliance {Aliance Ásatrú} a Ring of Troth {Kruh Víry} (dříve Ásatrú Folk Assembly {Lidové shromáždění v Ásatrú}). Podobné aktivity se nezávisle objevují i v Anglii – r. 1973 zakládá John Yeowell Committee for the Restoration of the Odinic Rite {Výbor pro obnovení Odinova ritu} (později zkr. Odinic Rite) avšak v posledním čtvrtstoletí se zde rodí i množství skupin jiných. Na Islandu, v domovině staronorských ság, zakládá r. 1973 Sveinbjörn Beinteinsson (1924–1993) Ásatrúarfélag {Ásatrúarfélagið}a daří se mu též prosadit jeho právní uznání. Další menší skupinky jsou ve většině skandinávských zemích aktivní přinejmenším od 70. let. Vedle rozšiřujícího se seznamu národních odinistických organizací, existuje i množství místních nezávislých společenství a nepočítaně samostatně praktikujících.

Odinismus zůstává stále v subkultuře, ačkoliv v posledních desetiletích nabývá uznání na širším poli novopohanství a nových náboženských hnutí. Narozdíl od některých větví novopohanství, mohou odinistické skupiny uplatňovat tradicionalistický pohled a v jistých případech prosazovat i víru silně spjatou s rasou. Řada organizací prosazuje názor, že náboženství je nejvhodnější pro potomky jeho původních, dávných vyznavačů – tento přístup se zve etnický {angl. ethnic} nebo též lidovecký {angl. folkish} odinismus či Ásatrú, avšak primárně se zde nejedná o představy o tzv. bílé nadřazenosti {angl. white supremacy}. Jiné skupiny jsou vysloveně universalistické a nepřipustily by oprávněnost žádného ethnického požadavku na potencionální členy. Vzdáleni těmto oběma pohledům jsou však ti, kteří si vykládají náboženství jako prostředek k nadřazování rasy, nebo dokonce jako nástroj rasismu. Ve snaze odlišit se od hlavního proudu odinistických a Ásatrú skupin, se někteří rasově motivovaní vyznavači mohou označovat jako „wotanisté“ (podle rasistického ideologa Davida Lanea je jméno Wotan akronymem pro sentenci „Will Of The Aryan Nation“ {Vůle Árijského národa}). Skupiny spojované s podobně radikálními stanovisky mají své příznivce zvláště mezi vězni, bývají nestálé a neschopné dlouhodobější činnosti.

Většina mainstreamových heathenistických skupin se brání zaujímání otevřeného politického postoje a ve svém členstvu je ochotna tolerovat širokou škálu osobních věr. Mezi vyznavači běžně rozšířené liberální zásady osobní svobody bývají často nazírány jako se kryjící s postojem dávných Germánů. Většina skupin též prosazuje ekologické uvědomnění, některé povzbuzují své členy, aby se zapojili do environmentálních aktivit, anebo pořádají kampaně proti ničení historických míst v Anglii i mimo ni. Ačkoliv je někdy toto náboženství vnímáno, jako přehnaně zdůrazňující „maskulinní“ božstva a hodnoty, současná odinistická literatura vyzdvihuje důležitost ženských božstev a tradic s nimi spojených. V posledních letech se ženy objevily dokonce i na vedoucích pozicích amerických a islandských odinistických organizací. Tento vývoj, společně s rozmanitostí společensko-politických přesvědčení vyskytujících se mezi praktikujícími, ukazuje na dlouhou životnost odinismu (Ásatrú) v postmoderním věku.

Rozšiřující literatura:

Behrisch, Heinrich Wolfgang. Wodan, der Saxon Held und Gott. Dresden: Hilscher, 1775. English edition: Waterbury Center, VT: Dominion, 2005.
Flowers, Stephen E. “Revival of Germanic Religions in Contemporary Anglo-American Culture.” Mankind Quarterly XXI: 3 (1981), 279–94.
Gardell, Mattias. Gods of the Blood. Durham: Duke University Press, 2003.
Harvey, Graham. Contemporary Paganism. New York: New York University Press, 1997.
Kaplan, Jeffrey. Radical Religion in America. Syracuse: Syracuse University Press, 1997.
McNallen, Stephen A. Rituals of Ásatrú, 3 vols. Breckenridge, TX: Ásatrú Free Assembly, 1985; Payson, AZ: World Tree, 1992.
Turville-Petre, E.O.G. Myth and Religion of the North. New York: Holt, Rinehart and Winston, 1964.

Zdroj: TAYLOR, B. (ed.): Encyclopedia of Religion and Nature, London & New York: Continuum, 2005.

Poznámka: Komentáře & poznámky překladatele jsou uvozeny složenými závorkami, překlad převzat z blogu Čtvrtečník.

Autor: Edouard Rix

„Nesnáším tuto knihu z celého svého srdce. Obdařila mě sice slávou, tou nicotnou věcičkou nazývající se věhlas, byla však rovněž zdrojem mých těžkostí. Strávil jsem kvůli ní mnoho měsíců za mřížemi a stal jsem se obětí mnoha banálních, leč ponižujících policejních perzekucí. Kvůli této knize mě zradili přátelé, nadělal jsem si nepřátele, zažil jsem mnoho zlé vůle, sobeckosti a lidské zkaženosti. Právě v tomto díle má svůj původ hloupá fáma, podle níž mám údajně být cynický a krutý, připomínající Machiaveliho v hávu kardinála de Retz.“ Ačkoli tato slova napsal Curzio Malaparte v předmluvě ke své slavné eseji „Technika státního převratu“ (Technique du coup d’état), mohla by stejně tak patřit i Giorgiu Fredovi, autorovi díla „Dezintegrace systému.“ Tato knížečka o šedesáti velmi hutně napsaných stranách totiž nahlodala základy buržoazního systému natolik, že její autor byl následně vystaven dlouhým létům soudních a mediálních perzekucí.

Edizioni di Ar

26. října 1963 upozornil senátor Umberto Terracini (vlivný člen židovské obce a Italské komunistické strany) ministerstvo vnitra a spravedlnosti na to, že v Padově byl údajně rozšiřován „nenávistný pamflet“ z dílny skupiny nesoucí název Gruppo di Ar, jehož autoři se neštítí ani těch nejodpornějších rasistických teorií italského nacismu a obhajují tak antidemokratickou ideologii, přičemž vznesl otázku, jestli bude použito příhodných prostředků k vypálení tohoto vředu a zastavení šíření infekce dříve, než se rozšíří dále a jeho text se stane předlohou k akci.

Tato již od samého prvopočátku stigmatizovaná skupina byla založena mladým platonikem a evoliánem s právnickým vzděláním, Giorgiem Fredou. Název skupiny, Ar, je vysoce symbolický, neboť v jazycích indoevropského původu představuje sémantický kořen znamenající vznešenost a aristokracii.

V roce 1964 Freda čelil trestnímu stíhání za sepsání pamfletu odsuzujícího sionistickou politiku v Palestině. Ukázalo se, že nebylo rozhodně posledním. Ve stejném roce vydalo Edizioni di Ar, jež založil právě Freda, svoji první knihu: „Esej o nerovnosti ras“ od Arthura de Gobineau. Následovaly některá méně známá díla Julia Evoly a práce Cornelia Codreana. Každý titul vyšel v nákladu 2000 výtisků.

