Délský potápěč

V Německu nabírá na regionální popularitě nový trend, pravicový extremismus se zelenými myšlenkami. “Nechceme zelená témata přenechávat Zeleným,” je jedním z hesel neonacistické strany NPD, jak si všímá web německého deníku Der Spiegel.

Jens Lütke se staví proti genovému inženýrství a výstavbě dalších silnic. Kromě toho prý demonstruje proti novým jaderným elektrárnám. Jednou ročně pomáhá při Dnu pro životní prostředí. “Často se mě lidé ptají, jestli patřím k Zeleným,” říká. Jens Lütke ale není u Zelených, nýbrž u neonacistické Národnědemokratické strany Německa (NPD). Je jejím vůdcem v zemských volbách ve Šlesvicku-Holštýnsku.

Když Lütke sbírá odpadky při Dni pro životní prostředí, nikdo nepozná, k jaké straně patří. “Neděláme vedle toho akce s transparenty NPD,” tvrdí. Se svým ekologickým přístupem není ve straně osamocen. NPD dělá z ochrany životního prostředí své téma pravidelně. Svou ekologickou strategií se strana chce stát přijatelnější pro veřejnost. Že za těmito akcemi stojí pravicově extremistická ideologie, člověk hned nepozná.

Continue Reading

Autor: Philipp Oehmke

Maďarská ultrapravice nejprve změnila politickou mapu země a nyní se zdá, že dalším na řadě bude budapešťský kulturní život. Jedno z nejvýznamnějších divadel v hlavním městě má totiž být řízeno dvojicí antisemitských nacionalistů. A to ani zdaleka nemusí být konec.

István Márta prohlašuje, že se zatím nevzdal, nicméně si je vědom toho, že bojuje již dávno prohranou bitvu. Stojí v auditoriu svého divadla s fotoaparátem a tváří se, jako kdyby všechno bylo v pořádku. „Co mohu dělat?“, ptá se se zvýšeným hlasem, z něhož lze vyčíst rozmrzelost. „Nic“, odpovídá jeho asistent. „Nemůžeme dělat naprosto nic.“

Na jevišti zatím herci nacvičují scénu z představení „Don Carlos.“ Společeně jdou kupředu vzdychajíce, supíce a lapajíce po dechu. Moderní divadlo v Budapešti se ničím neliší od scén v německých městech, jako je například Bochum, Freiburg nebo Kolín nad Rýnem. „Don Carlos“ je Mártových předposledním představením, tím úplně posledním má být „Kouzelný vrch“. Pak Márta v divadle skončí. Jeho divadlo již totiž brzo přejde pod nové vedení. Mártovými nástupci jsou herec, který se angažoval v jedné z nedávných kampaní Jobbiku a dramatik, jenž je otevřeným antisemitou.

Continue Reading

Autor: Keno Verseck

Maďarské ultrapravicové extrémistické hnutí Jobbik si i přes celkovou ignoraci ze strany místních médií zformovalo až překvapivě dobře vyvinutou a soběstačnou internetovou síť. Poslední výzkumy navíc prokázaly, že běžný příznivec tohoto hnutí nespadá do kategorie „sociálně deprivovaných osob,“ jak zhusta tvrdili mnozí znalci.

Vůdce maďarských ultrapravicových extrémistů jen zřídka pronáší své názory tak otevřeně jako nyní. V sobotu 21. ledna se totiž před několika tisícovkami svých příznivců shromážděných v budapešťském centru Sportmax nechal slyšet, že konec liberální demokracie ve světě je na spadnutí. Třiatřicetiletý politik Gábor Vona ve svém tradičním lednovém proslovu určeném členům své strany volal po nekompromisním postoji vůči vládnoucí politické garnituře, vyloučil jakoukoli spoluúčast strany v současných mocenských strukturách a namísto toho deklaroval “boj, boj a ještě jednou boj.” “Nejsme komunisté, fašisté, ani nacisté”, prohlásil Vona, “avšak, a byl bych rád, aby si to všichni dobře zapamatovali, nejsme ani demokraty!”

Continue Reading

Tato recenze se bude zabývat nedávno publikovanou esejí „Podstata fašismu“ italského právníka a filosofa Giorgia Locchiho žijícího v letech 1923-1992.

