“Neúspěch důstojníků únorového incidentu mnou hluboce otřásl. Obdivoval jsem hrdinný postoj povstalců, jejich čistotu, mládí i smrt. Připadali mi jako mytologičtí hrdinové. Vždy jsem si přál očistit je od obvinění, že jsou zrádci,” vyjádřil Mišima své pocity tehdy desetiletého chlapce a také se o očistu hrdinných důstojníků povídkou Láska k vlasti (Jú-koku, 1960) přičinil.

Související články:

1. Novodobý samuraj Jukio Mišima
2. Mišima Jukio: Služba ideálu

Předmluva Kláry Macúchové k povídce Jukia Mišimy – Láska k vlasti

“Neúspěch důstojníků únorového incidentu mnou hluboce otřásl. Obdivoval jsem hrdinný postoj povstalců, jejich čistotu, mládí i smrt. Připadali mi jako mytologičtí hrdinové. Vždy jsem si přál očistit je od obvinění, že jsou zrádci,” vyjádřil Mišima své pocity tehdy desetiletého chlapce a také se o očistu hrdinných důstojníků povídkou Láska k vlasti (Jú-koku, 1960) přičinil.

Čím si vzbouřenci zasloužili takový obdiv? Představitelé tradičních japonských hodnot, kteří oživovali ideály středověkého Japonska, samurajský kult smrti, oddanost císařovi, mladí a krásní zemřeli tím nejobdivuhodnějším způsobem. Představují to, co chtěl Mišima svým dílem i životem oživovat, dokonalost japonské tradice spojenou s hrdinnými samuraji, kteří jednají v duchu bušidó (dosl. cesta samuraje), etického kodexu válečníků. Tvrdošíjnou obhajobu předností středověkých japonských hodnot tak učinil charakteristickým znakem své osobnosti.

Představa ideálního válečníka se v Japonsku vytvářela od 10. století, v době Tokugawa (1600-1868) se pak k tradičnímu požadavku absolutní vazalské věrnosti připojila konfuciánská etika, a tak se loajalita s konfuciánskými principy nadřízenosti a podřízenosti staly základem morálního kodexu samurajů, bušidó. Bušidó neobsahuje jen umění vládnout mečem, ale také vedle loajality pánovi také silný pocit osobní cti, zasvěcení života povinnosti a odvahu skončit ho v bitvě nebo rituální sebevraždou. V 17. století bylo bušidó v konečné podobě detailně formulováno do souboru zásad chování samurajů.

Ačkoliv byla samurajská vrstva při reformách Meidži (1868) formálně zrušena duch bušidó přetrvával v japonské společnosti dál a objevoval se s novou intenzitou zejména v dobách vypjatého nacionalismu. Tehdy nacházel svůj výraz v oddanosti císaři, v patriotismu. Tak tomu bylo i ve třicátých letech našeho století, v době úspěšné japonské zahraniční politiky, která probudila nové sebevědomí spojené s romantickým obrazem hrdinného samuraje. Události let, kdy se schylovalo k válce, vyprovokovaly vysoce nacionalistickou atmosféru, která ještě popořila jeho idealizovaný obraz: samuraj představoval jedinečnou minulost Japonska. Třicátá léta jsou léty Mišimova dospívání a položila základ jeho víry, k nim se s nostalgií celý život obracel.

Narodil se v roce 1925, v atmosféře třicátých let a v obdivu k japonské minulosti pečlivě studoval klasickou japonskou literaturu, ale znal dobře i západní autory. Přes vypjatou hrdost na vlastní národ a xenofobii (mimo jiné zevrubně popsal šerednost západních žen) se nemohl docela vyhnout vlivu Západu. Dobrá znalost západní literatury a samozřejmě dominující klima poválečné společnosti mu to neumožnily, přestože se bránil. Ve snaze uchovat co možná nejvíc z minulosti odmítal psát podle zjednodušených gramatických pravidel zavedených po válce. Proslul láskou k jazyku a používal velmi bohatý slovník, někdy psal i klasickou japonštinou.

Na Mišimův výrazný literární talent upozornil Jasunarl Kawabata, ale teprve román Zpověď masky (Kamen no kokuhaku, 1949) zajistil Mišimovi pověst jednoho z nejnadanějších poválečných spisovatelů. Koncem čtyřicátých let byl přizván do skupiny zvané Moderní literatura (Kindai bungaku). Většina jejích členů byla ovšem orientována levicově, Mišima, který otevřeně obhajoval militantní politiku proto zůstal mimo hlavní proud.

V poválečných letech, kdy se mělo Japonsko přetvořit v demokratickou zemi, byl duch bušidó označen za jeden z kořenů militarismu, jakmile však Japonsko znovu získalo nezávislost (1952), zvedla se nová vlna zájmu o hrdinné samuraje. A samozřejmě mezi obdivovateli samurajských ctností nechyběl Mišima, který se vracel k elegantnímu stylu života válečníků třicátých let. Bušidó uchovává to, co je na japonské kultuře jedinečné, a Mišima věřil, že bušidó je ideálním prostředkem návratu k národní hrdosti, pomocníkem při odstranění korupce z moderní japonské společnosti.

Tradičním ideálům věnoval Mišima nejen svou tvorbu, ale na důkaz své zásadovostí, i vlastní život. Hlásal očistu země prostřednictvím “císařské rekonstrukce Japonska” (hókoku Nippon), zformoval soukromou armádu Společenství štítu (Tate no kai). Stovka jejích vojáků měla za úkol chránil císaře, jehož Mišima nepřestal pokládat za potomka bohů. Vlastní názor hodlal hájit se vším, co k němu patří, jak se sluší na stoupence bušidó, a aby nebylo pochyb, do jaké míry je jeho přesvědčení nezviklatelné, sám se tělesným cvičením připravoval na harakiri.

Součástí Mišimových ideálů, kladených nad lidský život, byl samurajský kult smrti a krása časné smrti. Nehodlal zemřít jako stařec nebo při nehodě (odmítal pozvání do ciziny, protože se bál letěl letadlem), nechtěl zemřít “stupidní”, to je přirozenou smrtí. Chtěl, aby jeho smrt byla pozitivním aktem, tedy spáchaná vědomě v zájmu vlastní víry, a navíc aby byla estetickou záležitostí, rozřezané tělo proto muselo být mladé, vypěstované do krásy a muselo vypadat zdravě.

“Mezi moje nevyléčitelná přesvědčení patří, že staří jsou navěky odpudiví a mladí navěky krásní. Moudrost stáří je navěky zakalená, zato aktivita mládi navěky průzračná. Čím déle lidé žijí, tím jsou horší.”

25.11.1970 vtrhl Mišima se čtyřmi stoupenci do kanceláře velitele oddílů sebeobrany (džieitai), zajal rukojmí a vyzval členy džieitai, aby ho následovali ve vojenském puči. Ti jeho výzvu, jak samozřejmě očekával, ignorovali. Násilným aktem chtěl Mišima pouze ukázat motiv svého jednání a upoutat veřejnou pozornost. Pak nastal čas, aby demonstroval opravdovost svého přesvědčení. Přesně podle předpisů bušidó provedl harakiri.

Mišimova spektakulózní smrt skutečně vyvolala pozornost celého světa. Probudila jednak obavy z možného oživení militarismu, ale také zájem o japonskou literaturu, zejména o Mišimu i jeho charakter, jenž se stal častým předmětem psychologických analýz. Dodnes je Mišima jedním z nejpřekládanějšícb japonských spisovatelů. (Vlna zájmu o Mišimu se ze zřejmých důvodů naší zemi vyhnula.)

Uvedená povídka Láska k vlasti je založena na skutečné události. Mišima ji zasvětil ideálu vlasteneckých válečníků. Incident 26.2. (Niniroku džiken) byl jedním z pokusů o vojenský puč, které ve třicátých letech prováděly skupiny ultranacionalistických militantních fanatiků, aby urychlili fašizaci Japonska. 26. února 1936 obsadili mladí důstojníci císařské armády rezidenci premiéra, zabili několik politiků a vydali prohlášení, v němž odsoudili liknavou zahraniční politiku a vyhlásili zavedení nového pořádku. Ačkoliv jednali v duchu patriotismu a v zájmu císaře, jejich jednání bylo pro danou chvíli nepřijatelné. Do tří dnů bylo jménem císaře vydáno rozhodnutí vzpouru potlačit, mladí důstojníci se postupně vzdali a třináct z nich bylo později odsouzeno a popraveno.

V povídce je v koncentrované podobě všechno co Mišima cenil. Projevuje se v ní jeho záliba ve fanatické heroičnosti, odvaha položit život za císaře (když ne v boji, tedy alespoň rituálni sebevraždou), víra v šintoistické božstvo, konfuciánské vztahy v rodině (smrt ženy je významná jen do té míry, nakolik vyjadřuje poslušnost manželovi) i krása, spatřovaná ve spojení mládí se smrtí.

Role ženy, odkázané sice k trpné poslušnosti, ale přesto hrající jistou úlohu v Mišimově povídce, vyvolala mezi stoupenci bušidó pobouření. Předseda vzpomínkové společnosti Incidentu 26.2. (Buš-šinkai) napsal esej, v němž sice chválil Mišimu za podporu povstalců, ale vyčítal mu, že snižuje důstojnost samurajů, kdy ženu, sex a patriotismus klade na stejnou roveň. Popisováním sexu, který má být držen v přísném soukromí, následoval Mišima západní kulturu a poškodil obraz pravých samurajů. Navíc žena nemůže hrát v tak významné události žádnou úlohu, ve skutečnosti důstojníci manželky ani neinformovali, natož aby jim dovolili, byť nepřímou účast. Jejich hrdinství nemůže mít nejmenší souvislost se vztahem k ženám. Když byla rozpoutána tato diskuse, Mišima se nemohl bránit, byl už po smrti.

Povídkou Láska k vlasti chceme připomenout proslulý Mišimův talent. V našich podmínkách se jeho zahledění do heroičnosti vystavuje nebezpečí, že se promění v karikaturu. Ale jakkoli se nám povídka může zdát směšná nebo absurdní či odporná, vystihuje jisté tradiční japonské ideály a nelze ji ani pokládat za pouhou reminiscenci na staré časy. Dnes bychom si sice těžko dovedli představit japonskou mládež bojující za ideály bušidó, ale jeho prvky, ať nenápadně nebo otevřeně, zdánlivě anachronické, přežívají v japonské společnosti dodnes.

Předmluva vyšla v časopise Světová literatura.

