Autor: Jack Donovan

Ano, muži mají “opravdový talent“ na vynalézání věcí, v jejichž světle se mužnost zdá být překonaná. Již jsme se tu zmínili o starých Sparťanech, v této souvislosti jsem si navíc vzpomněl na jejich odmítání šípů, coby „ženského“ elementu. V dnešní době tu máme samopaly, ostřelovače a řízené střely. Muži všechny tyto věci vynalezli, aby si ulehčili život, dnes je však poněkud ironií, že jak chlapci, tak i dospělí muži si hrají na válku s joystickem v ruce a přitom fantazírují o nebezpečném a drsném životě, jaký dříve mužové vedli. Všeobecná letargie a úpadek fyzických sil jsou daní, již platíme za výdobytky civilizace a osobní bezpečnost.

Dobře řečeno. Všechno tohle vede k virtuální existenci, v níž není vítězů, jen poražených.

Snaha o dosažení co možná největší úrovně lidské “bezpečnosti” zní smysluplně a úkolem moderního státu, respektive jakéhokoli státu je zajistit alespoň její rozumnou míru. Nicméně takřka absolutní absence nebezpečí se v podstatě rovná mužské duševní rakovině svého druhu. Podle mnohých je naší budoucností kultivovaný, chráněný a uhlazený svět obchodníčků nebo byrokratů, což se z mého úhlu pohledu zdá být naprostou dystopií, neboť vše dobré, co v mužích je, zůstane skryto. Proto tu máme tolik nezdravých, depresívních a ztracených chlapců bez jakéhokoli cíle a duševně infantilních mužů. Nikdo s tím nechce nic dělat, neboť případné řešení tohoto problému by v plné nahotě odkrylo lži a selhání současného pořádku.

Mám jednu osobní zkušenost kontrastující s tím, co jste právě řekl. Jednalo se o naše (pozn.: skupiny Changes) turné po Rusku, jež jsme podnikli před několika lety. Tamní muži byli skutečně mužní a ženy ženské. Oproti dnešním Američanům potřebujícím k životu všemožné prášky se mi zdáli plní života, a to jak po emoční, tak i fyzické stránce. Pro většinu tamních lidí Rusko nikdy nepředstavovalo jednoduché a pohodlné místo k životu. Jak trefně říkal Periklés: “Těžko na cvičišti, lehce na bojišti.” (“Superior is he who is reared in the severest of schools.”)

Jste tedy toho názoru, že právě tato rozmazlenecká kultura bezpečnostní sítě, ochraňující muže i chlapce před rizikem a nebezpečím je pravým důvodem duchovní krize západního člověka?

Ano, jedná se o jeden z jejích mnoha elementů. Mnohé z těchto bezpečnostních sítí jsou důsledkem pasívní agrese. Je to jedna z diktátorských metod tvářící se, že všechny tyhle věci koná pro vaše dobro, ať již se jedná o povinné použití bezpečnostních pásů nebo nošení helem a chráničů u motorkářů nebo cyklistů. Všechny tyto paternalistické předpisy jsou produktem federální vlády. Ačkoli byly přijaty i jednotlivými státy, jsou ve své podstatě produktem celostátního financování dopravního systému. Federální vláda tyto prostředky poskytné státům a od toho momentu jim začne diktovat, na jaké účely je mají použít, v opačném případě na ně ztratí nárok. To samé platí ve školství. Jakmile vláda poskytne prostředky na vzdělávání, začne diktovat osonvy. Státy se tak stávají loutami přivázanými k federální peněžence. Platí to i pro nepopulární zákony, jež by místní obyvatelé nikdy neschválili, u nich se pak jejich účinnost odkládá na dobu čtyřech až pěti let. Následně jen sleduje, kolik ovcí se jim podřídí, a až se zdá, že jich je většina, začne je vynucovat s povýšeneckou vehemencí. Všechny tyto praktiky rovněž představují jakýsi trénink poslušnosti populace.

Vraťme se ovšem k problematice ženského vytlačování mužů z pracovních míst. V této souvislosti bych rád zmínil zajímavé úryvky z díla Oswalda Spenglera „Člověk a technika.“ Tato útlá knížečka je považována za aktualizaci či chcete-li dodatek k jeho rozsáhlému epickému dílu „Zánik západu.“ Spengler v ní razí tezi, že v pozdějších fázích faustovské (západní) civilizace její mozky a talenty houfně opouštějí velká města, odcházejí od strojů a vracejí se k prostému životu na venkově. Pamatuji si, že při opětovném čtení tohoto díla jsem si pomyslel, jak by asi do Spenglerovy demografie zapadal takový Ted Kaczynski (Unabomber). V dnešní době se najde mnoho jedinců, kteří rezignovali na život v područí korporací a přetechnizovaného světa, a navrátili se prosté zemědělské existenci vně oné imaginární klece. Může to i mít co dočinění s ženským útokem na mužské pracovní pozice.

Dalším faktorem ovlivňujím proces demaskulinizace západního světa byla Studená válka (tento termín je připisován britskému spisovateli Georgi Orwellowi). V 60. letech jsme byli svědky navýšení tenze. Většina z nás nad svými hlavami cítila hrozivý Damoklův meč v podobě nukleární destrukce. Jistě, celá lidská historie, jak ji známe, je monotónní sérií válek invazí a vyhlazování, podstatný rozdíl však spočívá v tom, že nukleární věk vystavil jedince na pospas světu. V minulosti se člověk mohl spoléhat na svou sílu a důvtip vedoucí k přežití. Náhle však celá generace čelila hrozbě, na níž mohla reagovat pouze prostřednictvím vyhloubení díry v zemi, schováváním se, modlením a nevylézáním z úkrytu, dokud není čistý vzduch. Jaká bezmocnost. Jaká závislost na silách, jež člověk nemůže ovlivnit. Nukleární válka i přes všechny své technologické zázraky a vymoženosti redukovala válku jako takovou na úroveň otrockého nihilismu. Chybí veškerý smysl pro hrdinství, odvahu a čest. I umírání a obětování se pozbylo svého dřívějšího smyslu.