V této zdařilé eseji Locchi popisuje fenomén fašismu v širších souvislostech. Čtenář ocení hlavně schopnost autora vyvarovat se ideologických náhledů a klišé poplatných dnešní době, ve které není pro posuzování historie, především blízké, místo pro výzkum „bez emocí“, ať už jsou vyvolané současným mainstreamem humanitních věd uměle či do jaké míry jsou vlastně vůbec skutečné. Recenze se dotýká především eseje samotné, ale v knize je uveden i rozhovor, který vede s Locchim Marco Tarchi. Mnoho o myšlenkách autora napoví.

Z eseje jsem vybral tématiku, která by čtenáře našich stránek mohla zajímat. Věřím, že tento esej se také dostane do rukou historiků a politologů. Co bychom mohli zvláště dnes vytýkat humanitním vědcům, je posuzování historie dle politických objednávek. Autor ve vztahu k analýze fašismu kritizuje především neakceptování principu „sine ira et studio“ (bez hněvu a zaujatosti), který je pro skutečné a upřímné chápání jakékoliv problematiky apriorním pro její pozdější platnost. Je zajímavé, že v tomto si cení některých marxistů.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Z mnoha textů, které Thomas Mann napsal v USA, |1| je Bratr Hitler určitě nejosobitější a nejosobnější: ačkoli z velké části přejímá tehdejší povrchní angloamerickou propagandistickou kritiku Hitlera a „fašismu“, lze v hlubší vrstvě eseje najít i jeho vlastní názory. Mann Hitlera považuje v podstatě za „dekadenta“, který sice touží po „nové vitalitě“, hlásá a bubnuje na „převrat“, ale ve skutečnosti je to jen slaboch bez vlastní nezlomné víry, který lid klame a šálí, „díky zřetězení fantasticky šťastných – to znamená neblahých – okolností“ mu to zatím daří, avšak jeho úloha „zbabělce a vyděračského pacifisty“ (!) „by byla dohrána první den skutečné války“. I pro Manna tedy plně platí výrok Veita Valentina, že: „Dějiny Hitlera jsou dějinami jeho podceňování.“ (Eberhard Jäckel, Hitlerův světový názor, Praha-Litomyšl 1999, s. 14) To ale nic nemění na zajímavosti a hlavně upřímnosti jeho „uměleckého výkladu“ Hitlera. |2|

Jak daleko tato upřímnost, resp. intelektuální poctivost sahá, ukazuje známá povídka Mario a kouzelník z roku 1930, v níž Mann vykresluje odpudivou postavu mrzáka, hypnotizéra Cipolly jako hysterika ovládajícími svými triky obecenstvo, které zbavuje vůle a důstojnosti. |3| Říká se, že Mann tehdy cílil hlavně na Mussoliniho, avšak překladatel Pavel Eisner právem upozorňuje, že slovem „Zauberer“, tedy kouzelník, byl svými dětmi láskyplně, obdivně a soustavně nazýván i Mann: „Je psychologicky sotva možné, že si nic nemyslil, když do titulu napsal slovo, jež snad denně slyšel o sobě. Zdá se tedy, že jde o jednu z Mannových podivuhodných jemností náznakových, jíž se velký humanistický umělec spojuje s odpornou postavou paumělce, a že slovo kouzelník je míněno podobně jako „bratr“ Hitler.“, vysvětluje Eisner (Thomas Mann, Novely a povídky, Praha 1959, poznámky s. 268). Nad ironií tedy dominuje „flagelantské“ ztotožnění. |4| Spisovatel sám sebe vtahuje do procesu, kde je sice žalobcem, avšak stejně tak obžalovaným, jenž vypátral sám sebe…

Continue Reading

Začátkem tohoto roku vyšla v nakladatelství Dauphin kniha Lva Gumiljova Od Rusi k Rusku, vyčerpávající studie o vzniku Rusi a následně Ruska podávávající též nástin teorie etnogeneze a pasionarity jako cyklického růstu a rozpadu energie etnických skupin koncepce ojedinělé, v Česku doposud nepublikované.

Lev Nikolajevič Gumiljov (1912 – 1992)
Ruský učenec, etnohistorik narodů Velké stepi, profesor etnologie na petrohradské univerzitě.

Byl synem slavných ruských básníků Nikolaje Gumiljova a Anny Achmatovové. V období třicátých až padesátých let byl stalinským režimem čtyřikrát poslán do GULAGu.

Už jeho první knihy (Objevení říše Chazarů a Hledání říše kněze Jana) vzbudily zájem nejen svou literární kvalitou, ale především díky tomu, že v nich Gumiljov prezentoval transversální metodu výzkumu (například získávání potřebných dat o historii států prostřednictvím dějin meteorologie).