Ve Fredově militantním odhodlání existovaly dvě konstanty: boj proti mezinárodnímu sionismu, včetně státu Izrael, o němž vždy tvrdil, že je jen špičkou ledovce, a buržoaznímu liberálnímu systému, ztělesněným americkým imperialismem na evropském území po roce 1945. Co se antisionismu týče, Freda byl prvním italským redaktorem podporujícím palestinské bojovníky, a to navzdory tomu, že pravice v čele s MSI (Movimento Sociale Italiano) velebila Izrael coby ochranný val Západu proti Arabům zotročeným Moskvou. Byl to on, kdo ve spolupráci s maoistickou skupinou Potere Operaio (Dělnická síla) zorganizoval v březnu 1969 v Padově první větší shromáždění na podporu palestinského hnutí odporu, jehož se zúčastnili i zástupci Arafatova Fatahu. Sionistická lobby mu to nikdy neodpustila. Freda se však nespokojil s pouhou verbální podporou, jak tomu bylo v případě mnohých renomovaných intelektuálů a tajně poskytl
časovače bomb údajnému zástupci Fatáhu.

Dezintegrace systému

Giorgio Freda byl však především mužem psaného textu. A jakého textu! „Dezintegrace systému“ byla sepsána v roce 1969, kdy byly v plném proudu studentské protesty. V Itálii tou dobou probíhal „plíživý květen“, stojící v kontrastu s náhlým revolučním vzepětím a pádem ve Francii. Freda byl přesvědčen o nezbytné potřebě radikálního svrhnutí buržoazního světa a věřil, že je k tomuto účelu třeba zkusit všeho, tudíž když se spousta mladých lidí snažila nadít studentskou revoltu opravdovým revolučním obsahem, chtěl ji uchopit a vyrvat ze spárů proponentů ortodoxního marxismu a sociálně demokratického reformismu. Právě pro tyto mladé lidi byla „Dezintegrace systému“ určena a ačkoli ji ani v nejmenším není možno považovat za Fredův osobní program, syntetizuje všeobecné požadavky celého národně revolučního tábora, od Giovane Europa (Thiriartova Jeune Europe – Mladá Evropa), po Lotta di Popolo (Boj lidu).

Tón celé statě je rozhodný a útočný. Freda byl prvním z Evolových žáků, který se neomezoval na učené komentáře k jeho dílům a tuto teorii se snažil přetavit v praxi, a to až do té míry, že na „Dezintegraci systému“ lze nahlížet jako na politické realizování teorie vytýčené v „Jízdě na tygru“, jež patří k posledním Evolovým dílům. Touto knihou poskytl baron Fredovi intelektuální podklad k přesvědčení, že s buržoazním systémem nelze dělat žádné kompromisy. Evola píše: „Jeden postoj je potřeba rázně odmítnout: stavět na pozůstatcích buržoazního světa a obhajovat je, coby baštu boje proti rozkladným proudům a nejnásilnějšímu rozvracečství poté, co jsme se ji pokusili vyztužit vyššími tradičnějšími hodnotami.“ K tomu navíc baron dodává: „Nejspíš bude prospěšné napomoci pádu skomírajícího světa včerejška a nikoli se naopak snažit o jeho podporu a umělé prodloužení jeho života. Tato jedna z možných taktik vedoucích k odvrácení finální krize, je dílem protichůdných sil, jež přeberou otěže dění. Riziko takového počínání je zřejmé: nikdo neví, kdo bude mít poslední slovo.“

Freda si ve svém díle rozhodně nebral servítky vůči idolům a hodnotám buržoazní společnosti. Samoúčelný řád a pořádek, posvátné soukromé vlastnictví, kapitalismus, morální konformismus, slepý rektální prosionismus a filoamerikanismus, stejně tak ovšem i Bůh, kněží, soudci a bankéři… Naprosto nikdo a nic neušlo jeho kritice. K panujícímu tržnímu modelu nabídl reálnou alternativu v podobě znovuuchopení tradiční doktríny státu stojícího v příkré opozici pseudoburžoazním hodnotám, přičemž nejpůsobivějším prvkem tohoto uceleného plánu má být zorganizování ekonomiky stojící na komunistickém základě – je tím myšlen spartský a elitářský komunismus, odvozený spíše od Platóna, než Karla Marxe. Freda, jakožto muž činu, byl znechucen pseudointelektuálními evoliány a guenónovci zamčenými ve svých věžích ze slonoviny. Pro některé evoliány nenacházel lichotivějších termínů nežli „sterilní apologeti rozprav o státu,“ „mistři konceptuálních gest,“ neboť v jeho očích představovali toliko jezdce na papírových tygrech. „K tomu, aby se historicky naplnila naše vize světa, potažmo státu, s ní musíme žít v souladu a nenechat nic náhodě,“ píše. Z tohoto úhlu pohledu je zřetelné, že jeho úmyslem bylo vstoupit do všech sektorů vyhrazených odpůrcům buržoazního světa, nevyjímaje ani krajní mimoparlamentní levici, jíž nabídl plán pro společnou strategii v boji proti Systému.V té době kontaktoval rozličné maoistické skupiny, jako například výše zmíněné Potere Operaio a marxisticko-leninistickou Komunistickou stranu Itálie.

Svůj manifest zakončuje těmito silnými slovy: „Pro politického vojáka čistota ospravedlňuje veškerou tvrdost, nestrannost veškerou lstivost, neboť neosobnost boje rozhání veškeré morální výčitky.“

Oběť demokracie

12. prosince 1969 explodovala v milánské Národní zemědělské bance na Piazza Fontana bomba, jež zabila 16 lidí a 87 jich zranila. Italská sekce ultralevicové Situacionistické internacionály vydala manifest nazvaný „Zapálení Reichstagu,“ v níž za skutečného pachatele označila panující režim. Situacionisté pořád dokola tvrdili, že bomba na Piazza Fontana nebyla ani anarchistická, ani fašistická.

Giorgio Freda stále pokračoval ve svém intelektuálním boji proti Systému. V rce 1970 v předmluvě k jednomu z Evolových textů poznamenal, že by v Itálii přivítal možnost pouliční občanské války. V dubnu 1971 publikovalo Edizioni di Ar jako vůbec první nakladatelství na apeninském poloostrově od roku 1945 Protokoly sionských mudrců. Téhož měsíce byl Freda uvězněn a obviněn z distribuce knih a dalších tištěných i psaných materiálů obsahujících propagandu navádějící k násilné změně režimu. Represivní mašinérie se rozjela na plné obrátky. Poprvé od pádu fašistického režimu úřady hodlaly uplatnit paragraf 270 (upravující spolčení za účelem rozvrácení republiky) italského trestního zákona, po Mussoliniově generálním prokurátorovi nesoucím název „Code Rocco.“ Nedlouho poté vydalo Edizioni di Ar sbírku palestinské bojové poezie s názvem „Nepřítel člověka,“ což mělo za následek vlnu nevole ze strany sionistů.