Všechny tyto faktory zmiňuji zejména proto, abych se pokusil oponovat myšlení současné politické pravice, která všechny současné problémy připisuje subverzi, konspiraci a skrytým silám tahajícím za drátky. Neříkám, že něco takového ve skutečnosti neexistuje, nicméně ve společnosti zdravých lidí s vůlí k životu by podobné záležitosti měly jen velmi malý efekt a životnost. Nemalou část úspěchů těchto sil lze klást za vinu vnitřnímu rozkladu a masové degeneraci našeho národa. Na generaci po 1. světové válce nic podobného neplatilo, neboť si to v jejích řadách nenašlo živnou půdu. Na to byli až příliš silnou a životaschopnou generací stojící nohama pevně na zemi, připravenou uplatnit své zkušenosti a sílu.

Jedna z mých oblíbených písní Changes nese název „Čekání na pád“ (Waiting for the Fall). Myslím si, že její tématické zaměření se pozdává mnoha čtenářům stránek Alternative Right.

Asi ano. Je to velmi oblíbená píseň na našich koncertech a všude, kde hrajeme, je publikem vyžadována.

There’s talk of revolution, impending Civil war, The lines are being drawn, The writings on the wall.
Ancient spirits slumber, The calm before the storm. Hero wakes and stretches, reaches for his sword.
(Chorus ) Waiting for the fall my friend, Just waiting for the fall, Waiting for the fall my friend I am – just waiting for the fall.
The first shots have been fired, The battle has begun The blood red tide is rising, swelling like a flood.
An age of soot and ashes, Hero takes his stand: ” Lets have this out with fate My brothers – and liberate our land.”
( Chorus ) Waiting for the Fall – just waiting for the fall. Waiting for the fall I am my friend – just waiting for the fall.

Již výše jste se zmínil o „alfa“ a „beta“ mužích. Souhlasím s vámi, že tyto dvě kategorie jsou zjednodušující a ne vždy úplně přesné, i přesto však slouží jako určité modelové příklady. Většinou muže posuzuji podle toho, jak moc „alfa“ jsou. Alfa samci představují archetyp maskulinity. Myslím, že každý muž má v sobě něco z tohoto archetypu, jenž je nedílnou součástí jeho osobnosti. Alfa muži jsou jedinci, kteří ať už z jakýchkoli důvodů vynikají v tom, že jsou muži.

Tento názor považuji za rozumný.

Možná že se jen jedná o můj hodnotící předsudek, nicméně všichni opravdoví alfa muži, jež znám, vypadají, jako kdyby „čekali na společenský kolaps.“ Vidí, že svět se obrátil vzhůru nohama, muži dosahují svých „vítězství“ pomocí kapitulace a kvality, jež dříve zdobily největší a nejlepší muže, jsou dnes považovány za symptomy psychologické poruchy. Na touhu po zvyšování síly, soutěživosti a dominanci je dnes nahlíženo jako na formu přehnané kompenzace. Statečnost se rovná bláznovství. Tradiční mužská čest je zesměšňována ironickými hipstery, kteří ji pokládají za specifickou formu mužské naivity. Všem alfa mužům, jež znám, se jeví, že tento svět spěje k jistému kolapsu, neboť honoruje všechny špatné věci. Bručí si pod vousy a brblají na tuto všeobjímající faleš jako Clint Eastwood ve filmu Gran Torino. Čekají, až přijde jejich čas. Očekávají pád.

Jsem si jist, že k onomu pádu dojde. Otázkou zůstává jeho přesná podoba, neboť budoucnost je vždy plná otazníků.

Povězte našim čtenářům něco víc o této písni. A abychom toto téma vyčerpali: myslíte si, že stojíme před velkým pádem a zbrusu novým začátkem? Blíží se Ragnarok západního světa?

Nikdo nemůže přesně předpovědět běh budoucích událostí. A platí to i pro ty, kteří ze zákulisí tahají za drátky. Často se přihodí něco překvapivého, což potvrzují i úspěchy pravice v posledních volbách. Ačkoli tato vítězství nejsou konečná a nepředstavují odpověď na všechny problémy, naznačují rostoucí uvědomování si toho, co levicoví radikálové u kormidla provedli s tímto národem. Již po několik desetiletí čekám, až se nezanedbatelné množství lidí probudí. Podle všeho tak již někteří učinili.

“Waiting for the Fall” byla napsána téměř jako všeobecná revoluční balada. Předpokládám, že její téma a poselství může být aplikováno kdekoli, kde panuje politická represe a kde proti ní existuje odpor. Vždy jsem obdivoval nepřeberné množství revolučních balad, které vznikly v Irsku, během nekončícího boje za nezávislost. Chtěl jsem zkusit napsat revoluční baladu, jestli se ní budu moci vyrovnat jako umělec. Pamatuji si, že když jsem mluvil telefonicky s Michaelem Moynihanem (spisovatel, překladatel a hudebník). Určitým způsobem jsme přemítali nad současným stavem našeho národa. Oba jsme ve svých konečných závěrech souhlasili, že tak špatný systém, jako je ten náš, se dostal do stavu, kdy nebude trvat věčně a rozpadne se způsobem, který jsme mohli pozorovat u bývalého Sovětského svazu. Extrémně rozbujelá byrokracie nemůže zůstat nedotčená, když základna ztratí schopnost nést její váhu. Ten večer, po našem rozhovoru, jsem napsal text skladby a zasadil ho jednoduchého, tříakordového rytmu. Předpokládám, že se mi revoluční baladu podařilo napsat. Vypadalo to, že skladba je populární v mnoha různých zemích, kde jsme hráli. Publikum v Rusku, Maďarsku, Rakousku a dalších místech, včetně Spojených států, vypadalo, že se ztotožňuje se skladbou z podobných důvodů. Hádám tedy, že píseň “Waiting for the Fall” funguje v tom smyslu, v jakém byla zamýšlena. Zatím jsem však neslyšel žádnou reakci od nějakého Ira, který skladbu vyposlechl.

