Dechberoucí kuřivo  & boty Loake

1. Cigarety Pink Elephant

Pokud se cítíte natolik dekadentně, že vás neodradí ani cigarety v růžovém papírku s růžovým filtrem, pak vyzkoušejte Pink Elephant. Jedná se o ochucenécigarety s kořeněnou směsí orientálních tabáků a s příchutí vanilky. Jsou stejně silné jako „červené“ Lucky Strike.

Cena 85,– Kč

Tonáž:
Dehet: 10 mg/cig.
Nikotin: 0,8 mg/cig.
Oxid uhelnatý: 10 mg/cig.

2. Boty Loake

Většině obchodů s obuví dnes vévodí německá konfekce, která se trapně maskuje italskými názvy. Vyznačuje se zvláště nenápaditým tvarem, průměrnými materiály a pochybnou kvalitou. Jedním z možných úniků z prostoru německého vlivu je vydat se přes Lamanšský průliv (přinejmenším ve virtuálním světě) do země Anglosasů. A ceny v poměru ke kvalitě zde nemusí nutně připomínat drahotu.

Co třeba některý z ručně šitých modelů firmy Loake? Mimochodem, Loake při výrobě používá pryž od Goodyearu.

Zdroj: Národní myšlenka

www.loake.co.uk

Autor: Karel Veliký

Atmosféra koncertů Rolling Stones, kteří v polovině 60. platili za “zlé hochy”, připomněla záhy některým kritikům fašistické mítinky: pohled na davy reagující lesem zdvižených paží na každé gesto k tomu ostatně sváděl již v případě Elvise, Beatles či Cliffa Richarda.

Nebyl to však Mick Jagger, kdo první oblékl nacistickou uniformu, nýbrž blonďatý kytarista Brian Jones, propadající postupně slávě, drogám, pití i vlastním komplexům. Jako známý dandy se při jednom foto-session nechal zvěčnit a la “hippie esesman” – po močení na veřejnosti a předmanželském sexu poslední, zřejmě nevyhnutelný krok k potvzení stoneovské reputace tvrdých buřičů. Pravda, nezůstalo je při oblečení: přání obnovit plynové komory pro lidi typu Boba Dylana však nikdo nebral vážně.

Na přelomu let 60. a 70. se naci-rekvizity staly již poměrně běžnou součástí výstroje některých hard-rockových skupin; inspirovali je Hells Angells, s nimiž se evropská mládež seznamovala na filmovém plátně (“Divocí andělé” s Peterem Fondou či “Divocí Krvaví ďáblové”). Užívali je rovněž “recesisté” typu Keitha Moona (ex-The Who) nebo Alexe Harveye. Harvey také natočil coververzi skvělé písně “Tomorrow Belongs To Me” z filmu Kabaret (1975): v Německu byla scéna se zpívajícími Hitlerjugend pro svou působivost raději vystřižena… Dvě ostrá S v názvu skupiny dvou newyorských mladíků, pocházejích z židovských emigrantských rodin, zdomácněla i u nás. Stanley Eisen a Eugene Klein byli první, kdo v rocku rozjel vedlejší podnikání: ještě před Star Wars operovala finanční divize KISS početnými sadami suvenýrů (od nášivek po figurky, od žvýkaček po komiks).

Stejně jako v případě Stones, nebyly výše uvedené projevy chápány jako výraz skutečných sympatií k nacismu či rasismu. To však neplatí o Davidu Bowiem. Bowie, znavený prý Amerikou a rockem, se usadil v Berlíně – svou roli sehrál i obdiv k německé skupině Kraftwerk – aby tu komponoval experimentální, elektronickým zvukem ovlivněné skladby. Žil skromně, hodně fetoval, stýkal se s transvestity typu Romy Haaga a četl kvanta knih o Třetí říši. Ložnici zdobil velký plakát Jukia Mišimi. Maxima: v dubnu 1976 je po návštěvě Moskvy hodiny zadržován na sovětsko-polských hranicích pro množství nacistických “suvenýrů” a literatury v zavazadlech (snad právě tento incident vynesl “fašistu Bowieho” poprvé na stránky populárních československých časopisů Signál a Vlasta*); v květnu pak hajluje – u příležitosti “prvního návratu do vlasti po dvou letech” – na nádraží královny Viktorie v Londýně. Zpěvák sice dodnes tvrdí, že fotografie, která se následně objevila v novinách, vznikla v podstatě náhodou, (ne)vhodně zvoleným úhlem záběru, nezaujatý pohled na scénu jako celek ovšem tuto verzi zpochybňuje: Bowie, odbarven na blond a v černé košili, “zdraví fanoušky” z černého mercedesu kabriolet s bradou hrdě vztyčenou. Celé toto období, v bowieovské ikonografii zvané “štíhlý bílý vévoda”, dnes odbývá poukazem na své tehdejší kokainové delirium.

“Bowieovský fašismus” byl ovšem vcelku konzistentní**. Moc a manipulace, strach a sociální kolaps, totalitarismus, to vše byla témata, kterých se léta držel: tento kulturní pesimista, trochu mizantrop, elitář a velký čtenář (mj. Wilde, Genet, Brecht, Kerouac, ale také Orwell, Nietzsche, Crowley nebo Robert Henlein) si ostatně jako Ziggy Stardust vyzkoušel vládu nad davy fanoušků. To bylo v době, kdy politická a ekonomická krize v Británii vrcholila a National Front byla na vzestupu (stejně jako nezaměstnanost mezi dělníky a horníky). Na tomto pozadí Bowie řekl: “The best thing to happen is for an extreme right government to come. I´d adore to be Prime Minister. And, yes, I believe very strongly in fascism… People have always responded with greater efficiency under a regimental leadership.” A lehčím tónem:”Rock stars are fascists too. Adolf Hitler was one of the first stars. I think he was quite as good as Jagger. And, boy, when he hit that stage, he worked an audience. Ziggy could have been Hitler in England… I think I might have been a bloody good Hitler. I´d be an excellent dictator. Very eccentric and quite mad.” Pamflet právě tehdy založené organizace Rock Against Racism ukazuje ve fotomontáži Bowieho tvář hned vedle jednoho z vůdců krajně pravicových aktivistů. To už začal Bowie vysvětlovat: “People aren´t very bright, you know. The say they want freedom, but when they get the chance, they pass up Nietzsche and choose Hitler, because he would march into a room to speak and music and lights would come on at strategic moments”. Upozornil však také na některé paralely mezi tehdejší Británií a Výmarskou republikou. Byl jí fascinován a snímek Schöner Gigolo, armer Gigolo, v němž ztělesnil hlavní postavu pruského důstojníka Paula von Przygodského, je asi nejpůvabnějším filmovým zobrazením “dekadence oné doby” (a Marlene Dietrich ve své poslední roli!).

V USA zatím jeden z Bowieho napodobovatelů přijal jméno Roderick Falconer a prohlásil se za první echt fašistickou rock-star. Jeho alba A New Nation (vydaného kupodivu normálně u United Artists) se však slovy zlého jazyka “prodalo méně kusů, než měl Roderick mozkových buněk”, a tak o něm už nebylo slyšet. Ze sympatií k fašismu se kupodivu vyznal i Leonard Cohen (je to však prý “fašismus dobrácký” – mystický a estetický, i když ne úplně apolitický). Věřil ve vlastní verzi historie frankistického režimu a v nutnost opět posílit ve společnosti vojenské ctnosti a kulturu.