V červenci 1971 soudce překvalifikoval skutkovou podstatu Fredovy obžaloby na „vytváření propagandy volající po násilné změně politického, ekonomického a společenského uspořádání státu,“ k jejíž naplnění mělo dojít prostřednictvím „Dezintegrace systému“, v níž si pohrával s myšlenkou potřeby násilného svržení buržoazního demokratického státu a jeho nahrazení zřízením definovaným jako „lidový stát“. V Edizione di Ar se však represe nezalekli a v listopadu 1971 uveřejnili italský překlad „Mezinárodního Žida“ od Henryho Forda.

5. prosince 1971 byl Freda znovu uvězněn. Nebylo tomu tak již z důvodu ideozločinu, neboť tentokrát mu byl připisována rovnou celá organizace masakru na Piazza Fontana. Nepodařilo se jim chytit „anarchofašistu,“ tudíž se rozhodli podívat na zoubek „nazi maoistovi“. Obvinění vůči Fredovi bylo vzneseno na základě dvou údajných důkazů: koupě totožných časovačů s těmi, jež byly nalezeny v bance a příručních zavazadel, v němž byly umístěny. Freda skutečně ony časovače zakoupil, předal je však kapitánovi alžírských tajných služeb, jenž měl za úkol je předat Palestincům. Týdeník Candido přinesl informaci, že výrobce časovačů bomb shromáždil důkazy o tom, že těchto časovačů nebylo v Itálii prodáno 57, jak tvrdil soudce (sám Freda jich zakoupil 50), nýbrž stovky, navíc prý modely jím pořízené byly odlišné od těch použitých v rámci útoku. Mimoto obchodník z Boloni, který prodal čtyři cestovní zavazadla podobná těm, v nichž byly přenášeny bomby, uvedl, že si je od něj nekoupil Freda, nýbrž dva policisté… Soudce však samozřejmě tyto důkazy zbavující obžalovaného viny nezohlednil. V roce 1972 tedy začala Fredova osaměla pouť po italských věznicích: Padova, Milán, Terst, následně Řím, Bari, Brindisi a Cantazaro.

Ze strany pravice, zejména pak neofašistického MSI, byl nazýván „maoistickým zrádcem“ nebo „agentem komunistické Číny“, ze strany umírněné levice a sionistických kruhů zase „rasistickým fanatikem“, respektive „pomateným antisemitou“, některými ultralevicovými aktivisty, s nimiž dříve aktivně spolupracoval, byl ze strachu odmítnut, proto mu nezbylo, než přijmout nepříliš lichotivou nálepku „nazi-maoisty“, již pro něj vytvořila masmédia. Všechen tento povyk však měl pozitivní efekt v tom, že všech 1500 výtisků „Dezintegrace systému“ šlo velmi rychle na dračku. O několik let později Freda připustil, že jím byli více inspirováni extrémisté levicoví nežli pravicoví.

Proces

Dlouhý proces s údajnými atentátníky na Piazza Fontana byl zahájen v lednu 1975 před porotním soudem v Cantazaru. V roli obviněných stáli anarchista Pietro Valpreda se svými jedenácti komplici a neofašista Giorgio Freda se svými dalšími dvanácti kolegy. Po vypršení vazební lhůty byl Freda v srpnu 1976 propuštěn, bylo mu však nakázáno domácí vězení. Důvody jeho obžaloby však zůstávaly neměnné. I přesto, že mu hrozil trest doživotního vězení, se však nevzdával a v roce 1977 v rozhovoru se svým kolegou Claudiem Muttim prohlásil, že ozbrojený boj je nejlepší formou opozice vůči italskému systému!

Freda byl bytostně přesvědčen, že kostky již byly vrženy a jeho odsouzení je neodvratné, proto neváhal a v říjnu 1978 se vydal na útěk. V létě 1979 byl dopaden v Kostarice, z níž nebyl vydán, nýbrž násilím odvlečen italskou politickou policií. Soudní fraška pokračovala. V prosinci 1984 byl v Bari zahájen již čtvrtý proces v záležitosti masakru na Piazza de Fontana. Po dlouhých šetnácti letech vyšetřování byl Freda nakonec zbaven obvinění ze spáchání masakru, byl však odsouzen za názorové trestné činy a tzv. “rozvratnické spolčení” k patnácti létům vězení.

I po svém propuštění byl Freda vděčným tématem pro média, neboť se stal zakladatelem Fronte Nazionale a v souvislosti s její činností byl v červenci 1993 znovu zatčen a odsouzen. Marná sláva, dobrá krev se neztratí!

Článek Edouarda Rixe vyšel původně v časopise Le Lansquenet, jaro 2003, č. 17. Překlad byl pořízen z anglické verze, která vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing Giorgio Freda: The Unclassifiable Revolutionary dne 1. prosince 2011.

„Národy jsou jako stromy, jež svými kořeny přijímají výživné látky, které pak prostřednictvím nejjemnějších „alchymistických“ postupů mění v životní mízu umožňující růst listům a plodům. Zbaven kořenů, strom hyne. Kmen vyschne a při první silné bouřce padne.“ Jean Varenne

Indoevropská tradice: kořeny naší identity

Indoevropeistika má za sebou dvě protikladné fáze. Po počátečním nadšení (na základě prací např. A. Kuhna, Jacoba Grimma, Maxe Müllera nebo O. Schradera) následovalo vystřízlivění a nadměrná kritika (Claude Levi-Strauss). Dnes je ale ve fázi třetí – fázi pozitivní kritiky a odůvodněných jistot (George Dumézil).

Jean Haudry (1934, Perreux-sur-Marne), Dumézilův žák a emeritní profesor katedry indoevropeistiky na univerzitě v Lyonu ukazuje, že Indoevropané nejsou žádným „lingvistickým přízrakem“ ani „myšlenkovou konstrukcí“ filologů, nýbrž že byli reálným etnikem, jehož tradice nikdy v našich kulturách nepřestaly úplně působit…

Kdo jsme a odkud pocházíme? Odpovědi na tyto otázky by měl vlastně znát každý etnický Evropan. Text je proto koncipován v prvé řadě jako užitečný, přesný pracovní nástroj, který co nejširšímu kruhu zájemců usnadní základní orientaci ve fascinující, byť nesnadné látce.

Z obsahu:

1. Od indoevropeistiky k Indoevropanům (Hypotéza společného indoevropského jazyka; Hypotéza společného indoevropského národa). 2. Co víme o Indoevropanech a jak to víme? (Lingvistická paleontologie; Dochovaná sbírka formulí; Pojmová schémata; Fyzický typ Indoevropanů; Poslední společný domov; Původní domov). 3. Naše tři barvy (Kultura a civilizace; Bílá, rudá a černá; Tři nebe; Kosmický cyklus etc.). 4. Pospolitost (Kasty; Rodová linie; Vůdci; Tělo společnosti; Úloha a obsah tradice etc.). 5. Budoucnost indoevropské tradice (Tradice a modernita; Otázka indoevropské specifičnosti; Modernita domácí a vypůjčená; Naděje na obnovu etc.).