Související články:

1. Jukio Mišima: Láska k vlasti
2. Mišima Jukio: Služba ideálu

Autor: Gennaro Malgieri

Giorgio Locchi zemřel jediným způsobem, který by považoval za přijatelný: smrt přišla znenadání 25. října 1992, téměř bez varování, když psal esej o Martinu Heideggerovi. Mezi okamžikem, kdy se ohlásila, a tím, kdy jej o několik minut později usmrtila, měl bezesporu záblesk vědomí, a zcela jistě pomyslel na bohy, kteří mu poskytli tak náhlý odchod, neboť myšlenka zůstat dlouhou dobu nemocný pro něj byla nesnesitelná. Koncem června 1992, při své poslední návštěvě Říma, se mnou o své nemoci, která ho napadla o dva roky dříve, mluvil. Řekl mi, že vyhlídka stát se nepohyblivým trupem jím otřásla, neboť s postupujícím časem se člověk pevněji, hlouběji a egoističtěji upíná k životu. Slova, která mne u Locchiho nepřekvapovalo slyšet. Dnes se mi zdá, jako by byla předzvěstí…

Pro někoho, kdo jako já patřil k jeho přátelům, není snadné být ke Giorgio Locchimu spravedlivý, rekapitulovat, co všechno nám zanechává. Mohl bych se pokusit vylíčit portrét dopisovatele Tempa po dobu více jak třiceti let a nespočet vtipů o jeho vztahu k Renato Angiolillovi – nebo podtrhnout významnost všech služeb, které prokázal informování v Itálii: o událostech v Alžírsku, o zrození existencialismu, o pařížském květnu ´68. Jeho názory byly mimořádně odvážné a inteligentně nonkonformní. Chtěl bych také zdůraznit důležitou úlohu, kterou Giorgio Locchi hrál při rozvoji „Nové kultury“ ve Francii, kus cesty, jenž ušel s Alainem de Benoistem, popsat vášeň, s níž formoval mladé intelektuály, informovat o jeho aktivitách v rámci GRECE. a jeho příspěvcích do časopisu Nouvelle École. Chtěl bych zde také shromáždit všechny dílky rozsáhlé mozaiky, které tvořily jeho osobnost, připomenout jeho lásku k hudbě a k filmu, jeho mistrovství v hmotně praktických i duchovědných záležitostech. A mohl bych také vyprávět historii našeho přátelství a popsat ono refugium, jež mi bylo tak drahé, právě tak jako hrstce jiných Italů, kam jsme přicházeli, abychom nechali ožít minulost a dali najevo nepřátelství k vládnoucímu systému. Lépe: chodili jsme tam, abychom poslouchali Locchiho, který nám přiblížil Wagnera a Nietzscheho, Heideggera, „konzervativní revoluci“, své zkušenosti z Německa nebo rozhodující okamžiky druhé světové války, které prožil jako účastník „vnitřní fronty“. Mluvil s námi o „nemožné“ pravici a o stejně tak „nemožné“ Evropě. A nechal nás podílet se na svých plánech, komentoval časopisy, s nimiž spolupracoval, zmiňoval články, které napsal i knihy, které chtěl vydat. Málo jsme viděli z Paříže, když jsme chodívali k mistru Locchimu, a Saint-Cloud, jeho klauzura, byla po mnoho let místem setkání mnoha z nás.

Novinář, přítel, organizátor kulturních akcí, šiřitel idejí bude žít stále v srdcích těch, kteří Giorgio Locchia znali a byli jeho přáteli. Jeho knihy, jeho myšlenky, jeho v Nouvelle École, v La Destra, v L´Uomo libero, v Elementi, v Elemente a v Thule-Bibliothek uveřejněné eseje, jeho články v Tempo a v Secolo d´Italia zůstávají vysvědčeními politické a intelektuální angažovanosti v nejušlechtilejším smyslu slova. Tuto angažovanost však během více jak čtyřiceti let pociťoval jako důsledek a břímě evropské porážky. Giorgia jsme potkávali především skeptického a nedůvěřivého; naděje se vrátila teprve v okamžiku, kdy se hovořilo o znovusjednocení Německa. Ne nadarmo chtěl být v den, kdy se Německo opět sjednotilo, v Berlíně: to byl, jak mi řekl, sen, který se stal skutečností, událost, jež se odehrála před jeho očima a v níž by nikdy nevěřil, že by se mohla stát, i když za hranicemi pesimismu v tento dějinný vývoj zřejmě nikdy věřit nepřestal.

Locchiho ideje byli ideami Evropy, která již není. Ale tato neexistence pro něj nebyla důvodem, aby nebránil a nepopisoval její principy! Jestliže se mu toto vyčetlo, stroze namítl, že jeho ideje jsou ideami věčné Evropy, jež naše poválečná, konjunkturální Evropa momentálně nechce uznávat.

Dalece vzdálen konformismu byl například jeho postoj k fašismu. Giorgio Locchi chtěl z kulturního kvašení fašistické mezihry vyfiltrovat všechny prvky, které nebyly překonány. Nechal nás podílet se na svých úvahách ve spisku L´essenza del fascismo. Zkoumá v něm světonázor, který inspiroval historický fašismus, jenž však s jeho porážkou nikterak nezmizel. Tato práce i dnes představuje vynikající diskurs pravdy v řeckém smyslu, pokoušející se fašismus zbavit všech forem démonologie a fragmentárních výkladů, jež jsou dnes v oběhu a plodí jen předsudky nad předsudky. Locchi skutečně rozvíjí vlastní dějinnou reflexi podle celistvého schématu opírajícího se o interdisciplinární výběr, jenž je prologem komplexní teorie podstaty fašismu. Ve své analýze konstatuje nemožnost porozumět fašismu, nejsme-li si vědomi, že je první politickou manifestací širšího duchovního a kulturního jevu, jehož původ sahá zpět do druhé poloviny 19. století, a který nazval surhumanismus. Póly tohoto jevu, jež se podobají obrovskému magnetickému poli, jsou Richard Wagner a Friedrich Nietzsche, kteří svými díly nový princip šířili a nechali jej plynout do evropské kultury končícího 19. a počínajícího 20. století. Tímto principem je koncepce člověka jako nositele vůle k moci a jako hodnotového systému. V tomto smyslu se princip nadčlověka, s nímž je fašismus v geneticko-duchovním vztahu, projevuje jako absolutní odmítnutí rovnostářského principu, který je mu protikladný a svět dneška definuje jako „zahalující oponu našich životních podmínek.“ Locchi vyslovuje následující tezi: „Jestliže fašistická hnutí spatřovala ´nepřítele´ – v první řadě duchovního a až poté politického – v demokratických ideologiích, tedy v liberalismu, v parlamentarismu, v socialismu, v komunismu či v anarcho-komunismu, bylo tomu tak právě proto, že v dějinné perspektivě založené surhumanistickým principem tyto ideologie představují v dějinách postupně vznikající a zároveň vedle sebe současně existující výrazy opačného egalitářského principu, přičemž všechny tyto výrazy směřují k témuž cíli, ať už jsou si toho více či méně vědomy, a všechny společně jsou příčinou evropské duchovní i materiální dekadence, ´postupné degradace´ evropského člověka a rozpadu západních společností.“

Tím, že tato pozorování spojuje s historickou perspektivou, z níž italský fašismus operoval v souladu s jinými evropskými fašismy, formuluje Giorgio Locchi nanejvýš zajímavou tezi, jež přispívá k odhalení fašismu tak, že osvětluje samotnou jeho podstatu.

Tato témata rozvinul v práci Wagner, Nietzsche e il mito sovrumanista. Paolo Isotta ve své znamenité předmluvě podrobně ukazuje, které tendence vstupující do hry jsou rovnostářské a které jsou surhumanistické, a označuje je za dva antagonistické a neslučitelné světonázory. Je to myšlenkově velmi „nadupaná“ kniha, zvlášť složitá, v určitých kapitolách mnohdy nezáživná; to nebránilo tomu, že se mladí, když jsme ji, Isotta a já, v prosinci 1982 představili auditoriu přeplněnému neapolskými studenty, zdáli opravdu zaujati, po dobu dvou hodin fascinováni vytrvali na svých místech a pak Locchiho bombardovali šťouravými otázkami, jež nebyly nijak banální. Autor se tím nezdál překvapen.

Kromě této knihy mám na Giorgia Locchiho ještě jednu velkou vzpomínku: a to na jeho polemickou práci Il male americano, k níž De Benoist přispěl několika malými doplňujícími poznámkami. Tento text má v mých očích prvořadý význam, neboť demontuje mechanismus kulturního kolonialismu Ameriky a umožňuje nám jiný pohled na USA. Giorgio jej naproti tomu příliš rád neměl; byl toho názoru, že slouží více boji než vzdělání a je více polemický než filozofický.

V zásuvkách psacího stolu Giorgia Locchiho se nacházejí četné projekty, koncepty textů, schéma knihy o Heideggerovi a jiné o pojetí času u Indoevropanů. Zůstaly jistě tak, jak je Giorgio zanechal, neboť byl především perfekcionistou a nechtěl uveřejnit nic, o čem nebyl dokonale přesvědčen, že by to stálo za námahu. Vedle bezpočtu dopisů jeho korespondence tak zůstává ještě překrásný román, jehož hrdinou je Ital, jenž v Německu bojuje beznadějnou válku na obranu Evropy. Nikdy už se nedozvím, zda se jej Giorgio stále zdráhal představit nakladateli ze skromnosti či z hrdosti…

Řeč pronesená G. Malgierim na pohřbu: Giorgio Locchi zemřel v Paříži, kde působil jako zahraniční dopisovatel italského deníku Tempo.

Autor: Philipp Oehmke

Maďarská ultrapravice nejprve změnila politickou mapu země a nyní se zdá, že dalším na řadě bude budapešťský kulturní život. Jedno z nejvýznamnějších divadel v hlavním městě má totiž být řízeno dvojicí antisemitských nacionalistů. A to ani zdaleka nemusí být konec.

István Márta prohlašuje, že se zatím nevzdal, nicméně si je vědom toho, že bojuje již dávno prohranou bitvu. Stojí v auditoriu svého divadla s fotoaparátem a tváří se, jako kdyby všechno bylo v pořádku. „Co mohu dělat?“, ptá se se zvýšeným hlasem, z něhož lze vyčíst rozmrzelost. „Nic“, odpovídá jeho asistent. „Nemůžeme dělat naprosto nic.“

Na jevišti zatím herci nacvičují scénu z představení „Don Carlos.“ Společeně jdou kupředu vzdychajíce, supíce a lapajíce po dechu. Moderní divadlo v Budapešti se ničím neliší od scén v německých městech, jako je například Bochum, Freiburg nebo Kolín nad Rýnem. „Don Carlos“ je Mártových předposledním představením, tím úplně posledním má být „Kouzelný vrch“. Pak Márta v divadle skončí. Jeho divadlo již totiž brzo přejde pod nové vedení. Mártovými nástupci jsou herec, který se angažoval v jedné z nedávných kampaní Jobbiku a dramatik, jenž je otevřeným antisemitou.

