Autor: ST. KON

Ke kořenu věcí se dá dostat přes slova, protože ta vytvářejí obrazy. A obrazy jsou tím, co vnímá duše. Slovo ohavnost má společný kořen s pojmy havěť, hovno, hyzdit. Ve městě dost dobře nevíme, co je to havěť, to slovo mizí i s tou nešťastnou havětí. Hoven je v některých ulicích spousta a kdo je k sobě upřímný, ví, že občas nějaké udělá. Takže to se ještě užívá. Hyzdit se moc nepoužívá – je to slovo spíše vyhrazené pro písemné projevy. Hyzděním něčeho vzniká ohavnost. Někdy se ovšem ohavnost objeví rovnou. Znáte možná lesní zákoutí, ve kterých na vás padají temné, tísnivé myšlenky. Jejich větve, jako by vás lačně tlačily ke kořenům svých stromů… Ta místa jsou v jistém smyslu ohavná: Dokonce i policejní záznamy znají místa, kde opakovaně dochází ke zločinům, jako by duchové těch míst byli nějací krvaví ohavníci. Ta místa ale nikdo nezhyzdil, mívají svou vznešenost. Neklid a mrazení, pocit, že tam nejste sami, nebo jste naopak podezřele sami, ukazuje na smrt.

Existuje i banální ohavnost, která jako by nestála za pozornost. Dnes ji nacházíme většinou v pohledu ven z okna do ulice zatížené šedivými mraky, pod kterými se paří městský skleník. Shon v ulicích, každý za něčím důležitým. V rádiu „si popovídáme“ o něčem nesmírně zajímavém. Hnusná nesmyslná banalita všedního dne – „ještě to vydržte, za dva dny bude víkend“ – těší hlas z rádia, který bere za samozřejmé, že pět dnů je třeba „vydržet“ a dva dny se budeme zajímat o to, „co se kde děje.“ Ohavnost je rozklad a blízkost smrti a naše duše o tom chce vědět. Protože zahazujeme pět dnů v týdnu, chceme si připomenout smrt. Architekti se mohou přetrhnout, ale ani když se jim sebelépe daří, nemohou napravit tu tíživou ohavnost, jež obklopuje výstavní třídy a lepší ulice. Jak napravit skutečnost, že tolik plochy pokrývá asfalt, že mladí lidé horují pro záchranu pralesů, ale rádi si v obchodě se zbožím z třetího světa koupí cizokrajný nábytek, a to ještě vlastně za nic nemůžou. Je možné, aby lidé udělali uvážlivý krok zpět? Kdo vlastně miluje spěch a spoustu práce, nebo nudu a žádnou práci? Poťouchlá ohavnost, která nebije do očí, člověk se neotřepe hnusem, ale pomalu se nechává uondat. Ve Starém zákoně má slovo ohavnost význam rouhání se Bohu. Chápeme vůbec co je ohavnost? Jsme tak osvícení, že ta věta pro nás nedává žádný smysl. V současnosti není den obdobím světla a lidské aktivity vedené světlem, a noc dobou, kdy má moc to druhé, lidskému zraku nepřístupné. Za dne světlo nevnímáme pro samé cíle a za noci nám slouží k jejich dohledávání. A tak den za dnem – je to na hovno ­ vždyť tolik lidí si myslí, že je v tom politika – ve skutečnosti politická inflace: Obrovské houfy dětí se honí za hračkami, které zastarávají, jen se jich dotknou, a nadávají na své klukovské vůdce, že je v té honbě pořád předbíhají a šidí.

To mrzuté je nedostatečné prožívání ohavnosti. Ustrašená plytkost, hlavně nemít skvrnu na oblečení. Dnešní ohavnost je většinou skrývaná, nevnímaná, banální součást „všedních dní“, které přece vystřídá víkend. Dříve existovala božstva, kterým se neobětovalo, třeba ve starém Řecku Hádes [staří Řekové měli za to, že jméno Hádes přináší neštěstí, a proto boha mrtvých nazývali jinak, například Plútón, Polydegmon či Polydektés, tj. „Obohacovatel“]. Hádes byl obávaný boháč, neboť všechno mu již patřilo, jaké tedy oběti. Dnešek své ohavnosti odkrývá až ve chvíli, kdy s ním zatřesou poslové podsvětí. Když nevnímá, zatřesou silněji. Dnešní mytologií je zřejmě psychologie, ono odhalování ohavností v míře a oblastech určených danou psychologickou školou; odhalování drobných chyb, omylů, jež krouží kolem místa o kterém člověk nechce vědět. 1) A přece jeho bytost touží po kořenech ve chvíli, kdy se do ní opře dech života silněji. Nevýhodou dneška je neochota mít kořeny, protože kořeny člověka vážou na místo, z toho plyne i neochota vnímat ohavnost, protože to burcuje k určitému jednání a člověk se bojí, že tak ztrácí neomezenou svobodu. Ale ohavnost je plodný stav mysli, v jehož hnilobě klíčí nové, horší nebo lepší, to je otázka postoje neboli ctnosti.

Ilustrujme si to příběhem jednoho korejského zenového mistra: Bylo po válce a on dlouho putoval pustými horami. Žíznil ale nikde nenacházel vodu. Jednou večer dorazil do malé oázy a tam se uložil ke spánku. V noci se probudil s velikou žízní. Hmatal kolem sebe, až našel nádobu. Lačně ji zvedl k ústům, pil, blaženě hasil žízeň. Pak zase usnul. Ráno, když pohlédl na tu misku, spatřil, že je to lidská lebka, plná červů a místy ještě pokrytá tlející tkání. Zamotal se z toho a začal zvracet. „Když otevřel ústa, otevřela se i jeho mysl a on pochopil.“ Vždyť v noci si myslel, že pije čistou vodu, tišil prostě žízeň. Ráno, když se mysli zmocnil jiný obraz, nemohl tu ohavnost unést. 2)

Není pak člověk jednak jako hovnivál s hovněnou kuličkou – a jednak skarabeus (Cheprer) se slunečním kotoučem? Jako když poustevník Trevricent poučuje Parsifala o Bohu a lidech: „Lidé se dělí do dvou skupin; mohou volit mezi jeho (Boží) láskou a jeho hněvem. Řekněte sám, co je pro vás lepší!“ 3)

Příroda má ráda celistvost a nikdy se od ní neodděluje. Ohavnost proto musí s sebou nést doplnění. Moderní umění se toho chopilo s plnou vervou a produkuje jednu fascinující ohavnost za druhou od chvíle, kdy Picasso namaloval své Avignonské slečny. Vzorem v tom ostatně umění šla příroda. Vždyť i krásu lidského těla zásadně dotváří sporná krása pohlaví, „hanba.“

Ale nejde o to, odhalovat to, co má zůstat skryto, ale o schopnost vnímat skryté, o schopnost vidět stíny. V hloubi duše je (většinou dobře ukryta) nesmírná ohavnost, jež podněcuje veškeré dění, které je vlastně obrazem touhy po nápravě toho nesnesitelného mrzkého nepojmenovatelného. Stvořitel je tak sám pohanou na své tváři, sám je rouhačem a rozkladem nádhery svého stvoření. Ohavnost ukazuje na smrt, a ta je kořenem lidského znepokojení. „Život je utrpení,“ řekl Buddha, aby formuloval základní problém. Kristus trpěl na kříži, aby pak zmrtvýchvstáním ukázal, že utrpení, ohavnost, to zavržené, je předpokladem nového života, zatímco pro Buddhu to bylo pobídkou k vyvanutí, vystoupení ze hry. A třeba Lao-c’ zase přijal jakoukoliv polohu hry s vědomím, že je jedno s jejím zdrojem. To, co v našem životě objevíme jako ohavnost a způsob, jakým s ní zacházíme, jsou východiska celé stavby našeho vesmíru, z toho odvozujeme jeho základní princip – náš postoj neboli ctnost.

Ohavnost ukazuje k nelidskému – je tedy obrazem, který v duši ukazuje k tomu, co nás přesahuje. Jeden takový obraz líčí Čuang-c’: „Ve státě Wej prý žije jakýsi ohyzda … ale muži, kteří s ním přišli do styku, navzdory jeho ohyzdnosti myslili jen a jen na něj a prý nebyli s to se od něj odloučit.“ Ženy se chtěly stát raději jeho kuběnami než prvními manželkami svých mužů. „Jenom svou ohyzdností ohromuje svět, nepromlouvaje nic originálního, žádnou učeností nevynikaje nad jiné, a přece se za ním všichni hrnou. A přece v něm musí být něco, co jej odlišuje od jiných. … Skutečně, jeho ošklivost byla hrozná, ale nežil u mne ještě ani měsíc a začal jsem chápat, co je to za člověka. … Jeho schopnosti jsou úplné a dokonalé, aniž na sebe jeho ctnost bere nějaký tvar.“ 4) Všimněme si zájmu, kterého se ohavnosti dostalo! Podobný příklad nám nabízí keltská mytologie: Niall, nejmladší syn irského krále Eochaida Mugmedóna se s bratry vydal na hon. Unavili se a dostali žízeň. Našli studánku, u níž seděla stará ohyzdná babizna. Řekla jim, že vodu dá jen tomu, kdo ji pomiluje. Niall na to přistoupil a babizna se po souloži proměnila v líbeznou dívku a není to nikdo jiný než bohyně Mebd, jež Niallovi řekne: „Já jsem panství. Jdi teď za svými bratry a vem s sebou vodu. Ty a tví potomci budete mít moc navěky.“ Podobný motiv obsahuje známá pohádka Žabka carevna.

Ohavnost, obraz rozkladu a smrti je mezní obraz, zvláště fascinující pro Evropana, nasáklého po staletí zde vládnoucí představou Boha jako dobra. Z tohoto dogmatu pak plynula tendence nemít pro ohavné a hrozné žádné místo. Vždyť ďábel, zlo v tomto pojetí, neexistoval. V neoficiálních myšlenkových proudech se však objevovala „rouhání“, jež vnímala hrůzy podsvětí jako paradoxní schránky dobra: „Myšlenka, že severní bod, ze kterého ruch světa dostává svůj impetus, zároveň představuje peklo a to zase systém vyšších sil v dolní sféře, je – jak smíme říci – otřesná. Ale stejný motiv zaznívá, když mistr Eckhart říká, že navrací-li se sám k sobě, ‚ocitá se‘ v propasti ‚hlubší než samotné peklo‘.“ 5)

Ohavnost je snesitelná a plodná z pohledu duše, z pohledu denního já je skvrnou na jeho světě. K tomu opět mistr Čuang: „Den střídá noc a žádná učenost se nedobere jejich zdrojů, proto nedokáže uvést chaos v harmonii a zapovězen jí zůstane vstup do sídla duše. Tu učiň harmonickou a spokojenou, a ona nikdy neztratí radost a nebude předělu mezi dnem a nocí a budeš se všemi věcmi veškerenstva volně kráčet do jara.“ 6)

Poznámky:

1) Zájemcům o téma podsvětí doporučuji: James Hillman: Sny a podsvětí. Portál, Praha 1999.
2) Seung Sahn: Odklepávání popela na Buddhu. Dharma Gaia, Praha 1997, příběh Won Hja.
3) Wofram von Eschenbach: Parzival, sv. II. Reclam, Stuttgart 1992, 9; 466, 7-10.
4) Mistr Čuang: Vnitřní kapitoly. Odeon, Praha 1992, str. 76-77.
5) Carl Gustav Jung: Aion. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 2003.
6) Mistr Čuang: Vnitřní kapitoly, str. 77.

Poprvé vyšlo v © TAMTO 992 – Ohavnost, článek byl převzat z Okultura.cz.

Autor: Alain de Benoist

Úvod

Můžeme ještě pomýšlet na oživení pohanské senzitivity v době tak silně nasáklé žido-křesťanským monoteismem a tak fanaticky lpící na zásadách liberální demokracie? V běžném jazyce může samotné slovo ”pohanství” vzbuzovat posměch a úsměv. Kdo chce přece být spojován s čarodějnicemi a čarodějnictvím, čarováním a černou magií? Uctívání zvířat či rostlin nebo zpívání hymnů k Wotanovi či Diovi nevěstí v éře kabelové televize a ”chytrých zbraní” pro seriozní intelektuální a akademické bádání nic dobrého. Přesto, než začneme na pohanství házet špínu, měli bychom se na chvíli zastavit. Pohanství nejsou jen čarodějnice a čarodějnické lektvary; pohanství také znamená směs velmi spekulativních teorií a filozofií. Pohanství je Seneca i Tacitus; je to umělecké a kulturní hnutí, které se přehnalo Itálií pod praporem renesance. Pohanství také znamená Friedricha Nietzscheho, Martina Heideggera, Charlese Darwina a spoustu jiných myslitelů spojených s kulturním dědictvím Západu.