Punk si přisvojil svastiku zcela samozřejmě: byl to symbol schopný šokovat každého, včetně stárnoucích, svobodomyslných, “všemu otevřených” hippies. Už Iggy Pop vyvedl svou skupinu na pódium v nacistických uniformách a začal vykřikovat, že je “poslední kus hnoje”. Sex Pistols oblékala dvojice McLaren&Westwoodová a ti svastikami nikdy nešetřili – fanoušci (Bromley Contingent) je záhy napodobili***. Z nich vzešlá generace post-punkových a novovlných skupin zahrála své první Oi (Scham 69, Exploited, Cockney Reject), oživila skinheadské ska (Selecter, Specials, Madness)° a dále provokovala názvy jako Joy Division (podle koncentráčnických nevěstinců), New Order, Spandau Ballet či alespoň vizáží (“naci-androit” Gary Numan: “Začíná se blížit mladému Essenbeckovi, zdegenerovanému pozéru z Viscontiho Soumraku bohů.”, psal New Musical Express) a oblečením (např. černé kombinézy D.A.F.). Koncem 80. let pak tzv. totalitářskou symboliku v různé míře přijali mj. Laibach (čtyři za topůrka svázané sekyry; Neue Slowenische Kunst), Front 242 (jimž tisk předhazoval teorii tzv. mikro-fašismu (!), zaměřeného na jednotlivce: “…disciplining your own body and will along military lines, maximising efficiency, erasing doubt, mechanising your responses in order to achieve infallibility…total command of your resources”), Nitzer Ebb (s heslem “Radost ze síly – síla z radosti”) nebo KMFDM, snící o novém, pozitivním a pacifistickém, “veselém fašismu” (skladba “Friede” z alba “Naive”).

Ještě před nástupem dnešního neo-classical-martial-folku°° si s ní v druhé polovině minulé dekády začali vkusně pohrávat Die Krupps nebo Rammstein. A nezdá se, že by účinek vyprchával. Naopak, perzekuce napříč společností sílí. A to je přece dobrá zpráva (=evangelium) neboť jak kdesi trefně poznamenal Alain de Benoist: “Zanikající moderna nemá zjevně jiné východisko, než ukazovat falešná nebezpečí, aby nebyla vidět skutečná.”

Dodatky:

* A problémy Evě Pilarové, která krátce předtím převzala do repertoáru Bowieho píseň Rock and Roll Suicide.

** Nezapomínejme však na Bowieho pověstné chameleonství: už na albu Lodger (79) se obklopil černými muzikanty (polovina skladeb předznamenává módu world music) a tvrdil, že v jeho žilách tepe židovská krev. Na turné se zjevil v kostýmu bolševického komisaře.

*** Politický přístup rockerů pěkně ilustruje výrok jednoho z členů newyorské glam-rockové skupiny New York Dolls, kterou McLaren “manažeroval” před “pistolníky”: “Levičáci se poserou blahem, až uviděj mou placku s Maem.” McLaren, syn židovského krejčího, upřímně přiznával: “Ano, manipuluji čtyři tupé kluky bez nadání… Proč? Přece kvůli penězům a osobní moci”. Zároveň prý chtěl vyjádřit i “atmosféru upadajícího Říma”. Jeho spolužák Bernie Rhodes hrál s Clash (dříve London SS!) na sociální notu a řídil je rovnou směrem k marxismu.

° Historie skinheadské hudby je známa dobře, takže jen telegraficky: První skini si 60. letech přisvojili hudbu afro-amerických přistěhovalců známou jako ska (singl Skinheads Moonstomp z roku 1969 je nejznámnější). Teprve koncem 70. let se v rámci nové vlny a punku objevila tvrdá a rychlá hudba, o níž se začalo říkat, že je hudbou skins: vedle výše zmíněných např. Screwdriver, Angelic Upstarts, Bad Manners, UK Subs, 4-Skins. Většina z nich se ovšem od svých fanoušků mezi politickými aktivisty posléze distancovala. U nás: Hubert Macháně, Do řady!

°° U jeho zrodu stáli v 80. letech Angličané: Death in June (začínali jako agit-prop kapela Crisis!), Sol Invictus, Boyd Rice nebo industriální NON. Odlišný vývoj v Itálii viz http://www.narmyslenka.cz/kult/kult028.html.

Zdroj: Fanfares of Europe

Vliv drogy je ambivalentní; působí jak na jednání, tak na kontemplaci: na vůli jako i na nazírání. Obě tyto síly, které se zdánlivě vylučují, bývají často vyvolány týmž prostředkem, jak ví každý, kdo někdy pozoroval popíjející společnost.

Je ovšem problematické, smíme-li počítat víno k drogám v užším smyslu. Možná, že jeho původní moc byla za staletí používání ochočena. O něčem mocnějším, ale též démoničtějším, se dozvídáme z mýtů, ve kterých se objevuje Dionýsos jako pán slavnosti se svým průvodem satyrů, silénů, menád a šelem.

Vítězná výprava Dionýsova se dála opačným směrem než výprava Alexandrova: z Indie přes přední Východ do Evropy a jeho výboje jsou trvalejší. Dionýsos platí, právě tak jako Adonis, za zakladatele orgiastických kultů, jejichž periodicita zasahuje hluboko do dějinného světa a s nimiž byl spojen bujný falický kult. Ten nebyl obsahem dionýsií, nýbrž jedním ze zjevení, která potvrzovala mystérium a jeho závažnou sílu. Oproti těm mohly, podle jednoho starého autora, „slavnosti Afroditiny na Kythéře zvát nevinnými dětskými hrami.“
Tato původní síla vína zmizela; vidíme ji, jak se vrací zmírněna v jarních a v podzimních slavnostech vinorodých krajů. Jen zřídka vystupuje ze stupňování radosti ze života, barev, melodií, groteskní obrazů ještě stopa starého světa mystérií se svou démonicky nakažlivou mocí. Archaické rysy se pak vynořují v obličejích, skocích a tancích. Patří k tomu především maska, symbol „převráceného světa“.

Srovnáváme-li triumfy Alexandra a Dionýsa, dotýkáme se tím též rozdílu mezi mocí historickou a živelnou. Úspěch v dějinách, třeba dobytí Babylónu, je letmý a vázán na jména. Okamžik se v této formě nevrací; tvoří článek v řetězu historického času. Pro změny ve světě živlů naproti tomu nejsou důležitá ani jména ani data, a přece se dějí opět a opět nejen pod historickým časem, nýbrž také uvnitř něho. Vyrážejí jako magma ze zemské kůry.

Abychom zůstali při víně: Alexander musil z Indie ustoupit, zatímco Dionýsos panuje dosud jako bezejmenný Pán slavností. Víno změnilo Evropu silněji než meč. Ještě dnes má platnost jako médium kultických proměn (v eucharistii, pozn. K. V.)

Výměna nových jedů a opojení, i neřestí, horeček a nemocí, postrádá pevná data, kterými se vtisknou do paměti korunovace nebo rozhodná bitva. Zůstává to v temnu, ve spleti kořenů. Můžeme ony procesy tušit, ale nikoli změřit jejich rozsah nebo proniknout do hloubky.

Když Cortéz 1519 přistál v Mexiku, bylo to pro Evropany zahrnuto do oblasti historie, pro Aztéky do magického světového řádu. Tam je ještě sen silnější než bdělé vědomí, tušení poutá silněji než slovo. Při takových kontaktech se tká zrcadlová síť pohybů tam a zpět, které jsou chápány brzo jako loupež, brzo jako dar, a potom opět vina a odpykání – třeba v oběti: zde Montezuma, tam Maxmilián, oba mexičtí císařové. Pod povrchem se dávají a přijímají zárodky, obrazy, sny ve změně, které ničí kmeny a jiné oplodňují, ale jejichž působení se vymyká exaktnímu popisu a datování.

Ukázka z knihy Annäherungen. Drogen und Rausch (Přiblížení. Drogy a opojení) vydané v roce 1970, v níž se již bezmála pětasedmdesátiletý Jünger mj. věnuje – jako „Goethe atomového věku“ – podrobnému líčení vlastních zkušeností s jednotlivými látkami, jejich roztřídění dle geografického původu, včetně protokolů ze společných intoxikací s A. Hoffmannem, objevitelem LSD 25.

Výbor v podobě strojopisného samizdatu vyšel v Praze roku 1981 v překladu Jiřího Němce a Miroslava Petříčka, reedice v Praze 1999 (Tradice budoucnosti).