Uplynulo 77 dní. Je polovina listopadu a v průčelí divadla na ikonické Andrássyho ulici nemůžete minout protestní výstavu, odpočítávající dny. Márta je ředitelem Új Színház (Nového divadla) po celých třináct let. Nyní se stal jednou z prvních prominentních obětí kulturní války, jež v Budapešti zuří od loňského roku, kdy se pravicoví populisté zmocnili vlády v zemi. Premiér Viktor Orbán se svou stranou Fidész disponujíce dvoutřetinovou parlamentní většinou vládne zemi, což je dost na to, aby byly změněny parametry parlamentní demokracie nebo dokonce pořádky v celém Maďarsku. Nová ústava má začít platit od 1. ledna 2012, již několik měsíců je navíc v platnosti tiskový zákon, jenž se vymezuje vůči nevítané kritice poměrů v zemi.

Boj o lidské myšlení

Kultura se však změnit jen tak mávnutím čarovného proutku. Stejně jako v mnohých jiných evropských zemích je i maďarská kultura levicová a liberální. Kultura si prostě dělá, co chce a koná, jak cítí. Nicméně k tomu, abyste získali absolutní vládu nad zemí, musíte kontrolovat i to, co si lidé myslí. Přesně toto téma rezonuje v dnešních dnech v myslích mnoha Maďarů: je zde totiž vedena bitva o lidské myšlení.

V několika uplynulých měsících bylo propuštěno několik ředitelů regionálních divadel a nahrazeno sympatizanty současné vlády. V Budapešti byl propuštěn umělecký ředitel Národní opery. Ředitel Nového divadla Márta bude dalším na řadě a kolují zde pověsti, že vypoklonkován bude i homosexuální ředitel Národního divadla.

Vláda nyní vyšetřuje 82 letou Agnes Hellerovou, nejslavnější maďarskou filosofku, marxistku a žákyni marxistického filosofa Georga Lukácse. S masivní podporou pravicového tisku se snaží prokázat, že Hellerová zpronevěřila peníze z grantu Evropské Unie.

Monument na náměstí před parlamentní budovou, věnovaný básníku Attilovi Józsefovi, má být brzo stržen. József, jehož díla jsou typickým příkladem proletářské poezie, byl humanistou s marxistickým světonázorem. V roce 1937 spáchal sebevraždu skokem pod nákladní vlak. Nová vláda se domnívá, že socha takové osoby nemá před budovou parlamentu co dělat. Je to podobné, jako kdyby Němci odstranili sochu Friedricha Schillera, protože měl dlouhé vlasy.

V zemi je zaváděn nový způsob myšlení a kultury, jejíž základy spočívají ve Velkém Maďarsku před 1. světovou válkou. Dnešní Maďarsko je zemí, jež se v sobě snaží vzbudit smysl pro národní identitu, který však nikdy reálně neexistoval.

Padouchové maďarské politiky

Současný ředitel Nového divadla Márta se nedopustil žádného poklesku. Divadlo vydělává a jeho hry jsou provázeny pozitivními recenzemi. Ztvárnilo hry od světoznámých veličin, jako jsou Molière, Ostrowski, Büchner, Schiller nebo Shakespare a rovněž tak i díla maďarských autorů. Když Márta zpracovával 200 stránkový koncept umělecké a finanční budoucnosti divadla a následně jej zaslal budapešťskému primátorovi, rozhodně neočekával, že mu přivodí nějaké problémy.

Primátor István Tarlós byl uveden do úřadu loňského roku po dvaceti letech, kdy městu dominovala liberální klika. Spisovatel Rudolf Ungváry popisuje příznivce vládnoucí strany Tarlóse coby “svalnatého a vykrmeného padoucha maďarské politiky.” Náhle se na Tarlósově pracovním stole objevila druhá žádost o ředitelský post, jež dohromady nepřesahovala 20 stran, navíc byla vágní a neúplná. Ti, již se s ní měli možnost seznámit, tvrdí, že v jejím zpracování byl kladen jen velmi malý důraz na detaily.

Jejím autorem byl osmapadesátiletý György Dörner, jenž je maďarským divákům znám coby dabér Mela Gibsona v maďarských verzích jeho hollywoodských filmů. Jedná se o průměrně úspěšného herce, který na loňských setkáních ultrapravicového Jobbiku recitoval lidovou poezii. Ve své uchazečské práci Dörner vyjevil záměr přejmenovat Nové divadlo na “Divadlo domácí fronty” a skoncovat s degenerovanou a zvrácenou liberální hegemonií. Primátorovi jeho text kápl do noty, avšak požadavek na přejmenování divadla byl silnou kávou i na něj. Dörner ve své práci mimo jiné uvedl, že na řízení divadla by chtěl spolupracovat se svým kamarádem Istvánem Csurkou.

Istvána Csurku zná v Maďarsku opravdu každý. Byl oslavovaným básníkem, jehož příběhy a hry se vyznačovaly takovým poetickým duchem, že jej vychvalovali i jeho rivalové. Csurka byl rovněž národním hrdinou. Coby velmi známý konzervativní disident byl uvězněn v průběhu povstání v roce 1956, později však vyšlo najevo, že za komunistické vlády spolupracoval s maďarskou tajnou policií.

Nejsou opravdovými Maďary

Po konci sovětské éry již Csurka nebyl nucen ukrývat své názory do poezie a mohl je začít hlásat veřejně. Podle něj by se země měla vrátit ke konceptu Velkého Maďarska a vymanit se židovské kontrole. Založil “Maďarskou stranu spravedlnosti a života” a brojil proti “falešnému Maďarsku s cizáckým srdcem, nepřátelskému vůči vlastnímu národu.” (István Csurka zemřel 4. února 2012 – pozn. DP).

Otřesný termín “cizácké srdce” rezonuje v kruzích maďarské krajní pravice pořád dokola. Nacionalisté jím označují lidi, kteří podle nich nejsou opravdovými Maďary, zejména pak liberály a Židy. V roce 1998 byla Csurkova strana zvolena do parlamentu, kde spolupracovala se stranou dnešního premiéra Orbána. Oba se velmi dobře znají. Csurka je velkým básníkem, ještě větším je však šílencem, neboť je přesvědčen, že Židé plánují založení své druhé otčiny na území Maďarska.

Zdálo se být nepředstavitelné, že by mohl Dörner s podobnou prací uspět uprostřed Evropy, nota bene v jedné z členských zemí EU. Zabývala se jí skupina osmi specialistů. Šest z nich, všichni protřelí divadelníci, ji doporučilo vyhodit do koše. Zbývající dva, delegát ministerstva kultury a zástupce města Budapešť, se zdrželi hlasování. I přesto si však primátor vybral Dörnera. Jaký měl pro to důvod? Lze zaslechnout nejrůznější domněnky, že jej doporučil někdo z vyšších míst, respektive že požadavek na jeho a Csurkovo jmenování vzešel z nejvyšších mocenských pater.

Samozřejmě, že došlo k protestům: před budovou divadla se konaly několikeré demonstrace, byla vydána solidární prohlášení a zasláno několik protestních nót. Německý dirigent Christoph von Dohnányi zrušil své mimořádné vystoupení ve Státní opeře a berlínská Akademie umění zaslala do Budapešti dopis, v němž protestuje proti antisemitským názorům politika a spisovatele Csurky a profašistické straně Jobbik po Dörnerově boku. Ve své stručné odpovědi primátor Tarlós uvedl, že “nehodlá berlínské akademii tolerovat takovéto vměšující se dopisy.”

Proč primátor nikterak nevysvětlil své neomalené rozhodnutí? “Protože tak jednoduše neučinil”, říká původní ředitel Nového divadla Márta. A co na vše říká ředitel nastávající?

Blábolení o Židech

Je čtvrtek v ráno v polovině listopadu a Dörner, jenž nežije v Budapešti, stále ještě spí. Žena, která zvedla jeho telefon, tvrdí, že včera dlouho do noci točil film. Když jsme se okolo poledne Dörnera konečně dopátrali, svým Gibsonovským hlasem nám sdělil, že si vyhrazuje právo se zdržet komentáře. Dodal, že nemá co vysvětlovat, a následně zavěsil.

Csurka neodpověděl na žádný z dotazů, které jsme mu zanechali u jeho sekretářek. Jedna z nich nám sdělila, že neví, jestli se nachází v Budapešti. Tento sedmasedmdesátiletý politik je prý velmi zaneprázdněný muž, říká další z nich. Do debaty se vložil i Csurkův osobní strážce, podle něhož jeho šéf nenávidí západní média. Csurka mimo své básnické tvorby a politických aktivit ještě navíc vydává noviny nesoucí název Maďarské fórum, jehož redakce se nachází v centru Budapešti. Na vrátnici narážíme na muže, který více než kohokoli jiného připomíná barového vyhazovače. Má povislá oční víčka a jeho mocné břicho obepíná tričko s nápisem “Jack Daniels”.

“Zase vy. Poznávám váš hlas,” tvrdí. “Tak to jste vy, kdo pořád volá. Již jsem vám jednou řekl, že pan Csurka na vás nemá čas.” Sáhne po telefonu, pustí se do hovoru a potřese hlavou. Csurka ve svém týdeníku začal uveřejňovat své komentáře v rubrice “Ascherova kavárna”, většinou se jedná o slovní výpady plné nenávisti a útoků na druhé. “Lidé si z naší uchazečské práce dělají legraci, neboť v ní zaznívají národní myšlenky a nikoli jejich liberální konsenzus,” píše například.

Název rubriky “Ascherova kavárna” odkazuje na Tamáse Aschera, pravděpodobně nejznámějšího maďarského režiséra a ředitele Dramatické a filmové akademie, jenž je židovského původu. Ascherovo jméno pro Csurku symbolizuje židovsko-liberální kavárenskou kulturní konspiraci, proti níž brojí již celá desetiletí. “Nejedná se pouze o levicově-liberální kulturní politiku,” píše Csurka, “nýbrž o tíživou dominanci Ascherových kavárenských kruhů nad divadlem jako takovým. Chceme vytrhnout kulturu ze spárů velkého režiséra Tamáse Aschera, který natáčí filmy v Los Angeles a s velkou pravděpodobností, hraničící s jistotou, pochází z rodiny aškenázských Židů z Oděsy.”

Poté jsme přestali myslet

Ascher odhazuje Czurkovy noviny stranou, prý je nemůže číst. Sedí v kavárně svého “Divadla Józsefa Katony” v pátém budapešťském okrsku, kde spolu se svým divadelním týmem nacvičuje dílo německého dramatika Georga Büchnera Vojcek, v adaptaci Roberta Wilsona a Toma Waitse. Poté se nám svěřuje s příběhem, jež se stal před dvaceti lety, kdy coby mladý student zazvonil na domovní zvonek muže, který jej dnes hanobí. Chtěl Csurkovi vyjádřit svůj obdiv a poprosit jej o svolení k jevištní adaptaci jednoho z Csurkových děl. “Ten však byl opilý a okamžitě začal blábolit cosi o Židech.” Ascher tvrdí, že je na antisemitské narážky zvyklý, neboť po pádu socialistického režimu, jenž je zametal pod koberec, začaly znovuzachvacovat maďarskou společnost.