Dva tisíce let žido-křesťanství nezastřelo fakt, že pohanská myšlenka ještě nezmizela, ačkoliv byla často zamlžována, potlačována či persekuována monoteistickými náboženstvími a jejich sekulárními odnožemi. Mnozí by nepochybně připustili, že v oblasti etiky jsou všichni muži i ženy Abrahamovými dětmi. Skutečně, dokonce ti odvážnější, kteří poněkud pokrytecky tvrdí, že zavrhli křesťanskou i židovskou teologii, a kteří tvrdí, že ji nahradili ”sekulárním humanismem”, ve velké míře ignorují to, že jejich samozvaná sekulární víra je pevně zakořeněná v žido-křesťanské etice. Abraham i Mojžíš mohou být dnes sesazeni z trůnu, ale jejich morální nařízení a duchovní předpisy jsou stále živé. Globální a rozčarovaný svět, doprovázený litanií o lidských právech, ekumenickou společností a zákonnou normou – nejsou to principy, které lze vystopovat až k žido-křesťanskému mesianismu, který se dnes znovu objevuje ve své sekulární verzi v elegantním hávu moderních ”progresivních” ideologií?

A přesto bychom neměli zapomínat, že Západní svět nezačal narozením Krista. Ani náboženství dávných Evropanů nespatřila světlo světa za Mojžíše v poušti. Ani naše tolik vychloubačná demokracie nezačala s obdobím osvícenství či s vyhlášením americké nezávislosti. Demokracie a nezávislost – toto všechno existovalo ve starověkém Řecku, i když ve svém jedinečném sociálním a náboženském kontextu. Naši řecko-římští předkové, naši předchůdci, kteří se toulali lesy střední a severní Evropy, také věřili v čest, spravedlnost a poctivost, ačkoliv přikládali těmto představám zásadně jiný význam. Proto se pokoušet posuzovat starověké evropské a náboženské projevy optikou našich etnocentrických a redukcionalistických brýlí by mohlo znamenat, že neuvidíme, jak moc jsme se odchýlili od našeho starověkého dědictví, jakož i zapomeneme, že moderní intelektuální teorie poznání a metodologie jsou silně ovlivněny Biblí. Jen proto, že se hlásíme k historickému optimismu – čili věříme v pokrok moderního ”ozdravného stavu” – nutně neznamená, že naše společnost je skutečně tím ”nejlepším světem”. Kdoví, zda se smrtí komunismu, vyčerpáním liberalismus, viditelným úbytkem věřících v kostelech a synagogách, nejsme svědky úsvitu neopohanství, nového rozkvětu starých kultur, návratu ke kořenům, které jsou přímo svázány s našimi starověkými evropskými předchůdci. Kdo může zpochybnit skutečnost, že Atény byly domovem Evropanů dřív, než se stal Jeruzalém jejich často s bolestí spojenou baštou?

Ze všech částí našeho rozčarovaného a pustého světa je slyšet velký nářek. Zdá se, že bohové odešli, jak předpověděl v 19. století Nietzsche, ideologie jsou mrtvé a liberalismus se zdá být ztěží schopen zajistit člověku trvalou duchovní oporu. Nepřišel možná čas hledat jiné vzory? Nedozrála snad chvíle, jak by řekl Alain de Benoist, představit si další kulturní a duchovní revoluci, která byla dobře vyjádřila naše předkřesťanské evropské pohanské dědictví?

Tomislav Sunić

—

Nietzsche chápal dobře význam ”Atén proti Jeruzalému”. S odkazem na starověké pohanství, které nazýval ”největším užitkem polyteismu”, ve své knize Radostná věda napsal: ”Existovala jen jedna norma, člověk i lid věřil, že má tuto jedinou a nejvyšší normu. Avšak nad sebou a vedle sebe, ve vzdáleném nadsvětě, viděl jedinec spoustu norem: jeden bůh neznamenal popření či rouhání se bohům jiným! Právě zde bylo poprvé ctěno právo jednotlivců. Vymyšlení bohů, hrdinů a nadlidí všeho druhu, stejně jako sladění lidí a podlidí – skřítků, víl, kentaurů, satyrů, démonů ďáblů – bylo neocenitelnou přípravou na ospravedlnění egoismu a svrchovanosti jednotlivce: svoboda, která byla zaručena jednomu bohu s ohledem na bohy jiné, byla nakonec dána jedinci samotnému s ohledem na zákony, zvyky a sousedy. Naopak monoteismus, přísný důsledek obyčejného lidského bytí – tudíž víra v obyčejného Boha, vedle něhož existují jen falešní podvržení bohové – byl v minulosti pro lidstvo snad největší hrozbou.”

Jehova není pouze ”žárlivý” Bůh, ale umí také projevovat nenávist: ”(A však jsem miloval Jákoba.) Ezau pak měl jsem v nenávisti.” (Malachiáš 1:3). Doporučuje nenávidět všem těm, kteří vzývají jeho jméno: ”Zdaliž těch, kteříž tě v nenávisti mají, ó Hospodine, v nenávisti nemám? A ti, kteříž proti tobě povstávají, [zdaž] mne nemrzejí? Úhlavní nenávistí jich nenávidím, a mám je za nepřátely. (Kniha Žalmů 139:21-22). ”Zabil-li bys, ó Bože, bezbožníka…” (Kniha Žalmů 139:19). Jeremiáš volá: ”Dej jim odplatu, Hospodine, podlé díla rukou jejich… Stihej v prchlivosti, a vyhlaď je, ať nejsou pod nebem tvým.” (Pláč Jeremiášův 3:64-66). Kniha Jeremiáše je dlouhou řadou zatracování a kleteb, směrovaných vůči lidem a národům. Jeho rozjímání nad budoucími tresty ho naplňuje temnou radostí. ”Nechť jsou zahanbeni, kteříž mne stihají, já pak ať nejsem zahanben… Uveď na ně den trápení, a dvojím setřením setři je.” (Proroctví Jeremiáše proroka 17:18). ”Protož dopusť na syny jejich hlad, a způsob to, ať jsou násilně zmordování mečem, a nechť jsou ženy jejich osiřelé a ovdovělé, a muži jejich ať jsou ukrutně zmordováni, [a] mládenci jejich zbiti mečem v boji.” (Proroctví Jeremiáše proroka 18:21).

Jehova navíc slibuje Hebrejcům, že je bude podporovat v jejich válečném úsilí: ”Když by [pak] vyplénil Hospodin Bůh tvůj od tváři tvé národy ty, k nimž ty tudíž vejdeš, abys dědičně vládl jimi, a dědičně je opanoval, a bydlil v zemi jejich,” (Pátá Kniha Mojžíšova 12:29). ”Z měst pak lidu toho, kterýž Hospodin Bůh tvůj dává tobě v dědictví, žádné duše živiti nebudeš, ” (Pátá Kniha Mojžíšova 20:16). Jehova sám dal příklad genocidy vyvoláním potopy proti lidstvu, které proti němu hřešilo. Když dlel u filištínského krále Achise, také David praktikoval genocidu (1. kniha Samuelova 27:9). Mojžíš zorganizoval vyhlazování Madianských (Čtvrtá kniha Mojžíšova 31:7). Jozue zmasakroval obyvatele Hazoru a Anakimu. ”Potom navrátiv se Jozue téhož času, dobyl Azor, a krále jeho zabil mečem. Azor pak bylo prvé nejznamenitější mezi všemi království těmi. Pobili také všecko, cožkoli v něm živo bylo, mordujíce je mečem, [tak že] nezůstalo žádného živého; Azor pak spálil ohněm.” (Kniha Jozue 11:10-11, 20-21). Mesiášský král oslavovaný Šalamounem byl také znám svou hrůzovládou: ”Nechť očistí Jeruzalém od všech nežidů, kteří po něm zle šlapou, nechť vyhladí svou moudrostí a spravedlností hříšníky z této země… Nechť zničí bezbožné národy slovem ze svých úst.” Nenávist vůči pohanům je patrná i v knize Ester, Judit atd.

”Žádné starověké náboženství kromě náboženství Hebrejců neznalo takový stupeň nesnášenlivosti,” říká Emile Gillabert v Moise et le phénomène judéo-chrétien (1976). Podobná slova napsal Renan: ”Nesnášenlivost semitských národů je neodvratným důsledkem jejich monoteismu. Než indoevropské národy konvertovaly k semitským ideám, nikdy nepovažovaly své náboženství za absolutní pravdu. Spíše ho chápaly jako odkaz rodiny či kasty a tímto jim intolerance a proselytismus zůstaly neznámé. Proto u těchto národů nacházíme svobodu myšlení, duch zkoumání a individuálního hledání.” Samozřejmě bychom tuto problematiku neměli vidět černobíle nebo třeba srovnávat či dávat do kontrastu banality. Ve všech dobách a všude vždy docházelo k masakrům a vyhlazování. Bylo by ovšem obtížné nalézt v pohanských textech, ať už jsou posvátné či světské, obdobu toho, s čím se člověk tak často setkává v Bibli: myšlenku, že by tyto masakry mohly být morálně ospravedlněny, že by mohly být s rozmyslem schváleny a nařízeny jedním bohem, ”jakož přikázal Mojžíš, služebník Hospodinův.” (Kniha Jozue 11:12). Tudíž pachatele těchto zločinů dál ovládá dobré vědomí ne navzdory těmto masakrům, ale pouze kvůli těmto masakrů.

Hodně inkoustu již bylo vyplýtváno kvůli tradici nesnášenlivosti. Obzvláště diskutabilní jsou Ježíšova slova, jak je zaznamenal Lukáš: ”Jdeli kdo ke mně, a nemáli v nenávisti otce svého, i mateře, i ženy, i dětí, i bratří, i sestr, ano i té duše své, nemůž býti mým učedlníkem.” (Evangelium dle Lukáše 14:26). Někteří tvrdí, že chápou ve slově ”nenávist” jistou formu judaismu; tato slova zjevně naznačují, že Ježíši musí být zcela dávána přednost před všemi ostatními lidskými bytostmi. Někteří tvrdí, že v tom vidí stopy gnostického vlivu, který navrhuje sebezapření, zbavení se majetku a odmítání plodit potomky. V této souvislosti se má na povinnost ”nenávidět” své rodiče pohlížet jako na důsledek přání nemít děti.

Tyto interpretace zůstávají čirými domněnkami. Jisté je, že křesťanská nesnášenlivost se začala projevovat velice brzy. V průběhu dějin byla tato nesnášenlivost namířena proti ”nevěřícím”, stejně jako proti pohanům, Židům a kacířům. Byla doprovázena mýcením všech aspektů dávné kultury – vraždou Julia z Hypati, zákazem pohanských kultů, ničením chrámů a soch, potlačováním olympijských her, a paličstvím na popud biskupa Teofila ze Sarapea, čímž se svým uváženým činem sama podřídila cizí ”jurisdikci” a čímž takto upírá samotnou jurisdikci svým legitimním (židovským) vlastníkům. Kromě toho vsazuje do vězení Židy, kteří kvůli odlišnému náboženství, než je jejich vlastní, jsou nyní na rádoby místě svého ”uskutečnění” nezaslouženě chyceni prostřednictvím náboženství, které není jejich. Trigano dále doplňuje: ”Pokud židokřesťanství položilo základy Západu, potom samotným Izraelem je také Západ.” Následně se musí prostředky ”westernizace” také stát prostředky asimilace a ”normalizace” a popřením identity. ”Krize židovské normálnosti je krizí westernizace judaismu. Proto opustit Západ znamená pro Židy obrátit se zády ke své ‘normálnosti’, tj. otevřít se své odlišnosti.” Zdá se, že toto je důvod, proč dnes židovské komunity kritizují ”západní model”, jen co přijmou za svoé vlastní specifické dějiny napůl bezvědomého a napůl kritického postoje.

Z tohoto pohledu lze křesťanský antisemitismus oprávněně charakterizovat jako neurózu. Jak píše Jean Blot, to kvůli svému ”sklonu k odcizení” není Západ schopen ”svého naplnění či znovunalezení”. A z tohoto zdroje povstává antisemitská neuróza. ”Antisemitismus umožňuje antisemitovi promítat do Žida své vlastní neurózy. Nazývá ho cizincem, protože sám je cizinec, zloděj, mocipán, zbohatlík; nazývá ho Židem, protože sám je v největší hloubi své duše Židem, stále na cestě, permanentně odcizený, cizinec pro vlastní náboženství a Boha, jehož je vtělením.” Nahrazením původního mýtu mýtem biblického monoteismu Západ přeměnil judaismus ve své superego. Neodvratným důsledkem bylo, že se Západ musel obrátit proti židovskému lidu tak, že ho obvinil z neprovedení ”konverze” z hlediska ”logického” vývoje, probíhajícího od hory Sinaje ke křesťanství. Navíc Západ ve zřejmé ”bohovraždě” obvinil židovský lid ze snahy o bránění tomuto vývoji.