Autor: Radim Lhoták

Nejlepší způsob, jak připravit společnost o svobodnou existenci, je zbavit ji ducha. Duch společenského vědomí a jím utvořený duchovní rozměr jednotlivce je ta síla, která nedovolí učinit z lidí společenství ovcí otročících vnější moci. Duchovní osvěta lidí plní svou funkci, pokud vede člověka k morálnímu odhodlání uhájit si vlastní důstojnost, smysluplné postavení ve společnosti a přijmout nutné podmínky svobody celého společenství spočívající v organické jednotě, za níž musí každý jedinec odvést svůj díl práce, statečného odporu vůči všem nepřátelským silám a oběti ve prospěch celku.

Zdravého ducha hrdého a nezávislého rodu rozvíjely prastaré řády Keltů a Slovanů před jejich christianizací. Křesťanství zasadilo světovému společenství těžkou ránu tím, že v lidech potíralo smysl pro ušlechtilost, vznešenost a hrdou sounáležitost opírající se o magickou sílu přírody, obývaného kraje a celého rodu, který tak žije v harmonii s jemu daným prostředím. Křesťanství vytrhlo běžného člověka z přirozeného existenciálního kontextu a učinilo z něj otrockou duši sklánějící se v pokoře před Bohem a jím vyvolenými parazity. Zdálo by se, že s upadlým vlivem křesťanství se tato újma na sebevědomí člověka napravila. Nikoliv. Moderní ateismus ruku v ruce s osvícenským humanismem propagujícím univerzální hodnoty rovnosti, individuální svobody, bratrské lásky a demokracie totiž dokonale zničil vše, čím se dosud lidský jedinec prokazoval coby důstojná, svébytná a silným duchem obdařená osobnost.

Lví podíl na takové degradaci lidské osobnosti má rovněž módní a plíživě propagovaná nová spiritualita. Mám na mysli všechny na západě přijaté esoterické směry myšlení, jimž se v posledních letech dostalo samostatného oddělení v knihovnách a knihkupectvích, všechny ty přemoudřelé a dosud neznámé autory esoterické literatury, jimiž jsou zmíněná oddělení napěchována k prasknutí a pro něž je lidská osobnost a s ní související ego úhlavním nepřítelem. S lidským egem se udatně potýkají v rámci skvělého byznysu jak na poli prodávaných knižních titulů, tak v oblasti vzdělávání a seminární činnosti vedené samozvanými mistry a kněžkami lásky interpretujícími východní duchovní vědění pro potřeby stresem zmučených hlav a za tučné honoráře. Bohužel tato esoterická „věda“ má v potírání lidské osobnosti na hony daleko k původní východní filosofii a k jejímu pravému smyslu. Velice se však hodí do krámu vládnoucím elitám, protože učí, jak být šťastný a blažený i v tom nejhorším společenském marasmu a otrockém údělu. A kdo to nedokáže, kdo není údajně schopen otevřít se božské esenci, všeobjímající lásce a nastoupit jedinou pravou duchovní cestu meditace, má prostě smůlu.

Účelem meditace je navodit takový stav mysli, při němž se člověk osvobodí od závislostí všedního života. Nebýt ve vleku svých potřeb, obstarávání, závisti, řevnivosti, vášní či touhy po majetku. Osvobození a vyprázdnění mysli však ještě neznamená, že se člověk stal duchovním. Pouze se otevřel duchovní cestě, na níž dosud neučinil ani krok. Přičemž zříci se pýchy, chamtivosti, touhy po moci a materiálním bohatství lze snadno i bez meditace. Stačí si jen uvědomit pomíjivost a marnivost takových věcí. Otevřenou mysl teprve čeká dlouhá a strastiplná cesta poznání a hledání pravdy. Taková cesta se neobejde bez kritického myšlení a problematizování, bez dlouhého a náročného studia filosofie, historie a všech dostupných pramenů moudrosti. Je to cesta zápasu za sebe samého a osvojení pravého lidství. Na takové cestě je nutno postupně nalézt klíč, jímž se odděluje zrno od plev, zdání od skutečnosti, pravda od klamu. Prvním klamem esoterických nauk na západě je dojem, že samotná meditace způsobí osvícení ducha, vstoupení božské esence společně s kosmickou energií do lidského nitra, a člověk je tak bez velkého přičinění sycen nejvyšší moudrostí. To je tragický omyl. Jak se zdá, z celého dávného esoterického vědění zůstaly jen ty plevy. To mohu s čistým svědomým říci po bedlivém prozkoumání mnoha současných esoterických zdrojů. Přiznám se, že na knihy, v jejichž obsahu vystupují andělé, jsem již neměl sílu ani nervy. Těžko se člověk jinde setká s tak obludnou snůškou krasodušného řečnění a abstrakcí bez jasného obsahu. O praktikovaném vlivu holých představ, zážitkových sebe-projekcí, autosugescí, vztahových konstelací či drahokamů ani nemluvě. Napadá mě jeden esoterický blog mladé dívenky, která rozpaženýma rukama nahmatala vlastní auru. Patrně odkrvením pocítila chlad v konečcích prstů, z čehož usoudila, že právě tam její aura končí. Inu poučení „věř a víra tvá tě spasí“ platí pro všechna náboženská poblouznění. Tak jako srdce není důležitější než rozum, tak ani láska člověka není směrníkem pravého poznání – zaslepené víry možná ano. Spíše to vypadá, že tito „duchovní učitelé“ si zahřívají vlastní Ego až běda.  Než taková duchovnost je lepší zůstat v materialistické nevědomosti a nechat se provokovat upadajícím politickým systémem ke hněvu a odporu. Alespoň něco, čím se vykazuje potenciál ke změně.

Nechme naše esoterní mudrlanty tahat peníze z důvěřivých žáků stižených slabostí a infantilitou. Jen tací lidé mohou uvěřit, že nejblíže božské esenci je dítě, že výchova rodičů je břemenem na cestě k osvícení, že jim tito mágové obdaření výjimečnými schopnostmi zprůchodňují společenskými stereotypy uzavřené čakry, naplňují je energetickými vibracemi vyšších frekvencí ke konečnému probuzení do kosmického ráje, do osvíceného společenství lásky vedeného usedavým srdcem a slepou intuicí, do nového světového řádu, v němž Ego bude zabito a lidská osobnost potlačena. Prastará moudrost našich předků praví: „Dospělý člověk je lepší, než novorozeně.“ Rozumí se samozřejmě člověk řádný, vychovaný a respektující zkušenost otců. My, jimž leží na srdci pravé poznání pravdy a duchovní vhled do světské reality, se moderním esoterikům vyhněme na sto honů a hleďme se proti nim sjednotit v mužné síle osobnosti a morálního přesvědčení. Jen tak si časem zasloužíme nikoliv demokracii, ale tolik potřebnou aristokracii, vládu těch nejlepších z nás, kteří budou jako přirozené autority konat ve prospěch celku, nikoliv jen sebe samotných. My je pak za to budeme moci ctít a milovat.