Rovněž, v souvislosti s mladými muži, čekajícími na jejich čas a na pád systému, jsem si všiml narůstajícího počtu těch, kteří už mají své “polní batohy” nachystány ve skříních. Čekajícími v předtuše chvíle, kdy vycítí že nadešel moment povstat k činu. Mnohotěchto mladých mužů jsou bývalí vojáci, kteří sloužili v Afghánistánu a Iráku. Mám však pocit, že je zde víc tohoto druhu lidí, než celkový počet lidí, sdružených v milicích a podobných skupinách – to znamená skutečně místních lidí, kteří nejsou tak náchylní k riziku infiltrace informátory a vládními agenty. Myslím, že zde už je určitý druh stínové armády, organicky se formující, připravující a čekající ve skupinách na pád. Časem uvidíme.

Třetí část rozhovoru Jacka Donovana s Robertem N. Taylorem Waiting For the Fall, který vyšel na stránkách Alternative Right dne 17. února 2011.

Související články:

1. Waiting For the Fall: rozhovor s Robertem N. Taylorem, část 2
2. Waiting For the Fall: rozhovor s Robertem N. Taylorem, část 1

Autor: Jack Donovan

V jednom ze svých současných článků jste napsal, že po ukončení své činnosti v řadách hnutí Minutemen jste přišel na to, že „primární problémy západního světa neleží samy o sobě ve sféře politické, nýbrž duchovní.“ Politické i spirituální problémy se dozajista v současném západním světě vyskytytují na mnoha úrovních. Rád bych se nyní zaměřil na problematiku mužnosti.

Duchovnost, o níž jsem se zmiňoval, může hrát důležitou roli v procesu budování charakteru. Když hovoříme o mužnosti, musíme se v prvé řadě zabývat charakterem. Charakter definuje muže a je nedílně propojen s jeho mravy. Mravy pramení z vnitřního lidského povědomí (inner plane) a nejsou povrchního rázu. Mají vliv na jednání jedince a jeho interakce s okolním světem. Základní stavební kameny charakteru jsou i dnes naprosto totožné s těmi, jež jimi byly v archaických dobách. Patří mezi ně především odvaha, statečnost, vytrvalost, věrnost a pevné dodržování slibů. Tyto vlastnosti pak uplatňujeme v reálném životě. Charakter má moc přenést člověka i přes ty největší rány osudu a propůjčuje mu schopnost překonat i to, co by se na první pohled zdálo nemožné. Za charakter a morální rysy, jež ho podtrhují, neexistuje žádná náhražka, je však pravdou, že dnešní moderní civilizace k budování charakteru příliš nepřispívá. Žijeme totiž v éře korupce, lží a manipulací. Jen málokdo ze současných politiků, filmových hvězd a dalších veřejně činných osob (pokud vůbec někdo) může sloužit jako modelový příklad pro mládež, jíž by ukázal správnou cestu.

Mou výhodou bylo, že když jsem byl desetiletým nebo jedenáctiletým chlapcem, měl jsem tu možnost hovořit s mnoha starými vojáky, kteří bojovali za 1. světové války v evropských zákopech. Patřili k absolutně maskulinní generaci mužů nebojících se zodpovědnosti, jimž nebylo proti srsti si ušpinit ruce nebo ohnout hřbet, když to vyžadovalo splnění ať už jakéhokoliv úkolu. Byli to lidé svolní k činu za všech okolností. Mnoho z nich během svého života vystřídalo rozličné profese, nejednalo se o žádné úzce zaměřené specialisty. Jejich životy nebyly jednoduché a nenašlo se v nich místo pro lenost. Každé prkno určené na stavbu domu bylo vlastnoručně uříznuté. Každá díra musela být vyvrtána kolovrátkem (brace). V té době neexistovaly žádné elektrické nástroje. Dřevorubci té doby byli opravdu úctyhodní muži. Když mi jeden z nich ukázal fotografie hromady polen, jež byly nasekány a nařezány v průběhu jediného dne pomocí ručních seker a pil, pomyslel jsem si, že dnešní muži by tím zákonitě museli být zahanbeni. Jednalo se o poslední generaci amerických mužů, jejichž představitelé v sobě stále nosili ducha a hodnoty někdejších amerických pionýrů. Každá následující generace se od té doby zdá být slabší, než ta předchozí.

V médiích a nejrůznějších akademických kruzích se hovory o krizi americké mužnosti staly obvyklými. Když se ovšem ponoříme trochu hloubějí, tak se zdá, že za onu krizi je naopak považováno to, že zbytky zmiňované maskulinity ještě stále v určitých podobách existují i přes horlivou snahu těchto lidí ji zneutralizovat. Sociologové a psychologové míní, že vinou médií a volnočasových aktivit typu videoher a nejrůznějších bojových umění je maskulinita spojována s násilím a dominancí, jako kdyby tyto asociace byly doménou moderního věku. Poté, co se lidé dozvědí informaci, že v průběhu současné ekonomické recese přišlo o zaměstnání okolo 70 procent mužů, jen rezignovaně pokrčí rameny, zároveň však oslavují fakt, že ženy nyní tvoří okolo 50 procent pracovní síly. Mnoho pozornosti upoutal nedávný článek v magazínu Atlantic spekulující o „konci mužů.“ Zdá se totiž, že muži čím dál tím více pokulhávají v mnoha oblastech lidského konání a i zmíněný článek uvádí, že tato proměna může mít efekt sněhové koule.

Ženy se začaly objevovat na pracovištích na začátku 2. světové války v důsledku nedostatku mužů ve zbrojařském odvětví, kteří byli posláni na frontu. Tento trend bude pravděpodobně dále pokračovat.

Domníváte se i vy osobně, že dochází ke „krizi maskulinity“? Pokud ano, jak byste ji charakterizoval? Jaké jsou podle vás duchovní problémy, jimž dnešní západní muži musí čelit? Co muži potřebují k tomu, aby se jim moderní svět nevzdaloval, a myslíte si, že existuje cesta zpět (či kupředu) k něčemu lepšímu?