“My, Maďaři, zejména pak ti stojící na pravici, žijeme v politickém klimatu roku 1948. Poté jsme přestali přemýšlet až do roku 1989,” říká maďarský novinář Rudolf Ungváry. I v dnešní době spousta Maďarů věří, že za smrt 560 000 maďarských židů v období holocaustu mohou výhradně Němci. Avšak maďarský štáb Adolfa Eichmanna byl tvořen pouhými dvěma tucty příslušníků SS. Ungváry tvrdí, že deportace Židů do německých koncentračních táborů organizovaly maďarské policejní oddíly. Země se však nikdy s touto částí své historie nesrovnala. V poválečném Německu tehdejší konzervativní vláda Konráda Adenauera přivedla bývalé nacisty na cestu demokracie, zatímco členové maďarské ultrapravice vstoupili do undergroundu. Z něj se vynořili coby hrůzyplné zombie, snažící se uchvátit vládu nad zemí.

Jednou z těchto zombií je i Sándor Pörzse. Jedná se o čelního představitele Jobbiku, poslance maďarského parlamentu, šéfredaktora stranického časopisu Barikád a zakládajícího člena v současnosti zakázané paramilitární organizace Maďarská garda.

Stoupenec Maďarska

Slovo “Jobbik” znamená “ti praví” v obou slova smyslech. Strana působí jako jakási ultrapravicová opozice současné maďarské vlády. Podporuje koncepci Velkého Maďarska a staví se negativně k Evropě, Rómům a Židům, ačkoli v tom posledním případě ne až tak otevřeně. O Pörzsem je známo, že občas nosí uniformu Maďarské gardy, a to i přesto, že pokaždé, když tak učiní, obdrží pokutu ve výši 180 euro, což ho, zdá se, nikterak nevyvádí z míry.

Když dvaapadesátiletý Pörzse toho dne vystoupil ze svého sportovního vozidla, byl oblečen, jako by se chystal do některého z exkluzivních lyžařských středisek: na sobě měl totiž těžkou koženou bundu, pod ní sportovní mikinu a na nohách módní zimní boty. Má delší tmavě hnědé vlasy s pěšinkou uprostřed hlavy a jeho obličej nemá tupý výraz typického člena německé ultrapravicové strany NPD.

Dává si s námi schůzku ve foyeru parlamentní budovy, jež kdysi sloužila coby sídlo ústředního výboru komunistické strany. Tímto svým gestem naztnačuje zhruba toto: Podívejte, tato strana je legitimní, Jobbik je třetí nejsilnější stranou v parlamentu a brzy bude druhou nejsilnější. Pörzse je bývalým fotbalistou, později působil coby známý televizní moderátor pravicových kanálů HIR a Echo-TV. Dnes je fašistou.

“Nikoliv,” říká okamžitě, podezřele klidně a relaxovaně. Fašisté byli stoupenci Mussoliniho, mezi něž se prý nepočítá, neboť je stoupencem Maďarska. A co si myslí o nacistech? Pörzse se protáhne, zhluboka se nadechne a na chviličku se zamyslí, přičemž je zřetelné, že si tohoto napjatého momentu užívá. Nakonec se spokojeně zasměje a prohlásí: “Byli to váleční zločinci.”

Pörzse má stále velmi dobré vztahy s premiérem Orbánem. Kdysi hráli společně fotbal. Tato vláda je však podle Pörzseho až příliš umírněná a polovičatá. Od radikalismu Jobbiku se veřejně distancuje.

Kulturní válka

“Nyní se musíme uchýlit k tvrdší taktice,” prohlašuje. “Tato země je tak nemocná, že aspirin už nezabírá.” Zdá se, že maďarská společnost s tímto jeho tvrzením souhlasí, soudě z nárůstu popularity strany ve průzkumech veřejného mínění. Je tomu tak částečně proto, že Jobbiku se podařilo přitáhnout lidi – nikoli prostřednictvím politiky, nýbrž vzteku pod maskou kultury. Proto ty uniformy, pochodňové průvody, nacionalistické písňové večery a paramilitární organizace.

“Poté, co bude dokončen politický obrat, musíme znovudobýt své místo na kulturním poli,” říká Pörzse. “Země je uprostřed kulturní války a nacionální koncepce kultury nakonec zvítězí.” Právě proto volá po propuštění homosexuálního ředitele Národního divadla Róberta Alföldiho. Pörsze jej nazývá národním divadlem bez národní kultury. Údajně v něm jednou shlédl hru, v níž herci v uniformách maďarských vojáků onanovali nad mapou Velkého Maďarska.

Pörzse míní, že nacionalisté a lidé na pravici byli na dlouhá desetiletí eliminováni z kulturního života. Podle něj byla tato země vždy v područí cizích elementů, nejprve Habsburků, následně Sovětů a nakonec liberálů. Následkem toho bylo prý potlačováno národní cítění. “Tyto rány stále krvácejí,” tvrdí a dodává: “Smír není možný.”

Po hodině nasedá do svého vozidla a odjíždí v dobré náladě. Paprsky slunce se odrážejí od hladiny Dunaje a dopadají na neogotickou parlamentní budovu, zřejmě nejkrásnější svého druhu v Evropě.

Nové Maďarsko

György Konrád stojí v temnotě svého bytu ve druhém budapešťském okrsku, opíraje se o hůlku. Je mu 78 let. V roce 1944, kdy mu bylo 11, jeho rodiče jen těsně unikli transportu do Osvětimi. Později se stal jedním z nejvyznamnějších maďarských autorů a prošel si represáliemi ze strany komunistické totalistní policie. V roce 1991 obdržel na Německém knižním veletrhu Mírovou cenu.

“Demokraticky zvolená vláda pozvolna přechází v měkkou diktaturu. Tohle se teď děje v Maďarsku,” říká. Před mnoha lety jej navštívil István Csurka, jenž se má za několik týdnů stát hlavou Nového divadla v Budapešti. Csurka s sebou tehdy přinesl svoji první knihu. Konrád si ji přečetl a prohlásil, že Csurka je velmi talentovaným autorem. Nyní se Csurka chce zasadit o to, aby pro lidi jeho typu nebylo v novém Maďarsku místa.

Článek Hungary’s Right-Wing War on Culture vyšel dne 16. prosince 2011 v magazínu Der Spiegel.

Související články:

1. Jobbik: konec liberální demokracie je na spadnutí

Autor: René Quinton

Příroda tvoří druhy; nikoli bytosti. Druh je účel; bytost tomuto účelu jen slouží. Vlastností jednotlivce je, že se ve svém údělu mýlí a domnívá se, že je zrozen pro sebe sama. (s. 31)
Člověk své existenci přisuzuje cenu; příroda ne. (s. 31)
Muži neslézají hory proto, aby dosáhli jejich vrcholů. Zahrávat si se smrtí je tak půvabné, že z nedostatku války hledá muž ve hrách příležitost zemřít. (s. 36)
Žádný živočišný druh se nevrhá do náruče smrti tak zběsile jako člověk. Žádný se tolik nezušlechťuje, ani tolik vzájemně nevraždí. U zvířete stojí proti sobě jen pudy; u člověka jsou tu ideje. Odlišné přesvědčení chová v sobě příkaz smrti. Každý ideál je záminkou k zabíjení. (s. 36)
Smyslné vášně mohou naplnit svět; leč ideje jsou to, které jej vedou. (s. 36)
Tvorové jsou jen služebníky ideje. Ideám člověk platí dobrovolnou smrtí. Rasy mají svůj základ na ideách. (s. 36)
Pojem tichého ráje je pojem otrocký. (s. 41)

Divit se, že národu již dávno mírumilovnému se náhle vrátí válečnické pudy, je totéž, jako divit se ženě, již dlouho neplodné, v níž se náhle ozvou mateřské pudy. (s. 42)
Smrt v boji je přirozeným koncem samců. (s. 42)
Tělo je pán náročný. Světci se mu vždy mstili za jeho tyranský pud. (s. 46)
Duše statečného je hluchá k námitkám těla. (s. 47)
Tragika je přirozeným živlem hrdiny. (s. 47)
Zkušenost ze statečnosti nevyléčí. (s. 48)
Od člověka statečného k hrdinovi je tak daleko jako od chůvy k matce. (s. 50)
Většina statečných je smělá jen v boji. Nedovede se uplatnit jinak než činy. Jsou to lidé citliví a zdrženliví, opak intrikánů. (s. 53)
K hrdinům je třeba být mírným, i když se mýlí. Mimo boj bývají bezbranní. (s. 53)
Statečnost budí nelibost, jako ostatní vyšší schopnosti. (s. 54)
Ti, kteří nezakusili válečných útrap, nevědí, jak mohou být veliké. (s. 58)
Únava je někdy ve válce tak veliká, že vyvolává touhu po smrti, aby již byl všemu konec. (s. 58)
Válka je mužům tím, co stojatá voda labutím: prostředím jejich krásy. (s. 60)
Pohodlný život zabíjí bohy. (s. 64)
Ve válce se opět najde smysl slov primitivního člověka. Postačí jednu zimu žít bez přístřeší a bez ohně, a porozumíme, co na počátku věků mohly znamenat slova: s t ř e c h a  a  k r b. (s. 66)
Jen v tom je velikost, hrát proti osudu. Opravdové hry jsou ty, kde sázkou je život. (s. 70)
Pro bázlivce je udatnost zaslepeností. Skutečnou zaslepeností je bát se. V poli se lze odvážit všeho v devíti případech z deseti. Až na několik kritických minut, není válka nebezpečná. Muž, který se bojí, dokazuje, že nemá ani zkušenosti, ani pochopení pro válku. (s. 74)
Stateční zřídka umírají v den, kdy se nejvíce vystavují nebezpečí. (s. 77)
Často se vydáváme nebezpečím ze zábavy. Jiným se vydáváme z povinnosti. Některým se vystavujeme ze vzteku, ale bez zásluhy. (s. 77)
Sebeobětování je věcí okamžiku a taktu. (s. 83)
Bojovníci špatně snášejí kritiky nebojovníků. (s. 91)
Válce se lze naučit jen v boji. Bez odvahy není zkušenosti. (s. 91)
Bez zápasu lze zotročit jen národy, které dřímají. (s. 120)
Udatní nepohrdají méně udatnými než jsou sami. Mravní síla, stejně jako síla tělesná, je dar. Všichni muži nemají stejnou odvahu, jako nemají stejné postavy. (s. 130)
Ve smrti žijí hrdinové nejvíc. (s. 131)
V hrdinech sídlí vzbouřený bůh. (s. 133)
Tělo je lidem účelem. Hrdinům je tělo zbraní. (s. 133)
Mravní síla statečných stoupá v neúspěchu. (s. 133)
Hrdinové jsou samotáři. (s. 135)
V klidných obdobích lez si těžko představit život bez určitého minimálního pohodlí, zdánlivosti a marnivosti. Válka seznamuje muže s pocitem štěstí, jaký máme z holého života. (s. 137)
Pocit rozkoše ze života, neznámý mužům, kteří nebojovali, zachvátí celé tělo. (s. 137)
Válka přináší mír srdce. Abychom unikli zmatku, nesmíme náležet sobě. (s. 138)
Pohodlný život je jen stínem pravého života. Pro muže je ctí, nosí-li v sobě posvátný příkaz zemřít a to zemřít pro jiné. (s. 139)
Veliké boje posvěcují. Litujeme těch, kteří nebojují. (s. 140)
A bůh Války mne navštívil a pravil: Hledáš-li štěstí, pak věz, že vně mých táborů ho nenajdeš. (s. 138)
Kdo nevydrží, padne. Vyčerpané oddíly jsou nejlepší. Zbudou v nich jen stateční a silní. (s. 142)
Není muže, který by mohl říci, že bude ve válce vystupovat tak či onak, jestliže ji vůbec neprožil. (s. 142)
V palební čáře není zlodějů. Krást se začíná v týlu. (s. 149)
Muži, kteří opovrhují životem, hájí ho nejlépe. (s. 155)
Vojenská udatnost znamená zapomínat na sebe; občanská znamená tlačit se do popředí. (s. 160)
V občanském životě potkáváme muže, kteří pronášejí velmi odvážná slova. Mají rozhodný charakter a břitkou řeč. Kritizují, útočí, urážejí. Ve válce jsou za babku. (s. 160)
Kdo se nedovede odpoutat od názorů obecného lidu, není rozený velitel. Mravní lidová výchova vychovává počestného člověka z lidu; velitele nikoli. Mravní velitel je člověk, který slouží společenství, který je pozvedá. Je tedy povinen obětovat jednotlivce. Svědomí, které brzdí obecný lid, nesmí brzdit velitele, jinak přestane být velitelem. Velitel je tvrdý, nebo není velitel. (s. 162)
Kázeň je všechno to, čím se člověk odříká, aby měl správnou podobu. (s. 163)
Vláda většiny odsuzuje výkvět národa, aby se podobal většině. (s. 164)