Autor: Kaarina Aitamurto

Tento článek zkoumá příčiny soudobého oživování předkřesťanské duchovnosti. Jako materiál této analýzy sloužily texty napsané ruskými rodnověrci. V těchto textech bylo zjištěno devět témat. Ta se dělí do tří kategorií, pojmenovaných «nacionální obnova», «přírodní náboženství» a «nová éra staré duchovnosti». Teoreticky článek vychází ze sociologického studia pozdně moderní religiozity. Je pozorováno, že rodnověrská interpretace obnovy pohanství často zahrnuje témata, která jsou také ústřední v teoretických diskusích o úkolech soudobé religiozity. Na rodnověří se tudíž pohlíží jako na účastníka společenských diskusí, který komentuje a přispívá tématy, jakými jsou «glokalizace» světa (důraz na lokálno), moderní odcizení a pocity nedůvěry a nejistoty.

Proč ožívá stará duchovnost?

Rodnověří je náboženství, které se snaží oživit předkřesťanskou slovanskou duchovnost. Řadí se k mezinárodní skupině soudobých pohanských náboženství, jež lze prakticky najít na všech územích s obyvatelstvem evropského původu. Na západě si množství studií povšimlo, že pohanství patří k jednomu z nejrychleji rostoucích nových náboženství [1, str. 1] a dle některých ukazatelů platí totéž i pro rodnověří v Rusku. Ačkoliv je náboženství stále spíše okrajové, zůstává zajímavou otázkou, jak toto «staré náboženství», staletí považované za minulost, ožilo v takové síle. Samotní pohané a mezi nimi i rodnověrci často prohlašují, že jejich náboženství poskytuje užitečné odpovědi současnému člověku a současné společnosti. Cílem tohoto článku je prozkoumat tato rodnověrská vysvětlení obnovy předkřesťanské víry.

Metodologicky se analýza opírá o sociologickou narativní analýzu. Všeobecně se má za to, že vyprávění je lidem vlastní způsob, jak rozumět světu a vytvářet logické příčinné souvislosti. Vyprávění je tudíž účinnou formou, jak vysvětlovat a prosazovat alternativní pohledy na různé společenské děje [2]. Při úvahách o subjektu rodnověří shledávám zvláště platný narativní přístup, protože samotní pohané jej vědomě používají. Pohané si dobře osvojili ideu Lévi-Strausse, dle níž «mýty jsou myšlení v nás». Tedy jakožto metodu k objevování a prezentování pohanského postoje pohané často reinterpretují (či odhalují staré interpretace) a jsou otevření diskusím ohledně běžných kulturních mýtů a vyprávění.

Jakožto zdrojový materiál jsem použila publikovanou literaturu psanou rodnověrci. Tématickou analýzou jsem odhalila deset vyprávění, které se nicméně často prolínají. Ačkoliv se tato témata v té či oné formě vyskytují prakticky ve všech rodnověrských skupinách a textech, existují některé výrazné rozdíly v tom, jak se interpretují a jaká témata jsou zdůrazněna. Ve skutečnosti patří k jednomu z nejnápadnějších rysů rodnověří, jakož i soudobého pohanství obecně, různorodost. O této charakteristice lze dokonce říci, že vyplývá ze samotné podstaty náboženství, které klade důraz na osobní zkušenost a vyhýbá se přísnému dogmatismu. Analýzou různých interpretací obnovy rodnověří se tudíž rovněž snažím tuto různorodost nastínit. Témata, jež jsem odhalila v rodnověrských interpretacích příčin obnovy předkřesťanské víry, jsem rozdělila do tří skupin, které volně odpovídají rozdělení uvnitř rodnověrského hnutí.

Rodnověrské hnutí

V rámci přístupu k různorodosti rodnověří užívám typologie hnutí prezentované Gajdukovem jakožto předběžného poznávacího rámce. Gajdukov rozděluje rodnověrské hnutí do tří kategorií dle jeho hlavní orientace: přírodně orientovaná, nacionálně orientovaná a «folklorní» součást hnutí [3, str. 30]. Gajdukova specifikace, tj. «hlavní zájmová orientace », je skutečně živá, protože skupiny se výrazně překrývají. V důsledku toho je nevyhnutelně řazení kategorií značně nahodilé a subjektivní. Příroda je např. ve většině nacionálně orientovaných frakcí také ústřední a nacionalismus se v nějaké formě projevuje prakticky ve všech rodnověrských skupinách. Nicméně nejednotnost je skutečností, jak prokázal známý spor ohledně Bittsevské výzvy (Битцевское Обращение) [4]. Nejasnosti a spory tedy nutně nepopírají typologii, ale naléhají na pečlivý výklad konceptů.

«Nacionálně orientovaným křídlem rodnověří» odkazuji na část hnutí, která klade nacionální zájmy do samotného jádra náboženství. Takový nacionalismus se může projevovat jako politická ideologie, jakožto konzistentní světonázor vycházející ze základních představ o etnicitě a národech, či jakožto snaha prosazovat národní zájmy. Ve většině těchto případů je rodnověrský nacionalismus zároveň etnickým nacionalismem, tj. výchozím bodem jsou Rusové jakožto etnická kategorie a ani ne tak Rusové jakožto občané Ruska. Do této kategorie řadím tak jasně náboženské organizace, jako je Unie slovanských komunit slovanské rodné víry a Svaz Venedů, stejně jako političtěji zaměřené frakce, jako je «Koncepcija občestvennoj bezopasnosti» [5, str. 150–152].

Pro mnoho věřících je rodnověří v první řadě rodnou vírou, avšak pohanství lze rovněž charakterizovat jako zemské, přírodní náboženství, které oslabuje různorodost a tudíž prosazuje i etnickou toleranci. Přirozeně takové vnímání není nutně výlučné. Existují nicméně rozdíly, v nichž se jeden z těchto aspektů zdůrazňuje více. Jedno z pravidel selského rozumu říká, že komunity uctívající Peruna často více inklinují k militarismu, kdežto následovníci Velesa inklinují k mysticko-filosofickým postojům [6, str. 170]. Pro účely analýzy je toto rozdělení přirozeně příliš neurčité. Nejprominentnější rodnověrskou organizací, kterou lze považovat za představitele tolerantní, přírodně zaměřené orientace je Kruh pohanských tradic, nicméně existují i další nezávislé komunity, jež sdílejí podobný pohled.

K třetí skupině v Gajdukově analýze patří rekonstrukcionisté, kteří napodobují dávnou kulturu. Ačkoliv může být koníček (či životní styl) cestou k rodnověří, nemělo by se zapomínat na to, že někteří praktikanti rekonstrukcionismu jsou křesťané. Proto bych spíše vnímala rekonstrukcionisty jakožto odlišnou kategorii, jdoucí napříč rodnověřím. S Gajdukovem souhlasím v tom, že existuje větev rodnověří, jež se sama odlišuje náboženským synkretismem. Tato skupina má výraznou afinitu k ruské esoterické tradici s předchůdci jako Jelena Blavatská, Nikolaj Roerich a Danil Andrejev. Do této kategorie řadím takové autory bestsellerů, jako jsou Asov a Šemšuk a skupiny jako církev Inglingů, kteří jsou synkretisty a svému publiku poskytují esoterickou moudrost. Dle Zoriny se ruský esoterismus konce 20. století odlišuje od svého západního protějšku svým patriotismem a protestem vůči liberalismu a maloměšťáctví, či tím, co Zorina popisuje jako «antiweberovský» duch. Zorina tvrdí, že oblíbenost fenoménu lze částečně vysvětlit jeho podobností s ruskou tradicí filosofování. Dokonce dokazuje, že soudobý ruský esoterismus funguje pro Rusy se sovětskou ateistickou výchovou jako most mezi ateismem a religiozitou. Navíc dle Zoriny esoterismus vnesl ruskou kulturu do post-sovětské generace a splnil důležitý společenský úkol odporovat čistě utilitářským a konzumním hodnotám [7, str. 40, 268–272, 282].

