Délský potápěč

Autor: Milan Nakonečný

Zásadním problémem demokracie je, že příliš mnoho blbců volí příliš mnoho gaunerů. To neznamená opovrhování národem, který má skvělou historii a patří k nejvzdělanějším a nejnadanějším národům světa. Národem, který se dokázal, zůstaneme-li jen u jeho nedávné historie, pozvednout ke slavné legionářské epopeji, jít do zbraně proti nesmírné přesile a bez přátel v září 1938, účastnit se hrdinného boje proti nacismu (naše zahraniční vojsko), který se odhodlal ke statečné manifestaci k výročí republiky v říjnu 1939, který v květnu 1945 hrdinně povstal proti německým okupantům a v srpnu 1968 proti nové okupaci. Český národ, opakovaně zrazovaný svými spojenci i svými vůdci, projevil mnoho odvahy i rozvahy a vůle ke svobodě.

Měl však – a stále má – také dost činorodých tlučhubů, naivků a ňoumů, kteří ochotně a idiotsky poskytují výhodné zaměstnání a blahobyt mnoha obchodníkům s politikou. Existuje řada pověr spojených s pojmem demokracie, zejména že demokracie může být uskutečňována jen v kapitalistickém ekonomickém řádu, že nejvyšší hodnotou demokracie je svoboda, a proto je boj za svobodu také její nejvyšší ctí, a dále, že demokracie je vládou lidu, lidem a pro lid. Nejvyšší hodnotou praktikantů s „demokracií“, tj. vládnoucí oligarchie, je materiální zisk a udržování moci. Války demokratů jsou údajně vedeny ve znamení boje za osvobození národů od jha tyranů. Ve skutečnosti jsou střetáváním mocenských a obchodních zájmů buržoazie, někdy s poněkud paradoxní kontrapozicí demokracie a totalitarismu, když na straně západních demokracií, a tedy boje za svobodu národů, ve druhé světové válce stál sovětský totalitarismus, v mnoha směrech horší než totalitarismus nacistický.

Continue Reading

Autor: Edouard Rix

„Nesnáším tuto knihu z celého svého srdce. Obdařila mě sice slávou, tou nicotnou věcičkou nazývající se věhlas, byla však rovněž zdrojem mých těžkostí. Strávil jsem kvůli ní mnoho měsíců za mřížemi a stal jsem se obětí mnoha banálních, leč ponižujících policejních perzekucí. Kvůli této knize mě zradili přátelé, nadělal jsem si nepřátele, zažil jsem mnoho zlé vůle, sobeckosti a lidské zkaženosti. Právě v tomto díle má svůj původ hloupá fáma, podle níž mám údajně být cynický a krutý, připomínající Machiaveliho v hávu kardinála de Retz.“ Ačkoli tato slova napsal Curzio Malaparte v předmluvě ke své slavné eseji „Technika státního převratu“ (Technique du coup d’état), mohla by stejně tak patřit i Giorgiu Fredovi, autorovi díla „Dezintegrace systému.“ Tato knížečka o šedesáti velmi hutně napsaných stranách totiž nahlodala základy buržoazního systému natolik, že její autor byl následně vystaven dlouhým létům soudních a mediálních perzekucí.

Edizioni di Ar

26. října 1963 upozornil senátor Umberto Terracini (vlivný člen židovské obce a Italské komunistické strany) ministerstvo vnitra a spravedlnosti na to, že v Padově byl údajně rozšiřován „nenávistný pamflet“ z dílny skupiny nesoucí název Gruppo di Ar, jehož autoři se neštítí ani těch nejodpornějších rasistických teorií italského nacismu a obhajují tak antidemokratickou ideologii, přičemž vznesl otázku, jestli bude použito příhodných prostředků k vypálení tohoto vředu a zastavení šíření infekce dříve, než se rozšíří dále a jeho text se stane předlohou k akci.

Continue Reading

Autor: William Pierce

Cíle konzervativců se mohou jevit dostatečně rozumnými – a dosažitelnými. Na druhou stranu, cíle levičáků, leží v říši fantazie. Daleko za horizontem skutečného světa. A to je přesně to, co levici poskytuje výhodu. Když konzervativci dosáhnou nějakého zanedbatelného úspěchu – dosadí svého člověka do úřadu – dotyčný se pak chová, jako kdyby vyhrál celou válku. Vidí uskutečnění svých cílů na dosah ruky, přestane být ostražitým a zpohodlněle užívá plodů svého imaginárního vítězství. Ale levičák není nikdy spokojen, bez ohledu na to, jaký ústupek je mu učiněn. Jeho cíle zůstávají dalekosáhlejšími, tak jako od prvopočátku.

Úryvek z článku “Why Conservatives Can’t Win”, publikovaném v časopise Attack! č. 4/1971.