Úryvky vybrány z knihy René Quintona, Maximy o válce, Praha 1933.

Související četba:

Armin Mohler, Fašistický styl
Alexis Carrel: Odkaz stále živý
Henry de Montherlant, Sen, Praha 1927.
Jindřich (Henri) Massis, Vnuk Renanův, Praha 1924.
Roger Nimier, Modrý husar, Praha 1968.
Ernest Psichari, Setníkova cesta, Olomouc 1936.

Studuje geologii, paleontologii a biologii v Muséum d´historie naturelle; ve 22 letech podniká velkou cestu po Středomoří. Vášnivě čte velké Němce: Schopenhauera a Nietzscheho. Jako asistent laboratoře patologické fysiologie na Collège France se zabývá hlavně biologií a terapeutikou, ale také metafyzikou…

Definuje tzv. zákon o původní stálosti (Loi de constance générale): všechny živoucí bytosti mají podle něj sklon udržovat nezměnitelnost podmínek prostředí, v němž se vyvíjely jejich prvotní buňky. Tento základní zákon své biologické teorie dále opírá o zákony stálosti mořské (Loi de constance marine) a stálosti tepelné (Loi de constance termique) a osmotické (Loi de constance osmotique).

Jeho hlavním dílem se stává L’Eau de mer, milieu organique (Mořská voda, organické prostředí) z roku 1904 (II. vydání 1912), které budí ve vědecké obci značný ohlas.

Sérum vyráběné podle Quintonovy receptury z mořské vody je terapeuticky používáno – nejen ve francouzské alternativní medicíně – dodnes.

Zájem o vzduchoplavectví jej roku 1908 vede k založení Národní letecké ligy (Ligue nationale aérienne) v níž se sdružují osobnosti jako Henri Deutsch de la Meurthe, Paul Painlevé nebo Ernest Archdeacon. Stává předsedou ligy a jedním z průkopníků francouzského letectví: v Juvisy otevírá první pilotní školu na světě!

Když je 2. srpna 1914 vyhlášena mobilizace je kapitánem dělostřelectva v záloze a stár osmačtyřicet let. Povolán do činné služby je na vlastní žádost. Účastní se bitev na Yseře, Sommě, u Verdunu, ofensivy v Champagni a mnoha dalších. Je osmkrát raněn a obdrží řadu vyznamenání. Demobilizován je 3. července 1919 jako podplukovník. 18. června 1920 jmenován komandérem Čestné legie.

Umírá 9. července 1925 v Grasse ve věku 58 let na zástavu srdce.

Že právě ve Francii, proslulé jinak oslavou kdejakého průměrného gangstera, nebyl o tomto pozoruhodném muži dosud natočen film, prozrazuje leccos o hodnotách společnosti, v níž žijeme…

Afinity: Markýz de Morès je ročník 1858; Maurice Barrès 1862; Evola, r. 1898, sloužil za první světové války u dělostřelectva; Jünger, r. 1895, studoval mořskou biologii a po I. válce absolvoval pilotní kurs; D´Annunzio, r. 1863, podnikl za I. války pár smělých leteckých akcí…

Srovnej také: Kdo byl Alexis Carrel?

V této zdařilé eseji Locchi popisuje fenomén fašismu v širších souvislostech. Čtenář ocení hlavně schopnost autora vyvarovat se ideologických náhledů a klišé poplatných dnešní době, ve které není pro posuzování historie, především blízké, místo pro výzkum „bez emocí“, ať už jsou vyvolané současným mainstreamem humanitních věd uměle či do jaké míry jsou vlastně vůbec skutečné. Recenze se dotýká především eseje samotné, ale v knize je uveden i rozhovor, který vede s Locchim Marco Tarchi. Mnoho o myšlenkách autora napoví.

Z eseje jsem vybral tématiku, která by čtenáře našich stránek mohla zajímat. Věřím, že tento esej se také dostane do rukou historiků a politologů. Co bychom mohli zvláště dnes vytýkat humanitním vědcům, je posuzování historie dle politických objednávek. Autor ve vztahu k analýze fašismu kritizuje především neakceptování principu „sine ira et studio“ (bez hněvu a zaujatosti), který je pro skutečné a upřímné chápání jakékoliv problematiky apriorním pro její pozdější platnost. Je zajímavé, že v tomto si cení některých marxistů.

Fašismus rozhodně chápe jako širší hnutí založené na opačném myšlenkovém a filozofickém diskursu, než který byl v době rodících se demokracií – tedy v jedné z fází egalitarismu, který nazývá surhumanismus (nadlidství). Je to autorův termín, který se projevuje právě tzv. konservativní revolucí ve dvacátém století. Do konservativní revoluce však oproti jiným vědcům staví i fašismus a národní socialismus. Nevyhýbá se také kritice Julia Evoly ze strany jeho výkladu fašismu, který je značně zužující. Jen poznamenávám, že díla Evoly nejsou určena pro všechny čtenáře a tudíž chápání Evolova jazyku je závislé na předchozím vhledu. Váží si interpretace projevů surhumanismu u A. Romualdiho, který tyto jevy surhumanismem zastřešuje a odhaluje jejich podobu pomocí jiného časového klíče (nelineární chápání času u fašistů). Vyvrací také falešný mýtus některých surhumanistů o chápání času jako cyklického vývoje.

V metapolitické rovině reflektuje nesporný vliv teoretiků surhumanismu F. Nietzscheho a R. Wagnera. Jejich burcující díla ve vztahu k egalitářské společnosti posuzuje jako fundamentální pro vznik pozdější materiální podoby surhumanismu – tedy fašismu a celé konservativní revoluce. Srovnává také vztah surhumanismu k fašismu a marxistickou teorii k praxi, kde je v prvním případě duchovní a nadlidská spojnice a v druhém případě to je více racionální a intelektuální varianta.

Co je velmi podstatné pro pochopení eseje, je odhalení mainstreamového diskursu, který dominuje do dnešní doby, tzv. egalitářského diskursu, jež zahrnuje demokracii, liberalismus, socialismus, komunismus, ale také žido-křesťanství. Všechny tyto derivace a materiální podoby egalitarismu vedou dle autora k degeneraci a úpadku. Vše započato poslední zmíněnou žido-křesťanskou tradicí.

Neopomíná hraniční či hybridní formy surhumanismu, které přežívají v deformovaných podobách v rámci egalitářské konformity. Jsou to např. v dnešní Evropě různé krajně pravicové a nacionalistické strany.

Svým způsobem se zastává pragmatických či realistických postojů fašistů a nacistů, kteří se museli smířit s hospodářskou a politickou realitou doby, na rozdíl od salónních a aristokratizujících myslitelů konzervativní revoluce, kteří fašismu a nacismu vytýkali např. biologický rasismus, antisemitismus či preference mas (Spengler, Jünger, Schmitt a další). Analyzuje vztah mýtu a jazyka, kdy antitetické novotvary z pohledu egalitářského diskursu získávají nový smysl a tvoří tak i nový mýtus (význam) a na něho navazující mytémy. Nietzscheho odmítnutí této rovnostářské dialektiky je např. dobře shrnuto v jeho díle Mimo dobro a zlo. Tudíž si uvědomuje metafyzické pozadí slov a nikoliv jejich materiální – diskursivní význam, kterému slouží. Zmiňuje i národně socialistického myslitele Alfreda Rosenberga, který tvrdil, že povrchní materie slov nemůže obelhat ty, kteří vědí (silná iracionální složka chápání tehdejších neologismů).

Soudí, že fašismus také není možné posuzovat dle současných historických či politologických diskursivních kategorií – tedy nalevo, napravo či do středu. Fašismus je zcela mimo tento systém.

Znovu akcentuje na nacismu možnost uvést surhumanistické principy do reality oproti teoriím van den Brucka, Spenglera či Jüngera, které zůstaly jen „na papíře“.

Oprávněně kritizuje naprosté odsouzení surhumanistického principu v současném diskursu rovnostářství, předně neschopnost vědců tyto jednorozměrné „brýle“ odhodit nejen v posuzování jevu zvaný fašismus. Po porážce fašismu v Evropě popisuje také potlačování jakýchkoliv surhumanistických projevů a využití současného rovnostářského diskursu některými surhumanisty jako možnost přežití. Vyjádřil se v duchu, že dědictví fašismu způsobilo lidem vyznávající surhumanismus uvržení do podzemí, s čímž se dá souhlasit.

