Autor: Jim Goad

Kolébka evropské civilizace, Řecko, je na nejlepší cestě se stát hrobem západní civilizace nebo naopak místem jejího znovuzrození. Míra zadluženosti země spojená s faktem, že Řecko představuje hlavní vstupní bránu ilegálních imigrantů do Evropy (v roce 2010 plných devět desetin ilegálních běženců vniklo do EU právě přes tuto jihoevropskou zemi) po dlouhé roky zapříčiňovala množství násilných pouličních střetů mezi stoupenci extrémní levice (internacionalisty) a extrémní pravice (nacionalisty).

Charakteristickým rysem právě proběhnuvších voleb bylo zavrhnutí politického středu a stran nakloněných EU, jež Řecko drží v pasti. Ačkoli otevřeně prokomunistické strany získaly o mnoho procent hlasů více, největší porce mediálního hněvu byla věnována nacionalistické straně Zlatý úsvit, která dohromady získala 7 procent hlasů. Političtí odborníci používají v souvislosti s dílčím úspěchem Zlatého úsvitu termínů „absurdní a odporný“, „černý den Řecka“, „znepokojující vývoj“, „politický horor“ a dalších divadelnických zastrašujících frází, jež úslisní mediální lokajové chrlí vždy, když potřebují prokázat přímou (byť klamnou) souvislost mezi sebenepatrnějším zábleskem nacionalismu a holocaustem. „Vskutku se doposud nepoučili z historie,“ lamentoval jeden z komentátorů. „Nepoučili se snad Evropané ze své historie?“, ptá se další.

Označovat veškeré protivníkovy ideje za „překonané“ je úskočná levicová taktika uplatňovaná již od doby, kdy Karl Marx prohlásil, že komunismus je historickou nutností. V případě, že některý z těchto „vědeckých“ marxistických blafů nezhltnete na posezení, žijete v minulosti, soudruhu. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že komunističtí bandité rozbíjeli hlavy v německých ulicích dávno před tím, než se zrodilo nacistické hnutí nebo než Gabriele d´Annunzio publikoval kterýkoli ze svých textů.

Předpokládá se, že přijmeme za svou teorii, že 2. světová válka byla v prvé řadě střetem mezi dobrem a zlem a nikoli bojem o území a zdroje, jako by se jednalo o jakousi neviditelnou hostii. Dále máme věřit, že spojenecké vítězství prokázalo, že nacisté (a magickým trikem v podobě asociativní viny i veškeré etnonacionalistické impulsy, ať již k jim dojde kdekoliv) byli zavrhnuti a zdiskreditováni, přitom však jediné, co se prokázalo, bylo, že spojenecké zabíjení a bombardování bylo účinnější než to nacistické.

A jestliže budete označeni za rasistického antisemitu a budete uvězněni za své myšlenkové zločiny, navždy ze své mysli vypuďte tezi, že komunismus zabil o mnoho více lidí než fašismus. Všichni mrtví jsou si rovni, někteří jsou si však viditelně rovnější.

Evropská unie, jež spíše než vládu naslouchající veřejnému mínění připomíná finanční diktaturu nad svými vazalskými státy, usiluje o kriminalizaci veškerého „rasistického“ a „xenofóbního“ chování až do té míry, že vás brzo zavřou i proto, že po ní budete považovat, aby vydala konkrétní definice těchto vrtkavých a ve své podstatě naprosto idiotských hanlivých označení.

EU, předvádějící v Dokumentu 2000 zaměřeném na „potírání rasismu a xenofobie v Evropské unii“ aroganci hodnou vojenské diktatury, nařídila svým mediálním nohsledům kráčet husím pochodem v jednom šiku a v rámci revizionistického překvalifikování pojmů nahlížet na veškerou národní hrdost jako na duševní chorobu a charakterovou vadu. Zde jsou některé body:

14. Výzva mediálním organizacím k vytvoření etického kodexu boje s rasismem a xenofóbií a monitorování jeho dodržování
15. Výzva evropským médiím k poskytování informací mládeži ohledně nedávné evropské historie, speciálně s ohledem na diskriminaci a vyhlazení židovské komunity v nacistických koncentračních táborech…

Není zde ani zmínka o tom, že by měl někdo mladým lidem pomoci porozumět, že v průběhu „nedávné historie Evropy“ zahynuly i desítky miliónů jejich vlastních pokrevních předků. Ten samý o jistých genocidách mlčící dokument se zaměřuje na „pravicově-extrémistické násilí“, není v něm však ani zmínka o existenci „extrémně levicového násilí.“ Současný nacionalismus je podle něj založen na „překonaných a destruktivních myšlenkách homogenity, jež iniciují společenské rozdělení a rasovou nesnášenlivost.“ Dokument dále nabádá, že se „Evropa musí odklonit od myšlenky většinové bílé kultury a redefinovat podstatu pojmu „národ“ směrem ke komunitě pod jurisdikcí státu…“

Jinými slovy, salónně totalitní EU hodlá diktovat, co je Evropou namísto toho, aby tak například učinili její původní obyvatelé. Evropu dnes mnohem spíše ztělesnuje deset let stará měna euro, nežli pevnina, která je svým původním obyvatelům domovem po desítky tisíc let. A pokud se to rozhodnete zpochybňovat, rázem začnete trpět zbrusu novou duševní chorobou zvanou „eurofobie.“ Raději si nevšímejte toho, že hlavní sídlo EU leží v Belgii, tedy zemi, jež se rozpadá na kusy z důvodu etnických nesrovnalostí mezi Vlámy a Valony.

Neznamená to však, že se by řecký Zlatý úsvit nehodlal s gustem a radostí zhostit role fašistických pouličních hrdlořezů. Jeho svalnatí stoupenci jsou známí svými fyzickými útoky na ilegální imigranty, levicové aktivisty a občas i na žurnalisty. Jejich poslední televizní šoty volaly po deportaci ilegálních imigrantů a vybízely rodilé Řeky, aby jim pomohli se „zbavit této špíny.“ Symbol na jejich vlajce připomíná svastiku ve stádiu rozkladu, členové strany se navíc navzájem zdraví římským pozdravem s vervou na evropské půdě neviděnou od 40. let 20. století. Stranické stanovy obsahují článek, v němž je uvedeno, že „výhradně osoby árijské krve a řeckého původu se mohou stát kandidáty na členství v této straně“, jejíž vůdce Nikolaos Michaloliakos byl v minulosti uvězněn za přechovávání výbušnin.

Je však třeba i přihlédnout k tomu, že řecký národ byl nucen přetrpět skoro 400 let ottomanské okupace a nyní je zaplavován převážně muslimskými imigranty, kteří podle několika statistických odhadů takřka bleskově navýšili svoje zastoupení v populaci z 10 na 20 procent. V dnešní době se hypercentralizované instituce typu EU snaží bránit práva všech původních obyvatel s výjimkou původních Evropanů a zároveň odsuzují kolonialismus, pokud se však zrovna nejedná o demografickou kolonializaci Evropy.

Je tedy možné, že globalistická mantra neodpovídá realitě a multikulturalismus vede ke vzájemným konfliktům a nikoli k harmonii? Pouze snad od světa izolovaný levicový vědátor by mohl nabýt dojmu, že v časech ekonomické krize může imigrace většinou neasimilovatelných a zhusta kulturně nepřátelských cizinců napomoci dělnické třídě a ne jí naopak ublížit. Výhradně pomatený levicový ideolog nebo užitečný idiot, jemuž média vypláchla mozek, si bude dál lámat hlavu ohledně vytrvalého a tvrdošíjného znovuzrození nacionalismu, aniž by se alespoň na malou chvilku zamyslel nad tím, že kmenové uspořádání je mnohem spíše nevykořenitelným lidským instinktem, nežli hříšnou psychologickou úchylkou.

V právě proběhnuvších parlementních volbách si Zlatý úsvit nejlépe vedl v kriminalitou zamořených oblastech středu Atén, přičemž v některých obvodech získal plnou čtvrtinu hlasů. Myslí si tito voliči, že tím uniknou vzdáleným bruselským eurokratům sedícím v přecpaných hypoalergenních kójích? A co říci na to, že v určitých oblastech působí Zlatý úsvit jako organizace bájných Robinů Hoodů, jež poskytuje chudým a slabým Řekům ošacení a jídlo? Je pravda, že v některých athénských čtvrtích se jejich mnohými útrapami sužovaní obyvatelé obrátí s žádostí o osobní ochranu v prvé řadě na Zlatý úsvit a pak až teprve na policii? Je možné, že někteří Řekové jsou toho názoru, že jedině Zlatému úsvitu, jemuž není zatěžko v jejich jménu prolít i krev vlastních členů, záleží na jejich přežití?

Mediální stoka sice líčí v černých barvách útoky Zlatého úsvitu na imigranty, ohledně jeho příkré kritiky „globalistických lichvářů“, „půjčkových diktátorů“ a „mezinárodních spekulantů“, „kteří nás prodávají a sdírají řecký národ,“ však útrpně mlčí.

Zdá se, že pro některé z Řeků nebylo jiné volby nežli se rozhodovat mezi Zlatým úsvitem a Goldmanem Sachsem. „Proč by nás měli lidé volit?“, pokládá řečnickou otázku stranický vůdce Nikolaos Michaloliakos a hned si na ní i odpovídá: „Protože nemají nic lepšího na výběr.“

Článek Jima Goada: European Nationalism: Golden Dawn or Old and Gone? vyšel v Taki’s Magazine dne 14. května 2012.

Autor: Radim Lhoták

Hlídací psi demokracie si našli několik pojmů, jimiž deklasují každou ideu, která by mohla změnit současný stav společnosti, z něhož profitují. Vše, co směřuje ke změně systému či ústavy, je extremismus. Vše, co hájí národní cítění lidí a tradice národní svébytnosti, je nacismus. Vše, co se zastává většiny prostých lidí a myslí na jejich blaho, je populismus.

Vox populi, hlas lidu, je to populismus? Soudím, že nikoliv. Lid, pokud vůbec mluví srozumitelným jazykem, pokud se sjednotí ve společném názoru, je vždy ozvěnou něčích idejí. Ty mu jsou vnuknuty ústy výjimečných jedinců či skupin, případně těch společenských sil, které jednají v jeho zájmu. Pokud jednají proti zájmu většiny, sjednotí se hlas lidu v projevech zloby a odporu. Takový hlas není konstruktivní ani státotvorný. Nicméně k tomu, aby se napravilo zlo tyranů, je nejprve třeba tyto tyrany odstranit a tak uvolnit prostor těm, kdo dají lidem přijatelnou vizi. V terminologii hlídacích psů demokracie jsou ovšem všichni takoví lidé ničemní populisté.

Zkažená odrůda demokracie

Zájmem každého člověka je blahobyt. Ponechme stranou, co si kdo pod tím představuje. Jisté je, že tam, kde lidem chybí základní hmotné a existenční prostředky k životu, není blahobyt možný. Aristoteles určil měřítkem blahobytu míru volného času, jímž se člověk může vymanit z existenčního obstarávání a pracovat na vlastním zušlechťování. Lidé, jejichž veškerý čas je zaplněn starostmi o holou existenci, nemohou být blahobytní. Nejsou ani svobodní. Aristoteles rovněž definoval demokracii jako zřízení pro obec, kde většina občanů jsou svobodní. Tím se rozumí, že většina občanů má dostatek hmotného blahobytu k tomu, aby mohla mít aktivní účast na správě obce. K tomu si volí zástupce ze svých řad, kterým přizná přiměřený důchod, aby mohli vykonávat veřejné funkce a pracovat v úřadech nutných pro takovou správu. Tentýž filosof mluví o dobrých a špatných odrůdách různých typů ústav. Zkoumá, nakolik zhoršená odrůda demokracie směřuje k tyranii a ničí vnitřní harmonii obce. Totéž platí pro oligarchické či aristokratické ústavy.

Podobá se pravdě, že demokracie moderních států mutovala v tu nejhorší odrůdu, jakou si lze představit. Představitelé lidu si uzurpují moc a svým jednáním si zajišťují neodvolatelnost a nepostižitelnost. Jejich vláda je stále více v rozporu se zájmy lidí. Politici tzv. liberálně demokratických států jsou přímými škůdci lidu, protože ho odírají daněmi nad veškerou únosnou míru, přičemž výtěžek z těchto daní nepoužívají v jeho prospěch, nýbrž ve prospěch svůj, ve prospěch spřátelených skupin a především ve prospěch bohatých elit. Tyto elity se jim za to odměňují všestrannou podporou. Krmí je úplatky, chrání je před občanským odporem, podporují je manipulací lidského mínění a ideologiemi, jimiž indoktrinují většinu populace po té, co se zmocnili všech významných sdělovacích prostředků. Výsledkem je stínová oligarchie s charakteristickými prvky feudální moci: Tato oligarchie vlastní většinu základních existenčních zdrojů a s pomocí tyranie finančního kapitálu činí z lidí masu poddaných a nakonec i nevolníků odkázaných na stále omezenější trh práce a almužny státu. Masy poddaných v převážné většině otročí za špatnou mzdu na panských prostředcích směny lidské práce, nebo slouží za stejně mizerný důchod státnímu aparátu, jehož účelem je udržení pořádku a především násilný výběr daní a státního výpalného tam, kde ještě prosperují zbytky svobodných povolání, jakou jsou živnostníci, drobní podnikatelé a svobodná řemesla.