Autor: Oliver Pendleton

Laibach je světoznámá slovinská hudební skupina založená v roce 1980 v komunistické Jugoslávii. Ačkoli se jejich tvorba často klasifikuje jako „industrial“, nereflektuje to plně jejich hudební a koncepční mnohost. Tvorba se pohybuje na široké škále coverů od Beatles (album Let it Be) (1) přes heavy-metalové vlivy (album Jesus Christ Superstar) (2), čisté techno na desce NATO (3), která je alegoricky namířena proti západnímu imperialismu na Balkáně, až k dvěma zatím posledním nahrávkám, které budou předmětem tohoto textu. Jde o Volk, album zaměřené na národní tradice a Kunst der Fuge, elektronickou realizaci „Umění Fugy“ od J.S. Bacha.

Laibach je německý výraz pro slovinské hlavní město Lublaň. Název se poprvé objevil ve dvanáctém století a stal se „oficiálním“ poté, co císař Rudolf Habsburský město v roce 1278 dobyl. Německý název zůstal až do pádu Habsburské a posléze Rakousko-Uherské monarchie v roce 1918. Znovu se objevilo mezi lety 1943-1945 během okupace Slovinska nacistickým Německem. Německé okupanty podporoval nemalý počet slovinských kolaborantů, kteří byli motivováni jednak slovinským nacionalismem, antikomunismem a pro-německými resentimenty. Po válce byly tisíce zdejších nacistických pomahačů povražděny komunisty, kteří název promptně „Laibach“ zakázali. Je jasné, že počátky kapely byly především politické…

Flirtování s nacionalismem a totalitní estetikou však nekončí u jména. Dokonce i plakáty a booklety Laibachu jsou často na první pohled nápadné různými národně-socialistickými propagandistickými symboly.

Na videu k songu „Das Spiel ist Aus“ (Hra je u konce) je vidět, jak členové kapely chodí v nacistických uniformách po hollywoodském supermarketu a za přihlížení šokovaných lidí (4) nakupují. To je opravdu vtipné. Vraťme se ale k historii. Poté, co jugoslávská vláda kapelu za užívání slova Laibach zakázala, převzali jednoduché znamení: kříž s rameny stočenými do ozubeného kola. Je to snad ironické srovnání křesťanských a komunistických motivů? Je kříž míněn jako spodobnění svastiky? Kdoví. Spousta textů od Laibach je taktéž nahrána v němčině, ačkoli přibližně stejný počet v angličtině. To u takto nekonformní kapely tvoří snad jediný ústupek mezinárodní pop-kultuře.

Avšak Laibach nemůže být jednoduše nařčen z nostalgické přilnavosti k německému nacionálnímu socialismu. Ve věci totalitní symboliky jde jenom o nahodilé spojitosti. Také je evidentní, že Laibach do své tvorby zahrnuje i reminiscence ostatních evropských národních tradic. Například zpěvák Martin Fras se při koncertech rád ukazuje v pokrývce hlavy, která jej připodobňuje ke slavnému portrétu z vídeňské galerie „Vlad Napichovač“ (celým jménem Vlad III. Dracula (1431 — 1476) řečený též Naražeč na kůl resp. Napichovač /rumunsky Ţepeş/ pozn.překl.), což byl valašský kníže, který vzdoroval turecké expanzi a německému vlivu. Také album NATO z roku 1994 otevřeně útočí na a odmítá americký a západní imperialismus v zájmu „východního národa“, což lze chápat patrně jako „hranici“ východoevropských nacionalismů. Ve světle známých událostí v Srbsku a Kosovu se album ukázalo jako prorocké.

V roce 1994 přidal Laibach další kus do pomyslné mozaiky nacionalistického zápalu, když vytvořil vlastní virtuální národ, „Neue Slowenische Kunst“, jinak kulturní spolek, který usiluje o vzájemný kulturní dialog mezi Slovinskem a Německem. NSK bylo založeno jako umělecký kolektiv věnující se hudbě, malířství, kinematografii, grafice, divadlu a mající vlastní „teoretické divize“. Vydává také například vlastní známky a zajišťuje zahraniční exhibice, jako by šlo o diplomatické záležitosti.

S vypůjčením výroku Sávitri Dévi můžeme konstatovat, že členové Laibach jsou „nacionalisty všech národů“. Album Volk tuto tezi jistě potvrzuje. Jeho 14 songů představuje interpretace a transformace národních hymen třinácti (nepočítáme-li hymnu NSK, pozn. překl.) států, jejichž fragmenty jejichž melodií jsou spolu s novými slovy vloženy do zcela nových kompozic, často navíc s přidaným textem, čímž se vytváří zcela nové pojetí.

Úvodní skladba, Germania, je (ostatně, jak jinak) je postavena na bázi písně „Deutschland über Alles“, tedy skladby, jejímž autorem je Josef Haydn. Smysl hesla „Německo nade všechno“ je pro Němce příznačný. Německo by mělo mít v srdcích Němců přednost před ostatními státy a národy. Může v tom být jistá symbolika (pozn. překl.), Německo nade všechno neplatí pro ne-Němce, nicméně fakt, že je skladba, věnovaná Německu, na prvním místě celé desky, může znamenat, že pro členy Laibach Německo na prvním místě je.

Text písně „Germania“ se ptá, jestli bude v budoucnosti nadále znít „Německo nade všechno“ a co bude v budoucnosti znamenat samotné Německo. Posuďte sami: „V časech neštěstí/ v časech nedůvěry/ bude tato melodie stále znít/ od generace ke generaci/ od současnosti směrem k minulosti,/ se bude tato píseň šířit dál více než kdy jindy/ nacházíme v čase nedůvěry?“ Tato otázka je pikantní, dnešní Němci totiž ví, že vyjádření jakékoli nostalgie po Třetí říši (což je zatím poslední období, kdy Němci nadřadili Německo všemu ostatnímu) je trestné.

Třetí říše, válka a okupace vzájemně tvoří historický úpadek, z něhož musí Němci najít své vykoupení: „Po nepopsatelném utrpení/poté, co jsi spadlo jako padlý anděl/ jdi a najdi znovu svůj klid a mír/vrať se domů a zmocni se své půdy.“ Z traumatu se dá odvodit kolektivní zapomnění: „Žádná porážka, žádné vítězství, žádná hanba ani vlast nikdy více…“ Všechny jsou nahrazeny „pouze jednotou, spravedlností a svobodou pro všechny.“ Tohle vnímám jako vnitřní význam univerzalistického kréda, které chce vymazat Německo z duší Němců – jako předehru k vymazání Německa ze světa zcela. Slova Laibachu uzavírá věta „Nebudou zde vzpomínky/žádný domov.“ Poněkud teatrální, ale pochopil jsem to, jako že pokud Německo bude roztrháno, tak zanikne. Je to „lekce, ze které ze máte učit/dnes i v budoucnu/Myslíš, že to zvládneš, Německo?

Druhá skladba, Amerika, je jako jediná inspirována industrialovým hlukem. Alespoň jím píseň začíná. Následuje melodie americké hymny v kombinaci s předčítáním preambule americké Ústavy a tato koláž je doplněna houkajícími sirénami, fanatickou deklamací televizních kazatelů a přidanými texty obžaloby amerického mesiášského vnímání sebe sama.

Pokud zde na desce Volk představuje Třetí říše model etno-nacionalismu, Spojené státy jsou naproti tomu modelem anti-nacionalismu. Amerika je od počátku svého zrodu spojena s krizí identity. Původní obyvatelstvo, kulturně a geneticky evropské, vytvořilo zcela nový národ s vlastním a jednotným národním uvědoměním.