Evropská akce je nadstranická a mimoparlamentní. Zahrnuje všechny Evropany, kteří jsou činní ve smyslu následujících 7 cílů. Těchto cílů dosahuje jednak prostřednictvím agitace co možná nejširších kruhů ve všech evropských zemích a na druhé straně vytvořením vrstvy budoucích nositelů odpovědnosti.

7 cílů Evropské akce:

1. OBNOVENÍ SVOBODY PROJEVU
Chceme svobodu projevení názoru, zpravodajství a historiografie a zasazujeme se proti náhubkovým zákonům jako jsou „Volksverhetzung“ paragrafy v SRN, „Verbotsgesetz“ v Rakousku, „Antirassismusgesetz“ ve Švýcarsku nebo adekvátnímu bezpráví v ostatních státech.
2. ODCHOD VŠECH CIZÍCH VOJSK
Chceme odchod Američanů z Evropy a zbylých západních spojenců z Německa – odpovídající odchodu Sovětů z NDR a východní Evropy.
3. REPATRIACE MIMOEVROPSKÝCH PŘISTĚHOVALCŮ
Chceme konec imigrace z ostatních kontinentů a stanovení programů na repatriaci mimoevropských přistěhovalců. Rozumná je politická, hospodářská a humanitární pomoc Evropy na místě – namísto přesídlení uprchlíků do Evropy.
4. STÁTNÍ SEBEURČENÍ PRO NĚMCE ZE SRN A RAKOUSKA
Chceme konec heteronymie v Německu a v Rakousku, které k němu přísluší. NDR, NSR a Republika Rakousko byly po válce zřízeny Spojenci jako vazalské státy protiprávním způsobem vůči národům. Nezbytné je mírové evropské uspořádání na základě ukončení mírové smlouvy s Německem, která trvá od roku 1945.
5. ZALOŽENÍ EVROPSKÉ KONFEDERACE
V souvislosti s mírovou smlouvou chceme nahrazení EU a NATO evropskou konfederací se společnou zahraniční a obrannou politikou při rozsáhlé svobodě členských zemí ve vnitřní, kulturní, vzdělávací, finanční a hospodářské politice. Mimo to usilujeme o úzkou spolupráci s Ruskem.
6. PŘEVEDENÍ PENĚŽNÍHO A MEDIÁLNÍHO BYZNYSU DO NÁRODNÍHO VLASTNICTVÍ.
A) Chceme, aby emisní banky byly v budoucnu nejen teoreticky, nýbrž skutečně řízeny stát-ními orgány. B) Stát musí zbavit soukromé úrokové zisky právní ochrany. C) Právo k provozování obchodních bank mají mít jen akreditované státní, hospodářské a kulturní korporace. D) Také média smějí být publikována pouze těmito jednoznačně identifikovatelnými a odpovědnými korporacemi. Jen tak je možná jejich svoboda a rozmanitost.
7. OBNOVA TRADICE – BOJ PROTI ÚPADKU A ZNIČENÍ PŘÍRODY
Chceme konec kulturního rozkladu. Přadena evropské tradice musejí být opět pozvednuta a dále rozvíjena. Zvláštní hodnotu přikládáme zdraví mládeže a rodiny, ochraně přírody, biologickému zemědělství (včetně decentralizované výroby osiva) a k přírodě ohleduplnému rozvoji v medicíně, dopravě, komunikaci a získávání energie.

Máme na výběr: RECONQUISTA – nebo REQUIEM!

Continue Reading

Autor: Anna Kareninová

Literární historik z university v Dallasu Tim Redman zastává názor, že se nelze zabývat Poundovým dílem, aniž budeme věnovat pozornost i jeho kontroversním politickým a ekonomickým názorům. Zároveň považuje za omylné odsuzovat Poundovy názory jako „choré“. Ukazuje, jak Pound – během první světové války ušlechtilý idealista, pobývající ve Velké Británii (1908-1920) a poté v Paříži (1920-1924) – snažil brojit proti brutalitě válek a viděl možnost trvalého míru jen v silné vládě osvíceného panovníka: nejhorším nebezpečím pro dobrý život pro něj byli obchodníci se zbraněmi a lichva. Po odchodu do Itálie (1924) se působením tamějšího prostředí dostal do soukolí fašismu Benita Mussoliniho. Tim Redman zdůrazňuje i to, že antisemitismus byl ve společnosti, která v té době ještě neznala nacistické vyhlazovací tábory, poměrně rozšířený.