Jsem si vědom role médií v tažení proti maskulinitě, k čemuž se ještě vrátím.

Když se chceme přiblížit jádru problému, musíme si říci, že existují 2 typy mužů: alfa samci a beta samci. Alfa samci jsou od přírody agresivní, impulzivní, panovační, majetničtí a často také násilničtí. Beta samci jsou naopak méně agresivní a spokojí se s podřadnější rolí na společenském žebříčku.

Striktní rozdělení do těchto dvou kategorií nicméně není úplně přesné a dokonalé. Přírodní faktory a různé další okolnosti a situace mnohdy způsobí, že lidské bytosti jsou schopny překročit očekávání. Klíčovým faktorem v otázce maskulinity západního světa je, že mnoho nejlepších alfa mužů padlo na polích dvou světových válek, zapomenout nemůžeme ani na následné bojové konflikty v Koreji, Vietnamu a dnešní „křižácké tažení“ v arabském světě. Mnozí z padlých jsou velmi mladí a bezdětní, což má za následek dysgenický efekt a úpadek národního celku. Země, jako je například Velká Británie, mimo to, že ztratily své nejlepší muže na bojištích, utrpěly jejich odlivem do kolonií. Pamatuji si na svou návštěvu Anglie, kde jsem se účastnil výročního setkání spolku Odinic Rite. Jednoho dne jsme šli na oběd do místní hospody, když jeden z mých kolegů se rozhlédl kolem a poukázal, že se zde nenachází snad jediná osoba vyšší 168 centimetrů. Všichni přítomní byli velmi hubení a o žádném z nich by se nedalo říct, že by vykazoval nějaké známky robustnosti. Poznamenal, že tohle jsou zbytky druhdy imperiálního národa, z něhož se stal národ malých obchodníčků. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, nemohl jsem než souhlasit.

Rovněž tak se potýkáme s problémem mužských vzorů. V dřívějších dobách sloužili mladým chlapcům za vzor jejich otcové. Dnes však vzhledem k množství rozvedených manželství a rozvrácených rodin tuto roli přebírá matka a otec je odsunut do pozadí. Jestliže můžeme hovořit o mužských vzorech, jedná se o televizní otce, jež média od nejrůznějších sitcomů až po MTV prezentují coby neschopné mouly. Mezi dnešními muži se nachází spousta ztracených duší. Mnoho z nich jednoho dne najde takovou otcovskou figuru v některém z politických vůdců.

Navíc tu máme technologii, jež život činí jednodušším a lenivějším. Všechno je instantní. Nikdo není nucen k trpělivosti či ke statečnosti, jež napomáhají formovat opravdový charakter. Je zde jen velmi málo opravdových výzev ryze fyzického charakteru. Jsou to v první řadě počítače, jež zbavily muže touhy po fyzických výkonech a opravdovém úsilí. Jedněmi z mála míst, kde se tyto vlastnosti v dnešní době uplatní, jsou bitevní pole a vězení: dvě místa, kde člověk musí být opravdu pevný v kramflecích a čelit situacím, v nichž je v sázce jejich vlastní život.

Jen málo dětí z příměstských oblastí se dnes věnuje fyzickým aktivitám. Takřka vůbec neboxují, nezápasí, nešplhají ani neběhají. Ze všeho nejvíc připomínají usedlé starce, jimiž se stávají ještě před dosažením dospělosti. Ať již technologie přinesla lecjaké výdobytky, nelze se nezmínit o jejích četných negativech.

Jako malý chlapec jsem vyrůstal na dělnickém předměstí Chicaga, kde slaboši a ustrašenci měli jen velmi malou šanci být tolerováni. Skupinová hierarchie byla neúprosná. Spolu se svými kamarády jsme se účastnili her jako například ringolevio, jež bylo opravdu násilnou bojovou hrou, při níž bylo dovoleno téměř vše. K tomu, abyste zajali protivníka, jste si mohli vypomáhat údery nebo kopanci, mohli jste jej povalit nebo užít nejrůznějších dalších metod. Protivníka jsme naháněli i po střechách, přičemž jsme přeskakovali z jedné na druhou v úrovni třetího patra. A toto byla jen jedna z mnoha násilných her, jimž jsme se věnovali. Spoustu času jsme trávili házením kamenů na nákladní vlaky, boxerským zápasům bez rukavic a válkám mezi jednotlivými gangy. Podobné aktivity v člověku vybudují odvahu, sebevědomí a tvrdost. Nemyslím si, že by nějaké zženštilé typy naše hry přežily ve zdraví. Všichni jsme si byli vědomi rozdílů mezi chlapci a dívkami. Považovali jsme je za samozřejmé. Naším cílem vždy bylo zahnat nudu pomocí dobrodružství. Dá se říci, že jsme opravdu řádili. To by měl ovšem dělat každý normální puberťák, aniž by se ovšem uchýlil k opravdovému zločinu. Jestliže se mladíci zavčas nevybijí, může u nich tato potřeba vyvstat v pozdějším životě a její realizace může mít opravdu nepěknou podobu.

Dobrým příkladem je typický křesťanský kazatel typu Jima Bakkera. Většina kazatelů nepatří mezi ostré a agresivní hochy. Jedná se o lidi, kteří strávili příliš mnoho času ze svými matkami a ctihodnými šedovlasými dámami. V jejich pozdějším profesním životě jim jsou tyto zkušenosti výhodou. Vědí, jak ošálit a obalamutit stárnoucí ženy za účelem vlastního ekonomického prospěchu, avšak jelikož patřili mezi hodné a uhlazené hochy, nikdy neřádili venku s kamarády, tudíž se může stát, že jejich osobní ďábel vystrčí své rohy v pozdějším věku-třeba v podobě sexuálních skandálů, jak tomu bylo v případě Jimmyho Swaggarta a jeho skandálů s prostitutkami.