Americký národ však nikdy neměl pevné kořeny a ideologickou fixaci. To byla úrodná půda pro abstraktní, univerzalistickou, kvazináboženkou koncepci identity, která se stala díky imigrací a čím dál více heterogennějšímu charakteru Ameriky a narůstajícímu počtu neasimilované populace nejpevnějším pojetím americké identity. Amerika již není o lidech, ale pouze o systému – technokratická, kapitalistická plutokracie ve válce s vlastním zakladatelským mýtem. Díky tomu je Amerika historicky netolerantní ke kulturním odlišnostem, kromě vlastní pop-kultury a ke každému vnímání dokonalosti, vyjma vlastního požitkářského hédonismu.

Tento triumf „univerzálního homogenního státu“ je to, co Francis Fukuyama předpověděl ve svém díle Konec historie a poslední člověk. Historie končí, když Amerika ukončí své misie v okolním světě. Ve skutečnosti nejde o civilizační mise, ale o barbarizaci, šířenou pod pláštíkem demokracie a politické emancipace. Laibach se ptá „Ó země svobody a domove statečnosti/ jsi nebem na zemi,/ nebo hlubokou depresí?“ Odpověď je dvojí, ale pro mnohé toto nebe liberální demokracie představuje hřbitov národů, kultur a myšlenek. Amerika je „koncem historie,/ koncem času/ koncem rodiny/ koncem zločinu.“ V souladu s tím Laibach v tomto následujícím ironickém hymnu napadá americkou tendenci sakralizace politiky:

Chvalte Pána
A ducha svatého
Aby nás zachránil od vaší svobody
Míru, spravedlnosti…
Od arogance, od pýchy
Od násilí, od masovosti
Od vašeho zoufání
Velké deprese,
Satanských veršů náboženských pověr,
Od nadbytku

Listiny práv, volných možností
Svobodné vůle a neporušenosti jedince
Sebevědomí a beznaděje
Vaší fanatické víry v boha a náboženského ohně

Třetí skladba jménem Anglia, je inspirována britskou hymnou „Bůh ochraňuj královnu“. Spojené státy představují mocnou pevnost univerzalistického státu, ale Spojené království je startovním polem amerických leteckých sil, rozsévajících smrt po Evropě a předním Východě.

Je zajímavé, že se zde snoubí globální velikášské vize s britským nacionalismem a post-imperiálním resentimentem. Koneckonců o podobný příklad jde i v případě USA a Izraele. Text je potom jasný: „Stále si myslíte, že ovládáte svět/ používáte všechny své triky, abyste budili dojem jinak zašlé slávy, /rozprašte své nepřátele/zmařte jejich úsilí,/tak můžete věřit tomu, že vládnete světu…Stále si myslíte, že jste něco víc,/a všechny ostatní národy vám podřízeny,/ zarazili jste každé pohoršení,/ rozprášili skotské povstání/ jste stále velcí!“ Naneštěstí, britský nacionalismus, stejně jako americký, vede k destrukci vlastních lidí. Proto si Laibach na závěr neodpouští vlastní přídavek a přetváří „Bůh ochraňuj královnu“ na „Bůh ochraňuj vás všechny“.

Vykresluje-li Laibach národně-socialistické Německo jako minulost nacionalismu, čtvrtá skladba se věnuje jeho budoucnosti. A to v Rusku. Navíc se zdá, že kapela poněkud sdílí překvapivou fúzi ruského nacionalismu s komunismem, dnes tak oblíbenou u mnoha ruských národovců. Song „Rossiya“ kombinuje komunistickou internacionálu se současnou ruskou státní hymnou, která má základy v sovětské hymně z roku 1944. Ačkoli současné Rusko odstranilo frází „neporazitelný svaz“, Laibach ji potichu restauroval a hovoří o „nezlomném svazu bratrských států, spojených navždy ve Velké Rusi.“

Po pádu komunismu a integraci Ruska do globálního kapitalistického prostoru Rusové zjistili, že komunismus alespoň nechtěl rozprodat národní bohatství do rukou mezinárodních spekulantů a bankéřských zlodějů z New Yorku, Londýna a Tel Avivu. Komunismus, stejně jako nacionalismus, obsahuje kolektivistického ducha. A sovětský komunismus v praxi byl nacionalistický. Z tohoto pohledu je přechod od národního komunismu k mezinárodnímu kapitalismu spatřován jako krok špatným směrem. Rusové byl přechodem k dravému kapitalismu dočasně odsouzeni k zimě, hladu a beznaději. Objevil se tak nový význam slov z Internacionály: „Znovu povstaňte, vězňové hladovění,/povstaňte, zatracení na zemi.“ (všichni máme na paměti verzi „Již vzhůru psanci této země, již vzhůru všichni jež hlad zhnět!“ – pozn. překl.) K tomu Laibach přidává: „dejte se znovu dohromady,/ učiňte nás svobodnými,/svět se v jádru mění!“

Ale co dekády komunistických vražd, teororu a desítek milionů mrtvých? Vypadá to, jakoby taková hravá muzika vše opomíjela, či minimalizovala. Možná ale všechno vidí asimilováno nelítostným prostředím, mongolskými hordami a krutými autokraty, což všechno ve své kombinaci učinilo Rusy nejodolnějším národem Evropy. Laibach otevírá jednu sloku inspirací takovým nadšením, které je důkazem mrazivého ruského charakteru: „spojeni navždy rozlehlou, nekonečnou stepí,/stvořeni vzdorem nešťastného druhu,/ kde paprsky slunce svobody/ jsou zmrazeny v ledu,/ navždy spojeni Velkou Rusí.“ Ironickou pravdou zůstává, že liberální demokracie a konzumní společnost, představovaly na počátku 90. let pro ruský národ a ruský charakter daleko větší hrozbu, než kdy představoval komunismus.

Spojení mezi komunismem a slovanským nacionalismem je dále zdůrazněno ve 12. skladbě „Slovania“ („Slovenia“) (5), která je postavena na hymně „Hej slované“, neoficiální panslavistické hymně, která se později stala hymnou titovské Jugoslávie. Hlavní poslání této skladby tkví v její dedikaci Slovanům jako celku (ne na všechny Slovany, stejně jako na všechny národy alespoň Evropy obecně zbylo na desce Volk místo, poz. překl.): „Tato slova jsou pro ty, kdo zemřeli/ tato slova pro ty, kdo zůstali./ Tato slova jsou pro tebe, Polsko,/ a tyto pro můj domov.“ Další věnování věnování jsou „duším našich otců,“ „slávě našich synů,“ „síle přízraku“ (je tím snad míněn komunismus?), „Svaté Alianci“ (aliance mezi carským Ruskem, Habsburskou říší a Pruským královstvím, vybudovaná proti myšlenkám Velké francouzské revoluce), „milovníkům“, „válečníkům,“ a „všem komunistům.“ Poslední sloka je tajemná, ale míří na moderní, prorusky orientovaný panslavismus: „Pryč z feudální temnoty,/pryč z neznáma/ stojíme sami v historii,/tváří ke svatému východu.“ Odkazy na komunismus a svatou alianci ukazují, že duch panslavismu je kolektivistický, protiliberální, křesťanský a především stále živý.

V pořadí třináctá skladba, „Vaticanae“, je vkusným éterickým aranžmá papežské hymny, která odkazuje na slovinský pro-západní katolicismus, který je stejně jako východně orientovaný pan-slavismus, důležitým a společným znakem národní identity Slovinců. (6) Skladba č. 14, „NSK“ je hymnou smyšleného laibachovského státu Neue Slowenische Kunst. Přes pochod znějící tak nějak jak z poškrábaného vinylu někdy ze čtyřicátých let zní Winston Churchill. Ve svém známém projevu hovoří o tom, jak „budeme bojovat na plážích…“, čili jde slavný projev ze 4. června 1940. Ve světle písně „Anglia“ jde o dokonalou a delikátní ironii.