Stejně tak Tim Redman už v roce 1987 ve své knize zastával dnes převládající názor, že místo „neomezeně dlouhého“ věznění v ústavu pro duševně choré delikventy (kam byl Ezra Pound poslán, když byl soudem shledán duševně nezpůsobilým podstoupit soud za své neamerické chování) by byl pro Pounda i z právního hlediska spravedlivější řádný proces. V něm by nejen nemohl být odsouzen k smrti, ale pravděpodobně ani k těm třinácti letům, která strávil v ústavu a po jejichž uplynutí musel podepsat vlastní nesvéprávnost, aby se vůbec dostal na svobodu (do konce života byla jeho poručnicí manželka Dorothy).

Continue Reading

Jedinečný pokus o existenciálně-estetický výklad fašismu z pera předního konzervativně-revolučního myslitele

Armin Mohler – Fašistický styl

Slovo styl je zde třeba chápat v jeho přesném významu jako kategorii uměleckou stejně jako životní – coby sjednocující princip výstavby výpovědi o světě. Schopenhauer přitom píše: „Sloh je fyziognomie ducha, neklamnější než fyziologie těla“. A Šalda ve svém „stylovém absolutismu“ požaduje styl jako něco „konkrétního“, „transcendentnost, symbolizaci, sugesci o sobě, evokativní a substanciální cestu ke smyslu“.. Vzájemná znakovost Podstaty (obsahu) a Významu (stylu, formy) odkazuje i na Wildea, pro něhož je „styl forma a forma tvůrčí čin“: čili na totalitu rušící dualismus formy a obsahu, z jejichž sladěnosti vzniká svébytné cítění. Avšak styl je také vůle stylizovat bytí a okolní svět v polaritě kolektivního a individuálního a tato stylizace, výsledek výběru, dává vyniknout zvláštnímu. Podle existencialistů člověk svou existenci tvoří: existence je jeho „rozvrh“. Styl a jeho nositelé (osobnosti) se přitom navzájem utvářejí. Morálkou je jim právě „síla k formě.“ Styl jako způsob utvářenosti a vyjádření, jako svorník nejrůznějších druhů činností, se tak stává i možností, jak svět integrovat, jak spiritualisticky překonat nejistotu a relativitu moderní existence…

Autor: Jakub Guziur

Dospět ke shodě o významu slova fašismus je dnes v naší společnosti takřka nemožné. Zčásti proto, že se změnil náš postoj k významu, k významovosti. To slovo se, jako tolik jiných, v češtině stalo významově promiskuitním: po vůli je kdekomu. Nepřesným užíváním, mnohdy záměrným zneužíváním, jsme ztratili představu o dějinách a hranicích jeho významu: slovo mnozí užívají jako značku, aniž by se vážněji zamýšleli nad jeho významem. Označkování je signálem ke konvenční reakci, vždy více či méně citově nabité. Z kolektivně stvrzované moci těch, kteří právě mají slovo, uplatňujeme dohled nad minulým a současným, zároveň prověřujeme postoje svých bližních. Podobně jako fašismus ztratil právo na přesný význam, označkovanému fašistovi odnímáme právo na osobitost. Konkrétní osud jedinečné lidské bytosti v určité dějinné situaci je podružný; je nám lhostejné, proč věřila určitým myšlenkám a zastávala určité postoje nebo zda tyto myšlenky a postoje skutečně odpovídaly dané ideologii. Zájem o individuálnost označkovaného považujeme za obranu fašisty, mnohdy i za obhajobu fašismu. Nevíme sice, kdo a co to je, jsme si ale jisti, že je to zlé.

Vymezit s určitostí význam fašismu je obtížné i pro vzdělance, akademiky a kritiky, kteří jsou do značné míry za tento stav odpovědní: dopustili, aby byl tento termín používán, aniž by se shodli na jeho významu, jak poznamenává Claudio G. Sergè, autor hesla „fašismus“ v Oxfordském slovníku světové politiky (Ottovo nakladatelství, Praha 2000, s. 176). Podle Noëla O´Sullivana se slovo fašismus „od samého počátku vyznačovalo tím, že bylo termínem velmi sporným a nedefinovatelným, a to jak v lidovém, tak i akademickém úzu. V akademických kruzích se dodnes nedospělo k jednotnému názoru na podstatu významu tohoto termínu, ačkoli máme za sebou již padesát let bádání a úvah.“ (O´Sullivan, N.: Fašismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2002, přel. T. Váňová a I. Lukáš, s. 13) O´Sullivan se domnívá, že v pochopení podstaty fašismu nám brání „převládající intelektuální nálada naší doby“, především „nebezpečně optimistická představa“, že zlo vzniká ve společenských strukturách, a proto může být jejich změnou navždy odstraněno. (s. 7, 13-14) „Představa, že by moderní ideologie mohla být záměrně destruktivní“, píše O´Sullivan, „naprosto zaskočila liberály, socialisty i konzervativce.“ (s. 7)

Continue Reading

Čtveřice zásadních textů načrtávající horizonty v ozbrojování intelektu a mobilizaci vědomí je nyní volně přístupná na Tradici budoucnosti v Edici Orientace a to v dosud nejintegrálnější podobě.