Nacionální obnova

První vyprávění o obnově předkřesťanského duchovna odkazuje na rodnověrství jakožto ruskou (či slovanskou) reformaci. Dávná předkřesťanská víra je hodnocena jako inherentní slovanská či ruská forma religiozity a křesťanství je zavrhováno jako cizí vliv. Toto vnímání se může spojovat s některými mesiášskými ideologiemi, které vedle sebe staví materialistický, rozkládající se Západ a slovanský idealismus a duchovnost. Toto vyprávění lze rozdělit do tří témat, která jsem pojmenovala následovně: «Záchrana národa», «záchrana kultury» a «mezinárodní politika a anti-globalizace ».

První z těchto témat, «záchrana národa», podotýká, že národní náboženství jsou více ve shodě s genetickými, mentálními či environmentálními vlastnostmi daného národa či etnické skupiny. V důsledku toho se tvrdí, že vlastní (rodné) náboženství poskytuje lidem užitečnější odpovědi a zkušenosti než ideologie cizí. Za předpokladu, že je rodná víra vepsána v lidech, prohlašuje se, že navrácení této tradice přinese lidem větší naplnění a rovnováhu. Dle tohoto vyprávění realizace národních instinktů také usnadní společenskou soudržnost. V ruské historii se na cizí ideje, jako jsou křesťanství, marxismus či západní liberalismus, pohlíží jako na příčinu mnoha neštěstí, jež má, jak se věří, napravit nacionálně-náboženská obnova. Ve stručnosti, nacionální obnova je živá díky hrozícím společenským, environmentálním a politickým problémům.

Nacionální výklad rodnověří lze také představit na velmi osobní a konkrétní úrovni použitím metafor jako «duch, krev a půda ». V těchto výkladech jsou vnímány náboženství a náklonnost ke svému životnímu prostředí tak, že jsou vepsány ve člověku stejně hluboko jako láska ke svým dětem či rodičům. Rodní bohové obývají rodné prostředí a projevují se v něm i lidech jakožto svých potomcích. Popírání těchto závazků jedince poškozuje, nicméně s sebou nese škodlivé důsledky i na společenské úrovni. Vyprávění zdůrazňuje, že lidé mají zodpovědnosti, které odpovídají jejich místu na světě. Tak jako se u rodičů oprávněně očekává, že se budou o své děti starat, tak i předkové si zasluhují čest a vzpomínky a země úctu a obdělávání. Stát se rodnověrcem neznamená, že se lidé musí naučit či osvojit nějaké náboženské učení; stačí, aby se člověk znovu napojil na své přirozené instinkty, aby cítil krev ve svých žilách a půdu pod svýma nohama.

Výklad obnovy rodnověří jakožto etnického náboženství lze přednést také v kulturním kontextu. Ústřední klatbou v tomto vyprávění spočívá v «Mcdonaldizaci» světa [8]. Globalizace se kritizuje jako hrubé vnucování amerického světonázoru a hodnot národům a jiným kulturám. Triumf nadnárodní kultury je obviňován ze zničení různorodosti národních kultur. Navíc se tvrdí, že globalizace odřezává kulturní kořeny národů a zapříčiňuje tak celkový pocit odcizení. V tomto vyprávění se rodnověří objevuje jako záruka rodné kultury, jež může oživit, zachovat a přenést slovanské dědictví.

Třetí vyprávění, «mezinárodní politika a antiglobalizace», také zdůrazňuje důležitost rekonstrukce původních a autentických národních hodnot, ale zatímco předchozí téma odkazuje na kulturní či psychologickou sféru, v tomto vyprávění je důležitějším zájmem osvobození se od cizinců či cizích politických a ekonomických vlivů. Křest Rusi se považuje za symbol počátku vlády cizích «okupantů», která dál zotročuje a vykořisťuje Rusko. Ačkoliv Rusové či Slované jsou primárním výchozím bodem, sféra pospolitosti může zahrnovat také všechny «bílé» lidi.

Nacionální vyprávění o obnově rodnověří, umístěné do politické struktury, upozorňuje na procesy centralizace globální politické moci. V závislosti na výkladu mohou být centrem nevyvážené mocenské struktury Spojené státy, finanční kapitál či «sionisticko-zednářské spiknutí». Protože se globalizace vnímá jako oklešťování možnosti činit rozhodnutí na národní úrovni, volá se po nových formách vlády. Zatímco někteří rodnověrci propagují ideu etnicky uniformního státu, jiní se více zabývají pokusy představit si alternativní formy globální politiky, které by se vyhnuly problémům unipolárního světového řádu. Ačkoliv má toto vyprávění politickou orientaci, jsou v těchto modelech často zastoupeny pohanské hodnoty nacionalismu a různorodosti.

Nacionalisticky orientované výklady obnovy rodnověří odrážejí sociologické debaty ohledně globalizace a jejích efektů na moderní religiozitu. Na první pohled se rodnověří jeví jako exemplární příklady nacionální obranné reakce, jež se snaží zachránit národní státy a systém homogenních národních kultur. Bližší pohled odhaluje, že obraz je komplexnější. Stranou nacionalistických projektů si rodnověrci také představují alternativní perspektivy globalizace. Jinými slovy, představují ideály, jak by se globalizace mohla odehrávat ve správnějších a udržitelnějších termínech.

Přírodní náboženství

V druhém vyprávění se rodnověří představuje jako přírodní náboženství, založené na toleranci a radostné úctě k rozmanitosti života. Dle tohoto vnímání je to slepá ulička hegemonních univerzalistických světonázorů, co povzbuzuje zájem o pohanský postoj a jeho potřebu. O prospěchářské koncepci přírody se prohlašuje, že přivedla lidstvo na pokraj ekologické katastrofy, které se lze vyhnout jen přenesením posvátného z transcendence zpět do přírody a navázáním rovnějšího a náležitého vztahu k ní. V rámci této skupiny se vyskytují tři témata: «ekologická krize», «mnohočetnost pravdy » a «grass-root rovnostářská komunalita».