Dokonce mnozí dnes mají zato, že kdyby se Židé měli vzdát své odlišné identity, ”židovský problém” by zmizel. V nejlepším případě je to naivní tvrzení, v nejhorším případě to maskuje vědomou či nevědomou formu antisemitismu. Navíc toto tvrzení, které je vlastní asimilačnímu rasismu a popírání identity, představuje odvrácenou stranu rasismu vylučovacího a persekučního. Na Západě, jak upozorňuje Shmuel Trigano, když nebyli Židé perzekuováni, byli ”akceptováni za Židy, jen když předtím Židy přestali být”. Zvolili jinou cestu, aby byli akceptováni, museli zavrhnout sami sebe; museli se vzdát své jinakosti, aby byli učiněni stejnými. V dalším typu rasismu jsou Židé akceptováni, ale jsou popíráni; především jsou akceptováni, ale nejsou uznáváni. Církev Židům přikazovala, aby si zvolili mezi vyloučením (či fyzickou smrtí) či sebezapřením (duchovní a dějinnou smrtí). Pouze konverzí se mohli stát ”křesťany jako jiní”.

Francouzská revoluce emancipovala Židy jako jedince, ale odsoudila je k tomu, aby zmizeli jakožto ”národ”; v tomto smyslu byli nuceni stát se ”občany jako ostatní”. Marxismus se také pokoušel zajistit ”osvobození” židovského lidu tím, že mu vnutil třídní rozdělení, z něhož neodvratně vyplynulo jeho rozptýlení. Není obtížné zjistit původ moderního totalitarismu. Ve světské formě je svázán s týmiž radikálními tendencemi k nesnášenlivosti, jejíž náboženské důvody jsme právě prozkoumali. Totalitářské uspořádání má charakter uspořádání křesťanské církve a podobně totalitarismus využívá témat ”mas” – témat neodmyslitelně spjatých se současnou demokracií mas. Tato sekularizace systému ve skutečnosti učinila totalitarismus ještě nebezpečnější – nezávisle na faktu, že náboženská nesnášenlivost často na oplátku vyvolává stejně destruktivní revoluční nesnášenlivost. ”Totalitarismus”, píše Gilbert Durand, ”je dále posílen do té míry, že síly monoteistické ideologie (která alespoň opustila hru o transcendenci netknutou) se převedly na lidskou instituci, Velkého inkvizitora.”

Je vážnou chybou se domnívat, že totalitarismus projevuje svou skutečnou povahu, pouze když využívá drtivý nátlak. Historická zkušenost ukázala – a dále ukazuje – že mohou existovat ”čisté” totality, které ”jemným” způsobem přináší stejné důsledky jako klasické druhy totality. ”Šťastní roboti” z knihy 1984 nebo Konce civilizace (Brave New World) nemají záviděníhodnější podmínky než zajatci v táboře. Totalitarismus v podstatě nezačíná s Saint-Justem, Stalinem, Hegelem či Fichtem. Spíše, jak říká Michel Maffesoli, se totalitarismus vynořuje ”když lehká forma pluralitní, polyteistické a protikladné totality, která je vlastní organické vzájemné závislosti,” je nahrazena monoteistickou. Totalitarismus vyrůstá z touhy vytvořit sociální a lidskou jednotu redukcí různosti jednotlivců a lidí do jednoho modelu. V tomto smyslu, tvrdí, je legitimní mluvit o ”polyteistické sociální aréně, týkající se četných a komplementárních bohů” versus ”monoteistické politické aréně, založené na iluzi jednoty”. Jakmile polyteismus hodnot ”zmizí, čelíme totalitarismus”. Na druhé straně, pohanská myšlenka, která zásadně zůstává svázána s kořeny a místem a která je přednostním centrem vykrystalizování lidské identity, zavrhuje všechny náboženské a filozofické formy universalismu.

Zdroj Rosenoir.org. Český překlad Wolf, převzato se souhlasem redakce Bratrstvi.net.

„Vánoce“ jsou vlastně oslavou svátku Yule z předkřesťanské Evropy, jehož „dvanáct dní“ vyjadřuje období od zimního slunovratu k Novému roku. Tato skutečnost je obyčejně přehlížena téměř všemi křesťany, kteří zpívají pohanské písně, zdobí pohanský stromek a vypráví dětem o pohanském Kris Kringlovi – zatímco údajně slaví „narození Ježíška“. Církev se dokonce pokusila zcizit pohanského obdarovatele Kris Kringla tím, že ho změní ve „svatého Mikuláše“, avšak ke přizpůsobení nikdy nedošlo. Kris Kringl je stále znám v Nizozemí, kde se o něm říká, že přichází do Nizozemí 5. prosince ze Španělska (odtud španělské jméno křesťanského pokusu o krádež: Santa Claus), aby hodným dětem přinesl dárky.

Ozdobený zelený stromek je symbolem věčného života, i uprostřed období zimního slunovratu, a starověké germánské kmeny ho nazývaly stromem světa či stromem života, Yggdrasil, jehož kořeny sahají do podsvětí a jeho větve ke hvězdám – proto ona hvězda na špičce Yule-stromků, někdy bývá nahrazována „andělem“. Ani s vypětím představivosti nelze spojit „Syna božího“, zrozeného v jeslích na Blízkém východě, s tímto starověkým symbolem.

Jmelí je symbolem plodnosti, pro druidy posvátný, protože se zelená v zimě na posvátném dubu. Šťáva jeho bobulí se podobá lidskému semeni a pohanská Evropa mu symbolicky přisuzovala regenerační síly – odtud polibek pod jmelím.

V předvečer svátku Všech svatých (Halloween) a na Nový rok je dle starověkých tradic nejtenčí hranice mezi světem a podsvětím. Z tohoto důvodu jsou barvami Yule červená a zelená: červená se vždy přisuzovala bohu války (Apollónovi, Marsovi, Tórovi, Arésovi, Osirisovi) a zelená se vždy přisuzovala podsvětnímu bohu (Dionýsovi, Iormigundovi, Panovi, Apophisovi) a dohromady je tento symbolismus prvotním kořenem starověkých konceptů „krve a půdy“.

25. prosinec je datum narození Ježíše Krista (1); datum Ježíšova narození není známo, a téměř všichni východní i západní učenci se shodují v tom, že to bylo spíše na jaře, možná na podzim. 25. prosinec jsou narozeniny Mithry, pohanského slunečního boha perského původu, který se narodil v den oslavovaný ve starověku jakožto zimní slunovrat. Kult Mithry byl natolik silný v římských legiích v době, kdy církev upevňovala svou moc nad Římem, že církev zničila Mithrovy chrámy, na jejich základech vztyčila kostely a poté si přizpůsobila celý symbolismus, aby dosáhla postupného obrácení.

To v Mithrových chrámech byli kněží poprvé nazýváni „otec“. Tam se poprvé praktikoval rituál nazývaný „poslední večeře“, včetně přijímání chleba a vína jakožto Mithrova těla a krve. To v Mithrových chrámech byl bůh oslavován den slunce (Sun-day), tedy v neděli, v úctě k slunečnímu bohu, na rozdíl od křesťanské praxe slavit den Sabatu – sedmý den Genesis, kdy Jehova odpočíval. Jak či proč se oslava „sedmého“ dne začala u křesťanů konat v první den týdne (v anglicky hovořících zemích začíná týden nedělí – pozn. překl.) – v „den vítězného slunce“ —– to zůstává pro dnešní křesťany „záhadou“.

Pro opravdové učence („křesťanský učenec“ je oxymóron) to však záhada není – církev roku 375 na koncilu v Antiochii přisoudila dni Mithrova „znovuzrození“ „datum narození Ježíše“. Od té doby byly všechny chvalozpěvy o zrození slunce změněny na chvalozpěvy o zrození „Syna“. Židé o tom věděli, proto stále slaví Sabat ve správný den, stejně jako muslimové, kteří věří v Ježíše, ale pouze jako proroka (2), a ne toho, kdo se narodil o zimním slunovratu.

Všichni uvítejme návrat Sol Invictus!

Poznámky:

1) Ježíš se narodil v Nazaretu, avšak raní křesťané vytvořili příběh o Josefovi a těhotné Marii, kteří konali cestu do Betléma, aby naplnili starozákonní proroctví o „mesiášovi“. Důvod k této cestě uvedený v Písmu svatém – sčítání lidu nařízené císařem Augustem – se dle rozsáhlé římské dokumentace ukázal jako falešný.

2) I křesťanská symbolika kříže byla zcizena z předkřesťanského symbolismu mysterijních kultů, které používali rovnoramenný kříž jakožto mystický symbol Člověka. Tak pravil Ježíš: „A kdož nebéře kříže svého… neníť mne hoden…“ (Matouš 10:38)

Vyšlo na stránkách bratrstvi.net

Související články:

1. A Pagan Yule

Autor: Alexandr Dugin

U Evoly existuje jeden velmi zajímavý aspekt, který se objevuje v první a poslední etapě jeho života a mnohdy je označován jako „pravicový anarchismus“; projevuje se v Evolových uměleckých dílech z mládí [1] a zvláště v knize Jezdit na tygru (1961, čs. 2009) [2]. Permanentní a veskrze antiburžoazní postoj jej zároveň nesmiřitelně dělí od konvenčních západních pravic. Na druhé straně byl v rámci tradice vždy přitahován postranními oblastmi, které více či méně vedou k perspektivě cesty „levé ruky“. Revoluční hledisko, které by se v Evolově poselství dalo označit za „levicové“, bije v úhrnu jeho textů jistě silně do očí. Naprostá absence konsenzu s moderní západní realitou a radikální opovržení měšťáckými hodnotami jej zajisté přivádí do blízkosti některých levicových kruhů.

Evolova „revolta proti modernímu světu“ má, jako všechny revolty, destruktivní znaky. Její tvrdošíjný radikalismus ho vede k prudkému rozchodu s běžným konzervatismem, který setrvačně brání včerejší hodnoty proti dnešním. „Včera“ pro Evolu naprosto není ideál. Vrací se mnohem dále, k původnímu mýtu, do ztracené Hyperboreje, k transcendentnu, k věčné přítomnosti. Honba za absolutnem tady a teď ho zavazuje k tomu, aby za sebou nechal hranice konvencí a současně rozbíjel sekundární formy tradice přizpůsobené kali-juze. [3] Evola se nespokojuje jen s částí posvátna, chce rovnou celé. Tato revolta ho přivádí k zaujmutí některých „anarchistických“ pozic a k pohrdání legitimitou vyprázdněných, zděděných životních forem. To je ostatně autentická pozice tantrických zasvěcenců, jak dokonale objasnil v Lo Yoga della potenza (1949, Jóga síly). Stejný protiklad je však paradoxně vlastní některým směrům radikální levice a existenciální i estetická fenomenologie obou revolt, jakkoli jsou také rozdílné, je v mnohém ohledu perfektně spojuje. Revoluce, válka, krize, sociální povstání jsou vždy příčinou hluboké traumatizace, která nevyhnutelně nutí lidské bytí čelit hluboké ontologické skutečnosti, zanechávajíc za sebou profánní banalitu „normálního“ života. Ernst Jünger, o něhož se Evola velmi zajímal, vylíčil tento problém – střet moderního, v jádru odcizeného člověka s vyšší skutečností v situacích krajní krize – ve svých románech a politických textech. Evola jej v dobách své osobní krize dokonce předstihl až na hranici k sebevraždě. Odtud touha po absolutnu v logickém spojení s „negativními“ a mnohdy i „paradoxními“ zkušenostmi. Takové pohnutky rovněž objasňují zájem, který Evola prokazoval některým osobám, které jsou jinými tradicionalisty (René Guénon, Titus Burckhardt atd.) hodnoceny jako evidentně „antiiniciační“: Aleister Crowley, Giuliano Kremmerz, Gustav Meyrink etc. [4]

U levice, obzvláště u extrémní levice, se snadno najde stejný komplex, stejná vehemence, stejná exaltace traumatické zkušenosti a současně i to samé odmítání konformismu – stejná hluboká nenávist k normám a konvencím, stejná revolta proti spořádanosti. Na druhé straně není ideologie „revoluční levice“ prosta ideologických konvergencí, které jsou někdy stejné jako v případě tradicionalistů a konzervativních revolucionářů; vzpomeňme zde alespoň Theodora Reusse, levicového aktivistu a Guénonova zednářského iniciátora.