Skladby 5 až 7 jsou věnovány Francii („Francia“), Itálii („Italia“) a Španělsku („Espaňa“). „Francia je postavena na písni „La Marseillaisa“, avšak fráze „děti vlasti“ je zde míněna nikoli proti francouzským monarchistům, ale proti „cizím hordám“ afrických přistěhovalců, přeměňujících Francii na africko-muslimský stát rozkládající se od Konga po Calais. „Italia“ je na Volku nejpřímočařejší a nejkrásnější adaptací národní hymny vůbec. Navíc ještě přidává dva tajemné a zlomyslné verše, popisující Itálii jako „otroka Říma“ a ptá se Itálie, zda by zemřela za svou svobodu, nebo zda zapomněla na svoji minulost a svá pouta. „Espaňa“ je melodická, pochodová a triumfální směs španělské hymny Královský pochod, která je ve skutečnosti beze slov a slok ze „Synů Riega“, republikánské hymny, která byla zakázána frankistickým režimem.
Je těžké přijmout odkaz Republikánů, kteří neměli mnoho co dočinění se zdravým španělským nacionalismem, avšak „El Himno de Riego“ je opravdu strhujícím voláním do boje. Laibach má podobné podvrhy ve zvyku, píseň samotná ale opravdu nemá nic společného s komunismem, namísto toho se dovolává maskulinní a heroické kultury křesťanského Španělska a jeho tradice: „Jesus El Toreador!“, „Jesus El Conquistador!“

Skladby 8 až 11 jsou zaměřeny na neevropské národy. Osmá píseň, „Yisra´el“ (Izrael) je ironickým mixem izraelské národní hymny „Hatikvah“ (Naděje) s pochodovou palestinskou hymnou „Biladi“ („Má vlast“). Devátá, „Türkiye“ (Turecko) je postavena na tureckém hymnu „İstiklâl Marşı“ (Pochod nezávislosti). Desítka, „Zhoughuá“ (Čína) mísí „Internacionálu“ s čínskou hymnou „Yìyǒngjūn Jìnxíngqǔ“ (Pochod dobrovolníků). Dobré je si uvědomit, že pro Čínu je taktéž typická fúze komunismu s nacionalismem. Vskutku chytlavá a nádherná je jedenáctka „Nippon“ (Japonsko), která je prozměnu založena na písní „Kimi ga Yo“ (Můžeš vládnout navěky).

Pokud jste se s Laibachem ještě blížeji nesetkali, Volk je pro vás absolutní nutností. Z muzikálního hlediska jde o nejmelodičtější a nejvíce posluchači přístupnou nahrávku z jejich dílny. Co se týče koncepce alba, zájmem kapely je myšlenková provokace plná humoru a uštěpačné ironie (ovšem pouze na účet svých nepřátel).

Jejich zatím poslední počin (aktuálně je posledním Volkswagner – pozn. překl.), Kunst der Fuge, neboli „Umění fugy“ je elektronickou realizací Bachovy poslední, nedokončené práce. Jedná se o opravdu lahůdkovou záležitost, která je pro mnohé překvapivá. Ve skutečnosti už dřívější práce Laibachu demonstrovaly širokou znalost klasické hudby, zahrnující i barokní kontrapunkt – předtím kupříkladu ve využití zajímavého efektu, když se zkombinovalo monotónní kolosální techno s bass-liniemi na desce NATO v předělávce hitu „Final Countdown“ legendární švédské glam-metalové kapely Europe.

Klasičtí puristé by samozřejmě bez předchozího poslechu mohli takový elektronický výtvor šmahem odmítnout. Ale Bach nenapsal Umění Fugy pro jeden jediný nástroj. A pro ty, kdo slyšeli Bachovu „Fugu“ kupříkladu v podání Waltra Wendy Carlose, ví, že syntetizéry jsou koneckonců také originální nástroje. Osobně jsem slyšel celou řadu předělávek Umění fugy v rozličných aranžmá – klavír, varhany, v podání smyčcového kvartetu, komorního orchestru – a Laibach je vedle nich vskutku čestnou a opravdu objevnou interpretaci. Jádro je velmi vážné, skoro až spirituální. Bach psal čistě až do své smrti, psal platonickou „Gedankenmusic“ a elektronická realizace „Fugy“ od Laibach se svou precizností a nadlidskostí – nebo snad chladnou mezihvězdnou rozsáhlostí, přivádí posluchače na samu hranu věčnosti.

Je Laibach se svou filosofií křesťanských válečníků mystický a militantní jako byli například Templáři a Němečtí rytíři? Závěrečná slova ze skladby „Das Spiel ist Aus“ (Hra je u konce) bez pochyby pohlíží na bytí evropského člověka z pohledu věčnosti:

What has risen must pass away.
What has passed must rise again!
We are the Devil, and we are God. (7)
We are timeless. And you are dead!
Out! The game is up!

———————————-

1) Laibach, Let it Be (London: Mute Records, 1988).

2) Laibach, Jesus Christ Superstars (London: Mute Records, 1996).

3) Laibach, NATO (London: Mute Records, 1994).

4) Video “Das Spielt ist Aus” je dostupné na DVD Laibach – Videos (Mute DVD, 2004), hudební verze jsou dostupné na deskách Anthems (London: Mute rec, 2004) a původně na WAT (London: Mute rec, 2003).

5) Podobná spojitost se objevuje ve skladbě “National Reservation”, na antizápadnickém a antiimperialistickém CD “NATO”. Předělávka “Indian Reservation” od Paula Revera a The Raiders z roku 1971. “National Reservation” nahrazuje slovo “Cherokee” slovem “východní”, zatímco zbytek songu nechává nepozměněnm přičemž větu “oblékneme si kravaty a košile, ale zůstáváme stále rudými muži” nelze chápat jinak, než jako výsměch současným západním neokonzervativcům, kteří vyměnili šíření komunismu za šíření západního modelu života.

6) To souvisí s jedním z vedlejších projektů členů Laibach – “300,000 Verschiedene Krawalle” (300 tisíc různých druhů hluku) , kde je na zadním obalu desky vykreslen tehdejší papež Jan Pavel II. jako Vlad Ţepeş (vyobrazen je na základě podoby Drakuly z filmu Francise Forda Coppoly z roku 1992). Na samotné desce je hlas Jana Pavla II. s hlasem Zarathustry ze známé kompozice Richarda Strausse. Deska evokuje a oslavuje heroickou dobu křesťanství, nikoli jeho současný úpadek, kdy křesťanství vlastním nepřátelům otevírá brány.

7) Jedná se pochopitelně nikoli o ortodoxní křesťanství, nýbrž o pohanskou gnózi.

——-

Zdroj : The Occidental Quarterly

Je těžké jej plně popsat v jednom článku, jde o osobnost natolik multifunkční, kontroverzní a členitou, že výčet jeho aktivit (členství v bizarním společenství The Partridge Family Temple, spoluzaložení kontroverzního [příliš slabé slovo] uměleckého hnutí UNPOP Art nebo příspívání do úžasného časopisu Modern Drunkard Magazine [Moderní opilec]), provokací (pokus o zaslání Betty Fordové, manželce amerického prezidenta Geralda Forda, ovčí hlavu staženou z kůže na stříbrném podnose, společné foto s Bobem Heickem z American Front, kde v uniformě AF pózuje s nožem, nebo koncert 8.8.1988 v sanfranciském divadle Strand a mnoho dalších), obskurit (spoluzaložení havajského (Tiki) baru v Denveru, včetně propůjčení svého jména – Tiki Boyd’s) a ještě zvláštnějších známých (Anton LaVey, Charles Manson, Bob Larson, Adam Parfrey, Nicholas Schreck, Douglas Pearce, Michael Moynihan, Albin Julius…) by zabral článků minimálně několik. Jako úvod do jeho “díla” tedy přijměte recenzi z pera Olivera Pendletona na knihu sebraných esejů, která vyšla v loňském roce u vydavatelství Creation Books pod názvem Standing in Two Circles: The Collected Works of Boyd Rice, uveřejněné v americkém magazínu The Occidental Quarterly Online 30. dubna 2009.