Ekologické problémy, s nimiž se soudobý svět potýká, jsou tématem, které se objevuje prakticky ve všech rodnověrských výkladech příčin obnovy pohanství. Rodnověrci podotýkají, že neuctivý a prospěchářský postoj k přírodě vydláždil cestu ekologickým krizím. Tento vývoj má spojitost s abrahámskou tradicí a zvláště s křesťanstvím. Tvrdí se, že hanobení «obyčejného» světa ve prospěch duchovní říše umožnil ničení přírody. Pohanství, na druhé straně, oceňuje posvátnost neoddělitelného, tudíž uznává hodnotu přírodní říše a prosazuje ekologickou zodpovědnost. Pokud jsou základní změny v lidském přístupu k přírodě vnímány jako nezbytné pro to, aby se zabránilo naprosté ekologické katastrofě, považuje se pohanství za duchovno, jež je schopno odpovídat na nejkritičtější problém soudobého světa.

Vyprávění o «mnohočetnosti pravdy» spojuje změny v religiozitě s historickým vývojem společnosti. Všímá si toho, že vynoření dogmatické a výlučné formy religiozity se shoduje s formováním centralizované moci. Tato historická fáze poznamenala počátek éry, kterou rodnověrci popisují jako nadvládu «mononáboženství» a «monoideologií». Feudální systém vycházel z ideje o jednom králi a jednom náboženství, obklopujícím jediného boha. Evropská civilizace se ve svém usilování o technický pokrok spoléhala na mechanistické chápání světa, o němž se věřilo, že poskytuje univerzální pravdy. Dle rodnověrců spočívá problém v tom, že realitu nelze redukovat do jednorozměrných výkladů. Místo toho «monoideologie» zapříčinily utrpení, protože lidé byli přinuceni věřit a přizpůsobit se «pravdám», které jsou v rozporu s jejich osobní zkušeností. Navíc pokusy vměstnat pod nátlakem lidi do ideologické uniformity pravidelně selhávaly v řešení společenských problémů, jimž čelily. Jestliže se «monoideologie» a «mononáboženství» prokázaly neudržitelnými, rodnověrci volají po širším pohledu na svět. Namísto zkostnatělých, abstraktních modelů, jaký by měl být svět a jak by se lidé měli cítit a čemu věřit, bychom se měli pozorně rozhlédnout kolem sebe, abychom poznali, jaký je svět skutečně. V tomto vyprávění zastává pohanství roli «lidového odporu». Pohanství je vnímáno jako lidové náboženství oproti náboženstvím vnuceným shora. Za druhé, pohanství se popisuje jako tvořivé, pokrokové duchovno, které poskytuje alternativy k převládajícímu světonázoru a nové vhledy a hlediska.

Rodnověrské koncepty krize «monoideologií» mají úzký vztah k postmoderní «smrti velkých příběhů». Rodnověrské vnímání se nicméně zdá méně ironické a optimističtější. Jako postmodernisté rodnověrci věří, že úpadek mononáboženství lidi zklamal do té míry, že již nemají sklon nekriticky přijmout přednastavené pravdy. Na rozdíl od postmodernistů však rodnověrci nespatřují výsledek v cynickém nihilismu, ale zvyšování reflexivní zodpovědnosti. Toto rodnověrské vyprávění se často pojí k ideji určitého zrání lidstva. Zatímco náboženství jako křesťanství či islám formulují jasná etická pravidla a normy, pohanství ponechává morální záležitosti na lidském svědomí. Připouští, že nezbytně neexistují žádná definitivní morální pravidla, která by platila vždy a všude. Místo toho rodnověří lidi povzbuzuje k tomu, aby si plně uvědomovali své konání. Pohanství se nespoléhá na božskou zpětnou vazbu či trest, ale připomíná, že lidé musí žít s důsledky svých vlastních skutků. Základní přesvědčení také předpokládá, že přirozená morálka je upřímnější a účelnější než morálka, která staví na dohledu zvnějšku či hrozbách trestem.

Posledním tématem v této skupině se věnuje ideálům pospolitosti a rovnosti. Rodnověrci aktivně zkoumají pravé formy komunality teoreticky i v praxi. Tvrdí se, že moderní svět mechanisticky a prospěchářsky změnil lidské vztahy. Dle rodnověrců jde tato izolace jedince ruku v ruce se zdeformovanými formami společenské hierarchie, což se projevuje např. v opozici vládců a lidu. Rodnověrci často připomínají, že život jedince se bez komunity stává bezcenný, avšak zároveň zdůrazňují vzájemnou odpovědnost jedince a komunity. Co se rodnověrci snaží vybudovat, je komunalita, která nestaví na nátlaku, ale na pocitech propojenosti a pospolitosti.

O komunalitě se v teoretické rovině diskutuje v mnoha rodnověrských textech, nicméně rodnověrci si také uvědomují tyto ideály v praxi ve svých komunitách. Rodnověrské komunity mají své vůdce či «starší», kteří svou pozici získali díky svým kvalitám. Přesto lze rovnostářskou podstatu sledovat např. ve formě kruhu, v němž se provádí rituály. Tudíž neexistuje žádný rozpor mezi knězem jakožto prostředníkem a přívrženci jakožto pasivními účastníky.

V těchto třech tématech se rodnověrci přímo obracejí k soudobému rozkladu a anomii, která byla také jednou z ústředních otázek v sociologické diskusi o pozdně moderní religiozitě. V moderním světě mají lidé na výběr z několika soupeřících rámců orientací, hodnot a forem duchovna. V důsledku toho náboženství ustupuje do osobní sféry a stává se otázkou individuální volby. Tradiční úlohou náboženství paradoxně bylo poskytovat společně sdílené světonázory a hodnoty. V moderní heterogenní společnosti tudíž náboženství balancují mezi udržením si výlučnosti, jež omezuje počet věřících, a získáním širší podpory na úkor možnosti mít větší vliv na život svých přívrženců. Rodnověrci navrhují zcela nový přístup, který se snaží kombinovat toleranci individuální zkušenosti a možnosti některých základních společně sdílených «pravidel» a hodnot. Ve shodě s tím také usilují o ustavení nového druhu pospolitosti, jež by neohrožovala individuální svobodu, ale naopak vycházela z dobrovolného závazku.

Nová éra staré duchovnosti

Do třetí skupiny řadím vyprávěná témata, jež se objevují či jsou běžná také v mainstreamové esoterické a alternativní spiritualitě. Rozlišuji tři rozdílná témata: «kosmické cykly», «městské odcizení» a «návrat do reality».

Pro podporu jiných výkladů rodnověrci často evokují astronomické teorie o kosmických cyklech. Podobně jako západní stoupenci New Age rodnověrci mohou věřit, že začínající věk Vodnáře naznačuje paradigmatickou změnu v dějinách lidstva. V rodnověrských diskusí se také objevuje paralelní indický koncept konce, kali-jugy. Navíc ideje o cyklických změnách lze také vysvětlit v systému civilizačních teorií, jakým je historický model zformulovaný Lvem Gumilevem. Jak bylo dříve zmíněno, tyto představy kosmických či historických cyklů se obvykle kombinují s jinými výklady. To znamená, že se nemusí nutně věřit tomu, že astronomické změny zapříčiňují změny bez lidského přičinění.