Pokud někdo pozvedne hlas proti tyranidě asociální moci finančního kapitálu a loutkových krypto-feudálních (rozuměj demokratických) vlád západu a zastane se přirozených nároků dělného lidu, je okamžitě označen za lživého populistu. Pokud chce změnit či odstranit stávající neofeudální systém, je napaden všudypřítomnou mocí jako nebezpečný extrémista. Pokud takový člověk získá následovníky a tím širší vliv ve společnosti, a pokud se nepodaří jeho skupinu infiltrovat natolik, aby změnila své zaměření, případně se veřejně zdiskreditovala, je bez milosti kriminalizován.

Role kapitálu v liberální demokracii

Po té, co jsme prozkoumali současnou odrůdu demokracie, obraťme pozornost k tomu, co takto zkaženou demokracii umožňuje, co je její živnou půdou. Dokud neprozkoumáme tuto otázku, nebude možné zjistit, jaká cesta vede ven ze společenského marasmu naší doby. Není myslím sporu o tom, že předmět našeho zkoumání má název kapitalismus. Již ze samotného slova kapitalismus vyplývá, že se jedná o hospodářský systém, v němž má rozhodující vliv kapitál. Kapitál je potom dvojího druhu: kapitál výrobní a kapitál finanční.

Všichni obhájci kapitalismu se opírají o kapitál výrobní. Tvrdí totiž, že pouze soukromé vlastnictví výrobního kapitálu zajišťuje jeho efektivní využití, a mají tím na mysli vlastnictví jedince či malé skupiny jedinců. Je s podivem, nakolik opomíjejí či dokonce odsuzují kolektivní vlastnictví například výrobních družstev. Jde rovněž o soukromé spoluvlastnictví, rozdíl je jen v tom, že na vlastnictví výrobních prostředků má účast většina zainteresovaných lidí, nikoliv vládnoucí menšina kapitalistů. Prozkoumejme však, co je výhodou menšinové účasti na výrobním kapitálu.

 Mezi výhody bezesporu patří možnost, při níž kapitalista může odměnit libovolně vysokou částkou toho člověka, který mu přináší nějakou výhodu. Může jít o technický nápad či marketingový trik zvyšující odbyt podniku. Naopak má stejnou možnost se nemilosrdně zbavit jiného individua, jehož přínos považuje za malý. Jak vidíme, kapitalista má neomezené možnosti chovat se asociálně. To potom vytváří obrovský tlak na zaměstnance, jímž se zvyšuje efektivita podniku a zároveň eliminuje svobodný podíl těchto zaměstnanců na rozhodování o rozdělení výsledného zisku. Kapitalista tak může se ziskem naložit, jak chce, aniž by se musel ohlížet na sociální dopady svého jednání. Důsledky takového jednání nyní pociťujeme všichni na své kůži. Nutno však říci, že výrobní kapitál v rukou málo jedinců je tím menším zlem kapitalismu, a pokud by byl dostatečně regulován státem, může kapitalismus plnit svoji funkci dobře, zvláště pokud budou současně podporovány také formy družstevního vlastnictví výrobních prostředků.

Poněkud jinak se jeví finanční kapitál. K tomu, abychom pochopili, nakolik je dnešní role finančního kapitálu destruktivní a patologická, je nutné zamyslet se nad tím, jak fungují naspořené peníze. Funkci peněz jsem vysvětlil ve svém článku Tajemství peněz. Z něho vyplývá, že umrtvené peníze nutně ztrácí na hodnotě, protože jsou poukázkou na zboží, které se uložením peněz bez pohybu kazí, protože je jimi blokováno, aniž by mohlo být účelně využito. Zde začíná a končí účelná funkce peněžních ústavů. Tím, že banky vracejí naspořené peníze do oběhu půjčkami, uchovávají jejich hodnotu a podporují ekonomický rozvoj.

Nyní je třeba rozlišit dvojí úspory. Úspory malospotřebitelů je záhodno podporovat, protože vytvářejí nutné rezervy a existenční jistotu lidí. S těmito úsporami je však záhodno nakládat obezřetně a půjčovat je s co nejnižším rizikem ztrát. Měly by proto proudit do bezpečných investic, kde se zajistí jejich návratnost a případné zhodnocení. Úspory velkokapitálu však mají zcela jiný status. Jde o velké částky peněz, které se nekryjí s životními potřebami jejich majitelů. Tito je samozřejmě nemohou utratit. Jediné správné využití takových peněz je jejich reinvestování do rozvoje podnikání. To může učinit sám podnikatel, nebo banka, jíž tyto prostředky poskytne za týmž účelem. V opačném případě jde o peněžní zásobu, jejíž umrtvení zásadně brzdí hospodářství. Pokud tedy takové peníze nemohou být účelně investovány, musejí být celé zdaněny a dány k dispozici ve prospěch všech. V takovém případě mohou sloužit věcem veřejným, nebo být rozděleny všem občanům na podporu jejich spotřeby.

Služba současných politiků finanční oligarchii

Výše uvedené rozdělení úspor implikuje, jaké praktiky finančního kapitálu jsou špatné a nežádoucí. Především je zcela nepřípustné, aby finanční prostředky mnoha střadatelů byly použity bankami k lichvářským půjčkám na podporu spotřeby. Není přece možné, abych já skrze banku okrádal souseda lichvářským úrokem, jaký dnes banky nasazují na spotřební úvěry. Za lichvářský úrok považuji úrok vyšší než je procento inflace. Ještě nemravnější je, když boháč své nadbytečné peníze dále rozmnožuje lichvou. Takové chování paralyzuje celou společnost. Půjčky na podporu spotřeby většiny populace by proto měly být bezúročné a pod gescí výhradně státní banky a pod státním dohledem.

Finanční velkokapitál musí být tvrdě regulován státem. Cílem státní regulace musí být, aby byl investován do hospodářského rozvoje, jímž se bude zvyšovat blahobyt všech občanů. Pokud firma svůj zisk investuje do růstu vlastní výroby, je to v pořádku. Pokud ho svěří bance, musí jít o banku investiční, jejíž služba pro věc účelného oběhu peněz musí být odměněna nikoliv úrokem, ale podílem na zisku z podnikání, kam peníze investičním úvěrem poskytla. Je zcela nepřípustné, aby banky či podnikatelé ukládali své peníze do státních dluhopisů. Peníze, pro něž nemají investiční uplatnění, musejí propadnout státu formou daní. Jak tyto peníze stát přerozdělí, je na jiné pojednání. Ať to však učiní jakýmkoliv způsobem, nikdy to nemůže být z hlediska obecného blahobytu horší, než rozdělovat tytéž ale vypůjčené peníze z dluhopisů a tak celý stát i s jeho občany uvrhávat do dluhové pasti.

 Z našeho pojednání vyplývá, že zadlužování států vede k cílenému zotročování lidí soukromým finančním kapitálem. Činnost politiků, kteří přivedli státy do takové situace, potom nelze hodnotit jinak, než jako zločinnou službu finanční oligarchii, v jejímž záměru nemůže být nic jiného, než získání totalitní moci nad lidskou populací. Škrty a likvidace sociálních vymožeností a sociálního smíru ve fázi státního předlužení potom představuje naprosto nemravné jednání politiků za účelem ožebračení lidí a jejich následné genocidy. Takových činů se mohou dopouštět jen egoističtí sociopati a degeneráti, kteří postrádají svědomí, morální smýšlení či zdravý úsudek. Je to jednání nejtěžších zločinců, které si zaslouží ten nejpřísnější trest.

Autor: Paul Gottfried

Když jsem byl před nedávnem nucen přetrpět mnoho hodin ve stísněném prostoru v letadle směřujícím z Londýna do Washingtonu DC, byl jsem tak zoufalý, že jsem sáhnul po vykřičeném britském bulváru The Daily Mail, jež mi nabídla stewardka. Na straně čtyři mě pak upoutal sloupek z pera známé kritičky imigrace z třetího světa Melanie Philips 1), která v roce 2006 vydala svoji knihu Londonistán, v níž se hluboce rozhořčuje nad islamistickou kolonizací Londýna. S jejími texty jsem se měl rovněž tu čest setkat v nejrůznějších neokonzervativních publikacích, přičemž jejich nosným tématem je upozorňování na nejrůznější nebezpečí hrozící židovskému národu ze strany křesťanského supersessionismu 2) (Phillipsová je Židovka neustále stojící na stráži proti „nepřátelům“).

Zřejmě křesťanské přesvědčení, že nová smlouva Boha s lidem prostřednictvím Krista je nadřazena dřívější židovské úmluvě, představuje hrozbu veškerému židovstvu. Jeden by se až domníval, že toto nebezpečí je v alarmující míře přítomno všude, kde se scházejí ortodoxní křesťané, a to až do okamžiku, kdy výslovně prohlásí, že existují dvě stejně platné úmluvy: jedna pro Židy a druhá pro ně. Philipsová však nikde ani slůvkem nezdůrazňuje, že by tato náboženská velkorysost měla být vzájemná. Zřejmě se coby neokonzervativec neobtěžuje se starostmi o hloupé gojímy.

Ve svém posledním sloupku Phillipsová lamentuje nad tím, že britský politik George Galloway, jenž vyhrál volby v severní Anglii, se obrací k muslimskému voličstvu. Popisuje jej coby labouristického renegáta dosáhnuvšího úspěchu v barvách torryů a nazývá jej proto „zdiskreditovaným demagogem, jehož náhlý triumf se může stát hrozbou britské demokracii.“ Galloway měl navíc tu drzost chválit zbožnost svého muslimského elektorátu, přičemž si neodpustil poznámku (což Phillipsovou pobouřilo nejvíce) o svém muslimském konkurentovi z labouristických řad, který měl údajně pít alkohol, což je v rozporu s učením Koránu.

Galloway viditelně vsadil na stejnou alarmující strategii jako bývalý londýnský primátor Ken Livingston 3), jenž v současnosti vede lítý boj se svým konzervativním nástupcem Borisem Johnsonem. Livigstone se taktéž pochvalně vyjádřilo muslimské zbožnosti, čímž si vysloužil podezření, že je ve spojení s Muslimským bratrstvem, jehož cílem je dobýt svobodný svět ve jménu islámu. Phillipsová vyjádřila obavu, že Livingstone, stejně jako Galloway, může zvítězit vsazením na „antidemokratickou kartu.“ A pokud Livingstone zvítězí v Londýně, může to pro ostatní levicové bezskrupulózní politiky znamenat inspiraci k prosazování islamistické, protizápadní, protihomosexuální a protižidovské politiky… V sázce je údajně demokratické zřízení jako takové, jež se může stát nejenom prostředkem šíření náboženského fanatismu, nýbrž i rozložení Západu jako takového.

Nechme nyní stranou otázku, zdali si Anglie nebo USA mohou dovolit obohacující zkušenost v podobě vpádu hordy islámských kolonistů do svých zemí a zaměřme se na to, jak se vlastně Livingstonovo nebo Gallowayovo chování odlišuje od ostatního politického kuplířství v naší „vzorové demokracii“? Odmítl snad Chuck Schumer setkání s chasidskými Židy v Brooklynu s ohledem na jejich autoritářskou teokratickou kulturu? Nečiní snad spolu s Joem Liebermannem ústupky sionistickým organizacím, jež tuto zemi zatahují do cizích rozmíšek? Livingstone a Galloway nejsou prvními politiky snažícími se etablovat nekřesťanské minority ve svých volebních obvodech.

Ještě podivnější je však opakované užívání termínu „Západ“ ze strany Phillipsové, která toto kulturní a geografické vymezení chápe v ryze neokonzervativním smyslu. Jedná se o označení politické kultury, vyznačující se prožidovskými, proizraelskými, filohomosexuálními a filofeministickými postoji. Když jsem kráčel ulicemi Vídně a Londýna, tedy měst, jež se zhruba stejnou měrou zapsala do historie „Západu“ v původním smyslu slova, nevidím zde mnoho stop onoho „Západu“ dle Phillipsové. Všude, kam se podívám, vidím spoustu kostelů, paláců a soch, jež byly zhusta vztyčeny na počest nedemokratickým a nežidovským národním hrdinům. Mám si tedy myslet, že tato města byla nedostatečně „západní“ jen proto, že mimo jistých omezených oblastí nevzývala „totemy západu“, které uctívá Phillipsová?