Digitální věk má podle mého názoru ničivý a odlidšťující účinek na duše mladých lidí. Jedná se o virtuální realitu. Někteří lidé stále hrají digitální hry, ač je jim čtyřicet i více. Většina z nich sedí na zadku, pojídá nezdravá jídla, tloustne, leniví, v důsledku čehož se jim zhoršuje zdraví i zrak. Stávají se z nich otupělí pohodlní lidé, jimž uniká realita.

Druhá část rozhovoru Jacka Donovana s Robertem N. Taylorem Waiting For the Fall, který vyšel na stránkách Alternative Right dne 17. února 2011.

Související články:

1. Waiting For the Fall: rozhovor s Robertem N. Taylorem, část 3
2. Waiting For the Fall: rozhovor s Robertem N. Taylorem, část 1

Autor: Jack Donovan

Robert N. Taylor hraje aktivní a významnou roli na poli alternativní pravice již po dlouhá desetiletí. V 60.letech úzce spolupracoval s hnutím The Minutemen – ortodoxní antikomunistickou skupinou vedenou Robertem “Bolivarem” DePughem. Tato polovojenská skupina, jež vstoupila do všeobecného povědomí prostřednictvím samolepek s nápisem „Zrádci, bojte se!“ se nakonec z mnoha různých důvodů, z nichž stojí za zmínku například nátlak ze strany FBI a dalších organizací, rozpadla, nicméně na jejích troskách vzniklo mnoho dalších militantních skupin. Poté, co opustil řady Minutemenů, se Taylor začal věnovat trochu jiným zájmům a spolu se svým bratrancem Nicholasem Teslukem založil folkovou skupinu Changes (Myspace, Wikipedia). Taylor rovněž pomáhal razit cestu rychle rostoucímu ódinistickému (či chcete-li Ásatrú) hnutí, když byl členem hned několika organizací. Na skonku 90.let pak kapele pomohl obnovit její popularitu vydavatel radikálně tradicionistického žurnálu Tyr Michael Moynihan, jenž se zasadil o vydání starších i zbrusu nových materiálů tohoto dua. Taylor stále i dnes vydává nahrávky a pořádá vystoupení.

Pamatuji si, že před několika lety jsme se letmo seznámili před portlandskou galerií Optic Nerve Arts a následně jsme se účastnili skupinové diskuze. V jejím rámci jste hovořil o výchově svého syna a dal jste k dobru dojemný příběh o tom, kterak jste mu pomohl podstoupit přeměnu z chlapce v muže prostřednictvím pohanského rituálu. Jestli si dobře pamatuji, jednu z hlavních rolí v něm hrál štít. Bylo to pravděpodobně moje první setkání s člověkem, který praktikoval Ásatrú smysluplným způsobem. Mohl byste prosím čtenářům Alternative Right tento rituál přiblížit?

Naše setkání se uskutečnilo v průběhu premiérového večera Heathen Art Show, jež se konalo právě v Optic Nerve, následujícího večera se pak uskutečnil koncert Changes v místní irské hospodě. Událost, již zmiňujete, se odehrála sněmu (pro nějž se užívá název Althing) Ásatrú Alliance (patřil jsem k jejím zakladatelům a byl jsem jejím dlouholetým členem a podporovatelem). Jednalo se o rituál nabytí mužnosti mého staršího syna Thora, který zhruba měsíc před touto událostí dosáhl věku šestnácti let.

Formální stránka rituálu sestávala z vytvoření velkého kruhu, jehož součástí bylo 82 členů hnutí. Na jedné straně kruhu stála má bývalá žena spolu se synem Thorem. Já jsem stál v kruhu přímo naproti nim. Karen držela kulatý vikingský štít vyrobený z ocele a semišové kůže, jež předala Thorovi řkouc:

“Chop se svého štítu a statečně jej nos. Nikdy se nevracej z bitvy, aniž bys jej třímal ve své ruce nebo na něm neležel.”

(Jinými slovy: vrať se jako vítěz nebo zemři, nikdy jej neodhazuj, abys mohl z bitvy rychleji utéct.)

Poté postrčila Thora doprostřed kruhu a pravila mu, aby se postavil po bok svého otce a stal se mužem. Ten byl jejím gestem viditelně překvapen, přešel však středem kruhu a postavil se vedle mě. Podal jsem mu oštěp, přičemž jsem mu říkal, aby s jeho pomocí hrdě bránil svou rodinu a lid. Jednalo se v podstatě o velmi jednoduchý rituál, přitom však v očích mnohých zúčastněných bylo vidět slzy. Emoce to vyvolalo v každém, včetně Thora, což bylo nejdůležitější. Od toho dne se již nikdy ode mě nebo od mé ženy ničeho nedožadoval. V průběhu letních prázdnin pracoval, aby si vydělal na dodávku a rovněž si sám platil energii a pojištění. A takovým zůstal až do dneška. Strávil 4 a půl roku v americké armádě, s níž absolvoval i boje v Iráku. Nyní studuje na univerzitě, má svůj vlastní dům a v průběhu letošního roku očekává narození svého prvního dítěte. Právě oslavil své třicáté narozeniny. Jako otec jsem s ním nikdy neměl žádné problémy a cením si jeho osobních vlastností coby dospělého člověka. Je pracovitý, čestný a od přírody statečný. Disponuje excelentními truhlářskými a zednickými dovednostmi, dobře se vyzná v opravách automobilů a motocyklů, žije spořádaný život a udržuje se ve špičkové fyzické kondici. Asi by byl stejný i bez onoho rituálu. Možná všechny jeho dobré vlastnosti jsou vrozené, avšak cítím, že právě tento rituál udělal tlustou čáru mezi jeho dětstvím a dospělostí. Svůj původ má v podobných iniciačních obřadech starých Sparťanů, pro tyto účely je však aplikovatelný u všech válečnických náboženství.

