Autor: Karel Veliký

Z mnoha textů, které Thomas Mann napsal v USA, |1| je Bratr Hitler určitě nejosobitější a nejosobnější: ačkoli z velké části přejímá tehdejší povrchní angloamerickou propagandistickou kritiku Hitlera a „fašismu“, lze v hlubší vrstvě eseje najít i jeho vlastní názory. Mann Hitlera považuje v podstatě za „dekadenta“, který sice touží po „nové vitalitě“, hlásá a bubnuje na „převrat“, ale ve skutečnosti je to jen slaboch bez vlastní nezlomné víry, který lid klame a šálí, „díky zřetězení fantasticky šťastných – to znamená neblahých – okolností“ mu to zatím daří, avšak jeho úloha „zbabělce a vyděračského pacifisty“ (!) „by byla dohrána první den skutečné války“. I pro Manna tedy plně platí výrok Veita Valentina, že: „Dějiny Hitlera jsou dějinami jeho podceňování.“ (Eberhard Jäckel, Hitlerův světový názor, Praha-Litomyšl 1999, s. 14) To ale nic nemění na zajímavosti a hlavně upřímnosti jeho „uměleckého výkladu“ Hitlera. |2|

Jak daleko tato upřímnost, resp. intelektuální poctivost sahá, ukazuje známá povídka Mario a kouzelník z roku 1930, v níž Mann vykresluje odpudivou postavu mrzáka, hypnotizéra Cipolly jako hysterika ovládajícími svými triky obecenstvo, které zbavuje vůle a důstojnosti. |3| Říká se, že Mann tehdy cílil hlavně na Mussoliniho, avšak překladatel Pavel Eisner právem upozorňuje, že slovem „Zauberer“, tedy kouzelník, byl svými dětmi láskyplně, obdivně a soustavně nazýván i Mann: „Je psychologicky sotva možné, že si nic nemyslil, když do titulu napsal slovo, jež snad denně slyšel o sobě. Zdá se tedy, že jde o jednu z Mannových podivuhodných jemností náznakových, jíž se velký humanistický umělec spojuje s odpornou postavou paumělce, a že slovo kouzelník je míněno podobně jako „bratr“ Hitler.“, vysvětluje Eisner (Thomas Mann, Novely a povídky, Praha 1959, poznámky s. 268). Nad ironií tedy dominuje „flagelantské“ ztotožnění. |4| Spisovatel sám sebe vtahuje do procesu, kde je sice žalobcem, avšak stejně tak obžalovaným, jenž vypátral sám sebe…

Outsider a hochštapler
Hitlerovo hlavně vídeňské období představuje jistou variantu romantického „hrdiny“, poněkud nepraktického snílka, bohéma „bez groše“, „nikým“ nepochopeného „darmošlapa“ s narcistními sklony, zkrátka společenského outsidera, jakým se Mann i přes své úspěchy a uznání zřejmě nikdy nepřestal cítit být – jak o tom svědčí jeho literární „hrdinové“, z nichž jeden každý představuje kus transponované biografie: Hanno Buddenbrook, Tonio Kröger, Gustav von Aschenbach, Adrian Leverkühn anebo Felix Krull. Od mladých let Mann vždy znovu retušoval a stylizoval svůj portrét, celé své bytí inscenoval a už záhy načrtl legendu. Nejenže v životě hodně a trvale předstíral (onen „Leben als Kunstwerk“), ale on rovněž manipuloval okolí a lecčeho „normálního“ a „praktického“ nebyl schopen, stejně jako – podle něj – Hitler. Zároveň ovšem vytrvale usiloval o naprostou sebekázeň, o nejbdělejší sebe-vědomí, ryzost myšlení a cítění, i když se sebezpytujícně domníval – jak vysvítá z jeho deníků – že tento ideál v něm žije spíše jako věčný úmysl než jako realita. |5| Ve své poctivosti se proto hluboko uvnitř považoval za podvodníka, „hochštaplera“, a ne náhodou je právě Felix Krull postavou, která ho provázela od mládí až do smrti.

Bratr
Mann ovšem nehledal utišující lék na svoji tíseň, pochybnosti a zranitelnost jen ve vlastní práci, ale jako většina z nás v umění druhých. Sám sebe – svou slabost, velikost, oporu, jistotu (a občas i štěstí) – nalézal u Schopenhauera, Nietzscheho a především u Wagnera. |6| Wagneriánství znamená nejen zvláštní kult krásy a smrti ve spojení s hudbou, jejíž určité partie jsou, jak píše Mann, „vnuknutí, před nimiž by i absolutní hudba mohla zblednout závistí nebo se zardít nadšením“ (Thomas Mann, Utrpení a velikost mistrů, Praha 1936, s. 86.), ale také kult skladatele samého a s ním zájem o jeho filozoficko-náboženské, kulturně-historické a politicko-sociální názory, jež vyložil v četných spisech. |7| Tak jako Nietzsche s jeho „přehodnocením všech hodnot“ v nich Wagner požaduje a koncipuje totální společenskou obnovu. Mann si bolestně uvědomoval, že Hitler se této linii nevymyká, že do této „rodiny“ patří a tudíž ho mohl nazvat „bratrem“, třebaže méněcenným. Avšak jakkoli si Mann Wagnerových teoretických prací vysoce cenil, |8| měl důvod, aby jejich „regenerační“ požadavek odmítl |8b| a s tímto odmítnutím se v několika kritických vystoupeních vyrovnával prakticky až do konce života. Navíc jako ryzí intelektuál chtě nechtě cítil, že „Pravdu většinou mají i nemají jaksi všichni zároveň“.

Psychologicky snad ještě inspirativnější portrét Hitlera v jeho mladých vídeňských letech podává Ferdinand Peroutka v úvodu svého románu Oblak a valčík. |9| Oba humanisté však pomíjejí, jak moc Hitlera proměnila válka. Můžeme-li v předválečném Hitlerovi opravdu vidět tak trochu „dandyho a maminčina mazánka“ |10|nebo „vagabunda s baudelairovskou arogancí“, pak po „frontové zkušenosti“, která byla iniciační, vyšel bojovník: „Když jsem se tehdy jako neznámý, bezejmenný voják rozhodl pustit se do boje proti celému světu…“ |11|Tento muž má již velmi málo společného s anonymním nešťastníkem z Flaubertova Listopadu nebo s Klausem Paterou z Kubinovy Země snivců, a už vůbec nic s Musilovým Mužem bez vlastností, jak se lze stále ještě dočíst. Úzkosti si zvykl překonávat akcí, činem> polemos proti agapé. Protikladem měšťáka (ve významu znamenajícím „normální život“, onu „občanskou spořádanost“, v níž distance k okolí nezřídka přechází v naprostou lhostejnost) však Hitler zůstal – nezbloudil, neztratil se v chaosu rozporů a začal realizovat ideje, které „i jeho nejbližší známí mohli v prvním okamžiku pokládat za šílené“. K prvním sedmi mužům hnutí odporu „proti tisku, proti kapitálu, proti stranám, proti vládním koalicím, proti náboženským svazům“, zkrátka proti všem „zvyklostem“, se postupně připojili další. Nakonec jich byly miliony.

Právě ve faktu, že typ z „okraje“, kde byl zviditelněn a popsán v 19. století, mohl stanout v čele organizovaných mas, spatřovali konzervativci a „demokraté“ jako Mann jeden z hlavních znaků úpadku Evropy, |12| který příslušníci meziválečných generací na rozdíl od těch předválečných prožívali takřka masově. To znamená, že jakmile se – Sous l´oeil des Barbares – Siegfried nebo Zarathuštra (ale i třeba Gustav von Aschenbach |13|) dostali z pracoven, salonů, divadel a kaváren fin de siècle do ulic a na náměstí, stali se „barbary ulice“, zatímco jejich Vůdce se v historické reflexi z „hloupého malíře pokojů“ postupně transformoval v démona vymykajícího se „všem lidským kategoriím“. Např. pro kritické vydání Tischgespräche (Hovory u stolu) z roku 1963 jeden německý historik charakterizuje Hitlera pasáží o démoničnu z Goethova Dichtung und Wahrheit (Báseň a pravda), v níž Goethe hovoří o oněch výjimečných lidech, kteří „mají v rukou neuvěřitelnou moc nad ostatními tvory. Jen velmi vzácně naleznou ve své době sobě rovné a jediné, co je může zastavit je samo veškerenstvo, s nímž započali boj“. |14| Vyvozovat po freudovsku hitlerismus jen z komplexů méněcennosti se totiž stalo stejně neudržitelným jako interpretovat byronismus výhradně z básníkovy bolavé nohy…

Poznámky:

1. Jsou to např. Dieser Friede (1938), Das Problem der Freiheit (1939), Dieser Krieg! (1940), War and Democracy (1940), Order of the Day (1942), Deutschland und die Deutschen (1945), které Mann při různých příležitostech přednesl v Americe veřejně, a především pak soubor jeho rozhlasových projevů, jež byly vysílány do Německa, Deutsche Hörer! (1940-1945). Začal zde rovněž psát svůj pozdní vrcholný román Doktor Faustus (1947), v němž v postavách skladatele Adriana Leverkühna a profesora Serena Zeitbloma projikoval „dvě krajní polohy německého vzdělanectví, lidsky chladného, romantického génia, fascinovaného „temnou sférou“, a univerzitního vědce – humanistu konzervativního ražení, jehož nesporná lidskost a bohabojnost má současně všechny bezbranné rysy profesorského šosáctví“ (J. Fried), mezi nimiž byl sám nezcelitelně rozpolcen.
2. Dnes výklady Hitlera kolísají v zásadě mezi dvěma hlavními proudy. Pro „intencionalisty“ je Třetí říše výsledkem Hitlerovy osoby, ideologie a vůle (Jäckel); pro „funkcionalisty“ byl Hitler sám více či méně zajatcem sil, které nevytvořil a jichž byl pouhým nástrojem (Broszat, Irving). Kam vřadit Mannovo pojetí necháváme na čtenáři. Svým vojenským, resp. vojevůdcovským nadáním měl však Hitler k Napoleonovi rozhodně blíž, než byl spisovatel ochoten připustit.
3. Za zhlédnutí stojí rovněž film Mario und der Zauberer (1994) v režii Klause Maria Brandauera, jenž tu zároveň působivě ztělesnil kouzelníka Cipollu. Mannovské role spisovatele-pozorovatele se ujal britský herec Julian Sands.
4. Mann jistě také věděl, že Tolstoj v odezvě na moskevskou inscenaci Siegfrieda označil ve svém eseji z roku 1898 Wagnera, za „vzor prázdného kouzelníka jeviště, nadaného hypnotickou silou“. Srv. také, jak slovo „kouzelník“ užívá Eric Voegelin v eseji Moudrost a kouzlo extrému z knížky Kouzlo extrému: revolta proti rozumu a skutečnosti, Praha 2000, s. 124. Cit. „Aktivista věří ve svou schopnost změnit strukturu skutečnosti (…) Aktivistický snílek nepodniká běžný zákrok; musí znát jakýsi „trik“ (…) Musí si představovat, že je kouzelník.“ K těmto „kouzelníkům“ řadí Voegelin mj. Hegela, Marxe, Nietzscheho, Heideggera. Počíná si tak vlastně obdobně jako kdysi Max Nordau (vl. jm. Simon Südfeld), když ve své knize Entartung (1892) zařadil mezi „degenerované“ tolik autorit, že to Shaw okomentoval slovy: „(Nordau) je tak posedlý tématem degenerace, že nachází její příznaky stejně u nejvznešenějších géniů jako u nejhorších kriminálních ptáčků, přičemž výjimku tvoří on sám, Lombroso, Krafft-Ebing, Dr. Maudsley, Goethe, Shakespeare (sic) a Beethoven.“
5. Pokusy o vymezení a překlenutí rozporů mezi „uměním a životem“ a „mezi citem a rozumem“ charakterizují celý Mannův tvůrčí život. Pocházel totiž ze staré hansovní kupecké rodiny a na svůj měšťanský původ byl patřičně hrdý. Právě kvůli němu často sledoval umělectví z hlediska ryze negativního (neschopnost zakotvit v občanském povolání, sklon ke snění, hravosti nebo naopak tíhnutí k démonii, k temným propastem, k zahrávání si s „řádnými“ lidmi, povšechně neodpovědný přístup vůči jejich pravidlům). Domníval se, že ze své odlišnosti vůči standardům buržoazní společnosti se umělec může „vykoupit“ jedině prací. V tom je i Mannova obměna „literární dekadence“ velmi německá. Mann také dobře ví a uznává, že umění stojí tak říkajíc „mimo dobro a zlo“, přece jenom však, podle něj, nesmí být naprosto nekontrolovatelné rozumem. V tom se už s mnoha mladšími německými umělci, expresionisty mezi něž patřil i Gottfried Benn, rozcházel.
6. V Úvahách nepolitického člověka (1918) řadí Mann k této „hvězdné trojici“ ještě dnes už zapomenutého Paula de Lagarda, kterého také hojně cituje a jmenuje. Lagarda cituje rovněž Houston Stewart Chamberlain (Základy 19. století, Praha 1910), vážil si ho Ernst Troeltsch (Z dějin evropského ducha, Praha 1934), četl ho Robert Musil (v denících přitakává jeho kritice demokracie), pochvalně se o něm zmiňuje dokonce Masaryk (!), když v dopise Tolstému doporučuje Lagardovy Německé spisy jako zajímavou četbu. Více Jiří Stromšík, Konzervatismus a „konzervativní revoluce“ v Německu, v: Literární noviny 14,10. 4. 1996, s. 3 a 9. Rozsáhlý prostor Lagardovi věnují, včetně ukázky jeho textu, Aleš Urválek a kol., Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, Olomouc 2009.
7. Jsou to např. Die Kunst und die Revolution (1849), Das Judentum in der Musik (1850), Über Staat und Religion (1864), Was ist deutsch? (1865), Deutsche Kunst und Politik (1868), Aufklärungen über das Judentum in der Musik (1869), Modern (1878), Religion und Kunst (1880) nebo Heldentum und Christentum (1881). Česky vyšel dosud jen výběr O hudbě a umění (1959). Krátce předtím než se Mann pustil do psaní „bratra Hitlera“ Ludwig Marcuse konstatoval: „Třetí říše nemá většího proroka a lepšího reprezentanta své ideologie.“
8. „Úcta nechť se zato přidrží Wagnerových statí prozaických, těch estetických, kulturně kritických manifestů a sebevysvětlivek – spisů psaných umělcem podivuhodně chytrým a silou myslivé vůle nadaným…“ (Thomas Mann, Utrpení a velikost mistrů, Praha 1936, s. 81). Jinde Mann tyto spisy charakterizuje jako „eseje úžasné inteligence“. Hitlerovou nejoblíbenější lekturou byly Umění a revoluce a Německé umění a politika, viz předchozí pozn.
8b. Vedle aristokratické distance vůči masám, i když přísně organizovaným, které se obnovy po první světové válce ujaly, a postoje „nedat se strhnout“ (patos distance), tu byly i jiné důvody: Mann, jehož matka byla z Brazílie a v severním Německu si nikdy plně nezvykla, se sám oženil s Židovkou ze zámožné rodiny. Dvě z jejich dětí, Klaus a Erika, pak užívaly „zlatá dvacátá léta“ se vším, co k nim patřilo: tedy i s kabarety, drogami a promiskuitou. Držel-li Mann po celý svůj život své homosexuální sklony na pevné uzdě (s několika nevinnými poklesky, o nichž vyprávějí deníky, jež mohly být publikovány až 20 let po jeho smrti), pro tyto „Glimmer-Twins“ to rozhodně neplatilo. O tom například i trojdílné dokumentární drama Die Manns – Ein Jahrhundertroman (2001), které před pár lety uvedla ČT 2. Odmítnutí rovněž zřejmě souvisí s Mannovým pevným zakotvením v měšťanství (viz výše pozn. č. 5). Už Hegel přece definuje bourgeois jako člověka, jenž nechce opustit nepolitickou sféru, jenž se na základě majetku chová jako jednotlivec stojící proti celku, jenž nalézá náhradu za svoji politickou nicotnost v plodech míru a výdělku a především „v dokonalé bezpečnosti jejich požívání“, a jenž proto chce zůstat zproštěn statečnosti a ušetřen nebezpečí násilné smrti. (Carl Schmitt, Pojem politična, Brno-Praha 2007, s. 62.). Karl Popper v Otevřené společnosti pak dokonce považuje jakýkoli ideál heroického života, ale obzvláště v jeho fašistické formě, za „přímý útok na ideu civilního života samého“ (tj. občanského života jak jej pojímá „demoliberalismus“ vzniklý emancipací a evolucí třetího, tzn. měšťanského stavu). Příkazem fašismu je totiž „žít nebezpečně“, přičemž věc, o kterou v tomto příkaze jde, má jen sekundární význam. (Vladimír Čermák, Otázka demokracie, Praha 1992, s. 221.). Zde je ovšem nutno zdůraznit, že název Úvahy nepolitického člověka zároveň souvisí s Wagnerovým pojetím „nepolitické politiky“, čili metapolitiky, která je stavěna do opozice vůči „přízemní, utilitaristické a kupecké politice anglické“.
9. Hned v úvodu definuje Peroutka dva protikladné způsoby vidění a výkladu světa. První, svůj, objektivistický: respektující vnější existenci lidí a věcí, vnímající lidi jako nezávislé a neutrálně působící subjekty. Druhý, Hitlerův, subjektivistický: neschopný smířit se s existencí lidí a věcí „o sobě“, ale vnímající svět prostřednictvím spletité sítě vlastních afektivních názorů na tyto věci a lidi; Hitlerovi se každá objektivní skutečnost zobrazuje jako jeho vlastní postoj k ní, splývá mu se stanoviskem. Není možné „jen tak“ žít a nechat žít, neboť věci ho nutí, aby k nim nutkavě cítil vztah. Tento portrét „vídeňského Hitlera“ měl pro Peroutku osobní dimenzi, byl prý totiž přesvědčen, že před první světovou válkou měl i on blízko k tomu, aby se stal tulákem. Ale zatímco Peroutka toto poněkud riskantní životní období ukončil tím, že se rozhodl přijmout existující řád a pohybovat se v jeho mezích jako realitu ctící dospělý člověk („konformoval se“), Hitler se po válce proti společnosti důsledně postavil. (cit. dle: Pavel Kosatík, Ferdinand Peroutka: pozdější život 1938-1978, Praha-Litomyšl 2001, s. 276-277).
10. „Dandy, egocentrik a maminčin mazánek“ je název kapitoly z knížky Wulfa C. Schwarzwällera Hitlerovy peníze (Praha 2001). Mimochodem, když Mann v Kouzelném vrchu (sic) nazývá Hanse Castorpa „prostým mladým mužem“ a „zhejčkaným mazánkem“, naráží tím na jeho podobnost s Parsifalem… Hitler se vedle Parsifala identifikoval i s Lohengrinem, Siegfriedem a Colou Rienzim.
11. Tato a následující citace v odstavci pocházejí z Tajného projevu Adolfa Hitlera z 30. května 1942 před Vůdcovým vojenským dorostem, v: Henry Picker, Hitlerovy rozhovory u kulatého stolu, Frýdek-Místek 2005, s. 651-652. Vedle Mého boje, „Druhé knihy“, Monologů ve Vůdcově hlavním stanu a Rauschningova Mluvil jsem s Hitlerem představují „Rozhovory“ nejdůležitější autentický pramen v češtině k Hitlerovu světonázoru. Mimo jiné tu říká: „Když poslouchám Wagnera, připadá mi, že slyším rytmy dávnověku.“ Podobně, byť hlouběji a košatěji, se vyjádřil Mann: „Wagnerova hudba (…) se zdá jako gejzír tryskat z předkulturních hlubin mýtu (…) z hlubin Prapočátku. (…) Též to nebyla hudba. Byla to akustická myšlenka: myšlenka Počátku všech věcí (…) zužitkování hudby k zobrazení mytické myšlenky.“ (Thomas Mann, Utrpení a velikost mistrů, Praha 1936, s. 84-85). Mann tento staronový mýtus ale nakonec zavrhl a přiklonil se ke Starému zákonu. Tetralogie Josef a bratří jeho, vznikající v letech 1933 až 1943, je vědomě postavena proti „mýtu dvacátého století“.
12. Demokratem v politologickém smyslu se Mann nikdy nestal, ironické povýšenectví konzervativních vyšších vrstev mu bylo vlastní, byť se je distingovaně střežil dávat najevo. „Lid“ mu – jako mnohým jiným „demokratům“ – splýval s „ulicí“. Ve zkratce a s nadsázkou: kdo nedrží správně příbor nebo hrníček, popř. nevlastní přiměřený úbor na dîner, nemůže být opravdu „rovnocenným“ partnerem. Estetismus a aristokratismus, oba odvracející se od lidského množství, v sobě nedokázal přemoci tak jako „komunista“ Visconti.
13. Ve Smrti v Benátkách přemýšlí Mann prostřednictvím von Aschenbacha, jenž je, stejně jako on, ztělesněním „umělce pozdní měšťanské epochy“, o „výbuchu hnusu proti neslušnému psychologismu doby“, o potřebě obnovené prostoty, přičemž si je ale vědom i její dvouznačnosti („neznamená-li zas i zjednodušení, mravní zredukování světa i duše a tedy také zesílení k zlu…“). Celý život šel Aschenbach za ideálem, za strohou dokonalostí formy chápanou jako mravní imperativ a vyšší poslání, odpuzoval od sebe vše, co pokládal za nečisté, dvojsmyslné (v tomto kontextu srv Armin Mohler: Fašistický styl), na konci novely ovšem umírá s pocitem, že promarnil život.
Nebude bez významu, že Visconti pro svůj Soumrak bohů přejímá jméno Aschenbach (doslova: proud či potok popela) pro elegantního vůdce SS (Helmut Griem), který ve filmu o rozkladu velkoburžoazní ocelářské rodiny Essenbecků hraje úlohu odpovídající čarodějnicím z Macbetha: je hybatelem tohoto zničení. Srv. také druhou z našich poznámek k sedmému odstavci Mannova eseje.
14. Nám spíše přicházejí na mysl verše z Hölderlinova Empedokla: „Polo probuzen, ten strašný snivec nezastaví se před ničím (…) Vyvrátí a vyrve z kořene vše, co zde již zrálo po celá dlouhá staletí…“ (Hölderlin, Torso odkazu, Praha 1944, Smrt Empedokla s. 303).