Již dlouho se snažím přijít na kloub této znepokojující „posedlosti přitomností.“ Když ponechám stranou případnou absolutní kulturní negramotnost nebo strach určité části židovstva z antisemitismu minulosti, nemám potuchu, proč by měl někdo mít důvod ztotožňovat koncepci Západu se zjednodušenou vizí, již si vysnila Phillipsová? V tom případě bychom rovnou mohli celou představu o Západu zredukovat na práva zvířat, rockovou hudbu a pěstování organické zeleniny. Jak Phillipsová nahlíží na euroamerické kritiky práv homosexuálů a sekularismu? Jsou dle dnešních měřitek považováni za „protizápadní,“ stejně jako druhdy tradiční západní kultury? Kam tady máme přesně zařadit Bacha, Luthera, Pascala, Samuela Johnsona nebo krále Jakuba, když zřejmě žádný z nich by se neztotožňoval s našimi pozdně moderními politicko-morálními náhledy? Nepovažujeme je tedy za součást „Západu“? Pokud nikoli, kam bychom tedy tyto osobnosti a mnoho dalších velikánů, na něž jsme ještě před pěti minutami nahlíželi jako na pilíře západního světa, měli zařadit? Nechce se mi věřit, že by Phillipsová a její příznivci byli takovými historickými ignoranty, jakými se na první pohled zdají.

Článek Paula Gottfrieda: What the Hell is “The West”? byl původně publikován v Taki’s Magazine.

Poznámky DP:

1) Více o Mellanie Phillips – Břetislav Olšer: Británie na pokraji války: multikulti, imigrace a politická korektnost.
2) Supersessionism – viz Teologie náhrady.
3) Mezi další vlivné zastánce islámu patří i např. princ Charles (“Následujme islámskou cestu, pokud chceme zachránit svět” vyzývá princ Charles).

Jens Lütke se staví proti genovému inženýrství a výstavbě dalších silnic. Kromě toho prý demonstruje proti novým jaderným elektrárnám. Jednou ročně pomáhá při Dnu pro životní prostředí. “Často se mě lidé ptají, jestli patřím k Zeleným,” říká. Jens Lütke ale není u Zelených, nýbrž u neonacistické Národnědemokratické strany Německa (NPD). Je jejím vůdcem v zemských volbách ve Šlesvicku-Holštýnsku.

Když Lütke sbírá odpadky při Dni pro životní prostředí, nikdo nepozná, k jaké straně patří. “Neděláme vedle toho akce s transparenty NPD,” tvrdí. Se svým ekologickým přístupem není ve straně osamocen. NPD dělá z ochrany životního prostředí své téma pravidelně. Svou ekologickou strategií se strana chce stát přijatelnější pro veřejnost. Že za těmito akcemi stojí pravicově extremistická ideologie, člověk hned nepozná.

Biopalivo vedle germánských mýtů

Stejně tak je to s časopisem o životním prostředí, který pravicová strana vydává. Jmenuje se Umwelt & Aktiv a na první pohled vypadá jako normální ekologický magazín. Přinejmenším u článků o biopalivu a genovém inženýrství, u tipů pro zahrádkáře a písniček pro děti.

Kdo jím zalistuje dál, dostane se na stránky o germánských mýtech a pohanských zvycích. V rubrice “Domobrana” v čísle 3 z roku 2011 se čtenář dozví, že německý národ biologicky i duchovně vymře, pokud se budou Němci rozmnožovat s lidmi jiného etnického původu, všímá si server týdeníku Der Spiegel.

Domnělý ekologický časopis štve také proti náboženstvím. Porážky zvířat bez umrtvení jsou prý barbarským zvykem židů a muslimů. “Aby se tu všichni migranti cítili jako doma (…) mohly by se z ‘orientu’ importovat ještě další ‘nábožensky založené zvyky’ jako mrzačení genitálií, kamenování a usekávání rukou,” tvrdí se v prvním čísle z roku 2007.

Umwelt & Aktiv se zaměřuje na krajně pravicovou ekologickou scénu jen v Bavorsku. Velmi aktivní v ochraně životního prostředí je však NPD i v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Místopředseda spolkového předsednictva NPD Udo Pastörs je zde dnes poslancem zemského sněmu a zasazuje se v regionu o ochranu přírody.

Krev a země

V Meklenbursku-Předním Pomořansku existují krajně pravicoví ekologové i mimo tuto stranu. V oblasti okolo měst Güstrow a Teterow už od 90. let sídlí zemědělci, kteří chtějí oživit tradici Artamanů, lidového zemědělského hnutí z 20. let, které vyznávalo ideologii krve a země. Většinou se nijak neizolují, ale aktivně se podílejí na životě vesnice a angažují se ve školách a školkách. Mnoho jich například vyrábí a prodává bioprodukty.

Ochrana životního prostředí = ochrana vlasti

Ve svém současném programu NPD odmítá genové inženýrství a průmyslový chov zvířat, požaduje peníze pro alternativní energie a národní samozásobitelství zemědělskými produkty. Chce více podporovat farmáře.

V Meklenbursku-Předním Pomořansku už krajní pravicová strana nechala natisknout plakáty se sloganem “Ochrana životního prostředí = ochrana vlasti”. I Jens Lütke chce nyní před zemskými volbami ve Šlesvicku-Holštýnsku bojovat o podporu pro NPD ekologickými tématy, i když hlavním tématem předvolební kampaně bude kritika eura. Přesto je pro něj téma životního prostředí důležité: “Nechceme zelená témata přenechávat Zeleným.”

Časopis Umwelt & Aktiv nabízí na poslední stránce svého prvního čísla z roku 2007 motto této nové strategie. Stojí tam velkými písmeny “Ochrana životního prostřední není zelená”.

Okopírovaný článek z magazínu Der Spiegel vyšel ve zkrácené formě na stránkách Idnes.cz pod názvem Ideologie krve a země: Německem se šíří pravicový extremismus nazeleno. Německý originál je k dispozici na stránkách Der Spiegel pod názvem Braune Bio-Kameradschaft.

Poznámka DP:

Bulvární média jsou ve své honbě za senzacemi a propagandistické servilitě nepoučitelná. Anthony Swofford napsal ve své knize Jarhead (Mariňák), že je nemožné “natočit protiválečný film”. I film jako například Full Metal Jacket (Olověná vesta), který zesměšňuje americkou námořní pěchotu a její hodnoty, byl nakonec “mariňáky” oblíben – těmi, kterými film opovrhuje. Nabízí se tedy otázka – neprokazují masmédia články o “bio-kameradschaft” a “gulášových fašistech” nakonec Systému medvědí službu? Je totiž možné, že je někdo čte i “mezi řádky”.

Autor: Julius Evola

Na Cornelia Codreana, vůdce rumunské Železné gardy, si mezi různými představiteli hnutí národní obnovy, která vznikla v meziválečné době a které jsem měl příležitost poznat, vzpomínám jako na jednu z nejčistších, nejryzejších a nejšlechetnějších osobností. Bylo to na jaře 1936, kdy jsem se s ním setkal v Bukurešti během studijní cesty, které jsem v té době podnikal do různých evropských zemí. (a)

Corneliu Codreanu působil už svým zjevem. Velký a dobře rostlý ztělesňoval typ árijsko-římské rasy, která je zastoupena i v Rumunsku a pochází z římské kolonizace Dáků, ale také z místního obyvatelstva dávno tam usazených indogermánských kmenů. Jeho fyziognomie a řeč dávaly jistotu, že stojíte proti člověku, kterému je cizí jakákoli křivost, nepoctivost a nevěrnost i jakákoli zrada. To zakládalo jeho mimořádnou autoritu v prvé řadě. Jeho věrní se s ním, s jeho osobností, cítili svázáni silněji, než bylo jinak u politických stoupenců obvyklé. (b)

V oné době byla situace v Rumunsku mezi vládou krále a Železnou gardou mimořádně napjatá. Člověk doslova cítil atmosféru, z níž musela vzejít tragédie. Na italském velvyslanectví mi řekli, že není radno se do blízkosti Codreana vydávat; rumunské úřady cizince, který se s ním kontaktoval, ihned vykázaly. O tohle varování jsem se ale nestaral. (c)

Rumun, s nímž jsem byl ve spojení, protože se zajímal o mé tradicionalistické studie, převzal úlohu prostředníka. (d)

Krátce poté, co jsem vyjádřil přání se s Codreanem setkat, se v mém hotelovém pokoji diskrétně zjevili dva vyslanci. Přivedli mě k jejich Kapitánovi do takzvaného Zeleného domu. Legionáři ho vlastnoručně vystavěli na okraji Bukurešti, byl střediskem hnutí. (e)

Po absolvování toho, co je v Rumunsku zřejmě tradiční zvyklostí – podali mi talířek se sladkou marmeládou a sklenici vody – se objevil Codreanu, představil se, a od prvního slova mezi námi zavládlo sympatické porozumění. Věděl o mojí práci Rivolta contro il mondo moderno, která měla v celé střední Evropě značný ohlas, neboť dva roky předtím vyšla pod názvem Erhebung wider die moderne Welt i v německém překladu. Můj zájem dát politickému boji duchovní a tradicionální základnu právě v Codreanově případě usnadnil naše neobyčejné sblížení. Protože jsem neuměl rumunsky, zvolil k domluvě francouzštinu, přičemž se vyjadřoval velmi uvážlivě a přesně. (f)

Myšlenky a průběh tohoto rozhovoru si jasně pamatuji, především Codreanovu charakterizaci fašismu, národního socialismu a jeho vlastního hnutí. Řekl, že v každém organismu existují tři principy, a to forma, životní síla a duch. Hnutí národní obrody by se nemohlo vyvíjet, aby na jeden či druhý princip nekladlo důraz. Podle Codreana je tak ve fašismu formativní politickou ideou princip formy, což znamená prioritu státu. Zde je řídící silou dědictví Říma. Naopak v německém národním socialismu se přikládá zvláštní důležitost principu životní síly. Odtud pochází zájem o rasu. Mýtus rasy, vyznání krve a národně-rasové pospolitosti, stojí v národním socialismu ve středu pozornosti. Pro Železnou gardu má naopak ústřední význam duchovní složka, náboženské a asketické hodnoty, které jsou pro Codreana v úzkém vztahu. (g)

V rumunském národě je cosi zkaženého, řekl. Aby se lid opět ozdravil, je třeba hluboké obnovy vycházející z nitra jednotlivce a mířící proti všemu, co se podřizuje ziskuchtivosti, nízkým zájmům, politickému čachrářství a kšeftařství. Železná garda tak spíše než stranou chtěla být hnutím ve službě tohoto velkého úkolu. K vícekrát podniknutému pokusu konsolidovat demokraticky vedenou a monarchií kontrolovanou zemi neměli lidé důvěru. Když Codreanu začal mluvit o náboženské otázce, naznačil, že v zemi jako Rumunsko by byla historická situace příznivá, poněvadž řecko-ortodoxní křesťanství netrpí rozporem mezi univerzalismem církve a národní myšlenkou. Ortodoxní církev by proto jako národní instituce mohla být solidárním průvodcem a pomocníkem při obnově státu a národa ve smyslu národní revoluce. (h)

Proto také náboženské, a ještě více mystické a asketické hodnoty, tvořily organizační základ rumunské Železné gardy. Proto i příznačné jméno Legie archanděla Michaela, pod nímž se legionářské hnutí zpočátku objevilo. Velký význam v něm byl přisuzován nejen motlitbě, ale také půstu. Motlitbou Codreanu rozuměl niterné duševní soustředění a rozvinutí sil. Od vůdců v první řadě, ale i od každého jednotlivého člena Železné gardy byl očekáván dobrovolný, mravně přísný životní styl. Na veřejných zábavách a světských svátcích neměl legionář co pohledávat. Luxus a nákladný způsob života mu byly cizí. (ch)

À propos, kol mrtvých hrdinů legie existoval zvláštní kult. Rituál „Presente!“, známý i ve fašismu, se uplatnil v podobě, v níž se mnozí dokonce domnívali vidět znak magické invokace. Moţa a Marin, dva známí legionářští vůdci a osobní přátelé Codreana, oba padlí ve španělské občanské válce, byli jako mučedníci legie obzvlášť uctíváni. (i)

V dlouhém rozhovoru s Codreanem jsme mluvili také o mnoha jiných tématech. Nakonec mě sám v autě doprovázel zpět k mému hotelu. Byla to přímo veřejná manifestace; poukázal jsem již na varování, jehož se mi dostalo na italském velvyslanectví. Když jsem se zeptal, zda má Železná garda nějaký odznak, jeden mi ukázal a předal mi ho. Byl to oválný terč s černou mříží na zeleném poli. Dotazoval jsem se, jaký význam tento symbol asi má, načež se Codreanu omezil na v žertu míněnou poznámku: „Snad jsou to mříže vězení.“ (j)

Tato věta žel obsahovala smutné tušení. Codreanův konec je znám. Král, naslouchaje zlému našeptávání své židovské konkubíny Wolff-Lupescu a pseudodemokratické kamarily, která ji obklopovala, složené ze svobodozednářských a jiných živlů uvězněných ve skrytých silách, se rozhodl udělat s jemu nebezpečně se jevící Železnou gardou, která k sobě přitahovala stále větší část zdravého obyvatelstva, především mládeže, krátký proces. Přešel k masovému zatýkání a při této příležitosti se zmocnil i Codreana. Byl odstraněn stejnou metodou jako později Ettore Muti: šířily se lži, že byl zastřelen během pokusu o útěk. Ale král si tímto zavrženíhodným činem připravil i svůj vlastní pád. Následoval režim generála Antonesca, Codreanova vojenského napodobitele. Na konci druhé světové války bylo také Rumunsko vtaženo do vojenského zhroucení Osy a napochodovavší Rudá armáda tam vnutila komunistický režim. (k)

Avšak nemálo členů Železné gardy přežilo. V rudých žalářích a v západním exilu zůstali věrní idejím svého Kapitána. Jsou aktivní v různých militantních nacionalistických organizacích všude v Evropě, zvláště ve Španělsku. Ve Francii byli mezi těmi patrioty, kteří připravovali duchovní základnu pro vojenské hnutí. Je to také jejich zásluha, že mělo duchovní a tradicionální pečeť. Toto hnutí bylo žel prozrazeno a později de Gaullem brutálně potlačeno. Legionáři šli pak k OAS nebo k podobným organizacím. Odkaz Codreana žije a nadčasově bude žít dál! (l)

Zdroj: Meine Begegnung mit Codreanu (von Julius Evola), v: Junges Forum č. 4, Corneliu Codreanu und die Eiserne Garde, s. 31-34. Německý text je dostupný např.na stránkách Arctogaia.