Boyd Rice je pozoruhodná osobnost. Je skladatelem, básníkem, umělcem, spisovatelem, fotografem, režisérem, hercem a samoukem-badatelem jak v oblasti pop kultury, tak i západního esoterismu, obzvláště tradice Grálu. Svádí to nazývat popkulturním fenoménem i samotného Riceho, ale on nebyl nikdy všeobecně oblíbený. Pro jeho všestrannost ho může někdo nazvat renesančním mužem, ale ani tento termín není odpovídající. Renesance bylo období znovuzrození západní civilizace, zatímco Boyd Rice je umělec jejího zániku.

Ačkoli se mi jeho hudba velice líbí musím uznat, že Rice je umělec pouze v tom nejvolnějším a nejdekadentnějším měřítku. Nemá viditelně hudební průpravu, jeho alba se skládají zejména z elektronických zvuků a zvukových koláží nebo jemné, minimalistické lounge music překryté Riceho podivnou, strnulou recitací básní nebo prózy (nakonec, neumí ani zpívat). Jeho fotografie a další vizuální umělecká díla jsou také kolážovité, některé připomínající sexuální fetišismus, většina však nepřipomíná vůbec nic.

Přesto je Boyd Rice rozporuplný, nehledě na jeho dekadentní milieu, životní styl a uměleckou tvorbu, přijal a obhajoval řadu heretických názorů a pozitivních hodnot. Četl Nietzscheho, Spenglera a Junga, a také méně etablované kritiky modernity, jako např. Gabriele d’Annunzia, Ragnara Redbearda (literární pseudonym pro přesvědčivého obhájce sociálního darwinismu z 19. století), Charlese Forta, markýza de Sade a Savitri Devi. Odmítl rovnostářství a progresivismus a nadšeně přijal takové nepopulární zásady jako sociální darwinismus nebo eugeniku. Stal se (mírně řečeno) otevřeně rasistickým a sexistickým a začal se hluboce zajímat o italský fašismus, rumunskou Železnou gardu a německý nacionální socialismus.

Rice začal vystupovat v černé polovojenské uniformě ozdobené runou wolfsangel (tzv. vlčí hák) a spolupracovat s umělci s podobnými zájmy, jako například Douglas Pearce z Death in June a Albin Julius z Der Blutharsch. Nicméně není evidentně antisemitsky zaměřen, vzhledem k jeho přátelství a spolupráci s Židy, polovičními Židy a údajnými Židy jako například Antonem La Veyem (zakladatel Church of Satan), Danielem Millerem (zakladatelem Mute Records) a Adamem Parfreym (zakladatelem Feral House Publishing).

Rice není sám mezi dekadentními umělci a mysliteli. Po pravdě řečeno jsou zde dva druhy dekadence – dekadence levicová a a pravicová. Dekadence levice je jako když by nemocný člověk chtěl zmírnit bolest zlikvidováním všech hygienických pravidel. To je zdrojem všech forem nihilismu: literárního a uměleckého, morálního a politického. Nietzsche jich znal bezpočet. Dekadence pravice je, když se nemocný člověk snaží přežít a idealizuje zdraví a krásu. V této kategorii nalezneme malíře jako Gustave Moreaua, Franz von Stucka nebo prerafaelity; spisovatele Rousseaua, Nietzscheho, Wildea, Lawrence, Pounda a d’Annunzia; skladatele Wagnera a Richarda Strausse; a mnoho stoupenců politických hnutí jako byl fašismus nebo nacionální socialismus.

K popsání takových umělců není nutný kriticismus jejich charakterů per se. Umělci jsou více citliví na okolí, které je obklopuje, než většina lidí. Dekadentní umělci se stali dekadentními protože žili v dekadentních dobách. Dekadence pravice je tedy spojena s kritikou modernity. Jelikož tito umělcí ví, že nejsou imunní ke zkaženosti jejich doby, idealizují zdravější, archaické společnosti – pohanskou antiku nebo vrcholný středověk – a doufají, nebo dokonce na tom pracují, v jejich návrat.

Riceho příklon k pravici byl evidentně upřímný. Zcela jistě to neudělal, aby se stal bohatým a slavným. Ztratil mnoho přátel, spojenců a příležitostí – ačkoli se nové a lepší eventuálně objevily – a nakonec skončil tak, že opustil represivně “tolerantní” San Francisco a vyměnil ho za relativní anonymitu Denveru. Nadto Rice se nikdy neztrapňoval nějakými omluvami, vysvětleními nebo odvoláními. Ale nejlepším důkazem jeho upřímnosti je jeho dílo samo. Bohaté na humor a ironii – například vkládáním textů od Junga, Savitri Devi, Mistra Eckharta, de Gobineaua a de Sadeho do lounge music – avšak nikdy na úkor jeho přesvědčení.

Jako esejista, jeho tvorba je vždy zábavná a často celkem pronikavá. Naneštěstí, většina jeho tvorby se původně objevila v nízkonákladových “undergroundových” časopisech a novinách, které je dnes těžké a finančně nákladné vypátrat. Tudíž editor Brian M. Clark prokázal sebráním většiny Riceových esejů (včetně některých dříve nepublikovaných) do jednoho svazku, velkou službu všem, kteří se o Boyda Rice zajímají. Standing in Two Circles neobsahuje Riceho knihu The Vessel of God, věnující se tématice Grálu, ani s ní souvisejících článků, až na dvě lákavé ukázky, ale je v ní většina jeho esejů, kompletní texty k jeho skladbám a mnoho fotek. Pokud jste fanouškem Boyda Rice, tak už pravděpodobně tuto knihu máte. A pokud fanouškem nejste, přečtěte si ji a možná se jím stanete.

Standing in Two Circles je řazena chronologicky, ale ja dávám přednost čtení podle tématického rozdělení.

Riceho politické názory mohou být vysledovány z jeho článků “The Warrior Ethic” (Válečníkova etika) a “Nature’s Eternal Fascism” (Věčný fašismus přírody). Rice věří v “zákon přírody” v morálce a politice. Narozdíl od Lockeho, když se Rice dívá do přírody, nevidí žádný podklad pro rovnostářské liberální ideje, jako přirozených práv. Namísto toho vidí přírodu s “krvavými zuby a drápy”. V přírodě si nejsou žádná stvoření rovna, a všechna se to snaží dokázat, bojujíc násilně o přežití a nadřazenost. Pročež je přirozený politický řád nesmlouvavě hierarchický a válečný: aristokracie nebo fašismus, nikoli demokracie nebo socialismus. Riceho názory na historický fašismus mohou být zjištěny z jeho článků “Dystopia”, “Savitri Devi” a “They Stole Mussolini’s Brain” (deník psaný zábavnou formou z hudební tour/pouti po místech spojených s fašismem a nacionálním socialismem). Vypadá to, že Rice neobdivuje fašismus a nacionální socialismus jen jako ideologie, které jsou v souladu s “věčným fašismem přírody”, ale také jako estetický fenomén.

V “Dystopia” Rice tvrdí, že moderní rovnostářství a progresivismus, ač se snaží seč můžou, nemohou zničit zákony přírody. Oboje, rovnostářství i progresivismus vedou ke zničení rasy: nejlepšími se stávají hloupější a slabší a nejhorší se stávají ještě početnějšími. Taková společnost nakonec zlikviduje sama sebe a je nahrazena společností mladší, zdravější, více vitálnější a “primitivnější”.

Rice spekuluje o tom, že rovnostářství a progresivismus mohou být prostě způsobem přírody jak skončit se starou civilizací, aby uvolnila místo pro civilizaci novou. Zde můžeme vypozorovat vliv Spenglerovy knihy Der Untergang des Abendlandes (Zánik Západu), s jeho ideou civilizací jako celků, které prochází procesy rozvoje a úpadku a knihy Savitri Devi The Lightning and the Sun (Blesk a slunce), s její interpretací tradicionalistické doktríny, že historie se pohybuje v cyklech, začínající Zlatým věkem a sestupující do věku Temného (Kali-juga). Riceho hlavní kritika fašismu a nacionálního socialismu spočívá v tom, že [tyto doktríny] byly marné od doby, co se pokoušely obnovit společnost doby Zlatého věku v bahně Kali-jugy. Přišly buď moc pozdě, anebo příliš brzo.