Související články:

1. Thomas Mann: Bratr Hitler

Vyšlo německy 25. března 1939 v Das Neue Tage-Buch; anglicky v magazínu Esquire č. 3/1939. Český překlad dle vydání v německé revui Cicero z 30. září 2004 s přihlédnutím k blogu Larvatus Prodeo.

Doporučená četba:

Ludvík, May a Hitler: Režisér Hans-Jürgen Syberberg o „jiném“ Německu

Související články:

1. Bratr Hitler – analýza

Autor: Karel Veliký

Nejvýznamnější literární událostí loňského roku u nás bylo nesporně souborné vydání díla Williama Shakespeara v jednom svazku a z pera jednoho překladatele. Tato v každém smyslu slova velká kniha totiž volně navazuje na první foliové vydání Shakespearových her z roku 1623, které založilo autorův evropský věhlas a bývá – nejen v Anglii – pokládáno za knihu tisíciletí. Bezmála čtyři sta let je shakespearovská „bible“ (což v překladu znamená „kniha“) nejcitovanějším, nejčtenějším a především nejhranějším dramatickým dílem v anglickém jazyce, bez něhož si nelze představit kulturní „kánon“ západní civilizace. Spolu s překladatelem Martinem Hilským jsme přesvědčeni, že „je dobré takovou knihu mít“.

Shakespearovo dílo je výjimečné už tím, kolik světa a životní zkušenosti je v něm obsaženo – kolik lásky, bolesti, úzkosti i radosti, kolik strachu, zoufalství a naděje. Snad každý si v něm proto může najít něco „svého“: „I přes vzdálenost čtyř staletí k nám mluví jasnou řečí a bezprostředně se nás týká.“, shrnuje M. Hilský. Platí to i pro biokulturní odlišnosti: v postavách Šajloka, benátského Žida, a Marcia zvaného Coriolanus, římského vůdce a válečníka, vylíčil Shakespeare „pravzory“ „Semity“ a „Indoevropana“ s jejich silnými i stinnými stránkami.

Šajlok z komedie Kupec benátský je především ziskuchtivý, zároveň však houževnatý; Marcius z tragédie Coriolanus pak především odvážný; smysl pro čest u něj ovšem přechází v arogantní pýchu; důsledkem jeho vypjatého individualismu je nejen okázalé pohrdání méně silnými a schopnými z nižších vrstev (onoho „davu, v němž z tisíce jeden za něco stojí“), ale nakonec i zrada vlastní patricijské „kasty“ a s ní celého Říma. Oba muži jsou – každý svým způsobem – velmi tvrdí a také titán Coriolanus se nechá, byť s odporem a zdráháním, přemluvit, aby jednal lstivě i mimo válečné pole. Na rozdíl od Šajloka však dokáže projevit i soucit (s. 1333, v. 185 a násl.).

Evropa mezi Coriolanem a Šajlokem

Evropa zažila tisíciletí, v nichž jistě dominoval duch a charakter tak říkajíc coriolanovský; staletí, v nichž řád a síly nesené intelekty a charaktery coriolanovskými soupeřily o Evropu se silami a pořádky šajlokovskými; ty tu v posledních desetiletích stále méně skrytě vládnou. Nepotřebujeme však nového Coriolana, nýbrž nový velký „třetí charakter“, který zlomí panství zisku, otroctví úvěru a ukončí multikulturní etnocidu Evropy. A teprve z tohoto existenčního a osvobozeneckého boje vzejde se vší pravděpodobností i dávno marně vyhlížený „třetí umělec“: Homérova a Shakespearova formátu!

Ukázky:

PRVNÍ OBČAN (plebejec): My nejsme dobří občané, protože jsme chudí občané. Patricijové jsou dobří občané, neboť ti si žijou dobře. Co jim přebývá, toho se nám nedostává. Kdyby nám dali své přebytky, místo aby je nechávali shnít, byl by to projev jejich lidskosti a dobré vůle. Jenomže my jim za to nestojíme. Naše bída je pro ně položka v inventáři jejich blahobytu – čím je nám hůř, tím líp oni vidí, jak jsou na tom dobře. Naše utrpení je pro ně zisk. Pojďte, holemi z nich vymlátíme holé živobytí. Nežízním po pomstě – to ví samo nebe. Mluví ze mne hlad.

W. Shakespeare, Dílo, Academia, Praha 2011, s. 1291, v. 15-20

MARCIUS (patricij): Utrousit o vás jedno dobré slovo by páchlo lží. Tak oč vám jde, vy psi? Válka vás děsí, mír z vás dělá zpupné prevíty. Každý hned pozná, že když máte být lvi, jste zajíci, když lišky, jste husy. Kloužete jak žhavé uhlí na ledě, nestálí jste jako kroupy na slunci. Uctíváte zločince jak hrdiny a soudům nadáváte. Zásluhy u vás vyslouží si zášť. Jak nemocní chcete to, co nejvíc vám škodí. Kdo dá na vaši přízeň, má ploutve z olova a stébly trávy chce kácet duby. Věřit vám? Spíš pověsit! Měníte názor každou minutu. Zbožňujete ty, co jste zavrhli, padouch je, kdo dřív byl vaším hrdinou. Po celém Římu teď jenom tupíte senát, který jediný vás drží na uzdě – vždyť nebýt jeho, bozi to vědí, dávno byste se navzájem sežrali.