Evolova „levicová“ dimenze upomíná na politický paradox dnešního Ruska, v němž protiliberální neokomunisté tvoří společnou frontu s ruskými ortodoxními konzervativci. Je možné myslet i na určité aspekty historického ruského bolševismu, kde se heterodoxními a kontradikčními cestami rozvíjely hluboko ležící tendence ruské ortodoxní sakrality: nenávist k západnímu buržoaznímu světu, hledání říše, eschatologické faktory, přímá, revoluční a bezprostřední zkušenost pravdy. Na úsvitu komunistického hnutí dokonce existovaly krajně podivné konvergence k reprezentantům místních i evropských spirituálních hnutí. [4a]

Je možné říci, že mezi Evolou a Ruskem neexistuje jen paralela v rovině současné „konzervativní“ ideologie „pravice“, ale že i jisté části ruské „levice“ mohou být ve své hlubinné struktuře komparovány s texty Julia Evoly, který za svoji metodu strukturální analýzy vděčí traumatické zkušenosti. Skutečnost, že komunismus zvítězil v konzervativnějších a tradicionálnějších evropských zemích, nás zavazuje, abychom dnes, v pokročilé fázi úpadku moderní civilizace, promýšleli (ve vztahu k profánní a moderní povaze komunismu) některá běžná konzervativní schémata. Předpovědi konzervativců a kontrarevolucionářů (jako Léon de Poncins) o nevyhnutelnosti celosvětového globálního vítězství proletářské čtvrté kasty, jsou ostatně – po nynějším triumfu buržoazní civilizace (odpovídající snad třetí kastě) – v postsovětském Rusku vyvráceny.

Sám Evola udělal stejnou chybu tím, že zaujal radikálně protisocialistickou a protikomunistickou pozici, která byla charakteristická pro kontrarevolucionáře, [5] s nimiž byl však na metafyzické úrovni v dokonalém rozporu. Mezi jeho „cestou levé ruky“ a „cestou ruky pravé“, která (někdy) nepřímo a rudimentárně inspiruje konvenční konzervativce, spočívá hluboká metafyzická odlišnost. Jinými slovy: metafyzická „levice“ nenalezla v politické rovině u Evoly koherentní teoretickou formu, a „anarchistická“ i „esoterická“ dimenze tak jeho věrností zůstaly – jistým způsobem tuze nekonzistentně – spojeny s politickou „reakcí“. Stejná rozdvojenost existovala v jeho vztazích k fašismu a k nacionálnímu socialismu, na nichž kritizoval politicky levicové aspekty a zároveň se pokoušel zdůrazňovat „metafyzické“ aspekty levicové (např. tím, že trval na pohanství). [6]

Politická historie 80. a 90. let ukazuje, že komunismus nebyl poslední formou úpadku kast. Evola se tudíž mýlil, když předpovídal vítězství sovětů a zaujal v důsledku toho radikálně antikomunistické stanovisko a paradoxně nerozpoznal určité „tradiční“ aspekty revoluce. Evola (přes svůj zvláštní zájem o Jüngerova Dělníka) tím, že následoval logiku nerevoluční pravice, mylně ztotožnil tradiční kasty s třídami západní společnosti. [7] V této souvislosti je možné připomenout velmi důležitou poznámku Georgese Dumézila, která zdůrazňuje, že v tradiční indogermánské společnosti náleželi dělníci ke třetí kastě, a ne ke čtvrté. Naopak obchodníci (protokapitalisté) neměli v kastovním systému vůbec místo a veškeré funkce rozdělování peněz a statků byly výsadou válečníků, kšatrijů.

„Levicový Evola“ není ještě objeven a identifikován. Ale Rusko (a jeho konzervativní i revoluční, paradoxní a poučná, stará i moderní historie) nám ještě jednou pomáhá porozumět explicitním Evolovým myšlenkám a ještě více implicitnímu poselství, které musí být ještě objeveno a akceptováno; a to nejen v Rusku, nýbrž, v tomto druhém ohledu, i na Západě.

Poznámky:

1. Evola (nar. 1898) se aktivně podílel na dadaistickém hnutí a jedna z jeho maleb je stálou součástí expozice Galeria Nazionale d´Arte Moderna v Římě. Dadaismus, který se v polovině 20. let takřka plynule transformoval do surrealismu, má, na rozdíl od stejně protiměšťáckého futurismu, levicové konotace. Evola s přestávkami maloval (mj. „vnitřní krajiny“ pod vlivem Umberta Bocciniho) v letech 1915 až 1921. Je také autorem několika teoretických studií. Po výstavách v Paříži a v Berlíně hnutí opustil. Bylo mu 24 let.

2. Jezdit na tygru hlásá apolitický postoj vůči politické každodennosti demoliberálního státu, shovívavě respektuje americké beatniky, upozorňuje na „trance“ potenciál jazzové hudby, analyzuje nihilismus, polemizuje se Sartrem i s Heideggerem a v kritice masové společnosti předchází Frankfurtskou školu. Kniha byla zaměřena na konkrétní jednotlivce: typ zvláštního, odlišného člověka (L´Uomo differenziato). Vypjaté elitářství se tu tedy pojí s objektivním hodnocením jevů, které „klasičtí“ reakcionáři a konzervativci všech odstínů považovali za typické symptomy dekadence. O tom Dugin mluví.

3. To znamená neospiritualismus, dnes bychom asi řekli New Age. Řadil sem i Junga nebo Steinera.

4. Gustav Meyrink byl dlouho považován za „pražského žida“ (nejspíš kvůli své profesi bankéře a zpracování Golema), který se po bankrotu vrhl na spisování „strašidelných“ historek. Ale už přední český mystik Karel Minařík rozpoznal jeho hluboké znalosti „hermetického dějepisu“, jak je koncentruje Meyrinkův vrcholný román Anděl západního okna.  Evola překládal Meyrinka do italštiny.

4a. V Rusku dokonce již v první polovině 90. let vznikl, v parafrázi na titul Goodrick-Clarka, text s názvem OKULTNÍ KOŘENY KOMUNISMU.

5. Na tomto místě je uvedeno: „konzervativního revolucionáře”, musí však jít o omyl, neboť mezi konzervativními revolucionáři byl nejen proud socialistický, korporativistický, ale i nacionálně bolševický (Niekisch, Paetel).

6. K levicovým konotacím pohanství viz Alain de Benoist: Heide sein zu einem neuen Anfang. Die europäische Glaubensalternative. Grabert Verlag 1982, s. 18

7. Dugin opakovaně hovoří o kastách, snad tím myslí to, co se u nás nazývalo stavy. Třída byl pojem, charakterizující především ekonomickou příslušnost, „vztah člověka k výrobním prostředkům“, řečeno Marxem. Stav charakterizoval především příslušnost právní. Zrovnoprávnění znamenalo konec stavů jako instituce. Evola se v Revoltě proti modernímu světu (1934) domníval, že po vládě někdejšího třetího stavu (buržoazie) přijde s komunismem k moci čtvrtý „stav“ (tedy třída proletářů, průmyslových a zemědělských dělníků). Celý problém by si však zasloužil mnohem větší rozvedení, na které tu nemáme místo.

Alexander Dugin: Evola von links betrachtet. In: JUNGES FORUM 6/2006. Regin Verlag, Straelen 2006, s. 47 – 50.  Přeložil a připravil Karel Veliký.

Související články:

1. Julius Evola: Jezdit na tygru
2. Julius Evola – Metafyzika sexu
3. The Path of Cinnabar (An Intellectual Autobiography of Julius Evola)

Připravil: Karel Veliký

Esej, který si máte možnost přečíst (jedná se o první překlad do českého jazyka), byl poprvé uveřejněn v americkém periodiku The National Socialist World v roce 1980 (č. 2, s. 18 – 19) pod lehce upraveným titulkem Hitlerism and the Hindu World. Dnes je pod původním autorčiným názvem Hitlerism and Hindudom dostupný na serveru Racial Nationalist Library, naše verze ovšem vychází z německého překladu (Hitlerismus und Hindutum) v časopise Junges Forum z roku 2005 (č. 5, 17 – 23), který vyšel ke stému výročí autorčina narození. Existují rovněž překlady do francouzštiny a maďarštiny.

Redakce Délského potápěče si uvědomuje kontroverznost myšlenek Savitri Devi, prezentovaných v tomto článku. Článek je publikován pouze pro studijní účely a jeho cílem je poskytnout vhled do problematiky tzv. esoterického hitlerismu.

Jednou byl Ramana Maharši, [1] jedna z velkých duchovních osobností moderní Indie (zemřel teprve před několika lety) tázán, co soudí o Adolfu Hitlerovi. Odpověď byla krátká a prostá: „Je jňání“, to znamená „moudrý“, „vědoucí“, někdo, kdo si je prostřednictvím vlastní zkušenosti dokonale vědom věčné pravdy, jež vyjadřuje podstatu vesmíru; hierarchického charakteru jeho viditelných (i neviditelných) manifestací v čase i mimo něj; přirozenosti a postavení bohů, lidí a jiných stvoření, živých i neživých, ve světle jedné nevýslovné pravdy, jež stojí za, v i nad tím vším: bráhman-átmanu hinduistických spisů, jež jsou tisíce let staré. To samozřejmě předpokládá vědění o velkých manifestačních zákonech, jež u všech tvorů předcházejí zrození, životu, smrti, znovuzrození i osvobození z koloběhu zrození a znovuzrození, a tím o základní nerovnosti stvoření, včetně národů – a ras – o nerovnosti duší i o nerovnosti těl a – na sociální úrovni – o snaze po řádu, jenž je přesným obrazem této nerovnosti v rámci univerzální božské hierarchie – vědění o jednotě toho všeho v rámci hierarchické rozmanitosti.

V chápání tak dokonalého bráhmana (v etymologickém smyslu: muže, jenž sám v sobě uskutečnil bráhman-átman a v důsledku toho „ví“ o pravdě) nemůže slovo jňání znamenat nic menšího než právě to.
Je to dalece větší chvála než jakékoli uznání pouze historického významu našeho vůdce. Znamená, že toto jedinečné postavení v dějinách je toliko výsledkem něčeho hlubšího a (pro běžnou mysl) obtížněji postřehnutelného: jeho postavení mezi stvořeními zcela na vrcholu hierarchie. Jak jsem již řekla, Ramana Maharši reprezentuje aristokracii hinduismu dvojnásobně: jak skrze svoji kastu (byl bráhmanem), tak i skrze skutečnost, že se řadil k oněm nemnohým, jež byly hodni k této vznešené kastě náležet. Jeho soud má větší váhu než milionů průměrných, i když „intelektuálních“ lidí.

Zpravím vás nyní o epizodě z mého vlastního života, [2] jež se týká jednoho mladíka z velmi nízké kasty: mahéšya ze západního Bengálska, kasty oráčů hroudy, jednoho z nespočetných rozčlenění kasty šúdra.
Mladík jménem Khudiram, pojmenovaný podle bojovníka za indickou nezávislost, byl typickým zástupcem převážné většiny Bengálců, snědý, ploskonosý, směs z Drávida (rasa většiny jižních Indů) a Mongola. [3] Muselo mu být asi patnáct a byl absolutně neznalý čtení a psaní. Byl mým sluhou.