Druhé téma tohoto nadpisu se věnuje městskému odcizení. Dle tohoto výkladu může rodnověří odpovědět na problémy moderního městského života, jako je nezdravé, znečištěné životní prostředí, rizika průmyslově vyráběného jídla a emoční a psychologický stres z městského prostředí. Mnozí rodnověrci se zajímají o nedávno se objevující ekologické vesnice. Tento zájem má v ruské společnosti také mnohem větší ohlas, jak dosvědčuje oblíbenost hnutí «Anastasievci». Ačkoliv ne všichni rodnověrci se snaží odstěhovat na venkov, hnutím prostupuje úsilí o oživení spojení s živým prostředím. Jednou z hlavních funkcí rodnověrského rituálu je spojit lidi s přírodními cykly. Navázání tohoto spojení je podstatným ve všech rodnověrských skupinách, které věří, že lidská bytost nemůže žít plnohodnotně, pokud je oddělena od přírody.

V mnoha rodnověrských vyprávěních se obnova náboženství pojí s voláním po odložení iluzivních hodnot a po způsobu života ve prospěch tradice. Proto jsem nazvala poslední téma rodnověrských vyprávění «návrat do reality». Kritika klamných iluzivních světonázorů má také jistou spojitost s rozporem mezi neoddělitelným a transcendentním. Zatímco v dřívějších vyprávěních téma odkazovalo na božskost a ekologické zájmy, zde je výchozí bod zároveň konkrétnější a na druhé straně se týká velice zásadních otázek ohledně ontologické a gnozeologické jistoty. Ještě jednou, rodnověří lidi nabádá, aby se přeorientovali od velkých, virtuálních ideálů k malým, ale důležitým záležitostem jejich nejbližšího životního prostředí. Toto vyprávění navrhuje, že dnešní lidé usilují o cíle, které je nečiní šťastnými, a že by proto měli zcela přehodnotit své hodnoty a priority. Pěkným příkladem tohoto druhu argumentace je Novikov-Novgorecova diskuse o staré tradici výbavy nevěst. Nejprve autor srovnává šaty a prádlo s neosobními, nekvalitními průmyslovými výrobky. Tradici se nicméně dostává širšího významu, protože je spojována se závažnějšími otázkami lidských vztahů. Dle Novikov-Novgorece nevěsta, která strávila roky přípravou výbavy, byla pravděpodobně také velmi pečlivá při výběru manžela a domu, jenž by byl hoden takového vkladu [9, str. 14]. V Novikov-Novgorecově textu tudíž výbava symbolizuje nejen alternativu k hmotné kultuře na jedno použití, ale také lidské vztahy na jedno použití.

Ze sociologického pohledu lze téma «návratu do reality» přímo spojit s problematikou současných nejistot, avšak rozdílné výklady tématu odrážejí nejrůznější výchozí body. Vyprávění je ozvěnou pozdně moderní tendence, kterou Inglehart nazývá vzestupem «postmateriálních» hodnot [10], a rostoucí kritiky konzumního způsobu života, jež se pojí k ekologickému uvědomění. Na druhé straně se téma často interpretuje v konzervativním systému, který zdůrazňuje zavržení moderní mnohonázorovosti světa. Např. kastovní systém lze prosazovat jako alternativu ke komplexnosti moderní společnosti či jako zkostnatělé, esencialistické genderové role, preferované oproti moderním měnitelným představám o sexu a pohlaví. Příležitostně je takový konzervatismus v rozporu s ideálem pohanství jakožto tolerancí a přijímání individuální zkušenosti.

Závěr

Neexistuje jediná forma rodnověří ani jediný způsob výkladu toho, proč duchovnost v poslední době ožívá takovou silou. Ačkoliv rodnověrské výklady této otázky obvykle vykazují mnoho podobností, témata se v těchto vyprávěních mohou lišit a příležitostně si dokonce odporovat. Nicméně se všechny zdají obracet k podobným otázkám a problémům soudobého světa, které jsou ústřední v sociologickém studiu pozdní moderní religiozity. Rodnověrci diskutují o «glokalizaci» světa, moderním odcizení a pocitech nedůvěry a nejistoty. Odpovědi, které rodnověří této problematice poskytuje, nejsou v žádném případě přímočaré. Rodnověrci se místo toho věnují nepřetržitým jednáním a debatám o těchto záležitostech. Na druhé straně tento druh bohaté a komplexní reflexe je možná jedním z důvodů, proč lidé shledávají rodnověří a pohanství tak užitečným a uspokojivým způsobem, jak pohlížet na komplexnost (moderního) světa.

Převzato ze stránek Bratrství.net. Překlad Wolf.

Poznámky:

Poznámky:

1. Strmiska, Michael F. Modern Paganism in World Cultures. Comparative Perspectives. – Santa Barbara: ABC-CLIO, 2005.
2. Polletta F. Contending Stories: Narrative in Social Movements // Qualitative Sociology. – 1998. – Vol. 21. – № 4. – Р. 419–446; Fisher, W. R. Narration, Reason, and Community // Memory, Identity, Community. The Idea of Narrative in the Human Sciences. (Eds.). – Lewis, Hinchman & Hinchman, Albany: State University of New York Press, 2001. – Р. 307–327.
3. Gajdukov A. Ideologija i praktika slavjanskogo neojazyčevstva: сandidacy of Science Diss. – St. Petersburg: Herzen State Pedagogical University of Russia, 2000.
4. Aitamurto, K. Russian Paganism and the Issue of Nationalism. A Case Study of the Circle of Pagan Tradition In Pomegranate // The International Journal of Pagan Studies. – 2006. – 8 (2). – Р. 184–210.
5. In the appendix of his Dissertation, Gaidukov presents more detailed division of the movement distinguishing the «political Neo-Pagan bloc» in separate. Although the table is partially outdated, it gives good overview on the movement. Gaidukov 2000.
6. Prokofjev, A., Filatov, S. & Koskello, A. Slavjanskoje i skandinavskoje jazyčestvo. Vikkanstvo // Sovremennaja religioznaja žizň Rossii. Opyt sistematičeskogo opisanija. Part IV. (Red.) M. Burdo & S. B. Filatov. – Moskva: Logos, 2006. – Р. 155–207.
7. Zorina E. V. Socialno-filosofskaja infrastruktura ezoteričeskoj tradiciji v Rossii XX. veka: dissertacija na soiskanije učjoboj stepeni doktora filosofskich nauk. – Finansovaja akademija pri pravitělstve R. F. Moscow, 2002.
8. George Ritzer, spisovatel, který poprvé použil termín «Mcdonaldizace», tím odkazoval na šíření standardizované, vykalkulované formy produkce (Ritzer, G. The McDonaldisation of the Society. Thousand Oaks, CA : Pine Forge Press, 2004; čes. Mcdonaldizace společnosti, 1996, dotisk 2003). Nicméně termín se také stal znamením triumfu americké, nadnárodní kultury. V rodnověrských diskusích je tato druhá interpretace světa běžnější.
9. Novikov-Novgorodec, B. M. Vedičeskoe mirovozrenie protoslavjan – osnova podlinnoj rossijskoj gosudarstvennosti i geopolitiki. – MoscowCity>: Belye Al’vy, 2007.
10. Inglehart Ronald & Baker, Wayne E. Modernization, Cultural Change, and the Persistence of Traditional Values // American Sociological Review. – 2000. – Vol 65(1). – Р. 19–51.