W. Shakespeare, Dílo, Academia, Praha 2011, s. 1293, v. 165-180.

Dvě citace jasně ilustrující názor lidu na elitu a opačně. Dnes „lid“ (plebs, nikoli populus) v Evropě netrpí hladem a nikdo z „elit“ neriskuje smrt v přímém boji za vlast (patria), manipulace úředníků (konsulů) a intriky zastánců lidu (tribunů) ovšem existují i v demoliberálním režimu – stejně jako nestálost a jiné vlastnosti davu. Nerovnost mezi lidmi je zajisté věčná, byť se v různých obdobích uplatňují více různé kvality, přirozený vztah nadřazenosti a podřazenosti však nemusí být prost vší soudržnosti a respektu. Právě v Coriolanovi zazní i známé podobenství Menenia Agrippy o organicismu národa, v němž vzbouřené plebeje na Svaté hoře přirovnává ke vzpurným „oudům“ národního těla. [Plebejové, možná potomci původního předitalického obyvatelstva smíšeného se semitizovanými Řeky, byli snad podrobeni „Italiky“ podobně jako v Řecku potomci Pelasgů a Achájů dórskými kmeny: takový „úd“ je pak organickou sice, ale přece jen protézou.]

BASSANIO (benátský pán): Což z urážky hned vzchází nenávist?
ŠAJLOK (benátský Žid): Co, ty by ses dal dvakrát uštknout hadem?
ANTONIO (kupec benátský): Vždyť mluvíš s Židem, mysli na to, prosím.
To můžeš spíš stát někde na pobřeží
a hučet do vln, aby přestal příliv;
to už spíš můžeš domlouvat se s vlkem,
proč bečí ovce, jejíž jehně sežral;
to už spíš můžeš kázat horským smrkům,
ať nešumí a stojí bez pohnutí,
když do nich perou rozběsněné vichry,
i tvrdost samu snáze obměkčíš,
než obměkčil bys, co je ještě tvrdší –
Židovo srdce. Proto prosím snažně,
už žádné přímluvy a domluvy
a skončeme to věcně podle práva:
chci rozsudek a Žid ať má svou vůli.

W. Shakespeare, Dílo, Academia, Praha 2011, s. 241, Kupec benátský (IV. 1., 70-80)

Nejen národní a náboženské uvědomění, neporušený pud sebezáchovy, ale také tato „tvrdost srdcí“ umožnila nepočetnému židovskému lidu přetrvat, zatímco jejich protivníci, velcí hrdí Římané, se dávno rozplynuli v rasovém chaosu pozdní říše. Název jedné staré knížky se proto jeví nadčasový: Učme se od Židů! (B. Sedličanský, 1907).

Název: Dílo
Autor: William Shakespeare
Editor: Martin Hilský
Formát / stran: vázaná, 21,8 × 27,5 cm, 1680 stran
Datum vydání: 2011
Nakladatelství: Academia
ISBN: 978-80-200-1903-5
EAN: 9788020019035

Knihu je možno objednat na stránkách vydavatelství Academia.cz. Nakladatelství Academia připravuje dotisk knihy.

Autor: Milan Nakonečný

Zásadním problémem demokracie je, že příliš mnoho blbců volí příliš mnoho gaunerů. To neznamená opovrhování národem, který má skvělou historii a patří k nejvzdělanějším a nejnadanějším národům světa. Národem, který se dokázal, zůstaneme-li jen u jeho nedávné historie, pozvednout ke slavné legionářské epopeji, jít do zbraně proti nesmírné přesile a bez přátel v září 1938, účastnit se hrdinného boje proti nacismu (naše zahraniční vojsko), který se odhodlal ke statečné manifestaci k výročí republiky v říjnu 1939, který v květnu 1945 hrdinně povstal proti německým okupantům a v srpnu 1968 proti nové okupaci. Český národ, opakovaně zrazovaný svými spojenci i svými vůdci, projevil mnoho odvahy i rozvahy a vůle ke svobodě.

Měl však – a stále má – také dost činorodých tlučhubů, naivků a ňoumů, kteří ochotně a idiotsky poskytují výhodné zaměstnání a blahobyt mnoha obchodníkům s politikou. Existuje řada pověr spojených s pojmem demokracie, zejména že demokracie může být uskutečňována jen v kapitalistickém ekonomickém řádu, že nejvyšší hodnotou demokracie je svoboda, a proto je boj za svobodu také její nejvyšší ctí, a dále, že demokracie je vládou lidu, lidem a pro lid. Nejvyšší hodnotou praktikantů s „demokracií“, tj. vládnoucí oligarchie, je materiální zisk a udržování moci. Války demokratů jsou údajně vedeny ve znamení boje za osvobození národů od jha tyranů. Ve skutečnosti jsou střetáváním mocenských a obchodních zájmů buržoazie, někdy s poněkud paradoxní kontrapozicí demokracie a totalitarismu, když na straně západních demokracií, a tedy boje za svobodu národů, ve druhé světové válce stál sovětský totalitarismus, v mnoha směrech horší než totalitarismus nacistický.

Bylo snad ke cti západních demokracií, že v tomto boji s nacismem (omezíme-li se na Evropu) bylo bezohledně a hanebně zrazeno Polsko, nestoudně vydané Sovětskému svazu stejně jako řada států východní Evropy, a desetitisíce uprchlíků ze sovětské „říše zla“, vydaných Západem bolševikům, aby skončili v gulazích? Bylo snad později ctí pověstné americké demokracie „humanitní bombardování Bělehradu“, které mělo velmi pragmatický mocenský motiv, a bylo snad ctí „demokracie“ české, že hanebně zradila, aniž musela, tedy z odporné služebnosti, svého přítele z nejvěrnějších, Srbsko? Západní demokracie bojují za svobodu a práva „Kosovanů“ (de facto Albánců), ale ignorují práva Kurdů, a s Číňany se jim lépe hovoří o kšeftech než o osvobození vězněných disidentů. Demokracie na papíře a „demokracie“ v praxi. Fenomén tak nápadný, že dal vznik řadě teorií, které se jej pokouší popsat, jako je např. koncept postdemokracie (C. Crouch, 2004), který, kromě jiného, poukazuje na nahrazování parlamentarismu lobbismem mocných organizací, jenž vůli lidu nahrazuje zvůlí těchto organizací. N. Hertzová (česky 2003) nazývá toto stálé propojování demokracie s byznysem „plíživým převratem“ a právem soudí, že korporace přebírají roli politiků, že od 20. století musí demokracie stále ustupovat obchodním zájmům, takže expanze kapitalismu je důležitější než šíření demokracie, a že funkce státu přejímají nadnárodní společnosti a mnozí poslanci se stávají placenými agenty kapitálu – jsou to lidem volení lobbisté. „Jaký smysl má zastupitelská demokracie, ve které politici plní přání korporací, a nikoli svých voličů?“ (Hertzová). Tento bezohledný diktát kapitalismu, jehož všeovládajícím principem je maximalizace zisku, je zastírán různými koncepty, jako např. globalizací, a různými institucemi, jako je např. Evropská unie.

Úryvek z článku Ztráty a nálezy, který vyšel v rámci sborníku Hlavou zeď 2011 (Úvahy nad civilizací a její budoucností). Náš tip: myšlení Stanislava Komárka a Antonína V. Límana.

Anotace

Jaká je budoucnost naší civilizace? Nastává opravdu “konec dějin”? Jaká je budoucnost peněz, mají ještě nějakou hodnotu a smysl? Měly by dokumenty o lidských právech obsahovat “právo na smrt”? Co čeká v Singularitě nás, jednotlivé lidské bytosti? Může být svrchovanost státu zpochybněna pod záminkou boje proti terorismu a za ochranu lidských práv?

Sborník Hlavou zeď 2011 je první pokus představit čtenářům myšlení vybraných českých osobností – zástupců současné vědy, kultury, duchovních, filosofických i jiných směrů. Sborník by měl být určen jak pro čtenáře hledající vědecké poznatky, tak i pro ty, kteří se zajímají o informace z oblasti futurologie a lidské imaginace. Doufáme, že se nám podaří inspirovat a podněcovat k neotřelému myšlení.

Někde v daleké budoucnosti vývoje biotu je možná ukryta i další možnost: Možnost rozštěpení lidské rasy na dvě větve, třeba na větev kyborgickou a na větev dekadentní. Pak je otázkou, která větev přežije kterou.

Zastoupení autoři:
Ivan M. Havel, Jozef Kelemen, Stanislav Komárek, Luboš Kropáček, Antonín V. Líman, Milan Nakonečný, Tomáš Sedláček, Jan Sokol, Jiří Stehlík, Marek Vácha.

Název: Hlavou zeď 2011
Autor: Kolektiv autorů
Editor: Aleš Palán
Formát / stran: brožovaná, 13 × 20 cm, 240 stran
Datum vydání: 2. října 2011
Nakladatelství: Dybbuk
ISBN: 978-80-7438-055-6
EAN: 9788074380556

Knihu je možné zakoupit na stránkách vydavatelství Dybbuk, včetně její elektronické verze (PDF).