Jednoho dne – v báječném roce 1940 – když se vrátil z trhu, kam jsem ho poslala, aby koupil rybu pro kočky, mi, záříce radostí, pověděl: „Memsáhib“, to je zde v Indii oslovení pro evropské ženy, „opravdu si přeju, aby Váš vůdce vyhrál válku! Přeju si to a modlím se ke všem bohům, aby to učinil!“

Oněměla jsem. Khudiramovi – Neárijci jak vystřiženému – jsem nikdy o Adolfu Hitlerovi nevyprávěla. Uznávám, hoch věděl, že v daleké Evropě je válka – to věděl každý – a nebyla jsem zvláště udivena, že se vzal za naši stranu: to dělali všichni Indové oněch dní, včetně komunistů (na základě paktu o neútočení z 23. srpna 1939). [4] ´Nepřátelé našich nepřátel jsou našimi přáteli´- a Bengálsko bylo baštou v boji proti britské nadvládě. Nikdy bych však od bengálského vesnického kluka neočekávala takový důraz na proněmecké cítění.
Zeptala jsem se ho: „Proč jsi tak rozhodně na straně vůdce? Je to proto, že právě vyhrává?“ (Francouzské tažení bylo v té době téměř u konce.) [5]

Khudiram řekl: „Ne, byl bych na jeho straně, i když by prohrál, ale modlím se k bohům, aby mohl vyhrát.“
„A jak to? Co víš o válce?“

A negramotný chlapec k mému dalšímu překvapení odpověděl: „Možná jsem nevědomý kluk, ale na trhu jsem potkal jednoho mnohem staršího než já; musí mu být kolem dvaceti – ´učený´ kluk, který umí dokonce trochu mluvit anglicky, a ten mi vyprávěl, že Váš vůdce tuhle válku v Evropě bojuje, aby mohl odstranit bibli a na její místo na celém Západě zavést Bhagavadgítu!“

Napadlo mne, jaká by asi byla reakce Adolfa Hitlera, kdyby znal interpretaci, jaké se jeho válečným cílům dostalo na rybím trhu v Kalkatě. (V té době jsem ještě nevěděla nic o velké úctě, kterou choval k nejstarší árijské filozofické básni. O tom jsem slyšela až po válce v Anglii, od muže, který ho dobře znal – po válce.) Ale pomyslela jsem na úryvek z prvního zpěvu Bhagavadgíty ve francouzském překladu z 19. století od Eugéne Burnoufa: [6] „Ze zkažení žen vzniká smíchání kast (to znamená ras, neboť kasty původně odpovídají rasovým rozdílům); ze smíchání kast vzniká ztráta paměti (to znamená, že se zapomíná, kdo byli vlastní předci), ze ztráty paměti vzniká ztráta pochopení a z toho všechno zlo!“ [7]

Bleskově mi projelo hlavou: ´To je vskutku nejstarší známé vyjádření ducha Mein Kampf.´ A chlapci jsem pověděla: „Tvůj starší přítel má pravdu. Náš vůdce bojuje za to, aby se árijský Západ vrátil k věčným árijským hodnotám, jež jsou chváleny v Bhagavadgítě. Dám ti teď den volna a jednu rupii, abys´ mohl pozvat své přátele. Jdi a všechno jim pověz – vyprávěj každému, koho potkáš, co ti ten velký kluk z trhu řekl. Má pravdu!“

Khudiram byl unesen a hnal se radostně ke dveřím, ale já ho ještě na okamžik zadržela, abych mu položila další otázku. „Modlíš se za vítězství našeho vůdce, za naše vítězství“, řekla jsem. „Nuže víš, že ty, jestliže válku vyhrajeme a vliv mého vůdce dosáhne až na konec světa, zůstaneš v našem Novém řádu vždy tím, kým jsi: mahéšya, šúdra?! Nejsi Árijec. Nový řád ti žádné výsady neposkytne. Ty jsou – jako v předchozích staletích – vyhrazeny bráhmanům nebo kšatrijům světlé pleti, kteří v Indii zůstanou na vrcholu hinduistické společnosti. Máš našeho vůdce, když to víš, stále ještě rád?“

Hoch z tropů, hlas negramotných hinduistických mas, bez váhání zvolal: „Samozřejmě, tím spíš, že to teď vím! Protože to znamená, že duch Vašeho vůdce je v souladu se šastrami – že Váš vůdce zná pravdu, že chce, aby svět setrval na pravdě, jak to chtěli oni Velcí, kteří šastry [8] předávali dál svým žákům. Jestli já, pouhý jednotlivec, budu v tomto světě povýšen nebo ne, už nemá význam; jediné co platí je pravda bohů, která – teď to vím! – je také pravdou našeho vůdce.

Jestliže jsem se narodil jen jako mahéšya, tak je jisté, že jsem v mnoha mých minulých životech hřešil. Ale tentokrát se řídím šastrami – to znamená, že se nepošpiním jedením zakázaných jídel, nezačnu si s dívkou jiné kasty a tak dále – pak se příště narodím, jestli se narodím, do lepší rodiny. A po několika tisících letech – čas nic neznamená – kdo ví: mohl bych se narodit jako syn bráhmana nebo možná v Evropě jako jeden z mladých mužů, kteří bojují za ideály Vašeho vůdce. Kdo ví?“

Lze si představit, že v křesťanské Evropě hoch neárijského nebo pochybného původu říká: „To je můj trest za mé minulé přečiny, před tímto nynějším životem. Teď, když se chovám, jak mám, kdo ví? Moh´ bych pomalu, pomaličku jít nahoru a po tisíci letech nebo víc se narodit jako Němec.“ Ne, to nelze, protože právě takové myšlenky jsou křesťanskému duchu naprosto cizí, i víře, že každá duše je v očích osobního, lidumilného boha stejně vzácná. Mohlo by to být možné, kdybychom v Evropě zůstali věrní našim starým pohanským hodnotám. I zde jsou staré hodnoty přesně stejně „hyperborejské“, jako ty podporované až do dnešního dne v hinduistické Indii, kde jsou idea oddělených kast – nejstarší forma „apartheidu“ na světě – a víra, že je to Árijec, kdo by měl vládnout světu, obecně rozšířené a nepopírané.

Nedluží snad Rudolf von Sebottendorff, [9] zakladatel proslulé Společnosti Thule, jež triumfu národního socialismu připravila cestu, [10] hodně svým návštěvám Indie a kontaktům s hinduisty vědomých si svých hyperborejských tradic?

V hinduistických spisech se říká, že „rok je dnem bohů“. Solární rok, šest měsíců denního světla a šest měsíců noci, a arktické roky, dva nebo tři měsíce plné světla v létě a dva nebo tři měsíce noci v zimě, jsou „dny“ severních předků našich indických bráhmanů světlé pleti. Bozi – „zářící“, jejichž „dny“ byly roky naplněné z půli slunečním svitem a z půli temnotou – byli jen dokonalými představiteli árijského lidstva: Hyperborejci z daleké Thule, ti, které Tilak, velký indický učenec 20. století, zmiňuje ve své knize The Arctic Home in the Vedas. [11]

A je pozoruhodné, že tradice mezi jinými Árijci než z Indie umisťuje sídlo božství do stejné polární oblasti: řecký sluneční bůh Apollón je nazýván „Hyperborejcem“. Jen Hindové – včetně neárijských indických mas – tradici uchovali, pokud nebyli zkaženi idejemi, které jim vtloukali do hlav dnešní degenerovaní Árijci (ne již Árijci ducha). Evropa ji z důvodu nucené christianizace od čtvrtého do pátého století zapomněla. Zásluhou Adolfa Hitlera – a některých jeho předchůdců jako byli Friedrich Lange (zakladatel Deutschbundu, 1894) či Hans Krebs [12] – je, že to s pomocí bohů intuitivně pochopil a učinil filozofickým základem své sociální a politické přirozenosti [Natur].

Posvátná svastika, již si Adolf Hitler zvolil za symbol svého hnutí, je viditelným spojením mezi ním a ortodoxním hinduismem. V Indii je k vidění všude: na chrámových branách, na praporcích vlajících ze střech chrámů, na zdech, před nimiž jsou prováděny svatební obřady (s hořícím ohněm, jako ve všech hinduistických ritech), i na veřejných informačních tabulích a také na obyčejných reklamách a špercích – pro „štěstí“.

Existovala doba, kdy mohl být symbol nalezen i všude jinde v árijských zemích – nebo v zemích pod árijským vlivem: na řecké keramice a ještě více na keramice trojské (nikde nejsou svastiky hojnější než na střepech z druhé vrstvy Troje, jež sahá zpět až k roku 4000 př. n. l.!) stejně jako v Mexiku a Yucatanu, civilizovaných (podle tradice) bílým a vousatým bohem, bohem z východu, evidentně Árijcem. [13]

V dnešní době je posvátný znak populární – široce rozšířený a ctěný – jen mezi námi národními socialisty a mezi hinduisty (jedinými dvěma skupinami lidi, mezi nimiž je také uznávána a jako samozřejmá akceptována nadřazenost árijské rasy; v Indii, jak jsem řekla, je akceptována rovněž neárijskými ortodoxními hinduisty, lhostejno k jaké kastě náleží).

Oficiální propaganda ohledně demokracie a rovnosti pozápadnělé Indie nás nesmí oklamat a bránit nám rozpoznat, jak blízká nám pravá hinduistická Indie je – a vždy byla!

Poznámky:

1. Ramana Maharši (1879 – 1950) je skutečně označován za jednoho z největších mudrců a současně i duchovních učitelů v dějinách. Česky vyšlo jeho Učení a Poselství u nakladatelství Avatar.
2. Tato příhoda na Savitri Devi zjevně velmi zapůsobila, neboť ji zmiňuje i v dalších dvou textech (Defiance, Gold in the Furnace). Vrací se k ní také v rozhovoru z roku 1978 (And Time Rolls on: The Savitri Devi Interviews).
3. Pojem rasa může být v této souvislosti zavádějící. Bližší popis tohoto antropologického typu u Hanse F. K. Günthera: Die nordische Rasser bei Indogermanen Asiens: Zugleich ein Beitrag zur Frage nach der Urheimat und Rassenherkunft der Indogermanen. Mnichov 1934. Dostupnější je nové vydání, netištěné navíc novogotickým písmem (Pähl: Hohe Warte 2005).
4. Pakt Ribbentrop – Molotov o neútočení mezi Německou říší a Sovětským svazem.
5. Dohoda o příměří mezi Francií a Německem byla podepsána 22. června 1940.
6. Eugéne Burnouf (1801 – 1852) byl francouzský orientalista a nejvýznamnější francouzský indolog své doby (mj. zakladatel západního studia buddhismu). Mezi jeho žáky patřili Friedrich Max Müller, Ernst Renan nebo třeba nemarxistický socialista Pierre-Joseph Proudhon.
7. Citát je nepřesný, autorka zjevně citovala z hlavy, nejblíže má prý k dobové anglické verzi. Výklad v závorkách je samozřejmě dílem SD. V interpretaci Šríly Prabhupády (1991) tento úsek zní: „Se zánikem rodu je zničena věčná rodová tradice a zbytek rodiny tak upadá do neznabožství… Převládne-li v rodině bezbožnost, dojde k mravnímu úpadku žen… a poklesnou-li ženy, přijde nežádoucí potomstvo…Přibýváním nežádoucího potomstva vznikne hrozivá situace jak pro rodinu, tak i pro ty, kteří rodinné tradice ničí…Následkem zlých skutků ničitelů rodových tradic, jež způsobují narození nechtěných dětí, se ničí odvěký společenský řád a blaho rodiny.“ Srovnej s překlady Dušana Zbavitele (Upanišady, Praha: DharmaGaia 2004) nebo Jana Vacka (Bhagavadgíta, Praha: Votobia 2000).
8. Šastry jsou všechny religiózní hinduistické spisy, které mohou nárokovat „božskou autoritu“. Bhagavadgíta je součástí Mahábháraty a ta je zase součástí rozsáhlých spisů Véd (od nejstarší Rgvédy přes Upanišady až k Puránám).
9. Rudolf von Sebottendorff (vl. jm. Rudolf Glauer, 1875 – 1945). Více o něm Nicholas Goodrick-Clarke: Okultní kořeny nacismu (Praha: Votobia, 1998), s. 174 – 196. Klasická práce ke Společnosti Thule je: Die Thule-Gesellschaft: Legende – Mythos – Wirklichkeit. (Tübingen: Grabert Verlag 1994) od Detleva Roseho.
10. Toto tvrzení se poprvé objevilo ve známé knížce „fantastického realismu“ Louise Pauwelse a Jacquese Bergiera Jitro kouzelníků, kterou SD znala. Ve Francii vyšla poprvé již v roce 1960 (v Československu v roce 1969).
11. Bal Gangadhar Tilak (1856 – 1920) napsal ještě The Orion; or Researches into the Antiquity of the Vedas (1893). Nezávisle na něm přišel s arktickou hypotézou Ernst Krause v Tuisko-Land der arischen Stämme und götter Urheimat (Hlohov, 1891). Od něj vede cesta k Hermannu Wirthovi. V novější době kladl původ indoevropských národů do periferních polárních oblastí franc. prehistorik F. Bourdier. Více o tom Jean Haudry v Die Indo-Europäer (Vídeň: Karolingen Press, 1986), s. 157 – 159.[Český překlad kapitoly ULTIMA THULE rovněž na stránkách Délského potápěče]
12. Friedrich Lange (1852 – 1918), publicista a nakladatel, který roku 1894 založil hierarchicky strukturovaný „řád“, tzv. Deutschbund, jehož völkisch orientace měla ve 20. letech blízko k nacionálnímu socialismu. Zanikl r. 1945. Hans Krebs (1888- 1947) byl nacionálně socialistickým politikem v Československu a po jeho zániku v Německé říši (od r. 1943 Velkoněmecké říši). Již roku 1919 spoluzakládal v Čechách DNSAP (Německá národně socialistická strana dělnická), v letech 1925 – 1933 byl poslancem pražského parlamentu, od roku 1938 vládním prezidentem (Regierungspräsident) v Ústí nad Labem, po válce odsouzen k smrti a roku 1947 popraven.
13. K tomu Jacques de Mahieu: Die Sonnengottes grosse Reise. Die Wikinger in Mexiko und Peru. Tübingen 1975. Tradice však klade příchod „bílých bohů“ (Viracocha, Bochico, Quetzalcoatl aj.) mnohem dále do minulosti.