Poznámky DP k jednotlivým odstavcům:

a) Rok 1936 je uveden chybně, ve skutečnosti setkání proběhlo někdy v březnu 1938, o měsíc později byl Codreanu zatčen a v listopadu zavražděn. Ve stejném roce navštívil Evola i tehdejší Československo.
b) „Antická písemná svědectví připodobňují Dáky k národům obývajícím severní oblasti Evropy, ke Skytům, Keltům a Germánům. Podle nich byli dáčtí mužové vysocí, urostlí, měli obvykle světlou pleť, modré oči a světlé, nazrzlé vlasy.“ (Hadrian Daicoviciu, Dákové, Praha 1973, s. 21). První indoevropské kmeny na dnešním rumunském území, jejichž jména známe, byly Kimmeriové (800 př. n. l.), Ilyrové, Skythové (po r. 600), Keltové (konec 4. století) a Thrákové, základ obyvatelstva v celé karpato-dunajské oblasti. Nezanedbatelný byl i vliv řecko-římský. Indoevropeizace Balkánu však začala mnohem dříve, určitě pak s příchodem lidí tzv. kurganové kultury v třetím tisíciletí př. n. l. Skutečnou ranou byla pro zdejší lid až několikasetletá turecká nadvláda, kdy celá oblast, nejen obrazně, potemněla. Codreanovi rodiče ovšem pocházeli z Německa a Polska!
c) Na trůně seděl od léta 1930 král Carol II. (1893-1953); bývá líčen jako typ degeneráta bez jakýchkoli morálních zábran. Často pobýval v ČSR, s níž bylo Rumunsko spojeno v obranném paktu Malá dohoda. Více např. M. Tejchman, Politika krále Carola v županu, v: Slovanský přehled, 1965, 3, s. 185 a násl.
d) Zde se pochopitelně nabízí otázka, zda oním nejmenovaným prostředníkem nebyl mladý Mircea Eliade. O jeho vztahu k Železné gardě píší Jiří Našinec v doslovu k Eliadovým Pamětem (Praha 2007) pod názvem Krátkozraký intelektuál mezi cholerou a morem (s. 539-549); Ivo T. Budil: Mircea Eliade a fenomén legionářského hnutí v Rumunsku, v: Totalitarismus 3, Plzeň 2007, s. 63-72; týž: Mircea Eliade a „věčný návrat fašismu“, v: LitN, č. 2/14. ledna 1998, s. 8-9; nezbytným korektivem je práce Claudia Muttiho: Mircea Eliade und die Eiserne Garde, Regin-Verlag 2009. Sám Eliade napsal o Železné gardě 12 článků, zde je jeden z nich – O svobodě.
e) Vedle Zeleného domu (=zelená je barva obnovy a legionářských košil) postavila Železná garda po celé zemi 160 budov! Více o tom v příštím článku.
f) Německý překlad Vzpoury proti modernímu světu vyšel v Německu v roce 1935. Kniha zde a v Rakousku, kde působili Othmar Spann a Karl Anton Rohan (Europäische Revue), měla tehdy údajně silnější ohlas než v Itálii.
g) Viz Evolův rozhovor s Codreanem.
h) Pravoslavná církev – jako instituce – však nechala Železnou gardu krátce nato na holičkách. Podobnou zkušenost ostatně udělala v 90. letech např. i Ruská národní unie A. Barkašova. I církve jednají v posledku jen ve vlastním zájmu…
ch) Vybraní příslušníci Železné gardy z tzv. „Komand smrti“ (Echipele mortii), kteří se zdravili pozdravem „Ať žije smrt!“, se do třiceti let věku nesměli ani ženit a mohli tudíž držet i celibát. Hlavní pravidla legionářského života, jakési „šestero přikázání“, však jsou: Kázeň, Pracovitost, Mlčenlivost, Sebevzdělání, Vzájemná pomoc a Čestnost.
i) K účasti Železné gardy na španělské misi viz Ettore Vernier, Falanga, Národní myšlenka, Praha 2008, s. 21-22. V září 1970 byl ve španělské Majadahondě odhalen pomník obou hrdinů.
j) Železná garda se stala vzorem i našim vlajkařům. V pracovně Jana Rysa v Myslíkově ulici v Praze prý visel velký obraz Codreana. A podobně jako Horia Sima, Codreanův nástupce v čele legionářů, byl vůdce Vlajky posléze Němci internován jako „čestný politický vězeň“ v koncentračním táboře. Po osvobození se nějaký čas rekreoval na Capri a v Římě, pak se však, přes varování Američanů, rozhodl vrátit do Prahy, aby zde „hájil sebe a své kamarády“, načež byl v červnu r. 1946 popraven. Není vyloučeno, že Rysův idealismus byl inspirován mučednickým osudem Kapitána…
k) Ettore Muti byl italský letec a válečný hrdina zabitý za nejasných okolností italskými četníky v době královy zrady na Mussolinim.
l) OAS čili Organisation de l´armée secrète (Organizace tajné armády) byla založena v zimě 1960-1961 na obranu francouzského Alžírska („Alžírsko je a zůstane francouzské!“). Ve znaku organizace byl keltský kříž. O jejím významu pro evropský aktivismus viz např. Frédéric Laurent, Černý orchestr, Praha 1982, s. 74-100.
V Rumunsku se část přeživších příslušníků Železné gardy přidala po válce ke komunistům (i odtud snad výrazné národní zabarvení tamní „cesty k socialismu“, vzpírající se úplnému diktátu Sovětského svazu), jiní proti nim naopak vedli dlouhou partyzánskou válku (poslední skupiny byly zničeny až v roce 1957!): je přitom třeba vzít v úvahu, že již koncem roku 1938 a v září 1939 bylo zlikvidováno takřka celé původní vedení a vybity hlavní kádry – z původních legionářů zbylo sotva několik set, načež se hnutí, aby rychle posílilo, až příliš otevřelo a po vyhlášení „Legionářského národního státu“ v září 1940 do něj vstoupila i řada vyložených prospěchářů.
Po pádu Ceauşescova režimu v r. 1989 uveřejnil Horia Sima ve španělském exilu Deklaraci legionářského hnutí. Když v roce 1993 zemřel, nebyl jmenován žádný nástupce a organizace legionářských veteránů zvaná nyní Nadace profesora George Manua byla vedena kolektivně. Dnes v odkazu legie pokračuje Noua Dreapta (Nová pravice).

Související články:

1. Corneliu Codreanu a Železná garda, část 1
2. Asketické Legionárstvo
3. Legionářské hnutí v Rumunsku, část 2

Autor: Patrick J. Buchanan

Tento akt čistého zla lze jen těžko s něčím poměřovat. Poté, co táhl osmiletou holčičku za vlasy přes školní dvůr, jí vrah přiložil pistoli ráže 9 mm k hlavě a stiskl spoušť. Zbraň se zasekla, načež vytáhl další pistoli Colt ráže .45 a svůj čin dokonal. Miriam Monsonego byla jednou ze čtyř obětí [školního masakru]. Dalšími byli 30-ti letý rabín a jeho dva synové.

Poněvadž si střelec vybral za cíl židovskou školu a střely byly identické s těmi, které byly použity při vraždě dvou vojáků původem ze severní Afriky a jednoho Afričana, podezření padlo na nějakého neonacistu a rasistu. Ve Francii, kde momentálně probíhá intenzivní prezidentská kampaň, tohoto masakru okamžitě využily levicové a centristické strany k obvinění francouzské pravice z vytváření atmosféry, ve které mohlo k tomuto rasistickému hororu dojít.

“Vraždy mohou zastavit náskok pravice ve volbách” hlásaly titulky New York Times. Diskuse, jestli byly vraždy “inspirovány protipřistěhovaleckými politickými projevy bude pravděpodobně následovat,” psal Steve Erlanger z Washington Post, “jako zbraň v prezidentské předvolební kampani a v širším smyslu jako zpytování duše o podstatě Francie.” Francouzský prezident Nicolas Sarkozy byl zatlačen do defenzívy. Jak prohlásil centristický kandidát François Bayrou, tyto vraždy “kvůli původu obětí a náboženství jejich rodiny,” jsou spojeny “se vzrůstajícím ovzduším netolerance.”

Politici “mají za povinnost zajistit, že napětí, vášně a nenávist nenabudou vrchu. Ukázat na někoho prstem jen na základě jeho [etnického] původu zažehne vášně, a to děláme, protože v tom plameni jsou voličské hlasy, které můžeme získat.”

Masakr v židovské škole a vražda muslima a afrických vojáků, jak prohlásil Abderrahmane Dahmane, předseda francouzského Výboru muslimských demokratů (Conseil des démocrates musulmans de France – CDMF), “jsou silným signálem politikům a to především těm, kteří si po dlouhé měsíce hráli s ohněm.”

A kdo si to hrál s ohněm? Sarkozy a Marine Le Pen, prezidentská kandidátka za pravicovou Front National. Sarkozy během poslední doby přitvrzoval svůj postoj k přistěhovalectví a národní identitě. V debatě, která proběhla 7. března, prohlásil, že ve Francii je “příliš mnoho cizinců,” asimilace “funguje se stále většími obtížemi,” a požadoval omezit přistěhovalectví na polovinu.

Minulé léto Sarkozy usiloval o deportaci Cikánů, kteří zůstávali ve Francii i po vypršení jejich víz. Ozvěnou tohoto úsilí bylo prohlášení německé kancléřky Angely Merkelové, že multikulturalismus selhal. Mluvil o revizi Schengenské smlouvy, která umožňuje obyvatelům Evropské unie volně cestovat napříč hranicemi. Kritizoval burky a závoje nošené muslimskými ženami. Chlapci a dívky, prohlásil, by měli navštěvovat plovárny společně – praktika, která je netolerovatelná pro ortodoxní muslimy. Jeho posun směrem doprava, jenž má za účel přetáhnout voličské hlasý Marine Le Pen, vyvolal spor se socialistickým kandidátem Francois Hollandem.

Levice toho okamžitě využila a okamžitě vyrukovala s obviněním, že Sarkozyho nový populismus vytvořil klima, ve kterém se mohou dít takové hrůzy proti muslimům a Židům. Noviny The Times vyvodily závěr, že nástup nacionalistů do francouzské politiky může být zastaven, jako tomu bylo v Norsku po řádění Anderse Breivika, který zavraždil několik desítek mladých lidí.

To co se dělo by mělo být Američanům povědomé.

Když byl zavražděn J. F. Kennedy marxistou v Dallasu, byla to Goldwaterova pravice, která byla obviněna z vytváření atmosféry nenávisti, ve které mohlo k takovému činu pravděpodobněji dojít. Když šílený střelec zavraždil šest lidí, postřelil kongresmanku Gabrielle Giffordsovou a zranil tucet dalších, byla morální zodpovědnost kladena na Sarah Palinovou.

Naneštěstí pro francouzskou levici se ve středu objevila zpráva, že sériovým vrahem je tuzemský saláfistický džihádista a samozvaný člen al-Káidy, který strávil určitou dobu v Afghánistánu a Pákistánu a byl léta pod dohledem francouzské zpravodajské služby. Mohammed Merah usiloval o pomstu Židům za smrt palestinských dětí a francouzským vojákům za jejich účast ve válce v Afghánistánu.