Lev Nikolajevič Gumiljov (1912 – 1992)
Ruský učenec, etnohistorik narodů Velké stepi, profesor etnologie na petrohradské univerzitě.

Byl synem slavných ruských básníků Nikolaje Gumiljova a Anny Achmatovové. V období třicátých až padesátých let byl stalinským režimem čtyřikrát poslán do GULAGu.

Už jeho první knihy (Objevení říše Chazarů a Hledání říše kněze Jana) vzbudily zájem nejen svou literární kvalitou, ale především díky tomu, že v nich Gumiljov prezentoval transversální metodu výzkumu (například získávání potřebných dat o historii států prostřednictvím dějin meteorologie).

Obě zmíněné knihy byly publikovány česky. V období totalitního režimu platily za příklad “jiné” vědy, opoziční vůči ideologizujícím výkladům tehdějších režimů východní Evropy.

Gumiljov je též autorem souborné knihy Etnogeneze a biosféra Země, připravné k tisku už roku 1979; administrátoři sovětských společenských věd však tehdy označili Gumiljovovy teorie za ideově nesprávné. Strojopis knihy byl pak masově šířen po SSSR v samizdatových kopiích.

Kniha Od Rusi k Rusku je poslední Gumiljovovou publikací (ze začátku 90. let). Dějiny Ruska nechápe Gumiljov jako kontinuální vývoj, nýbrž zcela novátorsky jako dva odlišné procesy: závěrečnou fázi východoslovanské etnogeneze, zakončenou rozpadem Kyjevské Rusi ve 12. století, a následně pak zcela novou etnogenezi Ruska od 13. století dodnes.

V rámci tématu sleduje Gumiljov širší, asijské i evropské souvislosti vývoje Ruska. Upozorňuje na multietnickou provázanost dějinných změn a na sektářské kořeny “antisystémových hnutí” (západní heretikové, opričnici Ivana Hrozného atd.).

Gumiljov vypracoval originální teorii dějinného vývoje, etnogenetickou teorii pasionarity. Podle Gumiljova dochází v dějinách k náhlým energetickým vzmachům nových společensko-kulturně-mocenských formací, které – pod iniciačním vlivem mezietnických a mezikulturních kontaktů – získávají dočasnou povahu celistvých a mocných “superetnosů” (Římská říše, islámský chalífát, raně středověká křesťanská Evropa, Čingischánova říše atp.).

Ve světě (Evropa, USA) je Gumiljov, prezentovaný jako “básník dějin”, díky svému originálnímu přínosu etnologii jednoznačně stavěn po bok například Claude Lévi-Straussovi: “To, co jsou pro Lévi-Strausse slova, to jsou pro Gumiljova události”, tvrdí jeden z etnologů.

I v prostoru Ruska a střední Asie mají dnes Gumiljovovy názory velkou váhu. V novém hlavním městě Kazachstánu Akmola byla roku 1996 založena prestižní mezinárodní Eurasijská univerzita L. N. Gumiljova.

O knize Od Rusi k Rusku

Kniha Od Rusi k Rusku je poslední Gumiljovovou publikací
(ze začátku 90. let). Dějiny Ruska nechápe Gumiljov jako kontinuální vývoj, nýbrž zcela novátorsky jako dva odlišné procesy: závěrečnou fázi východoslovanské etnogeneze, zakončenou rozpadem Kyjevské Rusi ve 12. století, a následně pak zcela novou etnogenezi Ruska od 13. století dodnes.
V rámci tématu sleduje Gumiljov širší, asijské i evropské souvislosti vývoje Ruska. Upozorňuje na multietnickou provázanost dějinných změn a na sektářské kořeny „antisystémových hnutí“ (západní heretikové, opričnici Ivana Hrozného atd.).

Gumiljov vypracoval originální teorii dějinného vývoje, etnogenetickou teorii pasionarity.
Podle Gumiljova dochází v dějinách k náhlým energetickým vzmachům nových společensko-kulturně-mocenských formací, které – pod iniciačním vlivem mezietnických a mezikulturních kontaktů – získávají dočasnou povahu celistvých a mocných “superetnosů” (Římská říše, islámský chalífát, raně středověká křesťanská Evropa, Čingischánova říše atp.).

Ve světě (Evropa, USA) je Gumiljov, prezentovaný jako „básník dějin“,
díky svému originálnímu přínosu etnologii jednoznačně stavěn po bok například Claude Lévi-Straussovi: „To, co jsou pro Lévi-Strausse slova, to jsou pro Gumiljova události“, tvrdí jeden z etnologů.
I v prostoru Ruska a střední Asie mají dnes Gumiljovovy názory velkou váhu. V novém hlavním městě Kazachstánu Akmola byla roku 1996 založena prestižní mezinárodní Eurasijská univerzita L. N. Gumiljova.

Celý život si Gumiljov zapisoval z dosažitelných pramenů všechna historická data:
postavy, bitvy, vraždy, národy. Starověk a středověk. Každá země, každý rok, dokonce měsíc; každá událost byla vepsána do těch-to řádek a sloupců, jako by šlo o statistický výčet světových i lokálních události. Díky tomuto kalendáriu vznikla na závěr jeho života velkolepá strhující práce Od Rusi k   Rusku: náčrt etnických dějin z   roku 1992, která popisuje historii všech státních útvarů, jež vznikly za posledních dva tisíce let na území dnešního Ruska. Čím víc Gumiljov uvažoval nad ruskými dějinami, tím víc si uvědomoval, že Rusové sami nejsou ani Evropané, ani Asiati. Sám rád opakoval: „Jsme odlišní, chodíme vlastními stezkami, tak tomu bylo v našich dějinách vždycky“. Pro nás je to dílo zajímavé a podnětné, neboť přináší ruský pohled na dějinný vztah ruských státních útvarů k Abendlandu, křesťanské civilizaci na Západě; k Říší středu, čínské civilizací na Východě; a k   Orientu, islámské civilizaci ve střední Asii. Čtenář tak sleduje dvě linie knihy: vlastní historický děj a pak snahu autora vnést do této masy dějinných událostí jakýsi řád spočívající na výkladu jeho teorie etnických dějin.

Ukázka z knihy:

V současné době lze v Rusku i jinde pozorovat nebývalý nárůst zájmu o dějiny. Čím je vyvolán? Na čem je založen? Říká se, že když lidé ztrácejí orientaci v problémech své současnosti, obracejí se k dějinám ve snaze najít v nich východisko z obtížných situací – „hledají poučné příklady“, jak se kdysi tvrdilo. Pokud je tomu tak, svědčí ovšem zájem o dějiny ještě o něčem dalším, a totiž o tom, že většina lidí chápe současnost a dějiny jako vzájemně odlišné a neslučitelné časové živly. Dějiny a současnost jsou pak jednoduše vrhány proti sobě: „Nás zajímá jenom současnost a nic jiného znát nepotřebujeme!“ – podobné soudy lze zaslechnout jak v rámci vědeckého sporu, tak při rozprávění u čaje, a dokonce i v hádce na trhu.

K tomu, abychom stavěli současnost a dějiny proti sobě, však opravdu existují určité důvody. Samotné slovo „dějiny“ evokuje význam „toho, co se dělo předtím“, či „toho, co není dnes“, takže historická věda je nemyslitelná bez záznamu změn, oddělujících „včerejšek“ od „dneška“. Množství a rozsah těchto změn mohou být nepatrné, avšak mimo ně dějiny neexistují. Když oproti tomu řekneme slovo „současnost“, máme vždy na mysli jistý navyklý a zdánlivě stabilní systém vzájemných vztahů, existujících uvnitř dané země a v jejím bezprostředním okolí. A právě tento navyklý, známý, téměř neměnný a srozumitelný stav bývá obyčejně stavěn proti dějinám jako čemusi nezjevnému, nespojitému, a tudíž nesrozumitelnému. Pak už to jde samo: pokud si z dnešního pohledu nedokážeme vysvětlit činy historických osobností, znamená to, že šlo o osoby nevzdělané, které podléhaly nesčetným společenským předsudkům, a vůbec žily bez vymožeností vědecko-technického pokroku. Tím hůř pro ně!

Málokdo si však uvědomuje, že byly doby, kdy i minulost byla současností. Obecně vnímaná neměnnost současnosti není tudíž nic než klam, protože současnost se od dějin vlastně v ničem neliší: celá ta vychvalovaná přítomnost je nakonec vlastně pouze okamžikem, který se vzápětí stává minulostí, přičemž vrátit dnešní ráno nelze o nic snáze než vrátit období punských či napoleonských válek. Paradoxně je tedy nakonec právě současnost iluzí, zatímco dějiny jsou reálné. Jsou pro ně typické změny epoch, kdy se náhle narušuje rovnováha národů a států: malé kmeny podnikají velká tažení, proti nimž jsou mohutné říše náhle zcela bezmocné; jedna kultura zaujímá místo druhé a včerejší bohové se proměňují v bezvýznamné modly. O pochopení dějinných zákonitostí usilovaly celé generace významných vědců, jejichž knihy dodnes nacházejí své čtenáře.