Alain de Benoist, Manifest: Nová pravice v roce 2000, TB: Ed. Orientace I/08 (A4, 42 str., 4 obr.)

První část („Situace“) podává kritickou analýzu naší doby. Druhá („Základy“) popisuje podstatu našeho pojetí člověka a světa. Obě jsou inspirovány multidisciplinárním přístupem, který boří většinu dnes uznávaných intelektuálních hranic. Třetí část („Orientace“) vyjadřuje naši pozici ve velkých diskuzích dneška a naši orientaci pro budoucnost našich národů a naší civilizace.

Guillaume Faye, Proč bojujeme: Manifest evropského odporu, Metapolitický slovník, TB: Ed. Orientace II/09 (A4, 120 str. 1 obr.)

„Tato kniha byla napsána z povinnosti a z vnitřní nutnosti ve službě „strategie probuzení“: je to všechno ve všem – kompendium, nástroj kritické reflexe, duchovní kompas, bojový manuál – proto je předurčena stát se rukovětí všech evropských identitních sil XXI. století, neboť: reconquista idejí je podmíněna reconquistou pojmů. A přesně to Guillaume Faye tímto dílem vykonal.

Walther Wüst, Smrt a nesmrtelnost: Kniha pohanská, TB: Ed. Orientace III/10 (A4, 86 str., 6 obr.)

Boj o přežití naší Evropy si zcela jistě znovu vynutí i přehodnocování smrti ve smyslu a r s m o r i e n d i, umění umírat, čili „dávat formu a obsahu smrti“, nejen životu. Texty v této knížce ukazují jak podobně je smrt a nesmrtelnost pojímána v literatuře národů vzešlých ze společného indoevropského dědictví. Nepodceňujme je, neboť návrat k pramenům je podstatou všech renesancí!

Alain de Benoist, O německém umění: 1933 – 1945, TB: Ed. Orientace IV/10 (A4, 59 str. + 8 str. obr. přílohy)

Ve snímku Hanse Jürgena Syberberga Hitler, ein Film aus Deutschland (1978) jedna z postav Hitlerovi vytýká, že řadu pozitivních a přirozených věcí, které mu původně „nepatřily“, učinil „nemožnou“. Musíme se ale pouštět do této hry? Musíme Hitlera zpětně utvrzovat v přesvědčení, že určitý ideál uměleckého krásna nemůže být oddělen od režimu, jehož byl vládcem? Obávám se, že přitakat by znamenalo dopomáhat mu k posthumnímu vítězství. Tak či onak: Buď jsou díla vzniklá v Německu mezi lety 1933 – 1945 krásná a v tom případě nesmějí zůstat skryta (pakliže se estetika nepodřizuje politice, jako to činili národní socialisté), nebo jsou ošklivá a vystavovat je bude stále ještě ten nejlepší prostředek, aby se o tom každý přesvědčil a klamně si je neidealizoval.“

Nezapomínejme: Kdo určuje pojmy, určuje myšlení. Vědění sjednocuje, vůle vítězí! A mlčení je spoluvinou…

Zamyšlení prezidenta nad článkem „Byl nacismus opravdu jedinečný?“ v časopise Kontexty

Chtěl bych předeslat, že Kontexty čtu velmi rád, že je považuji za nejkvalitnější časopis tohoto typu u nás a že jsem se z nich v mnohém poučil. A hodlám to dělat i nadále.

Mám však nemalé problémy s články z mělkých oborů „politického myšlení a filosofie” (tak charakterizujete v redakčním úvodu autora článku, který mne zaujal, Alaina de Benoist, Kontexty 2/2011, str. 34), jejichž autoři třeba mohou i zastávat rozumný a potřebný názor, ale způsob argumentace – nekonzistentní, rádoby hluboký, plný málo jasně vymezených slov, vlastně asi postmoderní, ač i toto slovo je velmi prázdné – je pro člověka z jiných oborů těžko přijatelný.

Continue Reading

Srovnání mezi komunismem a nacionálním socialismem je ve skutečnosti nejenom oprávněné, nýbrž také bezpodmínečně nutné, neboť bez něho jsou oba jevy nepochopitelné. Dají se –a s nimi dějiny první poloviny 20. století- jen tehdy pochopit, když se „pojmou společně“ (Furet), zkoumají se ve „své době“, to znamená v dějinném okamžiku, který mají společný. Alain de Benoist

Srovnání mezi komunismem a nacionálním socialismem je nejenom přípustné, nýbrž přímo nařízené a nejlepším nadřazeným pojmem je pojem „totalitarismus“. Ernst Nolte v předmluvě