Komentář

O Hitlerově mesiášském poslání byly svého času přesvědčeny miliony lidí. Ještě po válce jej norský spisovatel Knut Hamsun přirovnal k Johance z Arku (!) a s podobným příměrem přišel i v Itálii žijící americký básník Ezra Pound (oba muži byli, byť z širších příčin, následně diagnostikováni jako senilní, resp. pomatení a byli internováni v psychiatrických léčebnách, což je současně uchránilo před tvrdším postihem spravedlnosti vítězů). Avšak Savitri Devi prý byla první, kdo jej – Hitlera – přímo ztotožnil s vtělením božské postavy nebo principu (např. ve „fantastickém realismu“ Jitra kouzelníků se o něm hovoří jen jako o „médiu“, prostředníku „neznámých vyšších sil“) a to v souvislosti s hinduismem (avatár) a jeho panteonem. V tomto pozdním textu (1980) je však Hitler – s odvoláním na Ramana Maharšiho, který zemřel již v roce 1950 – pouze „vědoucí“. Nicméně název je programový, SD po celý život upozorňovala na paralely mezi hinduismem a Hitlerovými postuláty (všimněme si, pojem hitlerismus je pouze v titulku).

Sám vůdce, přes zmíněný obdiv k nejstarší zapsané árijské poezii, žádné uznání k současným „asiatským kejklířům“ nechoval. V britské koloniální správě naopak spatřoval možný předobraz německého panství v Generálním gouvernementu (i jinde na východě). Upřímný zájem o jakékoli projevy dědictví starých Árjů měla jen Himmlerem inspirovaná a podporovaná Ahnenerbe; mohla přitom navazovat na bohatou tradici německé indologie (viz Ivo T. Budil: Od prvotního jazyka k rase. Praha 2003). Himmler také v rámci Waffen-SS povolil sestavení Indické legie (asi 2 300 dobrovolníků Subhásčandry Boseho, usilujícího o indickou nezávislost).
S německým režimem let 1933 – 1945 neměla Savitri Devi osobní zkušenost – znala ho jen zprostředkovaně. K preferenci národního socialismu také dospěla na základě studia filozofie a náboženství (odtud současný zájem tradicionalistů), nikoli politiky a sociálních problémů moderních společností.

Recepce v prostředí skupinek poválečného nazi-ghetta zůstávala, přes četné osobní známosti, pouze okrajová. Přinejmenším od roku 1962 udržovala kontakt s Colinem Jordanem (1923 – 2009), spoluzakladatelem National Socialist Movement ve Velké Británii a také World Union of National Socialist (WUNS), ale teprve r. 1966 se v magazínu American Nazi Party George Lincolna Rockwella (1918 – 1967), The National World, objevil výběr z The Ligtning and the Sun pořízený Williamem Lutherem Piercem (1933 – 2003). Původní nezkrácená verze vyšla ovšem až roku 1979 iniciativou Ernsta Zündela (Samisdat Publishers).
Do povědomí čtenářů mimo anglofonní hranice se dostávala od 70. let. Ve Francii uveřejněné „Vzpomínky a úvahy jedné árijky“ nabízely a recenzovaly např. časopisy Notre Europe, Devenir Européen nebo převážně tradicionalistický Totalité, v Německu pak čtvrtletník Thiese Christophersena Die Bauernschaft. První kompletní německý překlad (práce Gold in the Furnace) však u italského nakladatelství v Padově (!) nevyšel dříve než v rok její smrti.

Savitri Devi byla přesvědčenou obhájkyní práv zvířat. U počátků jejího antijudaismu možná stálo košerování.
Na rozdíl od Evoly nebo Guénona, které recipovala, nespatřovala v křesťanství stopy tradice. Spisek René Guénona Král světa (vyd. Malvern 2009) přesto může posloužit jako brána k jejímu způsobu myšlení.
Panteismus Savitri Devi, v jehož středu nestojí člověk, ale život sám, má logicky ekologický rozměr.

Základní – „orientační“ – bibliografie k dalšímu studiu:

I.
Gold in the Furnace: Experiences in Post-War Germany. Kalkata: A. K. Mukherji, 1952.

Po Defiance první otevřeně národně- socialistická kniha. Přeložena do němčiny (1982) a španělštiny (1995, rev. Ed. 2001). Poslední vydání v angličtině 2006.

II.
The Lightning and the Sun. Kalkata: Savitri Devi Mukherji, 1958.

Historicko-filozofický opus-magnum. Druhé vydání v USA (1979). Přeloženo do španělštiny (2004). Mimo to existuje Williamem L. Piercem (autor Turnerových deníků) drasticky zkrácené vydání, vyzdvihující politickou rovinu (1966, reedice 1994, 2000). Na jeho základě vzniklo CD Dana Housera: The Lightning and the Sun. The Words of Savitri Devi (2004), jako komponovaný pořad s původní hudbou i archivními zvukovými záznamy.

III.
Souvenirs et réflexions d´une Aryenne. Nové Dillí: Savitri Devi Mukherji, 1976.

Vzpomínky a úvahy, Savitri D. „bilancuje“… Existuje též francouzské vydání z roku 1980 nebo 1990, dále překlad do španělštiny (celkem 4 vydání, poslední z roku 2008). V řečtině a italštině pouze výběry.

IV.
And Time Rolls on: The Savitri Devi Interviews. Atlanta, Georgia: Black Sun Publications, 2005.

Nejnovější, nejúplnější a vědeckým nárokům nejvíce odpovídající bibliografie + nejsolidnější biografické údaje.

Související články:

1. Savitri Devi: kněžka esoterického hitlerismu

Před 104 lety se narodila kontroverzní, ale bezesporu zvláštní žena.

Savitri Devi [1] přišla na svět jako Maximine Portazová ve francouzském Lyonu 30. září 1905, kde vyrůstala jako jediné dítě anglické matky a otce řecko-italského původu. Odpor vůči Francouzské revoluci (1789) a rovnostářství prý projevila již jako školačka a při návštěvě francouzského zajateckého tábora – bezprostředně po první světové válce (bylo jí sotva 13 let) – dokonce solidarizovala s německými vojáky! Maximina studovala filozofii, chemii a matematiku na lyonské univerzitě (což ve 20. letech nebylo stále ještě běžné ani ve Francii) a úspěšně promovala na filozofické téma. V roce 1929 navštívila Palestinu a zkušenost z pobytu ji vedla k definitivnímu rozchodu se vším židovským nebo křesťanským. Ve 30. letech odcestovala do Indie, země, která se stala jejím druhým domovem: okouzlena především kastovnictvím, které po tisíciletí mělo chránit árijské dobyvatele před smíšením s hordami původních tmavých obyvatel, dala si Maximina jméno „Savitri Devi“ (sanskrt. Bohyně Sávitrí), podle sluneční bohyně, která je ochranným božstvem světlé kasty bráhmanů. První dojmy z tehdejší Indie vylíčila v knize L´étang aux lotus (Lotosový rybník, 1940).

V druhé světové válce stála na straně Německa. Společně s dr. Asitem Krishna Mukherjim, bengálským bráhmanem, který vydával anglicky psaný, nacionálně-socialisticky orientovaný časopis The New Mercury, neváhala špehovat v Indii rozmístěné Američany a informace o nich předávat japonskému vyslanectví. Plán vysílat v Evropě NS-propagandu v řečtině a bengálštině – SD nakonec plynně hovořila sedmi jazyky – nevyšel, protože během války nedostala výjezdní vízum. Aby získala britský pas, vdala se za A. K. Muherjiho, který byl jako Ind britským občanem, do Evropy se však vrátila až po válce.

Hned v roce 1946 se ve Stockholmu setkala s cestovatelem Svenem Hedinem, [2] do válkou rozdrceného Německa se jí však podařilo dostat až o dva roky později; dobrodružné zážitky (včetně uvěznění) zachytila v několika textech, z nichž nejznámější je kniha Gold in Furnace (Zlato v peci, 1952). V 50. letech vyšlo její stěžejní filozofické dílo The Lightning and the Sun (Blesk a slunce, 1958), v němž SD interpretuje Adolfa Hitlera jako myticko-historickou osobnost, jejímž posláním bylo zvěstovat renesanci zlatého věku (krta-jugam). [3]

Život trávila z valné části na cestách – pracovala v Evropě i v Asii – naplněna touhou spatřit NS, který chápala jako „jsoucí v souladu s božským řádem“, opět silný. V asketické skromnosti a v naprosté materiální chudobě šetřila peníze z malé penze jen na výrobní náklady svých knih, které vycházely v úplně malých nákladech. Starala se také o značné množství zatoulaných koček a korespondovala s mnoha podobně výjimečnými současníky (Aldous Huxley, George Lincoln Rockwell, Revilo P. Oliver aj.). Postupně se také dostala do osobního kontaktu s několika osobnostmi spojenými s režimem, jemuž zasvětila život (letecké eso Hans-Ulrich Rudel, generálmajor Otto Ernst Remer, spisovatel Emil Maier-Dorn, průkopník speciálních jednotek Otto Skorzeny). Zemřela 22. října 1982 ve Velké Británii.

Knihy a online zdroje:

Nejkomplexnější informace o SD na stránkách The Savitri Devi Archive, který založil dr. R. G. Fowler; jedinou tištěnou monografickou biografií je dosud Hitler´s Priestess: Savitri Devi, the Hindu-Aryan Myth, and Neo-Nazism z pera Nicholase Goodricka-Clarka (New York/London: New York University Press, 1998), ale kniha Black Sun: Aryan Cults, Esoteric Nazism and the Politics of Identity (New York/London, New York University Press, 2002) stejného autora obsahuje také řadu cenných informací (v českém překladu se ji chystá vydat nakladatelství Eminent, a to jako druhý díl Okultních kořenů nacismu). Rozsáhlá biografická črta Koenrrada Elsta The Saffron Swastika: The Notion Of „Hindu Fascism“ se nachází ve druhém svazku Nové Dillí:Voice of India, 2001, s. 534 – 660. Kniha Hitler – Buddha – Krishna, eine unheilige Allianz vom Dritten Reich bis heute (2002) může být zajímavá, ale nutno vzít v úvahu původní politické milieu Victora a Mariany Trimondiových (viz rozhovor na serveru Osud.cz). O SD je též zmínka ve Vzkříšení pohanství Richarda Rudgleye (Mladá fronta, 2006), s. 218, v souvislosti s Miguelem Serranem.

Poznámky:

1. Toto slovní spojení, zdůrazňované nakladateli z komerčních důvodů (nejspíš kvůli čtenářské zálibě v tajemnu), je zavádějící. Na religionistických a filozofických studích SD nic esoterického nebylo. Její cesta za Absolutnem se obešla bez hermetických rituálů…

2. Sven Hedin (1865 – 1952), švédský zeměpisec a cestovatel, odpůrce liberalismu a bolševismu, známý hlavně svými objevitelskými výpravami do Tibetu (Tibet: Objevitelské výpravy, Praha, Orbis 1944). O vydání jeho politizujících spisů se nedávno postaralo nakladatelství Reconquista – tituly Bez pověření v Berlíně a Amerika v boji kontinentů (vyšlo též u Orbisu v roce 1943 jako USA v boji světadílů).

3. Více o „zlatém věku“ např. v Eliadově knize Mýtus o věčném návratu (Praha: Oikúmené 1993), s. 73 – 86, kapitola Kosmické cykly a dějiny.

Související články:

1. Savitri Devi: Hitlerismus a hinduismus

Autor: Dietrich Schuler

Dosud se stále vycházelo z toho, že všechny bytosti a věci řídí něco jim nadřazeného – „zákon“, Bůh, ďábel či osud. Jenže nic takového není, jsoucna vycházejí samy ze sebe. Co obvykle nazýváme osudem, je výsledek vzájemného působení sil přírody, kosmu, života a historie v určitém čase. Znamená to, že je vše relativní? Existuje tisíc pravd nebo žádná? A co je vlastně pravda? Skeptická otázka Pontia Piláta je snad nejdůležitější větou Nového zákona.