Dějiny se tedy skládají z neustálých změn a představují nekonečnou přestavbu zdánlivé stability. Pozorujeme-li pravidelně v určitém čase určitý prostor, vidíme pak cosi jako fotografický záběr relativně stabilního systému, sestávajícího z propojených objektů: geografických (krajina), sociálněpolitických (státy), ekonomických a etnických. Jakmile však začneme zkoumat nikoli jen jeden z těchto stavů, nýbrž celek, tedy proces, obraz se náhle ostře mění a začíná připomínat spíš dětský kaleidoskop než přísné kartografické vyobrazení se strohými popisky.

Podívejme se například na Eurasii začátkem 1. století n. l. Západní výběžek velkého eurasijského světadílu tehdy zabírala římská říše. Tento státní útvar, vzniklý z malého městečka založeného kmenem Latinů osm set let před naším letopočtem, do sebe postupně včlenil množství národů. Do celku římské říše se organicky zapojili kulturní Heléni, vystupující po velmi dlouhou dobu jako vcelku loajální poddaní této říše. Naproti tomu s Germány žijícími za Rýnem se Římané pustili do boje. Přestože pak jejich vítězní vojevůdci Germanicus a budoucí císař Tiberius dospěli v čele legií až k Labi, už v polovině 1. století n. l. se Římané myšlenky na podrobení Germánů vzdali.

Východně od Germánů sídlily slovanské kmeny. Římané je stejně jako Germány nazývali barbary, ve skutečnosti však šlo o docela odlišný národ, který se s Germány nijak nepřátelil.

Ještě dále na východ, v nekonečných stepích Černomoří a Kazachstánu, nacházíme tou dobou národ, který jen vzdáleně připomíná Evropany: jsou to Sarmaté. A na hranici s Čínou, na území dnešního Mongolska, kočoval národ Hunů.

Na východním okraji Eurasie se stejně jako na okraji západním rozkládala obrovská říše – říše Chan. Podobně jako Římané se považovali i Číňané za kulturní, civilizovaný národ obklopený barbarskými kmeny. Vzájemně na sebe Římané a Číňané prakticky nenarazili, avšak spojení mezi nimi přece jen existovalo. Nezřetelnou, ale pevnou nití spojující obě říše byla Velká hedvábná stezka. Po ní proudilo čínské hedvábí do Středomoří výměnou za zlato a luxusní zboží.

Římané se však s Číňany nesetkávali ani na Velké hedvábné stezce, protože ani jedni ani druzí necestovali v karavanách. Cestovali v nich Sogdové, (obyvatelé Střední Asie) a Židé, zkušení mezinárodní obchodníci. Pod jejich vedením překonávaly karavany obrovské prostory celého eurasijského kontinentu. Na jeho periferiích (v římských pevnostech a na Velké čínské zdi) zatím dnem i nocí chránily stráže klid „civilizovaných“ říší.

Položme si jednoduchou otázku: co vlastně tomuto harmonickému, statickému systému zabránilo, aby se dočkal našich časů? Proč dnes nevidíme ani Římany, ani Velkou hedvábnou stezku? – Prostě proto, že už koncem 1. a začátkem 2. století n. l. došlo k zásadní změně situace: do pohybu se daly mnohé národy, do té doby pokojně žijící v podmínkách, na které byly zvyklé.

Vyloděním Gótů (obyvatel Skandinávie) v ústí Visly začalo velké stěhování národů, které ve 4. století zapříčinilo rozpad celistvosti římské říše. Tehdy se dali do pohybu také Slované, kteří opustili prostor mezi Vislou a Tisou a nakonec osídlili území od Baltu na severu po Jadran a Balkán na jihu a od Labe na západě po Dněpr na východě.

Kmen Dáků, sídlící na území dnešního Rumunska, zahájil tehdy válku s Římem; k vítězství nad tímto národem museli Římané vyčerpávat po dobu dvaceti let potenciál celého Středomoří, sjednoceného vojenským a státnickým géniem Trajánovým. Z křesťanských komunit založených v Sýrii a Palestině vznikl tou dobou nový etnos – „ etnos v Kristu“. Donedávna pronásledované učení dokázali jeho nositelé nejen zachovat, nýbrž z něj dokonce učinili oficiální ideologii jedné z částí rozpadlé říše. Jako protiváha hynoucímu západnímu Římu – tzv. Hesperii – tehdy vznikl nový křesťanský státní útvar – byzantská říše.

V Palestině zároveň vzniklo ohnisko odporu proti římské nadvládě. Po dvou povstáních, jež Římané krutě potlačili, opustil malý národ Židů svou historickou vlast. Avšak formování židovské diaspory a současné šíření křesťanství představovaly faktory, které se obrátily proti Římanům, neboť východní náboženství posilovala svůj vliv jak přímo v centru impéria, tak i v jeho provinciích.

V té době se ovšem zdroj římského neštěstí nacházel nejen na Blízkém, ale dokonce i na Dálném východě. Jedna větev národa Hunů opustila mongolské stepi a v důsledku bezprecedentní migrace se ocitla v Evropě. Už ve 4. století rozvrátili jejich potomci království Gótů a jen málo scházelo, aby zničili i samotné římské impérium.

Název: Od Rusi k Rusku
Autor: Lev Nikolajevič Gumiljov
Formát / stran: V2 matné lamino 130 x 200 mm, 352 stran
Datum vydání: 01.02.2012
Nakladatelství: Dauphin
ISBN: 978-80-7272-399-7
ISBN: 978-80-7272-350-8 (PDF)
EAN: 9788072723997
Překlad: Zdeněk Justoň

Knihu je možno zakoupit na stránkách nakladatelství Dauphin, v elektronickém formátu (PDF) v knihkupectví Kosmas.cz.

Biografie autora byla převzata ze stránek nakladatelství Dauphin, informace o knize a ukázka ze stránek Čítárny.cz.

Redakce Délského potápěče uvádí první příspěvek do soutěže “Bolest z českého průměru a normálu” na téma: Frustrovaný nebo přitrouble spokojený (s málem).

The whole problem with the world is that fools and fanatics are always so certain of themselves, but wiser people so full of doubts.
(B. Russell)¹

Známe je všichni. Posedávají v hospodském příšeří skryti pod namodralým oblakem tabákového dýmu a v přítomnosti několika vyprázdněných půllitrů vzrušeně gestikulují. Přes hovory okolosedících k nám tu a tam doletí slovo, či věta. A: “Fakt, nekecám. Včera to hlásili ve zprávách.” B: “To už si z nás snad dělaj p***l. Hlavně, že sami maj prachů jak s****k.” A: “A to můžeme bejt ještě rádi.” C: “Furt řikám, zlatý komanči.” B: “Di už do h****u i s těma svejma sv***ma rudýma!” Opona padá. Potlesk pro českého piváčka.

Právě probíhající krize se vyhnula toliko hrstce nadobčanů, obecně vzato – přišla jim vhod, neboť posílila jejich pozice a prohloubila ekonomické otroctví majority. Ostatním je však spokojenost artiklem dražším zlata, zato onen pověstný “hukot zpod stroje” nabývá na intenzitě. Neviditelná ruka opět sáhla po zcela viditelném jmění občanstva, v kterém tím spíše vzrostla chuť klepnout ji po prstech, či, ji – po způsobu středověkém – utít. Systém rozmazlující, nezrodí prý hrdinskou opozici² – my však jsme svědky jeho zhroucení a obnažení jeho zvrhlé podstaty. Slavné beánie³ nám mohou započít.

Člověk postmoderní, zvíře stádní, též beánem nazývané. Nezná blaho rozumu, poplatno jest konzumu. Věrno, pokud ruka chovatelova sdostatek koryta zanáší. Co však stane se, s beánem ubohým, nedostane-li se mu krmení, či naopak, dostane-li se mu rány pastýřskou holí? Namnoze se probudí. Položí si otázku otázek, otázku, již nikoliv beánskou, nýbrž bytostně lidskou: “Proč?” Tak – a ne jinak – zní zaklínadlo filosofů, invokační formule lidskosti a předehra k enigmě lidského rodu. Otázce Gauguinovské: D’où Venons Nous – Que Sommes Nous – Où Allons Nous.⁴ Od té je to již jen krok k autentickému Činu.

„Nespokojenost je první podmínkou pokroku.“
(T. A. Edison)

A právě takto smýšlím, že nikoliv usvědčováním, nýbrž zkušeností (takřka existenciální) se člověk (man⁵) probouzí. Nelze druhým vyčítat, že je okolnosti nedonutily se probudit, nelze jim vyčítat, že nechápou, co neprožili, či k čemu nedozráli. Zde nám nezbývá, než si spolu s básníkem povzdechnout: “Kdo ví? Bude stále jako dosud? Každý je tak velký, jak mu určil osud.”⁶ Jinými slovy, marno přesvědčovat chodce, aby se vzdal pohodlné stezky, těžko jej nutit.⁷

Něco jiného však platí pro ty, kdož se pod ranami osudu (historie, Boha, či Bohů, chcete-li) již zvolna probouzí – a rád bych věřil, že těchto je za současného stavu množství. Před těmito se obecně vzato odvíjí trojice různých cest. První sluje Stezkou satisfakce, druhá Stezkou rezignace, třetí pak Stezkou činu. O první lze říci, snad jen tolik, že je cestou nekonečného konejšení se “bylo hůř – bude líp”, cestou směřující, podobně jako její souběžnice – Stezka rezignace – do jícnu temnějšího nad koppelský.⁸ Vždyť smířenost nemotivovaná skromností, nýbrž nutností je stěží něčím jiným než přitakáním bídě – a jak známo rádo roste to, co nemá odporu. Na Stezku rezignace vydává se poutník s povzdechem: “Co zmůžu?”. Neotálej příliš a zavolej na něj: “Kdo jiný? Co můžeš ještě zkazit? Co tratíš? Což si nepamatuješ ta slova památná: že nejhorší je nečinit nic, když míníš, že můžeš učinit jen příliš málo?”