Marine Le Pen vystoupila v médiích se zdrcující kritikou levice, která dávala zvěrstva za vinu právě jí a obvinila francouzskou vládu z toho, že podcenila islamistickou hrozbu a je liknavá v otázkách národní bezpečnosti. “Je čas zahájit válku s těmito fundamentalistickými politicko-náboženskými skupinami, které vraždí naše děti,” prohlásila Marine Le Pen. “Nebezpečí islámského fundamentalismu bylo podceněno. … Mluvím o tom již dlouhé měsíce a politická třída mě odmítla. Někteří budou mít potíže, aby tento svůj postoj vysvětlili, já mám však svědomí čisté.”

Jelikož vrah byl přesně typem člověka, o kterém francouzská pravice prohlašuje že by měl být sledován, Bayrou přispěchal s ústupečným prohlášením: Politici musí “zabránit riziku importu konfliktů do francouzské společnosti, které nám jsou cizí a cizími by měly zůstat.”

Se stárnutím a vymíráním původních obyvatel Evropy a stále pokračujícím přistěhovalectvím – s pěti miliony muslimů, kteří již ve Francii jsou – budou otázky národní bezpečnosti Evropu, stejně tak jako nás, sužovat bez přestání.

V Toulouse máme možnost vidět ne jen odvrácenou stranu diverzity, ale pravděpodobně i budoucnost Západu.

Článek Toulouse: The Dark Side of Diversity byl převzat ze stránek Pata Buchanana.

Autor: Philipp Oehmke

Maďarská ultrapravice nejprve změnila politickou mapu země a nyní se zdá, že dalším na řadě bude budapešťský kulturní život. Jedno z nejvýznamnějších divadel v hlavním městě má totiž být řízeno dvojicí antisemitských nacionalistů. A to ani zdaleka nemusí být konec.

István Márta prohlašuje, že se zatím nevzdal, nicméně si je vědom toho, že bojuje již dávno prohranou bitvu. Stojí v auditoriu svého divadla s fotoaparátem a tváří se, jako kdyby všechno bylo v pořádku. „Co mohu dělat?“, ptá se se zvýšeným hlasem, z něhož lze vyčíst rozmrzelost. „Nic“, odpovídá jeho asistent. „Nemůžeme dělat naprosto nic.“

Na jevišti zatím herci nacvičují scénu z představení „Don Carlos.“ Společeně jdou kupředu vzdychajíce, supíce a lapajíce po dechu. Moderní divadlo v Budapešti se ničím neliší od scén v německých městech, jako je například Bochum, Freiburg nebo Kolín nad Rýnem. „Don Carlos“ je Mártových předposledním představením, tím úplně posledním má být „Kouzelný vrch“. Pak Márta v divadle skončí. Jeho divadlo již totiž brzo přejde pod nové vedení. Mártovými nástupci jsou herec, který se angažoval v jedné z nedávných kampaní Jobbiku a dramatik, jenž je otevřeným antisemitou.

Uplynulo 77 dní. Je polovina listopadu a v průčelí divadla na ikonické Andrássyho ulici nemůžete minout protestní výstavu, odpočítávající dny. Márta je ředitelem Új Színház (Nového divadla) po celých třináct let. Nyní se stal jednou z prvních prominentních obětí kulturní války, jež v Budapešti zuří od loňského roku, kdy se pravicoví populisté zmocnili vlády v zemi. Premiér Viktor Orbán se svou stranou Fidész disponujíce dvoutřetinovou parlamentní většinou vládne zemi, což je dost na to, aby byly změněny parametry parlamentní demokracie nebo dokonce pořádky v celém Maďarsku. Nová ústava má začít platit od 1. ledna 2012, již několik měsíců je navíc v platnosti tiskový zákon, jenž se vymezuje vůči nevítané kritice poměrů v zemi.

Boj o lidské myšlení

Kultura se však změnit jen tak mávnutím čarovného proutku. Stejně jako v mnohých jiných evropských zemích je i maďarská kultura levicová a liberální. Kultura si prostě dělá, co chce a koná, jak cítí. Nicméně k tomu, abyste získali absolutní vládu nad zemí, musíte kontrolovat i to, co si lidé myslí. Přesně toto téma rezonuje v dnešních dnech v myslích mnoha Maďarů: je zde totiž vedena bitva o lidské myšlení.

V několika uplynulých měsících bylo propuštěno několik ředitelů regionálních divadel a nahrazeno sympatizanty současné vlády. V Budapešti byl propuštěn umělecký ředitel Národní opery. Ředitel Nového divadla Márta bude dalším na řadě a kolují zde pověsti, že vypoklonkován bude i homosexuální ředitel Národního divadla.

Vláda nyní vyšetřuje 82 letou Agnes Hellerovou, nejslavnější maďarskou filosofku, marxistku a žákyni marxistického filosofa Georga Lukácse. S masivní podporou pravicového tisku se snaží prokázat, že Hellerová zpronevěřila peníze z grantu Evropské Unie.

Monument na náměstí před parlamentní budovou, věnovaný básníku Attilovi Józsefovi, má být brzo stržen. József, jehož díla jsou typickým příkladem proletářské poezie, byl humanistou s marxistickým světonázorem. V roce 1937 spáchal sebevraždu skokem pod nákladní vlak. Nová vláda se domnívá, že socha takové osoby nemá před budovou parlamentu co dělat. Je to podobné, jako kdyby Němci odstranili sochu Friedricha Schillera, protože měl dlouhé vlasy.

V zemi je zaváděn nový způsob myšlení a kultury, jejíž základy spočívají ve Velkém Maďarsku před 1. světovou válkou. Dnešní Maďarsko je zemí, jež se v sobě snaží vzbudit smysl pro národní identitu, který však nikdy reálně neexistoval.

Padouchové maďarské politiky

Současný ředitel Nového divadla Márta se nedopustil žádného poklesku. Divadlo vydělává a jeho hry jsou provázeny pozitivními recenzemi. Ztvárnilo hry od světoznámých veličin, jako jsou Molière, Ostrowski, Büchner, Schiller nebo Shakespare a rovněž tak i díla maďarských autorů. Když Márta zpracovával 200 stránkový koncept umělecké a finanční budoucnosti divadla a následně jej zaslal budapešťskému primátorovi, rozhodně neočekával, že mu přivodí nějaké problémy.

Primátor István Tarlós byl uveden do úřadu loňského roku po dvaceti letech, kdy městu dominovala liberální klika. Spisovatel Rudolf Ungváry popisuje příznivce vládnoucí strany Tarlóse coby “svalnatého a vykrmeného padoucha maďarské politiky.” Náhle se na Tarlósově pracovním stole objevila druhá žádost o ředitelský post, jež dohromady nepřesahovala 20 stran, navíc byla vágní a neúplná. Ti, již se s ní měli možnost seznámit, tvrdí, že v jejím zpracování byl kladen jen velmi malý důraz na detaily.

Jejím autorem byl osmapadesátiletý György Dörner, jenž je maďarským divákům znám coby dabér Mela Gibsona v maďarských verzích jeho hollywoodských filmů. Jedná se o průměrně úspěšného herce, který na loňských setkáních ultrapravicového Jobbiku recitoval lidovou poezii. Ve své uchazečské práci Dörner vyjevil záměr přejmenovat Nové divadlo na “Divadlo domácí fronty” a skoncovat s degenerovanou a zvrácenou liberální hegemonií. Primátorovi jeho text kápl do noty, avšak požadavek na přejmenování divadla byl silnou kávou i na něj. Dörner ve své práci mimo jiné uvedl, že na řízení divadla by chtěl spolupracovat se svým kamarádem Istvánem Csurkou.

Istvána Csurku zná v Maďarsku opravdu každý. Byl oslavovaným básníkem, jehož příběhy a hry se vyznačovaly takovým poetickým duchem, že jej vychvalovali i jeho rivalové. Csurka byl rovněž národním hrdinou. Coby velmi známý konzervativní disident byl uvězněn v průběhu povstání v roce 1956, později však vyšlo najevo, že za komunistické vlády spolupracoval s maďarskou tajnou policií.

Nejsou opravdovými Maďary

Po konci sovětské éry již Csurka nebyl nucen ukrývat své názory do poezie a mohl je začít hlásat veřejně. Podle něj by se země měla vrátit ke konceptu Velkého Maďarska a vymanit se židovské kontrole. Založil “Maďarskou stranu spravedlnosti a života” a brojil proti “falešnému Maďarsku s cizáckým srdcem, nepřátelskému vůči vlastnímu národu.” (István Csurka zemřel 4. února 2012 – pozn. DP).

Otřesný termín “cizácké srdce” rezonuje v kruzích maďarské krajní pravice pořád dokola. Nacionalisté jím označují lidi, kteří podle nich nejsou opravdovými Maďary, zejména pak liberály a Židy. V roce 1998 byla Csurkova strana zvolena do parlamentu, kde spolupracovala se stranou dnešního premiéra Orbána. Oba se velmi dobře znají. Csurka je velkým básníkem, ještě větším je však šílencem, neboť je přesvědčen, že Židé plánují založení své druhé otčiny na území Maďarska.

Zdálo se být nepředstavitelné, že by mohl Dörner s podobnou prací uspět uprostřed Evropy, nota bene v jedné z členských zemí EU. Zabývala se jí skupina osmi specialistů. Šest z nich, všichni protřelí divadelníci, ji doporučilo vyhodit do koše. Zbývající dva, delegát ministerstva kultury a zástupce města Budapešť, se zdrželi hlasování. I přesto si však primátor vybral Dörnera. Jaký měl pro to důvod? Lze zaslechnout nejrůznější domněnky, že jej doporučil někdo z vyšších míst, respektive že požadavek na jeho a Csurkovo jmenování vzešel z nejvyšších mocenských pater.

Samozřejmě, že došlo k protestům: před budovou divadla se konaly několikeré demonstrace, byla vydána solidární prohlášení a zasláno několik protestních nót. Německý dirigent Christoph von Dohnányi zrušil své mimořádné vystoupení ve Státní opeře a berlínská Akademie umění zaslala do Budapešti dopis, v němž protestuje proti antisemitským názorům politika a spisovatele Csurky a profašistické straně Jobbik po Dörnerově boku. Ve své stručné odpovědi primátor Tarlós uvedl, že “nehodlá berlínské akademii tolerovat takovéto vměšující se dopisy.”

Proč primátor nikterak nevysvětlil své neomalené rozhodnutí? “Protože tak jednoduše neučinil”, říká původní ředitel Nového divadla Márta. A co na vše říká ředitel nastávající?

Blábolení o Židech

Je čtvrtek v ráno v polovině listopadu a Dörner, jenž nežije v Budapešti, stále ještě spí. Žena, která zvedla jeho telefon, tvrdí, že včera dlouho do noci točil film. Když jsme se okolo poledne Dörnera konečně dopátrali, svým Gibsonovským hlasem nám sdělil, že si vyhrazuje právo se zdržet komentáře. Dodal, že nemá co vysvětlovat, a následně zavěsil.

Csurka neodpověděl na žádný z dotazů, které jsme mu zanechali u jeho sekretářek. Jedna z nich nám sdělila, že neví, jestli se nachází v Budapešti. Tento sedmasedmdesátiletý politik je prý velmi zaneprázdněný muž, říká další z nich. Do debaty se vložil i Csurkův osobní strážce, podle něhož jeho šéf nenávidí západní média. Csurka mimo své básnické tvorby a politických aktivit ještě navíc vydává noviny nesoucí název Maďarské fórum, jehož redakce se nachází v centru Budapešti. Na vrátnici narážíme na muže, který více než kohokoli jiného připomíná barového vyhazovače. Má povislá oční víčka a jeho mocné břicho obepíná tričko s nápisem “Jack Daniels”.

“Zase vy. Poznávám váš hlas,” tvrdí. “Tak to jste vy, kdo pořád volá. Již jsem vám jednou řekl, že pan Csurka na vás nemá čas.” Sáhne po telefonu, pustí se do hovoru a potřese hlavou. Csurka ve svém týdeníku začal uveřejňovat své komentáře v rubrice “Ascherova kavárna”, většinou se jedná o slovní výpady plné nenávisti a útoků na druhé. “Lidé si z naší uchazečské práce dělají legraci, neboť v ní zaznívají národní myšlenky a nikoli jejich liberální konsenzus,” píše například.

Název rubriky “Ascherova kavárna” odkazuje na Tamáse Aschera, pravděpodobně nejznámějšího maďarského režiséra a ředitele Dramatické a filmové akademie, jenž je židovského původu. Ascherovo jméno pro Csurku symbolizuje židovsko-liberální kavárenskou kulturní konspiraci, proti níž brojí již celá desetiletí. “Nejedná se pouze o levicově-liberální kulturní politiku,” píše Csurka, “nýbrž o tíživou dominanci Ascherových kavárenských kruhů nad divadlem jako takovým. Chceme vytrhnout kulturu ze spárů velkého režiséra Tamáse Aschera, který natáčí filmy v Los Angeles a s velkou pravděpodobností, hraničící s jistotou, pochází z rodiny aškenázských Židů z Oděsy.”