Rád bych ještě dodal, že mimo rituál samotný jsem plánoval dovršit Thorův přechod v muže prostřednictvím nějakého činu fyzické povahy. Chtěl jsem s ním seskočit s padákem nebo s ním podstoupit nějakou jinou fyzicky náročnou a nebezpečnou akci. Naneštěstí jsem však nenašel žádnou společnost, jež by umožňovala seskočit s padákem člověku mladšímu osmnácti let. Mluvilo se i o lovu na divočáky pomocí oštěpů, k němuž však nikdy nedošlo vzhledem k určitým lidským faktorům, jež nestojí za zmínku. Avšak jakmile Thor oslavil svoje osmnáctiny, vydal se spolu se svým kamarádem ven a během jednoho víkendu se jim povedlo čtyřikrát seskočit s padákem. O svém plánu mi neřekl zhola nic, nicméně po svém návratu mi hrdě předložil certifikát o seskocích. Byl jsem na něj dvojnásobně pyšný. Nejenom proto, že tuto část iniciace vykonal ze své vlastní vůle, nýbrž i z toho důvodu, že dokud celou akci neabsolvoval, ani slůvkem se mi o ní nezmínil.

Důvod, proč jsem spolu s rituálem požadoval nějakou zkoušku fyzického rázu koresponduje s mým základním etickým přesvědčením, že slova a gesta sice mají sama o sobě jistou váhu, nicméně pravé opodstatnění jim dodá až určitý hmotný důkaz. Řekněme, že mi uděláte nějakou laskavost nebo mě něčím odměníte. Poděkuji vám za vaši štědrost či odhleduplnost a abych svá slova něčím podložil, něco pro vás na oplátku udělám nebo vám něco dám. To dodá mým slovům váhu, respektive opodstatněnost.

Tento přístup může být aplikován i obráceně. Jednou jsem si najal řemeslníka, aby vykonal nějaké práce na mém domě. Jednoho dne se však nedostavil do práce a ani se neobtěžoval mi zatelefonovat. Čekal jsem na něho čtyři nebo pět dnů, poté se konečně uráčil objevit pln omluv a výmluv. Sdělil jsem mu, že jeho vinou jsem musel čekat, což se mi opravdu nelíbí, jeho omluvy jsem však nakonec přijal a zeptal jsem se ho: “Jakým způsobem mi to hodláte odčinit?” Mou otázkou byl poněkud zaskočen a opatrně se mě zeptal, jak jsem to vlastně myslel. Navrhl jsem mu odpočet 500 dolarů z celkové částky za odvedenou práci, s čímž souhlasil a své dílo dokončil bez dalších absencí.

Jedná se přesně o příběh, jenž jsem měl na mysli. Myslím, že spousta lidí si o spolku typu Ásatrú pomyslí, že se jedná o jednu z povrchních hipsterských subkultur, jež se snaží na sebe připoutat pozornost a něčím se od ostatních odlišovat, nakolik vyprázdněná a nesmyslná globální momokultura válcuje vše, co jí stojí v cestě. Váš příběh mi ovšem ukázal, jak hluboce, symbolicky a transformativně může podobný rituál zapůsobit na život mladého člověka.

Nepovažuji Ásatrú za omezenecké nebo za povrchní. Není v něm nic z onoho hipsterismu. Jedná se o návrat k hledání vlastní cesty v oblasti pocitů, myšlení a konání. Je to prostředek k nalezení vlastní duše. Z určité části se jedná o reakci na „monokulturu“, jež ve své podstatě není vůbec žádnou kulturou. Současná Amerika má v podstatě komiksovou kulturu, extrémně plytkou a bez kořenů, nebo nějakého hlubšího smyslu – nehledě na její přízemní materialismus. A materialismus – to je nikdy nekončící otročina. Vždy je zde něco dalšího, co je potřeba vlastnit. Toto otrocké úsilí je vždy uspokojeno jen do doby, než se v dohledu objeví další nicotná tretka, bez které si nedokážeme představit život.

První část z rozhovoru Jacka Donovana s Robertem N. Taylorem Waiting For the Fall, který vyšel na stránkách Alternative Right dne 17. února 2011.

Související články:

1. Waiting For the Fall: rozhovor s Robertem N. Taylorem, část 2
2. Waiting For the Fall: rozhovor s Robertem N. Taylorem, část 3

Na albu se nachází nejznámější skladby Legie archanděla Michaela / Železné gardy z třicátých let, včetně dvou bonusů, ukrytých v poslední skladbě – projevu Cornelia Codreanu a bezejmenné skladby, která po něm následuje.

Boyd Rice presents: Death’s Gladsome Wedding
Hymns and Marches from Transylvania’s Notorious Legionari Movement

1. To Arms! 2:41
2. Hymn To Mota And Marin 2:54
3. Legionari Victory Hymn 2:33
4. Stefan, Ruler Of Moldavia 2:28
5. Hymn Of The Szekler Rumanians 2:25
6.1 Hymn Of Legionari Youth 8:07
6.2 Voice – Corneliu Codreanu 2:08
6.3 Untitled 2:56

Album je možné stáhnout ZDE (link opraven a funkční k 29/3/11).

Album na Discogs.com [Informace] [Obal]

Související články:

1. Spev prejavom ducha

Hymna legionárskej mládeže – Imnul Tineretii Legionare

(pieseň rumunskej Légie Archanjela Michala / Legiunea Arhanghelului Mihail – Garda de Fier)

Svätá legionárska mládež, s hruďou ako železo a dušou ako ľalia. Smelý nápor jari, s tvárou ako karpatské jazero, s pažami vzpierajúcimi sa k Slnku. Ikonostasy pre stáročia, tvorené skalou, ohňom a morom, a spojené odvážne dáckou krvou.

Refrén: Garda, Kapitán, menia nás v železné orly, vlasť, Kapitán a Archanjel z neba.

Smrť, iba legionárska smrť, pre nás najradostnejšia svatba, za svätý kríž, za zem, prekonávame lesi a zdolávame hory. Nebojíme sa žiadnej temnice, ani bolesti, ani nepriateľskej búrky, ak všetci padneme ranou do hlavy, je nám drahá smrť za Kapitána.

Refrén: Garda, Kapitán, menia nás v železné orly, vlasť, Kapitán a Archanjel z neba.