„Jsem pouze jeden, ale jsem už jeden. Nemohu činit vše, ale něco činit mohu. A protože nemohu činit vše, neodmítnu činit, co mohu činit. Co mohu činit, činit bych měl. A co bych činit měl, s milostí Boží, učiním.“
(E. E. Hale)

Nenech jej vykročit ani na jednu z těch ošidných cest, ty který kráčíš po Stezce činu – nemůžeš-li být tím, který jej probudil, buď alespoň tím, kdo jej nenechá zbloudit.

Nespokojenost si žádá Změny, cesta změny je Stezkou činu.
I drobné úsilí se vzmáhá s počtem usilujících.

Poznámky:

1. „Celý problém světa je ten, že hlupáci a fanatici jsou si sami sebou vždy tak jisti, ale moudřejší lidé jsou plni tolika pochyb.“
2. LORENZ, K.: Odumírání lidskosti, MF, Praha, 1997.
3. Beánie (název odvozen od citoslovce bečení) – staročeská slavnost studentská – univerzitní iniciace mající za úkol prověřit, očistit a obřadně uvést nováčka do studentské obce. Novic zpočátku představoval tupé, nečisté a opovrhované zvíře, po ústrcích a mytí byl nakonec přijat do „cechu“ žáků a učitelů.
4. Název mistrovského díla francouzského malíře P. Gauguina (1848-1903), v překladu: „Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam směřujeme?“
5. man – ve filosofii pojem pro neautentické bytí
6. KIESEL, O. E.: Mudrc a blázen, Cesta, Praha, 1943.
7. Problematice vnitřních a vnějších motivací (včetně původu vnitřní motivace v nelibosti) si všímá i český podnikatel I. Toman v knize – Motivace zvenčí je jako smrad. Vybrané kapitoly jsou dostupné na internetových stránkách: http://www.podnikatel.cz/
8. Koppel (Coppel) – vrch za městem Hameln, ve kterém se nacházela propast, v níž, podle V. Dyka, legendární Krysař zavedl obyvatele jmenovaného města (viz DYK, V.: Krysař, NLN, Praha, 2003.).

Gilles je román, který bývá srovnáván s Citovou výchovou. Pro francouzskou meziválečnou literární mládež měl totiž podobný význam jako dílo Flaubertovo pro pokolení předešlá. Je to kniha životní deziluze. Gilles Gambier, v mnoha rysech Drieuovo alter ago, postupně zjišťuje, že po naléhavé válečné zkušenosti patří k těm, kteří již nikdy nebudou schopni plně se přizpůsobit nebo se dokonce ztotožnit se stylem a „hodnotami“ společnosti, jak ji zpracovala ziskuchtivost, přetvářka, marnivost a úzkost kapitalismu, který již před válkou pozvolna přecházel do stadia trustů a monopolů. Překonání odcizení – ne vůči společnosti a přírodě, nýbrž alespoň sobě samému – a nevolnosti v heroickém gestu aktivního nihilismu mimořádně rezonovalo v rase plných srdcí v prázdném světě „pitomců, všiváků a surovců“ (Gobineau – Plejády) pachtících se za prostředními požitky.

Kniha je rozdělena do tří částí – Dovolená, Elysejský palác a Apokalypsa. Druhá končí zde uvedenou třicátou kapitolou. Její obsah je aktuálnější než v době svého vzniku, jen ti Čechoslováci a Poláci v závěru působí dnes poněkud nepatřičně. Nezapomínejme však, že v meziválečném období byly Polsko a ČSR největšími spojenci Francie, že na středních školách byla zavedena povinná výuka francouzského jazyka a řada lidí tam odcházela za prací. Mnichov tento vývoj přerušil. Co by asi staroch Carentan říkal dnes, kdy je země Galů a Franků kolonizována všemožnými africkými a asijskými národy?

V době, kdy vznikala první verze románu (1936-37), Drieu Československo navštívil. Přijel jako dopisovatel časopisu Marianne, aby tu pořídil obsáhlý rozhovor s prezidentem Benešem. Jeho sympatie, ač bez bližší znalosti poměrů 1. republiky, byly tehdy zcela na straně malého státu, tísněného ze všech světových stran velmocenskou a restaurační politikou.

Více: Pierre Drieu: Gilles v: Západ 2007, Praha Národní myšlenka.

Nejčerstvější memoárový román Boyda Ricea je něčím víc než pouhým humorným souhrnem jeho příhod v pozici pracovníka s poplašnými systémy, již vykonával v průběhu 80. let v San Franciscu. Román poskytuje náhled na jeho formativní léta a do hloubky analyzuje temnou, misantropickou a “fašistickou” osobnost, jíž jsme si tolik oblíbili.”Twilight Man” má svým způsobem mnoho společného s čerstvým článkem Boydova letitého spolupracovníka Jima Goada, s názvem “The Day I Left the Left” (Den, kdy jsem opustil levici). Jak sám Rice říká, pro něho podobný krok “nebyl následkem jednotlivé události…Bylo v tom plno dalších věcí…Špína celé zeměkoule. Děvky na cracku a feťáci, pasáci a štětky. Každý den ty stejné sračky. Bezdomovci, tupci, lůza. Intelektuálové, jež jsou ještě o mnoho hloupější než pouliční retardi.”

Rice měl v sobě vždycky nemalou dávku Travise Bicklea, ačkoli on sám je mnohem inteligentnější. Rovněž se vždycky jevilo, že v sobě měl až příliš sebekontroly na to, aby vybuchoval tak, jako Travis, snad s výjimkou situace, jíž definoval ve své básni “Shit List”:

“Pokud někdy onemocním smrtelnou chorobou,
vyhlásím lovnou sezónu na své nepřátele,
dostanu je a přinutím je zaplatit za všechny podlé věci,
jež činí a hlásají…”

Aby bylo jasno, Rice se nikdy nepohyboval “na levici”, přičemž však na druhé straně nelze říci, že by někdy opravdově stál “napravo.” Je složitým umělcem, vyžívajícím se v obskurnostech a kontroverzích, a pochybuji, že bere vážně nejrůznější škatulky a označení. Jeho metaforické opuštění levice tudíž nemá podobu ukončení členství v Komunistické straně USA nebo Demokratické straně, nýbrž je jakýmsi probuzením do reality rezultujícím ve změnu hodnot a étosu. Slavná poznámka Winstona Churchilla praví, že kdo není liberálem ve dvaceti, nemá srdce, zatímco kdo není ve čtyřiceti konzervativcem, postrádá mozek. Vždycky jsem tuto jeho poznámku miloval, a to i v dobách, kdy jsem ji poprvé slyšel. Bylo mi tehdy něco přes dvacet a tíhnul jsem k levici, přesto jsem instinktivně cítil, že se zakládá na pravdě. Odpověd levičáků na toto tvrzení zní, že jakmile lidé nabydou byť malého majetku, stávají se lakomými a zkaženými, a přestávají se starat o druhé. V případě někoho, kdo jednoduše změní demokratické přesvědčení na republikánské, to může mít něco do sebe. Nicméně pravičácké zdůvodnění toho, proč s rostoucím věkem lidé více tíhnou právě k pravici, je hlubší a jednodušší. Jak stručně podotknul Jonathan Bowden: “Přichází realita! Již nadále nemohou žít s těmito klamnými a nesmyslnými náhledy na lidský život.” Jednoduše nelze trávit čas ve světě s reálnými lidmi a reálnými situacemi, a zároveň dále rozvíjet fantaskní teorie produkované levicí – pokud ovšem nejste doslova a do písmene slepí vůči realitě a neztělesňujete perverzně pokřiveného platónského filosofa, vidícího pouze ideje a nikoli svět.

Není možné, abyste trávili čas mezi chudinou a pracující třídou a doopravdy věřili, že jsou kvůli své chudobě počestnější než ostatní, nebo že se chystají povstat a rozdmýchat novou velkou proletářskou revoluci, zaměnivše rasové a sexuální předsudky za předsudky třídní, jež se u nich levicová propaganda snaží horlivě podnítit. Pokud strávíte nějaký čas s lidmi jiných ras a kultur, společně namačkáni v jednom přeplněném městě, nebudete si následně myslet, že utopie má být multikulturní. Nemůžete být mužem či ženou a zároveň věřit, že není podstatné, jestli jste jedním nebo druhým z důvodu údajné zaměnitelnosti obého.

Náhledový posun od abstraktních teorií po zkušenostmi podložené závěry je perfektně ilustrován v 6. kapitole s názvem „Přežití nejsilnějších.“ Rice popisuje, že když začal pracovat jako „alarm agent“ (člověk, který v noci jezdí po ulicích a reaguje na houkání bezpečnostních alarmů), velmi soucítil s bezdomovci, jež považoval za oběti Reaganovy deinstitucionalizační politiky. Jeho spolupracovník Bill však zastával odlišné stanovisko.