Obě zmíněné knihy byly publikovány česky. V období totalitního režimu platily za příklad “jiné” vědy, opoziční vůči ideologizujícím výkladům tehdějších režimů východní Evropy.

Continue Reading

Autor: Michael Moynihan

Odinismem se míní novodobá rekonstrukce a revival předkřesťanského germánského pohanství {angl. heathenism, heathenismus} orientovaného na pantheon starobylých severských božstev, mezi nimiž vyniká zvláště bůh Odin (v různých germánských jazycích zvaný též Óðinn, Woden, Wodan atd.). Odinismus je pouze jedním z řady názvů, jimiž praktikující nazývají svou víru; pojem Ásatrú („oddanost bohům“, novodobý termín vyvozený ze staronorštiny) je dnes přibližně stejně rozšířený. Pojem odinismus může v některých případech odkazovat na druh germánského pohanství – méně obřadní nežli Ásatrú, za to více filosofický; občas se jej užívá i pro ty druhy germ. pohanství, jež kladou značný důraz na rasismus; avšak takováto rozlišení nemohou být příliš jednoznačná a přesná uvnitř subkultury vyhýbající se dogmatismu.

Odinismus je polytheistický náboženský systém, kladoucí též důraz na úctu k předkům, poznání archaické moudrosti obsažené v mythologických příbězích, respekt ke kulturnímu dědictví, pokračování lidových tradic a zachovávání hrdinského postoje v životních výzvách. Někteří z předních praktikujících popisují odinismus jako „přírodní (přirozené) náboženství“ {angl. natural religion}; to nepřekvapí, uvedeme-li, že ve svých hlavních projevech – v kosmologii, světonázoru a praxi – je patrna silná vazba na svět přírody a jeho síly.

Continue Reading

Autor: William Pierce

Cíle konzervativců se mohou jevit dostatečně rozumnými – a dosažitelnými. Na druhou stranu, cíle levičáků, leží v říši fantazie. Daleko za horizontem skutečného světa. A to je přesně to, co levici poskytuje výhodu. Když konzervativci dosáhnou nějakého zanedbatelného úspěchu – dosadí svého člověka do úřadu – dotyčný se pak chová, jako kdyby vyhrál celou válku. Vidí uskutečnění svých cílů na dosah ruky, přestane být ostražitým a zpohodlněle užívá plodů svého imaginárního vítězství. Ale levičák není nikdy spokojen, bez ohledu na to, jaký ústupek je mu učiněn. Jeho cíle zůstávají dalekosáhlejšími, tak jako od prvopočátku.

Úryvek z článku “Why Conservatives Can’t Win”, publikovaném v časopise Attack! č. 4/1971.

Autor: Kaarina Aitamurto

Tento článek zkoumá příčiny soudobého oživování předkřesťanské duchovnosti. Jako materiál této analýzy sloužily texty napsané ruskými rodnověrci. V těchto textech bylo zjištěno devět témat. Ta se dělí do tří kategorií, pojmenovaných «nacionální obnova», «přírodní náboženství» a «nová éra staré duchovnosti». Teoreticky článek vychází ze sociologického studia pozdně moderní religiozity. Je pozorováno, že rodnověrská interpretace obnovy pohanství často zahrnuje témata, která jsou také ústřední v teoretických diskusích o úkolech soudobé religiozity. Na rodnověří se tudíž pohlíží jako na účastníka společenských diskusí, který komentuje a přispívá tématy, jakými jsou «glokalizace» světa (důraz na lokálno), moderní odcizení a pocity nedůvěry a nejistoty.

Proč ožívá stará duchovnost?

Rodnověří je náboženství, které se snaží oživit předkřesťanskou slovanskou duchovnost. Řadí se k mezinárodní skupině soudobých pohanských náboženství, jež lze prakticky najít na všech územích s obyvatelstvem evropského původu. Na západě si množství studií povšimlo, že pohanství patří k jednomu z nejrychleji rostoucích nových náboženství [1, str. 1] a dle některých ukazatelů platí totéž i pro rodnověří v Rusku. Ačkoliv je náboženství stále spíše okrajové, zůstává zajímavou otázkou, jak toto «staré náboženství», staletí považované za minulost, ožilo v takové síle. Samotní pohané a mezi nimi i rodnověrci často prohlašují, že jejich náboženství poskytuje užitečné odpovědi současnému člověku a současné společnosti. Cílem tohoto článku je prozkoumat tato rodnověrská vysvětlení obnovy předkřesťanské víry.

Continue Reading