Chci však zdůraznit především vztah konservativní revoluce k fašismu a nacismu dle Locchiho, poněvadž dle něho se nejedná o vztah dvou či tří doktrín, ale pro praxi nepodstatně rozdílné projevy metapolitického surhumanismu. Dle jeho chápání jsou ideologie nacismu a fašismu ve středu konservativní revoluce a jsou ideologiemi a politikami činu a nikoliv jen projevem intelektuálního vzdoru. Za pozornost stojí také informace, že surhumanistický diskurs reflektuje egalitářský jako reálný jev v čase a prostoru oproti egalitářskému, který surhumanistický přístup zcela popírá (považuje jej za nemoc a patologickou odchylku, kdežto surhumanistický diskurs svého konkurenta vnímá jako přístup „včerejška“, avšak reálně existujícího).

Pro mnohé toto dílo může být pobuřující, ale pro některé čtenáře inspirativní v tom ohledu, že tzv. objektivní realita – jak je nám mnohdy účelově a výchovně jednostranně předkládána, se dá chápat zcela nekonvenčně s velkou dávkou odborného a racionálního nadhledu, neboť ten je podstatou skutečné objektivity.

Recenze byla převzata z webu Červenobílí.cz.

Autor: Karel Veliký

Z mnoha textů, které Thomas Mann napsal v USA, |1| je Bratr Hitler určitě nejosobitější a nejosobnější: ačkoli z velké části přejímá tehdejší povrchní angloamerickou propagandistickou kritiku Hitlera a „fašismu“, lze v hlubší vrstvě eseje najít i jeho vlastní názory. Mann Hitlera považuje v podstatě za „dekadenta“, který sice touží po „nové vitalitě“, hlásá a bubnuje na „převrat“, ale ve skutečnosti je to jen slaboch bez vlastní nezlomné víry, který lid klame a šálí, „díky zřetězení fantasticky šťastných – to znamená neblahých – okolností“ mu to zatím daří, avšak jeho úloha „zbabělce a vyděračského pacifisty“ (!) „by byla dohrána první den skutečné války“. I pro Manna tedy plně platí výrok Veita Valentina, že: „Dějiny Hitlera jsou dějinami jeho podceňování.“ (Eberhard Jäckel, Hitlerův světový názor, Praha-Litomyšl 1999, s. 14) To ale nic nemění na zajímavosti a hlavně upřímnosti jeho „uměleckého výkladu“ Hitlera. |2|

Jak daleko tato upřímnost, resp. intelektuální poctivost sahá, ukazuje známá povídka Mario a kouzelník z roku 1930, v níž Mann vykresluje odpudivou postavu mrzáka, hypnotizéra Cipolly jako hysterika ovládajícími svými triky obecenstvo, které zbavuje vůle a důstojnosti. |3| Říká se, že Mann tehdy cílil hlavně na Mussoliniho, avšak překladatel Pavel Eisner právem upozorňuje, že slovem „Zauberer“, tedy kouzelník, byl svými dětmi láskyplně, obdivně a soustavně nazýván i Mann: „Je psychologicky sotva možné, že si nic nemyslil, když do titulu napsal slovo, jež snad denně slyšel o sobě. Zdá se tedy, že jde o jednu z Mannových podivuhodných jemností náznakových, jíž se velký humanistický umělec spojuje s odpornou postavou paumělce, a že slovo kouzelník je míněno podobně jako „bratr“ Hitler.“, vysvětluje Eisner (Thomas Mann, Novely a povídky, Praha 1959, poznámky s. 268). Nad ironií tedy dominuje „flagelantské“ ztotožnění. |4| Spisovatel sám sebe vtahuje do procesu, kde je sice žalobcem, avšak stejně tak obžalovaným, jenž vypátral sám sebe…

Outsider a hochštapler
Hitlerovo hlavně vídeňské období představuje jistou variantu romantického „hrdiny“, poněkud nepraktického snílka, bohéma „bez groše“, „nikým“ nepochopeného „darmošlapa“ s narcistními sklony, zkrátka společenského outsidera, jakým se Mann i přes své úspěchy a uznání zřejmě nikdy nepřestal cítit být – jak o tom svědčí jeho literární „hrdinové“, z nichž jeden každý představuje kus transponované biografie: Hanno Buddenbrook, Tonio Kröger, Gustav von Aschenbach, Adrian Leverkühn anebo Felix Krull. Od mladých let Mann vždy znovu retušoval a stylizoval svůj portrét, celé své bytí inscenoval a už záhy načrtl legendu. Nejenže v životě hodně a trvale předstíral (onen „Leben als Kunstwerk“), ale on rovněž manipuloval okolí a lecčeho „normálního“ a „praktického“ nebyl schopen, stejně jako – podle něj – Hitler. Zároveň ovšem vytrvale usiloval o naprostou sebekázeň, o nejbdělejší sebe-vědomí, ryzost myšlení a cítění, i když se sebezpytujícně domníval – jak vysvítá z jeho deníků – že tento ideál v něm žije spíše jako věčný úmysl než jako realita. |5| Ve své poctivosti se proto hluboko uvnitř považoval za podvodníka, „hochštaplera“, a ne náhodou je právě Felix Krull postavou, která ho provázela od mládí až do smrti.

Bratr
Mann ovšem nehledal utišující lék na svoji tíseň, pochybnosti a zranitelnost jen ve vlastní práci, ale jako většina z nás v umění druhých. Sám sebe – svou slabost, velikost, oporu, jistotu (a občas i štěstí) – nalézal u Schopenhauera, Nietzscheho a především u Wagnera. |6| Wagneriánství znamená nejen zvláštní kult krásy a smrti ve spojení s hudbou, jejíž určité partie jsou, jak píše Mann, „vnuknutí, před nimiž by i absolutní hudba mohla zblednout závistí nebo se zardít nadšením“ (Thomas Mann, Utrpení a velikost mistrů, Praha 1936, s. 86.), ale také kult skladatele samého a s ním zájem o jeho filozoficko-náboženské, kulturně-historické a politicko-sociální názory, jež vyložil v četných spisech. |7| Tak jako Nietzsche s jeho „přehodnocením všech hodnot“ v nich Wagner požaduje a koncipuje totální společenskou obnovu. Mann si bolestně uvědomoval, že Hitler se této linii nevymyká, že do této „rodiny“ patří a tudíž ho mohl nazvat „bratrem“, třebaže méněcenným. Avšak jakkoli si Mann Wagnerových teoretických prací vysoce cenil, |8| měl důvod, aby jejich „regenerační“ požadavek odmítl |8b| a s tímto odmítnutím se v několika kritických vystoupeních vyrovnával prakticky až do konce života. Navíc jako ryzí intelektuál chtě nechtě cítil, že „Pravdu většinou mají i nemají jaksi všichni zároveň“.

Psychologicky snad ještě inspirativnější portrét Hitlera v jeho mladých vídeňských letech podává Ferdinand Peroutka v úvodu svého románu Oblak a valčík. |9| Oba humanisté však pomíjejí, jak moc Hitlera proměnila válka. Můžeme-li v předválečném Hitlerovi opravdu vidět tak trochu „dandyho a maminčina mazánka“ |10|nebo „vagabunda s baudelairovskou arogancí“, pak po „frontové zkušenosti“, která byla iniciační, vyšel bojovník: „Když jsem se tehdy jako neznámý, bezejmenný voják rozhodl pustit se do boje proti celému světu…“ |11|Tento muž má již velmi málo společného s anonymním nešťastníkem z Flaubertova Listopadu nebo s Klausem Paterou z Kubinovy Země snivců, a už vůbec nic s Musilovým Mužem bez vlastností, jak se lze stále ještě dočíst. Úzkosti si zvykl překonávat akcí, činem> polemos proti agapé. Protikladem měšťáka (ve významu znamenajícím „normální život“, onu „občanskou spořádanost“, v níž distance k okolí nezřídka přechází v naprostou lhostejnost) však Hitler zůstal – nezbloudil, neztratil se v chaosu rozporů a začal realizovat ideje, které „i jeho nejbližší známí mohli v prvním okamžiku pokládat za šílené“. K prvním sedmi mužům hnutí odporu „proti tisku, proti kapitálu, proti stranám, proti vládním koalicím, proti náboženským svazům“, zkrátka proti všem „zvyklostem“, se postupně připojili další. Nakonec jich byly miliony.

Právě ve faktu, že typ z „okraje“, kde byl zviditelněn a popsán v 19. století, mohl stanout v čele organizovaných mas, spatřovali konzervativci a „demokraté“ jako Mann jeden z hlavních znaků úpadku Evropy, |12| který příslušníci meziválečných generací na rozdíl od těch předválečných prožívali takřka masově. To znamená, že jakmile se – Sous l´oeil des Barbares – Siegfried nebo Zarathuštra (ale i třeba Gustav von Aschenbach |13|) dostali z pracoven, salonů, divadel a kaváren fin de siècle do ulic a na náměstí, stali se „barbary ulice“, zatímco jejich Vůdce se v historické reflexi z „hloupého malíře pokojů“ postupně transformoval v démona vymykajícího se „všem lidským kategoriím“. Např. pro kritické vydání Tischgespräche (Hovory u stolu) z roku 1963 jeden německý historik charakterizuje Hitlera pasáží o démoničnu z Goethova Dichtung und Wahrheit (Báseň a pravda), v níž Goethe hovoří o oněch výjimečných lidech, kteří „mají v rukou neuvěřitelnou moc nad ostatními tvory. Jen velmi vzácně naleznou ve své době sobě rovné a jediné, co je může zastavit je samo veškerenstvo, s nímž započali boj“. |14| Vyvozovat po freudovsku hitlerismus jen z komplexů méněcennosti se totiž stalo stejně neudržitelným jako interpretovat byronismus výhradně z básníkovy bolavé nohy…

Poznámky:

1. Jsou to např. Dieser Friede (1938), Das Problem der Freiheit (1939), Dieser Krieg! (1940), War and Democracy (1940), Order of the Day (1942), Deutschland und die Deutschen (1945), které Mann při různých příležitostech přednesl v Americe veřejně, a především pak soubor jeho rozhlasových projevů, jež byly vysílány do Německa, Deutsche Hörer! (1940-1945). Začal zde rovněž psát svůj pozdní vrcholný román Doktor Faustus (1947), v němž v postavách skladatele Adriana Leverkühna a profesora Serena Zeitbloma projikoval „dvě krajní polohy německého vzdělanectví, lidsky chladného, romantického génia, fascinovaného „temnou sférou“, a univerzitního vědce – humanistu konzervativního ražení, jehož nesporná lidskost a bohabojnost má současně všechny bezbranné rysy profesorského šosáctví“ (J. Fried), mezi nimiž byl sám nezcelitelně rozpolcen.
2. Dnes výklady Hitlera kolísají v zásadě mezi dvěma hlavními proudy. Pro „intencionalisty“ je Třetí říše výsledkem Hitlerovy osoby, ideologie a vůle (Jäckel); pro „funkcionalisty“ byl Hitler sám více či méně zajatcem sil, které nevytvořil a jichž byl pouhým nástrojem (Broszat, Irving). Kam vřadit Mannovo pojetí necháváme na čtenáři. Svým vojenským, resp. vojevůdcovským nadáním měl však Hitler k Napoleonovi rozhodně blíž, než byl spisovatel ochoten připustit.
3. Za zhlédnutí stojí rovněž film Mario und der Zauberer (1994) v režii Klause Maria Brandauera, jenž tu zároveň působivě ztělesnil kouzelníka Cipollu. Mannovské role spisovatele-pozorovatele se ujal britský herec Julian Sands.
4. Mann jistě také věděl, že Tolstoj v odezvě na moskevskou inscenaci Siegfrieda označil ve svém eseji z roku 1898 Wagnera, za „vzor prázdného kouzelníka jeviště, nadaného hypnotickou silou“. Srv. také, jak slovo „kouzelník“ užívá Eric Voegelin v eseji Moudrost a kouzlo extrému z knížky Kouzlo extrému: revolta proti rozumu a skutečnosti, Praha 2000, s. 124. Cit. „Aktivista věří ve svou schopnost změnit strukturu skutečnosti (…) Aktivistický snílek nepodniká běžný zákrok; musí znát jakýsi „trik“ (…) Musí si představovat, že je kouzelník.“ K těmto „kouzelníkům“ řadí Voegelin mj. Hegela, Marxe, Nietzscheho, Heideggera. Počíná si tak vlastně obdobně jako kdysi Max Nordau (vl. jm. Simon Südfeld), když ve své knize Entartung (1892) zařadil mezi „degenerované“ tolik autorit, že to Shaw okomentoval slovy: „(Nordau) je tak posedlý tématem degenerace, že nachází její příznaky stejně u nejvznešenějších géniů jako u nejhorších kriminálních ptáčků, přičemž výjimku tvoří on sám, Lombroso, Krafft-Ebing, Dr. Maudsley, Goethe, Shakespeare (sic) a Beethoven.“
5. Pokusy o vymezení a překlenutí rozporů mezi „uměním a životem“ a „mezi citem a rozumem“ charakterizují celý Mannův tvůrčí život. Pocházel totiž ze staré hansovní kupecké rodiny a na svůj měšťanský původ byl patřičně hrdý. Právě kvůli němu často sledoval umělectví z hlediska ryze negativního (neschopnost zakotvit v občanském povolání, sklon ke snění, hravosti nebo naopak tíhnutí k démonii, k temným propastem, k zahrávání si s „řádnými“ lidmi, povšechně neodpovědný přístup vůči jejich pravidlům). Domníval se, že ze své odlišnosti vůči standardům buržoazní společnosti se umělec může „vykoupit“ jedině prací. V tom je i Mannova obměna „literární dekadence“ velmi německá. Mann také dobře ví a uznává, že umění stojí tak říkajíc „mimo dobro a zlo“, přece jenom však, podle něj, nesmí být naprosto nekontrolovatelné rozumem. V tom se už s mnoha mladšími německými umělci, expresionisty mezi něž patřil i Gottfried Benn, rozcházel.
6. V Úvahách nepolitického člověka (1918) řadí Mann k této „hvězdné trojici“ ještě dnes už zapomenutého Paula de Lagarda, kterého také hojně cituje a jmenuje. Lagarda cituje rovněž Houston Stewart Chamberlain (Základy 19. století, Praha 1910), vážil si ho Ernst Troeltsch (Z dějin evropského ducha, Praha 1934), četl ho Robert Musil (v denících přitakává jeho kritice demokracie), pochvalně se o něm zmiňuje dokonce Masaryk (!), když v dopise Tolstému doporučuje Lagardovy Německé spisy jako zajímavou četbu. Více Jiří Stromšík, Konzervatismus a „konzervativní revoluce“ v Německu, v: Literární noviny 14,10. 4. 1996, s. 3 a 9. Rozsáhlý prostor Lagardovi věnují, včetně ukázky jeho textu, Aleš Urválek a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Olomouc 2009.
7. Jsou to např. Die Kunst und die Revolution (1849), Das Judentum in der Musik (1850), Über Staat und Religion (1864), Was ist deutsch? (1865), Deutsche Kunst und Politik (1868), Aufklärungen über das Judentum in der Musik (1869), Modern (1878), Religion und Kunst (1880) nebo Heldentum und Christentum (1881). Česky vyšel dosud jen výběr O hudbě a umění (1959). Krátce předtím než se Mann pustil do psaní „bratra Hitlera“ Ludwig Marcuse konstatoval: „Třetí říše nemá většího proroka a lepšího reprezentanta své ideologie.“
8. „Úcta nechť se zato přidrží Wagnerových statí prozaických, těch estetických, kulturně kritických manifestů a sebevysvětlivek – spisů psaných umělcem podivuhodně chytrým a silou myslivé vůle nadaným…“ (Thomas Mann, Utrpení a velikost mistrů, Praha 1936, s. 81). Jinde Mann tyto spisy charakterizuje jako „eseje úžasné inteligence“. Hitlerovou nejoblíbenější lekturou byly Umění a revoluce a Německé umění a politika, viz předchozí pozn.
8b. Vedle aristokratické distance vůči masám, i když přísně organizovaným, které se obnovy po první světové válce ujaly, a postoje „nedat se strhnout“ (patos distance), tu byly i jiné důvody: Mann, jehož matka byla z Brazílie a v severním Německu si nikdy plně nezvykla, se sám oženil s Židovkou ze zámožné rodiny. Dvě z jejich dětí, Klaus a Erika, pak užívaly „zlatá dvacátá léta“ se vším, co k nim patřilo: tedy i s kabarety, drogami a promiskuitou. Držel-li Mann po celý svůj život své homosexuální sklony na pevné uzdě (s několika nevinnými poklesky, o nichž vyprávějí deníky, jež mohly být publikovány až 20 let po jeho smrti), pro tyto „Glimmer-Twins“ to rozhodně neplatilo. O tom například i trojdílné dokumentární drama Die Manns – Ein Jahrhundertroman (2001), které před pár lety uvedla ČT 2. Odmítnutí rovněž zřejmě souvisí s Mannovým pevným zakotvením v měšťanství (viz výše pozn. č. 5). Už Hegel přece definuje bourgeois jako člověka, jenž nechce opustit nepolitickou sféru, jenž se na základě majetku chová jako jednotlivec stojící proti celku, jenž nalézá náhradu za svoji politickou nicotnost v plodech míru a výdělku a především „v dokonalé bezpečnosti jejich požívání“, a jenž proto chce zůstat zproštěn statečnosti a ušetřen nebezpečí násilné smrti. (Carl Schmitt, Pojem politična, Brno-Praha 2007, s. 62.). Karl Popper v Otevřené společnosti pak dokonce považuje jakýkoli ideál heroického života, ale obzvláště v jeho fašistické formě, za „přímý útok na ideu civilního života samého“ (tj. občanského života jak jej pojímá „demoliberalismus“ vzniklý emancipací a evolucí třetího, tzn. měšťanského stavu). Příkazem fašismu je totiž „žít nebezpečně“, přičemž věc, o kterou v tomto příkaze jde, má jen sekundární význam. (Vladimír Čermák, Otázka demokracie, Praha 1992, s. 221.). Zde je ovšem nutno zdůraznit, že název Úvahy nepolitického člověka zároveň souvisí s Wagnerovým pojetím „nepolitické politiky“, čili metapolitiky, která je stavěna do opozice vůči „přízemní, utilitaristické a kupecké politice anglické“.
9. Hned v úvodu definuje Peroutka dva protikladné způsoby vidění a výkladu světa. První, svůj, objektivistický: respektující vnější existenci lidí a věcí, vnímající lidi jako nezávislé a neutrálně působící subjekty. Druhý, Hitlerův, subjektivistický: neschopný smířit se s existencí lidí a věcí „o sobě“, ale vnímající svět prostřednictvím spletité sítě vlastních afektivních názorů na tyto věci a lidi; Hitlerovi se každá objektivní skutečnost zobrazuje jako jeho vlastní postoj k ní, splývá mu se stanoviskem. Není možné „jen tak“ žít a nechat žít, neboť věci ho nutí, aby k nim nutkavě cítil vztah. Tento portrét „vídeňského Hitlera“ měl pro Peroutku osobní dimenzi, byl prý totiž přesvědčen, že před první světovou válkou měl i on blízko k tomu, aby se stal tulákem. Ale zatímco Peroutka toto poněkud riskantní životní období ukončil tím, že se rozhodl přijmout existující řád a pohybovat se v jeho mezích jako realitu ctící dospělý člověk („konformoval se“), Hitler se po válce proti společnosti důsledně postavil. (cit. dle: Pavel Kosatík, Ferdinand Peroutka: pozdější život 1938-1978, Praha-Litomyšl 2001, s. 276-277).
10. „Dandy, egocentrik a maminčin mazánek“ je název kapitoly z knížky Wulfa C. Schwarzwällera Hitlerovy peníze (Praha 2001). Mimochodem, když Mann v Kouzelném vrchu (sic) nazývá Hanse Castorpa „prostým mladým mužem“ a „zhejčkaným mazánkem“, naráží tím na jeho podobnost s Parsifalem… Hitler se vedle Parsifala identifikoval i s Lohengrinem, Siegfriedem a Colou Rienzim.
11. Tato a následující citace v odstavci pocházejí z Tajného projevu Adolfa Hitlera z 30. května 1942 před Vůdcovým vojenským dorostem, v: Henry Picker, Hitlerovy rozhovory u kulatého stolu, Frýdek-Místek 2005, s. 651-652. Vedle Mého boje, „Druhé knihy“, Monologů ve Vůdcově hlavním stanu a Rauschningova Mluvil jsem s Hitlerem představují „Rozhovory“ nejdůležitější autentický pramen v češtině k Hitlerovu světonázoru. Mimo jiné tu říká: „Když poslouchám Wagnera, připadá mi, že slyším rytmy dávnověku.“ Podobně, byť hlouběji a košatěji, se vyjádřil Mann: „Wagnerova hudba (…) se zdá jako gejzír tryskat z předkulturních hlubin mýtu (…) z hlubin Prapočátku. (…) Též to nebyla hudba. Byla to akustická myšlenka: myšlenka Počátku všech věcí (…) zužitkování hudby k zobrazení mytické myšlenky.“ (Thomas Mann, Utrpení a velikost mistrů, Praha 1936, s. 84-85). Mann tento staronový mýtus ale nakonec zavrhl a přiklonil se ke Starému zákonu. Tetralogie Josef a bratří jeho, vznikající v letech 1933 až 1943, je vědomě postavena proti „mýtu dvacátého století“.
12. Demokratem v politologickém smyslu se Mann nikdy nestal, ironické povýšenectví konzervativních vyšších vrstev mu bylo vlastní, byť se je distingovaně střežil dávat najevo. „Lid“ mu – jako mnohým jiným „demokratům“ – splýval s „ulicí“. Ve zkratce a s nadsázkou: kdo nedrží správně příbor nebo hrníček, popř. nevlastní přiměřený úbor na dîner, nemůže být opravdu „rovnocenným“ partnerem. Estetismus a aristokratismus, oba odvracející se od lidského množství, v sobě nedokázal přemoci tak jako „komunista“ Visconti.
13. Ve Smrti v Benátkách přemýšlí Mann prostřednictvím von Aschenbacha, jenž je, stejně jako on, ztělesněním „umělce pozdní měšťanské epochy“, o „výbuchu hnusu proti neslušnému psychologismu doby“, o potřebě obnovené prostoty, přičemž si je ale vědom i její dvouznačnosti („neznamená-li zas i zjednodušení, mravní zredukování světa i duše a tedy také zesílení k zlu…“). Celý život šel Aschenbach za ideálem, za strohou dokonalostí formy chápanou jako mravní imperativ a vyšší poslání, odpuzoval od sebe vše, co pokládal za nečisté, dvojsmyslné (v tomto kontextu srv Armin Mohler: Fašistický styl), na konci novely ovšem umírá s pocitem, že promarnil život.
Nebude bez významu, že Visconti pro svůj Soumrak bohů přejímá jméno Aschenbach (doslova: proud či potok popela) pro elegantního vůdce SS (Helmut Griem), který ve filmu o rozkladu velkoburžoazní ocelářské rodiny Essenbecků hraje úlohu odpovídající čarodějnicím z Macbetha: je hybatelem tohoto zničení. Srv. také druhou z našich poznámek k sedmému odstavci Mannova eseje.
14. Nám spíše přicházejí na mysl verše z Hölderlinova Empedokla: „Polo probuzen, ten strašný snivec nezastaví se před ničím (…) Vyvrátí a vyrve z kořene vše, co zde již zrálo po celá dlouhá staletí…“ (Hölderlin, Torso odkazu, Praha 1944, Smrt Empedokla s. 303).