Svätá legionárska mládež, staviame chrámy, statočne znášame vezenie, v našom horkom útlaku, premýšľame a spievame o Nicadori. V severnom vetre i Slnku, nesieme svetlo víťazom, hrdinom staviame oltáre, a máme len guľky pre zradcov.

Refrén: Garda, Kapitán, menia nás v železné orly, vlasť, Kapitán a Archanjel z neba.

Rexistická Národná Hymna – Hymne National Rexiste

(pieseň belgického hnutí Christus Rex)

Nečistý vzduch sa vznáša nad Belgickom. V našich kantónoch, moc strán nás drví pod tyranským jarmom, falošných a zvrátených zmocnencov. Avšak zatiaľ dieťa Arden našlo u seba potrebné zbrane. A ich slávny les ho požiadal prísť, do boja, nasekať si v ňom metly!

Refrén: A ich slávny les ho požiadal prísť, do boja, nasekať si v ňom metly!

Socialisti, liberáli, katolíci, pridajte sa k Rexu, ľudia všetkých názorov, nasledujme vodcu v jeho hrdinskom pochode, zjednoťme sa pre spásu národa. Nech sa obávajú odvahy v našich radoch! Hor sa na bankstrov, zradcov, prehnitých! Stoj Moskva! Chlapci našej rasy dobre strážia zem, ktorá ich živí.

Refrén: Stoj Moskva! Chlapci našej rasy dobre strážia zem, ktorá ich živí.

Flámi, Valóni, pre lásku a z duše, každý z nás nasleduje svoj ideál. Veľký rečník chce šíriť tento plameň, súc vždy jeho verným rytierom. Odvahu ešte, statočný Léon Degrelle, čaká národ, a ty mu ju dáš. Až k triumfu ťa budeme nasledovať, za vlasť, za mier, Rex zvíťazí!

Refrén: Až k triumfu ťa budeme nasledovať, za vlasť, za mier, Rex zvíťazí!

Tvárou k Slnku – Cara al Sol

(pieseň španielskej Falangy – Falange Española de las J.O.N.S.)

Tvárou k Slnku v novej košeli, ktorú si včera vyšila červenou, tak ma smrť nájde ak ma vezme a už ťa viac neuvidím.

Stanem vedno s kamarátmi, ktorí sú na stráži hore s hviezdami, s pevným výrazom a s nami v našom úsilí.
Ak ti povedia že som padol, vedz že som na svojom predurčenom mieste.

Víťazné vlajky sa vrátia, radostným krokom mieru, a prinesú päť ruží: mojich päť striel.

Vráti sa jarný smiech, na ktorý čaká nebo, zem i more.

Vpred, mužstvo, k víťazstvu, nech svitá nové ráno nad Španielskom!

Jedno Španielsko! Veľké Španielsko! Slobodné Španielsko! Španielsko vpred!

Článek Spev prejavom ducha byl převzat ze stránek Integra!. Video doplnila redakce DP.

Související články:

1. Radostná svatba se smrtí: písně rumunské Železné gardy

Sobota 25. září 2010, začátek 20 hod.

Co se změnilo? Blood Axis vystupovali na celé řadě kompilací a splitů, ovšem do povědomí fanoušků se zapsali zejména počiny „The Gospel of Inhummanity“ a „Blot Sacrifice in Sweden“. Charakteristický zvuk a aranžmá, založené na monumentálních (a silně do temnoty laděných) neoklasických kompozicích, vzalo zčásti za své. Deska „Born Again“ je více než která deska vydaná v historii Blood Axis originální – mísí se v ní dark folk s lidovými motivy a psychedelickým rockem. Na druhou stranu ani o klasický zvuk BA, který už ale trochu nudil, na nové desce nepřijdeme. Takže tady kromě psychedelických kytar, hrajících úmyslně zastaralé rytmy, bicích a smyčcových nástrojů nalezneme například tradiční irský buben bodhrán, nebo anglické dudy.

Poslední jmenované byly využity pro vytvoření jedinečného kontrastu v songu Mâdhu (což je bájný nektar hinduistických mýtů). Mísí se zde opravdu rozličné věci a to desce jako celku dodává jedinečnou atmosféru. Za pozornost stojí zejména balada Wulf und Eadwacer, což je typický neofolk, reprezentovaný takovými stálicemi jako Forseti, nebo Darkwood. Naopak nádherný a monumentální Vortex je z poněkud jiného těsta a vrací nás někam do časů „Gospel of Inhumannity“. Ale jsou zde i svižnější momenty – například mírně pochodová skladba Churning ang Churning. Navíc je nutno přičíst Moynihanovi k dobru, že na novou desku zařadil i některé skladby (Erwachen in der Nacht) z nedávného splitu s hudebníkem Andrewem Kingem, věnovaného raně středověké německé poezii. Takže se na desce setkáme i německým jazykem.

Nezdá se vám, že je to sice všechno krásné, ale že něco chybí? Něco jako „Hail black shirts! My comrades!“? Nebojte se, Moynihan vás o pořádnou dávku provokace nepřipraví ani na svém posledním albu. Tím kouskem, který míří do pomyslných nebezpečných končin, že sympatická skladba Song of Comrade, založená na anonymní básni, jejíž autorství bylo v minulosti mylně připisováno známému esoterikovi se sympatiemi k hitlerismu, Migeuelu Serranovi. Ve skutečnosti jde o vyznání německého vojáka, bojujícího v pekle východní fronty. Překrásné a na venek až dojímající verše, ovšem nejsem si jist, jestli jejich obsah, tedy “civilizační mise” árijské elity v rozlehlých pláních sovětského Ruska, je něco co by nás mělo zajímat více, než jen jako kulturní počin na scéně, kde se prostě s takovými pózami musí počítat.