Poté jsme přestali myslet

Ascher odhazuje Czurkovy noviny stranou, prý je nemůže číst. Sedí v kavárně svého “Divadla Józsefa Katony” v pátém budapešťském okrsku, kde spolu se svým divadelním týmem nacvičuje dílo německého dramatika Georga Büchnera Vojcek, v adaptaci Roberta Wilsona a Toma Waitse. Poté se nám svěřuje s příběhem, jež se stal před dvaceti lety, kdy coby mladý student zazvonil na domovní zvonek muže, který jej dnes hanobí. Chtěl Csurkovi vyjádřit svůj obdiv a poprosit jej o svolení k jevištní adaptaci jednoho z Csurkových děl. “Ten však byl opilý a okamžitě začal blábolit cosi o Židech.” Ascher tvrdí, že je na antisemitské narážky zvyklý, neboť po pádu socialistického režimu, jenž je zametal pod koberec, začaly znovuzachvacovat maďarskou společnost.

“My, Maďaři, zejména pak ti stojící na pravici, žijeme v politickém klimatu roku 1948. Poté jsme přestali přemýšlet až do roku 1989,” říká maďarský novinář Rudolf Ungváry. I v dnešní době spousta Maďarů věří, že za smrt 560 000 maďarských židů v období holocaustu mohou výhradně Němci. Avšak maďarský štáb Adolfa Eichmanna byl tvořen pouhými dvěma tucty příslušníků SS. Ungváry tvrdí, že deportace Židů do německých koncentračních táborů organizovaly maďarské policejní oddíly. Země se však nikdy s touto částí své historie nesrovnala. V poválečném Německu tehdejší konzervativní vláda Konráda Adenauera přivedla bývalé nacisty na cestu demokracie, zatímco členové maďarské ultrapravice vstoupili do undergroundu. Z něj se vynořili coby hrůzyplné zombie, snažící se uchvátit vládu nad zemí.

Jednou z těchto zombií je i Sándor Pörzse. Jedná se o čelního představitele Jobbiku, poslance maďarského parlamentu, šéfredaktora stranického časopisu Barikád a zakládajícího člena v současnosti zakázané paramilitární organizace Maďarská garda.

Stoupenec Maďarska

Slovo “Jobbik” znamená “ti praví” v obou slova smyslech. Strana působí jako jakási ultrapravicová opozice současné maďarské vlády. Podporuje koncepci Velkého Maďarska a staví se negativně k Evropě, Rómům a Židům, ačkoli v tom posledním případě ne až tak otevřeně. O Pörzsem je známo, že občas nosí uniformu Maďarské gardy, a to i přesto, že pokaždé, když tak učiní, obdrží pokutu ve výši 180 euro, což ho, zdá se, nikterak nevyvádí z míry.

Když dvaapadesátiletý Pörzse toho dne vystoupil ze svého sportovního vozidla, byl oblečen, jako by se chystal do některého z exkluzivních lyžařských středisek: na sobě měl totiž těžkou koženou bundu, pod ní sportovní mikinu a na nohách módní zimní boty. Má delší tmavě hnědé vlasy s pěšinkou uprostřed hlavy a jeho obličej nemá tupý výraz typického člena německé ultrapravicové strany NPD.

Dává si s námi schůzku ve foyeru parlamentní budovy, jež kdysi sloužila coby sídlo ústředního výboru komunistické strany. Tímto svým gestem naztnačuje zhruba toto: Podívejte, tato strana je legitimní, Jobbik je třetí nejsilnější stranou v parlamentu a brzy bude druhou nejsilnější. Pörzse je bývalým fotbalistou, později působil coby známý televizní moderátor pravicových kanálů HIR a Echo-TV. Dnes je fašistou.

“Nikoliv,” říká okamžitě, podezřele klidně a relaxovaně. Fašisté byli stoupenci Mussoliniho, mezi něž se prý nepočítá, neboť je stoupencem Maďarska. A co si myslí o nacistech? Pörzse se protáhne, zhluboka se nadechne a na chviličku se zamyslí, přičemž je zřetelné, že si tohoto napjatého momentu užívá. Nakonec se spokojeně zasměje a prohlásí: “Byli to váleční zločinci.”

Pörzse má stále velmi dobré vztahy s premiérem Orbánem. Kdysi hráli společně fotbal. Tato vláda je však podle Pörzseho až příliš umírněná a polovičatá. Od radikalismu Jobbiku se veřejně distancuje.

Kulturní válka

“Nyní se musíme uchýlit k tvrdší taktice,” prohlašuje. “Tato země je tak nemocná, že aspirin už nezabírá.” Zdá se, že maďarská společnost s tímto jeho tvrzením souhlasí, soudě z nárůstu popularity strany ve průzkumech veřejného mínění. Je tomu tak částečně proto, že Jobbiku se podařilo přitáhnout lidi – nikoli prostřednictvím politiky, nýbrž vzteku pod maskou kultury. Proto ty uniformy, pochodňové průvody, nacionalistické písňové večery a paramilitární organizace.

“Poté, co bude dokončen politický obrat, musíme znovudobýt své místo na kulturním poli,” říká Pörzse. “Země je uprostřed kulturní války a nacionální koncepce kultury nakonec zvítězí.” Právě proto volá po propuštění homosexuálního ředitele Národního divadla Róberta Alföldiho. Pörsze jej nazývá národním divadlem bez národní kultury. Údajně v něm jednou shlédl hru, v níž herci v uniformách maďarských vojáků onanovali nad mapou Velkého Maďarska.

Pörzse míní, že nacionalisté a lidé na pravici byli na dlouhá desetiletí eliminováni z kulturního života. Podle něj byla tato země vždy v područí cizích elementů, nejprve Habsburků, následně Sovětů a nakonec liberálů. Následkem toho bylo prý potlačováno národní cítění. “Tyto rány stále krvácejí,” tvrdí a dodává: “Smír není možný.”

Po hodině nasedá do svého vozidla a odjíždí v dobré náladě. Paprsky slunce se odrážejí od hladiny Dunaje a dopadají na neogotickou parlamentní budovu, zřejmě nejkrásnější svého druhu v Evropě.

Nové Maďarsko

György Konrád stojí v temnotě svého bytu ve druhém budapešťském okrsku, opíraje se o hůlku. Je mu 78 let. V roce 1944, kdy mu bylo 11, jeho rodiče jen těsně unikli transportu do Osvětimi. Později se stal jedním z nejvyznamnějších maďarských autorů a prošel si represáliemi ze strany komunistické totalistní policie. V roce 1991 obdržel na Německém knižním veletrhu Mírovou cenu.

“Demokraticky zvolená vláda pozvolna přechází v měkkou diktaturu. Tohle se teď děje v Maďarsku,” říká. Před mnoha lety jej navštívil István Csurka, jenž se má za několik týdnů stát hlavou Nového divadla v Budapešti. Csurka s sebou tehdy přinesl svoji první knihu. Konrád si ji přečetl a prohlásil, že Csurka je velmi talentovaným autorem. Nyní se Csurka chce zasadit o to, aby pro lidi jeho typu nebylo v novém Maďarsku místa.

Článek Hungary’s Right-Wing War on Culture vyšel dne 16. prosince 2011 v magazínu Der Spiegel.

Související články:

1. Jobbik: konec liberální demokracie je na spadnutí

Autor: Keno Verseck

Maďarské ultrapravicové extrémistické hnutí Jobbik si i přes celkovou ignoraci ze strany místních médií zformovalo až překvapivě dobře vyvinutou a soběstačnou internetovou síť. Poslední výzkumy navíc prokázaly, že běžný příznivec tohoto hnutí nespadá do kategorie „sociálně deprivovaných osob,“ jak zhusta tvrdili mnozí znalci.

Vůdce maďarských ultrapravicových extrémistů jen zřídka pronáší své názory tak otevřeně jako nyní. V sobotu 21. ledna se totiž před několika tisícovkami svých příznivců shromážděných v budapešťském centru Sportmax nechal slyšet, že konec liberální demokracie ve světě je na spadnutí. Třiatřicetiletý politik Gábor Vona ve svém tradičním lednovém proslovu určeném členům své strany volal po nekompromisním postoji vůči vládnoucí politické garnituře, vyloučil jakoukoli spoluúčast strany v současných mocenských strukturách a namísto toho deklaroval “boj, boj a ještě jednou boj.” “Nejsme komunisté, fašisté, ani nacisté”, prohlásil Vona, “avšak, a byl bych rád, aby si to všichni dobře zapamatovali, nejsme ani demokraty!”

Jeho slova vyvolala frenetický aplaus. Bylo to poprvé, kdy vůdčí osobnost pravicové strany Jobbik (Hnutí za lepší Maďarsko, zkráceně Jobbik, maďarsky: Jobbik Magyarországért Mozgalom), jež ve volbách z dubna 2010 získala okolo 17 procent všech hlasů, pronesla tak krystalicky čistý odsudek demokracie. V maďarských médiích se Vonova řeč setkala jen s velmi slabým ohlasem a ihned zapadla. Místopředseda strany Elöd Novák soudí, že spíše než kvůli promyšlenému bojkotu stranického sjezdu, se tak stalo z důvodu organizačních priorit. “Jsme druhou nejsilnější politickou stranou v Maďarsku, v tradičních médiích však pro nás není téměř žádného místa”, prohlásil.

Ačkoli Novák hovoří o “ostrakizaci”, ani v nejmenším prý z ní ovšem nehodlá nikoho obviňovat. Až na to, že strana i přes svou podporu maďarského vystoupení z EU zaslala stížnost evropské komisařce pro digitální média Neelie Kroesové, v níž si stěžuje na nedostatek pozornosti ze strany maďarských sdělovacích prostředků. Ve skutečnosti si však strana pečlivě pěstuje svou image mediálních vyděděnců, přičemž navíc svět tradičních médií ve své podstatě vůbec nepotřebuje.

Překvapivě moderní a velmi dobře propojená

Když však zástupci Jobbiku chtějí komunikovat se svými příznivci a voliči, je to rázem jiná káva. Téměř každý den jsou přítomni na diskusních, tzv. občanských fórech, na nichž naslouchají přáním lidí i z těch nejzapadlejších vesnic. Nejužívanější metodou šíření jejich ideologie je však komunikace prostřednictvím velmi dobře fungující sítě stovek ultrapravicových extrémistických stránek, propojené odkazy na Facebooku a iWiW, jenž je jeho maďarskou obdobou.

Tak tomu bylo i v případě Vonova projevu z 21. ledna. Ten totiž živě přenášela webová stránka Barrikad.hu, jež slouží coby doména stranického týdeníku bar!kád. Hned po ukončení celé akce se přidaly i další maďarské ultrapravicové portály, jež prezentovaly kompletní multimediální výstup z celé akce, přičemž část z něj byla uveřejněna i na Facebooku. Tento přístup je již dlouho považován za rutinní. Maďarští ultrapravicoví extrémisté totiž již po dlouhá léta velmi efektivně využívají internet k dosažení svých cílů. Publikují na něm svá prohlášení, organizují demonstrace a předvolební agitace, z nichž mnohé vybízejí k šíření nenávisti. “Internet byl pro nás vždycky velmi důležitý a nejinak je tomu i dnes”, říká poslanec Jobbiku Márton Gyöngyösi a zároveň dodává, že “se nejedná toliko o reakci na velice omezený přístup do tradičních médií, nýbrž o klíčový prvek při získávání nových příznivců a voličů, jež si nejlépe získáme prostřednictvím nových komunikačních kanálů.”

Odborníci si tohoto trendu všimli již před nějakým časem. “V předvolební kampani Jobbiku v roce 2010 hrál internet klíčovou roli,” soudí Áron Buzogány, politolog německo-maďarského původu, jenž se zabývá studiem společenských hnutí ve východní Evropě. “Když Jobbik porovnáme s jinými stranami, zjistíme, že oproti nim užívá nejmodernějších internetových prostředků, založených na programu Web 2.0. Jejich návštěvníkům se otevírá možnost se na jejich obsahu aktivně spolupodílet a stát se tak aktivní součástí propagační kampaně,” dodává.

Budapešťský politolog József Jeskó, který se již léta zabývá internetovými aktivitami maďarských pravicových extrémistů, dochází ke stejnému závěru: “Jobbik je historicky první maďarskou stranou, jež efektivně využívá výhody internetu ve svůj prospěch. Podotýká však, že Jobbik síť maďarských pravicových extrémistů nevybudoval, ani ji neřídí. Ta totiž funguje na bázi malých skupinek se stejným přesvědčením a nejrůznějšími zájmy, které se navzájem kontaktují přes internet a společně pak vytvářejí svůj virtuální svět.”