Bill je pohrdavě označoval za „zmrdy“ a „lidskou špínu.“ … “Často jsem si o bezdomovcích musel klást tuto otázku: jak velkým sráčem musíte být, když se dostanete do situace, že nikdo pro vás nepohne ani prstem, natož aby vám nějak pomohl? Představuji si, že tito lidé musí být opravdu velcí kreténi, když se rozkmotřili i s tím posledním kamarádem nebo příbuzným, jehož měli. Vyčerpali všechny své možnosti a skončili sami na ulici.“

Riceho slova svého kolegy docela šokovala, nicméně se ukázala být pravdivá. „Samozřejmě, že existuje spousta výjimek a nejrůznějších důvodů pro pochopení těžkého osudu určitých bezdomovců. Když ovšem coby obyvatel velkoměsta narazím na bezdomovce, který mě (mnohdy bez skrupulí) požádá o drobné, vybaví se mi Billova slova. Pokud někdo vypadá jako šmejd, smrdí jako šmejd,…“

Boydovo vyobrazení San Francisca 80. let má daleko k idyličnosti. Se zločinem se zde bylo možno setkat na každém rohu, zvláště s přihlédnutím k tomu, že Boyd Rice pracoval jako „alarm agent“ na noční směně, tudíž se často ocital v jeho bezprostřední blízkosti. Ve své službě se však nepotýkal jenom s pokusy o vloupání, častokrát též byl svědkem, jak se dva muži snažili navzájem pobodat na schodišti, vedoucím k jeho bytu nebo jak pasák bije prostitutku pod jeho okny, jeho kamarádka byla navíc znásilněna černým útočníkem, jež se lstivě vloudil do jejího bytu na základě „antidiskriminační rétoriky.“ Když si Boyd Rice dopřával svou dávku kofeinu a cukru v obchůdku s koblihy, naskytl se mu pohled na zuřivě zvracejícího bezdomovce postávajícího před prodejnou. Takto vypadá peklo na zemi přimo uprostřed slunečného kalifornského ráje.

Když už jsme u toho pekla: Riceův dlouholetý přítel a učitel Anton LaVey, zakladatel Církve Satanovy, se na stránkách knihy několikráte objevuje v roli Starého muže, což byla jeho typická kamufláž. LaVey je však jen jednou z mnoha postav objevujících se v 29 kapitolách plných skečů, anekdot a vzpomínek, jež dohromady formují autorův osobní popis zániku západní civilizace.

Pokud by toto dílo bylo sepsáno někým jiným, zřejmě by se jednalo o velmi depresivní materiál nebo o práci prošpikovanou moralistickými frázemi. V podání Boyda Ricea, vezmeme-li si v potaz jeho ledovou odtažitost a smysl pro černý humor, se jedná opravdu o zábavné dílo, při jehož čtení jsem se nevyhnul výbuchům hlasitého smíchu. Rice vskutku tvrdí, že tato léta prožitá ve špinavém San Franciscu patřila k nejlepším obdobím jeho života, a to přesto (nebo právě proto), že zároveň patřila k jeho nejotřesnějším. Je živoucím příkladem člověka jedoucího na tygru modernity (jeden z jeho přátel o něm poznamenal, že má duši starověkého válečníka-básníka), z čehož viditelně vytěžil to nejlepší a užil si proklatě dobrých chvil na pozadí hořícího světa. Pokud Boyda Ricea někde potkáte, určitě ho pozvěte na drink.

Boyd Rice
Twilight Man
Heartworm Press, 2011

Recenze na knihu Boyda Rice vyšla původně na stránkách Counter-Currents Publishing.

Skutečnost za snem čili dotyk mytického

„Knihy o první světové válce, Dělníka, Totální mobilizování a zčásti ještě článek o bolesti, bych chtěl označit za svůj Starý zákon – za přechod k novému považuji malou vizi Sicilský dopis muži na měsíci.“, píše Jünger v dopise z 21. září 1942.

Povídka má gnostický charakter.* Patří do oblasti jeho tvorby, která je určována poetikou snů, asociací a minuciózním pozorováním… Jde o raný pokus autora zachytit smyslům skryté podstaty světa. Co člověk vnímá smysly lze totiž chápat jako soustavu znaků (viz narážka na „znamení“ tuláků), které odkazují do říše idejí.

Pro Jüngera jsou však realismus a idealismus pouhé vrstvy jednoho celku (žádný dualismus!). V odkrývání těchto vrstev, a především v odhalování vyššího smyslu celku v jednotlivinách, vidí svoji úlohu. Činí tak formou plnohodnotných básnických obrazů vyjádřených velebným jazykem vysokého stylu.

V povídce se obraz zapouští do nekonečna. Vypravěč a poutník pozoruje a pozorované znázorňuje pomocí ne vždy snadno přístupných metafor. Vyciťuje neměnné a nakonec vnímá odezvu mytických sil: Jünger se zde o několik stupňů vzdaluje perspektivě, z níž duch mimo lidskou mysl neexistuje. V závěru pak vysvětluje pojem stereoskopického pohledu, který „každému obrazu dává novou hloubku“; předmoderní se setkává s moderním…

Básník ovšem jako potápěč vynáší nad hladinu slovy často pouhé fragmenty. Odtud i mnohdy nesnadná symbolika. Básnická transkripce vnímání tak z průniku k základům jsoucna, snah o gnómické postižení jádra jednotlivých skutečností a „sledování proměn v identičnosti“ činí buď opravdové duchové dobrodružství, nebo… nudu – podle založení a nálady čtenáře. Jünger byl každopádně přesvědčen, že tyto cesty do oblasti neviditelného mohou vyvážit objevy kontinentů a planet.

Devízou k nim může být úryvek z jeho Dobrodružného srdce (1929): „Každý smysluplný jev je jako kruh, jehož obvod můžeme ve dne přesně změřit. V noci však obvod mizí a začíná fosforeskovat střed, jako květ malé rostlinky lunárie, o níž vypráví Wierus ve své knize De praestigiis daemonum. Ve světle se zjevuje forma, v temnotě utvářející síla.“ Lze najít lepší definici Černého slunce?

* Literární pojmy jako magický či fantastický realismus, surrealismus, se mi jeví méně výstižnější, byť je text – filosoficky vycházející hlavně z Hérakleita a Platóna i „přizdobený“ hermetismem /alchymie/ – plný literárních odkazů (London /Tulák po hvězdách/, Goethe /´čarodějův učeň´/, Dostojevskij /Svidrigajlov/, A. Kubin /Země snivců/ , typicky romantický motiv dvojnictví etc.).

Poznámka Délského potápěče:

Překlad pochází z německého vydání v: Text und Kritik: Zeitschrift für Literatur (vydává Heinz Ludwig Arnold) 105/106 Ernst Jünger Göttingen 1995. Na stránkách Counter-Currents Publishing je k dispozici  i překlad do angličtiny.

„Národy jsou jako stromy, jež svými kořeny přijímají výživné látky, které pak prostřednictvím nejjemnějších „alchymistických“ postupů mění v životní mízu umožňující růst listům a plodům. Zbaven kořenů, strom hyne. Kmen vyschne a při první silné bouřce padne.“ Jean Varenne

Indoevropská tradice: kořeny naší identity

Indoevropeistika má za sebou dvě protikladné fáze. Po počátečním nadšení (na základě prací např. A. Kuhna, Jacoba Grimma, Maxe Müllera nebo O. Schradera) následovalo vystřízlivění a nadměrná kritika (Claude Levi-Strauss). Dnes je ale ve fázi třetí – fázi pozitivní kritiky a odůvodněných jistot (George Dumézil).

Jean Haudry (1934, Perreux-sur-Marne), Dumézilův žák a emeritní profesor katedry indoevropeistiky na univerzitě v Lyonu ukazuje, že Indoevropané nejsou žádným „lingvistickým přízrakem“ ani „myšlenkovou konstrukcí“ filologů, nýbrž že byli reálným etnikem, jehož tradice nikdy v našich kulturách nepřestaly úplně působit…

Kdo jsme a odkud pocházíme? Odpovědi na tyto otázky by měl vlastně znát každý etnický Evropan. Text je proto koncipován v prvé řadě jako užitečný, přesný pracovní nástroj, který co nejširšímu kruhu zájemců usnadní základní orientaci ve fascinující, byť nesnadné látce.

Z obsahu:

1. Od indoevropeistiky k Indoevropanům (Hypotéza společného indoevropského jazyka; Hypotéza společného indoevropského národa). 2. Co víme o Indoevropanech a jak to víme? (Lingvistická paleontologie; Dochovaná sbírka formulí; Pojmová schémata; Fyzický typ Indoevropanů; Poslední společný domov; Původní domov). 3. Naše tři barvy (Kultura a civilizace; Bílá, rudá a černá; Tři nebe; Kosmický cyklus etc.). 4. Pospolitost (Kasty; Rodová linie; Vůdci; Tělo společnosti; Úloha a obsah tradice etc.). 5. Budoucnost indoevropské tradice (Tradice a modernita; Otázka indoevropské specifičnosti; Modernita domácí a vypůjčená; Naděje na obnovu etc.).