V každém případě Blood Axis překvapili. Elitářské album je plné skepse, frustrace ze světa, který opustili všichni bohové a bojového ducha. Ten ale překvapivě nepůsobí vtíravě. Je sympatické, že Blood Axis, skupina, která se rozhodně netají tím, že své poslání nechápe výlučně ve sféře bavení ostatních kvalitní muzikou, se neuchyluje k prvoplánovým okázalostem, které mají přilákat kupce, ale jde spíše do hloubky a zlepšuje se po stránce kvality. Přepočteno na čísla – 90%, ale to jen proto, abychom se časem dočkali dalšího pokračování.

# Label: Storm / Tesco.
# Year: 2010.
# Style: Neofolk /Celtic / Folk Rock.
# Format: CD.

Blood Axis na myspace.

Album vychází v nákladu 2000 ks a je k zakoupení za velice sympatickou cenu 4 Euro + poštovné prostřednictvím Steinklang Industries.

1. Stormfågel – Håll-lågan-klar! (z alba Eldvakt, Steinklang SK51, 2010)
2. Fräkmündt – Wörmer (z alba Urbärglieder, Percht 15, 2010)
3. Sturmpercht – Die Teufelsgeiger (z alba Schattenlieder, Percht 12, 2009)
4. Allerseelen – Wo ist das Leben (z alba Rauhe Schale, Ahnstern 44, 2010)
5. Wappenbund – Licht ist Leben II (nevydaná skladba z připravovaného 10″ CD, Steinklang SK34)
6. Vinterriket – Seelenleere (nevydaná skladba z připravovaného alba, Heimatfolk HF12)
7. Birch Book – Feet Of Clay (skladba z limitované LP edice alba A Hand Full Of Days, Ahnstern 41, 2009)
8. Dânnâgôischd – Waldfuir (z alba Emm Dichdâ Ondrholz, Percht 13, 2009)
9. Larrnakh – Delictum (z alba Now Will You Believe?, Steinklang SKD27, 2010)
10. Moon Far Away – Deus amet puellam (z alba Minnesang, Ahnstern 45, 2010)
11. Uruk-Hai – …does not glitter (z alba Black Blood, White Hand, Sturmklang 01, 2010)
12. Atomtrakt – Blut und Erde (z alba Sperrstelle Nordost, Steinklang SK52, 2010)
13. Hrefnesholt – Hexnfeia (nevydaná skladba z připravovaného alba Uraungst, Percht 16)
14. Irij – Vasilisa (z minialba Irij, Ahnstern 42, 2009)
15. Jännerwein – Jede Stunde (nevydaná skladba z připravovaného alba, Heimatfolk HF11)
16. Phase II – Sweet Lady Fair (z alba Afterglow, Ahnstern 29, 2010)
17. Miel Noir – Honiggöttin (nevydaná skladba z připravovaného alba, Steinklang SKD28)
18. Le Testament De La Lumière – Retaliation (z alba Echoes Out Of Time, Steinklang SK47, 2010)
19. Dead Man’s Hill – The Curse (nevydaná skladba z připravovaného alba, Steinklang SKD29)

Kniha má téměř 400 stran a přináší dúkladnou analýzu témat, souvislostí, historických a osobních událostí spojených s historií a dílem Death In June (včetně tří kapitol věnovaným období skupiny Crisis), proloženou dlouhým rozhovorem, který byl veden speciálně pro tuto knihu a který pokrývá celou kariéru Douglase P.

Kniha je v italštině, obsahuje velké množství obrázků, včetně plnobarevné fotografické přílohy. Většina obrázků a fotografií pochází ze soukromého archivu Douglase P. Množství z nich nebylo předtím nikde publikováno.

Přílohou knihy je rovněž i CD, které obsahuje dlouhý rozhlasový rozhovor s Douglasem P. (v angličtině) plus osm skladeb DIJ, znělek a reklam, které byly byly použity pro propagaci koncertů DIJ a které nebyly nikdy předtím vydány na CD. CD je exkluzivní přílohou knihy a nebude nikde k dispozici separátně.

V současné době se neplánuje vydání v angličtině, ani v jiném cizím jazyce. Kniha vyjde v limitovaném nákladu tisíc kusů. Prvních 199 kusů vyjde jako v luxusní tvrdé vazbě s obálkou (tyto je možné objednat pouze prostřednictvím vydavatelství Tsunami Edizioni). Zbývající výtisky od 200 do 1000 budou v kvalitním brožovaném provedení a budou k dispozici prostřednitvím vybraných distributorů po celém světě.

Vydavatelství Tsunami Edizioni nepřijímá žádné předobjednávky pro limitovanou edici, nicméně pokud budete mít zájem o rezervaci výtisku, pošlete e-mail na info@tsunamiedizioni.it s vaším plným jménem a adresou a vydavatelství vás bude kontaktovat. Cena luxusní edice je stanovena na 45 Euro + poštovné.

Seznam skladeb:

CD1:

1. Reisswolf (Version)
2. Junges Europa (Version)
3. Domovino (Version)
4. Deutsche Passion (Collaboration with Spreu & Weizen fest. Uwe Lammla)
5. Germanium Metallicum (Version)
6. Mit Fester Hand (Version – Tribute to Allerseelen)
7. Northern Sons Under Southern Skies
8. Gammastrahlen-Lamm (Germania Incognita Mix)
9. Stalingrad – Golgatha (Version)
10. Sturmzeit (Schachmatt Mix)
11. Zerstört Und Auferstanden
12. Nem Nem Soha (Collaboration with Sturmast)
13. Patientin, 25 Jahre

CD2:

1. Schuld & Sühne
2. Tiefland (Version)
3. Waldgang (Version)
4. Götterdämmerung In Ruinen
5. Flut, Trance, Traum
6. Gloomy White Sunday (Roberto Leyo Mix)
7. Cafe Roma Memorial March
8. Alhambra (Al Andalus Mix)
9. The Baltic Partisan (Interpretation)
10. Runes & Men (Flute Interpretation)
11. Mars Macht Mobil III
12. European Amazon
13. The Saints Are Coming (Interpretation)
14. Ein Tag Durch Den Tross (Cornet Fragment)
15. Wir Tragen Keine Schuld

Album je možné objednat přímo u vydavatelství Cold Spring Records.