Je třeba rozlišovat. Jsou dva druhy pravd: konkrétní a pak ty, které jsou věcí víry. Pravda konkrétní se téměř kryje se skutečností tak, jak ji lidé vnímají svými (zdravými) smysly.

Pravdy, které jsou věcí víry, jsou zprvu zcela subjektivní. Vycházejí z jednotlivce, jsou pěstovány v malém kroužku, posléze ale mohou ovládnout celé národy a kulturní okruhy. Jsou vždy podloženy filozoficky či nábožensky, často i politicky.

Tato druhá pravda je zpočátku pravdou pouze pro toho, kdo ji první vyjádřil. Její vznik (a obsah) tkví výlučně v samotné jeho existenci (= jako subjektu vědomí). Neexistuje tedy „pravda o sobě“ (to bychom ji dávno nalezli) – jen dějiny filozofie.

Každá velká filozofie nese nesmazatelnou pečeť svého tvůrce.
Stále znovu vznikají podobné filozofie a dají se dělit do skupin, ačkoliv existují i systémy zcela jedinečné. V zásadě se ale ve filozofii neodehrálo nic, co by již před 2 500 lety Řekové alespoň nenačrtli.

Všechny filozofické a náboženské systémy jsou původně zcela subjektivní vyjádření. Jsou tedy rovnocenné? A když nejsou, podle jakých kriterií je posuzovat?

Např. Max Stirner (1806-56) rozvinul učení (solipsismus: názor, že reálně existuje pouze Já se svými specifickými prožitky, ostatní svět je pouhou představou), v němž obhajuje osobní egoismus s pozoruhodnou rozhodností. Nelze mu upřít smělost, nicméně srovnávat jeho filozofii se systémy Platona, Kanta, Schopenhauera, Descarta nebo Hegela nejde. To jednoduše vycítíte.

Může být ale počet příznivců vodítkem k hodnotě filozofie, náboženství či politického přesvědčení?
Jistěže ne, vždyť zakladatelé velkých náboženství by pak byli největšími mysliteli – tak tomu ovšem není. Tito lidé mají spíš charisma a neomylný cit, co chtějí – především chudé a ujařmené – masy slyšet. Nabízejí útěchu a sliby, které nejsou plněny.

Gustave Le Bon: Protože pravda je vždy to, v co se všeobecně věří, představuje každá etablovaná víra (křesťanství, islám, judaismus, svého času i marxismus etc.) pravdu. Tak se to má s pravdami, které jsou věcí víry…

Téměř každý myslitel zkouší své pravdy zpřístupnit bližním. A získat třeba i přesvědčené přívržence, kteří je budou šířit dál. Posléze se najdou i ti, kteří jsou ochotni se bít, umírat. Pravdy začínají žít vlastním životem, nezávisle na „objeviteli“. Ale nepředbíhejme.

Myslitel si bývá vědom subjektivnosti svých postojů, proto se je pokouší sladit s „objektivními skutečnostmi“ – tedy s konkrétními pravdami. Rétorikou (=stylistika, umění argumentace) usiluje dokázat, že právě jeho ideje nejlépe odpovídají skutečnosti. A naopak – ukazuje, kde se druzí mýlí a stavějí vzdušné zámky, oddávají se a podléhají chimérám, které s „pravdou“ nemají nic společného.
Filozofická literatura se hemží podobnými výpady.

A skutečně: Čím více je filozofické, náboženské či politické učení ve své podstatě v souladu s objektivními skutečnostmi přírody, života a společnosti (tedy s těmi, které lze empiricky [=analýza založená na datech, na pozorované skutečnosti] dokázat), tím hodnověrněji obecně působí. I tyto „objektivní skutečnosti“ jsou však natolik rozmanité a mnohovrstevnaté, že je sotva nějaký systém může jako celek byť jen podchytit.

Nicméně: Konkrétní pravdy slouží téměř vždy jako opora pravd, které jsou věcí víry. Snaha napasovat pravdy věroučné na konkrétní má však ještě jeden, vyšší stupeň, totiž upravovat konkrétní pravdy ve smyslu pravd věroučných.

Vše, co bylo až dosud řečeno, představuje ovšem pouze další příklad pokusu o výklad filozofických problémů – jeden z mnoha. Dnešní doba, ve své duchovní, společensko-politické a především biologické bídě, vpravdě smrtelné, vyžaduje víc, mnohem víc!

Dietrich Schuler (nar. 1927 ve Stuttgartu) je pedagog a filozof, který zkoumá možnost alternativy ke křesťanství jako evropskému náboženství.

Autor: Alexandr Dugin

Alexandr Dugin o metafyzické válce

Objektivní a vyvážená studie náboženského, kulturního a dějinného údělu židovského národa musí vést k jasnému závěru, který může být zpochybňován jen naprostými pokrytci či diletanty. Tento závěr zní: Židé jsou nositeli náboženské kultury, která se zásadně liší od všech historických forem indoevropské spirituality – od starých árijských pohanských kultů až k hinduismu a křesťanství. Dobrovolná nebo vynucená izolace židovské diaspory od indoevropských národů nemůže být pokládána za náhodnou historickou epizodu a žádný ortodoxní Žid nikdy nebude popírat teologický základ židovské „osobitosti“. Židovská otázka, nehledě na to kým a jak je položena, by měla začínat uznáním následující fundamentální skutečnosti: „Židé jsou pospolitostí, která si chrání tajemství své radikální odlišnosti od jiných národů.” Jestliže toto neuznáváme, pak je prostě nesmyslné mluvit o židovském problému.

Rozdíly mezi národy a pospolitostmi jsou samozřejmě tím, co přísně vzato tvoří jejich podstatu a jejich historickou a duchovní osobitost. Rozdíly mezi etnickými pospolitostmi jsou také prostředkem jak definovat vlastní identitu. Kdekoli byla židovská pospolitost přítomna v indoevropských civilizacích – a zahrnuje to rozmanitost etnických, státních i politických útvarů – byla považována za něco nepříslušného, za něco indoevropskému způsobu myšlení a kultuře hluboce cizího.

Pátrání po metafyzických principech, na nichž je postavena židovská metafyzika a těch, které spojují tradiční indoevropské spektrum společným metafyzickým „stylem”, jednoznačně ukazuje, že stěžejní rozdíl mezi metafyzikou Židů a teologií Indoevropanů spočívá ve způsobu pojímání kosmu. Židovství svět vidí jako výtvor odcizený Bohu, jako exil, mechanický labyrint, v němž putuje vyvolený národ, jehož skutečná mise není ve slavných vítězstvích Jozueho, syna Nunova, nebo proroka Ezry, ale v tvrdých proměnách jeho rozptylu po světě. Zejména diaspora takřka přesně vyhovuje tomuto duchu klasického židovství, který staví nepřekonatelnou propast mezi tvořitele a stvořené.

Indoevropské tradice – včetně křesťanství, které se rozšířilo především mezi indoevropskými národy – jsou založeny na zcela jiném pohledu na vesmír. Indoevropský kosmos je živoucí skutečností, která je spjata přímo s Bohem nebo přinejmenším se synem Božím. I v době nejtemnější, vlčím věku, o němž hovoří nordická tradice, není spojení mezi stvořeným a tvořitelem, mezi obyvateli kosmu a původním chaosem, rozbito. Přetrvává skrze zázrak eucharistie nebo prostřednictvím odvážného a spásného asketismu.

Byl to právě tento základní rozdíl ohledně celkového nazírání, který na počátku stanovil demarkační linii mezi židovským pohledem na svět a indoevropským pojetím posvátného. Ortodoxní Židé pokládají v souladu s jejich vlastními náboženskými a mystickými obzory nežidy za „gojim”. V hojné anglické (židovské) literatuře jsou Indoevropané líčeni jako „naivní a dětinští optimisté”, kteří nechtějí uznat strašlivé tajemství propasti, teologické drama exodu a strašlivá tajemství kosmické diaspory. Indoevropané se ze své strany zase domnívají, že „náboženský pesimismus” Židů deformuje proporce posvátného kosmu, olupuje ho o jeho spásonosné energie, znesvěcuje zemi, prostor i čas.

Je nutné začít na úrovni hledání prvopočátečního a nepřekonatelného rozdílu, který se historicky zpodobnil v etnickém, národním, kulturním, politickém i ekonomickém rozdílu mezi „Židy” a „Řeky”. Také protižidovský charakter křesťanského poselství byl dokonale chápán, jak ortodoxními Židy (což se projevilo už v Talmudu), tak církevními otci a později většinou ortodoxních křesťanských teologů. Naše představy o světě jsou rozdílné, dokonce jsou do jisté míry protikladné. Ještě více: mnohdy se navzájem vůbec vylučují. Ale již pouhé uznání tohoto protikladu pozvedá naši mysl k výšinám ryze metafyzického problému. Formuloval spasitel základní principy našeho nového indoevropského náboženství v opozici vůči farizejům?

Metafyzický dialog s židovskou metafyzikou, židovskou tradicí a židovským duchem by měl nutně začít na nejvyšší úrovni. Není pochyb o tom, že tato smělá srážka dvou metafyzických vesmírů dokáže spíše probudit dřímající sakrální vědomí Indoevropanů než slabé a polovičaté ekumenické smíření na základě oboustranného popření našich hlubokých tradic. Přichází doba, kdy se věci musí nazvat pravým jménem. Síly našich etnických pospolitostí, našich „náboženství”, našich teologických a sakrálních instinktů, brzy vyšlehnou mezi cáry nepřirozených, bankrotářských, ireálných a nic nevysvětlujících doktrín (ať již marxistických, ekonomistických nebo liberálních). Abychom zabránili tomu, že tyto energie neproběhnou po strašlivé dráze slepé nenávisti a temného násilí, musíme již předem vztyčit metafyzické vlajky nevyhnutelného budoucího boje, musíme stanovit rytířská pravidla a nesmíme připustit přeměnu velké a hluboké metafyzické polemiky v „totální válku”, před jejímiž nebezpečími varoval geniální německý právník Carl Schmitt.

Rozdíl mezi metafyzickou a fyzickou válkou je v tom, že první usiluje o vítězství v podobě tradiční syntézy pravdy, zatímco druhá prahne po tom, učinit vítězem jen jednu z bojujících stran. V dramatickém dějinném protikladu árijsko-židovského dialogu nejsou fyzické metody akceptovatelné. Německé koncentrační tábory ukázaly, že lze zničit Židy, ale nikoli židovství. Na druhou stranu chasidští komisaři nebyli schopni přes krvavou genocidu vyhladit obyvatelstvo ruského impéria.

Tyto příklady ukazují, že ani „židovská otázka”, ani „otázka gojimů” se nedá (vy)řešit fyzickým násilím. Co se židovské prohnanosti týče – zbraně “věčných menšin” – dějiny ukazují, že indogermánský duch si vůči ní mnohdy musí přiznat porážku. Židé jsou zase někdy diasporou a jejími pochybnými taktikami zahanbeni a odkrývají “gojimům” strašlivá tajemství „židovského vedení války” (Arthur Koestler, Otto Weininger, Carlo Michelstaedter, Martin Buber atd.).

Doba vyžaduje jednat otevřeně. A proto je tak cenné, že jsou v židovském táboře smělí, ušlechtilí a bystří tradicionalisté, kteří se od tradiční věrnosti k  židovskému náboženství neodchýlí ani o krok a odmítají „taktickou lež” svých náboženských bratří; apelují tím na nás, – nás Indoevropany, nás křesťany, nás domácí – abychom před „posledním bojem” posílili naše vlastní pozice. Je na nich všechno jiné – vypuzená a trpící Šechina je s duchovní elitou Indogermánů a věčným triumfem křesťanské církve nesrovnatelná. Jen jedna věc spojuje naše světy: Zde na pravici, dokonce i v  rozdílných táborech, existuje stejná noblesa, stejný styl cti a spravedlnosti – naopak „liberálové“ jsou oběma světům neznámí, i když se to určitě tolik netýká běžných „pravičáků” jako „konzervativních revolucionářů”, radikálních intelektuálů, tradicionalistů a náboženské elity. Svět židovství je svět nám nepřátelský. Ale náš cit pro árijskou spravedlnost a vážnost naší geopolitické situace vyžaduje porozumět jeho zákonům, pravidlům a zájmům.
Indoevropská elita dnes stojí před titánským úkolem: porozumět těm, kteří jsou nejen kulturně, národně a politicky, ale i metafyzicky jiní. A v tomto případě „rozumět” neznamená „promíjet“, ale „zvítězit“. A to „zvítězit světlem pravdy”.