Vzhledem k tomu, že obnova Zlatého věku je nemožná, radí Rice těm, kteří jsou odsouzeni žít během Kali-jugy, aby se toto období naučili mít rádi, aby se “zastavili a ucítili neurózu”, aby se dívali na noční zprávy jak na “sitcom o konci moderního světa” a aby se mu smáli (str. 145). Článek “Passive Activism: Yellow Ribbons & Other Red Herrings” (Pasivní aktivismus: Žluté stužky a další falešné stopy) nám ukazuje jak – zesměšňováním “stužkových kampaní”, nálepek na autech, televizních reklam nevýdělečných organizací, výchovných billboardů a dalších nesnesitelných projevů liberální nadutosti. A skutečně, většina knihy může být čtena jako manuál pro pochopení a užívání života v období Kali-jugy.

Nicméně Rice není ateistický naturalista. Namísto toho je panteista: ztotožňuje přírodu s Bohem. Avšak příroda není Bůh jako protiklad k “ďáblovi”, ale celek, který stejně tak zahrnuje i jeho opak. Rice označuje svého boha “Abraxas”, podle starověkého gnostického božstva, které reprezentuje Dobro i Zlo, v jedné entitě uctívané božstvo i obávaného démona. Rice rovněž používá symboliku runy eiwaz, která obsahuje a vyrovnává protiklady života a smrti, a lotrinského kříže, s dvěma horizontálními trámky, které mají symbolizovat ruce Krista a ruce ďábla. Riceho krátká úvaha “The Persistence of Memory” (Přetrvávání paměti) pojednává o mysticismu krve, který spojuje jeho religiózní názory s jeho fascinací genealogií: “Hledání Grálu (rodokmen člověka) je hledáním návratu ke zdroji. Je to pátrání po znovusjednocení části s celkem, potomka s předkem, temporálního s primordiálním…” (str. 157).

Riceho panteismus je ve skutečnosti forma přitakání světu z celého srdce. Zbožněním celku Rice zbožňuje Zlo stejně jako Dobro. Zbožnění Zla z něj neučiní Dobro, ale nicméně mu říká “ano”. Rice nazývá jeho nedualistický panteismus “monismem”. Čerpá pro něj svoji inspiraci ze západních zdrojů (např. Hérakleitos nebo Ernst Haeckel), je však také i konzistentní s hinduistickou tradicí, která uctívá Zlo stejně jako Dobro, destrukci stejně jako stvoření, chaos stejně jako řád.

Ve šťastných dobách jsou pozitivní aspekty v celku dominantní a negativní jsou skryty. Duchovní cesty tedy kladou důraz na Dobro a vylučují Zlo. To je nazýváno “Cestou pravé ruky”, pravá je tradičním symbolem pozitivního. V období Kali-jugy jsou dominantními negativní aspekty celku a ty pozitivní jsou skryty. Proto je v Kali-juze typické přijímat ty věci, které jsou v lepších dobách zakázány a přeměňovat je ve zdroje duchovnosti. Toto je nazýváno “Cestou levé ruky”, levá je tradičním symbolem pro negativitu.

Člověk může mít podezření, že “Cesta levé ruky” je jen výmluva pro lidi, kteří toho ví víc a kteří by mohli pracovat na lepším světě, aby to mohli vzdát a libovali si v dekadenci, ale tato teorie pomáhá smířit Riceho “vážnou” stranu s jinak nepochopitelným souborem zájmů o frivolní pop kulturu, o kterých pojednává v dalších esejích: Mondo filmy, mýdlové opery, Tiki dekor, nahrávky zpívajících herců, Country Club Village Lawrence Welka, Martin Denny a ostatní producenti “cool lifestyle” hudby, pijácká kultura, “Op Art, Pop Art, Warhol… glamour, formalismus, futurismus a zábava” (str. 185). Poslední esej “Toward the Plastic: The New Alchemy” (Směrem k plastu: Nová alchymie), manifest, jehož spoluautorkou je Giddle Partridge, obhajuje tyto zájmy před zarytými obhájci “zpět k přírodě”, tvrdíc že nic není více přírodního než plast, a pro plast má vyjádření, že je “tvořivým impulsem z nitra duše člověka… touhou po přetvoření reality; po nahrazení všedního místa místem nádhery, po vytváření “materiálně přítomné” zábavy, namísto pouhé abstrakce” (str. 185). Tato alchymická transmutace olova (nebo plastu) ve zlato může být brána jako symbolizace “Cesty levé ruky”.

Další dva eseje jsou memoáry Riceho přátelství s Antonem LaVeyem a Charlesem Mansonem. LaVeyovo “satanistické” náboženství nemělo nic společného s vzýváním ďábla, ale namísto toho šlo o ateistickou filosofii složenou ze sociálního darwinismu, Nietzscheho, Alesteira Crowleyho a Ayn Randové. Satanismus se pokouší o přehodnocení všech aspektů bytí “démonizovaných” křesťanstvím. Avšak Riceho portrét LaVeye nerozebírá společné ideje, jako spíše společné záliby a posedlosti: Tiny Tim, Ed Gein, brakové filmy, obskurní dívčí skupiny ze 60. let, kanadské žertíky atd.

Mansona vykresluje jako rozporuplnou osobnost. Je něco jako guru nebo šaman, člověk s výjimečným charisma a vhledem do lidské povahy a historie. Naneštěstí, Mansonovo duchovní šílenství má více pozemskou “škálu”, což je nejspíš způsobeno tím, že strávil většinu svého života za mřížemi. Manson nakonec skončil jako určitý “esoterický Hitlerista”: Zabili ho [Ježíše] poprvé na Golgotě. On se pak vrátil v třicátých letech do Německa a celý svět se spojil dohromady, aby ho zničil” (str. 99-100). Rovněž také sdílí Riceův metafyzický nondualismus, včetně jeho fascinace Abraxasem.

Riceův rasový realismus je zobrazen v článku “Hitler v Zimbabwe”, ohromně zábavný návrh na knihu o událostech na Temném kontinentu poté, co bílí odešli a nechali původní obyvatele bez dohledu dospělých. Riceho obhroublé názory na sex, tak jak jsou vyjádřeny v eseji “Revolt against Penis Envy” (Revolta proti závisti k penisu) jsou precizní reakcí, kterou byste mohli očekávat od sociálního darwinisty na hysterické feministické slogany jako “Každý sex je znásilnění.” Stejně tak nevábné jsou Riceho historky opileckých flámech, kanadských žertících, předčasné pohlavní vyspělosti a šmírování. Upřímně řečeno, u některých z těchto příběhů doufám, že má Rice jen scestnou představivost. Nikdo není dokonalý, ale Riceho upřímnost je nicméně znepokojující. Mělo by nás to však překvapovat, vzhledem k jeho názorům? Nakonec, Riceho ochota vyjevit jeho temná tajemství může být jen praktické a osobní uplatnění jeho přitakání světu. Tak jak řekl Manson, podle čehož je kniha nazvána: “Rice, říkám ti Abraxas, protože stojíš ve dvou kruzích současně” (str. 100).

Ti, kteří by chtěli vyzkoušet nahrávky Boyda Rice by měli začít se Scorpion Wind, jeho hudebně a filosoficky nejzajímavějším albem Heaven Sent, které by se dalo označit jako určitý druh fašistické lounge music. I starší lidé ho shledávají poslouchatelným. Dalším uvolněným albem je Boyd Rice and Friends – Music, Martinis, and Misanthropy (NER, 1990). Jako úvod do NON doporučuji album Might! (Mute, 1995), s texty z kmihy Ragnara Redbearda Might is Right zasazenými do noise music. Pokud chcete poznat NON z “jemnější” stránky, zkuste výběrové album Terra Incognita: Ambient Works (Mute, 2004).