Moderní počítačově propojený pravicový extrémismus v Maďarsku se zrodil na sklonku roku 2006. V té době byly v plném proudu nepokoje v buapešťských ulicích. Demonstranti v jejich průběhu mimo jiné vtrhli do budovy maďarské MTV a znemožnili její vysílání. Jedním z hlavních spouštěčů nepokojů se stal tajně nahraný projev socialistického premiéra Ference Gyurcsányho z května téhož roku, v němž se otevřeně přiznává k vědomým lžím. Ačkoli tato řeč byla pronesena na uzavřeném setkání jeho strany, byla potají zdokumentována a následně odvysílána.

Internetové podněcování k násilí

Jedním z faktorů, jenž napomohl k eskalaci protestů, byl vznik internetové stránky kuruc.info, jež spatřila světlo světa o několik měsíců dříve. Brzy se z ní totiž stala ústřední a nejnavštěvovanější internetová platforma maďarských ultrapravicových extrémistů, šířící agresivní antisemitskou, proticikánskou, šovinistickou a homofóbní ideologii. K tomu všemu navíc v rubrice “shromaždiště genetického odpadu” pravidelně pořádá hony na čarodějnice zaměřené vůči konkrétním osobám, jež často mohou mít děsivé důsledky. V prosinci 2007 byl kupříkladu napaden a zlynčován bývalý socialistický politik Csintalan Sándor, proti němuž byla po několik měsíců na stránkách vedena kampaň, v níž byl nazván “židovskou krysou.” Osoby podezřelé z útoku, mezi nimiž se nachází i vůdce maďarských neonacistů György Budaházy, byly v roce 2009 zatčeny a v současnosti s nimi probíhá proces, v jehož rámci jsou obviněny ze spáchání teroristických trestných činů.

Maďarští vládní úřednící se již po dlouhá léta snaží docílit smazání této v USA registrované stránky a uvěznění jejích tvůrců. Doposud však veškeré jejich pokusy selhaly. Zlé jazyky tvrdí, že jedním z jejích přispěvatelů není nikdo jiný než místopředseda Jobbiku Elöd Novák, ten se však přirozeně podobným nařčením brání. “Pokud bych něco podobného připustil, skončil bych ve vězení, je však pravdou, že s jejími redaktory udržuji dobré vztahy”, říká a jedním dechem k tomu chvástavě dodává: “někdy jim po telefonu zasílám materiály přímo z parlamentního zasedání.”

Svět sám o sobě

Navštěvované stránky typu kuruc.info rovněž plní pro maďarské pravicové extrémisty funkci rozcestníku. Její návštěvníci mohou kliknout na odkazy dalších pravicově extrémistických stránek, oficiální stránku Jobbiku, lokálních ultrapravicových organizací, internetové rádio szentkoronaradio.com nebo na stránky národně orientovaných folkových či rockových skupin. Odkazy na všechny stránky jsou vzájemně provázané. To však není vše. Mimoto zde můžete nalézt i odkazy na nacionalistické obchody, nabízející širokou škálu zboží včetně jídla, pití, oblečení a nábytku; cestovní kanceláře nebo třeba právní a finanční poradenství. Ba co více, existují i stránky, jejichž prostřednictvím si můžete najít “nacionalistického a křesťanského partnera” nebo objednat “nacionalistické taxi.”

Politolog József Jeskó hovoří o této síti pravicových extrémistů jako o “takřka úplně nezávislém virtuálním systému”, dodávajícím svým uživatelům pocitu “neuvěřitelně silné identity a uceleného světonázoru”, jenž může být jen velice těžko narušen prostředky či myšlenkami přicházejícími zvenčí.” Tato síť podle něj pro Jobbik představuje “ohromné množství neformálního kapitálu”, s jehož pomocí může svým voličům zadarmo nabídnout iluzi krásného nového světa, a tím i formovat jejich postoje.” “Prostředníctvím tradičních médií by se jim nic podobného nemohlo v takové míře povést.”

Nejedná se o stranu ztroskotanců

Velmi cenným je pro Jobbik fakt, že návštěvníci jejich stránek se nerekrutují z chudých a sociálně deprivovaných vrstev. Mnoho politologů původně na Jobbik nahlíželo jako na stranu zkrachovalých existencí, nejnovější studie však načrtla jiný obrázek. Typický volič Jobbiku je 35 letý muž, který je jen zřídkakdy nezaměstnaný, většinou se jedná o řemeslníka nebo o osobu s maturitou. Na začátku minulého týdne publikovaly britský think tank Demos a budapešťský Politický institut hlavního města studii, v níž pracovaly s daty získanými od 2200 facebookových příznivců strany. Průzkum prokázal, že typický respondent “jen ve velmi malé míře důvěřuje oficiálním společenským a politickým institucím a má sklony k domněnce, že násilí je oprávněné, pokud přinese kýžený výsledek.” Nejčtenější maďarský novinkový portál index.hu pak přišel s podobnými závěry, když běžného voliče Jobbiku charakterizuje coby “velmi mladého, velmi maďarského a velmi naštvaného.”

Politolog Áron Buzogány se domnívá, že vzrůst popularity Jobbiku je tragickým důsledkem pokřiveného vývoje maďarské politiky: “Po velice dlouhou dobu je země ve výjimečně hluboké míře rozdělena mezi levici a pravici, což začíná být čím dál tím větším sociálním problémem. Celá jedna generace mladých lidí vyrostla v průběhu tohoto společenského rozpolcení a našla svůj domov v pravicově extrémistickém mikrosvětě.

Článek Young, Wired and Angry vyšel dne 3. února 2012 v magazínu Der Spiegel.

Související články:

1. Maďarská kulturní válka: smír není možný

Autor: Milan Nakonečný

Zásadním problémem demokracie je, že příliš mnoho blbců volí příliš mnoho gaunerů. To neznamená opovrhování národem, který má skvělou historii a patří k nejvzdělanějším a nejnadanějším národům světa. Národem, který se dokázal, zůstaneme-li jen u jeho nedávné historie, pozvednout ke slavné legionářské epopeji, jít do zbraně proti nesmírné přesile a bez přátel v září 1938, účastnit se hrdinného boje proti nacismu (naše zahraniční vojsko), který se odhodlal ke statečné manifestaci k výročí republiky v říjnu 1939, který v květnu 1945 hrdinně povstal proti německým okupantům a v srpnu 1968 proti nové okupaci. Český národ, opakovaně zrazovaný svými spojenci i svými vůdci, projevil mnoho odvahy i rozvahy a vůle ke svobodě.

Měl však – a stále má – také dost činorodých tlučhubů, naivků a ňoumů, kteří ochotně a idiotsky poskytují výhodné zaměstnání a blahobyt mnoha obchodníkům s politikou. Existuje řada pověr spojených s pojmem demokracie, zejména že demokracie může být uskutečňována jen v kapitalistickém ekonomickém řádu, že nejvyšší hodnotou demokracie je svoboda, a proto je boj za svobodu také její nejvyšší ctí, a dále, že demokracie je vládou lidu, lidem a pro lid. Nejvyšší hodnotou praktikantů s „demokracií“, tj. vládnoucí oligarchie, je materiální zisk a udržování moci. Války demokratů jsou údajně vedeny ve znamení boje za osvobození národů od jha tyranů. Ve skutečnosti jsou střetáváním mocenských a obchodních zájmů buržoazie, někdy s poněkud paradoxní kontrapozicí demokracie a totalitarismu, když na straně západních demokracií, a tedy boje za svobodu národů, ve druhé světové válce stál sovětský totalitarismus, v mnoha směrech horší než totalitarismus nacistický.

Bylo snad ke cti západních demokracií, že v tomto boji s nacismem (omezíme-li se na Evropu) bylo bezohledně a hanebně zrazeno Polsko, nestoudně vydané Sovětskému svazu stejně jako řada států východní Evropy, a desetitisíce uprchlíků ze sovětské „říše zla“, vydaných Západem bolševikům, aby skončili v gulazích? Bylo snad později ctí pověstné americké demokracie „humanitní bombardování Bělehradu“, které mělo velmi pragmatický mocenský motiv, a bylo snad ctí „demokracie“ české, že hanebně zradila, aniž musela, tedy z odporné služebnosti, svého přítele z nejvěrnějších, Srbsko? Západní demokracie bojují za svobodu a práva „Kosovanů“ (de facto Albánců), ale ignorují práva Kurdů, a s Číňany se jim lépe hovoří o kšeftech než o osvobození vězněných disidentů. Demokracie na papíře a „demokracie“ v praxi. Fenomén tak nápadný, že dal vznik řadě teorií, které se jej pokouší popsat, jako je např. koncept postdemokracie (C. Crouch, 2004), který, kromě jiného, poukazuje na nahrazování parlamentarismu lobbismem mocných organizací, jenž vůli lidu nahrazuje zvůlí těchto organizací. N. Hertzová (česky 2003) nazývá toto stálé propojování demokracie s byznysem „plíživým převratem“ a právem soudí, že korporace přebírají roli politiků, že od 20. století musí demokracie stále ustupovat obchodním zájmům, takže expanze kapitalismu je důležitější než šíření demokracie, a že funkce státu přejímají nadnárodní společnosti a mnozí poslanci se stávají placenými agenty kapitálu – jsou to lidem volení lobbisté. „Jaký smysl má zastupitelská demokracie, ve které politici plní přání korporací, a nikoli svých voličů?“ (Hertzová). Tento bezohledný diktát kapitalismu, jehož všeovládajícím principem je maximalizace zisku, je zastírán různými koncepty, jako např. globalizací, a různými institucemi, jako je např. Evropská unie.

Úryvek z článku Ztráty a nálezy, který vyšel v rámci sborníku Hlavou zeď 2011 (Úvahy nad civilizací a její budoucností). Náš tip: myšlení Stanislava Komárka a Antonína V. Límana.

Anotace

Jaká je budoucnost naší civilizace? Nastává opravdu “konec dějin”? Jaká je budoucnost peněz, mají ještě nějakou hodnotu a smysl? Měly by dokumenty o lidských právech obsahovat “právo na smrt”? Co čeká v Singularitě nás, jednotlivé lidské bytosti? Může být svrchovanost státu zpochybněna pod záminkou boje proti terorismu a za ochranu lidských práv?

Sborník Hlavou zeď 2011 je první pokus představit čtenářům myšlení vybraných českých osobností – zástupců současné vědy, kultury, duchovních, filosofických i jiných směrů. Sborník by měl být určen jak pro čtenáře hledající vědecké poznatky, tak i pro ty, kteří se zajímají o informace z oblasti futurologie a lidské imaginace. Doufáme, že se nám podaří inspirovat a podněcovat k neotřelému myšlení.

Někde v daleké budoucnosti vývoje biotu je možná ukryta i další možnost: Možnost rozštěpení lidské rasy na dvě větve, třeba na větev kyborgickou a na větev dekadentní. Pak je otázkou, která větev přežije kterou.

Zastoupení autoři:
Ivan M. Havel, Jozef Kelemen, Stanislav Komárek, Luboš Kropáček, Antonín V. Líman, Milan Nakonečný, Tomáš Sedláček, Jan Sokol, Jiří Stehlík, Marek Vácha.

Název: Hlavou zeď 2011
Autor: Kolektiv autorů
Editor: Aleš Palán
Formát / stran: brožovaná, 13 × 20 cm, 240 stran
Datum vydání: 2. října 2011
Nakladatelství: Dybbuk
ISBN: 978-80-7438-055-6
EAN: 9788074380556

Knihu je možné zakoupit na stránkách vydavatelství Dybbuk, včetně její elektronické verze (PDF).

Autor: Edouard Rix

„Nesnáším tuto knihu z celého svého srdce. Obdařila mě sice slávou, tou nicotnou věcičkou nazývající se věhlas, byla však rovněž zdrojem mých těžkostí. Strávil jsem kvůli ní mnoho měsíců za mřížemi a stal jsem se obětí mnoha banálních, leč ponižujících policejních perzekucí. Kvůli této knize mě zradili přátelé, nadělal jsem si nepřátele, zažil jsem mnoho zlé vůle, sobeckosti a lidské zkaženosti. Právě v tomto díle má svůj původ hloupá fáma, podle níž mám údajně být cynický a krutý, připomínající Machiaveliho v hávu kardinála de Retz.“ Ačkoli tato slova napsal Curzio Malaparte v předmluvě ke své slavné eseji „Technika státního převratu“ (Technique du coup d’état), mohla by stejně tak patřit i Giorgiu Fredovi, autorovi díla „Dezintegrace systému.“ Tato knížečka o šedesáti velmi hutně napsaných stranách totiž nahlodala základy buržoazního systému natolik, že její autor byl následně vystaven dlouhým létům soudních a mediálních perzekucí.