Autor: Redakce

VALPURŽINA NOC neboli NOC ČARODĚJNIC, původně germánský středověký svátek jara a probuzení přírody slavený v noci z 30. dubna na 1. května.

Je zasvěcen svaté Valpurgii, bojovnici proti temným silám. Po církevním odsouzení této pohanské slavnosti byl svátek jara slaven tajně. Zavedením alternativního svátku křesťanské světice, která měla chránit věřící před úklady ďábla, byla jen posílena lidová pověra o nespoutaných orgiích čarodějnic a ďáblů za přítomnosti Satana, odbývajících se v noci na 1. května na vrchu Brocken v Harzu. Jde tedy i v tomto případě o christianizovanou pohanskou tradici konce temnoty a počátku nového ohně života.

Poslední dubnová noc je tradičně ve znamení čar a kouzel. Podle pověstí se o této noci na rozcestích a návrších shromažďují ke svému sabatu čarodějnice, ježibaby, strigy, bosorky a jiné ženštiny obdařené magickou mocí. Poté se rozejdou a rozletí na košťatech po okolí, aby škodily lidem dobytku i mladé zeleni – a tudíž i budoucí úrodě. Snaha ochránit sebe a svůj majetek před nekalými rejdy čarodějnic proto stojí za lidovými obyčeji, které se k poslednímu dubnovému dni váží. Čarodějnice se před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, s jejich pomocí pak mohly na košťatech létat. Pře reji byla volena královna sabatu, která potom vládla hostině a tanci “čarodějnickému kolu”, které se tančilo pozpátku. Jídla vypadala sice lákavě, ale byla bez chuti a nezahnala hlad. Nesměl chybět ani kotel plný žab a hadů stejně jako nádoby s jedy. Čarodějnice se tu, jak lidé kdysi věřili, s oblibou proměňovaly ve vlky, psy a jiný zvířata a vyprávěly si, co všechno zlého se jim od posledního setkání podařilo natropit.

Úkolem každé správné hospodyně je, aby byla na čarodějnickou noc připravena, a ochránila tak nejen sebe a své blízké, ale také dům, dobytek i hospodářství. Dveře domu mají být opatřené křížem a dům má být vykropen. Před vrata domu i chlévu se položila řezanka, narýpané drny. Dříve než mohla čarodějnice vstoupit dovnitř, musela přepočítat všechna stébla, což jí trvalo až do rána, kdy její moc pominula. Před vrata a na dvůr se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice poranila, na ochranu před nimi se zapichovaly i vidle a košťata, pod drny se dávalo vejce. Na jejich zahnání muži práskali na návsi bičem a stříleli z pušek. Zároveň se muselo dbát na to, aby z domu nikdo neodnesl nějaký předmět, neboť by do něj mohla vstoupit temná magická noc.

K poslední dubnové noci také neodlučně patří charakteristický jarní zvyk pálení ohňů, který se dodržuje dodnes. Oheň se pálí na nejvyšším místě, nejčastěji na nejvyšším kopci v okolí. Toto místo je ve vesnici pevně určeno a není možné je libovolně měnit. Postavená hranice se musí hlídat, aby ji někdo ze sousední vsi předčasně nepodpálil nebo neodnesl. V některých krajích – zvláště v Německu – je tento zvyk velmi starého původu. Postupem doby se z výročních ohňů stalo “pálení čarodějnic” – mladíci zapalovali košťata a vyhazovali je do výšky, prý proto, aby viděli čarodějnice létající v povětří. Jinde se říkalo, že je tak možno srazit čarodějnici k zemi.

Zapalování ohňů je v různých formách obsaženo v řadě starověkých náboženství. Tato tradice je dosud dodržována v mnoha zemích. Poslední dubnovou noc, Valpuržinu, etnografové odvozují od jednoho z nejvýznačnějších keltských svátků Beltine.

V obyčeji zapalování vater se mísí různé kořeny i odlišné funkce. Jedním z kořenů je podpora astrálního slunečního božstva a jeho uctění. Oheň má dodávat sílu Slunci. Takto funkce je ještě zřetelnější při zapalování svatojánských ohňů v době letního slunovratu. Druhá funkce ohně je očistná. Světlo a oheň ničí temné síly, jež panovaly za dlouhých zimních nocí a které zde mají své ztělesnění v postavách čarodějnic. Přípravou vater je z téhož důvodu pověřována mládež, neboť ta je sama ještě “čistá”, a zlé síly nad ní proto nemají neblahou moc. Jejich překonání je oslavováno v následujících prvomájových veselicích.

V Čechách se noc z 30. dubna na 1. květen nazývá též noc filipojakubská, ačkoli svátek svatého Filipa a Jakuba připadá až na 3. květen. Po staletí se ale slavíval 1. května a o předchozí noci se na návrších pálily ohně. Není vyloučeno, že památka apoštolů Filipa a Jakuba byla kdysi ustavena na 1. května jen proto, aby mocní světci chránili tento den před temnotou pohanských obřadů a také proto, aby pohanskou slavnost nenásilně nahradil křesťanský svátek. O modifikaci tohoto svátku se snažila i komunistická moc. Ohně se proměnily ve “vatry míru” a prvomájovou veselici zaměřenou původně na oslavu přemožení temných sil a vítězství Slunce nahradila veselice oslavující práci.

Pálení čarodějnic patří doposud k velmi živým zvykům. Filipojakubská noc je jednou z magických nocí, kdy prý mají zlé síly větší moc než jindy. O půlnoci před svatým Filipem a Jakubem se daly nalézt poklady. Aby se hledající před temnými silami ubránil, musel mít při sobě květ z kapradí, svěcenou křídu, hostii a další předměty.

Zdroj: National Geographic.

Autor: Redakce

Máme velikonoce. Pro někoho svátky Kristovy oběti, pro jiné svátky jara. Ve skutečnosti však velikonoce odrážejí daleko hlubší podstatu vztahů našich předků s okolní přírodou na pozadí neustále se střídajících kosmických cyklů. Dnešní ateistické pojetí velikonoc, nazývající je “svátky jara”, sice vnějškově užívá “pohanské” symboliky, ale nechápe jejich skutečný dopad. Symboly se stávají pouhými znaky komerčního pojetí tohoto svátku, který modernímu člověku neříká ani ve své křesťanské, nebo pohanské podobě. Tak například kdo dnes chápe, proč jsou velikonoce spojeny s vejci, pletenými pomlázkami, či proč je s nimi spojen například zajíc?

Bohyně Ostara, která každým rokem vkládá do země nové sémě, pověřila zajíce, který m dlouhé nohy, proto dobře běhá a dlouhé uši, a proto umí naslouchat, aby jí přivedl ze vzdálené země nová semena.

Hlavním důvodem proč byl tímto úkolem pověřen právě zajíc, je však to, že se dokáže obětovat pro druhé. Když ho například honí pes a jsou dva zajíci, matou psa tím, že se střídají v běhu (jeden běží, druhý odpočívá). Často také matka zaječice odláká pozornost psa, aby zachránila mladé (sebeobětuje se).

Tato pověst spojuje svátek Austró s Velikonocemi, které se někdy spolu navzájem kryjí. Avšak Velikonoce jsou posvátnou chvílí měsíčního kola, které nám znázorňuje jeden z projevů kola slunečního, tedy svátku Austró.

Zajíc (Lepus Europaneus)

Zajíc je zvíře, které se váže k Ostaře. Že toto přiřazení není zcela náhodné, si ukážeme níže.

Zajíc polní (Lepus europaneus) je v našich končinách hojně rozšířen, ale ne již tolik jako dříve. Stával se dost často obětí lovu, a také mu škodí moderní zemědělské hospodaření. Hlavně jedovaté látky a strojová technika.

Se zajícem se můžeme nejčastěji setkat právě v období konce zimy, tzn. Konec února, začátek března. V té době neklidně pobíhají po polích. Je to počátek doby jejich množení, které se říká honcování. Často můžeme vidět celé skupiny zajíců, z nichž je jen jedna zaječka  ostatní jsou samečci. Teď už je tedy asi jasné, proč naši předkové slavili zajíčka jako jarní zvíře. Příroda byla vždy nejpřesnějším kalendářem a tak se lidé podle zvláštního chování zajíců mohli těšit na blížící se jaro.

Březost samic trvá 42 dnů. Mláďata zajíce, kterých bývá 2-5, se rodí osrstěná a hned vidí. Během roku samice vrhne mladé třikrát až čtyřikrát. V Irsku, Skotsku a Severní Evropě žije také zajíc bělák.

Zajíci podobný je králík divoký, ale liší se od něj podstatnými rozdíly. Je asi o polovinu menší, má šedou barvu na rozdíl od zajíce, který je zbarven hnědě. Králík si dělá nory, kdežto zajíc se ukrývá ve křoví, oranici nebo trávě. Králičí březost trvá 28-30 dnů a množí se celou dobu, od jara až do podzimu. Jistě znáte slovní spojení „množit se jako králíci“, „dělají to jak králíci“ apod. Nicméně králíků je u nás o dost méně, než zajíců.

Etymologicky je jméno zajíc zřejmě odvozeno od slovesa zeti – podle rozštěpeného horního pysku nebo od slovesa záti – od toho, že spí s otevřenýma očima. Někde toto slovo označuje i králíka. Přezdívalo se mu i jinými jmény, většinou podobnými, ale i např. jménem janek. Někde, zejména v Polsku, se věřilo, že při vyslovení zajícova jména nás postihne to, že budeme spát s otevřenýma očima.

Zajíc a mýty

Zajíc patří mezi zvířata Měsíce a je symbolem bohyně lásky. Řekové ho obětovali Afrodité. Keltové tento zvyk přenesli na mateřskou bohyni. Zajíci se objevují i někdy jako motivy na nádobách i bez spojitosti s lovem.

Dokonce známe jinošského boha z Le Touget (dnes je tato socha v muzeu v St. Germain), který drží zajíce před sebou a ten pokukuje po levé straně po psovi. Netváří se prý k sobě nepřátelsky.

Spojení psa a zajíce se objevuje i v pověsti o Ceridwen, která se rozezlena promění v psa a pronásleduje Gwiona Bacha, prchajícího zajíce. Celá pověst se odehrává asi následovně: Ceridwenin syn Morvana nebo Afangdu je na rozdíl od její dcery strašně ošklivý. Ona, aby jeho příšernost trochu vyvážila, tak mu chce připravit nápoj, který ho učiní moudrým a znalým věštectví. Rok a den tento nápoj bublá v kotli a hlídá jej Gwiona Bach. Ten si však krátce před uplynutím lhůty spálí prst třemi kapkami a bezděky jej strčí do úst. V tu chvíli se mu dostane všeho vědění. Zná minulost, přítomnost i budoucnost. A také ví, jaké nebezpečí mu hrozí od Ceridwen. Neváhá a rychle prchá. Postupně prchá v podobě zajíce, ryby a ptáka, ale Ceridwen ho pronásleduje v podobě psa, vydry a sokola. Nakonec se Gwion Bach promění v pšeničné zrno a Ceridwen ho v podobě černé slepice, která je symbolem půdy, sezobne a tím je zároveň oplodněna. Ta ho znovu porodí jako krásného chlapce, pro jeho krásu ho nedokáže usmrtit, a tak ho ve vaku hodí do moře. Tam je chlapec nalezen a dostane jméno Taliesin.

Gaius Julius Ceasar tvrdil, že zajíc patří mezi jedno z posvátných zvířat Britů. Důkazů se pro to mnoho nedochovalo. Rozšířena byla víra, že zajíc je nějak spojen s čarodějnicemi nebo vílami. Podle toho také byly v jednotlivých krajích pronásledováni s velkou urputností nebo naopak vůbec. Dochovala se také pověst o Cianovi, synovi Maelmuidha, který štve svého psa na zajíce-vílu, až se zajíc promění v krásnou dívku, kterou si pak získá.

Jak vidíme, nedochovalo se o zajícovi tolik pověstí, jako o jiných zvířatech. Nebyl nikdy v centru dění jako zvířata silná a obávaná. To jistě souvisí i s válečným charakterem našich předků. Ale když se zaměříme více na ženskou stránku indoevropských mýtů, tak zjistíme, že i zvíře poměrně malé, známé hlavně tím, že vždy umí utéct, zde má své místo. Pro bojovníka je nemyslitelné utéct, ale u ženy není útěk hanbou, naopak je většinou vyžadován. Obětavost, plodnost, to vše jsou ženské vlastnosti. Zajíc tedy patří k ženským božstvům a jako takového ho musíme chápat.

Převzato ze Sauilo, samizdatového občasníku indoevropské tradice.