Autor: Occidental Dandy

Hudební kultur-terorismus par excellence

Díl I., aneb co stojí za to si poslechnout. Toto je první příspěvek zbrusu nové rubriky, kterou bychom chtěli věnovat především vám, laskavým čtenářům a čas od času tak pomoci odpočinout od „náročných“ témat současnosti malým exkurzem do málo probádaných sfér kultury, umění a životního stylu. Vzorem se nám stala osobnost Oscara Wildea, britského bohéma, dekadentního spisovatele a především velkého dandye. Proč on a proč dandysmus?

Výraz „dandy“ obvykle označuje člověka, který rád šokuje své okolí, odmítá konvence, pohrdá pseudomorálkou a žije svobodně. Tato životní póza má co dočinění s voluntarismem, její počátek je pevně spjat s romantismem a není jí nic vzdálenějšího než rousseauovská myšlenka, že pěstěním se všechno kazí a nejlepší stav je ten původní, daný. Dandysmus v kultuře je také reakcí na ztrátu vkusu, odmítnutí konzumní chiméry, ne snahou nahradit konzumní hodnoty vlastními hodnotami, které se časem transformují v masové, ale kulturní elitářství a odmítnutí morálky stáda. Pojďme se tedy vydat po zapomenutých stezkách, popřípadě objevovat stezky zcela nové.

Co vůbec dnešní dandy poslouchá? To, co patrně nikdy neztratí na aktuálnosti je klasická hudba. Bachovy fugy, Mozart, Beethoven, Richard Wagner, ale také ruští autoři a samozřejmě neopomenutelná domácí scéna: J.J. Ryba, A. Dvořák, B. Smetana.

Dandysmu je ovšem cizí myšlenka ustrnutí a nevývoje. Proto reflektuje, že se vyvíjí i klasické a tradiční lidové kompozice a ve spojení s (post)moderními hudebními nástroji a přístupy vytváří zcela nové hudební struktury. To se dostáváme na velebohatou půdu nefolkové, neoklasicistní, ambientové a militárně industriální scény.

Neofolk, někdy nazývaný „temným“, nebo „apokalyptickým“ folkem, je zkrátka řečeno muzika, bohatě čerpající z kulturního dědictví Evropy. Skupiny, které je možné považovat za nejstarší a nejzaslouženější, jsou bezesporu Death in June, Current 93, Sol Invictus, popř. Fire and Ice. Neofolkoví interpreti často provokují, interpretují historická témata, ale z 90% zásadně bez přímého odkazu na jakoukoli politickou transfiguraci. Nezřídka se zde vyskytuje i „znovuobjevování“ dávné pohanské, antické minulosti a moudrosti (kapely Darkwood, Forseti, Allerseelen, Svarrogh), ale i esoterismus a nihilismus (Spiritual Front). Na druhou stranu existují i křesťanští interpreti (viz katolická kompilace Credo in Unum Deum).

Bavíme-li se o neoklasicistní a militárně industriální scéně, byl by kulturní maxizločin nezmínit Laibach. Laibach, představující pravděpodobně jednu z nejzásadnějších hudebních skupin v historii obecně, je vskutku jedinečným úkazem. Tato kapela je téměř vším: provokující, inspirující, pohoršující, naplňující, ale její členové mají především nekonečnou studnici nápadů. Namátkou zmiňme jejich skvělá alba Opus Dei, NATO, Sympathy for the Devil, taneční kus WAT, ale také desku Volk (inspirovanou státními hymnami národů světa), projekt Laibachkunstderfuge (výtečné znovupojetí fenoménu fugy J.S. Bacha) a také aktuální věc, která nese název Volkswagner.

Vaší pozornosti bych určitě doporučil také projekty H.E.R.R. (Holy Europe, Rome Reborn), německý Sagittarius (zejména skvělé zhudebnění novely „Na mramorových útesech“ od Ernsta Jüngera) a Seelenlicht – všechny bohatě čerpající z tradic romantismu 18. a 19. století. Rovněž nelze nedoporučit unikátní projekt Pantheon Legia Musica, který se deskou Per Aspera Ad Astra pokusil hudebně ztvárnit mystiku a atmosféru římského císařství a legií nebo izraelské „válečníky“ Kreuzer, stejně jako „pruské“ projekty Preussak, nebo Wappenbund.

Samotná militárně-industriální muzika má své kořeny v kapelách, čerpajících z „vojensko-průmyslového hluku“ kapel jako SPK, Einstürzende Neubauten a Throbbing Gristle. Nutno dodat, že industrial šel od doby svého vzniku rozličnými stezkami, od projektů, ispirujících řadu rockových kapel, přes techno, vražedný japonský noise, až po „martial“ scénu, provokující zejména politicky nekorektními narážkami a totalitní estetikou (Der Blutharsch, Derniere Volonte, Turbund Sturmwerk, A Challenge of Honour, Arditi, Triarii, Argentum, Von Thronstahl).

Toužíte-li po něčem rytmičtějším, popřípadě elektroničtějším, je tu pro vás například fenomenální Feindflug. Nicméně elektro a EBM scéna nabízí nepřeberné množství interpretů. Z řady stovek až tisíců (!) interpretů si jistě vybere každý – a je skutečně vybírat z čeho – od metalovějších Combichrist až po náročné záležitosti typu Hypnoskull a Wumpscut.

Pokud jde o metal, doporučil bych spíše než okázalé laveyovské satanistické pózy rozumnější a promyšlenější folk-, či pagan- metal. Opět i zde platí: méně je někdy více. Spousta metalových kapel se dnes ověšuje runami, svastikami, magickými symboly a pentagramy, avšak jejich smysl jim uniká, popřípadě uniká smysl leckterému posluchači. Na druhou stranu by bylo nefér používat tento pochybovačný tón vůči respektovaným stálicím (Burzum, Manowar) . V zásadě lze ale konstatovat, že hledáte-li určité posleství a ne pouze vykřičené bezduché pohrdání Ježíšem, je lepší hledat ve vodách kapel jako Theudho, Cruachan, Arkona, Equillibrium, Yggdrasill, Ancient Rites, Halgadom, Nordglanz, nebo Žrec (ČR).

Nemůžeme též opomenout “klasickou” rockovou scénu, ať jde o tzv. hudbu identity (Zetazeroalfa, Lions Pride), nebo různé “neinteresované” projekty, které se však věnují zajímavým tématům, jako je skandinávská minulost a kultura (Ultima Thule, Hel), německý středověk (In Extremo), tradici ruského válečnictví a militarismu (Ljube), post-moderní “postpunk” (Joy Division) a pro fajnšmekry tradiční psychobilly (Paris Violence, Misfits, Pitbull Farm, Madsin).

A nakonec, hledáte-li něco šíleného, naprostou avantgardu, totální provokaci a úděsně okrajové věci, nuže, sáhnětě po The Residents, Lustmord, Melek-Tha, Schloss Tegal, popř. po tvorbě Charlieho Mansona…

A na závěr pár ochutnávek:

[youtube:http://www.youtube.com/watch?v=zncsRgeAUzE 285 234]

[youtube:http://www.youtube.com/watch?v=BaP1wDvkA6E 285 234]

[youtube: http://www.youtube.com/watch?v=q7gGtmM-Z-o 285 234]

[youtube:http://www.youtube.com/watch?v=gv849-WSTlw&feature=related 285 234]

[youtube:http://www.youtube.com/watch?v=-nyD4ik_Joo 285 234]

[youtube:http://www.youtube.com/watch?v=U0_t8aES3Cc&feature=PlayList&p=23432569095C2F16&playnext=1&playnext_from=PL&index=13 285 234]

[youtube:http://www.youtube.com/watch?v=XDlUoChf32U 285 234]

[youtube:http://www.youtube.com/watch?v=eoEdiNZJHe8&feature=related 285 234]

[youtube:http://www.youtube.com/watch?v=5_7VYWuZuV8 285 234]