Edizioni di Ar

26. října 1963 upozornil senátor Umberto Terracini (vlivný člen židovské obce a Italské komunistické strany) ministerstvo vnitra a spravedlnosti na to, že v Padově byl údajně rozšiřován „nenávistný pamflet“ z dílny skupiny nesoucí název Gruppo di Ar, jehož autoři se neštítí ani těch nejodpornějších rasistických teorií italského nacismu a obhajují tak antidemokratickou ideologii, přičemž vznesl otázku, jestli bude použito příhodných prostředků k vypálení tohoto vředu a zastavení šíření infekce dříve, než se rozšíří dále a jeho text se stane předlohou k akci.

Tato již od samého prvopočátku stigmatizovaná skupina byla založena mladým platonikem a evoliánem s právnickým vzděláním, Giorgiem Fredou. Název skupiny, Ar, je vysoce symbolický, neboť v jazycích indoevropského původu představuje sémantický kořen znamenající vznešenost a aristokracii.

V roce 1964 Freda čelil trestnímu stíhání za sepsání pamfletu odsuzujícího sionistickou politiku v Palestině. Ukázalo se, že nebylo rozhodně posledním. Ve stejném roce vydalo Edizioni di Ar, jež založil právě Freda, svoji první knihu: „Esej o nerovnosti ras“ od Arthura de Gobineau. Následovaly některá méně známá díla Julia Evoly a práce Cornelia Codreana. Každý titul vyšel v nákladu 2000 výtisků.

Ve Fredově militantním odhodlání existovaly dvě konstanty: boj proti mezinárodnímu sionismu, včetně státu Izrael, o němž vždy tvrdil, že je jen špičkou ledovce, a buržoaznímu liberálnímu systému, ztělesněným americkým imperialismem na evropském území po roce 1945. Co se antisionismu týče, Freda byl prvním italským redaktorem podporujícím palestinské bojovníky, a to navzdory tomu, že pravice v čele s MSI (Movimento Sociale Italiano) velebila Izrael coby ochranný val Západu proti Arabům zotročeným Moskvou. Byl to on, kdo ve spolupráci s maoistickou skupinou Potere Operaio (Dělnická síla) zorganizoval v březnu 1969 v Padově první větší shromáždění na podporu palestinského hnutí odporu, jehož se zúčastnili i zástupci Arafatova Fatahu. Sionistická lobby mu to nikdy neodpustila. Freda se však nespokojil s pouhou verbální podporou, jak tomu bylo v případě mnohých renomovaných intelektuálů a tajně poskytl
časovače bomb údajnému zástupci Fatáhu.

Dezintegrace systému

Giorgio Freda byl však především mužem psaného textu. A jakého textu! „Dezintegrace systému“ byla sepsána v roce 1969, kdy byly v plném proudu studentské protesty. V Itálii tou dobou probíhal „plíživý květen“, stojící v kontrastu s náhlým revolučním vzepětím a pádem ve Francii. Freda byl přesvědčen o nezbytné potřebě radikálního svrhnutí buržoazního světa a věřil, že je k tomuto účelu třeba zkusit všeho, tudíž když se spousta mladých lidí snažila nadít studentskou revoltu opravdovým revolučním obsahem, chtěl ji uchopit a vyrvat ze spárů proponentů ortodoxního marxismu a sociálně demokratického reformismu. Právě pro tyto mladé lidi byla „Dezintegrace systému“ určena a ačkoli ji ani v nejmenším není možno považovat za Fredův osobní program, syntetizuje všeobecné požadavky celého národně revolučního tábora, od Giovane Europa (Thiriartova Jeune Europe – Mladá Evropa), po Lotta di Popolo (Boj lidu).

Tón celé statě je rozhodný a útočný. Freda byl prvním z Evolových žáků, který se neomezoval na učené komentáře k jeho dílům a tuto teorii se snažil přetavit v praxi, a to až do té míry, že na „Dezintegraci systému“ lze nahlížet jako na politické realizování teorie vytýčené v „Jízdě na tygru“, jež patří k posledním Evolovým dílům. Touto knihou poskytl baron Fredovi intelektuální podklad k přesvědčení, že s buržoazním systémem nelze dělat žádné kompromisy. Evola píše: „Jeden postoj je potřeba rázně odmítnout: stavět na pozůstatcích buržoazního světa a obhajovat je, coby baštu boje proti rozkladným proudům a nejnásilnějšímu rozvracečství poté, co jsme se ji pokusili vyztužit vyššími tradičnějšími hodnotami.“ K tomu navíc baron dodává: „Nejspíš bude prospěšné napomoci pádu skomírajícího světa včerejška a nikoli se naopak snažit o jeho podporu a umělé prodloužení jeho života. Tato jedna z možných taktik vedoucích k odvrácení finální krize, je dílem protichůdných sil, jež přeberou otěže dění. Riziko takového počínání je zřejmé: nikdo neví, kdo bude mít poslední slovo.“

Freda si ve svém díle rozhodně nebral servítky vůči idolům a hodnotám buržoazní společnosti. Samoúčelný řád a pořádek, posvátné soukromé vlastnictví, kapitalismus, morální konformismus, slepý rektální prosionismus a filoamerikanismus, stejně tak ovšem i Bůh, kněží, soudci a bankéři… Naprosto nikdo a nic neušlo jeho kritice. K panujícímu tržnímu modelu nabídl reálnou alternativu v podobě znovuuchopení tradiční doktríny státu stojícího v příkré opozici pseudoburžoazním hodnotám, přičemž nejpůsobivějším prvkem tohoto uceleného plánu má být zorganizování ekonomiky stojící na komunistickém základě – je tím myšlen spartský a elitářský komunismus, odvozený spíše od Platóna, než Karla Marxe. Freda, jakožto muž činu, byl znechucen pseudointelektuálními evoliány a guenónovci zamčenými ve svých věžích ze slonoviny. Pro některé evoliány nenacházel lichotivějších termínů nežli „sterilní apologeti rozprav o státu,“ „mistři konceptuálních gest,“ neboť v jeho očích představovali toliko jezdce na papírových tygrech. „K tomu, aby se historicky naplnila naše vize světa, potažmo státu, s ní musíme žít v souladu a nenechat nic náhodě,“ píše. Z tohoto úhlu pohledu je zřetelné, že jeho úmyslem bylo vstoupit do všech sektorů vyhrazených odpůrcům buržoazního světa, nevyjímaje ani krajní mimoparlamentní levici, jíž nabídl plán pro společnou strategii v boji proti Systému.V té době kontaktoval rozličné maoistické skupiny, jako například výše zmíněné Potere Operaio a marxisticko-leninistickou Komunistickou stranu Itálie.

Svůj manifest zakončuje těmito silnými slovy: „Pro politického vojáka čistota ospravedlňuje veškerou tvrdost, nestrannost veškerou lstivost, neboť neosobnost boje rozhání veškeré morální výčitky.“

Oběť demokracie

12. prosince 1969 explodovala v milánské Národní zemědělské bance na Piazza Fontana bomba, jež zabila 16 lidí a 87 jich zranila. Italská sekce ultralevicové Situacionistické internacionály vydala manifest nazvaný „Zapálení Reichstagu,“ v níž za skutečného pachatele označila panující režim. Situacionisté pořád dokola tvrdili, že bomba na Piazza Fontana nebyla ani anarchistická, ani fašistická.

Giorgio Freda stále pokračoval ve svém intelektuálním boji proti Systému. V rce 1970 v předmluvě k jednomu z Evolových textů poznamenal, že by v Itálii přivítal možnost pouliční občanské války. V dubnu 1971 publikovalo Edizioni di Ar jako vůbec první nakladatelství na apeninském poloostrově od roku 1945 Protokoly sionských mudrců. Téhož měsíce byl Freda uvězněn a obviněn z distribuce knih a dalších tištěných i psaných materiálů obsahujících propagandu navádějící k násilné změně režimu. Represivní mašinérie se rozjela na plné obrátky. Poprvé od pádu fašistického režimu úřady hodlaly uplatnit paragraf 270 (upravující spolčení za účelem rozvrácení republiky) italského trestního zákona, po Mussoliniově generálním prokurátorovi nesoucím název „Code Rocco.“ Nedlouho poté vydalo Edizioni di Ar sbírku palestinské bojové poezie s názvem „Nepřítel člověka,“ což mělo za následek vlnu nevole ze strany sionistů.

V červenci 1971 soudce překvalifikoval skutkovou podstatu Fredovy obžaloby na „vytváření propagandy volající po násilné změně politického, ekonomického a společenského uspořádání státu,“ k jejíž naplnění mělo dojít prostřednictvím „Dezintegrace systému“, v níž si pohrával s myšlenkou potřeby násilného svržení buržoazního demokratického státu a jeho nahrazení zřízením definovaným jako „lidový stát“. V Edizione di Ar se však represe nezalekli a v listopadu 1971 uveřejnili italský překlad „Mezinárodního Žida“ od Henryho Forda.

5. prosince 1971 byl Freda znovu uvězněn. Nebylo tomu tak již z důvodu ideozločinu, neboť tentokrát mu byl připisována rovnou celá organizace masakru na Piazza Fontana. Nepodařilo se jim chytit „anarchofašistu,“ tudíž se rozhodli podívat na zoubek „nazi maoistovi“. Obvinění vůči Fredovi bylo vzneseno na základě dvou údajných důkazů: koupě totožných časovačů s těmi, jež byly nalezeny v bance a příručních zavazadel, v němž byly umístěny. Freda skutečně ony časovače zakoupil, předal je však kapitánovi alžírských tajných služeb, jenž měl za úkol je předat Palestincům. Týdeník Candido přinesl informaci, že výrobce časovačů bomb shromáždil důkazy o tom, že těchto časovačů nebylo v Itálii prodáno 57, jak tvrdil soudce (sám Freda jich zakoupil 50), nýbrž stovky, navíc prý modely jím pořízené byly odlišné od těch použitých v rámci útoku. Mimoto obchodník z Boloni, který prodal čtyři cestovní zavazadla podobná těm, v nichž byly přenášeny bomby, uvedl, že si je od něj nekoupil Freda, nýbrž dva policisté… Soudce však samozřejmě tyto důkazy zbavující obžalovaného viny nezohlednil. V roce 1972 tedy začala Fredova osaměla pouť po italských věznicích: Padova, Milán, Terst, následně Řím, Bari, Brindisi a Cantazaro.

Ze strany pravice, zejména pak neofašistického MSI, byl nazýván „maoistickým zrádcem“ nebo „agentem komunistické Číny“, ze strany umírněné levice a sionistických kruhů zase „rasistickým fanatikem“, respektive „pomateným antisemitou“, některými ultralevicovými aktivisty, s nimiž dříve aktivně spolupracoval, byl ze strachu odmítnut, proto mu nezbylo, než přijmout nepříliš lichotivou nálepku „nazi-maoisty“, již pro něj vytvořila masmédia. Všechen tento povyk však měl pozitivní efekt v tom, že všech 1500 výtisků „Dezintegrace systému“ šlo velmi rychle na dračku. O několik let později Freda připustil, že jím byli více inspirováni extrémisté levicoví nežli pravicoví.

Proces

Dlouhý proces s údajnými atentátníky na Piazza Fontana byl zahájen v lednu 1975 před porotním soudem v Cantazaru. V roli obviněných stáli anarchista Pietro Valpreda se svými jedenácti komplici a neofašista Giorgio Freda se svými dalšími dvanácti kolegy. Po vypršení vazební lhůty byl Freda v srpnu 1976 propuštěn, bylo mu však nakázáno domácí vězení. Důvody jeho obžaloby však zůstávaly neměnné. I přesto, že mu hrozil trest doživotního vězení, se však nevzdával a v roce 1977 v rozhovoru se svým kolegou Claudiem Muttim prohlásil, že ozbrojený boj je nejlepší formou opozice vůči italskému systému!

Freda byl bytostně přesvědčen, že kostky již byly vrženy a jeho odsouzení je neodvratné, proto neváhal a v říjnu 1978 se vydal na útěk. V létě 1979 byl dopaden v Kostarice, z níž nebyl vydán, nýbrž násilím odvlečen italskou politickou policií. Soudní fraška pokračovala. V prosinci 1984 byl v Bari zahájen již čtvrtý proces v záležitosti masakru na Piazza de Fontana. Po dlouhých šetnácti letech vyšetřování byl Freda nakonec zbaven obvinění ze spáchání masakru, byl však odsouzen za názorové trestné činy a tzv. “rozvratnické spolčení” k patnácti létům vězení.

I po svém propuštění byl Freda vděčným tématem pro média, neboť se stal zakladatelem Fronte Nazionale a v souvislosti s její činností byl v červenci 1993 znovu zatčen a odsouzen. Marná sláva, dobrá krev se neztratí!

Článek Edouarda Rixe vyšel původně v časopise Le Lansquenet, jaro 2003, č. 17. Překlad byl pořízen z anglické verze, která vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing Giorgio Freda: The Unclassifiable Revolutionary dne 1. prosince 2011.