Související články:

1. Thomas Mann: Bratr Hitler

Vyšlo německy 25. března 1939 v Das Neue Tage-Buch; anglicky v magazínu Esquire č. 3/1939. Český překlad dle vydání v německé revui Cicero z 30. září 2004 s přihlédnutím k blogu Larvatus Prodeo.

Doporučená četba:

Ludvík, May a Hitler: Režisér Hans-Jürgen Syberberg o „jiném“ Německu

Související články:

1. Bratr Hitler – analýza

Autor: Karel Veliký

Nejvýznamnější literární událostí loňského roku u nás bylo nesporně souborné vydání díla Williama Shakespeara v jednom svazku a z pera jednoho překladatele. Tato v každém smyslu slova velká kniha totiž volně navazuje na první foliové vydání Shakespearových her z roku 1623, které založilo autorův evropský věhlas a bývá – nejen v Anglii – pokládáno za knihu tisíciletí. Bezmála čtyři sta let je shakespearovská „bible“ (což v překladu znamená „kniha“) nejcitovanějším, nejčtenějším a především nejhranějším dramatickým dílem v anglickém jazyce, bez něhož si nelze představit kulturní „kánon“ západní civilizace. Spolu s překladatelem Martinem Hilským jsme přesvědčeni, že „je dobré takovou knihu mít“.

Shakespearovo dílo je výjimečné už tím, kolik světa a životní zkušenosti je v něm obsaženo – kolik lásky, bolesti, úzkosti i radosti, kolik strachu, zoufalství a naděje. Snad každý si v něm proto může najít něco „svého“: „I přes vzdálenost čtyř staletí k nám mluví jasnou řečí a bezprostředně se nás týká.“, shrnuje M. Hilský. Platí to i pro biokulturní odlišnosti: v postavách Šajloka, benátského Žida, a Marcia zvaného Coriolanus, římského vůdce a válečníka, vylíčil Shakespeare „pravzory“ „Semity“ a „Indoevropana“ s jejich silnými i stinnými stránkami.

Šajlok z komedie Kupec benátský je především ziskuchtivý, zároveň však houževnatý; Marcius z tragédie Coriolanus pak především odvážný; smysl pro čest u něj ovšem přechází v arogantní pýchu; důsledkem jeho vypjatého individualismu je nejen okázalé pohrdání méně silnými a schopnými z nižších vrstev (onoho „davu, v němž z tisíce jeden za něco stojí“), ale nakonec i zrada vlastní patricijské „kasty“ a s ní celého Říma. Oba muži jsou – každý svým způsobem – velmi tvrdí a také titán Coriolanus se nechá, byť s odporem a zdráháním, přemluvit, aby jednal lstivě i mimo válečné pole. Na rozdíl od Šajloka však dokáže projevit i soucit (s. 1333, v. 185 a násl.).

Evropa mezi Coriolanem a Šajlokem

Evropa zažila tisíciletí, v nichž jistě dominoval duch a charakter tak říkajíc coriolanovský; staletí, v nichž řád a síly nesené intelekty a charaktery coriolanovskými soupeřily o Evropu se silami a pořádky šajlokovskými; ty tu v posledních desetiletích stále méně skrytě vládnou. Nepotřebujeme však nového Coriolana, nýbrž nový velký „třetí charakter“, který zlomí panství zisku, otroctví úvěru a ukončí multikulturní etnocidu Evropy. A teprve z tohoto existenčního a osvobozeneckého boje vzejde se vší pravděpodobností i dávno marně vyhlížený „třetí umělec“: Homérova a Shakespearova formátu!

Ukázky:

PRVNÍ OBČAN (plebejec): My nejsme dobří občané, protože jsme chudí občané. Patricijové jsou dobří občané, neboť ti si žijou dobře. Co jim přebývá, toho se nám nedostává. Kdyby nám dali své přebytky, místo aby je nechávali shnít, byl by to projev jejich lidskosti a dobré vůle. Jenomže my jim za to nestojíme. Naše bída je pro ně položka v inventáři jejich blahobytu – čím je nám hůř, tím líp oni vidí, jak jsou na tom dobře. Naše utrpení je pro ně zisk. Pojďte, holemi z nich vymlátíme holé živobytí. Nežízním po pomstě – to ví samo nebe. Mluví ze mne hlad.

W. Shakespeare, Dílo, Academia, Praha 2011, s. 1291, v. 15-20

MARCIUS (patricij): Utrousit o vás jedno dobré slovo by páchlo lží. Tak oč vám jde, vy psi? Válka vás děsí, mír z vás dělá zpupné prevíty. Každý hned pozná, že když máte být lvi, jste zajíci, když lišky, jste husy. Kloužete jak žhavé uhlí na ledě, nestálí jste jako kroupy na slunci. Uctíváte zločince jak hrdiny a soudům nadáváte. Zásluhy u vás vyslouží si zášť. Jak nemocní chcete to, co nejvíc vám škodí. Kdo dá na vaši přízeň, má ploutve z olova a stébly trávy chce kácet duby. Věřit vám? Spíš pověsit! Měníte názor každou minutu. Zbožňujete ty, co jste zavrhli, padouch je, kdo dřív byl vaším hrdinou. Po celém Římu teď jenom tupíte senát, který jediný vás drží na uzdě – vždyť nebýt jeho, bozi to vědí, dávno byste se navzájem sežrali.

W. Shakespeare, Dílo, Academia, Praha 2011, s. 1293, v. 165-180.

Dvě citace jasně ilustrující názor lidu na elitu a opačně. Dnes „lid“ (plebs, nikoli populus) v Evropě netrpí hladem a nikdo z „elit“ neriskuje smrt v přímém boji za vlast (patria), manipulace úředníků (konsulů) a intriky zastánců lidu (tribunů) ovšem existují i v demoliberálním režimu – stejně jako nestálost a jiné vlastnosti davu. Nerovnost mezi lidmi je zajisté věčná, byť se v různých obdobích uplatňují více různé kvality, přirozený vztah nadřazenosti a podřazenosti však nemusí být prost vší soudržnosti a respektu. Právě v Coriolanovi zazní i známé podobenství Menenia Agrippy o organicismu národa, v němž vzbouřené plebeje na Svaté hoře přirovnává ke vzpurným „oudům“ národního těla. [Plebejové, možná potomci původního předitalického obyvatelstva smíšeného se semitizovanými Řeky, byli snad podrobeni „Italiky“ podobně jako v Řecku potomci Pelasgů a Achájů dórskými kmeny: takový „úd“ je pak organickou sice, ale přece jen protézou.]

BASSANIO (benátský pán): Což z urážky hned vzchází nenávist?
ŠAJLOK (benátský Žid): Co, ty by ses dal dvakrát uštknout hadem?
ANTONIO (kupec benátský): Vždyť mluvíš s Židem, mysli na to, prosím.
To můžeš spíš stát někde na pobřeží
a hučet do vln, aby přestal příliv;
to už spíš můžeš domlouvat se s vlkem,
proč bečí ovce, jejíž jehně sežral;
to už spíš můžeš kázat horským smrkům,
ať nešumí a stojí bez pohnutí,
když do nich perou rozběsněné vichry,
i tvrdost samu snáze obměkčíš,
než obměkčil bys, co je ještě tvrdší –
Židovo srdce. Proto prosím snažně,
už žádné přímluvy a domluvy
a skončeme to věcně podle práva:
chci rozsudek a Žid ať má svou vůli.

W. Shakespeare, Dílo, Academia, Praha 2011, s. 241, Kupec benátský (IV. 1., 70-80)

Nejen národní a náboženské uvědomění, neporušený pud sebezáchovy, ale také tato „tvrdost srdcí“ umožnila nepočetnému židovskému lidu přetrvat, zatímco jejich protivníci, velcí hrdí Římané, se dávno rozplynuli v rasovém chaosu pozdní říše. Název jedné staré knížky se proto jeví nadčasový: Učme se od Židů! (B. Sedličanský, 1907).

Název: Dílo
Autor: William Shakespeare
Editor: Martin Hilský
Formát / stran: vázaná, 21,8 × 27,5 cm, 1680 stran
Datum vydání: 2011
Nakladatelství: Academia
ISBN: 978-80-200-1903-5
EAN: 9788020019035

Knihu je možno objednat na stránkách vydavatelství Academia.cz. Nakladatelství Academia připravuje dotisk knihy.